Moonlight shadow

Nízké domky s šedými oprýskanými stěnami lemovaly celou ulici, po níž jsem rozvážně kráčela. Každý krůček byl předem perfektně promyšlený, byla jsem připravena se bránit případnému útoku. Věřila jsem si. Věřila jsem svému tělu, které bylo mimořádně silné a mé smysly byly ostražité. Cítila jsem se mocná, velice mocná. Pomalu jsem procházela kolem starých domů, které vypadaly, že se rozpadnou v okamžiku, kdy do nich fouknete.

Rukama jsem držela sukni tenkých šatů, které vlály kolem mého těla. Podívala jsem se na ty šaty a uvědomila si, že jsem v nich už jednou byla. Jen si vzpomenout na to, kde a kdy. Lehce jsem nadzvedla sukni, abych si ji nepošlapala a pokračovala jsem ve své cestě. Ale v cestě za čím? Za kým? Zavrtěla jsem hlavou, pohledem spočinula na domě po mé pravé ruce a zastavila se. Poznávala jsem tohle místo. Přesněji řečeno, poznávala jsem střechu tohoto domu. Tady jsem stála bosá, zatímco postava v plášti se na mě dívala z ulice. Přímo na místě, kde jsem teď stála já. Pod touhle lampou stál on.

„Nemáš chuť?“ známý hlas prosvištěl nočním vzduchem a já se prudce otočila. Muž v onom plášti stál za mými zády a strkal mi před ústa své zápěstí. Do nosu mě uhodila úžasná omamná vůně. „Jen si dej. No tak!“ pobízel mě. Poodstoupila jsem kousek od něj a pozorně si prohlédla jeho ruku. V kůži měl stopy po kousnutí, z rány mu líně vytékala hustá temně červená tekutina. Vzduch kolem mě byl touto vůní nasycen. Šimralo mě to na jazyku, v ústech jsem pocítila velký tlak, přimhouřila oči a zaostřila na tenký pramínek krve.

Prudce jsem se pohnula směrem vpřed, popadla jeho zápěstí a přiložila si ho k ústům. Ochutnala jsem. Nejspíš byl překvapen mou rychlou reakcí, ale teď se jen usmíval. Znovu jsem ochutnala jeho krev, teď mě však něco přinutilo vzhlédnout.

„Elizabeth, to už stačí. Pomoz mi. Elizabeth…“ temná silueta na konci ulice mě k sobě volala. Pustila jsem mužovo zápěstí, otočila se k němu zády a bez dalšího slova se vydala za postavou, která mě prosila o pomoc. Muž před sebe natáhl ruku, jako kdyby se natahoval směrem ke mně. Vzápětí však ruku spustil a ucouvl. Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu. „Tady v Mezisvětě není nic jak vypadá. Nejsi to skutečně ty. Nechoď dál, překročila bys hranici…“

Zastavila jsem, i když to vlastně vůbec nebyl můj plán. Zamračila jsem se. Nejdřív mě žádá o pomoc a teď mi přikazuje, abych dál nešla. Co se děje? Chtěla jsem vykročit vpřed, zeptat se toho muže, co po mě vlastně chce, ale nešlo to. Nedokázala jsem zvednout nohu a udělat krok.

„Ještě je čas se vrátit zpátky. Pořád si nepřekročila hranici… stále je čas se vrátit.“ Hlas slábnul, temná silueta z konce ulice prostě zmizela a do mě uhodila neviditelná síla, která mě tlačila zpátky. Čím dál jsem byla od té hranice, o které mluvil záhadný muž, tím jsem se cítila bezpečněji.

Probudila jsem se s nesnesitelnou bolestí hlavy. Tohle byl opravdu další ze zajímavých snů, pomyslela jsem si zahořkle a plácla se pěstí do čela. Popravdě, byl to dost šílený sen! Nevím, co mě na tom děsilo víc. Jestli fakt, že jsem pila krev, nebo to, co všechno mi říkal záhadný muž, anebo snad skutečnost, že jsem byla na tom stejném místě, jako ve svém prapodivně živém snu, ve kterém jsem stála na střeše starého domu? Šla mi z toho hlava kolem.

Opatrně jsem přehodila nohy přes pelest postele a rozhlédla se po pokoji. Nebyla to příliš velká místnost, ale měla jisté kouzlo. Velká postel stála jen kousek od francouzského okna, které bylo pootevřené a foukal tudy slabý větřík. V pokoji byla dále malá sedačka, pár skříněk a další dveře, jež nejspíš vedly do koupelny. Místnost byla laděna do žlutých a zelených odstínů. Působilo to vesele, ale moje bolesti hlavy to nezahnalo.

S dlaněmi přitisknutými na spáncích jsem došla ke dveřím a otevřela je. Doufala jsem jen, že Daila včera koupila i kafe nebo něco podobného, co vás nakopne. Obvykle jsem kávu nepila, vždycky jsem raději volila horkou čokoládu, která mě zaručeně dokázala uklidnit. Dnes ale nejspíš budu muset udělat výjimku. S napůl zavřenýma očima jsem došla ke schodišti a chtěla jsem sejít dolů, když v tom jsem se zastavila a srdce mi na okamžik poskočilo.

Nemyslela jsem si, že to někdy zajde tak daleko. Nikdy by mě nenapadlo, že jejich vzájemná nenávist může být tak silná. Ten pohled mi bral dech a jen zhoršoval bolesti hlavy, která se chystala každou chvílí prasknout. Samozřejmě mi mohlo být jasné, že se někdy pohádají, zanadávají si, ale tohle bylo příliš. Těžko říct o koho jsem v tu chvíli měla větší starost. Myslela jsem, že raději zavřu oči, abych neviděla nic z toho, co se chystají jeden druhému udělat, ale zůstala jsem užasle stát.

Přímo u paty schodiště naproti sobě stáli Daila s Danielem. Byli od sebe vzdáleni jen pár centimetrů, zaklesnutí v sobě nenávistnými pohledy, oba měli ruce zaťaté v pěst a zuřili. A co víc, Daniel nebyl ten obyčejný krásný chlap, ale pěkně dopálený upír, jehož rudé zorničky svítily jako oči samotného ďábla a špičáky, které děsivě cenil na Dailu, vypadaly zlověstněji než normálně. Připadala mi ve srovnání s ním tak bezmocná! Na krátký okamžik jsem měla chuť se mezi ně postavit a bránit ji vlastním tělem. Mě by Daniel nikdy neublížil, ale věděla jsem, že nemůžu dělat nic jiného, než přihlížet odsud seshora.

Upoutala mě však další věc na Danielovi. Nejenže z něj byl hrůzu nahánějící upír, ale v černém tričku a černých džínách vypadal zatraceně dobře. Nejspíš je to ta poslední věc, na kterou bych teď měla myslet, ale nemohla jsem si pomoct. On byl vážně moc sexy. Daila proti němu působila spíš jako šedá myška, i když i ona byla nepochybně krásná a půvabná, jistým zvláštním způsobem. I na ní však bylo něco neobvyklého. Její jasně modré oči vypadaly spíš černě, ze rtů jí vycházel tichý zvuk. Slovům jsem však nerozuměla. I když jsem se pozorně zaposlouchala do toho, co říká, nerozpoznávala jsem jazyk, kterým mluvila.

Pak jsem si uvědomila, že na světě nejsou lidé, kteří by byli víc odlišní než právě tihle dva. Daniel v černém oblečení, naproti němu stojící Daila v bílém tílku a světle krémových kalhotách. Větší kontrast snad už ani nebyl možný. Byli jako naprosté protiklady. Bílá a černá. Dobro a zlo. Den a noc. Daila a Daniel… na čí stranu se postavit? Co se vůbec mohlo stát tak hrozného?

Společně s touto myšlenkou, jako by někdo za scénou zapnul zvuk, doléhala ke mně jejich slova. „Znovu ti opakuju, že s tímhle musíš přestat! Nenuť mě použít své schopnosti! Přestaň si z ní dělat obětního beránka!“ křičela Daila a z modrých očí jí šlehaly blesky. „Není stejná jako její matka. Je mnohem silnější, schopnější… a je pod mou ochranou! Nenechám tě ji zabít jako Annabell! Ji si možná dostal, ale Lisu nedostaneš!“ zakřičela znovu. Potom zamumlala pár dalších slov, které jsem opět nepochytila a Daniel se následně zhroutil na zem, ruce si tisknul na spánky.

Nemohla jsem se na to dívat, bolel mě jen samotný pohled na něj, jak se zmítá v bolestech. Musím něco udělat! Musím to přece zastavit! Pokud na něj Daila používá své schopnosti, pak ani on se nebude zdráhat použít svých zbraní. Rozhodla jsem se. Prostě mezi ně vběhnu a skončím to. Pevně rozhodnutá, i když strašně vyděšená, jsem zvedla jednu nohu a chystala se udělat krok vpřed, ale stejně jako v mém snu, jsem se nemohla pohnout dál. Jako by mezitím přede mnou vyrostla neviditelná stěna, která mě od nich měla držet dál. Ještě nikdy jsem se necítila tak bezradná!

Bezmocně jsem se zhoupla na paty a zírala na ně.

„Vždycky jsem si myslel, že strážci jsou natolik chytří a mají tak dokonale vyvinuté smysly, že jsou schopni hravě vycítit, jaké úmysly má upír s člověkem! Tak sakra použij svoji schopnost a přečti si to, Dailo!“ jeho hlas zněl mnohem silněji, než jsem očekávala. Spadl mi obrovský kámen ze srdce. Nebyl na tom špatně, to bylo dobře. Daila se na okamžik zarazila, čehož Daniel hbitě využil. Rozběhl se proti ní, její pomalejší smysly oproti těm jeho neměly nejmenší šanci zareagovat. Tvrdě ji přirazil ke zdi a vzápětí se ozvalo hlasité křupnutí. „Bolí to? Zlomená žebra jsou velice nepříjemná… obzvlášť v případě, že ti náhodou… propíchnou plíci!“ oddechoval ztěžka.

Pohledem jsem těkala z jednoho na druhého a zoufalstvím se mi chtělo křičet. Docela jsem zapomněla na ukrutné bolesti hlavy i na svůj naprosto pomatený sen.

„Já vím, že ji nechceš zabít! Proto si sem nepřišel!“ zaúpěla Daila a obličej se jí stáhl do bolestné grimasy. „Rozumím ti, nechceš ji zabít. Ale i tak ti říkám, že si z ní obětního beránka dělat nebudeš! Víš přece co se může stát! Pokud se to už nestalo!“ jako by do Daniela někdo pustil proud, odtáhl se od Daily, která se pomalu po stěně svezla až na zem. „Ty víš, co dokáže. A víš taky proč to dokáže. Vím, že jsi nad tím přemýšlel. Užírá tě to… ta nevědomost, nejistota.“ Pokud jsem zpočátku nechápala, o co jde, teď jsem v tom rozhodně neměla jasněji.

„Není můj obětní beránek.“ Zamumlal Daniel tak tiše, že jsem se musela trochu naklonit, abych mu rozuměla. „Její krev je pro mě mimořádně lákavá a ona to ví. Nikdy bych si od ní krev nevzal násilím. Podívej se do mě hlouběji, uvidíš tam všechno. Ucítíš to, co cítím já.“ Myslela jsem si, že konflikt je u konce, protože už zněl mnohem klidněji, dokonce se pomalu začal proměňovat zpátky. Daila mu však oplatila jeho předešlý úder a nějakou neviditelnou silou ho srazila na zem. Bezmocně zůstal ležet zády k zemi.

„Tvoje city pro mě nic neznamenají, vampýre.“ Zaprskala mu do obličeje. Trochu mě zmátlo to oslovení ‚vampýr‘. Není snad upír a vampýr to stejné? „Už když jsi byl mladý, dokonalý a učebnicový příklad vampýra, něco mi říkalo, že je v tobě zlo. Lisa ho možná ještě neobjevila, ale ujišťuju tě, že se o to postarám. A o té své teorii bys jí říkat neměl.“ Na okamžik se zarazila. „Možná už to ani nebude potřeba, protože celou dobu stojí nahoře.“ Postavila se na první schod a pohlédla na mě. V tu chvíli mě přepadl opravdu špatný pocit, který na mě křičel, abych před tímhle pohledem utíkala a neobracela se zpátky.

„Liso!“ vykřikl přidušeně Daniel. Vycítila jsem, že neviditelná stěna přede mnou se rozplynula a já se rozeběhla po schodech dolů. Vlastně jsem ani nevěděla, co to dělám a za kým z nich se tak řítím. Z Daily jsem měla opravdový strach, při kterém tuhne krev v žilách a o Daniela jsem měla strach, který vás připraví o dech. Prošla jsem kolem Daily, která mě popadla za paži a otočila si mě obličejem k sobě.

„Co všechno jsi slyšela?“ zeptala se mě teď už zcela normálním klidným hlasem a já v ní zase spatřovala tu krásnou andělskou Dailu, jejíž jasně modré oči se na mě dívaly s jistou dávkou obav. „Liso, tohle je vážně moc důležité. Co jsi slyšela?“ naléhala na mě a její stisk povolil. Rukou si masírovala nejspíš zlomená žebra a zlověstně přitom pohlédla na Daniela, který se zvedal ze země. Neměla jsem se k odpovědi, protože mi v uších opět zněl tlukot jejího srdce. Opět byl rychlejší než je obvyklé. Měla strach z toho, co všechno jsem slyšela. Cokoliv mé uši nezaslechly, nechtěla, abych o tom věděla. Jenže já jsem to potřebovala vědět, vždycky jsem všechno chtěla vědět a dnes tomu nebylo jinak.

„Ne.“ Řekla jsem pevným hlasem. Cítila jsem stejný příval síly jako včera večer a ve svém nitru jsem byla ráda za své odhodlání dostat z nich obou pravdu. Ať už se mezi nimi stalo kdeco, zmateně na sebe pohlédli, pak jejich oči zůstaly viset na mě. „Teď budu klást otázky já. A vy budete odpovídat. Chci slyšet pravdu. Pokud zalžete, něco ve mně mi říká, že to poznám a rozhodně to pro vás nebude příjemné.“ Ano, skutečně jsem měla ten pocit, že dokážu poznat, kdy mi někdo lže. Neměla jsem ale v úmyslu jim jakýmkoliv způsobem ublížit. Proč jsem tedy řekla, že to pro ně nebude příjemné?

„Co chceš slyšet?“ Daniel se posadil na mohutnou sedačku, viděla jsem na něm, že ho bolí snad každý pohyb.

„V první řadě by mě vážně zajímalo, co se stalo tak hrozného, že jste na sebe takhle vyjeli?“ vyprskla jsem. Vlastně ani nevím, co jsem od nich dvou očekávala. Možná to, že se začnou zase dohadovat, než se shodnou na nějakém rozumném vysvětlení. Ale že by si Daila sedla na druhou sedačku a nezaujatě se dívala oknem ven, jako by se jí tenhle hovor vůbec netýkal, to mě vážně naštvalo. Odpověď jsem tedy hledala u něj, u člověka, kterému jsem věřila. Jenže ani Daniel mě nebral na vědomí a místo toho raději zavřel oči a s povzdechnutím si složil ruce na prsou. Čímž mi vlastně dával najevo, že se o tom se mnou nehodlá bavit. „Děláte si ze mě srandu? Je mi jedno, jestli se vy dva nenávidíte, ale berte na vědomí, že jsme společně utekli před těmi chlápky, kteří by mě nejraději viděli mrtvou! Máme si navzájem pomáhat, vy dva máte spojit svoje síly, abyste ochránili mě a taky sebe! Pokud tady mám zůstat, řeknete mi, o co jde a přestanete spolu válčit, nebo přísahám, že se seberu a…“ zrovna když jsem se dostávala do fakt bojovné nálady, mě Daila přerušila.

„Daniel…“ vyslovila to jméno se značným odporem. „…má teorii. Já mám taky svou teorii. Obě naše teorie se týkají tebe a všech divných věcí, které se kolem tebe v poslední době odehrály. Takže… kterou teorii chceš slyšet jako první?“ lhostejně pokrčila rameny a i když mluvila ke mně, ani koutkem oka se na mě nepodívala.

„Proto jste se chytli? Kvůli nějakých dvou teorií? Tohle mi nedává smysl…“ zavrtěla jsem hlavou a plácla sebou vedle Daily. Ke slovu se opět přihlásila protivná bolest hlavy. Tak si říkám, může den začít ještě hůř?

„Vyslechni si to, pak všechno pochopíš.“ Řekl tiše Daniel. Kývla jsem na znamení souhlasu. „Takže… řeknu to naprosto jednoduše. Možná to bude znít trochu sebevědomě, nafoukaně, ber to jak chceš, ale zkrátka si myslím, že všechny ty věci, které dokážeš… že je to mojí zásluhou.“ Poslední slova ze sebe vychrlil a úlevně si oddechl. Jenže já jsem byla naprosto mimo. Potřebovala jsem slyšet víc, než jen ‚všechno co svedeš je vlastně díky mě‘.

„Buď konkrétní.“ Sykla jsem netrpělivě.

„Přemýšlela jsi někdy nad tím, že cokoliv si dokázala, ať už to byl zázračný východ slunce, rychlé hojení nebo vytvoření tornáda, odehrálo se to jen pár hodin po tom, co jsem se napil tvé krve?“ narovnala jsem se a zamyslela se nad tím. Pokud jsem opravdu přemýšlela nad něčím, co se týkalo mého darování krve Danielovi, tak to byl ten skvělý pocit extáze, který ovládal mé tělo. Nikdy mě nenapadlo dát si to do spojitosti s tím, co jsem dokázala. Byla to nanejvýš zajímavá myšlenka. „Když jsem se z tebe napil poprvé, pár hodin potom jsi byla schopna vycítit moje emoce na míle daleko. Ta bouřka, pamatuješ? Měl jsem vztek a tys to věděla. Pak jsi mě dokázala přivolat, když jsi byla v nebezpečí na střeše toho domu. Dokázal jsem ti posílat myšlenky. V mém domě jsem přišel na to, že se zázračně hojíš. A pamatuješ na tu noc před večírkem? Znovu jsem pil tvou krev a o pár hodin později si dokázala zařídit východ slunce. Včera to s tím tornádem…“

Víc ani nemusel říkat. Zpětně jsem si vybavovala všechny tyhle okamžiky v úplně stejném pořadí, v jakém je jmenoval Daniel. Jak jsem to jen mohla celou tu dobu přehlížet? On měl naprostou pravdu. V ten den, kdy se u mě v pokoji záhadně objevila Daila, jsem skrze řádící bouřku venku cítila, že Daniel má vztek. Daila mi říkala, že se mi dostal do hlavy. A následující noc se mé rány začaly záhadně hojit. Dokázala jsem Daniela slyšet ve své hlavě, dokázala jsem ho přivolat na pomoc, i když byl kdoví kde… tu noc před večírkem jsem mu znovu poskytla svou krev a pak jsem cítila, že je něco špatně… potřebovala jsem, aby slunce vyšlo dřív a taky se mi to povedlo. Vzpomínky na včerejší noc mě jen utvrdily v tom, že mezi Danielem a těmito zázraky musí být spojitost.

„Podívej, Liso. Dokázala si ovládat vítr, ovládala si slunce. Slyšela jsi bít lidské srdce. Zázračně se hojíš a celkem snadno vycítíš moje nálady a pocity. Vzpomeň si na to, co jsi četla v deníku. Můj přítel tam píše o tom, že jsem rád vytvářel vzdušné víry. Ovládal jsem vítr, Liso. Dělal jsem přesně to, co jsi včera večer udělala ty. Dokázal jsem manipulovat s počasím. A co se týče hojení a tvých ostatních schopností, jsou až nápadně podobné těm mým. Byl jsem jeden z mála, který se mohl chlubit tak rozsáhlou mocí. Proto si myslím, že do tvého těla při každém mém kousnutí proudí látka, která pozměňuje jisté úseky tvé DNA, z čehož vyplývají všechny tyhle schopnosti.“ Byl tou myšlenkou zcela pohlcen, troufám si říci, že byl nadšený. Ale mě to přišlo neuvěřitelné. Vím, že v poslední době jsem spoustu věcí považovala za neuvěřitelné, ale tohle bylo jako z nějakého fantasy filmu. Co se ještě dozvím od Daily? Že jsem čarodějnice? „Pokud je má teorie skutečně pravdivá, vítr není jediný živel, který můžeš ovládat.“

„Tys je dokázal ovládat všechny. Vodu, oheň, vítr a zemi.“ Huhňala jsem přiškrceným hlasem a vybavovala si přitom slova z deníku.

„Přesně tak. Proto si myslím, že je načase vyzkoušet, co všechno od tebe můžeme očekávat.“ Prohlásil odhodlaně, jako by se snad těšil na to, až budeme zkoušet, jestli dokážu vyvolat bouřku stejně jako on. Když si vzpomenu na okamžik, kdy jsem Danielovi řekla, že bych taky chtěla umět vyvolat bouřku, bodlo mě u srdce. Co jsi chtěla, to máš mít, Liso, říkala jsem si v duchu.

„Nic se zkoušet nebude. Je načase si vyslechnout moji teorii.“ Pod náporem všech nových informací, jsem dočista zapomněla, že Daila je v této místnosti a sedí hned vedle mě. Překvapeně jsem se na ni otočila a přemítala, jestli vůbec stojím o to, vyslechnout si i její verzi. „Moje teorie má v podstatě stejný základ, jako jeho.“ Kývla směrem k Danielovi a začala mluvit dál, slova se z ní řinula jako láva ze sopky.

„Souhlasím s ním v tom, že ti nějakým zvláštním a dosud nevysvětleným způsobem předává postupně své schopnosti. V podstatě bych to přirovnala ke klonování. V tomhle případě ale budeš jeho klon pouze na základě schopností. Nikdy nebudeš vypadat jako on, samozřejmě.“ Nevím proč, ale představila jsem si, že vypadám úplně stejně jako Daniel a že bok po boku kráčíme ulicemi, naprosto nerozeznatelní jeden od druhého. Jak by se poznal ten pravý? Přitiskla jsem si dlaň na pusu, abych nevyprskla smíchy. Daila se tvářila dotčeně, ale mávnutím ruky jsem ji ujistila, že může pokračovat.

„Dobře si rozmysli, co teď řekneš, Dailo. Víš, že pokud nemáš pravdu, naprosto ji tímhle rozhodíš. Změníš jí celý život, převrátíš vzhůru nohama všechno, co dosud bylo normální.“ Přísně se na ni díval a já se cítila jako kdybych byla uzavřená v nějakém vzduchovém obalu a jeho slova se dostala dovnitř téhle pomyslné bubliny.

„Jako kdyby v mém životě ještě něco zůstalo normální.“ Poznamenala jsem kriticky. Ani jeden mě ale neslyšel. Lépe řečeno, ani jeden z nich mým slovům nevěnoval větší pozornost. Připadala jsem si jako kdybych mluvila sama k sobě. Vlastně, na tom by nejspíš nebylo nic zvláštního, když vezmeme v potaz, co všechno jsem se dozvěděla a co se ještě dozvím. Z tohohle by se snad pomátl i člověk psychicky odolnější než já.

„Podle mě, Liso, ve vašem případě došlo k něčemu, čemu se v našem světě říkalo ‚nesmrtelné připoutání‘.“ Tečka. Prostě jen tak plácla tuhle větu a dalších několik minut seděla, rty pevně semknuté k sobě, jako by se o tom snad odmítala dál bavit. Jako by to bylo něco špatného, zlého a odporného. Jak mám sakra vědět, co přesně znamená pojem ‚nesmrtelné připoutání‘?

„Pokud si s tímhle začala, měla bys i pokračovat.“ Vložil se do toho Daniel a já mu byla vděčná, že promluvil dříve než já, protože já bych takhle klidná rozhodně nebyla. „Varoval jsem tě, a přesto si tuhle myšlenku vyslovila. Strážci měli zakázáno o tom mluvit, je čas, abys porušila svůj dávný slib.“ Tohle mě vážně děsně štvalo. Ty jejich řeči o tom, co se dělo kdysi v dávných dobách! Žili ve stejné době, na stejném místě a to mě štvalo! Tolik jsem toho ještě nevěděla!

„Nesmrtelné připoutání je…“ začala pomalu a tiše, očima přitom lpěla na Danielově tváři, ve které se zračilo uspokojení, ale zároveň jistý druh strachu. Zrovna teď bych se mu chtěla zase dostat do hlavy, ale nemohla jsem, dokud se nedozvím, co vlastně tohle divné slovní spojení znamená. „Zkrátka a dobře, když si Daniela vysvobodila, vzájemně jste se k sobě připoutali. On má povinnost tě chránit, ty máš povinnost mu to dovolit. Jenže od chvíle, kdys dostala jeho deník si byl jistý, že s tebou to bude jiné, silnější. Vaše pouto bylo velice pevné od první chvíle, ale ještě víc se upevňovalo s každým douškem tvé krve, který proudil do něj. Jak jsem správně vydedukovala, tvoje krev, pokud je stále v jeho oběhu, ho chrání téměř před všemi zbraněmi, jenž jsou pro upíry smrtelně nebezpečné.

V dávných dobách bylo nesmrtelné připoutání zcela zakázané téma. Pokud k němu někdy došlo, nikdy to nedopadlo dobře. My strážci jsme měli zabránit tomu, aby se vůbec něco takového stalo. Ve vašem případě jsem tomu však nedokázala zabránit, protože jste se k sobě připoutali dřív, než jsem vlastně mohla zasáhnout.“ Odmlčela se, ale to už jsem já stála na nohou a nervózně si to rázovala po místnosti. „K připoutání dojde pouze v případě, že upír nebo vampýr chová hluboké city k tomu, kdo mu poskytuje krev. Nikdy se však nejednalo o klasického dárce. Mezi dárci a upíry nikdy nedošlo k citovému propojení. Dárci jen milovali ten pocit, že jsou potřební a postupem času se stávali závislí na pocitu extáze, který jim spojení s upírem poskytovalo. Tebe Daniel nikdy za klasického dárce nepovažoval. Už v Mezisvětě k tobě choval jistý cit, hluboko zakořeněný, mnoho let pěstovaný v srdci.“

Zastavila jsem a podívala se na něj. „Co to bylo za cit?“ vypadlo ze mě, srdce mi přitom přestalo tlouct. Na okamžik mě napadlo, že by to snad mohla být láska, ale jak by mohla… vždyť o mě přece vůbec nevěděl! Nevěděl, že jeho deník se dostane zrovna do mých rukou!

„Byla to přísaha, slib tvé matce. Zavázal jsem se jí, že tě ochráním. Když mě vrátili do Mezisvěta podruhé, celých osmnáct let jsem si pořád dokola opakoval, že až se odtamtud dostanu, udělám všechno pro to, abych tě ochránil.“ Vydechla jsem. Matně jsem si pamatovala, že když mě včera večer nesl do postele, zmínil se o mé matce a o tom, že mě ochrání.

„Připoutání je tady velice nebezpečné, protože ve většině případů, člověk nepřežije. Pro upíra připoutání neznamená žádné riziko, ale člověk jen málokdy zvládne přeměnu.“ Nastala dlouhá odmlka.

„Přeměnu v co?“ zašeptala jsem tichounce a nebyla si jistá, jestli chci slyšet odpověď.

„V upíra.“ Řekli unisono Daila a Daniel.