Moonlight shadow

„Abby, jen klid.“ Alexovy mohutné paže se kolem mne omotaly a konejšivě mne vtáhly do jeho horké náruče. Ještě pořád byl od pasu nahý a tak mi dal okusit ten nádherný pocit, dotýkat se jeho holé kůže. Hruď měl hebkou a hladkou, stejně jako Adrian, avšak to neuvěřitelné teplo, co z něho vyzařovalo, to jsem od svého muže neznala.

Mačkal mě k sobě a hladil mě po vlasech.

„Už je dobře, Adrian leží v posteli a teď musíme dostat do tepla ještě tebe.“ Jeho tichý hlas mne uklidňoval stejně jako pouhá jeho přítomnost.

„Mohl dnes zemřít.“ Vzlykla jsem ubrečeně. „Kvůli mně mohl dnes zemřít.“

„Ne, ne kvůli tobě, to John to má na svědomí. Myslím, že smečka by se k takovému kroku neuchýlila, pokud by jim to neřekl on. Neboj se, bude trpět. Za to, co udělal, bude trpět.“

„Mohl si ho potrestat už u toho ohně,“ posmrkla jsem. „Proč jsi to neudělal?“

„Cítil jsem Adriana, věděl, že mu nezbývá moc času. Krvácel, sotva dýchal, jeho srdce bilo slabě a pomalu. Na vyřešení tohohle problému budu potřebovat mnohem více času. John je silný, určitě bych nevyvázl bez zranění, jak bych se pak postaral o vás, když bych se sám sotva udržel na nohou?“

Jeho logika byla bezchybná, nakonec musel popřít svůj vztek, aby dostal Adriana do bezpečí. Musel odložit svou vlastní pomstu na někdy jindy.

„Proč jsi na nás tak moc hodný?“ Utřela jsem si uslzené oči do dlouhého rukávu jeho teplé mikiny.

„Víš, láska je divný cit, složitý. Nenávist je jednoduchá, prostá, ale láska? Určitě může být i přející a nesobecká, jinak nevím, proč bych to dělal. Udělal jsem to pro tebe. Vím, kolik pro tebe Adrian znamená. Já jsem pro tebe jen zajímavým zpestřením nudných dní, ale on, on je tvým osudem.“

„Alexi.“ Vydechla jsem, když jsem zvedla pálící oči k jeho dokonalé tváři. Krásné a tolik smutné.

„Nejsi pro mě jen zpestřením. Jsi mnohem víc.“ Bylo mi ho tolik líto.

„Tak mi pověz, co ke mně cítíš, Abby. Jsme tu jen my dva, nikdo to neuslyší. Chci znát hlubinu tvého srdce. Nebudu po tobě nic chtít, nevznesu vůči tobě žádné nároky, jen mi to řekni. Pravdu.“

A měl mě, jak jsem mu mohla říct, že k němu necítím vůbec nic, když zachránil Adriana a právě mě držel uprostřed hlubokého chladného lesa v náručí. Choval mne a uklidňoval. Přesně takhle bych se chtěla cítit v náručí svého přítele. Opravdového přítele.

„Mám tě ráda, Alexi, opravdu ráda, za to jaký jsi. Jak se chováš a jak mi pomáháš. Věř, že bys byl první volba, kdybych nepotkala Adriana. Jednou s tebou bude nějaká žena šťastná. Moc šťastná.“

Pevně sevřel čelist a jeho tělo ztuhnulo. Cítila jsem, jak se jeho ruce kolem mne napínají. Sevřel mě těsně a políbil jemně na temeno hlavy. „Kéž bych tomu mohl věřit.“ V jeho hlase byla bolest.

„Tak půjdeme?“ Vzdychnul a mě napadlo, jestli čekal, že mu řeknu něco jiného, jestli ho má odpověď uspokojila, nebo mu přidala alespoň trochu na klidu.

„Alexi, pokud ti to pomůže, tak věř, že tu budu pro tebe, stejně jako jsi tu pro mne. Přátelství je to jediné, co ti mohu vzhledem k okolnostem nabídnout, ale bude to přátelství opravdové a hluboké. Po tom dnešku, myslím, že ani Adrian nebude proti. Sám se na svou kůži přesvědčil o tom, jak moc je dobré tě mít nablízku, když je člověk v průšvihu.“

„Bože, Abby.“ Vzdychnul a sevřel mě pevněji. „Jak bych mohl odmítnout takovou nabídku?“ Jeho hlas byl veselejší.

„Tak pojď, musíš se postarat o svého muže. Myslím, že tvou péči ocení víc, než kdybych se o ni snažil já.“ Usmál se a nabídl mi ruku.

S klidným srdcem jsem ji přijala. Od teď bude součástí mého života pevně daný bod, který mi ukáže cestu spletitostmi života. Pevný sloup, který mi pomůže nést tíhu mého osudu. Pro změnu se já budu ze všech svých sil snažit být tím samým pro něho.

Vytáhl mne na nohy a jemně mě vyhoupl do svého náručí. Cítila jsem se s ním v dokonalém bezpečí.

Dovolila jsem si zavřít oči a odpočinout si. Nesl mne lehce, jako bych nevážila víc než pírko. Musel snad běžet, protože svého cíle jsme dosáhli až neuvěřitelně rychle.

Uslyšela jsem jemné zaskřípění dveří, a pak tiché kroky po dřevěné podlaze. Opatrně mne položil na koženou pohovku a vrátil se ke dveřím, aby je zavřel. Zamknul a zatáhl malé pestrobarevné kostkované závěsy na oknech kolem vstupu.

„Myslím, že dnes v noci už bude klid.“ Vydechl unaveně.

„Jak je ti? Zvládneš vstát?“ Stál před pohovkou a pozoroval mě.

„Jsem v pohodě.“ Sedla jsem si a pomalu, opírajíc se o konferenční stolek, vstávala.

„Dobře, jdu udělat něco k jídlu. Adrian je v ložnici, pokud bys potřebovala s čímkoliv pomoci, stačí křiknout.“

Dopotácela jsem se ke dveřím ložnice. Překvapilo mne, jak veliká je to ve skutečnosti místnost. Podlaha byla mořena na tmavě hnědo a skvěle doplňovala stěny barvy bílého písku. Velká masivní postel, kde by se s přehledem vyspalo pět lidí, byla odstínem někde mezi, stejně jako zbytek zařízení. Také dva velké prádelníky se starobylým kováním a pracovní stolek s počítačem, tiskárnou a velkým plochým monitorem. Po klávesnici a vůbec všude po stole, i po zemi kolem byly stohy papírů, vesměs potisknutých. Byl to nepořádek, ale skrýval v sobě jistou logiku. Vše bylo asi tak nějak na svém místě. Z místnosti vedly celkem troje dveře. V jedněch jsem stála, jedny vedly určitě do koupelny a podle absence jakékoliv velké skříně bych řekla, že za těmi třetími se nacházela šatna.

Z postele se ozvalo zašustění a jemný pohyb mne donutil zadívat se na ni. Adrian ležel skoro nehybně na levé straně postele. Měl zuté jen boty, ale zbytek oblečení měl stále na sobě. Celá přední strana jeho těla byla nasáklá jeho krví. Jak zasychala, měnila barvu z temně rudé na hnědou. Hrudník byl pokrytý cáry bavlny, které mohly být kdysi tričkem a mikinou. Nyní však ulpívaly neposedně přilepené mezi hlubokými jizvami. Jeho bledá pokožka byla díky veliké ztrátě krve skoro bílá a pokrytá krví vypadala průhledně. Připadal mi spíš jako bizardní porcelánová panenka, než-li stvoření, které dýchalo a žilo.

„V komodě najdeš náhradní oblečení a ručníky jsou v koupelně.“ Probral mě Alexův hlas z kuchyně. Udělala jsem krok do místnosti a zavřela za sebou.

Adrian se ani nepohnul. Možná spal, možná byl na tolik vysílený, že prostě nemohl. Přešla jsem pokoj a otevřela první dveře. Hned napoprvé trefa. Koupelna byla malá, ale účelně zařízená. Nechybělo tu naprosto nic, sprchový kout i zapuštěná vana. Dvě umyvadla byla hned vedle sebe a u nich stála polička nacpaná čistými tmavě modrými ručníky. Rozhlédla jsem se kolem. Tmavě modrá se sem nádherně hodila. Bílá a tmavě modrá s nerezovými doplňky. Vypadalo to čistě, i když trošičku chladně.

Chmátla jsem po dvou ručnících a jeden namočila do horké vody. Těžko to bude stačit, abych z něho odstranila i zaschlou krev. Po chvilce váhání jsem se naklonila nad vanu a pustila vodu. Koupel bude jistě mnohem efektivnější.

Vrátila jsem se do ložnice a přisedla si na postel. Odlupovala jsem jednotlivé zkrvavené cáry látky z jeho bledého hrudníku a házela je na hromádku na zem. Roztrhla jsem i zbytek bavlny, které mu ulpívala na ramenou a vysvlékla ho do půli těla.

Zadržela jsem dech, když jsem opatrně stírala ručníkem krev z jeho prsou.

Tiše zasténal a pak se jeho víčka zachvěla. Otevřel oči a podíval se na mne. Pořád ještě byly jeho oči žlutozelené s podlouhlou černou zorničkou. Jejich výraz byl unavený.

„Adriane, musím tě očistit, jsi celý od krve a oblečení máš na cucky.“ Mé roztřesené prsty se vydaly přes jeho ploché bříško směrem ke sponě opasku.

Zavřel oči, když se mu ji rozepnula a pokračovala u zapínání riflí. Stáhla jsem mu kalhoty z boků a s největším vypětím vysvobodila jeho tělo ze sevření denimu. Spodní prádlo měl natolik přischlé k džínům, že jsem mu je svlékla najednou.

Hlasitě jsem polkla, když jsem v plné míře viděla jeho zranění. Dlouhé hluboké jizvy se mu táhly přes celý hrudník, břicho a končily až těsně pod pasem. Na nohách měl několik kousanců, které ukazovaly na to, že vlci již nebyly v lidské podobě, když ho dostali.

„Adriane, lásko, musíš mi pomoct. Musíme tě dostat do vany, horká voda ti pomůže.“ Sáhla jsem mu na rameno. Byl ledový jako lednové ráno těsně před svítáním.

„Nezvládnu to, asi nevstanu.“ Rty se mu sotva pohnuly.

„Mohla bych zavolat Alexe.“ Otočila jsem se ke dveřím.

„Ne, prosím, ne.“ Zachytil mne za předloktí a stisknul, až jsem sykla.

„Fajn, pak to musíme zvládnout sami.“ Podepřela jsem ho do sedu. Sotva udržel hlavu vzpřímenou.

„Neunesu tě, Adriane.“ Jako kdyby mě neslyšel, zapřel se o postel a vrávoravě se postavil na nohy. Chytila jsem ho kolem pasu a on mi omotal paži kolem krku. Táhla jsem ho do koupelny. Nevím, kde se ve mně vzala taková síla, možná to byl neutuchající pocit, že všechno je to jen má vina. Do háje.

Zatnul zuby, když se jeho tělo svezlo do horké vody. Hladina se zvedla a několik stříkanců přistálo na bezchybně bílé podlaze.

Voda se okamžitě začala barvit do růžova, to jak se mísila s rozpouštějící se krví. Nakonec ustanula na světlé malinové. Na jeho spokojeném výrazu bylo vidět, že to byl dobrý nápad. Jak se jeho tělo prohřívalo, vracela se mu i životní síla. Jeho bledé ruce se vynořily z pod hladiny a on si je položil na okraje vany. Klečela jsem na patách a pozorovala jeho ztrhané rysy.

„Je mi to tolik líto, tak moc líto.“ Šeptala jsem si pro sebe.

Otevřel oči a vykouzlil úsměv. Hřejivý a roztomilý. „Za to nemůžeš, byla to má volba.“

„Lidi, až budete hotovi, přinesu vám něco k jídlu.“ Ozval se z ložnice Alex a Adrian sebou trhnul, jako by úplně zapomněl, že tu nejsme sami.

„Je ti už líp?“ Odhrnula jsem mu pramen mokrých vlasů z čela.

„O moc líp.“ Natáhl svou bledou ruku a dotkl se váhavě mého obličeje. „Přines mi, prosím něco na sebe, budeš asi taky potřebovat sprchu.“

Následovala jsem jeho pohled a nechtě musela souhlasit. Mé oblečení bylo špinavé od krve. Tričko, které ochránila Alexova mikina, vzalo za své, když jsem omývala Adriana. Rifle jsem měla zašpiněné od bláta a zelené od trávy.

Pomohla jsem mu z vany. Bylo až neskutečné, jak mu horká koupel prospěla. Chladem ztuhlé svaly a klouby se prohřály a mohl se už mnohem lépe hýbat. Podepřela jsem ho a doprovodila zpět k posteli. Z komody jsem vytáhla černé tričko, šedivou mikinu a černé sportovní tepláky. Už na první pohled bylo vidět, že Alex si na svém vzhledu nezakládá ani z poloviny jako Adrian.

„Mám ti pomoci se obléknout?“ Hodila jsem kupičku věcí na postel.

„Ne, zvládnu to. Budu v pohodě.“ V rukou jsem si nechala jedno tričko, které se mi zdálo ze všech nejmenší a bledě modré teplákové kraťasy.

Sprchu jsem si dala jen rychlou. Vlasy jsem si spláchla a vymyla z nich jehličí a seschlé lístečky. Utřela jsem se a navlékla se do Alexových věcí. Vypadala jsem směšně. Tričko bylo velké a sahalo mi až do půli stehen, při mé výšce nic zvláštního. Kraťasy mi dosahovaly do půli lýtek a s klidem plnily funkci kratších tepláků.

Vyšla jsem z koupelny vytírajíc si vlasy ručníkem. Adrian nikde nebyl, ale podle jeho hlasu, vycházejícího z kuchyně, jsem věděla, že není daleko.

Hodila jsem mokrý ručník na postel a vydala se za nimi. Adrian seděl pohodlně zapřený v sedačce, nohy hozené nahoru. Věci mu byly větší, což ukazovalo, že je drobnější než Alex. Ten se opíral s rukama složenýma o kuchyňský stůl. Něco rozebírali, přestali hned, jak jsem vešla do pokoje.

Alex byl ještě pořád špinavý a tak jsem pokynula směrem do ložnice a pokusila se o úsměv. „Už je volno, měl by ses taky jít dát dohromady.“

„Jasně, jdu na to. Jídlo máte na sporáku.“ Proklouznul kolem mě a zašeptal. „Sluší ti to.“

Tak tomu jsem se opravdu musela zasmát. S mokrými vlasy a v o pár čísel větším oblečení jsem opravdu vypadala kouzelně.

Přešla jsem do kuchyňky a na talíř nabrala prapodivnou kaši s kousky čehosi v různých tmavých odstínech hnědé.

„Řekl ti k tomu Alex něco bližšího, nebo mu věříš, že je to opravdu k jídlu?“ Na lžíci jsem nabrala jeden hnědý kousek a váhavě přičichla.

Adrian se usmíval. Asi bylo velmi směšné pozorovat mne, jak zjišťuji, co že se to vlastně má podávat.

„Je to zvěřina, tuším podle vůně.“ Opatrně vstal a opírajíc se o opěrku sedačky, udělal pár kroků. Nakonec se narovnal a přešel až k jídelnímu stolu.

Trhla jsem rameny. Pokud to nebude k jídlu, vždycky se mohu vymluvit na to, že zvěřinu nejím.

Sedl si a já podala talíře na stůl. Chvíli mi trvalo najít příbory, ale nakonec se podařilo.

„O čem jste se tu bavili?“ Přisedla jsem naproti Adrianovi a nabodla na vidličku skoro neviditelný kousíček masa.

Teď bylo na něm, aby pokrčil rameny. „Myslím, že bychom měli počkat na Alexe. Jeho se to týká především. Jeho a tebe, mám ten pocit.“ Sklonil oči k talíři a zdálo se mi, že posmutněl.

„Co se stalo?“ Vzala jsem o za ruku, kterou měl volně položenou na stole.

Vzdychnul a podíval se ke dveřím ložnice. Jako na povel se otevřely a v nich se objevil Alex. Připadal mi, jak právě vystřižený z reklamy na levisky. Kolem pasu měl omotanou osušku a vlasy si vytíral modrým ručníkem.

Měl kůži nádherně opálenou po celém těle. To znamenalo, že s opálením neměla jeho snědá barva pranic společného. Byl tak krásný od přírody.

„Už jsi jí to řekl?“ Odhodil ručník na sedačku a zatřepal hlavou jako mokrý pes, aby si urovnal ten chaos na hlavě, co mu vznikl protíráním vlasů.

„Ne, čekal jsem na tebe.“ Adrian si strčil kousek masa do úst a začal zuřivě přežvykovat.

„Fajn, tak je tu. Můžete mi už proboha říct, co se děje?“ Nejdřív jsem se podívala na svého muže, který vypadal více než zaujatý tajuplnou břečkou. Pak se můj pohled stočil k vlkodlakovi, stál uprostřed kuchyně a vypadal dokonale. Z konečků mokrých střapatých vlasů mu odkapávaly kapičky vody a stékaly mu po hrudi, břiše a pak ještě níž. Vsakovaly se do modré osušky. Nechtěla jsem je pronásledovat očima, ale nemohla jsem si pomoct.

Alex se zatvářil zmučeně a pak se vydal k nám. Přisedl si ke mně a spojil ruce na stole. Voněl šeříkovým mýdlem, nádherně podtrhovalo jeho přirozenou vůni.

„Nevím, jestli ti to v mém podání nevyzní špatně, ale přísahám ti, že s tím nemám nic společného.“ Musel se zhluboka nadechnout, aby mohl pokračovat.

„Když má smečka zajala tvého muže, slyšel, jak se John domlouvá s ostatními. Nevěří mi, že jsi má družka, Abby, a pokud jim nedodám věrohodný důkaz, prohlásí mou ochranu nad tebou jako neplatný čin. Půjdou pak po tobě.“

„Věrohodný důkaz? Co to proboha znamená?“ Dívala jsem se na Adriana. Tak nějak jsem cítila, že se ho to bude týkat, stejně jako mne a Alexe.

„Vědí, že spolu nesdílíme lože, Abby.“ Zašeptal vedle mne Alex.

„Že spolu nespíme? Jak to můžou vědět?“

„Cítí to, stejně jako upíři. Prostě dokážou vycítit, že se takhle nedotýkáte.“ Adrian se přehraboval vidličkou mezi kousky masa a nevypadalo to, že by měl ještě hlad.

Dívala jsem se z jednoho na druhého a pořád mi nedocházelo, o co tu jde. „Tak se dotkneme, oni to ucítí a dají pokoj.“

„Oni chtějí cítit sex, Abby.“ Adrian odsunul talíř s masovou kaší stranou a zadíval se mi do očí.

„Co? Jak to myslíš?“ Nechtěla jsem si připustit, co se mi tu snažili předhodit.

„Potřebuji upevnit svou pozici, a pak dostanu Johna.“ Alex nervózně poposednul.

„A beze mne svou pozici neupevníš?“

„Mrzí mě to, jenže on celou svou štvavou kampaň proti mně založil na tom, že nejsi má. Pokud dokážu celé smečce, že se John mílí, bude to pak jen minimální problém. Zbavím se ho jednou provždy.“

„Tak mi to řekni rovnou, Alexi. Co po mně chceš? Co budu muset udělat, abych ti pomohla?“

Hlas jsem měla nepříjemně vysoký, jak se mi do něj vkrádal vztek a pocit bezmoci.

Můj telefon se rozdrnčel a začal vyzvánět. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že leží na konferenčním stolku. Adrian beze slova vstal a podal mi ho.

„Liz?“ Přiložila jsem sluchátko k uchu.

„Abby, panebože, co se děje? Nemohu se dovolat Adrianovi.“ Zněla hystericky.

„No, všechno je v pohodě. Jsme oba v pořádku. Adrian svůj telefon asi někde ztratil, nebo ho nechal v autě. Chceš ho?“ V telefonu bylo chvilku ticho, a pak se ozvalo zavzlykání.

„Abby, je mi to tak moc líto.“

„Co se stalo?“ Vydechla jsem a cítila, jak mne polévá studený pot. Cosi chladného a slizkého se pohnulo v mém žaludku.

„Tvůj tatínek měl nehodu.“

„Je raněný?“ Skoro jsem vykřikla. Pohltila mne panika.

„Je mi to tak moc líto, Abby.“ Hlas se jí zlomil a ona se rozplakala.

Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Nebyla jsem schopná slova, nemohla jsem se pohnout, jen jsem tupě zírala před sebe. Adrian se ke mně naklonil a sebral mi telefon z ruky.

„Co se stalo? Ano, slyšel jsem. Mami, co se stalo?“ Liz asi nebyla schopná rozumně mluvit.

„Dobře, a otec něco zjistil?“ Adrian se zhluboka nadechl, a pak skoro neznatelně zavtěl hlavou, přitom střelil pohledem k Alexovi.

„Ne, mami, mami, počkej. Vím, že on s tím nemá nic společného. Ne, nic nepodnikejte. Spojím se s ním a promluvím si s ním. Myslím, že bude sám chtít vyřešit tuhle situaci.“

Nahlas polkl, a pak unaveně přivřel oči. „Dáme na sebe pozor. Taky tě mám moc rád.“

Zaklapl telefon a položil ho na stůl. Alex seděl poněkud strnule a já asi byla jediná, kdo neslyšel celou konverzaci.

„John.“ Hlesl Alex.

Celý svět se se mnou točil a já měla dojem, že to neustojím. Na prsou jsem cítila nesnesitelnou tíhu a dýchala jsem jen mělce. Srdce mi tlouklo oproti hrudi tak silně, jako by si chtělo probít cestu ven.

„Abby, miláčku, je mi to tolik líto.“ Adrian se ke mně sehnul a já jen stěží vnímala, co říká.

Najednou jsem ucítila zvláštní tlak na spáncích a před očima se mi roztančily černé skvrnky, které se zvětšovaly, až pohltily vše. Svět se mi ztratil, utopen ve tmě.

Pohnula jsem hlavou a chladná dlaň se dotkla mého čela. Bylo ticho, jen dotyky mi napovídaly, že nejsem sama.

Otevřela jsem oči a zadívala se na bledou tvář, vznášející se jen kousek nad tou mojí.

„Je ti líp? Slyšíš mě?“ Zvuky pomalu dostávaly obrysy. Pozvolna jsem začínala rozumět jejich významu.

„To nebyl jen sen, viď?“ Rozhlédla jsem se kolem a poznala Alexovu ložnici.

„Ne, mrzí mě to.“

„Kolik je? Jak dlouho…?“ Snažila jsem se vydrápat do sedu, ale jeho paže mě zastavily. Jemně mne za ramena vmáčkl zpět do polštářů.

„Je něco po poledni. Prosím, zkus odpočívat, omdlela jsi po tom telefonátu.“ Jeho zpěvavý hlas byl hrubý potlačovanou zlobou.

„Takže je to pravda? Tatínek, je…?“ Až teď jsem si uvědomila, co to znamená. Pořád jsem si myslela, že mám dostatek času. Že stačí zvednout telefon a zavolat. Vysvětlit otci, co se tu noc stalo a požádat ho, aby přijel. Urovnat to. Teď už jsem mu zavolat nemohla. Nešlo to.

„Co ještě Liz povídala?“ Bylo mi stále slabo.

„Cecil zaznamenal na místě nehody vlkodlačí pach. Myslí si, že v tom má prsty Alex.“

„Ale Alex nám pomáhá.“

„Jistě, jenže pokud to udělal někdo z jeho smečky, je to jako by to udělal sám. Nikdo by se k tomu bez jeho souhlasu neodvážil.“

„Jenže jeho smečka je teď rozpolcená. Nemyslím si, že by k tomu dal Alex požehnání.“

„Nedal.“ Zavrtěl hlavou Adrian. „Byl to John. Alex ho chce dnes v noci vyzvat, jenže bez tebe bude jeho pozice velmi slabá. I když ho Alex dostane, bude čelit tomu, že je lhář a že drží s upíry. Myslím, že to pro něho neskončí dobře.“

„Adriane, proč mi to neřeknete rovnou, tohle motání se kolem horké kaše mi moc nepomůže.“

„Věř mi, že jsem o tom dobu přemýšlel. Měl jsem hromadu času, když jsem visel přibitý k tomu prknu. Alex je dobrý chlap. Je sice vlkodlak, ale drží slovo a zbytečně nedělá problémy. Pokud by se vůdcovství ujal John, situace by se změnila. Ten bastard neuznává staré dohody mezi nimi a námi. Jediné, o co mu jde, je boj a krev. Pokud dostane smečku pod své vedení, nepřestane nás štvát, dokud zbude jediný živý upír, nebo vlkodlak.“

„Já to nezvládnu.“ Oči mě pálily a měla jsem na krajíčku.

„Lásko, já vím, že je to ta nejhorší doba na řešení tohohle problému, ale nemáme už čas. Pokud Alex prohraje, zůstane smrt tvého otce nepomstěna. John bude kráčet po zkrvavených tělech členů své smečky, on se neštítí naprosto ničeho. Musíme ho zastavit.“ V jeho očích plál černý oheň. „Za každou cenu.“

„Jen klid, jsem tu s tebou.“ Pohladil mě po spánku a bez dalších slov přesvědčování si stáhl tričko. Neměla jsem náladu vůbec na nic jiného, než se svinout do klubíčka a vybrečet všechnu tu bolest, která mi nyní svírala hrudník tak silně, že dýchat šlo jen stěží.

„Ne,“ zasténala jsem tiše, když jsem viděla hladový výraz jeho očí. „Teď ne.“

„Musím se nakrmit, Abby a krev mi už dát nemůžeš, sama bys potřebovala víc.“ Zlehka mne políbil na špičku nosu.

„Podívej se mi do očí, lásko.“ Zašeptal mi tiše do tváře a já ho poslechla. Jeho oči plály černí. Jen jednolitá černá lesklá plocha. Tak hluboká, tak temná, tak uklidňující, tak tichá. Sama smrt snad nemůže být pokojnější.

„Nechám tvůj smutek odplout, Abby, rozplyne se v tobě a vstřebá se. Nepocítíš už nic, už tě nebude tížit žal. S každým nádechem se budeš cítit líp. S každým úderem svého srdce se posuneš dál. Jsem tu jen ty a já. Moc tě potřebuji.“

Vnímala jsem, jak se mi jeho síla vtírá do hlavy. Věděla jsem, že je to jen klam, ale nechtěla jsem, aby přestal. Doteď se mé pocity rovnaly chůzi po roztříštěném skle a rozpůlených žiletkách, s každým jeho slovem však bolest ustupovala. Byla tam stále, ale byla zabalena v nepropustném měkkém sametu jeho síly. Hřejivá, teplá a sametově hebká deka, která zahalila vše, co ještě před maličkou chvilkou řezavě a bodavě bolelo.

Cítila jsem se uvolněná a prapodivně malátná. S ustupující bolestí se zároveň vytrácela i schopnost jasného uvažování. Zastřena byla i má mysl.

„Co to děláš?“ Hlesla jsem unaveně.

Jeho oči svítily žlutozeleně a zornička v nich se prodlužovala. Jeho tělo bylo napjaté a připravené. Ale k čemu?