Moonlight shadow

1. kapitola

Klečela na zakrvácené podlaze opuštěného skladiště a její půvabný obličej hyzdila grimasa bolesti. Po tvářích se jí valily proudy slzí a z hrdla vycházely srdceryvné vzlyky. „Zůstaň se mnou Coope, nesmíš mě opustit…“ šeptala zlomeným, pláčem prokládaným hlasem nad tělem svého mrtvého manžela. „Pomstím tě,“ vykřikla odhodlaně. Naposledy jej políbila na čelo pak se její zorné pole začalo pomalu zužovalo až nastala úplná tma. Omdlela a přitom se tvrdě uhodila do hlavy. Před očima jí začal probíhat celý život…

PŘED 10-TI LETY

Bethany přišla o rodiče ve velice útlém věku, nikoho jiného kromě nich neměla, proto se dostala do dětského domova. Nikdy nebyla svatoušek. Většinou se podílela na každém průšvihu, který se stal v okolí jednoho kilometru. Její kroky záhy vedly do ústavu pro nápravu mladých delikventů…

Zřízenec jí násilím táhl za ruku do ředitelské kanceláře. „Tak jdeme mladá dámo,“ snažila se mu vzpírat, ale oproti takovému hromotlukovi neměla ve svých sedmnácti letech žádnou šanci. „Au, pust mě, to bolí,“ cítila, jak jí na zápěstí vzniká nová podlitina. Pevně se zapřela nohama o podlahu a konečně se jí podařilo ho zastavit. Hrdě se dívala do jeho opovržlivého pohledu. „Už tě mám dost. Koukej se uklidnit nebo ti nasadím želízka,“ všichni v tom zatraceném domě věděli, jaké je Beth kvítko a nikdo se s ní nepáral. „Pche,“ utrousila tiše, ale podřídila se. Zadní trakt budovy prošla bez jediného slovíčka. Zastavili se u dveří, kde její věznitel tiše zaklepal. „Dále,“ ozval se přísný mužský hlas a její dušička se trochu zachvěla strachem, věděla, že tentokrát jí tvrdý trest nemine. Zřízenec jí strčil dovnitř, jako by předhazoval maso lvům a zabouchl za sebou dveře. V tu chvíli mu bylo dívky trochu líto…

Ředitel ani nezvedl hlavu od papírů, které vyřizoval. „Ahoj Bethany, tebe jsem dlouho neviděl, myslím, že asi tak třináct hodin,“ jeho hlas byl sladký a lepkavý jako med. To pro ni nevěstilo nic dobrého. Mlčela. „To ses ještě nenaučila pozdravit?“ „Dobrý den pane,“ snažila se zastřít opovržení ve svém hlase, ale příliš se jí to nedařilo. „Tak, co je to tentokrát?“ zvedl oči od stolu a ona si ihned všimla, že je opilý. „Já…“ „Mlč,“ zakřičel až mu na čele naběhla žíla. Mlčky pokynul, aby přistoupila blíž. Sotva to udělala udeřil ji hřbetem dlaně do obličeje. „Myslíš, že mi policie nevolala? Seš ten nejhorší spratek jakého jsem kdy viděl. Už vážně nevím, nevím, co s tebou Bethany. Nejdřív peněženka a teď dokonce auto. Na co se mám připravit příště? Vyloupíš banku?“ Do očí se jí draly slzy, bojovala s tím, aby mu neukázala svou slabost. „Jen jsem si ho chtěla půjčit, vrátila…“ než stačila větu dokončit dostala další ránu. „Teď mi zmizíš z očí jasné? Zavřeš se do svého pokoje a až do odvolání z něj nevystrčíš nos! Přijdu si tě zkontrolovat,“ při té větě jí naskočila husí kůže, věděla od své starší kamarádky, co znamená, když tohle jejich opilý ředitel řekne…. V tu chvíli pochopila, že musí zmizet. „Vypadni!“ zařval na ni a znovu sklopil zrak ke stohu papírů.

Když jí John vedl do pokoje, připadala si jako zvíře, které vedou na porážku. Najednou se v ní vzepřela vlna nevole. Zastavila se a vší silou ho nakopla do rozkroku. Ten se s řevem skácel k zemi a Beth se dala na zběsilý útěk…

Běžela tak dlouho dokud cítila nohy. S překvapením zjistila, že se začíná stmívat. Rozhlédla se po temných uličkách nočního velkoměsta a přemýšlela kudy dál. V žaludku jí bolestně zakručelo. „Sakra,“ zoufalý výkřik se dál nesl s ozvěnou. Uvědomila si, že nemá vůbec nic, žádné věci na převlečení ani peníze na jídlo. Zády dopadla na cihlovou zeď a svezla se na kolena. „Tak přemejšlej holka, tady to přece znáš…“ Cítila jak se ochlazuje, aby toho nebylo málo, začalo pršet. Zvedla se ze studené mokré země a vztekle nakopla popelnici. „Zatraceně!“

Vydala se první ulicí doprava. Dostala se do přístavu. „Bezva,“ kolem lodí se vždy potulovalo dost lidí. Věděla, že tady se k peněžence s prachama dostane celkem snadno. Netrvalo příliš dlouho než si vyhlídla mladíka v černém koženém saku. Kráčel pevným svérázným krokem rovnou proti ní. Nemohlo mu být víc než dvacet a vypadal celkem unaveně. „Snadná kořist,“ pomyslela si a vydala se mu naproti.

2. kapitola

Nenápadně do něj vrazila. „Promiňte,“ na pár vteřin se mu zadívala do očí, přitom velice rychle rukou vjela pod jeho kabát a obratně našla peněženku. Pak mu ještě věnovala okouzlující úsměv a chystala k odchodu. Jeho ruka k ní vystřelila tak rychle, že to sotva zpozorovala. Nesouhlasně zavrtěl hlavou a pevněji sevřel její zápěstí. „Myslím, že máš v kapse něco, co ti nepatří.“ Do tváří se jí nahrnula červeň. „Další průser,“ pomyslela si. „Prosím, udělám cokoliv, cokoliv když mě neudáš.“ Změřil si jí podivným pohledem. „Vážně cokoliv?“ Hrůzou jí vylezly oči z důlků, zřejmě nenarazila zrovna na gentlemana. Usmál se. „To byl vtip.“ „Pěkně blbej.“ Očividně se jí ulevilo. „Já se pobavil, měla ses vidět, a navíc, myslím, že sis to zasloužila.“ Měl pravdu, znovu se začervenala. „Si rychlá. Řekl bych, že to nebylo poprvé…,“ změřil si jí přísným pohledem. „Odkud si zdrhla?“ Jen pokrčila rameny a pohled zavrtala do země, nechtěla se s ním o tom bavit. „Dobře,“ ihned pochopil. Nastavil volnou ruku. „Peněženku,“ pronesl naprosto neutrálním tónem. Rezignovaně mu jí vrátila a přitom jí znovu hlasitě zakručelo v žaludku. Uvolnil její sevřené zápěstí. „Pokud nemáš kam jít, mohl bych ti pomoc. Mohla bys pro mě pracovat.“ „Nejsem šlapka,“ odsekla, hlasitě se jejímu nařčení zasmál. „O to vůbec nejde. Ale tady to s tebou nebudu řešit. Co kdybych tě pozval na večeři.“ Sklouzl očima k jejímu ozývajícímu se žaludku. „Tam to proberem.“ „Mimo přístav ale nejdu a musí tam bejt lidi.“ „Si vážně chytrá, líbíš se mi. Mimochodem, jmenuji se Cooper,“ nastavil ruku a ona přijala. „Bethany.“

Na okamžik se zatvářil, jako by ho někdo praštil palicí po hlavě. „Neobvyklé jméno, Bethany.“ „Hmm,“ odtušila, tuhle větu slýchala skoro pořád. „Utekla si z pasťáku na rohu 41. a 9. že?“ Oči jí málem vylezly z důlků. „Jak to víš?“ vyhrkla. Otřel rukávem pramínek deště, co mu stékal po tváři a pak si prstama projel dlouhé husté černé vlasy. „To auto …“ „To nééé,“ se zaúpěním mu skočila do řeči.  „Ale ano, mám na tebe štěstí… Jeden den mi ukradneš auto a druhej peněženku, co jsem ti udělal?“ Zdálo se jí to, nebo se opravdu usmíval. „Nejsem zloděj, vrátila bych ho, přísahám.“ „Jasně jako tu peněženku, tak pojď už mám taky docela hlad.“ „Neodtáhneš mě na policii?“ Naprosto ji šokoval svým pohodovým přístupem. „Jak už jsem řekl, jsi rychlá, chytrá i šikovná, lidi jako si ty potřebuju,“ spiklenecky na ní mrkl. Chytil její drobnou ručku do své horké dlaně a táhl jí do nejbližší hospody.

„Nazdar Reefe,“ Cooper se přátelsky pozdravil s vyhazovačem, který připomínal horu svalů. „Ruby,“ pokynul vesele na servírku. „Coopre,“ její obličej se rozzářil. Došla k němu téměř ladným krokem, objali se a políbili na tvář. „Tak ráda tě vidím, už jsem si říkala jestli ještě žiješ,“ v podtextu té věty se skrývalo cosi nebezpečného. Beth si nemohla nevšimnout dlouhé jizvy, která se Ruby táhla od ramene až po loket. Doslova na ní visela pohledem, dokud do ní Cooper nešťouchl. „Je neslušné takhle zírat,“ napomenul ji. „Promiň,“ šeptla, necítila se ve své kůži. To, že se Cooper bavil s těmi zvláštními lidmi, jí trochu děsilo.

Usadili se v nejzadnějším rohu, ten jim poskytoval dostatek soukromí na to, aby se mohli otevřeně bavit o tom, co jí chtěl Cooper nabídnout. Beth se hltavě pustila do jídla. „Nikdo ti to nesebere,“ zasmál se tím zvláštním okouzlujícím způsobem. „Celý den jsem nejedla,“ odpověděla s plnou pusou, takže jí sotva rozuměl. Jen se usmál a pustil se do svého steaku s hranolky.  „Dáš si kafe? Nebo něco ostřejšího?“ Nechápavě zamrkala. „Ještě nejsem plnoletá, nemůžu pít.“ Znovu ho rozesmála. „Mléčný koktejly tu fakt nevedou,“ líbila se mu čím dál tím víc. Ušklíbla se nad tou jeho poznámkou. „Myslel jsem, že tobě zákony nic neříkají.“ „Jak který, asi…“ zastyděla se. Mávl na servírku. „Ruby jednu whisky s ledem a?“ s otázkou se otočil k Beth. „Colu,“ doplnila ho.

„Tak a teď k tomu, proč jsme tady,“ spustil po třetí sklence alkoholu. „Vzhledem k tomu odkud si zdrhla předpokládám, že žádné žijící příbuzné nemáš.“ „To mi připomínat nemusíš,“ odsekla nasupeně. „Promiň, tak jsem to nemyslel,“ omluvně se usmál. „Víš já, no… těžko se to vysvětluje někomu, kdo o tom nic neví…“ odmlčel se. Znuděně protočila panenky.  „Jsi živel Beth a já potřebuju lidi jako si ty. Dávám dohromady ty, který nemají co ztratit, se mnou můžeš jenom získat. Práci, rodinu, kariéru.“ Moc se jí to nezdálo. „A co za to?“ Napila se ve chvíli, kdy odpověděl „Oddanost naší věci.“ Nechtěně mu vyprskla colu do obličeje. „Si terorista.“ Otřel se ubrouskem. „Ne to vážně nejsem. Jde o něco, co má mnohem hlubší význam… o vyšší cíle.“ „Ježiš chlape tak už to vyklop, leze to z tebe jako z chlupatý deky,“ dožadovala se odpovědi…

„To má bejt zase nějakej vtip?“ pátrala v jeho obličeji, ale nenašla jediný náznak úsměvu. „Ne, to je fakt.“ „Jasně, tak dík za nabídku, já  zase půjdu.“ Už se chystala k odchodu. Cooper jí bolestivě chytil za rameno a srazil jí zpět na židli. „Seď,“ z tónu jeho hlasu jí naskočila husí kůže. Začala se vzpírat. „S magorama se nebavím,“ zasyčela a snažila se vykroutit z jeho sevření. „Můžu ti to dokázat. Pokud máš odvahu se k nám připojit, jinak si jdi kam chceš a klidně si mysli, že sem magor. Ale pamatuj, když se přidáš k mému týmu, není cesty zpět. Stane se z tebe psanec, bude z tebe lovec a zároveň lovná zvěř. Jediná cesta ven vede v dřevěný bedně. Vím, že v sobě máš veliký talent, byla by škoda ho promarnit. Není tak úplně náhoda, že jsme se setkali. Dřív nebo později by k tomu stejně došlo. Pátrali jsme po tobě už nějakou dobu, ale ty sis mě našla sama. Jsi předurčená být jednou z nás.“ „Určitě,“ přesto že se ušklíbla, něco v jeho slovech jí zaujalo. „I tví rodiče k nám patřili, oni se na tebe nevykašlali Beth.“ „Mí rodiče zemřeli při autonehodě,“ vzdorovala. „Pěkná pohádka.“ Asi na minutu nastalo hrobové ticho. Nechával jí čas na rozmyšlenou. Ta chvilka jí připadala jako celá věčnost. „Dokaž to,“ nedokázala tomu odolat.

„Všichni nejsou špatní, výjimek je sice hodně málo a dobrovolně si to nevybrali, ale když se dostali do opovržení vlastní rasy, přidali se k nám. Gideone?“ Otočila se na vteřinu za sebe, ale nikoho krom Ruby a Reefa neviděla. Ve chvíli, kdy se její pohled vrátil ke Cooperovi, někdo promluvil za jejími zády. „Jo?“ S leknutím nadskočila. „Sakra.“ Zaklela. „Hmm, dobrej pokus a dál?“ Ve zlomku vteřiny, aniž by to postřehla, naproti ní seděl bledý ale velice pohledný chlap. „Ahoj Coope, Bethany.“ Seděla jako přikovaná s očima rozšířenýma hrůzou. „Jak, jak…“ zakoktala se. „Tohle je Gideon, pracuje pro nás, nemusíš se ho bát, živí se výhradně zvířecí krví.“ „Jasně, dobrej trik, myslím, že budu dál věřit tomu, že si magor…“ do hlasu se jí vrátila jistota a nedůvěra. Cooper na toho neznámého lehce přikývl.

Kdyby na něho celou dobu nezírala, možná by si té drobné změny v jeho obličeji ani nevšimla. Jeho rysy jakoby najednou zhrubly, zostřily se. Působilo to dost hrůzostrašně, přesto ji přitahoval. To jí ale nevyděsilo tolik, jako nová barva jeho očí. Ty totiž úplně zežloutly. „Do prdele,“ zvedla se tak prudce, že porazila židli a začala nejistým krokem couvat. Reakce nováčků Gideona vždycky rozesmála. Jakmile jeho světlé rty odhalily řadu dokonale rovných zubů s výrazně delšími a ostřejšími špičáky, zapomněla jak se dýchá. „Nádech a výdech, nádech a výdech,“ při tomhle konstatování se Gideon zatvářil poněkud škodolibě. Zalapala po dechu. „To asi nebude trik, že ne?“ Oba dva muži nesouhlasně zavrtěli hlavou. „Whisky,“ zašeptala téměř neslyšně. To bylo poprvé v životě, kdy ochutnala alkohol. Vypila toho celkem dost…

3. kapitola

Beth se ráno probudila v naprosto neznámém pokoji. Pomalu se posadila na postel. Měla pocit, že se jí hlava každou chvíli rozskočí. „Teda to byl ale sen,“ s bolestným výrazem se pevně chytila za spánky. „Tomu se říká kocovina,“ ten hlas jí byl velmi povědomý. Zamžourala a snažila se zaostřit. Cooper ležel na gauči přímo naproti ní. „Do prdele,“ vytřeštěně se mu podívala do očí. „Dobré ráno,“ usmíval se. Najednou na ní dolehla celá pravda. „Takže se mi to nezdálo. Je to vážně pravda?“ V duchu se modlila, aby to Coop všechno popřel. Jen pokrčil rameny. „Vážně existujou,“ zhluboka se nadechla. „Upíři.“ Žaludek se jí bolestně zhoupl. Najednou celá zezelenala a chytla se za ústa. „Tam,“ ukázal  na dveře. Beth se rozběhla, rozrazila dveře do koupelny a v další vteřině už klečela u záchodové mísy. Cooper se samozřejmě dobře bavil, ale když se, poněkud pobledlá, vrátila  nedal na sobě nic znát. „Jsem v pohodě,“ sykla na jeho adresu a vrátila se zpátky do postele. „Měla by ses najíst, pro něco ti dojdu.“ Když se vrátil do pokoje, spala, položil tác s jídlem na noční stolek a odešel do své pracovny.

Ozvalo se zaťukání. „Dále.“ Beth nesměle vešla dovnitř. „Řekli mi, kde tě najdu. Díky za jídlo,“ opět jí donutil se stydět, za to, že se stal svědkem jejího prvního opileckého rána a vlastně i večera, neměla nejmenší tušení, co se od třetí skleničky dělo. „Nemáš zač. Posaď se.“ Pohodlně se uvelebila ve velkém koženém křesle. „Tak, a co teď. Už jsem jednou z vás?“ Cooper se usmál. „Než se staneš jednou z nás, bude to ještě nějakou dobu trvat… Máš se hodně co učit.“ „Učit?“ vyhrkla. „Podle toho, co o tobě vím, seš pěkný kvítko, ale pochybuju, že si někdy držela v ruce zbraň…“ „Zbraň?“ její mozek pracoval opravdu pomalu. Nechal jí tu trochu informací zpracovat. „Nejlepší způsob jak zlikvidovat upíra, je useknout mu hlavu,“ shovívavě se usmál. „Fuj,“ ušklíbla se, přesto ji pohltila vlna neznámého vzrušení. „No a kdy začneme?“ „Trpělivost děvče. To je také jeden ze základů…,“ zatvářil se důležitě. „Každopádně by ses měla naučit něco z naší i jejich historie. Chytej…“ Hodil po ní dvě obrovské knihy. Mohly mít tak po pěti stech stránkách každá a Beth v životě nepřečetla ani časopis, nebavilo jí to. „Tohle mám přečíst?“ vyvalila oči. „Aspoň dvakrát, musíš je pochopit. Pak pokročíme dál.“ „Dvakrát?“ znechuceně svraštila obočí. „Dvakrát, neboj bude tě to bavit. Ten pokoj, kde ses probrala je tvůj.“ „A?“ zeptala se v očekávání dalších informací. „Chtěla si začít, čti.“ Věnovala mu další protivný pohled. „Každej si tím prošel a přesto, že to máš v krvi, nehodlám ti dávat žádné výhody.“ „V krvi?“ její zvědavost rostla. „Až dýl,“ střelil očima po knihách.

Vrátila se k sobě a užívala si ten úžasný pocit. Poprvé v životě měla svůj vlastní pokoj, o který se nemusela s nikým dělit. „Waaaw,“ zapištěla a skočila do měkké postele. Chvíli jen tak zírala do stropu a pak se převalila na bok. Na nočním stolku čekaly dvě děsivě tlusté  kroniky. „Tak fajn,“ natáhla se pro první a s jistou dávkou zvědavosti smíšené s odporem, se do toho pustila. Záhy pochopila, že si dal někdo hodně velkou práci s přepisováním na počítači. Kronika začínala někdy ve třináctém století. Hltala každičké písmenko a měla pocit, že se jí všechno zarývá hluboko do paměti.

Dozvěděla se, že na zemi žijí dva typy upírů. Čistokrevní, ti se tak narodili a pak stvoření, nakažení po kousnutí. Původních, prvotních upírů bylo dvanáct, nad tím počtem se musela ušklíbnout, v děcáku měla povinné náboženství a tak si hned vzpomněla na apoštoly. Nikdo však nevěděl, odkud se na zemi objevili. Tahle “Rada starších“, jak je ostatní upíři označovali, vládla nad celou komunitou. Tradovalo se o nich, že jsou nesmrtelní a přesto zestárli. Nikomu z ochránců se nikdy nepovedlo „Staršího“ zabít, nevěděli jak, přesto tušili, že nějaký způsob existovat musí, protože z původních dvanácti zbylo jen pět. Oni znali tajemství své smrtelnosti, a vyvraždili se už před staletími mezi sebou. Na další stránce se dozvěděla jména svých budoucích úhlavních nepřátel. Valerius byl nejstarší, po něm následovali manželé Sorrel a Indigo, nejmladší ze starších byli Dorian a jeho žena Solaine, Sorrelova sestra. Další věc, kterou se dozvěděla, byl způsob, jak tyto dva druhy rozeznávat. Se stvořeným upírem už se setkala – Gideon, jeho tvář si velice dobře pamatovala. Čistokrevní byli v knize popsaní jinak. Nikdy nevypadali jako lidé. Byli nadpozemsky krásní, bledí, oči azurové barvy a zuby stále ostré jako břitvy se smrtonosnými špičáky. Pod odstavcem byli jejich portréty. Malby těch nádherných a přesto děsivých tváří jí vyrazily dech, nedokázala si ani představit, jak dokonalí musí být ve skutečnosti.

Beth vůbec nevnímala běh času. Ze čtení jí vytrhlo až zaťukání na dveře, které jí k smrti vyděsilo. Zase Cooper. „Nemáš hlad? Áá koukám, že ses do toho pustila s vervou.“ Sklopila zrak zpět ke knize a uvědomila si, že už jí dočetla skoro do konce. „Jejda, jak dlouho už jsem tady takhle zavřená?“ „No přes osm hodin,“ zase se usmíval, po tom co si přečetla v té knížce ani nechápala, jak může být pořád tak optimistický, když má proti sobě takového soupeře. „Jak to že si stále tak dobře naladěný, když někde venku pobíhají Valerius a ti ostatní…“ „Není to tak špatný Bethany, až si přečteš tu druhou knihu pochopíš, ale teď se poď najíst, ať neumřeš hlady dřív, než se dostaneš k nějaké akci.“ Ani v nejmenším se jí nechtělo od knihy vzdálit, nejraději by to hned dočetla, ale její žaludek vzápětí zaprotestoval.

Ráno se pustila do druhé knihy, pak pochopila Cooperova slova „Máš to v krvi, není to tak špatný…“ Podle toho, co se dočetla, ani ona nebyla obyčejný člověk. Narodila se jako lovec, jako ochránce. Tvor dokonalejší než člověk, ale přesto slabší a zranitelnější než-li upír. Postupem času by se její smysly měly zdokonalit, měla by běhat rychleji. Zranění by se  měla hojit v mnohem kratší době, aby byla, jakožto lovec, brzy připravena na další hon. I stárnutí by se mělo zpomalit. Upírům se v tom samozřejmě vyrovnat nemohli, ale lepší něco než nic… Na posledních stránkách se dozvěděla o svých rodičích. Těch pár vět jí nahrnulo slzy do očí: „Josh a Alice Ryderovi zemřeli rukou jednoho ze starších. Bohužel při pokusu o zničení Solaine padli do léčky a byli zabiti jejím manželem Dorianem. Jejich úspěšná, dlouholetá tažení však nikdy neupadnou vzapomění. Snad bude v jejich odkaze pokračovat jediná, milovaná dcera Bethany,“ otřela si slzy a vztekle mrštila knihou o zeď. Zabořila hlavu do polštáře, plakala.

Ruby vešla do jejího pokoje a sebrala knihu ze země. „Přinesla jsem ti nějaké oblečení, myslím, že ti sedne.“ Přisedla si na postel a pohladila ji po vlasech. „Beth, jsi v pohodě?“ „Zabili mi rodiče,“ škytala mezi přidušenými vzlyky. Poprvé pořádně oplakávala jejich ztrátu. Celý život se jí během pár dní obrátil naruby a původní hodnoty naprosto pozbyly smysl. „Jsou pohřbeni nedaleko odsud, chtěla bys tam zajet?“ přikývla. „Koupíme cestou  květiny?“ „Zařídím to, neměj strach. Tak za dvacet minut v hale.“

Beth si otřela slzy stékající po tváři a pohlédla na hromadu nového oblečení. Vytáhla elegantní černé kalhoty a temně modrou košili z taftu. Hned vedle toho se válela kosmetická taštička, takže se rovnou nalíčila. Mezitím co se snažila psychicky připravit na „návštěvu rodičů“ Ruby se v hale hádala s Cooprem.

„Coope, už jsem jí to slíbila, chce se tam jet!“ „Dobře, v tom případě ale pojede se mnou.“ „Myslíš si snad, že nejsem schopná ji ochránit?“ „Ruby, ona je pro nás příliš cenná, pokud vím, tak je jediná žena z našeho rodu, která v sobě má čistou rodovou linii od počátku věků. Nikdy nemeditovala, neumí pracovat s energií, kterou na zemi zanechali její předci. Musím tam být s ní.“ „Si směšný Coope, pokud nemeditovala, nemůže tu sílu přijmout, vždyť ona ani neví jak.“ „Dost, už jde, jak jsem řekl pojedu já.“ Musel jet, tolik ho přitahovala, toužil být za každou cenu v její blízkosti. Ruby uraženě odešla, zatím co Beth sbíhala schody z prvního patra.

„Kde je Ruby?“ Otočila se rovnou na Coopera, byl jediný koho v místnosti znala. „Nechte nás,“ pokynul ostatním, zůstali osamotě. „Pojedu s tebou já.“ „Ty?“ „Ano, bude to pro tebe bezpečnější Bethany, Ruby není tak silná jako já…“ „No a?“ nezajímalo jí jestli je člověk nebo ochránce, byla to jediná holka, kterou v tom tajemném domě znala. „Ještě si tu knihu nedočetla, že?“ nechápala. proč tak rychle změnil téma, ale přesto mu dala odpověď. „Ne.“ „Tak poslouchej Beth. Ochránci si předávají sílu z generace na generaci. Tím, že přenesou energii potomkům, se zbaví svého vlastního údělu a stanou se z nich obyčejní lidé. Například Rubyini rodiče vůbec ochránci nebyli, ona převzala energii od své babičky, proto je slabší, řetězec v jejím rodě byl několikrát přerušen a překřížen krví obyčejných lidí. Ruby je pro Valeria malou rybou. V tvých žilách ale koluje čistá krev našich předků bez přetržení řetězce, posouváš se na žebříček privilegovaných cílů.  Není pravděpodobné, že už by o tobě Starší věděli, ale pokud ano bude lepší, když s tebou půjdu já, nehledě na to, že bys mohla potřebovat mou pomoc při vstřebání svého odkazu…“ Cooper jí zavalil  hromadou argumentů. „Dobře,“ rezignovala. Nasadil jí brouka do hlavy. „Na kolikáté místo se posouvám?“ „Třetí,“ přes obličej mu přejel podivný výraz. „Kdo je přede mnou?“ brala to s naprostým klidem. „Já a Reef.“ Tentokrát ten pohled pochopila. „Ty si na to hrdý?“ Mlčky, ale s úsměvem přikývl. „Počkat a to mám být s tebou ve větším bezpečí než s Ruby?“ její vyrovnanost se rázem vypařila. „Ano máme s Valeriem jisté nevyřízené účty, chce mě zabít sám…“ zase se smál.

Dojeli na hřbitov. Cooper jí doprovodil až na místo odpočinku Ryderových. „Kdyby něco, budu stát za rohem.“ Jen přikývla. V krku jí narostl takový knedlík, že nevydala ani hlásku. Celá ta pochmurná atmosféra na ní dopadla svou drtivou silou. Očistila náhrobní desku a položila tam bílé lilie. „Stýská se mi po vás,“ šeptala tiše. O černou žulovou desku se rozbila první slaná kapička. Posadila se do tureckého sedu naproti hrobu a zavřela oči.

Modré nebe zmizelo pod příkrovem černých bouřkových mraků. Dešťové kapky se hlasitě tříštily o listí stromů a nebe ozářil první blesk. Beth otevřela oči a nemohla uvěřit tomu co vidí. Nad hrobem rodičů se vznášelo něco, co jí připomínalo polární záři. „Coope!“ pohotově k ní přiskočil a přidržel ji za ramena, aby zůstala jak je. „Zůstaň sedět, ruce polož na kolena dlaněmi vzhůru, zavři oči a pokojně dýchej.“ Když udělala, oč jí žádal pokračoval. „Představ si, jak tě ta záře naplňuje, blíží se k tobě, cítíš její sílu? Nebraň se tomu, přijmi svůj odkaz, to nejcennější, co ti rodiče mohli zanechat.“ Zhluboka se nadechla. Najednou to pocítila. Jejím tělem jako by projel elektrický výboj, poté se zhroutila. Coop ji vzal něžně do náruče a odnesl ji do auta, cestou domů se začala probírat. „Dokázala si to. Jsem na tebe pyšný…“

4. kapitola

FIVE YEARS AGO

Dva roky trvalo než se Bethany naučila správně meditovat, aby pochopila odkaz svých předků. Rok než jejich zkušenosti převedla do reality a využila je ve svůj prospěch v soubojích. Další dva roky musela Cooperovi dokazovat, že na to opravdu má, že je připravená a si zaslouží jít do akce. Celých těch dlouhých pět let v posilovně tvrdě makala na své fyzičce. A teď se konečně dočkala. Ležela na posteli ve svých oblíbených Leviskách, bílém tílku a vytahané černé mikině. Coopere ani nemusel zaťukat na dveře, byl jeden z mála, které poznala na několik set metrů podle zvuku jeho kroků i osobité podmanivé vůně. Hned se zvedla a otevřela mu. Opřela se provokativně o futra. „Copak mi to neseš?“ „Uvidíš,“ hodil po ní velkou sportovní tašku, kdy by to udělal před pěti lety neudržela by jí v obou rukou, jak byla těžká, teď jí ale ladně chytila do jedné… „Za hodinu vyrážíme,“ pod návalem štěstí ho objala. „Díky Coope.“ Ta unáhlená reakce je oba zarazila.

Bethany povolila své sevření, přesto její ruce zůstaly ležet na jeho ramenou. Hleděli si chvíli do očí. Tři roky kolem sebe kroužili. Jejich zamilovanost byla doslova do očí bijící. Ale ani jeden z nich neudělal ten zlomový krok. Beth doufala, že ten první krok udělá on, zatím co Cooper ji nechtěl vystavovat dalšímu nebezpečí tím, že by si spolu něco začali. Kdyby se to rozkřiklo na nesprávných místech, stala by se terčem číslo jedna. Vzal její dlaně do svých a stáhl je z ramen. Stále stáli proti sobě hluboce zahleděni jeden druhému do očí. Cooper se začal pomalu sklánět k ní. „Sakra,“ pomyslel si, najednou jako by se opařil, rychle pustil její ruce. „Měla by ses připravit,“ spěšně odešel pryč. Zklamaně se opřela zádama o futra a povzdychla si.

Uvnitř tašky našla svou černou, koženou bundu. Dvě stříbrné poloautomatické pistole Springfield XD ráže pětačtyřicet s několika zásobníky, které obsahovaly kulky naplněné dusičnanem stříbrným. Další byl Samurajský meč – Katana. Padl jí přesně do ruky,  jako na míru dělaný. Patřil jejímu otci, když se jí poprvé dostal do rukou plakala. Od té doby se stal její nejoblíbenější zbraní. Pevně uchopila rukojeť a protočila zápěstí. Slyšela, jak čepel projela vzduchem. „Nádhera,“ vydechla. Pečlivě si prohlížela sto dvacet centimetrů dlouhé lesknoucí se ostří. Odložila meč na připravený stojan a dál se hrabala v tašce.

Neprůstřelná vesta byla nutnou povinností, další věc, kterou vytáhla byly vysoké černé šněrovací boty přesně ve stylu, aby se jí hodily k bundě. „Paráda,“ konečně měla vše co potřebovala. Převlíkla se do úzkých jeansů, které napasovala do pevně utažených naleštěných bot. Na triko s dlouhým rukávem natáhla vestu, na to popruhy na zbraně a přes ně bundu. Bunda byla na páteři speciálně vyztužená, vlastně v ní byla zašitá pochva na meč takže ho tam velice obratně zasunula. Jako poslední si nasadila nákrčník, i ten stejně jako vesta patřil do povinné výbavy, chránil je před pokousáním. Stoupla si před zrcadlo a spokojeně se prohlídla. Dlouhé rezavé vlasy stáhla do ohonu. Oči zvýraznila řasenku a podmalovala černou tužkou. Cítila se a vypadala skvěle, motorkářskou helmu chytila do podpaží a vydala se odhodlaně do garáže ke své Hondě CBR.

Všichni ze skupiny už čekali venku, jediný kdo tam ještě chyběl byl jejich leader – Cooper. Beth naskočila na svou motorku a vyjela z garáže. V tu chvíli se vedle ní objevil šéf. „Sedne ti to,“ zašeptal. Jeho poznámku přešla bez odpovědi, ani se na něho nepodívala. Cítila se ublíženě za to, jak zmizel z jejího pokoje. Rozhodla se ho ignorovat.

„Jedeme,“ zavelel Coop a nasedl do svého jeepu. Vyjeli směrem k opuštěnému doku v přístavu. Gideon jim už léta dělal informátora, takže šli najisto. Coop věděl, že nikdo ze Starších nebude venku a tak vzal Beth sebou. Nikdy by si neodpustil, kdyby se jí něco stalo.

Nebylo žádným tajemstvím, že od upírů se nedá čekat nic dobrého. Obchodovali de facto se vším nezákonným, se zbraněmi, s drogami a s lidským orgány. Do jejich vlastnictví spadalo i několik krevních bank, nemocnic a spousta finančních institucí. Byli, stejně tak jako “ochránci“, napojeni i na policii.

Cooper se rozhodl jim dnes překazit předávku drog. Rozdělili se na dvě skupiny, aby mohli tu upírskou pakáž obklíčit. Coop zůstal s Beth. Vystoupil z auta, zatím co si Beth sundavala helmu. V naprosté tichosti jí naznačil, že má jít před ním. Když procházela těsně kolem něj, do nosu ho praštila vůně jejího parfému. „Proč mi tohle dělá?“ ptal se sám sebe. Už nedokázal déle odolávat. Chytil jí za ruku a prudce jí otočil čelem k sobě. Opět se utápěl v jejích temně modrých očí. „Slib mi, že budeš opatrná,“ zašeptal. Přikývla s kamenným výrazem. Už se pomalu otáčela k odchodu, ale pak se konečně stalo to, na co tak dlouho čekala. Položil jí ruku kolem pasu a přitáhl si jí blíž k sobě. Vášnivě přitiskl své rty na ty její. Pevně k sobě tiskl to pevné drobné tělo a nenechával jí téměř žádný prostor pro dýchání. Pod tíhou jeho polibku se jí podlomila kolena. „Možná bych tě měl stáhnout,“ škodolibě se usmál. „To určitě,“ ironicky odsekla a vydala se vstříc prvnímu dobrodružství.

Moment překvapení jim jako vždy nevyšel, upíři mají prostě uši a oči všude… První se k nim otočil asi třicetiletý plavovlasý upír, jeho obličej se okamžitě změnil. „Coope, Coope, Coope, ty si prostě nedáš pokoj. Asi tě vážně budu muset zabít,“ usmál se a odhalil řadu nebezpečných zubů. Ve vteřině vytáhl zbraň a vystřelil po něm. Cooper skočil za první krabici, kterou viděl, aby se před palbou ukryl. „To víš Connore, už se mi po tobě stýskalo.“ To bylo poslední, co stačila Beth zaregistrovat, pak už se musela starat sama o sebe. Jak záhy pochopila, střelné zbraně si neoblíbili ani jejich nepřátelé.

Během deseti vteřin Beth vyprázdnila zásobníky a na jejich výměnu už nezbyl čas. Za jejími zády se objevila drobná hnědovlasá upírka a nebezpečně vrčela. Sotva se na ní Beth otočila, dostala první kopanec do obličeje. „Au.“ Z nosu se jí spustila červená. Sáhla na záda a vytáhla meč. Celý souboj netrval ani deset vteřin než se Beth podařilo useknout jí hlavu. Po boku se jí objevila další upírka. „Zabilas mi kámošku mrcho,“ vyštěkla. „Fajn, můžeš jít hned za ní,“ … se třetím a posledním upírem už to Beth neměla tak jednoduché. Sekl jí mečem do nohy s takovou razancí, že padla na kolena. „Ty hajzle,“ šel přímo proti ní s úmyslem jí dorazit…

Klečela a rychle zkontrolovala, jak je ta rána hluboká. Naštěstí nepřetnul žádnou šlachu, trefil se přímo do lýtkového svalu, ztrácela hodně krve. Zbystřila. Slyšela jak se ve vzduchu mihlo ostří mířící přímo na její srdce. Ruka svírající meč automaticky vystřelila a Beth zavčasu odrazila útok. Na boj jí sice Coop připravil dokonale, ale jak zvládat zranění se bude muset ještě naučit. Namáhavě se postavila, v noze jí nepříjemně zaškubalo, přesto neztrácela odvahu. „Zničil si mi nové kalhoty,“ pronesla tichým naštvaným hlasem. „Za chvíli už tě to mrzet nebude,“ usmál se a znovu se rozmáchl těžkou zbraní. Rychle se přikrčila a on promách naprázdno. Na zem dopadl pramínek jejích vlasů. Beth proti němu zaútočila ve stejný okamžik. Ostří mu zajelo do břicha jako po másle. Hrot meče se upíra stále dotýkal, když padal omráčeně k zemi. Klečela na zemi, jen se napřáhla, aby dokončila svou práci a usekla mu hlavu. Rozhlídla se po okolí. Boje pomalu ustávaly, nastal čas úklidu… Sebrali vše, co by se mohlo hodit, peníze, zbraně i šperky. Mrtvé upíry naházeli na jednu hromadu a spálili je. Kdyby to neudělali, postaralo by se o to slunce, ale tak dlouho čekat nemohli, potřebovali rychle zahladit stopy než ulice naplní lidé mířící do práce…

Kulhavým krokem se dobelhala k motorce. „V pořádku?“ ten známý milý hlas dával zapomenout její bolesti. „Jistě,“ hrdě se napřímila a otočila se čelem k němu. „Na poprvé sis vedla docela dobře.“ „Docela?“ urazila se „Měl si bojovat a ne mě hlídat.“ „Zvládam obojí,“ samolibě se usmál. „Co noha, mám ti převést motorku?“ „Ne díky, to zvládnu sama.“ Nasadila si helmu a ladně na motorku naskočila. Dorazila domů jako první a šla rovnou na ošetřovnu. „Ahoj Beth, jste tu rychle.“ Posadila se na okraj ošetřovatelského lůžka. Motala se jí hlava a dělalo se jí špatně od žaludku. „Jela jsem napřed.“ „No povídej, jak sis to užila?“ Beth se složila na lůžko a dál už nevnímala. Probrala se až ve svém pokoji převlečená a ošetřená. Cooper seděl na okraji její postele. „No to je dost?“ usmál se. Zmateně se posadila. „Během pár dnů by se to mělo uzdravit. Ruby mi říkala, že je to pěkně hluboký. Málem mě umlátila, když zjistila, že jsem tě nechal odjet v tomhle stavu na motorce.“ Všimla si mizejícího monoklu. „Ruby?“ jen přikývl. Oba se rozesmáli.

5. kapitola

„Bethany, zlato,“ dvěma prsty pohladil Cooper křehkou dívčí tvář. Přesto, že sklopila hlavu vzhlédla k němu. Jeho spanilou tvář zahalil závoj smutku. Cítila, jak v ní narůstá panika. Bála se toho, co chce říct. Tušila, že to jednou přijde. Do očí se jí draly první slzy. „Mrzí mě, že jsem ti ublížil. Sama víš, jak to je Beth.“ Na malý okamžik se odmlčel, „mám tě rád. Není na světě nic, co bych si přál víc než být s tebou, ale nemůžu tě vystavit takovému nebezpečí. Nehodlám tě vědomě ohrožovat.“ Nedokázala ze sebe vypravit ani slůvko. Tak ráda by mu řekla, že ho miluje, a že její život bez něho nemá smysl, ale k čemu by to bylo? Palcem jí otřel slzu stékající po tváři. „Ne Beth prosím tě, neplakej,“ z jeho hlasu na ní doléhala vlna zoufalství. Nedovedl se na to déle koukat. Rychle jí políbil na čelo a zmizel z jejího pokoje.

Bethany zabořila hlavu do polštáře. Chodbou se rozezněl výkřik bolesti a zlosti. Cooper se jí líbil od první chvíle, kdy se seznámili, i když tenkrát jí trochu děsil. Po tom, čím si prošli se jí dostal pod kůži víc, než si byla ochotná připustit. Naučil jí vše co znal, strávili spolu při tréninku stovky hodin. Neustále se něčemu smáli. Byl jako její otec, učitel, bratr a nejlepší přítel. Doufala, že se jednou stane i jejím milencem, ale teď, teď už neměla v co doufat. V několika vteřinách pohřbil všechny naděje. Nenáviděla tu bezmoc, která v ní rostla, dusila se tím. Ztěžka zalapala po dechu a z hrdla se jí vydral zvuk připomínající řev zraněného zvířete.

Potřebovala vypadnout. Rychle na sebe hodila oblečení, podpaží sevřela helmu a vyběhla směrem do garáže. Rychlá jízda by jí mohla poskytnout aspoň nějakou útěchu. Už si myslela, že proklouzne bez povšimnutí. Mezi posledními dveřmi ale narazila na jednoho z Cooperových nejlepších přátel. „Ahoj Beth.“ „Čau Spiku.“ „Koukám, že máš naspěch.“ „Hm,“ neměla náladu ani čas na vybavování. Stěží držela slzy.  „Buď opatrná, za hodinu se setmí.“ „Já vím,“ naskočila na motorku a vyjela.

Zastavila asi po sto kilometrech u nějakého zapadlého baru. Zaparkovala a vešla dovnitř. Posadila se na bar a objednala whiskey. Tři panáky vypila na ex. „Blbej den, co?“ přisedl si k ní celkem pohledný mladík. Unaveně se na něho podívala a tiše pronesla: „Blbej život.“ Natáhl k ní ruku. „Magnet na průsery, těší mě.“ V tu chvíli vyprskla smíchy, alkohol začínal působit. „Ne vážně, já jsem Coal.“ „Bethany.“ Objednala si dalšího panáka a rozpovídala se. Moc toho ale k povídání nebylo. S minulostí se nerada chlubila, a kdyby někomu řekla, co dělá teď, asi by jí zavřeli do blázince.

„No a co děláš ty Coale?“ snažila se převést téma hovoru na něj. „No to je trochu složitý.“ „Hořím zvědavostí,“ začala s ním koketovat. Naklonil se k ní. Ucítila jeho horký dech na svém krku. „Zahráváš si s ohněm Bethany,“ zašeptal jí do ucha. Provokativně zvedla jedno obočí. „Ještě jsem se nespálila,“ s úsměvem se natáhla pro skleničku. Vyndala z ní kostku ledu, přejela si s ní po rtech a pak jí rozkousala… „Hmm, si vážně pěkná víš to?“ Do tváří se jí nahrnula červeň, nikdo jiný s ní takhle nejednal. Její smysly s přibývajícím alkoholem otupovaly, takže si ani nevšimla jakou sortou „lidí“ se podnik zaplnil.

Protože nedorazila k večeři, rozhodl se Cooper, že se u Beth zastaví než vyrazí na další akci. Vzhledem k jejímu zranění nepředpokládal, že se připojí. Překvapilo ho, že není ve svém pokoji. „Beth? Bethany!“ Do mysly se mu vkrádalo nepříjemné tušení. Rozběhl se na ošetřovnu. „Ruby, Ruby neviděla si Beth?“ Zavrtěla hlavou. „Nejspíš bude u sebe.“ „Tam není, kruci,“ rozčíleně udeřil pěstí do stolu. „Nechtěl bys mi říct, co se děje?“ tvrdě si ho změřila pohledem. „Neříkej mi, žes to udělal?“ „Jo, posral jsem to Ruby.“ „Sakra Coope, ty seš takovej vůl. Byl si v garáži?“ Praštil se dlaní do čela. „Já jsem idiot.“ Rychle se rozběhl do garáže, samozřejmě se mu tušení potvrdilo. Motorka zmizela. Vytáhl z kapsy mobil a vytočil důvěrně známé číslo. „No tak Beth, zvedni to. Zvedni ten zatracenej krám.“ Ze sluchátka se ozval tón obsazení. Zavěsila. Během deseti vteřin se Coop objevil v hlavní pracovně. „Reefe, vystopuj Bethanin mobil. HNED!“

Bethany díky pití a příjemné společnosti úplně odhodila starosti, před kterýma utekla. „Je tu horko, nepůjdeme ven?“ zeptala se. Coal jen přikývl. Náhle ucítila nutkavou potřebu, toužila po mužském objetí. Sotva vyšli z hospody pověsila se mu kolem krku a začala ho líbat. Jejich rty se pohybovaly v dokonalé souhře. Přirazila ho ke zdi. Coal jí jednou rukou držel v pase a druhou za zadek. Prstama mu vjela do vlasů. Jejich vzájemná vášeň se stupňovala. „Jsi tak sladká Bethany,“ vydechl vzrušeně a znovu jí začal líbat. V další vteřině jazykem narazila na něco ostrého. „Au,“ v ústech ucítila pachuť krve. V úžasu otevřela oči. Nemohla tomu uvěřit. Z pohledu do jeho jantarových očí jí naskočila husí kůže. Tvářil se, jako když si znalec otevře lahev dobrého vína a olízl kapku krve ze svého rtu. „Hmmm, ochránce. Vaše krev je vynikající…“ Rychle se natáhla pro svůj meč, ale s údivem zjistila, že ho nemá. „Hledáš snad něco?“ Pomalu a sebevědomě se otočila. Přehazoval si její meč z ruky do ruky. Tu tvář poznala hned, „Connore?“ „Vida, vida na koho jsme narazili. Cooprova mladičká posila.“ Snažila se posoudit situaci, ale množství vypité whiskey jí to značně ztěžovalo.

Connor se rozpřáhl. Jen tak tak uskočila před dobře mířeným úderem. Její tělo naštěstí reagovalo rychleji než mozek. Rychlým kopem s otočkou se jí podařilo Connorovi podrazit nohy, ten to nečekal. Dopadl na znak a upustil její zbraň. Šlápla mu na krk. Zezadu jí za paže popadl Coal a odhodil ji pár metrů stranou. Dlaněmi se odrazila od země a dopadla pevně na nohy. Stála neozbrojená proti dvěma upírům. „To sis toho moc neužila. Každopádně Valeria tvá návštěva jistě potěší. Už dlouho prý neochutnal kvalitní značku…“ Pevně sevřela ruce v pěst. „Tak si pro mě pojďte,“ i přes značně nevýhodné postavení jí neopouštěla drzost.

Cooper přišlápl plynový pedál až k podlaze. Řítil se přes město jako šílenec. V hlavě mu křičela jediná myšlenka: „Vydrž Beth.“ Na tachometru měl skoro dvoustovku. „Jedeš jak magor, doufám že nás nezabiješ dřív, než tam dojedeme,“ poznamenal Reef i když nálada v autě byla pod bodem mrazu v duchu se usmál.

Connor a Coal už na nic nečekali a zaútočili. Jednoho odrazila kopem do obličeje, než se stačil vzpamatovat podařilo se jí Coalovi zlomit vaz, podle stylu jeho boje byl teprve začátečník. Několika přemety se dostala ke svému meči. Zvedla ho v pravou chvíli, aby Connora zatavila uprostřed útoku. Myslel si, že jí stihne chytit a kousnout. Ostří se těsně dotýkalo jeho hrdla. „Sbohem.“ Jednou svižnou ranou mu usekla hlavu. Odkopla ještě stojící tělo. Jenže se jí to trochu vymklo z ruky. Špatně odhadla sílu úderu a tělo proletělo zavřenýma dveřma do baru. „Šikovná holka!“ V hlavě se jí jako ozvěna rozlehl Coalův hlas. Jasně, zlomení vazu na upíry nezabírá.

Z rozražených dveří vyšlo deset upírů. Všichni si jí měřili nepřátelským pohledem a nebezpečně vrčeli. „Sakra,“ sykla a počítala své šance. Žádné nebyly. Neměla kam utéci a proti takové přesile se jistě neubrání. Jeden nedočkavec vyskočil z řady. Bethany jej ve skoku ladně rozsekla vedví. „Chci jí živou,“ zakřičel Coal. Díky němu se dostala do výhody. Postavila se obrané pozice s mečem připraveným k zásahu. Na vteřinu zaváhala a otočila se  za záda, aby zjistila, co dělá Coal. Na tohle čekal. Uhodil jí do obličeje s takovou silou, že jí rozsekl obočí. Cítila jak jí po tváři stéká pramínek krve.

6. kapitola

Z dálky uslyšela přijíždějící auto. Ten zvuk by poznala kdykoliv a kdekoliv. Cooperův jeep. Rychle se přiblížil  a se smykem zastavil asi metr od Beth. Coal musel uskočit, aby ho nesrazili. Z auta vyskákalo pět mužů a postavili se dívce po boku. „Srabi, je vás deset na jednu holku?“ Na každého z nich se se zavrčením vrhl jeden upír. Beth stála opět tváří v tvář Coalovi.  Cooperova skupina to tam velice rychle vyčistila, i když jim několik kousků uprchlo. Beth souboj nijak neprotahovala, protože neměl Coal žádnou zbraň, ukončila ho dřív než  začal.

Raději by ale čelila deseti upírům než jednomu rozzuřenému Cooperovi. Statečně se postavila čelem k němu. V jeho tváři se zmítalo několik pocitů. Strach, radost, láska a hněv. „Si v pořádku?“ mlčky přikývla, pohled zaryla do země. „Můžeš mi to nějak vysvětlit? Zbláznila ses nebo co?“ Jen pokrčila rameny. „Zasloužila bys pár facek. Kde jsou ty roky tréninku. Vybrala sis jedinej upírskej bar v okolí dvou kilometrů!“ křičel. Na krku mu naběhla žíla.  Otočil se ke svým mužům. „Jedeme domů.“ pak se  pohledem vrátil k ní. „A ty,“ vztekle zatnul ruce v pěst. „Nepočítej s tím, že s náma v nejbližší době někam pojedeš. Máš zaracha jasný?“ mlčky přijala svůj trest. Ukazováčkem nadzvedl její bradu a druhou rukou zkontroloval její rozseklé obočí. Bolestně sykla. „Až přijedeme dojdi si za Ruby, to obočí potřebuje sešít,“ hlas se mu vrátil k normálu, ale stále působil odtažitě.

Beth šla z ošetřovny rovnou do svého pokoje. Mrzelo jí, jakou blbost vyvedla. Zamotala se do peřiny a se slzami v očích usínala. Ani druhý den ráno se nemohla zbavit špatné nálady.  Proto se rozhodla, že z postele nevyleze. Po celém domě se rychlostí blesku rozkřiklo co provedla. Nechtěla nikoho vidět. Necítila se na to čelit vyčítavým pohledům ostatních členů týmu. Dopoledne jí pěkně kručelo v břiše.

Poslouchala, co se na chodbě děje. Kolem jejího pokoje několikrát prošel Cooper. U jejích dveří pokaždé zaváhal, na chvíli se zastavil a šel zase dál. Když kolem procházel po dvanácté zaťukal. „Bethany otevři,“ naléhal. „Ne.“ Opřel se čelem o dveře a dlaň mu sjela ke klice. „Beth, prosím.“ „Ne Coope, di pryč, chci být sama.“ „No tak, měla bys jít aspoň na oběd.“ „Nemám hlad,“ odsekla, ale její žaludek bolestivě zaprotestoval. Jeho kroky se vzdálili. Za chvilku opět někdo  zaťukal. „Ruby, prosím tě nech mě.“ „Beth pust mě dovnitř. Přinesla jsem ti něco k jídlu a musím se podívat na tu nohu.“ Otráveně vylezla z pelechu. Rychle se skoukla v zrcadle. Místo vlasů vrabčí hnízdo a pod očima pytle z nevyspání. S opuchlým obočím a monoklem působila děsivě. „Skvělý,“ ironicky se na sebe ušklíbla. Neochotně odemkla a Ruby bez vyzvání vstoupila. „Teda holka, ty máš ránu. Vypadáš jak po flámu.“ Beth se křečovitě usmála, věděla, že má pravdu. „Oblíkni se, půjdeme na oběd.“ Žádné jídlo jí nepřinesla, využila to pouze jako záminku, aby se dostala dovnitř. „Nikam nejdu. Ruby podělala jsem to. Budu všem akorát pro smích.“ Skryla svůj obličej do dlaní. „Prosím tě, dneska už si na to nikdo ani nevzpomene. Horkým tématem je Valerius, říká se že zavítal k nám do města, tak se seber.“

„Co Cooper?“ nasadila provinilý výraz. „Cooper, je idiot. Vůbec mi o něm nemluv. Beztak je to všechno jeho vina.“ Beth nechápavě vykulila oči. „No moc nekoukej, kdyby se nechoval jako kretén, nic z toho by se nestalo. Myslíš si, že o tom nikdo neví? Celej barák uzavírá sázky na to, kdy se vy dva dáte dohromady.“ Beth spadla brada. „Jsem v šoku.“ „No zpátky k němu, celej den se po domě potlouká jako tělo bez duše. Neříkej mi, že tu nebyl.“ „Třináctkrát…“ odtušila. „Doufám, žes ho vyhodila. Nic jinýho by si nezasloužil. Ať se chvíli užírá, neuškodí mu to.“ Ruby přešla ke skříni a hodila po Beth nějaké oblečení. „Tohle si vem, pak ti zamaskuju toho monokla a vyrazíme do města. Trocha rozptýlení nám neuškodí.“

Po obědě se holky vydaly na nákupy a večer do kina. K jejich velkému překvapení běžel zrovna film o upírech. Vzhledem k jejich zkušenostem jim to přišlo spíš jako parodie než jako romantika. Upír, který se zamiluje do člověka. „To je teda pěkná blbost,“ Ruby vycházela z promítacího sálu celkem otráveně. „Chtěla bych vidět, jak se někdo z té pakáže dobrovolně vzdá lidské krve. Roztrhat a spálit.“ S úsměvem na rtech se zarazila: „I když musím uznat, kdybych potkala někde upíra jako je James … hmmm,“ v očích jí ďábelsky zajiskřilo. „Si prdlá,“ rozesmála se Beth.  „No a co dál? Půjdem na disko?“ Ruby překypovala energií, zatím co její kamarádka se sotva držela na nohou. „Prosím tě dost. Nepřeju si nic jinýho než horkou sprchu a postel. Už padám únavou. Vůbec necítim chodidla,“ odmlčela se. „Mrcho, kdybys byla kamarádka, necháš mě jít v keckách.“ „Tak jedem domů, možná zbylo ještě něco od večeře.“ „Před chvílí si dojedla, máš snad tasemnici?“ Ruby se zatvářila uraženě. „Jsem ve vývinu,“ podotkla a vyplázla na Beth jazyk.

Horká sprcha rozpouštěla všechny starosti. Trvalo to asi dvacet minut než se Bethany donutila vylézt z vany. Jednou osuškou si obalila vlasy a druhou si utáhla kolem těla. Otevřela dveře do koupelny a její čichové buňky polechtala ta nejkrásnější vůně na světě. Párkrát zamrkala, jestli se jít to nezdá. Seděl v křesle přímo naproti ní. Černé tílko podtrhovalo je vypracovanou postavu v kombinaci s vojenskými kalhotami, byl velice sexy. „Můžeš mi odpustit?“ zašeptal. „Coope, co tu děláš?“ „Nemůžu spát. Musel jsem tě vidět Beth…“

Postavil se, rozvážným, pomalým krokem se k ní přibližoval. Stáhl jí ručník z vlasů, ty  se dívce v drobných zlatých prstýncích rozprostřely po zádech. Položil ruce na její boky a přitiskl ji na sebe. Stála jako omráčená, pak v hlavě uslyšela poplach. „To je zase nějaké chvilkové pomatení mysli, abys mi mohl připomenout, že se mnou být nechceš?“ Tohle byla rána pod pás, zasloužená, to věděli oba. „Neřekl jsem, že nechci…“ opět se utápěl v jejím pohledu. „Miluji tě,“ zašeptala a vzápětí se chytla za ústa. „Řekla jsem to nahlas?“ vyhrkla zděšeně. „Ano.“  Políbil jemně její sametové rty. Chytila ho kolem krku. Oddávala se jeho lačným hlubokým polibkům. Nechal osušku sklouznout z jejího těla na zem.  „Jsi nádherná.“ Beth celá zrudla. Ladně jí zvedl do náruče a odnesl do postele. Lehl si vedle ní. Prsty něžně hladil dokonalé křivky jejího těla. Nechával to na ní aby začala, až bude připravená. Neuběhlo ani pět minut, když se pustila do boje s jeho páskem od kalhot…

Mezi polibky a hlasitými vzdechy šeptala jeho jméno. Společně dosáhli vrcholu extáze. Náhle se v ní vzepřela ohromná vlna emocí, se kterýma se nedokázala vyrovnat. Po tvářích jí začaly stékat slzy. To Coopera vyděsilo. „Ublížil jsem ti?“ Jen zavrtěla hlavou. Schoulila se do jeho pevné teplé náruče. „Co se stalo? Musíš mi to říct,“ mluvil tichým konejšivým hlasem. Neuměla odpovědět, zapomněla jak se otevírá pusa a jak se používají hlasivky, její tělo bylo v nějakém podivném tranzu. Cooper měl pocit, že uběhla celá věčnost než promluvila. „Když to bylo tak… tak krásný,“ zápěstím si otírala uslzené oči.  „Hlupáčku, takhle už mě neděs,“ políbil ji na čelo. Oba usnuli tvrdým hlubokým spánkem, který se dal srovnat s bezvědomím.

Celým domem se rozlehla poplašná siréna. „Sakra, tak pěkně se mi spalo,“ zakňučel Cooper.  „Co to je za řev?“ Beth stěží rozlepila víčka. „Starší,“ Cooper se oblékl tak rychle, že ho svými ospalými smysly sotva zaregistrovala. „Vyrazili na lov, zřejmě Valerius.“ Vypálila z postele jako raketa. Začala se připravovat na boj. Cooper se k ní se zájmem otočil. „A ty děláš co?“ nechápavě na něho pohlédla. „Co by, připravuju se na lov.“ „Miláčku to, že jsme dnešní noc strávili společně nic nemění na tom, že máš zaracha. Takže si klidně můžeš zase zalézt do postele. Probudím tě až přijdu.“ „Ale vždyť to je Valerius.“ Něžně vzal její obličej do dlaní. „Beth, lásko moje…“  Další slova ztrácela význam. Pochopila, že to myslí vážně. Mezi dveřmi ho rychle políbila. „Opatruj se!“ „Budu,“ opětoval její polibek se stejnou vášní. „Beth, byl bych rád, kdyby náš vztah zůstal mezi námi. Nikdy nevíš, co se může stát, a já si nechci vzít na triko, že po tobě půjde celej upírskej svět.“ Přikývla. Cooper zmizel ve stínu tlumeného světla. Beth se vrátila do postele, ale usnout už nemohla. Pořád se převalovala ze strany na stranu. Vidina toho, že někde venku pobíhá hladový Valerius se svou gardou, jí převracela vnitřnosti naruby.

Nedovedla jen nečinně ležet. Potřebovala se něčím zabavit, jinak by zešílela z nepříjemných úvah, které okupovaly její mozek. Kdyby tam tak mohla být a vidět, že je Cooper v pořádku.  Hodila na sebe tepláky a tílko a vyrazila k jejich soukromému baru v přízemí. Posadila se na barovou židličku a kývla na Kylu, aby jí přinesla panáka. Po barovém pultu k ní dojela whiskey. „Díky,“ rychle ho do sebe kopla. Nervózně třásla nohou.    „Dáš si?“ Kyla k ní natáhla ruku s krabičkou cigaret. Beth tomu nikdy neholdovala, ale dnes neodmítla. Nikotin ji přinesl pocit příjemného uvolnění. „Klid Bethany, budou v pořádku. Za pár hodin jsou tady.“ „Pár hodin, přijde mi to jako celá věčnost. Jak můžeš být tak v klidu, vždyť tam máš kluka?“ Kyla už několik měsíců randila se Spikem. „Slíbil mi, že se vrátí. Já mu věřím Bethany, nikdy mě nezklamal,“ špitla a přes obličej jí přeběhl zamilovaný výraz.

Po neuvěřitelně dlouhých třech hodinách se Beth vypravila na ošetřovnu. Tentokrát do boje vyrazila i Ruby, takže bude potřeba se připravit pro příjem zraněných. Ve velkém hrnci převařila vodu. Na pečlivé hromádky poskládala podle velikosti několik druhů obvazů. Do sterilizátoru vložila pro jistotu několik sad na šití a zapla ho. Rozhlížela se kolem dokola a přemýšlela, co ještě udělat. Na malý stoleček vedle lůžka postavila litrovou láhev s desinfekcí a vatu.

Vrátila se do baru a než stihla dokouřit v pořadí asi patnáctou cigaretu, do dveří se nahrnuli první zranění. Byli skoro celí od krve. V čele šel Reef se Spikem a v náručí nesl zraněnou Ruby… Při pohledu na ni se Beth udělalo nevolno. „Co?“ nestihla větu dokončit. „Jeden z těch bastardů jí ošklivě zlomil nohu, před chvílí omdlela.“ Znamenalo to, že si se všemi zraněními bude muset poradit bez její pomoci. „A co vy dva?“ „Pár škrábanců a modřin, znáš to,“ usmíval se celkem spokojeně Spike. Na jazyku jí pálila jedna jediná dotěrná otázka. Neudržela jí v sobě. „A Cooper?“ Oba dva se zarazili. „Promiň Beth, naposled jsem ho viděl na nože s Valeriem,“ vzdychl Spike. „Sama víš, že je to u něj  naprosto normální, většinou se z akce vrací jako poslední. Neboj, je to chytrej chlap, uvidíš, že se tu každou chvílí objeví,“  mrkl na ní Reef. A za nim přešlapovala většina z dnešní výpravy. Všichni pěkně zřízení. Beth se kvapně přesunula na ošetřovnu.

7. kapitola

Reef položil Ruby na lůžko a Beth jí roztříhla kalhoty od zdola až do půle stehna. Čekala jí opravdu nehezká podívaná. Přelomená holení kost prořízla kůži a ošklivě trčela ven. Jen tak tak se Bethany nepozvracela. „S tímhle si neporadím, musíme jí dostat do nemocnice, tohle srovná jedině doktor. Reefe prosím tě odvezeš jí?“ „Jistě.“ Okoukla jeho zakrvácené šaty. „Dej si sprchu a potom přijď, teď vypadáš, jako řezník.“ „Však to vlastně jsem,“ oba se pousmáli. Beth ránu pečlivě vyčistila a obvázala. Pak jí ještě omyla obličej, na tváři se vybarvovala pěkná modřina, převlékla ji do čistého trička a pomohla jí naložit do auta.

Vrátila se do baru na jednoho rychlého panáka. Cooper ještě nedorazil. Doléhala na ní panika. Uběhla hodina, co se téměř všichni vrátili a ON nikde. Několikrát se mu pokoušela dovolat na mobil, ale byl nedostupný. Na ošetřovně vyčistila a zašila tolik řezných ran, že by se tím mohla živit. Její stehy by předčily umění kdejakého chirurga. Jako poslední přišel na řadu Spike, který se do té doby věnoval Kyle. V naději zvedla svůj unavený pohled. Došlo mu, jakým směrem se ubírají její myšlenky, úlevu od obav jí bohužel nepřinášel. „Ještě nepřijel.“ Stěží zadržovala slzy deroucí se napovrch. „Sedni.“ Nakázala mu. „Tak ukaž.“ Spike si sundal tričko zmáčené krví. „Spiku, ty ses zblázni! Proč si mi rovnou neřekl, že si takhle zraněný? Ztratil si zbytečně moc krve, potrvá dýl než se to zahojí.“ Rameno měl probodené skrz na skrz. Meč projel pod klíční kostí a na zádech vylezl těsně nad lopatkou. Namočila vatu a omyla zasychající krev. Celé rameno mu potom polila desinfekcí. Pořádně to štípalo, Spike se neubránil tlumenému zamručení. Na každé straně mu udělala pěkných dvanáct stehů, celou ruku obvazem přivázala k tělu. „Aspoň na dva dny.“ „Ale…“ „Řekla jsem dva dny, a běda, jak tě uvidim bez toho. Za tři dny se za mnou stav, vyndáme ty stehy. Teď se jdi najíst potřebuješ doplnit síly.“ „Děkuju Beth,“ ochranitelsky ji políbil na čelo.

Konečně všechny ošetřila. Zůstala v místnosti naprosto sama. Doléhala na ní únava a zoufalství. Aby zahnala chmurné myšlenky pustila se do úklidu. Vydrhla celou ošetřovnu savem. Páchlo to tam čistotou, připomínalo to nemocnici. Posadila se do křesla pod oknem, hlavu opřela o paži položenou na stolku, usnula.

Neprobudilo ji ani zaklepání na dveře. Ty se vzápětí otevřely. Po ošetřovně se roznesla vůně mužského potu a krve. Ta vůně polechtala její čichové buňky, probrala se. Protřela unavené oči. „Coopre!“ Zabouchl za sebou dveře. „Ahoj kotě,“ na jeho strhaném obličeji se rozzářil úsměv. Kolena se mu podlamovala. „Coope!“ rozběhla se k němu. Podepřela ho pod ramenem a pomohla mu vylézt na lůžko. „Co ti je?“ Chytil ji za ruku a přitáhl si jí k polibku. „Jsem hrozně unavenej Beth a ten parchant Valerius mi zase pláchnul,“ podotkl zklamaně. „Dostaneme ho, neboj. Zranil tě?“ „To nic není, stačí se vyspat a zhojí se to.“ „Podívam se na to. Zkus si sednout.“ Pomohla mu stáhnout oblečení. Na hrudníku měl dvě řezné rány, nepříliš hluboké. Nemusela je ani zašívat, protože už se zacelovaly. „Jak to, že si neměl vestu?“ Vyděsila se. Neměl sílu odpovědět. Na paži měl další sečné zranění, na to stačilo pět stehů, dalšími deseti uzavřela hlubokou ránu na stehně. Než uvázala poslední uzlík Cooper usnul. Přehodila přes něho deku a nechala ho spát. Znovu se uvelebila v křesle. Z hrudi jí spadl obrovský kámen.

Probrala se po několika hodinách ve svém pokoji. Nepřemýšlela nad tím, kdo jí odnesl. Věděla, že to byl Cooper. Napustila si horkou vanu. Relaxovala. Když se převlékla do čistého oblečení skočila si na ošetřovnu, aby si z lýtka vytahala stehy. Ošetřovat sebe pro ni bylo daleko složitější. Nečekala, že to tak štípe. Žaludek se jí přitom obracel naruby. Několikrát sykla bolestí. Udiveně si prohlížela jizvu. Zdálo se jí neuvěřitelné s jakou rychlostí se zahojila.

Cooper seděl na barové židličce a popíjel svůj oblíbený drink. Zřejmě už tam trčel několik hodin, protože byl značně po vlivem. Beth si přisedla k němu. Jeho obličej se na zlomek vteřiny rozzářil. „Jak je?“ zeptala se tiše. „Na hovno,“ artikulace už mu způsobovala značné problémy. „Měl bys odpočívat, ne se tady opíjet.“ Odsekl s ironickým „jistě,“ vůbec se jí nelíbilo jakým způsobem s ní mluví. „Nechtěl bys mi říct, co sem udělala, že seš na mě tak protivnej?“ Vzal její tvář do dlaně, chtěl si jí přitáhnout k polibku, ale Beth se mu vysmekla. Táhl z něho alkohol a cigarety. „Dostali Johna, proto jsem se zdržel. Zabil ho Valerius. Varoval jsem ho, aby se do toho nepouštěl sám, neposlechl mě, myslel si že to zvládne. Měl jsem ho zastavit, byl ještě dítě,“ jeho unavený obličej zakryla maska bolesti. Něžně chytila jeho ruku do své. „To je mi líto.“ Trpce se usmál. „Nesu za něj odpovědnost Beth.“ V jejích očí plálo odhodlání. „Ne Coope, vůbec to není tvoje vina, Johny byl dospělý. Dobře věděl, co dělá. Kolikrát už si nás varoval ať se do Valeria sami nepouštíme, že se od něho máme držet dál? Hmm?“  Dožadovala se odpovědi, ale jeho výraz byl stále zatrpklý. „Vtloukáš jim to do hlavy před každou akcí. Pokud je za jeho smrt někdo zodpovědný, je to pouze on sám.“ Ztěžka přikývl. „A teď se di prospat.“ Coop se zvedl a vrávoravým krokem odkráčel do svého pokoje. „To by bylo,“ pomyslela si Beth s vnitřním uspokojením.

Nasedla na motorku a vyrazila směrem do nemocnice. Cestou se zastavila v pizzérce, v žádné nemocnici na světě nevařili tak, aby uspokojili Rubyin apetit. Vzala jednu ďábelskou, jednu hawai a tiramisu.

Vstoupila do útulného pokojíku, Reef předplatil nadstandart. „Ahoj zlato,“ přisedla si k Ruby na postel, ta se ale chovala poněkud odtažitě. Měla dobrý důvod být uražená, kvůli Beth trčela v nemocnici. A kvůli tomu, že ležela v nemocnici musela své hojení zpomalit, aby doktoři nepojali nějaké podivné podezření.  Jakmile ucítila závan čerstvě propečeného těsta očička se jí rozzářila. „To je pizza?“Hladově se pustila do první, Beth si dala jen kousek, věděla, že její kámoška spořádá obě včetně zákusku. „Jak se vede.“  „Bolí to jak čert, nemůžu se dočkat, až mě pustí domů…“ oběma bylo jasné na co naráží. „Ale to je vedlejší, co ostatní? Zvládla si to?“ Beth se trochu začervenala. „Povídej.“ „Tebe mi přinesli jako první, upřímně, když jsem to viděla, myslela jsem, že se pobleju.“ Ruby se škodolibě usmála. „A Spike? Viděla jsem jak mu jedna malá ehm,“ odkašlala si, „probodla rameno.“ „To nic nebylo, čistá rána na pár stehů. Cooper se vrátil taky docela zřízenej.“ Na chvíli se odmlčela. „Co,“ Ruby vycítila její napětí. „Johny to nevzlád. Šel sám na Valeria,“ nesouhlasně zavrtěla hlavou, do očí se jim nahrnuly slzy. „Změňme téma, kdy tě pustí?“ zeptala se Beth tichým hlasem. „Doufám, že brzo, snad zítra nebo pozítří, už mě to tu vážně nebaví.“ Dlouhou chvíli si ještě povídali, svůj začínající vztah s Coopem před přítelkyní ale zatajila, před setměním se Beth rozloučila, vyjela zpět do jejich “doupěte“.

Až u večeře si uvědomila, že nejedla od chvíle kdy se  lovci vydali do akce. Za tu dobu jí pěkně vyhládlo. Naložila si plný talíř. Pohodlně se usadila na lavici v jídelně a hltavě se pustila do jídla. „Nikdo ti to nesní,“ ta věta jí projela jako blesk, stejnou Cooper použil, když spolu jedli poprvé. „Celý den jsem nejedla,“ odpověděla opět s plnou pusou. Oba se nad tou oživenou vzpomínkou pousmáli. „Můžu si přisednout?“ Než stačila jakkoliv odpovědět už seděl vedle ní.  Předstíral, že si otírá ruce do kalhot, místo toho přejel Bethany po vnitřní straně stehna. Na zátylku jí naskočila husí kůže. „Dobrou chuť Beth.“ „I tobě Coope.“ Přenesla váhu do špičky nohy a opřela koleno o jeho nohu, něžně se o něj začala otírat. „Neprovokuj,“ zašeptal tak, aby to slyšela jen ona. Škodolibě se usmála. Ještě několikrát se při jídle nenápadně dotkli jeden druhého. „Omluvíš mě?“ pronesla Beth naprosto nevzrušeným tónem a mrkla na něj. „Jistě,“ pochopil na co naráží.

Když otvírala dveře od WC, rozbušilo se jí srdce závodní rychlostí. Cítila, že na ní Cooper čeká na chodbě. Rychle se rozhlédl, nikde nikdo. Vášnivě jí k sobě přitáhl. Prsty mu zajela do hustých dlouhých vlasů, vášnivě a žádostivě opětovala jeho polibky, dokud se za rohem se nerozezněly kroky. Beth si kvapně upravila tričko, pod které sjely Coopovi nenechavé ruce, zatím co on zmizel na záchodě. Vrátila se zpět do restaurace a objednala si kávu.

Cooper se usadil na baru. Nechtěl u ní trávit příliš času, aby se ostatní nedovtípili. Restaurace se začala zaplňovat příchozími hosty a místa na baru značně ubývalo. Nastala její chvíle. Prošla mezi lidmi, přímo k místu kde seděl Cooper. „Dovolíš?“ Protáhla se kolem něho tak těsně, že se otřela svým vyvinutým hrudníkem o jeho rameno. Všimla si, jak zkoprněl a na chvilku zadržel dech. Nechal ruku volně sklouznout podél těla, a velice obezřetně položil dlaň na její zadeček a pevně ho zmáčkl. Střelila po něm výhružným pohledem. Vzala z pultu popelník, „za hodinu u mě, nechám odemčeno,“ špitla, Cooper téměř nepostřehnutelně přikývl, došla ke svému stolu. Dušička se jí natěšeně třásla.

8. kapitola

Cooper proběhl chodbou tiše jako kočka. Bethany se zrovna natírala tělovým mlékem s vůní jablek a skořice. Přes puštěnou mp3 si ani nevšimla, že někdo proklouzl do jejího pokoje. Stála zády ke dveřím jednou nohou na zemi a druhou se opírala o postel. Tiše si pobrukovala svou oblíbenou písničku. Oděná jen v krajkovém spodním prádle poskytovala Coopovi úchvatnou podívanou. Chvilku jí mlčky pozoroval, poté přistoupil blíž a ukazováčkem jí něžně přejel po páteři. V úleku nadskočila a rychle si strhla sluchátka. „Ty nemáš čisté svědomí,“ usmíval se pobaveně. „Jsi tu br…“ Něžně přiložil prst k jejím rtům dřív, než dokončila větu. „Ššš,“ Utichla. Zadívala se do jeho mandlových očí a v podbřišku se jí rozletělo hejno motýlků. „Chyběla si mi,“ jeho hluboký melodický hlas působil jako afrodisiakum.

Přistoupil o krok blíž, jejich těla se téměř dotýkala. Ukazováčkem jí za ucho strčil pramínek neposedných vlnitých vlasů. Pod tíhou toho letmého doteku se jí podlamovala kolena. „Ach Coope,“ těmi dvěma slůvky vyčerpala veškerou svou slovní zásobu. Trošku se předklonil a něžně políbil její plné rty. Obtočila mu ruce kolem pasu. Chytil ten drobný dívčí obličej do své dlaně a znovu ji políbil. Tentokrát to bylo ale jiné, spalující, plné touhy. Druhou rukou chytil její dlouhé vlasy. Za jiných okolností by ji to jistě zabolelo, ale v této chvíli vášeň měnila bolest v rozkoš. Vyskočila na něho, nohy pevně semkla kolem jeho pasu. Donesl si jí ke stolu. Rukou z něho rychle shodil všechny věci a posadil ji na něj, trochu své sevření uvolnila. Tím že jí znovu zatahal za vlasy ji donutil zvrátit hlavu dozadu. Dychtivě ji začal líbat na hrudní kosti a postupoval pomaličku nahoru ke krku.  Těsně pod ušním lalůčkem ji něžně kousl. V tu chvíli jí z hrdla unikl tichý vzdech. To popudilo jeho vášeň a skousl silněji, nebránila se ničemu. Jejich vzájemná touha už dávno překročila únosnou mez, přesto tuto chvíli prodlužoval, jak nejdéle to šlo. Povolil její vlasy a dovolil jí posadit se. Pomohla mu stáhnout tričko. Přitiskla se k němu a líbala jeho mužnou osvalenou hruď, přitom mu zarývala nehty do zad. „Betha…“ to jméno zaniklo v polibku. Pokud zrovna jejich jazyky netančily v dokonale sehraném rytmu, něžně jeden druhého kousali do spodního rtu.

Hrubě ji od sebe odstrčil. Když viděla jeho výraz, pochopila.  Stál přímo tam, před ní a jejich těla se stále dotýkala, hlavu měl lehce zakloněnou a oční víčka pevně sevřená. Zhluboka dýchal a snažil se uklidnit, aby si mohl ještě chvíli vychutnávat tu skvělou předehru, kterou začali. Stěží se ovládal. Nikdy po žádné ženě netoužil tolik, jako po Beth.   Jenže ten malý ďáblík v ní mu nechtěl nechat ani chvilku oddechu. Znovu pevně sevřela své nohy kolem jeho pasu a tím ho k sobě dostala ještě blíž. „Coope,“ vzdychla s úmyslně přehnanou touhou. Oči měl stále zavřené a nereagoval. „Ach Coopere,“ začala znovu a pustila se do rozepínání jeho kalhot, k jejímu údivu byl naostro. Jeho sebekontrola selhala. Ani se neobtěžoval se svlékání, kalhoty mu samovolně spadly ke kotníkům. Její krásná krajková tanga přetrhl jedním obratným pohybem a hubě do ní pronikl. V tu chvíli se mu zakousla do ramene, aby nevykřikla rozkoší, kterou jí svým lehce neandrtálským zacházením poskytoval…

Unaveně si lehli do postele a Beth se uvelebila na Cooprově hrudi. Ten si natáčel pramínky jejích vlasů na prsty. „Takhle dobře už mi dlouho nebylo,“ zašeptal do ticha. „Ani mě ne. Zůstaň do rána, prosím,“ zaškemrala, přesto že věděla, že to je zbytečné. „Kotě víš, že to nejde, ráno je na chodbě příliš rušno.“ Rukou jí sjel po zádech až na zadek a něžně jí plesknul. „Dej mi pusu,“ rozkázal. „Ne,“ odporovala. „Ne?“ „Ne!“ ta vzájemná provokace je oba bavila. „Já ti ukážu že ne,“ Cooper se rychle vysmekl z jejího sevření. Bethany zůstala ležet na zádech a Cooper seděl obkročmo přes ní, ani si nevšiml, že mu praskly dva stehy na noze. Ruce jí pevně svíral nad hlavou, takže se vůbec nemohla bránit. Násilím si od ní vydobyl polibek a další vyjednávání přišlo nazmar, podvolila se. „Ty mi taky zkazíš každou srandu,“ postěžoval si a zmizel pod peřinou. „Ne, ne!“ začala se strašně smát, „Ne, Coope, to lechtá.“ „Tak ono tě to lechtá…“ Její smích se pomalu začal měnit v roztoužené vzdechy. Úmyslně oddaloval její vyvrcholení. „Dost, prosím,“ téměř nemohla mluvit, „dost,“ její vzdechy se prohlubovaly a mysl opět začal zaplavovat ten podivný pocit tranzu. Nakonec jí musel přitisknou ruku na ústa, „šššš Beth tiše,“ uklidňoval ji, aby neprobudila půlku baráku.

Ještě chvilku spolu polehávali zachumlaní do deky, tedy přesně do chvíle, než začala Beth zase mluvit. „Půjdu, za pár hodin svítá.“ Beth vystrčila hlavu z pokoje, aby zkontrolovala jestli je vzduch čistý. „Můžeš,“ vystrčila Coopa ze dveří a rychle je zabouchla. Opřela se o ně zády, stále se jí třásla kolena. Svalila se zpět do postele. Ze všeho cítila tu Cooperovu osobitou mužnou vůni. Usínala s blaženým úsměvem na rtech.

Probrala se pěkně hladová něco před jedenáctou, musela si dát rychlou sprchu aby stihla snídani. Sotva otevřela oči na tváři se jí vykreslil ten samý spokojený úsměv s jakým usínala a zaboha se ho nemohla zbavit. Do jídelny vstupovala jako sluníčko. Cooper opět seděl na svém místě u baru a pobaveně ji sledoval. Taky mu od rána cukaly koutky. Ta noc se na obou podepsala stejně. „Dobré ráno vespolek,“ pozdravila Beth a všichni se k ní překvapeně otočili, vetšinou po probuzení takhle dobrou náladou neoplývala. „Kylo udělej mi kafe,“ posadila se vedle Coopa. „Si vezmu, díky,“ než stačil odpovědět vytáhla mu z krabičky cigaretu a zapálila si. Právě v čas jí Kyla podala kafe. „Díky,“ zářila jako sluníčko. „Teda, po ránu už jsem tě takhle veselou dlouho neviděl.“ „Nemůžu se pořád mračit, když je dneska tak pěkný den,“ znovu se rozesmála. Nahrála Coopovi na pěknou smeč. „Venku leje jako z konve,“ dobíral si jí. Kdyby pohled zabíjel, teď by bylo po něm. Nechápala jak to může tak dobře skrývat. „No půjdu něco dělat, dík za kávu Kylo,“ věnoval jí roztomilý úsměv a Beth popíchl osten žárlivosti. Ve dveřích se k ní jakoby nic otočil. „Jo Beth, kdy budeš na ošetřovně? V posilce mi ráno ruply dva stehy.“ „To určitě,“ pomyslela si. „Nevim, zkus to za dvě hodiny půjdu si taky zacvičit.

Úplně zapomněla hlídat běh času, než se nadála byly dvě hodiny pryč a Cooper nervózně přešlapoval před ošetřovnou. „Promiň, čekáš dlouho?“ „Ani ne,“ odpověděl nabroušeně. „Tak poď,“ vyzvala ho dovnitř. Ještě se rozhlédla po chodbě pak za sebou zavřela. Než se nadála už jí držel v náruči. „Tobě prasknul v posilovně steh?“ dobírala si ho. „No a kde jinde?“ uloupil první políbení. „Musel jsem to nějak zamluvit, taky jsem do tý posilky šel…“ Sladce se usmála. „Chceš to zašít hned nebo…“ „Nebo?“ provokativně zvedl obočí. Přitáhl si jí těsněji k sobě. Ozvalo se zaťukání na dveře. Rychle se od něho odtáhla a Cooper se posadil na lehátko. Vstoupil Spike. „Eh,“ zasekl se. Bethany se na něj otočila. „Ahoj.“ „Sorry nebudu rušit,“ začal couvat. „Počkej Spiku, co blbneš?“ zastavil ho Cooper. „Hned vypadnu, jen co mi Beth zašije tu nohu.“ „Ok budu venku,“ zavřel za sebou dveře a ti dva se začali znovu líbat…

„Tak co potřebuješ Spiku?“ S ostychem vešel dovnitř. Stáhl si tričko, jeho obvaz začínal prosakovat krví. „Docela to bolí Beth, v noci jsem skoro nespal a když jsem se nad ránem probral, začalo to krvácet.“ Posadil se na židli. Jeho obličej z pobledlé barvy přecházel do světle zelené. Rozvázala obvazy. Z rány vytékal krom krve i hnis. „Zřejmě se ti do toho dostal nějaký zánět, dam ti na to léky. Musim vytahat ty stehy, asi to nebude příjemné, ale necháme to hojit otevřený, možná bych ti tam mohla dát aspoň na pár hodin dren.“ Pustila se do souboje se stehy. Spikovi se motala hlava a jeho obličej ještě více zesinal. „Nechceš si lehnout?“ „Hmmm,“ zahučel, sotva vstal, kolena se mu podlomila. Beth ho na poslední chvíli zachytili a vytáhla na lůžko. Čelo se mu orosilo potem. Teplota mu prudce stoupla, tak mu do žíly  napíchla kapačku, přes kterou mu krom výživy podala i antibiotika. „Zkus spát, budu tady kdyby něco. Až se probereš mělo by ti být líp,“ už jí moc nevnímal.

Zatím co se Bethany prohrabovala internetem a hledala nějaké věrohodné zdroje, které by jim dopomohli k likvidaci Starších, Spike pokojně spal. Samozřejmě krom přiblblých filmových recenzí na snímky typu Underworld a Drakula skoro nic nenašla. Vztekle vypla počítač a odběhla si do baru. Vysedával tam skoro celej barák. „Hej Beth,“ zavolal na ní Cooper. „Co je?“ odsekla mu až příliš chladně, dělala si starosti o Spika. Mávl na ní, aby přišla blíž. „Jak je na tom Spike? Kyla říkala, že dneska vypadal dost bídně.“ „Zrovna spí, dala jsem mu kapačku a nějaký antibiotika, až se probudí budeme chytřejší. Dam si rychlí kafe a běžim zase zpět.“

Potichu otevřela dveře ošetřovny. „Už jsem vzhůru,“ promluvil tichým unaveným hlasem. „No vítam tě mezi živý, jak je?“ přiložila mu dlaň na čelo, teplota už očividně opadla. Do obličeje se mu vracela zdravá barva. „Lepší, už můžu jít?“ „Na to zapomeň, zůstaneš tady aspoň dokud nezmizí to zanícení.“ Vyměnila kapačku. „Ale no tak Beth, je mi dobře,“ skoro mu na ty jeho psí oči skočila, nakonec ji ale neobměkčil. „Nezlob mě Spiku, potřebuješ voraz. Dej na mě.“

Bethany zazvonil mobil. Ruby. „Ahoj zlato, jak se máš?“ „Dneska dobře, konečně mě pustí, můžeš pro mě někoho poslat, nemám zájem o eskortu sanitou.“ „No to je super, hned někoho seženu. Za jak dlouho chceš vyzvednout?“ „Včera bylo pozdě,“ ušklíbla se Ruby.  „Vydrž dvacet minut.“ „Ok.“

9. kapitola

Během několika dní se Ruby i Spike plně zotavili, avšak na Rubyině chování bylo něco podivného. Od doby co se vrátila z nemocnice uplynulo několik týdnů a ona se stále stranila ostatních, tvářila se kysele, jako by propadla nějakým podivným depresím. Beth zaklepala na dveře jejího pokoje. „Co je?“ vykřikla naštvaně. „Ruby to jsem já, otevři.“ „Nech mě, chci být sama.“ Prosebně zaškrábala na dveře. „Ruby,“ zámek cvaknul, panty zavrzaly a ve škvírce otevřených dveří se objevila pobledlá tvář. Beth na nic nečekala a drze se vecpala dovnitř. Obě dívky se posadily na postel. „Zlato pověz mi co se stalo,“ naléhala na svou kamarádku. Ruby padla na znak a přehodila nohy na postel. „Já nevim, tak si říkam k čemu to všechno je. Snažíme se jako blbci a úplně zbytečně. Když zabijeme deset upírů, Valerius a ostatní si do rána můžou udělat dvacet dalších. Mám pocit, že je to předem prohraný boj.“ Beth nechápavě vykulila oči. „Jak to můžeš říct?“ „Vždyť je to pravda, podívej se na sebe.“ Narážela na šrám, který se táhl přes celou tvář její kamarádky. Beth si na ránu přiložila dlaň. „Už se to ztrácí,“ zašeptala. „Tobě se to možná zahojilo, ale co John, Tommy a ti další…“ v koutku oka se jí zaleskla slza. „Já už prostě nemůžu dál Beth, jsem z toho všeho příliš unavená, to věčné skrývání, nekonečné boje a proč?“

Kromě zlomené nohy si Ruby z posledního boje přinesla mnohem těžší a hlubší ránu. Ránu, která nebyla vidět a přesto se ještě nezahojila. Ten nejbolestivější druh zranění, který mohl ochránce potkat. Dorianovou rukou přišla Ruby o mladšího bratra. Tommy, tak se jmenoval. Ti dva byli nevlastní sourozenci,  odlišná příjmení utajovala jejich vzájemný vztah. Po tvářích jí začaly stékat proudy slzí. Beth chytla přítelkyni za ruku. „Ruby, prosím tě, pověz mi, co tě trápí.“ Zavrtěla hlavou, nechtěla se o svůj smutek s nikým dělit. Přesto, že by jí vyřčení té hrozné pravdy ulevilo, nechávala své srdce dál krvácet. Přísahala sama sobě, že se téhle slabosti zbaví, rozhodla se uzavřít sama do sebe a nikoho už do svého srdce nepustit. Bez lásky není bolesti, tuhle větu si opakovala několikrát denně, aby nezapomněla na to, proč se straní ostatních. Přesto existoval jeden člověk, kterého ze svého zaníceného srdce vyrvat nedokázala. Bethany, nejlepší kamarádka, za kterou se Ruby modlila pokaždé, když odcházela do boje.

Po chodbách se rozblikala rudá poplašná světla a domem se rozlehla siréna. Starší opět vyrazili na lov a na ochráncích bylo zajistit, aby se upíří řady rozšířily co nejméně. V poslední době se jim tu morovou nákazu úspěšně dařilo držet pod kontrolou. Beth se chystala k odchodu, ale Ruby jí pevně chytla za ruku. „Prosím tě nechoď, zůstaň dnes večer se mnou.“ V Bethany se odehrál vnitřní souboj, zůstat a snad utěšit kamarádku, nebo bojovat po boku muže, kterého nade vše milovala. „Nemohu zůstat Ruby. Cooper a ostatní na mě spoléhají.“ Nedokázala by nečinně sedět, zatím co by její životní láska riskovala vlastní život. Potřebují mojí pomoc.“ Pohladila kamarádku po vlasech a políbila jí na čelo. „Spi zlato, potřebuješ načerpat nové síly. Hned, jak se vrátíme, přijdu za tebou. Slibuji.“ Ruby neznatelně přikývla. „Opatruj se,“ zašeptala přes rostoucí knedlík v krku. Opět ji do svých sítí lapila úzkost, jako pokaždé, když Beth vyrážela se svou skupinou do bitvy.

Beth se rozběhla do svého pokoje, aby se převlékla do „vojenského“. Navlékla se do neprůstřelné vesty a na krk pevně dotáhla stříbrem napuštěný nákrčník. Rychle na sebe hodila bundu. Bouchačky si připla až po cestě do garáže. Čekalo se jen na ní. „Gideone?“ pokynula mu, aby začal mluvit. „Valerius vyráží na poslední lov před odjezdem z města. Podle toho, co jsem dokázal zjistit, jedná si čistě jen o ukojení žízně,“ při myšlence na lidskou krev ztěžka polknul. „Takže by s ním nemělo být tolik mužů,“ doplnil Cooper. „Půjde tam kde je hodně lidí,“ zamyslela se nahlas Beth. „Co je dnes ve městě za akci?“ nastalo ticho. Na osobní život a vlastní povyražení ochránci moc času neměli, takže se v kulturním přehledu města příliš neorientovali.

Dveře od garáže se otevřely a v nich stála drobná snědá dívka vybavená stejně jako ostatní. „Kylo, jdi domů,“ požádal jí prosebným tónem Spike. „Bar můžu pro dnešní večer klidně zavřít. Ve Four Roses pořádají Discovery, nikdo sem nepřijde. Celý město na tu akci čeká už půl roku. Jdu s vámi,“ mluvila přesvědčivě a odhodlaně. „Four Roses, spousta lidí, nikdo si nevšimne, když se jich pár ztratí,“ pronesl Reef. „Dámy a pánové, lovu zdar.“ Bethany se ke své motorce musela protáhnout kolem Coopa, který jí hned plácnul po zadku. Už třetí měsíc se jim dařilo svůj vztah tajit, ale už je to pomalu začínalo nudit. Tím, že o tom nikdo nevěděl, měla Beth několik nabídek na rande a ani Cooper to mezi ženským osazením domu neměl nejjednodušší. Už několikrát řešili, jestli se společně ukázat na veřejnosti nebo ne. Dnes večer se Coop rozhodl prolomit ledy.

„Beth?“ pomalu se k němu otočila, tušila co přijde. „Ano?“ provokovala ho pohledem. „Opatruj se,“ spiklenecky na ni mrkl a v mžiku ji přitáhl k sobě. Jejich polibek byl naléhavý, skoro jako by se loučili. Ostatní se na ně nevěřícně otočili. „Já to věděl!“ vykřikl Reef a vítězně promáchl zatnutou pěstí nad hlavou. Cooper se na něho pobaveně podíval. „Tys věděl leda velký prd, kámo.“ Beth na chvilku zčervenala. Ještě jednou se letmo políbili a pak jí Coop narazil helmu na hlavu. I on protentokrát vyrazil na motorce. Zaparkovat před přeplněným klubem nebyla žádná legrace. Ihned si všimli několika luxusních aut se zatmavenými skly.

Rozdělili se do dvou skupin, první , vedená Coopem, vešla předním vchodem. Druhá skupina to vzala zezadu. Hned za rohem narazili na líbající se pár. Beth se zhluboka nadechla. Do nosu jí uhodil upíří pach. Změřila si ty dva. Po mladém klučinovi,  zády se opíral o zeď, lezla až příliš hezká blondýnka. Zrovna se její polibky blížili k jeho krční tepně. Bethany si všimla té drobné změny v jejím obličeji, proměnila se.  Chytla jí zezadu za vyčesané vlasy, škubla s nimi dozadu, takže se do chlapce nestačila zakousnout a  silou ji přirazila obličej na cihlovou zeď.  Ozvalo se křupnutí, upírka padla na kolena, na stěně zůstal krvavý flek. Chudák kluk stál v šoku jako přikovaný. „Zmiz. Hned!“ zařvala na něj. Rozběhl se pryč. Upírka se mezitím se zlostným zavrčením sebrala ze země. „Ty děvko! Zlomilas mi nos,“ sykla a otřela si do dlouhého rukávu krev vytékající z prokousnutého rtu. Bethany jí rázně udeřila hřbetem dlaně do obličeje. Znovu padla na kolena, tam už stál připravený Danny a elegantně ji popravil. „Dobrá práce,“ poznamenala s uznáním Beth a nastavila ruku, on do ní vesele plácl.  Zasunul meč do pochvy a vykopl dveře únikového východu.

„Půjdeme po dvojcích. Neztraťte se a kryjte si záda!“ zavelel Reef, „Beth, ty jdeš se mnou,“ usmál se. „Jasně šéfe,“ v krvi se jí rozproudil adrenalin, srdeční rytmus se zrychloval s narůstajícím vzrušením. Poprvé by se mohla setkat s Valeriem. Přímo plála nedočkavostí. Vydali se přímo doprostřed tanečního parketu. Z dálky zahlédla Coopa, jak se prodírá davem k jisté přinejmenším podezřelé dvojici. Věděla, že uprostřed sálu se nic zajímavého dít nebude. Proto se vydali do temných zákoutí. „Tam,“ ukázal Reef cestou, kterou se mají vydat a začal se prodírat davem ke dveřím do skladiště. Snažila se ho co nejrychleji následovat, ale dav vlnící se v rytmu hudby jí uzavřel cestu a parťák se jí ztratil z dohledu. „Sakra,“ ulevila si od vzteku. Přidala do kroku a hrubě se rameny prorážela dál. „Co do mě strkáš náno,“ utrhla se na ní opilá černovláska. „Zklidni se,“ zpražila jí Beth, ale ona se nedala jen tak zastrašit. „Co si o sobě myslíš ty nádhero jedna?“ uhodila ji drobnou pěstičkou do ramene. Bethany se k ní otočila čelem. „Řekla jsem ti snad jasně, aby ses uklidnila,“ pronesla klidným ale důrazným tónem. Ta malá zákeřná potvora se napřáhla s úmyslem rozbít Beth půllitr o hlavu. Než stačila udeřit, Bethany automaticky vylítla ruka a pevně sevřela zápěstí toho drzého stvoření. Trochu zaklonila hlavu a věnovala dívce na památku pěknou hlavičku. Než se stačila vzpamatovat, Beth zmizela v davu. V duchu se škodolibě usmívala nad tímto zadostiučiněním…

Konečně se prodrala na místo, kam ukazoval Reef, nikde ho ale nemohla najít, tak se rozhodla, i přes veškerá Coopova stálá opakování a varování, jednat na vlastní pěst. Vzala za kliku a otevřela. Dveře s mírným zavrzáním povolily. Uvnitř panovala naprostá tma, chvilku trvalo, než se její zrak přizpůsobil. Po několika vteřinách mžourání viděla naprosto ostře. Obezřetně vstoupila dovnitř. Před ní se táhla dlouhá chodbička na jejímž konci se u podlahy táhla tenká světelná linie. S rozvahou se k ní přiblížila. Další dveře. Tiše chvilku poslouchala co se za nimi děje, ale nic neslyšela. Opatrně vzala za kliku.

Vešla do spoře osvětleného skladiště. Její oči musely znovu přivyknout zářivkám. Obezřetně se rozhlédla kolem. Přímo před protější stěnou stál on. Na zeď tiskl dívku, která  jí svým půvabným obličejem připomínala top modelku s přední strany časopisu o módě. Z její tváře už se pomalu vytrácela jiskřička života, zatím co se on lačně živil její mladou horkou krví. Podle obrázků z kroniky Bethany pochopila, proč vždy dostal to, co chtěl, málokterá žena tomu zvířeti dokázala odolat a ani tato kráska nebyla výjimkou. Nevědomky a dobrovolně šla s koketním úsměvem na svou vlastní popravu. I když vypadal, že je mu minimálně padesát, jeho charisma bylo zničující. Bethanino srdce se rozběhlo svižnějším tempem. Jeho dokonalý sluch ten třepotavý zvuk ihned zaregistroval. Vysál z dívky poslední kapku a pustil ji. Bezvládné tělo s dutým nárazem dopadlo na studenou podlahu.

Pomalu se otočil ke své sokyni. Polovina jeho obličeje zůstala ve skrytu stínu. Měřil si ji  zamyšleným pohledem. Dlouhé prošedivělé vlasy mu splývaly před rameny. Jeho světle modré oči ji učarovaly, jako by se na její tělo svalila lavina. V ten kratičký okamžik připomínající věčnost zapomněla kdo je, kde je a co je jejím posláním. Div z ruky neupustila meč připravený k boji. Pak si ale uvědomila, co právě udělal. Zmařil mladý život. „Konečně se setkáváme,“ pronesla tlumeným hlasem, znovu získala kontrolu nad svým tělem. Naklonil hlavu mírně ke straně. „Řekl bych, že my dva se ještě neznáme, půvabná lovkyně,“ hluboký, hrubý a přesto sametový hlas na ni působil jak rány bičem. Přistihla se, že přemýšlí, jaké to asi musí být, když se jeho dokonalé jako břitvy ostré zuby zaboří do jemné kůže na krku. „Sladká smrt,“ pomyslela si a vzápětí měla chuť si za to nafackovat. Byla připravená na jeho šarm, osobní kouzlo, charisma nebo jak to nazvat, ale to, co z něho vyzařovalo, ta nespoutaná surová síla jeho výrazu ji drtila na prach. Našla si toho nejtěžšího soupeře. Valerius vyčkával v polostínu, dával Bethany čas na vzpamatování, rád bojoval férově…

10. kapitola

„No tak holka vzpamatuj se, vždyť je to jenom vrah, zrůda a krvelačná bestie.“ Valerius si olízl karmínovou kapku stékající mu po rtu. Bethany se zhluboka nadechla. Všechno stáhlo proti ní. Jeho vzhled, jeho hlas a dokonce i ta jeho palčivá vůně ji podlamovala kolena. Nechápala jak Starším mohli odolávat její přátelé. „Tak co drahoušku,  můžeme začít? Zase nemám tolik času, abych tady strávil celou noc,“ popíchl jí. Zatřepala hlavou, snažila se zahnat rozvířené myšlenky na svá místa. „Čekám jen na tebe, Valerie,“ pokynula mu mečem na znak toho, že můžou začít. Ostří jejich zbraní po sobě poprvé se zazvoněním sjela. Valerius oplýval neobyčejnou silou, takže musela meč chytit do obou rukou, aby tu ránu ustála. Provedla rychlou otočku a trochu se přikrčila, aby ho mohla seknou to břicha. Jeho pohyb byl ale plynulejší a rychlejší. Odrazil útok a hřbetem druhé ruky ji uhodil do obličeje. Sykla bolestí. Jeho zdobený prsten prořízl jemnou kůži na dívčině obličeji. Napřáhl svou zbraň a znovu udeřil, Bethany spadla na tvrdou zem. Valerius využil příležitosti a znovu zaútočil, o vlásek unikla smrtelnému zásahu tím, že se překulila na stranu. Vyskočila na nohy připravená k dalšímu střetu.

Jejich meče na sebe narážely s ohlušujícím skřípěním. Trvalo to pár minut, ale jí to připadalo jako celá věčnost. Cítila na sobě známky únavy. Po spáncích jí stékaly drobné krůpěje potu a její dech se úměrně zrychloval s vypětím ubývajících sil. Došlo jí jakou kravinu provedla, když se do této sebevražedné akce pustila sama. Couvala před jeho tvrdými údery dokud nenarazila na stěnu místnosti. Dostala se do pasti, už neměla kam před ním uniknout a aby toho nebylo málo Valeriovi se podařilo vyrazit jí zbraň z ruky. Pevně ji chytil pod krkem a narazil ji na zeď. „Je mi skoro líto tě zabít,“ pronesl tím nádherně znějícím hlasem a Beth  pocítila slabé okouzlení. Doufala, že to ukončí rychle, ale on se místo toho naklonil nad ní a přitiskl své chladné tvrdé rty na krvácející šrám na její tváři, potom jí políbil a Beth mu na okamžik podlehla. „Si tak sladká, skoro jako tvá matka,“ v očích se mu nebezpečně zablesklo. Bethany zavalila vlna zuřivosti. Ze všech sil ho nakopla do rozkroku, to nečekal, povolil své sevření, Beth se mu vysmekla a pěstí ho srazila k zemi. Rozběhla se ke své zbrani, než se pro ni stačila sklonit, Valerius už opět stál proti ní. „Kam ten spěch? Ještě jsem s tebou neskončil.“

Ozvala se ohlušující rána. Někdo právě vykopl dveře do skladiště a ty dutě dopadly na zem. „Beth.“ „Reefe!“ Vešel sebejistě dovnitř, obě ruce natažené před sebou a v nich pevně svíral dvě bouchačky namířené přímo na Valeria. „Běž,“ zavelel a začal pálit. Než se k němu dostala, našil do Valeria oba zásobníky. Dali se na útěk. „Mě neutečeš, ty malá ještěrko,“ Valeriův naštvaný hlas se za nimi nesl jako pronásledovatel. Reef ji strkal před sebou. „Běž, běž, těch pár nábojů ho na dlouho nezdrží.“ Rychlostí blesku přeletěli táhlou chodbičku a vběhli rovnou na parket. Mezi lidmi jim nebezpečí útoku nehrozilo, Valerius rád zůstával v pozadí lidského nevědomí, tak to měli nakázané i ostatní – neukazovat svou pravou tvář veřejnosti. Chvíli se vydýchávali. Beth položila Reefovi ruku na rameno. „Díky brácho, jsem ti vděčná.“ „Rádo se stalo. Takže ty a Cooper jo?“ přeskočil na ožehavé téma dne a lišácky se usmál. Beth naskočila červeň do líček. „No jo, už to tak bude.“ Reef ji chytil kolem pasu a vyšli společně ven. Ve Four Roses už nebyli k ničemu.

Valerius chvilku jen tak postával. Čekal až jeho tělo vypudí štiplavé kousky roztříštěných kulek. Úlomky na zem dopadali s drobný zacinkáním. Mísily se v něm dva pocity, jedním byl vztek na vlastním selháním, trochu si vyčítal, že ji nezakousl hned jak měl šanci. Chuť té mladé bojovné krve se vyjímala jako perla mezi skleněnkami. „La tua cantante,“ pomyslel si s úšklebkem. Na druhou stranu se mu ale ulevilo, znamenalo to totiž, že jí ještě někdy uvidí. Tohle poblouznění ho trochu vyvedlo z míry. Tak silné volání krve už nezažil pěkně dlouho. Cooperova krev pro něho byla sice lákavá, ale v jejím případě požitek umocňovalo její ženství.

„Dej ty ruce pryč z mý holky,“ vykřikl s hranou žárlivostí Cooper když viděl Reefa jak vede Bethany s rukou kolem jejího útlého pasu. Hromadně se tomu zasmáli. Skupinu ovládla veselá nálada. Všichni přežili a zraněných bylo minimálně. Za pár minut chlapi probírali zátah u snídaně.

Ruby padla Bethany kolem krku. „Jsem tak ráda, že se ti nic nestalo.“ Kamarádky se vroucně objaly. Posadily se na postel a nenuceně si spolu povídaly jako za starých časů. Ta stará, veselá, bezstarostná Ruby se vrátila. Probraly spolu úplně všechno od přiznání vztahu s Coopem přes Rubyina mrtvého bratra Tommyho. Tím, že Ruby našla odvahu se svěřit se jí strašně ulevilo. Bethany chvíli přemýšlela, jestli se má vyklopit svůj zážitkem s Valeriem. „A jak probíhala akce?“ nahrála jí. „Setkala jsem se s Valeriem, tohle je od něho,“ ukázala na roztrženou tvář. „Cože?“ vyjekla vyděšeně Ruby. „Nebýt Reefa nevím, jak bych dopadla, zachránil mě na poslední chvíli.“ Bethany živě vypověděla, s jakým načasováním vykopl dveře a dostal ji pryč. „Vím, že to asi vyzní hloupě, ale traduje se o něm, že mu žádná žena neodolá, jaký je,“ zeptala se Ruby, do tváří se jí nahrnul růženec.  Beth zhluboka vydechla. „Jaký je…“ chvíli přemýšlela jak ho popsat, ale slova na to nestačila. „No on… je prostě okouzlující, jeho pohled, hlas, vůně… měla jsem pocit jako by mě rozložil na kousky. Něco ti řeknu, ale přísahej, přísahej, že to nikomu nikdy neprozradíš,“ musela to ze sebe dostat a neznala nikoho vhodnějšího ke zpovědi než nejlepší kamarádku. „Přísahám,“ špitla. „Políbil mě,“ na chvíli zaváhala, jestli udělala správnou věc, když tu neuvěřitelnou pravdu vyslovila nahlas, ale důvěřovala jí jako vlastní sestře. Ještě chvíli probíraly Valeria a pak společně vyrazily do restaurace.

Čekalo je bujaré přivítaní. „Ruby, no to je dost, žes taky vylezla na vzduch,“ hulákal už přiopilý Warren. „Panáka pro všechny,“ zavelel Cooper. „Poď ke mně kotě,“ sledoval svýma uhrančivýma očima Beth, tam mu poslušně sedla na klín. Vypili pár panáků a odebrali se do jeho pokoje. Sotva zabouchl dveře v očích se mu zableskla zlost, všimla si toho.

„Reef ti to řekl, co?“ tušila, že zapíráním by situaci ještě zhoršila. „Víš zlato, někdy mi přijde, že si jako magnet na nebezpečí. “ Snažila se situaci odlehčit „Miluju chlapa, kterej je na prvním místě upířího seznamu, celej muj život je jedno velké nebezpečí.“ „No tak, víš, jak to myslim.“ Přikývla. Náhle ji na sebe přitiskl, skoro ji drtil ve svých mohutných paží. „Nikdy bych si neodpustil, kdyby se ti tam dneska něco stalo. Nemůžu ti zakázat chodit na výpravy, ale od teď budeš v mé skupině, chci tě mít stále nablízku, kdykoliv bys potřebovala pomoci.“ Naléhavě ji začal líbat.

Pomalu postupovali ke stěně.  „Chci tě Beth.“ Jeho hlas byl chraplavý, zastřený vzrušením. Navzájem se svlékli. „Otoč se,“ dominanci v jeho hlase se nedalo odporovat.  Otočila se k němu zády, dlaně opřela o zeď a trochu se předklonila. Cooper pevně sevřel její boky a přirazil…

Ráno Bethany procitla v Cooperově náruči. Už se neskrývali.  Opatrně se zvedla, aby ho neprobudila. „Jsem vzhůru,“ zašeptal. „Dobré ráno,“ opět zářila jako sluníčko. „Krásné ráno,“ jemu se též na tváři roztáhl široký úsměv. „Spala si jako dřevo. Jsou tři odpoledne.“ „Cože tři?“ zachichotala se a zamířila do koupelny. „Deš se mnou?“ provokativně na něho mrkla. „Počkej Beth, chtěl bych ti něco říct. Přemýšlel jsem o tom celou noc, zatím co si mi chrápala do ucha.“ Beth vzala první věc, kterou měla po ruce a hodila to po něm, naštěstí chytla tričko. „Já nechrápu,“ hájila se odhodlaně. „Jako dřevorubec,“ smál se na celé kolo. „Nene,“ také se rozesmála. „No co si mi chtěl říct?“ Převalil se na bok a hlavu si podepřel dlaní, zvážněl. „Vem si mě Bethy,“ pronesl tichým hlasem. „Cože?“ vyjekla. Vstal a vzal ji do náruče. „Beth, pokaždé když jdu do akce, bojím se že o tebe přijdu. Nemůžu ti slíbit dlouhý a romantický život, protože nevím, co se přihodí.“ „Pšt,“ položila mu dlaň na ústa. Při jeho slovech se jí do očí draly slzy. „Nechci to slyšet,“ prosila. Stáhl její ruku. „Nech mě to dokončit. S tebou jsem dokonale šťastný Beth, chci abys byla jen a jen moje. Miluji tě nade vše Beth, bez tebe už nejsem nic.“ „Ale vždyť já jsem tvoje,“ protestovala. „Beth, kdyby se mi mělo něco stát, chci umřít s vědomím, že to nejkrásnější stvoření, co kráčelo po téhle planetě, patřilo mě…“ i když ji Cooperova slova rozčilovala, přesně chápala, jak to myslí. Existence upírů jejich životy ohrožovala prakticky denně. Beth si do zkušenosti s Valeriem nepřipouštěla, že by mohla v akci zemřít, ale po ní začala smrt respektovat. Uvědomila si, že kdyby měla při lovu přijít o život, i ona bych chtěla umírat jako jeho žena, jako paní Delauney…

„ANO.“

11. kapitola

„Moje Beth.“ Vyzvedl ji nad sebe do vzduchu a několikrát se otočil kolem dokola. Drobnými pěstičkami bušila do jeho hrudníku. „Blázne, pust mě na zem, motá se mi hlava.“ Postavil ji. „Už tě nikdy nepustim kotě.“ Prsty mu zajela do dlouhých vlasů a přitáhla si jeho tvář. Dlouze se mu zadívala do očí. Na rtech se jí vykouzlil poťouchlý úsměv. „Co?“ zeptal se naprosto zbytečně Cooper. V Bethany se dalo číst jako v otevřené knize, dobře věděl na co myslí…

Napustila vanu plnou vody a přidala do ní relaxační oleje. Po koupelně se linula vůně cedru, santalového dřeva a skořice. Cooper skočil do vany jako první. Voda byla příjemně horká. Cítil jak se jeho ztuhlé svaly začínají uvolňovat, uvelebil se tak, že na Beth nezbyl ani kousek místa, kam by si vlezla. Stoupla si k okraji vany a ruce dala výstražně v bok. „Nechtěl bys ses trochu uskromnit,“ jen zavrtěl hlavou, zajel pod hladinu a chvilku tam zůstal. „Coope!“ okřikla ho. Pod vodou otevřel oči a sledoval ji. Kolem obličeje se mu volně vznášely prameny vlasů. Vypadal trochu jako mimozemšťan a Bethany se neubránila smíchu, když ještě vykulil oči a kolikrát zamrkal. „Jak chceš,“ přes oči jí přeběhl zákeřný stín. Počkala si dokud se nezačne vynořovat, pak ho chytla za ramena a přidržela ho ještě chvilku pod vodou. Cooper se snažil zapřít nohama, ale díky olejům se mu to nedařilo. Dala mu pár šancí na nádech, a dál se ho snažila udržet pod hladinou. Najednou se přestal vzpírat. Bethany se vyděsila jestli to trochu nepřehnala, ale ve chvíli kdy povolila sevření, jeho ruce vystřelily z vody chytly ji za paže a obratně ji oblečenou hodil do vany. Zůstala v ní sedět napříč, nohy ji visely přes okraj. „Šílenče,“ plácla dlaní a proud vody ho zasáhl přesně do obličeje. „Tak tys mě chtěla utopit?“ po tváři mu přelétl výraz psychopata, Beth se znovu rozesmála. „Myslím, že tohle už nebudeš potřebovat,“ přetáhl jí přes hlavu úplně mokré tričko a hodil ho do umyvadla. Stále tam seděla zmáčknutá jako sardinka. „Máš pohodlí miláčku?“ pohladil ji něžně po vlasech. „Ani ne,“ odsekla s předstíranou vztahovačností.

Cooper se více posadil a Beth si vlezla před něj. Zády se mu opřela o hrudník a bříško. Cooper jí  jemně masíroval ramena a šíji. „Seš pěkně strnulá.“ „Hmmm,“ předla téměř jako kočka. „Spokojená?“ potutelně se uculoval. Jeho ruce začaly postupovat po jejím hrudníku dolů. Něžně ukazováčkem zavadil o bradavku a Beth se nahrbila. „Nelíbí?“ „To jo, ale hrozně to šimrá.“ znovu se uvolnila a položila si hlavu na jeho rameno. Něžně ji políbil na téměř zahojenou tvář. „Na kdy plánuješ naši svatbu?“ Vzhledem k tomu, že ani jeden z nich neměl žijící příbuzné mohli by se vzít ze dne na den. „Podle informací co máme od Gideona, bude teď ve městě pár měsíců pěkně živo. Valerius se prý rozhodl ještě nějakou dobu strávit ve městě. Rád bych provedl menší čistku a až se to tady uklidní, tak bychom se mohli vzít a jet někam na svatební cestu.“ V jejích očích se rozhořely plamínky. „Na svatební cestu?“ „No jistě, zasloužíme si menší dovolenou.“ „Nikdy jsem nebyla dál než u hranice tohohle státu.“ Natočila hlavu ke straně o políbila ho.

Valerius se nakonec rozhodl usadit se ve městě natrvalo a aby toho nebylo málo přijel za ním jeho sadistický kámoš Sorrel se svou šílenou ženou Indigo. Na rozdíl od Valeria, tihle dva nevraždili pro potřebu utišit žízeň, zabíjeli, protože je to bavilo. Díky nim ochránci neměli čas na nic. Každou noc museli vyjíždět na hony a likvidovat tu spoušť, co za sebou napáchali. Populace upírů se začala rychle rozrůstat. Takže pokud zrovna lovci nespali obcházeli hřbitovy a řízeni typickým upírským pachem likvidovali ukryté nebo nepřeměněné soupeře.

Sotva se setmělo chodbou se opět rozezněla poplašná siréna, stejně jako předchozí dva dva měsíce. Celý dům už dostal alergii na ten nekonečný červený poplach. Všichni padali únavou, neměli čas ani na rekonvalescenci, takže do bojů vyráželi i ti s menšími zraněními. Bethany líně vylezla z postele. Pod očima se jí rýsovaly nehezké tmavé kruhy. Oblékala se a napůl při tom spala. „Nenávidim je,“ zasyčela unaveně, když zapínala poslední přezku na neprůstřelné vestě. Cooper stál v plné zbroji vedle ní. „Beth zůstaň tu a odpočiň si,“ naléhal na ní. „Ne,“ odpověděla nekompromisně. „Najdu způsob jak je zničit, Sorrela i tu jeho šílenou krávu,“ její averze a opovržení vůči těm dvěma den ode dne narůstalo. Místo katany si pro tento večer vzala dva extra ostré meče z kalené oceli chlazené ve svěcené vodě. Cooper jí pomohl zašněrovat nákrčník a společně se rozběhli ke garáži.

Ve dveřích narazili na Gideona, který přinášel nejnovější zprávy. „Rozdělili se, jsou na lovu všichni,“ vyhrkl. „Sakra!“ Cooper vztekle nakopl dveře, ty se pod náporem vylomily z pantů a dopadly za zem. „Beth,“ neříkalo se mu to vůbec snadno. „Dneska povedeš vlastní team. Vem si sebou koho chceš, máš na starosti Indigo. Reefe, pohlídej Valeria, já půjdu po Sorrelovi.“ Beth se zatajil dech. Starší ještě nikdy nevyrazili do ulic spolu. Jít jenom s jednou skupinou po Sorrelovi se rovnalo sebevraždě. Přesto, že Cooper a Valerius spolu vedli válku už několik let, jejich souboje se dali přirovnat ke sportu, jenže Sorrel se vyžíval v jatkách. „Brácho ty ses naprosto zbláznil!“ podotkl Reef. „A co mám podle tebe asi tak dělat? Nechat ho vyvraždit půl města jen aby se pobavil? Do svítání ho nějak zabavíme, pak bude muset zalézt před sluncem.“ Beth se mu vrhla kolem krku, v očích jí pálily slzy. „Buď  opatrný!“ Rychle jí políbil do vlasů,  nerad se loučil. „Uvidíme se ráno,“ snažil se ji i sebe uklidnit. Gideon jim podal podrobnější informace, aby věděli do jakých částí velkoměsta se mají vydat.

Bethany se v doprovodu šesti mužů a dvou žen vydala na severovýchod. Zaparkovali po půl hodině jízdy u obchoďáku na samotné hranici města.  Vypadalo to tam spíš jako na vesnici. „Rozdělíme se do tří skupin, postupujte opatrně, pokud nic nenajdete za hodinu se sejdeme tady. Kdyby něco, bílé světlice máte?“ Přikývli. „Ruby, Spiku jdeme.“ Vydali se do temných nebezpečných uliček. Bethany v ruce svírala jednu bouchačku a druhou rukou zbraň podepírala. Prohledali každou píď tohoto prokletého místa, ale nenašli jedinou stopu, že by tam procházel upír. „Sakra, jak já jí nenávidim.“

Po okolí se roznesl výstřel. Oblohu osvítila bílá oslepující záře. „Bethany!“ V uličkách se s ozvěnou prohnal výkřik. „Rychle!“ zavelela a rozběhli se na místo odkud světlice vylétla. Proběhli kolem starého hřbitova na otevřenou planinu, kterou osvětlovala pouze sněhobílý měsíční svit. Uprostřed kruhu deseti upírů stáli Jack, Kyla a Warren přitisknutí zády k sobě. Beth všechny upíry přejela pohledem. Indigo mezi nimi nenašla. „Ta mrcha!“ nadávala v duchu.

Za zády Bethany uslyšela bzučivý vánek. Rychle se otočila, překřížila meče a zvedla je nad hlavu. Než to stačila zaregistrovat zrakem dopadla do překřížení sekera. Pod tak silným úderem se zhoupla v kolenou. „Už jsem se bála, že se dnešního večírku nezúčastníš,“ zavrčela na upírku a vší silou jí nakopla do břicha. Ta odletěla několik metrů daleko, dopadla pevně na nohy. Během několik vteřin už zase stály proti sobě. Indigo se napřáhla s úmyslem seknout Bethany do ramene. Ta zareagovala velice rychle, takže sekera narazila do meče ve zdvižené ruce. Beth chtěla této situace využít ve svůj prospěch, a zaútočila na sokyni odspodu druhým mečem. Indigo ji chytla za zápěstí. Dostaly se do patové situace. Chvíli si zlostně hleděli do očí. „Je mi jedno jak, je mi jedno co mě to bude stát, ale dneska tě zabiju,“ zaklonila se a dala upírce hlavičku, ta padla na záda, stále svírala Beth zápěstí, takže jí strhla na sebe a nohama ji odhodila asi deset metrů daleko. Vyšvihla se na ruce, zatímco se Beth v bolesti svíjela na zemi. Tím jak jí Indigo odkopla jí zpřelámala žebra.  Beth se vyškrábala na nohy a rychle si stáhla promáčklou vestu, která ji tlačila na zlomeninu. „Koukám, že už sis vybrala místo posledního odpočinku, aspoň tě tví kámoši nebudou muset přenášet daleko, teda za předpokladu, že je necháme žít,“ hystericky se rozchechtala. Beth se s ironickým úšklebkem rozhlídla. Stála uprostřed hřbitova. Několika svižnými kroky se dostala za jeho hranice. „Tak si pro mě poď,“ zakřičela na soupeřku a vyšla jí naproti.

Indigo se zarazila u ruiny nějakého domku. Na okamžik se přestala soustředit. Bethany se rozpřáhla a oba meče namířila na její krk, každý z jedné strany.  Připomínalo to zásek do stromu. Sice upírku zranila, ale hlavu jí neusekla. Indigo v šoku vypustila sekeru, a chytla se za krvácející rány, ještě se nezačaly hojit. „Svěcená voda, ty mrcho!“ prskala jako kočka a rozzuřeně přeskočila tu drobnou zídku, která stála mezi nimi a vrhla se Bethany po krku. Opět ji srazila na záda, celou svou vahou padla na ní.  Sama se napíchla na soupeřčin meč, ten projel skrz na skrz jejím srdcem. Upíří tělo úplně strnulo. Bethany ji ze sebe odstrčila a jakmile se Indigo dotkla země, vzplála. Beth v šoku vyskočila na nohy. Znovu se pokusila oddělit hlavu od těla, napřáhla se a vyšlo to. V tu chvíli už vedle ní stál Spike. „Beth! Zabila si Starší!“ Zvedl ji vysoko do náruče. „Jak si to dokázala?“ dožadoval se odpovědi. „To bych taky ráda věděla,“  nechápala, co se stalo. Ostatní upíři při pohledu na spálenou vůdkyni vzali nohy na ramena.

12. kapitola

„Musíme pomoci Cooperovi!“ Vyrazili na druhou stranu města. Bethany slepě následovala stopu upířího pachu, který je neomylně vedl za její láskou. Doufala, že jsou všichni naživu. Východní obloha se zbarvila do ruda. Přicházel nový den. Beth nakrčila obočí. Slunce jí svítilo přímo do očí a pořádně ji oslňovalo. Přiložila si ruku k čelu, aby aspoň trochu ulevila namáhaným očím před tou bodavou ostrou září. Několik desítek metrů před ní stála tmavá postava. Přesto, že viděla jen obrys byla si stoprocentně jistá, že to je on. „Coope!“ Rozběhla se k němu. Pomalu se otočil. Teprve když stál bokem k ní všimla si, jak ulomená čepel meče trčí z jeho stehna. Ještě stačil zvednout ruku k pozdravu než mu nohy vypověděly službu a skácel se k zemi. Padla přesně vedle něj. Její kolena se zabořila do bahna z krve a hlíny. Opatrně mu nadzvedla hlavu a odstranila potem přilepené pramínky vlasů z jeho tváře. „Otevři oči, teď nesmíš usnout, slyšíš mě?“ „Bethany,“ zašeptal. „Mluv na mě, Coope.“

Ostří přetnulo stehenní tepnu, ze té se nyní valily proudy krve. Bez zaváhání z rány vytrhla meč. Cooper vykřikl bolestí. S odporem do otvoru ve svalu zabořila své prsty, aby zastavila krvácení. „Lékárnu rychle!“ Tlakový obvaz stáhla přesně nad ránou. Tu rychle vyčistila a sterilní gázou znovu zatlačila na otevřenou tepnu. Dva chlapi ho naložili do auta, Beth šla stále vedle něj a držela krvácení pod kontrolou. Cooper upadl do bezvědomí. Ruby si sedla z druhé strany k němu a sundala mu neprůstřelnou vestu a nákrčník, aby ho mohli odvést do nemocnice. Do přijímacího dotazníku uvedly, do kolonky důvod zranění, hospodskou rvačku. Nemocniční personál Coopera ihned odvezl na operační sál. Bethany celou dobu čekala na chodbě. Víčka jí unaveně padala. Přesto že seděla na nepohodlné lavici po chvilce usnula.

Dveře se se zaskřípáním otevřely a v nich se objevil Cooperův operující lékař v modrém sálovém oděvu. Přiklekl k Beth a opatrně vzal její ruce do svých. „Slečno?“ promluvil tichým uklidňujícím hlasem. Beth sebou leknutím trhla. Chvilku jí trvalo, než si uvědomila kde je. „Doktore, jak je na tom?“ „Vy jste jeho příbuzná?“ „Snoubenka,“ smutně sklonila hlavu. „Vedla jste si opravdu dobře. Nebýt vašeho zákroku zřejmě by cestu k nám nepřežil.“ „Bude v pořádku?“ Přikývl. „Dostal transfuzi. Pokud nenastanou komplikace, za pár dní bychom ho mohli propustit.“ V návalu štěstí ho objala. „Děkuji vám.“ Na lékařské rameno dopadlo několik slaných kapek. Chytil ji za paže a odtáhl ji od sebe. S úsměvem se podíval na svůj dosud téměř sterilní plášť, na který svým obětím Bethany otiskla krev a bláto. „Moc se omlouvám.“ „Nic si z toho nedělejte. Teď byste si měla jít odpočinout a taky se vysprchovat,“ zasmál se. Bethany překvapila vstřícnost s jakou s ní jednal. „Pan Delauney teď potřebuje hlavně klid.“

Beth se na základnu vrátila jen na otočku. Dala si dlouhou horkou sprchu. Chtěla ze sebe smýt zážitky z uplynulé noci, ale příliš se jí to nezdařilo. V hlavě jí stále vířily dvě otázky: 1. jak je možné, že zabila starší a 2. jaké to bude mít následky, až se Sorrel začne mstít. Hodila na sebe čisté džíny a vyrazila zpět do nemocnice. Zasekla se na informačním oddělení, kde jí odmítli o Cooperovi sdělit jakékoliv informace. „Sakra je to můj snoubenec. Kde je?“ Rozkřikla se na celou chodbu. Shodou okolností okolo procházel ten samý lékař s jakým se ráno bavila. „Co se to tu děje?“ přísně se podíval jak na Beth tak na sestřičky. „Pane doktore, omlouvám se, ale tahle žena nechápe, že teď za panem Delauney jít nemůže.“ „A podle čeho tak soudíte Marry – Anne?“ zamračil se. „No vždyť…“ začala koktat. „Někdy nemocnému návštěva jen prospěje,“ otočil se k Beth. „Poďte se mnou slečno…“ „Ryderová, děkuji.“  Následovala ho. „Pane doktore, vy jste hotový anděl, nevím, co bych si bez vás počala,“ věnovala mu zářivý úsměv. „Tohle mi nedělejte, ještě se budu červenat,“ zavtipkoval. „Tak tady to je, pokoj 169,“ ukázal na dveře, na chvilku se zarazil, vypadalo to jako by o něčem přemýšlel. „Ještě má v sobě dost sedativ, nepředpokládám, že už bude vzhůru.“ „Počkám, dokud se neprobere, děkuji.“ Zase nasadil ten hloubavý výraz. „Nedáte si kávu? Upřímně vypadáte sice líp něž ráno, ale pořád dost hrozně, pokud chcete čekat u něho, kafe vás postaví na nohy.“ Beth v sobě přidusila výbuch smíchu. „Dobře, ale na to kafe vás zvu já.“ „Tak to se musím k něčemu přiznat. My tu totiž máme kávu zadarmo,“ spiklenecky na ní mrkl. Beth se nechala zavést do jídelny.

Bavit se s Gabrielem, tak se lékař jmenuje, pro ní bylo osvobozující. Konečně si mohla popovídat o obyčejných lidských záležitostech. Na základně se řešila jedna a tatáž věc – upíři, rozebírat s Gabrielem počasí jí dávalo zapomenout na všechny její nadpozemské starosti. Ve finále na ní dopadla vlna zoufalství. Nejraději by žila ve sladké nevědomosti, tak jako před několika lety, než se dozvěděla, kdo ve skutečnosti je. Gab tu drobnou změnu zaregistroval. „Copak? Starosti?“ Trpce se usmála. „Ani nemáš ponětí jaké…“  odmlčela se. „Někdy neuškodí svěřit se cizímu, jde to líp než blízkým,“ nasadil vážný ustaraný výraz. „Kdybych ti to řekla, musela bych tě zabít.“ Vybouchl smíchy. Na chodbě se rozeznělo jeho jméno. „Promiň, volají mě na pohotovost,“ omluvně se usmál. „Těší mě, že jsem tě poznala Gabe, díky za rozhovor, bylo to vážně fajn.“ „Já děkuji, že jste mě poctila svou společností slečno Ryderová, rád tě zase někdy uvidím“ vzal její ruku do své a políbil hřbet její dlaně. Začervenala se. Společně s ním se zvedla. Jen tak letmo se podívala, koho přivezli jako Gabrielův nový případ. Zděsila se, když poznala tu tak blízkou tvář. „Černoch, třicet let, pět střelných ran. Dva čisté průstřely ramene, další tři kulky zůstali v hrudníku…“ Dál už nic neslyšela, sesunula se v mdlobách k zemi.

Probrala se až další den večer napíchnutá na kapačku. Kupodivu ležela na pokoji s Cooprem. Rychle se posadila a obratně vytáhla umělou výživu. „Měla bys ještě odpočívat,“ jeho hlas působil jako balzám na duši. „Coope,“ udiveně se k němu otočila. Seskočila z lůžka a vlezla si k němu na postel. Schovala se do jeho náruče. Jejím drobným tělem otřásaly vzlyky. „Nač ten pláč kotě?“ pohladil její vlnité vlasy a políbil ji na čelo. „Místo toho, abys někde oslavovala s ostatníma, tak trčíš tady. Proč si nezůstala doma?“ „Oslavovala?“ „No jistě celý dům slaví tvůj triumf nad Indigo, jsem na tebe hrdý.“ Znovu se rozplakala. „Co se děje kotě?“ ukazováček strčil pod její bradu a donutil ji vzhlédnout k němu. „Nevim, co se tam stalo Coope, nechápu, jak jsem to dokázala, bylo to stejné jako si mi popisoval s Valeriem a Sorrelem, ale ti to vždy přežili se škrábnutím. Naskočila mi na meč a když dopadla na zem začala hořet, ale já nevím proč. Neudělala jsem nic na víc, co bys neuměl ty, Spike nebo Reef.“ Při vzpomínce na něho se začala znovu dusit pláčem. „Reef, musím zjistit, jak je na tom.“  Cooper jí k sobě pevně přivinul. „Nic nemusíš, byla tu Ruby, bála se o tebe. Říkala mi, že Reefa několikrát postřelili, ale už je stabilizovanej. Bohužel, vrací nám útoky stejnou měrou, mají kulky, které projdou kevlarem.“ „Cože mají?“ vyhrkla. „Z toho se vyrábějí neprůstřelné vesty.“ „Sakra.“ Beth nakrčila nos, ucítila známý upíří závan. „Gideone, poď dál,“ dveře se otevřely.

Posadil se na postel, která původně patřila Beth, ta se k němu, se zděšením v očích, otočila čelem. „Jak moc je to zlý?“ zeptala se tichým, s trochu vystrašeným hlasem. „Dost, možná bych to mohl přirovnat k peklu. Beth měla by ses na nějakou dobu uklidit, a to hodně daleko, nejlépe na druhou stranu zeměkoule. Půjde po tobě celá jeho garda. Sorrel je vzteky bez sebe. Každej v upířím světě už ví, že si mu zabila manželku. Podle toho, co jsem vypozoroval si jsou jistí, že nevíš jak si to udělala, prosim tě Beth, řekni, že to víš.“ Pokrčila rameny. „Je mi líto, ale nemám nejmenší tušení,“ špitla. Gideon padl na znak, chytil se rukama za hlavu a chvilku mlčel. „Musíme vypadnou Beth. V tuhle dobu už budou vědět, že si tady. Vrátíme se na základnu.“ „Nenechám tady Coopera samotnýho.“ „To ani není v plánu,“ hodil po Coopovi oblečení, co vytáhl z batohu. „Dělej brácho.“ „A Reef?“ strachovala se Beth. „Ten je pro ně malá ryba, v této situaci si na něho nikdo ani nevzpomene.“ Jako zázrakem se bez zpozorování dostali na základnu, ta pro ně byla jediným bezpečným útočištěm. Upíři se do ní bez pozvání nedostali…

Hned v restauraci je přivítali opilí přátelé. „Héééj, Bethany!“ „Ať žije Bethany.“ „Tak dost,“ vykřikl Cooper a dobelhal se k barové židli. „Máme zásadní problém, Bethany si není vědoma, že by udělala cokoliv jinak než obvykle. Krom toho, že po nás půjde největší magor z upírů a nevíme, jak ho zabít tu k oslavě nic není! Takže se koukejte pořádně vyspat, protože dokud bude Sorrel naživu budeme potřebovat každýho. Nepředpokládám, že to začne hned, ale během pár měsíců nám udělá ze životů peklo.“ „Skvělý,“ vykřikla ironicky Ruby a odpotácela se do svého pokoje. Postupně se všichni rozešli. Čekalo je náročné období…

13. kapitola

Půl roku po tom, co Bethany porazila a zničila Indigo se opravdu rozpoutalo peklo. Sorrel vyhlásil válku. Válku pro kterou nikdo neměl na nic čas. Před stmíváním vyjížděli lovci do ulic a snažili se chránit město před terorem, který Sorrel vyvíjel. Standardně se vraceli domů po svítání a na smrt unavení. Najedli se a padli vyčerpáním do postelí. Na nic jiného než na spánek přes den nezbýval čas. Svatba Coopera a Bethany se tím pádem odložila na neurčito.

Bethany se probudila na nemocničním lůžku. Cooper seděl vedle ní a něžně ve svých dlaních svíral její drobnou ručku. Stiskla ho. „Beth, už jsem se bál, že tě ztratím,“ políbil její horké čelo. „Máš horečku, dojdu pro doktora.“ „Ne, zůstaň,“ promluvila vyčerpaným hlasem. „Co se stalo?“ z předešlého boje si vůbec nic nepamatovala. Otřela si orosenou tvář a kouzelně se na svého vyvoleného usmála. „Sorrel tě skoro dostal Beth, stále jich přibývá.“ Mlčela, tušila své, Sorrel příliš zacházel za povolené hranice. „Vezmi mě domů,“ zašeptala, do místnosti vstoupil její nový kamarád a ošetřující lékař Gabriel v rukou svíral její kartu  a rychle ji přejížděl očima. „No Beth, ještě nějakou dobu si u nás poležíš než tě pustíme,“ odpověděl na otázku místo Coopa, na kterého Beth upírala svůj vyděšený zrak. Nenáviděla nemocniční prostředí víc než cokoliv jiného. Nebyl jediný týden, aby tam někdo z jejich blízkých neležel. Už několikrát se pohádala s Cooprem, aby najal doktora na základnu a Gabe se jí jevil jako nejlepší adept, důvěřovala mu. „Takhle to dál nejde,“ špitla tak aby ji lékař neslyšel. Významně se podívala Coopovi do očí. Pochopil na co naráží, konečně přikývl. „Gabe, musíš mě pustit domů, za pár dní budu fit, nechci ani nemůžu zůstat tady.“ Nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Jestli mě nepustíš, uteču.“ „Bethany, podívej se na sebe, si naprosto vyčerpaná. Potřebuješ si odpočinout a nabrat síly, aby ses brzy zotavila.“ Prosebně se podívala na Coopa. „Můžeš nás tu chvíli nechat.“ Přikývl. „Pošli Gideona.“ Mlčky vstal, vzal za kliku a otevřel dveře. Ještě se na Bethany otočil. „Seš si jím jistá?“ opovržlivě po doktorovi střelil pohledem, nelíbilo se mu, jakým způsobem se dívá na jeho holku. Jenom kvůli němu cítil ten sžíravý plamínek žárlivosti doutnající v jeho hrudi.

Gabriel se posadil na postel vedle ní. „Tak o co jde Beth, tohle už vážně není normální. V čem seš namočená?“ narážel na partu, jejíž členové se tam střídali téměř ob den. Přemýšlela, jakým způsobem mu tu choulostivou informaci podat nejlépe. „Ve válce Gabrieli, jsme ve válce a ty si naše spása. Přísahej mi, že to co ti teď prozradím nikdy nikomu neřekneš.“ Přikývl, z jejích slov mu naskočila husí kůže, nechápal proč, ale naháněla mu strach. „Potřebujeme zručného doktora, který si se vším poradí. Dostaneš peněz kolik budeš chtít, ale musíš mlčet.“ „Tak o co jde?“ „Vedeme válku s upíry.“ Přiložil dlaň k jejímu čelu. „Beth, ty blouzníš, dám ti nějaká sedativa.“ „Ne Gabe, moje tělo se s tím umí vypořádat samo, za několik hodin mi nebude skoro nic. Jako ostatním, jen potřebujeme lékaře, který spraví i ta nejhorší zranění tak, abychom je přežili. Copak ti není divné, že z našich zraněných už nikdo nepřišel na kontrolu, a pokud se tu objevil příliš brzy s novým zraněním, než aby se stačila uzdravit ta předchozí, nenašel si ani jizvičku?“ Nad tím už přemýšlel nějakou dobu, sloužil převážně noční, takže ošetřoval většinu zranění z bojů. „Gabe, my jsme ochránci, naše těla fungují jinak, ale bez odborného ošetření se neobejdeme,“ na chvíli se odmlčela. „Dobře se ti odměníme, prosím, přidej se k nám,“ naléhala. „Beth, ty si se zbláznila, o čem to tady mluvíš? Jací ochránci, jací upíři?“ Ucítila tu povědomou štiplavou vůni. „Gide?“ Dveře se otevřely a on vstoupil. „Jak?“ doktor nechápavě vykulil oči. Prstem si ukázala na špičku nosu. „Jedna z životně  důležitých výhod – dokonalý čich, zrak, sluch a hmat.“

„Ahoj Bethy,“ upír jí políbil na tvář. „Nechce se mi ani věřit, že s tim Cooper  souhlasil.“ „Ahoj, stálo mě to velké úsilí,“ na slovo velké přidala patřičný důraz, pak se usmála. „Vždycky si prosadíš svou,“ spiklenecky na ní mrkl, „to je dobře.“ „Gide, můžeš tady doktorovi ukázat o co jde?“ „Beth, je to nutné?“ Prosebně se na něho podívala. „No tak, nenech se přemlouvat.“ Souhlasil. „Pozorně se dívej na jeho tvář,“ nakázala mu s ironickým podtextem. Upíří tvář zhrubla a jeho oči se rozzářily jasnou jantarovou barvou. „Co to kurva je?“ vykřikl vyděšeně Gabriel. Gideon se rozesmál, a tak odhalil dokonale ostré zuby s prodlouženými špičáky. „Vskutku originální reakce.“ I Bethany se rozesmála. „To o čem tady celou dobu mluvim, Gideon je náš informátor z jejich světa. Je upír.“ „Ne, to není pravda,“ nechtěl si připustit, že by mohlo existovat něco, co by bylo nad jeho chápání, nad to, co ho v dětství učili. „Tak jinak,“ pronesl Gideon a sáhl na záda. „Ale vážně to bolí,“ usmál se na Beth, která věděla na co naráží. Vytáhl meč a prořízl si s ním tenkou kůži na zápěstí. Na zem se šplouchnutím dopadlo několik kapek krve. Gabriel vystartoval k němu, jako lékař měl povinnost zraněnému pomoci. Než se k němu ale dostal, rána už nekrvácela a přímo před jeho očima se začala zacelovat. „To není možné. Normální člověk by…“ „Jenže já nejsem normální ani člověk, tak to pochop,“ skočil mu do řeči Gideon a zlostně zavrčel.

Cooper vrazil do pokoje. Gideon se zhluboka nadechl, aby zanalyzoval vzduch. „Do hajzlu, jak to, že nás tak rychle našli?“ nadávala Beth, když vstávala z postele. Rychle na sebe hodila oblečení. Chytla Gabriela za ruku. „Zavolám ti, kam máš přijít.“ Nezmohl se na protest, zavalili ho přílišným množstvím podivných informací. Sotva vyšla na chodbu uslyšela zpoza rohu ten nadpozemsky krásný hlas. „Tudy, její pokoj nebude daleko,“ přibližovali se. „Jsou tady, přes chodbu jim neutečeme.“ Kroky na chodbě se zastavili asi třicet metrů ode dveří. V pokoji všichni ztuhli, poslouchali. Sorrel se zhluboka nadechl. „Je tady i Cooper, výborně!“ tlumeně se zasmál. „Deme,“ zavelel Cooper a proskočil otevřeným oknem. Beth skočila hned za ním s Gideonem za zády. Ladně dopadli na zem. Beth se zhoupla v kolenou a špičkami prstů se letmo dotkla betonového chodníku. „Au,“ zasyčela, při doskoku jí popraskaly stehy na břiše. Zvedla se a dali se na útěk. Gabriel nevěřícně vykoukl z okna, vyskočili z třetího patra, logicky se měli zabít. Před budovou ani poblíž už nikdo nebyl, jen v  dálce se rychle ztrácely stíny tří osob. Omdlel.

Sorrel vztekle vykopl zavřené dveře. Přešel k rozházené posteli, strhl z ní prostěradlo a přiložil si ho k obličeji. Nasál vzduch. „Ještě je teplé, nebudou daleko.“ Slabý vánek rozevlál záclonu u otevřeného okna a Sorrelův čich zaznamenal další dvě pachové stopy. Coopera a ještě jednu… „Ten zrádce,“ zaburácel a kopl do postele, která se s ohlušujícím skřípěním rozlámala o protější zeď. „Zabiju ho!“ Ukázal na okno. „Chyťte je!“ zařval a jeho spojenci se vydali na pronásledování.

„Beth, utíkej,“ povzbuzoval jí Cooper, ale její síly rychle ubývaly. Krvácela. „Už nemůžu,“ zastavila se, sotva popadala dech. Cooper se vrátil třemi svižnými kroky k ní a chytil ji za ruku. „Poď lásko, auto už je jen kousek odtud,“ všiml si, jak se na jejím tričku rozšiřuje krvavá skvrna. Bez zaváhání vzal dívku do náruče a rozběhl se. „Gideone, nastartuj auto!“ upír zmizela za rohem protějšího pavilonu nemocnice. Cooper se nesením Beth značně zpomalil. Sotva Beth položil do auta, uslyšel za sebou dupání přibíhajících upírů. Otočil se, ve zlomku vteřiny vytáhl z pochvy meč a připravil se k boji. Gideon stojící po jeho boku zavrčel na stoupence vlastní rasy. „Zběhu,“ opětovali mu zavrčení a zlostně vycenili zuby. „Odjeď!“ štěkl na Coopa a vrhl se do boje. „Ne, nenechám tě tady!“ Gideon s elegantní otočkou usekl jednomu upírovi hlavu a zároveň rukou odstrčil Coopera, ten bokem dopadl na přední dveře auta. „Odvez jí pryč! Dělej!“ V Cooperovi se mísily dva protichůdné pocity, ale nemohl zároveň pomoci příteli a zachránit Beth.“ „Vypadni, zdržím je jak dlouho budu moci. Hlavně už zmiz!“ zavrčel Gideon. Cooper bolestně vydechl, věděl, že tohle bude jeho konec a skočil do auta. „Díky příteli,“ zašeptal, přesto si byl jistý, že ho Gideon slyšel. Bez jediného otočení zpět se rozjel na základnu.

Odnesl Bethany na ošetřovnu. Vzal si k sobě její mobil a projel telefonní seznam. „Gabriel, Gabriel, Gabriel,“ hledal to důležité číslo. Doktor – Gab, konečně ho našel a bez zaváhání vytočil. „Beth? Co to bylo? Si v pohodě?“ jeho hlas zněl stále roztřeseně a ustaraně. „Čau doktore,“ Cooper slyšel, jak se zasekl. „Potřebujeme tě u nás, krvácí,“ neřekl o koho jde, to bylo jasné. „Musíš přijet do přístavu hned! Vyzvednu tě tam.“ „Coope, vy jste se zbláznil, ona potřebuje do nemocnice!“ „Ne, tam to pro ní není bezpečné,“ mluvil stroze a nekompromisně.  „Za deset minut v přístavu, jestli tam nepřijedeš, najdu si tě,“ jeho hlas zněl příliš výhružně a rozrušeně, než aby se doktor zmohl na odmítnutí.

Gabriel přešlapoval nervózně z místa na místo. Minuty ubíhaly a Cooper nikde. Na obloze se stáhla černá mračna a začínalo pršet. Studené kapky vody se rychle prosakovaly skrz jeho oblečení. Zafoukal studený vítr a na zádech mu naskočila husí kůže. Oklepal se, rukou projel mokré vlasy a netrpělivě se rozhlídl. „Neměl byste nějaké drobné?“ zeptal se ho žebrák schovaný pod těžkým kabátem s kapucí, která mu skrývala obličej a nastavil ruku. Gabe bez přemýšlení sáhl do kapsy. „Vidíte tu restauraci na konci ulice? Tam na vás čeká Cooper,“ žebrák vzal bez dalšího slova peníze a každý se vydal jiným směrem.

14. kapitola

Gabriel vstoupil do spoře osvětleného podniku, kde se ho Cooper hned ujal. „Omlouvám se, ale nemohl jsem vyjít ven, mám tam momentálně příliš nepřátel, kdyby si někdo všim, že jdu k tobě zabili by tě dřív než bys mrknul okem.“ Posadili se na chvilku na bar a vypili dva panáky. Pak Cooper sáhl pro sklenici s čistou vodou a vhodil ji doktorovi do obličeje. „Co děláš?“ utrhnul se Gabe, už měl všech těch podivných věcí kolem plné zuby. „Bezpečnostní opatření. Promiň. Byla to svěcená voda, musel jsem se přesvědčit, že si stále člověk. Kdyby ne ukázal by ses nám v celé své kráse,“ Cooper do sebe s trpkým úsměvem hodil další dva panáky whiskey, teprve poté zavedl doktora za Bethany, kterou už předběžně ošetřila Ruby.  „Tohle je tvoje nové pracoviště,“ ukázal nevrle na dveře, za kterými odpočívala dívka jejich srdcí …

Gabriel otevřel a vešel tiše do ošetřovny. „Zas tak tichý nejsi,“ pronesla tlumeným hlasem Beth, „navíc jsem cítila tvou vůni,“ usmála se a sykla bolestí, protože se napnuly její potrhané břišní svaly. „Podívám se na to.“ Vyhrnul tričko. „Už je to mnohem lepší.“ „To posoudím sám,“ Gabriel si neoblomně stál za svým. „Rána se celkem zatáhla, není tak hluboká. Jenže ji nemohu znovu zašít, okraje jsou příliš roztřepené, co bych s tím tak…“ spíš přemýšlel nahlas než aby k ní mluvil. „Pár dní si poležíš, obvážu ti to a pak půjdeš do postele.“ „Ale já.“ „Žádná ale, těch pár dní to bez tebe taky zvládneme,“ Cooper se objevil ve dveřích, snažil se jí rozmluvit pokusy začlenit se hned do týmu. „Coope,“ natáhla k němu ruku. Přiskočil k posteli a Beth se s námahou zvedla. Objala ho kolem krku. Pevně ji na sebe přitiskl. Gabriel diskrétně zmizel z pokoje, necítil se zrovna nejlépe, když viděl ty dva spolu. „Už jsem u tebe kotě, je to dobré,“ něžně hladil její zplihlé vlasy a líbal její líce. Tolik se potřebovala vyplakat, jenže její oči vyschly, nedokázala uronit jedinou slzičku. Vzala jeho obličej do svých dlaní a dlouze ho políbila. Poté se odtáhla, cítila, že něco není v pořádku, zadívala se mu do očí a spatřila ten osten bolesti. „Gideon?“ nemusel odpovídat, vyčetla z jeho tváře, že její záchrana byla poslední akce, které se zúčastnil. „Nééé, nééé, nééé,“ pěstičkami bušila do Cooprovi hrudi. Ten ji jednou rukou chytil za zápěstí a přivinul ji na svou hruď. „Šššš, zlato, klid,“ utěšoval ji, přesto, že jemu samotnému nechybělo k pláči mnoho. „Zabili ho kvůli mně,“ zalykala se. „Kvůli mně, je to moje vina,“ její pláč se změnil v hysterii, stěží se nadechovala. Gabriel to slyšel i přes zavřené dveře, nezaváhal, do zavedené kapačky vstříkl dávku sedativ. Během chvíle se sesunula na lůžko. Několika obvazy stáhl stále krvácející zranění a Cooper ji odnesl do svého pokoje.

„Pánové, připíjím na památku jednoho skvělého chlapa,“ na chvilku se odmlčel. „Díky Gideone, buď s bohem,“ pozvedl sklenku a koplnul do sebe dvojitou whiskey. „Coope, vím, že se to teď nehodí, ale co budeme dělat? Takový nápor ze Sorrelovi strany dlouho nezvládneme, mužů je málo, kvůli vyčerpání se nám zranění hojí mnohem delší dobu, naše skupiny jsou na polovičním počtu. Jestli nevymyslíme, jak toho magora zničit, brzo nás všechny vyvraždí.“ „Najdeme způsob, jak ho zničit Reefe,“ napětí ve vzduchu se dalo krájet. „To slibuješ už půl roku,“ vyprskla Ruby a při odchodu nezapomněla pořádně prásknout dveřmi. Cooper zlostně zamručel. „Nevšímej si jí brácho, poslední dobou je divná, asi unavená.“ „To jsme všichni Spiku, ale hádky mezi námi to nevyřeší, teď musíme držet pohromadě víc než kdykoliv jindy. Existuje způsob jak je zničit, jinak by se to Beth nepovedlo a já ho najdu, přísahám,“ dokončil svůj proslov a jeho přátelé společně bojovně vykřikli. „Jooo, zničíme je do jednoho.“ Pod vlivem alkoholu postupně odpadávala dokud nezůstal jen Cooper a Gabriel.

„Jo a doktore, pamatuj, nikoho nesmíš pozvat dovnitř, nikdy,“ jazyk se mu pletl a jeho přehnaná snaha artikulovat působila dost komicky. Gabrielovi cukaly koutky. „A proč?“ vyprskl nakonec smíchy. „Protože, bez pozvání se do tohoto domu nedostane ani myš, chrání ho magie naší krve, ale pokud by někdo z nás upíra pozval kouzlo opadne a my tady budeme naservírovaní jako ovce na porážku. Takže nikdy nikoho nesmíš pozvat, jasný?!“ „Jasný,“ přikývl přiopile Gabriel, vteřinu na to mu padla hlava na stůl a on usnul. „Taky nic nevydržíš,“ pronesl pohrdavě Coop a zvedl se od stolu. Ušel dva kroky než se mu pod tíhou alkoholu podlomila kolena a on dopadl na zem. Probral se až pozdě odpoledne na tom samém místě. Restaurace zela prázdnotou. Podepřel si hlavu a přimhouřenýma očima se rozhlédl kolem dokola. Hlava ho bolela jako střep a každý sebemenší pochyb to ještě zhoršoval. „No to je dost!“ vykřikl Reef sedící u stolu. „Drž hubu,“ zavrčel Coop a opatrně se zvedl. „Kolik si toho vypil?“ rejpnul si znovu. „Drž hubu,“ bolestně se chytil za spánky. „Každý tvoje slovo je jako rána kladivem do palice. Ticho, to je rozkaz,“ zašeptal. Reef mu s širokým úsměvem zasalutoval. „Od třetí lahve whiskey už si toho moc nepamatuju,“ přiznal se nakonec Cooper. „Bože, mě je zle,“ stěžoval si. „Bůh ti nepomůže, Kylo, zlato, přines mu polívku a kafe.“ Cooper obdivně zvedl zrak. „Máme polívku?“ pronesl skoro zbožně. Kyla se zářivým úsměvem přikývla, když mu nesla plný talíř silného slepičího vývaru. „Si poklad,“ vydechl ochromeně a hladově se do toho pustil. „Měl bych se jít podívat za Beth…“ zastyděl se, že ji nechal v pokoji přes noc samotnou. „Není třeba, pokud nejde hora k Mohamedovi…“ „…musí jít Mohamed k hoře. Ahoj lásko,“ otočil se na Beth a snažil se předstírat, že mu vůbec nic není. „Bavil ses!“ schválně mluvila hodně nahlas. Coop svraštil obočí a promnul si čelo. „To bylo dost zákeřný,“ pokáral ji. „Já vím, nechal si mě samotnou,“ odsekla s úsměvem. Došla si pro polívku a přisedla si k nim.

„Hodně jsem přemýšlela. Sorrel to začíná vážně přehánět. Ohrožuje svou anonymitu. Nechápu, jak si dovolil po mě jít na veřejnosti. Vždy jsme bojovali v rámci mezí tak, aby to lidé neviděli. Podle kronik, se právě tohle stalo důvodem sporů mezi staršími, až se to dostane k Valeriovi, jistě se postará o to, aby se Sorrel zklidnil, on není hazardér, nedovolí mu dále překračovat tu pomyslnou hranici mezi našimi světy,“ v hlavičce se jí začal rodit jistý plán, jak se svého pronásledovatele zbavit. „A jak se cítí moje koťátko?“ Cooper ji položil ruku kolem pasu a přitiskl ji na sebe. Lehce naklonil hlavu stranou a nosem ji odhrnul vlasy z krku. „Bože ty tak krásně voníš,“ zašeptal a políbil ji těsně pod ušní lalůček. Bethany mu rukou sjela po vnitřní straně stehna až do třísel. Coope tiše zavrněl. „Za chvíli vyrazíme na lov.“ „Nemůžu se dočkat,“ zorničky se Beth rozšířily nadšením. „Tak na to zapomeň mladá dámo, ještě nejsi dostatečně fit na to, abys vyrazila s náma. Dnes zůstaneš doma.“ Na protest zakňourala. „To ani nezkoušej, tohle na mě neplatí, jestli budu muset, tak tě tady zamknu.“ Zamračila se. „Vykopnu dveře.“ „Zlato nebudu se s tebou dohadovat, prostě tady zůstaneš. Konec debaty,“ opět nasadil ten drsný výraz, kterému se nedalo odporovat. „Pche,“ procedila skrz zuby.

Cooper do sebe hodil kafe a s týmem jedna vyrazili do akce. Projeli každý zapadlý kout města, jenže se nikde nic nedělo. Nenarazili na jediného upíra, který by hledal svou kořist. Reef očima pozorně prozkoumával okolí, zatím co se Coop věnoval řízení auta. „Co se to sakra děje?“  otočil se udiveně na leadera. „Nevim, ale vůbec se mi to nezdá. Pokud by měla Beth pravdu a vložil by se do toho Valerius, určitě by tu nebyl takový klid. Mrkneme se do 4Roses?“ „OK,“ souhlasil Reef a vysílačkou zkontaktoval další dvě auta. „Spiku, jedeme do Roses, zůstaňte někde poblíž v autě,“ přepojil frekvenci na druhý vysílací kanál. „Warrene, jak to vypadá u vás?“ „Nikde ani stopa. Změna plánu?“ „Jo jedem do Roses, vy dál pročesávejte město.“ Za celou noc nenarazili na jednu upíří stopu. Většina lovců z toho byla lehce vystresovaná. „Mám z toho husí kůži,“ prolomil mrazivé ticho Cooper. „Jo, ten parchant určitě něco chystá.“ „Taky si myslim,“ shodli se a vyrazili domů, jelikož se obloha zabarvila do růžové.

Bethany si celou noc povídala s Gabrielem, aby se dozvěděl víc z toho, co se to vlastně ve světě děje. Jelikož se nenarodil jako ochránce, nemohla mu svěřit kroniky, které vyfasovala hned po tom, co se sama ke skupině přidala. Kdyby se Gabriel dostal do nesprávných rukou přes jeho krev by si mohli přečíst veškeré dostupné informace o lovcích a navíc i výsledky dlouholetých pozorování upírů. Nesměli přijít o tak cenné seskupení informací. Jejich diskuze trvala asi do tří do rána pak se rozloučili a šli spát. Kolem sedmé ráno si vedle ní lehl Cooper.

„To už si tady,“ promluvila napůl ospale. Cooperova ruka sjela pod peřinu, něžně chytil Beth za poprsí. „Hmmm?“ zabručel. „Si unavený?“ špitla. „Ne…“ Nadšeně se k němu otočila. „Ty nejsi unavený?“ místo odpovědi ji vášnivě políbil, v tu ránu se Beth probrala. Odhodila peřinu a sedla si obkročmo přes něj. „Tohle mi chybělo…“ Cooper položil dlaně na její zadeček a posadil se aby ji mohl políbil. „Mě taky kotě,“ přitiskl obličej na její bujně vyvinutý hrudník. „To je krása,“ zašeptal napůl zastřeným hlasem, Beth se rozchichotala. Přetáhla mu triko přes hlavu, odhodila ho v dál, rukama se zapřela o jeho ramena, tak ho donutila si lehnout. Sklonila se k němu a políbila ho na krk, přitom se začala vrtět na jeho klíně. „Co děláš ještěrko?“ Namísto odpovědi se jen blaženě usmívala. Dál ho provokovala dokud nezačal protestovat: „Tohle se nedá vydržet!“ překulil ji pod sebe a v rychlosti stáhnul kalhoty. Opatrně si lehl nad ni. „A teď tě budu mučit já…“ milovali se dlouho, Cooper se snažil oddalovat její vyvrcholení, jak jen to šlo. Přes protesty, výhrůžky i prosby pokračoval ve svém pomalém tempu, které ji přivádělo na hranici šílenství. Nadzvedla se, stiskla jeho pevný zadek a přitiskla ho hrubě na sebe. V zádech se prohnula jako napjatý luk, její vnitřní explozi doprovázel tlumený výkřik. Cooper se vyčerpaně zhroutil vedle ní. „Si báječná.“ Políbil ji na tvář a za chvilku se propadl slastného nevědomí.

15. kapitola

Několik dalších dní probíhaly hlídky v naprostém poklidu, občas se někde na periférii objevilo pár jedinců, kteří se snažili ukojit svou žízeň, jejich existenci však Cooperovi muži záhy ukončili. Bethany se naprosto zotavila a všichni si konečně pořádně odpočali, jejich neklid se ale den ode dne zvyšoval. Tušili, že toto přechodné období je pouze klid před přicházející bouří.

Cooper ležel na posteli a odpočíval, Bethany se zboku tiskla na něj, hlavu opřenou o jeho hrudník a něžně si pohrávala s proužkem chloupků, který se mu táhl od pupíku dolů. „Baví tě to?“ Zeptal se pobaveně. „Hmm,“ zabručela zamyšleně zatím co její prsty stále systematiky zaplétaly a opět rozplétaly jednotlivé pramínky. Cooper zpozoroval, že není ve své kůži. Nadzvedl se na lokty, tím pádem Beth znepříjemnil její polohu a vzhlédla k němu. „Nad čím přemýšlíš?“ Nelíbil se mu ustaraný výraz v tom roztomilém obličeji. „Já jen tak,“ odpověděla bez zjevného zájmu o konverzaci. „No tak zlato. Vidím, že tě něco trápí.“ Vůbec se jí nechtělo rozbírat, že už dlouhou dobu přemýšlí o jejich svatbě. Když ji před necelým rokem požádal o ruku viděla se v bílém, jak kráčí v princeznovských šatech k muži, kterého nadevše miluje a nemohla se dočkat jejich společné dovolené u moře, kde nebudou muset řešit každodenní rutinu ohledně upírů. Od toho dne se k tomuto téma ani jednou nevrátili. Z hrdla jí unikl smutný vzdech. Podívala se mu zpříma do očí a hluboce se nadechla. „Coope, miluješ mě ještě?“ „Cože?“ vychrlil vyděšeně. Posadil se naproti Beth a chytil ji za ramena. „Co tě to napadlo? Miluju tě víc než svůj vlastní život. O co jde? Musíš mi to říct kotě, dívat se na ten tvůj utrápenej výraz mě ničí.“  Znovu si povzdechla. „Ještě si mě chceš vzít?“ Cooper se rozesmál, zarazil se ve chvíli kdy spatřil její rozrušený pohled. „Jak tě tohle vůbec napadlo, jistě, že si tě chci vzít. Uznej ale sama, že teď nebylo zrovna příhodné období…“ odmlčel se. „Asi jsme si o tom měli promluvit dřív, zbytečně by ses netrápila. Záleží ale i na tobě, zda mě chceš. Nemysli si, že jsem si nevšiml, jak kolem tebe krouží ten doktor. Feromony jsou z něj cítit na kilometr daleko. Někdy mám chuť ho stáhnout z kůže za to, jak na tebe civí,“ utrousil a zatnul čelist, jeho tvář rázem zhrubla. Beth se zarazila. „Prosím?“ „No tak zlato, i slepej by viděl, jak za tebou pálí.“ „Coopre, jsme jenom kamarádi,“ bránila se. „Jasně, kamarád tady rád,“ zamručel pod vousy. „Coope!“ vykřikla a hodila po něm polštářem. Chvíli se jen tak pošťuchovali. Nakonec jí srazil na záda, obkročmo si sedl přes ní a ruce jí pevně přidržel nad hlavou. „Vezmeme se,“ neptal se, prostě to oznamoval. „Tak fajn,“ souhlasila bez přemýšlení, pak se rozesmála, v žilách jí stále koloval adrenalin z předešlé postelové bitky.

Cooper ji chytil za ruku, postavil na nohy a táhl do restaurace. Beth vůbec netušila, co má za lubem. „Co děláš?“ vlála za ním po chodbě jako hadr. „Neptej se a poď!“ „Zpomal blázne,“ marně se snažila vzepřít jeho sevření. Rozrazil dveře do restaurace, která byla posledních pár týdnů pro veřejnost uzavřená. Všichni k němu udiveně vzhlédli. „Poď,“ stále ji vláčel za sebou z jednoho stolu uprostřed strhl ubrus, přes židli vylezl na horu a Beth vytáhl vedle sebe. „Takže potřebuju dva silný chlapy, který nerozbrečí kdejaká kravina. Spiku, Reefe, mužete přijít k nám,“ oba dva nechápavě vykulili oči, ale přistoupili ke stolu. „Co se děje Coope?“ „Mám pro vás samostatnej, životně důležitej úkol,“ úmyslně mluvil tajemně. „Naháníš mi trochu hrůzu Coope,“ pronesl tiše Spike. „Do zítra…“ „Ne Coope, to nééé,“ Beth nesouhlasně vrtěla hlavou, když však zahlédla to odhodlání v jeho očích, skryla si obličej do dlaní. „Opakuji, do zítra,“ pokračoval, „vy dva seženete snubní prstýnky a odsvědčíte mi svatbu.“ „Cože?“ vyprskl Reef. „Rozhodli jsme se s Beth, že nemá smysl to dál odkládat. Pozítří se vezmeme.“ Beth ho čapla za košili, kterou si ležérně přehodil přes ramena a přitáhla ho k sobě, mluvila tak tiše aby ji slyšel jen on. „My? My jsme se rozhodli? Zbláznil ses?“ poslední dvě slova zdůraznila víc než bylo nutné, takže i ostatní pochopili o čem se baví. Cooper vzal Beth kolem pasu a vysadil ji vysoko do vzduchu. „Ano, zbláznil jsem se… zbláznil jsem se do tebe zlato.“ Spustil ji kousek níž, aby se mohli políbit, přesto nedosáhla špičkami nohou na zem. Ruce mu položila na ramena a propletla mu své prsty za hlavou. „Miluju tě Coope,“ zašeptala a lačně přitiskla své rty na jeho. Povolil sevření, Beth po jeho těle sklouzla na zem. Hleděli si do očí, Cooper se opět utápěl v očích barvy mořských hlubin. Restaurací se rozezněl veselý potlesk.

První k Bethany doběhla Kyla, vytrhla ji z Cooprovi vřelé náruče a srdečně se ji pověsila na krk. „Gratuluju, to nás čeká spousta zařizování, musíme ti sehnat šaty, a kadeřnici, make up,“ začala vyjmenovávat tisíce věcí, které nemůžou stihnout za dva dny. Beth se zmateně rozhlídla po místnosti. Hledala svou nejbližší kamarádku, ale nikde ji neviděla. „Nevíš, kde je Ruby?“ Kyla zavrtěla hlavou, „sotva Cooper oznámil vaši svatbu tak zmizela ven.“ „Cože?“ „Podle mě šla obstarat nějaký speciální dárek pro vás.“ Beth se usmála, v situaci své nejlepší kamarádky by se jistě nezachovala jinak, zvláště v takovém časové presu. „Kdy vyrazíme na nákupy, obchody za několik hodin zavřou, co vyrazit hned?“ než stačila dokončit větu už si rozvazovala zástěru a hodila ji po Spikovi. „Zvládneš to tu viď zlato?“ spiklenecky na něho mrkla a už Beth vláčela do víru velkoměsta.

Naštěstí nemusely projít příliš mnoho obchodů, aby si Beth vybrala svatební šaty. Vystoupila ze zkušební kabinky a Kyle se zatajil dech. „Nádhera,“ vydechla. „To jsou přesně ony,“ rozplývala se Beth. Dlouhé korzetové šaty elegantně odhalovaly ramena a dekolt, vosí pas zvýrazňovala lehce nařasená sukně, připadala si v nich jako bohyně. „Dokonalost sama, lepší výraz mě opravdu nenapadá. Teď ještě střevíčky,“ zatleskala radostně Kyla. Při slově “střevíčky“ naskočila Bethany husí kůže, poslední dobou nosila pouze steely s vyztuženou kovovou špičkou nebo kecky. „Očistec,“ pomyslela si. Coopovo zlatou kartou zaplatily nehoráznou částku za šaty a vydaly se útokem do obuvi.

Kyla proběhla krámkem jako hurikán. Měla jasnou představu o botkách, které přesně sednou k těm překrásným šatům, bohužel žádné takové nesehnala, takže se shodly na jednoduchých střevíčkách ve stejně barvě jako svatební šaty s vysokým šněrováním kolem lýtka. Působili velice žensky. „Sice to není přesně to, co jsem hledala, ale na noze vypadají pravdu božsky,“ radovala se. „Nemohla bych jít na nižším podpatku?“ Bethany se děsila nebezpečně vypadající jehly. „Zlomim si nohu dřív než někam dojdu.“ „Neboj, tyhle budou sedět pevně, ani nebudeš vědět že je máš.“ Beth se tento nákup snažila bezúspěšně bojkotovat. „Když pudu ve steelech nikdo si toho ani nevšimne, šaty jsou na to dlouhý dost.“ „Beth!“ okřikla ji rozhněvaně Kyla. „To snad nemyslíš vážně.“ Beth se začervenala a vzdala veškeré další pokusy o vzdor.

Přemýtala o tom, že by se nejraději  někam zavřela, aby za ní všechno zařídili ostatní a pak by jen došla k oddávajícímu… „Oddávající!“ vykřikla s panikou v hlase. „Kylo my nemáme oddávajícího. Co budeme dělat, teď přeci nikoho neseženeme!“ „Beth, klid, v dnešní době internetu nepředpokládám, že byste nikoho nesehnali, a pokud se nepletu, tak má Cooper známého kněze, kde myslíš, že bereme ty zásoby svěcené vody,“ mluvila naprosto nevzrušeně. „Budeme se brát v kostele?“ dopadla na lavičku před obchůdkem. „No a? Co je na tom?“ „Pane Bože, my se vážně budeme brát…“ najednou na ní začala doléhat celá pravda. Všechno se to seběhlo tak rychle, že si to ani nestačila plně uvědomit. Kyla si klekla před ní a chytila její dlaně do svých. „Podívej se na mě,“ špitla, ale Beth jako zařezaná zírala na podlahu. „Bethany,“ při tom oslovení sebou cukla a vzhlédla. „V pořádku?“ „Budeme se brát,“ v očích se jí odráželo zděšení. „Ano, a bude to krásná svatba,“ šibalsky se usmála a Beth úsměv opětovala. „Můžeme se vrátit domů?“ zeptala se opatrně Kyla.

Šaty v neprůhledném vaku pověsila na skříň a krabici se střevíčky zašoupla pod postel. Oklepala si o sebe ruce. „Tak to by bylo,“ očividně se jí ulevilo, že má nákupy za sebou. „Jsem zralá na panáka Kyl.“ „Tak dem,“ chytly se za ruce a vyrazily k baru. „Dvojtou,“ zavelela Beth a její společnice přikývla, chtěla to samé, za celou tu dobu poprvé mlčela. „Náročný den?“ zeptal se škodolibě Spike, o Bethany bylo všeobecně známé, že nákupy nejsou její silnou stránkou. „Nech toho,“ zavrčela. Kyla opět radostně brblala o svatbě. „Zítra ti zkusím vytvořit nějaký pěkný účes no a make up taky vymyslíme společně,“ další slova už Beth splynu do souvislého bla bla bla. Z toho nekonečného štěbetání jí začínala bolet hlava. Přemýšlela jestli se tomu dá uniknout  a nebo Kylu bude muset rovnou zabít. Najednou jí zezadu popadly dvě silné paže. „Jdeme na lov,“ Cooper se opřel bradou o její rameno a políbil ji na tvář. „Jdeš taky?“ „Ano, prosím tě vem mě sebou prosím,“ vyzařovalo z ní čiré zoufalství.

Vyrazili chvilku před setměním, město zůstávalo nebezpečně klidné. Bethany jela na své motorce, doprovázela Cooprův vůz. Ve smyku zabrzdila a rozběhla se do temné uličky odkud vyšel tlumený výkřik. Opět se jedna zbloudilá duše snažila zpříjemnit si své nekonečné bytí. Podsaditou černošku na zeď tiskl hubený upír drobného vzrůstu. „Vybral sis velké sousto,“ Beth se rozkročila a dala ruce v bok, vypadala jako rozzlobená bohyně pomsty. Skrček se s hlubokým zavrčením otočil čelem k ní. „Nemám rád, když mě někdo ruší u hostiny,“ vyprsknul. „Utrhnu ti hlavu skřete.“ Procedila skrz zatnuté zuby a skočila po něm. Cooper to zdálky pozoroval, kdyby potřebovala pomoc, ale opak byl pravdou. Beth se chtěla vybít, odreagovat, předtím než mu usekla hlavu jí posloužil jako boxovací pytel. Sáhla na záda pro meč, jedním svižným pohybem to ukončila, do obličeje ji dopadl pramínek karmínové krve. Otřela si tvář do rukávu a vrátila se zpět k autu. Cooper stáhl okénko. „To bylo vážně sexy, dračice,“ provokativně zvedl obočí. Beth na něho jen vyplázla jazyk a znovu nasedla na motorku.

„Tak jaká byla hlídka, nějaká změna nebo stále trvá klid?“ ptala se zvědavě Kyla sotva dorazili. „Vůbec nic se neděje, začíná mi z toho hrabat,“ Beth se znuděně posadila na barovou židličku. Cooper se naštvaně posadil vedle ní. „Potřebujeme k nim dostat nějakého zvěda, bez Gideona jsme nahraní,“ uhodil pěstí do pultu. „Nemám nejmenší tušení, co Sorrela zastavilo, ta nevědomost mě snad zničí.“ Vztekle vstal, popadl koženou bundu přehozenou přes opěradlo. Odešel do tělocvičny v domnění, že si tam vyčistí hlavu.

Bethany chvíli jen tak bloudila po chodbách a snažila se najít Coopa. Na chviličku se zarazila u posilovny, pootevřela dveře a nakoukla dovnitř. Cooper se Spikem cvičili s tréninkovými meči. Tiše vklouzla dovnitř, opřela se zádama o zeď a mlčky je pozorovala. Bavilo ji sledovat souhru jejich pohybů. Jednotlivé svaly se jim rýsovaly podle směru úderu. Na jejich tělech se třpytily drobné krůpěje potu. Spike se napřáhl, Cooper ho chytil za zápěstí, padl na záda a přehodil svého soupeře přes sebe. Než se stačil vzpamatovat Cooper mu klečel na krku. „To bylo krutý,“ vydechl Spike a snažil se popadnout dech, cítil na sobě známky únavy. „Chceš vystřídat?“ zasmála se zvonivým hlase Beth. Cooper se k ní s údivem otočil. „Ještě nespíš?“ Jen pokrčila rameny a protřela si čelo. Spike se diskrétně vytratil.

Beth přišla blíž a postavila se do bojové pozice. „Vynesu tě v zubech,“ nebezpečně se zachechtala. „To bych chtěl vidět,“ poškádlil ji Cooper a poprvé zaútočil. Bethany se odrazila a vyskočila vysoko nad dráhu meče, promáchl na prázdno. „Působivé,“ pochválil ji.   Její zpětný úder zastavil s takovou razancí, že jí meč málem vyrazil z ruky. „Takže ostrý boj jo?“ zvedla obočí a Cooper přikývl. Jejich zbraně se o sebe křížem zasekly, zahleděli se jeden druhému do obočí a poté se naklonili k polibku. Beth zabrala ze všech sil a odhodila Coopa několik metrů daleko. „Potvoro zákeřná,“ popichoval ji, když se sbíral ze země. Ještě nějakou dobu spolu cvičili, pak se Beth podařilo svého soupeře odzbrojit, ten však nezaváhal a rychlým pohybem ji přirazil ke zdi. Zápěstí jí držel v úrovni hlavy a dravě ji políbil. V tu chvíli se Beth vybavil souboj s Valeriem, dokonce měla i pocit, že ucítila jeho dokonale vyváženou vůni. Zmatená sama sebou zatřepala hlavou. Cooper se odtáhnul. „Měli bychom jít spát, zítra nás čeká velký den,“ samolibě se usmál při představě, že zítra už bude jejím oficiálním manželem.

16. kapitola

Bethany vůbec nemohla usnout, když se jí to konečně podařilo neustále se převalovala ze strany na stranu. Zdály se jí podivné sny, nakonec se probudila s výkřikem. Cooper ji přivinul na svou hruď. „Klid, něco ošklivého se ti zdálo.“ Ještě víc se na něho přitiskla a pokusila se znovu zabrat, ale už se jí to nepovedlo. Zato on usnul během vteřiny. Opatrně, aby ho nevzbudila, se vyvlíkla z jeho objetí a proklouzla z pokoje ven.  V celé budově nepotkala nikoho kromě Kyly, která si četla za barem. „Ahoj, tak jak se těšíš na svatbu?“ Bethany jen pokrčila rameny a vyšla ven. Obloha byla zamračená, schylovalo se k dešti. „Snad nám bude pršet štěstí,“ pomyslela si a vydala se na procházku po městě. U náměstí se zastavila v rychlém občerstvení. Poté její kroky vedly do nedalekého parku. Lehla si tam do chladivé trávy a přemýšlela o Sorrelovi, který ji celý den pronásledoval ve snech.

Na tvář ji začaly dopadat první kapky vody. Ospale si protřela oči a koukla na hodinky. „Sakra,“ vyhrkla. „Jak jsem tady mohla usnout,“ nadávala sama sobě. Za dvě hodiny měl být obřad a ona se válela na loučce v parku. Rychle se zvedla a rozběhla se domů. „No kde si?“ setřela ji Kyla sotva se objevila ve dveřích. Sjela ji pohledem od spodu až nahoru, u vlasů vyděšeně vykulila oči. „No ty máš ránu, poď honem, s tím musíme něco udělat!“ Chytla ji za ruku a táhla do svého pokoje. „Tady si sedni!“ ukázala na malou židličku, ze stolku vzala kartáč na vlasy a pustila se do svatebního účesu. Začala jí z hlavy vytahovat zacuchaná stébla trávy. „Jestli tohle stihneme, tak to bude zázrak,“ lamentovala. „Máš to celý zvlhlý, prosim tě jdi si to umejt,“ rezignovala a poslala Beth do koupelny.

Mezitím na kosmetický stolek naskládala několik odstínů make upu, očních stínů a spoustu dalších líčidel, o kterých ani Beth netušila, že existují, natož aby věděla, jak je použít. Vykročila z koupelny a při pohledu na Kylu se zarazila. V jedné ruce svírala kulatý kartáč a ve druhé fén, s těmi nástroji vypadala opravdu nebezpečně. „Sedej,“ poručila a Beth nezbylo než poslechnout.  Postupně jí vysoušela a jemně natáčela jednotlivé pramínky vlasů. Celkový účes posadila vysoko na temeno hlavy, kde vykouzlila překrásný drdol. „Teda, Kylo, to je nádhera, kde ses to naučila?“ Kyle se začervenala. „Nikde, jen mě to baví,“ špitla. „Mohla by ses tím živit.“ Kamarádka se potěšeně usmála. „Teď ti udělám make up, tak se nevrť,“ znovu nasadila ten pevný nesmlouvavý výraz.

Další dvacet minut Beth strávila bez jediného pohnutí. Nejprve ji v rychlosti vytvarovala obočí, pak Kyla nanesla tenkou vrstvu hydratačního krému,  make up, slabé kouřové stíny, zvýrazňující její tmavomodré oči a nakonec řasenku. „Hotovo?“ vzdychla unaveně Beth, když Kyla odložila všechny ty nebezpečné nástroje. „Myslím, že ano,“ spokojeně si prohlížela svůj výtvor, ale stále jí to nepřišlo dokonalé. V rychlosti koukla stolek. Do očí ji na první pohled uhodila tvářenka, rychle se natáhla pro štětec. „Jak jsem na tohle mohla zapomenout,“ Beth otráveně protočila panenky. „A je to,“ vypadáš překrásně. „Teď šaty,“ otočila se ke skříni a vytáhla bílý vak. „Kde?“ Beth nestihla ani dokončit větu. „No když si odešla, tak jsem se tak trochu vloupala do tvého pokoje,“ znovu zčervenala, nakonec obě vybouchly smíchy. „Kyl, děkuji, nevím, co bych si bez tebe počala,“ opatrně kamarádku objala, aby si nerozmazala líčení. „Odsvěčíš mi to, prosím?“ zašeptala naléhavě. „Já myslela, že ty a Ruby?“ Beth zavrtěla hlavou, nechtělo se jí o tom mluvit. S Ruby už se nějakou dobu nekamarádili jako dřív. „Moc ráda,“ vytrhla ji souhlasem z přemýšlení.

Cooper se s oblékáním nijak nezdržoval, hodil na sebe černý oblek, do kterého si vzal krvavě rudou košili, kterou Beth vybrala, když si kupovala své šaty, límeček nechal ležérně rozepnutý a vyrazil ke kostelu.

„Spiku, Spiku!“ Naháněla ho Kyla, která už se také převlékla do černých společenských šatů. „Co je?“ Z poza rohu vykoukla rozcuchaná hlava. „Připravil si auto?“ Přikývl, přiskočil ke své lásce a letmo ji políbil na tvář. „Moc ti to sluší,“ mrkl na ni. „Já vím,“ usmála se a vyrazili do garáže. Chvilku poté tam přišla i Bethany, na vysokých podpatcích se už necítila tak nejistě. „Bože,“ vydechl ohromeně Spike, „teda tobě to ale sekne.“ Beth se nasoukala do černé limuzíny. Vyjeli přesně na čas.

Limuzína zastavila přímo před kostelem. Od zadních dveří auta do kostela někdo položil červený koberec. Beth se cítila jako filmová hvězda. Sotva se střevíčkem dotkla země oslnila ji záře blikajících blesků fotoaparátu. Zachichotala se. Její dojem hollywood star to ještě umocnilo. Spike oběhl auto a nabídl Bethany rámě, Kyla kráčela tři kroky za nimi. Warren s Reefem rozevřeli křídlové dveře kostela a nevěsta poprvé spatřila tu krásu uvnitř. Celý prostor osvětlovaly plápolavé plamínky svíček. Proplouvala uličkou jako víla a po očku sledovala zástupy svých blízkých. Popíchl ji osten bolesti, nikde nezahlédla Ruby, mírně zaklepala hlavou, aby zaplašila chmurnou myšlenku, její přelakovaný účes se ani nehnul.

Kostelem se rozezněl svatební pochod a Cooper se pomalu otočil čelem ke své vyvolené. Oči se mu rozšířily údivem nad její krásou. V hrudi se mu vzdouvala pýcha, že tahle bohyně bude právě jeho ženou. V tu chvíli zapomněl na okolní svět. Celý střed jeho vesmíru právě kráčel směrem k němu, nic jiného vnímat nedokázal. Spike dovedl Beth až k oltáři a tam její drobnou ručku zasunul do Coopova připraveného rámě. Oči snoubenců se na okamžik střetly. „Si nádherná,“ zašeptal Cooper a Beth se do tváří nahrnula červeň, která ji dodala ještě půvabnější vzhled. Svou pozornost přesunuli na oddávajícího, který prolomil ticho svým starším a přesto jemným hlasem.  Ve třetí lavici to nepatrně zašustilo, když se farář ptal na námitky, seděl tam Gabriel, měl chuť zakřičet, ať to Beth nedělá, že ji miluje, ale uvědomoval si, že by s ním nebyla šťastná, že takhle je to správné.

Beth se pustila do svého slibu: „Od doby, kdy jsem tě poprvé uviděla již uplynulo sedm let, tenkrát jsem ti chtěla ukrást peněženku, abych získala peníze na jídlo, ale netušila jsem, že díku tomu odvážnému kroku najdu to, co se penězi nedá vyvážit. Našla jsem přátelství, porozumění a lásku. Coopre Delauney, miluji tě a nic si nepřeji více, než svůj život strávit po tvém boku.“

„Bethany, než jsem tě našel bylo mé bloudění po světě bezcílné a bezduché. Moje duše nebyla úplná. Díky tobě jsem pochopil, že láska se nedá vyjádřit slovy. Teprve láska udělá člověka člověkem a já ti děkuji, za to že sis vybrala právě mě. Bez tebe nejsem nic. Miluji tě,“ Bethany se s tímto vyznáním nahrnuly slzy do očí. Po vzájemném souhlasu si vyměnili prstýnky. „Teď můžete políbit nevěstu,“ pronesl pohnutě farář, jejich upřímné sliby ho dojaly.

Cooper přistoupil k Beth ruce jí položil kolem pasu a ona ho chytila kolem krku. Dali si první manželské políbení. Kostelem se rozezněl potlesk, který postupně utichal, jedny ruce však stále tleskaly. Novomanželé se nemuseli dlouho rozhlížet, aby si uvědomili, odkud ten zvuk vychází. Mezi dveřmi stál Sorrel a po jeho boku Ruby. Při tom pohledu se Beth nahrnuly do očí slzy smutku. Ti dva tam očividně přišli spolu. „Bravo, to bylo vážně dojemné!“ pronesl upír ironicky. „Jaká škoda, že vám to veselí nevydrží dlouho,“ posmíval se.  Místností se rozlehl rozrušený šum.

Tímto činem všechny šokoval. Nebylo zvykem, aby upíři ze svých doupat vylézali před setměním. Zamračené počatí však Sorrelovi nahrálo do karet a mohl zákeřně zaútočit. Tohle byla ta bouře, kterou očekávali, ale ne tady a ne teď, téměř nikdo z lovců nebyl ozbrojen. „Ruby, jak si mohla,“ vykřikla zklamaně Beth, její donedávna nejlepší kamarádka ji zradila. V nejkrásnější den jejího života ji zlomila srdce. Ruby tiše zavrčela, její obličej se proměnil, oči zežloutly. „Mrcho,“ vyštěkl nasupeně Warren a vrhl se proti ní. Bethany ani nepostřehla jak, ale v ruce se jí objevil meč. Rozběhla se směrem k východu. „Ta je moje,“ pronesla na Rubyinu adresu zatím co se Cooper vydal proti Sorrelovi…

Beth přirazila Ruby ke stromu. „Jak si mi to mohla udělat?“ zalykala se, ostří meče tiskla novopečené upírce na krk. „Pochopila jsem Beth, váš boj je naprosto zbytečný, nikdy proti Sorrelovi nemůžete vyhrát!“ zasyčela. „Kdybys byla chytrá připojila by ses k nám.“ Tohle už Beth nedokázala poslouchat. V rychlé otočce usekla Ruby hlavu. Meč zůstal zaseklý ve stromu a Beth se zhroutila vedle bezhlavého těla a plakala.

Mraky se rozestoupily a na slzami zmáčenou zem dopadly sluneční paprsky oznamující konec boje, boje jež měl na ochránce drtivý dopad. Rubyino tělo vzplálo. „Beth, Beth,“ jen z dálky slyšela volat svého jména, ale neměla sílu odpovědět. Její srdce krvácelo pod tíhou hluboké zrady a ztráty. „Zabilas kamarádku,“ křičel jí v hlavě jeden hlas, zatím co ten druhý ji utvrzoval v tom, že to byla upírka, zrůda. „Bethany!“ panikařící hlas se pomalu přibližoval. „Beth, lásko?“ Cooper ji vzal něžně do náruče a odnesl ji do přistaveného auta. Sorrel opět unikl beztrestně…

17. kapitola

“Ťuk, ťuk,“ během dne už popáté někdo klepal na dveře. „Děte pryč,“ zakřičela z posledních sil, s pláčem opět zabořila hlavu do polštáře. Týden ležela v posteli a nechtěla nikoho vidět. „Beth, to jsem já,“ tentokrát se odemčení dožadoval Cooper. Jejich svatební noc vůbec nevyšla tak, jak si to představovala, po útoku před kostelem se zamkla a nikoho k sobě nepouštěla. Tři dny nejedla a nemohla spát. Pokaždé, když zavřela oči viděla před sebou Rubiinu půvabnou tvář měnící se v tu krev sající zrůdu. „Jak si mohla,“ zakvílela a slabě uhodila do postele. „Beth, jestli neotevřeš, tak je vyrazim!“ vykřikl naštvaně Coop a kopl do dveří. „Jdi pryč,“ zašeptala, přesto ji velice zřetelně slyšel. Schoulila se do klubíčka a sklíčeně objala deku. Jejím zesláblým tělem otřásaly vzlyky. Hlavou se jí proháněly rozhovory s Ruby z poslední doby. Sevřenou pěstí praštila do stěny. „Jak to, že jsem si toho nevšimla. Všechno k tomu směřovalo. Říkala si, že náš boj nemá smysl. Měla jsem to pochopit. Měla jsem tě zachránit Ruby. Měla jsem, měla jsem, měla jsem…,“ omílala stále dokola a její mysl se propadala do tmy. Jen z dálky slyšela dutou ránu, jak dveře dopadly na dřevěnou podlahu. Vykopl je…

Při pohledu na její něžný obličej se mu zatajil dech. Měla propadlé tváře, sinalou pokožku a pod očima se rýsovaly tmavé kruhy z nevyspání. Vypadala příšerně.  Opatrně pod ni podsunul ruce a zvedl ji do náruče, aby ji odnesl Gabrielovi. „Vydrž kotě, už tam budeme,“ tiše k ní promlouval, ale spíš uklidňoval sebe než Beth. Loktem otevřel dveře od ošetřovny. „Gabe,“ zavrčel nerudně, poslední dobou si ti dva lezly na nervy. „Polož ji tady,“ ukázal na lůžko a začal se přehrabovat ve skřínce s lékama. „Nééé, já nechci!“ Promluvila sotva slyšitelně. „Pomůžu ti,“ přistoupil k ní lékař, pohladil ji po čele a konečky prstů přejel přes její tvář. V tu chvíli ho Cooper propálil pohledem. Gabe dal Bethany sedativa a pak jí napíchnul na kapačku. Po takové době bez jídla byla naprosto zesláblá a potřebovala do sebe dostat co nejvíc živin. „Nechte mě umřít, zabila jsem ji. Kdybych…,“ šeptala. Cooper vzal její chladnou ruku do svých dlaní a jemně ji stiskl. „Poslouchej mě Beth.“ Nepatrně zavrtěla hlavou. „Nenecháme tě umřít…,“ odmlčel se. „Beth, kdybys to neudělala, ona by zabila tebe. Rozumíš, nebyla to tvoje kamarádka, ona tě zradila. Slyšíš mě? Byla upír,“ poslední slovo zdůraznil. Unaveně rozevřela víčka. V odlesku jeho očí viděla, jak hrozně vypadá a přesto na ni hleděl s bezbřehou láskou. V koutku se jí opět třpytila slaná perlička. Klekl si vedle ní a políbil ji na tvář. „Nesmíš mě tu nechat Bethy.“ Otočila se na bok a rukou mu zajela do hustých vlasů, aby si přitáhla jeho obličej blíž. „Já už nemám sílu Coope, jsem unavená, tak strašně unavená,“ její hlas zeslábl. Zastrčil jí za ucho neposedný pramínek vlasů a ukazováčkem přejel po vystouplé lícní kosti. „Bojuj,“ zašeptal zlomeným hlase. Po tváři mu stékala další slaná krůpěj. Položil její bezvládnou ruku na lůžko a rázně se zvedl.        „Snaž se, jestli se jí něco stane, zabiju tě,“ pohrozil Gabrielovi a odešel na lov.

Rozrušeně kráčel ke garáži, dusot jeho kroků se s hrozivou ozvěnou nesl chodbou. „Spiku, Reefe, Warrene, sežeňte ostatní, vyrážíme!“ Zavelel chladným, odtažitým hlasem. Rozrazil dveře a zamířil rovnou k truhle se zbraněmi. Vytáhl ten nejsilnější kalibr z loveckých pušek, co tam měl. Popadl několik zásobníků s kulkami z tekutého stříbra a skočil do auta. Nastartoval dřív, než se ostatní stačili shromáždit. „Jestli ho dneska nezabiju, tak se aspoň postarám o to, aby ho zítra pořádně bolela hlava,“ všem bylo jasné, že tím myslel Sorrela. Jeli na jisto, do 4Roses. Hned mezi dveřmi narazil na prvního upíra. Suverénně ho chytil pod krkem a vyhodil ho na ulici. Než se stačil sebrat ze země opět letěl vzduchem. Hlavou narazil na protější zeď, s křupnutím si zlomil vaz. Cooper nad ním chvilku postával, hlavu zamyšleně nakloněnou ke straně. „Tak už se zvedni ty šmejde!“ Upír něco zavrčel. Sáhl si na temeno hlavy, z otevřené rány se valila krev. Teprve pak se zvedl. Cooper ho ihned praštil pěstí do obličej, tentokrát mu přerazil nos. Upír zády dopadl na stěnu a než stačil cokoliv říct, Cooperovo předloktí zpevněné mečem mu tlačilo na krk. Ostří pomalu prořezávalo jeho kůži. „Tak, teď mi řekni, kde je?“ Místo odpovědi se mu dostalo jen zavrčení: „Kdo?“ Trochu povolil jeho hrdlu a sotva se upír vzpřímil dostal hlavičkou do zlomeného nosu. „Špatná odpověď! Vím, že patříš k jeho gardě.“ Další úder pěstí vystřídalo upírovo bolestné zaúpění. „Zeptam se tě ještě jednou, kde je?“ Cooperovi se vařila krev v žilách. „Když to řeknu, zabije mě,“ zachrčel, protože ostří si prodralo cestu k hrtanu. „Nebo tě zabiju já, tak si vyber.“ „Za dvě hodiny má schůzku v doku, molo 17,“ nakonec to prozradil, doufal, že si tak zachrání kůži. Cooper ho chytil za košili a předhodil ostatním. „Spálit,“ zavelel a vykročil do útrob diskotéky.  „Já myslel, že mě pustíš,“ zakřičel upír do jeho zad. Cooper se s krutým úsměvem otočil k němu. „My jsme snad na něčem takovém dohodli?“ Podíval se mu krátce do očí a dál si razil svou cestu. „Ty hajzle!“ zaslechl za sebou.

Postupně procházel klub odshora až do sklepení. Tam narazil na mladého upíra vedoucí si menší trochu baculatou zrzku s hezkým obličejem. Při pohledu na její vlasy se mu hned vybavila Bethany a popadla ho nová vlna zuřivosti. „Hej ty?“ Upír se k němu pomalu otočil čelem. „Bavíš se dobře?“ „Do teď docela jo,“ vyštěkl a jeho rysy rázem zhrubly. Vycenil na Cooper zuby, ten svou pozornost obrátil k nic nechápající dívce. „Zmiz,“ řekl naprosto klidně a zrzka utekla. Upřeným pohledem se vrátil k upírovi, který znovu vycenil zuby a zavrčel. „Nic lepšího neumíš,“ pronesl rádoby unaveně. Upír se odrazil ke skoku a letěl přímo na Coopa. Než do něho stačil narazit, Cooper ho jednou rukou chytil za košili, druhou za nohu, přehodil ho přes sebe a praštil s ním o zem. Několikrát ho udeřil pěstí do obličeje, dnešní večer ho tento způsob bavil, potřeboval ze sebe vybít zlost. Až když měl ruku celou od krve, slitoval se a usekl upírovi hlavu. Pak se opřel o zeď a zapálil si cigaretu. Hořící sirku vhodil do kaluže krve a ta vzplála jako by  na tom místě někdo vylil kanistr benzínu. Požár během několika vteřin pohasl, po upírovi zůstala jen hromádka doutnajícího popela. Cooper netrpělivě mrknul na hodinky. Nastal čas na přesun do přístavu. Vyběhl ze sklepení a zapískal na prsty, to bylo znamení k odchodu.

Právě foukal protivítr, takže zůstávali dobře skrytí před upířím dokonalým čichem. Cooper zdvihl pravou ruku a dvěma prsty naznačil přiblížení. Tiše jako kočky se plížili ke své kořisti. Zastavili se pár metrů od Sorrelových bodyguardů a vyčkávali na svou příležitost. Leželi bez hnutí téměř čtyři hodiny, než se dveře od kajuty luxusní jachty otevřely a z nich vystoupil on. Ladně přeběhl můstek a oběma nohama naráz dopadl na betonové molo. Cooper znovu zvedl ruku, tentokrát sevřenou v pěst. V tu ránu vyskočili na nohy a pustili se do střelby. Tohle Sorrela překvapilo, nečekal odvetu tak rychle. Cooper do něho vyprazdňoval jeden zásobník za druhým, kulky upíra nepříjemně štípaly a přes razanci jejich dopadů na jeho tělo, nebyl schopný udělat jediný krok vpřed. Po několika zásazích přímo do hlavy zavrávoral a přepadl z mola rovnou do moře. Z jeho osobní stráže nezbyl nikdo. Sorrel zmizel. Cooper chvíli vyčkával, pak udělal několik obezřetných kroků v před a zahleděl se na rozčeřenou hladinu. Voda se náhle rozestoupil. Sorrel se zřejmě odrazil ode dna a teď silně svíral Cooperovo hrdlo. Ten začínal pomalu modrat. „Měl by sis pospíšit,“ pronesl zastřeným přidušeným hlasem a jeho oči střelily po obloze. Svítání se přiblížilo rychleji než Sorrel očekával. „Dostanu tě jindy!“ Zavrčel zuřivě Sorrel a odhodil Coopera několik metrů daleko, ten bolestivě dopadl ramenem na dřevěnou bednu, která se pod sílou nárazu roztříštila. Cooper pocítil ostrou bodavou bolest vykloubeného kloubu.

Pomalu se zvedl a druhou rukou si přidržoval vykloubenou paži. „Já dostanu tebe,“ zavrčel a zahleděl se do vycházejícího slunce. Obloha byla azurově modrá, konečně nastal den. Toto zjištění Coopovi přinášelo podivný pocit úlevy, blížící se jaro znamenalo delší dny. Usmál se do rudě zářícího slunce a vykročil k autu.

Na základně se stavil u baru na pár panáků, než si to rameno srovná. Hodil do sebe dvě rychlé whiskey a rozhodným krokem přišel k zárubni dveří. Věděl, že to bude bolet, hodně bolet. Zaklonil se a švihem rameno přirazil na futra. Znovu to křuplo. Zaúpěl bolestí a svezl se na kolena. Trochu se mu z toho zamotala hlava. Bolest rychle odezněla a tak se vydal na ošetřovnu za Bethany. Po uplynulé noci ho zaplavilo příjemné uvolnění a o to měl větší radost, když spatřil svou ženu jak sedí na posteli a po malých soustech do sebe souká filé a bramborovou kaši.

18. kapitola

Cooper si přisedl vedle Beth. „Ahoj zlato,“ políbil ji do vlasů. „Už je ti líp?“ Jen přikývla. Stále v sobě měla značnou dávku sedativ pro uklidnění. Nepatrně se pohupovala dopředu a dozadu. V myšlenkách se stále vracela k bývalé přítelky, neplakala, krutá pravda o Rubyině zradě ji dohnala dřív než čekala. Cooper měl pravdu, zradila je, její vinou mohli být všichni její přátelé mrví. Zasloužila si to. Tiše povzdychla a Cooper ji objal. „Půjdeme?“ Opět mlčky souhlasila. Seskočila z lůžka, ale kolena se jí podlomila, stále neměla dost sil, aby se udržela na nohou. Coop nezaváhal a dřív než dopadla na zem ji zachytil do náruče. „Konečně si tě přenesu přes práh,“ spokojeně se usmál a políbil ji. Beth ho chytila kolem krku a obličej zabořila do jeho košile. Vdechovala jeho vyváženou zemitou vůni, cítila jak zaplavuje každičkou buňku jejího těla a přináší pozvolné uvolnění. Cooper ji odnesl do pokoje a uložil do postele. Posadil se na okraj manželského lože a prsty něžně přejížděl po jejím strhaném obličeji. „Už je dobře zlato, jsem tady.“ Počkal až usne, vysprchoval se a po náročné noci si vlezl k Beth pod peřinu.

Probral se až po setmění. Ruku automaticky položil vedle sebe, ale druhá postel byla prázdná, ale stále teplá. Očima zmateně těkal po neosvětlené místnosti, hledal náznak pohybu. Zůstal sám, až když si protřel ospalý obličej, uvědomil si, že se z koupelny ozývá tiché broukání. Zhluboka se nadechl, jeho čichové buňky polechtala vůně levandulového oleje. Usmál se, složil ruce za hlavu a poslouchal šplouchání vody. „Připojíš se?“ Bethanin hlas zněl tak silně, že nevěřil vlastním uším. Místo odpovědi se ve vteřině objevil ve dveřích. „Chcete umýt záda paní Delauney?“ Bethany se zářivě usmála. „Paní Delauney,“ zopakovala zasněně, „zní to moc dobře,“ přiznala. Cooper poklekl vedle vany, vzal houbičku a pomalými krouživými pohyby masíroval její ztuhlou šíji. Předla jako kočka. „Nejdeš na lov?“ Cooper zavrtěl hlavou. „Však oni to jednou zvládnou beze mě. Máme přeci právo na svou svatební noc,“ šibalsky zvedl obočí. „Pravda,“ Beth se zablýskalo v očích. „Chvíli tě tu nechám, tak mi neuteč,“ políbil ji do vlasů a zmizel ve dveřích.

Zamířil rovnou do kuchyně, tam ze skříně vytáhl velký tác na nožičkách. Postupně nakrájel několik druhů sýru, salámů, přidal hroznové víno, čerstvý, ještě horký chléb a velkou lahev drahého šampaňského se dvěma sklenkami. Když se vrátil do pokoje celý náklad málem upustil. Bethany ležela na posteli oblečená do černého krajkového korzetu a perfektních sedících nohavičkových kalhotek. Několikrát zalapal po dechu. Přesto, že byla stále pohublá, vypadala jako královna. „Bože ty si…,“ nenacházel slov. „Nádherná,“ ztěžka vydechl. Bethany se do tváří nahrnul ruměnec, tím se její půvab ještě prohloubil. Cooper položil tác na zem a skočil k ní do postele. Ukazováčkem přejel její vzdouvající se ňadra přesně nad okrajem krajkového dekoltu. „Neodolatelná,“ špitl a lačně přisál své rty na ty její. „Myslela jsem, že si napřed dáme něco dobrého, ty sýry tak voní,“ tiše protestovala. „Jídlo počká,“ zavrčel a pustil se do souboje se šněrováním na korzetu. Když prádlo vyhrávalo 3:0 vytáhl z boty zálesácký nůž. Než stačila Beth jakkoliv zaprotestovat první přezka odletěla pryč. „Coope,“ sice ho chtěla okřiknou, ale vyznělo to spíš jako žádostivý souhlas. Chladná, tupá hrana ostří se dotkla její bříška, hned jí v tom místě naskočila husí kůže. Během dvou vteřin byl korzet dole…

Beth pevně stiskla okraj Cooprova trička a jediným pohybem ho roztrhla. „To bylo mé oblíbené,“  zašeptal jí toužebně do ucha a rychle se zbavil zbytku oblečení. Položil se na záda a přehoupl svou manželku na sebe. „Miluji tě,“ špitla a dosedla na jeho tyčící se chloubu. Cooper slastně zavrněl. Pomalu se pohybovala v jeho klíně, se stupňujícím vzrušením se jí do tváří hrnula červeň, tiše vzdychala jeho jméno. Sehnula se k němu a hladově políbila jeho rty. Cooper položil horké dlaně na její záda, přitiskl ji pevněji k sobě. Po délce zad ji přejel konečky prstů, zastavil se na bocích a přirazil ji na sebe. Bethany se prohnula pod sílou toho prožitku, pevně sevřela víčka a užívala si okamžik společného vyvrcholení. Po tváři jí začaly stékat slzy štěstí. Coop ji něžně uchopil za ramena, položil ji vedle sebe a objal. Pobaveně pozoroval její drobné tělo bojující se záchvatem nevysvětlitelného pláče, tlukot jejího srdce mu hučel v uších jako rány kladivem. „Jen klid, ššš,“ Beth se při těch slovech usmála, když si uvědomila, jak komicky teď musí vypadat. Otřela umáčené tváře a vzepřela se na lokty. „Mám hlad,“ střelila pohledem po tácu s jídlem. Cooper se pro něj hned natáhl a nalil šampaňské do skleniček. „Na nás,“ usmál se. Sklo zvonivě zacinkalo, pak si připili a Beth se hladově vrhla na ještě teplý chléb.

Po jídle mlčky leželi vedle sebe a užívali si přítomnosti toho druhého. Ticho prořízl otravný zvuk vibrujícího telefonu. „Co zase chtěj,“ zamručel zlostně Cooper a natáhl se pro mobil. „Ano?“ „Ahoj Coopre, koukal si na předpověď?“ Reef mluvil udýchaně, jako by právě někam doběhl. „Cože? Ptáš se mě na počasí?“ vyštěkl naštvaně. „Coope, před hodinou svítalo,“ zasyčel bolestí, „ještě bojujeme!“ Vykřikl a ve sluchátku se ozvala střelba. „Reefe, kde ste? Reefe?“ Telefon ohluchl. „Sakra!“ Nasupeně hodil mobil proti zdi, ten se rozlámal na několik dílů, pak vstal z postele a spěšně se začal oblékat. „Brzy se vrátím. Odpočívej,“ v rychlosti ji políbil a zmizel z pokoje, za chvíli zaslechla odjíždějící motorku. Měla sto chutí se oblíknout a jet  za nimi, jenže věděla, že by napáchala víc škody než užitku. Nestihla nabrat potřebné síly, aby mohla také bojovat. Znovu se pustila do jídla, které Cooper připravil. Podložila si hlavu polštáři a opřela se, jednou rukou si nad hlavou držela trs hroznového vína a zuby odtrhávala jednotlivé kuličky. Poté co dojedla poslední hrozen, otočila se na bok a zabořila obličej do polštáře. Voněl přesně jako Cooper. Objala ho oběma rukama a pevně stiskla. Po několika minutách s úsměvem usnula.

Po povzbuzujícím spánku se šla obléknout. S hrůzou zjistila, že jsou jí všechny džíny velké. Tak si půjčila pásek z Cooperových kalhot, přes hlavu přetáhla tmavě zelené tílko. Zběžně koukla do zrcadla, k vlastnímu údivu zjistila, že už nevypadá jako mrtvola. Stačilo jen učesat rozcuchané vlasy a mohla jít mezi lidi. Sotva se objevila v baru Kyla se rozzářila jako sluníčko. Přiběhla k ní a objala ji. „Beth, jsem tak ráda, že už je ti líp.“ „Já taky, kluci se ještě nevrátili,“ zamyšleně se podrbala na hlavě. Už jim to trvalo dost dlouho. Na baru se rozdrnčel telefon. Kyla ho vzala, její úsměv náhle pohasl. „Kde?“ Chvíli poslouchala, pak jen řekla “Spika taky“ a zavěsila. „Co se stalo?“ Zeptala se znepokojeně Beth. „Coopera zavřeli,“ promluvila šokovaně barmanka. „Cože?“ Vyhrkla Beth. „Během souboje kolem projela policejní hlídka, viděli ho jak střílí po jednom z upírů a zavřeli ho, je v cele se Spikem, Reef už je na cestě sem.“

Dveře baru se rozrazily a v nich stál zakrvácený Reef, sotva se držel na nohou. Na boku měl hlubokou sečnou ránu a pod okem se mu rýsoval fialovo-černý monokl. Unaveně dopadl na židli. Beth s Kylou se k němu rychle rozběhly. „Gabrieli!“ Zakřičely unisono, Reef potřeboval ošetřit. Nic nového se od něho nedozvěděli, jen to, že je Cooper ve vězení a nechtějí ho pustit na kauci. „Do hajzlu,“ nadávala Beth. „Musíme je co nejdřív dostat ven, takhle se z nich stal příliš snadný cíl,“ zaúpěla Kyla. Beth nervózně přecházela sem a tam, snažila se vymyslet plán úniku, ale vůbec nic jí nenapadalo.

Minuty se změnily v hodiny a Beth si stále marně lámala hlavu s Cooperovým osvobozením. Nechtělo se jí zneužívat známostí u policie, ani nevěděla, jestli mají jejich spojenci takové postavení, aby ho dostala ven, ale jiné řešení nenalezla. Zaběhla do sejfu a vybrala slušnou hromádku bankovek, hodila je od tašky a vyrazila do města. Zmateně se rozhlížela po budově policejního ředitelství. „Můžu vám pomoci slečno?“ Zastavil se u ní malý tlustý strážník. Při pohledu na jeho postavu se ušklíbla. „Jak něco takovýho může chytat zločince,“ blesklo ji hlavou, ale nasadila profesionální milý úsměv. „Dobrý den, potřebovala bych mluvit s panem Reedem.“ Strážník si otřel upocené čelo a poškrábal se na tváři. „Kancelář 315, je to ve třetím patře.“ „Děkuji,“ na patě se otočila a zmizela za rohem.

Tiše procházela chodbou a pečlivě sledovala cedulky na dveřích. 301, 303, 305, 307, u čísla 311 ucítila štiplavý zápach. Znovu se nadechla. „Sakra,“ sykla a rychle se rozhlídla po chodbě. Tenhle pach znala velice dobře. „Jsou čím dál drzejší,“ pomyslela si. Venku bylo zataženo, takže si mohli dovolit vylézt i ve dne. Upíří vůně zesílila, teprve poté zaregistrovala přibližující se kroky. Po pravé ruce měla zrovna dveře na dívčí záchod, rychle vklouzla dovnitř a poloprůhlednými dveřmi sledovala procházející siluetu. Díky bohu si jí nevšiml, ale jeho vůně ji podlomila kolena. Opřela se zády o zeď a svezla se na bobek. Obličej schovala do dlaní a vzdychla. Jak jen mohla na tu omamnou vůni zapomenout? Necítila ji od jejich střetu ve skladišti, přesto mohla odpřisáhnout, že to je on. Valerius.

19. kapitola

Obezřetně vykoukla ze dveří, aby zjistila jestli, je vzduch čistý. Od cíle jí dělily troje dveře. Nezbývalo než doufat, že proběhne bez povšimnutí. Vyklouzla do chodby a rychlostí blesku přeběhla ke kanceláři 315, tiše zaklepala, aniž by čekala na svolení, vstoupila dovnitř. V křesle za stolem seděl ten, koho hledala. Celkem sympatický muž k ní vzhlédl. V očích se mu zračila čistá hrůza. Od stolu se ozvalo tiché zavrčení. Naproti Reedovi seděl ještě jeden člověk, který se pomalu otočil k ní. Plnou vahou dopadla na dveře kanceláře a zůstala šokovaně zírat před sebe. Muž sedící zády k ní vstal. V černém přesně padnoucím obleku vypadal jako bůh nebo jako ďábel. Třemi pomalými kroky přešel k ní. Hleděla mu přímo do očí. Její srdce se rozběhlo závodní rychlostí. „No konečně Beth,“ mluvil tichým hlubokým hlasem, ze kterého se jí motala hlava. „Čekám tu na tebe,“ široký úsměv odhalil řadu dokonale rovných, jako břitva ostrých zubů včetně prodloužených špičáků. „Valerie?“ Vydechla a zorničky se jí rozšířily údivem. Automaticky sáhla na záda pro meč, jenže pouzdro bylo prázdné, nechala ho doma. Valerius naklonil hlavu na stranu, z jejího pohledu přesně vyčetl na co myslí, jeho světle modré oči se nebezpečně zableskly. Naklonil se k ní tak blízko, že ucítila jeho chladný dech na svém hrdle. Zavřela oči, nechtěla vidět, co se stane, očekávala ostrou bolest, která nepřicházela. Nekousl, jen se nosem lehce dotkl jejích vlasů, slyšela jak se zhluboka nadechl a zase se odtáhl. „Ta tvoje vůně mě zabije,“ pronesl vábivým tónem a Beth na pár vteřin zapomněla, jak se dýchá. „Kéž by,“ odsekla hned, jak se vzpamatovala. „Co chceš Valerie?“

Upír se otočil k člověku za stolem. „Zmiz,“ zavrčel, Reed na nic nečekal a kvapně opustil svou kancelář. Valerius něžně chytil Bethany za ruku a dovedl ji ke křeslu. Políbil hřbet její dlaně. „Posaď se, prosím,“ pokynul. Vytrhla se z jeho sevření. „Raději postojím,“ řekla to tvrdě a odhodlaně. „Jak si věděl…,“ nestačila větu dokončit. „Tvoje skvělá kamarádka Ruby, mi všechno ukázala.“ Beth se zamračila, mezi obočím se jí utvořila drobná vráska. „Kdo myslíš, že jí proměnil? To pako Sorrel, které není schopné se ovládat?“ Zavrčel vztekle, na Sorrelovo jméno přidal zvláštní opovržlivý důraz. „To já jsem z ní udělal upíra, ne že by po tom nějak zvlášť prahla, povedlo se nám ji chytit do pasti. Přes její krev jsem si přečetl celý její život,“ odmlčel se. Zhluboka se díval do jejích tmavých očí. Obvinili ji neprávem, Ruby to neudělala schválně, ale jako upírku bez duše už jí přátelství nezajímalo. Další, co blesklo Beth hlavou, byl jejich rozhovor o něm. Do tváří se jí okamžitě nahrnula krev. „Ano,“ se rošťácky usmál, „i váš rozhovor o mě, viděl jsem ho jejíma očima.“ Zvedl ruce a vzal její obličej do svých dlaní. Cítila stejnou slabost jako tenkrát ve skladišti. „Vale, nedělej mi to,“ škemrala, ona, ochránce a lovec, žádala upíra o shovívavost. Nesouhlasně zavrtěl hlavou a přitáhl si ji blíž. Z jeho chladného, sladkého dechu ji naskočila husí kůže na zátylku. „Tak rád bych tě rozložil na kousky,“ pošeptal škodolibě, použil proti ní její vlastní slova.

Bethany se utápěla v jeho studánkově chladných, modrých očí. „Nenávidím tě,“ cítila okouzlení místo opovržení, vůbec nezněla věrohodně. „Hmmm,“ zamručel a přitiskl své chladné, tvrdé rty na ty její hedvábně hladké a pulsující. Kdyby jeho srdce žilo, zřejmě by se začalo probíjet jeho hrudníkem ven, třepetalo by se jak kolibří křidélka. Beth se snažila vyprostit z jeho objetí, bezúspěšně bušila pěstmi do jeho kamenné hrudi.  Přitiskl ji na sebe ještě pevněji, veškerý volný prostor mezi nimi se uzavřel, už se nemohla bránit. Zaplavila ji nová, dosud nepoznaná vlna touhy. Povolila své semknuté rty a dovolila mu tak vniknou jazykem do jejích úst. Její ruce ho automaticky objaly, tiskla se na něj, zatím co on jí drtil ve svém objetí. Na zádech se jí začaly tvořit podlitiny, ale bolest neexistovala. Jejich jazyky se pohybovaly v rytmu tanga, vášnivého a nespoutaného tance tak dlouho, dokud nenarazila na jeho ostré zuby. V ústech se jí rozlila krev, z té pachuti se jí zvedl žaludek. I Valerius se náhle zarazil a odtáhl se. Vzal do dlaně její levou ruku a se zájmem si prohlížel snubní prstýnek. „Vdala ses mi,“ konstatoval pro něj hořkou pravdu, jeho hlas zněl zlomeně a zároveň majetnicky. Přikývla, vzpomínka na Coopera ji zabolela u srdce, ještě před chvíli nevěděla, kdo je, natož, aby si vzpomněla na svého manžela, na svou lásku. Dvěma prsty přejel po jejím dokonalém obličeji. „Měl jsem tě proměnit v tom skladišti, byla bys mou ženou, mou královnou.“ Sotva to dořekl, Bethany  šokovaně spadla brada. „Valerie,“ promluvila tichým konejšivým hlasem. Otočil se a několika ladnými kroky přešel k oknu. Opatrně k němu přistoupila. Aniž by tušila, co ji to popadlo, položila dlaň na jeho rameno, přes oblečení cítila ledový chlad jeho kůže, chloupky na její ruce se postavily do pozoru. Valerius položil svou ruku na její a něžně stiskl, stále stál zády a nepřítomně hleděl z okna. „Vale?“ Špitla.

Opět se pomalu otočil k ní. Jeho tvář omládla, vypadal jako model z předních stránek módního časopisu. Vzdáleně ji připomínal George Clooneyho, ale ten byl oproti Valeriovi naprostá nula. „Jak?“ Nechápala to. „To tvá krev, je jako elixír mládí. Čistá neposkvrněná a kvalitní, ne jako ta zkažená břečka bezduchých lidí dnešní doby. To tupé stádo postrádá jakoukoliv úroveň, ty jsi mezi nimi ta nejcennější  láhev vína z celého světa.“ Nedokázala mu na to nic říct, způsob jakým s ní jednal, tón  hlasu i jeho výraz, to vše Beth dovádělo k šílenství. Jeho osobní kouzlo, jeho charisma dosáhlo velikosti vesmíru. Trvalo několik minut, než se vzpamatovala. „Proč si přišel Valerie, proč mi tohle děláš?“ Po tváři se jí začaly koulet slzy zoufalství. „Neplakej má drahá,“ s otcovským gestem ji políbil na čelo. Nedokázala přestat brečet, tolik po Valeriovi toužila, že se za to nenáviděla. Opět ji přivinul na svou jako žula tvrdou hruď, hlavu zabořil do jejích dlouhých vlnitých vlasů a užíval si tu slastnou chvíli, kdy patřila jen jemu. Beth ho objímala kolem pasu.

Mračna se na okamžik rozestoupila a do kanceláře oknem prostoupil slabý sluneční paprsek. Opřel se rovnou do Valeriovi tváře, na které se vytvořila drobná popálenina. Valerius sebou trhl a rychle se přesunul do stínu. Díky tomu se Bethany konečně vzpamatovala. Podívala se mu do zpříma do očí. Její pohled jen na chvilku uhnul stranou, aby zjistila zda se ranka na jeho obličeji zahojila, nebylo po ní ani památky. „Co chceš Valerie, proč si tady?“ Pevný hlas jí stál spoustu úsilí, kolena se jí stále podlamovala. „Přišel jsem ti nabídnout obchod drahoušku,“ následoval další odzbrojující úsměv. Rychle sklopila pohled k podlaze, aby nepodlehla. „Přestaň!“ Sykla. Aniž by stačila mrknout přistoupil před ní a ukazováčkem mírně zatlačil na její bradu, nutil ji podívat se na něj, raději zavřela oči. „Jaký obchod?“ O krok ustoupila zpět.

Valerius spustil ruku podél těla, slyšela ho přecházet po dřevěné podlaze sem a tam. Zřejmě přemýšlel. „Naprosto jednoduchý obchůdek, když přistoupíš na mou podmínku, dostanu Coopera z vězení.“ „To dokážu sama,“ odsekla. Pobaveně zvedl obočí. „Jsi si jistá?“ V ten okamžik ji nasadil brouka do hlavy, zřejmě i on zapracoval na svých známostech. Sakra. „A dál?“ „Pomůžu vám, zbavit se Sorrela.“ Beth udiveně vykulila oči. „Cože?“ vyprskla. Valerius se pohodlně usadil do křesla. „Ano, už ho mám plné zuby. Sorrel je cvok, nerespektuje naše zákony, nerespektuje moje příkazy, je čím dál tím nebezpečnější a pokud tě bude nadále pronásledovat i ve dne, brzy ztratíme svou anonymitu, to nemůžu připustit.“ Bethany si nervozně pohrávala s pramínkem vlasů.

Hlavou se jí prohánělo milion myšlenek. Snažila se přijít na to, co po ní může Valerius za svou laskavost požadovat. Chvilku si připadala jako naprostá trubka, protože jí nenapadal jediný rozumný důvod. Co z  toho chtěl vytěžit? Jasně, když zemře další Starší, Valeriova moc naroste, ale to není to pravé. Beztak už upírskou komunitu ovládá hlavně on. Zaváhala, nakonec svou otázku vystřelila, rychleji než chtěla: „Co za to?“ Vlastní nedočkavost ji zaskočila. Valerius opět několikrát přešel po vrzající podlaze, ten zvuk už ji lezl na nervy. Přistoupil k ní a letmo, hřbetem ruky, pohladil její vlasy. Zhluboka se nadechl, zvažoval, jakým způsobem to má podat. Bethanina nedočkavost se každou vteřinou ticha stupňovala. „No?“ Naléhala.

„Chci Tebe Bethany.“ „Ne,“ vykřikla vyděšeně. „To né,“ zaúpěla. „Ano Bethany, po ničem netoužím tolik, jako po Tobě.“ Odmítavě zavrtěla hlavou. Valerius jí varovně přejel pohledem. „Já se nespokojím s nesouhlasem Beth. Dávám ti 24hodin na rozmyšlenou, do té doby bude Cooper v bezpečí své cely, o to se postarám. Ale předem tě upozorňuji, že jsem zvyklý dostat to, co chci a to jakýmkoliv způsobem. Ty si můžeš pouze zvolit, jestli to bude po dobrém nebo po zlém,“ z očí mu šlehaly blesky. Beth přeběhl mráz po zádech.  Svalila se unaveně do křesla a skryla hlavu do dlaní. Tak jako se tam Valerius objevil i zmizel.

20. kapitola

Seděla v křesle, myšlenky jí v hlavě kroužily v chaotickém víru. Nedokázala se na nic soustředit. „Musí přeci existovat nějaká jiná možnost,“ naříkala. Naštvaně kopla do stolu, ten se převrátil. Hromada dříve poskládaných papírů vyletěla do prostoru. Odhodlaně vstala, otřela schnoucí slzy a rázným krokem vykročila z místnosti. V rohu chodby se ustrašeně schovával člověk, za kterým původně přišla. „Reede!“ Vykřikla a přidala do kroku. „Vstaň!“ Přikrčil se, hlavu schoval do dlaní. „Seber se chlape!“ Protáhla ruku mezi jeho pevně sevřenými pažemi, pevně stiskla límeček košile a vytáhla ho na nohy. Zády ho přirazila ke zdi. Adrenalin jí bouřlivě koloval v žilách, takže si ani nevšimla, že ho drží několik centimetrů nad zemí. „Je mi jedno jak, ale musíš dostat Coopera Delauneye ven.“ Pevně sevřel oční víčka, snad doufal, že se mu to jen zdá a každou chvilkou se probere. „Podívej se na mě!“ Zašeptala varovným tónem. S velkým přemáháním otevřel oči, aby čelil kruté realitě. „Nemůžu,“ hlas se mu chvěl strachy. „Zabije mě,“ špitl. Volnou rukou mu stiskla hrdlo, „jestli to neuděláš zabiju tě sama!“ Blafovala, nedokázala by zabít nevinného člověka. „On říkal, že budeš vyhrožovat, ale že to neuděláš,“ mluvil téměř neslyšně. Rezignovaně ho pustila. Reed přistál rovnou na zadku.

Ze zadní kapsy kalhot vytáhla mobil a vytočila dobře známé telefonní číslo. „Beth?“ Reefův hluboký hlas ji uklidňoval. „Reefe mám průser,“ do očí se jí znovu draly slzy. „Co se stalo?“ Přerývaně mu ve zkratce vysvětlila nastalou situaci, podrobnosti o “románku“ s Valeriem vynechala. Druhou stranu telefonu ovládlo ticho, Reef mlčel. „Halo?“ Zeptala se. „Do hajzlu,“ to nebyla odpověď, která by jí uklidnila. „Beth, musíš se jít podívat za Coopem, zkus zjistit, kolik má kolem sebe stráží a kolik tam má Valerius lidí. Vymyslim plán, dostanem ho ven zlato, neboj,“ zavěsil. „No bezva,“ vzdychla a vydala se na obhlídku terénu.

Probíhala chodbami tiše jako kočka. Bez povšimnutí se dostala až ke dveřím vedoucím do vězení, ke vstupu dovnitř potřebovala kartu . „Sakra.“ Sotva si ulevila klika na dveřích začala klesat. Někdo otvíral z druhé strany. „Bože pomoz mi,“ špitla a připravila se ke skoku. Sotva dveře cvakly a začaly se pomalu otevírat vyskočila téměř až ke stropu, rukama a nohama se zapřela o stěny chodby. Když tam visela, připadala si jako moucha. Dveře se napůl otevřely a v nich se objevila kudrnatá hlava strážníka v uniformě. Ramenem se opřel o zárubně a s někým se barvitě vykecával. „To mě byl čert dlužnej,“ nadávala v duchu. Tvrdla tam asi pět minut, už se bála, že ta konverzace nemá konce, pak jí do lýtka chytla křeč. Tiše zakvílela a snažila se to překonat. „Slyšel si to?“ strážník se zmateně rozhlížel po chodbě. „Vypadni už!“ opakovala si pro sebe stále dokola. „Raději to zkontroluju Briane, čau,“ konečně se odhodlal k odchodu. I špendlík padající na zem by nadělal více rámusu než Bethany, která seskočila a v poslední vteřině chytla dveře. Protáhla se dovnitř. Rychle se rozhlídla kolem. Zády od ní kráčel jeden mladík jinak nikoho neviděla. Jedním skokem se dostala za psací stůl s plnou dřevěnou deskou v předu, takže za ním nebyla vidět.

Přemýšlela, jak daleko ještě může být Cooprova cela. Nasála vzduch hluboko do plic a s úlevou zjistila, že ho cítí. Nemohl být daleko.  Opět vytáhla mobil a nafotila cestu kudy se budou muset probít. „Coope?“ zašeptala, doufala, že ji uslyší, ale odpovědi se jí nedostávalo. „Zvukotěsné dveře,“ blesklo ji hlavou. Strážník prošel kolem stolu, rozběhla se k dalším dveřím, u kterých se ukryla do škvíry mezi skříní a stěnou, zatím se jí to zdálo příliš snadné. Byla si jistá, že jí od Coopera dělí poslední dveře, dveře ve kterých právě zarachotil klíč. Sotva se otevřely, přes nos ji uhodila silná koncentrace upířího pachu. Rozrušeně zaryla nehty do dřevěné desky před sebou. Skříň pod jejím dotekem nepříjemně zavrzala. „Co to bylo?“ Otočil se pohotově strážník s rukou připravenou na zbrani. „Klid chlapče, občas sou tu krysy,“ odpověděl odcházející hlídač. „Connor mě přijde za chvilku vystřídat, jdu na oběd,“ otevřel dokořán a Beth uvízla v pasti. Dveře ji zablokovaly cestu, nepočítala s tím, že se budou otevírat směrem ke ní.

„Co tady vlastně dělám?“ Napadlo ji. „Protáhnu se dovnitř a co, nemám u sebe jedninou zbraň, abych ty parchanty vyřídila. Co mě to zase napadlo, akorát se řítim do dalšího maléru,“ kvapně přemýšlela, jak předejít vlastnímu uvěznění. Zhluboka se nadechla nosem, aby zanalizovala vzduch. Díky vyvinutému čichu rozeznala, že před Coopovou celou hlídají dva poldové a čtyři upíři, ti ji přes Cooprovu silnou kořeněnou vůni naštěstí nezaregistrovali. „To by neměl být takový problém,“ utěšovala sama sebe. Konečky prstů zapřela o horní stěnu skříně a vytáhla se nahoru. Poočku zkoukla místnost. Odcházející hlídač právě prošel kolem stolu, během tří vteřin otevře dveře ven. Mladík sedí unaveně za stolem, opřený o židli, hlavu zakloněnou a víčka zavřená. Pečlivě mapovala situaci. Hlídač natáhl ruku aby vzal za kliku, Beth se protáhla kolem skříně, za vteřinu doběhla hlídači za záda, mladý strážník ji nepostřehl. Na šíji před sebou si všimla strnulých svalů, věděla, že se hlídač otočí… Odrazila se. Modlila se, aby její malý plán úniku vyšel. Na milimetr přesně minula horní hranu dveří a tiše dopadla za nimi a přitiskla se na chladivou zeď. Z čela ji stékaly pramínky potu. „To bylo o chlup,“ vydechla s úlevou.  Z budovy už se dostala bez potíží.

Rozhlédla se po ulici a nemohla si nevšimnout dvou černým mercedesů s kouřovými skly. Stáhla obočí do úzké linky a přivřela oči. Cítila Valaria, aniž by narazila na jeho pach, věděla, že je poblíž. „Šmejdi,“ procedila skrz zatnuté zuby a odplivla si směrem k nim. Tohle situaci značně komplikovalo. Mělo jí napadnout, že jim to Valerius nijak neusnadní. Přeci se mu ale tak snadno nevzdá? Rozběhla se směrem k základně.

Udýchaně otevřela dveře do baru, to co spatřila ji doslova šokovalo. Všichni stáli připravení v plné zbroji. Odhodlaní osvobodit svého vůdce. Bethany překvapeně vydechla. Téměř ji dojalo s jakou oddaností se zhostili toho nelehkého úkolu. „Dejte si pohov,“ zavelela a přešla k baru. „Dvojtou,“ prosebně vzhlédla ke Kyle, která už jí nalévala whiskey. Hodila to do sebe na jeden lok. Pomalu se otočila k ostatním a změřila je pohledem. „Cooper je v cele v pravém křídle budovy, první dveře odděluje zámek na kartu, za nimi je jeden strážník, za dalšími dveřmi na klíč jsou cely. U Coopera hlídkují tři strážníci, Valerius tam nasadil čtyři pijavice.“ „To nebude problém,“ odpověděl s úsměvem Reef. „Před stanicí stojí dva meďové s kouřovými skly, v jednom z nich určitě sedí Valerius, nevim kolik má sebou lidí, ale počítejme s tím, že tou nejsou jediná dvě auta. Zadní trakt si určitě pohlídá stejně dobře, jako předek. Počasí nám taky nepřeje, každou chvílí začne pršet, na pomoc sluníčka můžeme rovnou zapomenout.“ „Sakra,“ vydechla Kyla. „Jo, přesně, sakra.“

„Ty zůstaneš doma,“ Reef se prudce otočil k Bethany. „Na to zapomeň,“ vyštěkla. „Beth ty si jeho hlavní cíl, nikam nepůjdeš i kdybych tě tady měl držet násilim.“ Seskočila ze židle a třemi ráznými kroky přešla k němu. Zastavila se dvacet centimetrů od jeho obličeje. „Tam,“ ukázala na dveře, „na mě čeká můj manžel Reefe, zkus mě zastavit a udělám ti ze života peklo,“ její hlas zněl výhružně a nebezpečně. Nasadila skoro týž tón, nedovolující odporovat, jako užíval Cooper. Reef poraženecky svěsil hlavu. „Vzhledem k tomu, že není na co čekat dojdu si pro věci a vyrazíme.“

Zaběhla do svého pokoje aby se převlékla do věcí pro boj. Do pochvy na zádech zasunula dva dokonale ostré meče. Do opasku zasunula bouchačky a několik náhradních zásobníků a do kapes si nasypala krabičku nábojů. Nevěděla, co ji to popadlo, ale pro jistotu si dva náboje strčila i do boty, mohly by se hodit, kdyby došlo k nejhoršímu pak pevně utáhla tkaničky.

Jako vždy se sešli v garáži. „Nepozorovaně se tam nedostaneme, takže to vezmeme bez okolků přímou cestou,“ vydala poslední rozkaz a nasedla za volant Coopova jeepu. Zaparkovala hned za rohem vedle policejní stanice. Nemohli si nevšimnout dvou temně modrých BMW. „Beth, ať se děje cokoliv, nevzdaluj se ode mě. Počítám, že se budou snažit nás rozdělit, aby tě chytli do pasti…,“ přerušila ho v proslovu. „Já vím Reefe, neměj obavy, budu si dávat pozor.“ „Cooper by mě zabil, kdyby se ti něco stalo.“ Nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Nic se mi nestane,“ pronesla to pevným, rozhodným hlasem. Reef se až udivil, kde bere takovou jistotu, netušil, že sám Valerius dohlíží na to, aby se Bethany na hlavě nezkřivil jediný vlásek. Ona to věděla, to jí dodávalo optimismus.

Vystoupila z auta s brokovnicí připravenou k útoku. Na nic nečekala a vydala se vstříc svému osudu…

21. kapitola

Beth šla v čele skupiny, za ní následoval Reef, Warren a ostatní. Než se stačili rozkoukat vrhla se na ně první partička upírů. Jeden z nich vyskočil přímo proti Beth, pověsil se jí na ramena připraven zakousnout. Brokovnice se mu zabořila do hrudníku. „Sbohem,“ Beth se nebezpečně usmála a stiskla spoušť. Další dva upíři se objevili po jejím boku, jeden z nich ji nakopl takovou silou, že odletěla několik metrů daleko a hlavou se udeřila o hrubou omítku policejní budovy. Prsty si přejela přes čelo, sykla bolestí, podle jejího očekávaní se pěkně sedřela. Krev z dlaně rychle otřela do trika a připravila se k dalšímu útoku.  „Parchanti mizerný,“ procedila skrz zuby a přesně mířenou ránou poslala dalšího upíra rovnou cestou do pekel. Cítila jak jí po spánku stéká první karmínový potůček. Hřebem ruky si rychle otřela zkrvavenou tvář. Brokovnici si přehodila přes rameno a vytasila meče. Rozpažila ruce a ve chvíli, kdy se k ní další soupeř dostatečně přiblížil sekla rukama proti sobě, ostří se minula milimetr nad sebou a sťatý upír se skácel k zemi. „Neztrácej hlavu,“ škodolibě se usmála nad touto morbidní myšlenou, že které ji vytrhla prudká bolest na paži. Ostří cizího meče se hladce vnořilo do její jemné kůže. Připadala si jako ve zpomaleném filmu, vše se odehrálo tak rychle, že by to obyčejný člověk nezaregistroval, ale ona viděla každý sebemenší pohyb. Z ramene druhé ruky ji někdo strhl brokovnici, před jejím hrudníkem se náhle objevilo předpažbí a ozval se výstřel, upír, který ji zranil se skácel k zemi. Po očku mrkla na svého zachránce: „Díky,“ Warren jen přikývl, měl dost starostí sám se sebou. Beth se rychle vzpamatovala, aby mohli pokračovat. S výzbrojí, jakou měli to pro ně nepředstavovalo tak velké problémy jak se původně domnívali. Stříbrné kulky a posvěcené čepele svou práci odvedly rychle a kvalitně. Během několika dalších vteřin se dostali do budovy, kde se rozdělili na dvě skupiny, první vedená Beth šla pro Coopa, druhá pod velením Reefa zůstala u dveří, aby zajistila volný prostor k odchodu.

Bethany se zády unaveně opřela o zeď. Z čela jí stékaly krůpěje potu smíchané s čerstvou krví. Vyhrnula si tričko, přesně na spodní hranici hrudníku se jí táhla ošklivá popálenina způsobená rozpálenou hlavní brokovnice. Ze zadní kapsy kalhot vytáhla obvaz a rychle si převázala hluboký zářez na paži. „Ukaž to,“ Reef přistoupil k ní. Skousla čelist, svaly na krku se jí napjaly. Reef ránu pevně ovázal. „Dík,“ procedila přes zatnuté zuby. Štípalo jí to jako čert, ale snažila se nedat to najevo.

Dostat se přes strážníky policie nikomu nedělalo starosti, Beth si sebou vzala speciální pušku na šipky s uspávacím prostředkem, který působí okamžitě od zabodnutí zhruba na dvacet minut, což jim poskytovalo dost času na únik. Cestu k celám si pamatovala do detailu, nikde se nezdržovali. Tiše prošli až ke dveřím na kartu. „Warrene?“ ustoupila. Zatím co její parťák na dveře přimáčkl něco, co připomínalo šedou modelínu. Nacpal trhavinu do každé skulinky, nakonec zapíchl rozbušku. Odstoupili o několik kroků zpět, poté Warren stiskl dálkové ovládání a zámek dveří se po výbuchu rozletěl kousky. „Velice elegantní,“ usmála se Beth a poplácala Warrena po rameni. Vběhli dovnitř, místnost byla téměř prázdná. Vedle stolu se na zemi válel mladý sympatický strážník jménem Brian. Lekl se výbuchu, takže spadl ze židle. Bez jediného zaváhání na něho zamířila zbraň. „Né, prosím já nechci umřít,“ škemral. „Klíče,“ Beth nastavila nekompromisně ruku a stále mu mířila na hlavu, nepoznal, že se nejedná o normální zbraň a spěšně ji vložil klíče do natažené dlaně. „Dobrou noc,“ usmála se Beth a vstřelila mu uspávací šipkou rovnou do krku. „Ty seš ale krutá,“ uculil se Jack.

Přesně promyslela strategii, jak se dostat k celám. Věděli, že při použití TNT na sebe upozorní. Upíři přes zvukotěsné dveře sice neslyšeli výbuch, ale jistě vycítili jím způsobené otřesy. Beth použila stejnou techniku průniku jako odpoledne. Vyskočila ke stropu a pevně se zasekla nohama o protilehlé stěny. Visela téměř v rozštěpu, aby se pořádně zapřela. Horní část těla spustila ve chvíli, kdy Warren otevřel dveře. Všichni samozřejmě namířili zbraně někam do úrovně hlavy potencionálního protivníka. Útok shora nikdo nečekal. Dvěma přesně mířenými ranami sundala dva Valeriovi muže a rychle se vyhoupla nahoru do úkrytu za stěnou. Upíři začali bezhlavě pálit do zdi, mezitím vykoukli z jedné strany  zárubní Jack a z druhé Warren a postarali se o ně. Ladným přemetem Beth seskočila na zem, při dopadu se mírně zhoupla v kolenou. Zbyla jí poslední uspávací střela, kterou okamžitě použila na strážníka. Nadlidskou rychlostí vběhla dovnitř a pěstí poslala k zemi druhého hlídače. Než se ten třetí stačil vzpamatovat i jeho do obličeje narazila něčí silná pěst. Síla Jackova úderu se dala přirovnat k ráně kladivem.

Beth přiskočila k mřížím. „Coope?“ Očima přejela jeho zmlácený obličej. Valeriovi muži se zřejmě nudili, takže ho pro zábavu použili místo boxovacího pytle. „Coope?“ Přes oteklá víčka ani neotevřel oči, na čele se mu táhl ošklivý šrám. Zničeně se posadil na kavalci. Pravé rameno mu bezvládně viselo podél těla, zřejmě mu ho vykloubili. Bokem se postavila k cele a vztekle kopla do mřížový dveří,  zámek se prohnul. Ještě několikrát to zopakovala dokud panty nepovolily. Přiklekla k manželovi. Něžně do dlaní vzala jeho zfialovělý obličej a políbila ho na roztržený ret. „Beth,“ zachroptěl, při tom zvuku se její hrdlo stáhlo do úzké štěrbinky, nemohla polknout. Zacházeli s ním jako se zvířetem, do očí se jí nahrnuly nechtěné slzy. Ukazováčky si protřela vnitřní koutky, aby ty slané krůpěje zarazila. Spike na to byl mnohem lépe, dokázal se postavit na nohy a tak nějak jít. „Warrene, on to sám nezvládne,“ šeptala přes knedlík narůstající jí v hrdle. Dva muži vstoupili do cely a každý Coopa podepřel z jedné strany, vytáhli ho ven z té hnusné kopky.  Warren šel v čele, za ním další čtyři muži pak ti dva, co podpírali Coopera, skupinu uzavírala Beth.

„Reefe jsme tady,“ zvolal Warren sotva se přiblížili k druhé partě. „Je na čase vypadnout!“ Odpověděl, zrovna přebíjel zásobník. Bethany opět šla jako poslední. Venku to nevypadalo tak zle, jak očekávali. Samozřejmě, že by z nich byl po opuštění budovy snadný cíl, proto si domluvili znamení s Gabrielem, který čekal za rohem s obrněnou dodávkou. Valerius Beth podcenil, nepočítal s tím, že by tam nechali svá auta. Z vedlejší ulice se vyřítilo černé auto a smykem zaparkovalo před vchodem do stanice. Zadní dveře dodávky se se zaskřípěním otevřely a členové záchranné mise se rychle hrnuli dovnitř. „Tak honem,“ zakřičela Beth.

Po zádech jí přeběhl nepříjemný mráz. Jemný proužek chloupků kolem páteře se jí postavil do pozoru. Čichové buňky polechtala známá vábivá vůně. Zase on. Sotva se Beth ohlídla přes rameno na její tvář dopadl políček, srazil ji na kolena. Druhou stranou obličeje tvrdě dopadla na stěnu auta. Sykla bolestí. Ve vteřině zabouchla dveře od auta. „Jeďte!“ zakřičela na Gaba. Valerius ji popadl za vlasy a vytáhl ji na nohy. „Tohle jsme si nedomluvili!“ Jeho hrdlo rozvibrovalo nebezpečné zavrčení. Sebrala veškeré zbývající síly a hřbetem ruky ho uhodila do obličeje, téměř se při té ráně nehnul, jen mírně pootočil hlavu stranou. Zato Beth cítila jak jí popraskaly záprstní klouby. „Říkal si, že bude v bezpečí!“ Vyštěkla na něj a napřáhla pěst připravená praštit ho do obličeje. Síly jí rychle opouštěly i její pohyby se značně zpomalily. Pár centimetrů před Valeriovým obličejem zachytil její pěst do dlaně, silně stiskl a zkroutil jí zápěstí. Aby si ulevila od způsobené bolesti musela si před ním kleknout. „Gabe, jeď,“ vřískala.

Posuvné dveře dodávky se znovu rozevřely. „Nenecháme tě tu!“ Sykl Reef a postavil se Beth po boku, brokovnicí mířil na Valeriův obličej. „Pust jí!“ zařval. „To je tak dojemné,“  ironie v jeho hlase se nedala přeslechnout. „Vážně si myslíš, že mě s touhle pistolkou zastavíš?“ zavrčel Val. Volnou rukou stiskl hlaveň brokovnice a ohnul ji směrem k obloze. „Vypadněte!“ Štěkl na Reefa, ten ale zůstal odhodlaně stát na svém místě. „Reefe jdi,“ prosila ho Bethany, do hlasu se jí vkrádala panika. „Ne,“ zapúpěl. „Zmiz!“ Na to slovo přidala zvláštní důraz. Valerius ho ve zlomku vteřiny chytil pod krkem a vhodil ho do dodávky jako hadrovou panenku. Reef se uhodil do hlavy, sesunul se na podlahu auta, ztratil vědomí. Všichni zůstali zírat jak přikovaní. Valerius pustil Bethaninu pěst, zůstala klečet smířená s vlastní porážkou. Jediné co ji hřálo u srdce bylo vědomí, že je Cooper v bezpečí. Pod její rameno se podsunula chladná paže. Druhou ruku Valerius zasunul pod její kolena a zvedl ji do náruče. Pomalý rázným krokem vyrazil neznámým směrem od dodávky. Bethany už se nebránila neměla sílu dál odporovat, její mysl se vypnula, jako by nechtěla tu skutečnost přijmout. Omdlela.

22. kapitola

„To ani nezkoušej,“ zavrčel Valerius. Cooper sebral poslední zbytky svých sil a rozběhl se za nimi. Skočil Valeriovi na záda, paži mu pevně semknul kolem hrdla. Paradoxně Valerius nepotřeboval dýchat, ani kdyby se Coop sebevíc snažil, neuškrtil by ho, příjemné mu to ale nebylo. Spustil Beth nohama na zem, ale sevření kolem hrudníku nepovolil, věděl že je mimo a nechtěl, aby si ještě víc ublížila. Uvolněnou rukou sáhl po útočníkovi. Coop toho využil a zkroutil mu ruku za zády. Valeriova stráž na sebe nenechala dlouho čekat. Jeden z upírů ho odtrhl od svého vůdce a druhý mu namířil zbraň přímo na spánek. „Nezabíjet,“ procedil Val, znovu chytil Beth do náruče, odnesl ji do auta, které ihned nastartovalo.

Upír sklonil zbraň a vší silou praštil Coopera pěstí do břicha. Zlověstný praskající zvuk upozornil na dvě zlomená žebra. Coopovi se bolestí podlomila kolena. Zůstal klečet na zemi, smutně hleděl za odjíždějícím BMW, „Nééé,“ zavyl jako raněné zvíře, po tvářích mu stékaly slzy. Ulice se během několika vteřin vyprázdnila a on tam stále klečel, ramena poraženecky svěšená, jeho tělem otřásaly žalostné vzlyky. Sklonil hlavu a zavřel oči. Takovou prázdnotu ještě nikdy necítil. Ztratil to jediné, na čem mu kdy záleželo. Raději by zemřel, než tohle. Do mysli se mu vkrádaly ty nejhorší představy. Viděl půvabný obličej své manželky měnící se v ohavnou upíří masku, její krásné tmavomodré oči žlutě zářící a nebezpečný vražedný úsměv v její tváři, při té vidině se odtřásl odporem. Náhle k němu někdo přistoupil a vytáhl ho na nohy. „Poď, tady už nic nezmůžeme, musíš se dát dohromady brácho, dostaneme ji z toho!“ „Je to moje vina, nebýt mě, tohle by se nikdy nestalo,“ obviňoval se. Do špinavého rukávu otřel slzy, na tváři mu zůstala tmavá šmouha.

Bethany se probrala kolem půlnoci. V pokoji vládla naprostá tma, chvilku trvalo než se její oči přizpůsobily. Zmateně se rozhlížela kolem sebe, netušila kde je, nepamatovala si, co se stalo. To poslední, na co si vzpomínala, byla facka od Valeria. „Bože,“ vykřikla, když si vše poskládala dohromady a rychle vyskočila na nohy. V tu chvíli se jí zamotala hlava, zavrávorala a zhroutila se zpět do nadýchaných peřin. Prsty si přejela ošetřené čelo, ruku s polámanými klouby měla zavázanou. „Sakra,“ bědovala, vlastní slova jí hučela v hlavě, „zřejmě otřes mozku,“ pomyslela si a bolestně protřela spánky. Přetočila se na záda a zírala nepřítomně do stropu. „Musím odsud pryč,“ pronesla nahlas. Z rohu místnosti se ozval přidušený smích. Vůbec si nevšimla, že tam není sama. Nadechla se rozhodnutá nadávat, ale plíce jí naplnil charakteristický pach. Ta dokonalá, nenáviděná vůně ji umlčela. Nevšimla si žádného pohybu, najednou stál u “její“ postele. Se zvláštním zaujetím si ji prohlížel. Otočila se k němu zády a zabořila hlavu do polštáře. Cítila na sobě jeho propalující pohled. Před očima ji probleskla vzpomínka na manžela. Bolestně jí píchlo u srdce. Přerývaně se nadechla a pomalu k němu otočila tvář. „A Cooper?“ Bála se odpovědi, ale musela to vědět.

Valerius se zamračil. Nechtěl o něm slyšet ani slovo. „Žije?“ Naléhala, zorničky rozšířené hrůzou. Nepatrně přikývl. „Stálo mě hodně úsilí nezakroutit mu krkem, tak si toho važ,“ řekl to tak krutým, hrubým tónem, až jí po zádech přeběhl mráz. „Mám si toho vážit?“ Bojovně se posadila na postel. „A čeho? Můžeš mi říct, čeho si mám vážit? Možná toho, že ty a ta tvoje krvelačná banda mi děláte ze života peklo? Nebo si mám vážit toho, že si skoro každý den musím lízat rány z boje?“ Vylezla z postele a postavila se neohroženě proti němu, zlostně mu hleděla do očí, rozhodnutá pokračovat v proslovu, ale něco ji zarazilo, jeho tvář…

Opět mladší, dokonalá, krásná. Stál proti ní a vypadal jako socha tesaná samotným andělem. Utápěla se v jeho studených světle modrých očí. Valerius nedýchal. Pohledem sjela k zašité ráně na paži a pak se znovu podívala na něj. Zvědavě zvedla jedno obočí. „Ujídal si?“ Na okamžik se zamračila, ale když si uvědomila, jak to muselo znít rozesmála se. Valerius se šibalsky uculil a škubl rameny, tvářil se jako neviňátko. Pěstičkou ho laškovně uhodila do hrudi. „Ty, ty…,“ větu nedokončila, nevěděla jaké slovo použít, aby to přesně vystihlo, co právě cítí.

Valerius pozvedl ruku, chytil neposlušný pramínek vlasů, co jí spadl do očí a strčil jí ho za ucho. Přitom se nepatrně dotkl jejího lalůčku, Bethany na šíji naskočila husí kůže. Měla pocit, jako by ji zasáhl blesk. Vládlo mezi nimi podivné jiskřivé napětí.  „Proč mi tohle děláš?“ Špitla, aniž by si toho všimla, začaly se jí po tvářích koulet slzy. „Už jsem z toho všeho tak unavená Valerie,“ vzdychla zlomeným hlasem, opět myslela na neustále probíhající bitvy mezi nimi a on to ihned pochopil. „Promiň,“ řekl, políbil ji na čelo, pak se otočil na patě a zmizel z pokoje. Šokovaně zírala za ním, nechápala ho. Jeho chování vůbec nedávalo smysl, za co se omlouval? Za to čím je?  „Asi už se zbláznil,“ pomyslela si. „Nikdo nesmí dovnitř ani ven!“ I přes zavřené dveře slyšela jeho příkré rozkazy.

Všimla si podnosu s jídlem, který zanechal na stole. V břiše jí bolestně kručelo, měla hlad, že by snědla půlku prasete, ale rozhodla se na protest zahájit hladovku. Zalezla zpět do postele, zamotala se do peřiny a zavřela oči. Místo toho, aby se propadla do poklidného spánku, převalovala se ze strany na stranu. V představách se jí mísily obrazy z jejího života, polibek s Valeriem ve skladišti, Coopův zmlácený obličej předtím, než ho vytáhli z cely,  jejich svatební obřad, ty krásné karmínové šaty, Sorrelův útok před kostelem. U toho obrázku se zarazila. „Před kostelem…,“ zopakovala tiše. „Proč nevkročil rovnou dovnitř?“ ptala se sama sebe. „Že by, né to je blbost,“ zatřepala hlavou, aby vyhnala ten šílený nápad a převalila se na druhý bok.

Vztekle odhodila peřinu a vylezla z postele. Třikrát silně zabouchala do dveří. „Pusťte mě, chci mluvit s Valeriem,“ místo odpovědi se ozvalo zavrčení. „Hajzlové,“ zasyčela a kopla do dveří. Panty se otřásly. Zaujatě zvedla obočí, na tváři se jí vykouzlil úsměv, spěšně se rozhlídla po pokoji. V kuse masa byl zabodnutý nůž s celkem dlouhou čepelí. Přeběhla k oknu a otevřela ho, s nevolí zjistila, že jsou na něm přidělané mříže, přímo proti ní zářil měsíc v úplňku. Na zahradě pobíhalo několik dobrmanů a nevypadali zrovna přátelsky. Celé sídlo obklopoval vysoký kovový plot. „Nebýt těch mříží, tak už jsem pryč,“ zkusila s nimi zacloumat, ale nepohnuly se ani o milimetr. Z hrdla se jí vydralo zoufalé zakňučení. Její žaludek se znovu bolestně ozval.

Vůně uzeného masa pošimrala čichové buňky a téměř okamžitě se jí seběhly sliny. „Ale jenom trošku,“ napomenula se a zasedla ke stolu. Ze džbánku si nalila plnou sklenici červeného vína, zakrojila do masa a utrhla kus chleba z čerstvého bochníku, nakonec to dopadlo tak, že se přejedla. Nacpaná k prasknutí se odstrčila od stolu, z uzeného zbyl ještě poměrně velký kus. Nakrájela ho na kostky a přistoupila k oknu, začala pracovat na jejím přátelství se psy. Zapískala na prsty, dobrmani se k ní se zájmem otočili a spustili varovný štěkot. „No to bude práce, jak na kostele,“ pomyslela si a vyhodila první sousto. Div se o to neporvali. Usmála se nad svým ďábelským plánem.

Bethany probudila opět ta neodolatelná vůně. S údivem zjistila, že leží v posteli, zřejmě usnula na židli a někdo ji přenesl. Nemusela přemýšlet, aby jí došlo, kdo to byl. Otevřela oči, s leknutím vykřikla. Valerius se skláněl přímo nad ní, chystal se jí políbit ve spánku. Zareagovala okamžitě, aniž by na to myslel odkopla upíra na druhou stranu pokoje, ten při nárazu do zdi zlostně zavrčel. Beth vyskočila na nohy, připravila se do bojové pozice. Krokem pomalejším než je lidský přistoupil k ní. „Už mě to vážně přestává bavit,“ pronesl tichým, konejšivým hlasem. Beth nechápavě vytřeštila oči. Valerius jí popadl za ramena a přirazil na stěnu. Vahou celého těla se k ní přitiskl. „Co to…?“ Chtěla se ho zeptat, co dělá, ale než stačila větu dokončit přitiskl své rty na ty její. Při tom polibku se jemně zachvěla, nevěděla, jestli je to způsobené chladem jeho těla nebo tím vášnivým žárem, který ji začal spalovat.

Zajela mu prsty do dlouhých vlasů, vyskočila a nohy semkla pevně kolem jeho pasu. Valerius ji jednou rukou chytil za zadek a druhou podepřel její záda, ještě víc ji na sebe přitiskl. „Si nádherná,“ špitl, když ji líbal na spodní čelist. Jedním krokem se dostal k posteli, Bethany vůbec neprotestovala, nechala se na ní položit a Valerius si lehl na ni zapřený o lokty. Dotek jejího těla pálil jako žhavá láva, byli jako oheň a led. Jednou rukou jí zajel mezi stehna a něžně stiskl nejintimnější partie. I přes kalhoty cítila chlad jeho doteku, unikl ji slastný vzdech. Valerius pomalu přejížděl dlaní po jejím těle nahoru, úplně se mu oddávala. N2žně ji chytil za bradu a otočil její hlavu na stranu. Krční tepna zůstala nechráněná a přímo se vybízela k zakousnutí. Něžně ji políbil…

23. kapitola

Objala ho a přitiskla své horké, toužící rty na jeho chladná ústa. „Valerie,“ vzdychla. V klíně cítila narůstající tlak jeho vzrušení. Valerius se nadzvedl, klekl si nad ní, čekala co se bude dít. Upír roztrhl její tričko, něžně ji ho stáhl z ramen. Zabořil tvář do jejího bujně vyvinutého poprsí a chvíli na ní jen tak ležel. Při poslechu jejího rychle tlukoucího srdce se cítil víc jako člověk. Přetočil se na záda a posadil Beth na sebe. Dlouze mu hleděla do očí. Zhluboka dýchala, nechala každičkou buňku svého těla naplnit jeho omamnou vůní. Věděla, že to, co dělá není správné, ale nemohla si pomoci. Pevně mu nad hlavou stiskla zápěstí, jako by byl připoutaný k čelu postele. Několikrát se pánví sklouzla po jeho klíně, dokud nezasténal, pak ho políbila. „Beth,  ani nevíš, jak moc po tobě toužím,“ jeho hlas zněl rozechvěle a naléhavě, i Valeria zaplavila vlna poblouznění. Sklonila se k němu a něžně ho kousla do ušního lalůčku. „Uděláš pro mě něco?“ Špitla, ani její hlas nebyl pevný. Přikývl. „Cokoliv si budeš přát,“ tón jeho hlasu ji rozechvěl, chytil ji za boky a přitiskl na sebe. Beth úplně zapomněla, že z něho chtěla vymámit, jak zabít Sorrela a začala pomalu rozepínat jednotlivé knoflíčky jeho košile. Ukazováčkem přejela jeho mužnou svalnatou hruď, zastavila se až kousek pod pupíkem, v místě kde se tenký proužek chloupků vytrácel pod kalhoty. Valerius tiše zavrčel, připomínalo to spíš předení spokojené kočky. Beth se samolibě usmála.

Aniž by věděla jak, opět se ocitla pod jeho chladným tělem, jeho teplota však nezmírňovala tu spalující touhu jakou cítila. Byl opravdu neodolatelný. Zaryla nehty do jeho zad. Na levém prsteníčku ji zatlačil stříbrný kroužek. V  šoku zalapala po dechu. „Jsem vdaná!“ Pomyslela si vyděšeně. Náhle celá ztuhla, Valerius si toho všiml a svalil se na postel po jejím boku. Něžně ji pohladil po tváři. Zírala na něho, zorničky rozšířené hrůzou. „Co se stalo?“ Promluvil tak tiše, že si pomyslela, jestli se jí to nezdálo. V očích se jí zaleskly slzy. „Ublížil jsem ti?“Její náhlá reakce ho zarazila. „Ne, to ne. Ty jsi…,“ najednou nevěděla jak má pokračovat, říci mu, že i když není člověk je báječný a moc po něm touží, ale… Zhluboka se nadechla. „Valerie, oba dva víme, jak působíš na lidi, konkrétně na ženy, ale…“ V jeho tváři se objevilo pochopení. „Ale ty miluješ Coopera,“ vzdychl smutně. Neodolala a pohladila ho po tváři. „Promiň,“ zamumlala. Sevřel její drobnou ručku do své dlaně a usmál se, tím odzbrojujícím způsobem. „Beth, miláčku, nikdy bych neudělal nic proti tvé vůli.“ V jejích očích se zajiskřilo. „Ale nepustim tě,“ řekl tvrdě, pak jeho pohled zjihl. „Smím tě políbit než odejdu?“ Zeptal se jako pravý gentleman. Tohle pro ni snad bylo ještě horší, než když si bez optání bral to, co chtěl. „Prosím,“ zamrkala, po tváři se jí spustila první slza, jeho přítomnost ji tak mátla, že už sama nevěděla, co vlastně chce.

Valerius se opřel na loket, druhou ruku ji položil z boku na krk, palcem pohladil  tvář a přitáhl ji blíž. Opatrně, jen letmo se dotkl jejích rtů. Čelem se opřel o to její a dlouze ji mlčky hleděl do očí. „Ani nevíš, jak moc mu Tě závidim,“ zašeptal. Z koutku ji vytekla další slaná perlička. „Neplač, má drahá,“ Bethaniny slzy rvaly jeho mrtvé srdce na milion kousků. Ještě jednou ji políbil. Beth mírně pootevřela ústa, dovolila, aby se jejich jazyky dotkly. Ten polibek vyjádřil víc, než by dokázalo tisíc slov. Motala se jí z toho hlava. „Měl bych jít,“ pronesl a odstrčil ji od sebe. „Neodcházej,“ zaškemrala a schoulila se na jeho obnaženou hruď. Val nevěděl, jak se má chovat, příliš dlouho vedle sebe necítil něco tak křehkého, jako je lidská žena. Objal ji a políbil do vlasů. Sladká krev kolující v Betiných žilách ho zotročovala.

***

Cooper seděl zkroušeně na baru a lil do sebe jednoho panáka za druhým. Dával si za vinu, kde je teď jeho žena. Jediné v co doufal, bylo, že je stále ještě člověkem. Opilý se zvedl ze židle a odpotácel se do zbrojovny. Naložil do tašky tolik zbraní, kolik unesl a vyrazil ke garáži. Nasedl do auta, než však stačil nastartovat, někdo mu z ruky vytrhl klíčky. „Zbláznil ses?“ Zakřičel na něj Reef. „Nech mě, musím jí dostat ven, stejně je to jenom kvůli mně,“ vyštěkl. „Seš na šrot brácho, v tomhle stavu by to byla sebevražda.“ Cooper vylezl z Jeepu rukou naprázdno promáchl vzduchem, snažil se chytit Reefa a vyrvat mu klíčky z dlaně. „Dej mi ty klíče, to je rozkaz!“ Zařval. Pod tíhou alkoholu se zavrávoral. „Takhle tě nikam nepustim, než pro ní půjdeme musíme mít plán,“ odsekl Reef. „Ne, půjdu hned,“ stále odporoval. „Promiň brácho,“ Reef ho udeřil pěstí do obličeje, aby se uklidnil, Cooper padl na kolena. „Musím jí zachránit,“ rozvzlykal se. „Coope, dostaneme ji z toho, ale ne dnes.“ Podepřel ho v podpaží a vytáhl na nohy. „Poď, prospíš se, pak něco vymyslíme.“ Odvedl ho do pokoje a uložil do postele. „Odpočiň si,“ tiše za sebou zavřel dveře a sám odešel do svého pokoje, aby se prospal.

Cooper se probudil až v poledne, hlava ho bolela jako střep a žaludek se mu obracel naruby. Posadil se na postel příliš rychle, než bolest dovolovala. Zasténal a chytil se za spánky. „Já sem takovej vůl,“ nadával sám sobě, když si vzpomněl, jaké šílenství ho večer popadlo. Došlo mu, že jít na vlastní popravu, by nebylo tak riskantní, jako to, co chtěl udělat. Opatrně se zvedl a došel do koupelny. Vůně olejíčků a koupelových solí ho doslova mučila. Všechno mu připomínalo Bethany. Napustil si horkou vanu a lehl si do ní. Cítil, jak se jeho napjaté, unavené svaly začaly pozvolna uvolňovat. Jeho myšlení se pročistilo. Konečně byl schopen přemýšlet racionálně, žádný plán na záchranu manželky ho však nenapadal. Věděl, že Valeriovo sídlo je jako nedobytná pevnost, aby se dostali dovnitř, potřeboval tam mít svého člověka. Tím jediným, kdo by je tam mohl protáhnout, byl Gideon, který se před dlouhou dobou stal Sorrelovou obětí. Zavřel oči a ponořil hlavu pod vodu. Vzpomínka na upířího spojence ho bolestně dloubla do prsou, ale zároveň v něm probouzela naději. I kdyby Valerius proměnil Beth v upírku, mohli by ji zaklít, tak jako Gideona. Věděl, že to není nic snadného, ale pro ni by udělal cokoliv. Žil by po jejím boku, i když by byla jednou ze zrůd, které tolik nenáviděl. Zvykl by si na upíří pach, klidně by pro ni lovil lidi, kdyby to bylo nezbytné, vše jen proto, aby se mu vrátila. Znechucen vlastními myšlenkami si protřel tvář a znovu se ponořil pod vodu.

***

Bethany procitla uprostřed noci, postel vedle ní byla prázdná. Místností proudil příjemný,  čerstvý vzduch z otevřeného okna. Zhluboka se nadechla a vychutnávala si čistý vánek neposkvrněný Valeriovou vůní. Snažila se uspořádat zmatené myšlenky na svá místa, ale moc se jí to nedařilo. Ten zatracený upír, jak ho v duchu nazvala, ji dokonale pobláznil. Přetočila se na bok, v nose ji zašimral obláček prachu stoupající z polštáře, na kterém Valerius ležel. Byl prosycený jeho vůní, vůní zralého zakázaného ovoce. Popadla polštář a vztekle jím mrštila proti zdi. Otrávená se svalila zpět na postel. „Pane bože, za co mě trestáš? Proč zrovna já?“ Zaúpěla. Ze stolu sebrala kus masa pro psy, hodila si ho za nové tričko, které jí tam Val nechal a vyrazila ke dveřím, naštvaně do nich kopla. Dřevo zapraskalo, z druhé strany se ozvalo tiché zavrčení. Ještě několikrát do dveří kopla, ty nakonec se zaskřípáním povolily a dopadly na zem. Proti ní se vyřítili dva strážní. „Jste tu jenom dva?“ Rozhlídla se pobaveně po chodbě. Než se stačili vzpamatovat, vytrhla jednomu z nich meč. „To mě trochu uráží,“ zasmála se a během pár vteřin je zlikvidovala.

Vyběhla nepozorovaně krátkou chodbičkou k dalším dveřím. Tiše poslouchala co se za nimi děje, na druhé straně bylo ticho, tak opatrně vzala za kliku a otevřela. I následující chodba byla prázdná. Její naděje na únik narůstaly. Bez povšimnutí seběhla do přízemí, podvědomě tušila, že se blíží ke svému cíli. „Tohle jsme si nedomluvili,“ důrazné zavrčení za jejími zády ji vrátilo zpět do reality. Otočila se k Valeriovi s mečem připraveným k útoku. „Jenom si to zhoršuješ,“ pronesl klidným hlasem. „Nech mě jít,“ aspoň to zkusila. „Zneužíváš mého pohostinství,“ vysmál se jí do obličeje. Napřáhla se, meč prosvištěl vzduchem. Na Valeriově tváři se objevila známka bolesti. Chytil meč do holé dlaně, ostří se mu zaseklo hluboko do kůže, po čepeli rozmačkané upířím stiskem stékal pramínek jeho krve. Pustila zbraň a postavila se připravená to s ním vyřídit pěstmi. Vykopla, noha směřovala přímo na Valeriův obličej, ten její úder předvídal a druhou rukou jí popadl za kotník. Využil proti ní její vlastní sílu, zvedl jí nohu výš něž čekala, takže Beth bolestně dopadla na záda. Klekl si nad ní a pevně ji sevřel zraněnou rukou pod krkem. Její doteď klidné srdce se opět rozběhlo závodní rychlostí. „Příště to vyjde,“ vyprskla. „Žádné příště nebude,“ zavrčel a za ramena ji vytáhl na nohy. Pevně ji chytil za zraněnou ruku. Její ještě nezahojené klouby opět zapraskaly. „Au,“ zakňučela. Přes Valeriovo tvrdou masku nepoznala, jak moc ho mrzí, že jí musí ubližovat.

Dotáhl ji do jiného pokoje, na první pohled bylo jasné, že už si nebude užívat takový komfort jako do teď. „Vybrala sis to sama,“ zavrčel. Vtáhl ji naštvaně do holé místnosti a patou za sebou zabouchl dveře. Uvnitř byla pouze jedna postel, z protější zdi visely těžké řetězy, nebylo tam ani jedno okno. „Vale, já už budu hodná,“ zakňourala. „Tu o červený karkulce mam taky moc rád,“ procedil ironicky přes zatnuté zuby. Vážně ho svým chováním naštvala, bohužel si svou chybu uvědomila pozdě. Přitiskl ji násilím na zeď a kolem zápěstí ji napevno zacvakl pouta. Nedýchal, aby jeho přerývaný dech neprozradil rozhořčení nad ztrátou její důvěry.

Zabouchl za sebou dveře a kvapně odešel do svého pokoje. Unaveně se sesunul do koženého křesla, hlavu si opřel do dlaně. Bolestně ho píchlo u srdce. Nechtěl ji tam zavírat, ztratil tak šanci dostat se ji pod kůži…

24. kapitola

Valerius se rozhlídl po svém pokoji, k vlastnímu udivení zjistil, že usnul. Na tváři se mu rozlil spokojený úsměv, nespal už tolik let. Vzrůstající láska k Betany ho unavovala. Pomalu protáhl své ztuhlé tělo, cítil se příjemně odpočatý. Myšlenky v hlavě se mu na chvíli utřídily. V krbu, který vévodil celému pokoji, tiše zapraskalo. Valerius kousek odsunul křeslo, nohy položil na taburetku před sebou a natáhl se pro rozečtenou knihu. V místnosti panovalo přítmí narušené pouze pohasínajícím ohněm. Přečetl několik stránek a znuděně knihu hodil zpět na stůl. Nedokázal se soustředit natolik, aby mu písmenka dávala smysl. V hlavě se mu opět promítaly obrazy té půvabné dívčí tváře. Rozrušeně chytil dřevěné opěradlo křesla, to se pod tlakem jeho stisku rozdrolilo. Rozhodl se dát si teplou sprchu, potřeboval se zbavit Beth, v nose ho stále šimrala ta dokonale vyvážená vůně a v dlani cítil dotek její sametové horoucí kůže. Slabě zavrčel a stiskl ruku v pěst. Potřeboval se rozptýlit.

Postavil se do vany a pustil na sebe proud horké vody. Napětí ze svalů se pomalu vytrácelo, ale podvědomě tušil, že jakmile vyjde z koupelny, bude zase na začátku. Bethany ho pronásledovala jako jeho vlastní stín. Kam se hnul, tam ho dráždil pach její krve. Dlaně zapřel o dlaždice pod sprchou a sklonil hlavu. Voda mu ihned smáčela vlasy, jen tam tak stál. Pára mu pomalu pročisťovala plíce zamořené její vůní…

Zastavil vodu, v rychlosti se osušil, s ručníkem kolem pasu přešel ke skříni. Postupně přehazoval jednotlivé kusy oblečení, nakonec se rozhodl pro tmavé džíny a černou košili. Po očku mrkl na nástěnné hodiny, bylo něco po půlnoci, dost času na to, aby se ve městě trochu pobavil. V černém BMW vyjel do svého oblíbeného podniku 4 Roses, kde se pohodlně usadil do soukromého boxu a objednal si koňak Rémy Martin Louis XIII, který si nechával dovážet na objednávku, jedna sklenka vyšla asi na sto dolarů, ale Valeruis si velice rád dopřával luxusní věci, alkohol nevyjímaje. Pomalu se napil, chvilku převaloval koňak po jazyku, užíval tu bohatou hřejivou chuť a pak polkl. Čichové buňky pošimralo aroma jasmínu, portského, doutníků, jedním slovem symfonie vůní sedmdesát let zrajícího klenotu. Dával si ho pouze příležitostně, protože těchto lahví se za rok vyrobilo poskrovnu, dnes měl ale chuť se rozmazlovat. Elegantním gestem pokynul na obsluhu, číšnice mu okamžitě přinesl drobnou cedrovou krabičku, ve které se ukrýval další poklad – doutník San Cristobal El Morro. „Ještě nějaké přání pane?“ Valerius po ní střelil pohledem, byla docela pklná, ještě mladá a hlavně nová. Neměla nejmenší tušení, že pokud Valerius přijde v takovém rozpoložení, nemá rád, když se něho mluví. Dnes to však bylo trochu jiné. „Posaďte se,“ neptal se jestli chce nebo ne, jeho slovo v tomto podniku bylo něco jako nepsaný  zákon. Poslušně si sedla naproti.  Srdce se rozpumpovalo rychleji, do tváří se jí nahrnula červeň a ona cudně sklopila oči. Valerius se naklonil přes stůl a ukazováčkem zvedl její bradu. „Přede mnou se nemusíš stydět,“ promluvil tichým, téměř hypnotickým hlasem. Při poslechu jejího zrychleného tepu se mu seběhly sliny. Její štíhlá šíje přímo volala po tom, aby okusil. Dlaní poklepal na sedadlo vedle sebe, což bylo jasným znamením, aby si přisedla k němu.

Vzal její drobnou ručku do své, trochu se otřásla při jeho chladném doteku. Naklonil se blíž k ní. „Si opravdu půvabné děvče,“ zašeptal jí přímo do ucha a letmo ji pod ním políbil. V hlavě mu hučela její rozprouděná krev. „Půjdeme se projít?“ Zeptal se. Dívce náhle vyschlo v krku, místo odpovědi jen přikývla. Zrovna když se zvedala k odchodu do boxu se přes ozbrojenou stráž prodral Cooper. Valerius si ho změřil přísným pohledem. „Zdravím tě příteli,“ provokoval ho medovým tónem svého hlasu. „To si nech pro někoho, kdo ti na to skočí,“ vyštěkl Coop. Valerius se otočil na servírku. „Odložíme to na později drahoušku, najdu si tě,“ galantně políbil hřet její ruku a naznačil, aby je opustila. Celá červená odešla.

„Kde je?“ Zavrčel lovec. „Coopre, Coopre, kazíš mi zábavu,“ sykl a zavrtěl hlavou naoko posmutněle. „Nemám náladu na ty tvoje hry Valerie, chci zpátky svojí ženu!“ Odsekl naštvaně. „Kde bereš jistotu, že je to stále tvoje žena?“ Bavil se tím, jak snadné je Coopera vyprovokovat. Nechtěl si Bethany připomínat. Když se konečně zbavil jejího obrazu opět se mu připomněla touto nezvanou návštěvou. V další vteřině proti němu vyrazila Coopova pěst, nestačil včas zareagovat a to ho dopálilo. „Kde bereš tu drzost vstoupit na můj pozemek? Kvůli ní jsem ušetřil tvůj život a ty místo toho, abys mi poděkoval, se chováš takovým to hrubým způsobem,“ zavrčel. „Za nic jsem se tě neprosil, raději bych tam chcípnul, než aby se Beth dostala do tvých spárů!“ Zařval a vytasil proti Valeriovi zbraň. „Stále ta samá ohraná písnička, už mě to trochu unavuješ lovče,“ na poslední slovo přidal opovržení. „Uvědom si, kdo si ty a kdo jsem já,“ odmlčel se. „Dneska na tebe vážně nemám náladu, vypadni nebo tě zabiju,“ zavrčel nakonec Val. „Ani mě nehne,“ ochránce si stál paličatě za svým. Valerius se zvedl, dlaně zapřel o hranu stolu a nevrle zavrčel, z jeho postoje šla hrůza. Cooper se vzdorovitě postavil proti němu, jejich obličeje byly jen pár centimetrů od sebe. „Poslední varování, zmiz, dokud můžeš,“ pronesl vážně. „Až mi vrátíš to, co mi patří.“ Valerius se rozesmál. „Tak ona ti patří? Je snad tvůj majetek? Je mi z tebe zle Coopre, kde je ta úcta, kterou si jí sliboval při sňatku? Vůbec si nevážíš toho, co máš,“ vykřikl, jeho hlas se rozechvěl narůstajícím vztekem.

Cooprovi povolily nervy, zaklonil se a dal upírovi pořádnou hlavičku. Valerius se šokovaně svezl na sedačku. „Už to vážně přeháníš,“ zvedl se a skočil mu po krku. Pevně mu semkl ruce kolem hrdla, nevšiml si toho, že Cooper zmáčkl vysílačku a tak dal znamení svým mužům. Během několika vteřin se uzavřený box zaplnil dalšími lovci. Čtyři muži popadli Valeria za paže, pevně ho drželi, zatím co ho jejich vůdce naštvaně kopal do břicha. Valerius si olízl krev z roztrženého rtu, rána se okamžitě zacelila. „Možná bych tě měl upozornit na to, že…,“ další kopanec ho umlčel, kolena se mu bolestně podlomila, cítil jak mu Cooper těžkou botou zlomil několik žeber. „Dost,“ odstrčil svého přítele Reef. „Přestaň se chovat jak magor, chápu, že ti na ní záleží, ale takhle ji zpět nezískáš,“ zašeptal mu do ucha tak tiše, aby to slyšel jen on, ale Valerius to díky upířím smyslům zaslechl též. „Svatá pravda negře,“ oddechl těžce. „Pokud se do svítání nevrátím, můžeš se těšit, že ti mí lidé pošlou tu tvou krásku po kouskách,“ blafoval, ale nikdo jeho lež neprokoukl, netušili jak hlubokou náklonnost k Bethany cítí. Všichni v jeho sídle měli jasný příkaz, nikdo nesměl Beth zkřivit jediný vlásek. „Ty parchante!“ Vybouchl znovu Cooper a udeřil ho pěstí do obličeje.  Tenhle plán mu očividně nevyšel podle představ. „Jestli se jí jenom dotknou, udělám ti ze života peklo.“ „Už se stalo,“ zamumlal Val. „Jak si můžu být jistý, že je na živu?“ „Když se v noci pokoušela uprchnout, vypadala víc než živě,“ utrousil Val. Cooperovi se vzedmula hruď pýchou. „To je moje holka,“ pomyslel si hrdě. „A jak mám vědět, že když tě teď pustím tak jí nezabiješ?“ Valerius jen pokrčil rameny, podařilo se mu vytrhnout se ze sevření a jedním sotva postřehnutelným pohybem spustil alarm přidělaný pro nouzové případy na spodní desce stolu.

Dveře boxu se rozletěli na tisíc kousků a v nich se objevila Valeriova stráž v plné zbroji. „Konec zábavy,“ zasmál se starší blonďatý upír, co jim velel. Boj netrval ani pět minut, než se jim podařilo zabít tři lovce a zbytek vyházet ven z podniku. Valerius se opět pohodlně posadil na své místo a dopil sklenku koňaku. „Jasone,“ zvolal. „Ano pane?“ Upír se hned postavil do pozoru. „Přiveď mi tu černovlásku z baru.“

„Omlouvám se za to nemilé přerušení naší konverzace,“ šarmantně se na ni usmál. Servírka se opět zamotala do jeho nebezpečné sítě. „Už jsem ti dneska řekl, jak si nádherná?“ V obličeji se jí opět objevil růženec. Její krev se opět rozproudila rychleji. Upír se zhluboka nadechl, nasál do plic příjemnou mladou vůni. „Jsi tak sladká,“  zašeptal vášnivě a dívka se polichoceně usmála, netušila, že tohle je to poslední, co kdy slyšela. Valeruis se k ní znovu naklonil a políbil její štíhlou šíji. Zalapala po dechu, když se do jejího hrdla zařízly jako břitvy ostré špičáky, kterých si ve svém okouzlení ani nevšimla. Nikdo se k ní nechoval tak galantně jako Valerius, pro ostatní byla obyčejnou servírkou, ale on jediný s ní jednal jako s bohyní. Umírala vlastně šťastná a s úsměvem ve tváři…

25. kapitola

Valerius se vrátil do svého sídla krátce před svítáním, jeho první kroky vedly do pokoje k Bethany. Zaplavila ho podivná vlna neklidu kvůli tomu, v jakých podmínkách jí drží. Přemýšlel nad tím, proč má jakožto bezcitný upír takové výčitky svědomí. Zaklepal a bez otálení vstoupil. Bethany seděla v koutě schoulená do klubíčka, mírně se třásla zimou. „Co chceš?“ Vyprskla sotva se jeho hlava objevila ve dveřích. „Přišel jsem se na tebe podívat,“ jeho hlas zněl ublíženě. „Hmm,“ zahučela a opět zavřela oči, kolena si přitáhla ještě blíž k tělu. Chvílemi jí drkotaly zuby. „Můžu pro tebe něco udělat?“ Zeptal se starostlivě. „Co takhle mě pustit domů?“ Neznatelně se zamračil a tiše zavrčel. Z kapsy vytáhl stříbrný klíček a odemkl její pouta. Nechápavě na něho zírala. „Předpokládám, že by ses mohla chtít vysprchovat.“ Mlčky přikývla. Vstala ze studené země, oprášila si špinavé kalhoty a následovala ho k jeho pokoji.

Mezi dveřmi zůstala nevěřícně zírat, jeho pokoj byl moderní, přesto nesl nádech něčeho starobylého, mystického. Zatažené závěsy tento dojem ještě prohlubovaly. V první místnosti stál  masivní pracovní stůl z ebenového dřeva se zasunutým koženým křeslem, za stolem se přes celou stěnu táhla obrovská knihovna, podle hřbetů jednotlivých knih usoudila, že některé z nich jsou velmi staré. Na druhé straně pokoje v krbu plápolal uklidňující plamínek, před krbem ležela kožešina ledního medvěda. Bethaninu pozornost upoutalo mnohem robustnější křeslo s taburetkou a vedle něj stolek s otevřenou knihou. Všimla si i baru, ve kterém byly naskládané karafy s různými druhy alkoholu. „Koupelna je tam,“ ukázal na tmavé dveře. Necítila se zrovna nejlépe, že má použít právě jeho vanu, přestože věděla, že tento pokoj je pro ni z celého domu nejbezpečnější.

Valerius se posadil do svého oblíbeného křesla, i když vzal do ruky knihu ani se do ní nepodíval. Poslouchal proud tekoucí vody. Představoval si jak nádherná teď asi musí být.   Pod horkou sprchou její vůně ještě víc zesílila. Každý nádech řezal jeho čichové buňky na tisíc dalších, ale nehodlal se o ten požitek ochudit. Slyšel jak sáhla po kohoutku poté nastalo ticho.

Bethany se zmateně rozhlédla po koupelně, sáhla po jeho huňaté osušce a rychle se otřela. Po zádech ji přeběhl mráz. Opět ji zaplavila Valeriova vůně, veškeré jím způsobené starosti náhle zmizely. Svět kolem ní přestal existovat, nedokázala si na nic vzpomenout, jediné co její mysl přijímala byl on. Rychle si vysušila vlasy. Nechtělo se jí oblékat se znovu do těch špinavých hadrů, když se teď cítila tak příjemně svěží. Na věšáku visel jeho župan. Pokrčila rameny. „No co, když už jsem v jeho koupelně, tak mu snad nebude vadit, když si ho půjčim,“ pomyslela si a natáhla se po něm, pevně si ho utáhla v pase a rukou prohrábla vlhké vlasy.

Zrcadlo nad umyvadlem bylo úplně zamžené od horké páry, která se v koupelně držela. Rukávem ho otřela, potřebovala se podívat jak vypadá. K vlastnímu údivu zjistila, že líp než čekala. Odhodlaně vyšla z koupelny.

Valerius vzhlédl od knihy. V tom okamžiku zalapal po dechu. Netušil jestli se mu to jen zdá nebo před ním opravdu stojí v jeho županu. Do půl zad jí spadaly vlnky zrzavých vlasů, z jejichž konců odkapávaly drobné krůpěje vody. Na tváři se jí objevil andělský úsměv. „Nechtěla jsem si brát ty špinavé věci, když jsem se právě osprchovala,“ řekla omluvně. „Ehm,“ odkašlal si zaraženě. „Něco ti seženu,“ kvapně se zvedl a odešel z pokoje.

Beth se zájmem prošla kolem knihovny až k Valeriovu křeslu, do kterého se usadila. Bylo pohodlnější než si myslela. Zaráželo jí, že v tak nádherně zařízeném pokoji má křeslo s uraženým opěradlem. Zvědavě se natáhla pro knihu, chtěla zjistit, co čte, ale po tom co si prohlídla první řádek zklamaně vzdychla. Cela kniha byla psaná jazykem, kterému nerozuměla, podle některých slov si domyslela, že to je asi latina. Zvedla se z křesla a přistoupila blíž ke krbu. Sálalo z něho příjemné teplo. Posadila se na kožešinu a natáhla ruce k třepotavým plamenům. Zaplavila ji vlna dokonalého uvolnění a její víčka ztěžka spadla. Usnula dřív než si stačila uvědomit jak unavená vlastně je.

Valerius se vrátil s hromádkou čistého oblečení. Bethany se s trhnutím probudila. Na té bílé kožešině vypadala jako bohyně, župan se jí při spánku vyhrnul těsně pod zadeček, takže si Valerius mohl prohlédnout dokonalé křivky jejích nohou. Pevně zaťal čelisti. Měl pocit, že se z toho lidského ďábla před sebou zblázní. Chtěl odvrátit zrak, ale přitahovala ho jako magnet, tak alespoň zatajil dech. Oblečení mlčky položil na stolek před sebou. Bethany se protáhla v tom okamžiku vázání povolilo a župan odhalil víc. „Beth?“ Zvuk doprovázející její jméno připomínal sténání raněného zvířete. Valerius se přestal ovládat. Přiskočil ke kožešině a klekl si vedle Bethany.

Rukou něžně projel její vlasy. „Jsi neodolatelná,“ vydechl ztěžka. Beth už na nic nečekala, dlaň položila na jeho tvář a přitáhla si ho k polibku. Jejich rty do sebe zapadaly jako kousky puzzle. Vášnivě se na něho tiskla a jen občasně zalapala po dechu, aby se jejich jazyky mohly pustit do nového souboje. „Beth,“ odtáhl se na chvilku, „nechci na tebe tlačit, ještě si to můžeš rozmyslet,“ mluvil přerývaně a tiše. Nesouhlasně zavrtěla hlavou a obě ruce mu semkla pevně kolem krku. Cítila, jak pod její tělo podsunul své studené ruce a zvedl jí ze země. Přenesl ji do své ložnice. Celému pokoji vévodila obrovská postel s nadýchanými polštáři do kterých jí položil.

Stáhla si z ramen župan, Valerius se lehl vedle ní. Jednou rukou si podepřel hlavu a druhou prozkoumával křivky jejího dokonalého těla. Pomalu jí palcem přejížděl po spodní čelisti, přes krk sjel na její bujné poprsí a pak pokračoval dolů k těm nejtajnějším zákoutím. Pohrával si s ní. Líbilo se mu jak se kroutí pod jeho dotyky, její smyslné vzdechy byly rajskou hudbou pro jeho uši. Tiše sténala jeho jméno a prosila, aby nepřestával. Pak zadržela dech její tělo se napnulo jako struna, v extázi se zhroutila zpět do polštářů. Její srdce uhánělo rychlostí závodního koně. Přitulila se na upíří hruď a něžně ho políbila na krk. „To byla nádhera,“ slova se stěží drala z jejího vzrušením zúženého hrdla. „A to jsem ještě pořádně nezačal,“ zašeptal tiše Valerius a políbil ji do vlasů.

Nechal ji chvilku na vzpamatování a pak si klekl obkročmo přes ní. Něžně ji políbil na rty. Jazykem přejel krční tepnu po celé její délce zastavil se až u ušního lalůčku. „Přivádíš mě k šílenství,“ zašeptal. Roztrhla mu košili a přitiskla se k němu. Spaloval ji neuvěřitelný žár, doufala, že dotek jeho chladivého těla ho utiší, ale opak byl pravdou. „Vem si mě,“ špitla. Na víc už Valerius nečekal… Pronikal do ní pomalu, milimetr po milimetru. Ten prazvláštní pocit čehosi chladného uvnitř jejího těla ji drtil na prach. Rytmus jeho přírazů se začal zrychlovat, už nebyl tak něžný jako zpočátku, oba se blížili k vrcholu. Bral si jí hrubě, téměř zvířecím způsobem, ve chvíli kdy se její tělo opět prohnulo jako napjatý luk, neodolal a zakousl se do jemné kůže jejího hrdla. Jen tiše sykla, měla pocit, že v tu chvíli její tělo explodovalo, vykřikla rozkoší. I Valerius se napnul, chuť její krve společně s nadvládou nad jejím tělem ho přivedla k vrcholu. Dopřál si jen několik doušků té životadárné tekutiny a ulehl vedle ní. Přitiskl k sobě dívčino křehké rozechvělé tělo a opatrně ji objal. „Miluji tě Bethany.“ Mlčela. Užívala si ten slastný pocit, co ji zaplavoval, ještě jí nedocházelo, co právě udělala. Oba usnuli.

***

Cooper opět seděl na baru, snažil se alkoholem odplavit hořké zklamání nad neúspěchem své akce. Doufal, že když se Valeria zmocní, podaří se mu ho vyměnit za svou ženu, v tu chvíli ho vůbec nenapadlo, že se upíří vůdce proti takové situaci jistě pojistil. Další, nemenší bolest mu způsobovala ztráta tří lovců. Prsty si zajel do vlasů a lokty opřel o pult. Cítil se méněcenný. Popadl prázdnou skleničku a vztekle jí mrštil na protější zeď, ta se po nárazu rozsypala. „Do hajzlu,“ zařval naštvaně a odkopl židli naproti sobě. Neměl nejmenší ponětí jak se z té šlamastiky dostat. Tolik toužil po tom mít Bethany zase u sebe. Popadnout ji do náruče, políbit její hladké rty. Netušil, jaký šok ho bude čekat v následujících dnech…

26. kapitola

Bethany se probudila dokonale šťastná. Kolem pasu jí svírala Valeriova chladná ruka, byl vzhůru už nějakou dobu, ale bavilo ho pozorovat ji jak spí. „Dobré ráno,“ zašeptal a vtiskl ji polibek do vlasů. Beth se protáhla a zamžourala po setmělém pokoji. Neměla nejmenší tušení, kolik může být hodin. Ten upíří rytmus, do kterého se dostala, ji dokonale mátl. „Ahoj,“ špitla. Val se přetočil na záda a Beth si se schoulila na jeho hruď. „Asi jsem blázen,“ pronesla po chvilce ticha. Valeriovi cukaly koutky. „Proč si to myslíš?“ „Protože jsem šťastná,“ usmála se naprosto kouzelným způsobem. Sevřel ji pevně do náruče. „V tom případě jsme blázni oba dva. Nikdy jsem se necítil líp,“ zaplavila ho vlna neskonalé lásky, měl chuť ji ve svém objetí rozmačkat. „Budu muset jít, mám ještě nějaké povinnosti,“ řekl vážně. „Hmmm,“ zamručela zklamaně.

Něco ji zasvědilo na krku, prsty si přejela hrdlo. S hrůzou zírala do dlaně, na které spatřila zaschlou krev. „Co-co…,“ začala koktat, zvedla se na lokty a podívala se Valeriovi vytřeštěně do očí. Vzpomínka na jejich společnou „noc“ ji k smrti vyděsila. Všiml si té neskrývané paniky, která ji pohltila. „Promiň,“ šibalsky na ní mrkl. „Budu teď jako ty?“ vykřikla vystrašeně a odtáhla se. Přitáhl si ji zpět k sobě a políbil její čelo. „Jistě že ne drahoušku,“ pousmál se nad její nevědomostí. „Abys byla jako já, musela by ses napít mé krve,“ upřeně na ni hleděl, „a to bych nedovolil.“ Bethany spadl kámen ze srdce.

„Nechám ti přinést něco k jídlu,“ přísně si ji změřil pohledem. Hned ji napadlo, na co asi pomyslel. „Slibuji, že nebudu zlobit, nikoho nezabiju,“ trochu se začervenala. „Hodná holka,“ přitiskl vášnivě své rty na ty její. V jeho přítomnosti se cítila jako pod vlivem omamných látek. S každým dalším polibkem její závislost narůstala. Úplně vypustila, že je upír a zároveň její úhlavní nepřítel, bylo jí to naprosto jedno.

Lehla si na bok a po očku sledovala Valeria, rychle na sebe hodil oblečení a zmizel z pokoje. Neslyšela zacvaknutí zámku ani žádné rozkazy pro stráž za dveřmi. Došlo jí to, po tom, co se mezi nimi stalo, si získala jeho důvěru, vlastně ani utéct nechtěla. Neměla by kam jít. Domů už se vrátit nemohla, ne teď, potřebovala Valeria. „Domů?“ Nahlas přemýšlela, co pro ni to slovo vlastně znamená. Tušila, že tam venku je někdo, kdo na ni čeká, ale kdo? Nedokázala si vybavit jeho tvář. Celou minulost zastrčila do nejzadnější zásuvky ve své hlavě a zahodila klíč. Líně se vysoukala z postele. Vlezla do prostorné vany a napustila horkou vodu. Tak uvolněně se nikdy necítila, neotravovala ji jediná negativní myšlenka, v hlavě  se jí rozprostřelo příjemné vakuum.

Z naprostého ticha ji vytrhlo až zaklepání na dveře. Jídlo! Její dušička radostně poskočila. Vyskočila na nohy a kolem těla si omotala huňatou černou osušku, ta ji sahala tak tak pod zadek. Otevřela s úsměvem na tváři. Stál naproti ní s plně naloženým tácem, na levém zápěstí se mu houpala nějaká taška, užasle si jí prohlížel, poté naprázdno polkl. „Vale?“ Vypískla nadšeně. „Beth,“ vydechl překvapeně. Kdyby mohla hned by mu skočila kolem krku. Položil tác na stolek a vedle něj tašku. „Myslela jsem, že musíš ještě něco zařídit?“ Podezíravě nakrčila obočí. „Však ono mi to neuteče,“ spiklenecky na ni mrkl.

Popadl ji za pas a přitáhl si ji k polibku. „Úplně se mi na tebe sbíhají sliny,“ šibalsky se usmál. Pokojem se rozezněl Bethanin zvonivý smích. „Samou láskou bych tě snědl,“ jazykem si vyzývavě přejel nebezpečně ostré špičáky. „No, no, no,“ spražila ho naoko zamračeně. Skočila na něj a nohy semkla kolem jeho pasu. Val ji popadl za zadeček, odnesl si ji rovnou do postele. Hodil ji do nadýchaných peřin a skočil k ní. „Nemáme ale moc času,“ promlouval k ní mezi polibky a zároveň ze sebe strhával oblečení. „Jak to?“ Vydechla a lačně svá ústa tiskla na jeho rty. „Překvapení.“

Jazykem obkresloval kolečka kolem jejích bradavek, když se jich nabažil začal postupovat pomalu níž. Pevně sevřel její kotníky a roztáhl ji nohy od sebe. Beth se netrpělivě ošívala. Nakonec se dočkala a Valerius zabořil obličej do jejího klína, opatrně prozkoumával každičký jeho záhyb. V uších mu opět zněla rajská hudba jejích stenů. Stále  oddaloval její vyvrcholení. Bavilo ho mučit ji. Naříkala, prosila, vyhrožovala a zase prosila. Dovedl ji na samou hranici šílenství, přesně před zlatým hřebem jeho umění přestal. Bethany se chvěla jako lísteček ve větru. Opatrně si lehl na ní a hrubě do ní pronikl, polibkem umlčel její výkřik. Ani po tom, co dosáhla orgasmu ji nepřestával milovat. Bethany poprvé pocítila rozkoš několikanásobného vyvrcholení. S úsměvem od ucha k uchu a slzami v očích z něho sesedla, po zádech jí stékaly drobné pramínky potu. Unaveně zabořila hlavu do polštáře. Valerius jí políbil na rameno. „Měla by ses připravit, za půl hodinky odcházíme.“ „Odcházíme? Kam?“ Vyhrkla, nechtělo se ji nikam jít. „V tašce na stole máš věci,“ mluvil nekompromisně, takže se ani nesnažila mu odporovat a odebrala se znovu pod sprchu.

Zatím co se připravovala, Valerius vyřizoval několik telefonátů v jazyce, kterému nerozuměla. Když zaklapl elegantní „véčko“ šel se také vysprchovat. Bethany se zvědavě vrhla na velkou tašku na stole. Uvnitř našla černé společenské šaty, střevíčky na vysokém podpatku a kosmetickou taštičku s líčením. Nechápavě zavrtěla hlavou ale na nic se neptala. Než se stačila poprat s řasenkou a tužkou na oči, Valerius se oblékl do černého smokingu. V hlavě ji šrotovalo, co tak důležitého se může dít, když si má na sebe vzít takový oděv. Vlasy si sepnulo do elegantního drdolu. „Vale?“ Oslovila ho sotva slyšitelně s potutelným jiskřením v očích. „Překvapení,“ odpověděl stroze. Rezignovaně svěsila ramena. Střevíčky si obula až na poslední chvíli. Ve dveřích jí Valerius nabídl rámě. Kráčeli společně ke garáži, kde u černé limuzíny čekal řidič. Bez zaváhání Beth otevřel dveře.

Vnitřek auta byl dechberoucí, pohodlné kožené sedačky,  naproti dveřím decentně osvícený bar, prostorný skleněný stolek uprostřed. Nemohla se té nádhery vynadívat. V rohu před zástěnou oddělující řidiče visela LCD televize. Valerius se usadil naproti ní a z nějaké tajné přihrádky vytáhl velkou černou krabičku. Opatrně ji otevřel a Beth ozářil odlesk nablýskaných diamantů a rubínů. „Pro Tebe,“ usmál se nad její udivením. „To je…,“ nenacházela slov. „Smím?“ Jen přikývla. Otočila se k němu zády, Valerius ji na krk připnul náhrdelník a políbil její šíji. „Jsme na letišti pane,“ z repráčku se ozval řidičův hlas. „Na letišti?“ Zeptala se zmateně. „Neptej se,“ políbil ji na rty.

V soukromém letadle se podávalo drobné občerstvení, Bethany měla hlad jako vlčák. Toho podnosu, co jí donesl do pokoje se nestačila ani dotknout, takže se po jídle jen zaprášilo. O několik hodin později k nim promluvil pilot. „Připoutejte se prosím, budeme přistávat, letiště v Paříži nás očekává.“ „Paříž? Paříž ve Francii?“ Nechápavě vykulila oči. „Řekl jsem si, že bych tě mohl vzít do opery,“ vítězoslavně se usmál. Další připravená limuzína je odvezla přímo před divadlo. Už bylo po setmění, takže mohli bez problémů přejít ten kousek přes ulici. Bethany sice vůbec ničemu nerozuměla, ale ze všeho byla naprosto unesená. Na konci představení se dojetím div nerozplakala a když ji Valerius vzal ještě na večeři, snad do té nejromantičtější restaurace na světě, už nepochybovala o jeho lásce k ní.

Luxusní večeři zapíjeli nejdražším francouzským vínem, drželi se za ruce a v jejích očích se odrážely plápolavé plamínky zapálených svíček na stole. „Přála bych si, aby dnešní den nikdy neskončil,“ špitla posmutněle. Byl to jeden z nejkrásnějších dnů v jejím životě. „Nebuď smutná princezno, vezmu Tě kamkoliv budeš chtít, ale až jindy,“ letmo políbil hřbet její ruky. „Už je čas jít.“ Netrpělivě mrkl na hodinky, které upozorňovaly na blížící se svítání. Přikývla, přemítala, kam ji asi vezme příště. Ruku v ruce se vrátili k limuzíně a absolvovali dalších několik hodin cestou domů…

***

„Reefe, Spiku, Seane dělejte, za necelou hodinu budou přistávat, musíme je chytit dřív než odjedou z letiště,“ rozkazy jen létaly. Cooper měl samozřejmě na letišti své lidi, takže kdykoliv Valerius cestoval svým osobním tryskáčem, okamžitě se to dozvěděl. Jakmile mu dneska zavolal technik, že je soukromé upírské letadlo připraveno k odletu a přidal i podrobný popis té okouzlující zrzky, nezaváhal ani na vteřinu.  Během několika minut vymyslel se svými parťáky plán na osvobození své milované Bethany.

27. kapitola

Všechno běželo jak na drátkách, zatím co soukromý tryskáč přistál, Cooperovi muži obšancovali celé letiště. Rozmístili se na strategická místa tak, aby akci provedli bez zbytečných ztrát v co nejkratším čase. Valerius vystoupil z letadla jako první, hned za ním následovala s kouzelným úsměvem na rtech Bethany. Téměř celá skupina lovců se při pohledu na ní zarazila. V tu chvíli je ani tak nedostalo to, jak úchvatně v černých koktejlkách vypadala, spíš nechápali její spokojený a vyrovnaný výraz. Nebránila se mu a slepě ho následovala.

Chyběly poslední dva krůčky aby sešla schůdky a došlápla na ranveji. Valerius čekal u přistavené limuzíny a přidržoval dívce svého srdce dveře. V tu chvíli se ze zálohy vyřítil Cooper několika dobře mířeným ranami z brokovnice Valeria zarazil do auta, zatím co Reef a Sheane popadli Beth každý z jedné strany za paže. „Co chcete? Pusťte mě!“ Zařvala téměř hystericky. Od auta se ozvalo hrozivé zavrčení. „Valerie!“ Zaječela o pomoc a začala se sama bránit. Vymanila se z Seanova sevření a srazila ho pěstí k zemi. Než se stačila otočit k Reefovi na tváři ji přistál tvrdý políček.  Dopadla vedle zvedajícího se Seana. „Sakra co to s ní je?“ Ptal se mladý lovec Reefa. „Je pod jeho vlivem,“ vzdychl smutně. Na přistávací plochu přijela Valeriova stráž – pozdě, Spike se postaral o jejich drobné zdržení, aby mohli vysvobodit Beth.  Než stačilo auto zastavit chlapi naložili Beth do jeepu a odjeli pryč.

Beth se probrala až po dvaceti minutách ve svém pokoji. Vedle ní ležel na posteli Cooper. Protřela si unavené oči, zmateně se rozhlédla kolem sebe a vyděšeně vykřikla při pohledu na svého manžela. „Ahoj zlato,“ zamrkal a natáhl k ní ruce, aby ji mohl obejmout. Místo vřelého přivítání ho však čekal šok. Bethany ho od sebe odstrčila s takovou vervou, že ho srazila z postele. Vyskočila na nohy, přeběhla na druhou stranu pokoje, kde ztěžka zády dopadla na zeď. „Co chcete?“ Vypískla. Cooper vstal, opatrně se k ní začal přibližovat. „Stůj,“ zavelela. Zklamaně svěsil hlavu. „Beth, copak si na mě nevzpomínáš?“ Nesouhlasně zavrtěla hlavou. Její mozek stále ovlivňovala látka podobná feromonům, kterou Starší používali pro okouzlení svých obětí. „Já chci domů?“ Zaúpěla, kolena jí vypověděla službu a ona se sesunula na zem. Hlavu schovala do dlaní a tiše vzdychla. Cooper se posadil vedle ní. Cítil z ní Valeriovu vůni v takové koncentraci, že se mu z toho obracel žaludek naruby, ale snažil se to překonat. Něžně ji pohladil po vlasech. „Tady seš doma zlato, uvidíš, časem si vzpomeneš.“ „Neříkej mi zlato,“ opět ho od sebe hrubě odstrčila. Cooper se rezignovaně zvedl a odešel z pokoje. Slyšela jak za sebou zamkl i jak poručil svým mužům, aby jí pohlídali. V ten okamžik zažila krátké Déjà vu. Zase zamčená v pokoji, opět jí hlídají stráže a opět se cítí osaměle.

Znuděně vstala a prošla se po pokoji. Vůbec se jí tam nelíbilo. Oproti luxusu, který si užívala s Valeriem se cítila jako zavřená v odporné zapáchající kobce. Za těch pár dní natolik přivykla upířímu pachu, že se jí vůně vlastní rasy příčila. Rozpačitě otevřela masivní skříň, bylo tam naskládáno několik hromádek dívčího prádla. A jelikož žádnou jinou dívku krom sebe v pokoji neviděla, rozhodla se půjčit si džíny a tričko. V šuplíku pod oblečením bylo poskládáno několik ručníků. Popadla jeden z nich, rozhodla se najít koupelnu, což ve velikosti pokoje nebyl žádný problém, vedli z něj pouze jedny dveře ven a další, které nemohli vést jinam než k vymodlené sprše. Nejprve opatrně nakoukla dovnitř, nespletla se. Napustila si plnou vanu, na jejích okrajích bylo několik vonných olejíčků a koupelových solí, které bez otálení použila. Relax v horké vodě ji pomohl k uvolnění napjatých svalů, ale paměť ji nevracel…

Cooper seděl na baru opět s plnou sklenkou wiskey, vedle něho seděl Reef a Spike. „Kámo řeknu ti upřímně, takhle omámenou holku jsem v životě neviděl. Bude zázrak jestli se z toho někdy dostane,“ konec věty Reef spíš zašeptal. „Tohle už nikdy neříkej,“ Coope naštvaně praštil pěstí do pultu. „Moje žena je bojovnice, ona to zvládne,“ zavrčel vztekle, „a toho parchanta, co jí to udělal si podam,“ hodil do sebe dalšího panáka. V nose ho stále štípal Valeriuv pach. „Vypadala tak spokojeně, když vystupovala z toho letadla, možná s ním byla šťastná?“ Uvažoval tiše. Spike ho praštil do ramene. „Co to říkáš brácho, jak mohla být šťastná bez své vlastní identity. Ta loutka, co jste přitáhli není Beth. Až se probere z toho zatraceného tranzu, uvědomí si, že patří sem, je jednou z nás. Uvidíš, že až se jí pročistí mozek, bude ho chtít sama sejmout,“ spiklenecky na svého šéfa mrkl. „Díky Spiku,“ poplácal ho po zádech.

Valerius mezitím zuřil jako divoký býk v ohradě. „Jste naprostá banda ignorantů!“ Rozkřikoval se na všechny strany. „Dal jsem vám jasné a jednoduché rozkazy a vy jste natolik neschopní, že nedokážete ani přijet v čas.“ „Padli jsme do léčky,“ špitl jeden z jeho poskoků, sotva stačil dokončit větu, Valerius mu usekl hlavu. „Kolikrát jsem vás upozorňoval na to, že máte počítat se vším? Kolikrát jsem zdůrazňoval, že lovci udělají cokoliv pro to, aby dostali Bethany zpět?“ Hrozivě zavrčel. „Vypadněte!“ Vykázal je z haly.

Unaveně se posadil do křesla. Na hrudníku a břiše mu prosakovala čerstvá krvavá skvrna od Cooperovi zbraně. Rozepnul si košili, aby zkontroloval, jakou paseku kulky nadělaly. Nebylo to tak hrozné, jak se mu zprvu zdálo, ale cítil že ho některé ranky štípou. Několik kulek uvízlo uvnitř. Pevně zatnul svaly a stříbrné poloroztavené válečky s cinknutím o podlahu opustili jeho tělo. S úlevou si oddechl. Hned se mu lépe dýchalo. Jeho kůže se začala okamžitě hojit. Přešel k baru rozlehlé síně a nalil si čerstvou dvanáctiletou, děti patřily k jeho oblíbené pochutině, dnes tím však své chuťové buňky nepotěšil. Rozmazlil se na mladé a divoké krvi své milenky. Odebral se do své pracovny, kde se usadil za klavír. Kvalitní hudba ho vždy uklidňovala, o to více, když mohl hrát sám. Lidé občas dělali chyby, on ne.

Bethany vylezla z vany, rychle se osušila a oblékla. Stýskalo se jí po Valeriovi. S úsměvem na rtech si přehrávala útržky z uplynulého dne. Let, operu, skvělou večeři a nádherný sex. Ještě před pár hodinami přemýšlela, kam spolu odletí příště, teď se veškeré její vyhlídky na spokojený život rozplynuly, stala se vězněm. Kdy znovu uvidí svou lásku, bylo ve hvězdách. Plácla sebou na postel a zavřela oči. Viděla před sebou Valeriův stále usměvavý obličej, cítila na sobě jeho chladný dotek, na krku se jí ještě nezahojilo kousnutí po jejich poslední noci. Nostalgicky si prstem přejela přes dvě dokonale kulaté jizvičky na hrdle a usmála se.  „Co mi to ten člověk říkal?“ Přemýšlela v duchu. „Že jsem tady doma, že si na to vzpomenu…,“ vyskočila z lůžka a zabouchala na dveře. „No tak kluci puste mě, mám žízeň, a dala bych si něco k jídlu,“ škemrala tím nejmilejším hláskem, jakého byla schopná. „Beth? Si to opravdu ty?“ „A kdo jinej asi? Koukej ty dveře otevřít nebo je vyrazim.“ Sice jí úplně nedůvěřovali, ale vzali ji do restaurace.

Nikoho si nevšímala, zalezla až do nejzadnějšího rohu místnosti, aby se vyhnula podezíravým pohledům a všudypřítomnému pachu ochránců. Během vteřiny k ní přiběhla drobná blondýnka příjemného vzezření. Bez varování skočila Beth kolem krku, ta ji automaticky odstrčila. „Beth, tolik jsem se o tebe bála…“ Bethany si zaujatě prohlížela tu milou dívčí tvář a něžně ji pohladila. „Kylo?“ Zeptala se s podivem. „Kylo?“ Vydechla do očí se jí vedraly slzy. Přitáhla si dívenku blíž, aby se objaly. „Jak ses měla, přijde mi to jako celá věčnost, co jsme se viděly naposledy.“ Matně, v mlžném závoji se jí vracely vzpomínky.

28. kapitola

Cooper si ostýchavě přisedl k Beth. „Můžu,“ ujistil se, jestli jí jeho společnost nebude vadit. Mlčky přikývla, tak se usadil naproti ní. „Tak jak je?“ Mluvil tiše. „Nepamatuju si tě,“ přešla bez varování rovnou na bolestivé téma. „Vybavuje se mi všechno, jen ty ne. Viděla jsem naší svatební fotku.“ Odmlčela se. „Je to divný prohlížet si zapomenuté okamžiky svého života,“ zoufale si vzdychla. „Tak rád bych ti pomohl,“ položil svou horkou dlaň na její ruku. Nebylo jí to nepříjemné, ale necítila se v jeho přítomnosti dobře. Byl to pro ni naprosto cizí člověk. Smutně se pousmála. „Je mi to líto Coope, nechápu proč se mi vybavuje všechno kromě tebe.“ Cooper zatnul zuby. Všimla si na jeho tváři toho vnitřního napětí. „Za to může on,“ procedil nakvašeně. Pomyšlení na Valeria jí mučilo, stýskalo se jí po jeho mrazivých dotecích, nespoutané vášni a přitom naprosto oddané lásce. „Je to zvláštní chemická látka, kterou vyplavuje jeho kůže. Je to jako virus. Napadá mozkové buňky a přeprogramovává hormony lásky. Jelikož je nejstarším ze všech upírů je jeho působení na ženy dokonale účinné.“ Zmlknul. V první chvíli ho to vůbec nenapadlo, ale v posledních několika hodinách ho hlodala myšlenka, jestli mezi Valeriem a Beth nedošlo k něčemu víc, k něčemu, co by tohle zpropadené okouzlení ještě posílilo. Obával se toho nejhoršího, ale ve skrytu duše doufal, že mu nepodlehla…

„Kdy to odezní?“ Zeptala se tiše. Cooper jen pokrčil rameny. „Chtěla bych se projít,“ úplně odbočila od tématu. „Promiň, nemůžu tě pustit ven. Vím, že tě to k němu táhne, ale patříš mezi nás,“ na konci věty se mu zlomil hlas. Měl před sebou ženu po které toužil, kterou miloval z celého srdce a nemohl se jí ani dotknout. Tolik toužil po jejím objetí, po políbení. Chtěl se zmocnit jejího těla a pomilovat ji tak, jako nikdy předtím, jenže nesměl. „Promiň,“ omluvil se, zvedl se od stolu a chystal se k odchodu. „Coope,“ vyslovila jeho jméno s takovou něhou, že ho na chvilku zaplavila vlna radosti, jestli se její paměť nevrátila. S jiskřičkami naděje v očích se k ní otočil. „Ano?“ Upřeně se jí zadíval do očí. Z toho pohledu jí píchlo u srdce. „Povídej si se mnou, pomoz mi najít samu sebe. Mám v hlavě tolik mezer, že se z toho asi zblázním.“ V koutku oka se jí zatřpytila slza. Znovu se posadil, tentokrát vedle ní. Vzal její drobné ručky do svých velkých dlaní. „Ptej se na co chceš,“ pronesl rezignovaně. „Jak jsme se seznámili?“ Každá otázka týkající se jejich vztahu ho týrala jako rány bičem, přesto se pousmál. Tahle vzpomínka patřila mezi jeho nejoblíbenější.

„Nevím jestli si pamatuješ, že si utekla z děcáku?“ Přikývla, to si matně vybavovala. „Ten den hrozně pršelo, a ty sis uvědomila, že nemáš žádné peníze a měla si hlad. Doběhla si až do přístavu, kde sis mě vyhlídla jako oběť zločinu.“ „Chtěla jsem tě zabít?“ Vyděsila se, což Coopera pobavilo, trpce se pousmál. „Ne, chtěla si mi ukrást peněženku,“ pokračoval v podrobném líčení celé té situace.  Bethany se zvonivě rozesmála – další rány bičem, přes jeho krvácející srdce. Sevřel její ruce pevněji. „Promiň Beth,“ špitl. „Za co?“ Než stačila mrknout, přitiskl své rozpálené rty na ty její. Hladově se dobýval jazykem do jejích úst. Zpočátku se bránila, jenže jeho ruce ji pevně objaly kolem zad. Nemohla se vymanit z jeho sevření. Nakonec své vzpouzení vzdala. Ruce, které ho dosud odstrkovaly se mu automaticky omotaly kolem krku. Tiskla se na něho a lačně jeho polibky opětovala. „Tolik tě miluji Beth,“ šeptal mezi polibky, zatím co ji drtil ve své náruči. Jejím tělem milimetr po milimetru prostupoval příjemně hřejivý pocit, až ji úplně celou zaplavil. V několika záblescích spatřila útržky z jejich minulosti. Celá najednou ztuhla. Paže spustila podél těla a vytřeštěně hleděla do jeho očí.  Znenadání se zvedla a utekla pryč. Cooper seděl namístě jako opařený. „Vzpomněla si,“ napadlo ho.

Bethany běžela do svého původního pokoje jak nejrychleji dokázala. Práskla za sebou dveřmi a zamkla. Zády dopadla na jejich dřevěnou desku. „Pane bože,“ zaúpěla. Nevzpomněla si na mnoho, ale i to málo stačilo, aby se k smrti vyděsila. Vždyť ona ho milovala téměř od prvního okamžiku, co ho spatřila. Jak na to mohla zapomenout?

Posadila se na zem, zády stále opřená o dveře. Připadala si jako ve špatném filmu. „Tohle snad nemůže být pravda!“ Lamentovala nahlas. Po tvářích se jí samovolně koulely slzy. „To nemůže být pravda,“ její hlas se s každým slovem ztišoval. Prsty si zajela do vlasů a sevřela ruku v pěst. Sice to bolelo, ale fyzická bolest ji přinášela podivnou, zvrhlou úlevu. Přitiskla kolena na hruď a nechala pláči volný průchod. Měla pocit, že se jí každou chvíli rozskočí hlava. „Pane bože, za co mě trestáš,“ vzlykala. Už neměla sílu ani sedět. Překulila se na bok. Uložená na studené zemi se schoulila do klubíčka. Chlad z dlaždic se postupně rozšiřoval jejím tělem, bolestně jí připomínal Valeria. Rozpažila ruce a přitiskla k podlaze slzami zmáčenou tvář. „Co budu dělat?“ Ležela tam jen pár minut, ale jí to připadalo jako celá věčnost, než někdo zaťukal. „Jdi pryč Coope!“ Vykřikla s hysterickým podtónem. „Jak si mě poznala?“ Mluvil tichým, milým hlasem. Dlaň pravé ruky a čelo opřel o zamčené dveře, druhou rukou svíral kliku. „Podle vůně,“ hlesla.  Mírně ohnul klouby na prstech, jeho nehty se zaryly do dřeva. „Prosím tě, pust mě dovnitř,“ škemral, ale Beth byla neoblomná. Jeho ruka se skřípěním sjela dolů, pod nehty mu zůstala vrstva seškrábnutého laku dveří. „Vzpomněla sis?“ „Ne,“ odsekla, ale její lež nebyla dostatečně věrohodná. „Bethany otevři ty dveře nebo je vyrazim!“ Zařval odhodlaně. Naštvaně se zvedla ze země, nesnášela, když s ní někdo mluvil takovým tónem. Po tvářích jí stékaly černé slzy, její make – up na tohle nebyl stavěný. Hřbetem ruky si otřela obličej a razantně otevřela. Ruce vystřelila dopředu tak rychle, že to ani nezaregistroval. Cítil pouze tvrdý úder do hrudníku, přeletěl přes chodbu, pak se rozplácl o zeď. „Nech mě!“ Zakřičela, znovu za sebou zabouchla a zamkla. „Potřebuju být sama,“ špitla, přesto ji slyšel.

Beth si vlezla do postele, kde se pečlivě zachumlala do deky. Zavřela oči. Stále dokola si přehrávala těch pár útržků ze vzpomínek na Coopera, čím víc se na ně soustředila, tím víc se jí otvírala cesta k dalším. Přetočila se na bok. Na druhé půlce postele ležely koktejlky, které měla v opeře. Do nosu ji plnou sílou praštila Valeriova odzbrojující vůně. Zhluboka se nadechla a zadržela dech. Zmuchlala šaty a mrštila je na zem. „Dejte mi pokoj, oba dva,“ výkřik následoval další příval pláče. Bethany stála přesně na hranici dvou světů, znepřátelených světů. Stanula ve střetu mezi Monteky a Kapulety, stala se Romeem a Julií v jednom. Nepatřila ani do jednoho z těch dvou rodů, protože její druhé já ji vždy táhlo k opačné straně. Chtěla oba a vlastně nikoho. Milovala oba, i když láska k Valeriovi vznikla jen z chemického pobláznění, zároveň je nenáviděla. Nakonec ze směsi zmatených pocitů usnula.

Cooper si zalez do jejich společného pokoje. Lehl si na záda a ruce si složil za hlavu. Nohy překřížil v kotnících ani se nenamáhal se zouvat. S naprosto prázdným výrazem zíral do stropu. Jeho pochyby narůstaly. Byl si už téměř jistý, že se mezi Beth a, v jeho očích, tou zrůdou něco stalo. Mohl jí to ale zazlívat? Vždyť ona ani nevěděla kdo je…  „Sakra,“ zavrčel, nedokázal jen tak nečině ležet. V rychlosti se převlékl a vyrazil do posilovny. Těšil se až si to rozdá s boxovacím pytlem. Potřeboval ze sebe vymlátit všechen ten vztek a zklamání.

Valerius mezitím celou dobu seděl za klavírem. Uklidňovalo ho to, nemusel na nic myslet, soustředil se pouze na symfonii tónů, které skládal. Nehrál nic známého, tvořil vlastní skladbu, hudbu pro lásku svého života, lépe řečeno pro lásku své nekonečné existence. Jeho život ho nudil a unavoval, dokud nepřišla ona a nevnesla do jeho šedých dní trochu toho slunce. Do myšlenek se mu zase vkradla dívčí spanilá tvář. Vztekle zaklapl klávesy a přešel do hlavní přijímací haly. „Chci jí zpět,“ zavrčel. „Je mi jedno jak, je mi jedno kolik to bude stát, kolik lidí budete muset podplatit nebo zabít. Přiveďte mi ji zpět,“  rozkazoval úsečně, ale rázně. Jen jeden “člověk“ se mu snažil odporovat, netrvalo to příliš dlouho než Val po jeho vzdoru s naprostým klidem rozkázal: „ukliďte to…“ Pak se vrátil do své pracovny.

Bethany se ve spaní neklidně převalovala, co chvíli jí z hrdla uniklo nějaké slůvko. Ve snu se jí vracela paměť. Zrychleně si prohlížela svůj život po boku Coopera, teprve, když se dostala k pasáži s Valeriem, zběsilé tempo toho “promítaného filmu“ se zpomalilo. Na jeho konci se s trhnutím probudila. Po spáncích jí stékaly drobné krůpěje potu. Tričko se na ní nepříjemně lepilo a její srdce splašeně tlouklo. Úzkostí se jí zvedal žaludek. Rychle přeběhla do koupelny. Tak tak se stihla sklonit nad záchodovou mísu. Vyzvrátila celý obsah svého žaludku. Nesnášela tenhle pocit. S roztřesenými koleny přešla k umyvadlu. Opláchla si obličej studenou vodu, dlaně zapřela o hranu umyvadla a zadívala se do zrcadla před sebou. Tmavé kruhy pod očima jí na kráse rozhodně nepřidávaly. „Ty máš ránu…,“ negativně zhodnotila svůj vzhled a znovu ponořila tvář do ledové vody.

29. kapitola

Unavená všemi okolnostmi si Beth zase zalezla zpět do postele. Cítila v sobě obrovský zmatek a neměla nejmenší tušení, jak se s tím vyrovnat. Nejraději by se sebrala a utekla někam daleko. Daleko od lidí, ještě dál od ochránců a co nejdál od upírů. Jenže věděla, že před světem, do kterého se před tolika lety dostala, není úniku. Přehodila si peřinu přes hlavu. Cítila, jak se pod dekou zvyšuje teplota, plíce jí naplňoval vzduch ochuzený o tolik potřebný kyslík. Začala se jí z toho motat hlava. Rychle se odkryla a několikrát zalapala po dechu. Nutně potřebovala nějaké rozptýlení. Popadla své věci na cvičení, kvapně se převlíkla a vydala se do tělocvičny. Těšila se, až prvně udeří do boxovacího pytle. A že do něj bude bušit tak dlouho, dokud jí klouby na rukou úplně neotupí bolestí.

Rozběhla se směrem k posilovně. Neohlížela se napravo, nalevo, vůbec nevnímala jestli někoho minula nebo ne, takže jí čekal pořádný šok, když rozrazila dveře do fitka a uvnitř našla Coopera vyvíjet stejnou aktivitu, jakou měla ona sama v plánu. Okamžitě ji zaregistroval. „Beth!“ Vykřikl radostně. „Ne!“ Zaúpěla, na patě se otočila a uháněla pryč. „Bethany!“ Zakřičel podrážděně. Běžela co jí síly stačily, ale věděla, že Cooper je rychlejší, před ním neuteče. Slyšela za sebou dusot jeho přibližujících se kroků. „Stůj!“ Ozvalo se jí za zády právě ve chvíli, kdy zabočila do restaurace a otevřela dveře ven. Slunce stálo uprostřed oblohy, podle toho usoudila, že bude něco kolem poledne. Ve dne jí nehrozilo žádné nebezpečí, bez ohlédnutí doběhla až do parku. Vítr jí šlehal do obličeje a sušil potoky stékajících slz. Rychle jí docházela energie, aniž by chtěla její tempo se zpomalilo. Brzy potom, co se zadýchala, ucítila na pravé paži sevření jeho horké dlaně. Zastavila a otočila se čelem k němu. „Nech mě!“ Snažila se mu vykroutit, ale držel ji příliš pevně. „Beth, takhle to přeci nejde,“ špitl, druhou rukou něžně chytil i její levou ruku. „Musím ti připomínat, že jsme manželé. V dobrém i ve zlém, vzpomínáš?“ Opět na ní používal ten tichý konejšivý hlas, který zbožňovala. Kolena se jí podlomila. Zhroutila se do hustého koberce svěží zelené trávy. Už to v sobě nedokázala udržel. Potřebovala se mu svěřit s tím, co se mezi ní a Valeriem stalo. „Coope,“ smutně se podívala do jeho ztrápených očí. „Já jsem tě zradila,“ po tváři se jí spustila další várka slz. Poklekl vedle ní a vzal její zkřehlé tělo do své pevné náruče. „Já vím,“ zašeptal jí do ucha. Nesouhlasně zavrtěla hlavou.

Přála si, aby na ní křičel, aby jí to vyčítal, cokoliv jiného než tenhle prázdný, smířený výraz. „Ne,“ odporovala mu, chtěla z něho cítit aspoň trochu zaslouženého opovržení, místo toho stále vnímala jen jeho lásku. „Spala jsem s ním, s tvým úhlavním nepřítelem, Coope, chápeš to, zradila jsem tě, zradila jsem vás všechny,“ její hlas se zvyšoval úměrně s narůstající hysterií. Naplnilo ji čiré zoufalství, zalykala se pláčem. Ještě pevněji ji přivinul na svou hruď a políbil ji do vlasů. Chvilku mlčel ve snaze sebrat síly a něco říct. „Nemůžeš za to, riskovala si kvůli mně, mou vinou ses dostala do jeho spárů. Nejsi první ani poslední, kterou okouzlil Beth. Důležité je to, že si zpět živá a zdravá.“ Ukazováčkem ji chytil pod bradou, donutil ji vzhlédnout. Mučil ho pohled na to, jaké utrpení si prožívá. „Miluji tě,“ hlesla, při těch slovech mu hleděla do očí tak upřímně, že jí neodolal. Přitiskl své rty na ty její, Beth vášnivě opětovala jeho drtící polibky.

Ruku v ruce se vrátili zpět na základnu, už jí nepřipomínala odporné zapáchající vězení. S otevřenou myslí to dokázala vnímat opět jako domov. Ještě několik týdnů jí trvalo, než se z Valeriova vlivu plně zotavila. Od svého návratu pro jistotu ani jednou nevyrazila na lov. Místo té nekonečné štvanice si plnými doušky užívala Cooperovu přítomnost. Rozhodla se žít okamžikem. Zakázala si ohlížet se za minulostí nebo přemýšlet o budoucnosti, která je při jejich práci v rukou štěstěny.

Uplynul měsíc od doby, kdy ji vysvobodili a Beth se začala mezi „čtyřmi zdmi“ nudit.  Přetočila se v posteli na bok a zadečkem se přitiskla na Cooperův klín. „Coope, už mě to tu nebaví, chci vyrazit na lov s vámi. Šílím z toho nic nedělání. Potřebuju voraz.“ Dlouze vydechl. „Nemůžu tě tady držet věčně, ale…“ „Já vím,“ skočila mu do řeči, „budu se od něho držet na sto honů, klidně to vydržím ještě pár dní, abychom měli jistotu, že nebude ve městě.“ Jeho milující žena se mu vrátila. Místo souhlasu zajel rukou pod její kalhotky. „Coope,“ škádlivě se zachechtala. „Ano?“ Zeptal se svůdně, dál svými obratnými prsty dráždil její intimní partie. Bylo to poprvé ode dne, kdy se vrátila…

Vše se s odstupem času vrátilo do starých kolejí. Chodbou se rozezněla poplašná siréna. Bethany hned zapracovaly nadledvinky a pustily do jejího oběhu pořádnou dávku adrenalinu. Nemohla se dočkat až pošle do pekel pár upírů. Měla s nimi nevyřízené účty a těšila se na to zúčtování. V rychlosti na sebe hodila plnou výzbroj, do pochvy zašité v bundě zasunula dvojici dokonale ostrých mečů, do popruhů vložila vyčištěné, nablýskané bouchačky a pevně si utáhla šněrování bot. Zaplavilo ji příjemné vzrušení. „Jsem ready,“ smála se samolibě při pohledu na Coopa, který zápasil s neprůstřelnou vestou. „Seš rychlá,“ ušklíbl se. „Ježiš tak dělej!“ Popichovala ho. „No jo, no jo, už se řítim.“ Bez dalšího zdržovaní vyjeli rovnou do Four Roses.

Beth se svou skupinou bez povšimnutí pročistila taneční parket a pak se vydali do skladišť. Hned při prvním nádechu v chodbě za zavřenými dveřmi zjistila, že je něco špatně, nebo spíš  úplně všechno. Cítila HO, zase tam byl. Její noční můra se vrátila. Palčivá upíří vůně jí závratnou rychlostí naplnila nosní dutinu a dál se rychlostí světla rozšířila do každé buňky jejího těla. „Coopre,“ zaúpěla chvíli před tím, než se její mysl otřásla pod omámením. „Sakra,“ zasyčela naštvaně. Cítila jak její smysly otupují. Měla dojem že v hlavě slyší jeho hlas. Volal její jméno. Naříkal a prosil, aby se k němu vrátila. „Beth!“ Reef, který stál hned vedle ní, si okamžitě všiml jejího úzkostného pohledu. Popadl jí za paže a hrubě s ní zatřásl. „Beth, musíme zmizet,“ díval se jí zpříma do očí, zatím co ona těkala pohledem všude kolem něj. Hledala ho. „Beth, podívej se na mě,“ zavrčel a znovu s ní zatřásl. Částečně se probrala, schopná soustředit se k němu vzhlédla. „Jdeme pryč, ano?“ „Ne!“ odsekla bojovně. „Zvládnu to,“ tón jejího hlasu byl velice přesvědčivý, ale Reef nehodlal riskovat. „Odvedu tě pryč ať se ti to líbí nebo ne.“ Pevně se jí zezadu obtočila paže kolem pasu.

Valerius mezitím zaregistroval jejich rozhovor. „Bethany?“ Celým domem proběhla ozvěna jeho vábivého hlasu. Beth si přitiskla dlaně na uši. Všechny potlačované vzpomínky se jí bolestně vracely. Snažila se s tím bojovat, ale její svobodná vůle se chytila do upířích sítí. Věděla, že je pozdě. Znovu se jí dostával hluboko pod kůži. Reef jí táhl pryč, nijak se mu nevzpírala. Tušila, že jakmile spatří Valeriovu tvář, všechno ostatní půjde stranou. Byla by schopná postavit se na jeho stranu a bojovat proti vlastním lidem, s tím se nedokázala vyrovnat. „Dostaň mě odsud,“ její panika a úzkost narůstala. Už byli skoro u východu z temné chodbičky, když se dveře na druhé straně prudce rozletěly a roztříštily se o stěnu. Stál tam, v celé své kráse a upřeně ji sledoval. Jen zaslechla Reefa, jak volá vysílačkou Coopera: „Brácho máme problém. Valerius je tady a Beth…,“ ten známý hlas se vzdaloval. Zadívala se do studánkově modrých, studených očí, otáčení zeměkoule se zastavilo, svět pro ní přestal existovat. „Bethany,“ vydechl s úlevou Val. Chtěla se rozběhnout a skočit mu do náruče, ale něco jí drželo zpátky. Někdo jí táhl pryč. Naprosto prázdným pohledem se přes rameno otočila ke svému parťákovi. „Pust mě!“ Rozkázala příkře. Ta známá milá Bethany byla pryč. Reef tu dívku, co držel nepoznával. Marně se snažila vymanit s jeho pevného sevření. „Bethany!“ Vedle ní zazněl nový hlas, hlas který znala. Odtrhla se od Valeriova hypnotického pohledu a otočila se k němu. „Coope?“ Přes všechno to omámení se snažila v mysli udržet obrázek obličeje svého manžela, ten se ale ztrácel v mlze. „Beth, jsem tu, jsem s tebou,“ i Cooperův sametový hlas ji k sobě táhl. Opět stála na tenké hranici lásky a nenávisti. Stáli proti sobě, dva muži jejího života. Oba je milovala a zároveň nenáviděla. Do očí se jí nahrnula nová dávka slzí. „V poslední době brečím nějak moc často,“ problesklo jí hlavou a smutně se ušklíbla. „Cooper, Valerius, Coop, Val,“ v hlavě měla totální zmatek a v uších jí znělo jejich volání. Prsty si zajela do hustých vlasů a dlaně si bolestně tiskla na spánky. „Dejte mi pokoj,“ vykřikla. Její zorné pole se začalo stahovat do čím dál tím užšího pruhu, nakonec se zavřelo úplně. Jen zdálky slyšela hrůzu nahánějící zavití, ze kterého jí naskočila husí kůže, než si stačila uvědomit, že se ten strašlivý zvuk vydral z jejího vlastního hrdla propadla se do mdlob…

30. kapitola

V tu chvíli se mohl rozpoutat boj o její bezvládné tělo, nic takového se však nestalo. Valerius zůstal zmateně stát a sledoval jí upřeným pohledem. Viděl, jak se jí mělce zvedá hruď, poslouchal i tiché pravidelné tepání jejího srdce. „Je v pořádku,“ konstatoval. Cooper, který klečel po jejím boku se na něho nevraživě podíval. „Vypadni, nech nás v klidu žít.“ Valerius tiše zavrčel. „Až se probere, vyřid jí, že o Sorrela jsem se postaral. Už jí žádné nebezpečí nehrozí,“ tajemně se usmál a ve zlomku vteřiny zmizel. Cooper nechápavě zavrtěl hlavou. „Zabil kvůli ní Staršího,“ zašeptal, přesto ho všichni slyšeli. „Měli bychom ji dostat domů,“ prolomil nekonečné vteřiny ticha Reef. „Beth?“ Cooper ji něžně poplácal po tváři. Ta s trhnutím procitla, otevřela víčka a prudce se posadila. V chodbě převládala vůně ochránců, takže se její mozek rychle pročistil. „Kde je?“ Cooper ji pevně objal. „Už je pryč, klid,“ Beth střelila pohledem po ostatních. Rychlostí blesku se postavila a naprosto bezmyšlenkovitě se rozběhla směrem, kudy Valerius odcházel. Náhle v sobě našla neuvěřitelnou sílu. „Beth!!!“ Jen zdálky slyšela vyděšený výkřik svého manžela. Místo toho, aby se hned pustili do jejího pronásledování, zůstali stát na místě jako přikovaní. „Bethany!“ Ještě jednou vykřikl, pak se teprve vzpamatoval. To už před nimi ale měla řádný náskok.

Hnala se chodbou jako honící pes. Nevnímala vůbec nic jen následovala sílící stopu jeho pachu. „Valerie!“ Její hlas zněl nebezpečně. Byla si stoprocentně jistá, že jí slyšel, doufala, že na ní někde počká, místo toho ale stále unikal. Ani na okamžik ji nenapadlo, že by to mohla být past. Prohnala se dalším skladištěm, čichové buňky otupěné jeho vůní vůbec nezaregistrovali přítomnost dalších upírů. Konečně ho doběhla. Stál zády k ní v dlouhém černém koženém kabátě a vypadal naprosto skvěle. Přesto jí neuniklo, že v rukou svírá meče. „Zdravím tě má drahá, dlouho jsme se neviděli, doufám, že si na mě nezapomněla…,“ ironický podtón jeho hlasu se nedal přeslechnout. Z pochvy vytáhla meč a bojovně natáhla ruku před sebe. Špička její zbraně směřovala přímo na jeho krk. „Myslíš si, že si dost silná na to, abys mi odolala?“ Další škodolibé rýpnutí. „Nebojím se tě,“ odsekla. Dvěma drobnými, opatrnými krůčky se k němu přiblížila. „Otoč se,“ vyštěkla. Valerius se prudce otočil, při tom pohybu rovnou zaútočil a odrazil její meč. Držela ho však pevněji než očekával, takže jí ho nevyrazil z ruky.

Jeho vůně začala nenápadně zaplavovala celou místnost, cítila jak ji obklopuje, celá se do ní ponořila, přesto s ní dokázala bojovat, prozatím. Napřáhla se a udeřila. Jedním ladným pohybem odrazil Bethanin útok a okamžitě ho opětoval.

Čepele po sobě sjely s nepříjemným zaskřípěním. Beth vypískla bolestí. Její zápěstí nevydrželo tlak Valeriovi neuvěřitelné síly a s tichým křupnutím se vykloubilo. Její meč odletěl několik metrů daleko. Stála proti němu neozbrojená, zatím co on na ní mířil dvojicí perfektně nabroušených ostří. Pustil jeden meč a něžně jí pohladil po tváři. „Vážně si mi chyběla lásko,“ pevně ji sevřel pod krkem a přitáhl si ji k sobě. „Vážně moc,“ z jeho očí šlehala nebezpečná touha. Zabijácké špičáky se zaleskly v tenkém paprsku světla chvíli před tím, než lačně přisál své chladné rty na ty její. V ten samý okamžik jí na chvilku podklesla kolena. Žárem svého těla oponovala jeho příjemnému chladu. „Dost!“ Odstrčila ho od sebe, při tom její zápěstí vydalo další divný zvuk, nevědomky si ho napravila. Natočila se k němu mírně bokem a nakopla ho do břicha. Několika přemety se dostala až ke své zbrani, vnímala jeho přibližující se kroky. Ve chvíli, kdy se napřáhl k úderu, sevřela meč do obou rukou, dopadla do provazu a zdvihla zbraň právě včas, aby si zachránila život. „Lepšíš se, ale nebude trvat dlouho a budeš zase moje,“ v očích se mu zablesklo. Měl pravdu. Tím, že se soustředila na fyzický boj, se oslabovala v tom duševním. Její psychika začala kolabovat. Opět nad ní získával kontrolu.

Svižně se odrazila od země, při tom se pokusila Valeriovi podrazit nohy, ten ale vyskočil a zhatil její plány. Stáli tváří v tvář. Nepřátelé na život a na smrt. Milenci. „Raději tě zabiju, než tě nemít vůbec Bethany,“ procedil skrz zatnuté zuby. „Raději zemřu, než patřit tobě,“ oplácela mu to stejnou měrou. „Copak nechápeš, že Tě miluji. Udělám cokoliv pro to, abys byla šťastná.“ Jejich zbraně se zkřížily. Jejich obličeje byly příliš blízko. Volnou ruku Valerius protáhl pod její paží a popadl ji za záda. Silou si jí přitáhl k sobě. Véčkem, které vzniklo mezi jejích ostřími protáhl hlavu a uloupil si další vášnivý polibek. „Nemůžeš mi odolávat věčně drahoušku,“ zasyčel a v očích se mu radostně zalesklo. Z vedlejší místnosti se ozval hluk boje. „Věděl jsem, že mi neodoláš, že po mě půjdeš za jakoukoliv cenu. Jenže tě vůbec nenapadlo, že by to mohla být ta nejvyšší…,“ Bethaniny oči se rozšířily hrůzou. „Je to past?“ Hlesla. Hrdlo se jí náhle stáhlo. Zbraň jí vypadla z ruky. Valerius jí něžně zastrčil neposlušný pramínek vlasů za ucho. Beth naprosto otupěla. Slyšela cinkání zbraní, výstřely a bolestné výkřiky. Ostatní vůbec nevnímala. Její mysl se naprosto oddělila od těla. Duchem byla u svých lidí, u svého manžela a svých přátel. Co se dělo s jejím tělem, co ON dělal s jejím tělem jí vůbec nezajímalo.

Hrubě jí narazil na stěnu pár kroků za jejími zády. Ani si nevšimla, kdy jí Valerius stáhl kalhoty. Z vedlejší místnosti se ozval další výkřik. Celá se napjala. „Podvol se mi a všechno zmizí. Nevzdoruj mi a zapomeň.“ „Nehodlám žít ve lži,“ pevně zavřela oči a soustředila se pouze na zvuky vycházející do vedle. Valerius do ní bolestivě, bezcitně pronikl. Po tváři jí začala stékat první slza. „Coope,“ hlesla tiše, odměnou za to bylo  zakousnutí ostrých zubů do jejího hrdla. Sykla bolestí. Plnými doušku sál její krev. Všude nastalo naprosté, děsivé ticho. Její vědomí postupně otupovalo. Čekala až konečně ukojí svůj chtíč a pustí ji. S vyvrcholením se znovu zakousl do jejího krku. „Si tak sladká,“ zašeptal, políbil jí na rty a v domnění, že ho bude následovat, zmizel. Bethany se neudržela na nohou. Kolena se jí podlomila a ona spadla na zem. Tolik chtěla zakřičet na svého manžela, místo toho jen vyloudila zvuk připomínající zraněné zvíře. Netušila, jak dlouho jen tak bezmocně leží, ale rozhodla se vstát. Natáhla si kalhoty, otřela slzy a vykopla dveře do vedlejší místnosti.

Podívaná, která se jí naskytla byla naprosto otřesná. Všude bylo strašně krve. Otupěle se podívala kolem sebe. Hledala svého manžela. Několik bezmocných těl leželo čelem k zemi. Otáčela je na záda, aby se ujistila, že to není on. U mohutného snědého těla se zastavila. Nemusela se přesvědčovat, protože věděla, kdo to je. Obličej si skryla do dlaní. „Nééé,“ zaúpěla a padla na kolena. „Nééé, to nééé,“ otočila tělo a hlavu zabořila do jeho hrudi. Po tvářích se jí spustila nová dávka slz. Vnitřnosti se jí všelijak překrucovaly, byl skoro jako její bratr… „Reefe, je mi to líto,“ políbila ho na čelo a opět se zvedla. Po pár krocích se jí zvedl žaludek. Musela se opřít o stěnu, aby se udržela na nohou. Pozvracela se.

Z vedlejšího skladiště zaslechla hrůzu nahánějící chrčivý zvuk. Z posledních sil se tam rozběhla, aby čelila své nejhorší noční můře. Ležel tam. Všude kolem tekla spousta krve, jeho krve. Věděla, že už ho nikdo nedokáže zachránit, jeho zranění už se neslučovala se životem a on s tím stále bojoval. „Coopere?“ Padla vedle něho na zem a vzala jeho tělo do své náruče. „Coopre, prosím tě, neopouštěj mě!“ Jeho zmlácenou tvář omývaly její slzy. „Je to moje vina,“ něžně políbila jeho oteklé rty. „Tohle mi nedělej, nemůžu bez tebe žít, prosím, odpusť mi to…“ její slova zanikala v přívalu pláče. „Beth?“ Jeho hlas byl sotva slyšitelný. Z posledních zbytků sil zvedl ruku a dotkl letmo její tváře. Jeho paže klesla. Už neměl z čeho čerpat. „Odpouštím ti,“ zašeptal a jeho tělo se uvolnilo. Jeho srdce navždy utichlo…

Klečela na zakrvácené podlaze opuštěného skladiště a její půvabný obličej hyzdila grimasa bolesti. Po tvářích se jí valily proudy slzí a z hrdla vycházely srdceryvné vzlyky. „Zůstaň se mnou Coope, nesmíš mě opustit…,“ šeptala zlomeným, pláčem prokládaným hlasem nad tělem svého mrtvého manžela. „Pomstím tě,“ vykřikla odhodlaně. Naposledy ho políbila na čelo, pak se její zorné pole začalo pomalu zužovat až nastala úplná tma. Omdlela a přitom se tvrdě uhodila do hlavy. Před očima jí začal probíhat celý život…

Probrala se až po několika hodinách s děsivým výkřikem. Vedle ní seděla na posteli Kyla. Pevně ji objala a přitiskla ji na sebe. „Už je to dobré, je to pryč. Šššš.“ Snažila se ji utěšovat. Beth se zmateně rozhlédla kolem sebe. „Kde je Cooper?“ Kyla smutně zavrtěla hlavou. „Nééé…,“ zaúpěla Beth, tolik chtěla plakat, ale už to nedokázala. Veškeré slzy jí došly. „To nemůže být pravda,“ znovu se propadla do bezvědomí.

Všechno bylo jako odporná noční můra. Z Beth se stala chodící mrtvola. Pohřeb vlastního muže skoro nevnímala. Její tělo se pohybovalo automaticky, naučenými pohyby bez toho, aby musela nad čímkoliv přemýšlet. V jediné chvíli ztratila vše, co kdy milovala, jediné, co kdy doopravdy milovala. Jedinou osobu, za kterou byla ochotná položit život. Všechno bylo pryč. Její život ztratil smysl. Nikdy neřekla, co přesně se tam tenkrát přesně stalo, ona byla jediná, která ten masakr přežila.

Od pohřbu uplynulo půl roku. Beth se pomalu vzpamatovávala z té hrozivé ztráty. Každý den chodila na hrob svého milovaného muže a nosila mu čerstvé květiny. S tím šíleným pocitem prázdnoty uvnitř sebe se vyrovnávala dvěma způsoby. Ten první způsob byla pravidelná likvidace úhlavních nepřátel. Ten druhý –  rostoucí důvod jí k tomu dodával nezbytnou sílu. Celodenní nevolnosti si Bethany a všichni ostatní vysvětlovali utrpením, které si prožívala. Nikoho z nich ani nenapadlo, že by to mohlo být něco jiného. Až po několika týdnech od té osudné noci si Beth uvědomila, že čeká dítě. A od prvního okamžiku věděla, že ho čeká s Valeriem, to si ale nechala pro sebe. Myslela si, že ho bude nenávidět, ale opak byl pravdou… Věděla, že tohle křížené dítě bude spásou, že její syn, Cooper, bude nejlepším ochráncem všech dob.

Bethany se navlíkla do těhotenských kalhot. A vyrazila ven. Od té doby co se zakulatila a nedokázala svůj stav nadále skrývat, chodila na lov čím dál častěji. Ze začátku se snažili rozmlouvat jí to všemi možnými způsoby. Drželi jí doma násilím, ale vždy se jí nějak podařilo uprchnout. Další variantou, byla její po zuby ozbrojená ochranka, ale to končilo stejně neúspěšně. Pokaždé jim zmizela z dohledu.

„Beth, nechtěla bys dneska zůstat doma?“ Mlčky zavrtěla hlavou a vyrazila ven. Nemohla se dočkat dne, kdy se setká tváří v tvář s Valeriem, pro tento večer měla ale naprosto jiný plán.

V garáži si vzala Cooperův jeep a rozjela se přímo k Valeriovu sídlu. Nenamáhala se s tím, aby zastavila u zavřené kované brány, prostě projela skrz. Smykem zaparkovala u hlavního vchodu do budovy. Cítila, jak jí z oken sledují šokovaní obyvatelé domu. Okamžitě se k ní seběhlo několik dobrmanů. Otevřela dveře od auta a s naprostým klidem vystoupila.  Psi se postavili proti ní, připraveni zaútočit. Srst na zádech se jím ježila a zlostně cenili zuby. Beth se jen škodolibě usmála. Přikrčila se. Barva očí se jí náhle změnila do světle zelené. Díky synovi nebyla ani upír ani člověk, ale něco napůl. Nevraživě na psy zavrčela, ti stáhli ocas a utekli.

Hlavní dveře bez zaklepání vyrazila z pantů. „Chci mluvit s Valeriem,“ zasyčela. Ostatní se zmateně rozhlíželi kolem sebe. Vykuleně sledovali její vystouplé bříško. Šokovala je i její napůl upíří vůně. Shora schodiště se ozvalo tiché odkašlání. Jako na povel všichni zmizeli. Valerius kráčel dolů, pevným sebevědomým krokem. Zatím její osobě nepřikládal nijak zvláštní význam a její nová vůně se k němu nestačila nedonést. „Čím vděčím za tvou vzácnou návštěvu?“ Zeptal se naprosto zdvořilým tónem. Konečně se na ní podíval. Jeho zorničky se rozšířily údivem. „Jen jsem tě chtěla pozdravit, taťko.“ Doběhl k ní tak rychle, že by to normálně vůbec nezaregistrovala. Naučeným pohybem hladila vystouplé bříško. „Náš malý Cooper,“ pronesla ironicky. „Nikdy nepřestane hledat způsob, jak tě zabít, o to se postarám,“ procedila skrz zatnuté zuby. Valerius jí pevně popadl za ruku. „To ti nedovolím!“ Odsekl. „Neptám se tě!“ Bethany nebezpečně zajiskřilo v očích. Vykopla pravou nohu, nepoužila ani moc síly,  ale Valerius proletěl skrz protější zeď…

THE END