Moonlight shadow

 26.Testament
„Umyjeme se a jsme jen vaše! Omluvte nás.“ chytla jsem ji za ruku a táhla od Nicka do koupelny. Podívala jsem se na Rae a viděla změnu jeho výrazu. Jasně, Julie jistě myslela jaké to bude až tu bude žít. Hlavně ať mlčí.

“Pst“ naznačila jsem když se jeho pohled stočil na mne.. Umyly jsme se a daly do pucu.
„Smím vám nabídnout rámě, madam?“ šaškoval Nick před Julií.
„Jistě pane“ se smíchem jsme došli do jídelny. Kus stolu byl uklizen a na něm parádní snídaně pro dva, vlastně pro dvě.
„Páni“ ohromeně řekla Jul, „tak takovou hle snídani jsem v životě neviděla.“
„Dobrou chuť lásko“ políbil mne Rae , podržel mi židli a sedl si naproti. Vždy pozoroval jak jím.
Když jsme dojedly a Viv s Tomem odnesli i přes naše protesty nádobí přišel čas na otázky.
„Tak co bylo dnes noční zpravodajství?“ zeptal se zvesela Nath. Rae po něm hodil zlý pohled.
„Ajajaj tak to vypadá, že ano.“
„Tati nevíš zda krb v knihovně prošel nějakou rekonstrukcí?“
„Nevím. Proč se ptáš, je to důležité?“
„Já ….no s Julií jsme přišly na způsob i důvod proč se mi zdají ty sny. Vždycky jsem měla u sebe hřebínek do vlasů, Eleein hřebínek. A dnes mi ukázal kde je testament, ale také narození jednoho z našich předků. Donalda.“
„Donald? Nic mi to neříká. Kronika snad bude méně děravá než má paměť.“
„Tak co první kronika nebo testament?“ ptala se Lola.
„Donald byl syn Johany, paní z Dunravenu asi v 17. století. Zmizel. Už nikdy se neobjevil.“ ozval se Rae. Všichni jsme se na něj nechápavě otočili.
„Neměl jsem dnes v noci co dělat tak jsem ji“ ukázal na kroniku „ celou přečetl.“
„Tak tím pádem do knihovny“ konstatoval táta.
„Ještě jedna věc k projednání by tu byla.“ ozvala jsem se a koukla na Julii. Kývla. Rae se usmíval.
„Chtěla jsem se zeptat jestli by někomu vadilo kdyby tu Jul bydlela na stálo?“
„Jistě, že ne.“ Viv měla překvapený hlas, jen nevím jestli protože jsem se ptala nebo protože tu chtěla (musela) Julie bydlet.
„Kdy se stěhuješ?“ zeptal se táta.
„To je trochu složité. Chtěla bych se vyhnout setkání s rodinou, protože až zjistí kde jsem teď čeká mne peklo a to zjistí nejpozději do dvou dnů.“
„A co to udělat zítra? Marlen bude ve škole , mamka v práci a doma bude jen teta.“ napadlo mne už při snídani.
„To by šlo, teta je dopoledne také ve většině pryč. Ale já to nestihnu.“
„My ano“ usmíval se Nick.“Lola , Nath a Mína půjdou normálně do školy a nás pět zbývajících ti pomůže. Do hodiny tu máš všechny své věci.“ plánoval.
„To by mohlo jít. Dá mi to tak den, dva klidu než zjistí kde jsem.“
„Takže teď už si jen musíš vybrat pokoj!“
„To je vše nebo ještě něco?“ dotázal se táta.
„Pro teď vše.“ Nechtěla jsem jim zatím říkat o Juliině vizi dokud neznáme důvod proč.
V knihovně jsem si šla prohlédnout rytinu kance. Byla jsem menší než ona žena a tak jsem neviděla nic, žádnou skrytou páku.
„Viv můžu poprosit jsi vyšší zkus pohladit tu rytinu třeba se ti povede objevit ten mechanismus.“
Zkoušeli jsme to tak dvě hodiny než se ozvalo cvaknutí. Vlezla jsem do krbu a hledala změnu v povrchu. Asi metr nad okrajem byla vykloněná cihla. Vzala jsem za ni a vyndala ji. Sáhla do vzniklého otvoru a opatrně vyndala svitek zabalený do kusu kůže. Vrátila jsem cihlu zpět a vylezla.
„Byl tam“ ukázala jsem ho všem.
Táta si ho ode mne opatrně vzal a velmi šetrně začal rozbalovat kůži v níž byl zabalen.
Byl psán na pergamenu proto stále držel pohromadě a zapečetěn.
„Jas?“ podíval se na mne.
„Rozlomte ji a rozviňte ho.“ řekla jsem tiše.
Před námi se objevil popsaný list. Neznala jsem řeč v které byl psán a vypadá to, že ani táta.
„To je waleština!“ překvapeně řekl Nick.
„Umíte ji?“
„Snad ano, nikdy jsem moc nemusel když mne učili, ale Rae ten byl dobrý.“
Koukla jsem na něj, nevypadal, že si je moc jist. Přenechala jsem jim svoje a tátovo místo u stolu. Studovali listinu velmi dlouho a z měnícího se výrazu jsem usoudila, že se Raeovi nelíbí co zjistili.
„Co v něm je?“ ptala jsem se když jsem viděla jak víc a víc bledne.
„Rae co tam stojí?“ řekl v ten samý okamžik táta.
„Myslím, že jsme s Nickem schopni ho přeložit.“
„Začni“ požádala jsem ho.
„Ty kdo čteš tyto řádky jsi posledním z mého rodu. Jsi-li žena pak naděje stále trvá. Jdi a najdi potomka pánů z Fenriru v jejichž znaku se nad skotskými vrchy tyčí keltský vlk, vlk ochránce. Pohleď mu do očí při svitu luny a dokonej slib jenž jsem dala. Náš rod ve své krvi nese přísahu pánů Walesu jež mají bdít a chránit svou zem stejně jako rod mého vyvoleného jež je potomkem skotských králů. Pokud snad již jsi své srdce v lásce dala pak věř, že do příští luny láska z tvého srdce zmizí a neobjeví se již, je jen jediná láska kterou budeš znát. Ta nastane dřív než budou krvežíznivci toužící po krvi nevinných v této zemi zničeni.
Jen ty a potomek rodu z Fenriru máte moc zničit Iaina a jeho věrné. Jen tak budeš zbavena břemene
ležící na našem rodu a život tvůj tvým zas bude.“
Ale ne to znamená, že bych měla do měsíce zapomenout co cítím k Raevi? A být s Rolandem? Né a ne a ještě jednou ne.
„Tak už alespoň víme proč vlk!“ snažil se situaci odlehčit Nath. Nebyla jsem schopna myslet. To ne, nesmí se to stát to jediné mi zůstalo v hlavě.
„Jo, ale co s tím co víme?“ řekl Rae hlasem který byl plochý bez života.
„To nevím , ale pokud to dobře chápu tak aby Jas byla s tebou musí Iain a jeho garda být do měsíce co uvidí nějakého kluka, ENDE jinak bude Mína v náruči někoho jiného?“ upřesňoval si Nath.
„Nathane!“ zlobně po něm křikla Viv .
„No vždyť už mlčím.“ omlouval se Nath.
„Viv, Nath má v jádru pravdu. Když do měsíce nic nevymyslím tak bude Jasmínu objímat Roland.“
omlouval ho Rae.
„Roland? Proč zrovinka on?“
„Je potomkem pánů z Fenriru“ vysvětlil, “ a už se viděli ve světle měsíce.“ dodal smutně.
Vstala jsem a došla k němu. Objala jsem ho a zabořila mu tvář do prsou. Miluji ho a nic mě od něj neoddělí.
„Jul neměla bys jet domů?“ zeptala jsem se a snažila se myslet. Po malých krůčcích, den po dni, já na něco přijdu. Najdu způsob jak obejít proroctví.
„Asi by to bylo nejlepší.“
„Odvezu tě.“
„Ne Nicky musím sama, ale ráno zavolám hned jak bude čistý vzduch.“ zasmála se.
Byl večer a tak když se Julie rozloučila šla jsem si lehnout.
„Lásko,co budeme dělat?“ zeptala jsem se ležíc Raeovi na prsou s rukou obtočenou kolem jeho beder.
„Netuším hvězdičko, ale zkusíme něco vymyslet. Nějaké řešení tu je. Julie viděla, že Iain s gardou přijdou sem to by znamenalo, že jsi tady, s námi, se mnou. Možná je nějaká možnost jak se vyhnout té „ztrátě paměti““ hladil mne a tím uklidňoval.
„Zítra půjdeš normálně do školy a zkusíme na nic nemyslet. Ono řešení přijde až bude jeho čas,neboj. Miluji tě.“ políbil mne do vlasů a já usnula. Byl to dlouhý den.