Moonlight shadow

Něčí ruce mě pozvedly a prudce sevřely v náručí. Musela jsem být mrtvá, jak jinak bych mohla cítit tuhle opojnou vůni?

„Panebože, vypadá tak…“ hlas se zlomil. Chtěla jsem otevřít oči, ale víčka byla tak těžká.

Bože, co to s tebou vyváděli.

Ty žiješ. Mé tělo se otřáslo prvním vzlykem.

„Pšt, to víš že ano. Přece bychom tě nenechali tomu parchantovi.“ Na čele jsem ucítila něžný dotek studených rtů.

„A…?“ nedokázala jsem to jméno ani vyslovit.

„Pšt, nerozrušuj se.“ Otevřela jsem oči a zadívala se na milovaný obličej. Už je to tak dávno, co jsem ji viděla, i když v mých vzpomínkách se usmívala. Teď byla do jejího obličeje vepsaná bolest a strach.

„Otče, jsou blízko. Měla bych se postarat o Bells a ….“ natočila jsem hlavu směrem, kterým se dívala Lia.

„Jsem rád, že tě opět vidím, dcero.“ Pronesl Nacil a jenom na mě pokývl hlavou. Vypadalo to docela lhostejně, ale i tak mi došlo, že je to jenom hra. Držel si svůj postoj. Pousmála jsem se na něj.

Pak se od nás otočil a křikl na některého ze svých mužů.

„Zabijte ho. Je to zrádce.“ Srdce se mi téměř na jeden úder zastavilo. Mazzi.

„NE!“ vykřikla jsem tak nahlas, že i Lia sebou trhla. I před nedostatek síly jsem se jí vykroutila z náručí a udělala ty dva kroky, které mě dělily od Mazziho těla.

„Jak ne? Odporuješ mým příkazům? Bello, je to zrádce a jako takový si zaslouží zemřít. Máš štěstí, že jsme vás našli dřív, než tě zabil.“ Nacil se na mě rozlobeně podíval.

„On není zrádce. Celou dobu, co jsem byla u Scara, mě chránil. A teď bych tady nebyla, kdyby mi nepomohl utéct. Navíc vím, kdo je skutečný zrádce.“ Můj hlas zhořkl.

„On je tím zrádcem. Zmizel až moc příhodně na to, aby jím nebyl.“ Nacil si stál za svým.

„Ne, byla to Adriena.“ vypálila jsem na ně její jméno. Klečela jsem u Mazziho, jehož dech byl téměř neznatelný a doufala, že takhle to neskončí.

„Adriena? Nesmysl. To by přeci Marshall nedovolil, aby jeho dcera…“ Nacila možnost, že by zrádcem byla dcera jeho dobrého přítele zcela ochromila.

„Bože… on…“ Liin hlas za mnou mi připomněl, že mi dokáže číst myšlenky. Sledovala jsem Mazziho bledou tvář a v mysli se mi vybavovaly všechny chvíle, které jsem strávila u Scara.

Ano, zachránil mi život, protože mě miluje. Otočila jsem se k ní a nešťastně se na ni usmála. Přivádím muže, kterým na mě záleží, do záhuby.

Můj manžel… Dorian.

„Lio, prosím, řekni mi,že i on-“ hlas se mi zlomil. Tolik jsem doufala.

„Otče, věřím ji. Není zrádce.“ Lia se bez odpovědi otočila na ostatní a já se vysíleně stočila vedle Mazziho.

„Pojď, tady nemůžeš zůstat. Scaro je jenom kousek od nás a hodnotí naše síly.“ Lia si mě vyzvedla do náručí a za maličký okamžik už mě balila do teplých dek v autě.

„A Mazzi?“ Nemohla jsem ho tu jenom tak nechat.

„Neboj, je v jiném autě. Postarají se o něj. I když myslím, že to jednoduché mít nebude. Pořad je tu to, že se Scarem spolupracoval.“ Její jemný hlas mě dokonale uklidňoval a má víčka se zase začínala zavírat.

Kráčela jsem zahradou a užívala si květů kolem sebe. Zhluboka jsem se nadechla a nechala své smysly naplnit vůní léta. Měla jsem chuť tančit. Cítit na kůži pohyb trávy a kamínků.

Došla jsem až ke dřevěnému altánku. Vystoupila jsem po schodech a mé oči se zastavily na tváři, kterou jsem tak milovala. Ve tmavě zelených očích jiskřila hrdost, když se zadíval na svou budoucnost.

Naši společnou budoucnost.

Probrala jsem se, abych zjistila, že jsem zachumlaná v poduškách a svíraná v pevné náručí.

„Už jsi vzhůru?“ Liin hlas ve mně vyvolával vzpomínky, které se mi dařilo tak dlouho potlačovat.

Dorian… jeho nádherný úsměv a hřejivý pohled.

„Prosím, řekni mi, co se stalo? Kde je můj manžel? A co mí rodiče?“ otočila jsem si jí v rukou a sledovala emoce v jejím obličeji.

„Tví rodiče jsou v pořádku, jenom o tvoji maminku teď pečují lékaři. Víš, bylo toho na ni moc, takže málem porodila předčasně. Navíc myslím, že konečně zjistili, co je zač rodina tvého manžela. Takže vstřebávají informace,ale myslím, že na ně můžeš být hrdá.“ Pohladila mě po tváři. Pocit svírání, který jsem cítila jako krunýř kolem svého hrudníku, pomaličku polevoval.

„A Dorian?“ můj hlas už tišší být nemohl.

Lia na mě hleděla a pak konečně otevřela ústa.

„Zatím žije, jestli se tomu tak dá říkat.“ Slzy se mi začaly koulet po tvářích, jediné, co jsem zachytila, bylo slovo žije. On žije.

„Sakra, tak proč nejsem u něho. Lio, okamžitě mě za ním zaveď.“ S větší razancí, než bych myslela, jsem vymanila z jejího náručí a na značně jistých nohou došla až ke dveřím.

„Měla by jsi ještě odpočívat.“ ale svá slova popírala tím, že mě rychle navlíkla do županu.

„Budu odpočívat, až s ním v náručí.“ Otevřela jsem si dveře a vyběhla na chodbu. Dva strážné jsem ignorovala a vydala se chodbou doleva. I když jsem vůbec netušila, kudy se vydat, cítila jsem se jako přivázána na dlouhé šňůrce a ta mě přitahovala a vedla. Zahnula jsem za roh a vyběhla schody do dalšího patra. Teď už jsem nešla rychle, ale popobíhala jsem si, až jsem se rozeběhla naplno. Což s bříškem nebylo právě moc pohodlné a rychlé.

„Bells, jak víš, kam máš jít?“ Liina slova kolem mě jenom proplula a já se zaměřila na poslední dveře na konci chodby. Je tam….

Dlaněmi jsem si spěšně setřela morko z obličeje, doběhla k dveřím a uchopila je za kliku.

„Měla bych tě varovat… není…“ ani jsem se na Liu neotočila a konečně otevřela dveře.

V pokoji bylo příjemné šero, které způsobovaly závěsy na oknech.

Pohledem jsem okamžitě zabrousila k prostorné posteli, která zabírala velkou část pokoje. A nehybná silueta, která se rýsovala pod přikrývkami…

„Doriane.“ Doběhla jsem až k němu, chtěla ho sevřít v náručí, slyšet jeho konejšivá slova lásky a ujištění, že všechno už bude v pořádku, ale bytost, která na pelesti ležela, jen dál netečně odpočívala. Opatrně jsem se posadila na kraj postele a snad jsem ani nemrkala, abych neporušila okamžik. Měla jsem strach, že je jenom iluzí, jenom dalším z mých snů.

Ne, nemůže být jenom snem. Natáhla jsem k němu ruku a opatrně se dotkla jeho křehce působící tváře. Zděšeně jsem ucukla.

„Lio, co se stalo.“ Mé tělo ovládl třas. To nemohla být kůže, které jsem se dotkla. Spíš to byl shořelý list papíru, který se rozpadne na prach, když se ho člověk dotkne.

„Víš, Bells, Dorian tady vlastně už není.“ otočila jsem se k ní a odmítavě kroutila hlavou.

„Ne, je tady. Vidím ho, cítím ho. Jak to sakra myslíš, že tu není?“ Visela jsem ji na rtech.

„Nevím, jestli ti někdy říkal Dorian, jak upíři umírají. Víš, začneme se do sebe stahovat. Tento proces trvá hrozně dlouho, ale na konci z nás zbude jenom skořápka, která se najednou rozsype a z upíra zbude jenom popel. Dorian už se tomuto začíná přibližovat.“ zalapala jsem po dechu. V Liiných očích se objevily slzy. Je to definitivní.

„Tohle ne, tohle neberu. Ne, když už jsem ho jednou ztratila, nedovolím, aby mi ho zvali podruhé. Co můžu udělat?“ Odhodlaně jsem vysunula bradu. Budu bojovat. Lia se na mě však jenom zarmouceně podívala. Ne… spíš rezignovaně.

„Nic, věř mi. Miluji svého bratra, udělala jsem pro něj všechno, co jsem mohla. Když mu meč projel hrudí, jeho srdce bylo zasaženo jenom lehce, ale i to stačilo, aby stříbro dokončilo dílo. Víš, abych ho udržela naživu, dala jsem mu hodně své krve. Jsme sourozenci, což mezi námi vytváří zvláštní pouto. Nejenom citové, ale i chemické. Moje krev v sobě má něco, co mu dodalo sílu udržet se při životě-“

„Tak proč vypadá takhle? Neměl by být v pořádku?“ Vyskočila jsem na nohy a hrubě uchopila Liu za paže.

„Mluv!“ Sama sebe jsem nepoznávala.

Lia se mi však téměř zhroutila v náručí.

„Nevím…. já nevím, přestalo to účinkovat chvíli po tom, co jsme jej dostali do bezpečí.“ Po tváři ji klouzala osamocená, narůžovělá slza.

„Je mi to tak líto.“ Na řasách se jí zachytila další slaná krůpěj.

„Ne, tohle nemůže být konec. Ne to nejde. To nedovolím.“ Sevřela jsem Liu pevně v náručí, jak jen mi to bříško dovolovalo a pak jí sjela rukou k pasu. Věděla jsem přesně, co musím udělat. Jednou to už pomohlo. Dřív než si toho Lia všimla, jsem ji uzmula dýku.

„Lio, promiň.“ úspornými pohyby jsem uchopila její dlaň a ostrou čepelí se zaryla do kůže. Lia nestačila ani překvapeně vydechnout, když jsem se řízla do dlaně i já. Ostrá bolest poraněné ruky, ve které jsem svírala madlo dýky, byla přehlušená bolestí unikající krve.

Dříve, než se její rána mohla zatáhnout, jsem k ní přitiskla rty a se sebezapřením vsála do úst trochu krve. Můj žaludek se zkroutil jenom z té představy, že bych měla pozřít další krev. Nebyla ovšem určená pro mě. Z mé ruky kapala krev na koberec, což bylo zbytečné plýtvání touto tekutinou, takže jsem se spěšně napila i své krve a v ústech mi vznikl prazvláštní mix.

Nebylo ovšem na co čekat. Naklonila jsem se nad Doriana a s co největší opatrností jsem přitiskla své rty na ty jeho. Byly tak křehké a první lok krve spíš utekl po jeho tváři a ztratil se ve vlasech. Byla to ovšem krev a to jej přeci jenom donutilo pootevřít ústa. S vděčností jsem mu do nich pustila zbytek krve.

Věděla jsem, že to nebude stačit, že ji bude potřebovat mnohem více, ale nemohla jsem se od jeho rtů odtrhnout. Mým tělem se začaly rozlévat vlny síly. Cítila jsem, jak se mé bříško zpevnilo a pak mi do zad vystřelila omračující bolest. Chtěla jsem vykřiknout, ale nešlo to. Nemohla jsem, byla jsem jako vězeň ve svém vlastním těle.

„Bello, bože… Bello-“ jakoby z dálky jsem slyšela Liin vyděšený hlas. Sama jsem byla vyděšená. Můj žaludek se vzepřel a já cítila, jak mi jícnem stoupá nahoru něco teplého. A pak se mi ze rtů vyvalila další várka krve. Mé tělo se otřásalo dávivými stahy a Dorianova ústa se plnila krví. Mou vlastní.

„Ne, Bello, prosím, dost už. DOST!“ Zřetelně jsem cítila, jak síla, která mou proudí mě spojila s Dorianem a jsme teď jedno tělo. Paže, které se mě snažily od něj dostat, neměly šanci. Byla jsem silnější. To ve mně bylo silnější.

Pak najednou začala být síla uvolněnější, klidnější, konejšivější jako balzám. Dokázala jsem se odpoutat od Dorianových rtů a vyčerpaně jsem klesla vedle něj.

„Má lásko…“ to bylo to poslední, co mi uniklo ze rtů.

***

Na tváři mě zastudila dlaň. Pootevřela jsem oči a zadívala se do Mazziho krásného obličeje. Jeho pohled byl všeříkající. Bylo toho tolik, co mi chtěl říct a nemohl ty slova vypustit z úst. Nesměl.

„Bude v pořádku?“ Liin hlas nesl stopy odporu. Již jednou se v Mazzim zklamala a nehodlala z toho slevit, i když si na druhou stranu uvědomovala, že mu křivdila. Kdyby byla na jeho místě, nejspíš by jednala stejně. I když, kdo ví.

„Je jenom hodně oslabená. Po zdravotní stránce jsou v pořádku. Jenom místo koktejlu bych nasadil krev a také nějaké lidské léky. Ale potřebuje se hlavně pořádně prospat a načerpat energii.“ Jeho hlas byl pořád stejně uklidňující, jak jsem si ho pamatovala.

„Dohlédnu na to, aby pila a jedla co má. Děkuju ti Mazzi.“ Jeho hlas.

„Doriane.“ ve stejnou chvíli se ke mně přitisklo jeho chladné tělo.

„Lásko.“ přetočila jsem se k němu a se slzami v očích se zahleděla do tmavě zelených, láskou zářících očí svého manžela.

„Bože, já se tak bál, že už tě nikdy neuvidím.“ Naklonil se ke mně a naše rty se setkaly v něžném polibku, který jsme samovolně začali prohlubovat. Polibek se stával příliš intimním, protože nad námi si někdo taktně odkašlal.

„Vidím, že se oba uzdravujete docela obstojně.“ Lia nás škádlila, i když pocit úlevy a radosti jsme cítili všichni. Teda, skoro všichni. Protože jak jsem letmým pohledem proběhla místnost, Mazzi už tu nebyl. Mrzelo mě, že byl svědkem našeho projevu lásky, ale co jsem měla dělat? Konečně jsem svírala muže mého života v náručí.

„Takže vy dva, ležet jo? A žádné prudké pohyby. I když jak tak koukám na Doriana, ani myšlenky mu číst nemusím. Opovaž se bratříčku, ona ti už nikam neuteče.“

Vyplázla na nás jazyk a já se rozesmála nahlas. Tohle byla Lia, kterou si pamatuju. Konečně měla důvod se smát. Konečně mám já důvod se smát.

„Hmm… ale líbaní nám nezakázali ne?“ Rozesmátě jsem zavrtěla hlavou a opětovala Dorianovi jeho hladové polibky.

Téměř bez dechu jsem se od něj odtáhla, abych mohla prsty prozkoumat jeho tvář. Tolik se změnila od okamžiku, kdy jsem jej našla na smrtelné posteli.

„Mám strach.“ co když tohle je zase jenom přechodný okamžik v mém životě? Co když mě život zase v něčem vymáchá?

„Nemusíš se bát. Udělám všechno proto, abys už nemusela ničím podobným projít. Nikdy už nedovolím, aby se opakovalo to, co v náš svatební den.“

„Já vím, ale i tak si nemyslím, že tomu jde pokaždé zabránit. Nepřítel si vždycky skulinku najde. A s osudem, který nás čeká, si můžeme být jistí, že tohle nebyl první ani poslední útok. Mám jenom strach, že příště se to může protivníkovi podařit a-“

„Pšššt, lásko. Žádné příště nebude. A teď se tím netrap. Jsme tu všichni, zdraví a celí. Ničím jiným se teď nechci zabývat. Jenom tě zahrnovat láskou.“ Naklonil se nade mně a znovu mě políbil.

„Doriane?“ Stulila jsem se mu v náručí a v myšlenkách si promítala všechno od chvíle, kdy jsem se probrala v Liině náručí.

„Hm…?“ spokojeností zamručel.

„Víš, co mě ještě děsí?“ musela jsem se zeptat.

„Copak?“ Ožil. Odtáhl se ode mě a opřel se o loket.

„Věděla jsem přesně, kde tě mám hledat. Věděla jsem přesně, jak tě zachránit. A pak to s tou krví… to jsem nebyla já.“

„Máš pravdu. Nebyla. Byly to naše děti.“ Usmál se na mě.

„Cože? Naše děti? Počkej to mi chceš říct, že je jich víc? Dvojčata?“ Dorian jenom s láskou v očích přikývl. „A jak ony mohly cokoliv udělat?“ Šokovaně jsem zalapala po dechu. Ruku jsem si přitiskla k bříšku. Takže pod srdcem nenosím jenom svého syna? Na tváři se mi rozlil šťastný úsměv.

„My budeme mít dvě malá miminka.“ Po tvářích mi zase začaly koulet slzy. Těhotenství mi dávalo zabrat.

„Je to tak. Jsem na tebe tak hrdý, lásko.“ Stulila jsem se znovu do jeho náručí. Nemohla jsem se nabažit toho pocitu bezpečí, který z něj vyzařoval.

„I když pořád nechápu, jak mohly-“

„Tím, že se ti do těla dostala trocha Liiny upíří krve, jsi umocnila jejich sílu a to pomohlo, aby se do mě dostala krev vás všech, včetně Liiny. Jak už ti říkala, jako sourozenci jsme spojeni i zvláštní chemickou vazbou, kterou mají i naše děti. Naštěstí tenhle mix zabral a já nabyl na síle se zregenerovat. Ještě to není úplně v pořádku, ale teď by mi ani líp být nemohlo. S tebou v náručí mi nic nechybí. Miluji tě. Jste celý můj svět.“

„A co teprv ty pro mě. Bože pořád nemůžu uvěřit, že je to pravda. Že jsi tady a živý. Miluju tě tak moc.“ Zapletla jsem si prsty do jeho vlasů a přitáhla si ho k polibku.

Někde vzadu v koutku duše jsem ale nedokázala úplně potlačit ten tak dlouho přetrvávající pocit ohrožení a strachu. Proč jenom jsem měla takový strach být šťastná? Bude to už navždy takové? Budu mít pořád strach, že si každé štěstí u mě život vykoupí bolestí?