Danielův příběh

Kapitola první

„Budeme si psát… a volat… a taky esemeskovat. A taky…“ drtila mě ve svém náručí Lexie a já cítila, jak se její slzy vpíjejí do mého trička. Také jsem neměla daleko k slzám, ale věděla jsem, že tohle odloučení je jen dočasné. Pouze na pár týdnů.

„A budeš mi posílat i fotky, viď?“ zeptala se přiškrceným hlasem.

Namísto odpovědi jsem se usmála a souhlasně zamručela. Nejspíš jsme musely vypadat celkem podivně, když jsme v tak těsném objetí stály uprostřed ulice. A že jsme takhle stály už pěkně dlouhou chvíli! Loučení s Lexie ale prostě potřebovalo trochu víc času. S tetou i strýcem- tak jsem říkala Lexiným rodičům, kteří mě v podstatě vychovali jako svou dceru- jsem se už rozloučila.

„Lex, budu s tebou v kontaktu tak často, že mě budeš mít plné zuby.“ zažertovala jsem, ve snaze odlehčit trochu tuhle citově nabitou chvilku. Statečně jsem poklepávala svou nejlepší kamarádku po rameni a překotně jsem mrkala, abych zahnala přicházející slzy.

Nejlepší kamarádka. Ta slova mi utkvěla v mysli a já přemýšlela, jak nevystihující a nepřesná ta slova jsou. V mém světě Lexie představovala nejdůležitější osobu, článek, bez kterého bych nedokázala fungovat normálně. Byla pro mě jako sestra. Takže ne, titul nejlepší kamarádka byl pro Lexie nedostačující. Ona byla mnohem víc.

„Liso, budeš mi hrozně chybět!“ povzdechla si, hlas jí povyskočil o několik tónů výš a ona sama se pak rozvzlykala tak silně, že se začala třást jako osika ve větru. Myslela jsem, že ji snad budu muset pevně držet, aby se jí nepodlomila kolena a ona se nezhroutila na zem.“Hlavně tam na sebe dávej pozor, rozumíš?“ zakňourala a vlepila mi pusu do vlasů.

„Neboj, budu na sebe dávat pozor.“ snažila jsem se znít klidně, ale můj hlas mě prozradil. Tentokrát jsem to byla já, která plakala. „Lexie, za dva týdny jsem zase zpátky. Teď už mě ale pusť, jinak ten taxík odjede beze mě a myslím, že za tohle by mě prarodiče určitě nepochválili.“ dodala jsem sklíčeně a pootočila hlavu na řidiče taxíku, který nervózně bubnoval prsty do volantu a pak, když zachytil můj pohled, si s úšklebkem na rtech zaťukal na ciferník svých levně vyhlížejících náramkových hodinek.

„Tak už jeď, cestovatelko.“ řekla povzbudivým tónem a po neuvěřitelně dlouhé chvíli se ode mě odtáhla. Podržela si mě před sebou na délku svých paží a zpříma mi pohlédla do očí. „V noci se nikde netoulej sama, nemluv s cizíma lidma, dávej bacha na velké vlny a nespi se starýma ženáčema. Jasné?“ přikyvovala jsem s každým jejím slovem, ale vlastně jsem ani nevnímala, co říká. Pro klid její duše jsem ale souhlasila.

„To s těma ženáčema sis mohla odpustit.“ peskovala jsem ji a naoko naštvaně ji pleskla přes ruku. Vzápětí ale vzduch prořízlo nepříjemně hlasité troubení klaksonu, a tak jsem rychle sebrala ze země svou tašku, přehodila si ji přes rameno a volnou rukou jsem naposledy objala svou nejlepší kamarádku. Políbila jsem ji do vlasů a pak ji pustila.

Obě jsme se na sebe útrpně podívaly a než jsem stihla propuknout v hlasitý pláč, otočila jsem se na patě a trochu klopýtavým krokem mířila k naleštěnému žlutému taxíku. Motor už byl nastartován, všechno bylo připravené k mému odjezdu. Jedna věc však připravená nebyla, já.

Přesto jsem se donutila otevřít dveře auta, na zadní sedadlo jsem hodila svou tašku a pak jsem se sama nasoukala dovnitř. Zabořila jsem se do pohodlného polstrovaného sedadla za řidičem a opatrně přibouchla dveře. Hned jsem si připadala tak podivně odříznutá od okolního světa a hlavně od Lexie! Byl to nepříjemný pocit vědět, že už za pár okamžiků ji tady nechám.

Řidič prudce sešlápl plyn až na podlahu, pneumatiky hlasitě zaprotestovaly a my se začali rozjíždět, když v tom…

„Liso! Liso, počkej!“ volala za autem Lexie. Řidič si cosi neslušného zamručel pod nosem, ale nakonec přeci jen dupnul na brzdu a vypnul motor. Chystala jsem se Lexie vynadat za to, že schválně oddaluje můj odjezd, ale jakmile jsem ji viděla, jak cupitá k autu a v ruce mačká drobný úhledně zabalený balíček, ihned jsem vyměkla a otevřela dveře.

„Málem jsem ti ho zapomněla dát.“ řekla omluvně a přerývaně oddechovala. Vtiskla mi do dlaně drobný dárek, zabalený v balicím papíru s velkou mašlí nahoře. „Bude se ti hodit, když budeš mít dlouhou noc. Určitě si to přečti, prý to stojí za to. Snad se ti bude líbit!“ ohmatala jsem balíček ze všech stran. Mám si ho přečíst… v tom případě se zcela nepochybně jedná o nějakou knížku.

„Děkuju, Lexie.“ zamumlala jsem k ní, tváře červené hanbou. Já jsem pro ni žádný dárek neměla a celkem mě to přivádělo do rozpaků, styděla jsem se. „Za dva týdny nashledanou.“ bylo to jediné, co mě napadlo říct. Lexie mi poslala vzdušný polibek a pak za mnou přibouchla dveře. Její dárek jsem ihned uložila do bezpečí své tašky. Auto se pomalu začalo rozjíždět a já divoce mávala, div mi ruka neupadla. Mávala jsem tak dlouho, dokud se z Lexie nestala jen malá černá tečka na konci ulice. Pak jsme zabočili za roh a já ji ztratila z očí.

V podivně nostalgické náladě jsem sledovala ubíhající domy, stromy a lidi, kteří se míhali za skly tohohle taxíku. Opouštěla jsem město, které jsem od svého narození nikdy neopustila, milovala jsem to tady a přesto jsem se vydávala napospas neznámé divočině jménem Francie.

S lehkým náznakem paniky a strachu někde uvnitř sebe jsem si uvědomila, že tohle jsou po osmnácti letech první prázdniny, které budu trávit bez Lexie. Upřímně, byla to pro mě dost znepokojující skutečnost a navíc, měla jsem zvláštní pocit, že se stane něco neblahého. Prázdniny bez Lexie byly prostě jen těžko představitelné. Bylo to nepředstavitelné.

Zjistila jsem, že zpoza mých řas samovolně stékají drobné potůčky slz. Rychle jsem si tedy hřbetem ruky otřela tváře a začala se přehrabovat v tašce, abych se mohla podívat na mobil. Na displeji už blikala ikona přijaté zprávy. Samozřejmě, že to byla Lexie. Koho jiného bych taky čekala, že? Své biologické rodiče asi těžko, když jsem je nikdy nepoznala. Sourozence jsem neměla, tady pokud nepočítáme Lexie. A prarodiče… tak za těmi právě jedu do slunné Francie.

„Tak jsme tady. Vidím, že už na vás netrpělivě čekají.“ řidičův hlas mě vytrhl z přemýšlení o tom, jaké to asi ve Francii bude. Pohlédla jsem na něj a zjistila, že se tak podivně usmívá. Z kapsy u kalhot jsem rychle vytáhla peníze a zaplatila mu. „Ještě vám pomůžu s kufry.“ povzdechl si a už se hnal ke kufru, aby mi vyložil zavazadla.

Já se mezitím vysoukala z auta. Sotva jsem vystoupila, teplý vánek mi rozfoukl vlasy kolem obličeje a když jsem vzhlédla, údivem mi spadla čelist. Stála jsem před nevelkou halou soukromého letiště, kde na mě měli čekat prarodiče. Místo dvou postarších lidí však přede mnou stála černá, luxusně vypadající limuzína s černými skly. Uznale jsem zahvízdala.

„Kufry jsou venku. Mějte se fajn.“ zahuhlal řidič taxíku a následoval můj pohled. Nevěřícně zakroutil hlavou a s širokým úsměvem na rtech nasedl do auta. O několik vteřin později zmizel pryč a já zůstala stát se dvěma napěchovanými kufry(které jsem mimochodem neměla šanci unést) před letištní halou. Cítila jsem se nesvá a nevěděla jsem, jestli tohle super luxusní auto skutečně čeká na mě.

S povzdechnutím jsem se shýbla pro své těžké kufry, abych s nimi mohla zamířit k autu a zeptat se někoho, kde jsou mí prarodiče. Sotva jsem se však dotkla rukojeti na jednom z kufrů, veselý mužský hlas na mě zakřičel. „Ani se neopovažuj na ty kufry sahat, mladá dámo! Bude tě bolet v zádech…“ na kratičký okamžik mě ten hlas vyděsil, ale ihned jsem si uvědomila, komu patří a napětí ze mě opadlo.

Dívala jsem se do pobavené tváře prošedivělého muže s knírkem a karamelově hnědým odstínem pleti. Kolem velkých modrých očí se mu rýsovaly vrásky, jak se na mě zeširoka usmíval. Na slunci se zablýskl jeho dokonale bílý chrup, který doslova zářil. Na šedých vlnitých vlasech měl posazený slaměný klobouk, takový, jaký vyšel z módy už před několika lety a na sobě modrou košili s velkými červenými květy, která se hodila spíš na Hawai.

Tak tohle je můj dědeček…

„Čau dědo!“ zvolala jsem trochu rozpačitě a nechala se od něj zlehka políbit na obě tváře. „Vypadáš… fantasticky.“ pokývala jsem uznale hlavou a sledovala, jak se jeho úsměv stále rozšiřuje.

„Ty taky vypadáš velmi dobře, Elizabeth.“ pochválil mě na oplátku a sehnul se pro mé kufry. Bylo nezvyklé slyšet někoho oslovovat mě celým jménem. Zvykla jsem si na Lisu, tak mi říkala Lexie a vlastně úplně všichni mí známí. Byla jsem prostě jen Lisa. Teď nějakou dobu budu muset být Elizabeth. „Tak si pospěšme, babička se na tebe hrozně moc těšila. Nenechme ji čekat.“ děda na mě párkrát rychle mrknul a rozhodně vykročil vpřed. Cupitala jsem za ním a třásla jsem se očekáváním, jak moc se babička změnila od té doby, co jsme se viděly naposled.

„Dědo, můžu mít jednu otázku?“ zeptala jsem se ho zrovna ve chvíli, kdy došel k oné černé limuzíně a zaklepal na okénko.

„Jistě, ptej se na co chceš.“ obdaroval mě jedním ze svých oslňujících úsměvů a přikývl.

„No totiž… zajímalo by mě, proč jste si pronajali limuzínu, když jste přiletěli soukromým letadlem? Chci říct, že jste vůbec nepotřebovali auto, ne? Od letadla je to kousek tak proč tahle paráda…?“ děda se opřel o dveře auta s rukama složenýma na prsou a rty se mu lehce zachvěly, jak se zasmál.

„Přiletěli jsme s babičkou již dnes brzy ráno. To auto jsme si vypůjčili proto, abychom se mohli projet po okolí. Zajeli jsme si na pláž, navštívili jsme golfové hřiště a vlastně, užili jsme si výborné dopoledne.“ nezmohla jsem se na nic jiného, než na lehké pokývnutí hlavou. Jo, jasně. Proč si prostě nepronajmout nějaké obyčejné auto, když máte spoustu peněz a můžete si pronajmout limuzínu, že?

„Nazdar, drahoušku!“ zpoza černého okénka na mě vykoukla babiččina hlava. Pak se otevřely dveře a babička se vší elegancí a grácií, jak se na zámožnou paničku sluší, vystoupila a spěchala mě  obejmout. „Vůbec ses nezměnila! Ale jsi stále tak půvabná!“ políbila mě na obě tváře, stejně jako děda před chvílí a zvědavě si mě prohlížela. Já ji ovšem také.

Přede mnou stála drobná žena, se stejným odstínem pokožky jako její manžel. I ona měla zářivě bílé zuby, které vysoce kontrastovaly s opálenou pletí. Přírodně zvlněné vlasy měla stažené do ležérního copu a nehty na rukou měla nalakované karmínovou červení. Velké hnědé oči měla zvýrazněné řasenkou, na sobě pohodlné džíny, červené sáčko a boty na vysokém podpatku.

Musela jsem uznat, že babička vypadá velmi dobře a dokonce tohle oblečení na ní nepůsobilo nijak vulgárně, ani nevhodně. Byla to velmi hubená žena a na svůj věk vypadala opravdu víc než dobře. Prostě dáma jak se sluší a patří.

„Tak si pospěšme, ať jsme co nejdříve doma.“ pobídla mě babička a zlehka si položila mou dlaň do své. Pak jsme vykročily k letištní hale, děda kráčel za námi s oběma mými kufry. „Připravili jsme ti s dědečkem pokoj s terasou na moře. Budeš tam mít klid a každé ráno tě bude probouzet východ slunce. Tak jsme se na tebe těšili!“ zazpívala a aniž jsem si to stačila uvědomit, stála jsem opět na čerstvém vzduchu a přede mnou se tyčilo ne příliš velké letadlo.

„Tohle je naše chlouba.“ zašeptal mi do ucha děda a pak písknul na nějakého poslíčka, aby přišel pro mé kufry. Poslíček ihned uposlechl, převzal si od dědy má zavazadla a už jsme všichni tři kráčeli k tomu obrovskému stroji(zblízka vypadalo tohle nepříliš velké letadlo mnohem větší) a pak jsme vystoupali nahoru po schůdcích.

Ihned jsem se ocitla v elegantně zařízeném prostoru, kde mé čichové buňky rozpoznávaly vůni kůže. Po stranách letadla byly rozmístěny velké kožené sedačky krémové barvy, na dřevěném stolku stálo několik lahví limonád a drahého sektu. Jen ztěží jsem udržela obě čelisti u sebe. Tohle bylo prostě moc dokonalé.

„Pohodlně se usaď, za pár minut odlétáme.“ pobídl mě děda a sám se posadil na jednu ze sedaček. Babička si přisedla k němu, elegantně přehodila nohu přes nohu a společně mě sledovali, jak se pomalu usazuji na své místo naproti nim. „Můžeš si odpočinout.“ navrhnul mi děda.

Trvalo mi několik minut, než jsem pohledem prozkoumala celé tohle letadlo, které jsme měli jen my tři sami pro sebe. Přišlo mi to tak neskutečné a neuvěřitelné! Kdyby jen tohle všechno viděla Lexie, nejspíš by samou radostí zešílela! Živě jsem si dokázala představit, jak by vyváděla… posteskla jsem si a začala se přehrabovat ve své tašce, dokud jsem nenašla mobil.

Ve zkratce jsem jí popsala, co všechno se stalo, jak vypadá babička s dědou a jak je všechno kolem hrozně luxusní. Pak jsem telefon hodila zpět do kabelky a narazila jsem přitom na dárek, který jsem od ní dostala. Usmála jsem se sama pro sebe a dárek jsem zastrčila hlouběji do útrob tašky. Rozbalím si ho později.

Déle jak přes hodinu jsem udržovala lehkou konverzaci se svými prarodiči, než na mě padla podivná únava. Byla jsem celkem dost překvapená, když se mi začala klížit víčka. Včera jsem šla spát relativně brzy a noc jsem měla klidnou, bezesnou. Spala jsem celou noc. Ráno jsem se cítila skvěle vyspaná. Prostě jsem to nechápala, proč tak najednou.

Omluvila jsem se tedy babičce a konečně jsem si mohla dovolit, nechat oči zavřené. Najednou jsem byla šíleně ospalá, jako kdybych snad probděla několik nocí za sebou, nebo týden v kuse protančila někde na diskotéce. Cítila jsem se hrozně těžká, jako by moje nohy i ruce vážily stonásobně více. Vteřinu po vteřině jsem se propadala do nevědomí a vnímala jsem, jak odplouvám do říše snů…

Stála jsem v temné ulici, na jejíž konec jsem nedohlédla. Byla jsem oblečená jen v tenkých šatech, které kolem mě vlály v souznění s okolním větříkem, jenž mi na celém těle způsoboval husí kůži a vyvolával ve mně divný pocit, že se ke mně něco blíží.

Ubíhaly minuty, možná dokonce hodiny, ale já jsem se nepohla ani o milimetr. Připadalo mi to, jako kdybych na to čekala, jako kdybych uvítala přítomnost toho něčeho, co se ke mně blížilo. A čas plynul dál, jenže se vůbec nic nedělo.

Pak se najednou začal zvedat vítr. Slabý větřík přecházel ve stále silnější vítr, až jsem nakonec čelila hotové vánici. Okolo mě se ozývalo hlasité kvílení, to jak vítr profukoval mezerami mezi domy  po stranách ulice. Rozevlátá sukně mých šatů se zvedala v poryvech větru a já se třásla zimou, až mi zuby drkotaly o sebe.

„Elizabeth…“ ozvalo se někde v dálce přede mnou, ale já jsem ten hlas znala. Nebála jsem se ho, a tak jsem za ním bez rozmyslu vykročila. Jako bych celou tu dobu čekala jen na tohle oslovení, jako kdyby pro mě ten hlas byl smrtelně důležitý. „Elizabeth…“ hlas slábnul a já za ním utíkala. Srdce mi bilo jako o závod, dlaně se mi potily a mým tělem prostupoval strach. Strach z toho, že než doběhnu na konec té ulice, on už tam nebude.

S každým dalším krokem se ode mě hlas vzdaloval a já ztrácela naději. Nechtěla jsem ale přestat utíkat, a tak jsem běžela stále dál… nastalo ticho, nic jsem neslyšela a nic nevolalo mé jméno. Běžela jsem dál temnou ulicí, která neměla konce…

Pořád jsem jen běžela…

Kapitola druhá

Trvalo mi několik minut, než jsem doopravdy procitla a uvědomila si, že to byl hloupý sen a já už jsem dávno vzhůru. Cítila jsem se však, jako bych skutečně utíkala neuvěřitelně dlouho, zběsilý tlukot mého srdce tomu alespoň napovídal. Otřela jsem si dlaně o sebe, byly vlhké a kluzké. Pramínky svých dlouhých hnědých vlasů jsem měla potem přilepené na čele. Jen ztěží jsem byla schopna popadnout dech.

„Byl to jen sen. Jen hloupý sen…“ mumlala jsem si pro sebe a snažila se tomu za každou cenu uvěřit i přesto, že mé tělo napovídalo něčemu jinému. Skutečně jsem se cítila, jako bych tam doopravdy byla a mé tělo bylo únavou tak ztuhlé, jako bych snad uběhla maratón. Já jsem tam ale prostě nemohla být.

Znepokojeně jsem se převalila na bok, můj dech se postupně vracel do normálu, stejně jako srdce, jehož tlukot už byl zase pravidelný. Odhrnula jsem si zpocené vlasy z čela a zadívala se oknem ven. Uvědomila jsem si, že za velkými francouzskými okny se pomalu začíná rýsovat červený sluneční kotouč. Svítalo.

Můj zrak si již přivykl pološeru, které vládlo pokojem, a tak jsem se pozorně rozhlédla kolem sebe. Ležela jsem na pohodlné manželské posteli, s jemně kovaným železným rámem černé barvy. Po obou stranách postele stály dva noční stolky ze světlého dřeva, na nichž byly postaveny malé lampičky se světle modrými stínidly.  Na pravé straně byly ve zdi ještě jedny dveře, nejspíš koupelna. Přímo naproti postele visela na zdi plazmová televize, pod ní byl prádelník ze stejného dřeva, jako noční stolky.

Nalevo od postele byly jednoduché dveře s mosaznou klikou a několik skříní, které perfektně ladily s ostatním nábytkem. Celá protější stěna byla tvořena francouzskými okny, která sahala od země až po strop. V rohu stála malá sedačka zelené barvy se spoustou malých polštářků v odstínech modré, zelené a žluté. Celkově na mě tahle místnost působila vesele, byla zařízená v barvách, které jsem měla moc ráda.

Cítila jsem se tady příjemně, až na znepokojující fakt, že hned první noc v novém domě se mi zdála noční můra, ze které jsem se ještě stále nestihla tak úplně vzpamatovat. Neříká se náhodou, že to co se vám zdá první noc v novém domě, se vyplní?

Natáhla jsem k jednomu z nočních stolků s úmyslem rozsvítit si lampičku, ale pak mě napadlo, že bude lepší pozorovat východ slunce zvenku. A tak jsem se nemotorně vyhrabala z postele, přešla jsem k oknu a plynulým pohybem ho otevřela.

Místnost se ihned zaplnila teplým ranním větříkem, který byl doslova pohlazením pro mé rozpálené tváře. Se zavřenýma očima jsem jen tak stála v okně a naslouchala uklidňujícímu šumění moře, jež se ozývalo znedaleka. Z plných plic jsem nasávala okolní vzduch, který velmi sladce voněl a vyhnal mi z hlavy veškeré ponuré myšlenky na mou noční můru. Cítila jsem se lépe, mnohem lépe.

Vykročila jsem na terasu a opřela se o kované zábradlí. Vnímala jsem, jak se mé rty samovolně roztahují do spokojeného úsměvu a úlevně jsem si oddechla. Oddechla jsem si, protože se mi nepotvrdily mé obavy, že se tady budu cítit nesvá. Opak byl však pravdou, cítila jsem se jako doma. Až na to, že tady se mnou nebyla Lexie, která by tento pocit blaženosti mohla sdílet. Což mi připomnělo, že bych se jí co nejdříve měla ozvat.

Zatímco se kolem mě ozývalo šustění listů palem, které rostly jen pár metrů od mé terasy a poklidné šumění převalujícího se moře, slunce se dralo stále výš na obzor. Pozorovala jsem ten nádherný výjev, jak sluneční kotouč mění svou barvu z červené na oranžovou a pak na jasně žlutou.  Bylo to tak romantické, ale naneštěstí tady nebyl nikdo, s kým bych tuhle podívanou mohla sledovat.

Ozvalo se tiché, rozvážné zaklepání na dveře mého pokoje.

„Dále.“ zvolala jsem nepříliš hlasitě a stále nespouštěla oči z vycházejícího slunce.

„Vidím, že východ slunce ti učaroval.“ poznamenala babička spokojeně a pomalu došla až ke mně. Postavila se po mém boku a zlehka mi položila ruku kolem pasu. Několik minut jsme jen tak stály a zíraly před sebe, dokud opět nepromluvila. „Jaká byla tvá první noc? Omlouvám se, že jsme tě s dědečkem nevzbudili, když jsme přiletěli, ale spala jsi velmi tvrdě. Děda tě donesl do domu v náručí. Asi už není nejmladší, protože u toho hrozně funěl…“ zasmála se svým jemným hlasem a já s ní.

„Noc byla…“ na okamžik jsem se zarazila. Měla bych snad babičce říct pravdu o tom, co se mi zdálo, nebo raději mlčet a nechat si to pro sebe? „Noc byla skvělá. Vzbudila jsem se teprve před chvílí.“ zalhala jsem, ale snažila jsem se u toho vypadat věrohodně a přesvědčivě.

„Hlavní je, že ses prospala. Teď se ale rychle převlékni, čekáme tě se snídaní.“ mrkla na mě a bleskově se otočila k odchodu. Sledovala jsem její pohyby a musela jsem v duchu uznat, že každý její krok je jako taneční figura. Dokázala se pohybovat skutečně velmi elegantně, ladně… a nevypadalo to nepřirozeně. Babča je prostě třída, pomyslela jsem si a zachichotala se.

Vrátila jsem se do pokoje, který byl nyní celý zalit slunečním světlem a ihned jsem zamířila ke svým kufrům, stojícím před nohama mé postele. Přehrabovala jsem se v oblečení, neschopna se rozhodnout, co bych si na takovou první snídani s prarodiči měla vlastně obléct. Po čtvrt hodině rozvažování zvítězily džínové šortky a dlouhé modré tílko. Na nohy jsem hodila žabky a zamířila do koupelny.

Vlastně ani nevím, co jsem po otevření dveří očekávala. Stála jsem v obrovské obdélníkové místnosti s modro zelenými obklady. Nad dvěma porcelánovými umyvadly bylo velké zrcadlo, do něhož jsem se ani neodvažovala pohlédnout. Velká vana s mosaznými kohoutky byla umístěna v rohu koupelny. Velká okna dodávala místnosti na vzdušnosti a prostornosti. Tenhle dům je snad ráj!

Narychlo jsem si opláchla tváře ledovou vodou, abych se trochu osvěžila a po dlouhém rozmýšlení jsem se podívala na svůj odraz v zrcadle.

Kriticky jsem se pitvořila sama na sebe a různě si zvedala vlasy, svazovala je do copu a nebo je nechávala přirozeně rozpuštěné. Se svými vlasy jsem byla vždycky spokojená a svým způsobem jsem je i milovala. Měla jsem je dlouhé do půli zad, divoce zkroucené do prstýnků. Jak se od nich odrážel sluneční svit, vytvářelo to odlesky duhy. Až na ty kruhy pod očima jsem nevypadala zas tak zle.

Tryskem jsem vyběhla z koupelny, profičela pokojem a už jsem stála na chodbě, abych se vydala na snídani. Problémem ovšem zůstávalo, že jsem se v tomhle domě absolutně neorientovala a neměla jsem tušení, kde mí prarodiče snídají. Mají snad nějakou jídelnu? Nebo rádi snídají na čerstvém vzduchu? No, a teď babo raď!

„Slečno, pojďte se mnou!“ ozvalo se za mými zády. Otočila jsem hlavu za tím líbezným jemným hláskem a spatřila drobnou dívku s velmi hubenou postavou. Její pleť byla stejná jako pleť mých prarodičů, nejvíc mne na ní však upoutaly její modro fialové oči. Vypadaly tak divoce, nespoutaně! A přesto dívka samotná působila velmi křehce, něžně.

„A vy jste..?“ zeptala jsem se trochu rozklepaným hlasem. Ani nevím, proč jsem najednou nebyla ve své kůži. „Promiňte, neznám vás. Prarodiče mi neřekli, že…“ zarazila jsem se uprostřed věty. Dívka ke mně několika půvabnými kroky dotančila a nabízela mi svou dlaň.

„Já jsem Daila.“ představila se a hubenými prsty stiskla mou ruku. „Vaše babička mě pověřila, abych se o vás starala a byla vám k dispozici kdykoliv budete něco potřebovat. Mám pokoj hned vedle vás, slečno. Tak pojďte, jsem si jistá, že už jsou netrpěliví, kde se tak dlouho touláte.“ omámeně jsem sledovala, jak kráčí chodbou a můj mozek pracoval jakoby na poloviční výkon.

Zatřásla jsem hlavou a rychle ji doběhla.

Scházely jsme z majestátného schodiště z masivního dřeva, které dominovalo obývacímu pokoji pod námi. Pokud si obývací pokoj představujete jako obrovskou otevřenou místnost s koženou sedačkou, francouzskými okny po celé délce a spoustou květin nejrůznějších rozměrů. Sem tam stála nějaká ta skříňka či konferenční stolek a v rohu místnosti spal v klubíčku schoulený pes. Labrador, docvaklo mi podle zlatavého zbarvení jeho srsti.

„Tudy!“ zavelela Daila a podržela mi pootevřené dveře, jimiž jsem prošla ven na zahradu. Uprostřed palem a vysokých rostlin se nacházel plácek dlážděný mramorovými kostkami. Na něm stál stůl se třemi židlemi a spoustou čerstvého ovoce, džusu a nádherně vonících croissantů.

„Kdyby jste cokoliv chtěla… stačí zavolat.“ mírně se uklonila a odcupitala zpět dovnitř domu.

„Dobré ráno, Elizabeth!“ zvolal děda nadšeně, odložil na stůl hrneček s černou kávou, postavil se, poodsunul židli a počkal, dokud se neposadím. Velmi galantní gesto.

„Pokud by ti to nevadilo, rádi bychom tě vzali na projížďku po Saint Tropez. Podíváme se na místní trhy, co říkáš?“ babička mi podsunula talíř s ovocem a croissanty skoro až pod nos a pobídla mě, abych se pustila do snídaně. „Tedy, jen v případě, že sis na dnešek nic nenaplánovala.“ významně se na mě podívala.

„Budu moc ráda.“ zahlaholila jsem a usrkávala jsem džus z čerstvých pomerančů. Zakousla jsem se do měsíčku pomeranče, když v tom se najednou zvedl větřík a nepříjemně mě zastudil na krku, takže jsem se otřásla. V ten okamžik, pouze na kratičkou chvíli jsem měla podivný pocit, jako by mě kdosi sledoval a tenhle nevinný větřík byl jeho pomocník.

„Tak dobrá!“ spráskl děda rukama a poplácal mě po zádech. „Až se nasnídáš a převlékneš, sejdeme se před domem. Na oběd budeme zpátky, neboj se.“ jako bych se strachovala zrovna o to, zda stihnu oběd! Souhlasně jsem se usmála, i když ten úsměv nebyl zdaleka upřímný a nepřítomně jsem žvýkala jedno sousto za druhým.

Přepadlo mě podivné tušení, že bych dnes raději měla zůstat v domě.

Nic jsem však neřekla a o půl hodiny později jsem už stála před velikým domem, tašku přehozenou přes rameno. Pořád jsem si nevybalila ten Lexin dárek, uvědomila jsem si a zahanbeně jsem nakoukla do tašky.

Byl tam. Zaházený spoustou dalších věcí. Dnes večer ho rozbalím, slíbila jsem sama sobě a nasedla do velkého černého Jeepu.

Cesta do Saint Tropez nám zabrala sotva dvacet minut. Babička s dědou mi dělali průvodce a ukazovali mi snad každý dům, ve kterém byl někdo slavný. Zastavili jsme se u vily Bridget Bardot, u četnické stanice, kde se točily snad všechny díly Četníka ze Saint Tropez a nemohli jsme vynechat místní úžasné trhy se spoustou ovoce, zeleniny, mořských plodů a velmi kvalitních látek.

„Musíš vyzkoušet tuhle zmrzlinu, Elizabeth. Je opravdu velmi lahodná.“ děda mě zastavil u jednoho stánku, kde se prodávalo snad sto druhů zmrzliny a zamumlal cosi ve francouzštině směrem k prodavači, který mi ihned začal nakládat veliké kopečky zmrzliny. „Tu máš.“ pobídl mě a jako malé holce mi vrazil do ruky kornout s přetékající zmrzlinou.

„Teda, děkuju. S tímhle budu bojovat pěkně dlouho.“ děda se jenom usmál a sledoval mě, jak si vychutnávám zmrzlinu, která byla mimochodem skutečně tak dobrá, jak zmiňoval. Trvalo mi snad dobrou půlhodinu, než jsem snědla všechno a potom jsem se cítila tak plná, že jsem byla zralá na odpolední siestu. Víčka se mi zase klížila a já pociťovala nedostatek spánku, který byl způsoben nejspíš mou noční můrou.

Batolila jsem se uličkami Saint Tropez a připadala jsem si jako tučňák, nebo jako těhotná paní, která si rukama mírně podpírá rostoucí bříško. „Babi, jsem plná k prasknutí…“ oddechovala jsem těžce a horký vzduch, který se snad vůbec nehýbal způsoboval to, že jsem si neustále otírala čelo a funěla.

„Neboj se, už pojedeme domů. Nechceš ledovou tříšť?“ babička najednou vystartovala ke stánku, ve kterém kolemjdoucím nabízeli přinejmenším třicet druhů osvěžující ledové tříště a táhla mě za ruku za sebou. Cítila jsem se tak plná, že bych do sebe už nedostala ani kapku tekutin, které jsem však v tomhle horku potřebovala k přežití. Nebyla jsem zvyklá na takové vysoké teploty.

O chvíli později už jsme pomalu kráčeli zpět k parkovišti, abychom se vydali na cestu domů, zatímco já jsem spokojeně usrkávala z plastového kelímku ledovou tříšť, která mě mimochodem skutečně znamenitě osvěžila. Sice jsem se pořád cítila nafouklá jako žena ve čtvrtém měsíci těhotenství, ale aspoň mi nebylo tak horko.

„Tak jak se ti líbil dnešní výlet?“ zeptal se mě děda, když jsme se všichni nasoukali do Jeepu a pohodlně se usadili na kožených sedadlech. Motor s tichým předením naskočil a my se vydali podél pobřeží, které bylo lemováno honosně vypadajícími domky a hotely. „Užila sis to? Se svými starými prarodiči?“ hlasitě se zasmál a babička se k němu ihned přidala.

„Užila jsem si to až moc. Divím se, že jsem vůbec došla až k autu…“ odpověděla jsem pobaveně a zírala jsem přitom na cestu před námi, která se pod náporem horkého vzduchu vlnila jako vodní hladina. Dlaní jsem si setřela drobné kapičky potu z čela a když jsem se znovu zadívala na cestu, vyjekla jsem zděšením.

Přímo na čelní sklo mohutného Jeepu se řítila bílá holubice. Děda jel celkem rychle, ta holubice to nemohla přežít a přesto se nevyhla nebezpečí, které jí hrozilo. Jako ve zpomaleném filmu jsem sledovala každý pohyb jejích křídel a zkracující se vzdálenost mezi jejím tělem a čelním sklem našeho auta. Hlas vzadu v mé hlavě na mě křičel: proč děda nezastavuje?

„ZASTAV!!!“ zařvala jsem z plných plic a zavřela jsem oči, abych se nemusela dívat na ten hrůzný obraz, jako se holubice doslova rozplácne na předním skle. Ruce jsem si přitiskla na uši a modlila se, abych neslyšela ten náraz. Jediné, co jsem však slyšela, bylo prudké dupnutí na brzdu a hlasité kvílení pneumatik.

„Co se děje, Elizabeth!“ zakřičel děda a otočil se obličejem na mě. „Co to mělo znamenat? Co se děje?“ když svraštil čelo, naskočily mu na něm ustarané vrásky, které se stále prohlubovaly, jak se děda mračil víc a víc.

„Tys ji neviděl?“ zeptala jsem se ho, hlas mi přeskočil. Srdce mi tlouklo jako splašené, jako bych se probudila z další noční můry. Tupě jsem zírala před sebe, přímo na čelní sklo, ale žádná holubice tam nebyla. Žádná krev, žádná stopa po nárazu. Přidušeně jsem vykřikla a v očích pocítila pálení, jak se mi slzy draly z očí.

„Koho jsem měl vidět?“

„No přece tu holubici…“ namítla jsem a pátravě se rozhlížela kolem, jestli tam skutečně nikde neleží drobné tělo mrtvého ptáka. Výraz v dědově tváři však nasvědčoval tomu, že zřejmě žádnou holubici neviděl. Pohledem jsem rychle střelila k babičce, která se tvářila spíš vyděšeně, než nevěřícně. Neviděli to, ani jeden z nich. Nic neviděli.

„Jsi v pořádku, drahoušku?“ zajímala se babička. Tak moc jsem si přála jí odpovědět, že jsem naprosto v pořádku, ale to jsem nebyla. Byla jsem vyděšená, zaskočená a měla jsem obrovskou chuť brečet, ale v pořádku jsem rozhodně nebyla. Namísto odpovědi jsem jen zamručela a odvrátila se od ustaraných obličejů svých prarodičů. Opřela jsem se tváří o okénko a silou vůle potlačovala křik.

Auto se znovu dalo do pohybu a já zavřela oči. Přemýšlela jsem nad tím, co se před chvílí stalo, ale vůbec mi to nedávalo žádný smysl. Nevěděla jsem, jak si to logicky, nebo jakkoli jinak vysvětlit. Mohlo se snad stát, že jsem na krátký okamžik upadla do nějakého mikrospánku a zdál se mi jen sen, že se na nás bezhlavě řítí holubice? Nebo to snad mohlo být něco jako šestý smysl, nějaká předtucha toho, že se stane něco zlého? Nebyla to vidina budoucnosti? Nějaká vize…?

Lámala jsem si s tím hlavu po zbytek cesty domů, během které se už nikdo z nás neodvažoval promluvit jediné slovo. Tížila mě představa, že si o mě mí prarodiče budou myslet, že jsem se snad zbláznila a potřebuji lékařskou pomoc. Možná to ale přeci jen byl důsledek toho, že jsem byla unavená. Kdo ví…

Křupání štěrku na příjezdové cestě mě donutilo si uvědomit, že jsme doma. Tichý zvuk motoru docela ustal, děda vytáhl klíčky ze zapalování a nastalo snad to nejhorší ticho v mém životě. Bylo to ticho naplněné starostmi, obavami a neznámým druhem strachu, který ve mně rostl stále víc a víc. Ozývalo se jen pomalé, vyrovnané oddechování. Napadlo mě, že bych to měla být já, kdo tohle mlčení prolomí, ale nebyla jsem si tak úplně jistá, co bych vlastně měla říct.

„Tak…“ začala jsem pomalu, hlas se mi třásl na každé slabice. „… já si nejspíš půjdu lehnout. Omluvte mě.“ nevím, jestli zrovna tohle bylo to nejlepší, co jsem měla říct, ale rozhodně to bylo to nejlepší, na co jsem se v téhle chvíli vzmohla.

Doslova jsem vypadla z auta a vtáhla jsem do plic velké množství kyslíku, které jako by mě trochu probudilo, otevřelo mi oči. Vběhla jsem do domu a když jsem vybíhala po schodišti do patra, ve kterém byl můj pokoj, schody jsem brala po třech, abych se co nejdříve mohla svalit na postel a začít brečet. Cítila jsem se tak slabá, bezvýznamná a… divná.

Prudce jsem za sebou třískla dveřmi, jediným pohybem skopla boty a položila se na postel. Hlavu jsem si schovala pod měkký polštář a nechala slzy, aby ze mě odplavily všechen ten strach a zmatek, který mne naplňoval, jako jed píchnutý rovnou do žíly. Cítila jsem, jak mi napětí stoupá do hlavy a můj mozek se dožaduje rozumného vysvětlení toho, co se stalo.

Začalo to tou noční můrou, napadlo mě. Pokračovalo to dnes ráno při snídani, když jsem na malý okamžik měla pocit, jako by mě někdo sledoval. A vyvrcholilo to incidentem s holubicí, která tam vlastně ani nebyla. Nebo snad byla?

Lexie. Problesklo mi hlavou.

Zcela automaticky jsem se natáhla pro svou tašku a překotně hledala mobil. Potřebovala jsem si s ní promluvit, chtěla jsem slyšet její názor na celou tuhle věc, i za cenu toho, že mě odsoudí a bude si myslet, že jsem blázen. Lexie pro mě vždycky měla pochopení, věřila mi a byla ke mně upřímná. Právě teď jsem potřebovala vědět, co si o tom myslí. Víc než kdy jindy jsem toužila po tom, slyšet její hlas.

Jak jsem tak přehazovala obsah své tašky, ve snaze najít telefon, narazila jsem na její dárek, který byl stále zabalený v dárkovém papíru. Nebyl čas ho rozbalit. A nebude ani teď. Teď jsem potřebovala zavolat Lexie.

„Ach, Liso! Konečně ses ozvala! Dělala jsem si o tebe starosti!“ slyšela jsem, jak z jejího hlasu sršela úleva, že mě slyší.

„Lexie!“ bylo to spíš vydechnutí, zašeptání. Spadl mi obrovský kámen ze srdce, že není jen součástí mé fantazie, ale skutečně existuje. Ne jako ta holubice z dnešního dopoledne.

„Děje se snad ně…“ zeptala se mě a najednou její hlas byl ustaraný. Nenechala jsem ji však ani dopovědět otázku.

„Musím ti něco říct…“ zamumlala jsem. Na krátký okamžik jsem zaváhala, možná bych jí to vůbec říkat neměla. Ale někomu jsem to říct musela. A komu jinému, než mé nejlepší přítelkyni, kterou jsem považovala za sestru? Se zavřenýma očima jsem jí vypověděla snad všechno, co bylo nějakým způsobem zvláštní a nevysvětlitelné. Noční můrou počínaje, holubicí konče. Když jsem domluvila, její reakce byla okamžitá.

„Liso, to bude tím časovým posunem. Vysvětlovalo by to tu tvoji záhadnou únavu. Únava pak vysvětluje to, že jsi viděla něco, co tam vlastně ani nebylo. Lidé vidí spoustu věcí, když jsou unavení. A ta noční můra… to se přece stává každému. Noční můry se ti můžou zdát každou noc, ale jen někdy je prožíváš naplno a pamatuješ si je. Tohle je tvůj případ. Prostě to byl jen zlý sen…“

„Dobře, když to říkáš.“ oddechla jsem si. Lexie si nemyslela, že bych se snad pomátla nebo tak něco. Její slova mě uklidnila natolik, že jsem se málem začala smát sama sobě. A to jsem si myslela, že se ze mě stává blázen! „Lex, děkuju.“ řekla jsem jí a myslím, že můj hlas zněl opravdu dojatě.

„Liso, kdyby se z tebe stál blázen, tak já jsem Panenka Marie.“ hlasitě se zasmála do telefonu. „Doufám, že si to tam užiješ. Tady je hrozná nuda. Do školy zbývají necelé dva týdny, ale já už se teď děsím toho, jak to zvládnu. Mamka s taťkou jeli za strejdou Johnem, takže jsem na noc pozvala Melissu…“ Lexie zřejmě potřebovala nutně dohnat dobu, kterou jsme spolu nemluvily, a tak jsme si povídaly déle jak půlhodiny. Tohle bude pěkně tučný účet za telefon.

Když jsme se konečně rozloučily, měla jsem na krajíčku. Lexie mi chyběla víc, než jsem si zpočátku uvědomovala. Zaklapla jsem telefon a položila ho na jeden z nočních stolků.

Ihned jsem se cítila lépe. Nezabývala jsem se hloupými teoriemi, že jsem možná blázen nebo nějaká čarodějnice, která vidí, co se stane. Moje nejlepší kamarádka mi poskytla celkem slušné argumenty, které mě přesvědčily o tom, že jsem zkrátka jen unavená. A já jsem jí věřila, možná jsem si hluboko v duchu přála, aby měla pravdu. Nejdůležitější pro mne však bylo, že mi Lexie věřila a nevysmála se mi. To bylo hlavní.

Veškerý strach, obavy a zmatek jako by se ze mě vytratily, stejně jako se vytrácí mlha nad zemí. Byla jsem uvolněná, moje nálada rapidně rostla k lepšímu, ale stejně jsem se nemohla ubránit pocitu, že jsem ospalá. Proto jsem neváhala ani chvíli, shodila jsem tašku z postele a rychle si přes sebe přetáhla saténovou přikrývku, která báječně chladila v takovém horku, jaké panovalo všude kolem.

Usnula jsem téměř okamžitě a vzbudila jsem se až druhý den krátce před polednem.

Kapitola třetí

Následující týden uběhl na mé poměry až velmi rychle a já s hrůzou zjistila, že za pouhých šest dní se vracím do školy a o tomhle luxusu a vyspávání, si můžu nechat jen zdát. Ach, počkat! Když už jsme u těch snů… od první noci v tomto domě se mi nezdála další noční můra. Vlastně, nezdálo se mi vůbec nic a pokud náhodou ano, tak si nic z toho nepamatuji. Nevím, jestli to je dobře nebo ne.

Každopádně s prarodiči to bylo pár dní po incidentu s holubicí velmi těžké. Ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si vzpomenu, jak se na mě pokaždé dívali, když jsem vstoupila do stejné místnosti jako oni a pokaždé, když se o něčem bavili a já se náhodou mihla kolem, mluvit přestali. Jen mě sledovali ustaranýma očima, což mi vůbec nebylo příjemné.

Celé hodiny jsme vydrželi sedět v jednom pokoji, ale dělali jsme, jako kdybychom o sobě navzájem ani nevěděli. Začínalo mi to pěkně lézt krkem, obzvlášť to, že mě přehlíželi. Nevím, co se jim honilo hlavou, ale jejich přítomnost mi časem začínala být nepříjemná. Nezůstávala jsem s nimi v jednom pokoji, snídaně a obědy jsem si nechávala nosit od Daily až přímo do pokoje na terasu a jen výjimečně jsem scházela dolů.

Jednou, když jsem se odhodlala po třech dnech sejít dolů, jsem je zaslechla, jak spolu tiše diskutují nad sklenkou nějakého koňaku. Vím, že se to nedělá, ale dřepla jsem si na jeden schod a několik minut je poslouchala. Lépe řečeno, šmírovala jsem. Ale touha dozvědět se, co si to šeptají, ve mně zvítězila. Samozřejmě, že mluvili o mě.

„Nevím… možná je přece jen nemocná.“ pronesl děda tichým, avšak obavami podbarveným hlasem a nepřítomně kroužil v ruce skleničkou. Díval se přitom z okna na zahradu, nejspíš na západ slunce. „Daila říkala, že moc nemluví. Skoro nejí. Dolů nesešla už tři dny a očividně jí to nevadí. Možná se uzavřela docela. Měli bychom poslat pro psychologa, co ty na to, Mariano?“ na okamžik spočinul pohledem na babičce, která taktéž zírala ven.

„Francisi, nemyslím si, že se zbláznila. Sám jsi přece říkal, že to je zcela jistě způsobené časovým posunem. A taky, zvyká si na nové prostředí. Zvyká si na nás. Potřebuje jen trochu času. A  ke všemu je tady sama, bez své nejlepší přítelkyně. To je nepochybně důvod k tomu, aby se uzavřela před okolním světem. Je to svým způsobem její způsob, jak se vyrovnává se samotou.“ kdybych se neschovávala na schodišti, nejspíš bych zahvízdala a obdivně babičku poplácala po zádech. Byla to celkem slušná teorie.

„Pořád přemýšlím nad tím odpolednem, kdy viděla tu holubici…“ zasnil se děda a usrkl koňak. „Viděla jsi výraz v jejím obličeji. A to jak křičela… pořád mi v uších zní ta věta… ‚ty jsi ji neviděl?’…“ otřásl se a znovu si loknul. Babička se nakrčila v křesle, jako by snad měla dostat nějakou ránu.

„Je to naše vnučka, Francisi. Měli bychom za ní stát, ať je pravda jakákoliv.“ řekla zamyšleně. Poté se oba odmlčeli. Nevím, jak dlouho to hrobové ticho vládlo, ale už jsem se začínala potichu sbírat k odchodu zpět do svého pokoje, když děda promluvil. Jeho hlas zněl jako z jiného světa… jako by stál na opačném konci vesmíru.

„Pokud ji to do dvou dnů nepřejde, zavoláme psychologa.“ řekl rozhodně a vstal. Babička ho očima pronásledovala, dokud nezašel do kuchyně a pak najednou vyprázdnila celou svou sklenici. Se znechuceným výrazem se otřásla, odložila sklenici a vykročila do zahrady. Já zůstala sedět na schodech jako opařená.

V tu chvíli jsem dokázala myslet jen na jediné, jak odsud utéct a co nejrychleji se dostat za Lexie. Věděla jsem ale, že útěk je téměř nemožný a navíc, Lexie by mě za takovou věc nikdy nepochválila. Tak jsem jen zatnula zuby, otočila se na patě a znovu se zabouchla ve svém pokoji, který se pro mne stal dokonalým a především klidným útočištěm.

Na psychologa nakonec nedošlo. Dobře jsem si uvědomovala, co by návštěva psychologa způsobila. Sesypala bych se jako domeček z karet, brečela bych a nejspíš bych byla i nepříčetná, což by jen potvrzovalo dědovu teorii, že jsem se zbláznila. A tak jsem se začala chovat jako poslušná vnučka, pravidelně jsem s prarodiči obědvala, snídala a večeřela. Trávila jsem s nimi skoro celé dny a na příhodu s holubicí se zapomnělo.

Trávit čas s prarodiči sebou však přinášelo i značné nedostatky. Například, stále jsem ve svém pokoji neměla k dispozici notebook s internetem, což viditelně omezovalo můj kontakt s Lexie. Sice jsem jí občas napsala, párkrát jsme si i zavolaly, ale neozývala jsem se jí tak často, jak jsem při svém odjezdu slibovala. A to mě trápilo.

„Liso, děje se něco? Vážně si o tebe začínám dělat starosti. Mamka se každý den ptá, jestli ses mi ozvala a já jí pořád říkám, že si voláme skoro pořád! Když se mě zeptá, jak se ti tam líbí, pořád opakuju jen to samé. Nenuť mě jí lhát…“ stěžovala si, když jsem jí po dlouhé době zavolala. Zkousla jsem si ret a zadívala se na plazmovou televizi, kde zrovna dávali nějaký dokument o vesmíru.

„Já se polepším, slibuju.“ nejraději bych přísahala, klidně vlastní krví. Opravdu jsem se cítila mizerně při pomyšlení na to, že ji zanedbávám. „Bylo to tady celkem těžké. Představ si, že děda na mě chtěl poslat psychologa!“ snažila jsem se znít pobaveně a vzrušeně, ale když jsem si vzpomněla, jak u toho děda vypadal vážně, do smíchu mi zrovna moc nebylo.

„Páni! To snad nemyslíš vážně?“ zeptala se a já poznala, že jsem nadhodila něco, co ji skutečně zajímá. „Řekni mi všechno! Chci slyšet detaily…“ zasmála jsem se a barvitě jí popisovala, jaká panovala mezi mnou a prarodiči atmosféra. Řekla jsem jí, že už několik dní máme tichou domácnost a že pokaždé, když vejdu do místnosti, hovor ustane.

„…nakonec jsem se ale začala chovat slušně a jak se zdá, děda mi odpustil i tu holubici. Každý den někam jezdíme, ale skoro vůbec jsem nebyla na pláži. A v pokoji pořád nemám ten notebook!“ zaúpěla jsem a plácla sebou na postel.

„Kolik že ještě zbývá dnů?“ zeptala se. Překvapila mě náhlá změna tématu. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co po mě vlastně chce vědět. No samozřejmě, ptala se mě na to, jak dlouho ještě potrvá naše odloučení.

„Ještě týden.“ odpověděla jsem sklíčeně. Na jednu stranu se mi po Lexie hrozně stýskalo, ale na stranu druhou mi tady nic nechybělo. A vidina toho, že se vrátím do školy, se mi ani trochu nezamlouvala. „Jenom týden.“ opravila jsem se a společně jsme se zachichotaly.

„Vážně tu je bez tebe nuda. Dokonce i mamka s taťkou nevědí, co mají dělat.“ posteskla si.

„Já se teda rozhodně nenudím.“ zamumlala jsem neutrálním tónem. „Projeli jsme snad celý jih Francie. Babička mě pořád nutí jezdit s ní na nákupy. Je to dost šílené!“

„Ach Liso… závidím ti.“ zamručela.

„Co prosímtě?“ vyprskla jsem smíchy. „Závidíš mi to, že mě prarodiče považovali za blázna? Nebo mi závidíš spoustu těch obchodů, které jsem s babičkou prolezla?“ škádlila jsem ji.

„Ty obchody, samozřejmě.“ ujistila mě a rozesmála se. „A taky se těším na to, co jsi mi přivezla.“

„Těšíš se oprávněně. Až to uvidíš, podlomí se ti kolena!“ což nebylo tak daleko od pravdy. Lexie jsem nakupovala jen samé krásné věci, které bych asi sama sobě nekoupila, ale byla jsem si jistá, že jí se to bude zamlouvat. S penězi jsem si nemusela vůbec dělat hlavu, babička a její kreditní karty za mě obstarávaly veškeré finance.

„Liso, musím končit. Mamka chce pomoct s něčím na zahradě, ale oba tě s taťkou pozdravují.“ souhlasně jsem zamručela a pak jsme se rozloučily. To byl náš poslední telefonát, který se uskutečnil už před dvěma dny.

Vrátila jsem se zpět do reality a přetočila se na druhý bok. Úkosem jsem pohlédla na zelený budík na mém nočním stolku a naštvaně jsem zabručela. Bylo půl jedné ráno a já za žádnou cenu nemohla usnout. Zkoušela jsem snad všechny možné prostředky, jak přivodit spánek co nejrychleji. Počítala jsem ovečky, ale došla jsem jen k osmnácti, pak mě to přestalo bavit. Otevřela jsem okna, aby sem proudil čerstvý vzduch, ale to taky nepomohlo. Skopávala jsem ze sebe peřinu, natřepávala si polštář, ale nemělo to žádný efekt. Dokonce ani zírání do stropu déle jak přes hodinu mě nedonutilo zavřít oči.

A pak, když už jsem byla celá zoufalá, přišlo náhlé vnuknutí. Lexin dárek. Ona přece říkala, že až budu mít dlouhou noc, mám si to přečíst. Myslím, že právě teď je na to vhodná chvíle.

Svalila jsem se z postele, až to trochu zadunělo a popadla jsem svou tašku, kde už přes týden byl uschován právě onen dárek. Neměla jsem to srdce říct Lexie, že jsem se ještě nedostala k tomu, abych ho rozbalila. Přehrabovala jsem ve všem tom nepořádku, papírcích, lescích na rty a osvěžujících sprejích a usoudila jsem, že by si tahle taška zasloužila občas nějaký ten úklid. Po několika minutách jsem však našla to, co jsem tak usilovně hledala.

Vítězoslavně jsem vytáhla balíček a lehla si s ním do postele. Natáhla jsem se k lampičce a rožnula ji. Místnost se ihned zaplavila matným světlem, které ale bylo dostačující pro čtení knihy. Větřík příjemně profukoval francouzskými okny, když jsem strhávala balicí papír z malé knížečky. Připadala jsem si jako malé dítě sedící pod vánočním stromečkem, rozbalující dárky.

Na postel vypadla drobná knížečka ve staré kožené vazbě, která sotva držela pohromadě. Vypadala velmi staře a opotřebovaně, z čehož jsem usoudila, že ji Lexie koupila někde v antikvariátu. Já jsem ale odjakživa milovala staré věci a tahle knížka přímo volala po tom, abych ji otevřela a začala číst. Neváhala jsem tedy dlouho a opatrně, tak abych ji nepoškodila ještě víc, jsem knihu otevřela na první stránce.

Okraje stránky byly celé zažloutlé, papír působil velmi křehce, takže jsem měla strach vůbec se dotknout jednotlivých listů. Stránky byly posázeny drobným úhledným rukopisem od shora až dolů. Knížka sama o sobě nebyla zase tak tlustá, ale takhle malé písmo… to mi nejspíš bude nějakou dobu trvat. Přesto jsem se zhluboka nadechla, podepřela si hlavu jednou rukou a pustila se do čtení…

Tam, kde začíná jiný svět a kde neexistuje nic jiného, kromě zla, temnoty a strachu z nadcházející noci, žije už několik století muž, který se ve dne schovává ve stínech a začíná žít s příchodem noci. Nechceš- li být součástí tohoto světa, dál nečti a zahoď tuhle knihu. Protože s nocí přichází smrt…

Zaklapla jsem knížku a zalapala po dechu, který jako by mi uvízl hluboko v hrdle. Nedalo se říct, že bych snad měla strach, ale přesto na mě ta slova zapůsobila a zanechala ve mně hluboký dojem. Ani nedokážu popsat, jak jsem se v tu chvíli cítila. Bylo to zvláštní…

Protože s nocí přichází smrt…

V duchu jsem se zasmála sama sobě, jak snadno jsem se těmi slovy nechala vyvést z míry, a tak jsem znovu sáhla po knize. Přiznám se ale, že když jsem ji brala do ruky podruhé, projelo mnou zvláštní tušení a nebyla jsem si tak úplně jistá, jestli dělám dobře. Toužila jsem se však dozvědět, co tak hrozného se tam bude psát a proč bych měla knihu zahodit, nechci-li se stát součástí onoho temného světa. Zvědavost nade mnou zvítězila.

Byl čistokrevný, což se v našem světě cenilo, ale i tak neměl nikdy klid. Byl výjimečný tím, co všechno dokázal. Byl jedinečný svým půvabem, přirozenou krásou a nespoutaností svých zelených očí. Jmenoval se Daniel.

Zatím nic děsivého, pomyslela jsem si a tak trochu si oddechla. Nevím, jestli zrovna dnes v noci byla vhodná doba na čtení hororových příběhů, ale stejně jsem pokračovala dál, bez ohledu na to, jaký to bude mít dopad na můj spánek. Pokud se mi ovšem vůbec podaří usnout.

Daniel se narodil před mnoha lety a již od ranného dětství projevoval neskutečné nadání, které bylo v jeho světě zcela unikátní. Na každém kroku z něj vyzařovala síla a energie, když jste byli v jeho blízkosti, museli jste se cítit dobře. Přenášel na vás klid, pohodu a štěstí. Jak už to tak ale bývá, společnost, ve které se pohybovali jeho rodiče i on sám, na něm nemohla nezanechat následky. Oslavou jeho devatenáctých narozenin začalo období, kdy se Daniel měnil ze dne na den, z hodiny na hodinu. Jeho duše ztrácela světlo a dobro, které mu zbývalo, i když předem propadl zatracení.

Nejspíš tě napadá, jak tohle všechno mohu vědět. Nemám pravdu? Nu, odpověď je vcelku jednoduchá. Já jsem byl jeho nejlepší přítel…

Popadla jsem drobnou knížku a zkoumavě ji otáčela na světle, jestli někde nespatřím jméno autora. Dívala jsem se na ni ze všech stran, kontrolovala jsem první i poslední stránky knihy, ale nic co by napovídalo jménu autora, jsem nenašla.

Lámala jsem si hlavu nad tím, z jakého období tahle knížka(nebo spíš deník?) asi pochází. Bylo zajímavé, že sotva jsem přečetla půl stránky, v hlavě jsem měla snad stovky otázek, na které jsem chtěla dostat odpovědi. Musela jsem znát odpovědi. Nejvíc mne asi trápila otázka týkající se člověka, který tohle napsal. Další otázky byly směřovány na Daniela. V jakém žil světě? Co znamenalo to, že byl čistokrevného původu? Jak se projevovalo jeho nadání? Čím byl tak výjimečný ve svém světě? Proč se ve dne ukrýval ve stínech? Co to všechno znamená…?

Z množství těch dotěrných otázek, které mi v hlavě bzučely jako hejno sršňů, se mi zatočila hlava. Tak strašně moc jsem chtěla ve čtení pokračovat, ale nejspíš mne konečně zastihl tak vytoužený spánek. Několik dalších minut jsem však očima přejížděla po obsahu první stránky a zkoumala autorovo písmo. Nebyla jsem schopna odtrhnout od té malé věci oči.

Chce se mi spát. Problesklo mi hlavou a jako ve snách jsem donutila svou levou ruku, aby knihu zaklapla a položila ji na noční stolek. Byl to podivně osvobozující pocit.

Unaveně jsem se položila zpět do polštářů a zadívala se otevřenými okny ven. A tam, na kovaném zábradlí mé terasy, seděla bílá holubice a dívala se… přímo na mě. Je vůbec něco takového možné? Její velké modré oči v té tmě zářily a upíraly svůj pohled na mně. Ani se nepohnula, když jsem unaveně přehodila nohy přes pelest a posadila se na posteli. Je obvyklé, aby holubice měly modré oči???

Na paměti mi ihned vytanuly vzpomínky na mou malou příhodu s holubicí. Není tohle náhodou ta stejná holubice, která se bezhlavě řítila přímo na čelní sklo našeho auta? Určitě ne. Zamítla jsem ihned a divoce zatřásla hlavou, až mě vlasy šlehly přes tváře. V jejím pohledu ale bylo něco podivného… znepokojovalo mě to.

Vstala jsem a došla k otevřeným oknům. „Kšá!!!“ zasyčela jsem na ni, ale ona vypadala, jako by snad byla jen mramorová a ani se nepohnula. „Vypadni odsud!“ zakřičela jsem znovu, ale opět se nic nestalo. Ten pohled… nesnesla jsem to. Jako by mi snad nahlížela do duše, jako by mě mohla prohlédnout. Prudce jsem škubla okny a urychleně je zavřela. Ani mě nepřekvapilo, že holubice seděla na zábradlí jako přikovaná.

Pomalu jsem couvala zpátky k posteli a sledovala ji, jak tam sedí bez jakéhokoli náznaku pohybu. Když jsem si přes sebe přetahovala saténovou přikrývku, nemohla jsem si pomoct… kde já jenom ty modré oči viděla?

Předešlá únava, jako by se společně s mým odchodem z postele vypařila. Nemohu říct, že jsem se snad cítila vyspaně, ale nepřipadala jsem si smrtelně unavená. Byla jsem bdělá, plně jsem vnímala, ale jedna část mého já toužila po spánku. Proto jsem se natáhla k lampičce a chystala se ji zhasnout, když v tom holubice hlasitě zamávala křídly- bylo to jako lopatky vrtule u helikoptéry- a vznesla se. Udiveně jsem sledovala, jak odlétá pryč a ztrácí se mi z dohledu.

Spočinula jsem pohledem na zemi, kde dopadalo tlumené světlo z lampičky a osvětlovalo ji. Ztuhla jsem v okamžiku, kdy se něco temného mihlo pár centimetrů vedle mé postele, něco jako stín. Srdce se mi strachy rozbušilo a já raději zhasla. Pokud tam něco bylo, nechtěla jsem to vidět. Křečovitě jsem tedy semkla víčka k sobě a zalezla si pod peřinu, takže mi čouhalo jen čelo.

Nic tam nebylo, jsi jen unavená, přesvědčovala jsem sama sebe. Stejně bych ale přísahala, že jsem tam na zemi viděla temný stín…

Kapitola čtvrtá

Poslední noc v domě mých prarodičů se neodvratně blížila a já si smutně povzdechla. Stála jsem zrovna před velkým zrcadlem v koupelně a uhlazovala jsem si sukni zbrusu nových šatů, které mi babička pořídila speciálně pro tenhle večer. Snažila jsem se nahodit upřímný úsměv, ale to, co jsem vykouzlila na rtech se úsměvem ani nedá nazvat.

Odjakživa jsem neměla ráda velké slavnosti, večírky, oslavy a podobné události, kde se schází spousta lidí, které jsem nikdy neviděla. Dnešek bude přesně takový. Prarodiče si pozvali snad všechny své přátele s rodinami z celé Francie, aby mě mohli představit a náležitě se se mnou rozloučit. Na moje protesty nikdo nereagoval. Všechno bojkotování téhle maškarády bylo úplně zbytečné. Babička si prosadila svou a večírek zařídila.

„Možná bychom ty vlasy mohly vyčesat nahoru a pár pramenů nechat volně. Co vy na to?“ zeptala se mě Daila a různě si pohrávala s mými vlasy, aby zjistila, jaký účes se nejlépe hodí k šatům. „Nebo je vyžehlíme a necháme je rozpuštěné…“ přemýšlela nahlas.

„Vyžehlené budou fajn.“ Zamručela jsem a bezmocně spustila ruce podél těla. Daila se otočila na patě a vyběhla z koupelny. V posledních dnech se mi zdálo, že se snad na ten večírek těší víc, než babička s dědou. Každý den jsem zkoušela šaty a hodiny jsme trávily v koupelně plánováním toho, jak se učešu a nalíčím. Někdy byla Daila neodbytná.

Myslím ale, že jsem se s ní celkem spřátelila. Já jsem ji považovala za přítelkyni, která mi dokázala naslouchat a když jsem potřebovala pomoc, šla jsem za ní. Byl to ale typ kamarádky, o které vlastně vůbec nic nevíte. Nikdy jsme nemluvily o ní, pořád se jenom vyptávala na mě a na Lexie. Tohle všechno bych ještě překousla, ale to, že mi pořád vykala mě vyvádělo z míry a i když jsem jí několikrát nabízela tykání, rázně ho odmítala.

„Tak jdeme na to?“ přihnala se zpátky ke mně s žehličkou na vlasy v ruce. Téměř neznatelně jsem pokývala hlavou a otrocky se posadila na židli. „Musíte se tvářit přirozeně. Usmívejte se. Je to přece váš večírek! Babička vám nepoděkuje, když se na její hosty budete mračit.“ Otočila jsem se na ni s útrpným pohledem a raději nic neříkala.

„Nemám ráda večírky. A navíc, jsem hrozně unavená. Vidíš ty kruhy pod očima? Takhle ani nemůžu mezi lidi.“ Povzdechla jsem si. S těmi kruhy jsem měla naprostou pravdu. Ani si nepamatuji, kdy jsem se naposledy skutečně vyspala. Noc co noc mě pronásledovala stejná noční můra, jako první noc v tomto domě. Měla jsem na sobě ty stejné šaty, stála jsem ve stejné ulici a stejný hlas opakoval mé jméno. Pak jsem běžela nekonečnou ulicí…a pak jsem se probudila.

„To máte z toho, že pořád čtete tu knížku.“ Pokárala mě a přísně na mě pohlédla svýma modrýma očima. Vždycky, když se na mě takhle dívala, přepadl mě pocit náhlé úzkosti, myslela jsem, že snad vyletím z kůže. Její oči mě probodávaly jako dvě ostré dýky a já se krčila na židli. Samozřejmě, že Daila věděla všechno o tom, co dělám. Každý večer, když za mnou přišla, nachytala mě s knihou, kterou mi darovala Lexie. Pokaždé jsem ji rychle musela schovat do nočního stolku a pak, když odešla, jsem ji zase vytáhla a četla dál.

V podstatě jsem se nedozvěděla vůbec nic nového o tom, kdo přesně byl Daniel. Příběh se totiž stočil k jeho rodičům, ale stejně mi nebyla objasněna ani jedna z otázek, které mě tak trápily. Vím jen, že Daniel byl šarmantní, mocný a několik století starý. Jeho rodiče byli velmi uznávanými autoritami a v jejich světě byli známí asi jako dnes Brad Pitt.

„Asi máš pravdu. Na chvíli bych si ve čtení měla dát pauzu.“ Řekla jsem nepřítomně a poslušně seděla na židli, zatímco mi Daila narovnávala vlasy. „Jsem potom tak unavená, že vidím hlouposti. Temné stíny, holubice…“ od srdce jsem se zasmála a úkosem pohlédla na Dailu, která se ani nepousmála. Místo toho na mě hleděla s přísným výrazem ve tváři, rty pevně semknuté do tenké linky. Ten její pohled mě vážně děsil…

„O takových věcech se nežertuje. Pokud vidíte stíny, něco není v pořádku. V dávných dobách, když lidé potkávali stíny, znamenalo to jediné…“

„Co?“ vyhrkla jsem nedočkavě.

„Smrt.“ Hlesla tiše a já sebou škubla. „Vidět stíny není dobré, Liso. Pokud je vídáte, smrt je blízko. Pokud s tím nic neuděláte, budou vás pronásledovat na každém kroku a nakonec si pro vás přijdou.“ Neochladilo se najednou nějak moc? Hrůzou mi vstávaly všechny chloupky na těle, na zátylku jsem pociťovala nepříjemný pocit mrazení. Tohle téma se mi ani trochu nezamlouvalo.

„A to, že vidím holubici je normální?“ nadhodila jsem další otázku, i když jsem se předem obávala odpovědi. Zamyslela jsem se nad tím a uvědomila si, jak často jsem ji vídala. Každý večer seděla na zábradlí mé terasy, každé ráno při snídani seděla na stejném stromě, pokaždé jsem na sobě cítila její pohled. Její oči mě děsily stejně, jako pohled Daily. „Mám pocit, že mě snad sleduje. Je všude, kde jsem já. A pořád se na mě tak dívá, jako by mi mohla nahlédnout až do duše…“

„Víte, čeho je bílá holubice znamením?“ zeptala se Daila a odložila žehličku na umyvadlo. Stoupnula si přede mě a ruce si založila na prsou. Jen jsem pokrčila rameny. Daila se pokřiveně usmála a přešla k oknům, takže jsem viděla jen její záda. „Bílá holubice byla odjakživa znamením dobra, poslem dobrých zpráv. Holubice nás má chránit před vším zlým, temným. Když jste pod ochrannými křídly holubice, nic se vám nemůže stát.“

„Jak tohle všechno víš?“ zajímala jsem se a pomalu jsem došla až k ní. Otočila se na mě a po tvářích jí přejel podivný náznak spokojenosti.

„Holubice neznamená zlo. Stíny jsou zlo. Nedovolte holubici, aby od vás odlétla.“ Neodpověděla na mou otázku. Zdálo se mi to, nebo mluvila jen v samých hádankách? Nechápavě jsem zírala do jejích modro fialových očí a v tom mě napadlo něco šíleného. Tuhle nezvyklou barvu očí jsem už viděla, vídávala jsem ji každý den, každé ráno a každý večer. Nesnášela jsem pohled těch modrých očí na svém obličeji…ta holubice!

Holubice s nezvykle modrýma očima.

„Dailo, to ty ji za mnou posíláš!“ vydechla jsem překvapeně a měla jsem co dělat, aby mě to náhlé zjištění nesrazilo na kolena. O pár kroků jsem před ní ucouvla a srdce se mi dralo z hrudi. „Posíláš za mnou tu holubici. Chceš, aby mě sledovala. Chceš mě dovést k šílenství, že ano?“ pocítila jsem pálení v očích a věděla, co bude následovat. Než jsem stačila cokoliv udělat, první slzy se vyhouply zpoza mých dlouhých řas.

„Nerozumím vám…“ zašeptala smutně a sklopila zrak, až se jí řasy otřely o tváře. Ustoupila jsem o dalších několik kroků, až jsem se dlaněmi zapřela o stěnu za zády. Svezla jsem se na chladnou zem a nespouštěla z ní oči. Proč jen mi to nedošlo dřív? Dívala jsem se do Dailiných očí každý den, stejně jako do očí té holubice a neviděla jsem to, co bylo zřejmé.

„Má stejné oči. Ta holubice. Taky se na mě dívá stejně jako ty.“ Odsekávala jsem jednotlivé věty, protože mě stálo značné úsilí zachovat si chladnou hlavu. „Jak to, že má stejné oči? Vysvětli mi to, Dailo!“ neléhala jsem na ni a dívala se, jak pomalu zvedá obličej.

„Holubice není zlo!“ zakřičela směrem ke mně, ruce měla volně podél těla, pěsti pevně zaťaté. Vůbec nic jsem nechápala a ona se zřejmě neměla k tomu, aby mi to jakkoliv vysvětlila. Otevřela pusu, nejspíš mi chtěla ještě něco dalšího říct, ale pak se hbitě otočila a vyběhla z místnosti. Slyšela jsem třísknutí dveří do jejího pokoje a pak hlasité vzlyky. Bylo mi na nic.

O půl hodiny později, když jsem se dala relativně do pořádku, jsem scházela na botách s vysokým podpatkem z masivního schodiště. Slyšela jsem, že místnost pode mnou už šumí veselým hovorem, a tak jsem se křečovitě usmívala. Když jsem vstoupila do světel pokoje, hovor na okamžik ustal a já se začervenala jako rajčátko, když se na mě upřely pohledy všech přítomných. Bolestně se mi sevřel žaludek. Přála jsem si jen jediné, aby tenhle večer co nejrychleji skončil.

„Tak to je ona, naše vnučka Elizabeth!“ zvolal děda z plných plic a se skleničkou šampaňského zamířil ke mně. U paty schodiště mi nabídnul rámě a společně jsme prokličkovali k malému hloučku starších lidí, kteří se něčemu hlasitě smáli. Trochu se mi ulevilo, když se hovor kolem nás znovu rozproudil. Už jsem se necítila jako nějaká atrakce.

To, co se odehrávalo následující hodinu, mi opravdu lezlo krkem. Děda s babičkou mě pořád tahali za ruku k dalším a dalším lidem, které mi představovali a já se musela usmívat na všechny strany, pronášet zdvořilostní fráze, připíjet si snad s každým člověkem v místnosti. Myslela jsem si, že snad každým okamžikem exploduju.

Když jsem si snad posté přiťukávala na zdraví a na úspěchy s jedním starým pánem, rozhodla jsem se co nejdříve vytratit do zahrady a trochu se projít po čerstvém vzduchu. Možná bych mohla jít na pláž, nebyla daleko od domu. S omluvným úsměvem jsem opustila svého společníka, jehož jméno jsem si ani nepamatovala(stejně jako jména všech ostatních), rozhlédla jsem se, jestli prarodiče nejsou nikde poblíž a zcela nepozorovaně vyklouzla do zahrady.

Byl to krásný pohled. Kmeny vysokých palem a dalších stromů byly obaleny stovkami světélek, která matně osvětlovala okolní zahrady a v zahradní fontáně probublávala křišťálově průzračná voda. Ihned jsem k ní zamířila, smočila si ruce a pak si je přiložila na tváře, které doslova hořely. Neměla jsem pít tolik šampaňského, pomyslela jsem si.

Vyndala jsem si sponku z vlasů, které jsem měla smotané do drdolu a nechala je, aby se mi rozprostřely na ramena. Vdechovala jsem čerstvý vzduch, který mi pročišťoval hlavu a odháněl špatné myšlenky na Dailu a všechno, co se stalo v koupelně. Uklidňovala jsem se tím, že zítra odjedu a Dailu už nejspíš neuvidím, stejně jako tu holubici. Všechno bude tak jak má být…

„Večírek tě moc nebavil, že?“ za zády se mi nečekaně ozval pobavený mužský hlas. Mírně jsem sebou trhla a musela si dlaň přiložit na srdce, protože jsem měla pocit, že se chystá opustit mé tělo. Uvědomila jsem si, jak často mi tady zběsile bušilo srdce a zasmála jsem se tomu. „Moc šampaňského, co?“ zeptal se neznámý a uchechtl se.

„Jo. Hrozně moc šampaňského.“ Přitakala jsem a natáhla k němu ruku. „Jsem Lisa…totiž, Elizabeth.“ Opravila jsem se automaticky. Nějak jsem si nezvykla, že lidé tady mi říkají Elizabeth.

„Chris.“ Představil se mi neznámý muž a místo potřesení rukou, které jsem očekávala, si přitáhl mou dlaň k ústům a zlehka mě políbil na hřbet ruky. Zachichotala jsem se a když  pustil mou dlaň, pozorně jsem se zadívala do jeho obličeje.

Lehce zvlněné světlé vlasy rámovaly jeho jemně tvarované tváře, na kterých se při úsměvu vytvářely roztomilé dolíčky. Obočí měl stažené do jedné linky, což se k jeho laskavé tváři a růžovým rtům příliš nehodilo. Když zjistil, jak si ho prohlížím, hlasitě se zasmál a odhalil tak přitom dokonale bílý chrup. Podívala jsem se mu do očí a zjistila, že jsou… modré?! Můj přihlouple spokojený úsměv trochu povadl a já si vzpomněla na všechno s Dailou a tím pitomým bílým ptákem.

„Něco se ti nelíbí?“ mírně naklonil hlavu na stranu a zamračil se. Nejspíš si myslel, že problém je někde v něm, ale kdyby jen věděl, že mám pocit, jako by mě na každém kroku pronásledovaly něčí modré oči! Zavrtěla jsem hlavou a mávla nad tím rukou. „Jen tvoje oči mi někoho připomínají.“ Zamumlala jsem a nervózně odvrátila pohled na jednu z palem.

„Tak…kam si měla namířeno, než jsem tě vyděsil?“ zeptal se a šibalsky na mě zamrkal.

„Chtěla jsem se projít na pláž. Potřebovala jsem na vzduch. Tam vevnitř jsem se cítila jako v kleci.“ Kývla jsem hlavou směrem k domu, odkud se ozýval hlasitý smích a zpěv. „Nemám ráda večírky a už vůbec ty lidi, které tam potkám. Nepamatuji si ani jméno nikoho z nich.“ Svěsila jsem ramena a vzhlédla, když jsem slyšela, jak se směje.

„Tohle znám. Kdysi mě večírky bavily, považoval jsem to za jistou výhodu, pít alkohol zadarmo, užívat si s dívkami, které nejspíš už nikdy neuvidím. Postupem času mě to ale omrzelo a teď se takovým příležitostem spíš snažím vyhýbat.“ Dal si ruce do kapes a mírně se začervenal. Měla jsem chuť se tomu zasmát, ale nechala jsem to být. Jeho pozornosti to však neušlo. „Jo, červenám se. Neměl bych ti tady říkat, jak jsem si užíval s holkama, když jsi taky holka a ke všemu tak hezká holka!“ společně jsme se zasmáli.

„A proč jsi dnes tady, když se večírkům vyhýbáš?“

„Musel jsem se přijet podívat na krásnou vnučku Mariany a Francise Miltonových.“ Řekl tónem, který naznačoval ‚copak to není dost jasné?‘ a převrátil oči v sloup. „Tady v Saint Tropez se nic neudrží v tajnosti. Zbohatlíci každý čtvrtek pořádají společenské posezení, kde se diskutuje snad o všem. Zrovna když mě na jedno posezení moje drahá matinka vytáhla, mluvilo se o tobě. A proto jsem tady.“

„Taky se počítáš mezi zbohatlíky?“ zamračil se a přistoupil ke mně blíž. Sklonil se k mému uchu a mě ovanula vůně jemné kolínské. „Nerad se tím chlubím, ale naše rodina je tady v Saint Tropez nejznámější a nejváženější. Takže asi ano, jsem zbohatlík.“ Na kůži mě zašimral jeho teplý dech. Hlasitě jsem polkla a musela zatřást hlavou, abych se vzpamatovala.

„Takže…“ odkašlala jsem si a rozpačitě přešlapovala z nohy na nohu. Pohrávala jsem si přitom se sukní svých šatů a nevěděla, co bych dál měla říkat. Pohledem jsem na okamžik spočinula na nízkém keři, stojícím jen pár centimetrů za Chrisovými zády. Málem jsem v ten okamžik vyjekla. Vlastně by mě vůbec nemělo překvapovat, že na jedné košaté větvi vznešeně seděla bílá holubice a podobně jako já, i ona přešlapovala na místě. Zase na mě tak divně zírala. Potřebovala jsem vypadnout.

„Půjdeš se mnou na pláž?“ zeptala jsem ho a snažila se přitom o klidný hlas.

„Velmi rád.“ Souhlasil a nabídl mi rámě. Pak jsme vykročili a bok po boku kráčeli štěrkovou cestičkou pryč ze zahrady. Po několika minutách jsme došli k pěšině, která vedla dolů na pláž. Už jsem slyšela to uklidňující šumění moře a hned jsem se cítila lépe. Těžko říct, zda jsem se tak cítila díky šumění moře nebo díky Chrisově přítomnosti.

„Máš ráda americké filmy?“ zeptal se najednou a úplně mě vyrušil z přemýšlení. Snažila jsem se v té otázce najít nějakou spojitost s naší předchozí konverzací, ale nic jsem nenašla. Po chvíli jsem se vzpamatovala a zamyslela se nad tím.

„Asi ano, když žiju v Americe. Proč se ptáš?“ zasmál se a se vzrušeným výrazem v obličeji mě chytl za ruku. Sundal si boty a hodil je někam za hlavu. „Ty jsi blázen, víš to?“ nevěřícně jsem na něho hleděla a nevěděla, co to má znamenat.

„Jo, lidi to říkají často.“ Mrknul na mě a kleknul si k mým nohám. „Nebolí tě z těch podpatků nohy?“ otevřela jsem pusu a pak ji zase zavřela. S povzdechnutím jsem zavřela oči a pustila se ho. Sehnula jsem ke kotníkům a rozepla si řemínky od bot. Když jsem se vyzula, vzala jsem boty do ruky a pobaveně na něj mrkla. Oplatil mi pohled a znovu mě chytil za ruku.

Písek na pláži byl ještě teplý, když jsme utíkali podél moře a hrozně se smáli tomu, jak mi ze všeho toho šampaňského hoří uši a tváře. Pak jsme se zastavili u hromady mořem obroušených kamenů a posadili se na ně.

„Proto jsem se ptal na to, jestli máš ráda americké filmy. Teď si na jeden tak trochu zahrajeme.“ Nejspíš si všiml, jak nechápavě se tvářím. „Budeme se dívat na hvězdy. Odsud jsou nejkrásnější. V amerických filmech, když jdou dva milenci na pláž, sami, v noci…dívají se na hvězdy. Velká romantika…“ vyprskla jsem smíchy.

„Ale my nejsme milenci.“ Namítla jsem.

„Co není může být.“ Řekl jen a zaklonil hlavu. Napodobila jsem ho a s otevřenou pusou civěla na tmavě modrou oblohu, která byla poseta hvězdami, jako by to snad byly nějaké diamanty na saténu. S Chrisem jsem v tu chvíli zapomněla snad na všechno, co mě doteď trápilo a jediné, nad čím jsem přemýšlela bylo, kdy ho zase uvidím, až tenhle den skončí.

Kapitola pátá

Z pláže jsme odcházeli těsně před východem slunce. Chris mi ovinul paži kolem pasu, protože jsem potřebovala oporu. I když jsem se ze všech sil snažila udržet oči otevřené, můj boj s nesnesitelnou únavou byl předem prohraný. Doslova jsem se nechala odtáhnout až domů, ani jsem nezpozorovala, kdy Chris odešel, což mě celkem rychle probralo. Hledala jsem ho v zahradě, ale už tam nebyl. Došourala jsem se tedy k zadním dveřím domu a chtěla jsem co nejrychleji zalehnout do postele, i kdyby to mělo být jen na hodinu. Jenže…

„Kampak, mladá dámo?“ nadskočila jsem o pár čísel nad zem. Při tónu dědova hlasu mi na těle naskočila husí kůže a já se instinktivně nakrčila jako malé dítě, které provedlo něco špatného. „Kde jsi byla celou noc?“ vyštěkl podrážděně a hbitě vyskočil z koženého křesla, ve kterém strávil nejspíš celou noc, soudě podle temných kruhů pod očima.

„Omlouvám se. Byla jsem na pláži s Chrisem.“ Děda vypadal, že na mě každou chvíli začne křičet, ale při vyslovení Chrisova jména se mu na rtech objevil spokojený úsměv. „Vážně mě to mrzí! Ale ten večírek byl tak nudný! Vypila jsem dost šampaňského a potřebovala jsem na vzduch. Pak jsme se potkali v zahradě u fontány a šli jsme spolu na…“

„S Chrisem, říkáš?“ zeptal se mě a veškerý vztek a zloba z jeho hlasu byla ta tam. Rozpačitě jsem přikývla a unaveně sebou plácla na sedačku. „S Chrisem… tak to poněkud mění situaci. Ale stejně jsi nám o tom měla říct. Babička si dělala velké starosti.“ I když se tvářil přísně, věděla jsem, že se na mě nezlobí.

„Promiň.“ Zahuhlala jsem zahanbeně a nechala klesnout víčka. Lehla jsem si, schoulila se do klubíčka a téměř okamžitě jsem usnula.

„Elizabeth, tak vstávej! Musíme jet!“ babiččina hubená ruka se mnou třásla ze strany na stranu a já jen neochotně zabručela. V žádném případě mi tenhle kratičký spánek nemohl vynahradit celou noc, a tak jsem oči odlepila jen velmi neochotně. Samozřejmě se to neobešlo bez hlasitých projevů. „Elizabeth Lintonová, jestli okamžitě nevstaneš, přísahám že…“ kousavý babiččin hlas mě po značné námaze donutil vstát.

„Jenom si zajdu zabalit.“ špitla jsem chraplavým hlasem. Babička mi ale řekla, že nic takového nebude potřeba, protože Daila se o všechny mé věci postarala a kufry už naložila do dědova Jeepu. V duchu jsem si oddechla, alespoň o jednu starost míň.

„Nechceš se s ní rozloučit, než odjedeš? S Dailou?“ pobízela mě. Teoreticky bych se s ní měla jít rozloučit, přece jen jsem ji považovala za jakousi kamarádku, ale byla tu ta věc s holubicí. Nedokázala jsem se přes to přenést, navíc když jsem ani nevěděla, jak to doopravdy je. Skutečně dlouho jsem rozmýšlela nad tím, jestli za ní mám jít nebo ne. „Potěšilo by ji to.“ Dodala ještě babička, když viděla, jak váhám.

„Fajn.“ Odsekla jsem jí, možná až trochu přehnaně a vyběhla jsem po schodech nahoru. Když loučení, tak ať ho alespoň mám co nejdříve za sebou. Myslím, že pro nás obě to tak bude nejlepší. Lehce jsem zaťukala na dveře jejího pokoje a čekala, až mi přijde otevřít. Když se mezi dveřmi objevil její obličej, měla jsem nutkání se jí zeptat, co se stalo. Tváře měla celé oteklé, oči rudé od pláče a celá se třásla. Slova mi uvízla hluboko v krku.

„Jen jsem se přišla rozloučit.“ Řekla jsem opatrně a natáhla k ní ruku. Zlehka stiskla mou dlaň a v ten okamžik se stalo něco moc podivného. Stála jsem ve dveřích, ale dívala jsem se jejíma očima na sebe samu. Cítila jsem nesnesitelnou úzkost, zklamání, ale také panický strach o dívku, která se právě přišla rozloučit. Jako bych věděla, že se jí stane něco zlého a já už ji dále nemohla ochránit. Že se stane něco zlého mě samotné.

„Holubice neznamená zlo. Nedovolte jí, aby od vás odlétla.“ Těmito slovy jako by mě probrala ze zvláštního transu a pustila mou dlaň. „Nečtěte jeho příběh. Zabije vás to.“ Modré oči se jí zableskly a pak mi přibouchla dveře těsně před nosem. Stále jsem se vzpamatovávala z toho divného a nevysvětlitelného zážitku. Nechápala jsem vůbec nic z toho, co mi řekla. A dnes jsem se tím ani nechtěla zabývat.

Vrátila jsem se zpátky k babičce, která na mě už čekala s mou taškou a společně jsme zamířily k autu stojícímu na příjezdové cestě. Děda mi podržel dveře a já nastoupila. Celou cestu k soukromému letišti v Saint Tropez jsem nepromluvila ani jediné slovo, ignorovala jsem dotazy prarodičů a jen nepřítomně zírala na ubíhající domy kolem. Už brzy budu doma, se svou nejlepší přítelkyní a na všechny ty zvláštní věci, které se tu kolem mě děly, rychle zapomenu.

Loučení s prarodiči zdaleka neprobíhalo tak poklidně, jak jsem si myslela. Děda hrozně rychle mrkal a neustále potahoval, babička slzy nedokázala zamaskovat, a tak plakala, až se jí rozpíjela řasenka. Když mě snad po osmé naposledy objali, usadili mě do letadla a omluvili se mi, že nemohou letět se mnou. Nejspíš bych brečela, možná by mi i vadilo, že mě nechají letět samotnou, ale dneska mi bylo všechno tak nějak jedno. Přála jsem si jen jediné, být konečně s Lexie.

Když jsme se vznesli do vzduchu, pohodlně jsem se uvelebila na jedné ze sedaček a jen tak jsem odpočívala. Přemýšlela jsem nad tím, co všechno z Francie mi bude chybět. To teplo, šumění moře, písečné pláže, luxus, ve kterém jsem dva týdny žila. Co mi však chybět nebude, byla bílá holubice. Spadl mi kámen ze srdce, když jsem si uvědomila, že v Americe nebude žádný pták, který by mě sledoval na každém kroku.

Nejspíš jsem byla tak zahloubána do myšlenek na Francii, že jsem na pár hodin usnula. Když jsem se potom celá zmatená probudila, zrovna jsme přistávali na soukromém letišti v San Diegu, kde na mě už měl čekat taxík, který mě dopraví domů. Vzrušením jsem málem nadskakovala a byla jsem štěstím bez sebe, že konečně budu s Lexie.

Když letadlo poklidně dosedlo na zem, popadla jsem svoji tašku ze sedačky a rychle jsem se hnala ven. Jen jsem křikla slova díků směrem k pilotovi, který mě bez úhony dopravil přes Atlantik a už jsem sbíhala po schůdcích k poslíčkovi, který s namáhavým funěním tahal mé kufry. Byla jsem v tak dobré náladě, že jsem mu jeden kufr doslova vytrhla z ruky a nesla ho sama. Poslíček se na mě díval jako na blázna, ale nic neříkal.

„Dobrý den. Vy jste Lisa Lintonová?“ zeptal se mě jeden muž s knírkem zrovna ve chvíli, kdy jsem vyšla z letištní haly. Jen jsem přikývla a domyslela si, že tohle je zcela nepochybně můj zachránce, který mě odveze domů za Lexie. „Tak jdeme! Ať jste rychle doma.“ Zamrkal na mě a převzal si ode mě kufr. Poslíček však stále smýkal má dvě zbývající zavazadla, ale já se neobtěžovala mu s nimi jakkoliv pomáhat.

„No jo! Tak honem nasedněte!“ řidič taxíku se na mě zářivě usmál a já skoro naskočila na zadní sedadlo. Mezitím poslíček s řidičem zápasili s mými zavazadly a snažili se je nacpat do kufru auta. Nervózně jsem vyťukávala prsty melodii ze Simpsonových a kousala si spodní ret. Tetelila jsem se blahem, že zase konečně budu doma se svou Lexie a jejími rodiči. Už aby to bylo! „A vyrážíme!“ zvolal vítězoslavně řidič, nasedl dovnitř a už jsme jeli směr domov.

„Jak jste mě poznal?“ zeptala jsem se řidiče, když jsme stáli na křižovatce, která byla jen několik bloků od mého domu. „Babička s dědou si vás snad objednali speciálně pro mě?“ zažertovala jsem. Když jsem však viděla, že se řidič potutelně usmívá, došlo mi, že takhle to skutečně bylo. „No…teda! Oni jsou vážně neuvěřitelní!“ žasla jsem.

„Jsme staří známí. Kdysi jsem je vozil ulicemi San Diega. Jezdili za vámi, když jste ještě byla mrňous. Proto jsem vás poznal. Ukazovali mi vaše fotky a posílají mi je dodnes. Jsem něco jako jejich osobní taxikář.“ Společně jsme se zasmáli. „Vypadáte, že snad každou chvíli zkolabujete, je vám dobře?“ zeptal se mě ustaraně.

Podiveně jsem svraštila obočí. Zahlédla jsem jeho pohled v zrcátku a dost mě překvapila změna v jeho výrazu. Už se neusmíval a na čele mu naběhly hluboké vrásky. Byla jsem velice zmatená. Před krátkým okamžikem jsme se ještě společně smáli a teď se mě ptá, jestli je mi dobře? Možná jsem byla unavená, to ano, ale necítila jsem se nijak zvlášť špatně. „Promiňte?“ nechápavě jsem zakroutila hlavou.

„Já…bylo to…“ koktal rozpačitě a já si všimla, jak se mu po tvářích rozlézá ruměnec. „Na okamžik jsem viděl váš obličej bílý jako křídu. Vlastně ani ne bílý, spíš šedý. Takový…jako by jste…jako by jste snad byla…mrtvá.“ troubení za námi ho přinutilo se znovu rozjet. Otáčel hlavou ze strany na stranu, až se mu prošedivělé vlasy vlnily kolem obličeje. „Omlouvám se. Nejspíš jsem viděl jenom nějaký záblesk světla. Mrzí mě, že jsem vás vyděsil.“ Jeho slova ke mně doléhala z obrovské dálky.

Měla jsem chuť začít křičet a pěstmi mlátit do čehokoliv, jen abych ze sebe dostala všechen ten vztek a snad i strach. Bílá jako křída? Jako kdybych byla mrtvá? Co se to k čertu se všemi děje? Ale on přece říkal, že to byl jen špatný záblesk světla. To se snad stává ne? Nic to neznamenalo, vůbec nic. Jen světlo šálilo jeho zrak. Uklidňovala jsem se po celý zbytek cesty k našemu domu, kde na mne už čekal uvítací výbor.

„Děkuju, že jste mě dovezl domů.“ Snažila jsem se znít mile a vděčně, ale výsledek nestál za nic. Řidič se na mě jen smířlivě zašklebil a vyndal mi kufry z auta. Nechtěl ani zaplatit, sotva se rozloučil a už zmizel za rohem ulice. V tu chvíli mě málem k zemi srazilo drobné tělo mé přítelkyně, které se teď pro mě stalo smrtelnou zbraní.

„Jsi doma! Jsi doma!“ volala pořád dokola Lexie a hubičkovala mě přitom na tváře. Hlasitě jsem se tomu smála a nechala se od ní pořádně zmačkat jako papírová kulička. „Liso, to je tak fajn, že jsi zpátky!“ zaječela na celou ulici, až hejno ptáků sedících na stromě odlétlo pryč. S těmito slovy mi zároveň vlepila mlaskavou pusu na čelo a odstoupila ode mě, abych se mohla přivítat i s jejími rodiči. Byla jsem doma…

„Vypadáš unaveně, Liso. Ale jsme moc rádi, že už ses nám vrátila.“ Jak ráda jsem objala Jenny, která pro mne byla vždy milující matkou! „S Lexie to bylo nesnesitelné! Nutila nás s Rogerem zpívat karaoke, jíst popcorn a pít colu.“ Zašeptala mi do ucha a neubránila se přitom smíchu. Soucitně jsem se na ni zašklebila a spěchala obejmout Rogera.

„Vnučka bohatých Lintonových se nám vrátila domů!“ zazpíval a zvedl mě několik čísel nad zem, pak se se mnou několikrát zatočil a políbil mě na tváře. Zní to jako dokonalá idylka, že? Ale musím říct, že přesně takové to s nimi bylo. S mou rodinou.

Lexie mě popadla za ruku z jedné strany, Jenny z druhé a už mě táhly dovnitř domu, samozřejmě přitom ševelily o všem, co se tady za dva týdny mé nepřítomnosti stalo. Nadšeně jsem je obě poslouchala a stačilo jen abych ve hodných okamžicích souhlasně zamručela, pokývala hlavou a nebo naopak vyjádřila nesouhlas. Skutečně mě všechny tyhle předměstské drby zajímaly, ale myšlenky mi stále běhaly jiným směrem…k Francii, holubici, Daile a řidiči taxíku. Měla jsem hlavu jako dýni, která jen čeká na to, až praskne. Ale přesto jsem si vyslechla naprosto všechno, co jsem zameškala.

„Liso, jdi se trochu prospat.“ Řekl mi Roger, když jsem si zrovna v kuchyni nalévala hrnek horké čokolády. I když venku bylo kolem dvaceti stupňů, horká čokoláda mě vždycky dokázala spolehlivě uklidnit, a přesně to jsem potřebovala. „Vypadáš unaveně. A ty dvě ukecané ženské ti budou muset dát na chvíli pokoj.“ Pokynul hlavou směrem k obýváku a mrknul na mě. Byla to velmi lukrativní nabídka, jít si lehnout a ze všeho se prostě vyspat. Nechtěla jsem ale přijít o čas s Lexie a Jenny. „Tak běž! Já je nějak zabavím!“ víc říkat nemusel.

Popadla jsem hrníček za ouško a oběhla obývák z druhé strany. Popadla jsem narychlo svou tašku přes rameno a vyběhla po točitých schodech do dalšího patra, kde jsme s Lexie měly pokoje. Byl to skvělý pocit, cítit zase vůni svého pokoje, svých věcí a být tam, kde jsem to milovala. Ihned jsem si lehla na postel a naházela na sebe všechny polštáře, které jsem v pokoji měla. Pak jsem se podívala kolem. Všechno bylo na svém místě.

Houpací křeslo stálo pod oknem, psací stůl byl zaházený knihami, skříně přetékaly nepořádkem, dveře do koupelny, kterou jsme měly s Lex společnou, byly otevřené. A dveře spojující naše pokoje byly na klíč zamčené. Nejspíš sem nikdo nechodil, po celé dva týdny, kdy jsem byla pryč.

Spokojeně jsem zavřela oči a vychutnávala si ten sladký pocit z toho, že jsem zpátky. Ne že by se mi u prarodičů nelíbilo, ale znáte to, doma je doma. Když jsem se dostatečně vyválela ve své neustlané posteli, seskočila jsem dolů a otevřela okno dokořán. Ze své tašky jsem vyhrabala Lexinu knížku, posadila se s ní do houpacího křesla a kolena si přitáhla k bradě. I když jsem byla unavená, chtěla jsem číst dál a konečně se o něm něco dozvědět. Potřebovala jsem vědět, co byl Daniel zač.

Dost bylo povídání o jeho rodičích, nemyslíš? Je na čase se dozvědět celou pravdu, konečně odhodíme pečlivě pěstované masky a odhalíme děsivá tajemství, kvůli kterým bys tuhle knihu neměl číst, ať jsi kdokoliv. Pamatuj na má slova, s nocí přichází smrt…

Zrovna jsme se s Danielem vraceli z oslavy narozenin jednoho velmi starého lékaře z města. V jejich světě byl starý, v našem světě jeho věk devadesát let nic neznamenal. Společně jsme se smáli tomu, jak hloupě to zní. Devadesát let. Proti starým jedincům z naší rasy byl tenhle lékař ještě mladíček. Stejně jako já a Daniel. Byli jsme ještě mimina, zcela závislí na svých rodičích. Alespoň, naši rodiče si to mysleli.

Uskakovali jsme světelným kuželům, které na zem vrhaly vysoké lampy a smáli jsme se na celé kolo. Daniel se ale najednou zarazil, vždycky byl bystřejší a měl daleko vybroušenější smysly, než já. Popadl mě za rukáv saka a stáhl mě stranou od světel. Zády mě přimáčkl k chladné zdi cihlového domu a sám se postavil přede mě. Neměl jsem rád, když si hrál na neprůstřelný štít. Tohle byla vážně zlá doba…

„Co se děje?“ zeptal jsem se ho a snažil se ho odstrčit stranou. Nepostřehnutelně rychle se otočil, v obličeji ten děsivý výraz, který měl vždycky když byl rozzuřený nebo hladový a zavrčel na mě. „Tak jo. Už budu zticha.“ Tímhle jsem ho vždycky uklidnil. Nesnášel, když jsem moc mluvil a hloupě se vyptával. Podařilo se mi ale zachytit zvuky a poznal jsem, co se k nám blíží.

„Strážci.“ Zamumlal jen, když zpozoroval, že jsem je také zaslechl. „Nemůžeme s nimi bojovat. Nechtějí bojovat. Chtějí se na mě jen podívat. Jsou to novicové.“ Šeptal a hlas se mu třásl. Poznal jsem na něm, že se dlouhou dobu pořádně nenakrmil. Strážci pro něj představovali velké pokušení. Ale on by jim neublížil.

Strážci měli jeden jediný úkol, chránit místní lid a především děti před takovými, jako jsme byli my. Daniel a jeho rodina nebyli považováni za nebezpečí, ale našli se i tací, kteří je schválně provokovali a chtěli s nimi bojovat jen proto, aby jejich rodina byla vyhnána z města. Jeho rodiče patřili mezi zakladatelské rody tohoto města a sami se podíleli na ochraně smrtelných lidí. Samozřejmě pouze těch, kteří o to stáli. V místní společnosti se však našlo spoustu dobrovolných dárců, kteří ochranu nechtěli.

Dárci byli určeni pouze k jednomu účelu. Naše snídaně, oběd a večeře. Každý z rodu měl několik svých dárců, o které bylo velmi dobře postaráno. V paláci měli své vlastní pokoje, dostávali pestrou stravu, odpočívali a starali jsme se o ně tak, jak jsme chtěli, aby chutnala jejich krev. Někdo měl krev sladší, někdo měl krev s vyšším obsahem železa, což způsobilo jinou příchuť. Ale když jsme měli hlad, nehleděli jsme na kvalitu, ale na kvantitu.

„Ukážeš se jim?“ zeptal jsem se ho, když zatínal čelist a nedýchal. Daniel byl pro všechny tak trochu rarita, neobvyklý úkaz přírody. Jeho síla nespočívala pouze v jeho očích, v jeho schopnosti manipulace s lidmi a ostatními druhy, v jeho přirozeném půvabu, ale v tom, jak dokázal zacházet se všemi živly. Ovládal vodu, vítr, oheň a zem. Dokázal číst myšlenky a přesto se snažil působit normálně.

„Dnes ne. Jsem příliš hladový. Upír nezabije strážce, pamatuješ?“ ta slova mi opakoval snad každý den, kdy jsme na nějakého strážce narazili. „Jdeme domů.“ Zamumlal a oči mu znovu potemněly. Rudé zorničky na mě svítily ze tmy.

„Ale jak půjdeme domů? Musíme projít kolem nich…“ namítl jsem tiše. On jen protočil oči v sloup. „Chyť se mě. A pořádně, ať zase nemáš závrať.“ Věděl jsem, že za jiné situace by vyprskl smíchy, ale nemohl se prozradit. Asi se ptáš, co se chystal udělat. Rád si pohrával s větrem a rád tvořil menší vzdušné víry. Vždycky stočil proud vzduchu do spirály a pak do ní vběhl. A samozřejmě, já s ním. V tom víru jsme se pak točili, dokud jsme se nedostali na bezpečné místo. Vždycky mi z toho bylo špatně…

Zaklapla jsem knížku tak prudce, až mi vylétla z ruky a dopadla na zem. Poničená vazba utrpěla další zranění, ale to mě tak moc netrápilo. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem přečetla. Jak snadno jsem se dostala od nudných pověstí o jeho rodičích až ke zjištění, že Daniel a jeho přítel byli nejspíš upíři!

Namátkou jsem pohlédla oknem na ulici a zamrazilo mě, když jsem zjistila, že na nebi svítí hvězdy. Skutečně jsem četla tak dlouho? Vždyť to nemohlo být déle jak deset minut! Rychle jsem sáhla na kliku u okna a s hlasitým třísknutím ho přibouchla. Byl to podivný pocit, nevědět, co jste vlastně dělali tak dlouho, i když vám to připadá jako pár minut. Rychle jsem se tedy oblékla do pyžama a šla si lehnout. Zítra je první den školy, potřebovala jsem se trochu prospat.

Když jsem si přes sebe přetahovala peřinu, na protější stěně se mihl stín nějaké postavy. Zakryla jsem si dlaněmi pusu, abych nevykřikla a schovala se pod peřinu. Srdce mi bilo jako o závod a dlaně se mi klepaly hrůzou…

Kapitola šestá

Probudila jsem se s úsměvem na rtech, i když jsem si vůbec nedokázala vzpomenout, co se mi zdálo. Nechtěla jsem nad tím ale přemýšlet, a tak jsem si jen vychutnávala ten skvělý pocit blaženosti. V pokoji vládlo mírné poklidné přítmí, které mi napovídalo, že ještě není čas vstávat a začít se připravovat do školy. Mohla jsem tedy dál odpočívat a vychutnávat si poslední okamžiky volnosti. Za pár hodin to začne nanovo…

Překulila jsem se na opačný bok a na krátký okamžik ztuhla uprostřed pohybu. Když jsem ji spatřila, jak si tam poklidně leží na zemi s rozevřenými stránkami, měla jsem chuť tu knížku popadnout a vyhodit ji oknem ven rovnou na ulici. Jediné, co mi v tom zabránilo bylo to, že se mi nechtělo vylézt z postele. Teď ti to zachránilo život, pomyslela jsem si hořce a odvrátila od ní pohled.

Nechápala jsem, kde se ve mně najednou vzaly takové silné emoce vzteku a nenávisti. I když chuť, vyhodit tu věc pryč z domu, byla velmi silná, v duchu jsem moc dobře věděla, že kdybych ji vyhodila, nejspíš bych pro ni zase rychle zašla. Na jednu stranu; něco nevysvětlitelného, co mě k tomu příběhu táhlo každý večer, mi nedovolilo, abych se knížky zbavila. Na druhou stranu jsem ji nechtěla číst dál, protože jsem dostávala strach. I když je to jenom jedna hloupá knížka, naprosto normální fantasy. Kolik knih o upírech již bylo napsáno? Snad stovky, možná dokonce i tisíce. A tahle je prostě jen další z nich…i když mi přijde v něčem jiná. Víc skutečnější a reálnější!

Navíc mě tak nesnesitelně zajímal Daniel a jeho příběh! Chtěla jsem, vlastně jsem z celého srdce doufala, že se co nejdříve dozvím všechna jeho tajemství. Když jsem se nad tím zamyslela, nedokázala bych se té knihy zbavit. Poutala mě k ní zvědavost obrovských rozměrů a zároveň mě lákalo to, že jsem při jejím čtení měla větší strach, než kdykoli jindy. Byla jsem si jistá, že to nebyla obyčejná knížka. Nemohla být…

„Hej, Liso! Vstávej!“ Co? Co se děje? To už jsem zase usnula? Zmateně jsem kolem sebe rozhodila rukama a zamžourala do rozespalé tváře své nejlepší přítelkyně. Vlasy měla rozčepýřené všemi směry, oči ještě lehce zarudlé a otlačené tváře. Pohled na ni mi připomněl, že dnes je první den školy. Letní prázdniny definitivně skončily. „No tak, ty ospalče! Zvedni-ten-svůj-zadek!“ slova poslední věty důrazně odsekávala a mlátila mě přitom polštářem.

„Lex! Přestaň…“ zamručela jsem protivně a schovala se pod peřinu. Lexiino neodbytné bouchání polštářem do hlavy, stahování peřiny a hlasitý křik mě ani tak nedonutilo vylézt z postele. Když viděla, že všechny její pokusy jsou marné, poraženě povzdechla. Vykoukla jsem na ni zpod peřiny a viděla ji, jak stojí s rukama založenýma na prsou a hypnotizuje mou postel.

„Tak jo. Fajn. Posuň se kousek.“ Řekla tvrdým hlasem, ale já viděla, jak se jí lehce zatřásly koutky úst. Převalila jsem se na druhou půlku postele a nechala ji, aby si lehla vedle mě. Hlavu si opřela o loket a podívala se na mě. „Nejraději bych tam nešla. Prostě bych se na to vykašlala…“

„To je moje holka!“ zvolala jsem vítězoslavně a sledovala, jak se jí na rtech objevuje stále širší úsměv. Ani mě se do školy nechtělo, ale co jsem mohla dělat? Kdysi nám s Lexie nedělalo problém občas naschvál zaspat na celé vyučování nebo zničehonic onemocnět. Jenny už ale nebyla tak naivní a na tyhle naše chabé pokusy o ulívání se, by nám zcela jistě neskočila. Takže zbývalo jediné…vstát a vyrazit do školy.

„Když ti dám věci, které jsem ti nakoupila ve Francii, přemůžeš se a vstaneš?“ zeptala jsem se jí nevinně. Nejspíš by vypískla radostí a začala poskakovat po celém mém pokoji, ale překvapila mě. Sice jsem v jejím obličeji postřehla záblesk vzrušení a v očích jí pohrávaly jiskřičky nedočkavosti, ale připadala mi taková smutná. „Děje se něco, Lex?“ zavrtěla hlavou, ale s touhle odpovědí jsem nebyla ochotna se smířit.

„Lexie, tak mi řekni, co se stalo? Máš nějaké problémy?“ znovu zavrtěla hlavou a pohledem směřovala někam za moje záda. Pomalu ale jistě to ve mně začínalo vřít. „Zlobíš se snad na mě? Nebo tě naštvala máma? Nebo jsi tak smutná, protože jdeš do školy?“ střílela jsem od boku. Z mého hlasu šlo slyšet naštvání.

„Liso…tobě se ten můj dárek nelíbil? Myslela jsem si, že tě to potěší…“ zalapala jsem po dechu a rychle seskočila z postele. Přiskočila jsem ke knížce, která se stále povalovala na podlaze a hbitě ji popadla do rukou. Zastrčila jsem si ji pod paži a přemýšlela, jak bych jí to měla vysvětlit. Lexie vlastně vůbec nevěděla o všech těch divných věcech, které se odehrály po zbytek mého pobytu ve Francii. A tahle kniha mi na klidu moc nepřidala. Obzvláště po včerejším večeru.

„Tak proto jsi takhle smutná? Trápí tě, že se mi nelíbil tvůj dárek?“ spíš jsem jí nevěřila. Jako by se snad někdy stalo, že by se mi dárek od ní nezamlouval. I když je pravda, že tohle byl nejneobvyklejší dárek, který jsem od ní kdy dostala. Souhlasně přikývla a posadila se na posteli. Smutně jsem se usmála. „Lexie, ale tak to není. Četla jsem si na zemi a pak jsem ji nechala položenou na zemi. To je všechno.“ Fajn, lhala jsem jí jako když tiskne. Zdálo se ale, že moje vysvětlení jí nepřijde ani trochu pochybné. Naopak, usmívala se tak, jak jsem si ji vždycky pamatovala.

„Tak v tom případě je to v pořádku.“ Vstala z postele a spěchala mě obejmout. „Tak a jdeme do školy.“ Znechuceně jsme se na sebe podívaly a pak se začaly pomalu ale jistě dávat do pořádku. Tyhle holčičí záležitosti, jako je líčení, česání a spousta dalších, mi hrozně chyběly. I když Daila Lexie v takových věcech slušně konkurovala.

O půlhodiny později jsme už vycházely z domu v džínách a tílku. Na rameni jsem měla přehozenou tašku, ve které byla uschovaná moje knížka. Lexie nevěděla, že si ji beru do školy. Vlastně jsem ani nechtěla, aby o tom věděla. Sice by si nemyslela, že se mi její dárek nelíbí, ale kdo ví, jestli by se mě nevyptávala, proč ji všude nosím sebou. Měla jsem tendenci pořád tašku osahávat, jestli ji stále mám na rameni a nikdo mi knížku nevyndal. Dost paranoidní, že?

Ve veselé náladě jsme kráčely po ulici a sluníčko nám příjemně svítilo do zad. K naší střední škole to od domu nebylo vůbec daleko a dnešní den přímo vyzýval k malé procházce. Pomalou chůzí jsme k budově školy obvykle dorazily tak do dvaceti minut. Zrovna jsem Lexie podrobně popisovala průběh večera, který jsem strávila s Chrisem, když mě zničehonic přepadl podivný pocit.

Prudce jsem zastavila a rozhlížela se kolem sebe. Jen okrajově jsem vnímala, že se Lexie zastavila společně se mnou a vyděšeně se dívala do mého obličeje, pohybujíc rty. Nejspíš se mě ptala, co se děje, ale já jsem ji neslyšela. Pátravě jsem se otáčela na všechny strany a hledala očima někoho nebo něco, co mě sleduje. Cítila jsem na sobě něčí pohled, cítila jsem jeho přítomnost…ale nikde jsem nikoho neviděla. Kromě sousedů a známých tváří.

Nikdo mě nesleduje. Nikdo tady není.

„…se děje? Liso!“ trhnutím jsem se vzpamatovala a vrátila se nohama zpátky na zem. Lexie třásla mými rameny a ve tváři se jí zračilo zoufalství. Pohlédla jsem do jejích očí a nedokázala jí odpovědět. „Co se děje? Do háje, Liso!“ zavřeštěla a pustila mě. Zajela si rukama do vlasů, zavřela oči a zuřivě cosi mumlala. Zvláštní pocit mě však stále neopouštěl. Naskočila mi husí kůže, zatočila se mi hlava a pocit zesílil natolik, až se mi zdálo, jako kdyby stál někdo vedle mě. Srdce se zbláznilo a krev mi tepala na spáncích tak zběsile, až to bolelo.

Jako kdybych měla nohy z betonu, nepohla jsem se ani v okamžiku, kdy se mi o rameno otřelo něco chladného. Pohlédla jsem tím směrem, ale nic tam nebylo, prostě vůbec nic. „Elizabeth, musíš mi pomoct.“ Mužský hlas se ozval těsně u mého ucha. Zaječela jsem a přitiskla si ruce na uši. Slyšela jsem hlasy, já jsem slyšela…jsem blázen. Prostě jsem se dočista zbláznila! Slyším hlasy…Chtěla jsem z plného hrdla začít volat o pomoc, ale copak by mě někdo pochopil?

Roztřásla jsem se tak, jako ještě nikdy ve svém životě. Okamžitě jsem popadla Lexie za paži a táhla ji dál ulicí. Moje kroky se s každým ušlým metrem stále prodlužovaly, až jsem nakonec téměř klusala. Lexie jsem vláčela za sebou a snažila se ignorovat její protesty a nadávky. Nedokázala jsem odhadnout, jak dlouho ještě vydržím potlačovat slzy. Už to v sobě nedokážu držet…nedokážu.

„Zbláznila jsem se.“ Vyhrkla jsem nahlas a zpomalila krok. Šla jsem teď těsně vedle Lexie, která se na mě nechápavě dívala. „Lexie, mám pocit, že mě někdo sleduje. V noci vídám stíny, slyším hlas…“ hlasitě jsem polkla a pevněji sevřela její paži. „Začalo to ve Francii. Ta holubice mě potom sledovala na každém kroku. Co když jsem teď blázen?“ poslední slovo jsem skoro zašeptala, protože jsme došly na parkoviště u hlavní školní budovy.

„Liso…“ řekla zoufale a položila mi dlaně na tváře. „Jsi unavená. To je celé. Já vím, že toho v poslední době bylo dost, ale ono to přejde. Už jsi doma a tady žádná holubice není. Potřebuješ se zase dostat do svého tempa, pak to bude v pohodě. A pokud něco, cokoliv, nebude v pořádku, tak máš přece mě. Ale prosím, netvrď o sobě, že jsi blázen. Protože ty nejsi!“ bylo tak snadné uvěřit jejím slovům, ale jak si tím mohla být tak jistá? Jak si tím já můžu být jistá?

„Víš co teď uděláme?“ špitla a zastrčila mi pramen uvolněných vlasů za ucho. Zavrtěla jsem hlavou a neubránila se pohledu přes rameno. Pak jsem zkontrolovala prostor i za Lexie, stále hledajíc nějaký důkaz jeho přítomnosti. Byl tam přece jeho hlas… „Půjdeme do školy a zapomeneme na tu scénu na ulici, ano? Přijdeme domů a ty se hezky prospíš, žádné čtení knížky, žádná hudba…prostě si odpočineš. Zůstanu s tebou a pak si promluvíme. Bereš?“ beze slova jsem přikývla.

I když jsme ve škole strávili pouze necelé dvě hodiny, stále jsem sledovala minutovou ručičku a vrtěla se na židli. Prsty jsem bubnovala do lavice tak rychle, až mi Lexie musela chytnout ruku a položila mi ji do klína. Začala jsem si tedy pohrávat s pramínkem vlasů a nevnímala nic z toho, co nám profesorka Cilletová říkala. Později se na to budu muset zeptat Lexie.

Belatrix Cilletová byla naší třídní profesorkou již od prvního ročníku na střední škole. Byla to vysoká hubená žena, měla něco málo kolem třiceti, po pás rovné blond vlasy a velké tmavě hnědé oči. Všichni jsme ji měli rádi, i když nám někdy přišla trochu zvláštní a podivínská. Z profesorského sboru však byla jedna z nejvlídnějších a nejpříjemnějších učitelů. Vyučovala biologii a latinu a já se na hodiny s ní nesmírně těšila. Dnes jsem se ale nedokázala soustředit na nic jiného, než na zírání z okna ven.

Připadalo mi to, jako bych snad ani nebyla součástí tohoto časového prostoru, jako kdybych sem nepatřila, jako by mi něco chybělo. Všechny starosti z nadcházejícího školního roku, který nepochybně bude opravdu dost náročný, se mi zdály vzdálené na stovky mil daleko. Škola se mi jevila jako vedlejší problém, naprosto nepodstatná součást mého života. Věděla jsem, že bych měla být jinde. Byla to taková intuice, náhlé uvědomění.

Nepatřím sem.

Ve stejné chvíli, kdy jsem si tenhle nesmírně důležitý fakt uvědomila, jsem svou pozornost zaměřila zpátky na třídu, ve které sedělo dvacet mých spolužáků včetně Lexie. Připadala jsem si tady zavřená jako ve vězení a uvědomila jsem si, jak jsem tady bezmocná. Někdo, ať už to byl kdokoliv, mě dnes ráno požádal o pomoc a já jsem mu nemohla vyhovět, dokud sedím tady. Nevěděla jsem, jak a komu mám vlastně pomoct, ale jedna moje část mi napovídala, abych to udělala hned.

Přihlásila jsem se. „Ano, Liso?“ zeptala se mě profesorka a přívětivě se na mne usmála. Na okamžik jsem zaváhala a pak jen přiškrceným hlasem řekla. „Paní profesorko, mohla bych prosím odejít? Necítím se vůbec dobře. Asi budu zvracet…“ hlavy všech přítomných se na mě otočily a jejich výrazy napovídaly tomu, že by nejraději utekli ze třídy, jen abych je nepozvracela.

„Ale jistě, jen jdi. Nechceš, aby tě doprovodila Lexie? Skutečně nevypadáš dobře.“ Němě jsem zavrtěla hlavou a neodvažovala se pohlédnout na svou nejlepší kamarádku, která mě sledovala svýma podezíravýma očima. Věděla jsem, že ona mi na to neskočila. Tušila, že je se mnou něco v nepořádku, i když si to nechtěla za žádnou cenu připustit.

„Děkuji, ale zvládnu to sama.“ Zamumlala jsem.

„Tak už jdi.“ Hlas měla podbarvený obavami. Když jsem vycházela ze třídy, ani koutkem oka jsem se na nikoho nepodívala. Klusala jsem vylidněnými chodbami a v hlavě vymýšlela nějaký plán. Neměla jsem se o co opřít, netušila jsem čí hlas to na mě dnes mluvil. Bylo to předem ztracené, povzdechla jsem si a opřela se zády o stěnu. Promnula jsem si oči a znovu, stejně jako při cestě do školy, jsem na své paži ucítila chladný dotek. Tentokrát jsem neucukla. Nezakřičela.

„Jdi domů. Pomoz mi se odtamtud dostat. Pomoz mi…“ hlas se zřetelně vzdaloval. Pak se mi všechny barvy slily do šedavého oparu a já běžela po hlavní ulici směrem k našemu domu. Nohy mě nesly samy, pohybovala jsem se zcela mechanicky jako robot. Mobil v tašce neustále vibroval, ale nezvedala jsem to. Teď je důležité, abych se dostala domů. Řekl mi, abych šla domů…

V naprosté tichosti jsem proklouzla dovnitř a ujistila se, že Jenny ani Roger se ještě nevrátili z práce. Dům byl prázdný. V kuchyni jsem si nalila sklenici studené vody a okamžitě ji vypila. Bylo mi divně. Předtím ve škole jsem profesorce lhala, ale teď mi skutečně začínalo být špatně. Musela jsem se dlaněmi zapřít o linku, abych neupadla, jak se mi zatočila hlava. Hučelo mi v uších, a tak jsem zavřela oči a snažila se klidně oddechovat. Když jsem je znovu otevřela, uvědomila jsem si, že mi po rtech a bradě stéká něco teplého.

Hřbetem ruky jsem si otřela pusu a ztuhla. Krvácela jsem. Nedbala jsem na to, že se mi pořád točila hlava, jako bych právě slezla z kolotoče a spěchala před nejbližší zrcadlo. Pohled na vlastní odraz v zrcadle mě celkem dost vystrašil. Zakrvácený obličej mi nedělal zrovna moc dobře, ale z části se mi ulevilo. Tekla mi jen krev z nosu. Nic neobvyklého. To se přece stává, když je někomu zle, nebo ne? Ubrousky jsem si z obličeje setřela všechnu krev a mírně předklonila hlavu.

„Jdi do svého pokoje.“ Trhla jsem sebou a neodvažovala se podívat do zrcadla, jestli za mnou stojí. Přesto jsem se tam podívala. Jediné, co jsem za sebou viděla, byl temný stín na stěně za mými zády. Jako kdyby mi někdo vymyl mozek, jsem se otočila na patě a poslušně vyšla schody vedoucí do mého pokoje. Zavřela jsem za sebou dveře a se zkříženýma nohama se posadila doprostřed postele.

„Otevři tu knihu.“ Už mi nepřipadalo nijak podivné, že slyším jeho hlas, ale nevidím ho. Bezmyšlenkovitě jsem sáhla do útrob své tašky a vytáhla tu drobnou knížku, která vypadala poničeněji než předtím. Možná mi to jen tak připadalo. „Strana padesát osm.“ Opatrně jsem převracela jednotlivé stránky a soustředila se na to, abych náhodou nepřeslechla nějakou jeho další instrukci. „Přečti poslední větu na té stránce. Přečti ji nahlas…“ s freneticky tlukoucím srdcem jsem očima sjela až na konec padesáté osmé stránky a nejprve si tu větu přečetla pro sebe. Byla to pro mě jen nevýznamná, nic neříkající slova.

„Elizabeth, přečti ji nahlas!“ jeho hlas už nebyl zdaleka klidný, spíš nedočkavý, rozrušený.

„Vysvoboď ho ze světa stínů, zla a temnoty.“ Přečetla jsem nahlas a připadala si podivně, že předčítám sama sobě. Zakroutila jsem hlavou a pocit nevolnosti byl rázem pryč. To je vše, oč mě ten muž žádal? Stačilo jen přečíst větu, abych mu pomohla? „A co bude dál?“ zašeptala jsem do ticha pokoje a v duchu si říkala, že jsem vážně blázen. Prostě mi šplouchá na maják.

„Zavři na chvíli oči.“ Blahosklonně jsem se usmála a položila se na postel. Se zavřenýma očima jsem si přitáhla kolena blíže k tělu a natahovala uši, abych zachytila jakýkoliv zvuk ohlašující jeho přítomnost tady. Byl to ale jen hlas. Neměl konkrétní podobu. Možná to byl jen výplod mé fantazie a nikdy neexistoval.

Představovala jsem si, jak asi ten muž může vypadat. Nebo vypadal. Napadlo mě, že třeba byl již nějakou dobu mezi mrtvými a jeho hlas ke mně promlouval ze záhrobí. Možná jsem nějaké médium a slyším hlasy mrtvých. Nejsem však schopna je vidět. Pořád tady ale byla dost vysoká pravděpodobnost, že mi jednoduše hráblo.

„Otevři oči.“ V nose mě zašimrala jemná sladká vůně. Ovanul mě něčí teplý dech. I přes zavřená víčka jsem cítila, jak se se mnou zatočil celý svět a všechno se převrátilo vzhůru nohama. Zamžourala jsem před sebe a zastavilo se mi srdce.

Díval se na mě svýma očima, jejichž barvu jsem ještě nikdy neviděla. Vlasy se mu vlnily do lehkých kudrlin a na rtech mu pohrával úsměv. Kdo jiný by to mohl být, než ten muž se zelenýma očima?

„Danieli…“ splynulo mi ze rtů.

Kapitola sedmá

„Co…jak…já…nechápu…jak?“ koktala jsem a přitom si ani nebyla jistá, jestli je to skutečně ten, jehož příběh jsem četla z knížky ve staré vazbě s křehkými stránkami. Jako střela jsem se posadila a na rtech mne pálily stovky otázek, chtěla jsem vysvětlení. Potřebovala jsem vědět, co jsem právě udělala. Přivedla jsem do svého domu upíra. Ale jak…?

„Pšššt…všechno ti vysvětlím.“ Položil mi prst na rty a nesouhlasně zavrtěl hlavou. Byla jsem udivená, překvapená a zaskočená. Překvapovalo mě, že jsem mu dovolila, aby se mě dotknul a ani jsem se nesnažila mu v tom zabránit. Překvapilo mě to, že jsem byla stále naživu a neležela tady s rozdrásaným hrdlem. Zaskočená jsem byla jeho půvabem. Udivoval mě svýma očima. „Omlouvám se.“ Řekl tvrdým hlasem, sundal prst z mých rtů, přešel k protější stěně pokoje a opřel se o ni zády.

„Vím, co jsi zač…“ vypadlo ze mě bez rozmyslu. Nenapadlo mě, jaké by tahle věta mohla mít následky. Možná jsem si právě vykopala vlastní hrob. „Vím, že jsi…upír.“ Vydechla jsem smířlivě. Sledovala jsem jeho zorničky, jak se divoce rozšířily a připravovala jsem se na potenciální nebezpečí, které mi z jeho strany hrozilo.

Nic neříkal. Jen se na mě díval s výrazem, ze kterého se nedaly vyčíst absolutně žádné emoce. Nevěděla jsem, jestli je nazlobený nebo stejně zaskočený jako já. Stál nehnutě a jeho pohled na mém obličeji se stával každým okamžikem stále víc nepříjemnější. Pořád jsem se krčila a obávala se toho, co bude následovat. On je upír, já člověk jemuž v žilách koluje teplá krev. Výsledek?

Zemřu.

„Já vím, že znáš pravdu. Můj přítel a jeho deník se o to postaral.“ Pronesl hořce a zamračil se. Konečně mě pustil ze zajetí svých podmanivých očí a pohlédl stranou. Měla bych se snažit utéct, zachránit se, prostě zkusit cokoliv na svou záchranu. Ale neudělala jsem to. Seděla jsem v tureckém sedu na posteli a mačkala si k tělu polštář. A on se stále opíral o stěnu.

„Takže jsi skutečně Daniel? Ten z té knihy…?“ chvěl se mi hlas na každé slabice. Aniž by na mne pohlédl, lehce zakýval hlavou na znamení souhlasu. Odložila jsem polštář vedle sebe a přehodila nohy přes pelest postele. Došla jsem až k němu, ignorujíc své srdce, které zešílelo. „Co jsem to udělala? Proč jsem to udělala? Jsi upír. Vrah. Zabíjíš lidi.“ Stáli jsme naproti sobě a zatímco já se snažila upoutat jeho pozornost a znovu přitáhnout jeho pohled, on se díval oknem ven a na tváři mu přeběhl stín smutku.

„Přinutil jsem tě.“ Odpověděl chladně. „Víš, co všechno dokážu. Použil jsem to na tebe. Schopnost přesvědčovat je někdy velmi užitečná.“ Posměšně si odfrkl a naše pohledy se spojily. Zvědavě naklonil hlavu na stranu a pak očima sklouznul k mému krku. Zachvěla jsem se. Bylo to jako kdyby se jeho pohled na mé kůži měnil v hebké prsty a dotýkal se mě. Ale on se jen díval.

„Neublížíš mi.“ Původně to měla být otázka, ale nakonec to vyznělo jako prosté konstatování skutečnosti. Jeho neskutečně rychlá reakce mě přikovala na místě a když se naše obličeje ocitly jen pár centimetrů od sebe, málem jsem vykřikla.

„Nikdy neříkej o upírovi, že ti neublíží. Protože ti může hodně ublížit a ty to dobře víš. Vůbec nevíš, čeho všeho já jsem schopný.“ Byl rozzuřený, což se mi vůbec nezamlouvalo, ale co bych čekala od upíra? Začala jsem uvažovat nad tím, proč se s ním vybavuji a nepošlu ho rovnou pryč. Narovnal se, zřejmě aby mi tím dokázal, kdo z nás dvou je tady nebezpečnější. Já si to uvědomovala, ale stejně jsem se nebála. Nejspíš.

„Odejdi.“ Řekla jsem jen.

„Nemůžu.“ Sykl naštvaně.

„Proč?“

„Denní světlo.“ Ukázal směrem k oknu. Venku právě svítilo slunce, stálo nejvýš nad obzorem, takže bylo zřejmě kolem poledne.

„Zabije tě?“

„Je to velmi pravděpodobné.“ Zasmál se nahlas a já potlačila nutkání se zasmát společně s ním. Když nemůže vyjít na denní světlo, znamená to snad, že zůstane u mě v pokoji až do noci, kdy třeba vyletí oknem v podobě netopýra a pak někde v lese zabije nevinný páreček milenců? „Tak to nefunguje.“

„Cože?“ tak teď jsem byla teprve zmatená.

„Neumím létat a už vůbec nedokážu měnit svou podobu na netopýra.“ S mírně pokleslou čelistí a připitomělým výrazem nechápavosti jsem na něj civěla. „Čtu myšlenky, pamatuješ?“ nejraději bych se plácla dlaní přes čelo. No jistě, jak jsem na to mohla zapomenout? Bylo to teprve včera, kdy jsem se dozvěděla, čím byl Daniel doopravdy a co všechno dokázal. A stejně mi to přišlo, jako kdyby se to stalo před několika týdny.

„Takže kam půjdeš?“

„Do setmění nikam. Zůstanu.“ Podivila jsem se. Vážně tady chce zůstat? A jak ho asi tak mám utajit před Jenny a Lexie? Narvat ho do šatní skříně? Schovat ho pod postel? „Zatím bude stačit, když zatáhneš závěsy.“ Díky tónu jeho hlasu jsem se cítila jako opařená horkou vodou. Chtěla jsem něco namítnout, ale raději jsem mlčela a prudkým trhnutím zatáhla závěsy přes okna, takže se místnost ponořila do pološera.

Otočila jsem se na něj, ale nestál tam. Vzedmula se ve mně panika a začala jsem ho hledat po pokoji. I když jsem se u toho cítila nemožně a tváře mi hořely rozpaky, dívala jsem se i pod postel, do koupelny a myslela si, že si ze mě jen dělá dobrý den. „Panebože.“ Zatřásla jsem divoce hlavou a položila si dlaně na tváře. „Nejdřív slyším hlasy, pak vyvolám upíra z knihy, ještě ke všemu ho nechám u sebe v pokoji a on se mi nakonec ztratí! Proboha!“ zavřeštěla jsem a skočila na postel, kde jsem dusila výkřiky do polštáře.

Nedá se říct, že by to byly výkřiky zoufalství, ale spíš jsem tím chtěla potrestat sama sebe. Jsem tak pitomá, naivní a blbá! Jak se mi jen tak může vypařit upír, sakra?! Co když se někde schovává a chystá se zabít mě nebo někoho z mé rodiny? Proč jsem ho vůbec pomáhala zachránit? Pitomá pitomá pitomá!!!

Chladné prsty mi odhrnuly vlasy ze zátylku a vodopád vnitřních nadávek na mou vlastní adresu ustal. Vlastně ustalo i všechno ostatní. Někdo vypnul zvuk, tak jsem si připadala. Cítila jsem jen ty prsty na svém krku. A pak něco jemného, hebkého jako samet…jeho rty? Párkrát vydechl do mé kůže a mě se naježily chloupky na celém těle. Věděla jsem, co se chystá udělat.

Sbohem, Lexie, Jenny a Rogere. Zemřela jsem ve svém pokoji, ve své posteli s hlavou zabořenou do polštáře, zatímco mě vysával jeden upír z knihy.

„Proboha, vážně si myslíš, že bych tě zabil? Dlouho jsem nebyl ve společnosti obyčejného člověka. Chtěl jsem jen zkusit, jestli dokážu odolat.“ u ucha se mi ozval jeho znuděný hlas. Jako kdyby mu každý člověk, v jehož společnosti se ocitl řekl, že ho chce zabít. Někdo by mu ale měl říct, že je upír a upíři většinou zabíjí. Proč by to dnes mělo být jinak? „Praskne mi hlava. Nechceš si třeba jít lehnout a na chvíli se prospat?“ pootočila jsem hlavu a zašklebila se na něj.

„Proč?“ zajímala jsem se a snažila se o stejně chladný a arogantní tón hlasu.

„Když lidé spí, jejich myšlenky utichají. U tebe by to teď bylo víc než nutné. Máš hrozně neuspořádanou mysl.“ Prsty si promnul spánky a posadil se na okraj mé postele. V žádném případě jsem teď nechtěla spát, vlastně jsem si to ani nemohla dovolit. Každou chvílí se domů vrátí Lexie a její rodiče. A Daniel by se k nim neměl dostat. Kdo ví, co by se stalo. „Už zase! Já ti nehodlám povraždit rodinu, pochop to už!“ zakřičel na mě a bouchal se pěstmi do hlavy.

„Jdi spát.“ Promluvil tiše a všechen jeho vztek a rozhořčení bylo pryč. Došlo mi, co to na mě zase zkouší. A celkem rychle to zafungovalo. Pomalu mi klesala hlava na stranu a víčka se mi klížila. Snažila jsem se neusnout, nepodlehnout, ale nebylo mi to nic platné. Poslední co mé unavené oči viděly, byl jeho spokojený úsměv. Chtěla jsem mu ten úsměv trochu vylepšit, ale nestihla jsem to. Usnula jsem jako špalek.

Ani nevím, v kolik hodin v noci jsem se vzbudila, ale jedno bylo jisté; Daniel byl pryč a já nevěděla, kam se poděl. Několikrát jsem tiše zašeptala jeho jméno do temného pokoje, avšak nikdo neodpověděl. Nemělo by mě to vůbec překvapovat, řekl mi přece, že se západem slunce odejde. Nebyl důvod, aby zůstával.

Dlouhé hodiny jsem nemohla zamhouřit oka. Před očima se mi míhaly děsivé hororové představy, jak Daniel chodí ulicemi našeho města a zabíjí lidi na potkání. Nechtěla jsem si ani dovolit pomyšlení na to, že by některou z jeho obětí byla Lexie nebo Jenny s Rogerem. Převalovala jsem se ze strany na stranu a snažila se uklidnit myšlenkou, že třeba odcestoval někam daleko. Nejhorší ale bylo to, že jsem si přála, aby odjel a zabíjel lidi někde jinde. Hlavně aby se držel daleko od mé rodiny. Bylo to ode mne snad příliš necitlivé? Sobecké?

Pomalu mi docházelo, co jsem to vlastně udělala. Vystavila jsem své nejbližší, přátele a taky všechny obyvatele města smrtelnému nebezpečí. Myslela jsem si, že když mu pomůžu, vykonám tak dobrý skutek, ovšem opak byl pravdou. Moje slepá touha pomáhat se obrátila proti mně. A veškerá vina leží na mých bedrech. Dokážu s touhle myšlenkou žít? Smířím se někdy s tím, že kvůli mně umírají lidé, jen aby Daniel ukojil svou žízeň?

Každý den se mi zdál nesnesitelně dlouhý, jako by se mi někdo tam nahoře vysmíval a vnucoval mi pocit, že dny jsou stále delší a delší. Bolely mě oči z toho neustálého mžourání na hodiny visící nad tabulí v naší třídě. Každé posunutí vteřinové ručičky se vleklo a já se nedokázala soustředit na nic jiného než na čas. Takhle jsem hodiny pozorovala již několik dní za sebou.

Dny nestály za nic a stejně tak i noci. Již přes týden jsem nezamhouřila oka, i když jsem ztěží držela víčka otevřená. Kávu jsem do sebe lila v litrech a pila velkou spoustu energetických nápojů, jen abych v noci neusnula. Sžíral mě tak obrovský strach z toho, že se třeba někdy vrátí a zabije mou rodinu ve spánku. Mě si pak nechá na konec, jako třešničku na dortu.

Plížila jsem se jako nějaký zloděj po celém domě a kontrolovala všechna okna, jestli jsou zavřená na zámek. Obcházela jsem Lexinu ložnici a samozřejmě i pokoj jejích rodičů. Okno v mém pokoji zůstávalo permanentně zavřené a knížka s jeho příběhem byla odsouzena k temnotě šuplíku nočního stolku. Přes všechna tato opatření jsem se pořád rozhlížela kolem sebe a snažila se vycítit jeho přítomnost.

I když jsem nevídala stíny, nesledoval mě pták a nečetla jsem tu knihu, pořád jsem byla podezíravá a úzkostlivě starostlivá. Neustále jsem se Lexie ptala, jestli se kolem ní nedějí žádné podivné věci a jestli ji třeba někdo nesleduje. Když jsem se jí ptala asi podesáté za den, hystericky na mě vyjela a řekla mi, že potřebuju psychiatra. Kdyby jen věděla, proč jsem tak dotěrná a pořád ji obtěžuji otázkami tohoto typu, nejspíš by si to rozmyslela.

Nemohla jsem se však ubránit vzpomínce na jeho slova. Řekl, že mou rodinu nechce vyvraždit. Mou rodinu ne. O mě samotné nepadlo ani slovo. Pokud jsem mu mohla věřit alespoň v tomhle, má rodina byla v bezpečí. Přinejhorším se vrátí jen pro mě. A to je celkem snesitelná daň za to, že oni budou v pořádku. Jenže, dá se vůbec upírovi v něčem důvěřovat?

„Slečno Lintonová, hodláte s námi ještě vůbec někdy mluvit?“ trhnutím jsem zvedla hlavu, která mi samovolně klesla na lavici. To bude tím nedostatkem spánku, v poslední době jsem spala skutečně jen několik minut denně a výrazně se to na mě podepisovalo. Zrovna probíhala hodina biologie a Belatrix Cilletová se na mě dívala přes obroučky svých brýlí, které nosila jen výjimečně. „To už jsem tak nudná, že studenti v mých hodinách usínají?“ obrátila se směrem k ostatním a zasmála se.

„Já ne…“ vykoktala jsem ze sebe. Zatřásla jsem hlavou a snažila se odklidit všechny ty hrůzné představy, dohady a teorie stranou. „Omlouvám se. Špatně jsem spala.“ Spíš jsem vůbec nespala. Ale tohle jsem jí říct nemohla. Zvlášť když vedle mě seděla Lexie, která neměla nejmenší ponětí o tom, jaké pochůzky každou noc podnikám do jejího pokoje a ujišťuji se, že dýchá.

„Dobře, ale zkuste se alespoň soustředit. Test vás nemine tak jako tak.“ Ozvalo se nesouhlasné mručení mých spolužáků a Lexie jen unaveně zasténala.

„Oni se na nás snad domluvili. Tohle je už pátý test na tenhle týden! Jsem z té školy tak unavená…a to je sotva začátek!“ otočila se na mě a nejspíš očekávala nějaká povzbudivá slova z mé strany. Neměla jsem co říct. Ona je unavená? Drahá Lexie, ty o únavě nevíš vůbec nic, pomyslela jsem si zdrceně a usoudila, že bych s tím hlídkováním a kontrolováním mohla na nějaký ten čas přestat a dopřát si trochu klidného spánku. Víc jak týden se tady neukázal, nejspíš skutečně odjel. Není důvod se čehokoliv obávat…

„Pět testů…?“ zeptala jsem se téměř neslyšně sama sebe. Nejspíš to bylo tím vyčerpáním, ale nepamatovala jsem si, že by se kdokoli z učitelů zmiňoval o nějakém testu. Musela jsem být v posledních dnech opravdu mimo. „Pět testů…“ zopakovala jsem nevěřícně a čelem se opřela o chladnou desku lavice. To znamená, že i když oželím hlídání celého domu a jeho osazenstva, stejně se nevyspím. Budu se muset začít učit. Ať už chci nebo ne.

„V posledních minutách dnešní vyučovací hodiny budeme určovat ulity a lastury měkkýšů. Tyto schránky následně zařadíte do systému. Zbývá nám patnáct minut, dejte se do práce.“ Pokynula profesorka. Otočila jsem hlavu na stranu a viděla Lexie, jak bezradně pokládá hlavu na lavici, stejně jako já.

„Nesnáším tuhle školu.“ Procedila skrz zuby. Po dlouhé době, i když ta věta neznamenala bůh ví co a nebyla ani tak vtipná, jsem se začala hlasitě smát. A protože to byl vážně skvělý pocit, smála jsem se až do konce hodiny, kdy jsme s Lexie střílely zástupce měkkýšů naprosto náhodně. Byla to prostě sázka do loterie. Buď to tak je a dostaneme dobrou známku, nebo je všechno špatně a první známka z biologie bude opravdu škaredá. Komu na tom ale záleží? Tak nějak mi to bylo jedno. Hlavně že vím, že až dorazím domů, s klidným srdcem si budu moci lehnout a zcela se poddám vytouženému spánku.

Když jsme v dobré náladě opouštěly třídu, prošly jsme kolem hloučku studentů, kteří si na nás vzrušeně ukazovali prstem a navzájem si něco šeptali. Lexie se na mě znechuceně podívala a já jí pohled oplatila. Nesnášela jsem takové lidi, kteří na vás dementně čumí a říkají o vás kdo ví co. Na tohle jsme s Lexie měly naprosto totožný názor.

V okamžiku kdy jsem prošla kolem jednoho z nich, jsem se zastavila na místě a překvapeně zvolala: „Chrisi?“ místo odpovědi jsem se patami odlepila od země a několikrát se otočila ve vzduchu. Poznala jsem, že je to on. Podle barvy jeho jasně modrých očí, podle neposedných vlasů. S ním jsem sledovala hvězdnou oblohu ve Francii.

„Elizabeth Lintonová!“ zahvízdal a pustil mě na zem. Trochu jsem zavrávorala, čehož využil a chytil mě kolem pasu. Vlepil mi na tvář polibek a spokojeně se uculoval. „Stále tak krásná, jako když jsme se potkali poprvé!“ musím uznat, že mě tím uvedl do rozpaků, a tak jsem jen sklopila pohled na podlahu.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se po chvíli rozpačitého mlčení a dloubla ho do ramene. On se však díval někam za moje záda a já pochopila, na koho se dívá. „Och, pardon! Ani jsem vás nepředstavila! Tohle je moje nejlepší kamarádka Lexie. Lexie, Chris, ten šílenec o kterém jsem ti vyprávěla.“ Lexie si před něj nervózně stoupla a navzájem si potřásli rukou. Pohledem jsem přitom těkala z jeho obličeje na její a málem jsem vypískla.

Líbil se jí a ona jemu taky. Poznala jsem to v jejich očích, dívali se na sebe, jako kdyby našli něco po čem dlouho pátrali. Musela jsem si významně odkašlat, abych ten emocemi nabitý oční kontakt přerušila.

„Nezajdeme na kávu? Zvu vás…obě.“ Ozval se rozpačitě Chris a s výmluvným úsměvem na rtech se na mě podíval. Čekal na Lexinu odpověď, ale než Lexie stihla cokoliv říct, promluvila jsem já.

„No jistě. Půjdeme moc rády!“ navzájem jsme se na sebe všichni usmáli a vykročili do slunečného dne. Musela jsem se hodně přemáhat, abych nenadskakovala nad zem. Proudilo mnou štěstí, které jsem v posledních dnech tolik postrádala. Mezi mou nejlepší přítelkyní a Chrisem přeskočila jiskra. Konečně jsem si zase připadala jako obyčejná holka, která jde se svými kamarády na kafe. A ten pocit byl k nezaplacení.

Žádný upír se zelenýma očima…

Kapitola osmá

Chris se pohádal se svými rodiči, nechtěl už s nimi bydlet pod jednou střechou a unavoval ho společenský život, který pro něj byl spíš povinností. Z těchto a mnoha dalších důvodů se rozhodl na nějakou dobu odjet z Francie a zapsal se na střední školu tady v San Diegu. Údajně jsem byla já hlavním důvodem proto, že si vybral zrovna naše město. Chtěl mít nablízku známého člověka.

Během našeho posezení nad šálkem kávy jsem se toho dozvěděla mnohem víc, ale stejně jsem se soustředila spíš na Chrise a Lexie. Bylo roztomilé pozorovat jejich nenápadné, nejisté pokukování na sebe. Několikrát jsem přistihla Lexie, jak si kouše spodní ret, což dělala jen tehdy, když se jí někdo líbil nebo když byla hodně nervózní. Myslím, že v téhle situaci platilo obojí. S Chrisem to bylo podobné. Pořád se na ni koutkem oka díval a vždy, když se náhodou jejich pohledy setkaly, oba se začervenali a podívali se jiným směrem.

Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála, ale chtěla jsem Lexie trochu pomoct. Tak jsem jen seděla a se zájmem je pozorovala, když spolu mluvili a v duchu jsem si je představovala jako pár. Chris byl nepochybně moc hezký kluk, ostatně taky se mi líbil a Lexie byla sympatická na první pohled. Byla hodná, laskavá a obětavá. Měla všechny dobré vlastnosti, které by dívka měla mít. Byli by dokonalá dvojka…

„Lexie, já nejspíš půjdu. Pokud by ti nevadilo, že tě tady nechám s Chrisem samotnou…“ Lexie na mě významně pohlédla a nezatvářila se moc nadšeně. Bylo mi však jasné, že je jen nervózní z představy, že s ním zůstane sama. „Potřebuju se učit na ten test z biologie, latiny a španělštiny.“ Dodala jsem na vysvětlenou a přehodila si přes rameno svou tašku. „Chrisi, doufám, že ji doprovodíš až domů. Ručíš za ni a jestli mi ji vrátíš s byť jen pokřiveným vláskem, vlastnoručně tě uškrtím.“

„Rozkaz.“ Mrknul na mě a zasalutoval. Zatřásla jsem hlavou a s pobaveným úsměvem se s nimi rozloučila. To s tím uškrcením jsem myslela naprosto vážně. Nikdy nevíte, co se stane. A nedovolila bych, aby Lexie šla za tmy domů sama.

Protože s nocí přichází smrt…

Ani nevím, z jakého důvodu mě ta slova napadla zrovna teď. Naskočila mi ale husí kůže, když jsem pomalu kráčela po ulici a mé kroky se rozléhaly hlasitěji, než mi přišlo normální. Začínala jsem být opravdu paranoidní a přitom jsem se čtením té divné knížky přestala! Možná bych ji ale dnes večer mohla vytáhnout a přečíst si pár dalších řádků…

NE! Zakřičelo moje druhé já a bylo rozhodnuto. „Žádná knížka nebude.“ Řekla jsem si tiše pro sebe a pokračovala dál v chůzi. Snažila jsem se přijít na jiné myšlenky, a tak jsem neustále uvažovala nad nově vznikajícím párem Lexie a Chris. Představovala jsem si, jaké by to bylo. Nejspíš bych jí záviděla. Možná trošku…

S klukama jsme to vždycky měly tak všelijak. Skoro všichni o nás říkají, že jsme obě moc hezké, ale kluci kteří s námi chtěli jít na rande, tomu neodpovídali. Nejspíš nejsem na příliš intelektuální typy s brýlemi, rovnátky a nulovým smyslem pro humor. A Lexie je na tom stejně. Odmala jsme si po našem boku představovaly nějakého vysokého sympaťáka s velkými svaly, překrásným úsměvem a veselýma očima. Musel být něčím zajímavý, originální. Jednu dobu jsme měly docela dost konkrétní představu. Brad Pitt a nikdo jiný!

Při té vzpomínce jsem se nahlas zasmála. Pamatuji si, jak jsme po celém pokoji měly vylepené jeho plakáty, vlastnily jsme trička s jeho fotkou a každý den jsme sledovaly filmy, ve kterých hrál. Uvažovaly jsme nad tím, jak krásné by asi byly naše děti. Ach jo, kde jsou ty časy bezstarostného mládí, kdy nemáte starosti s věcmi jako je škola a plány do budoucna!?

„Takové časy jsou nenávratně pryč.“ Uskočila jsem o krok zpátky, když se přede mnou ze stínu vynořila mužská postava. S hlasitým nadáváním jsem dopadla na zadek a v hlavě mi šrotovalo, jak bych se měla bránit případnému útoku. Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli bych se dokázala ubránit, ale přemýšlet o tom bylo fajn. Někdy bych chtěla být Superman. „No tak, vstávej z té země.“

Myslela jsem, že úlevou snad omdlím na místě. Bylo to JEN Daniel. Jeho hlas bych poznala snad všude. Přesvědčila jsem se o tom, když vystoupil ze stínu a na jeho tvář dopadalo matné světlo pouliční lampy. Chvíli jsem ho pozorovala a zjistila, že od doby kdy jsem ho viděla naposledy, se dost změnil. Tváře měl propadlé, celkově byl dost pohublý, pod očima se mu usadily černé stíny a nevyzařovala z něj taková síla jako tehdy. Kdybych ho neznala, řekla bych, že je to jen lidská troska.

„Vstaň.“ Řekl tím svým donutím-tě-to-udělat hlasem, ale efekt nebyl žádný. Udiveně jsem se na něj dívala a všimla si, že jeho rysy se mění k nepoznání. Zelené zorničky se mu doširoka roztáhly a změnily svou barvu na sytě červenou. Kůže pod očima a na tvářích se mu mírně svraštila, jak nasadil zuřivý výraz. Lehce ohrnul horní ret a já spatřila dva ostré špičáky. Paráda.

„Jdi ode mě pryč.“ Řekla jsem vystrašeně a vyškrábala se na nohy. Věděla jsem, co tenhle výraz znamenal. Měl hlad.

„Moje schopnosti nefungují. Skoro dva týdny jsem se pořádně nenakrmil.“ Zněl skutečně vyčerpaně, naprosto zoufale. Až mi ho na krátký okamžik bylo líto. „Potřebuji, abys mi sehnala krev. Je jedno jakou, ale nějakou. Hodně krve.“ v prvním okamžiku jsem si myslela, že si ze mě jen tak střílí. On to ale myslel vážně. Prosebným pohledem se na mě díval a já si v duchu přála, aby toho hned nechal. Už jednou jsem mu pomohla a co jsem tím způsobila…

„Ne.“ Zněla moje odpověď. Rozhodně jsem vykročila vpřed a když jsem procházela kolem něj, naše ramena se letmo dotkla. Zůstal strnule stát, zatímco já šla dál a potlačovala nutkání se na něj otočit. Najednou ale stál přede mnou, nemám tušení jak to dokázal. Bylo to tak rychlé, že jsem nedokázala zastavit chůzi, a tak jsem do něj narazila.

„Co po mě sakra chceš? Donutil jsi mě, abych tě vysvobodila z té pitomé knihy! Nechala jsem tě ve svém domě! Co ode mě ještě chceš? Abych ti zabila nějakého člověka a přinesla ti jeho krev?“ vyjela jsem na něj zostra. Mírně sklonil hlavu na úroveň mých očí a s rozšířenými zornicemi na mě pohlédl. „Vím, o co se snažíš. Radím ti, nedělej to.“ Dloubla jsem ho prstem do žeber a jedním dlouhým krokem ho obešla.

Pažemi jsem si objala hrudník a má rychlá chůze se pozvolna měnila v lehké poklusávání. Natahovala jsem uši, jestli za sebou náhodou neuslyším jeho kroky, ale zdálo se, že mě nechal být. I když jsem se ohlédla a viděla, že mě nesleduje, strach ze mě tak docela neopadl a já klusala dál. Peskovala jsem sama sebe, že jsem ho vůbec tehdy poslechla a pomohla mu. Přestanu si to snad někdy vyčítat?

Jenny s Rogerem nám vždycky vtloukali do hlavy, že je moc důležité pomáhat lidem, kteří to potřebují a kteří nás o pomoc požádají. Nevím ale, jak by se zatvářili dnes, kdybych jim řekla co jsem udělala. Sice jsem pomohla, ale za jakou cenu. Na jednu stranu jsem udělala to, co nám Jenny říkala. Pomohla jsem tomu, kdo to potřeboval a mou pomoc si žádal. Na stranu druhou to byl právě upír, jemuž jsem tak moc chtěla pomoci a nakonec jsem toho litovala.

Bylo mi o to hůř, když jsem si uvědomila, že Daniel je zpátky ve městě. Což znamenalo jediné; moje noční pochůzky domem budou pokračovat. A ta představa byla velmi skličující. Celý dnešní den od hodiny biologie, jsem se těšila na spánek, který jsem potřebovala jako sůl. Dělalo se mi zle při představě, že se dalších několik dnů, možná týdnů nevyspím.

Zabočila jsem do naší ulice a přehrabovala se v tašce, abych našla klíče od domu. Zastavila jsem se pod jednou z lamp a doufala, že mi světlo v hledání trochu napomůže. Za žádnou cenu jsem je ve své tašce nemohla najít a zrovna v okamžiku, kdy jsem chtěla propadnout panice, se mi dostaly pod ruku. Úlevně jsem si oddechla a pomalým krokem mířila po dlážděném chodníčku k hlavním dveřím. Pohlédla jsem do oken a překvapilo mě, když jsem zjistila, že v celém domě je naprostá tma. Jenny s Rogerem se nejspíš zdrželi v práci nebo šli na nějakou večeři s přáteli. Nic neobvyklého.

Ale co když…

Ne, určitě ne. Setřásla jsem vidinu Daniela se spokojeným úsměvem na rtech jak sedí na naší sedačce a na zemi se povalují mrtvá těla mých skoro rodičů. Neměl by se ale jak dostat dovnitř. Dveře jsme vždycky zamykali a okna byla stále zamčená. O to jsem se postarala v noci. Mám jen příliš bujnou fantazii.

Vkročila jsem na verandu, světlo se automaticky rozsvítilo a já uslyšela zavrzání staré houpací lavičky. Zamrazilo mě, ale zastrčila jsem klíč do zámku a otevřela dveře. V ten stejný okamžik se kolem mě něco mihlo a rozvlnilo mi to vlasy. Otočila jsem se po směru, odkud pohyb přišel a zhrozila jsem se. Byl tady.

„Liso…“ oslovil mě chraplavým hlasem. Žaludek se mi houpal jako na vodě, měla jsem pocit že se každou chvílí pozvracím. Nevypadal teď zničeně, unaveně a vyhladověle. Jako by to snad ani nebyl on. V obličeji byl bělejší než křída, temné stíny pod očima se mu stačily rozšířit až na tváře, rty měl rozpraskané a lícní kosti mu ostře vystupovaly do popředí. Připomínal mi člověka, který by už dávno měl být mrtvý a přesto stál přede mnou.

„Dej mi pokoj, prosím.“ Zaúpěla jsem tiše. „Skoro dva týdny jsem nespala! Každou noc kontroluji okna, dveře, Lexinu ložnici a pokoj jejích rodičů. Ujišťuji se, že dýchají. Mám strach, že jim ublížíš. Prosím, odejdi odsud a nevracej se.“ Pokusila jsem se o nejnaléhavější pohled na který jsem se vzmohla a doufala, že se třeba hned otočí a odejde. Neudělal to.

Řekla jsem mu to, co jsem chtěla aby udělal. Stejně to k ničemu nebylo a něco mi napovídalo, že dnes toho moc nenamluví a mé prosbě nevyhoví. Poraženě jsem svěsila ramena a otočila se na patě. Popadla jsem kliku a otevřela domovní dveře. Vešla jsem do chodby a chystala se za sebou zavřít, ale těsně předtím než se dveře dotkly rámu, je jeho bledá ruka zarazila. Ztuhla jsem, škvírou mezi dveřmi na něj pohlédla a čekala co bude dál.

„Nemůžu…odejít.“ Řekl jen. Jako by tohle snad něco vysvětlovalo. Proč sakra nemůže odejít? „Ty jsi mě zachránila z Mezisvěta. Nemůžu odejít, protože ve chvíli, kdy jsi mě vysvobodila, připoutala ses ke mně stejně jako já k tobě. To znamená, že tě musím chránit a prostě nemůžu odejít. I když mi řekneš, abych odešel…i když budeš prosit a škemrat, nemůžu. Jsem povinen tě ochraňovat.“

„Co je to za blbo…“ umlčel mě zvednutým prstem.

„Ať se k tobě ta kniha dostala jakkoliv, neměla jsi ji číst. Hned na první straně se psalo o tom, že nechceš-li patřit do toho světa, knihu zavři a dál nečti. Ty jsi ale četla dál. Probudila jsi mě a já si uvědomoval, co se děje. Teď jsem tady a nemůžu jít pryč. Stačí ti tohle jako dostačující vysvětlení, proč nemůžu odejít?“ odmítavě jsem zatřásla hlavou a zatlačila do dveří.

„Liso…“ při vyslovení mého jména mi přeběhl mráz po zádech. Dívala jsem se do jeho zelených očí, které postrádaly život, jiskru a energičnost. I jeho pohled byl jakoby mrtvý. „Liso, pomoz mi. Potřebuji se nakrmit. Potřebuji krev…“ pohledem se do mě zavrtával a aniž bych se mu snažila zabránit, dveře otvíral stále víc a víc. Mohl jimi projít, ale neudělal to. Nohama se zastavil těsně před naším prahem.

Podíval se na mě, pak na své nohy a nakonec pozvedl oči a zadíval se na horní rám dveří. Mírně se naklonil dopředu, jako by chtěl vkročit dovnitř, ale ihned se zase vrátil do původní polohy a ztěžka se opřel o zeď. Zavřel oči a zrychleně oddechoval. Nechápavě jsem sledovala jeho počínání. „Co se děje?“ rázem mi bylo ukradené, že jsem ho ještě před minutou prosila, aby odešel pryč. Byla jsem zvědavá, chtěla jsem vědět co to znamenalo. Proč tak váhal? Proč prostě nevešel dovnitř a…

„Nemůžu jít dovnitř. Fyzicky je to pro mne nemožné.“ Zamrkal. Prstem ukázal na otevřené dveře a pak na domovní práh. „Jako upír nemám povolen vstup do něčího domu. Abych mohl vejít, musím být pozván.“

„Ale v tomhle domě už jsi jednou byl. Byl jsi v mém pokoji.“ Přemýšlela jsem nahlas a nechápala to. Vždyť jsem ho v podstatě sama do našeho domu pustila. Proč by sem tedy nemohl znovu? „Když jsem tě zachránila, nebo co jsem to vlastně udělala…byl jsi v mém pokoji. Nechápu to.“ Unaveně jsem si promnula oči a v duchu se podivila sama sobě, jak můžu tak klidně mezi dveřmi diskutovat s upírem. Všechno jsem dělala špatně, všechno co jsem mohla jsem pokazila. A byla jsem z toho tak unavená, zničená a nešťastná.

„Byl jsem ve tvém pokoji, ale neprošel jsem dveřmi. Potřebuji být pozván dovnitř. Ty jsi mě nepozvala, spíš jsi mě…vyvolala, řekl bych. Proto je pro mě nemožné, abych se dostal do domu. Takže všechno to noční hlídkování, zavírání oken na zámek a všechen povyk kolem byl naprosto zbytečný. Nemohl jsem se dostat k tobě, Lexie ani jejím rodičům.“ Měla jsem obrovskou chuť se začít z plných plic smát, ale vlastně to vůbec vtipné nebylo. Když si uvědomím, kolik nocí jsem probděla strachujíc se o svou rodinu zbytečně, bylo mi do pláče. Ale aspoň jsem měla dobrý pocit, že jsem dělala vše pro to, aby byli v bezpečí.

„Čekáš, že tě pozvu dál?“ zeptala jsem se přiškrceným hlasem. Místo odpovědi se podíval za moje záda a rukou si prohrábl vlasy. „Tak ano nebo ne?“ vyjela jsem na něj zostra.

„Buď mě můžeš pozvat dál a z vlastní vůle, nebo tě k tomu můžu přinutit. Kdo jiný by měl vyprávět o účincích mé síly přesvědčovat, než právě ty, že? Vyber si. Je to buď a nebo…“ už zase v jeho hlase zaznívala arogance. V téhle situaci mi však tahle arogance přišla naprosto nemístná. Byl slabý, zlomený. Neměl by mi vyhrožovat, nebo o co se to snažil.

„Když tě pozvu dál, co budeš dělat?“ zamračil se pěstmi si protřel oči.

„Nemáte steak? Docela rád bych si dal pěkně krvavý hovězí steak.“ Moc vtipné, napadlo mě. „Nežertuji. Pokud nemám přísun tekuté krve, potřebuji alespoň něco, co mi ji částečně vynahradí. Nehodlám zabít tebe ani nikoho z rodiny. Mám tě chránit, ne zabít.“ Poslední dvě slova pronesl se značným odporem. Tázavě pozvedl jedno obočí a čekal na mé rozhodnutí.

„Pojď dál.“ Zašeptala jsem tak tiše, až mě udivilo, že to slyšel. Obezřetně se rozhlédl a nedůvěřivě si přitom měřil dveře, jako by mu snad chtěly nějakým způsobem ublížit. Jednu nohu zlehka položil na dřevěnou podlahu na chodbě a výrazně se mu ulevilo. Vstoupil dovnitř i druhou nohou a přibouchl za sebou dveře.

„Tak to bychom měli.“ Poznamenal unaveně. Stála jsem před ním, neschopna jediného slova či pohybu. Vážně jsem to udělala. Z vlastní vůle jsem pozvala do svého domu upíra, o kterém vlastně vůbec nic nevím. A i kdybych snad věděla, upíři se přece do domu nezvou! Tedy, pokud má onen člověk alespoň poslední zbytky rozumu, což se o mě v tomto okamžiku říci nedalo.

„Budeš sem odteď chodit častěji?“ zajímalo mě. Zarazil se a prošel kolem mě do obýváku, kde se ještě nesvítilo. Opatrně jsem našlapovala za ním, v hlavě mi vířily nejrůznější nápady. Teď si lehne na sedačku a počká si, až mu udělám ten steak. Nebo půjde do kuchyně a udělá si ho sám. Možná se tady jen porozhlédne a pak odejde.

„Budu sem chodit jen v noci.“ Řekl temným hlasem. „Denní světlo mi brání v tom, abych se tady zdržoval. Před svítáním se vždy budu muset ukrýt do bezpečí a přijdu zase v noci. Nechávej otevřené okno.“ Jak absurdní mi tohle přišlo! Nechávat otevřené okno, aby se v klidu dostal dovnitř. Přijde každou noc. Co se děje, svět se zbláznil?

„Jasně.“ Zahuhlala jsem pod nosem, došla ke dřezu v kuchyni a nalila si sklenici vody. „Myslím, že už je ti dobře. Tvůj pitomý smysl pro humor je zpátky. Můžeš odejít hned teď.“ V trysku stál za mými zády a nepřátelsky mi dýchal na krk. Upustila jsem sklenici, která se po dopadu na zem roztříštila na miniaturní skleněné střípky a voda se rozstříkla všude kolem. Přestala jsem dýchat.

„Dva týdny jsem bez krve a ty si myslíš, že je mi dobře? Jak by bylo tobě, kdybys dva týdny nejedla a nepila? Nejspíš bys to tak dlouho bez jídla a vody nepřežila. Zemřela bys na dehydrataci organismu, vyhladověla by ses k smrti…já jsem na tom stejně. Ještě pár dnů a můj věčný život skončí dříve, než jsem očekával.“

„Máš mě chránit, ne mě děsit k smrti. Pamatuješ?“ Sípala jsem. O několik centimetrů se ode mě přeci jen odtáhl a já se otočila, takže jsem mu viděla do tváře. V jeho očích se nezrcadlila žádná nespoutaná zeleň, ale krvavě vyhlížející červeň. Jeho obličejové rysy byly změněny k nepoznání a kruhy pod očima temnější, než před chvílí. Jeho stav se zhoršoval, byl hladový, na pokraji svých sil a já byla jediným zdrojem krve poblíž. Nejspíš to pro něj bylo těžké, být se mnou v jedné místnosti.

„Tohle jsem doopravdy. A nic ani nikdo to nedokáže změnit. Je celkem paradox, že zrovna já, několik set let starý upír, mám chránit tebe, člověka.“ zasmál se a pak mu po tvářích přejel bolestný výraz. Ohnul se v pase a celý se roztřásl. „Čím déle jsem hladový, tím déle mám podobu upíra. Proto se tak často měním.“ Odpověděl na mou nevyřčenou otázku dříve, než jsem si ji vůbec dala dohromady. Vrátila se mu jeho normální, lidská podoba.

Na krátký okamžik jsem se zahleděla do jeho očí a poznala něco dosud neočekávaného. Každou tu noc, kdy jsem bloumala po domě a všechno kontrolovala, jsem zároveň chtěla vidět tyto oči. Náhle jsem si ten fakt uvědomila a ulevilo se mi. Líbil se mi. To proto jsem dělala všechny tyhle šílenosti, pustila ho do domu, povídala si s ním v kuchyni a nejspíš i právě proto jsem si odhrnula vlasy z krku.

„Pij.“ Řekla jsem tvrdě a sledovala, jak se jeho krvavě rudé zorničky rozšířily při pohledu na mé hrdlo.

Kapitola devátá

„Přeskočilo ti?“ zachraplal a dlaněmi se zachytil kuchyňské linky, aby se podepřel. O několik kroků jsem předstoupila blíže před něj, vlasy stále odhrnuté z krku, ale on přede mnou ucouvl. Jeho počínání mi nedávalo smysl. On byl hladový a já v sobě měla několik litrů teplé krve, proč odmítal něco, co očividně potřeboval? „Ty ses dočista pomátla. Tohle neudělám. Odmítám to udělat…“ nesouhlasně zavrtěl hlavou a já málem tenhle boj prohrála. Opět se však ke slovu hlásila moje slepá touha pomáhat.

„Máš hlad. Já jsem člověk, kterému v žilách koluje teplá krev. Jen si představ, jak asi chutná…pořád mě budeš odmítat? Nabízím ti pomoc, z vlastní vůle. Neodmítej.“ Tvář se mu pokřivila bolestí. Jasně jsem viděla, jak na něj tahle slova zapůsobila, nejspíš si uvědomil, že mám pravdu. Pokud nechtěl zabíjet nevinné, bude se muset napít ze zdroje, který je k dispozici. „Danieli, tak se napij.“ Zašeptala jsem.

Přestal přede mnou ustupovat a zhroutil se na kolena. Rukama se opřel o chladnou dlažbu, zhluboka oddechoval a díval se mi přitom do očí. Jeho pohled však občas sklouznul k mému obnaženému hrdlu a já si byla jistá, že souhlasí. Klekla jsem si před něj a znovu si uhladila vlasy na stranu tak, aby měl přístup ke krční tepně.

„Tady ne.“ Řekl jen a zesláblýma rukama mě popadl za ramena, lehce se mnou škubnul a směroval mě ke schodišti. „Kdyby se vrátila tvoje kamarádka nebo její rodiče…nebyl by to hezký pohled. Čím méně lidí ví, že jsem zpátky, tím je to pro mě lepší. A pro tebe taky.“ Pomalu jsme stoupali po schodech k mému pokoji, já ho mírně podpírala a on se volnou rukou přidržoval zábradlí. Snažila jsem se potlačit poslední zbytky nejistoty a strachu z toho, že se třeba neovládne a vezme si ze mě víc krve, než bude můj organismus schopen snést.

Kopla jsem do pootevřených dveří mého pokoje, rychle přiskočila ke druhým dveřím, které oddělovaly mou a Lexinu ložnici a otočila jsem klíčem v zámku. Sice nikdo nebyl doma, ale chtěla jsem mít jistotu, že dnes večer ke mně do pokoje nikdo nevstoupí. Daniel se mezitím posadil na mou postel, načež se svalil na bok a bolestně sípal. Ještě jsem přes okna zatáhla závěsy a připadala jsem si dost zvláštně. Jako kdybych se chystala dělat kdo ví co. Vlastně, nebylo to tak daleko od pravdy.

Ještě nikdy jsem se dobrovolně nenabídla jako dárce krve pro upíra. Když už jsme u toho dárcovství, co když si ze mě Daniel udělá stejného dárce, jací existovali v době jeho mládí? Bude si mě taky vydržovat někde v paláci, vykrmovat mě a pak, každou noc se přijde nakrmit? Musela jsem zešílet. Doopravdy zešílet.

„Jak se to dělá?“ zeptala jsem se bez rozmyslu, jak tahle otázka nejspíš vyzní.

„Kousnu tě. Napiju se. Budu se snažit tě přitom nezabít. To je celé.“ Nic jsem neříkala. Fascinovaně jsem se na něj dívala, jak byl slabý a zranitelný a ležel na mé posteli. Pomalu jsem si sedla na kraj vedle něj a zhluboka se nadechla. Rukama jsem si chytila vlasy, naklonila se nad jeho obličej a zarazila se.

„Opovaž se mi zašpinit peřiny.“ Vážně jsem to řekla? Viděla jsem jen, jak se mu na rtech mihl rychlý úsměv, pak se jeho tvář opět proměnila a když jsem pomalu zavírala oči, jeho rty se přibližovaly. Cítila jsem na sobě jeho nevyrovnaný dech a zároveň tu nesnesitelnou žízeň, která mu způsobovala takovou bolest. Pak mi jednou rukou zajel do vlasů a přitáhl si mě k sobě blíž. Následovalo bolestivé kousnutí, které však trvalo jen pár vteřin. Zatnula jsem zuby a potlačila výkřik. Pak bolest rychle zmizela.

Z mého těla odcházely drobné doušky krve a já skrze Daniela cítila, jak se mu postupně vrací energie, jak sílí. Všechen strach a pochybnosti, které jsem vůči němu chovala, byly ty tam. Byl dobrý pocit vědět, že mu tímhle pomáhám. Moje spokojenost narůstala s každým okamžikem, kdy se mu vracely síly a schopnosti. Oči jsem nechávala stále zavřené a bála se je otevřít.

Nevím, jak dlouhá doba uplynula od chvíle, kdy mě kousnul, ale bylo mi to jedno. Raději jsem už neuvažovala nad tím, že by to třeba mohlo skončit špatně.

„To už…stačí.“ Slyšela jsem neochotu zaznívající v jeho hlase, ale pokud mne skutečně nechtěl zabít, musel přestat. „Pojď, lehni si.“ Řekl starostlivě a já otevřela oči. Byla jsem poněkud vyvedená z míry, protože už  vzpřímeně seděl. Opatrně mě chytil za ramena a pomalu mě pokládal do peřin. Je pravda, že se mi poněkud točila hlava, což nejspíš způsobila ta ztráta krve. Proto jsem nic nenamítala a schoulila se do klubíčka.

„Budeš mě teď považovat za stejného dárce jako ve vašem světě? Budeš se jenom chodit krmit a pak se pokaždé ztratíš…?“ vyslovila jsem své obavy a neměla jsem z toho dobrý pocit. Ta myšlenka, že by mě využíval jen jako zdroj potravy, byla nesmírně bolestivá. Nejspíš jsem si naivně myslela, že by se mezi námi mohl rozvinout silnější vztah. „Vezmeš si to,co chceš a nejspíš zmizíš. Pokaždé, když budeš mít hlad, přijdeš za mnou a já ti dám to, po čem toužíš. Mám pravdu?“ s podivem jsem poslouchala svůj hlas a uvědomila si, jak rozhořčeně mluvím.

„Dárce z mého světa se od tebe liší v mnoha směrech. Sice jsi mi poskytla svou krev dobrovolně, ale nic si za to nechtěla. Dárci nám dovolovali z nich pít jen proto, že se jim líbil ten opojný pocit propojenosti…“ v tomhle jsem se dárcům ani moc nedivila. Také jsem si náležitě užila ty okamžiky, kdy jsme s Danielem byli v podstatě jako jedno tělo. Ten pocit vzájemnosti byl vynikající. „Taky se ti to líbilo, ale přesto to bylo tak jiné! Mnohem…lepší, řekl bych.“ Nejistě se usmál a pohlédl na mě.

„Jsem dost unavená.“ Přiznala jsem a protřela si oči, čímž jsem na nějakou chvíli přerušila konverzaci.V hlavě mi bzučely stovky otázek, na které se nejspíš stejně nikdy nezeptám, protože nebudu mít dost odvahy. Ale stejně… „Budeš teď ze mě pít pořád?“ vyhrkla jsem.

„Myslím, že to nebude potřeba. Moje schopnosti se vracejí zpátky, tělesná síla je taky zpět. Jsem v pohodě.“ Souhlasně jsem zamručela a přitáhla si kolena k tělu. Bylo to zvláštní, ale představa, že Daniel pije z někoho jiného, z nějaké jiné dívky…bylo to frustrující. Sžíral mě pocit žárlivosti. Nechtěla jsem být jeho dárcem, ale v hloubi duše jsem nechtěla, aby jeho dárcem byl někdo jiný než já. Co si s tímhle mám počít?

„Potřebuješ teď nabrat síly. Vyspi se. Já se k vám do domu dnes v noci nevkradu. Půjdu se projít po okolí.“ Cítila jsem, jak se postel vedle mne prohnula a pak se ozvalo jen zašustění jeho bundy. Byl pryč a počínaje tímto okamžikem se moje myšlenky rozutekly všemi možnými i nemožnými směry.

Dumala jsem nad tím, jak moc mu slušela ta černá bunda, tmavé džíny a hnědé tričko. Znovu a znovu jsem si v hlavě přehrávala okamžiky, kdy do něj proudila moje krev. Vybavovala jsem si, jakým tónem vyslovoval mé jméno. Zkrátka všechno, co má mysl zpracovávala, se týkalo Daniela. S myšlenkami na něj jsem také usnula.

Do školy jsem dorazila jen několik okamžiků před zvoněním a cítila jsem se jako přejetá parním válcem. Bolelo mě celé tělo, připadala jsem si jako hadrová panenka, jejíž jednotlivé části k sobě byly přišity z několika dalších panenek. Jako by mi nepatřily mé vlastní ruce, jako kdybych v krku skutečně měla stehy, na kterých mi držela hlava. Jedním slovem, bylo mi mizerně.

S těžkým povzdechnutím jsem zabouchla dvířka své skříňky a rychlým krokem se vydala k učebně na první hodinu španělštiny. Ani jsem se neobtěžovala otevřít učebnici a alespoň se koutkem oka mrknout na to, co vlastně děláme a z čeho bude dnešní test. Neuměla jsem ani slovo, i když jsem se včera skutečně chtěla učit. Bohužel, okolnosti se poněkud změnily…

Bylo pro mě dost obtížné udržet se v bdělém stavu a nemyslet přitom na něj. Všude kde jsem byla, něco mi ho připomínalo. Byl v naší kuchyni, ležel v mé posteli, na krku jsem měla drobnou ranku po jeho kousnutí, večer jsem ho potkala na ulici. Byl všude kolem mě. A byl i se mnou. Z nějakého neznámého popudu jsem si dnes opět vzala knížku s jeho příběhem a zastrčila ji do své tašky. Připadalo mi to bezpečné. Nikdo jiný se o Danielovi nesměl dozvědět a já se považovala za ochránkyni jeho tajemství. Kdyby se kdokoliv dozvěděl o tom, co je Daniel zač a kdo mu pomohl na tenhle svět, neprospělo by to ani jednomu z nás.

Celá malátná jsem zapadla do lavice a ruce si složila pod hlavu. Když přede mě profesorka položila papír s otázkami, popadla jsem tužku a skoro ani nevnímala zadání testu. Jen jsem psala věty, které mi moc nedávaly smysl a přála jsem si, abych to dokončila co nejdříve.

Za dvacet minut už jsem klopýtala ke katedře a odevzdala svůj výtvor. Zcela automaticky jsem zamířila ke dveřím a vyšla na chodbu. Při představě několika dalších hodin, které tady ještě budu muset protrpět, se mi zatočila hlava. Ani jsem se neodvažovala pomyslet na to, jak dopadne můj dnešní test z latiny a biologie. Jenny nebude moc nadšená až zjistí, že propadám hned na začátku roku…

„Hej, Liso! Je ti dobře?“ uvědomila jsem si, že se opírám o stěnu a dlaně mám položené na kolenou. Lexie ke mně rychle přiběhla a starostlivě mě pozorovala. Udivovalo mě, proč je ve škole tak brzo, když její první hodina začínala až za půl hodiny. Důvod ale nebyl tak daleko. Chrisovy světle hnědé vlasy se po jejím boku objevily ihned vzápětí.

„Lintonová, ty nevypadáš dobře.“ Řekl kriticky a odhrnul mi vlasy z čela. Civěla jsem na ně jako idiot a hrozně moc jsem se chtěla usmát, ale nešlo to. Ve skutečnosti mě hrozně potěšilo, že je vidím spolu, ale na druhou stranu se ve mně vzedmula vlna žárlivosti. Lexie měla skvělého kluka na dosah ruky a navíc, nebyla mu lhostejná. Můj idol měl přes sto let a dva bílé špičáky. Mezi jeho koníčky patřilo pití krve. Byl pro mě nedosažitelný.

„Lex, zajdi profesorce říct, že ji vezmu domů. A zavolej Jenny, aby ji šla domů zkontrolovat.“ Popadl mě za ramena a vytáhl na nohy. Jednou rukou mě podpíral kolem pasu, došel i se mnou k Lexie a lehce ji políbil na rty. „Uvidíme se odpoledne.“ Lexie se na něj povzbudivě usmála a utíkala chodbou pryč. „Liso, co je to s tebou?“ zeptal se mě ustaraně, když jsme zůstali sami. S odpovědí jsem dlouho otálela a když jsme vyšli před školní budovu, bylo mi o něco lépe. Svěží vánek mi trochu otevřel oči.

„Jsem jen unavená, Chrisi. Potřebuju se pořádně vyspat, nejraději bych spala celé dny. To je vše, co potřebuju.“ Zdál se celkem spokojený s touto odpovědí a dál se mě na nic nevyptával. Nezamlouvalo se mi však to trapné ticho cestou domů. Musela jsem promluvit. „Takže…ty a Lexie! Teda!“ zahvízdala jsem a koutkem oka sledovala, jak zareaguje.

„Jo. Totiž…ona je skvělá, vážně moc!“ celý se rozzářil a zastavil se na chodníku před našim domem. „Je vtipná a hezká. Moc se mi líbí, ale víš, cítím se trapně.“ Nadzvedla jsem jedno obočí a nechápavě vytřeštila oči. „No však víš…když jsme se poznali u tvých prarodičů, hrozně ses mi líbila. Chtěl jsem tě pozvat na rande, někam si vyrazit…a pak jsem přijel tady. Ne že by ses mi už nelíbila, ale Lexie mě zaujala na první pohled. Je to tvoje kamarádka, takže se cítím…no chápeš, divně…“ pousmála jsem se nad jeho rozpačitostí.

„To je v pohodě, Chrisi. Pokud mi dohodíš nějakého hezkého kamaráda, nebudu se zlobit.“ Unaveně jsem si promnula oči a pohledem střelila po domě, kde na mě už čeká moje postel.

„Já věděl, že jsi fajn.“ Zlehka mě líbnul na tvář a doprovodil mě až ke dveřím. Zatímco jsem hledala klíče, Chris byl zaujatý něčím jiným. „Jéé, podívej! Bílou holubici jsem tady ještě neviděl!“ klíče mi spadly na zem, srdce pukalo strachem a mé oči se odmítaly podívat směrem, kterým se díval Chris. Našla mě. Otočila jsem se a když ji mé oči spatřily, jak se lehce pohupuje na větvi stromu před naším domem, zalapala jsem po dechu.

„Chrisi, já…už si jdu lehnout. Díky za doprovod.“ Zahuhlala jsem a i když to asi nebylo moc zdvořilé, zabouchla jsem mu dveře před nosem a vyběhla po schodech do patra. Na posledním schodu jsem váhavě zastavila a nejistě položila ruku na kliku. Otevřela jsem dveře a zůstala stát na místě.

Nebyla jsem překvapená tím, co jsem viděla u sebe v pokoji. Byla jsem překvapená, že mě to nepřekvapilo. V rohu místnosti, tam kde stojí moje houpací křeslo, se krčila drobná dívka a dlouhé hnědé vlasy jí spadaly až do půlky zad. Upřela na mě svůj pohled a ucouvla, jako bych jí chtěla ublížit. Daila se mě bála…

„Dailo?“ vyslovila jsem její jméno s jistým podtónem paniky.

„Liso…“ lehce pokývala hlavou a pomalu se postavila na nohy. Jednou rukou se chytla houpacího křesla, vypadala velmi zesláble. „Konečně jsem se k tobě dostala. Jsi v pořádku? Nestalo se ti nic? Žádná zranění…?“ sypala ze sebe otázky a já jen zmateně kroutila hlavou. Jak se vůbec dostala do mého pokoje? Proč mi najednou tyká? Mám dost těchhle překvapení, která mi vůbec nejsou příjemná…bez té holubice se mi žilo vcelku dobře.

„Je mi fajn.“ Zalhala jsem raději a konečně se odhodlala za sebou zavřít dveře. Přepadl mě takový divný pocit, že bych možná neměla dveře zavírat, ale nechala jsem to být. I když je pravda, že jsem se v její společnosti necítila zrovna nejlíp. „Co tu chceš?“ vyhrkla jsem.

„Ochránit tě.“ Promluvila zcela klidným, avšak nanejvýš vážným hlasem. „Je to moje povinnost.“ Při těch slovech se jí rozšířily oči a její obličej mi přišel děsivější než obvykle. Měla velmi jemné obličejové rysy, na první pohled byla krásná jako anděl, ale tenhle výraz z ní dělal něco úplně jiného.

„Jak ses dostala dovnitř?“ ptala jsem se dál a ignorovala její významné pohledy. Jen ukázala prstem za svá záda. Nejdřív mi to nedocházelo, ale pak jsem pochopila. „Oknem?“ přikývla a posadila se do mého houpacího křesla.

„Liso, prosím, posaď se.“ Pobídla mě. Stále jsem tupě zírala na pootevřené okno a chtěla jsem nafackovat sama sobě. Tolik dnů jsem si dávala pozor, zavírala každé okno v domě na zámek a včerejší večer mě tak vyvedl z míry, že jsem okno po Danielově odchodu nezavřela. Prostě jsem na to zapomněla. A následky budu muset nést sama. „Vysvětlím ti to.“ Odtrhla jsem pohled od okna a posadila se na postel.

Zamyslela jsem se nad tím, jak moc se tenhle pokoj změnil od doby, kdy jsem se vrátila z prázdnin u prarodičů. Neobtěžovala jsem se nějakým uklízením oblečení, zastýláním postele a podobnými věcmi. Poslední dobou se v tomhle pokoji děly věci, které nebyly zrovna nejnormálnější. Několikrát jsem u sebe měla upíra, dnes tady mám dívku, která se sem dostala oknem. Tohle místo by mohlo tolik vyprávět, kdyby to šlo! Okno v mém pokoji obzvlášť.

Znovu jsem se podívala ven a zaskočila mne zcela nečekaná změna počasí. Na nebi se tvořily obrovské černé mraky a vytvářely souvislou plochu, která vypadala zlověstně. Okolní stromy se divoce kymácely v poryvech zuřícího větru a vzduch tak podivně těžce voněl, jako by se blížila nějaká bouřka.

Vztek. Problesklo mi hlavou.

Nevím, jak se to mohlo stát, pokud se to vůbec stát může, ale věděla jsem, kdo za tím počasím stojí. Jako bych v hlavě měla ještě jednu osobu, která měla obrovský vztek a tato blížící se bouřka byla demonstrací jeho špatné nálady. Daniel se neskutečně zlobil a já cítila, že to souvisí se mnou.

„Dostal se ti do hlavy.“ Nadskočila jsem na posteli a soustředila se na Dailu, která stála těsně přede mnou a starostlivě mi nahlížela do obličeje. Uvědomila jsem si, že se celá třesu. Neměla jsem strach, ale cloumala mnou ta obrovská vzdouvající se vlna vzteku a nenávisti. „Před tímhle jsem se tě snažila ochránit.“ Řekla jen a smutně si povzdechla.

Pak jsem vykřikla. Ta bolest přišla naprosto neočekávaně a byla tak silná, že jsem se cítila, jako bych dostala kamennou pěstí ránu přímo do srdce. Ve stejný okamžik se z temně šedého nebe začaly snášet obrovské kapky deště, které ztěžka bubnovaly do venkovního parapetu. Tušila jsem, co to znamená. Jeho vztek překročil meze. Cítila jsem to…

„Daniel je nebezpečný, Liso. Neměla jsi ho odtamtud zachraňovat…“ promlouvala podivně zastřeným hlasem, pohled přitom upírajíc ven na ulici, kde pršelo stále hustěji. Na jazyku mě pálila otázka…

„Odkud znáš jeho jméno?“ vyslovila jsem nejpalčivější dotaz. Otočila se tak rychle, že to snad ani nebylo možné a na jejích tvářích se zrcadlil strach.

„Protože jsem se s ním už jednou setkala, Liso…“

Kapitola desátá

„Jak to myslíš, že ses s ním už setkala?“ zeptala jsem se se zatajeným dechem. Její oči už tak nezvyklé barvy ještě o několik tónů potemněly, jako by se v jejím pohledu zrcadlila minulost, na kterou nerada vzpomínala. Poznala jsem, že ať to s Danielem souvisí jakkoliv, nechtěla o tom mluvit. Bylo to pro ni snad příliš bolestivé?

„Stalo se to už dávno. Ale ty vzpomínky…nikdy se jich nezbavím. Nikdy nezapomenu na to, jak si získal její důvěru a pak ji chladnokrevně zabil. Ty její bílé tváře se mi ve snech zjevují každou noc…potáhne se to se mnou až do konce života.“ Viděla jsem, jak se jí zaleskly oči a zpoza řas jí tiše skanuly dvě jediné slzy. „Nejsi první, která ho přivolala zpátky.“ Promluvila tiše a hlas se jí zatřásl.

Musela jsem si pročistit hlavu, logicky poskládat všechny myšlenky tak, aby mi to dávalo smysl. Seděla jsem na posteli se zkříženýma nohama, tupě hypnotizovala podlahu a hlava se mi točila pod náporem představ Daniela jako vraha. Ovšem, byl to upír živící se lidskou krví, ale nikdy jsem o něm nesmýšlela jako o zabijákovi. Možná právě proto, že jsem ho nikdy neviděla nikoho zabít a nebo proto, že já sama jsem se mu nabídla jako dárce.

Daila říkala, že nejsem jediná, která ho přivolala zpátky. Znamená to snad, že využil více dívek stejně jako mě, aby se jim dostal do hlavy a přinutil je vysvobodit ho z Mezisvěta? Zajímalo by mě, co s nimi udělal potom. Pomohly mu, vůbec bych se nedivila, kdyby stejně jako já nemohly odolat jeho osobitému kouzlu a darovaly my svou krev. To mu stačilo. Byl zase svobodný, nakrmený a silný. Snadno je mohl zabít. Dělal to takhle?

„Kdo ho přivolal přede mnou?“ zeptala jsem se spíš pro sebe, odpověď jsem ani nečekala, ale přišla velmi brzy. Jediná dvě slova, která jí splynula ze rtů mě doslova přikovala na místě. Obrovská tíha, úžas a zděšení kolovaly mým tělem. „Tvoje matka.“ Stěny ztratily své místo a celý pokoj se se mnou převrátil vzhůru nohama. Jako těžký kámen jsem dopadla na postel a nebyla schopna do plic dostat vůbec žádný vzduch. Dusila jsem se. Nemohla jsem se nadechnout.

Moje matka. Matka, o které jsem nikdy neslyšela jediné slovo. Nikdy jsem neviděla její jedinou fotografii, neměla jsem vůbec žádnou představu o tom, jak mohla vypadat. A přitom bych se tak ráda dozvěděla, jestli tyhle dlouhé husté vlasy mám po ní.

„Jen dýchej, Liso. Všechno ti to vysvětlím. Hlavně mě dobře poslouchej. O nic víc tě nežádám.“ Naléhala a přitom mi zlehka položila dlaň na tváře, které doslova hořely. Neodvažovala jsem se jí pohlédnout do očí, nechtěla jsem to udělat. Jediné, na co jsem se plně dokázala soustředit bylo to, že chci vidět Daniela a na všechno tohle se ho zeptat osobně. „Bylo mi teprve sedmnáct, když mi byl přidělen první svěřenec. My strážci jsme ze začátku dostávali osoby, které nebyly v přímém nebezpečí. Tvoje matka byla jediná dobrá věc, která mě potkala…“ dál jsem neposlouchala. Zaujalo mě něco jiného.

„Strážci?“ zašeptala jsem. „Stejní strážci jako v Danielově světě? Ti, kteří měli chránit smrtelníky před upíry?“ Daila beze slova zakývala hlavou a zasněně se podívala z okna. Nerozuměla jsem tomu. Celou tu dobu jsem si myslela, že strážci, upíři a všechny ty věci z knihy existovaly pouze v době, kdy byl Daniel mladý. Že nic z toho už není a nikdy ani být nemůže. „Jak je to možné? Je to přeci už tak dávno! Navíc, ty jsi hrozně mladá… kolik je ti vlastně let?“ Daila mne však nebrala na vědomí. Byla příliš zahloubána do vzpomínek.

Taktně jsem mlčela a vyčkávala, až se znovu ujme vyprávění sama a řekne mi všechno, na co se vzmůže. Snažila jsem se vypadat klidně, nedávat na sobě znát nervozitu, ale stejně jsem si kousala spodní ret a prsty bubnovala do postele.

„Takže…“ zhluboka se nadechla, krátce na mě pohlédla a poté se soustředila jen na dešťové kapky, které stále bušily do okna. Déšť byl tak hustý, že vytvářel souvislé provazce vody. I když bylo okno zavřené, cítila jsem, že se vzduch pročistil. A věděla jsem, že Daniel zuří. Cítila jsem to, skoro jsem ten vztek mohla uchopit do dlaně. „…všechno po pořádku. Ptala ses, zda jsem stejný strážce jako v jeho světě. Odpověď zní ano, jsem. Mám chránit smrtelníky před upíry. K mému věku…nejsem zase až tak mladá, jak si myslíš že jsem. My strážci máme schopnost se věkově adaptovat svému svěřenci. Tvé matce bylo devatenáct, když mi ji přidělili a mě pouhých sedmnáct. V okamžiku, kdy jsme se potkaly, nevím, jak ti to popsat…prostě jsem o dva roky zestárla. Jak psychicky, tak fyzicky. Říká se tomu schopnost věkové přizpůsobivosti.“ Odmlčela se a naslouchala dešti.

„Tvoji matku jsem dokázala chránit pouze nějakou dobu. Když odjela na cestu po Evropě, nemohla jsem odjet s ní, a proto zůstala dočasně bez mé ochrany. Což se ukázalo jako ta nejhorší věc, která se mohla stát. Nejenže otěhotněla, ale od své kamarádky v Barceloně dostala naprosto totožný deník, jaký ti dala tvá přítelkyně.“ Hodila významný pohled k mé školní tašce, jako by celou dobu věděla, že tam kniha je. „Liso, dokážu vycítit zlo. Ta kniha představuje velmi velké zlo, se kterým by sis neměla pohrávat.“

„Ona…totiž chci říct, máma ho taky vysvobodila? Stejně jako já? A ty jsi teď můj strážce?“

„Ano, vysvobodila, ale za jiné situace. Ten deník si s ní pohrával mnohem delší dobu než s tebou. Postupně nad ní získával moc, dostával se jí do hlavy. Všechny ty sny, všechny stíny a podivné věci, které jsi vídala, měl na svědomí Danielův deník.“ Hlasitě jsem polkla.

„Tohle mi ale nepřipadá jako něco ze světa upírů. Zní to jako nějaká černá magie. Deník, do kterého někdo ukryl temné síly nebo tak něco…nějaká čarodějnice?“ uvažovala jsem nahlas a pohledem jsem opět zůstala viset na okně. Vítr stále sílil a nabíral na intenzitě. Hrudník se mi zaplňoval úzkostí, pocitem bezmoci a hlubokého smutku. Jeho pocity se staly mými.

„Jak jsi nejspíš pochopila, mou svěřenkyní jsi teď ty. Opět jsem ale zklamala. Nedokázala jsem mu zabránit, aby se vrátil mezi nás. Nedokázala jsem ubránit tebe a tvou mysl. Dostal se ti do hlavy, vytvořil mezi vámi pouto. Pouto silnější, než měl s tvou matkou. Dokážeš vycítit jeho náladu, sdílí s tebou pocity, i když o tom ještě nejspíš nemá tušení. Je rozzlobený, to poznám i bez silného pouta.“ Nedůvěřivě se rozhlédla po místnosti, jako kdyby stěny mého pokoje stály na Danielově straně.

„Co se stalo s mámou? Řekla jsi, že ji zabil…Daniel ji zabil?“ v hloubi duše jsem si přála, aby mi řekla, že to není pravda. Věřila jsem, spíš jsem z celého srdce doufala, že Daniel není špatný. Jako kdyby Daila odhadla nad čím přemýšlím, nevesele ze usmála.

„On je špatný. Je zkažený až do morku kosti. Zabil tvou mámu, protože ji už nepotřeboval. Byla mladá a naivní, lehce ovlivnitelná a zachránila ho. Pár týdnů po tvém narození k ní přišel domů. Byla jsi zrovna u svých prarodičů, protože ona dodělávala školu. Zrovna v ten večer jsem nebyla nikde nablízku a on se k ní vplížil do pokoje…když jsem ji ráno našla, měla rozdrásané hrdlo. Vykrvácela…“ otřásla se odporem a sevřenými dlaněmi si protřela oči.

„Chystá se zabít i mě?“ cítila jsem se jako poražená. Záchvěv důvěry, který jsem k němu pociťovala byl rázem pryč.

„Ne, Liso. A to je na tom to zvláštní. Je nebezpečný, ale není tady s úmyslem tě zabít. Má jiný důvod. Ale stejně, drž se od něj dál.“ Ihned jsem se napřímila, protože tón jejího hlasu napovídal, že pro dnešek náš rozhovor končí.

„Mám ještě jednu otázku.“ Řekla jsem nejistě při pohledu z okna.

„Ano?“ podezíravě nadzvedla jedno obočí a založila si ruce na prsou.

„Jak to bylo s tou holubicí?“ Daila se jen zvonivě zasmála a zlehka otevřela okno, kterým dovnitř zafoukal vlažný letní větřík, jenž voněl bouřkou. „Už tehdy ve Francii ti správně došlo, že ji posílám já. Mělo to jediný účel…ochránit tě před tím deníkem. Když byla nablízku holubice, moc deníku byla potlačena. Pamatuješ? ‚Holubice neznamená zlo‘. Proto jsem tě hlídala všude tam, kde byl ten deník.“ S těmito slovy se na mě naposledy otočila, na rtech se jí objevil široký spokojený úsměv.

Stoupla si před okno, lehce se zhoupla na špičkách a pak ve vzduchu opsala ladnou piruetu. Dříve, než by jste stačili mrknout, se z dívky s dlouhými vlasy a modrýma očima stal malý pták. Bílá holubice. Jak jsem dnes pochopila, můj strážce, jenž mě má hlídat před Danielem. Holubice hlasitě zašustila křídly a já ji sledovala, jak rychle odlétá otevřeným oknem pryč.

Osaměla jsem.

Čas kolem mě plynul nezvykle rychle, ani jsem si neuvědomovala, že už se venku doopravdy setmělo a bouřka ustala. Ve vzduchu jsem však stále cítila druh jakéhosi napětí a ihned mi bylo jasné, kdo za tím stojí. Při pomyšlení na něj se mi lehce zhoupnul žaludek. Dnes jsem se dozvěděla, že zabil mou matku. Bylo by tedy nanejvýš logické, kdybych ho z celého srdce nenáviděla. Ale to se nestalo. Jiní lidé by se nejspíš více zajímali o matku, kterou nikdy neviděli, chtěli by o ní vědět snad úplně všechno, ale já ne. Proč to tak bylo?

„Liso, prosímtě pust mě dovnitř.“ Okamžitě jsem se vzpamatovala. Lexie bušila na dveře mého pokoje, poznala jsem, že byla velice rozrušená. „Liso! Hned mi odemkni, jinak přísahám, že tě zabiju! Tak sakra otevři!“ svalila jsem se z postele a jako ve snách přistoupila ke dveřím. Nějak jsem si nepamatovala, že bych dveře zamykala. Jen jsem nad tím zakroutila hlavou a otočila klíčem v zámku.

Vzápětí do mě vrazila Lexie a hlasitě za sebou práskla dveřmi. Beze slova mi pokynula, abych se posadila, a tak jsem jen poslušně udělala to, co po mě chtěla. Rázovala si to po pokoji od jedné stěně ke druhé, rukama si přitom objímala hrudník a vypadala zničeně. Při pozornějším pohledu na ni mi to došlo. Jak jsem mohla být tak hloupá a ničeho si nevšimnout?

Už tak úplé džíny na jejím pohublém pase doslova visely. Tváře měla hrozivě propadlé, lícní kosti jí ostře vystupovaly z obličeje. Její oči byly tak nějak podezřele smutné, bez lesku a bez té jiskry, kterou jsem na ní zbožňovala. Dlouhé vlasy měla učesané do nepovedeného drdolu. Na sobě jen obyčejný šedý svetr. Šedou barvu nikdy moc nenosila. Vždycky měla ráda výrazné jasné barvy, působila v nich tak vesele! Když jsem se však podívala, jak vypadá v tomhle, byla to jen troska.

Její zrychlující se kroky mě znepokojovaly. To ticho mezi námi bylo nesnesitelné. Nikdy se nám nestalo, abychom tak dlouho nepromluvily jediné slovo. Dnes mě podruhé přepadl pocit, že se dusím. Dělala jsem si o ni šílené starosti.

Upřeně jsem ji sledovala a zvažovala přitom snad ty nejhorší možné scénáře. Co když trpí nějakou vážnou nemocí a neřekla mi to, protože jsem tady pro ni v posledních několika týdnech nebyla? Vůbec jsem se nechovala jako ta stará Lisa. Myšlenky mě stále táhly zcela odlišným směrem, špatným směrem. Co když má nějaký problém, ale já o něm nevím? S hrůzou jsem si uvědomila, že jsem špatná kamarádka. Mezi námi to bylo úplně jiné než předtím. Před tím, než jsem dostala jeho deník.

Konečně se zastavila a bezvládně spustila ruce podél těla. „Já už nemůžu, Liso.“ Ta slova jejími ústy zněla mnohem děsivěji, než se může na první pohled zdát. Pomalu ke mně došla a klekla si na zem. Vzala si do dlaní moje ruce a podívala se mi do očí. Nemusela říkat nic dalšího. Všechno mi to bylo jasné. Byla na dně, protože já jsem se změnila. Nebyla jsem tady pro ni, když mě potřebovala. Nemluvila jsem s ní. Většinu času jsem trávila zavřená ve svém pokoji.

„Víš, že tě miluju jako sestru. Tak mi řekni, co se s tebou stalo? Jsi úplně jiná, nepoznávám tě. Kam se poděla naše bezmezná důvěra? Kam se ztratilo naše přátelství? Kam zmizela ta stará dobrá Lisa, která mě o půlnoci budila, protože si chtěla povídat? Chci zpátky svoji nejlepší kamarádku. Prosím tě o to.“ Pevně jsem stiskla její dlaně a zamrkala, abych odehnala pláč. Ona ale tak silná nebyla. Všechno, co v sobě dosud potlačovala muselo ven. Usedavě se rozplakala a položila mi hlavu na kolena.

„Taky tě miluju, Lex.“ Řekla jsem jí tiše do vlasů. Chtělo se mi zvracet ze mě samotné. Jak jsem si mohla nevšimnout, že mě potřebuje?

„Tak mi řekni, co se stalo. Bojím se o tebe. Pořád je ti špatně, vypadáš jako přízrak. Jen bloumáš po školních chodbách, doma tě ani nevidíme. Jsi pořád zavřená tady a já…chybíš mi! Prostě mi řekni pravdu, ať je jakákoliv.“ Poraženě jsem zavřela oči. Doufala jsem, že na tuhle část nikdy nebude muset dojít. Pravda. To bylo jediné, co jsem jí nemohla říct. Pokud jsem chtěla, aby zůstala stranou od všeho záhadného, co se kolem mě dělo, nesměla se dozvědět nic o Danielovi ani Daile. Nesměla přijít na to, že vlastně ona to všechno začala. Darovala mi ten deník…

„Na světě jsou věci, které ti budu muset zatajit, Lexie. Není to snad proto, že bych ti už nedůvěřovala, ale dělám to pro tebe. Ocitla jsem se v situaci, do které tě nechci za žádnou cenu zatahovat. Udělala jsem něco moc špatného a musím se s tím vypořádat. Až to všechno skončí, povím ti celou pravdu. Teď ale nesmím.“ Obě jsme si povzdechly a Lexie se na mě podívala, oči zarudlé od pláče.

„Může za to ten kluk, který si s tebou večer povídá?“ nikdy bych nečekala takovouhle otázku. Myslela jsem, že o Danielovi vím jenom já. Na krátký okamžik se mi zastavilo srdce a slova mi zůstala viset hluboko v krku.

„Jak o něm víš?“ zachraplala jsem. Tohle nebylo dobré. Už samotný fakt, že Lexie ví o jeho existenci, ji stavil do potenciálního nebezpečí.

„I když zamykáš dveře, nejsem hluchá. Slyším ho. Jak se ale dostává dovnitř? Dveřmi ho určitě nepouštíš, toho by si naši všimli. Co je ten kluk zač, Liso? Je snad nějak nebezpečný?“ palcem jsem jí setřela slzy z obličeje a zavrtěla hlavou.

„Není nebezpečný. Nikomu ale nesmíš říct, že o něm víš. Nikomu neříkej o tom, že sem chodí. Za žádnou cenu to nikomu nesmíš říct!“ rozvážně přikývla, ale já věděla, že jedné osobě by to stejně nejraději utíkala říct. „Ani Chrisovi. Nikomu ani slovo, Lex. Myslím to vážně.“ Dodala jsem pro jistotu důrazně. Pohlédla na mě s výrazem čirého děsu, jako by se mě bála.

„To on je důvodem pro to, že ses tak změnila? Miluješ ho snad?“ věděla jsem, že by ji nesmírně potěšilo, kdybych řekla, že jsem se zamilovala. Vždycky si pro mě přála jen to nejlepší a těšila se na okamžik, kdy obě budeme zamilované a budeme chodit na rande ve čtyřech. Na tuto situaci to však rozhodně nesedělo. I kdybych byla zamilovaná, nebylo by to k ničemu dobré.

„Změnilo se hodně věcí.“ Špitla jsem a pohlédla přitom k oknu. Daila říkala něco o silném poutu, které mezi námi Daniel vytvořil. Díky tomuto poutu jsem mohla cítit to, co cítil on. Tento fakt také mnohé změnil. Cítím to. „Kdykoliv ti řeknu, abys odsud odjela co nejdál a vzala sebou i rodiče a Chrise, poslechneš mě. Pokud odjedu, nebudeš mě hledat. I když se budu chovat divně, budu se zavírat u sebe, pamatuj si, že tě mám hrozně moc ráda. Rozumíš?“ doufala jsem, že bude souhlasit bez dalšího vyptávání se. „A v noci sem nechoď.“ Jasně jsem viděla, jak sebou cukla. Ostatně, nebyla jediná. I já jsem se vyděsila. Tenhle nepatřil tak úplně mě. Ta slova jsem vlastně ani neměla v úmyslu říct.

„Jsi vyděšená.“ Konstatovala znepokojeně a postavila se na nohy. „Nic jsem neřekla, ale vím, co jsi dělala každou noc.“ Vytřeštila jsem na ni oči. „Každou noc jsi chodila po domě, zavírala okna na zámek, kontrolovala mě. Kontrolovala jsi i mámu s tátou. To kvůli něho, že? Máš strach, aby nám neublížil?“ zajela jsem si rukama do vlasů a promýšlela odpověď. Co mám říct? Jaké vysvětlení jí mám poskytnout, aby se dál nevyptávala a zbytečně mi to nekomplikovala?

„On vám neublíží, tím jsem si jistá. Ať si o mě myslíš v tuhle chvíli cokoliv, nikomu o tom neříkej. V noci můžeš klidně spát, nic se ti nestane. Ujišťuju tě.“ Víc jsem říct nemohla. Mohla jsem jen doufat, že to tak skutečně bude. Daniel ale slíbil, že se mé rodiny nedotkne. Jak mu ale mám věřit po tom všem, co mi dnes řekla Daila?

„Liso, mám tě ráda. Udělám pro tebe cokoliv. Až mi budeš chtít říct pravdu, budu tady a vyslechnu tě.“ Slyšela jsem hluboké zklamání v jejím hlase.

„Já vážně nemůžu…“ zakňourala jsem. Lexie mi věnovala poslední pohled a pak se ke mně otočila zády. Zlehka vzala za kliku a chystala se odejít. „Je mi to moc líto.“ Snažila jsem se omluvit, ale věděla jsem, že tohle nestačí.

„Já vím.“ Přikývla a pak prošla otevřenými dveřmi. Věděla jsem, že tahle chvíle změní naše přátelství. Tak moc bych jí chtěla říct pravdu, ale měla jsem strach z toho, co by se mohlo stát. čím méně lidí o Danielovi ví, tím lépe. Ztratila jsem však její důvěru, kterou budu získávat zpět jen velmi těžko. Odteď budu na všechno úplně sama. Musím být silná a všechno zvládnout.

Z vedlejšího pokoje jsem slyšela tiché vzlyky a šustění peřiny. Cítila jsem se o to hůř. Nejspíš jsem jí tím moc ublížila a ani jí nebudu moci říct, proč jsem to udělala. Sklesle jsem se došourala k houpacímu křeslu a posadila se do něj. Přitáhla jsem si kolena pod bradu a přála si, abych byla neviditelná. Aby mě nikdo nemohl vidět, toulala bych se ulicemi a nikdo by mě nebral na vědomí. Vdechovala jsem svěží vzduch, který mi foukal do obličeje a cítila jsem, že na mne padá únava.

Když jsem otevřela oči, lehce jsem zavrávorala. Byla hluboká temná noc, nebe osvětlovaly hvězdy a tenký srpek měsíce. Na ulici svítily pouliční lampy a zvedal se vítr. Rukama jsem si objala hrudník a snažila se trošku zahřát. Mým tělem otřásala zimnice, bosá chodila mě neskutečně studila. Chtěla jsem se podívat, na čem to stojím a v tu chvíli se mi vnitřnosti sevřely hrůzou.

Ozval se sluch rvoucí výkřik vycházející z mé hrudi.

Stála jsem na střeše nějakého domu…

Kapitola jedenáctá

Z mých plic se bolestně draly přerývané nádechy a výdechy. Na čele mi vyrazily krůpěje ledového potu a drobné kapičky stékaly po tvářích. Ani jsem se neodvažovala je setřít rukou, narušila bych tím stabilitu, kterou se mi tak tak podařilo udržovat. Tep mi zběsile pulsoval na spáncích, až to bolelo. V uších jsem slyšela tlukot vlastního srdce. Bosá chodidla mi na kluzké střeše neustále podklouzávala. Studený vítr mě štípal v očích. Hůř už být nemohlo.

Cítila jsem skličující zoufalství a jen čekala na nevyhnutelné. I když jsem se pokoušela balancovat, v hloubi duše jsem tušila, že tahle chladná noc je poslední v mém životě. Pokud se nestane zázrak a někdo mě nepřijde zachránit. Nikdo takový neexistuje. Nikdo nevěděl, že jsem tady. Tady. Ale…kde to vlastně jsem?

Rozhlédla jsem kolem dokola, nataženýma rukama jsem přitom udržovala rovnováhu. Dnešní noc byla jedinečně temná. Lampy lemující ulici chaoticky poblikávaly, jakoby každou chvíli měly zhasnout. Lehce jsem zaklonila hlavu a svůj pohled svěřovala k inkoustově černému nebi, na němž klidně spočíval tenký proužek měsíčního kotouče. Noc byla velmi jasná, ještě nikdy jsem neviděla tolik hvězd najednou, jako právě teď. Byl celkem paradox, že tak krásný výjev vidím zrovna ve chvíli, kdy mi hrozí pád ze střechy.

Sklopila jsem oči zpět ke svým chodidlům, která už jsem téměř necítila a první slza bezmoci se přehoupla přes okraj mých řas. Nechala jsem ji kanout a v hlavě mi neskutečnou rychlostí vířily tisíce myšlenek. Hlavní myšlenka však byla jasná. Byla jsem unavená, téměř na pokraji svých sil. Z toho vyplývalo jediné. Zavřít oči, vykročit do prázdna a doufat, že konec přijde rychle. Myslela jsem na to, kde je asi teď on. Nejspíš se někde baví a nemá ponětí, že jsem tady. Kéž by tady byl a dostal mě z tohohle maléru!

Přicházející pláč mě donutil zamrkat a ve stejném okamžiku mi ztuhla krev v žilách. Mé oči zcela náhodně sklouzly pod jednu z poblikávajících lamp. Pak se rozhostila tma a já si uvědomila, že lampa na kterou se moje pozornost soustředila, je zhola poslední, která svítí. Její světlo dopadalo na siluetu v dlouhém černém plášti. Nemusela jsem té osobě vidět do obličeje, abych věděla, že se na mě dívá. Cítila jsem na sobě ten nepříjemný pohled.

„Jak se ti tam nahoře líbí?“ zeptal se hlasitě mužský hlas, který by na mě za jiných okolností působil mimořádně sympaticky. Neodpověděla jsem a jen napínala uši, zda se zeptá ještě na něco jiného. Ihned jsem se přinutila přestat plakat a dávat tak najevo slabost, která mnou cloumala. Narovnala jsem se a byla odhodlaná tomu člověku čelit. „Velice odvážná.“ Zakřičel spíš výsměšným tónem a o několik kroků postoupil blíž k domu, na jehož střeše jsem stála. Shlížela jsem na něj dolů a vítr mi šlehal vlasy do obličeje až to štípalo.

Má mysl se zase zatoulala do míst, kde se to vůbec nehodilo. Ne v téhle chvíli. Celou svou existencí jsem si přála, aby se tady nějakým zázrakem objevil Daniel a pomohl mi. Aby zabil toho chlápka, který mě sem nějakým záhadným způsobem dostal. Přála jsem si, aby Daniel zabíjel stejně jako před lety, když zabil mou matku. Kdyby jen věděl, že tady jsem! Kdyby sem mohl přijít a rozdrásat hrdlo tomu hajzlovi. Ano, chtěla jsem, aby dnes večer někdo přišel o život. A já to nebudu.

„DANIELI!“ zaječela jsem z plna hrdla a silný poryv větru mnou nepatrně škubnul na stranu. Na krátký okamžik jsem zalapala po dechu a divoce rozhodila rukama kolem sebe. Když jsem se zase narovnala, postava stojící na zemi ztuhla na místě s ústy pokrčenými strachem. „Danieli!“ zakřičela jsem znovu, sledujíc přitom toho muže.

„Daniel…“ zopakoval užasle a brada mu poklesla. Lampa, která pro mne byla jediným záchytným bodem zhasla stejně jako všechny ostatní. Ocitla jsem se v naprosté tmě, která byla narušována jen drobnými tečkami světla, hvězdami. Nic jsem kolem sebe neviděla, nevěděla jsem, jak daleko od okraje střechy se nacházím.

Něčí ruka mi zaklepala na rameno. Nadskočila jsem o několik čísel a obě chodidla mi podklouzla. Cítila jsem, jak kolem mě prosvištěl vzduch když jsem padala dozadu a pak přišel tupý náraz. Před očima mi naskočily hvězdičky a bolest mi vehnala slzy do očí. Po krku mi stékalo něco teplého. Snažila jsem se postavit, a tak jsem se překulila na bok, což nebyla zrovna nejšťastnější volba. Kutálela jsem se po šikmé straně střechy, dokud mě stejná paže, která mi tohle způsobila, nezachytila za ruku. Škublo to mnou na stranu a znovu jsem se uhodila, tentokrát do žeber.

„Dávej pozor!“ napomenul mě jeho hlas chladně a snažil se mě vytáhnout zpátky nahoru. Prsty volné ruky jsem se snažila zachytit střešní krytiny a nohama jsem nahmatala okraj střechy. Otřásla jsem se. Tohle teda bylo jen o fous. „Ještě tě nenechám umřít…zrovna jsi začala mluvit. Takže budeme pokračovat, dokud je ti do řeči. Kde je Daniel?“ zeptal se mě a i v té tmě jsem viděla, jak na mě upírá svůj pohled.

„Nevím.“ Zachraptěla jsem a potlačovala bolest, která byla každým okamžikem horší. Stisk jeho ruky povolil a já sjela o několik čísel níž, takže jsem chodidly visela přes okraj střechy. „Tady není. To je ale snad zcela očividné.“ Řekla jsem poněkud přidrzlým tónem a čekala, jestli mě tentokrát pustí úplně.

„Tvůj život je momentálně v mých rukou a ty máš tu drzost žertovat?“ zakřičel a povytáhl mě zpátky. „Daniel je můj velmi dobrý přítel. Měla bys mi tedy říct, kde je právě teď. V poslední době trávil hodně času ve tvé ložnici. Měla bys mi to říct, jinak…“ přestala jsem poslouchat. Hlavou jsem zmateně otáčela ze strany na stranu a pátrala po tom, odkud vychází jeho hlas.

„Pusť se ho, Liso. Chytím tě.“ Zatřásla jsem hlavou a ignorovala tupou bolest na zátylku. Přestala jsem sebou škubat a natahovala uši, jestli jeho hlas uslyším znovu. Možná to bylo způsobené tou ránou, možná strachem. V krizových situacích člověk slyší věci, které prostě neexistují. „Tak se ho prostě pusť! Jsem tady dole!“ Danielův hlas v mých uších zněl silněji, jako kdyby stál právě teď vedle mě.

„Co se to děje?“ ptal se nechápavě muž, který mě držel za ruku a vypadalo to, že mě jen tak pustit nehodlá. Stejně jako já se rozhlížel kolem, až mu hlava létala. „Co to je?“ tentokrát se podíval přímo na mě, jako kdybych mu snad já mohla něco z toho vysvětlit. Zakroutila jsem hlavou a v duchu se připravovala na nejšílenější věc ve svém životě. Ať už tady Daniel skutečně je nebo ne, nehodlám umřít rukou tohohle chlapa.

Když viděl, že ode mě se nic nedozví, znovu se otáčel na všechny světové strany a jeho stisk povolil, i když si to nejspíš sám neuvědomoval. Bylo to teď nebo nikdy. „Myslím, že se rozloučíme.“ Řekla jsem kysele a posbírala zbytky svých sil. Prudce jsem škubla rukou a než se stačil vzpamatovat, vysmekla jsem se mu a po břiše sjela ze střechy. Byla jsem schopna rozeznat těch několik málo sekund, kdy jsem padala volným pádem a vzduch mi svištěl v uších.

Pevně jsem semkla víčka k sobě a modlila se, aby Daniel nebyl jen přelud v mé hlavě. Pak přišel dopad. Ticho. Přerývaný dech. Dřevitá kolínská. Daniel, problesklo mi v hlavě. Ale ne. On tady přeci nebyl. Dopadla jsem na zem a nejspíš právě umírám, proto si myslím, že je tady.

„Můžeš otevřít oči.“ Tohle ale neznělo jako nějaký hlas, který ke mně promlouval do záhrobí. Ten hlas zněl jen pár centimetrů od mého ucha. „Chytil jsem tě. Nejsi mrtvá. Jen zraněná, což mi tuhle situaci moc neulehčuje.“ Zamrkala jsem a plná chaosu se podívala před sebe. Danielův obličej byl stažený do bolestné grimasy, na čele mu naběhl pár vrásek a jeho oči potemněly.

„Měl bych tě hned teď vzít do nemocnice. Dost krvácíš. A já mám celkem hlad.“ Konstatoval suše.

„A sakra!“ zaklela jsem nahlas a v ten samý okamžik mi položil svůj prst přes ústa. „Ne tak nahlas. Nechceš snad vzbudit Jenny a Lexie, že?“ s připitomělým výrazem jsem se na něj podívala a pak se rozhlédla. Stáli jsme na naší malé zahradě vzadu za domem a francouzskými okny v obýváku sem dopadalo tlumené světlo. Byli jsme doma. Ale jak…?

„Jak ses sem dostal? Kdy? Nechápu.“ Zavrtěla jsem hlavou, zatímco on nervózně přenesl váhu z jedné nohy na druhou. „No jasně, promiň. Ta krev.“ Vděčně se usmál a opatrně mě položil na zem. Zatočila se mi hlava a bolest v oblasti žeber byla tak nesnesitelná, že jsem sebou okamžitě plácla na zem.

„Spravíme to, pojď.“ Řekl soucitně a přehodil si mě přes rameno jako pytel. „Zavři oči a počítej do desíti.“ Přikázal mi tiše a já ho poslechla. Udělala bych cokoliv, jen abych se zbavila té bolesti a pokud mi má počítání do desíti pomoct, jsem pro.

Jedna. Dva. Tři. Čtyři. Pět.

Svět se se mnou i přes zavřená víčka zatočil a já ucítila, jak mnou něco škubalo. Měla jsem strach, že snad spadnu, ale Danielovy paže mě držely velice pevně.

Šest. Sedm. Osm. Devět. Deset.

Všechno ustalo. Nastalo jen smírné ticho a pak mě položil na něco měkkého. Ihned jsem ucítila Danielovu vůni, ovšem v koncentrované míře a zvědavě jsem otevřela oči. „Vítej u mě doma.“ Zvolal odněkud zepředu velké místnosti, která sloužila jako obývací pokoj a byla propojena s obrovskou kuchyní. S bolestným usyknutím jsem se převalila na druhý, nebolestivý bok a zatínala jsem zuby. Se zavřenýma očima jsem čekala, co bude dál. „Ta rána na hlavě dost krvácela. Budu ji muset zašít. To žebro stáhneme obvazem. Jsi připravená?“ postel, na které jsem ležela, se kousek vedle mě prohnula a Daniel se na mě zvědavě díval.

„Asi jsem připravená.“ Přiznala jsem popravdě a s bolestnou grimasou se mi podařilo posadit se. Daniel si mě k sobě natočil zády, aby měl volný přístup k ráně na hlavě a já slyšela cinkání kovových předmětů a štiplavý zápach dezinfekce, jenž mě nepříjemně dráždil v nose. Ještě nikdy jsem se nezranila tak, abych potřebovala šití. Proto jsem ani nevěděla, co mám očekávat, jestli to bude bolet a hlavně, jak moc.

Jeho prsty mi opatrně odhrnuly vlasy ze zátylku, a tak jsem zavřela oči. Čekala jsem, že ucítím nějaké tahání, ale vůbec nic se nedělo. Když tohle nicnedělání trvalo pomalu několik minut, znervózněla jsem a otočila se na Daniela, abych zjistila, co se děje. Když se naše pohledy setkaly, bylo zcela očividné, že něco není v pořádku. Vycítila jsem to z jeho nálady, která se stávala i mou.

„Tohle není dobré.“ Zašeptal nevěřícně a zavrtěl hlavou. „Nechápu to.“ Ať už se stalo cokoliv, naplňovala ho bezmoc, zoufalství, nechápavost a ukrutná touha po vysvětlení. Nehnutě seděl naproti mně, v ruce si pohrával s otevřenou lahvičkou dezinfekce a zíral kdesi za mě. Užuž jsem chtěla otevřít pusu a zeptat se, co se stalo, ale byl rychlejší a úplně mě svou reakcí vykolejil. Velmi rychle odložil dezinfekci na stříbrný tácek s obvazy a šicí sadou a začal se mi dobývat pod tričko.

„Co to děláš? Sakra!“ zapískala jsem vystrašeně a snažila se setřást jeho ruce z mého těla. Na okamžik ztuhl, ale pak mi vyhrnul tričko a já jsem ho mohla mlátit jak jsem chtěla. Nic nepomohlo. Zíral na můj hrudník a nebral na vědomí moje hlasité projevy nesouhlasu. „Tak přestaň! Slyšíš mě?!“ křičela jsem zoufale. Žádná reakce.

„Něco ti ukážu.“ Řekl jenom a hrubě mě popadl za paže. Vytáhl mě na nohy a necitlivě mě vláčel někam za kuchyň. Klopýtala jsem za ním a syčela bolestí, jak mi pevně mačkal zápěstí. Sáhl na stěnu, kde se nacházel vypínač a kolem nás se ihned rozsvítila světla. Stáli jsme ve velké prostorné ložnici, jejíž jedna stěna byla tvořena nablýskanými zrcadly. „Tady. Podívej se.“ Postavil mě před jedno ze zrcadel a pokynul rukou, abych se na sebe podívala.

Nejdřív jsem si masírovala zápěstí a rozzuřeně na něj přitom hleděla. Když jsem se ale relativně uklidnila, pohlédla jsem na sebe. Připadala jsem si jako idiot. Nic neobvyklého jsem na sobě nezpozorovala. Až na to, že jsem byla celá umouněná a vlasy jsem měla slepené vlastní zaschlou krví. Pod očima jsem měla nepěkné kruhy, ale nic hrozivého jsem prostě neviděla. Zmateně jsem se otočila na Daniela, jehož pohled byl nanejvýš nesouhlasný.

Přiskočil ke mně a se zuřivým výrazem v obličeji mi přetáhl tričko přes hlavu. Dlaně mi položil na boky a rychle mě otočil zpět k zrcadlu. Zoufale jsem se snažila vidět něco, co by vysvětlovalo jeho tak podivné chování, ale nic takového nebylo. „Já ale nic nevidím. Cokoliv se mi tím snažíš říct, asi to nemá cenu…“ ramena mi bezvládně poklesla a já chtěla plakat nad svou hloupostí. Co mám vidět? Proč to nevidím?

„Právě že nic nevidíš.“ Řekl přiškrceným hlasem a rukou mi přejel po žebrech na pravé straně hrudníku. „Narazila sis žebra, vlastně bych řekl, že sis je zlomila. Normální člověk by nejspíš vnitřně krvácel. Měla bys modřinu přes půlku hrudníku. Vidíš něco? Bolí tě to ještě? A co hlava? Nahmatej si tu ránu.“ Přikázal mi a já automaticky uposlechla.

Ačkoliv mi nic z toho co říkal nedávalo smysl, roztřesenými prsty jsem si vjela do vlasů zhruba v místě, kde měla být hluboká rána. Správně, měla by tam být. Pod mými prsty jsem však cítila zcela zdravou, nezraněnou pokožku. Současně s tímto objevem jsem přidušeně vykřikla. Ruce mi ihned sklouzly na žebra, která jsem různě osahávala a mačkala. Nebolelo to. Nic mě nebolelo. „Do prdele.“ Zanadávala jsem a podívala se přitom na něj.

„Ano, to je vystihující.“ Sehnul se na zem pro mé špinavé tričko a podal mi ho. „Omlouvám se, ale musel jsem to udělat. Potřeboval jsem se přesvědčit, že se mi to jenom nezdá.“ Ani jsem nedutala. Oblékla jsem se a prsty mi opět zbloudily na místa, kde jsem měla být zraněná.

„Co to znamená? Jak je to možné?“ zeptala jsem po chvíli mlčení.

„Liso, nemám nejmenší tušení, co se to děje.“ Věřila jsem mu to, protože z jeho hlasu čišela stejná beznaděj, která mi kolovala v žilách. „Teď mi ale řekni, jak ses ocitla na střeše toho domu. Jak vypadal ten muž, co tam byl s tebou? A řekni mi, kde je tvůj strážce. Daila, nemám pravdu?“ při poslední otázce jsem hlasitě polkla a pažemi si objala hrudník. Samozřejmě, že Daniel o ni ví, nepřekvapilo mě to. Vlastně jsem si vzpomněla, že i on je teď můj ochránce. Sám mi to řekl.

‚To znamená, že tě musím chránit a prostě nemůžu odejít. I když mi řekneš, abych odešel…i když budeš prosit a škemrat, nemůžu. Jsem povinen tě ochraňovat.‘

Tyto věty mi na paměti začaly vyplouvat zcela náhodně. Před očima mi probleskovaly všechny okamžiky, kdy jsem se s Danielem potkala. Jeho nelidsky hrozivý obličej, když trpěl žízní. Jak dlouho plynulo od doby, kdy ze mě pil? Krmil se mezitím vůbec nějak? „Liso, odpověz mi.“ Tvář se mi zkřivila porážkou. Nemohla jsem odpovědět, jelikož odpověď na žádnou z jeho otázek jsem neznala.

„Usnula jsem v křesle v pokoji a pak, když jsem se probrala, stála jsem na té střeše. Tomu chlapovi jsem moc neviděla do obličeje, ale připadalo mi to, jako kdyby tě znal. Ptal se mě, kde jsi. Říkal, že jsi u mě v pokoji trávil hodně času. A Daila je můj strážce. Nemám ale tušení, kde by mohla být. Vlastně je to celkem dobrá otázka. Taky přemýšlím nad tím, jak to že můžu mít dva strážce. Tebe a Dailu.“ Mluvila jsem zcela nepřítomným hlasem a připadalo mi, jako by žádné slovo, které vyšlo z mých úst nedávalo smysl.

„Dobře.“ Odpověděl zamyšleně.

„Dobře? To je všechno, co mi na to řekneš?“ úplně jsem vyletěla z kůže a se zaťatými pěstmi na něj civěla. „Dochází ti vůbec, že jsem málem umřela? Řekni mi, jak jsem tam dostala. Kde jsem to vůbec byla? Kdo byl ten chlap a jak je možné, že tě znal. Jak je možné, že zrovna já mám dva strážce? Je tady tolik nezodpovězených otázek a ty mi řekneš jen ‚dobře‘?“ prskala jsem jako dopálená kočka a prala jsem se s pokušením mu jednu vrazit. „Záhadně se uzdravím a ty řekneš jen dobře. Chci domů! A hned!“

„Vezmu tě domů.“ Souhlasil a chytl mě za ruce. „Zavři oči, mohlo by se ti udělat špatně.“ Překypovala jsem vztekem, ale jeho příkazům se nedalo odolat. Nedalo se neuposlechnout. Pak jsem pocítila známé točení a škubání. Znovu jsem v duchu napočítala do desíti a když jsem otevřela oči, stála jsem pod otevřeným oknem ve svém pokoji. Daniel byl pryč.

Z nějakého neznámého popudu jsem se otočila na patě a hbitě vběhla do koupelny. Prudce jsem třískla dveřmi, nehledě na to, že bych mohla vzbudit Lexie, která by sem mohla hned přijít. Popadla jsem skleněnou lahvičku s pěnou do koupele, zabalila ji do ručníku a prudkým pohybem s ní uhodila do porcelánového umyvadla. Ručník jsem rozložila na podlaze a ve změti voňavé pěny a skleněných střepů jsem našla jeden mimořádně ostrý. Takový, který snadno projde lidskou kůží.

Zamkla jsem dveře a posadila se zády ke studené vaně. Pokud měl Daniel pravdu, tenhle střep by mi neměl ublížit. Několikrát jsem pevně sevřela pěst, aby mi trochu naběhly žíly a pak jsem skleněný střep přiložila těsně nad pokožku na zápěstí. Zhluboka jsem se nadechla, zatnula zuby a zavřela oči. Zatlačila jsem střep hluboko pod kůži a pomalu jím táhla. Štípalo to a vytékající krev mi smáčela kalhoty, ale hluboko uvnitř jsem věděla, že se mi nic nestane.

Odložila jsem střep a sledovala, jak krvácím. Začínala jsem pociťovat mírnou slabost, která byla způsobena ztrátou krve, ale stále jsem se dívala, jak ze mě odchází tekutina, za kterou by Daniel vraždil. Pomalu jsem si začínala myslet, že jsem to přehnala a vykrvácím, ale pak se stalo to, co jsem doufala že se stane. Pramínek krve vytékající z mého zápěstí se neustále zužoval, až jsem přestala krvácet úplně. Okraje rány se začaly zatahovat a kůže se pomalu vracela na své místo. Po pár minutách jsem třeštila oči na svou kůži, která vypadala jakoby se nikdy neporušila.

Kapitola dvanáctá

Byl to podivně odzbrojující pocit vědět, že vám v podstatě nic neublíží. Otáčela jsem skleněný střep mezi prsty a sledovala na něm červené kapky své krve. Už dvakrát se mi potvrdilo, že mé tělo se z nějakého dosud neznámého důvodu, hojí mnohem rychleji, než u obyčejných lidí. Obyčejní lidé. Copak se mezi ně nepočítám? Není tohle zázračné uzdravování nějaká mimořádná schopnost, kterou jen tak někdo nemá? Možná jsem výjimečná, víc než jsem si kdy dokázala představit.

Představovala jsem si, jaké by to bylo, být tolik odlišná od ostatních lidí. Napadlo mě, co by se stalo, kdyby mě právě teď našla Lexie v kaluži krve, ale já sama bych byla bez jakýchkoliv známek po zranění. Jak by si to vyložila? Jak by reagovalo okolí, kdybych se někdy náhodou řízla, ale moje kůže se během pár vteřin zahojila? Jakkoliv je tohle záhadné, jedno je naprosto jisté, nikdo se o tom nesmí dozvědět. Věděla jsem ale, že jsou tací, kteří se to dozví. Byl to podivně mrazivý pocit kdesi hluboko ve mně samotné, který mi říkal, že Daniel nebude jediný, kdo o tom bude vědět.

„Liso, otevři ty dveře.“ Byla jsem natolik ponořená do imaginárních představ, že mě její hlas, jenž se ozval zpoza zavřených dveří, málem vyděsil k smrti. „Otevři mi dřív, než se k tobě dostane Lexie. Slyšíš mě? Pusť mě dovnitř.“ Šeptala do klíčové dírky Daila a zněla nanejvýš rozzlobeně. Stále jsem nemohla odtrhnout oči od své dokonale zhojené kůže, a proto jsem se jako ve snách postavila a otočila klíčem. Daila ihned vpadla dovnitř a přitiskla si prsty na kořen nosu. „Co jsi tady sakra vyváděla?“ procedila skrze zuby, ale tak, aby ji neslyšela Lexie, která nejspíš právě spala vedle v pokoji.

Zrovna ve chvíli, kdy jsem se chystala otevřít pusu, abych jí nějak zalhala, pozvedla ukazováček a umlčela mě tak. Sehnula se k ručníku, v němž se blýskaly skleněné střepy a pěna do koupele naplňovala celou místnost pronikavou sladkou vůní. Daila se s očima otevřenýma dokořán podívala na kaluž temné krve a zavrtěla hlavou. Vyděšeně na mě zírala, pátrala po nějakém zranění, které by vysvětlovalo všechnu tu krev, ale nic neviděla. „Co jsi to dělala? Můžeš mi tohle nějak vysvětlit?“

„Nejdřív to tady uklidím. Pak ti všechno vysvětlím.“ Odsekla jsem stroze. Ano, vysvětlím jí všechno. Měla bych třeba začít tím podivným snem, z něhož jsem se probudila a stála jsem na střeše domu. Možná bych jí měla říct, že Daniel přišel, aby mě zachránil. Že to byl on, kdo si všiml, jak rychle se moje zranění dala do pořádku. Vyvstává zde však další otázka… kde byla Daila, když jsem byla v nebezpečí? „Pomoz mi s tím.“ Řekla jsem tiše a prosebně se na ni podívala. Sice nejsem zraněná, tedy aspoň ne viditelně, ale ta ztracená krev se mi do žil nevrátí. Pociťovala jsem lehkou slabost.

Daila popadla ručník se střepy, zabalila ho do uzlíčku a hodila do koše. Já jsem mezitím vytřela podlahu. Lexie by nejspíš nepotěšilo, kdyby ráno vešla do koupelny a na zemi uviděla krev. Všechny stopy byly zahlazeny, ale pěna do koupele halila koupelnu do těžkého sladkého oparu. Vůně byla pronikavě sladká, až to nebylo příjemné. Vyhnala jsem rychle Dailu do svého pokoje a zavřela za sebou dveře do koupelny.

„Čekám na tvoje vysvětlení.“ Prskla se založenýma rukama na prsou a hrudník se jí nepravidelně zdvihal, jak byla rozzuřená. Zatím jsem ale nechtěla mluvit, proto jsem raději došla k oknu a otevřela ho dokořán. Krátký okamžik jsem nechala vlahý větřík, aby osvěžil můj rozpálený obličej a pak jsem se na ni otočila, připravená jí říct celou pravdu. Místo toho jsem však vypálila otázku, jejíž odpověď mě nesmírně zajímala.

„Kde jsi byla celou noc?“ neformulovala jsem větu přesně jak jsem plánovala, ale hlavní myšlenka byla stejná. Pokud je Daila skutečně můj ochránce, neměla by snad nějakým způsobem vycítit, že její svěřenec je v nebezpečí? „Dneska v noci jsem se vzbudila na střeše nějakého pitomého domu, ani nevím, kde jsem to vlastně byla… narazila jsem si žebra, rozbila si hlavu a ty, jakožto můj ochránce jsi nebyla nikde poblíž! Není snad tvoje práce mě ochraňovat?“ vypálila jsem na ni bez rozmyslu a všechen vztek po troškách odplouval z mého těla.

„Já… věděla jsem, že je něco v nepořádku, ale problém je ten, Liso, že jsem tě nevycítila.“ Překvapil mě hrubý tón jejího hlasu. Neměla přece žádné právo být naštvaná na mě. „Byla jsem doma a najednou mě přepadlo takové divné tušení. Strážce vždycky pozná, když je jeho svěřenec v nebezpečí. Okamžitě jsem se za tebou vydala, ale když jsem přišla do tvého pokoje, ty jsi byla fuč a okno otevřené dokořán! Co jsem podle tebe měla dělat? Nemohla jsem tě ani jít hledat, protože jsem necítila tvou přítomnost! Bylo to, jako bys prostě neexistovala.“ Prudce rozhodila pažemi a povzdechla si.

„Jak to myslíš, že jsi necítila mou přítomnost?“ zajímalo mě. Už jsem necítila vztek, nyní mi v žilách proudila divoká zvědavost. Zvyknu si někdy, kolik zajímavých věcí se kolem mě děje?

„Nevím, jak ti to mám vysvětlit. Podívej se, jako tvůj strážce bych tě měla cítit pořád, ale dnes v noci jsem prostě… necítila vůbec nic. Neměla jsem žádné vodítko, které by mě k tobě dovedlo. Mohla jsem tedy jen sedět a čekat, že se vrátíš. Stále tady ale byla možnost, že se nevrátíš… že jsi třeba už dávno… mrtvá.“ na první pohled bylo patrné, jak se jí tahle vidina mé smrti nezamlouvala. Najednou jsem si uvědomila, jak těžká je to práce, být něčí strážce. Nedokázala bych to. Neunesla bych tu tíhu, tu zodpovědnost za život někoho jiného. „Ale, jsi tady a živá, takže mi můžeš všechno říct.“ Promnula jsem si oči a posadila se do křesla.

Nemohla jsem jí teď říct, že mě vlastně zachránil Daniel, který je v podstatě také můj strážce, ale on je strážce z temné strany. Je to upír, Daila už se s ním setkala, zabil její první svěřenkyni… mou matku. Jak bych vysvětlila to, že mě Daniel našel asi jako jediný? V hlavě mi stále dokola kroužily dva obrázky… její obličej, tak jemný, krásný a skutečně andělský s neskutečně modrýma očima, a Danielova tvář s temnými rysy, s těma pronikavě zelenýma očima, se dvěma špičáky… byli tak odlišní, ale přesto měli stejný úkol; chránit mě.

„Stejně víš, kdo mě zachránil.“ Řekla jsem to jako nějakou samozřejmost, ale ve skutečnosti mě to vyděsilo. Nechtěla jsem to říct, ani jsem nad tím neuvažovala. „Kdyby nepřišel, tak jsem nejspíš mrtvá. To je všechno, co ti k tomu můžu říct. Je mi to líto, ale já nic víc nevím. Nevím kdo, ani jak mě tam dostal. Vážně nemám tušení.“ Pokrčila jsem rameny a podívala se oknem ven.

„Liso, je ti jasné, že když mi neřekneš, co se stalo, nebudu tě moct chránit, pokud se to někdy bude opakovat? Já nemám právo tě nutit mi to říct, ale stejně… není dobré, že tě zachránil on. Víš vůbec, jak se tam dostal? Není to nějak podezřelé? Napadla tě ta možnost, že v tom má Daniel prsty?“ vrtěla jsem hlavou. Prostě jsem nevěřila tomu, že by do toho byl zapletený. Důrazně mi řekl, že mě musí chránit, ne mě zabít. „Dobře. Tak já půjdu. Liso, dávej si na něj pozor. A zavírej na noc to okno.“ Kývla jsem na znamení toho, že její rady beru na vědomí. Ona se pak opět v jedné ze svých piruet proměnila v jasně bílou holubici a odlétla do temné noci.

Bez zaváhání jsem zamkla své okno na zámek přesně jak mi řekla, dnes v noci jsem už nestála o žádné další noční můry a děsivé zážitky. Došlo mi, že jsem stále ve věcech, ve kterých jsem byla celou noc. Byla jsem špinavá, zpocená a kalhoty jsem měla celé smáčené krví. Takhle jsem do postele nemohla. Nechtělo se mi ale ani do sprchy. Potřebovala jsem se ale trochu probrat, očistit tělo, a tak jsem se neochotně došourala do koupelny.

Stále mě v nose šimrala přesládlá vůně pěny do koupele, když jsem se pokládala do vany napuštěné horkou vodou. Byla to uvolňující koupel, cítila jsem, jak z mého unaveného těla vyprchává napětí a jak napjaté svaly pomalu povolují. Od konečků prstů na nohou se mi rozlévalo teplo do celého organismu. Pomalu jsem se ponořila pod hladinu a zadržela dech. Horká voda laskala obličej a na mě padala únava. Tak nesnesitelná, těžká jako několikatunová peřina, tak černá jako dnešní noc…

Nadechla jsem se z plných plic, ale ihned jsem poznala, že je něco špatně. Místo vzduchu jsem nasála jen horkou vodu. Prudce jsem se vynořila z vody a dávivě se rozkašlala. Dusila jsem se a prskala všude kolem sebe. Chytla jsem se okraje vany, abych se přidržela a mohla jít za Lexie, aby mi pomohla, ale něco mě drželo. Jako by mě svíraly dvě neviditelné paže a tlačily mě zpátky pod vodu. Divoce jsem kolem sebe mlátila rukama a nohama, voda se vylévala z vany na podlahu a já stále kašlala. Oči jsem měla zalité slzami, nedokázala jsem přestat kašlat. Ona neviditelná síla nade mnou zvítězila a já se opět ocitla pod vodou.

Naprázdno jsem lapala po vzduchu, když jsem rychle otevřela oči. Zmateně jsem se rozhlížela kolem, co se to vlastně stalo. Nic neviditelného se mě nesnažilo utopit, na zemi nebyla ani kapka vody a já dýchala normálně. Byl to jen jeden špatný sen. Ano, byl to určitě jenom sen.

Rychle jsem se umyla a z vany jsem málem vyskočila. Ani jsem se neobtěžovala po sobě uklidit a už jsem stála zády opřená o dveře mého pokoje. Hrudník se mi nepravidelně zvedal, nějak jsem stále nemohla uvěřit tomu, že to byl jen sen. Nechtěla jsem nad tím ale raději přemýšlet, a tak jsem se spěchala obléknout. Natáhla jsem na sebe šedé tepláky a černé tílko a zachumlala se do peřiny. Věděla jsem, že je otázkou jen několika málo minut, než usnu.

„Pusť mě dovnitř.“ Opakoval stále. Podvědomě jsem se bránila, nechtěla jsem už dnes v noci prožívat nějakou noční můru. Chtěla jsem se rychle probudit, dokud se v mém snu neděje nic hrozného. Když se mi konečně povedlo otevřít oči, civěla jsem na strop nad hlavou. „Liso, pusť mě prosímtě dovnitř. Tady venku svítá! Je tu celkem horko!“ škubla jsem sebou a převalila se na bok. Málem jsem vyjekla. Daniel obratně balancoval na parapetu mého okna a prstem klepal na okenní tabuli. „Liso! Ještě se nechci rozpadnout na prach.“ Zaúpěl znovu a posunky mi naznačil, abych mu šla otevřít okno.

Nejdřív jsem se na něj nedůvěřivě podívala a posadila se na posteli. Měl pravdu, za jeho zády se pomalu začínal drásat na obzor rudě červený sluneční kotouč. Přehodila jsem nohy přes pelest a rychle odemkla okno. Ani jsem nečekala, až vejde do pokoje a vrátila jsem se zpátky do postele. O pár vteřin později jsem slyšela jeho tiché kroky, ale neotočila jsem se na něj. Raději jsem semkla víčka pevně k sobě a snažila se znovu usnout. Vlastně jsem na něj byla celkem naštvaná, že mě vzbudil. Dnes v noci jsem toho moc nenaspala.

„Liso, já vím, že tahle noc pro tebe byla hrozně těžká, ale potřeboval od tebe jednu laskavost.“ Odmlčel se, asi čekal, co mu na to řeknu. Já ale jen mlčela, a tak po chvilce pokračoval. „Pokud budu žádat příliš, tak mi to hned řekni a vyhoď mě z domu… je mi vážně nepříjemné o to říkat zrovna tobě, ale nemám zatím jinou možnost. Já vím, že jsi toho pro mě udělala dost, ale musím… potřebuju se tě na to zeptat.“ Začínala jsem být značně nervózní z toho, na co se chce zeptat tak důležitého, že celou věčnost blábolí nesmysly. „Dala bys mi trochu své krve…?“

Mojí jedinou reakcí bylo to, že se mi zrychlil srdeční tep. Neřekla jsem ani půl slova, jen jsem se posadila a prohrábla si rukou vlasy. „K čemu potřebuješ moji krev?“ zeptala jsem se tiše, i když v podstatě nemusel odpovídat. Měl prostě hlad.

„Nekrmil jsem se od té doby, co jsi mi dala napít své krve poprvé. Nemůžu napadat lidi jen tak na potkání. Nechci budit pozornost, nikdo kromě tebe a pár lidí neví, že jsem tady. Vím, že je dost pitomé to od tebe chtít, ale jinak to zatím vážně nejde.“ Němě jsem přikyvovala. Asi se toho kolem mě dělo až příliš a já dočista přicházela o rozum, protože jsem měla neskutečnou chuť se začít smát. Nakonec jsem skutečně vyprskla smíchy. „Dobře, tohle byl fakt pitomý nápad. Zapomeň na to.“

„Stejně mě to nezabije. Sám jsi viděl, jak rychle se hojím.“ Namítla jsem už vážným hlasem.

„To ale není to stejné, Liso!“ rozkřikl se na mě. Trhla jsem sebou stejně jako on, když si uvědomil, že v domě nejsme sami a že hned vedle spí Lexie. „Neznamená, že když se ti rychle hojí rány, že se ti i stejně rychle tvoří červené krvinky! Pokud si vezmu příliš, tak ti ani uzdravování nebude k ničemu.“ Syčel na mě podrážděně. Pozorně jsem si ho prohlédla a musela jsem žasnout.

Měl na sobě lososově růžovou košili, tmavé džíny a vlasy měl lehce nagelované. Na rtech mu pohrával decentní úsměv. Ale jeho obličej nepůsobil příliš zdravě. Zase měl ty nezdravé kruhy pod očima, byl pobledlý a vyhublý, ale stále byl pohled na něj dech beroucí. „Tak do toho.“ Pípla jsem a položila se na polštář. Připadalo mi to, jako kdybych se mu tímhle odevzdávala celá a v podstatě ho vyzývala k tomu, aby si se mnou dělal co bude chtít.

„Nebude to bolet, slibuju.“ Posměšně jsem si odfrkla. Jako kdyby tady snad šlo o bolest. Ucítila jsem jeho jemnou kolínskou a zavřela oči. Jednu ruku mi zlehka položil na rameno a druhou mě pohladil po vlasech. „Děkuju, že to pro mě děláš.“ Následovalo drobné štípnutí, když si jeho zuby prorazily cestičku skrze mou kůži. Znovu jsem se ocitla jakoby v jiném světě, kde neexistuje nic špatného. Cítila jsem se, jako kdybych mohla létat, ten opojný pocit extáze byl nezaměnitelný.

Samovolně jsem se začala usmívat a z úst mi unikl tichý smích. Daniel ale nepřestával pít. Jeho ústa se ke mně tiskla stále těsněji, cítila jsem z něj všechen ten hlad, který tak dlouho ovládal. Proudilo mnou porozumění a vděčnost, kterou ke mně pociťoval. Byl to jakýsi druh náklonnosti, kterému jsme rozuměli jen my dva. Potřeboval mě, stejně jako já jeho. Po celou dobu, kdy si ode mě bral krev, jsem byla schopna vidět a cítit to co on. Sdílel se mnou své myšlenky, mohla jsem být jejich součástí. Z jeho těla do mě proudila energie. Byli jsme propojení, jedna duše, jedno myšlení. Taky to cítil a proto nepřestával pít, i když by měl.

„To musí stačit.“ Řekl po chvíli a odtáhl se ode mě. Přitiskla jsem si prsty na ranku, která nepříjemně pálila a posadila se. Zcela automaticky jsem zamířila k velkému zrcadlu a postavila se před něj. Pár okamžiků jsem sledovala svůj pobledlý obličej a pak se natočila tak, abych viděla na poraněný krk. Dvě červené tečky byly jasně viditelné. Úmyslně jsem před zrcadlem stála delší dobu a pozorovala, jak se kůže zatahuje.

„Liso, jsi v pořádku? Je ti dobře?“ zeptal se mě ustaraně, ale nešel ke mně blíž.

„Ano, teď už jsem v pořádku.“ Odpověděla jsem klidně, když po jeho kousnutí nebylo ani památky. Kůže byla netknutá, nezůstaly mi ani žádné jizvy. „Je mi moc dobře. Tohle hojení je celkem užitečné.“ Zrovna jsem se na něj otočila, když v tom se otevřely dveře do mého pokoje a v nich stála Lexie ve svém srandovním pyžamu se srdíčky. Jindy by mě to rozesmálo, ale teď jsem zamrzla jako kus ledu. Svaly odmítaly se pohnout byť jen o kousek. Jen mé oči zabloudily k Danielovi, který se tvářil stejně užasle jako já.

„Liso? Kdo je to?“ zeptala se užasle a já dobře viděla, jak si ho prohlíží.

„Promiň, že jsem se nepředstavil… jsem Daniel, Lisin přítel.“ Jestli jsem předtím byla zaskočená, tak teď jsem přestala dýchat. Sledovala jsem je, jak si potřásají rukou a jak se na mě Lexie dívá. „Tohle je dost trapná situace, ale dovol mi, abych ti to vysvětlil.“ Lehce kývnul hlavou, jako by si žádal Lexino svolení a když přikývla, pokračoval. „Stavil jsem se za Lisou, protože jsem se dozvěděl o tom večírku, který se koná dnes večer v klubu Billou. Jen jsem se s ní chtěl domluvit, jestli bude tak laskavá a doprovodí mě tam. Nechtěl jsem ale budit celý dům, tak jsem přišel oknem.“ Mluvil velice pomalu, nasadil příjemný tón prozrazující přátelskost. Lexie byla jeho zjevem okouzlena.

„Právě jsem jí přišla o tom večírku říct! Já s Chrisem tam budu taky, chtěla jsem se tě zeptat, jestli půjdeš s námi. Vidím ale, že tady Daniel mě předběhl.“ Věnovala mu letmý úsměv a pak zčervenala. „Tak já už zase půjdu. Těšilo mě, Danieli.“ Řekla plná rozpaků a spěšně souvala ze dveří.

„Lexie?“ zavolal na ni ještě a ona se ihned zastavila.

„Ano?“ pozvedla jedno obočí a přistoupila o několik kroků blíž k němu. Daniel jí zpříma pohlédl do očí a připoutal ji k sobě svým pohledem. Zorničky se mu rozšířily a já věděla, co bude následovat.

„Nikomu neřekneš, že jsem tady byl.“ Nepohnul přitom ani brvou a s podivně chladným výrazem v obličeji vyčkával.

„Nikomu neřeknu, že jsi tady byl.“ Zopakovala poslušně a nepřítomně hleděla do jeho zelených očí.

„Uvidíme se na večírku.“ Řekl jí ještě, načež se Lexie otočila na patě a jako zhypnotizovaná vyšla ven z pokoje. Když za ní tiše zacvakly dveře, moje tělo se zase mohlo volně pohybovat. Zhluboka jsem se nadechla a naštvaně na něj pohlédla.

„Tohle bylo vážně těsné. Představ si, kdyby přišla jen o pár minut dřív!“ otřásla jsem se při té představě, co by viděla. Tohle bych jí nejspíš vysvětlit nedokázala. „Danieli, už nikdy na ni ale nezkoušej svoje schopnosti. Nepoužívej na ni to svoje přesvědčování.“ Přikývnul a omluvně se usmál. „Jak jsi vůbec věděl o tom večírku? Já sama o něm nevěděla. Tak jak…“ koktala jsem, opět zcela chycená do jeho zelených očí.

„Schopnost číst myšlenky se někdy hodí. Přečetl jsem si to v její hlavě.“ Zaťukal si na čelo a pak zakroutil hlavou. „Je ale celkem divné, že tvoje myšlenky už slyšet nedokážu. Měl jsem tu možnost jen prvních pár dní, kdy jsme se poznali. Od té doby prostě nic.“ Řekl zamyšleně a došel ke mně. „No, ale s tím se budeme trápit později. Ty jsi teď jdi lehnout, abys byla fit na večer. Já, jakožto tvůj oficiální přítel tu chvíli zůstanu. Dnes bude stejně pršet, takže počkám na déšť a pak odejdu.“ Neodporovala jsem, jen jsem si lehla a přetáhla si přes sebe peřinu.

„Vyvoláš bouřku, že ano?“ napadlo mě hned. Jen souhlasně pokýval hlavou a zatáhl závěsy přes okno. „Taky bych chtěla umět vyvolat bouřku.“ Zamrmlala jsem ospale a zavřela oči.

„Liso, půjdeme na ten večírek?“ zeptal se mě, když jsem začínala mít pocit, že se potápím do sladkých hlubin nevědomí.

„Jo, dneska jdeme na večírek.“ Odpověděla jsem mu. Jeho ruka mě zlehka pohladila po vlasech a já si konečně mohla dovolit usnout bez jakýchkoliv starostí. Věděla jsem totiž, že je tady se mnou. „Jdem… na… več…“ bylo tak těžké vyslovit ta slova, že jsem to vzdala. Dnes večer jdu na večírek, kde bude půlka města a mým společníkem bude upír. S jasně zelenýma očima…

Kapitola třináctá

„Prosímtě, hlavně mě nezmaluj jako velikonoční vajíčko.“ Prosila mě Lexie, která seděla na židli ve svém pokoji, zatímco já kolem ní běhala s očními stíny, řasenkou a tužkou na oči. Kdybyste se porozhlédli po pokoji, nejspíš by vás napadlo, že se tudy prohnalo tornádo. Hromady oblečení se válely všude po zemi, boty byly poházené po posteli. Zkrátka naprostý chaos. Úkosem jsem pohlédla na hodiny, do večírku nám zbývaly už jen necelé dvě hodiny. „Liso, pospěš si! Ještě nejsi nalíčená ani oblečená! Daniel mi nepoděkuje, že tě nepřivedu včas.“ Pronesla nervózně a klepala nohou do země.

„Neboj se, všechno zvládneme.“ Uklidnila jsem ji poněkud roztřeseným hlasem. Měla jsem co dělat, abych udržela nohy a ruce v klidu. Kdykoliv jsem pomyslela na to, co mě za chvíli čeká, žaludek se mi nepříjemně zhoupnul a udělalo se mi zle. „Snad to zvládneme.“ Dodala jsem spíš pro sebe. Ještě nikdy jsem nebyla tak nervózní. Při představě, jak dokonale bude vypadat Daniel a jak mizerně vedle něj budu vypadat já, se mi podlamovala kolena. Tenhle večer nejspíš nedopadne dobře.

„Jsi nervózní, co? Tohle bude vaše premiéra na veřejnosti. Jsem vlastně celkem zvědavá, co na to řeknou naši…“ Lexie se potutelně usmívala a dál si něco mumlala pod nosem. Já jsem ale nedokázala soustředit pozornost na ni, mé myšlenky ovládal někdo jiný. Měla ale pravdu. Nechtěla jsem se ani domýšlet, jak bude reagovat Jenny s Rogerem. Ach ano, Jenny s Rogerem. V posledních několika týdnech jsem je dost zanedbávala. Bodlo mě u srdce, vlastně jsem si ani nemohla vzpomenout, kdy jsem s nimi naposled mluvila. Měla bych zase konečně vystrčit hlavu z té neproniknutelné ulity, do které jsem se uzavřela.

Ano. Přesně tohle udělám. Dnešní večer bude zlomový. Přestanu se stranit své rodiny, svých nejbližších a začnu zase žít normálně, stejně jako jsem žila před tím, než se v mém životě objevil Daniel. Budu se prostě muset smířit s tím, že dokud je on poblíž, budou se kolem mě dít podivné věci. Musím ho přijmout jako součást svého života, dokud mě bude chránit.

Opatrně jsem nanášela krémově hnědé stíny na Lexina oční víčka a představovala si, jaké to asi bude, žít po boku Daniela. Nebo spíš, být v jeho blízkosti. Prsty jsem ihned nahmatala místo, kde by měla být ranka po kousnutí z dnešního rána a bylo mi jasné, že není co řešit. Už dávno jsem si na něj zvykla, konec konců… přitahoval mě. Už jsem nechtěla, aby odešel. Kdybych přece chtěla, aby odešel z města, nedávala bych mu napít své krve.

„Dobře, tak to by stačilo.“ Ozval se Jennin hlas ze dveří Lexina pokoje. Stála opřená o rám dveří, ruce složené na prsou a pobaveně se usmívala. Při pohledu na ni jsem si uvědomila, jak ošklivé ode mě bylo, když jsem s ní vůbec nemluvila. Celé dny jsem trávila v pokoji, nezajímalo mě, že o mě možná má strach. „Liso, jsi na řadě. Musíme tě taky upravit.“ Zamrkala na mě a s lišáckým úšklebkem mi vytrhla stíny z ruky.

Očima jsem kontrolovala její obličej, jestli jsem náhodou nepřišla o nějakou důležitou událost. Pořád jsem však viděla její hnědé oči, dlouhé lesklé vlasy, které teď měla svázané do elegantního copu a jemné milé rysy, díky kterým působila stejně tak mladě a krásně. „Jenny, je mi moc líto, jak jsem se chovala. Promiň mi to. Slibuju ti, že už se to nestane.“ Zašeptala jsem a chytla její obličej do dlaní. Lehce jsem se naklonila a políbila ji na tvář. Místo odpovědi mě pevně objala. Poté se k nám přidala Lexie. Stály jsme v obětí několik minut.

„To je v pořádku, Liso. Hlavně, že tě máme zpátky.“ Věděla jsem, že těmito slovy mi Jenny odpouští. Víc nebylo potřeba. Opět jsem získávala pocit, že jsme to zase my. Lisa, Lexie a Jenny. „No, ale teď tě musíme obléknout do něčeho perfektního. A taky uděláme něco s těmi tvými vlasy… máš je jako slámu.“ Jenny mi kriticky prohrábla dlouhé vlasy a Lexie se rozesmála. Sláma bylo slabé slovo.

„Takhle jsi dokonalá. Každému mužskému v klubu spadne čelist, až tě uvidí.“ Mumlala Lexie, když mě snad podesáté obcházela kolem dokola a upravovala mi sukni šatů, které mi sahaly až po kolena. Nervózně jsem přešlapovala na místě a modlila se, abych dnešní večer na těchhle podpatcích smrti přežila. Jenny se tvářila nanejvýš spokojeně, sama už na sobě měla krátké koktejlové šaty kávové barvy, která jedinečně kontrastovala s její bledou pletí.

Lexie mě popadla za ruku a dotáhla mě před zrcadlo. Postavila se po mém boku a založila si ruce v bok. „Jsme prostě krásné.“ Konstatovala zvesela a pozorně si nás prohlížela. Já jsem dělala to stejné. Lexie byla oblečená v šatech jasně modrého nebe, jenž výborně obepínaly dokonalé křivky jejího těla a vlasy měla natočené do divokých vln, které lemovaly její jemně nalíčený obličej. Na nohou měla stejné boty jako já, ale i tak byla menší o několik čísel. Já jsem se zavrtěla a zkoumala teď sama sebe.

Lexie mi půjčila svoje šaty, do kterých bych se normálně ani nevešla. Události posledních dní však nejspíš způsobily to, že jsem trošku zhubla. Rukou jsem si pohladila ploché bříško a kriticky se na sebe pitvořila. Černo bílé šaty, které se daly na zádech stáhnout černou saténovou mašlí, mi celkem slušely a stejně jako Lexie, i mě obepínaly linii boků. No, není to tak hrozné, pomyslela jsem si v duchu a usmála se. Pokud měla Lexie pravdu, že každému chlapovi spadne čelist, doufám že to platí i na Daniela.

„Holky, tak můžeme už vyrazit? Večírek začíná za půl hodiny!“ volal na nás zespoda Roger. Celá nesvá z nadcházejícího večera jsem si začala kousat spodní ret. Jenny nás s Lexie vyhnala z pokoje a už jsme scházely po dřevěném schodišti dolů do obýváku, kde na nás čekal Roger. „No teda… mám to ale doma krásné holky!“ zvolal nadšeně a vítězoslavně zatleskal.

Rychle jsem mu skočila kolem krku a políbila ho na obě tváře. Bylo to instinktivní, prostě jsem to musela udělat. „Promiň. Už budu zase normální Lisa. Jako předtím.“ Řekla jsem jen a odtáhla se. Roger mě chytil za ruku a bez dalších poznámek jsme všichni došli k autu. Naskládali jsme se dovnitř, a teprve až motor s hlasitým předením naskočil, jsem se opravdu začala třást strachy.

Klub Billou nebyl od našeho domu nějak závratně daleko, takže jsme zastavili dřív, než jsem si přála. Natáhla jsem se, abych mohla otevřít dveře, ale ruka mi ztuhla na klice. Měla jsem podivné tušení, že bych snad ani neměla vystupovat a raději se ihned vrátit domů. Nemůžu ale přece pokaždé dát na podivný pocit. Zhluboka jsem se nadechla a odhodlaně vystoupila do teplé noci. K mým uším se ihned donesly tóny hlasité moderní hudby, až jsem se musela pousmát. Nejsem si jistá, jestli tenhle večírek je i pro rodiče.

„Rogere, myslím, že se dnes dlouho nezdržíme.“ Drmolila Jenny zaraženě a rozhlížela se kolem dokola. „Jsi si jistý, že tohle není večírek jen pro puberťáky? Nejsem si tak úplně jistá, jestli jsme tady správně.“ S Lexie jsme se rozesmály a v dobré náladě vykročily vpřed. Jenny s Rogerem se za námi plížili jako nějaké dva stíny.

Liso, počkej mě venku před klubem. Nechej vejít Lexie a rodiče dovnitř. Hned jsem u tebe. Znenadání jsem zastavila. Tohle bylo tak zvláštní! Jako by Daniel sídlil přímo v mojí hlavě a posílal mi zprávu. Společně se mnou zastavili všichni a stejně jako já, se rozhlíželi kolem sebe. Znervózněla jsem a srdce mi začalo splašeně bušit v hrudi.

„Liso, jsi v pořádku?“ zajímal se Roger a na čele mu naskočilo několik ustaraných a nedůvěřivých vrásek. Křečovitě jsem se na něj zazubila a zavrtěla hlavou.

„Jenom jsem trochu nesvá, potřebuju chvíli zůstat na vzduchu.“ Snažila jsem se ho uklidnit. „Jen jděte dovnitř, za pár minut jsem u vás, vážně.“ Ani jeden z nich nevypadal, že by mi to uvěřil. Už jsem to dělala zase, napomenula jsem sama sebe v duchu. Znovu se chovám divně a mám před nimi tajemství. Neslíbila jsem jim snad, že už se to nebude opakovat? Že budu ta stará známá Lisa, která neměla žádná tajemství?

„Tak dobře, ale nenechej nás čekat dlouho.“ Prohlásila nakonec Jenny a se zachmuřeným výrazem prošla velkými dveřmi dovnitř klubu. Lexie se za mnou ještě naposledy ustaraně podívala a se smutným povzdechnutím se vmísila do davu, který ji ihned pohltil. Paráda. Nikdo z nich mi nevěří. A navíc mě zase přepadá to neblahé tušení, že bych tu dnes večer neměla být. Cítila jsem se jako by mě někdo sledoval.

„Promiň, že jdu pozdě!“ Někdo mi zezadu poklepal na rameno. Ucítila jsem dobře známou vůni jeho kolínské.

„Sakra! Nesmíš mě takhle děsit!“ peskovala jsem ho a mlátila ho přitom dlaněmi do hrudníku. „Nemůžeš mi posílat telepatické vzkazy, nebo co to vlastně bylo! Cítím se pak jako blázen, když mi v hlavě promlouvá cizí hlas. Jak si to vlastně dokázal, dostat se mi do hlavy?“ křičela jsem na celé parkoviště. Lidé, kteří zrovna přijeli a vystupovali ze svých aut, se na nás zvědavě dívali.

„Přestaň dělat scény, Liso.“ Promluvil zcela vyrovnaným hlasem. Chytil mě za ruce a poodstoupil se mnou do stínu tak, abychom unikli zvídavým pohledům případných čumilů. „Copak ti to nedošlo? Když se ti dostanu do hlavy, jak říkáš, tak s tebou můžu komunikovat. To ty jsi byla ta, která tenhle způsob použila jako první. Pamatuješ na ten večer, když jsi stála na té střeše? Neměla jsi žádné halucinace, skutečně jsem na tebe mluvil prostřednictvím myšlenek! Neptej se mě, proč to takhle funguje, sám to nevím. Ale vím jistě, že pokud se to naučíme nějak ovládat, znovu budu schopen číst tvoje myšlenky.“ Zdálo se mi to, nebo ho tenhle fakt naprosto fascinoval?

„A co je na tom tak úžasného?“ pokrčila jsem rameny. On jen protočil oči v sloup a s nevěřícným úsměvem na rtech zatřásl hlavou. „Kdybys mě v myšlenkách nevolala, nejspíš bych tě nikdy nenašel, rozumíš? Dívej, ještě nikdy jsem o ničem podobném nečetl, aby se mezi upírem a dárcem vytvořilo takové pouto…“

„Dárcem?“ už zase můj hlas zněl hlasitěji, než bylo vhodné. Cítila jsem, jak mi červenají tváře vztekem. „Takže jsem pro tebe vážně jenom dárce? Chodíš za mnou jenom proto, abych ti dávala napít krve! Říkal jsi mi, že mě nepovažuješ za dárce… pamatuješ si to ještě? Ale teď o mě mluvíš jako o dárci!“ byla jsem si vědoma, že to co říkám nedává moc smysl, ale byla jsem rozzuřená. Připadala jsem si zneužitá.

„Liso! Myslíš si, že kdybych tě považoval za normálního dárce, šel bych tě zachraňovat? V mém světě by normální dárce mohl klidně umírat v hrozných bolestech a nikdo by mu na pomoc nepřišel!“ jeho obličej byl od mého jen několik centimetrů. „Dnes večer se budeme chovat normálně. Potřebuju toho s tebou ještě hodně probrat. Zkus se tvářit šťastně, prosím. Dneska ti to moc sluší, tak si to nepokaz.“ Upravil si límeček bílé košile a propletl své prsty s mými.

„Co to děláš?“ sykla jsem překvapeně. Neodpovídal, jen se smál a táhl mě za sebou ke dveřím vedoucím do klubu.

„Jsem tvůj přítel, pamatuješ? Musím se tak i chovat. Až vejdeme dovnitř, dám ti pusu na tvář. Buď na to připravená. A usmívej se.“ Zašeptal mi do ucha sladkým hlasem. Galantně mi podržel dveře, abych mohla vejít jako první. Pak se postavil vedle mě, opět mě chytl za ruku a skutečně, jak slíbil, políbil mě na tvář.

V tu chvíli se pohledy všech přítomných stočily k nám. Stáli jsme s Danielem vedle sebe, desítky překvapených obličejů na nás zíraly s pootevřenou pusou, veškerý hovor a smích ustal, v pozadí však stále hrála hlasitá hudba. Přesně jako scéna z nějakého trapného filmu, napadlo mě. Křečovitě jsem sevřela jeho dlaň a podívala se na něj. Tvářil se naprosto vyrovnaně, skoro jakoby si tenhle okamžik užíval a nakonec promluvil tak tiše, abych to slyšela jen já.

„Dneska budeš celebrita, Liso.“ Myslím, že jsme oba věděli, že pokud tady někdo bude za celebritu, tak já to určitě nebudu. Stačilo mi pár pohledů, které jsem zachytila u žen a dívek různého věku a bylo mi jasné, že Daniel se tímto okamžikem stal novou senzací. Už mi to začínalo připadat skutečně trapné, jak jsme tam jen tak stáli před davem a nic se nedělo. Cítila jsem na sobě pohledy všech lidí, kteří tady byli a nedělalo mi to dobře.

„Dámy a pánové, teď se vrátíme o pár let do minulosti…“ ozval se Dj od mixážního pultu. Neslyšela jsem, co řekl poté, protože se konečně všechno rozhýbalo. Lidé se zase začali hlasitě bavit a smát, ozýval se cinkot sklenic a někteří jedinci energicky tancovali na písně Beatles. Až když mi uvolněně poklesla ramena, uvědomila jsem si, jak jsem celou dobu byla ztuhlá. Z Danielova stisku jsem usoudila, že i on byl trochu napjatý.

„Teda, ty si libuješ v dramatických příchodech na scénu, co?“ snažila jsem se znít pobaveně, ale výsledek nebyl moc přesvědčivý. Daniel se jen pousmál, přitáhl si mě k sobě blíž a vtáhl nás do rušného davu. Opatrně mě přidržoval, nejspíš vycítil, že tyhle podpatky nejsou nic pro mě a zdvořile se omlouval lidem, do kterých jsme omylem vrazili. „Řekla jsem ti už, že na večírky vlastně moc nejsem?!“ zakřičela jsem mu do ucha, aby mě přes ten kravál slyšel. Zastavil se u číšníka, který pobíhal mezi hosty s táckem, na němž stály sklenice se šampaňským. Daniel si od něj vzal dvě sklenky a jednu mi podal.

„Myslím, že ses o tom nezmínila.“ Pozvedl svou sklenici a lehce jí ťuknul o tu mou. „Na tebe. Ať jsi v bezpečí.“ Pronesl tajemně a rozhlédl se kolem. Nervózně jsem polkla a trošku se napila. „Dívej, támhle je Lexie s Chrisem. Nepřidáme se k nim?“ navrhl nevinně a ukazoval prstem na Lexie, která držela Chrise za ruku a nedůvěřivě se dívala kolem sebe. Chris jí něco šeptal do ucha.

„Hej, Lexie!“ zavolala jsem na ni. Ihned zvedla hlavu a očima se snažila mě najít. Když se naše pohledy střetly, zamávala mi a její obličej se najednou rozzářil jako sluníčko. Popadla Chrise za sako a netrpělivě ho smýkala k nám. Musela jsem se smát. Lexie taky na takovéhle události nebyla, v tomhle jsme byly obě stejné.

„Ach, Liso! Ani nevíš, jak ráda tě vidím!“ oddechla si a silně si mě přimáčkla na hrudník.

„Hádám, že my dva se ještě neznáme.“ Promluvil Chris směrem k Danielovi a natáhl k němu ruku. „Já jsem Chris, Lexin přítel.“ Stejně jako většina lidí i on se na něj díval jako na něco výjimečného. „Těší mě. Já jsem Daniel, Lisin přítel.“ Tón jakým to řekl mě docela překvapil. Na poslední dvě slova kladl neskrývaný důraz a nepřátelsky se přitom díval na Chrise. Nebyla jsem jediná, kdo cítil to napětí mezi nimi.

„Skvěle! Tak už se znáte!“ zatrylkovala Lexie, aby zachránila tuhle dost podivnou situaci. Nervózně střílela pohledem z Chrise na Daniela a pak na mě. „Takže… my půjdeme najít mámu s tátou. Asi se jim budeš chtít představit, nemám pravdu Danieli?“ naléhavě na něj pohlédla a on dlouze přikývl.

„To by od tebe bylo moc milé.“ Řekl ještě a chytl mě kolem pasu. „My se půjdeme na chvíli projít na čerstvý vzduch. Hezkou zábavu.“ Neměla jsem nejmenší ponětí, co se to mezi těmi dvěma děje, ale celkem mě to děsilo. Ještě nikdy jsem Daniela neviděla tak nepřátelského. Snažila jsem se Lexie omluvit alespoň letmým úšklebkem, ale Daniel mě už táhl pryč a ona rozčileně domlouvala Chrisovi.

„Dobrý večer, Liso!“ prudce jsem sebou trhla. „Dnes jste způsobila pořádné pozdvižení!“ Belatrix Cilletová, moje třídní učitelka, se na mě zářivě usmívala a podávala mi ruku. S předstíraným entuziasmem jsem ji pozdravila a snažila se vypadat šťastně, přesně jak mi řekl Daniel. „Ááá! Vy jste zdroj všeho toho zmatku!“ teď promlouvala směrem k mému společníkovi. Potřásli si rukama a vzájemně se představili.

„Ano, madam. To jsem nejspíš já.“ Hodil na ni jeden ze svých znepokojujících neodolatelných úsměvů. „Tenhle večírek je celkem rušný, že? Předpokládal jsem, že je to uspořádáno jen pro studenty místní střední školy. Překvapilo mě to množství lidí, kteří se tady sešli.“ Pokynul hlavou do prostoru a pak se spolu dali do řeči. Já jsem jen občas prohodila pár slov, zdvořile jsem se usmívala a tiskla se k Danielovi stále víc a víc.

Nevím, jestli Daniel jen předstíral to, že ho rozhovor s mou profesorkou zajímá, ale kolem nás se hromadil stále větší a větší hlouček lidí, kteří si s námi chtěli chvíli popovídat. Uběhlo možná tři čtvrtě hodiny a Daniel i já jsme byli neustále představováni dalším lidem. Fascinovalo mě to, jak si dokázala všechny ihned získat na svou stranu, dokázal je upoutat, zaujmout… každý kdo s ním strávil chvíli času potom odcházel skvěle naladěný, naplněný radostí.

Při rozhovoru s ředitelem naší střední školy, se Daniel skutečně začal zajímat o historii našeho města. Nikdy jsem neměla nejmenší tušení o tom, že ředitel byl kdysi zapáleným historikem a knihovníkem. Barvitě nám líčil všechny příhody, které se mu staly při pátrání minulostí tohoto města a radostně vyprávěl o tom, jak práce knihovníka může být nápaditá a zábavná. S panem Brownem, tak se ředitel jmenuje, jsme strávili nejméně půl hodiny.

Po řediteli ale přišli další a další, kteří si nechtěli nechat ujít rozhovor s Danielem. Užasle jsem pozorovala jeho vyrovnaný obličej, jak trpělivě odpovídá na obyčejné, ale i docela osobní otázky a nepůsobí přitom otráveně. Pak mi něco došlo. V té knize, kterou jsem dostala od Lexie, se psalo, že Daniel pocházel z důležité rodiny. Byl velmi vážený, výjimečný. Nejspíš v dobách svého mládí byl zvyklý na to, že se ho lidé vyptávali. Musel se chovat tak, jak se na jeho poměry slušelo. Poznávala jsem na něj tu vznešenost. Část jeho já se vrátila do doby, kdy žil normálně.

Už jsme si ale povídali příliš dlouho, potřebovala jsem zmizet.  Potila se mi dlaň z toho, jak jsem mačkala jeho ruku, ale nic jsem na sobě nedávala znát. Ve změti všech barevných světel, hudby a vydýchaného vzduchu, se mi začínala točit hlava. Bylo to možná způsobené i velkým množstvím šampaňského, které jsem vypila.

„Danieli…“ zaúpěla jsem tiše a naklonila se k němu blíž. „Nemohli bychom jít na chvíli ven…? Není mi moc dobře.“ Sotva jsem to dořekla, položil mi ruku kolem pasu a naklonil se ke mně blíž.

„Hned to bude.“ Řekl rychle a otočil se směrem ke všem lidem, kteří stáli kolem nás. Viděla jsem, že znovu nasadil ten podivný obličej a barva jeho zelených očí potemněla. „Omluvte nás, půjdeme na chvíli ven.“ Veškerá zdvořilost byla fuč, jen všichni ti lidé na něj hleděli jako zhypnotizovaní. Okamžitě se rozestoupili a umožnili nám tak dojít až k zadnímu vchodu. „Tak pojď. Ty asi nejsi moc zvyklá pít, že?“ otráveně jsem zamručela a prudce žduchla do dveří, hlavně abych už mohla pořádně dýchat.

Doslova jsem vyběhla na čerstvý vzduch a zavřela oči. Slyšela jsem Danielův tichý dech, který se mi ozýval za zády. Prsty jsem si prohrábla dlouhé vlasy a zhluboka dýchala. I přes zavřená víčka jsem však cítila, že se všechno kolem mě zběsile točí. Posadila jsem se na chodník a přitáhla si kolena k tělu. Daniel mě napodobil.

Minuty ubíhaly, zatímco jsem se snažila dát trochu do pořádku. Nebylo to ale vůbec lehké. Ke slovu se opět hlásil onen podivný pocit, že se stane něco špatného. Zvedla jsem hlavu a pátravě se rozhlédla do ulic kolem sebe. Cítila jsem přítomnost něčeho, co by tady být nemělo. Něco, co je špatné a zlé mě sledovalo. Všechny vnitřnosti v mém těle se zkroutily hrůzou. Nehty jsem si zaryla do kůže a očima létala sem a tam.

„Jsi v pořádku?“ jeho ustaraný hlas, jako by mě vysvobodil z jiného světa, ze světa obav a strachu. Ze světa stínů a temnoty.

„Něco je špatně.“ Konstatovala jsem. Nechápavě povytáhl obě obočí a položil mi ruku na rameno. „Vím, že to zní celkem dost šíleně, ale cítím to. Ve vzduchu je něco zlého. Moc zlého…“ do očí mi vhrkly slzy. Zrakem jsem se soustředila na stěnu cihlového domu před sebou. Upoutal mě tam drobný pohyb. To co jsem viděla, mi vyrazilo dech. Dvě vysoké postavy se pohybovaly směrem rovnou k nám.

„Jdi dovnitř!“ zařvala jsem na Daniela. Hbitě jsem vyskočila na nohy a zatahala ho za rukáv košile. Všechno na co se můj mozek dokázal soustředit bylo to, aby už konečně vyšlo slunce. Cítila jsem v sobě tu obrovskou vlnu energie, která se soustředila jen na tuto věc. Ať vyjde slunce! Prosím, ať už vyjde slunce! Věděla jsem, že slunce je to jediné, co mě v tuto chvíli dokáže ochránit.

„Liso, co se děje?“ vyzvídal, ale já neměla sílu na to, abych mu odpověděla. Ty stíny byly stále blíž, přibližovaly se k nám. No tak, ať už svítá! Ať už vyjde slunce! Samým soustředěním mě rozbolela hlava, myslela jsem, že omdlím. Ale nemohla jsem přestat. Slunce musí vyjít, hned! Podlomila se mi kolena. Prosím, prosím! Stíny ode mě byly už jen pár metrů.

Dopadla jsem jako kámen na chodník. Cítila jsem, jak mi z nosu teče pramínek teplé krve. Slunce musí vyjít. „LISO!!!“ doléhal ke mně jeho vyděšený hlas. „Slunce musí vyjít.“ Řekla jsem potichu a sledovala inkoustově černou oblohu. Slunce musí vyjít dřív, než se ke mně dostanou ty stíny. To ony jsou nebezpečné. Zlé a špatné.

„Co se to…“ Daniel fascinovaně poklekl vedle mě s hlavou vzhůru k nebi. „Neuvěřitelné.“ Řekl jen a podíval se na mě. Pak se podíval na stříbrné náramkové hodinky na svém zápěstí. „Liso, jsou dvě hodiny po půlnoci, dvacet jedna minut.“ Nechápala jsem, proč mi teď říká kolik je hodin. Jako by mě to zajímalo, když jsme v nebezpečí a slunce stále nevychází. Musí vyjít! Rychle! Už není moc času!

Sykla jsem bolestí. Ještě nikdy jsem nepocítila tak obrovský tlak zevnitř své hlavy. Bylo to skoro jako by se můj mozek snažil protlačit ven skrz uši. Před očima se mi dělaly černé skvrny a mezi nimi… mé oči viděly něco krásného. Oranžovo červené záblesky světla klubající se zpoza střech okolních domů.

Svítalo. Dokázala jsem to. Slunce vyšlo. Pak jsem ztratila vědomí.

Kapitola čtrnáctá

Nacházela jsem se v chaotické změti hlasů, které jsem nepoznávala. Všechno se mi jevilo tak cizí, vzdálené! Dokonce i postel na které jsem ležela, pro mě byla neznámá. A já? Nepoznávala jsem sama sebe. Každá myšlenka, každý smyslový vjem, každý pocit jakoby nepatřil ke mně, ale k někomu jinému, kdo se mnou sdílí tělo. Jeden vjem byl ale jedinečný, někdo mě pevně držel za pravou ruku. Mé tělo ihned zareagovalo, věděla jsem, o koho se jedná, a tak jsem rychle zamrkala. I když to bylo nepříjemné a bolestivé.

„Liso!“ zvolalo najednou několik hlasů. Zaplavil mne pocit náhlé úlevy, tak silné, až se mi z toho dělaly mžitky před očima. Tři páry očí se na mě dívaly s obavami, jen jeden pohled byl naplněn onou úlevou. „Konečně ses probudila! Co se ti stalo? Bože, měli jsme o tebe hrozný strach!“ Jenny s Rogerem a Lexie se ihned postavili blíže k mé posteli a já se poprvé rozhlédla kolem.

Nevím, čím to bylo, ale zjištění, že ležím v nemocničním pokoji s mentolově zelenými stěnami, mě vůbec nepřekvapilo. V levé ruce jsem měla napojenou kapačku, těsně vedle mého ucha pípal nemocniční přístroj. V pokoji vládlo příšeří, protože přes velké okno byl přetažený tmavě zelený závěs. To určitě Daniel, nemohl by tady jinak být, sluneční paprsky by mu ublížily, napadlo mě hned. Podívala jsem se na něj, stále na sobě měl to stejné oblečení jako na večírku a v obličeji byl nějak bledý, už zase měl kruhy pod očima.

„Půjdeme si promluvit s doktorem, za chvíli jsme zpátky.“ Oznámil mi Roger a významně na mě pohlédl. Lehce jsem pokynula hlavou na znamení díků. Chtěl mi dopřát chvíli s Danielem, o samotě. „Tak pojďte, jdeme.“ Vyzval trochu netrpělivě Jenny s Lexie a strkal je ven ze dveří. Když opouštěl můj pokoj i on, podíval se na mě tak zvláštně, až mě z toho zamrazilo. Naprázdno jsem několikrát polkla a přemýšlela, proč se na mě takhle díval.

„Liso… než se tě zeptám na všechny otázky, které se mi honí hlavou, musím ti něco říct.“ Zašeptal Daniel a pustil mou ruku. Nechala jsem ho mluvit dál, stejně jsem nevěděla, co bych mu měla říct. „Dělali ti testy. Omdlela jsi a byla v bezvědomí několik hodin. Tvoje krevní testy prokázaly nedostatek červených krvinek… zároveň se ale ve tvé krvi našly neznámé fragmenty. Liso… musel jsem ty výsledky zfalšovat. Mám totiž jednu teorii a kdyby se tahle teorie potvrdila, nebylo by to dobré pro tebe ani pro mě.“ Posadil se na obyčejnou plastovou židli vedle mé postele a položil si ruce do klína.

„Jaká je to teorie?“ nemohla jsem se nezeptat. Zavřel oči, několikrát se zhluboka nadechl a vyhrnul si oba rukávy košile. Sledovala jsem jeho počínání, viděla jeho svalnaté paže a neodolatelný obličej, který se soustředil jen na mě. Přepadl mě náhlý smutek, strach. „No tak, řekni mi to. Přece to nemůže být tak hrozné.“ Pobízela jsem ho a snažila se zahnat všechny nepříjemné pocity.

„Ty fragmenty, které ti našli v krvi, jsou podle mě… no, prostě si myslím, že pocházejí ze mě. Z mého těla.“ Poklesla mi čelist. „Liso, když jsi mi dávala napít své krve, dostal se ti do těla můj jed. A podle mě právě on způsobil nedostatek červených krvinek. Co když ty fragmenty zabíjí tvoje červené krvinky? Co když tě… co když tě zabíjím já?“ schoval si obličej do složených dlaní. Nebyla jsem si tak úplně jistá, jestli teď dělám správně, ale pohladila jsem ho po vlasech.

„Danieli… tohle je moc utažené za vlasy. Je to nesmysl. Chudokrevnost není nic neobvyklého. Konec konců, to možná vysvětluje, proč jsem tak bledá. Třeba jsi taky chudokrevný! Jen se na sebe podívej!“ nejspíš se to nehodilo, ale hlasitě jsem se rozesmála. „Máš dost krve? Vždyť jsi bledý až hrůza!“ pomalu zvedl hlavu a sáhl kamsi za sebe. Pak mi čímsi zamával těsně před obličejem.

„Co je to?“ zeptala jsem se trochu podrážděně a hltala očima nažloutlý papír místních novin. Hned na titulní stránce se na mne usmíval obrázek slunce, který zaujímal celou stranu. Nad obrázkem stálo: ‚Slunce dnes vyšlo neuvěřitelně brzy! Blíží se snad konec světa?‘ Rozevřela jsem noviny na stránce tři a rychle přelétla obsah článku, který barvitě popisoval nádherný a magický východ slunce v brzkých ranních hodinách. S každým přečteným slovem se mi vracely vzpomínky. Opět jsem mohla cítit tu zoufalou touhu, aby slunce vyšlo, protože jsem věděla, že ono jediné mě dokáže ochránit. A pak tady byly ty stíny…

„To jsem udělala já.“ Neměla to být otázka, jen prosté konstatování.

„Ano, já vím.“ Řekl klidně. Pohlédli jsme na sebe, mlčky se dívali jeden na druhého a oba hledali vysvětlení. Jak jsem to mohla dokázat? Jak jsem mohla přinutit slunce, aby vyšlo o několik hodin dříve, než je normální? Bylo to absurdní. „Otázkou zůstává… jak? Jak jsi to mohla udělat? Jediný, kdo dokáže ovlivňovat počasí, jsem já.“ Prohlásil zamyšleně a podíval se směrem ke dveřím, jakoby si myslel, že za nimi někdo stojí.

„Neptej se mě jak, protože na tuhle otázku odpověď nemám. Zeptej se mě spíš proč.“

„Tak tedy… proč? Proč jsi to udělala?“ zeptal se a pokrčil rameny.

„Ať už to bylo cokoliv, věděla jsem, že slunce je to jediné, co nás zachrání. Snažila jsem se chránit tebe a sebe. Před nimi… před těmi stíny. Byly tak blízko! Musela jsem něco udělat!“ v mém hlase zaznívala hysterie. Ruce se mi třásly jen při pouhé vzpomínce na ten pocit, že mě sledují. Že nás sledují.

„Kolik bylo těch stínů, Liso? Je to hrozně důležité!“ vyskočil najednou a v obličeji dočista zezelenal. Popadl můj obličej do svých dlaní. „Řekni mi, kolik jich bylo?“ naléhal a celý se u toho třásl.

„Děsíš mě! Proč to chceš vědět? Danieli, co se děje?“ zeptala jsem se ho ustaraně a položila ruce na jeho dlaně, kterými držel můj obličej.

„TAK KOLIK!“ zakřičel. Prudce jsem se mu vyškubla.

„Byly dva. Ty stíny byly dva.“ Hlesla jsem tiše. Jeho reakce byla téměř okamžitá. Hbitě poodstoupil od mé postele, ruce si tiskl na spánky a kroutil hlavou jako nějaký blázen. Rychle se podíval na hodinky, pak na mě. Nakonec vykoukl ven na chodbu, u toho si neustále něco mumlal. Ještě nikdy mě neděsil víc, než právě teď. „Co se děje? Znamená to snad něco? Ty víš, co jsou zač?“ ptala jsem se, ale zcela zbytečně. Nebral mé dotazy na vědomí.

„Bude to asi bolet, ale musíme hned zmizet. Omlouvám se.“ Jen jsem na něj připitoměle zírala. Necitlivě mi vytrhl kapačku z ruky a já začala krvácet. Zakřičela jsem bolestí, ale on už si mě vyhoupl do náručí a pevně mě k sobě přitisknul. „Venku bude pršet, doufám, že nenastydneš. Hlavně musíme rychle pryč.“ Ničemu jsem nerozuměla, ale jedno bylo jisté, tady jsme zůstat nemohli. Proto jsem se ho pevně chytla kolem krku a zavřela oči ve chvíli, kdy jednou rukou otevřel okno a postavil se na okenní římsu.

Byl to jen zlomek vteřiny, když kolem mě prosvištěl vzduch. Okamžitě jsem otevřela oči, srdce se rozeběhlo na nekonečný závod a zběsile tlouklo. Daniel neměl s dopadem nejmenší problém, ani jednou nezavrávoral, ani na chvíli se nezastavil a hned zamířil na parkoviště. „Co tvoje ruka? Zahojila se už?“ zeptal se udýchaně, ale ani koutkem oka se na mě nepodíval. Jen jsem zkontrolovala žíly na předloktí levé ruky.

„Samozřejmě. Ruka je v pořádku.“ Byla to pravda. Sice jsem na kůži měla zaschlý uzoučký pramínek krve, ale už jsem nekrvácela. Rána byla zacelená dokonale. „Kam to jdeme? Kdy už mi konečně vysvětlíš, o co tady doopravdy jde?“ zavrtěl hlavou a pohlédl k nebi. Slunce samozřejmě nebylo vidět od chvíle, kdy jsme seskočili z okna nemocničního pokoje, Daniel se postaral o to, aby šedá mračna pokryla oblohu a schovala tak za sebe slunce. Teď se na nás počínaly snášet drobné kapičky studeného deštíku.

„Ten deník je pořád zavřený v šuplíku tvého nočního stolku?“ dělal jako bych se na nic neptala. Zamručela jsem. Daniel mi vnuknul skvělý nápad. Hrozně dlouho jsem si nečetla jeho příběh, od té doby, co jsem ho vysvobodila, jsem nepřečetla jediné další slovo. Možná je načase se vrátit k jeho příběhu… „Vyzvedneme ten deník a pojedeme do mého domu. Zavoláš Jenny, prostě si vymysli cokoliv tě napadne. Klidně jí řekni, že jsem tě unesl. To už je stejně jedno…“

„Jak to myslíš, že je to jedno? Samozřejmě, že to není jedno.“ Ohradila jsem se proti němu. Nechtěla jsem, aby si o něm Jenny myslela cokoliv špatného. Vím, že by mě hned začala hledat a to snad nebude potřeba. Večer se snad vrátím domů, nebo ne? „K čemu budeš potřebovat ten deník? A Jenny nebudu říkat nic, co by tě stavělo do podezření. Nikdo přece nemá vědět, že jsi tady, ne? Proč je tedy upozorňovat na tvou přítomnost ve městě?“ pokrčila jsem rameny a nechala se položit na sedadlo spolujezdce.

„Liso, kdy už ti konečně dojde, že když jsem se ukázal na večírku po tvém boku, celé město si o mě povídá? Jakkoliv jsem se snažil zabránit tomu, aby o mě vědělo co nejméně lidí, nepovedlo se!“ Zabouchl dveře tak silně, až mi zalehlo v uších a potom se sám nasoukal za volant. Nastartoval motor, který byl naprosto nehlučný a prudce dupl na plyn. Doslova jsme vystřelili z parkoviště a řítili se po cestě, která pro mě byla docela neznámá.

Déšť získával na intenzitě, temně zamračené nebe na mě působilo skličujícím dojmem, stejně jako ticho, které se rozhostilo v malém prostoru jeho auta. Soustředila jsem se na své ruce složené v klíně a opět mě přepadal pocit, že se mnou další osoba sdílí své emoce. Stále víc jsem se tiskla k sedadlu a snažila se ze sebe vytlačit všechno, co nepatřilo k mé náladě. Všechen ten strach, vztek, obavy o někoho, kdo je mi velice blízký. Tohle nebyly mé pocity. Zkoumavě jsem koutkem oka pohlédla na Daniela, který se soustředěně díval na cestu před námi.

„Máš strach.“ Řekla jsem prostě. Ano, měl obrovský strach. Nepodíval se přímo na mě, ale jeho obličej, který se stáhl do bolestné grimasy, mě v tom utvrdil. Volant sevřel tak pevně, až mu zbělaly klouby na rukou. „Čeho se tak bojíš? Asi bys mi měl říct, co se to děje. Tímhle mlčením mi totiž vůbec nepomáháš!“ otočila jsem se na něj celým tělem a po těle mi přejel nepříjemný mráz. Zavřel oči, zakroutil hlavou a prudce dupl na brzdu. „Co to sakra děláš?“ vyjekla jsem a vyděšeně na něj zírala.

„Tohle tvoje čtení mých emocí, pěkně mi to leze na nervy!“ rozkřikl se a bouchl pěstmi do palubní desky. „Můžeš mi sakra říct, jak tohle děláš?“ otočil se ke mně obličejem a čekal na odpověď. Pokrčila jsem rameny a odvrátila pohled jinam. Sama jsem tomu nerozuměla. Prostě jsem to cítila, vždycky jsem cítila i jeho emoce. „Jistě, co jiného bych čekal.“ Povzdechl si a znovu nastartoval. Poraženě jsem se otočila k okénku a raději nepřítomně sledovala velké kapky deště dopadající na zem.

„Liso, copak jsi vážně tak hloupá, že to nevidíš?“ zeptal se zrovna ve chvíli, kdy jsem si myslela, že je naše malé nedorozumění u konce. Opět zběsile sešlápl brzdu a auto zastavilo.

„Co zase?“ vyjela jsem na něj. Náhlý nával nejrůznějších emocí mě doslova přikoval na místě. Ještě nikdy jsem necítila tak obrovský strach, tak zoufalou touhu porozumět tomu, co cítil.

„Všechno tohle…co se děje kolem nás, je to nebezpečné! A to co jsi dokázala dnes ráno, tohle se neděje jen tak, rozumíš tomu? Cokoliv se stane, souvisí to s tebou! Jde tady jenom o tebe a o nikoho jiného! Jen o tebe sakra! Copak to nevidíš? Pokud mám o někoho strach, tak jedině o tebe!“ lehce mě pálily oči, ale nedovolila jsem svým slzným kanálkům, aby prozradily mé pocity. Ta slova, která právě řekl, pro mě měla mnohem větší význam, než si možná uvědomoval.

„Kam jedeme?“ zeptala jsem se raději než abych mu musela říct něco jiného. Teď nebyla vhodná chvíle.

„K tobě domů. Tohle je jedna moc užitečná zkratka. Kdysi všude kolem byla pole… rozlehlé sady ovocných stromů a…“ zarazil se. V první chvíli mi to nedošlo, ale teď když se odmlčel, jsem si to uvědomila.

„Jak to myslíš ‚kdysi‘? Ty jsi tady už někdy byl?“ viděla jsem, jak sebou škubl.

„Ano. Byl.“ Hlesl tiše a dál se věnoval řízení. Já jsem se však s touto strohou informací nechtěla spokojit. Nestačilo mi jen vědět, že tady kdysi byl. Chtěla jsem vědět, kdy přesně a za jakým účelem. Než jsem stačila vůbec otevřít pusu, znovu promluvil. „Byl jsem tady zhruba před osmnácti lety, když mě tvoje matka vysvobodila. A byl jsem tady ještě o mnoho let předtím.“

Cože? Při slově ‚tvoje matka‘ se ve mně otevřela ona podivná díra a já si vybavila tu noc, kdy mi Daila řekla o tom, jak Daniel zavraždil mou mámu. Když jsem se to dozvěděla, z nějakého neznámého důvodu jsem se nevyptávala na žádné další detaily ohledně její smrti. Ale tohle byla úplně jiná situace, chtěla jsem vědět všechno. Proč to udělal? Proč ji nejdříve využil, aby ho osvobodila a potom ji zabil?

„Nepřekvapuje mě, že o tom víš, Liso. Daila ti o tom jistě řekla všechno a nezapomněla taky zmínit, jak jsem chladnokrevný vrah a jak jsem si s tvou matkou jen pohrával. Nemám pravdu?“ ještě nikdy jeho hlas nezněl chladněji, děsivěji. „Potřebuju ten deník, abych ti všechno vysvětlil. Vyzvedneme deník a odjedeme na pár dní pryč. Jen my dva. Musíme vymyslet co bude dál.“ Jen jsem naprázdno otevírala pusu. Tohle nemůžu! Prostě se nemůžu jen tak sebrat a zmizet!

„To ale nejde, Danieli.“ Promluvila jsem konečně. „Budou mě hledat. Obviní tě z únosu. Nemůžeme prostě odjet. Nemůžeme.“ Odmítavě jsem vrtěla hlavou a snažila se nezpanikařit. V téhle chvíli se mi to ale příliš nedařilo.

„Liso! Tady nejde o to, co můžeme a co ne. Jde o to, co udělat musíme!“ řekl důrazně a sešlápl plyn. „Musím tě ochránit. Za každou cenu.“ Dodal ještě a zlehka mi položil ruku na koleno. Ztuhla jsem. Takhle se mě ještě nikdy nedotkl. Projel mnou podivný pocit. Věděla jsem, že je to opět jeden z jeho pocitů a tentokrát mě to nezaskočilo. Ten pocit mi říkal, že má velký strach a bojí se toho, že nebude dostatečně silný na to, aby mě ochránil před tím, co na nás čeká. Co na mě čeká… tenhle strach jsem chápala. Nevím, jestli oprávněně, ale i já jsem se o Daniela nesnesitelně bála.

„Dobře, odjedeme. Ale slíbíš mi, že se konečně dozvím celou pravdu. Ano?“ hlas jsem měla rozechvělý. „Když říkám celou pravdu, mám na mysli opravdu všechno.“ Přikyvoval a pomalu stáhl svou ruku zpátky. Víc jsme říkat nepotřebovali. Před námi se začínaly objevovat známé ulice i domy. Blížili jsme se k nám domů. Kdo ví, na jak dlouhou dobu to bude moje poslední zastávka doma. Jak dlouho budeme pryč? Vrátím se vůbec někdy? A co Lexie? Nechci ani pomyslet na to, jak těžké to pro ni bude. A Jenny s Rogerem se nejspíš zblázní…

„Vyběhneš do pokoje pro ten deník, vezmeš si pár věcí a vrátíš se zpátky do auta. Ničím jiným se nezdržuj, potřebujeme odjet ještě před západem slunce. Dokud bude slunce na obloze, nemůžou se k nám dostat. Tak si pospěš!“  auto zastavilo před příjezdovou cestou k naší garáži. Dělalo se mi špatně a ze všeho toho zmatku se mi točila hlava. Ale poslechla jsem. Vyběhla jsem z auta a klusala po mokrém chodníku ke dveřím. Svoje klíče jsem nejspíš nechala v kabelce v nemocnici, a tak jsem pracně odtáhla těžký květináč a nahmatala ošuntělý klíč.

Vybavilo se mi, jak jsme tenhle klíč nechaly s Lexie vyrobit speciálně pro naše pozdní návraty domů. Co to dělám? Proč zrovna v téhle chvíli vzpomínám na to, co jsem prožila s Lexie? Nesmím myslet na takové věci, jinak nebudu schopna odjet a opustit ji. Se slzami v očích jsem vpadla dovnitř domu, který byl nezvykle tichý. Nástěnné hodiny hlasitě tikaly, ve vzduchu se vznášela vůně malinového koláče, který nejspíš upekla Jenny.

Rozplakala jsem se a namáhavě vyběhla po schodech nahoru. Prudce jsem rozrazila dveře do svého pokoje. Jako první jsem přiskočila k šatní skříni a do příruční tašky naházela nějaké kalhoty, pár triček, spodní prádlo, mikinu a bundu. Tohle bude muset stačit. Pak jsem si klekla před noční stolek u postele a notnou chvíli váhala, než jsem otevřela šuplík, v němž poklidně spočíval ošuntělý deníček. Roztřesenými prsty jsem ho vytáhla a prohlédla si ho.

Vazby byly stále stejně poničené jako poprvé, když jsem ho držela v ruce. Bylo to ve Francii, když jsem nemohla spát. Bylo to už tak dlouho! Chtěla bych si v něm zase číst, i když to bylo děsivé. Přehodila jsem si přes rameno tašku a deník do ní opatrně položila. Už jsem byla na odchodu, když v tom mě něco napadlo.

Musím dát Lexie vědět, že jsem v pořádku.

Proběhla jsem chodbou do jejího pokoje a překotně se přehrabovala na jejím neuklizeném stole, abych našla nějaký kousek papíru a napsala jí vzkaz. Popadla jsem tlustý černý fix a rychle čmárala jednotlivá slova na světle modrý papír, na který si obvykle Lexie psala důležité věci. ‚Pamatuješ na to, co jsem ti říkala? Když odjedu, nebudeš mě hledat. Je to tady. Musela jsem odjet. Ale neboj se o mě, jsem v bezpečí. Moc vás všechny miluju. Lisa‘

Položila jsem papír na neustlanou postel a pomalu vycouvala z pokoje. Naposledy jsem se rozhlédla kolem. ‚Liso! No tak dělej! Liso!‘ ozval se jeho hlas v mé hlavě. Pochopila jsem, že je načase odejít. Za hlasitého vzlyknutí jsem proběhla domem a řítila se ke vchodovým dveřím. Klopýtala jsem po chodníku k Danielově autu a snažila se neohlédnout zpátky. Zpátky na svůj domov…

Škubla jsem dveřmi na straně spolujezdce a skočila dovnitř. Tašku jsem hodila dozadu za sebe a otočila jsem na Daniela, když v tom mi něco došlo. Jako ve zpomaleném filmu jsem se znovu otočila na zadní sedadlo, kde seděla ona v bílém kabátku, ve tváři nanejvýš rozzuřený výraz. Zmateně jsem se podívala na Daniela, který seděl nehnutě jako socha a s prázdným výrazem v očích zíral před sebe. Projel mnou nenadálý vztek.

„Co jsi mu to udělala?“ vyštěkla jsem hlasitě. „Co tady chceš, Dailo?“ napřímila se a i když si dávala záležet, aby to nedala najevo, viděla jsem v jejích očích, že se mě bojí. Opět jsem se podívala na Daniela a musela si přitisknou dlaně na ústa. Z koutku úst mu vytékal pramínek temné krve. V hrudníku měl zabodnutý velký tlustý kolík.

„Musela jsem to udělat. Nedopustím, aby tě někam odvezl.“ Řekla temným hlasem a její jasně modré oči na krátký okamžik potemněly. „Já tě mám chránit před ním. Udělala jsem to, co je má povinnost.“ Pokračovala a já pohledem těkala z Daniela na ni. Jeho hrudník se nezvedal, byl naprosto nehybný a krev z jeho úst vytékala stále dál.

„Tys ho zabila!“ vypískla jsem a naklonila se nad něj. Dlaně se mi třásly, opatrně jsem mu je položila na hrudník a snažila se přesvědčit sama sebe, že tohle není pravda. Že se mi zase jen zdá špatný sen a já se za chvíli probudím. Rozepla jsem mu knoflíčky od košile a podívala se na ránu. Byla hodně hluboká, okraje kolem kolíku začínaly vypadat jako ohořelé. „Danieli!“ zakřičela jsem a nevěděla co si počít.

„Liso, všechno je zbytečné. Tenhle kolík je speciálně vyrobený pro upíry jako je on. Nepřežije.“ Podívala jsem se na ni s výrazem nejvyššího opovržení. Jak o tom může mluvit s tak stoickým klidem? Ani náznakem nedala najevo, že se jí zabíjení příčí. „Vystup z toho auta a nech mě dokončit mou práci.“ Zrovna když jsem se chystala odpovědět, stalo se to.

„Nevystupuj a raději mi pomoz ze mě vytáhnout ten pitomý kolík.“ Čas se na okamžik zastavil. Viděla jsem nechápavost, která čišela z každého kousku jejího těla. Cítila jsem nesmírnou úlevu, tak silnou úlevu! „Liso, ten kolík…“ zaúpěl tiše a rozkašlal se.

„Tohle není možné… tohle se nemůže dít. To ne! To není možné!“ opakovala dokola Daila, ale její slova se pro mě stala jen bezvýznamnou zvukovou kulisou. Podívala jsem se do Danielova obličeje, oběma rukama uchopila kolík a tiše zašeptala „Promiň.“ Prudkým pohybem jsem vytrhla kolík z jeho hrudníku a sledovala, jak se jeho rána rychle zaceluje. Hojí se stejně rychle jako já, napadlo mě.

„Bože!“ zanaříkal hlasitě a prsty zaryl do koženého sedadla. Uchváceně jsem prsty objížděla okraje rány, která už se jevila jen jako nevinné škrábnutí. Pak se kůže spojila a jedinou stopou toho, že byl zraněný, byl dřevěný kolík v mé ruce. „Liso…“ zašeptal a já pozvedla obočí. Nechtěla jsem se ho přestat dotýkat. Byla to příliš lákavá nabídka, vidět jeho svalnatou hruď.

„Ty si pil její krev, že ano?“ zeptala se Daila a to mě přimělo se odtrhnout od Daniela. Pootočila jsem hlavu směrem k ní. „To proto tě ten kolík nezabil, i když byl z cedrového dřeva. Její krev tě chrání…“ řekla nevěřícně a pohledy nás tří se setkaly.

Kapitola patnáctá

„Buď hned vystoupíš z toho auta, nebo přísahám, že ti rozdrásám hrdlo na místě. A je mi jedno, že jsi strážce. Sliby z dob minulých tady neplatí. Klidně tě zabiju a nebudu mít nejmenší výčitky svědomí, to tě ujišťuju.“ Daniel se upřeně díval na Dailu, jejíž obličej byl teď bílý jako křída. Místo toho, aby otevřela dveře a vystoupila, tak jak jsem očekávala, si složila ruce na prsou a zavrtěla hlavou.

„Ať ji odvezeš kamkoliv, jedu s vámi. Je mi jedno, jestli mi budeš vyhrožovat, tvoje výhružky smrtí pro mě nejsou žádná novinka. Jak si sám řekl, jsem strážce a mám jisté zbraně, které tě mohou dost ošklivě poranit. Víš, že ti můžu způsobit obrovskou bolest. Nikdy nepodceňuj strážce.“ Řekla rozhodně a nenávistně ho propalovala pohledem. Vzpomněla jsem si na ten dřevěný kolík, který byl před chvíli zabodnutý v jeho hrudi. Tak tohle myslela tou zbraní? Zhnuseně jsem si kolík hodila pod nohy. „Lisa je můj svěřenec. Je mou povinností ji před tebou chránit.“ Tentokrát se podívala na mě. Její modré oči mě obviňovaly, vyčítaly mi to, že jsem s ním chtěla odjet pryč.

„Nezapomínej na to, že jsem patřil k těm nejvyšším rodinám. Sama víš, jak jsem mocný. Nesnaž se mě naštvat.“ Odsekl jí, sotva domluvila. Připadala jsem si, jako kdybych byla ve slepé uličce a nemohla se rozhodnout, na čí straně vlastně jsem. Daila mě jen měla chránit, Daniel mě také měl chránit, ale před čím vlastně?

Ať už to bylo cokoliv, před čím mě měl upír ochránit, vnitřní pocit mi jasně našeptával, aby Daila nadále zůstala v mé blízkosti. Ona věděla něco víc. Když na Daniela nepůsobil ten dřevěný kolík, který by ho za jiných okolností zabil, viděla jsem v očích to šokování. A zmínka o mé krvi, která ho údajně chrání… Daila věděla něco, co mi doposud unikalo.

„Pojede s námi.“ Rozhodla jsem. Překvapila mě náhlá sebedůvěra a jistá intuice, která mi říkala, že tímhle rozhodnutím rozhodně nedělám chybu. „Nastartuj auto a jedeme pryč. Jeď rychle. No tak, prosímtě, Danieli!“ byla to zcela spontánní reakce, že jsem mu položila dlaň na tvář a palcem ho pohladila. Daila se opřela o sedadlo, nejspíš si myslela, že jsem na její straně. „Jedeš s námi jen proto, že víš něco víc. Chci vědět, co to je.“ Daniel se potutelně usmál a strčil klíček do zapalování. Připásala jsem se a potlačovala slzy, když jsme míjeli můj dům.

V jednu chvíli jsem se chtěla hrozně nahlas zasmát téhle zcela absurdní situaci. Jsem na útěku před nějakými dvěma stíny a mými ochránci není nikdo jiný, než starý a neuvěřitelně mocný upír a dívka, která se dokáže proměnit v holubici. No uznejte, není tohle postavené na hlavu? Vyprskla jsem smíchy a skutečně se hlasitě rozesmála. Na těle mi naskočila husí kůže, která souvisela se změnou nálady v autě. Jejich nejisté pohledy byly směřovány na mě, jak se choulím na sedadle, bláznivě se směju a z očí mi tečou… slzy?

Teplá ruka se dotkla mého ramene a lehce ho stiskla. Můj smích ustal a vystřídal ho teď už skutečný pláč. Na krátký okamžik jsem zavřela oči a byla vděčná za její ruku spočívající na mém rameni. Cítila jsem soucit a jistý druh porozumění. Setřela jsem si slzy a opravdu byla vděčná, že Daila jela s námi. Zkrátka toho na mě bylo až moc. Opustila jsem svou rodinu, kdo by z toho nebyl naměkko?

„Jsi v pořádku?“ pohlédla jsem na jeho bledou tvář a párkrát zamrkala, abych přes všechny ty slzy vůbec něco viděla. Vůbec nevypadal dobře. Měla jsem vcelku slušnou představu o tom, co ho takhle zřídilo. Dřevěný kolík je pro upíra dost vysilující i bez krve člověka, která ho před účinky tohoto smrtícího nástroje chrání. Na krátký okamžik jsem viděla, jak se jeho zorničky zbarvily doruda a kůže pod očima se svraštila. Proměnil se, měl žízeň.

„A ty jsi v pořádku?“ opáčila jsem ustaraně. Znovu se soustředil na ubíhající cestu před námi a pevněji sevřel volant. Fajn, když mi neodpoví on, zjistím si to. Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem se rozhodla, že chci znát jeho pocity a emoce. Vědomě jsem se chtěla ‚nabourat‘ do jeho samotného a všechno si tam přečíst.

„Myslím, že sama znáš odpověď na tuhle otázku.“ Zašeptal, ale já už byla myšlenkami zcela jinde. Narovnala jsem se na sedadle a současně s hlubokým nádechem pomalu zavírala oči. Bylo zvláštní, že jsem tohle dělala úplně poprvé, ale něco uvnitř mě vědělo, jak přesně na to jít. Vydechla jsem a i přes zavřená víčka cítila, že realita kolem mě je jen pomíjivá a já se potápím do jiného světa. Do světa Danielova podvědomí.

Bylo divné vyslovit tuhle otázku. ‚Co cítí?‘ zeptala jsem se v duchu sama sebe a soustředila se na to, že sedí jen kousek ode mě a já chci znát jeho pocity. Musela jsem se hodně ovládnout, abych nevypískla, když se mi dostalo možnosti nahlédnout do jeho mysli. Všechno bylo tak jasné a zřetelné! Mohla jsem v něm číst jako v otevřené knize.

‚Mám strach, že ji před nimi nedokážu ochránit. K tomu potřebuju větší množství krve, než je schopna mi dát. Nemůžu ji využívat jen jako dárce, to není správné. Musím ji odvézt daleko. Nesmí ji najít. Zabijou ji. Mám žízeň! Tak velkou žízeň! Z ní už ale pít nebudu. Odmítám to ještě někdy udělat!‘

Jako kdybych se zcela náhle probudila z transu, prudce jsem otevřela oči a vyděšeně zírala na tmavě šedou silnici, po které jsme uháněli neuvěřitelně rychle. Opět jsem ucítila na těle jejich zvídavé a rozrušené pohledy, ale tentokrát jsem to nemohla nechat být. „Liso… jak jsi to udělala? Já… ještě nikdy jsem nic takového necítila. Bylo to zvláštní, i když bych ty věci nejraději neslyšela. Ale jak…?“ nedokončená otázka zůstala viset nad našimi hlavami. Jen Daniel byl poněkud mimo, neměl tušení, o čem to Daila vlastně mluví.

„Vědomě jsem vyhledala tvoje pocity, Danieli.“ Řekla jsem rychle. Reakcí na tuto skutečnost bylo to, že jsme málem narazili do svodidel. „Chci ti říct, že všechno to, na co jsi myslel, jsou naprosto zbytečné obavy. Nemám strach o to, že bys mě nedokázal ochránit… s pomocí Daily. Komu se poštěstí mít dva ochránce? Ještě ke všemu, když jsou oba tak mocní, jak se zdá…“ pokračovala jsem dál a můj pevný a rozhodný hlas mi dodal trochu víc sebevědomí. „Vím, že máš žízeň a vím taky, jak je to pro tebe těžké. Ale ujišťuju tě, že jsem schopna ti dát krve kolik jen potřebuješ. Potřebuješ moji krev, aby ses jim mohl postavit. Jdu do toho.“ Dokončila jsem větu a mlčela.

„Tohle je šílené.“ Ozvali se oba ve stejnou chvíli. Překvapeně jsem na ně pohlédla. Bylo to vůbec poprvé, kdy se na něčem shodli. Oba dva si to také rychle uvědomili a na kratičký okamžik na sebe pohlédli. Na čele mi vyrazily drobounké kapičky potu. A do pytle. Pokud se tihle dva na něčem shodli, nemám proti nim nejmenší šanci.

„Prozraď mi, jak je možné, aby ses mi dostala do hlavy. Jak můžeš cítit to, co cítím já?“ zeptal se po chvilce mlčení Daniel. Zrovna jsem se hlavou opírala o studené okénko, což mě příjemně chladilo a uklidňovalo. Zavrtěla jsem se. Ano, tohle je rozhodně dobrá otázka k zamyšlení. Pamatuju si, jak se Daila zmiňovala o tom, že Daniel mezi námi vytvořil velmi silné pouto. Pouto mez dárcem a upírem. Když se napil mojí krve, vytvořilo se snad právě tehdy ono pouto, kterému ani jeden z nás pořádně nerozuměl?

„Nejsem si tím jistá, ale myslím, že je vcelku pravděpodobné, že tohle všechno je tak trochu tvoje vina, Danieli.“ Promluvila místo mě Daila a naklonila se blíže k nám. Trochu jsem se napřímila, tohle mě skutečně zajímalo. Daila navíc vypadala, že o tom hodně dlouho přemýšlela a nejspíš o tom ví mnohem víc, než já s Danielem. „Nemusím ti snad říkat, že si mezi vámi dvěma vytvořil jakýsi druh pouta už ve chvíli, kdy se jí do rukou dostal tvůj deník. Ale tentokrát to bylo úplně jiné, již od samotného počátku. Před osmnácti lety, když tě Annabell vysvobodila, řekla mi, že má občas pocit, jako kdyby vycítila tvou přítomnost. Děsilo ji to… a nakonec se ukázalo, že její obavy byly oprávněné, nemyslíš?“ jízlivě se na něj pousmála. Otočila jsem se k ní čelem a v jejích očích zahlédla záblesk minulosti. Nenáviděla ho, tak hrozně Daniela nenáviděla.

„Odbíháš od tématu, Dailo. Chci vědět, jak je možné to, co dokáže Lisa.“ Odsekl chladně. Daila si pohrdavě odfrkla, ale pokračovala dál.

„Pil si její krev. A co víc, nabídla ti ji zcela dobrovolně, i když mám takový pocit, že kdyby to neudělala sama, přinutil bys ji.“ Mlčky jsme na sebe s Danielem pohlédli. Daila si však našeho krátkého očního kontaktu nevšimla. „Tím, že začala deník číst i přes varování, které stálo hned na první straně, tě opět probudila k životu. Uvědomil sis, že tvůj deník je v rukou smrtelníka, dívky, která má dost sil na to, aby tě mohla vysvobodit z Mezisvěta. Posílal jsi znamení, ty stíny… to ty jsi byl hlas, který slyšela v hlavě. To tebe cítila…“ ukázala na něj svým hubeným prstem, bylo to nanejvýš vyčítavé gesto.

„Tvojí záchranou se mezi vámi vytvořilo pouto…“ ano, to jsem už věděla. Sám Daniel mi to řekl. „Špičkou ledovce však bylo to, že ti dobrovolně nabídla svou krev. Což od ní mimochodem byla největší pitomost, kterou mohla udělat.“ Pro změnu se podívala na mě a zavrtala se do mě svým pohledem tak hluboko, až se mi z toho zhoupl žaludek. „Přeci jen ale není stejná jako dárci ze tvé doby. Ke svým dárcům jste nikdy necítili absolutně nic. Sloužili vám jen jako snídaně, oběd a večeře. S ní to ale je úplně o něčem jiném. Jsem strážce, dokážu poznat, za jakým úmyslem si přišel. Překvapuje mě, že ji nechceš zabít stejně jako Annabell.“ Její jméno padlo během krátké chvíle už dvakrát, ale teprve teď to ve mně zanechalo hluboké pocity.

Annabell. Tak se tedy jmenovala? Moje biologická matka, kterou jsem nikdy nepoznala, protože ji zabil… Daniel. Žena, která jako první vysvobodila upíra z Mezisvěta a pustila ho do světa smrtelníků. O osmnáct let později jsem tu stejnou pitomost udělala i já, její dcera. Je to snad nějaké prokletí ženského pokolení? Potká i mou dceru (pokud nějakou budu mít) stejný osud? Co když budu stejně jako Annabell dávno mrtvá a nedokážu tomu zabránit?

V myšlenkách jsem se však vrátila k něčemu, co mě před chvílí napadlo. Udělala jsem snad pitomost, že jsem Danielovi pomohla pryč? Když se na to zpětně dívám, stalo se od toho okamžiku hrozně moc věcí, které bych nejraději oželela, ale na druhé straně, Daniel pro mě hodně znamenal. Když jsem si vzpomněla na ten pocit, jak mě zachránil před pádem ze střechy, kam mě nějakým dosud nevysvětlitelným způsobem dovlekl ten podivínský chlap v černém plášti, přeběhl mi mráz po zádech. Najednou jsem si vybavila vůni jeho kůže, jeho kolínské a ten příšerný strach, když jsem ho viděla s dřevěným kolíkem s srdci. Pokud jsem někdy litovala toho, že jsem mu pomohla, dnes už je to nenávratně pryč. Teď už toho nelituji.

Opět se má mysl zatoulala k tomu jedinému jménu… Annabell. Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem o ní smýšlela jako o své matce, ženě, která mi dala život. Chtěla jsem vědět, jak vlastně vypadala. Babička s dědou mi o ní nikdy nic neřekli, v celém jejich obrovském domě ve Francii nebyla její jediná fotografie. Proč to asi tak bylo? Neměli by snad rodiče chtít alespoň nějakou vzpomínku na svou zemřelou dceru? Myslím, že teď, když o své matce vím alespoň něco málo, mohla bych se je na to při první příležitosti zeptat.

„Kam to vlastně jedeme?“ její otázka zazněla příliš hlasitě a příliš blízko mého ucha, takže jsem se vrátila zpět do reality, která byla až příliš krutá. Víc než kdy jindy se mi zastesklo po mé rodině, kterou byla Lexie a Jenny s Rogerem. Cítila jsem se tak opuštěná! Ano, vím, je se mnou Daila a Daniel, ale nikdo vám nenahradí skutečnou milující rodinu. A především, nikdo nemůže být stejný jako vaše nejlepší kamarádka, jako vaše sestra. „Tak kam nás to vlastně vezeš?“ zopakovala znovu, tentokrát naléhavěji.

„Daleko od San Diega. Myslím, že za takových pět hodin bychom měli být na místě. Mám jeden dům v Kanadě, v provincii Britská Kolumbie. Ten dům je hluboko ukrytý v tamějších lesích, je naprosto osamocený. Nic víc ti k tomu neřeknu, jistě chápeš proč. Nechci, aby nám tam našli.“ S pozdviženým obočím pohlédl do zrcátka a podíval se na Dailu, která v obličeji zbělala vztekem. „Liso, slunce zapadne zhruba za tři hodiny, pokud se nedostaneme dostatečně daleko, mohli by nás vystopovat podle pachu. Jsou velmi rychlí. Myslíš, že kdyby to bylo potřeba, opravdu jen v nejnutnějším případě, byla bys schopna trochu pozdržet západ slunce?“ opravdu jsem nečekala zrovna tuto otázku, a tak jsem místo odpovědi jen zalapala po dechu.

„Já… nejsem si jistá, jestli po mě něco takového můžeš chtít. Vždyť to bylo jednou… a navíc, chtěla jsem tě jen ochránit před nimi. Kdyby tam nebyly ty stíny, nejspíš by se mi to nepovedlo.“ Slova ze mě lezla jen těžko, měla jsem pocit, jako by do mě Daniel vkládal přílišné naděje. Ano, jednou se mi podařil zázrak. Přiměla jsem slunce vyjít o několik hodin dříve, ale jen jsem nám zachraňovala krk.

„Jaké stíny, Liso?“ zajímala se Daila. Ve stručnosti jsem jí vypověděla svůj nanejvýš zajímavý příběh a snažila se nebrat příliš na vědomí její reakce, které mě velice znervózňovaly. Znepokojoval mě výraz v jejím obličeji. „Možná jsem se přeslechla, možná si to ani nezmínila, ale kolik bylo těch stínů?“ vyhrkla dřív, než jsem jí vyklopila vše, co jsem měla na srdci. Zaskočila mě. Přepadl mě pocit déja-vu. Jako bych tohle už jednou zažila…

No jistě! ‚ Kolik bylo těch stínů, Liso? Je to hrozně důležité!‘ přesně na tohle se mě zeptal Daniel dnes ráno v nemocnici. Tvářil se úplně stejně jako teď Daila. V krku se mi vytvořil obrovský knedlík, nemohla jsem polknout. Místo toho jsem opět (dnes už asi posté) pohlédla na Daniela. Vypadal, že je naším hovorem naprosto nezaujatý, ale věděla jsem, že poslouchá. „Byly dva. Ty stíny byly dva.“ Zopakovala jsem svá vlastní slova z rána a seděla jako přikovaná.

V okamžiku, kdy se Daniel otočil na Dailu a pohlédl na ni, se všechno otočilo vzhůru nohama. Jako by se v jejich očích zrcadlily naprosto totožné pocity, které mě naplňovaly tíživou úzkostí. Už jsem je neviděla jako nepřátele, teď z nich byli dva lidé, kteří sdíleli stejně velký strach, jaký jim sálal z očí. Dívali se na sebe asi jen tři vteřiny, ale mě to přišlo jako děsivě dlouhá chvíle.

„Do prdele.“ Zaklela jsem nahlas, i když jsem původně chtěla křičet nadávky jen v duchu. Oni dva něco věděli. Oba dva se zachovali stejně, když jsem jim prozradila, kolik bylo těch stínů. Něco mi nedocházelo, jistý fakt mi unikal mezi prsty jako nepolapitelná mlha. „Vy to víte.“ Pípla jsem. Ano, nebylo o tom pochyb. Věděli něco, co já ne. Oni věděli, kdo jsou ty stíny a proč sem přišly. „Nechcete mi už konečně říct, kdo jsou ty stíny?“ vypadali naprosto zaskočeně tím, že jsem se zeptala takhle přímo. Mysleli si snad, že jsem pitomá a nedám si věci dohromady?

„Jmenují se Damien Shetlock a Josh Moonstern.“ Špitla provinile Daila. Páni! Až takovouhle detailní definici toho, kdo jsou ty stíny, jsem vážně nečekala. Chtělo se mi nahlas zařvat, to si snad ze mě děláš srandu?! Tak ony ty stíny měly dokonce jména? Panebože, vím, že jsem často zhřešila, ale prosímtě na kolenou, ať už se z tohohle příšerného snu probudím! Štípla jsem se do ruky, ale žádné procitnutí nepřišlo. „Liso… dovol mi, abych ti něco řekla. Nejspíš se budeš hrozně zlobit, ale když se to vezme kolem a kolem… je to jen tvoje vina.“ Zatnula jsem zuby, abych na ni neprskala jako kočka.

„Mluv.“ Procedila jsem skrz zuby a viděla, jak se před nasupeným tónem mého hlasu přikrčila.

„Když se tady pan Daniel rozhodl, že tě využije, aby se dostal zpátky mezi smrtelníky, nejspíš si neuvědomoval, co tím způsobí.“ Připitoměle jsem na ni civěla. Byla jsem ráda, že hned pochopila, že nerozumím tomu co mi chce říct, a tak se opět rychle chopila slova. „Zkrátka a dobře, když jsi vysvobodila Daniela, nebyl jediný, kdo se vrátil zpátky. Společně s ním jsi vysvobodila právě tyhle dva. A jak už obě víme, známe i jejich úmysl. Jak sis přečetla v mysli svého skvělého upířího přítele, chtějí tě zabít!“ poslední větu už skutečně křičela.

„Jak to sakra myslíš, že si to přečetla v mojí mysli?“ vyhrkl zaskočeně.

„Řekla ti přece, že se úmyslně nabourala do tvé hlavy, ne? V tom okamžiku jsem slyšela všechno co ona. Mysl strážce a svěřence je propojená, pamatuješ?“ veškeré společné emoce s Danielem byly rázem pryč. Už zase to byli dva úhlavní nepřátelé. Tak ani nevím, co je pro mě v téhle situaci lepší.

„Liso?“ zašeptal moje jméno tiše. Ihned jsem vzhlédla.

„Ano?“ opáčila jsem zvědavě.

„Chce se ti spát.“ Chtěla jsem mu odpovědět, že se mi ani náhodou spát nechce, ale on mi nepokládal otázku. Uvědomila jsem si to v okamžiku, kdy se mu zorničky rozšířily tak, že vypadal, jako by neměl bělma. Byl to zase ten jeho nutící tón hlasu a než jsem mu stačila říct, jak bezohledné to od něj bylo, klesla mi víčka. Musela jsem ale uznat, že nořit se do hlubin snění nebylo po tom všem vůbec špatné. Protože v říši snů, se nám všechno jeví mnohem snadnější a lepší. Je tak snadné snít!

Kapitola šestnáctá

Neměla jsem nejmenší ponětí o tom, jak dlouho jsem spala a jestli už jsme dorazili na ono místo, skryté hluboko v lesích Britské Kolumbie. Byla jsem si však jistá tím, že se pomalu probírám a opět budu muset čelit tvrdé realitě, která je snad den ode dne horší. Jen nerada jsem se přetočila na druhý bok, zamrkala a konečně otevřela oči. V tu chvíli jsem si myslela, že se mi snad stále zdá nějaký sen. „To je nádhera.“ Zamumlala jsem okouzleně a natahovala se ke klice u dveří, abych co nejrychleji mohla vystoupit. Chtěla jsem se na tu krásu podívat zvenčí, ujistit se, že tenhle dům je opravdu skutečný. Ale dveře auta byly zamčené!

„Co to sakra…“ prskala jsem rozhořčeně a páčila kliku u dveří do všech možných i nemožných směrů. Ať už mě tady zavřel kdokoliv, myslím, že jakmile se odsud dostanu, ten dotyčný si to pěkně vypije. Jak jsem tak páčila kliku, pohled mi jen tak mimoděk padl na okénko. Bylo pootevřené. Mému vězniteli na mě zřejmě záleží! Nejspíš nechtěl, abych se tady udusila, a tak mi prostě nechal pootevřené okénko, aby mi sem proudil čerstvý vzduch! Jak ohleduplné! Dopálilo mě to ještě víc a rychle jsem začala okénko stahovat dolů, abych se co nejrychleji dostala ven.

Když jsem stáhla okénko úplně dolů, rychle jsem si vlasy sepnula do provizorního culíku, vyhrnula si rukávy a neohrabaně se soukala ven. Nikdy jsem nebyla nějak tlustá, ale prolézt takhle malým okénkem bylo i pro mě dost obtížné. Hrozivě jsem u toho funěla a když už jsem byla víc jak polovinou těla venku, prostě jsem přepadla na zem jako těžký šutr a zůstala ležet s hlavou v hlíně a jehličí. Jo, jasně. Paráda.

„Proboha, Liso!“ slyšela jsem Danielovo vystrašené zvolání. Rychle jsem se chtěla zvednout, postavit se mu tváří v tvář a začít na něj ječet, proč mě sakra zamykal do toho zpropadeného auta! Ale nic z toho jsem samozřejmě neudělala. Jen jsem si povzdechla a zůstala ležet s obličejem přitisknutým na chladné půdě. „Prosímtě, můžeš mi říct, co jsi to zase vyváděla?“ už nezněl ustaraně, ale spíš popuzeně. Nejspíš zjistil, že nejsem zraněná (určitě by jako první ucítil mou krev) a tak se rozhodl, že na mě bude nabroušený.

„Lezla jsem ven z tvého auta přece!“ ohradila jsem se proti němu a nechala se s jeho pomocí vytáhnout na nohy. „Kdybys mě tam nezamknul, nejspíš bych nelezla ven okýnkem a nepřepadla pak jako velký balvan na zem!“ rozčilovala jsem se. Divoce jsem přitom mávala rukama kolem sebe a cítila jsem, jak mi do tváří stoupá červeň. V puse jsem cítila, jak chutná zdejší půda a jehličí.

Daniel se na mě díval s výrazem, který napovídal tomu, že snad brzy propukne v neovladatelný smích. Užuž jsem měla chuť mu na to říct něco opravdu nehezkého, ale pak se slova ujal on. „Liso, já tě v tom autě přece nezamknul. Dveře na řidičově straně byly odemčené, stejně jako dveře vzadu. Pro jistotu jsem zamkl jen dveře na tvé straně, protože jsem věděl, že spíš. Nechtěl jsem, abys nějakým nedopatřením ty dveře otevřela a vypadla na zem.“ Zatínala jsem ruce v pěst a pořád si v duchu opakovala, že v lesích se přece řvát nesmí. Od kdy se dají zamknout jen jedny dveře u auta? „Ale jak se tak na tebe dívám, můj úmysl, aby se ti nic nestalo, stejně přišel vniveč.“ Řekl pobaveně a sjel mě pohledem od hlavy k patě.

„Hm!“ zamručela jsem nasupeně a pohotově odkráčela co nejdál od něj. Přitom jsem sledovala úžasné tvary domu, který vypadal jako z pohádky. Uslyšela jsem za sebou Danielovy tiché kroky, ale neotočila jsem se na něj. Upřímně, cítila jsem se dost trapně. A tak jsem jen tak stála před tím obrovským srubem ze světlého dřeva a říkala si, jak dokonale tady do těch lesů zapadá. I když dům byl světlý a okolní stromy byly spíš tmavé, tenhle kontrast se mi dokonale líbil a přitom vůbec nebil do očí.

Srub byl celkem vysoký, byl postaven z dřevěných kůlů. Před hlavními dveřmi byla prostorná veranda se zábradlím, na kterou se vcházelo po několika schůdcích. Na východní i západní straně domu vystupovaly směrem k lesu velké terasy, jejichž okraje se těsně dotýkaly větví vysokých jehličnanů. Pomalu jsem srub obešla a zjistila, že zadní strana je jedna velká prosklená stěna, za kterou se skrývá zimní zahrada. Fascinovaně jsem si položila ruku na srdce, bylo to tady krásné. Mnohem krásnější, než jsem doufala, že by upírův dům mohl být. Ale tím moje překvapení nekončilo.

Stále jsem stála u zadní prosklené stěny domu, když v tom k mým uším dolehl tichý, chlácholivý zvuk tekoucí vody. Otočila jsem se zády k domu a přímo přede mnou jsem spatřila dřevěné schody, které se svažovaly z celkem strmého srázu až dolů, kde líně pobublával a příjemně zurčel křišťálově průzračný potok. Potlačila jsem nutkání se ihned rozeběhnou dolů k vodě a vrátila jsem se před dům, kde na mě čekal Daniel.

Mezitím co jsem dělala prohlídku domu zvenčí, se stačil převléknout. Mohla jsem na něm oči nechat, ale nechtěla jsem teď nad podobnými věcmi uvažovat. Mám dost starostí i bez toho, abych se ještě hloupě zamilovala do svého upíra – ochránce. Jenže, co když se to už dávno stalo? Zkousla jsem si spodní ret a dovolila si ještě jeden pohled na něj. Měl na sobě černé volné tepláky a sportovní mikinu s kapucí. Ještě nikdy jsem ho v podobném oblečení neviděla, ale o to víc se mi tohle zamlouvalo. Vypadal, jako by sem patřil. Jako by byl součástí těch lesů a neodmyslitelně patřil k tomuto místu.

„Doufám, že to tady pár dní nějak přežijeme.“ Řekl trochu rozpačitě a dal si ruce do kapes. Nejspíš to nevypadalo moc duchapřítomně, ale jen jsem se na něj zazubila. „Nechceš si to jít prohlédnout i dovnitř? Daila už stačila zkritizovat plazmovou televizi a příliš měkké postele. Můžeš se k ní směle přidat.“ Plazmová televize v tomhle domě uprostřed hlubokých lesů? Co mě ještě čeká za překvapení?

„Ano, moc ráda se půjdu podívat dovnitř.“ Souhlasila jsem. Ale připadalo mi to všechno hrozně podivné. Všechno to bylo tak krásné, to ano! Ten dům byl kouzelný, okolní příroda naprosto harmonický prvek, který jen podtrhoval dokonalost tohoto koutu světa. Daniel byl naprosto okouzlující i v teplákách a obyčejné mikině a Daila pobíhala po domě a kritizovala co jen mohla. Ale takhle to teď bude napořád? Já, Daniel a Daila? Budeme teď něco jako rodina? Ano, samozřejmě. Daniel s Dailou o sobě nejspíš nikdy neřeknou, že jsou přátelé, ale i tak. Budeme bydlet v jednom domě. Budeme žít v tomhle dokonalém domě, i když všichni tři víme, že tam venku jsou dva lidé, kteří mi jdou po krku.

„Liso, tak jdeš?“ zeptal se mě Daniel opatrně a lehce mě chytnul za předloktí. „Jo, už jdu.“ Další pousmání. Zakázala jsem si myslet na všechno špatné, co se mi může stát. Prozatím se nebudu zabývat takovými problémy. Až problémy přijdou, nevím sice kdy to bude, ale jsem si jistá, že jednou určitě, tak teprve potom je budu řešit. Prozatím se musím naučit sžít s lidmi, kteří mě mají chránit a držet je od sebe dál, aby se navzájem nezabili.

S trochu lepší náladou jsem prošla velkými vchodovými dveřmi a nasála vůni dřeva. Všechno tady vonělo tak přirozeně, měla jsem pocit, že můj parfém se sem absolutně nehodí. „Vítej v mém domě, Liso.“ Měla jsem jen ten pocit, nebo jeho slova byla podbarvena ještě jednou silnou emocí, kterou jsem v tuto chvíli nedokázala pojmenovat? Potřetí během krátké chvíle jsem se na něj usmála a cítila se dost hloupě. Asi už nedokážu nic jiného, než se usmívat. Raději jsem se ale věnovala prohlídce interiéru.

Vůbec mě nepřekvapilo, že hlavním prvkem bylo dřevo. Na levé i na pravé straně domu byla dvě mohutná dřevěná schodiště, která vedla do patra nad námi. Tato dvě schodiště nahoře vytvářela mezipatří, z něhož vedly dvě uličky ohraničené zábradlím. Na každé straně byly troje dveře. Překvapilo mě však to, co jsem viděla přímo nahoře před sebou. V místě, kde se obě schodiště sbíhala byla jakási vnitřní terasa s výhledem na les. Rychle jsem vyběhla schody a spěchala se tam podívat. Stála jsem před skleněnou stěnou domu a viděla jsem okolní stromy, když jsem přistoupila blíže k oknům, shlédla jsem až dolů k potoku.

Omámeně jsem sešla dolů za Danielem. Než však stačil cokoliv říct, umlčela jsem ho zvednutým prstem a rozhlédla se kolem dokola. Před levým schodištěm byl vytvořen jakýsi obývací pokoj, který sestával ze tří obrovských sedaček v kávově hnědém odstínu, dvou konferenčních stolků a již zmiňované plazmové televize, která byla pověšená na zdi. Vážně nechápu, co na téhle namakané televizi dokázala Daila zkritizovat.

Dlouho jsem se nad tím ale nepozastavovala a vydala jsem se navštívit kuchyň. A když říkám kuchyň, myslím opravdickou našlapanou kuchyň se vším všudy. Linka však nebyla ze dřeva, jak jsem očekávala, ale byla ve stejné barvě jako sedačky v obýváku. Byl zde taky velký bar, u kterého stály čtyři vysoké barové stoličky. Všechno bylo zařízeno moderně, ale přitom vkusně.

„Tenhle dům nevypadá na to, že by patřil upírovi starému jako ty.“ Poznamenala jsem tiše. Věděla jsem, že to neříkám jen tak do vzduchu. Slyšela jsem jeho mělký dech za zády. Pomalu jsem se na něj otočila a i když jsem si slíbila, že nebudu myslet na špatné věci, které mi hrozí, neudržela jsem to v sobě. „Je to tady všechno krásné, ale realitě se nedá utéct, Danieli. Ti dva po mě jdou, i když zatím nemám nejmenší tušení proč a i tady mě jednou najdou. A neříkej mi, že mám tebe a Dailu, abyste mě chránili, protože já vím, že pokud mě budou chtít zabít, vy dva nebudete překážkou.“ Zaskočilo mě, jak chladně můj hlas zněl. Pravdivost mých slov však byla neochvějná.

„Já s Dailou jako jedinci jsme téměř bez šance, to máš pravdu. Ale když se spojíme dohromady za účelem tě ochránit, dokážeme hodně. A navíc, v poslední době mě utvrzuješ v názoru, že ani ty nejsi tak bezmocná, jak se můžeš zdát. Ty můžeš být naše eso v rukávu.“ Zamrkal. V jednu chvíli jsem musela skutečně bojovat sama se sebou, abych se mu nevrhla kolem krku. Místo toho jsem se jen zhoupla na špičky a zase zpátky.

„Kde je Daila?“ měnila jsem honem téma. „Zkouší snad tvrdost zdejší vody? Nebo jí postele přijdou zbytečně velké?“ snažila jsem se trochu odlehčit situaci a pořád jsem si říkala, jak zvláštní je bydlet v jednom domě s Dailou a Danielem. Taková „šťastná“ rodinka.

„Postele jsou pro dva akorát.“ Střelila jsem po něm pohledem. Cože? „Myslel jsem to tak, že pokud se Daila v noci moc rozvaluje, ani jí nebude vadit, že všechny tyhle postele jsou dělané pro dva.“ Vysvětloval zpětně. Jen jsem souhlasně přikyvovala. „A Daila je právě v jedné z ložnic. Hrozně se jí líbí polštáře na sedačce.“ Řekl soustředěně. Oba jsme se tomu zasmáli.

„Neměl by někdo zajet na nákupy? Vsadím se, že tady moc věcí k jídlu nebude.“ Poznamenala jsem jen tak mimochodem, otevřela obrovskou lednici a měla jsem pravdu. Jak jinak. Zela prázdnotou. „Jak jsem říkala. A upřímně, můj žaludek se brzy začne dožadovat své denní dávky jídla.“ Jako by to moje tělo snad chtělo názorně předvést, zakručelo mi v břiše. „Jo, a tohle je jen slabý odvar toho, co přijde tak za hodinu.“ Upozornila jsem ho se smíchem.

„Mluvil tady někdo o jídle?“ Daila se přiřítila do kuchyně jako uragán. Nakoukla mi přes rameno do prázdné lednice a zasténala. „Nemohli jsme se cestou stavit v nějakém obchodě? Potřebuješ asi udělat větší nákup.“ Prohodila směrem k Danielovi, který ji sledoval s naprosto klidnou tváří. Je vážně tak dobrý herec a ve skutečnosti to v něm vře, nebo je doopravdy tak klidný?

„Dailo, co kdyby ses vydala na nákupy sama? Pojedeš po té lesní cestě, kterou jsme sem přijeli. Potom odbočíš na hlavní a po několika minutách narazíš na menší městečko. Tam je dost velký obchod, kde se vyřádíš.“ Daila se na něj jen nevěřícně šklebila. „A prosímtě, nemohla by ses převléknout do nějakých Lisiných šatů? V tomhle kabátku budeš působit trošku jako mimozemšťan. Tady všichni nosí tepláky a svetry.“ Poučil ji s posměšným úšklebkem na rtech. Daila se ihned postavila, drasticky rozepla svůj bílý kabátek a upalovala nahoru, nejspíš k tašce s mými věcmi. „Klíčky od mého auta jsou tady dole!“ křikl za ní nahoru. Jako malé děti, pomyslela jsem si a posadila se na barovou stoličku.

„Myslíš, že se budou místní vyptávat, kde jsme se tady tak najednou vzali?“ hodně jsem nad tím přemýšlela a skutečně mě zajímalo, co mi na to Daniel odpoví. Nebude lidem připadat podivné, že dům skrytý v temných lesích, který určitě dlouhou dobu zel prázdnotou, je najednou zase obýván? Pak mě ale napadla další myšlenka. Věděl vůbec někdo o existenci tohohle domu? Nejspíš jsme byli celkem vzdáleni od civilizace…

„Je to zvláštní, ale komunita zdejších lidí je velice podivná. Nikdy se na nic nevyptávají, nic jim nepřijde divné, nic neřeší a nestrkají nos do věcí, do kterých jim nic není. Nejdůležitější je, abychom se s nimi snažili splynout. Proto by Daila neměla do města jezdit v luxusním kabátku od Gucciho. Tohle by možná rozruch vyvolalo.“ Jen jsem pozvedla obočí a raději se ani neptala, jak může vědět, že její kabát pochází z dílny Gucciho. Byl snad nějaký odborník na módu?

„Fajn, tak já mizím. Peníze mi dáš potom. Započítám ti do toho i cestu.“ Daila seběhla ze schodů v mé mikině a džínách a bez jakéhokoliv dalšího slova doslova vyplula z domu, za pár chvil se ozvalo tiché předení motoru. Zůstala jsem v tomhle domě sama s Danielem. Přiznám se, že mě napadlo, co my dva budeme v tak velkém domě dělat. Lehce mě to uvedlo do rozpaků a byla jsem nesmírně vděčná za to, že Daniel už není schopen číst moje myšlenky.

Zrovna když jsem odlepila pohled od podlahy a chtěla prohodit nějakou stupidní vtipnou poznámku, ztuhla mi krev v žilách. Daniel se třásl od hlavy až k patě, po čele mu stékaly tenoučké potůčky potu. Zachytila jsem rychlý pohyb jeho těla, jako by každou chvílí měl spadnout, ale naštěstí se stačil zachytit baru, ztěžka přitom oddechoval. Nemusela jsem se ani ptát, co se s ním děje.

Vzpomněla jsem si na podobnou situaci, která se však odehrála v mém domě. Rovněž jsme byli v kuchyni a on se opíral o kuchyňskou linku, tvář se mu co pár chvil měnila k nepoznání. Měnil se tak často, protože měl hlad, byl vysláblý. „Máš hlad, nemám pravdu?“ zeptala jsem se opatrně. Seskočila jsem z barové stoličky a jednu dlaň mu položila na záda. Druhou rukou jsem mu pozvedla obličej tak, aby se mi díval do očí. „Potřebuješ krev.“ Přikývl, ale ihned se ode mě odvrátil.

„Od tebe už ne. Jsou to jen dva dny, kdy jsem si od tebe vzal. Víc si nevezmu.“ Hlas měl děsivě ochraptělý. I když to ode mě nebylo moc fér, věděla jsem, že ho nějakým způsobem určitě dokážu přesvědčit, aby se napil. „Nevím, co se děje. Nikdy dřív jsem se tak často krmit nepotřeboval. Ale když jsem poblíž tebe… cítím… jak ti krev pulzuje v žilách. Jak ti srdce tepe teplou krev a pumpuje ti ji do těla. Jsem jako závislák na tvé krvi. Jsem závislý na tobě…“ nutno přiznat, že takhle na rovinu mi ještě nikdy neřekl, co všechno cítí, když je se mnou. Pokud se snažil mě vyděsit, nepovedlo se mu to. Chápala jsem tuhle jeho závislost, slabost… v jeho přítomnosti jsem se cítila stejně.

„Řekla jsem ti přece, že ti můžu dát víc. Udělám to.“ Naléhala jsem na něj a znovu si přitáhla jeho obličej blíž. Na kratičký okamžik mnou projel záchvěv strachu, ten však velice rychle vystřídal jiný pocit. Dívala jsem se do jeho rudě zbarvených očí, které doslova zářily v pološeru, do něhož se celý dům pomalu nořil a chtěla jsem mu hned teď přitisknout zápěstí k ústům. Kůže pod očima se mu svraštila, zahlédla jsem záblesk jasně bílých špičáků. „Neodmítej mě.“ Zaprosila jsem. V očích mě štípaly slzy.

„Nikdy bych tě neodmítl.“ Zašeptal drsným hlasem a vrátila se mu jeho normální podoba. Pustila jsem jeho obličej a přetáhla si přes hlavu mikinu. Vlasy jsem si svázala do uzlu, a odhalila mu tak část nahého hrdla. Ihned se napřímil a pohledem spočinul na mém krku. Pustil se baru a dlaně mi položil na ramena. Zavřela jsem oči. „Nikdy bych tě neodmítl.“ Zopakoval znova a jednou rukou mi přejel po zádech až dolů k pasu. Pevněji si mě k sobě přivinul a rty přiložil ke kůži.

Dlaněmi jsem mu zajela do hustých černých vlasů a pak mě zaštípalo jeho kousnutí. Způsob jakým mě u sebe držel, stejně jako to, jak ze mě pil. To všechno v této chvíli bylo zcela odlišné než kdykoliv předtím. Nebylo to čistě jen kousnutí, jeho rty se občas pohybovaly harmonicky, jako by mi mou oběť vracel vášnivým polibkem. Musela jsem se kousnout do tváře, abych nezasténala. Byla jsem si vědoma, že tentokrát do mě proudí i nezměrné množství neukojené touhy a vášně, ale nebyla jsem schopna nad tím uvažovat příliš dlouho.

Ten pocit nebyl srovnatelný s žádným pozemským zážitkem. Stále intenzivněji jsem ho k sobě tiskla a nikdy nechtěla vymanit prsty z jeho hebkých vlasů, které tak vábivě voněly. Dnes to bylo jiné. Řekla bych, že tímto okamžikem náš vztah překročil meze upíra a dárce. Začala se mi nepatrně podlamovat kolena, ale držel mě příliš pevně na to, abych upadla. Zjistila jsem také, že už nepije mou krev, ale svými rty jemně přejíždí po krku. Přejel mi mráz po zádech.

„Hojíš se stále rychleji, Liso.“ Zašeptal pevným hlasem a svými prsty přejel po místě, kde před několika okamžiky jeho zuby proťaly mou pokožku. „Nejsi unavená, necítíš se malátná?“ ptal se ustaraně, ale stále neoddaloval své rty. Nesouhlasně jsem zamručela. Intimita tohoto okamžiku mi přišla příliš krásná na to, abych ji narušovala mluvením. Ale stejně jsem se neubránila jistým slovům.

„Vlastně je mi opravdu dobře.“ Přiznala jsem trochu zahanbeně. Zarazil se a odtáhl se ode mě. Zpříma mi pohlédl do očí, ve kterých se zračila nejistota.

Kapitola sedmnáctá

Po zbytek času, kdy jsme v domě zůstali sami, jsme se k sobě nepřiblížili víc jak na metr a nepromluvili spolu ani půl slova. Daila se z nákupů nevracela přes dobré tři hodiny, což mi situaci vůbec neulehčovalo. Sice jsem si nemyslela, že by třeba jen jeden z nás litoval toho, co se stalo, ale to propastné ticho bylo jen těžko snesitelné. Venku se už navíc úplně setmělo a já tak trochu dostávala strach, jestli se vůbec Daila vrátí. Co když někde cestou zabloudí v lesích? A nebo hůř, co když ji najdou ti dva a znenadání se objeví tady? My nebudeme absolutně připraveni…

„Daila se vrací.“ Prohlásil najednou a já nemohla nepřeslechnout jistou dávku úlevy, která v jeho hlase zaznívala. Zřejmě jsme s Danielem měli podobné myšlenky, děsili jsme se toho, že by se Daile něco stalo. Naše šance na přežití by se tak drasticky snížily. Proto i on byl rád, že se konečně vrací zpátky, ať mezi nimi panovala jakákoliv rivalita.

„To je moc dobře.“ Poznamenala jsem a objala se pažemi kolem hrudníku. Mlčky jsme na sebe s Danielem pohlédli a čekali, až Daila rozrazí dveře a vtrhne dovnitř s taškami nacpanými k prasknutí. Při té myšlence mi bolestně zakručelo v břichu a žaludek se stáhl hlady. V hlavě mi začaly vířit nápady na nejrůznější jídla, dostala jsem příšernou chuť na něco hodně ostrého. „Umírám hlady.“ Postěžovala jsem si a spěchala Daile naproti. Otevřela jsem dveře, před kterými zrovna stála osoba, která přes všechny ty tašky nebyla ani vidět. Hned jak mě zpozorovala, necitlivě mi tašky nacpala do rukou a odběhla pro další várku do auta.

Mírně jsem pod tíhou všech těch tašek napěchovaných potravinami zavrávorala, ale Daniel mi hned přišel na pomoc a bez náznaku námahy si je ode mě převzal. Naše ruce se přitom na prchavý okamžik setkaly. Projel mnou záchvěv elektřiny, byla jsem si jistá, že i on to cítil stejně. Rychle jsme se však od sebe odvrátili a hleděli si každý svého.

Posadila jsem se na velkou pohodlnou sedačku, popadla ze stolu ovladač na televizi a přepínala jsem jednotlivé kanály. Nestačila jsem se přitom divit, kolik programů tady v lese chytáme. Přitáhla jsem si k tělu mohutný polštář a položila si na něj bradu. Tak nějak mě tahle pohodová pozice u televize, s polštářem přimáčknutým na prsou, uklidňovala a naplňovala mě částečným pocitem, že jsem doma a v bezpečí.

Z kuchyně se ozýval hlasitý šramot a šustění, jež bylo doplňováno občasným nepřátelským zahučením jak ze strany Daniela, tak i Daily. Přidala jsem trochu na hlasitosti a nějakou dobu sledovala místní zprávy, které však nehlásaly nic znepokojivého. Nechala jsem tedy pro změnu hrát hudební stanici a s nevěřícným kroucením hlavy přemýšlela nad tím, jak je moderní hudba přecpaná spíš modelkami a krasavci, než skutečnými zpěváky.

Jak jsem tak sledovala klip Lady Gaga, najednou mnou zacloumal náhlý příval energie. Trochu jsem protáhla své rozlámané tělo a nechala to být. Myslela jsem si, že je to ještě nějaký doznívající prožitek z naší malé intimní chvilky s Danielem. Během pár vteřin jsem však pocítila další vlnu něčeho, co mě doslova nutilo vyskočit na nohy a vyběhnout ven na čerstvý vzduch. Jako by se ve mně postupně hromadila obrovská masa potlačované síly, tlačilo mě to na plicích, těžko se mi dýchalo. Ve spáncích mi bláznivě pulsovala krev. Když jsem ucítila ránu, jako by mě někdo bouchl pěstí do žaludku, bez rozmýšlení jsem ze sebe shodila polštář a utíkala přes zimní zahradu k francouzským dveřím, které jsem skoro vyrazila.

Nezastavovala jsem se ani venku a rovnou jsem dál běžela po dřevěných schůdcích až dolů k potoku. Venku už byla černočerná tma, neviděla jsem dál jak půl metru před sebe, ale klopýtala jsem ke břehu potůčku, kde mi pod nohama zachrastily drobné kamínky. Zastavila jsem, předklonila se a dlaněmi se opřela o kolena. Harmonický tok vody mě pomalu dostával do klidu, ale ta energie byla pořád ve mně a já nevěděla, jak ji vypustit, abych pod její tíhou nepukla.

Ani nevím, kde se tam najednou vzal, ale teplý větřík mi rozfoukl vlasy kolem obličeje. Zvědavě jsem se rozhlédla kolem a fascinovaně zírala na vodní hladinu, která jakoby zářila a poskytovala mi tak dostatek světla na to, abych viděla alespoň něco. Pozorně jsem zkoumala větve stromů, jež mě obklopovaly, ale nehnul se ani lísteček. Přesto mi vlasy kolem obličeje stále vlály.

Mátlo mě to. Napřímila jsem se, jako blázen zamávala rukama kolem hlavy a skutečně jsem cítila, že se nacházím ve středu malého větrného víru, který se kolem mě ovíjí ve spirálách jako nějaký hádek. Bylo to jako zvláštní kouzlo, celá tahle noc byla magická! Větřík stále zrychloval, vlasy mi zběsile létaly ze strany na stranu a šlehaly mě do tváří.

Připadala jsem si jako samotný střed nebezpečného a smrtícího tornáda, ať už se to jeví jakkoliv přehnané a nepochopitelné. Předklonila jsem se, doširoka rozpřáhla paže a cítila, že konečně přijde ta chvíle, kdy všechna energie z mého nitra může vytrysknout na povrch. Zvrátila jsem hlavu dozadu, vypjala hrudník a zároveň s vlnou neskutečné energie mi z úst unikl slabý výkřik. Bylo to osvobozující křik.

Síla tohoto okamžiku mnou prudce škubla zpátky dopředu. Vítr kolem mé hlavy docela ustal, ale stále jsem cítila přítomnost své síly. Slyšela jsem ji velmi blízko od místa, kde jsem stála. Udýchaně jsem popošla pár kroků vpřed a zvuk se jevil stále intenzivnější. Bylo to zřetelné hučení, příliš hlasité, ale ne nebezpečné. Pak mé oči zamrkaly do tmy, jež byla prosvětlována jen třpytící se hladinou potoka.

Přímo přede mnou, téměř na dosah mé ruky, se vzduch stáčel do víru, který se divoce otáčel a zmítal se ze strany na stranu. Stála jsem tváří v tvář malému tornádu, které do sebe nasávalo spadané jehličí a drobné větvičky. Pomyslela jsem na to, jaké by asi bylo, kdyby se tornádo dostalo do vody a nasálo ji také. Jen mi hlavou probleskla tato myšlenka, zrychlující se spirály se začaly přesouvat stále blíž k vodě až po břehu sklouzly rovnou do potoka.

Už to nebyl jen vzdušný vír, teď se do něj přidala i voda. „Tohle je absolutně neuvěřitelné.“ Šeptala jsem okouzleně a do očí mi to vehnalo slzy. Myšlenkami jsem vír opět zahnala na souš a sledovala svíjející se spirály, které hlasitě lomozily a vstřebávaly další a další jehličí. Věděla jsem, že tohle bude znít naprosto šíleně a uhozeně, ale myslím (vlastně jsem si tím celkem jistá), že se mi právě podařilo vytvořit malé tornádo.

Ještě pořád jsem v sobě měla dost sil na to, abych ho nějakou chvíli udržela. Prostě jsem to věděla. Se zkříženýma nohama jsem si sedla na teplou zem, schovala si ruce do rukávů mikiny a jen tak sledovala svoje dílo. Držela jsem ho však na uzdě, aby se mi nějakým způsobem nevymklo kontrole. Z očí mi přitom tiše kanuly slzy.

Bylo to neuvěřitelné. Nikdy jsem nic podobného neudělala, a přesto se moje tělo a mysl chovaly tak, jako by to byla součástí mého života odjakživa. Možná měl Daniel přeci jen pravdu. Třeba skutečně nejsem tak slabá a bezmocná, jak jsem si skoro osmnáct let myslela. Možná mám nějaké skryté nadání…

„Liso, co to…“ nedokončená věta odletěla někam daleko. „…děláš?“ přes uslzené řasy jsem vzhlédla tam, odkud ke mně doléhal jeho nanejvýš fascinovaný hlas. Daniel stál nahoře u domu, ale vůbec mě nepřekvapilo, že mě tady v té tmě viděl. Během vteřiny byl dole u mě, nehnutě stál na místě a roztřeseným prstem ukazoval na vzdušný vír, který se divoce vlnil. „Co je to? To ty?“ vyptával se. Nepotřeboval však ani mou odpověď.

„Nevím, jak se to stalo. Prostě jsem vytvořila takové malé tornádo.“ Pousmála jsem se. Daniel mě ale neposlouchal. Pomalu se přibližoval k tomu zázraku a natahoval přes sebe ruku, jako by si na nějchtěl sáhnout a přesvědčit se tak, že je to skutečně reálné. Klekl si na kolena, ponořil ruku do vířícího okraje a já cítila, že můžu začít povolovat a pomalu tornádo nechat zaniknout. Vír se stále zmenšoval, stále víc klesal k zemi až se nakonec rozprostřel nad zemí jako plíživý opar. Zbytky síly byly pořád ve mně, ale už jsem zase mohla volně dýchat.

„Musíme si promluvit, Liso.“ V mžiku stál přede mnou. Podal mi ruku, aby mi pomohl vstát. Bez váhání jsem ho za ni popadla a postavila se. To ale nebylo nejšťastnější řešení, příšerně se mi totiž zatočila hlava. Před očima se mi mihla zem, ale hned nato mě držely dvě svalnaté paže a pevně si mě tiskly k hrudníku. Položila jsem hlavu na Danielovo rameno a vdechovala jeho vůni. Byla jsem si jistá, že tohle dělat můžu. Proto jsem mu ruce obmotala kolem krku a spokojeně zavřela oči. I když jsem si byla jistá, že mezi námi dvěma je mnohem silnější pouto, mnohem emocionálně silnější pouto, překvapily mě jeho rty na tváři. Lehce mě políbil.

„Jsem unavená. Teď už ano.“

„Já vím. Já vím, Liso.“ Souhlasil se mnou. „Ovládání živlu je dost náročné.“ Pronesl záhadně a já cítila, jak pomalu stoupáme po schůdcích nahoru k domu. Zvuk tekoucí vody v potoce se mi vzdaloval, ale pořád jsem ho slyšela, měla jsem ho natolik vrytý v paměti. Stejně jako všechno co jsem dokázala. A ten báječný pocit, když jsem pomocí síly dokázala ovlivňovat vítr… na to nikdy nezapomenu. Pokud je to opravdu to, co se mi před chvílí povedlo.

Ihned jsem rozpoznala, že procházíme vnitřkem domu, do nosu mě totiž uhodila příjemná vůně pečeného masa a zeleniny. Pod nohama nám vrzalo dřevo, slyšela jsem ještě jeden zvuk, který ke mně přicházel spíš z pozadí. Pravidelný, harmonický, ale přece velmi rychlý zvuk, jehož zdrojem mohlo být jedině… srdce. Lidské srdce. Přiložila jsem ucho na Danielovu hruď, ale odtamtud se ozývalo jen těžce slyšitelné a opravdu pomalé bušení. V místnosti s námi tedy musela být i Daila. To její srdce jsem slyšela.

„Danieli, slyším její srdce. Slyším bít její srdce!“ povzdechla jsem zaraženě. Na tom, že člověk slyší bijící srdce přece není nic neobvyklého, nebo ano? Slyšet na vlastní uši život, nedá se to slovy popsat…

„Čí srdce? O čem to mluvíš?“

„Dailino přece… nikdo jiný tady s námi není. Je rozrušená, možná vystrašená, srdce jí tluče hrozně rychle.“ Zaposlouchala jsem se ještě jednou do toho zvuku. Bum. Bum. Bum bum. Pomalu se mi do paměti zapisovala tahle melodie života, každý úder zněl jinak. A přesto ve výsledku tlukot srdce byl zcela pravidelný. I když rychlý.

„Odnesu ji do postele. Neměj o ni strach, je jen unavená.“ Ujistil Dailu. Poznala jsem, že ji to přece jen trochu uklidnilo, protože rovněž její srdce se zklidnilo a tlouklo o něco pomaleji. „Je toho na tebe moc. Hrozně se ti omlouvám, že tohle všechno je jen kvůli mně. Slibuju ti ale… ne, přísahám, že tě nikdy neopustím. Budu za tebe bojovat do konce svých sil. Ochráním tvůj život. Přesně jak jsem to před osmnácti lety slíbil Annabell.“ Zaujala mě spojitost jména mé matky a Danielova slibu, ale neměla jsem dost sil na vyptávání se.

„Věřil bys tomu, že jsem dneska manipulovala s větrem? Dokonce jsem slyšela bijící srdce… Mám pocit, že jsem vážně nějaká divná.“ Vykládala jsem nesmysly, ale přitom věděla, že tohle všechno je pravda. Nebylo pochyb o tom, že nejsem jen normální holka ze San Diega. Měla jsem regenerační schopnost, ovládala jsem vítr, slyšela jsem bít lidské srdce a přiměla jsem slunce vyjít o několik hodin dříve, než je dáno přírodou. To je moc nenormálních věcí najednou. A něco mi našeptávalo, že tohle je teprve začátek…

„Dobrou noc, Liso.“ Jeho hlas těsně u mého ucha mě trochu probudil. Najednou jsem byla bdělá, plně při vědomí a jen při pomyšlení na to, že by měl odejít, jsem nepociťovala absolutně žádnou únavu. Ležela jsem na měkké matraci a přikrývka, kterou přese mě Daniel pomalu přetáhl, voněla úplně jako on. Jen v trochu méně koncentrované formě.

„Neodcházej, prosím. Zůstaň.“ Můj šepot zněl rozrušeně.

„Potřebuješ se prospat. Nechám tě o samotě.“ Ve tváři se mu usadil zasmušilý výraz. Dostala jsem strach z toho, že přeci jenom všechno co se dnes stalo, pro něj nemělo stejnou váhu jako pro mě.

„Máš strach se mnou být sám?“ pípla jsem sklíčeně.

Přiblížil se k mému obličeji tak těsně, že se jeho rty otřely o moje, když promluvil. „Ano, mám z toho obrovský strach. Dnes jsem ti řekl, jak na mě působí tvoje krev. Představ si, že se neovládnu a zabiju tě ve spánku. To bys chtěla, Liso?“ vpíjel se do mě svýma zelenýma očima, které se ve tmě zaleskly. „Chtěla bys, abych si to vyčítal po zbytek života? Abych před očima vídal tvoje bezvládné mrtvé tělo?“ nedokázala jsem se pohnout. Ty zelené oči byly jako dva nekonečné tunely, do kterých se propadáte stále hlouběji a padáte… a padáte.

Když jsem ho chtěla začít prosit aby neodcházel, položil se na postel vedle mě a hlavu si podepřel loktem. „Ne vždycky jsem byl takhle slabý, Liso. Nikdy jsem nebyl ten, který by se něčeho bál. Byl jsem ve své době zcela výjimečný, každý mě miloval. Jenže pak se moje duše začala měnit, začal jsem tíhnout k temnotě a neřestem. Stal se ze mě vrah, zabiják. Já jsem byl ten, koho se každý bál. Chci ti říct, že tahle moje špatná část je sice pohřbená hluboko uvnitř, ale stále tam je. Kdykoliv jsem ochoten ji přivolat k životu, pokud to pomůže zachránit tebe. Neznal jsem slitování, nevěděl jsem co znamená slovo cit. Chci abys mě poznala, aby sis vyslechla celý můj příběh. A ten deník mi v mnoha věcech pomůže.“

Naslouchala jsem mu. Ale buď můj mozek byl natolik unavený, že neviděl zhola žádný důvod, proč mi tohle říká zrovna teď, nebo skutečně žádný logicky vysvětlitelný důvod neexistoval. Možná jen chtěl, abych konečně poznala celou pravdu. Konec konců, byla to podmínka, kterou jsem mu stanovila, než mě odvezl z domova. Je načase znát celý příběh.

Ale jsem na to všechno připravená?

Co když po vyslechnutí jeho životního příběhu ztratím veškeré iluze, které jsem si o něm doteď dělala? Co když ho budu nenávidět, nebo z něj budu mít strach? Ne, to se nikdy nestane. Opravdu jsem o tom byla skálopevně přesvědčená, nebo jsem si jen něco snažila nalhávat? „Příběhy si necháme na zítra. Dnes jsem moc unavená.“ Opáčila jsem zcela klidným hlasem. Byla jsem moc ráda, že moje vnitřní obavy se neprojevily i navenek. „Dobrou noc, Danieli.“ Zašeptala jsem a překulila se na bok.

„Dobrou noc, Liso.“ Znovu jsem na vlastní kůži pocítila, jak skvělé je se ponořit do říše snění. Plula jsem na poklidné vlně a vítr, můj nově získaný spojenec, mě hnal vpřed k branám nevědomí.