Moonlight shadow

1. 1. kapitola

Co se za posledního půl roku změnilo? Prakticky nic projela jsem půl USA a nenarazila jsem na žádnou stopu.

Dokonce jsem kvůli tomu začala psát do novin, samozřejmě do druhořadého plátku o historických památkách a pořád nic. Jediné vodítko, které jsem měla, byl Lísteček, který mi přišel do schránky, když jsem byla ve svém bytě v New Yorku.

Na něm stálo:

Hledáš odpovědi? Tady je najdeš: Česká Republika – Příbram.

Tak jsem se rozhodla se porozhlédnout po Evropě, kde se mi naskytla spousta vodítek. Přesněji řečeno jsem šla přímo k jádru, do České republiky. Kde vláda a policejní úředníci jsou tak zkorumpovaní, že tahle organizace by tam mohla skoro na sto procent mít základnu.

Ubytovala jsem se kousek od hlavního města – Prahy, myslím, že se jmenuje, ale řekla bych, že se nijak neliší od všech velkých měst díky spoustě bezdomovců, špíny a feťáků.

Tak jsem se ubytovala v jednom nenápadném hotelu ve městě jménem Příbram.

Nebyla to náhoda.

Řídila jsem se tím vzkazem, odhodlaná najít toho, kdo mi buď pomáhá a poděkovat mu, nebo roztrhat toho blázna co si ze mě dělá legraci.

Ať tak nebo tak neměla jsem co ztratit.

Ta špeluňka, do které jsem se nastěhovala, sice nebyla nic moc, ale mně to stačilo.

Večer jsem si sedla za stůl a přemýšlela kam se mám vydat, abych nevzbudila moc pozornosti a zároveň se toho co nejvíc dozvěděla.

Povzdechla jsem si.

„To bude hodně těžké.“ Promluvila jsem sama k sobě.

Složila jsem hlavu do dlaní.

Najednou jsem ucítila lehký závan studeného větru a zamrazilo mě.

Zvedla jsem hlavu.

Nic.

Venku se lidé procházeli okolo rybníku a všude byl klid.

Najednou mi zazvonil mobil.

Lekla jsem se.

„Haló?“

„Ahoj, tady Lili. Jsi v pohodě?“

„Jo jsem OK.“

„Dobře. Tak jak na tom jsi?“

„Ale jde to, mám takový pocit, že jsem vyřešení celé té záhady blízko.“

„Tak to je fajn, a kdyby ne, čekáme tě se Stuem v Melbourne.“

Před šesti měsíci jsem díky nim přišla na svou minulost, ale potřebovala jsem si ujasnit pár věcí a přijít na kloub záhadě ohledně našich nepřátel.

„Jo jasně.“

„Slibuješ?“

„Ano slibuju, když nic nenajdu, letím do Austrálie. Stačí?“

„Ano.“ Nadšeně odpověděla.

„No nic měj se. Musím jít pátrat.“ Rozloučila jsem se.

Kde začít?

Zase se ozval ten můj nepříjemný pocit.

Mrazení v zádech.

A hlavně neodbytný pocit že za mnou někdo stojí.

Poslední měsíc mám tento intenzivní pocit pořád.

Jenže když jsem se tentokrát otočila, nebyla jsem sama.

Celý můj život mi říkali, oni neexistují je to jen báchorka pro malé děti, ale co je v dnešní době, kdy žijí upíři a my ( ve zkratce my jsme druh něco jako upíři, živíme se pouze zvířecí krví a máme za úkol chránit lidi před upíry, až na to že jsem našla menší partu upírů, živící se zvířecí krví a do jednoho z nich jsem se asi zamilovala), by mě opravdu nemělo nic překvapovat.

Nejdříve jsem si myslela, že jsem přepracovaná.

Zamrkala jsem.

Ale pořád tam stál.

Teda stála.

Dívka.

Teda vlastně moc hezký duch dívky.

Sice poloprůsvitná, ale stále hezká, na sobě měla bílé svatební šaty

, v pravé ruce držela kytici, ale nejvíce mě zaujal její rafinovaný účes, ve kterém se blýskaly perly, které se perfektně hodily k náhrdelníku.

Bylo mi jí líto.

Vypadala dost mladě a smutně.

Co jí stalo?

Chvíli jsme se na sebe beze slova dívaly.

„Ahoj.“ Protrhla jsem bariéru mlčení.

Nebyl to moc inteligentní začátek rozhovoru, ale třeba neskončí dřív, než začne.

„Ahoj.“ Odpověděla a troch se pousmála.

„Kdo jsi?“ Zeptala jsem se na rovinu. Proč běhat kolem horké kaše, že?

„Jmenuji se Marie.“

„Marie, pěkné jméno, jmenuji se Anna.“ Nechala jsem si své nové jméno.

„Já vím.“

„Víš?“

„Ano, už delší čas tě pozoruju.“

„Proč?“

„Dozvíš se to v pravý čas.“

Povzdechla jsem si.

„Vím, nemáš moc trpělivosti. Musíš na tom zapracovat.“

„Musím udělat jenom jednu věc a ta s trpělivostí nemá co dělat. A něco mi říká, že ty máš informace, které hledám.“

„Které ti nemůžu dát.“

„Proč?“

„Je to zákon. Duchové nesmí prozradit důvod svého pobytu na zemi živé bytosti.“

„Proč?“ Opakovala jsem znovu svou otázku.

„Nemůžu ti to říct, ale můžu ti napovědět.“

„To tys mi napsala ten vzkaz.“

„Ano.“

„Povídej. Jaké jsou tvé nápovědy?“

„Požár Svaté Hory a Praha – Bohnice – Katrina Seaside.“ Špitla a zmizela.

Dvě vodítka, která musím rozluštit.

…

Druhý den jsem se vydala do knihovny v Staré Příbrami – část toho malého městečka, jelikož ta „Svatá Hora“

byla na kopci nad Příbramí, doufala jsem, že na místním internetu něco najdu. Pro případ, že by tam nic nebylo, půjdu do místního archivu.

Ale bohužel, kromě několika fotek (http://svata-hora.cz/cz/113/pozar-svate-hory) a pár nic neříkajících článků, jsem se nic nedozvěděla.

Jedno mi vrtalo hlavou, proč by někdo zapaloval poutní místo? Proč by mě na tuto událost upozorňoval duch?

Bylo to opravdu divné.

Nelenila jsem a zašla se na to místo podívat.

Našla jsem si vchod do svatohorských schodů a vystoupala po nich.

Nejzvláštnější věc co se mi stala, když jsem šla po schodech, bylo to vlhko a zima, ve starých budovách je to normální, ale tohle bylo něco víc. Skoro bych přísahala, že se mi něco otřelo o ruku, ale nic tam nebylo.

Jen já a ticho.

Za neustálého funění jsem dorazila na vrchol schodiště.

Nedivím se, že se sem chodili modlit, už jen to vyjít ty schody a cestou nenechat někde plíce je zázrak.

Bylo tam opravdu krásně.

I když tomu něco chybělo.

Cítila jsem se sama a to nebylo dobré.

„Měla by ses přestat bát a konečně si vybrat.“ Promluvila Marie a já se lekla, až jsem nadskočila.

„Co tady děláš?“

„Provázím tě tu.“

„Aha tak profesionální průvodce.“

„Ne. Jen tak, ze zájmu.“

„Ale kromě toho co jsi mi řekla, se od tebe asi víc nedozvím co?“

„Hádáš správně.“

„Skvělé.“ Dodala jsem ironicky. „Počkej jak to že se pohybuješ po veřejném místě, co když tě někdo uvidí?“

„Neuvidí. My duchové si můžeme vybrat jedince, kterému se ukážeme. Takže kromě tebe mě nikdo nevidí.“

„Krása. Celou tu dobu se na mě lidé dívají jak na blázna, protože mluvím sama se sebou.“ Konstatovala jsem.

Přikývla.

„Opravdu nechceš provést?“

„Ne, poutní místa mě opravdu nezajímají.“

„Není to jen poutní místo.“ Zašeptala jakoby pro sebe.

„Taky se tu občas konají svatby.“ Vzpomněla jsem si na jeden článek, na který jsem omylem zabloudila.

„Jsi blíž, než si myslíš.“  Zmizela.

Sakra. Nejenže vypadám jako blázen, ale zase mi přibyla jedna hádanka. Do seznamu toho co bych měla udělat, si musím připsat – zaškrtit ducha.