Moonlight shadow

Smál jsem se a sledoval jak Jack s rukou na svém břiše hlasitě vydechl.

„Já jsem ti říkal, že si toho nemáš dávat tolik.“ Houkl jsem na něj káravě, ale v duchu mě to těšilo, že mu chutnalo. Nevařil jsem nijak často z jediného důvodu. Neuměl jsem to a nešlo mi to. Jediné, co jsem byl schopný dát dohromady, bylo Jackovo nejoblíbenější jídlo a to byl steak a americké brambory. Chtěl sis šplhnout co? Zahnat špatné svědomí… říkáš si, že když pro něj něco uděláš, tak se to tím smaže. Smaže to všechny doteky a tiché vzdechy v Gabově náručí. Ale to se pleteš, chlapečku. Zmlkni, drž hubu. Vůbec tomu nerozumíš. Hlavně že pán v tom má jasno.

„Lasi? Je všechno v pořádku?“ Jack se na mě starostlivě zadíval. Ani jsem si neuvědomil, že jsem se mračil.

„Oh… promiň, jenom,“ nevěděl jsem co říct. To se mi stávalo od doby, co znám Gaba čím dál častěji.

„Chápu,“ povzbudivě se na mě usmál a mě kleslo srdce do kalhot.

„Chápeš?“ opatrně jsem se zeptal.

„Jo, je mi jasné, že se ti do LA nechce, ale myslím, že Angie z toho bude mít radost a tak bys tam měl jet. I když nevím co na to Rupert.“ Odmlčel se a sledoval víno ve své sklenici, které vinou pohybu vytvářelo kroužky na stěnách.

„Myslím, že oba moc dobře víme, co na to bude říkat.“ Můj hlas byl plný škodolibosti.

„Právě proto mě udivilo, že tam vážně chceš jet.“ Povzdechl si. „Škoda jen, že tě nemůžu podpořit.“ Dopil víno a sklenici položil na stůl. V očích mu zajiskřilo. Vstal a došel ke mně.

„Ale vím, co můžu udělat pro to, aby ses cítil líp právě teď.“ Posunul mě i se židlí čelem k sobě a sedl si na paty. Své hřejivé dlaně mi položil na kolena a pomaličku je přesouval výše.

„Teda, máš ty vůbec někdy dost?“ Můj hlas zhrubl, když se mi vybavilo naše milování dneska v kanceláři.

Lišácky se na mě usmál a jeho prsty se zatavily na knoflíku mých kalhot.

„Tebe nemám nikdy dost, miláčku.“ Zvuk zipu se roznesl pokojem.

„A jak tak sleduju, ty na tom nejsi o moc líp.“ Zkušeně se mě dotkl a já vzrušením sykl.

„Sleduj a uč se.“ Jeho ústa se přiblížila k mému klínu a já pod vlnami rozkoše zamotal prsty do jeho vlasů. Bože… hlasitě jsem zasténal.

„Jacku…“ můj hlas se ztratil v prostoru.

„Mmm…“ pozvedl oči a já se málem utopil v jeho chtíčem přeplněném pohledu.

„Nelíbí?“ chraptivě zašeptal.

„Opovaž se přestat.“ Naoko výhružně jsem na něj zavrčel a Jack se samolibě pousmál.

„Hm… tak si mě vem.“ Postavil se přede mnou a úspornými pohyby se zbavil i svých kalhot. Byl víc než připravený a já mu tolik chtěl oplatit jeho doteky.

„Tak pojď blíž.“

Později, když jsme ještě zrychleně oddechovali v naší posteli, jsem se blíže přitiskl k Jackovu tělu a došlo mi, že víc než cokoliv na světě, miluju dva muže. A mám to štěstí, že alespoň jednoho z nich můžu svírat v náručí, že i on po mě touží a opětuje mi mou lásku. Ale Gabriel… zatnul jsem zuby. Gabriel… touha po něm byla určitě vyvolána jenom tím, že ho nemůžu mít. Jenom tím, že je to zakázané ovoce. Ničím jiným to není. Jasně a proto jsi ho sledoval skoro hodinu, když spal a vypadal tak zranitelně? Komu tady teď co nalháváš?

„Lasi?“ Ucítil jsem Jackovy rty na svém čele.

„Copak?“ Vážně, ale opravdu bych se sebou měl začít něco dělat.

„V kolik ti to zítra letí?“ Otočil jsem hlavu a díval se do jeho tváře. Byl nádherný. Snědý, uhrančivé černé oči, krátké černé vlasy.

„V šest musím být na letišti.“ Sklonil jsem se k němu a uzmul si pro sebe polibek.

„Hm… tak to začátek večírku vážně nestihneš. Víš co? Nelam si s tím hlavu. Není to nic důležitého, a nechci abys měl pocit, že to musíš stihnout. Takže se domluv s Angie a zůstaň u ní na noc. Jsem si jistý, že Cameron to pochopí a vy dva budete mít alespoň trochu času na sebe. Hlavně se mi pak vrať zpátky.“ Povzbudivě se usmál a jeho dech se začínal zklidňovat. Usínal.

„Ne ne, slíbil jsem ti to a tak přijedu, je to jenom necelá hodinka v letadle, co se může stát?“ Obmotal jsem kolem něj své paže a zabořil nos do jeho ramene.

„To je taky pravda. A kdybys byl moc unavený, tak si mě můžeš z večírku unést. Slibuju, že se nebudu cukat, když bys mě pro jistotu chtěl nacpat do kufru se zbraní v ruce jako správný únosce.“ V jeho hlase byl slyšet krásný tón štěstí, o které jsem ho málem připravil. A proč? Abych se snažil přimět jiného muže, který o mě nestojí, ke stejnému citu, který jsem v sobě choval já? Debile… uvědom si co máš, než o to nadobro přijdeš.

Kušuj.

„Jestli budu mít dost sil se s tebou vláčet do kufru, proč ne. Dobrou lásko.“ Letmo jsem jej políbil na kůži a s povzdechem se ponořil do svých myšlenek, které se zase točily okolo jediného. A to nebylo dobře.

***

„To je vše Ctihodnosti.“ Podíval jsem se na starší prošedivělou ženu v taláru, hrdě sedící za pultíkem, sledující dění pod sebou.

„Děkuji pane Mariani. V tom případě vážené dámy a pánové, jednání bude pokračovat pozítří v devět hodin. Líčení se odročuje.“

Přistoupil jsem zpět ke stolu a automaticky jsem si začal do aktovky skládat všechny papíry. V duchu jsem byl už zase u včerejšího večera.

„No měla jsem dojem, že… no, že bych mohla být těhotná.“

„Ty jsi těhotná?“

„Tys mě neposlouchal? Říkala jsem, že jsem doufala, že budeme mít důvod k oslavě. Bohužel jsem se těšila předčasně.“ Zklamání, které cítila, bych měl cítit taky, ale… Sakra, jsem parchant. Co se to se mnou děje? Ještě před půl rokem bych byl nejspíš zklamanější než Lisa, ale svatebním dnem se všechno paradoxně změnilo. Spíš podělalo jsi chtěl říct, ne? Ne, jsem dospělý chlap a vím co chci. A určitě si nechci komplikovat život nějakým flirtíkem. Co na tom, že v tom je něco víc? Co je láska? Kdo může říct, co znamená? Doprdele.

Vztekle jsem zaklapl aktovku a vydal se pomalým krokem ze soudní síně. Soustřeď se na svou práci a poklidný rodinný život s Lisou. To je to, co jsi chtěl a to je to co máš, takže opatrně, než slítneš z pochybného mráčku tvrdě na obličej.

Po cestě domů jsem se stavil v květinářství a koupil láhev Lisina oblíbeného vína. S odhodláním překvapit svou ženu a udělat si příjemný večer, jsem dojel domů. Když jsem vešel do dveří, Lisa stála u telefonu a jenom na mě s úsměvem mávla rukou.

„Jasně tati. Slibuju. Ne neboj…“ zasmála se a já věděl co mě čeká a nemine. Večeře u Lisiných rodičů. Sakra, že já jsem nekoupil ty vína dvě. Budu to potřebovat.

***

„Angie? Že neuhodneš kdo ti volá?“ během toho, co jsem čekal než se vyřídí všechno potřebné po přistání, jsem zavolal svému andílkovi.

„Je moc krásné, že sis na mě vzpomněl a co takhle, že bys za mnou někdy přijel?“ hubovala mě jenom na oko, moc dobře jsem slyšel lásku a radost z jejího hlasu, že mě slyší.

„No právě proto ti volám. Jsem v LA na letišti. Myslíš, že bych se mohl ještě stavit k vám? Nebo už jste taky na cestě?“ doufal jsem, že bych si s tím cvrčkem mohl ještě chvíli popovídat, bez Rupertovy přítomnosti.

„Panebože Nicholasi. To jako fakt? Tys nakonec přijel?“ její slova se na mě chrlila v rychlém sledu, až jsme se nakonec dohodli na tom, že se sejdeme až na místě.

Vzal jsem si taxi a udal adresu místa konání večírku. Vlastně to byla svým způsobem i vernisáž. Moje nevlastní sestřička byla totiž taky umělecky nadaná. To máme asi po našem otci, byť ten se živí jako burzovní makléř. Ovšem ve svém volnu se chytá barev a zvěčňuje své cítění na plátně.

I když jsem byl už dospělý mužský, alespoň jsem se tak v pětadvaceti cítil, tak jsem byl nervózní, když jsem vystupoval z taxíku. Naděje, že to proběhne rychle a bezbolestně byla mizivá. Věděl jsem, že si jako pokaždé odnesu nějaký šrám nebo možná natrženou jizvu od posledně.

„Niki,“ něžný hlásek se nesl halou a ke mně běželo drobné stvoření s dlouhými rusými vlasy, jindy rozverně poletujícími kolem srdcovitého obličeje, ale dneska spletenými v nádherném účesu a černých pouzdrových šatech s důmyslnými ramínky za krk a mašlí na straně. Velké zelené oči zářily štěstím a láskou. Nebýt jí, zpřetrhal bych jakékoliv vazby s rodinou. Ale Angie byla můj andílek. Má malá sestřička.

Vběhla mi do náručí a já měl co dělat, abych ten živel ustál.

„Ani nevíš, jakou mám radost, že jsi tu. Tolik se mi po tobě stýskalo.“ odtáhla se ode mě a zahleděla se mi do tváře.

„Vůbec si se nezměnil. Pořád stejný kusanec.“

„Copak já, ale ty sestřičko vypadáš jako bys právě seběhla z přehlídkového mola. Jsi nádherná. A to tě tady nechává Cameron jenom tak se potulovat?“ S rukou kolem jejích ramen jsme se vydali dál mezi hosty.

„Neboj, má přesně zmapovaný každý mužský pohyb v místnosti, i když se tváří, jako by tu vůbec nebyl.“ Zasmála a na tvářích se jí udělaly dolíčky.

„Otec ví, že tu budeš?“ s mírou obavou se ke mně otočila.

„Neví, myslím, že to bude pro něj překvapení.“ Škodolibě jsem se usmál.

„Tak to tedy zlom vaz, bratříčku. Dneska není právě v nejlepším rozpoložení. Nevím, jestli bys tu měl být. I když jsem hrozně šťastná, bylo by mi líp, kdybys sis ušetřil tu bolest. Nechci-“ políbil jsem jí na čelo.

„Neměj o mě starost. Poradím si s ním jako vždy.“ koutkem oka jsem zahlédl pohyb a pak se vedle nás zastavil Angiin manžel Cameron.

„Konečně někdo rozumný, s kým se dá normálně bavit.“ Pevně mi stiskl nabízenou ruku.

„Já jsem taky rád, že tě vidím a že vidím Angie šťastnou. To znamená, že tě nebudu muset zabít.“ Široce jsem se na něj usmál a Cameron na mě mrkl. Znali jsme se už tak dlouho. Vlastně to díky mě se ti dva seznámili. Chodil jsem s Cameronem na střední. A nutno dodat, že to byl on, komu jsem jako prvnímu řekl, že po mém boku v životě neuvidí ženu, krom mé milované Angie. Sice reagoval nejdřív tím typickým mužským způsobem a znechuceně mě nechal osamotě, aby se za dvě hodiny vrátil zpět a omlouval se mi za své chování. Naše přátelství se tím jenom umocnilo. Byl mi bratrem, kterého jsem neměl.

„Už jsi potkal Ruperta?“ Koukl na mě a pak zapátral pohledem v davu kolem nás.

„Ne, ale předpokládám, že budu mít tu čest.“ Angie mi povzbudivě stiskla ruku.

„Budu s tebou.“ Odhodlaně vysunula bradu, připravená mě bránit před naším otcem.

„Jsi hodná, ale víš, že to nechci.“ Sklonil jsem se k ní a políbil ji na spánek. Na to, že jsme byli sourozenci nevlastní, bychom jeden pro druhého dýchali, kdyby to bylo jenom trochu možné.

„Je tu i matka?“ Angie přikývla.

„To víš, nenechala by si to ujít. Její dcera je úspěšnou malířkou.“ Zašklebila se.

Nicolle, má macecha, byla úžasná žena. Když mi byly dva roky umřela mi maminka. Autonehoda. Opilý řidič smetl její auto z vozovky. Řekli mi, že netrpěla. Chtěl jsem tomu věřit.

Pak se otec znovu oženil a Nicolle mě přijala jako svého vlastního. Když se pak narodila Angie, nikdy jsem necítil, že by upřednostňovala jen své dítě. Vždy měla pro nás oba stejný díl pozornosti. Proto jsem ji vždycky vnímal jako svou matku a ne jako macechu.

„Niki?“ Angie si nervozně přešlápla a já se podíval směrem, kterým hleděla. Stál tam vysoký, arogantně působící blonďatý muž, jehož obličej byl klasický, možná trochu ostřeji řezaný. Šedýma očima klouzal po sále, až se nakonec zastavil u mě. Jeho čelo se svraštilo a oči ztmavly. Vykročil ke mně. Po jeho boku spěšně kráčela Nicolle. Angie byla její věrnou kopií.

Zastavil se přede mnou a měřil si mě pohledem.

„Otče.“ Pevně jsem mu vracel pohled.

„Nicholasi. Co tady děláš?“ Chlad jeho hlasu mě zas a znova zabolel.

„Přišel jsem podpořit Angie.“ Nenuceně jsem pronesl a usmál se na svou sestřičku, ovšem uvnitř mě to vřelo.

„Svou přítomností jí jenom můžeš večer zničit.“ Odsekl.

„Ruperte, dost. Otáčejí se na nás.“ Nicolle položila prosebně manželovi ruku na paži.

„Nevím o tom, že by má maličkost jakkoliv narušila chod večera.“ Vlna zloby se ve mně vzedmula. Emočně jsem byl poslední dobou hodně natlakovaný a teď byla jedinečná příležitost to ze sebe dostat. I když raději bych byl za střed v soukromí. Takhle ten večer Angie vážně pokazíme.

„Jsi tu sám?“ Nevraživě zavrčel.

„A kdyby ne?“ Provokativně jsem si ho prohlížel.

„No to snad nemyslíš vážně, že bys ho přivedl sebou.“ Znechuceně se rozhlédl kolem sebe.

„Můžeš být klidný. Není tu. Nechtěl jsem, aby musel strpěl tvé nemístné poznámky na jeho adresu.“ Angie se ke mně více přitiskla.

„Tati, prosím. Jsem šťastná, že tu Niki je. Moc to pro mě znamená, že přijel, i když věděl, že ho střet s tebou nemine. Prosím smiř se už konečně s tím, jaký je. Tak má přítele, no a co? To ho nečiní horším, ani ničím méně. Je to tvůj syn.“ I když se snažila působit prosebně, v jejím hlase byl jasný podtón zloby. Nesnesla, když se do mě otec obouval.

„Syn? Spíš by se hodilo označení životní zklamání.“ Znechucení bylo krásně čitelné v jeho výrazu.

„Dost už. Nicholasi, chtěl jsem ti něco ukázat.“ Cameron to nevydržel. „Nebude vám vadit, když si ho na okamžik odvedu stranou?“ Všichni jsme věděli o co se pokouší.

Tvrdohlavě jsem stál na místě a pevně vracel pohled svému otci. Staré rány se zase otevíraly. I když jsem chlap, z otcova pohledu jsem byl slaboch, jehož život je pro rodinu hanbou. Bolelo to tak moc. Stát tam a sledovat jak ten, který by mě měl milovat, jenom opovrhuje mou podstatou.

„Niki, pojď.“ Angie mě chytila pevněji za ruku a donutila mě k odchodu. Naposledy jsem se podíval na Nicolle. Měla ve svých velkých zelených očích slzy bolesti. Milovala mě a přeci nebyla schopná mě ubránit. Otec byl až moc velká osobnost. Ústy jsem naznačil, že ji miluju. A ona se na mě vděčně usmála. Rodinné vztahy nikdy nejsou takové, jaké by si je člověk přál mít.

„Nezlob se na mě, Angie, že tak brzo utíkám, ale za chvíli mi letí letadlo. Myslím, že za dnešek to až stačilo. A ještě něco, jsem na tebe tak hrdý, sestřičko.“ Stulila se mi do náručí.

„Moc mě to mrzí. Hele, co kdybys nikam neletěl a zůstal u mě přes noc? Jack to určitě pochopí. Už jsme spolu tak dlouho nemluvili.“ Zvedla ke mně obličej s prosebným pohledem.

„Jasně kamaráde. Zůstaň u nás. Koupíme si pizzu a víno, jako za starých časů. Jack je fajn chlap, určitě mu nebude vadit, že jsi zůstal s rodinou.“ Cameron mi stiskl rameno. Usmál jsem se na něj. Ani si nejspíš neuvědomoval, jak moc pro mě znamenali. To, že mě brali takového jaký jsem. Že si oba oblíbili Jacka.

Bože, tak proč to chci všechno zničit tím, že se snažím vybudovat nějaký vztah se ženatým chlapem, který o mě nejspíš nestojí? Jasně a proto ze sebe nechal strhat oblečení a vzdychal pod tvými doteky. Kuš.

„Niki? Co se děje?“ Angie se mi vyprostila z paží a zkoumavě se na mě zadívala.

„Nic, co by se mělo dít?“ tvářil jsem se jakoby nic. Věděl jsem ale, že ji nepřechytračím. Na to mě znala až moc dobře, aby poznala, když mě něco trápí.

„To nemá nic společného s otcem. Něco s Jackem? Nějaké problémy?“ Bleskla pohledem po Cameronovi.

„Na mě se nedívej miláčku. O ničem nevím.“ Cameron obranně zvedl dlaně nahoru.

„Ach jo. Mno, máš pravdu, není všechno v pohodě, ale Jack je v tom nevinně. To já, jenom se mi o tom dneska nechce mluvit. Co kdybyste někdy přijeli za námi do San Franciska? Koupíme tu pizzu a víno.“ mrkl jsem na Camerona.

„Nelíbí se mi, když mi něco tajíš. Chci to vědět hned. Prosím, můžu ti nějak pomoct?“ Angie byla někdy tak umanutá, že jsem se občas divil, jak to s ní její manžel vydrží. I když na druhou stranu, byla tím nejbáječnějším děvčetem pod sluncem, to je fakt.

„Omlouvám se, Ang, ale dneska vážně ne. Musím běžet, nebo mi uletí letadlo.“

„Počkej, hodím tě na letiště.“ Řekl Cameron a už se sháněl po kabátu.

„Pojedu s vámi.“

„Hou hou zlato, ty jsi hlavní atrakce večera, takže bys tu měla zůstat. Budu za chviličku zpět.“ Zašklebil se na ni a políbil ji.

„Děkuju, protože mám pocit, že to vážně nestihnu. Tak se měj sestřičko. Dávej mi na sebe pozor ano? A už jsem ti říkal, že tě miluju?“

„Neříkal, alespoň ne dneska.“ široce se usmála.

„Teda teda, co to slyším mé ucho?“ Cameron naoko nasadil vražedný výraz a pak se na nás zazubil.

„No, kámo, od tebe to beru. Tak a jdeme. Stejně myslím, že to nestihneš.“

Rozloučili jsme se a pak už jsem jenom sledoval hodinky, kolik mám ještě času. Musel jsem letět domů teď. Nechtěl jsem přijít moc pozdě. Jack si zasloužil, abych tam byl. Špatné svědomí co? Nevím o tom, že bych se tě na něco ptal. No právě. Tak sklapni. Mé druhé já mělo škodolibou radost z toho, jak se plácám mezi svou touhou, láskou a svědomím. Opravdu luxusní kombinace.

„Tak co se děje? Neklape vám to s Jackem?“ Ze zamyšlení mě probral Cameronův hlas.

„Promiň, vážně se mi o tom nechci bavit. Ale jenom pro klid Angiiny duše, mezi mnou a Jackem je všechno v pohodě.“ Teda až na malou drobnost a to, že jsem zamilovaný ještě do jedno chlapa.

„Nezníš právě přesvědčivě, ale nebudu to z tebe tahat kamaráde. Už toho dneska bylo dost.“ Vážně se nedal přeslechnout temný podtón v jeho hlase. Nebylo tajemstvím, že Cameron a jeho tchán udržují něco jako status quo. A to zejména díky jeho vztahům se svými dětmi. Pokud se tomu, že máme stejné DNA, dá říkat vztah.

„Díky.“

Rozloučili jsme se téměř za poklusu. Chtěl jsem let stihnout. Musel jsem ho stihnout.

Usadil jsem se pohodlně na sedadle a říkal si, že za chvíli budu už se svým přítelem a na všechno zapomenu. Zapomenu… stejně jsem zavřel oči a v myšlenkách se mi mísil celý dnešní den s tím včerejším. Moc emocí najednou. Cesta měla trvat necelou hodinku, ale i tak jsem cítil, že jsem začal podřimovat.

Probraly mě až silné turbulence letadla. Pán vedle mě vypadal vyděšeně a spěšně si zapínal pás.

„Zapněte si pás prosím pane.“ Letuška se tvářila neutrálně, ale v očích se jí mihl strach.

„Děje se něco?“ Rychle jsem si zapnul pás.

„Bohužel, vypadl nám motor a jak se ukázalo, i druhý má problémy. Takže…“

„Takže se řítíme k zemi? To mi chcete říct?“ z reproduktoru se ozval hluboký neutrální hlas pilota, který nám oznamoval, že let se nečekaně zkomplikoval a že budeme muset nouzově přistát.

„Zachovejte prosím klid. Zkontrolujte prosím všichni, zda jste připoutání, nasaďte si kyslíkové masky až bude vyzvání a zaujměte základní pozici tak, že dáte hlavu na kolena…“ uklidňující hlas letušky se mi vytrácel.

Zbytek mi unikal… Před očima se mi začala míhat Jackova tvář plná lásky a Gabrielův dech beroucí úsměv a pak i Angie a její šťastný výraz, když mě dneska viděla… všichni ti, na kterých mi záleží a které možná už neuvidím… Gabrieli…