Moonlight shadow

NOVÝ ŽIVOT

1. kapitola

Probudila jsem se v tmavé uličce. Všechno mě bolelo, vedle mě ležela malá hromádka popela a za ní kufr. Něco mi říkalo, že je můj. Otevřela jsem ho a viděla dámské oblečení – hned jsem si zkusila jednu mikinu. Seděla mi.

Fajn, tak je můj.

Hrabala jsem v něm a hledala doklady.

K sakru vždyť já ani nevím, jak se jmenuji. Na kufru není žádné jméno a uvnitř nejsou žádné dokumenty, které by alespoň naznačovaly, kdo jsem.

Ale v tom jsem narazila na toaletní tašku, schválně jaký šampón používám?

Pomalu jsem ji otevřela … a nakoukla dovnitř.

Místo hygienických potřeb tam byly naskládané dollary v ruličkách. Wow.

Musím se odtud rychle dostat pryč. Vlastně odkud? Kde to jsem? Co tu dělám? Jak jsem se sem dostala?

Z konce ulice ke mně doléhal hluk husté dopravy. Odhodlala jsem se a vyšla. Opravdu ulice byla obrovská osvětlena neony z restaurací, s hustým provozem a navzdory tomu že byla tmavá noc, na chodníku bylo také hodně rušno.

Tak co teď? Musím se umýt a spočítat kolik peněz u sebe mám. Hmmmmmm. Hotel nebo penzion. Stopnu si taxi a budu doufat, že to tu bude znát.

Stoupla jsem si na kraj chodníku a zamávala na taxi. Juchů. Hned první a ono zastavilo. Otevřela jsem si a hodila do něj kufr a nasedla.

„Tak kam to bude?“ zeptal se mě mile vyhlížející starší pán.

„No, víte, moc to tu neznám, ale nevíte kde je nějaký slušný hotel nebo penzion?“ nejistě jsem se usmála.

„Slečinko, máte štěstí. Vím, moje stará známá vlastní jeden malý útulný penzion. Není to daleko a ceny má slušný.“

„Tak tam, prosím.“

Vyzná se tu supr. Musím se zeptat, v jakém městě jsem.

„Prosím vás, asi to bude znít šíleně, ale jak se tohle město jmenuje?“

Podíval se na mě nevěřícně jako na blázna.

„Tohle je starej dobrej New York.“

Po zbytek cesty jsem raději mlčela a nechala ho vyprávět o rodině a úplně jsem ho ignorovala. Jsem v New Yorku. Bydlím tady? Ne to si nemyslím je tu moc lidí a to se mi nelíbí. Sama, bez dokladů – doufám, že v penzionu nebudou chtít ukázat průkaz totožnosti. Jsem blázen, kdo to kdy slyšel aby to chtěli.

Opravdu penzion nebyl daleko. Když jsme tam dojeli, uviděla jsem před penzionem s neonovým nápisem ´U Lisy´ starší paní – vypadala mile a usmívala se na nás.

„Ahoj Petere, koho mi to vezeš?“

„Hoj, slečna, je tu nová a nezná to tu, máš volný pokoj?“

„Ano.“ Otočila se na mě. „Ahoj zlatičko, jmenuji se Elizabeth Norwood. Říkej mi Lisa a tohle je můj penzion.“ Přátelsky se na mě usmála.

„Dobrý večer“ jméno, když jí řeknu, že ho neznám pravděpodobně zavolá na psychiatrii nebo na policii – něco mi říká, že volat zrovna policii by mi moc nepomohlo. „Jmenuji se Anna Linus.“ Žádná sláva ale lepší než nic.

„Tak tě tu tedy vítám, Anno a doufám, že se ti tu bude líbit. O placení si promluvíme ráno, teď tě zavedu do pokoje.“

Vzala mi kufr a já jí následovala prošly jsme hlavním vchodem a mě se naskytl pohled na recepci. Všechno tady bylo ze světle hnědého dřeva – parkety, stůl na kterém ležely nějaké časopisy. A nakonec recepce – ohromný černý stůl se zvonečkem. Ten oběhla a z jedné přihrádky vzala klíč. Pokynula mi a já jí následovala do malého výtahu. Zmáčkla tlačítko a vyjely jsme do prvního patra.

„Pojď za mnou, budeš bydlet v pokoji č. 3, je malý a útulný.“

Když otevřela dveře, spadla mi sanice. Byl sice malý ale krásný – laděný do béžové barvy s krásnými květinovými tapetami.

„Tady máš klíč, koupelna je za tamtěmi dveřmi.“ Ukázala na dveře napravo. „Je tam mýdlo i šampón, i ručníky. Teď tě tady nechám, odpočiň si.“ Položila můj kufr na zem a odešla.

Vzala jsem si ručník a hřeben z kufru a šla do koupelny. Už jsem se nemohla dočkat sprchy, tak jsem se rychle svlékla a vysprchovala. Díky horké vodě jsem se cítila jako znovuzrozená. Učesala jsem si své dlouhé hnědé vlasy a vzala si oblečení z kufru – černé bokovky a zelené tričko s krátkým rukávem.

Tak teď bych mohla spočítat, kolik peněz vlastně mám.

Vyndala jsem toaletní tašku a vysypala její obsah na postel. Bylo jich docela dost 20, 50 a 100 dolarovky a dokonce dvě ruličky s 1 000 dolarovými bankovkami. Po spočtení všeho mi vyšlo, že u sebe mám 50 000 dolarů. Proč u sebe mám tolik peněz?

2. kapitola

Co teď budu dělat? Dobře, mám dost peněz na zaplacení pokoje. Zaplatím to a uvidím co dál. Počkala jsem do rána – vůbec jsem nebyla unavená a hned v osm hodin jsem sjela výtahem dolů. Zazvonila jsem na zvonek na recepci a čekala.

Za chvíli jsem se dočkala.

„Dobré ráno Anne, co potřebuješ?“ Usmála se Lisa

„Ahoj, chtěla bych zaplatit pokoj za včera a dopředu jestli to jde.“

„No po pravdě řečeno u nás se platí na dva měsíce dopředu.“

„Tak to mi vyhovuje. Kolik to dělá?“

„2 000 dolarů – je v tom elektřina a voda. Vím, jestli je to na tebe moc tak, mi to můžeš splácet.“

„Ne, to je v pořádku.“ Vytáhla jsem 2 tisícidolarové bankovky a podala jí je.

„Děkuji, jo a mimochodem tady máš stvrzenku a tady je nájemní smlouva.“

Pořádně jsem si ji přečetla – jak se říká důvěřuj, ale prověřuj. A pak ji podepsala. S dobrým pocitem a smlouvou o pronájmu jsem se vracela do pokoje.

Co budu dělat? Pronájem mám zajištěný, půjdu si prohlídnout New York, třeba se mi něco vybaví. Vzala jsem si malou tašku přes rameno a dala do ní peníze. Jestli nebudu moct zase usnout, mohla bych si koupit něco na čtení.

Na recepci jsem nechala klíč, vzala si vizitku penzionu (abych věděla adresu, kam se vrátit) a vyšla do velkoměsta.

Chvíli jsem bloudila a pak jsem objevila velké nákupní centrum. Zašla jsem dovnitř a srazila jsem se s vysokým mužem. Moc jsem si ho neprohlížela a omluvila se. Zamumlal nějakou odpověď a já šla dál a neohlížela se.

Knihkupectví jsem našla v 2. patře, když jsem po řadě neúspěšných pokusů procházela suterénem a po té i prvním patrem – všude byly butiky s oblečením, už jsem si myslela, že se zblázním.

Pak jsem se vrhla mezi knížky. Byl to můj malý ráj. Prohlížela jsem si tituly a vybírala pěkné knížky a nakonec jsem to zredukovala na 5. Koupila jsem si 2 knížky od Jane Austenové – Pýchu a předsudek, Rozum a cit; od Granta a Naylora – Červeného trpaslíka – dva díly, Od Shakespeara – Romea a Julii.

Když jsem platila, podívala jsem se na hodiny. Panebože. Bylo už osm hodin večer. Celý můj výlet trval 12 hodin.

Venku už byla tma.

Rozhodla jsem se jít pěšky – dostala jsem se sem tak se dostanu i zpátky. A vykročila jsem směle do nočního města.

Jenže milé přátelské ulice ve tmě vypadají dost strašidelně. Vracela jsem se zpátky a pak mi došlo.  Já budu muset projít touhle malou tmavou uličkou. No co ve dne byla prázdná tak se mi nic nestane.

A to byla kardinální chyba.

Sotva jsem zašla za roh, uslyšela jsem za sebou tiché kroky.

„Kampak malá?“ chytil mě za rameno nějaký opilý muž, byl cítit pivem a sotva se držel na nohou a přitiskl mě ke zdi. Snažila jsem se mu vytrhnout a při tom pokusu o útěk jsem mu vlepila facku.

„Přece by ses se mnou neprala?“ušklíbl se.

Snažila jsem se ho kopnout do slabin, ale on to nějak vytušil a zabránil mi v tom nohou. Byla jsem vyděšená a zmatená, nevěděla  jsem, co mám dělat. Mozek mi vypnul a já se nemohla ani hnout, protože mě držel. Najednou sklonil hlavu k mému krku a začal mě pomalu líbat. Fuj.

Cítila jsem jam mi na něj slintá a v duchu jsem řvala. ´POMOC, POMOC´

Když jsem z dálky zaslechla tiché vrčení, asi nějaké zvíře.

Najednou chlap zmizel, nikdo už mě nedržel a já se sesunula na zem a rozbrečela. Nevnímala jsem okolí, když najednou na mě promluvil příjemný mužský hlas.

„Jste v pořádku, slečno?“

Neodpověděla jsem a stulila jsem se do klubíčka a pokut to šlo více se rozbrečela.

„Nebojte, neublížím vám.“

Najednou mě zvedly silné studené paže. Škubla jsem sebou a snažila se podívat na mého zachránce, ale přes slzy jsem ho neviděla.

Bylo toho na mě už moc a já omdlela.

3. Kapitola

Probudila jsem se ve velké ložnici laděné do zelena na ohromné posteli, která byla velká asi jako moje ložnice v penzionu.Porozhlédla jsem se po pokoji a musela uznat, že byl vkusně zařízen nalevo od postele – velká knihovna se spoustou knih, kousek dál hi-fi věž a u ní police s velkou sbírkou CD a před nimi křeslo. V protější stěně zabudovaný velký šatník hned vedle otevřené dveře od koupelny a kousek dál u okna stůl s notebookem. Ten pokoj jsem nepoznávala.

Počkat. Poslední co si pamatují byl ten chlap co smrděl pivem….. někdo ho ode mě odehnal a zachránil mě……..říkal že mi neublíží………. Nesl mě v náručí, kde jsem nejspíš musela omdlít. Celé mi to nedávalo smysl. Jediné co jsem chtěla, bylo dostat se odtud pryč. Rychle jsem seskočila z postele a uvědomila si, že mám na sobě pouze velkou černou košili, která mi byla až ke kolenům a spodní prádlo. Moje věci nikde nebyly

Potichu jsem otevřela dveře a vykoukla na chodbu. Nikde nikdo. Opatrně jsem za sebou zavřela dveře a zůstala stát. Kam teď? Na jejím konci byly schody dolů. Potichu jsem prošla kolem několika zavřených dveří. Sešla jsem schody a naskytl se mi pohled na prostorný moderně zařízený obývák, ve kterém bylo pár křesel, plazmová televize na zdi pod ní polička s DVD přehrávačem a filmy, naproti pak velký tmavý gauč a nakonec v rohu piáno.

Všechno jsem si zběžně prohlédla a zůstala stát, jako opařená na gauči ležel hezký asi 25ti letý muž měl zavřené oči a spal.

Musím být hodně potichu, abych ho nevzbudila.

Když v tom jsem si všimla, že na druhé straně je chodba a uviděla prosklené dveře, které vedly ven. Chtěla jsem utéct pryč zpátky do mého pokoje v penzionu co na tom že nemám ponětí, kde jsem. Musím pryč.

Vydala jsem se po špičkách, a dělala co nejmenší rámus, ke dveřím. U gauče jsem se vyděsila, když jsem za sebou slyšela:

„Kampak to jdeme?“ pronesl neznámý pobaveně.

Okamžitě jsem ztuhla a popostoupila dozadu a o něco zakopla. Samozřejmě, že jsem se tam natáhla jak dlouhá tak široká na zem. On to už zřejmě nevydržel a začal se nahlas smát.

To mě naštvalo, zvedla jsem se a pokračovala dál ke dveřím, u nich mě chytil za ruku a otočil si mě k sobě. Musela jsem zvednout hlavu, abych mu viděla do obličeje – byl asi 185 cm vysoký a při tom si ho prohlédla. Na sobě měl černé kapsáče a tmavě modrou košili vše mu moc slušelo.

Když jsem se dostala k obličeji, nemohla jsem popadnout dech, páni, buď jsem v nebi, nebo se mi něco zdá. Ten obličej mě uchvátil – ostře řezané mužné rysy, malá ústa, krátké černé vlasy, bledá pleť. Nakonec jsem se podívala do jeho zlatých očí a všechny moje myšlenky byly úplně v háji. Ani jsem nevěděla, jak dlouho jsme tam stáli a koukali si do očí, ani jeden z nás si nevšiml, že někdo vstoupil.

„Ahoj bratříčku, tak jsem se vrátila z lovu, chytila ……“ už to nedořekla a vyjeveně na nás koukala. A já byla vděčná za přerušení, v tu chvíli kdy sem vtrhla, jsme od sebe poodstoupili. Já jsem samozřejmě pokračovala v nenápadném útěku. Naštěstí byli tolik zabráni do svého rozhovoru, že mě nevnímali.

„Neměla si přijet, až zítra? Kde máš George?“ podrážděně se zeptal

„Je ještě na lovu…“ zbytek jsem neslyšela, neboť už jsem byla venku a potichu za sebou zavřela dveře.

Podívala jsem se dopředu. Les, všude okolo domu byl les. Neměla jsem čas přemýšlet a rozběhla jsem se. Cestou jsem se proklínala, koho by kdy napadlo utíkat lesem bez bot, k tomu začalo pršet. Košile mi za chvíli promokla a docházely mi síly. Už mi bylo všechno jedno nohy mě strašně bolely, a tak jsem se stočila do klubíčka v kapradí a brečela.

Kousek ode mě praskla větvička.

Ať je to zvíře, prosím, nějaká srnka nebo veverka. Smůla.

„Neboj se, neublížím ti.“ Ozval se sametový mužský hlas a jeho studené paže mě vzaly do náruče. Ruce jsem mu automaticky položila kolem krku a přitiskla si hlavu na jeho hruď. Ucítila jsem nádhernou vůni, nebyla to kolínská ani parfém, byla to zvláštní sladká směs. Opatrně jsem ji vdechovala.

Za pár minut jsem okolo sebe ucítila teplo, byli jsme zpátky v tom domě. Ach jo.

Nespouštěl mě a stále, držel v náručí. Když v tom mě pozdravila neznámá, já otevřela oči.

„Ahoj, jmenuji se Sarah,“ a pak pobaveně dodala „a ten co se tě drží jako klíště je můj bratr Alex.“

Vypadala jako malá víla – měla světlé vlasy střižené na krátké mikádo po bradu, celkové vypadala pobledle jako její bratr, a křehce. Jediný společné měli oči oba dva je měli zvláštní barvu – zlatou.

Z přemýšlení mě vytrhlo, když se Sarah zeptala na mé jméno.

„Jak se jmenuješ?“

„No, já nevím.“ Jak můžu někomu, koho neznám, říct pravdu. Jsem pitomec, tak co policie nebo blázinec.

„To nic, vzpomeneš si uvidíš, to máš z toho šoku.“ Alex

„Ne to není z toho.“ Oba dva ztuhli a vypadali jako sochy. „Já si pamatuji, jak si mne zachránil.“ Pořád nic. Tak monolog a potom ať si volají třeba policajty. „Poslední co si pamatuji je, že jsem se probudila v tmavé uličce. Vedle mě ležela hromádka šedivého popela a kousek dál kufr.“

První se vzpamatovala Sarah.

„Páni, to je mi líto.“

„Nemusí, já přijdu na to, kdo jsem. Zatím mi můžete říkat Anna.“

„Dobře Anna, zní dobře. Panebože, vždyť ti musí být hrozná zima.“ Zhrozila se. „Vždyť jsi celá promočená. A ty Alexi, ji pusť.“ Rozkázala bratrovi, který nehnul ani brvou a naštvaně si jí měřil. „Pusť ji nebo chceš, aby dostala zápal plic?“

Hned na to mě pustil a ona neváhala, chytila mě za ruku a táhla po schodech nahoru. U druhých dveří napravo se zastavila, otevřela je a pyšně pronesla:

„Tohle je můj a Georgův pokoj. George je můj manžel zítra by se měl vrátit. Moooc se na něj těším.“

„Ten pokoj je moc pěkně zařízený,“ řekla jsem obdivně – celý pokoj laděný do béžova, vypadal skoro stejně, jako ten zelený jenom tady nebyla knihovna – místo ní tam byly dveře druhé šatny.

„Díky, všechny pokoje v našem domě jsem zařizovala já osobně, to víš žít se dvěma muži.“ Když řekla poslední část, protočila oči.

Zatáhla mě do její obrovské šatny – vypadalo to jako butik – měla tam poskládané všemožné oblečení od jean až po plesové šaty.

„Který pak obchod jsi vykoupila?“ zeptala jsem se ironicky

„Hele, klídek já jen ráda nakupuju. No ale, když jsem tě poznala, mohly bychom…“ nestačila nic doříct a já jí skočila do řeči.

„Na to zapomeň, sice neznám svou minulost, ale jsem si jistá, že nakupování NESNÁŠÍM.“

„Copak jsi slepice, abys to snášela?“ vyprskla smíchy a následovně na mě udělala psí oči „No tak prosím, prosím, prosím jsem tady tak sama a nemám s kým chodit nakupovat.“

Tak to byla podpásovka, na nic jsem se nezmohla a napadlo mě, že mi chtěla dát suché oblečení.

„No víš, už mi fakt začíná být trochu zima.“ Odpověděla jsem jí omluvně.

„Jasně. Tady máš oblečení,“ vzala pár věcí a podala mi je „tady je koupelna, klidně se osprchuj. Tady jsou ručníky.“ Ukázala na skříňku a podala mi jeden. „Nechám ti teď trochu soukromí.“

Nejprve jsem si svlékla mokré oblečení a začala se sprchovat. Sprcha na mě měla blahodárný účinek nejenže mě prohřála, ale uvolnila mi ztuhlé svaly. Vypla jsem ji a vyšla ze sprchy, už už jsem šahala po ručníku, když do koupelny bez zaklepání vtrhl Alex.

Rychle jsem okolo sebe obmotala ručník a uklouzla. Málem jsem si rozrazila hlavu o hranu sprchy, ale on mě stačil zachytit dříve než se tak opravdu stalo.

Vypadal rozpačitě. Najednou se naklonil a políbil mě. Nejdříve mi to nedokázalo a byla jsem jako socha, ale potom jsem mu to začala oplácet a chytla ho kolem krku. On mi dal ruce kolem pasu a přitáhl si mě k sobě.

Bylo to bláznivé, sotva jsem ho znala. Ale pěkné.

Najednou ztuhl, odstrčil mě a………… utekl jako malý kluk. Zmatená, zahanbená a zraněná jsem se rychle oblékla a nevnímala co.

Když jsem vyšla z koupelny, přišla ke mně naštvaná Sarah.

„Promiň, moc se ti za něj omlouvám. Už jsem mu za to vynadala.“

Fajn, tak už jí to řekl.

„To je v pohodě,“ není ale, aby se hádali kvůli mojí maličkosti je blbost „jen se musím dostat zpátky do penzionu. Lisa by o mě mohla mít strach. Kudy vede nejkratší cesta?“

„Kde se nachází?“

„No nevím to přesně ale v té tašce, kterou jsem měla s sebou, by měla být vizitka s jeho adresou.“

„Počkej, hned ti ji přinesu.“ Odešla a ani ne za dvě minuty byla zpátky. „Tady ji máš.“

Vyndala jsem vizitku a ukázala jí Sarah.

„Pěkná, Penzion u Lisy jo? New York?!“ zhrozila se

„Ano, New York.“ Odpověděla jsem zmateně. „Co se děje?“

„No víš, měla bych dát svému bráchovi co proto, převezl tě na druhou stranu USA. Náš dům je blízko Seattlu.“

„Co!?“

„Neboj, mám auto a není problém tě odvézt zpátky.“ Řekla rozpačitě. „Ale nejdřív nemáš hlad?“

„No abych pravdu řekla, mám a docela velký.“ Usmála jsem se nad vidinou, že za pár hodin budu ve svém malém pokojíčku.

„Mimochodem, ta černá sukně s modrým tílkem ti sluší.“ Usmála se a já zčervenala.

„Díky“

Potom jsme prošly chodbou, sešly schody a přes obývák jsme se dostaly do velké kuchyně. Sar mě usadila u stolu a podala mi voňavý hamburger a hranolky.

„Chceš k tomu kečup nebo hořčici?“

„Upřímně řečeno nevím.“ Pokrčila jsem rameny.

Ona na nic nečekala a dala obě přísady na stůl.

„Dobrou chuť, doufám, že ti to bude chutnat.“ Usmála se a posadila se na druhou židli hned vedle mě.

Vzala jsem si hamburger a ukousla kousek.

Fuj, brrrr. Musela jsem ho vyplivnout, jinak bych se pozvracela.

„Copak nechutná ti to?“ zeptala se smutně

4. Kapitola

„Promiň, ale chutná to jako bláto.“ Nakrčila jsem nos.

„Cože!?“ zeptala se vykuleně

„Je mi to vážně líto, ale nemůžu, kdybych to nevyplivla, asi bych se pozvracela.“

Chvíli na mě vyjeveně zírala a pak zavolala bratra.

„Alexi“

„Jo, co se děje houkl,“ přicházel v modrých montérkách se skvrnami od oleje,“proč se tváříš tak zděšeně?“

Chvíli se na sebe koukali. Napětí v místnosti by se dalo krájet. To ticho už začínalo být dost nepříjemné.

„Myslíš?“ Alex

Sarah na to jen malinko kývla a odešla s talířem do kuchyně. Zpátky přinesla jen sklenici s rudou tekutinou.

„Můžu vědět, co se tu sakra děje?“ vybuchla jsem

„Tady, na napij se.“ Podala mi tu sklenici.

„Co to je?“ Vypadalo to jako nějaký červený džus.

„Prosím napij se a věř nám.“ Alex

Co ztratím, už mě dvakrát zachránil, kdyby mě chtěli zabít, dávno to udělají. Tak dobře napiji se a s touto myšlenkou jsem zvedla sklenici k ústům a napila se. Bylo to dobré dokonce to i hezky vonělo. Vypila jsem sklenici do dna.

„Chtěla by si přidat?“  Sar

„Ne díky jsem plná, co to bylo?“ zeptala jsem se zvědavě

Oba dva se na sebe podívali a vzdychli.

„Byla to krev….“ Dál jsem je už neslyšela.

…Najednou jsem se ocitla na jiném místě. V nějakém jiném pokoji se starožitným nábytkem, proti mně stála vysoká postava oděná v černém plášti s kapucí, díky které jsem ji neviděla do obličeje. Držela v ruce nějakou kovovou tyč s nažhaveným koncem se zvláštním tvarem. Vypadalo to jako poupě s třemi listy, v lístcích byly 3 písmena N, L a V. Další dvě osoby mě držely tak abych nemohla utéct.

„Vyhrň jí levý rukáv a držte ji pevně, ať nám nevyklouzne.“ Rozkázal a začal se pomalu přibližovat k mojí ruce a vtiskl žhavé na mou holou kůži. Hlasitě jsem vykřikla, strašně to bolelo.

„Anne!?“ někdo se mnou cloumal „Jsi v pořádku!?“

„Co se děje?“ zeptala jsem se zmateně a uvědomila si, že jsem seděla na zemi opřená o Alexe.

„No řekla jsem ti, že v hrnečku byla krev a ty jsi byla jako v transu, vůbec si mě nevnímala a po chvíli začala křičet a cloumat sebou tak že jsi spadla ze židle. Co to kruci bylo? Víš, jak jsem se lekla. To už mi víckrát nedělej.“ Zamračila se Sar

„Promiň, ale bylo to divné, jak jsi řekla slovo krev – se mi asi vybavila nějaká hodně bolestivá vzpomínka.“ Co když? Neváhala jsem a koukla na své zápěstí, byla tam jizva stejného tvaru jako to železo i stejná písmena. Co to je!?

Oba dva si všimli jizvy na mé ruce.

„Tohle jsi tam před chvílí neměla.“ Konstatovala Sar.

„Objevilo se to až s tím zábleskem. Nevím, co to znamená. V té vizi mě někdo držel a udělali mi tohle.“ukázala jsem na jizvu.“Nějakou žhavou věcí mi to vypálili do kůže, moc to bolelo, proto jsem tak křičela a házela sebou.“ Pokrčila jsem rameny. „Jinak si to nedokážu vysvětlit.“

„Zajímavé…“zamyslel se Alex

„Vy jste upíři?“ vyhrkla jsem

„Jak jsi na to prosím tě přišla?“ přimhouřila oči

„Nevím, ale jsem si 100 % jistá, že jste upíři a nepijete lidskou krev. A ta krev co jsi mi dala je ze srnky, že?“

Ticho. Ani jeden z nás nedýchal.

„Nevím jak to. Díky té vizi vím o existenci upírů. A také vím, proč mi ten hamburger nechutnal…“

To už mi do řeči skočila Sar.

„Ty ho nestrávíš, že?“

„Jasně, jediné co sním nebo lépe řečeno vypiji je zvířecí krev.“

„Lidé tě nelákají??“

„Upřímně řečeno ne, jejich krev mi vůbec nevoní, vnímám jí asi stejně jako lidské jídlo – voní, ale nechutnají.“

„Zkoušela …“ nestačila domluvit a Alex ji utnul.

„Nebylo toho na ni na jeden den už dost?“

„Ale….“

„Potřebuje si odpočinout od tvých hloupých otázek.“

Oba dva se na sebe mračili a vrčeli.

„No tak, nechte toho.“ Smála jsem se, ty jejich postoje byly strašně legrační, vím, že bych se měla spíš bát, ale na jeden den toho bylo moc.

Uvolnili postoje a otočili se k sobě zády jako malé děti.

„No možná jsem trochu unavená,“ zapřemýšlela jsem nahlas. Nic jsem však nestihla dodat, protože mě Alex vzal poněkolikáté do náručí a nesl nahoru do zeleného pokoje. Co to s ním je, že mě pořád nosí jako malý mimino. Já to z něj dostanu….

Položil mě do postele a odcházel.

„Počkej, neodcházej.“

Otočil se a usmál se.

„Neříkala jsi něco o únavě?“

„No chtěla bych se tě na něco zeptat.“

Povzdechl si. „Tak se ptej.“

„Když si upír, proč nepiješ lidskou krev?“

„Nechci být zrůda.“

„Ale lidé ti voní ne?“

„To ano ale za tu dobu co jsem upírem, jsem si stačil vypěstovat sebeovládání, a tak mohu jít klidně mezi lidi a nepozabíjím je.“ Zamyslel se. „Ale to neznamená, že mě pořád nelákají. Ještě něco?“

„No, než mi Sar podala tu krev tak jste se na sebe dívali a nemluvili, pak jsi řekl, myslíš. Co to bylo?“

„Nevím mohlo by tě to vyděsit.“

„Po tom co jsem dnes zažila? Těžko.“ Dodala jsem ironicky.

„Dobře my jako upíři nejen že jsme silní, rychlí, tvrdí – s kolíkem, stříbrem a svěcenou vodou bys nás nezabila, máme velmi dobré smysly a někteří mají i něco navíc, někdo tomu říká dary, jiný prokletí. Ale jsou to jisté zvláštní schopnosti. To co jsi viděla, bylo naše spojení – je to asi kvůli tomu, že jsme sourozenci, dokážeme komunikovat myšlenkami s tím druhým.“

„Páni. Co všechno spolu sdílíte?“

„Jak to myslíš?“ nakrčil jedno obočí.

„No to slyšíte jen to, co chcete tomu druhému říct nebo si můžete číst všechny myšlenky?“

„Funguje to jako hovor, jiné myšlenky neslyšíme, jestli to myslíš takhle, je to jako jsme spolu mluvili jenom ne nahlas.“

„Páni, nechceš si sednou na kraj postele, přeci jenom to musí být nepohodlné.“ Celou dobu stál u dveří a nehnul se ani o píď.

Zatvářil se pobaveně.

„Díky.“ Sedl si na kraj postele. „Chceš ještě něco vědět nebo už jsi unavená?“

„No pár věcí by tu bylo….  Třeba máte ještě nějaké jiné schopnosti?“

„No Sarah je ovládá telekinezi, hýbe s věcmi pomocí mysli. Zezačátku to bylo strašné, dělala mi samé kanadské žertíky.“ Protočil oči.

„Co třeba?“

„Jednou si na mě počkala naplnila kbelík bahnem, zvedla ho nade mě a… samozřejmě ho převrhla a celý týden si ze mě dělala legraci, že si dělám bahenní zábaly.“ Plácl se do čela.

„George umí léčit, nevím, jak to přesně funguje, ale dá ruce na zraněné místo a ono se zahojí.“

Byla jsem tak zvědavá, že jsem se nedokázala ovládnout a prostě se zeptala:

„Máš taky nějakou schopnost?“

„Mám, dalo by se říct, že se umím přemístit na kterékoliv místo na planetě během sekundy.“

„Páni, to by vysvětlovalo, jak jsem se sem dostala. Jak si mě vůbec našel?“

„Byl jsem zrovna v New Yorku něco si zařizovat…“

Ležela jsem v malé tmavé kobce. Najednou se dveře cely otevřely a já uviděla dva muže. Nejspíš podle věku bych tipla – otce a syna.

„Tady je. Jsi si jistý? Je to jen legenda.“

„Pět …, spolu …, harmonii.“

„Víš to jistě, že je jedna z nich?“

„Ano proč by ji označkovali? Musel se projevit……..“

„Co když je jako ……..?“

„Nevím budeme to muset zjistit. Ale nejdříve ji musíme dostat pryč.“

5. kapitola

Vize skončila a já se octla zpátky v pokoji. Nevnímala jsem okolí, jen jsem se stulila do klubíčka a objala si nohy. Cítila jsem tak velký strach, že jsem se začala třást.

Čísi studené paže mě chytily za ruce a zlehka je položili okolo studeného krku. Přitáhl si mě do náruče a šeptal.

„Pšššt, to bude dobré.“

Ani jsem si neuvědomila, kdy jsem začala brečet. Nemohla jsem jinak a svými slzami máčela jeho košili, dokud jsem se trochu uklidnila.

„Moc se bojím.“ Pípla jsem mezi vzlyky a on si mě přitáhl blíž k sobě a pevně mě držel.

„Neboj, nenechám nikoho, aby ti ublížil. Slibuji, ne přísahám, že tě ochráním.“ Pronesl svou přísahu tak pevně, že jsem se začala cítit, jak mě strach opouští.

„Děkuji za všechno.“ Řekla jsem vděčně. „Promiň, že jsem se tu tak složila. Já snad taková nejsem, nevím.“ Pokrčila jsem rameny a snažila se odtáhnout, ale nešlo to, stále mě držel pevně v náručí, avšak ne tak pevně aby mi ublížil.

„To je v pořádku. Rád jsem ti pomohl.“ Usmál se. „Co jsi vlastně viděla, že tě to tolik vyděsilo?“

Při vzpomínce na vidění jsem zesílila stisk svých rukou, obmotaných kolem jeho krku.

Ještěže je upír a nepotřebuje dýchat, jinak by se už dávno udusil.

Trochu jsem se třásla a on mě začal hladit po vlasech, nejspíš, abych se uklidnila.

„Promiň, neměl jsem se ptát.“

„Ne to je v pořádku,“ zašeptala jsem, „chci ti to říct.“ Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a pokračovala.

„Byla jsem v tmavé kobce – moc jsem se bála byla jsem slabá, unavená, špinavá, zmlácená a celé tělo mě bolelo, ale nejvíc ruka.“ Ukázala jsem tu zvláštní jizvu.“ „Pak se dveře kobky otevřely a já viděla dva muže, no viděla spíš slyšela, neviděla jsem jim moc do obličeje. Chvíli o mě něco mluvili ale moc jsem nerozuměla. Jeden z nich se odhodlal a vzal mě do náruče a odnášel pryč. Pak ta vize či záblesk skončili.“

Domluvila jsem a bylo ticho, vzhlédla jsem k němu.

Vypadal zamyšleně, celou dobu co jsem mluvila snad ani nedýchal. Nejspíš byl myšlenkami jinde. Pohladila jsem ho po tváři, nejspíš to nečekal a tak trochu ucukl. Když si uviděl, že jsem to já vzal si mou ruku do své a dal mi pusu do dlaně a přitiskl si ji na tvář.

„Promiň chvíli jsem se zamyslel.“ Omluvně se usmál.

„To je v pořádku.“ Ale nedalo mi to a já se musela zeptat. „Nad čím si se zamyslel? Něco tě trápí?“

Mlčel a vpíjel se mi do očí. Naklonil se. Jemně a něžně mě políbil a pustil mou ruku. Jeho ruce zatím putovaly po mých zádech až k pasu, moje ruce se zatím obtočily kolem jeho krku. Otočila jsem se k němu čelem a obkročmo si na něj sedla. Pevně mě chytil za zadek a přimáčkl k sobě.

Uprostřed polibku ztuhl a zavrčel.

„Ona je fakt otravná.“ Sotva to dořekl, do pokoje se přiřítila Sar.

„No tak přece nebudete furt zavřený v tvém pokoji Alexi.“ Odpověděla, aniž by vzhlédla, a když to uviděla tak ztuhla.

„Já…… nevěděla………pardon, jen jsem chtěla….“ Otočila se a zmizela za dveřmi.

Rozesmála jsem se. Chvíli se na mě díval a pak se ke mně přidal.

Když jsem se uklidnila, došlo mi, že vlastně ani nevím kolik je hodin. Nebo jak dlouho jsem byla mimo.

„Kolik je hodin?“ zvedla jsem obočí a koukla mu do očí.

Zvedl levou ruku, odhrnul rukáv své bílé košile a podíval se na hodinky.

„Bude půl páté večer.“

A začal mě zase líbat. S velkými obtížemi jsem se od něj odtrhla. Když jsem to tak udělala, koukal na mě smutným pohledem, který říkal: ´Udělal jsem něco špatně? ´

„Promiň, ale jinak to nešlo,“ pohladila jsem ho na tváři, nic víc bych si nepřála než být tu s ním, ale vzpomněla jsem si, jak musí být Sar, když je tu tak sama a čeká, až se jí vrátí George.

„Nepůjdeme na chvíli za Sarah? Prosím.“ Udělala jsem psí oči.

„No tak dobře.“ Povzdechl si a dal mi malou pusu.

Vyšli jsme z pokoje a šli rovnou do obýváku, kde nás čekala Sar. Nedočkavost z ní přímo sršela a byla tak nějak nervózní. Proč?

Koukla jsem se na Alexe a viděla v jeho tváři nesouhlas. Nejspíš se teď spolu v myšlenkách hádali. Po pár minutách jsem to nevydržela.

„Krucinál, co se děje?“ a naštvaně si je oba dva měřila.

„No víš, chtěla jsem se tě na něco zeptat a Al je proti.“

Při zmínce jeho jména se na zmiňovaného zamračila a ten ji odpověděl vrčením.

„Dobře, zeptej se mě tedy.“

„No víš, jen jsem tak přemýšlela, nechtěla bys bydlet s námi? Nikoho nemáš, nic si nepamatuješ. Co ty na to?“

To mě úplně vykolejilo. Nebyla jsem schopná slova.

„Vidíš, já ti to říkal, ještě ji vyděsíš.“ Zamračil se Alex.

„No tak prosím, prosím, prosím.“ Škemrala.

„No, já nevím. Neznáte mě a já vás. A navíc všechny moje věci mám v penzionu.“ Zakoktala jsem.

„No, řekla bych, že už tam nejsou.“ Tajemně se usmála.

„Cože!?“

„No, hned jak jste odešli, tak jsem zavolala do penzionu tvým jménem, zvedla mi to Lisa, jak jsi říkala, měla o tebe velký strach. Řekla jsem jí: ´Nemusíš se o mě bát, jsem u svých příbuzných v Seattlu. ´“ V tu chvíli jsem ztuhla, protože mluvila mým hlasem, jako kdybych slyšela sama sebe. „A nadiktovala jsem ji adresu, kam má poslat tvoje věci.“ Nevině se usmála.

??? Tak to je ale číslo, řekla to tak že jsem se na ni nemohla zlobit.

„Tak dobře budu tu s vámi bydlet.“

Oba dva byli tak nadšení, že málem skákali radostí. Sar mě objala a zašeptala.

„Vítám tě doma, sestřičko.“

Poté ke mně přišel Al a objal mě.

„To ale budeme muset obstarat fůru věcí,“ řekla s až moc velkým nadšením Sar. „Nejdříve budeš potřebovat doklady – řidičák, rodný list, občanský průkaz, možná i pas. Hmm. Na jaké jméno? Anne můžeme nechat a příjmení to by mohla mít stejné jako Georgie, mohli by se vydávat za sourozence co ty na to Ale?“

„Dobrý nápad.“ Mrkl na ni.

„Jak že se to mám vlastně jmenovat?“ nadzvedla jsem obočí.

„Jeeej, my jsme ti vlastně ani neřekli naše přímení. Já a Al používáme Norwood, a George – Carter.“

„To je docela fajn jméno.“ Usmála jsem se.

„Kromě toho budeme mít ještě spoustu zařizování se vším musíme ti zařídit pokoj. Nemůžeš být pořád v pokoji u Alexe, i když by si to určitě přál.“ Odpovědí jí bylo opět …. Vrčení.

„Ale nebudeme si kazit večer. Co se takhle podívat na nějaký film. Třeba komedii?“

„Jasně“ odpověděli jsme unisono a rozesmáli jsme se.

Sar pustila televizi a my si sedli vedle sebe do křesla, on si mě přisunul k sobě a položil na sebe, takže jsem měla hlavu opřenou o jeho rameno.

Když to Sar připravila, sedla si do křesla a pustila film.

Celou noc jsme si pouštěli filmy a moc jsme se nasmáli, mě se kupodivu vůbec nechtělo spát, byl to ten nejúžasnější večer který jsem zažila. Měla jsem po dlouhé době opravdové přátele a to mě hřálo u srdce, kdo by si pomyslel, že po tom co ztratím paměť, málem mě znásilní, získám domov. Ano teď ho mám.

Ráno.

Sar nedočkavě vyskočila a běžela ke dveřím. Prudce otevřela dveře a radostně zvolala:

„Georgi.“

Já a Al jsme se zvedli ze sedačky a následovali ji pomalejším krokem ke dveřím. Tam jsem je viděla. Sar jak radostně vítá Georgie a krásnou dívku, která stála opodál a prohlížela si mě. Jakmile spatřila Alexe, usmála se a skočila mu do náruče.

6. kapitola

V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.

Ona ho zná? Kdo to vůbec je? Chodí spolu? Určitě je krásná a podle rychlosti s jakou k němu přiběhla je taky upírka nebo anděl s blonďatými vlasy až po ramena, vysoká jako já (asi 156 cm), na sobě elegantní černé mini šaty a bílé průhledné sáčko. Prostě ideál každého muže. Ach jo proti ní nemám ani tu nejmenší šanci. O čem to vůbec přemýšlím, vždyť se mi nelíbí. Nebo ano? Nesmím na něj takhle myslet je to zadaný upír. Nelíbí se mi. NE NE NE!

Jenže ve chvíli, kdy ho chtěla políbit, se od ní odtáhl a přešel ke mně. Ona  na něj  nevěřícně koukala.

„Kdo je ta maličká?“ zeptala se posměšně a dodala. „Kvůli které mě odháníš lásko.“

„Nebuď melodramatická a to oslovení si nech od cesty.“ Zamračil se na ni Alex a otočil se na mě a představil nás. „Anne tohle je Iris, Georgova sestra. Iris tohle je Anne. Bude tu s námi bydlet.“ Jen co to dořekl dal mi ruku kolem ramen.

„Zapomněl jsi  u představování zmínit, že spolu chodíme.“ Odpověděla a koketně na něj zamrkala. „Dám si věci do našeho pokoje.“ A už byla v domě.

On si povzdechl a za chvíli byl v domě.

Tak jsem měla přece jen pravdu. Chodí spolu. Jak jsem si jen mohla myslet, že takový hezký a hodný muž by o mě jen okem zavadil.

Z myšlenek mě vytrhla Sar.

„Anne, tohle je můj manžel George.“

Byl docela hezký vysoký, měl krátké světlé vlasy. Vypadal mile, hezky se smál, jeho oči měly stejnou barvu jako oči Sar – bezpochyby měli stejné stravovací návyky.

Nadšeně mi ho představila. Usmál se a podal mi ruku.

„Těší mě.“

„Mě také. Sar se tě už nemohla dočkat.“ Dodala jsem se smíchem.

On se na ni podíval s takovou láskou a něhou, že jsem si tam připadala jako křen a chtěla se pomalu vytratit. Jenže kam? V domě je plno a já netoužila potkat zrovna Iris. V lese se nevyznám – ještě bych se ztratila.

Najednou jsem se rozhlédla a uviděla krásnou zahradu s altánkem. Potichu jsem se tam vydala. Ti dva byli tak šťastní a užívali si shledání, že si toho nevšimli a nechala jim trochu soukromí.

Bylo tam krásně, i když zrovna nesvítilo slunce a bylo pod mrakem. Sedla jsem si na lavičku v altánu a užívala si to ticho. Kousek dál ode mě jsem viděla záhony s květinami, které krásně voněly – byly tam růže, jasmín, a nějaké trvalky. Občas zazpíval nějaký ten ptáček. Prostě krása.

Najednou mi došlo. Budu tu moct zůstat, nebo bych měla počkat až mi pošta přiveze moje věci, které mi Lisa poslala. Co budu proboha dělat? Zase nemám vůbec nic.

Nevím jak dlouho jsem tam seděla a začalo pršet.

Tady snad pořád prší.

„Anne!“ někdo mě zavolal „Pojď dovnitř, vždyť prší. Zmokneš.“

„To je dobré. Jsem v Altánu.“ Zavolala jsem zpět.

A v tu ránu byla u mě Sar. Běžela tak rychle že z ní byla jen rozmazaná šmouha.

„Musíme si domluvit zbytek – nejprve zařídit tvůj nový pokoj nábytkem, kromě toho nutně potřebuješ šaty…“ pak vyjmenovávala všechno co potřebuju.

„Počkej, vždyť se ti teď vrátil George a ty myslíš na nakupování? Neměla bys být s ním.“ Nadzvedla jsem obočí.

„On ti taky musí něco zařídit – tvoje doklady. Stačí tě jen vyfotit a půjde je sehnat.“

„Dobře tak na co čekáme.“ Zavelela jsem.

Rychle jsem přeběhla do domu, kde na nás čekal Georgie s fotoaparátem.

„Tak stoupni si ke zdi a já tě vyfotím.“ Usmál se.

„To si děláš srandu“ začala na něj naštvaně prskat Sar. „Nejdřív ji musím upravit. Podívej jak je celá zmáčená.“

A už mě táhla do jejích pokoje . Dala mi tmavě modré šaty na ramínka, svetřík v barvě šatů, černé boty na menším podpatku a já si ho poslušně oblékla. Naštěstí mi k tomu dala mou tašku přes rameno a bylo to kompletní. Potom si mě vzala do parády – vyfoukala mi vlasy, nanesla make-up.

„Tak už jsem hotová. Teď půjdeme dolu George tě vyfotí a pak spolu půjdeme na nákupy co ty na to?“

„No nevím.“ Řekla jsem nejistě.

„Určitě nechceš být v pokoji, kde jsou jen čtyři holé stěny.“

„Tak dobře. Vzhůru do focení a na nákupy.“ Povzdechla jsem si.

Sešly jsme dolů.

„Tak co líbí se ti tvoje nová sestřička?“

„Páni sekne ti to ségra.“ Řekl uznale a u posledního slova se zasmál.

„Díky brácha.“ To jsem si prostě nemohla odpustit a mrkla na něj.

Pak mě vyfotil a Sar zavelela.

„Hurá na nákupy:“

Jenže sotva to dořekla, přiřítila se Iris.

„Někdo tady mluvil o nákupech?“ zeptala se s jiskřičkami v očích.

„Promiň,“ řekla ironicky Sar, „ na nákupy jedu jen já s Anne a máme toho hodně.“ Ušklíbla se na ni, což jsem vůbec nechápala. Co jí udělala?

Rozloučily jsme se s nimi a šly do garáže, kde jsme nastoupily do jejího černého BMW a vyrazily.

Obchodní centrum bylo obrovské a měli tam snad úplně všechno od prodejce aut až po obchody s potravinami.

Nejprve jsme zašly k autům, nic naplat, poznámky o tom že nemám řidičák a že nevím jestli umím řídit, prostě jen přešla. V prodejně se mě zeptala jestli se mi nějaké auto líbí, dlouho jsem si všechny prohlížela a padl mi do oka malý stříbrný Mini Cooper S. Zaplatila ho a nechala poslat domů.

Potom nábytek, ten mi všechen vybrala v modré barvě se slovy:

„Tvůj pokoj bude v modré barvě.“

Nic jsem proti tomu nenamítala modrá není špatná barva.

Nakonec mi vybrala velkou postel, knihovnu, stolek, židli k němu, skříňku na CD, křeslo, světle modrý koberec a pár polštářků.

V elektronice notebook, hi-fi věž, discmana, mobilní telefon, kam mi hned uložila svoje a Georgovo číslo.

V obchodě s hudbou jsem si vybrala pár CD a tím skončila ta příjemnější část nákupu.

Oblečení. Nakupovat ho s ní je očistec, ne PEKLO. Musela jsem si vyzkoušet všechno možné oblečení – od šatů po kalhoty, vůbec ji nevadilo jak je to všechno drahé. Nakonec nechala butik se spodním prádlem.  Koupila mi spoustu nočních košilek, a spodního prádla – jsem zvědavá, proč mi kupovala tolik vyzývavých kousků.

Nákupy nám všeho všudy trvaly asi 6 hodin, Sar každému členu rodiny ještě koupila 1 tašku oblečení a byla úplně spokojená.

„Nábytek bys už doma měla mít v pokoji, dala jsem Georgovi instrukce jak má být rozestavěný, tak už zbývá tohle všechno dát do tvé šatny a budeme mít hotovo.“ Řekla nadšeně, když jsme všechny tašky daly do auta a poté nasedly a vyrazily domů.

Nedalo mi a zeptala jsem se.

„Ty nemáš Iris ráda?“

Ta otázka ji trochu zaskočila.

„No víš, neměla bych ti to říkat, ale co. Iris je Georgova pravá sestra ne tak jako já a Alex, my jsme se hledali až jsme na sebe zbyli“ usmála se. „Ale zpátky k Iris, už je to hodně dlouho, skoro staletí potkali se v roce 1855 v lese na lovu, už tenkrát jsme se živili zvířecí krví. Potkali se a zamilovali do sebe, jak mi tenkrát Al tvrdil. Jak jsem ji potkala, tak jsem si ji oblíbila jako sestru, netrvalo dlouho a představila nám svého bratra, no víš jak to s námi je. Teď zpátky k ní, začli si spolu pár let jim to klapalo. Ale potom se všechno začalo hroutit, nevím podrobnosti, protože jsem u toho nebyla, ale byli jsme Já, Al, a George na lovu a ona byla sama doma. Alexovi se po ní stýskalo a proto se rozhodl vrátit dřív… A načapal ji s jiným upírem v jejich posteli. Oba dva je vyhodil ještě než jsme přisli. Od té doby ji nemůžu ani cítit, divím se že měla tu odvahu se sem vracet.“ Odfrkla naštvaně Sar.

„Vezme ji zpátky viď?“

„Proč si to myslíš?“ divila se Sar.

„Nevypadal zrovna naštvaně, když mu skočila kolem krku.“

Dál jsme se na tohle téma nebavily, protože jsme byly doma.

„Půjdu napřed a všechno ti dám do šatníku jo? Prosím prosím počkej tady tak 5 minut a přijď se podívat dozadu do 3 dveří nalevo do tvého pokoje.“ Mrkla na mě a rychle odběhla než jsem stačila cokoliv říct.

Chvíli jsem čekala a když to bylo 5 minut, pomalu jsem přecházela garáž, když v tom do mě něco prudce narazilo a já letěla na protější stěnu s policemi. Po nárazu jsem spadla na zem a na mě se vysypala sprška všeho možného kovového nářadí. Au.

7. kapitola

Sotva jsem se vzpamatovala a ucítila chladnou ruku na mém krku. Iris mě prudce přirazila ke zdi na které byli ještě před chvílí police.

„Ty zmije jedovatá, co si o sobě myslíš!?“ zasyčela. Na nic jsem se nezmohla a ona pokračovala ve svém monologu.

„Ty zlodějko! Já si od tebe rodinu ukrást nenechám.“ S tím mě praštila do obličeje.

„Ty nicko jestli neodejdeš zabiju tě!! Nic pro něj neznamenáš tak zmiz!“K tomu všemu dodala. „Jestli o našem rozhovoru jen cekneš tak tě zabiju!!! Rozumíš!?“

Přikývla jsem a ona mě pustila a odešla. Já jsem to nevydržela a rozplakala se. Co budu dělat?

Za chvíli se přiřítila naštvaná Sar.

„Proboha cos tu vyváděla?“ zeptala se zděšeně.

„No, viděla jsem něco nahoře na poličce a chtěla jsem si to vzít a nějak na mě ty poličky spadly…“ pokrčila jsem rameny.

Chtěla něco řict ale pak se zarazila.

„Tak pojď už máš připravený pokoj.“ Celá se rozzářila a já se tomu musela usmát.

Sotva jsem otevřela dveře oněměla jsem úžasem.

Pokoj byl úžasný celý v modré barvě všechen nábytek byl rozložený na svých místech – napravo od dveří stála knihovna naplněná knihami – které mi podle slov Sar vybral sám Al, Hned vedle stála skříňka s CDčkama a na ní Hifi věž. U okna stála velká postel, kterou jsme spolu koupily vedle ní malé překvapení malý noční stolek s malou lampičkou.

Nalevo ve zdi byli dvoje dveře a mezi nimi malý stolek s notebookem a židle. Za prvními dveřmi jsem uviděla elegantní prostornou koupelnu se sprchovým koutem a kousek dál i velkou vířivou vanou. Přešla jsem k umyvadlu a koukla se do skříňky se zrcadlem na dvířkách. Bylo vybaveno všemi možnými krémy a kosmetikou.

To už ale Sar nevydržela a táhla mě do druhých dveří, které byli kousek od postele. Pánejo ani jsem si neuvědomila kolik jsme toho koupily. V mojí šatně bylo skoro tolik věcí jako v té Sary.

„Tak co? Líbí se ti?“ ptala se mě nedočkavě.

„Jasně je úžasný.“ Usmála jsem se.

„Tak se jdi vykoupat, vyberu ti nějaké oblečení na večer.“ Rozhodla Sar.

„Co bude večer?“

„Však uvidíš.“ Tajemně se usmála a postrčila mě do koupelny.

Sprcha na mě měla uvolňující účinky, Když jsem se do sytosti vykoupala, vyšla jsem omotaná v ručníku a na posteli byly černé spodní prádlo a černé  mini šaty. Když jsem si je oblékla nevěřila jsem vlastním očím. Ty šaty končily v půlce stehen.

Nanesla jsem si make-up a vyšla na chodbu.

Naproti mně se otevřely dveře a z nich vyšel Al. Zůstala jsem stát jak přikovaná, on ztuhnul ve dveřích a díval se na mě. A já utekla. Otočila jsem se a rychle šla k Sařinu pokoji. Zaťukala jsem a rychle vtrhla dovnitř. Naštěstí v pokoji byla jenom Sar a líčila se.

„Pěkný.“ Ohodnotila můj zjev.

„Nápodobě oplatila jsem ji s úsměvem.“

„Tak kam se chystáme?“

Usmála se nad mou nedočkavostí.

„Půjdeme do kina.“ Usmála se.

„Kdo?“ ztuhla jsem.

„No ty, já, George, Alex a Iris.“

Vykulila jsem oči, když jsem zaslechla poslední jméno a měla pocit,že jsem v jejím hlase zaslechla znechucení.

„No víš, ona mě zaslechla a pozvala se sama.“ pronesla naštvaně.

„Na co půjdeme. Na nějakou komedii, kterou vybral George.“ Usmála se. „On je to náš vtipálek.“

„Když jsme u George, kde ho máš?“

„Čeká na nás v garáži. Protože se nevejdeme do jednoho auta, tak se jede dvěma.“

„Kde s kým?“ teď jsem dostala trochu strach.

„Ty zřejmě neumíš řídit – tak jedeš se mnou, Georgem a Alexem mým autem.“

„Co Iris?“

„Ta blbka se pozvala sama tak ať si jede sama.“

„Tak dobře.“ Usmála jsem se. „Můžeme jít ne?“

Kývla a šly jsme do garáže a nasedly do auta když přicházel Alex cupitala za ním v těsném závěsu Iris ve vyzývavých růžových šatech. Sotva si Al sedl do auta vedle mě. Zaťukala na jeho okénko a on ho stáhl.

„Nemůžu jet s vámi.“ Zeptala se koketně.

„Ne, je tu plno.“ Odpověděl a ukázal na mě, ona se na něj usmála a ve zlomku vteřiny po mě hodila vražedný pohled. Ajajaj. To bude zlý.

„Nechtěl bys se mnou jet v mém autě?“

„Ne, pojedu se Sar.“ Odpověděl kývl na Sar a odjeli jsme ve vratech garáže dodal. „Uvidíme se před kinem.“

Když jsme čekali před kinem čtvrt hodiny a ona nikde, rozhodli jsme se nečekat a jít dovnitř. Něco mi říkalo, že tohle bude mít dohru…

Seděli jsme ve dvojicích Sar a George sedeli vzadu a nejspíš film vůbec nevnímali. Já a Al vepředu – nakonec se z ukázalo, že G. Vybral horor s názvem Jeptiška.

Jenže jsem se při první strašidelné scéně tak bála, že jsem automaticky chytila Alexe za ruku.

„Promiň, hrozně jsem se lekla.“ Hned jsem se ho pustila.

„To je dobrý.“ Usmál se a chytil mě za ruku.

Celý film jsme se drželi.

„Tak jaký byl film?“ zeptala se Sar.

„Řekněme, že se v dalších pár dnech budu bát projít kolem jakéhokoliv zdroje vody.“

Všichni se rozesmáli. Potom jsme se přesunuli na blízkou diskotéku.

Byl to úžasný večer, dokonce jsem si zatančila se Sar, všechny ploužáky si u mě zamluvil Alex. Byl úžasný tanečník a vypadal, že docela šťastně.

Domů jsme se vraceli kolem půl třetí ráno.

Sar a G. Se rychle vytratili do svého pokoje. Zůstala jsem s Alexem sama v garáži. On se naklonil. Políbil mě tak lehce na rty a odešel. Musela jsem zatřepat hlavou abych si srovnala myšlenky.

Pak jsem si uvědomila že jsem sama v garáži a vzpomněla si na dnešní bolestivé setkání s Iris. Bohužel se znova opakovalo…

Avšak tentokrát mě nestačila hodit na druhou stěnu, protože jsem se jí rychle uhla.

„Ty jedna malá couro!!!! Alex je MŮJ!“ zařvala na mě a dala mi facku takovou silou že jsem skončila na podlaze.

„Nech mě nepokoji.“ Zařvala jsem na ni.

„Ale, ale začínáš nám tu vystrkovat růžky.“ Vyštěkla posměšně a kopla mě do břícha.

„Nejsi v pozici abys na mě takhle řvala.“ Zase mě kopla.

Nevím, kde se ve mně vzalo, ale byla jsem tak naštvaná, že jsem viděla rudě.  Ruce mě najednou začaly pálit vyskočila jsem a chytla Iris za paži. Ta najednou začala řvát bolestí a když se mi vytrhla na ruce se jí červenala spálenina od mojí ruky.

Začala na mě vrčet a postavila se do bojovné pozice. Blížila se  a zaútočila. V půlce skoku ji odrazil Al, který si stoupnul přede mě a zavrčel.

„Nech ji být a VYPADNI!“ zařval.

Ona se nezmohla na slovo zvedla se k odchodu. Ve garážových vratech se otočila a výhružně zařvala.

„Za to mi oba dva zaplatíte.“ S tím se otočila nastartovala svoje rudé porsche a šílenou rychlostí odjela.

Al se ke mně otočil.

„Jsi v pořádku?“

„Jo jen… nechápu co jsem ji provedla.“ Nešťastně jsem pokrčila rameny, jenže jsem byla hrozně slabá a podlomila se mi kolena. Zhroutila bych se na podlahu kdyby mě Al nechytil a nevzal do náruče.

„Jasně jsi v pořádku.“ Zašklebil se.

„Je mi jen trochu slabo.“ Plaše jsem se usmála.

Nedbal na mé protesty a nesl mě do pokoje…….. zeleného.

8. kapitola

Položil mě na postel, byla jsem tak slabá, že jsem mu nedokázala odporovat, natož se zvednout. Sedl si vedle mě na kraj postele. Z jeho smutného zamyšleného pohledu jsem usoudila, že mi chce něco říct, ale neví jak.

Chvíli bylo ticho, ale nakonec se však odhodlal.

„Anne?“

„Ano.“

„Víš, chci se tě omluvit za Iris.“

„Nemusíš, nejsi přece odpovědny za její chování.“

„Ne, ale…“ To mě naštvalo, skočila jsem mu do řeči.

„Neomlouvej se mi už prosím tě.“ Radši jsem obrátila list. „Proč si mě zase odnesl do svého pokoje?“ řekla jsem udiveně.

Když jsem znovu vzhlédla, viděla jsem jeho pohled plný lásky a něhy. Možná tam bylo i trochu strachu?

„Nechvátě nechávat samotnou, slyšela si Iris. Chce se mstít a ona dokáže být hodně krutá, když chce.“ Zamračil se a já při tom jsem se zachvěla.

„Není ti zima?“ Milé měl o mě starost.

„Není jenom….“ znejistěla jsem.

„Pokračuj.“

Nevím, kde se to ve mně vzalo ale prostě jsem se neudržela a řekla to.

„Mohl by sis vedle mě lehnout?“ No co může udělat – odmítne, naštve se a už nikdy se mnou nepromluví.

Nic neřekl, usmál se a lehl si vedle mě. Sotva to udělal přitulila jsem se k němu a on mě objal.

Cítila jsem se bezpečně takže jsem v klidu zavřela oči a upadla do hlubokého nevědomí.

Kolem půl šesté ráno.

Vzbudila jsem se velmi časně ráno. Al mě pořád držel v náručí a spal. Snažila jsem se mu vykroutit z náruče aniž bych ho probrala, ale sotva jsem se pohnula, otevřel oči a přitáhl si mě k sobě.

„Utíkáš mi?“ zeptal se smutně

„Ne jen se musím jít vykoupat.“ Udělala jsem na psí oči a doufala že mě pustí.

„Tak běž.“ Usmál se a ukázal na dveře své koupelny.

Neotočila jsem se a odcupitala do jeho koupelny, kde jsem si dala příjemnou horkou sprchu, která mi uvolnila všechny svaly, vyčistila jsem si zuby a obmotala si tělo ručníkem. Potom jsem si uvědomila že všechno oblečení mám ve svém pokoji.

Sakra. No tak třeba na chodbě nikdo nebude a já v klidu přeběhnu do pokoje. S tím jsem vyšla z koupelny.

Al stále ležel na posteli, jakmile na sobě ucítil můj pohled otevřel oči. Ztuhnul tak, že vypadal jak socha, mlčel, a jen se na mě upřeně díval. Ten pohled mě rozechvěl a já se nemohla ani pohnout. Díval se na mě toužebně? Podlamovaly se mi z toho kolena.

Vstal, pohledem se mi stále vpíjel do očí, když ke mně přišel obmotal mi ruce kolem pasu a začal mě líbat. Začala jsem mu polibky oplácet a položila mu ruce kolem krku.

Jeho ruce se přesunuly níž a chytil mě za zadek a nadzvedl mě, já mu automaticky obmotala nohy kolem pasu.

Přešel se mnou k posteli a položil mě na ni aniž by přerušil spojení našich rtů. Strašně mu to slušelo na sobě měl černé kalhoty a tmavě zelenou košili. Nemohla jsem si pomoct a začala mu rozepínat knoflíček po knoflíčku jeho košili. On nelenil a jeho ruce prozkoumávaly mé tělo. Sunul ruce po mých zádech až k hornímu okraji ručníku. Byla jsem však rychlejší a stáhla mu košili, spolupracoval a zvedl ruce.

Začala jsem ho hladit po jeho vypracovaném hrudníku, pod mým dotykem se zachvěl a začal mě vášnivě líbat na krk. Vzal cíp ručníku, trhl s ním a sundal ho ze mě. Ležela jsem vedle něj úplně nahá a začervenala jsem se. On se jen usmál a celou si mě toužebně prohlížel, když jsem si toho všimla, zrudla jsem ještě víc.

Cítila jsem nesnesitelnou touhu,  překulila jsem ho na záda a sedla si obkročmo si na něj sedla, sklonila se k jeho rtům a začala ho vášnivě líbat. Při tom jsem rukama přejela po jeho prsních svalech na vypracované břicho. Zasténal a chytil mě za zadek a přitiskl si mě víc k sobě, cítila jsem jeho narůstající touhu která byla doslova hmatatelná.

Přestala jsem ho líbat na ústa sunula se dolů. Líbala jsem ho na krk, potom jsem se přesunula na hruď. Moje ruce se přesunuly k jeho kalhotám, když jsem je rozepla, naše pozice se v mžiku změnily, ležela jsem pod ním.

On nelenil a zase mě líbal na ústa a jeho ruce putovaly po mém těle, chytil mě za ňadra až jsem se zachvěla potom mě na ně přesunul a začal je líbat. Moje mělké vzdechy se začaly měnit ve sténání. Když jsem si myslela, že exploduji, přibližoval se k mému klínu, to jsem však nevydržela a pobídla ho vzhůru. On se nenechal dvakrát pobízet a líbal mě na ústa, chytila jsem ho za boxerky a roztrhla je. Na nic nečekal a jemně do mě vnikl. Vykřikla jsem vzrušením. Z pomalého něžného tempa přecházel do rychlejšího vášnivějšího. Když jsme oba dva ve stejné chvíli dosáhli vrcholu zhroutil se na mě a těžce oddychoval.  Když se dostatečně uklidnil lehl si vedle a vzal mě do náruče.

„To bylo úžasný.“ Řekla jsem udýchaně.

„To bylo.“ Odpověděl a políbil mě do vlasů.

Položila jsem mu ruku na břicho a blíž se k němu přitiskla.

„Miluji tě.“ Zarazila jsem se. Vážně to řekl?

„Promiň co jsi řikal?“ nadzvedla jsem se na loktu abych mu viděla do obličeje a nevěřicně na něj koukala.

Jen se usmál. „Anne Carterová MILUJI TĚ.“

„I já tebe.“

Usmál se a políbil mě.

V tom okamžiku vtrhla dovnitř Sar.

„Jak si to představuješ! Kruci proč myslíš že má svůj pokoj??“ začala naštvaně a když si všimla jak ležíme zakoktala se. „Jé… no to jsem netušila… hmmm…. Já….. teda.. .. radši půjdu…“ Chystala se k odchodu. „Mimochodem dneska tady nebudeme, jdu s drahouškem na lov. Mějte se.“ Zmizela.

Já se neudržela a začala se smát. Al se na mě chvíli díval a pak se ke mně přidal. Pak se mě zeptal.

„Nechtěla by ses se mnou vykoupat.“ Culil se a jeho ruka klouzala dolů po mých zádech.

Dělala jsem že přemýšlím a chtěla ho trochu potrápit.

„Hmm, nevím ještě se musím rozmyslet.“

Začal mě líbat a mezi polibky žadonil.

„Prosím, prosím napustím svou velkou vanu.“ Přesunul se na mě a ruce mi zkřížil nad hlavou.

Nasadila jsem neutrální výraz.

„No tak.“ Přesunul svoje rty na krk.

„To je vydírání vzdychla jsem.“

Přestal a šibalsky se na mě usmál.

„Vzdávám se běž napustit vanu přijdu za tebou.“

Seskočil a skoro běžel do koupelny. Cestou si broukal byl to nádherný pohled, do koupelny šel nahý a já si ho prohlédla.

Byl nádherný a můj. Usmála jsem se a následovala ho za zvuku tekoucí vody.

Když jsem vešla do koupelny, uviděla jsem krásnou vanu plnou pěny a on nikde.

Tak on se mi chce schovat.

Na nic jsem nečekala a skočila do vany až se lekl a vynořil se. Nasadila jsem výraz typu já nic já muzikant a vyhoupla jsem se na něj.

„Ty mě mučíš.“ Postěžoval si

Jen jsem se potutelně usmála a zakroužila pánví na těch správných místech. Zasténal  chytil mě za zadeček a rychle do mě vnikl. Celé to bylo velmi krátké a vášnivé.

Potom jsme se svalili vedle sebe a prudce oddychovali. Zdál se mi nějaký nervózní.

„Co je?“ zeptala jsem se něžně.

„Chtěl bych ti něco říct, ale nejdříve mi slib, že mě vyslechneš a nebudeš mě přerušovat.“

Začínala jsem se bát, vypadal trochu vystrašeně, vzdychla jsem a kývla.

„Vím, že se neznáme moc dlouho, a může se ti to zdát ukvapené….. Miluji tě, jsi moje slunce, od té doby co jsem tě potkal jsem si uvědomil, že jsem nebyl kompletní. Proto se tě prám:

Anne Carterová vezmeš si mě?“

9. kapitola

„Vím, že se neznáme moc dlouho, a může se ti to zdát ukvapené….. Miluji tě, jsi moje slunce, od té doby co jsem tě potkal jsem si uvědomil, že jsem nebyl kompletní. Proto se tě prám:

Anne Carterová vezmeš si mě?“

Tohle jsem opravdu nečekala. Celá jsem ztuhla, a ani nedýchala.

O..o..on si mě….. chce… vzít!?

„Nádech a výdech.“ Řekl pobaveně.

Vždyť se známe jen chvíli? Ale stejně on ztělesnění krásy si vybral takovou šeredku?? Ale řekl to chce se mnou být a dokonce být můj manžel…. Teda nejprve snoubenec potom manžel. A ještě hezčí je když si řeknu: MŮJ manžel. Ach jo tak krásně to zní.

Páni jsem tak šťastná jak nikdy… nebo už jsem něco takového zažila? Bylo to jak dejavu, ale hned jsem tu myšlenku odsunula stranou.

Celou dobu co jsem přemýšlela, vedle mě seděl napjatý Al, který mě nervózně pozoroval.

„Řekni něco, cokoliv.“ Vzdychl. „Nenapínej mě.“

Koukla jsem se mu do očí a s vážnou tváří pronesla.

„Alexi Norwoode ráda se stanu tvojí ženou.“

Sotva jsem to dořekla, už mě pevně drtil ve svém objetí, kde jsem se začínala dusit.

„Klídek  n – nemůžu dých – at.“ Zaúpěla jsem.

„Promiň.“Zasmál se a nasadil lišácký výraz „Já jen, že bych tě samou láskou umačkal.“

„A to doslova.“ Rýpla jsem si.

Sotva jsem se vzpamatovala a byla trochu šťastná zase to přišlo. Záblesk.

Už jsem nebyla v koupelně, ale v lese . Všechno mě bolelo. Cítila jsem, že mě někdo nese v náručí. Byla jsem zase s těmi dvěma muži – dokonce jsem si je trochu prohlédla. Byli si neuvěřitelně podobní. Oba dva měli nahnědlou kůži, černé vlasy a oba dva měli na sobě jen roztrhané kalhoty. Zvláštní v noci, kdy není zrovna teplo, chodí jen tak.

Ten co mě držel byl dost horký na člověka…

Najednou se les rozestoupil a mě se naskytl pohled na obrovský dům. Byl tak nějak zvláštní už jen architekturou – zdál se dost starý, ale udržovaný.

Ten druhý vzal klíč a odemkl velké vchodové dveře. Přidržel je a my vstoupili (teda já se spíš nesla). Ve vnitř bylo krásně teplo díky krbu, který plápolal a osvětloval tak celou místnost, která se v tu chvíli zdála strašidelná. Na stěnách jsem viděla hlavy mrtvých zvířat – hlava krokodýla, zebry, lva…

„Našli jsme ji.“ Zavolal jeden z mých průvodců.

Ani ne za dvě minuty scházela po schodech, které se táhly podél protější zdi, dívka, která vypadala jako víla. Byla bledá, její do pasu dlouhé blonďaté vlasy rámovaly drobný obličej se světle modrýma očima. Na sobě měla bílé šaty – chyběly už jen křídla.

V tu chvíli mi něco došlo.

Co když jsem mrtvá a teď si pro mě přišel anděl?

Blbost to by mě přece nebolelo celé tělo od toho jak mě mučili.

Kdyby alespoň řekli důvod. Co jsem jim vlastně provedla, že mě tak nenáviděli?

„Jste si jisti?“ zeptal se andělský hlas.

„Nevím to jistě, ale pokud ji nepomůžeme, zemře.“ Odpověděl jeden z mužů.

„Co když je to past?“ Zeptal se ten co mě držel.

„Proč by něco takového dělali byl by to holý nesmysl, i když nejsme v plném počtu a jedna chybí. Zaútočit by byla sebevražda.“ Odpověděla dívka a ihned rozkázala. „Pojďte za mnou dáme ji zatím dolu do sklepa. Jděte napřed.“ Odešla.

Ve sklepě byla tma a vlhko, bylo divné že jim to nevadilo – to já neviděla ani na krok. Za chvíli se s vrzáním otevřely velké kovové dveře.

Tentokrát možná i jim začala vadit tma a tak ten starší nahmátl vypínač a rozsvítil malý kovový lustr na stropě a já viděla v jaké špeluňce jsem se to ocitla.

Podobalo se to kobce ze které mě zachránili ale tady to bylo o trochu lépe zařízeno. Pod oknem s mřížemi byla kovová postel s malou matrací a uprostřed cely železný stůl se dvěma židlemi.

Ten co nesl mou maličkost, mě položil na postel a sedl si k tomu druhému na židli. Chvíli čekali a pak se tu objevila ona – nesla horkou vodu v lavoru, ručník a lékárničku.

Když ji spatřil, pomohl ji s horkou vodou.

„Díky, ale teď s ní musím být chvíli sama abych ji ošetřila.“ Rozkázala a pak dodala. „Vy dva – umýt, převléct, najíst a spát. Co by tomu řekla Dem, kdyby vás takhle viděla?“

Když odešli, začala mi ošetřoval rány. Bolelo to jak čert. Nejspíš to čekala a píchla mi nějaké anestetikum, po kterém jsem upadla do hlubokého bezvědomí.

Všechno zmizelo.

Byla jsem zase v realitě, ale ne tam, kde bych očekávala. Nebyla jsem totiž v koupelně, ale v ložnici na posteli, kolem těla ovázaný ručník.

Pane jo.

Co když mě o ruku nepožádal a všechno se mi to jen zdálo? Mysli, co je jinak… Tak se mi to asi zdálo, škoda. Moc by se mi to líbilo, povzdechla jsem si.

Kde je vlastně Al? Problesklo mi hlavou.

„Alexi?“

„Tady jsem, miláčku.“ Ozvalo se z koupelny.

Že by se to opravdu stalo?

„Co dělám na posteli?“ zeptala jsem se zmateně.

Vyšel z koupelny jen v kalhotách a přešel ke mně. Posadila jsem se a pobídla ho ať jde ke mně. On si lehl na záda a dal mi hlavu do klína.

„Málem ses utopila.“

„Prosím??“

„Ležela jsi vedle mě ve vodě, najednou si ztuhla svíjela se v bolestech tak, že ses sesunula na dno vany. Málem ses utopila.“ Zopakoval se smutkem v hlase. A dodal.

„To už mi víckrát nedělej, víš jaký jsem o tebe měl strach?“ jeho hlas nabral hysterický podtón. „Kdyby se ti něco stalo, nepřežil bych. Ty si to možná neuvědomuješ, ale si moje všechno bez tebe nemá můj život smysl.“

Ne nesmí se trápit, nebo být smutný.

„Je mi to líto, ale ty záblesky nebo co to je, nemůžu ovlivnit.“

„Bojím se o tebe.“

„Hlupáčku, nemusíš se o mě bát.“ Snažila jsem se ho přesvědčit, ale on mi na to neskočil

„Vážně, měla jsi záblesk – málem jsi umřela a já se nemám bát!?“

„Já ty záblesky neovlivním. I když to není příjemné jsou jediným pojítkem k mé minulosti.“ Řekla jsem nešťastně a nepřítomně si hrála s jeho vlasy.

„Co to bylo tentokrát? Mučili tě že ses tolik svíjela?“

„Ne, bylo to zvláštní byli tam lidé, kteří mi pomáhali…“

„Zvláštně, když ses u toho svíjela bolestí.“ Poznamenal ironicky.

„No tak.“

„Dobře už budu hodný.“

„Viděla jsem jednu dívku, která mi ošetřovala a proto jsem se asi svíjela. Ono to bolelo jak čert.“ Ušklíbla jsem se.

„Počkej tady.“ Řekl a odběhl.

Chvíli na to se přiřítil. Pokynul mi ať vstanu.

Vyhrabala jsem se z postele a stoupla si před něj.

„Chci to udělat správně tak mě nepřerušuj – sice jsem tě už dneska jednou požádal,ale bez tohohle by to nebylo ono.“

On si klekl. Cože? Klekl??

„Takže znova.“Povzdechl. „Prokážeš mi tu čest a staneš se mojí ženou?“ zeptal se a podal mi malou černou sametovou krabičku.

Když jsem ji otevřela nevěřila jsem vlastním očím.

Byl to zásnubní prstýnek se srdíčkem a v něm byl malý diamant.

„Ano.“ Odpověděla jsem se slzami v očích.

Nelenil a navlékl mi ho na prsteníček levé ruky.

Klekla jsem si k němu a políbila ho. Byla to dokonalá chvíle možná až moc.

Další záblesk.

10. kapitola

Další záblesk.

Otevřela jsem oči a ležela na kovové posteli. Pružiny staré matrace mě tlačily do zad. Posadila jsem se a sykla bolestí. Skoro celé tělo mě bolelo.

„Dobré ráno.“ Řekl příjemný dívčí hlas.

„Dobré.“ Podívala jsem se na ní nedůvěřivě. „Kdo jsi?“

„Jmenuji se Lilian– přátelé mi říkají Lili.“ Přátelsky se usmála. „Ušetřím ti otázku jsi u mě doma. Jak se jmenuješ?“

„Josephine ale všichni mi říkají Joe.“ Usmála jsem se.

„Dobře, když se známe, musím si něco ověřit.“ Omluvně se na mě podívala. „Nebude to vůbec příjemné, proto se ti za to, co se chystám udělat, upřímně omlouvám.“

Jen co to dořekla, chytila mě pod krkem a odhodila na protější stěnu. Co to proboha dělá? Problesklo mi hlavou. Ale to už u mě stála a chystala se mě praštit a já se nenechala chytla jsem ji za ruku a zlostně se na ní koukla. V tu chvíli, kdy jsem sevřela její ruku zakřičela bolestí a vyškubla ji. Na její paži se červenala popálenina ve tvaru mé ruky.

„Jsi to ty.“řekla nadšeně a třela si bolavé místo. „Ani nevíš jak dlouho jsme tě hledaly.“

„P-promiň.“ Sklopila jsem oči a nešťastně dodala. „Vážně se ti moc omlouvám, nevím co to se mnou je…“

„Za tohle se mi neomlouvej, je to automatická obranná reakce. Myslela sis, že tě chci zabít. To nic pomohu ti to ovládnout.“

„Děkuju.“ Pípla jsem.

„Nemáš zač, teď když mě omluvíš musím si jít ošetřit ruku. Za chvíli jsem zpátky.“

Konec.

Ležela jsem pod knihovnou a vedle mě na zemi ležely rozházené knihy. Kousek dál ode mě seděl Alex, tvář zkřivenou bolestí s rukou za zády. Když jsem se podívala na knihovnu, nemohla jsem uvěřit svým očím. Všechny poličky byly rozbité – přeražené v půli.

„Co se tu stalo??“ zeptala jsem se zděšeně a chtěla pohladit Alexe, který přede mnou bezděky ucukl.

„Ty to nevíš?“ zeptal se nevěřícně.

„Ne.“

„No,“ bylo na něm vidět, že neví jak začít, „navlékl jsem ti prstýnek a tys mě políbila, najednou si přestala vnímat okolí a byla jsi jako v tranzu, bál jsem se o tebe. Z ničeho nic jsi řekla: ˇJmenuji se Josephine, ale všichni přátelé mí říkají Joe.´Pak si zase seděla bez hnutí. Začal jsem se o tebe strašně bát a když si najednou letěla vzduchem a spadla na knihovnu, šel jsem tě vzít do náruče. Tys mě chytla za ruku a ta mě začala pálit – nebudu ti lhát – bolí to jak čert. Jak si to udělala?“

„Nevím,“ zavzlykala jsem. „Ale vím že je to automatická obranná reakce mého těla před nebezpečím. Ukaž mi to. Bolí to hodně?“

Usmál se.

„Zažil jsem horší.“

A ukázal mi svou ruku, kde se vyjímal vypálený otisk mé ruky.

„Panebože.“ Vyjekla jsem.

„Zase jsi měla další vizi?“

„A-ano.“ Vykoktala jsem mezi vzlyky.

Vzal mě do náruče a snažil se mě uklidnit, ale já ho nevnímala.

Vždyť já ublížila člověku, kterého miluji. Jsem odporná zrůda. Moje záblesky jsou nebezpečné, hlavně pro něho. Co když ho při příštím zabiji? Ne, ne to se nesmí stát!! Odejdu a nechám ho v klidu žít. Sice mu tím zlomím srdce (sobě nevjímaje) – nebudu nic riskovat. Umřela bych kdyby se mu něco stalo.

Třeba jeho láska není tak silná jak tvrdí a najde si nějakou jinou. Sice to bude bolet, ale já se s tím už nějak vypořádám. Bude žít. To je hlavní na mě už nezáleží.

Odejdu a tečka.

Jak to udělám?

Nejlepší by to bylo někdy teď. Sar tu není, jen jak ho dostat pryč. Kdyby tu byl a já se o něco pokoušela, zastavil by mě. O to ale nestojím. Musím se chovat jako normálně i když to tak bolí.

Z přemýšlení mě vytrhl jeho hlas.

„Musím si to jít ošetřit.“ Řekl omluvně, vstal a odcházel.

„Dobře a já se půjdu obléknout.“

Otočil se ve dveřích koupelny, nakrčil obočí a přešel ke mně.

„Přece nemůžu celý den běhat po domě jen v ručníku.“

„Hmm.“ Dělal, že přemýšlí  a objal mě. „Náhodou je to velice lákavá představa. A navíc ti to takhle víc sluší.“ Usmál se.

Snažil se mě políbit a já ucukla.

„Nechtěl ses jít ošetřit.“ A odběhla jsem do pokoje.

Musím jednat rychle.

Vzala jsem telefon a zavřela jsem se do šatny. Vytočila jsem Sarah a rychle začala uskutečňovat svůj plán.

„Ahoj Sar.“

Z telefonu se ozvalo překvapené.

„Anne? Děje se něco? Stalo se Alexovi něco??“

„Klid, nic se nestalo.“ Uklidnila jsem ji.

„Proč mi voláš?“ zeptala se klidně a v jejím hlase jsem slyšela zvědavost.

„Pomůžeš mi?“

„OK. S čím potřebuješ pomoc?“

„Chci pro Alexe připravit překvapení.“

„Wau. Jaký?“

„To ti neřeknu.“ Smála jsem se.

„Fajn. Co teda potřebuješ?“

„Chci abys mu asi tak za hodinu zavolala a vytáhla ho na lov, stejně už dlouho nebyl a potřeboval by to. Co ty na to?“

„Jo.“ A hned dodala. „Potom chci slyšet každý, detail.“

Na to jsem nemohla nic říct, protože žádné příště už nebude. Znělo mi v hlavě a tak aby nepojala podezření, rozloučila jsem se a šla se obléct.

Vyšla jsem ze šatny a uviděla ho. Ležel na mé posteli s rukama pod hlavou a měl zavřené oči. Vypadal jak anděl skoro se mi z toho pohledu podlomila kolena. Proč já nemůžu být šťastná? Skoro jsem vzdala svůj plán, když jsem zahlédla obvaz na jeho ruce.

Mohla bych tě zabít a to já nikdy nepřipustím. Na to tě až moc miluji.

Neváhala jsem a sedla si vedle něj. Poslední společná hodina s ním. Pohladila jsem ho po tváři, otevřel oči.

„Ještě to bolí?“ zeptala jsem se smutně.

„Ne.“ Usmál se.

„Moc mě to mrzí. To ty proklaté vize.“

„Já vím ty je nedokážeš ovládat.“

„Víš, chtěla bych ti něco říct, nepřerušuj mě prosím.“

Kývl hlavou a já pokračovala. Musela jsem mu říct jak moc ho miluji a co pro mě znamená, protože tohle je poslední možnost mu to řict.

„Neznám svou minulost, nevím, kdo nebo co jsem ani jestli jsem dobrá nebo zlá.“

Chtěl něco podotknout, ale moje ruka na jeho ústech mu v tom zabránila.

„Jedno ale vím Alexi, miluji tě a jsi mi dražší nežli můj život.“

Sundal mi ruku ze svých úst.

„Já tebe taky.“ A s tím  mě políbil, když v tom mu zazvonil mobil.

Ta má ale načasování.

„Zvedni to.“ Řekla jsem mu.

„Ale…“

„Co, když je to důležité?“

Povzdychl si a zmáčkl tlačítko ´Přijmout´.

„Ahoj Sar. Co se děje?“ brumlal otráveně.

Pak bylo chvíli ticho.

„Děláš si srandu, teď hned??“

Pak zase chvíle ticha a to už jsem nevydržela a řekla nevinně.

„Co se děje??“

„Sar mě přesvědčuje, že tě tu mám nechat samotnou a jít na lov.“ Procedil skrz zuby.

11. kapitola

„Sar mě přesvědčuje, že tě tu mám nechat samotnou a jít na lov.“ Procedil skrz zuby.

„Měl bys jít.“

„Ještě ty, copak jsi neslyšela Iris. Co když přijde a něco ti udělá?“ skoro zařval.

„Já se o sebe dokážu postarat“ Odfrkla jsem si. „A navíc, kdy jsi byl naposledy lovit?“

„Hmmm. Už ani nevím.“

„Vidíš já taky ne, celou dobu co jsem tady si nelovil.“

„A?“ řekl zmateně.

„Když jsem přijde a ty budeš slabý z nedostatku krve, tak si moc nepomůžeme a zabije nás oba.“

Svěsil hlavu a vypadal jako školáček, co se přiznal k zločinu.

„No tak, brzy se vrátíš.“ Chytila jsem ho za bradu a přinutila podívat se mi do očí.

„Máš pravdu.“

„To bych řekla.“ Snažila jsem se zamaskovat smutek úsměvem, ale vyšel z něj škleb.

„Copak?“

„Nic, jen… už se mi stýská.“ Řekla jsem se smutkem v hlase.

„Za chvíli budu zpátky.“

„Já vím.“ Ale já tu nebudu. „Tak honem ať už jsi zpátky.“

Když se oblékl, hrozně dlouho jsme se loučili a pak odešel.

Bylo mi hned jasné co musím udělat. Vzala jsem si svou taštičku přes rameno. Nic víc jsem nepotřebovala v ní jsem měla svoje peníze.

Teď musím napsat nějaký dopis aby mě nehledali.

Nejprve jsem si vzala dvě obálky a nadepsala je jednu pro Alexe a jednu pro Sarah a vložila do ní dopisy umáčené od slz. Ty jsem pak položila do jejich pokojů na postele.

Skoro jsem se vrátila, ale vzpomněla jsem si na dnešek a moje odhodlání zesílilo. Naposledy jsem se rozloučila letmým pohledem a utíkala po cestě směr Seattle – letiště.

S těžkým srdcem jsem nastoupila do letadla.

Za chvíli bude doma. Znělo mi v hlavě a já se rozbrečela. Musím, lásko promiň znělo mi v hlavě…

Letadlo se vzneslo a já jsem byla myšlenkami u něj. A v hlavě mi nevím proč zněly slova písně So close od Jona Mclaughlina –so close and still so far.

Alex

Odjel jsem za Sar a Georgem. Celou dobu, co jsem s nimi lovil, jsem byl duchem nepřítomný. Nějaký hlásek v mé hlavě mi říkal, že bych se měl co nejrychleji vrátit.

A tak když mi v žaludku doslova šplouchalo, rozloučil jsem se s nimi a vracel se domů. Už jsem se nemohl dočkat, až ji zase spatřím.

Když jsem dorazil, čekalo mě nepříjemné překvapení. Vešel jsem do domu a vevnitř bylo ticho.

Co se stalo? Kde je?

Zmatení vystřídal vztek.

Iris jestli jí něco provedeš – těš se na velice bolestivou smrt!!!!

Zaběhl jsem nejprve do jejího pokoje a potom do svého. Zvláštní žádný jiný pach jen její vůně. Šel jsem k posteli a na ní uviděl obálku s mým jménem. Její rukopis jsem hned nepoznal, ale došlo mi to když jsem si přečetl obsah dopisu, na kterém byly vidět, že když to psala, plakala.

Stálo v něm:

Drahý Alexi,

jestli čteš tento dopis už tu nejsem, rve mi to srdce ale musím jít. Teď se určitě ptáš proč. Vzpomeň si na můj poslední záblesk a tvou ruku – nemůžu s tebou být, svoje záblesky neovládám a při příštím bych tě mohla zabít – to bych neunesla jsi mi dražší než můj život a proto tě prosím nehledej a ani mě nekontaktuj.

S láskou Anna

PS. Prosím tě opatruj se a nevyváděj hlouposti.

Když jsem to dočetl, krve by se ve mně nedořezal. Ona mě opustila. Vzal jsem svůj mobil a pokoušel se jí dovolat. Vyzváněl a já ho slyšel z jejího pokoje. Nechala ho doma.

NE!!!!!!!

Zavolal jsem Sar.

„Haló, tak co vy hrdličky jak si užíváte.“ Ozvalo se nadšeně.

„Nevím co si myslíš, ale potřebuji abyste ihned jeli domu:“ rozkázal jsem ji.

„Stalo se něco??“ znělo to dost vyděšeně.

„Prostě se vraťte.“

Zavěsil jsem, lehl si na postel vedle jejího dopisu na který jsem neustále zíral.

Co dál? Ona mě už nechce?

S tím jsem se ponořil do tmy, bolest, kterou jsem cítil mě úplně ochromila. Nemohl jsem myslet, mluvit nic.

Nevím jak dlouho jsem tak ležel, když mě vytrhl z transu známý hlas.

„Alexi, Ale, co se stalo?“

Nezmohl jsem se na nic a jen opakoval.

„Už se mi nevrátí. Odešla.“

„Pšššš, to bude dobré.“

…

Po měsíci

Nevím jak dlouho jsem vegetoval. Když jsem si četl nejmíň po milionté její dopis, něco mi došlo.

Já hlupák. Celou dobu jsem přemýšlel, proč mi lhala a tvrdila mi, že mě miluje. Vybavila se mi vzpomínka a dal jsem si, nevím proč, dohromady dvě naprosto odlišné situace.

Nejprve to jak bloudím NY po ulicích a najednou ve své hlavě slyším výkřiky: POMOC, POMOC tenkrát jsem byl tolik zděšený že jsem si nevšiml, že kolen mě procházejí lidé a jako by nic neslyšeli, žádný zoufalý pláč nic. A spojil jsem si to nevím proč se scénou která se udála hned po jejím posledním vidění – její hlas který mi zněl v hlavě a já ho hlupák nevnímal.

No tak na co jsi myslela?

Ještě že mám dobrou paměť, v tu chvíli se mi to vybavilo:

´Vždyť já ublížila člověku, kterého miluji. Jsem odporná zrůda. Moje záblesky jsou nebezpečné, hlavně pro něho. Co když ho při příštím zabiji? Ne, ne to se nesmí stát!! Odejdu a nechám ho v klidu žít. Sice mu tím zlomím srdce (sobě nevjímaje) – nebudu nic riskovat. Umřela bych kdyby se mu něco stalo.

Třeba jeho láska není tak silná jak tvrdí a najde si nějakou jinou. Sice to bude bolet, ale já se s tím už nějak vypořádám. Bude žít. To je hlavní na mě už nezáleží.

Odejdu a tečka…´

Její myšlenky mi zněly hlavě.

PANEBOŽE.

Jakto že jsem ji slyšel? Já přeci neumím číst myšlenky nebo ano?

Jak si může myslet, že je růda?! Vždyť za to nemohla!

Mohl jsem tomu zabránit, kdybych ji já hlupák poslouchal.

Na nic jsem nečekal a vyběhl na chodbu.

„Sar, Georgi“ zavolal jsem a čekal.

Za pár vteřin byli u mě.

„Ty ses vrátil.“ Objala mě Sar.

„Jsem rád, že si zpátky kámo.“ George

„Nenechala vám Anna nějaký dopis nebo něco?“ zvědavě jsem se zeptal.

„No… vlastně jo. Proč se ptáš?“

„Ukaž mi ho.“

Ahoj Sarah,

Promiň, že jsem tě oklamala, ale muselo to být. Mrzí mě to, jsi moje nejlepší kamarádka a mám tě ráda, ale musím chránit Alexe. Prosím tě dávej na něj pozor ať nic nevyvádí. Nehledejte mě.

Sbohem Anna

Vzhlédl jsem od dopisu a odhodlaně řekl:

„Já ji najdu a přivedu zpátky.“

12. kapitola

Anna

Letadlo se vzneslo a já jsem byla myšlenkami u něj. A v hlavě mi nevím proč zněly slova písně So close od Jona Mclaughlina –so close and still so far.

Z okénka v letadle se mi naskytl smutný pohled na mizející Seattle.

Sbohem.

Koukla jsem se na svou levou ruku a na zásnubní prsten od něj a znova se rozplakala.

Proč nemůžeme žít normální život?

„Jste v pořádku?“ ozvalo se vedle mě příjemný hluboký hlas.

„Nic mi není.“ Odpověděla jsem a nevzhlédla.

„Jste si jistá?“ pohotově odpověděl a já měla pocit, že jsem v jeho hlase zaznamenala starost. Cože? Vždyť mě nezná a vzhlédla jsem.

Vedle mě seděl hezký muž, příjemného vzezření v tmavém obleku a vypadal jako nějaký podnikatel, nebo manažer.

„Vážně jsem v pořádku.“ Snažila jsem se usmát ale vyšel z toho smutný škleb.

„Třeba se to zlepší, když se o své trápení s někým podělíte.“ Podotkl jakoby nic.

„Nemám komu.“ Pronesla jsem smutně.

„No co třeba mě?“

„Já se o své problémy nebudu dělit s někým cizím. A navíc proč by to zrovna vás mělo zajímat?“ odsekla jsem naštvaně.

Můj společník se pousmál.

„Jmenuji se Daniel Lake – přátelé mi říkají  Danny.“ Usmál se a dodal. „Nerad vidím plakat pěknou mladou dámu.“

„Vůbec vás nechápu.“

„Nemusíte, teď ne.“

Podivín. Proboha ať tam jsme co nejdřív.

„Letíte do NY pracovně?“ pokračoval v rozhovoru.

„Ne.“

„Za rodinou?“

„Ne.“

„Za přítelem?“

„Ne.“

„Máte přítele?“

„Do toho vám nic není.“ Vyjela jsem na něj a naštvaně si ho měřila a vypadalo to jakoby potlačoval smích.

„A prosím nechte mě nepokoji.“ Poslední slovo jsem zdůraznila.

Zbytek cesty mlčel, za to jsem mu byla celkem vděčná a ponořila se do vzpomínek.

Let trval asi 5 hodin.

Když letadlo klesalo na přistávací dráhu, začalo se stmívat. Spolusedící mlčel a když jsem se otočila, viděla jsem, že mě pozoruje.

„Nashledanou třeba se zase někdy potkáme.“ Usmál se a odešel.

Vstala jsem ze sedadla a utíkala na letiště sehnat si taxi.

Tak dneska taxi jen tak neseženu.

„Haló?“

Supr nápad tady na někoho křičet ´haló´ to může udělat jen pitomec.

„Haló, slečno?“ to už jsem nevydržela a podívala se tím směrem odkud volal ten člověk.

Ne. Už zase??

„Pojďte, nebo tady zůstanete viset.“

Proč ne je to taxi, a já se potřebuji dostat k Lise.

Galantně mi podržel dveře.

„Kam to bude?“ zeptal se řidič.

„Vy první.“ řekl když za sebou zavřel dveře.

Já nic neřekla a podala jsem mu vizitku s adresou penzionu.

Když jsme tam konečně dorazili poděkovala jsem a chystala zaplatil taxi.

„To je dobré, zaplatím to.“ Usmál se. „Snad se ještě uvidíme.“ řekl s jiskřičkami v očích.

Blázen.

Víc jsem se jím nezabývala a vešla do penzionu.

Automaticky jsem přešla k recepci, za kterou seděla mladá blondýnka.

„Dobrý den mohu mluvit s majitelkou?“

Recepční si mě naštvaně měřila.

„Hned pro ni dojdu.“

Za pár minut jsem slyšela z chodby rozhovor.

„Slečno Marto, copak neumíte obsluhovat hosty? Já mám svých starostí dost, ještě abych obsluhovala zákazníky. Proč myslíte, že jsem vás zaměstnala?“ znělo naštvaně.

„Promiňte, ale slečna si přála mluvit přímo s vámi.“

V tu chvíli došly k recepci. Když mě Lisa spatřila naštvání vystřídalo překvapení následované radostí ze setkání.

Objala mě.

„Holčičko, copak tu děláš? Neměla by si být u své rodiny?“

„Nějak mi to nevyšlo.“ Řekla jsem smutně.

„To je mi líto.“ Zamyslela se a hned řekla: „Víš ty co zůstaň tady u mě pokoj máš pronajatý tak co? Ani věci jsem zatím ještě nestačila poslat. Máš je sbalené u mě v kanceláři. Tak co tomu říkáš?“

„Že tu ráda zůstanu, ale mám na tebe jednu prosbu.“

„Jakou?“ zeptala se zvědavě.

„Víš, kdyby někdo kdokoliv volal a sháněl mě. Nejsem tu.“

S rozpačitým výrazem přikývla.

Potom jsem si došla pro kufr a rychle vyběhla schody do svého malého útočiště, kde jsem se oddala vzpomínkám a bolesti ze ztráty milovaného člověka.

V noci mě z myšlenek vytrhl randál. Koukla jsem se na hodiny.

Bylo půl jedné v noci.

Co se kruci děje? Vstala jsem a šla se podívat dolů, krve by se mě nedořezal, bylo tam pár mužů v maskách s pistolemi a ohrožovali recepční a Lisu.

„Zeptám se tedy naposledy. Viděly jste tuhle dívku?“ Zamával jim před očima nějakou fotografií.

„Ne.“ Odpověděla Lisa.

„Ano, támhle je.“ Odpověděla ta druhá a ukázala na mě.

Okamžitě se na mě všichni podívali.

Sakra. To je hodně zlý.

A než jsem se stačila vzpamatovat jeden z nich po mě vystřelil a trefil mě do břícha.

Čekala jsem bolest ale nic, koukla jsem se a viděla zapíchnutou šipku. Ihned jsem ji vyndala ale bylo již pozdě.

Skácela jsem se k zemi a viděla jen tmu.

…

Probudila jsem se v nějaké staré dodávce a podle zvuku motoru jsem usoudila, že někam jedeme. Byla jsem svázaná a měla šátek na očích. Nejspíš nevěděli, že to co mi dali přestalo účinkovat a bavili se mezi sebou, já toho využila a poslouchala co se mnou chtějí udělat.

Podle hlasů jsem usoudila že jsou to dva muži a jedna žena.

„Tak co s ní uděláme?“ první hlas.

„Máme přesné instrukce, šéfová dala rozkaz a my ho splníme.“ Odpověděl druhý.

„Dobře ale proč zrovna tuhle holku, vždyť je úplně obyčejná.“ Ozval se ženský hlas.

„Kdyby byla obyčejná jak říkáš, pro by měla to znamení na ruce?“ první

„Myslíš, že je to jedna z pěti – no  ty víš koho myslím?“ řekla posměšně a šťouchla do mě. „Vždyť se ani neumí bránit. A navíc jsem slyšela že jsou všechny mrtvé…“

„To není jisté, jejich těla se nikdy nenašla a jestli si to šéfová myslí, vyvracet ji to nebudu. Víš jak dopadl poslední, kdo se snažil ji něco vymluvit?“ Druhý hlas

Že bych slyšela strach?

Kam mě to vlastně vezou? Kdo je jejich šéfová?  Jedna z pěti??

Mezitím někde v NY

„Lili, našel jsem ji.“ Nadšeně zvolal Danny.

„Jsi si jistý?“ ozval se z telefonu skeptický ženský hlas.

„Vím, kde bydlí, tak přijeď co nejdřív ať tě o tom můžu přesvědčit.“ Mluvil a div neskákal radostí.

„Dobře, zítra přiletím, počkej na mě na letišti. Jestli je to ona nesmíme ztrácet ani minutu. Co když už o ní vědí?“ ukončila hovor.

Těšil se na ni, sice si nic nepamatuje, ale ona si vzpomene. Usmál se pro sebe. Těšil se na její smích, jiskřičky v očích, její polibky…

13. kapitola

Anne

Po pár hodinách jízdy jsme byli na místě.

Dveře auta, nespíš dodávky se otevřely a dovnitř zavanul čerstvý vzduch. Hned na to mě chytly silné paže a někam nesly. Konec cesty ohlásilo vrznutí kovových dveří, za kterými mě položil na chladnou zem a rozvázal mi provaz na rukou. Potom další vrznutí, které mi prozradilo, že jsem sama. Rychle jsem si sundala pásku z očí a kolem sebe jsem viděla jen tmu.

Tak to jsem teda v p*****.

Dlouhou dobu jsem prohledávala celu, malá krychle o rozměru 2 krát 2 metry. Tady se brzo zblázním. Zkusila jsem tlačit, bouchat, škrábat. Na omak kovové dveře, které smrděly rzí se ani nepohnuly.

Proč se mi tohle všechno děje?? Co jsem komu udělala?

Danny

Těšil se na ni, sice si nic nepamatuje, ale ona si vzpomene. Usmál se pro sebe. Těšil se na její smích, jiskřičky v očích, její polibky…

S tím si vzal knihu a začal si číst, v noci ho však přepadla podivný pocit úzkosti, který však k svojí smůle zaplašil.

Ráno se vydal na letiště, kde vyzvedl Lili.

„No tak bráško co se děje?“

„Nevím, mám takový divný pocit.“

„Tak honem za ní, jestli je to ona budu mít zpátky svou sestřičku.“ Zasnila se.

„Tak takhle bych to zatím neřekl, je tu jeden malý háček.“

Zmateně se na něj podívala.

„Háček?“

„Ona si nic nepamatuje.“

„Jak to?!“ Lili dostávala hysterický záchvat.

„Klid, můžeme být rádi, že z toho vyvázla jen bez paměti, to Jacqueline to štěstí neměla.“ Řekl se smutkem v hlase.

Když však dorazili na do penzionu, všude byla policie…

Anne

Byla jsem zavřená asi měsíc. Poznala jsem to podle pravidelného intervalu ve kterém mi jednou denně skulinkou ve dveřích, která byla umístěna na podlaze, přinášeli lidské jídlo, kterého jsem se mimochodem ani netkla.

Celou dobu jsem myslela na Alexe a život po jeho boku, kdybych neměla ty proklaté vize. Co asi dělá? Našel si někoho?

Při poslední otázce jsem pocítila žárlivost viděla jsem ho s krásnou upírkou v jeho pokoji…

Pocítila jsem nával zuřivosti a kopla jsem do dveří a hned na to jsem necítila nic necítila.

Vize.

Seděla jsem u ohně, a nebyla tam sama naproti seděla Lili.

„Musím ti něco říct.“ Řekla s vážnou tváří.

„Co?“

„Splnila jsi zkoušku a máš právo vědět o tom kdo jsi.“ Řekla klidně.

„Pravdu o sobě??“ zvědavost ze mě přímo sálala.

„Povím ti pravdivou legendu, ale nesmíš mě přerušovat.“

Přikývla jsem a Ona začala vyprávět:

Od počátku věku je na světě jsou různé bytosti, které o sobě navzájem neví. Jsou to lidé, vlkodlaci, upíři, měniči a my.

Začnu od lidí

Jsou slabí, potřebují ochranu a o existenci ostatních druhů nemají ani sebemenší tušení, ale dávej si na ně pozor dokážou být hodně vynalézaví a nebezpeční. To si snad poznala, málem tě umučili k smrti, protože poznali že jsi jiná, na tohle si dávej velký pozor. Anonymita je to jediné co máme.

Vlkodlaci

Jsou to prokletí lidé, kteří se mění o úplňku ve velké neovladatelné bestie, které jsou schopny bez náznaku emocí povraždit své přátele. Naštěstí jsme většinu vyhubili a pracujeme i na tom zbytku.

Upíři

Jsou to nejnebezpečnější predátoři na zemi. Jsou to silné a rychlé bestie, které se živí lidskou krví. Bohužel pro nás – česnek, stříbro, kříže a ani sluneční světlo na ně nepůsobí. Jsou silní rychlí, tvrdí a občas někteří z nich mají určité zvláštní schopnosti. Zabít je lze jen jedním způsoben – roztrhat na kousky a ty potom spálit. Naštěstí si chrání svou anonymitu a tak se s nimi potýkáme jen velmi málo.

Měniči

Napůl lidé a ´magické´ bytosti – obvykle se mění ve zvířata a chrání své území, jejich počet se mění v závislosti na velikosti nebezpečí, které tomu danému kmeni hrozí. Přeměnu mají v genech takže je-li na jejich území vlkodlak nebo upír, geny se spustí a oni se mění – mění se na různé šelmy – vlky, rysy, medvědy, lvi,…. Záleží to na poloze místa, kde žijí. Bylo by docela zvláštní, kdyby se třeba kmen z Severní Ameriky začal měnit na lvi.

Tomu jsme se obě zasmály.

Ne. Vize skončila.

Já se chci dozvědět kdo jsem! Párkrát jsem si v duchu zaklela a otevřela oči.

Zamrkala jsem, jestli se mi to nezdá. A ne pořád tam byl. Zkusila jsem se štípnout.

Au.

Tak se mi to nezdá a není to vize.

Seděla jsem ve velké posteli s nebesy v pokoji, který byl jako pro princeznu sladěný v pastelových barvách.

Páááni.

Koukla jsem se na noční stolek a vida, byla na něm sklenice se zvířecí krví. Vůbec jsem nepřemýšlela a vypila ji do dna. To jsem však neměla dělat. Po tom, co jsem ji položila, se mi zhoupl žaludek a já vběhla do otevřených dveří přímo do koupelny k záchodu a tam vyprázdnila celý obsah svého žaludku.

Kruci, co to se mnou je?

Přivřela jsem oči a dál seděla u záchodové mísy, kdyby náhodou.

Někdo zaklepal na dveře od pokoje a vstoupil.

„Haló?“

„Tady jsem.“

Za chvíli byla ta dotyčná u dveří a starostlivě si mě prohlížela.

„Ahoj, jmenuji se-“

„Lili.“ Dořekla jsem za ní.

„Jak to víš?“ zeptala se ohromeně a dodala: „Danny říkal, že si nic nepamatuješ.“

„Danny?“ Chvíli jsem přemýšlela a pak si vzpomněla – nebyl to ten otravný přidrzlý muž z letadla? „Neletěl náhodou asi před měsícem ze Seattlu do NY?“

„Ano, tak vidíš že si na něj vzpomínáš.“ Vypískla nadšeně.

„Promiň, ale nevím o čem to mluvíš. Potkala jsem ho v letadle a byl trošku drzý.“ Zamračila jsem se, což u ní vyvolalo záchvat smíchu.

„To nic. Já jen že tě moc ráda vidím. Stýskalo se mi.“ Řekla smutně.

„Ráda bych řekla to samé, ale nejdříve si musím vzpomenout, co jsem byla a jaký jsme spolu měly vztah. Byly jsme sestry?“

„No něco na ten způsob.“ Usmála se tajemně. „Už je ti líp?“ změnila téma.

Bylo to zvláštní, nevolnost, která se náhle objevila i stejným způsobem rychle odezněla.

„Je to zvláštní, ale je mi úplně fajn.“ Zasmála jsem se.

„To jsem ráda tady ti nesu čisté oblečení. Nejspíš se budeš chtít vykoupat.“ Mrkla a dodala: „Ručníky jsou támhle ve skříňce. Nechám ti trochu soukromí.“ Odešla.

14. kapitola

Rychle jsem se svlékla, skočila do sprchy a pustila si horkou vodu, která mi uvolňovala všechny ztuhlé svaly. Ani jsem si neuvědomila jak dlouho tam jsem, když mě zezadu objaly dvě horké paže a na krku jsem cítila něčí teplý dech.

Leknutím jsem vyjekla, otočila se a uviděla Dannyho oblečeného do černých kraťasů a do bílého trička pod kterým se rýsoval jeho vypracovaný hrudník.

Byla jsem tak ztuhlá od toho jak jsem se lekla, že jsem se nezmohla na slovo a jen na něj tupě zírala.

Bohužel si to vysvětlil po svém, přitáhl si mě k sobě a začal vášnivě líbat moje rty. Sice to nebylo nepříjemné, ale raději jsem ustoupila o krok dozadu a opřela se o stěnu sprchy. Pohyb byl až příliš pomalý, takže on mohl udržovat spojení našich rtů. On se ke mně přitiskl, kdyby to udělal ještě větší silou pravděpodobně by ze mě udělal palačinku. Jednou rukou mě chytil za zátylek a druhou rukou mě hladil po zádech a sklouzával k mému zadku. Sotva se ho dotknul, vzpamatovala jsem se a rychle ucukla hlavou. Hned na to mu na tváři přistála facka až to mlasklo. Chvíli se na mě nevěřícně díval, když však uviděl v mých očích hněv, poodstoupil a třel si červené místo na tváři.

„Co… to do tebe vjelo?!“ zařvala jsem na něj.

Vyděšeně se na mě podíval.

„Ty sis nevzpomněla?“ vykoktal ze sebe.

„Na co?!“ naštvaně jsem si ho měřila.

On se mi dlouho díval do očí jako by tam něco hledal, po chvilce to však vzdal a uvědomil si že to tam nenajde, sesunul se na zem a obličej si položil do dlaní.

Bylo mi ho v tu chvíli strašně líto, vypadal jak spráskaný pes.

Ale co jsem měla dělat? Vzpomenout si? Jenže na co?

V hlavě mi vířila spousta otázek bez odpovědi.

Zavřela jsem vodu, nehýbal se stále měl obličej v dlaních. Moje lítost vzrostla, byl celý zmáčený a ani se nehnul. Rychle jsem popadla ručník, kterým jsem si obmotala tělo a rychle vyběhla z koupelny do pokoje, kde na mě čekala hromádka čistého dámského oblečení – béžové spodní prádlo, žluté tříčtvrteční kalhoty a černé tričko na jedno ramínko.

Bylo mi to akorát. Zajímavé.

Než jsem stačila přemýšlet nad tím kdo tady v tom domě může znát mou velikost, vyřítil se z koupelny Danny a já se ho opět lekla.

„Promiň“ zamumlal a vytratil se z pokoje.

Rychle jsem se vzpamatovala a vyrazila za ním. Sledovala ho jak jde chodbou mezi pokoji, pokračuje dolů po schodech a vběhl do dveří kuchyně napravo do nich. Byl tak rozčilený, že je nedovřel a tak jsem byla slyšela celý rozhovor.

„Lili.“ Zavolal

„Už jdu.“ Ozvalo se z obýváku. Protože jediný vchod do kuchyně vedl okolo schodů, schovala jsem se v tmavém výklenku pod nimi.

Ona kolem mě prošla do kuchyně, tentokrát nechala dveře otevřené dokořán a vážně byla to kuchyně. Jak jsem to mohla vědět?

„Co potřebuješ Danny?“

„Řekla´s že si vzpomněla.“ Zahřměl jeho hlas.

„Počkej, počkej mluvila jsem s tebou a ty si v půlce rozhovoru odešel.“ Stáli naproti sobě a mračili se.

„Poslouchám.“

„No sice, nevím jak, pamatuje si moje jméno ale to je všechno. Nezná nikoho z naší rodiny, a neví, kdo je. Tebe si pamatuje ale jen díky tomu společnému letu ze Seattlu do New Yorku.“

„Ne!“

„Co? Neudělal si to, že ne.“

„Jestli myslíš to že jsem za ní běžel do sprchy a začal ji tam líbat. Tak jo.“

„Ty pitomče, co sis myslel, kdyby si vzpomněla tak by za tebou přišla sama.“

„To mi fakt nedošlo. Prostě jsem byl v tu chvíli tak šťastný, že jsem za ní musel jít, prostě jsem se neudřžel…“

„Jak na to reagovala?“ přerušila ho netrpělivě.

„Nejdřív nic nedělala a nechala se líbat.“

Tak to teda nebylo!! Pomyslela jsem si naštvaně.

„Nebudu zacházet do detailů, ale za chvíli se vzpamatovala a dala mi facku, ještě teď mě to pálí jak čert.“ Třel si bolavé místo na tváři.

Dobře ti tak, pomyslela jsem si škodolibě.

„Dobře ti tak,“ zamračila se na něj, my dvě jsme snad na stejný vlně, pokračovala: „Měl si počkat až ti všechno povím a ne se za ní hnát jako splašený.“

„Promiň, máš samozřejmě pravdu, ale dokážeš si představit že až najdeme Stua – nebude si tě pamatovat?“

„Ne a je mi z toho úzko, co když si někoho našel?“ zašeptala zlomeně.

„To nic najdeme zbývající členy rodiny a budeme doufat, že se Joe vrátí paměť.“ Řekl s nadějí v hlase.

„To doufám, zatím jí nepomohlo ani to, že jsme se přesunuli do vašeho domu v Atlatnic city.“

Páni tak to vysvětluje proč vím, kde je kuchyň a tu cestu z obýváku.

Danny se opřel zády o stůl a vzdychl.

„Jenže co když si nevzpomene?“

„Na to nesmíš myslet.“ Odpověděla mu tiše Lili.

„Tys neviděla to jak se na mě dívala v té sprše. Jako na cizince. To mě ubíjí, vždyť já ji miluju a těsně před tím než nás napadli a rozdělili do celého světa jsem ji chtěl požádat o ruku. Jak mám kolem ní teď chodit a dělat, že se nic neděje?“

„Vím, že je to hodně těžké, ale musíš počkat. Budeš-li na ni tlačit, uteče a to by bylo horší ne?“

„Hmmm.“ Nesouhlasně zamručel. „Radši si půjdu zaplavat do bazénu. Kdyby něco jsem venku.“

Prošel kolem mě, ve tváři jsem viděla bolest, kterou cítil.

Mrzí mě to ale na nic si nepamatuji a nemiluji ho, myslím. Začínám v tom mít zmatek.

Protože jsem nechtěla aby věděli, že jsem slyšela celý jejich rozhovor, čekala jsem až se Lili vrátí zpět do obývacího pokoje.

Dočkala jsem se.

Hned na to jsem se šla podívat za Dannym, nevím proč, ale něco mě tam táhlo, nedovedu si to vysvětlit.

Vyšla jsem na terasu a viděla velký hranatý bazén. Voda byla krásně světle modrá a hlavně čistá.

Konečně opravili filtry. Blesklo mi hlavou.

??? Začínám bláznit.

V tom jsem ho uviděla, plaval ve vodě jako by chtěl překonat rekord v rychlosti. Byl tak zapálený že si mě nevšiml.

Po tom co asi dvacetkrát přeplaval bazén tam a zpět se zastavil u té strany bazénu, kde jsem stála já a přestal se soustředit na plavání.

Když si všiml mé přítomnosti, vypadal dost překvapeně, nezmohl se na slovo – jen otvíral pusu jakoby chtěl něco říci, ale nevydal ani hlásku.

Po chvíli jsem se tedy ujala slova.

„Nechali jste opravit filtry u bazénu, že?“ zeptala jsem se nesměle.

Jen němě kývl.

„Jak to že to vím?“ zeptala jsem se nešťastně.

„Asi se ti začíná vracet paměť.“ Odpověděl tiše.

Nešťastně jsem si vzdychla.

Vylezl z bazénu a já si ho mohla prohlédnout – byl lehce opálený, jeho svaly, které nezakrývalo bílé tričko se mi ukázaly v celé své kráse.

Je pěkný, ale já mám Alexe. Nesmím o něm takhle přemýšlet.

Popošel ke mně, zmatený mým pohledem.

„Jsi v pořádku?“ znělo to starostlivě.

„Ano.“ Odpověděla jsem přidušeně.

„Nevypadáš tak.“ Očividně mi nevěřil a přistoupil ke mně blíž. Byli jsme od sebe na vzdálenost jednoho mého kroku.

Najednou mě zaplavila škála pocitů, kterým jsem nerozuměla, nesilnější z nich byla touha??

Vůbec jsem nepřemýšlela a přisála se svými rty na ty jeho. Nejdřív byl očividně zmatený nehybný jako socha. Potom se vzpamatoval a oplácel mi polibky se stejnou vášní s jakou je dostával. Položil mi ruce kolem pasu a přitáhl si mě k sobě, moje ruce se automaticky obmotaly kolem jeho krku.

15. kapitola

Najednou mě zaplavila škála pocitů, kterým jsem nerozuměla, nesilnější z nich byla touha??

Vůbec jsem nepřemýšlela a přisála se svými rty na ty jeho. Nejdřív byl očividně zmatený nehybný jako socha. Potom se vzpamatoval a oplácel mi polibky se stejnou vášní s jakou je dostával. Položil mi ruce kolem pasu a přitáhl si mě k sobě, moje ruce se automaticky obmotaly kolem jeho krku.

Nevím, co se v tu chvíli stalo ale moje ruce mě začaly pálit a vší silou jsem ho odhodila do bazénu.

„Jsi v pořádku?“ vyhrkla jsem vyděšeně.

„Pááni, ty máš ale páru.“ Řekl když se vynořil.

„Moc mě to mrzí, nevím co se to se mnou stalo.“

„Dobrý nikomu se nic nestalo ne?“ rychle vylezl z bazénu a šel ke mně.

„Ne, promiň nevím co se to se mnou stalo, ale já už někoho mám.“ Ukázala jsem na zásnubní prsten na levém prsteníčku.

To zřejmě nečekal. Vůbec nebyl s to vydat ze sebe byť jen jedinou hlásku jen se na mě smutně chvíli smutně díval a potom odešel.

Bylo mi ho moc líto, jenže já mám Alexe, i když s ním nejsem zůstanu mu věrná…

Sedla jsem si na lehátko u bazénu a nechala sluneční paprsky aby mě zahřály a zavřela oči.

Za chvíli jsem zaslechla pomalé blížící se kroky.

„Copak to tu děláme?“ zeptala se Lili a podala mi skleničku s krví. Ihned a bez zaváhání jsem ji celou vypila.

„Snažím se odpojit vědomí a na nic nemyslet.“

„Můžu se tě na něco zeptat?“

„Hmmm.“

„Víš Danny říkal že někoho máš.“

„Ano to je pravda.“

„No a víš chtěla bych se tě zeptat je to člověk?“

„Proč se ptáš?“

„No jen tak… víš my si s lidmi nesmíme nic začínat….“

„Protože o nás nesmí nic vědět je to tak?“ skočila jsem ji do řeči

„Ano, tak co je?“

„Nemám nic s člověkem.“

„Vlkodlak?“

„Ne.“

„Měnič?“

„Ne.“

„Jeden z nás?“

„Nevím co sice znamená to nás, ale ne.“

Zbledla a chvíli se na mě zírala a vykoktala:

„Je… je… je to … upír!?“

„Ano.“

„Tak to si v pěkný kaši.“ Řekla smutně.

„Proč?“

„Mít něco s upírem je přísně zakázáno, poruší-li někdo zákon hrozí mu smrt.“

Lili

Policie, co se tu děje?!

„Danny?“

„Já nevím.“ odpověděl mi sklíčeně. „Tady jsem ji vysadil a odjel to jsem neměl dělat… měl jsem…“

„Přestaň!“ okříkla jsem ho. „Musíme jí najít a uvidíme, nevzdávej to… žije… jen jí musíme najít. Zeptej se policistů co se stalo a já půjdu k sanitkám a zeptám se svědků.“ Kývl a rozdělili jsme se.

Po půlhodinovém vyptávání jsem se dozvěděla, je ji někdo unesl. Proč? A hlavně kam? Zavětřila jsem a ucítila slabý sladký pach… upíři… proč by ji proboha unášeli, s kým se to proboha zapletla?

Kývla jsem na Dannyho a přešel ke mně oba dva jsme měli skoro stejné informace – dozvěděla jsem se barvu a značku… doufali jsme že díky kontaktům se nám podaří najít dřív než policii… jestli ne budeme v pěkný kaši…

Po měsíci

Hledali jsme ji snad všude nejhorší bylo že tohle je New York – může být kdekoliv, teď jdeme k poslednímu tipu – malému městečku v Glens Falls na sever od NY, doufám že ji tam najdeme policie je naštěstí tak neschopná že zatím vůbec nic nenašli…

Dojeli jsme tam a hned u pumpy jsem se zeptala prodavače na dodávku, kupodivu si ji pamatoval a vysvětlil jak se dostat k jejich malému domu za městečkem. Domek, ne spíš dřevěný polorozpadlý strub s kamennými základy, byl opuštěný.

Už jsem ztrácela naději… kdyby ji unesli… nenechali by ji samotnou ne?

„Tady nebude.“ Řekla jsem Dannymu.

„Musí tu být je to náš poslední tip… musíme to prohledat… já půjdu do sklepa ty prohledej místnosti nahoře.“ Řekl  a odešel.

Já jsem se dala do prohledávání a nic všude bylo pusto a prázdno, vymlácená okna tomu dodávala depresivní nádech… ztratila jsem svou sestřičku… zase. Tohle je jak zlý sen, chci se z něj probudit, nejdřív nás někdo pochytá, připraví nás o paměť a teď tohle ztráta dalšího člena rodiny to snad ne.

„Lili“ zavolal mě Danny. „Mám ji, je tady ve sklepě.“

Co nejrychleji jsem za nimi přiběhla, to co jsem uviděla mi vyrazilo dech, Joe ležela na kamenné podlaze stočená do klubíčka se zavřenýma očima a nevnímala, kousek dál u dveří bylo pár talířů s netknutým jídlem… idioti unesou někoho z nás a pak se ho snaží udržet na živu pomocí lidského jídla… blázni… až se mi dostanou do ruky tak je zabiju.

Opatrně ji vzal do náruče a odnesl do auta.

„Kam pojedeme?“ zeptala jsem se ho.

„Nepamatuje si na nás co takhle do našeho domu…. Myslím jejího a mého co ty na to?“

„Máš pravdu.“ Zamyslela jsem se ano, tam by si mohla na nás vzpomenout.

…

Když jsme vystoupili před jejich nádherným domem. Nechala jsem ho ať ji položí na postel v jejich ložnici a dala jí k posteli sklenici zvířecí krve. Snad ji přijde vhod a nechala jsem ji tam samotnou… musela jsem poklidit v domě a sundat prostěradla z nábytku, potom jsem se vrátila.

Na posteli už neležela a tak jsem dostala strach jestli náhodou neutekla.

„Haló?“

„Tady jsem.“ Ozvalo se z koupelny.

Rychle jsem tam běžela a našla jí jak sedí u záchodové mísy, nejspíš tu krev vyzvracela – nedivím se byla bez ní tak dlouho, že to byl pro její tělo šok a nevydrželo to.

„Ahoj, jmenuji se-“

„Lili.“ Dořekla za mě.

„Jak to víš?“ zeptala jsem se  ohromeně a  vykoktala jsem: „Danny… říkal, že si nic nepamatuješ.“

„Danny?“ Vypadalo to jako by nad něčím přemýšlela  „Neletěl náhodou asi před měsícem ze Seattlu do NY?“

„Ano, tak vidíš že si na něj vzpomínáš.“ Vypískla jsem nadšeně.

„Promiň, ale nevím o čem to mluvíš. Potkala jsem ho v letadle a byl trošku drzý.“ Zamračila se, což u mě vyvolalo záchvat smíchu.

„To nic. Já jen že tě moc ráda vidím. Stýskalo se mi.“ Řekla jsem smutně.

„Ráda bych řekla to samé, ale nejdříve si musím vzpomenout, co jsem byla a jaký jsme spolu měly vztah. Byly jsme sestry?“

„No něco na ten způsob. Už je ti líp?“ radši jsem změnila téma.

„Je to zvláštní, ale je mi úplně fajn.“ Zasmála se.

„To jsem ráda tady ti nesu čisté oblečení. Nejspíš se budeš chtít vykoupat.“ Mrkla jsem a dodala: „Ručníky jsou támhle ve skříňce. Nechám ti trochu soukromí.“ Odešla jsem za Dannym.

16. kapitola

Odešla jsem za Dannym.

Našla jsem ho v obývacím pokoji, seděl na gauči, obličej měl schovaný v dlaních a vypadal přešle. Nejspíš ho trápilo ten pohled na zuboženou Joe… Přišla jsem k němu blíž a byl tak zamyšlený že mě vůbec neslyšel… odkašlala jsem si. Díky čemuž vzhlédl a já uviděla smutek v jeho očích.

„Tak jak na tom je? Dostane se z toho?“ zeptal se smutkem v hlase.

„To víš že jo, je bojovnice na to nezapomínej… a navíc před chvílí se probrala.“

Viditelně se mu ulevilo. „Mluvila jsi s ni?“

„Ano.“

„Co ti řekla? No tak z tebe to leze jak z chlupatý deky.“

„Mám z toho dobrý pocit…“

„Kašlu na tvoje pocity… co ti řekla.“ Řekl netrpělivě.

Zamračila jsem se na něj a mlčela.

„Promiň jsem jen trochu… netrpělivý.“

„To je v pohodě, ona si vzpomněla…“ dál jsem se nedostala, jen co jsem dořekla poslední slovo Danny se otočil a odběhl pryč.

Blázen. Povzdechla jsem si a sedla si do křesla a přemýšlela, koho dalšího najdeme.

Po chvíli jsem zaslechla rozrušený Dannyho hlas:

„Lili.“ Zavolal

„Už jdu.“ Odpověděla jsem, zvedla se a pomalu se ploužila do kuchyně.

„Co potřebuješ Danny?“

„Řekla´s že si vzpomněla.“ Zahřměl jeho hlas.

„Počkej, počkej mluvila jsem s tebou a ty si v půlce rozhovoru odešel.“ Stáli jsme naproti sobě a mračili se na sebe.

„Poslouchám.“

„No sice, nevím jak, pamatuje si moje jméno ale to je všechno. Nezná nikoho z naší rodiny, a neví, kdo je. Tebe si pamatuje ale jen díky tomu společnému letu ze Seattlu do New Yorku.“

„Ne!“

Ve mně hrklo, panebože snad neběžel za ní do jejich pokoje! Doufám že nezkoušel…

„Co? Neudělal si to, že ne.“

„Jestli myslíš to že jsem za ní běžel do sprchy a začal ji tam líbat. Tak jo.“

„Ty pitomče, co sis myslel, kdyby si vzpomněla tak by za tebou přišla sama.“

„To mi fakt nedošlo. Prostě jsem byl v tu chvíli tak šťastný, že jsem za ní musel jít, prostě jsem se neudržel…“

„Jak na to reagovala?“ přerušila jsem ho netrpělivě.

„Nejdřív nic nedělala a nechala se líbat.“  Nadechl se a dodal. „Nebudu zacházet do detailů, ale za chvíli se vzpamatovala a dala mi facku, ještě teď mě to pálí jak čert.“ Třel si bolavé místo na tváři.

„Dobře ti tak,“ zamračila jsem a pokračovala:  „Měl si počkat až ti všechno povím a ne se za ní hnát jako splašený.“

„Promiň, máš samozřejmě pravdu, ale dokážeš si představit že až najdeme Stua – nebude si tě pamatovat?“

„Ne a je mi z toho úzko, co když si někoho našel?“ zašeptala jsem zlomeně.

„To nic najdeme zbývající členy rodiny a budeme doufat, že se Joe vrátí paměť.“ Řekl s nadějí v hlase.

„To doufám, zatím jí nepomohlo ani to, že jsme se přesunuli do vašeho domu v Atlatnic city.“

Danny se opřel zády o stůl a vzdychl.

„Jenže co když si nevzpomene?“

„Na to nesmíš myslet.“

„Tys neviděla to jak se na mě dívala v té sprše. Jako na cizince. To mě ubíjí, vždyť já ji miluju a těsně před tím než nás napadli a rozdělili do celého světa jsem ji chtěl požádat o ruku. Jak mám kolem ní teď chodit a dělat, že se nic neděje?“

„Vím, že je to hodně těžké, ale musíš počkat. Budeš-li na ni tlačit, uteče a to by bylo horší ne?“

„Hmmm.“ Nesouhlasně zamručel. „Radši si půjdu zaplavat do bazénu. Kdyby něco jsem venku.“

Opřela jsem se o linku a přemýšlela, kde může Stu být, taky mu vymazali pamět. Co když si mě nepamatuje? Co když si někoho našel?

S tím jsem se zamyšleně vrátila do obýváku.

Sedla jsem si do křesla a zavřela jsem oči… málem jsem usnula, kdybych neměla naspáno na měsíc dopředu.

Najednou mě něco studeného a mokrého chytilo za rameno. Lekla jsem se a odhodila ho svou myslí, když jsem otevřela oči uviděla jsem Dannyho mokrého a rozpláclého na stěně za sebou.

Vyprskla jsem smíchy nemohla jsem jinak, bylo to hrozně srandovní, zvlášť když mu na hlavu spadl portrét Joe a místo její tváře se na mě díval  jeho obličej. Najednou mě ale přešel smích, když jsem uviděla jeho výraz nevydala jsem ani hlásku.

„Co se ti stalo?“ zeptala jsem se vyděšeně.

„Ona už někoho má… je zasnoubená.“

Než jsem stačila cokoliv říct, sebral se a odešel.

Panebože. Tak tohle je hodně zlý. Co budeme dělat?

Tak fajn nejdřív se jí zeptám kdo to je a uvidíme. S tím jsem zašla do kuchyně nalila krev do sklenice a šla za Joe.

Našla jsem ji u bazénu, nejspíš nad něčím dumala.

„Copak to tu děláme?“ zeptala jsem se a podala ji sklenici, kterou vypila na ex a přemýšlela jak začít.

„Snažím se odpojit vědomí a na nic nemyslet.“

„Můžu se tě na něco zeptat?“

„Hmmm.“

„Víš Danny říkal že někoho máš.“

„Ano to je pravda.“

„No a víš chtěla bych se tě zeptat je to člověk?“ Panebože ať to je člověk, který za pár let umře a ona se vrátí k Dannymu, já vím je to krutý, ale chci mít svou rodinu zase pohromadě, i když už nebudeme úplně kompletní.

„Proč se ptáš?“

„No jen tak… víš my si s lidmi nesmíme nic začínat….“ Rychle jsem to plácla a doufala, že mi uvěří.

„Protože o nás nesmí nic vědět je to tak?“ skočila jsem ji do řeči

„Ano, tak co je?“

„Nemám nic s člověkem.“

Začala jsem přemýšlet i nad jednou strašnou variantou…

„Vlkodlak?“

„Ne.“

Trochu jsem si oddechla a pokračovala:

„Měnič?“

„Ne.“

Třeba si našla někoho z naší rasy, to by nebylo zase tak zlé rodina by sice nebyla jako dřív ale Danny by se s tím snad nějak srovnal.

„Jeden z nás?“

„Nevím co sice znamená to nás, ale ne.“

Ztuhla jsem.

To nemůže být pravda, ona si nemohla začít s upírem, to je zakázané… to je nepřípustné… vždyť tu jsou zákony, které nám v tom brání:

„Je… je… je to … upír!?“

„Ano.“

„Tak to si v pěkný kaši.“ Řekla smutně.

„Proč?“

„Mít něco s upírem je přísně zakázáno, poruší-li někdo zákon hrozí mu smrt.“

Zírala jsem na ni a bála se nadechnou.

Ticho přerušil její hlas.

„Neboj už ho nikdy neuvidím, odešla jsem od něj abych mu nemohla ublížit.“ Řekla naštvaně a odešla do domu.

17. kapitola

(moje inspirace k této kapitolce http://www.youtube.com/watch?v=YWKyimCkEX0 doporučuji si to k tomu pustit)

Anna

„Neboj už ho nikdy neuvidím, odešla jsem od něj abych mu nemohla ublížit.“ Řekla jsem naštvaně a odešla do domu.

Až teprve v ložnici jsem se zastavila, lehla si na postel a přemýšlela.

Proč je život tak strašně komplikovaný? Vždycky jsem si říkala – láska je potvora,proč já jsem se zamilovala a zrovna do toho nesprávného. Můžu tomu vůbec říkat láska, vždyť jsem ho ani neznala… a už ani nepoznám. Nikdy.

Ani jsem si neuvědomila, že brečím.

Už je toho na mě moc, všechno se na mě sesypalo. Už prostě nemůžu dál je to jako by mě smůla pronásledovala a to doslova – lepí se mi na paty.

Neuvědomila jsem si jak dlouho sedím a lituju se. Měla jsem na sebe vztek že jsem si dovolila takhle kňučet, nejsem přece malý ukňučený štěně. Jsem silná mladá holka a mám teď jiné starosti, mám přece rodinu, která potřebuje pomoct a potom to se uvidí.

Zvedla jsem se a šla si umýt uplakaný obličej.

Půjdu za Lili a omluvím se jí a naplánujeme pátrací akci a najdeme je…

Seběhla jsem dolů a běžela zpátky k bazénu, Lili tam seděla zkoprnělá šokem.

„Lili.“ Trhla sebou a vyděšeně se na mě podívala.

„Jo teda vlastně Anno, promiň neměla jsem tolik vyzvídat.“ Zatvářila se kajícně.

„V pohodě, víš jak se vůbec jmenuji?“

Rozzářila se Jmenuješ se Josephine – vím sama si říkala že je to nic moc ale říkali jsme ti Jo.“

„Dobře říkala si že chceš zpátky rodinu, je nás víc?“

„Ano. Jsme desetičlenná rodina – tedy alespoň jsme byli. Bohužel teď je nás devět. Bohužel Jaquelinne zabili.“ Smutně svěsila hlavu.

„To je mi líto.“

„Nemusí byla to bojovnice a bránila se do poslední chvíle, nebýt jí tak jsme nezačali hledat.“

„Proč?“

„Ona jediná si pamatovala kdo je, nám někdo vymazal paměť a ona nám jí vrátila.“

„Jediná?“ zvedla jsem tázavě jedno obočí.

„Ona měla štít díky němuž nikdo nemohli na její myšlenky, a tak si to jako jediná pamatovala. Snažila se dát dohromady rodinu.“ Poslední slovo zašeptala a po tváři se jí začala kutálet slza.

„Víš ty co? My dokončíme to co ona začala.“

„Vážně?“

„To si piš jsem zvědavá na ostatní členy naší rodiny.“ Usmála jsem se.

„Zavolám Dannyho musíme se domluvit jak dál.“

„Dobře, já se zatím převlíknu, jo?“

„Jelikož je to tvůj dům máš tu šatnu, víš kde je?“

„Bude to asi znít divně ale vím to.“

Na to nic neřekla a pokrčila rameny. Já se šla převléct.

Za pár minut jsem šla dolů do obýváku v čistém oblečení. Byli tam oba dva.

„Tak kde začneme?“ zeptala jsem se po chvíli ticha.

„Řekla bych že bude nejlepší se rozdělit se a každý ať najde jednoho člena rodiny.“ Lili

Danny si neodpustil sarkastickou poznámku.

„No řekl bych že je to celkem zbytečný… tady Jo teda pardon Anna, si na nikoho nepamatuje.“

„Fajn, nejdřív. Je v tom nějaká souvislost… myslím v tom že mě nechali v NY?“

„Dlouho jsme si nad tím lámali hlavu, ale myslím místo, kde nás ti co nám to udělali nechali souvisí s naším životem před tím než jsme se jako rodina dali dohromady, ale nevím proč, to ví jen oni.“ Zamyslel se Danny.

„To je více než dobré.“ Zajásala jsem.

Oba se na mě zírali pohledem který mi říkal: ´Nespadla si náhodou z jahody na znak?´

Povzdechla jsem si a začala jim to vysvětlovat.

„Tím se nám zúžila oblast, kde je budeme hledat. A půjde to mnohem lépe, ale musíme si pospíšit a navíc jsme tři – já si sice nikoho nepamatuji, ale když mi dáte fotku a popis člena kterého budu hledat tak se neztratím a budeme ve spojení kdyby něco. Dobrej nápad ne?“

Úplně jsem je zaskočila a oba na mě jen zírali neschopní slova.

První se vzpamatovala Lili.

„To by určitě šlo, najdu naše album, máte tady nějaký?“ otočila se na Dannyho.

„To si piš. Hned jsem zpátky.“

„Tak, mohla bys najít třeba…“ chvíli přemýšlela, mezitím dorazil Danny s fotoalbem. „Mohla by ses vydat po stopách Sofie. Co myslíš Danny?“

„Že je to docela dobrý nápad, ty najdeš Stua, a já se vydám po stopách Lea.“  Rozhodl Danny.

Mezitím Lili listovala albem a hledala mi fotku Noemi.

„Teď by to chtělo pár stručných informací a co nejdřív se vydat na cestu… aby ještě na původním místě byla.“

„Tady je její fotka.“ Podala mi ji.

„Je moc pěkná.“  Řekla jsem abych ukončila to tíživé ticho.

„Nevzpomněla sis?“ zvědavě se zeptala Lili.

„Bohužel nic. Tak kam jí mám jet hledat a co mi o ní povíte?“

„No asi jen to základní, musíš jí najít a přivést sem tady je bezpečno zatím. Potom se uvidí, každý bude mít mobil a v případě nouze volat.“ Instruoval Danny potom se slova ujala Lili.

„Takže od začátku, Sofie pochází z Velké Británie, její rodina je už dávno mrtvá, takže nemá nikoho kdo by ji tam držel a navíc jí to tam nikdy nebavilo… Teď to nejdůležitější, její schopnosti…“

„Její cože?“

„Schopnosti slyšela jsi dobře. Poslouchá jí oheň, dokáže ho i vyvolat a nespálí jí – říkali jsme ji ohnivec, strašně ji to štvalo.“ Usmála se. „Tys ji vždycky bránila.“

„Můžu se vás na něco zeptat?“

„Jasně.“ Odpověděla pohotově Lili.

„No mám i já nějaké schopnosti?“

18. kapitola

(inspirace – http://www.youtube.com/watch?v=_lt3MtMXGdo)

„No mám i já nějaké schopnosti?“

Nastalo tíživé ticho, nikdo ani nedutal.

„No víš každá Ava z naší skupiny nějaké má jen tvoje se zatím neprojevili.“  Řekla bezradně Lili.

„Co tím chceš říct? Takže je i možnost že žádné nemám?“ Řekla jsem smutně a to divné slovo jsem neřešila trápila mě absence mých schopností.

„Bohužel ano, je tu i tahle možnost, ale uvidíš, třeba se objeví – podle té legendy každá z pětice má mít nějaké já mám například schopnost ovládat vítr a podle pověsti má každá z nás musí nějaký dar mít – naštěstí se nám to zúžilo, jen přijít na to jak se ta tvoje dá použít.“ Snažila se mě povzbudit, což mi  vůbec nepomáhalo.

„Jak si to myslela že se nám zúžil výběr?“

„Hm, no.“ Přemýšlela jak začít. „Víš podle legendy máme spojit dohromady živly – oheň, vodu, zemi a vzduch…“

„Ale to jsou jen čtyři, já jsem pátá.“ Povzdechla jsem si vidina toho, že jsem zase bezmocná byla strašná, proč nemám nějaký dar – třeba ovládat vodu, ta je fajn nepopálí a příjemně chladí v horkém létě.

„Ještě jsem neskončila, pátá má ovládat energii – mimochodem jsme přesně nezjistili co to je za schopnost a má být vůdce, původně jsme si myslely, že to máš být ty, ale jak vidíš stále se nám nepovedlo ji v tobě vyvolat. Ale byly jsme hodně blízko než se stalo to co se stalo.“

„Blízko?“ nakrčila jsem levé obočí.

„Ano řekla bych že ji dokonce v sobě nechtěně potlačuješ, ale mohla bys být mnohem silnější než my čtyři, kdybys chtěla, jenže jak tě znám si až moc opatrná něco zkoušet.“ Usmála se.

„Tak fajn dejte mi přesnou Noeminu adresu.“ Změnila jsem raději téma.

Danny, který celou dobu mlčel a pozoroval nás, neváhal a podal mi papírek s místem jejího pobytu.

„Fajn, odtud pojedeme do NY na letiště ty pojedeš do VB, Danny za Leem do Kanady, já za Stuem do Austrálie,.“ Řekla a v očích jí radostně jiskřilo. „Ostatní najdeme potom.“ Zavelela a šla sbalit nejnutnější věci. Ve dveřích jsem se málem srazila s Dannym.

„Promiň.“ Zamumlal a rychle utekl.

Bylo mi ho strašně líto, snad najde někoho… Ach jo tak milý kluk by si to zasloužil.

Potom jsem o tom nepřemýšlela a rychle sbalila pár věcí, navečer jsme vyjížděli, neměli jsme času nazbyt. Pořád tu byl ten neznámý nepřítel, který nám dýchal na záda. A já měla pocit, že je sakra blízko.

Nasedli jsme do auta (škoda yetti – moc pěkný auto) , o kterém mi Danny tvrdil, že je moje. Tudíž jsem si mohla konečně oddechnout, že umím řídit. (http://www.nhcar.cz/popup/?index=2956)

Když jsme tam k ránu dojeli, šli jsme se podívat v kolik nám to každému letí.  Nejdříve to jelo Dannymu v pět hodin ráno – asi za půl hodiny, potom mě  a Lili, která se mnou letěla letadlem, které mělo mezipřistání v Londýně, Aténách a potom konečně v Sydney. Ještě, že jsem si dala skleničku krve, to mi podle Lili vydrží tak na tři až čtyři týdny. Tohle je u nás dost velká výhoda, a navíc nám lidi nevoní. Co víc si může Ava jako já přát? Mimochodem jsme Avalonité, vznik našeho druhu se váže daleko dál ale mezníkem byl středověk, odtud pochází první z naší pětice Av (Mimochodem – žena je Ava, muž je Av ve zkráceném tvaru.) Tohle vše jsem se dozvěděla když jsem čekala s Lili na letišti.

V letadle jsme bohužel neměli na povídání prostor (prostě moc lidí a málo soukromí – turistická třída) ale i tak jsme si to užili, povídaly jsme si o všech možných i nemožných blbinkách. Po pár hodinách jsem se ocitla na Letišti Heatrow v Londýně.

Co mě tady čeká? Byla jsem celá napnutá. Navíc se tady jezdí opačně doufám že to nezkopu a nepojedu v protisměru. Chtě nechtě jsem se musela usmát.

V informacích na letišti jsem si koupila mapu a vydala se si vypůjčit auto do letištní půjčovny, napadlo mě vypůjčit si nějaké malé protože mi Lili řekla že tady mají úzké silnice tak abych se vešla nakonec jsem si vybrala stříbrný mini cooper – praktický a pěkný.

Když jsem seděla v Autě u letiště s mapou a GPS navigací (kterou mi bez mého vědomí přibalil do příruční tašky jeden z těch dvou za což jsem tomu dotyčnému velice vděčná). Vzala jsem si do ruky lístek s adresou:

ENGLAND

SIDMOUTH

HIGH STREET 3

Takže jsem do GPS zadala údaje a čekala až mi ukáže trasu a jak dlouho bude trvat než tam dojedu.

Naštěstí GPS našla cestu a dokonce to nebylo ani moc daleko, tři a půl hodiny cesty z Londýna do 267 kilometrů vzdáleného města jménem Sidmouth (nebo bych měla říct vesnice). Díky navigaci cesta proběhla celkem v klidu díky tomu že jsem jela po větších silničních tazích a ne po malých silničkách mezi různými vesnicemi. Tam bych se skoro na sto procent ztratila, ale i tak jsem si to užívala zvláště, když jsem dojela do Sidmouthu, ihned jsem zamířila na pláž a i když bylo pod mrakem, no jo Anglie je pověstná svým psím počasím, bylo tam nádherně (http://www.obrazky.cz/detail?id=eJyVz1tPgzAABeD3/hDf7HV0zISYqHNqiAteNuGtpUgZJa2UwuTXe4vv%2BnZykvMl55maVu5XRG1qf7vehYIeteyyBBBAMXhtzFD1CTnxCQEMiJsHXF7ZMWWKqfdoLl5cyPc45MyOwNXba/q2OGYSP5XhLjdFW8yPXbpb44NRp5v7IjPz9vIipR7oYXBnCE3TBJuhF2NlQgtLC0OLnLaD9UiJQSBOKOoq1YQOUXhw9R92XtvpO/4UaEkxdNoBzlZgQTlg5Bf5gkUEXVP6SvSl/nQ61Pjz//wgNAZxxONKciZkJCRbcsY/ANeUb4w&sId=D7-Pk0BAwSPzddtI79B5)

Pak deset minut než jsem našla malý starý domek, na konci městečka zarostlý břečťanem prostě idyla, jenom jedno mi tam nesedělo – to hrobové ticho a k tomu vykopnuté dveře.

V hlavě mi blesklo.

Panebože přišla jsem pozdě…

Alex

Dojeli jsme v nočních hodinách do New Yorku a šli jsme najisto do toho penzionu, kde byla ubytovaná než jsem ji našel.

Dozvěděli jsme se, že ji někdo před měsícem unesl – majitelka nám řekla, co se stalo a byla z toho stále přešlá, protože policie nic nezjistila, ale jedna věc mě zmátla po tom únosu se objevil mladý pár a hledali ji tady prý jim bylo asi kolem 25let, že by někdo z její minulosti o které nic nevěděla?

Ale hned potom mi to došlo. Před měsícem. Panebože, to byla doba kdy jsem se utápěl ve svém smutku…

Snažili jsme se jim jít po stopě ale marně, už to bylo moc dlouho a nikdo si na to nevzpomněl. Policie se ji už nesnažila najít detektiv, který to měl na starosti nám vysvětlil, že mají takových případů stovky a nemají čas se tím zabývat, a že je nejspíš už dávno mrtvá. Při tom slově jsem ztuhnul, mrtvá ani na okamžik jsem nezapochyboval ale co když je opravdu mrtvá, proč jsem se utápěl ve smutku a nehledal ji jsem blázen, že jsem to dopustil.

Bohužel jakoby se po ni slehla zem, nikdo o ní nic nevěděl a naše pátrání neneslo vůbec žádné ovoce Sar a George to po pár týdnech vzdali a šli prozkoumávat západ – zda-li nebude někde tam protože ji mohli unést kamkoliv a já odešel prohledat východ uvidím, doufám že ji najdu…

—-

V jedno městě na jihovýchodě jsem objevil její stopu, šokovalo mě to našel jsem tam prázdný luxusní dům. Pach byl slabý bylo vidět, že tam nebyla minimálně 2 měsíce, to nebylo to nejdivnější, divné bylo to že v jednom pokoji byly fotky a na nich byla s nějakým cizincem pocítil jsem ostré bodnutí žárlivosti ve svém chladném nebijícím srdci a toužil ho zabít. Je moje, říkal jsem si v duchu. A zavolal Sar.

„Haló?“ ozvala se po druhém zazvonění.

„Ahoj, mám stopu, přijeďte sem urychleně.“ Nadiktoval jsem ulici číslo domu a město, kde jsem se nacházel a nezbývalo mi nic jiného než čekat nebo ne?

Zvědavost byla silnější a já se tam šel porozhlédnout, byl to vkusně zařízený dům s venkovním bazénem, kam jsem teď nemohl protože jsem se musel schovat před sluncem (abych nejiskřil) a tak jsem se šel podívat na půdu…

19. kapitola

Anna (Joe)

Pak deset minut než jsem našla malý starý domek, na konci městečka zarostlý břečťanem prostě idyla, jenom jedno mi tam nesedělo – to hrobové ticho a k tomu vykopnuté dveře.

V hlavě mi blesklo.

Panebože přišla jsem pozdě…

Rychle jsem vyběhla ke dveřím a vběhla dovnitř, nikde nikdo. Nejdříve se mi naskytl pohled na kuchyň, převrácené židle, dva rozbité hrnky na zemi a kolem nich rozlitá hnědá tekutina, řekla bych že to byl čaj (zastírací manévr, když jsme byli s lidmi museli jsme si na ně hrát), otevřená linka, u které se válelo vyházené nádobí jako by tam někdo něco hledal, v ostatních pokojích to bylo skoro stejně, až na obývák který nesl známky boje, všechno tam bylo úplně rozmlácené, dokonce kousek ode dveří na koberci bylo pár malých fleků od krve.

Doufám že není Noemina. Problesklo mi hlavou.

Celý dům byl vzhůru nohama jako by se jím prohnalo tornádo. Na dveřích byl zevnitř na malém papírku vzkaz:

Joe,

Až budeš číst tento dopis tvoje kamarádka tu nebude,

Nejspíš se ptáš kde je a kdo ji to udělal, to se nikdy nedozvíš,

Ale mám pro tebe obchod – vyměním ji za tebe, dostav se o půlnoci

Na místní pláž.

PS. Opovaž se kontaktovat jednoho z těch dvou šašků, když to uděláš zabiju Noemi.

Dneska? Jak mohl ten dotyčný vědět, že jsem pojedu zrovna já a že pojedu dneska. To je divný, o tom co děláme víme jen my tři nebo ne?

Zašla jsem do kuchyně, zvedla a převrátila jsem židli na kterou jsem si sedla a přemýšlela.

Mám to udělat?

Nemůžu jí tam přece nechat, byly jsme kamarádky i když si na to nepamatuji.

Ale co když je to past? Zeptala se moje pesimistická část.

No tak budeme v pasti, oni čekají na mě, když zavolám Dannymu a Lili mohli by jim něco udělat.

A to vadí?

ANO! Zaplašila jsem svůj pesimistický hlásek v mé hlavě. A čekala na půlnoc. Zbývalo mi šest hodin.

Musela jsem plánovat, mobil tady nechám stejně tak i kreditní kartu, možná nějaký vzkaz ale musím ho šikovně schovat, aby ho našli jen oni a ne nikdo jiný.  Na druhou stranu vzkazu jsem načmárala tužkou, která ležela na stole vzkaz těm dvěma a schovala jsem ho společně s mobilem a kreditkou do hrnečku ve skříňce nad kuchyňskou linkou.

Auto si nechám poblíž, kdyby to opravdu byla léčka dostaneme se pryč, doufám.

Nezbývalo mi nic než čekat… proč mě chtějí? Jak ví že jsem sem jela zrovna já?

Abych zaplašila všechny otázky bez odpovědí, poklidila jsem nepořádek v celém domě. Byla jsem celkem rychlá a stačila jsem si prohlédnout věci schované na půdě. A mezi nimi jsem našla fotku kde jsme byly spolu na nějaké oslavě a smály jsme se.

Páni já měla kamarádku. Nenechám jí v tom.

Pevně jsem se rozhodla zachránit ji stůj co stůj.

Alex

Zvědavost byla silnější a já se tam šel porozhlédnout, byl to vkusně zařízený dům s venkovním bazénem, kam jsem teď nemohl protože jsem se musel schovat před sluncem (abych nejiskřil) a tak jsem se šel podívat na půdu…

Vypadalo to tam pěkně, čistá místnost s pár krabicemi a ani smítko prachu, což mě udivilo, někdo to tu musel nedávno uklízet. To mě docela zarazilo, lidé si většinou pořádek na půdě neudržují, ale co, vždyť od začátku bylo jasné že není člověk i ona sama mi to řekla.

Zvědavost je strašná věc, ihned jsem se podíval do první krabice, byly tam nějaké serepetičky, ale nic zvláštního, takhle jsem pokračoval, dokud jsem nenarazil na krabici ve které byly naskládané menší krabičky, které velikostí a tvarem odpovídaly krabici od bot. Ihned jsem jednu otevřel, kouknul se dovnitř a uviděl fotky…

Anna (Joe)

Půl dvanácté, za půl hodiny se mám sejít s těmi únosci… klid, všechno bude v pořádku. Kruci ani sama sobě neumím lhát.

Rozloučila jsem se s celým domem a s těžkým srdcem nastoupila do auta.  Pomalu jsem se blížila k pláži, auto jsem zaparkovala co nejblíže a vyčkávala, co se bude dít.

Nic byla jasná noc s krásným úplňkem, který svítil na pláž vypadalo to jak ve dne až na to že místo zlatého slunce po obloze plul stříbrný kotouč měsíce a dodával tomu romantickou atmosféru, teda dodával by jí kdybych tu byla s někým… no víte s kým, a nečekala na únosce Noemi.

Za deset minut dvanáct jsem vystoupila z auta a došla doprostřed pláže. Byla jsem tam úplně sama, a dívala se na měsíc.

Najednou jsem z levé strany uslyšela kroky, ihned jsem se otočila a uviděla skupinku, lidí která se ke mně blížila. Bylo jich pět. Pět mužů a Noemi.  Přibližovali se velmi pomalu jako by se mě báli.

Proč? Co bych jim asi já mohla udělat? Pomyslela jsem si ironicky pět silných statných mužů proti jedné malé, slabé dívce, opravdu směšná představa…

Jeden, ten co držel Noemi pod krkem přišel blíž.

„Tak přece… ty jsi přišla.“ Řekl trochu překvapeně a posměšně.

„Vždycky jsi byla ten typ samaritána, který rád riskuje svůj život pro záchranu druhých.“Dodal.

„Hmm, tak to nemůžu posoudit, ale možná to víš lépe než já.“ Odpověděla jsem mu stejným tónem.

Všichni mi věnovali pohled typu: Spadla si z jahody na znak či co? Ale dělala jsem že si toho nevšímám.

„Co po mě vlastně chcete?“ řekla jsem nevzrušeným tónem, který mě samotnou překvapil.

To co mě v tu chvíli zaskočilo, byl hlas který mi odpověděl.

„Chceme tebe.“ Odpověděla mi Noemi s klidem.

Na něco takového jsem neměla odpověď vždyť mi poslali dopis, v jejím domě byla spoušť, dokonce stopy po boji a krev. Nevěřícně jsem zvedla jedno obočí a sledovala, jak nůž který měla na krku ihned zmizel a namísto toho aby utekla od svého únosce ho vášnivě políbila. Tak teď toho bylo na mě moc. Nezmohla jsem se na nic jiného než na prosté:

„Proč?“

Otočila se ke mně a v očích měla zlobu:

„Nikdy mě nepřijali do rodiny, vždycky jsem pro ně byla ta Britka, se kterou se bavili jen protože jsi se mnou kamarádila a kvůli tomu proroctví.“ Řekla rozhořčeně.

„Já? Co jsem ti udělala já?“ řekla jsem smutně.

„Ty?“ zeptala se překvapeně. „No neudělala jsi mi nic.“

„Tak proč to všechno?“

„Chtěla jsem abychom byly spolu jako dřív, ještě před tím než nás našli oni a řekli nám o věštbě.“

„My jsme sestry?“ Koukala jsem na ni nevěřícně.

„Ne ale hodně jsme spolu kamarádily a vyrůstaly jsme spolu v sirotčinci, po tom co mi zemřeli rodiče a mě převezli do států, protože jsem byla vlastně Američanka – narodila jsem se totiž ve státech a tam mě dali do sirotčince. Známe se od 5 let.  A proto mám pro tebe nabídku.“

„Nabídku.“

„Víš, chtěla jsem se jim pomstít, zabít všechny, protože jsem si myslela že tě nechali zabít. Ale teď když jsem tě našla připadá mi to celkem zbytečné pokračovat, takže se tě ptám Joe nebo Anno to je jedno – zůstaň se mnou a spolu zjistíme co se tenkrát stalo… co ty na to?“

20. kapitola

„A proto mám pro tebe nabídku.“

„Nabídku?!“

„Víš, chtěla jsem se jim pomstít, zabít všechny, protože jsem si myslela že tě nechali zabít. Ale teď když jsem tě našla připadá mi to celkem zbytečné pokračovat, takže se tě ptám Joe nebo Anno to je jedno – zůstaň se mnou a spolu zjistíme co se tenkrát stalo… co ty na to?“

„Proč bych měla pomáhat někomu koho neznám?!“ zakřičela jsem na ni.

„Věděla jsem že to řekneš.“ Usmála se a hned zařvala na své poskoky: „Teď!“ jen co to dořekla, vrhlo se na mě pět upírů.

Supr. Jsem zase v pořádný kaši. Kruci. Proč zrovna já mám takovou smůlu?

Jenže než jsem se stačila vzpamatovat, píchla mi do ruky injekční stříkačku s nějakou stříbrnou tekutinou.

„ Co to…?“ ani jsem nedořekla a mojí mysl zahalila temnota.

Danny

Doletěl jsem do Vancouveru, měl jsem podivný pocit, jakoby se něco stalo.  A tak jsem si vypůjčil nejrychlejší auto a rozjel se za  Leem do Squamishe a začal jsem si vzpomínat jak to všechno začalo, jak jsem se stal členem nejbáječnější rodiny na světě…

O 40 let dříve

Odjakživa, co jsem se dozvěděl o svém původu, vyhýbal jsem se lidem, vždycky jsem si připadal jako zrůda, chodil jsem lovit a toulal se po světě. Sám. Na své cestě jsem narazil na Lea, kterého ohrožovali upíři a protože jsem cítil, že jejich počet stále stoupá kývnul jsem na jeho nabídku a tak jsme se po světě toulali jako bratři a dokonce jsme vždycky jsme se na nějaký ten čas usadili v nějakém malém domě. Samozřejmě že jsme si museli hrát na lidi, chodit do práce a podobný kraviny, ale bylo mi to jedno. A zrovna, když jsme už asi rok žili v Leově rodném městečku, tak se to stalo…

Byli jsme na lovu jako každé tři týdny. Právě jsem zavětřil stádo srnek. Na nic jsem nečekal a hnal jsem se jak blázen, když v tom jsem postřehl že se z druhé strany žene někdo jiný a než jsme stačili zabrzdit, srazili jsme se.

„Kruci.“ Zaklel jsem. „Jsi v pohodě?“

A pak se to stalo, uviděl jsem ji zvedala se ze země, byla to nejkrásnější bytost na světě.

Zamračil jsem se.

Upírka.

Chystal jsem se ke skoku.

„Ne v pohodě.“ Usmála se a nejistě se zeptala. „Ty nejsi upír že?“

Zkameněl jsem. Nedávalo mi to smysl, ze dvou důvodů – myslel jsem si že jsme na pokraji vyhynutí a že je nás tak málo, takže se nikdy nesetkáme a za druhé kvůli jejímu vzhledu – bílá kůže, tmavé vlasy… ale ne nebyla to upírka, když jsem se nadechl cítil jsem její pach ne nebyl těžký a nasládlý.

Kruci, vždyť já málem zabil jednu z nás.

Musel jsem vypadat jako hlupák, když jsem tam stál a zíral na ní, protože se zeptala:

„Jsi v pořádku?“

Usmál jsem se.

„Jo v pohodě a nejsem upír.“

„Uf tak to jsem si oddychla.“

„Odkud vlastně jsi?“ zeptal jsem se na první otázku která mě napadla. „Teda no vlastně promiň nechtěl jsem moc vyzvídat.“

„V pohodě alespoň někdo před někým se nemusím přetvařovat jako před lidmi.“ U posledního slova obrátila oči v sloup. „Popravdě jsme tu noví, dnes  jsme se nastěhovali do městečka kousek odtud.“

„Nejmenuje se to městečko náhodou Squanish?“ zeptal jsem se.

Prosím, prosím ať se stěhují do našeho malého městečka.

„Blízko, nevím jak se vlastně jmenuje ale vím že s ním sousedí.“

Uf, tak alespoň něco a pak mi něco došlo…

„Řekla jsi my?“ nadzvedl jsem obočí.

„No je nás osm.“

„Hm.“ Zamručel jsem.

Já hlupák jak jsem si mohl myslet že nikoho nemá. Jsem domýšlivý blázen.

Viditelně ji to zmátlo.

„Co je?“

„Nic.“

„Ty – jsi tu sám?“ zeptala se nejistě.

„Ne, jsem tu s kamarádem, bydlíme v již zmíněném Sqanishi.“

Rozzářila se jak vánoční stromeček a rychle se mě zeptala:

„Nechtěli byste nás někdy navštívit, víte rádi se potkáváme s našinci, ale když je nás takhle málo tak je to pro nás něco jako svátek.“

„Dobře.“ Vyhrkl jsem dříve než jsem si to stačil promyslet, vlastně jsem vůbec nemyslel, pokud byla ona na blízku. Doslova se ze mě stala oběť a ona si se mnou mohla dělat co chtěla, kdyby to samozřejmě věděla.

Chvíli se rozmýšlela.

„Víš  ty co?“ rychle napsala adresu. „tady bydlíme, když si to nerozmyslíte budeme vás dneska večer čekat.“ Usmála se a odběhla.

První setkání…

A já blbec  jsem se jí nezeptal na jméno.

…….

Naštěstí jsme se tam, i přes Leovy protesty, vydali.

Řekl bych, že ani jeden z nás nebyl zklamaný. Já byl rád že jsem viděl svou neznámou a Leo? Ten se zakoukal do její kamarádky… jmenovala se od N, ale víc jsem si toho o ni nezapamatoval, viděl jsem jen tu hodnou bytost, která se na mě nedívala jako na zrůdu. Pro ni jsem byl normální nesmrtelnej kluk. Jmenovala se Joe.

Současnost

Ještě, že mám dobré reflexy, protože bych to byl dávno napálil někam do stromu. Celou cestu co jsem tam jel jsem vzpomínal jaké to bylo mít rodinu. Povzdechl jsem si a zastavil před nápisem – VÍTEJTE V SQANISHI.

Šel jsem na jisto.

Protože když jsme tam byli naposledy, pronajali jsme si domek kde se narodil a kde vyrůstal.

Samozřejmě jsem to řádně okomentoval a nechápal ho. Říkal jsem mu že je morbidní, ale co mě by bylo fuk i kdybych bydlel v nějakým polorozpadlým srubu v horách. Nikdy jsem lidi neměl rád, a v tomhle městečku byli zvláště zvědaví.

Vystoupil jsem z auta, a rychle vyběhl k domu. Byl zpustlý a prázdný, no jo 40 let jsme ho nechali chátrat, tak se nesmím divit.

Bylo tu ticho.

Nebylo to poklidné ticho jaké bývá na malém městě, tohle bylo tíživě jako předzvěst nějaké bouřky. Moje zlé tušení se v zápětí potvrdilo. Nečekal jsem a použil svou maskovací schopnost – takže jsem byl doslova a do písmene neviditelný.

Obešel jsem dům a za ním uviděl malou skupinku upírů.

„Najala si nás, tak ať nám zaplatí. Zavolej ji Stefane.“ Naštvaně promluvil stařší upír s šedými vlasy.

„Nebudu ji volat, když se tu máme sejít.“ Prskal na něj Stefan.

Unesli ho problesklo mi hlavou.

Má teorie vzala ihned za své, když jsem uviděl dvě postavy mířící ke skupině.

21. kapitola

http://www.youtube.com/watch?v=mIZm0Zcdox4

Má teorie vzala ihned za své, když jsem uviděl dvě postavy mířící ke skupině.

Šli spolu ruku v ruce a o něčem vášnivě debatovali, sotva přišli. V té chvíli by se ve mně krve nedořezal, byli to oni ale přesto jsem se na ně nedokázal dívat jako na rodinu. Vždyť oni se paktovali s upíry. UPÍRY!

Ještě nedávno bych dal za Lea ruku do ohně, ale teď?!

A co tu vlastně dělá s Jacquelline? Vždyť jsem ji viděl umírat. Ale to nebylo jediné překvapení, které mě zaskočilo. Oni totiž šli za tou skupinkou a začali se s nimi bavit!

„Tak co máš pro nás ty prachy?“ zeptal se Stefan, nejspíš vůdce.

„Tady máš. A chceš-li si vydělat budu mít pro tebe další úkol…“ zlověstně se jí zablýsklo v očích.

„Co vyžadujete má paní?“

Paní?!

„Najdeš zbytek naší skupiny a zabiješ je!“ Pronesla pevně.

„Proč je chceš všechny zabít?“ vložil se do toho nečekaně Leo.

„Ale no tak drahouši, víš proč to dělám.“

„Pomsta nic neřeší, a mstít se na nevinných už vůbec ne.“

„Nevinní!? Ts. Kvůli nim se mi to stalo, a co oni nechali nás tam a ani se neohlédli.“ Zařvala dost naštvaně a dodala: „Máte na to 14 dní najděte je a zabte. Všechny!!“

Kruci, co to má znamenat. Musím varovat Joe, a Lili.

Vyplížil jsem se nepozorován před dům, nastartoval a rychle ujel. Cesta sem mi trvala několik hodin ale zpátky jsem se dostal v rekordním polovičním čase. Rychle jsem si koupil letenku a napsal oběma SMS, kde jsem jim sdělil ať se hned vrátí do našeho výchozího místa, tedy do našeho domu.

Měl jsem štěstí do New Yorku to letadlo odlétalo za hodinu, zatím jsem měl náskok a k tomu nevěděli, že víme co chtějí udělat. I když mi těch 60 minut připadalo jako věčnost, dočkal jsem se a letadlo vzlétlo směr Jih.

Mezitím na Louce

„Myslíš, že nám na to skočil?“ zeptala se Jacq.

„Bezpochyby.“ Odvětil Leo.

„Teď musíme jen čekat, jak si předpokládal, bude se snažit je zachránit.“

„Mám ho přečteného, přeci jsem si s ním hrál před lidmi na bratra nějakých šedesát let.“

„Hm. Počkáme a potom uskutečníme náš plán. Mimochodem kde máš Noemi?“

„Opravdu nevím, sbalila se a odjela – prý domů.“

„Ta je ale tak strašně blbá.“ Rozkřikla se Jacq. „Celé to pokazí.“

„To víš ta její sentimentální dušička, chtěla zachránit svou kamarádku. Doufá, že se k nám přidá.“

„Ts. Neberu do party někoho bez schopností.“  Zamračila a odešla. „Mimochodem až tě Nao začne nudit… Přijď.“ Mrkla na něj.

Danny

Konečně, tentokrát jsem myslel že to letadlo snad nikdy nepřistane.

Rychle jsem vyběhl z východu, běžel jsem před letiště na parkoviště, kde jsme měli zaparkované Joeino auto. Vyndal jsem si z kapsy náhradní klíč a vydal se směrem k našemu domečku…

Kde mě čekalo nepříjemné překvapení.

Alex

Zvědavost byla silnější a já se tam šel porozhlédnout, byl to vkusně zařízený dům s venkovním bazénem, kam jsem teď nemohl protože jsem se musel schovat před sluncem (abych nejiskřil) a tak jsem se šel podívat na půdu…

Našel jsem tam spoustu haraburdí, krabic a hlavně prachu. Jako upír jsem si nemusel svítit abych viděl na všechno. Ale jedna malá krabice v koutě mě zaujala, ne jen proto že na ní bylo o hodně míň prachu, ale také pro to, že na ní bylo černým fixem napsáno slovo FOTKY.

Neváhal jsem a otevřel ji. Leželo tam na sobě naskládaných několik alb.

Vzal jsem si celou krabici a šel dolů, kde se mezitím zešeřilo a sedl si na gauč v obýváku a otevřel první album.

Sice jsem v domě narazil na Annin pach ale tohle jsem nečekal. Byla tam se svými přáteli nespíš, dokonce ji tam jeden floutek držel kolem ramen a láskyplně se na ní díval. Měl jsem chuť tu fotku vzít a roztrhat na malé kousíčky… Grrrr. Já mu nedaruju, je moje a nikoho jiného!

A tak jsem se dal do přohlížení…

O pár hodin později jsem slyšel venku prudce zabrzdit auto, nevěnoval jsem tomu pozornost – čekal jsem přece na Sar a George, když do domů naštvaně vtrhl ten maník z fotky…

Danny

Nezdržoval jsem se dopravními předpisy a šlapal na plyn, dneska jsem přímo trhal rychlostní rekordy, pomyslel jsem si těsně před tím než jsem prudce zabrzdil před domem a všiml si zprávy od Lili.

ZÍTRA V OSM BUDEME NA LETIŠTI, A ASI V 11 HODIN BUDEME NA MÍSTĚ LILI PS MISE ÚSPĚŠNÁ.

Alespoň někdo, Joe mi stále neodepsala, popravdě řečeno nikdy neodepisovala většinou zavolala zpátky nebo prostě přijela. To byla celá ona.

Vystoupil jsem z auta.

Z toku mých myšlenek mě vytrhl nasládlý pach.

Upír.

Kruci, že by byli tak rychlí?

Pochybuju, nepotřebovali nic urychlovat ani o mě nevědeli. Nebo ano?

Znovu jsem vdechl nasládlou vůni a ujistil se.

Jeden upír, na toho stačím.

Na nic jsem nečekal a vtrhl jsem do dveří.

Vetřelec klidně seděl v našem křesle a prohlížel si naše fotky. Vypadal překvapeně a rychlým pohybem, který jsem málem nezaregistroval, vrátil album do krabice.

Zavrčel jsem.

Zná obličeje všech, pro to tady byl, aby nás lépe vypátrali a vyvraždili.

Byl jsem vzteky bez sebe.

Zařval jsem na něj:

„Vypadni z toho křesla a připrav se dnes zemřeš!“

Okamžitě mě poslechl a já jsem na něj skočil.

Nečekal a odhodil mě na stěnu, u které byla LCD televize, kterou jsem svou vahou samozřejmě rozbil.

Tím, že se bránil se ve mně vzbudila nová vlna vzteku, zneviditelnil jsem se a kopnul jsem ho tak silně že proletěl ven prosklenými dveřmi na terasu, vypadal zmateně, nejspíš nečekal že budu mít nějakou schopnost.

Číhal jsem a vyhlížel, kdy se odtamtud vyhrabe.

Chyba.

Podcenil jsem svého nepřítele.

On měl taky schopnost.

Bohužel jsem ji poznal v tu chvíli, kdy stál za mými zády a praštil mě do zátylku.

Najednou jsem se nemohl pohnout a pomalu jsem ztrácel vědomí…

Než upadl do hlubin bezvědomí. Ucítil jsem pach dalších dvou upírů.

Selhal jsem.

22. kapitola

Danny

Než upadl do hlubin bezvědomí. Ucítil jsem pach dalších dvou upírů.

Selhal jsem.

Alex

A tak jsem se dal do přohlížení…

O pár hodin později jsem slyšel venku prudce zabrzdit auto, nevěnoval jsem tomu pozornost – čekal jsem přece na Sar a George, když do domů naštvaně vtrhl ten maník z fotky…

Rychle jsem uklidil album do krabice, aby se mu nic nestalo, protože jakmile mě spatřil obličej se mu zkřivil vztekem a zavrčel na mě.

Počkat zavrčel?

Bylo na něm vidět, že je vzteky bez sebe a zařval na mě:

„Vypadni z toho křesla a připrav se dnes zemřeš!“

Uvažoval jsem potřebuju ho živého, aby mi řekl kde je Anna, ale asi těžko ho v tomhle stavu přiměji k rozhovoru, zvlášť když se už chystal zaútočit.

Sehnul jsem se do bojové pozice on na nic nečekal a skočil po mně.

Což jsem samozřejmě čekal a odhodil jsem ho na stěnu, bohužel to odnesl jejich nábytek.

Jenže on najednou zmizel.

Nebylo po něm ani památky, nezaslechl jsem ani dech, tep, pach prostě nic.

Pak jsem to ale cítil, někdo (on) mě kopl takovou silou, že jsem proletěl prosklenými dveřmi na terasu.

On má taky nějaké schopnosti.

Tak teď si s tebou přestanu hrát pomyslel jsem si, omráčím ho a pak to z něj dostanu.

Počkal jsem si až bude stát ve dveřích, naštěstí se zapomněl maskovat, použil jsem svou schopnost a přesunul jsem se za něj a omráčil ho.

Zaslechl jsem zvuk přijíždějícího auta.

Zarazil jsem se. Co když jsou to nepřátelé?

Ucítil jsem neznámý upíří pach zvláštní byli dva.

Kruci.

Vletěli dovnitř jako velká voda a začal boj.

Danny

Kupodivu jsem nebyl v bezvědomí tak dlouho jak jsem čekal, díky tomu že mě přecenil, praštil mě málo. Naskytl se mi překvapivý pohled.

On se s nimi neradil co a jak – bojoval s nimi.

Neměli by spolupracovat?

Ale ještě něco mě mátlo, on se snažil odehnat je ode mě – upír a chrání jinou bytost?

Mají to přece být krvelačné bestie s červenýma očima jako ti dva.

Ale bohužel zrovna nevyhrával byl to nečestný boj dva proti jednomu, pocit pro čest a spravedlnost vyhrál.

Prostě jsem si nemohl pomoct a odrazil upíra, který se mu chystal skočit na záda.

Vypadalo to že jsem ho překvapil, ale hned se začal věnovat útočníkovi s krvavě červenýma očima, krátkými blonďatými vlasy, celý v černém takže vynikla jeho křídově bílá pokožka.

Já se vrhl na svalovce s uhlově černými vlasy, s očima které přímo řvaly „mám rád lidi – hlavně když mají dobrou krev“ a taktéž oblečený do černého.

A začala bitka.

Vykryl jsem všechny výpady svého protivníka, spíš jsem si s ním hrál, ale bohužel to většinou odnesl nábytek a stěny domu, když jsem ho odhodil na zeď a on proletěl do kuchyně.

Nudilo mě to a tak jsem na něj skočil a utrhl mu hlavu.

Kouknul jsem se svého spolubojovníka – divný slovo zvlášť když zahrnuje fakt že je to odpornej upír. Taky měl hotovo.

„Tak co teď s nima? Musíme je roztrhat a spálit.“

„Nemáte tu nějaké prostranství na táborák?“

„Jedno je hned za domem.“

Přehodil jsem si svou mrtvolu přes rameno a do ruky popadl hlavu.

„Pojď za mnou.“

Potichu mě následoval ven do klidné noci.

Zastavil jsem se u ohniště a tělo jsem u něj položil, s hlavou v ruce jsem do něj začal házet dřevo které jsem podpálil a ihned následovala hlava, která začala hořet, on mě napodobil a za chvíli jsme měli oba upíry rozcupované a spálené.

Nic po nich nezbylo.

Otočil jsem se na něj a až teď jsem si všiml rozdílu. Měl zlaté oči – ne červené ani černé ale zlaté.

„Co jsi zač? Co tu chceš?“ Nemazal jsem se s tím. Nač chodit okolo horké kaše, kdyby mě chtěl zabít, dávno by to udělal. Tak co sakra…

„Někoho tu hledám.“řekl a přerušil tok mých myšlenek.

Zamračil jsem se ten pach a dým byla strašlivá kombinace pro můj nos a hlavně oči.

Oběhl ohniště a hodil tam nějaký zapomenutý kus upíra a chvíli mi zmizel z očí.

Najednou se na mě zezadu někdo vrhl. Snažil jsem se to ze sebe shodit, ale nešlo to bylo to malé, studené a tlouklo mě to pěstmi do zad a při tom se mě to nohama pevně chytlo okolo pasu.

„Ty… ty… šmejde zabil si mi bratra a já tě teď taky zabiju!“

Kruci upírka, to mi ještě chybělo, pomstychtivá mrcha která chce zabít vraha svého bratra.

´Já si nežačal´prolétlo mi hlavou.

„Dost Sar!“ řekl a vyšel z druhé strany našeho „táboráku“.

Upírka na mých zádech ztuhla, ale stisk svých nohou nepovolila.

„No tak nech toho, vidíš jsem v pořádku.“

Na to ona ze mě slezla. A zuřivě si mě měřila.

„Co je zač?“ ukázala na mě prstem jako bych byl nějaký odpad.

„Je to někdo, kdo mi pomohl. Bez něj bych tam hořel já.“

„Kde máš George?“ Jen co to dořekl objevil se za ní další upír.

Skvělý, tři proti jednomu. To bude ještě něco, jsem zvědavý co na to řekne Lili a Stu, až se vrátí z Austrálie.

Přemýšlel jsem co bych řekl Lili a Stuovi, kdyby teď vrazili do dveří:

´Ahoj Lili a Stu, hm.. tohle jsou milý pijavice se zlatejma očima, zatím mě nezabili takže jsou hodní, a až na to že se každou chvíli můžou zcvoknout a vysát nás, jsou úplně v pohodě.´

Bezděky jsem se usmál.

„Co je tady k smíchu?“ zeptal se zvědavě George.

„Nic.“

„Promiň zapomněl jsem nás představit.“ Řekl ten neznámý. „Já jsem Alex, tohle je moje sestra Sarah, ale říkáme jí Sar.“ Ukázal na malou upírku. „A tady je její manžel George.“ Ukázal na zmíněného, který se zamračil.

Povzdychl jsem si.

Takhle hluboko jsem klesl, kamarádíčkuju se tu s upíry. Ale co mohlo by se to hodit, pokud nám budou chtít pomoc, každá ruka bude dobrá.

„Jmenuju se Daniel, ale všichni mi říkají Danny.“

Zřejmě nečekali odpověď a tak se na mě chvíli šokovaně dívali.

„Tohle je můj dům,“ řekl jsem a v duchu dodal ´a Joein´ „Co tu chcete?“

„Jak jsem říkal, někoho tu hledám.“

„Koho?“

„Jednu dívku.“

„Jak vidíš kromě mě tu nikdo není, takže můžete jít. Nemám na Vás totiž čas.“

Kruci, kdy přijedou neměli by tu dávno být?

„Cítím tu její pach, nedávno tu byla.“

„Fajn, prohledejte si to tu a dejte mi svátek.“ Zabručel jsem netrpělivě.

„Vím, že tady není.“ Řekl Alex.

Drzoun, sice jsou tři ale jestli mě nenechají nepokoji, tak tady někdo přijde k úhoně.

Klid, musím se šetřit na nadcházející události, hlavně na náš problém, nesmím se  rozptylovat nějakými upíry.

„Fajn, jak se jmenuje ta tvoje upíři slečna?“

„Není upír.“

Málem mi vypadli oči z důlků.

„Cože?“

Proboha on chodí s člověkem? Je snad masochista? Vždyť je upír, může ji lehce vysát, nebo zabít, když… když.. se pokusí o hmm, hmm.

„Člověk?“

„Ne.“

Dál jsem se nedostal, neboť do domu vtrhli  Lili se Stuem.

23. kapitola

Anna (Joe)

Nikdy jsem nemyslela že když člověku píchnou nějaký sajrajt, promítne se mu před očima celý jeho dlouhý život – i když já nejsem člověk. Takže to je asi pravda.

Jako na horské dráze, tak by se můj stav dal popsat. Emoce jako  samota, smutek, bolest rychle přecházely v radost, štěstí, lásku.

Moje první vzpomínka se týkala toho tetování, vzpomněla jsem si na svůj dar a na to když se poprvé objevil, před celou vesnicí. Kvůli pověrčivosti a strachu z neznámého mě označili jako čarodějnici a chtěli mě upálit. Naštěstí mě zachránili dva rozumní muži, nebo bych měla říct lidé s podobným prokletím  měniči.

Další vzpomínka setkání s Lili, a ostatní třemi. Poslední se k nám přidala Nao (se kterou jsem vyrůstala), byly jsme jako sestry. Proč mě zradila? Ne, proč nás zradila?

Následovala vzpomínka na první setkání s Dannym. Na to jak jsme se postupně poznávali, naše společné výlety, den kdy jsme si koupili náš dům. Naše štěstí bylo opravdové, zbavil mě samoty a naučil mě mít ráda. Postupně jsem díky vzpomínkám sledovala náš vyvíjející se vztah až do toho dne, kdy k nám vtrhlo dvacet lidí v černých pláštích a vymazali nám paměť. Bylo to divné, ale tušila jsem že to přijde, bylo jako cítit vodu ve vzduchu těsně před tím než začne pršet.

Proč?

Tma.

Vzpomínky ale neustaly, pořád mi problikávaly v hlavě.

New York.

Penzion, kde jsem bydlela.

Temná ulička.

Alex – kterého mám ráda.

Sarah.

Nepřátelská Iris, která mě hodila o stěnu.

Žádost o mou ruku.

To jak jsem málem zabila Alexe, když jsem měla záblesk vzpomínky.

Zděšení, smutek, vina.

Můj odjezd.

Zlomené srdce.

Najednou se mi vedle sebe ukázaly dvě tváře, situace byla čím dál víc zmatenější.

Jedna tvář patřila Dannymu milé, oddané, naslouchající bytosti stejného druhu jako já.

Druhá Alexova tvář mi připomněla všechnu lásku v očích kterou měl když jsme byli spolu, a to že si mě chtěl vzít.

Koho z nich vlastně miluji?

Moje úvahy rázně ukončila studená voda, kterou mi někdo chrstl na obličej.

Zamžourala jsem.

Když si moje oči zvykly, spatřila jsem před sebou Nao.

Její výraz, byl nepopsatelný, chvíli jsem tam zahlédla něco jako strach, ale to za chvíli vystřídal výraz triumfu, jako když člověk ví, že nad tím druhým má převahu.

„Jak dlouho jsem byla mimo?“ zeptala jsem se nakřáplým hlasem.

„Tři měsíce.“ Odpověděla.

„Já ti nepomůžu, jsi zrádce a já si myslela, že jsme kamarádky ne sestry. Jak si mohla?!“ zařvala jsem na ni.

„Já…“ zašeptala.

„Co ty?! Chceš říct že to děláš pro dobro světa, že ty ho zachráníš?!“ Znechuceně jsem si ji měřila.

„Je mi jedno co si myslíš, život tady je sakra těžký a když chceš přežít musíš s vlky výti.“

„Kdo jsou ti vlci?“ zeptala jsem se zděšeně.

„To poznáš v pravý čas, teď k tvé pomoci. Když neuděláš oč tě žádáme, a já doufám že ano, zabiju ty chudáky co tě přišli vysvobodit.“

Nezmohla jsem se na slovo jen jsem se dutě zeptala:

„Koho?“

„Říkám jim skupinka sebevrahů, i když si říkám proč tě chtěli zachraňovat i upíři, zvláštní já jsem si o tobě myslela jen to nejlepší a ty se taháš s takovou chátrou…

Zhnuseně protáhla obličej, zatímco jsem si v hlavě srovnávala fakta upíři, doufám že Alex, George a Sar měli tolik rozumu a drží se dál.

Začala postupně pomalu a kladla důraz na každé jméno které vyslovila:

„No to jsem odbočila od tématu tak ty jména: nějaký upír Alex,“ v tu chvíli se mi zastavilo srdce „Danny – jak jinak on tě vždycky chránil, Lili a Stu, nakonec upíři páreček Sarah a George. Tvoji přátelé vzpomínáš?“ Slovo přátelé vyslovila zhnuseně až mě zamrazilo.

„Co po mě chceš?“ zašeptala jsem zlomeně.

„Vidíš, tak se mi líbíš.“ Usmála se nechám tě tu. „Neboj večer zase přijdu.“

Schoulila jsem se do klubíčka v rohu malé bíle vypolstrované cely, připadala jsem si jako v blázinci, chyběla mi už jen svěrací kazajka.

Moje mysl pracovala, co po mě kruci chtějí?

Myslela jsem na všechny, co mě přišli zachránit, blázni měli mě tu nechat. Až je uvidím vynadám jim, riskovat kvůli mně svoje životy.

Cítila jsem vztek snad na celý svět.

Po asi šesti hodinách přišla Nao zpátky.

V tuhle chvíli bych ji nejradši vyškrábala oči a roztrhala na malé kousíčky.

„Klid. Když uděláš co chceme, nic se jim nestane.“ Chlácholila mě.

„Co mám udělat?“

„Dej nám svůj dar.“

„Cože?“

„Slyšela jsi dobře. Dej nám svou moc.“

„Ale když to udělám tak umřu.“ Zašeptala jsem zděšeně.

„Dáváme ti na vybranou. Buď se obětuješ, nebo tví přátelé umřou.“

Chvíli jsem tam seděla neschopná pohybu.

Oni nebo já, žádná třetí možnost.

Rozhodování mi netrvalo dlouho. Prakticky vzato mě píchlo u srdce pomyšlení že bych byla příčinou jejich smrti, co v dnešním světě znamená jedna bytost jako já?

Nic.

Jsem jedna z mnoha.

Ale jestli je můžu zachránit, udělám to.

Jsou moje rodina, láska, duše.

Nenechám je zemřít.

Nikdy.

„Udělám to“ Odpověděla jsem rozhodným hlasem a tentokrát jsem věděla, že dělám správnou věc. „Ale hned potom je pustíte. Necháte je žít.“

„Ano to ti slibuji. Víš chci ti něco dát, protože jsi byla jako má sestra. Dávám ti poslední přání. Přej si něco a já ti to splním.“

„Můžu se s někým rozloučit?“

„Ano to ti můžu splnit.“ Podala mi papírek s tužkou. „Napiš na něj jméno osoby, kterou chceš před tím vidět.“

„Proč? Nestačí když ti to řeknu?“

„Tady i stěny mají uši. A tuhle laskavost pro tebe dělám já a ne oni.“

Poslušně jsem napsala jméno.

„Jsi si jistá?“

„Nikdy jsem si nebyla jistější.“

„Dobře, za chvíli přijdu.“

Odešla.

Naposledy ho uvidím.

Pocítila jsem nával radosti a štěstí smíšené se smutkem.

Tohle je naše poslední setkání.

Tentokrát ho opustím navždy.

„Je čas.“ Zavolala ode dveří Nao. „Doufám že budeš rozumná a já ti nebudu muset dát pouta.“

Přikývla jsem, nemám času nazbyt.

Šly jsme dlouhou, starou, špinavou šedou chodbou s řadou železných dveří.

U jedněch jsme se zastavily.

„Tady to je nechám Vás chvíli o samotě. Jo a tohle by se ti mohlo hodit.“ Podala mi malý lavor s horkou vodou, mýdlem a pár látkových ručníků. „Byl trochu divoký neměli navýběr.“ Pokrčila rameny a otevřela dveře.

Sotva jsem vstoupila, zděsila jsem se.

I přes tu tmu jsem ho viděla ležet na provizorní dřevěné posteli, do půl těla svlečený a na hrudi a rukou měl vidět stopy po meči, v jedné ruce měl dokonce díru po kulce.

„Proboha co ti to udělali?!“

24. kapitola

Sotva jsem vstoupila, zděsila jsem se.

I přes tu tmu jsem ho viděla ležet na provizorní dřevěné posteli, do půl těla svlečený a na hrudi a rukou měl vidět stopy po meči, v jedné ruce měl dokonce díru po kulce.

Ten pohled mi rval moje srdce na malé kousíčky.

„Proboha co ti to udělali?!“

Natočil hlavu a otevřel oči, bylo vidět že je hodně vysílený.

„Nehýbej se.“ Poručila jsem mu, rty se mu zvlnily do úsměvu.

„Jsi to ty? Opravdu?“ zašeptal nevěřícně.

„Ano. Cos to proboha vyváděl? Vždyť tě mohli zabít.“ Zamračila jsem se.

Jedním z jeho rychlých pohybů se posadil. „Děláš si legraci?!“ řekl naštvaně. „Myslíš že bych tě tu nechal?“

Sklopila jsem hlavu a zašeptala jsem: „Byla bych mnohem radši, kdyby ano.“ Svěsila jsem ramena.

Oba jsme mlčeli, když ticho které mezi námi vládlo začalo být neúnosné, začala jsem mu čistit rány. Jako správný zbabělec jsem se snažila nedívat se mu do očí, ale tomu jsem se nakonec nevyhnula.

„Ještě že jsem v podstatě nesmrtelný.“ Snažil se vtipkovat.

„Alexi, co mi to děláš?“ Koukla jsem se na něj vyčítavě.

Najednou zvážněl, obočí se mu svraštilo.

„Proč?“

Z jeho otázky jsem byla zmatená.

„Proč co?“

„Proč si mě opustila?“

Tahle otázka mi vyrazila dech. Mám mu to vysvětlit či ho mám nechat myslet si že ho nechci? Vzhledem k tomu že tohle jsou naše poslední společné chvíle… měla bych, chci aby věděl jak moc jsem ho měla ráda, ne jak moc jsem ho milovala.

Vypadal nervózně.

Zhluboka jsem se nadechla a začala jsem:

„Pamatuješ co se stalo minule?“

Chvíli přemýšlel.

„Vadilo ti že jsem tě požádal o ruku? Bylo to na tebe moc brzo?“ V jeho očích jsem spatřila smutek. „Nebo sis to rozmyslela a nechceš mě?“

„Ty blázínku,“ usmála jsem se. „to jsem nemyslela, nepamatuješ na to co se stalo potom?“  Otočila jsem se k němu zády a zkoumala špičky svých bot.

„Aha.“ Plácl se do čela. „Málem bych na to zapomněl.“

To si dělá srandu ne? Já ho málem zabiju a on je šťastný, měl by mě proklínat.

„Vždyť jsem tě mohla zabít.“

„Ale nic to nebylo.“

„Že ne?“ Otočila jsem se na něj. „Popálila jsem ti ruku, to je málo?“ To už jsem si ho naštvaně měřila.

„Ale no tak podívej.“ Ukázal mi ruku, bez jizvy, jako kdybych ho tam nikdy nepopálila. „Vidíš nic tam není a navíc byla to nehoda.“

„Jsem zrůda.“

„Já taky a co má být?“ nakrčil obočí.

„Jak můžeš chtít někoho kdo ti ublížil?“

„Jednoduše, takhle.“

„Co to děláš?“

„Co asi?“ usmál se.

Vzal můj obličej do dlaní a políbil mě.

„Ty jsi vážně blázen víš to?“

„Toho sis všimla až teď?“ zasmál se.

Nevím jak to ale cítila jsem se šťastnější, volnější v tu chvíli mi spadl kámen ze srdce. Podlomila se mu kolena. Byl vyčerpanější než se zdálo a hlavně hladový.

Položila jsem ho zpátky a donutila ho aby si lehnul.

„Teď si odpočineš.“ Zamračila jsem se na něj. „Musíš nabrat trochu síly.“

„Tu naberu až se napiju krve nějakého zvířete.“ Zakřenil se.

Povzdechla jsem si, kde tady asi tak seženu nějaké zvíře? Ne bude si hošánek vystačit s tím co je.

Poodhrnula jsem si  vlasy a nastavila krk.

„Co to…?“

„Potřebuješ se zregenerovat a nemáme zrovna na výběr, teda pokud tady nevidíš poflakovat se nějaké zvíře.“ Řekla jsem sarkasticky. „Potřebuju abys byl při síle.“

„Ne to neudělám.“ Zavrtěl nesouhlasně hlavou.

Tak fajn, tohle bych nikdy nečekala, že zrovna já budu upíra nutit pít svou krev. Jak to provést?

Kousla jsem se do ruky.

Au. Sarka.

A na nic nečekala a strčila jsem mu ji i do pusy. Chvíli bojoval, ale jakmile ucítil krev v puse tiše zanadával a začal pít.

Chvíli jsem čekala a bylo vidět že mu to dělá dobře, nedivím se naše krev je sama o sobě ten nejlepší lék pro upíry, ale to se nikdy nesmi dozvědět protože by nás pochytali a vysáli, aby se stali silnější.

Nao zabouchala a zavolala:

„Je čas.“

Odtrhl se ode mě.

„Co se děje?“ zeptal se Alex.

„Už musím jít.“ Podívala jsem se mu do očí. „Miluju tě.“

„Já tebe taky miluju.“ Podíval se na mě zmateně.

„Slib mi že se o všechny postaráš.“

„Ano.“

Naposledy jsem ho políbila a utekla ke dveřím, na které jsem zabouchala.

Otevřely se a já vyklouzla ven dřív než se stačil vzpamatovat.

„Řekla jsi mu to?“

„Ne.“

Dál jsme to nerozváděli, a ani se mě na nic neptala věděla že bych jí nic neřekla.

Zastavili jsme se před velkými kovovými dveřmi.

„Promiň.“ Řekla a otevřela je.

Nejdřív jsem ucítila zápach zatuchliny, jakoby ty dveře více než tisíc let neotvíral, rozhlédla jsem se byla tam tma, Nao zatáhla za páčku u dveří a otvor ve stropě zatažený železným poklopem a mě se pod jeho odtažení ukázal skulinku a výhled na hvězdnou oblohu.

„Postav se do kruhu.“ Ukázala na místo pod otvorem.

Udělala jsem to co řekla.

„A co teď?“ zvedla jsem jedno obočí. „Počkáme až zahřmí nebo co?“

„Ale co ta ironie? Za chvíli umřeš a ani nežebráš o svůj holý život.“ Ozvala se ze stínu osoba která měla být už dávno mrtvá.

„Ty Jacq?“

„Měla jsem být mrtvá co?“ rozchechtala se. „Ale nejsem, dostala jsem slušnou nabídku buď zemřít za někoho kdo mi vymazal paměť a pohodil mě někde na pustině v lese nebo žít pod jejich nadvládou.“

„O kom to sakra mluvíš?“ zeptala jsem se jí zmateně.

„O těch z naší rasy kteří neposlechli radu starších a vzbouřili se proti tomu šílenému proroctví. Nebo si opravdu myslíš že jsme první koho tím krmili? Ne, před námi jich byla spousta…“

„Oni co dělají?“

„Hmm, obchodují a tak různě.“ Pronesla neochotně. „Nic víc tě nemusí zajímat.“

„Proč chcete moje schopnosti? Co já jsem Vám udělala?“

„Ty? Nic, tvůj dar potřebujeme k totální porážce rady starších…“

„Supr.“ Zhnuseně jsem si odfrkla. „Ještě že se toho nedožiju.“

„No to máš vlastně pravdu.“  Temně se zasmála.

„Jen tak mezi námi a když už tu tak čekáme co je ten můj ´dar´ ?“

Jsou-li pro ně moje schopnosti tolik důležité mohla bych vědět jaké jsou ne?

„No ovládáš… hmm to ani sama nevím, ale jednou už si ji použila. Pamatuješ?“

„Matně.“ Zamračila jsem se a přemýšlela jak to udělat znovu. „Jak to ze mě chcete dostat?“

Chvíli přemýšlela. „No to už je vlastně teď jedno, až se měsíc dostane ten otvor ve stropě.“ Ukázala prstem nahoru. „Vysaje z tebe tvou sílu i život a uzavře to do támhleté nádoby.“ Ukázala na malou baňatou láhev, která stála nalevo ode mě asi tak metr.

„A jak jí dostanete ven aby jste ji předali někomu jinému.“

Zamračila se. „To nevím a tebe to už nemusí zajímat.“

Skvělý už mi zbývala jen jedna věc… umřít, no co každý tam jednou musí nebo ne?

25. kapitola

Skvělý už mi zbývala jen jedna věc… umřít, no co každý tam jednou musí nebo ne?

Zavřela jsem oči a v duši jsem cítila klid, žádný strach nic… jako by  ze mě všechny emoce vyprchaly… cítila jsem smrt která mě brala do své náruče a pomalu odnášela do temnoty… potom následovala druhá fáze – čerpání životní energie – což znamenalo ohromnou fyzickou bolest celého těla až se mi z toho podlomila kolena.

Smrt v tu chvíli by byla vysvobozením ale ne, já takový šťastlivec zase nejsem.

Najednou se všechno zastavilo a to doslova zastavilo dokonce i kapky vody které v pravidelných intervalech padaly na zem v jednom tmavém koutě. A čemuž jsem děkovala, bylo po bolesti.

Přede mnou se objevila pětice postav v černých pláštích.

Povzdechla jsem si. Zase.

„Víte vy co? Raději se nechám zabít než si zase nechat vymazat paměť.“ Řekla jsem tak pevně jak to v tu chvíli bylo možné, zvlášť když jsem byla oslabená a polovina mého „daru“ i životní síly byly v té malé baňce.

„Nepřišli jsme ti ublížit.“ Ozvala se jedna z postav. Sundala kápi a byly vidět její vlasy, byla to mladá žena asi v mém věku. „Ty, Lilian, Stuart a Daniel jste prošli zkouškou. Jste volní.“ Usmála se a zatleskala, ostatní čtyři postavy se k ní přidali.

Já a nějaká pokusná myš vždyť nás mohli zabít, došlo jim to vůbec. Tohle se mi ani za mák nelíbilo a přepadl mě vztek v takové intenzitě že jsem doslova viděla rudě.

„Zkouška? Děláte si ze mě dobrý den nebo co?“

Postavy s sebou trochu trhli.

„Klid. To co se stalo vám se stalo mnohým před vámi. Je to součást našich tradic a navíc můžeme díky tomu třídit dobré a špatné jedince naší rasy.“  Řekla ta žena.

Zamračila jsem se na ni.

„Díky této zkoušce se můžete přidat k naší komunitě, která je izolovaná od lidí, nebo můžete dál žit mezi lidmi,  další  poslední možnost je – což je velice neobvyklé – můžete se zbavit svých schopností a nesmrtelnosti a stát se člověkem, jak chcete rozhodnutí je na vás.“

„To jde?“  Vykulila jsem oči.

„Ano, jednou se to stalo. To když se jedna z nás zamilovala během zkoušky do člověka. Potom nechtěla zůstat a žít věčně. Prý: ´Bez něj nemá můj život žádný smysl.´“ Protočila oči. „Pche stát se člověkem a umřít to může jen blázen.“

„Co se s ní stalo?“

„Nic vzala si toho chudáka, a žila s ním dokud neumřel. A teď je sama, stará a za pár let umře.“

Její neúcta k lidem mě šokovala, a zvlášť její pohrdání. Najednou mi to docvaklo, kdyby pokračovali byl by ze mě obyčejný člověk, neumřela bych.

„Proč jste nenechali dokončit obřad? Přece bych neumřela ne?“ Zvedla jsem jedno obočí a podívala se na ni.

„Upřímně řečeno – protože potřebujeme abych byla tím čím jsi.“

„Potřebujete?“ zeptala jsem se zhnuseně.

„Víš každý si myslí, že nemáš žádnou schopnost, ale není to pravda viď ty ji potlačuješ.“

„Blbost.“

„Ty jsi nejsilnější z nás, dalo by se říct úplně čistokrevná – z dvou velice starých rodů. Čekali jsme až se tvoje moc projeví.“

Protočila jsem oči.

„Vím že ty sis to nikdy nemyslela, a vím že se bojíš svých schopností.“

„Nebojím.“

„V hloubi duše ano. A proto jsme museli trochu poupravit proroctví.“

„Poupravit?“

„Víš původní verze byla pro dva, ale protože ty ses ode všech držela dál, museli jsme apelovat na tvoje ochranářské pudy a vyplatilo se.“

Kdyby můj pohled vraždil, byla by na místě mrtvá.

„Ale no tak nečerti se, vždyť to nic nebylo celou dobu jsme všechno pozorovali a vždy včas zasáhli.“

„A teď doufáte že vám vděčně padnu kolem krku?“ neodpustila jsem si ironickou poznámku.

„Trocha vděčnosti by neuškodila.“

„ZA CO PROSÍM TĚ?!“

„Začnu od začátku, získala jsi rodinu, díky nám – ty která ses od všech držela stranou, vím rodiče tě opustili ale na jejich obranu musím říct, že opravdu nechtěli.“

Zhnuseně jsem si odfrkla.

„Ale my to napravili nebo myslíš že ti dva měniči tam byli náhodou? No pak kde jsme to ještě…. A už vím,  ta zkouška, byli jste tak hezky rozpárovaní, škoda, ale museli jsme vás rozdělit, vlastně když jsme u toho v New Yorku jsme tě nenechali náhodou v domě kde jsi se narodila ale také ve městě kde žije ta jenž se svých schopností vzdala. Znáš jí.“

Panebože. „Lisa?“

„Správně, poznala tě proto tě tam nechala bydlet i když ztratíš nesmrtelnost zůstane ti smysl pro to vycítit náš druh, a ona ač je stará je velmi chytrá a došlo jí o co se jedná. Takže jsme vás rozhodili po světě, abyste se našli a jak jsme doufali zlikvidovali, slabé kusy které neprošli předchozími zkouškami a eliminovali je. Což se vám nepodařilo. Škoda.“

„A co teď?“ zeptala jsem se.

„Teď nic, protože jste na sebe upozornili dáme vám čas na rozmyšlenou, zatím celou vaší skupinku i s těmi upíry, pche paktovat se s nimi je ještě horší než se paktovat s lidmi. Přeneseme na libovolné místo.“

„A? Jen tak, prostě nás necháte být?“  Pochybuji v tom bude někde zakopaný pes.

„V pravý čas se ozveme. Řekni nějaké místo.“

„Seattle. V pravý čas?“

Má otázka bohužel zůstala nezodpovězená, neboť jsme se všichni během vteřiny ocitli v lese.

http://www.youtube.com/watch?v=xvmDoRcfLDM

„Jste všichni v pohodě?“

„Ano.“ Odpověděli mi a viděla jsem jak se všechny páry objímají.  Al ke mně přistoupil a chtěl udělat to samé, ale…

„Nech ji na pokoji.“ Zavrčel Danny a stoupnul si do bojové pozice. „Z ní si svačinku neuděláš.“

„To sem neměl v plánu. Hodlám z ní udělat svoji ženu a teď jestli dovolíš…“ řekl klidně Alex ale svou řeč nedokončil.

„To je moje přítelkyně. Jdi si za nějakou pijavicí je všude spousta.“

Stoupli si do bojových pozic.

„Dost.“ Zařvala jsem, taky mám do toho co mluvit. „Nechte se. Mám nové informace, ale nejdříve by to chtělo koupel a čisté věci. Kdo je pro?“

Všichni souhlasně zamručeli až na ty dva, kteří se zaobírali tím druhým.

„Nechte toho.“ Varovala jsem je.

Paličáci.

Vrhli se na sebe.

Už mě to nebavilo. Cítila jsem se nějak lépe jako bych nepostoupila ten rituál tak jsem se rozhodla.

Odhodila jsem je od sebe tlakovou vlnou, tak silnou že oba dva přelomili strom.

„Řekla jsem nechte se.“

Konečně mě poslouchali.

„Kam teď půjdem?“ zeptala jsem se.

„No jsme někde v lese…“ ozvala se Sar.

„Nejsme někde jsme blízko Seattlu.“

„Jak to víš?“ zeptala se Lili udiveně.

„Teď to nebudeme řešit, potřebuju si trochu odpočinout a vy jak koukám také.“

„Můžeme jít k nám.“ Navrhla Sar.

„Výborný nápad.“ Odpověděla jsem.

„K upírům?“ Danny si zhnuseně odfrkl. „Nikdy.“

„Fajn, ti kdo jimi opovrhují ať si zůstanou v lese já k nim jdu. A zítra se setkáme v jejich domě, kdo tam nebude, jeho smůla. Protože to co vám chci říct, je velmi důležité a rozhodující pro naši budoucnost.“

Danny se na mě dival ublíženě.

„Tak kdo jde se mnou?“

„Já.“ Lili

„Když jde Lili jdu i já.“ Stu.

„A ty Danny, budeš opravdu takový paličák a zůstaneš v lese?“

Povzdechl si. „Dobrá půjdu s vámi.“

Danny a Alex, budu muset tomu udělat přítrž a konečně si vybrat aby to nedopadlo špatně, aby se v lepším případě nepobili. Ale koho si mám vybrat – zvolit Dannyho kterého mám ráda, bytost stejného druhu, která mi vrátila naději a důvěru, nebo Alexe, mého paradoxně ochránce a lásku v jednom. Upíra, někoho koho bych měla nenávidět, vraha, kterého bych každou buňkou v těle měla chtit zabít?

Epilog

Druhý den ráno.

Po velmi příjemném probuzení jsem věděla, co musím udělat. Povědět ostatním co se tam událo a nechat je přemýšlet.

Mezitím si sama pročistit hlavu.

Vstoupila jsem do obýváku, kde na mě všichni již dávno čekali.

„Tak co se stalo?“ Zeptala se Lily.

Nadechla jsem se a podrobně popsala, co se stalo.

V místnosti se rozprostřelo zaražené ticho.

Nadechla jsem se a pokračovala.

„Všichni si to necháme projít hlavou a potom uvidíme co dál. Momentálně nám nic nehrozí, takže si troufám tvrdit, že můžeme v klidu přemýšlet, máme na to dost času.“

Všichni se vzpamatovali.

„Kam tím míříš?“ Zeptal se stále ještě zaražený Stu.

„Chci tím říct, že bychom se měli na čas rozptýlit po světě, jako tomu bylo doposud.“

„To snad ne.“ Probrala se Lily.

„Ale ano.“

„Já bez Stua nikam nepůjdu.“ Řekla naštvaně.

„Můžete jít spolu klidně všichni tři.“ Podívala jsem se na ně.

„Ty tu zůstaneš s těmi pijavicemi.“ Tentokrát, Danny a jeho hlas přeplněný nenávistí, mířenou proti Alexovi.

„To stačí, nezůstanu ani s jedním z vás.“

„Co chceš tedy dělat?“ Zeptali se oba dva najednou.

Potřebuju přemýšlet.

„Musím té záhadě přijít na kloub…“ při pohledu na jejich dychtivé obličeje jsem dodala, „SAMA!“

Všichni nesouhlasně zamručeli.

Skvělé alespoň v něčem se shodnou.

Což je mi teď na pendrek.

„Nenechám tě jít samotnou.“ Ozval se Alex.

„Ale tohle přesně od vás VŠECH očekávám.“ Schválně jsem kladla důraz na slovo všech.

„To nemůžeš.“ Namítla Sar.

„Ale můžu a přesně to také udělám. Nebraňte mi, vím přesně, co dělám.“  A byla to vlastně pravda.

„Dobře ale zůstaneme v kontaktu.“

„Jasně.“ Usmála jsem se.

….

Přípravy na rozptýlení jak jsem tomu začala říkat, nám trvaly deset dní během jichž jsme si obstarali novou totožnost, dopravní prostředky a nové účty a kreditky.

Každý z nás měl dva telefony, jeden na normální volání a ten druhý na to spojit se s ostatními.

Lili a Stu se vrátili do Austrálie, Danny do našeho domu. Alex, Sarah a George zůstali.

A já, i když se mohlo zdát, že jsem na tom stejně jako na začátku, ale něco se přeci jenom změnilo, teď mám spoustu velmi dobrých věrných přátel, zpět svou paměť (tedy alespoň z 90%) a k mé smůle rozdvojené srdce, které neví co si vybrat a s tímhle arsenálem jsem se vydala do světa pátrat…

THE END