Moonlight shadow

„Ty tam půjdeš, to ti říkám.“ Matka dala ruce v bok a škaredě se zamračila.
„Nejsi můj rodič, nebudeš mi nic přikazovat.“ Plivla jsem jí odpověď nazpátek a zlostně dupala po schodech do druhého patra.
„Abigail Nortonová, ty tam půjdeš.“ Matka zakřičela tak, až jí přeskočil hlas. Zastavila jsem se na vrcholku schodiště a zírala před sebe. Levou rukou jsem pevně sevřela dřevěné madlo zábradlí.
Nádech, výdech, musím se uklidnit. Když se mi konečně přestala motat hlava, vydala jsem se dlouhou chodbou až nakonec, do Svého pokoje.
„Abigail, okamžitě se sem vrať.“ Matka křičela, ale mě to bylo jedno. Chytla jsem kliku dveří a práskla s nimi, až se otřásly v zárubni.
Přešla jsem sešeřený pokoj a padla na postel s rozpřaženýma rukama. Obličejem rovnou do polštáře.
Chytila jsem polštář oběma rukama a mačkala ho k obličeji, dokud jsem necítila, jak mě plíce pálí nedostatkem čerstvého vzduchu. Otráveně jsem se převrátila na záda a zahleděla se na dřevěné obložení stropu.
„Do háje.“ Chytila jsem vedlejší polštář a vší silou s ním praštila proti dveřím. Ty se opět zachvěly a splácnutý chumel peří a povlaku se sesunul po vyleštěném dřevě na podlahu.

Co se pamatuji, měla jsem s matkou vždy naprosto rozdílné názory. Má puberta byla více než hrozná. Vždycky jsem záviděla kamarádkám, které se mohly svým maminkám vyplakat na rameni. Já takové štěstí nikdy neměla. Má pravá maminka umřela, když mi bylo deset. A otec, hnán touhou zajistit mi šťastný domov, pojal za ženu svou a maminčinu dlouholetou známou, vdovu po kolegovi z práce. Nebudu vám popisovat, jak se k nám vetřela, aniž by počkala, až maminku uloží do země, ani jak cukrovala na otce a byla tak děsivě milá na mě. Všichni znáte ty případy veselých vdov, které se chytí každé příležitosti, jak se vyhoupnout po společenském žebříčku ještě o trochu výš.
Mary Lou Colinsová byla jejich nejzarytější zástupkyní. Velmi brzy se vžila do role kouzelné a příkladné ženušky předního neurochirurga ve státě. Vyloženě si užívala všechny společenské akce a rozplývala se nad každou pozvánkou na raut, ples či obyčejnou dětskou oslavu. Já měla to štěstí, že můj klasický příběh odstrčené popelky pokulhával. Mary Lou neměla dvě rozmazlené dcery, neměla vůbec žádné děti, a tak se plnou silou pustila do převýchovy mé maličkosti. Tady ale tvrdě narazila. Nechtěla jsem ji uznávat ani jako matku, ani jako autoritu, takže do první pře na ostří nože jsme se dostaly asi týden po tom, co se konala honosná svatba Mary a otce.
Dodělat střední školu a nezbláznit se, to byl nadlidský výkon. Mary Lou zastávala názor, že samozřejmě musím jít na vysokou a minimálně následovat ve šlépějích svého otce. Mým argumentům, že při pohledu na krev omdlévám a že jediný pohled na mozek ve sklenici s alkoholem, který má otec ve vitrínce ve své kanceláři, mi přivodil málem srdeční kolaps, nedávala žádnou váhu. Až jednoho zářivého odpoledne, kdy mi po ráně míčem do obličeje začala téct krev z nosu a já se odporoučela k zemi takovou rychlostí, že to někteří pomalejší jedinci ani nezaznamenali, usoudila, že doma asi druhého chirurga mít nebude.
Nelenila tedy a okamžitě zkontaktovala svoji sestru, která se samozřejmě, jak jinak, taky dobře provdala, za právníka a jejich dokonalý synek navštěvoval prestižní fakultu práv.
Když jí nevyšel plán A, okamžitě se obula do plánu B. Nebudu lékař, budu právník. Malý slizký nevlastní bratranec Edward, který nosil místo brýlí popelníky a svou nezdravou pletí, malým zavalitým tělíčkem a umaštěnými vlasy barvy pomočené slámy, vás upoutal již na vzdálenost yardů, navštěvoval právnickou fakultu. Nesnášela jsem ho, protože obě sestry se dohodly, že by vlastně nebylo vůbec špatné naše dvě rodiny spojit a dohazovaly mi Eda při každé možné příležitosti.
Bohužel jsem byla poměrně hezká po mamince. Můj metr šedesát pět mi naprosto vyhovoval. Příroda mi nadělila krásné, útlé a pevné tělo a ačkoliv jsem nikdy moc necvičila, popravdě vůbec nikdy jsem necvičila, nemusela jsem se o svou linii bát.
Maminka byla nádherná, skoro mýtická osůbka. Když jsem byla malinká, nikdo mi nemohl vymluvit, že má maminka není víla z pohádky, protože přesně tak vypadaly víly nakreslené v mé pohádkové knížce.
Dlouhé blond vlasy jí splývaly až do pasu v měkkých, přirozených vlnách. Obličej měla oválný a jemný s velkýma modrýma očima. Ty nádherně modré studánky, vždy tak dobrotivé a usměvavé, byly orámovány krásnými dlouhými řasami. Její sametově jemné ruce vždy voněly po heřmánku a když se nade mnou skláněla, aby mi dala polibek na dobrou noc, vypadala v dlouhé noční košili jako anděl.
A tak nějak jsem vypadala i já. Sice jsem nebyla tak nebesky krásná, ale bylo ve mně hodně z maminky. Ty oči jako její a vlasy sice zastřižené pod lopatkami, ale stejně zářivé a blond.
Ed se přirozeně třásl na každou příležitost býti se mnou o samotě, či se mne jen nechtěně dotknout. Nesnášela jsem ho už jako dítě a nyní, když byl budoucím právníkem a chodil na univerzitu, jsem ho nesnášela o to víc. Typický odporný šprt, bez kousky humoru v těle. Byl stejně arogantní jako jeho matka a teta a stejně tak protivný.
Plánem B tedy bylo udělat ze mne právníka. Když i tento plán díky mému extempore při přijímacích pohovorech ztroskotal, vzpomněla si matka, co se svou setrou ukuly za pikle a přesvědčila mého otce, že když nechci svůj čas investovat do studií a sebevzdělávání, měla bych ho investovat do manžela a do dětiček. Otec se sice chvíli zdráhal a nechal mě žít vlastní život, ale pak podlehl a s Mary Lou souhlasil. Přece jen byl na mne opravdu naštvaný, že jsem se před komisi vážených právníků dostavila v dosti přiléhavém koženém oblečku. Věřte nebo ne, ti chlápci slintali. To mě utvrdilo ještě více v tom, že právníkem být opravdu nechci. Ještě víc ho naštvalo, že jsem si pro tuto příležitost pořídila dvě krásná nová tetování. Jedno začínalo na pravém rameni a klikatilo se po paži dolů a druhé začínalo na levém kotníku a vzlínalo nahoru na lýtko. Nesvěřila jsem své tělo žádnému amatérovi a tak se ty obrázky nedaly nazvat jinak, než uměleckým dílem. Byla jsem strašně šťastná a pyšná, to se však již nedalo říct o Mary. Když mě viděla, propadla v hysterický křik. Možná by otec mé kérky ustál, ale po dokonalém hereckém výkonu své nové ženy, hodném nejednoho Oskara, to prostě nevydýchal.
Je fakt, že jsem si možná neměla ku příležitosti přijímaček barvit hlavu na červeno. Sice to byl jen smyvatelný šampón, ale jako na potvoru zrovna smýt nešel. Suma sumárum, vypadala jsem jako fakt drsná motorkářka a ač jsem se devadesáti procentům přijímací komise opravdu líbila, dle boulí na jejich upnutých právnických oblekových kalhotách, přijata jsem nebyla.
Matka to vzala jako přímý útok vůči své osobě a proto začala tvrdošíjně pracovat na plánu C, co nejrychleji mě provdat a zbavit se tím pádem mé milé přítomnosti.

Maminka vždycky moc ráda a nádherně kreslila. To jsem bohužel po ní nezdědila, ale když viděla, jak jsem smutná, že neumím dělat také tak krásné obrázky, koupila mi foťák. Můj první dětský fotoaparát byl růžový a fotil rozmazaně. To mi ale vůbec nevadilo a z fotografování se stala má posedlost. Přirozeně jsem chtěla svůj talent dál rozvíjet, jenže věnovat se fotografii, nebylo pro matku ničím.
„Vdej se a pak si můžeš vyvádět, co se ti zamane.“ Říkávala.
V devatenácti jsem byla natolik zhnusená vnucováním různých dokonalých partnerů, Edem počínaje a přestárlými svobodnými pány konče, že jsem se domluvila s nejlepší kamarádkou a odjela do Afriky. Rok strávený tam, byl jako rok strávený v ráji. Starala jsem se o osiřelé malé slony pro jednu organizaci, financovanou ze Států. Byla to tvrdá, těžká a špinavá práce, ale já ji milovala. Po večerech jsem se toulala s foťákem po okolí a užívala si volnosti. Můj malý výlet do ráje skončil, když mi otec zavolal, že se mám vrátit domů. Vlastně mi pobyt tam platil, takže jsem nemohla odmítnout.
Stála jsem tam na letišti v New Yorku s jediným kufrem a čekala až mě otec vyzvedne. Cítila jsem se pod psa a bylo mi do pláče.
„Abby, vítej doma.“ Otec se mi vrhnul kolem krku a stiskl mne v náručí tak silně, že jsem se nemohla ani nadechnout.
Za ním se neohrabaně culila má matka a snažila se vypadat přátelsky.
„Abigail, vítej doma, holčičko.“ Objala mne kolem ramen a vlepila mi slizký polibek na líčko. Měla jsem co dělat, abych nevyhodila skromnou krmi, kterou jsem obdržela v letadle.
Otec se beze slova chopil mého kufru a já se pomalu loudala za nimi. V letištní hale byl příjemný mumraj. Spousty lidí, kteří přilétali z celého světa. Spousta objímání a líbání. Muži čekali nervózně s kytičkami na své ženy, přítelkyně, milenky. Jen já se cítila zle. Přijela jsem domů, ale byl to příjezd plný obav a očekávání toho nejhoršího.
„Za týden je debutantský ples. Už jsem nahlásila, že se zúčastníme. Paní Cromtonová se velmi divila, že jsi ve svém věku ještě nebyla uvedena do společnosti. Budeš tam asi nejstarší. Už jsem ti vybrala šaty a boty. Doprovodí tě samozřejmě Edward, když nemáš žádného oficiálního přítele.“ V jejich malinkatých očičkách se zalesklo, když si uvědomila, že můj debutantský ples je vlastně pouhým začátkem dlouhé šňůry společenských akcí, na které budeme zřejmě pozváni.
Cupitala za otcem a její tlustá lýtka o sebe drnkala. Vždycky jsem se divila, že je schopná chodit a neupadnout.
Přešli jsme halu a vstoupili do dlouhé chodby vedoucí k podzemním garážím.
Šla jsem jako poslední a schválně se loudala, abych nemusela poslouchat matčino nadšené plkání ohledně toho, jak kouzelná budu v těch bílých šatech a na vysokých šteklech. Super, po roce stráveném ve vysokých kanadách v africké buši, mě má milá matinka obuje do střevíčků na jehlovém podpatku. Bože, stůj při mně.
„Tak Abby, nastup si.“ Z přemýšlení mě vyrušil až tatínkův hluboký hlas. Usmál se na mě, spiklenecky mrknul a pak s bouchnutím zavřel kufr auta. Matka se už soukala na sedadlo spolujezdce a já si beze slova protestu sedla dozadu. Snad na mě po pár mílích zapomenou a nebudou mě vyrušovat. Z baťůžku jsem vytáhla ipod a zastrčila sluchátka do uší. Mary neustále mlela a otáčela se na mne. Nasadila jsem neutrální pohled, jako že vnímám a vlasy skryla kabely od sluchátek. Možná bych mohla po chvíli předstírat spánek a měla bych klid po celou cestu. Náš domek stál v jedné z odlehlejších okrajových částí New Yorku. Byla to taková uzavřená komunita vyšší střední vrstvy, takové malé městečko samo pro sebe. Každý tam věděl o každém naprosto vše a všechny vzorné matky a manželky navštěvovaly místní ženský klub. Typické americké předměstí, někdy jsem si připadala jako ze seriálu Zoufalé manželky. Až absurdní životní etudy se tu navzájem mísily, proplétaly a neustálý, nekontrolovaný sled rozvodů a svateb hnal naše malé předměstí vpřed.
Opřela jsem si hlavu o boční okýnko a zavřela oči, snad matce dojde, že mě nemá vyrušovat.
„Abigail?“ Otočila se na mne, ale já vnímala jen okrajově. Byla jsem nepředstavitelně unavená z dlouhé cesty letadlem. Pohodová muzika mne uspávala a dávala mi pocit, že jsem opět v srdci mé milované Afriky a slyším zvuky noci.
„Abby, vstávej, jsme doma.“ Otec mi jemně zatřásl ramenem a pak jsem jen cítila jeho silné ruce, jak mne pomalu vyprošťují ze sevření bezpečnostních pásů.

Zamrkala jsem zmateně na temně růžovou stěnu a nechápavě se otočila na posteli. Tahle místnost vypadala jako můj pokojíček, ale něco, tedy všechno, tu bylo jinak.
„A do háje.“ Pomalu a nevěřícně jsem se rozhlížela kolem a snažila se ze všech sil nezačít ječet. Někdo se tu nehorázně vyřádil. Připadala jsem si jako na návštěvě u panenky Barbie, i když asi i jí by se z téhle růžové chtělo zvracet. Mary Lou, okamžitě mi proletělo hlavou, ale byla jsem natolik šokovaná, že jsem ještě půl hodiny seděla na bílé kované posteli s krajkovými nebesy a rozdýchávala tu hrůzu kolem. Světle růžové povlečení s krajkami a malými srdíčky vystřídalo mé typicky tmavě modré, saténové. Nejen, že nechala vymalovat, ale vyměnila taky všechen můj masivní dřevěný nábytek za bílý kovaný a ten v kombinací s růžovými doplňky vypadal nehorázně přezdobeně. Vedle velkých francouzských oken oděných, jak jinak, do růžových krajek, stála bílá kovaná toaletka se železnou židlí polstrovanou růžovým sametem. Dvě velké bílé komody se starobylým zdobeným kováním obklopovaly dveře, které jako jediné zůstaly nedotčené. Místo mých přírodně dřevěných dveří do šatny se teď leskla zrcadlová stěna zdobená stejnými úchytkami, jaké měly prádelníky. Znamenalo to, že jsem se v zrcadlech mohla vzhlížet, ať jsem byla v pokoji kdekoliv a odrážel se v nich celý můj pokoj, včetně postele a oken. Celý ten výron nepopsatelného nevkusu se tím pádem stál dvojnásobný. Dveře do koupelny se skvěly naprosto stejnou příšerně růžovou jakou měly i stěny, takže skoro zanikaly. Ze stropu visel mohutný křišťálový lustr zdobený miliony růžových a bílých peříček, takže v konečném důsledku vypadal, jako když obarvíte kuře a narvete do něho žárovku. Pod celou postelí až do půlky dřevěné podlahy, nalakované nyní na bílo, byl natažený bílý koberec s velkými růžovými srdci. Navíc měl nehorázně vysoký vlas, takže jsem asi pět minut přemýšlela, jak se asi tahle praktická věcička udržuje.
Sytě růžové stěny na mě měly nevídaný vliv, nikdy jsem neholdovala barevné typologii, ani podobným nesmyslům, ale jasné bylo jedno, začínala jsem vidět rudě. Vyskočila jsem na nohy tak rychle, že se mi zamotala hlava a vylétla dveřmi na chodbu. Seběhla jsem schody a vletěla do kuchyně.
Obrázek pohody, otec a Mary seděli při ranní kávě a cukrovali jako dvě hrdličky. První zvedl hlavu otec a když si všiml mého výrazu, okamžitě mu to docvaklo.
„Abby, už jsi vstala? Jak se ti líbí tvůj nový pokoj? Mary je úžasná, že? Nabídla se, že ti nechá vymalovat a koupí nový nábytek, aby ses tu cítila lépe. Když už jsi se vrátila po tak dlouhé době opět domů. Líbí se ti to, že?“ Zároveň vstával a tlačil mne nenápadně svým tělem zpět do chodby. Zavřel velké zašupovací dveře a starostlivě se ke mně otočil.
„Jen klid, holčičko, já vím, že to trochu přehnala, ale opravdu se snažila.“ Otec mi položil ruku na rameno, asi aby mi zabránil vběhnout do kuchyně a chytit Mary Lou pod krkem.
„To si děláš srandu? Viděl jsi, co mi provedla? Vždyť, to je, to je…“ Nedokázala jsem pravými slovy popsat tu hrůzu, kterou provedla s mým pokojem. Mým pokojem, jedinou místností, kde jsem se ještě cítila být sama sebou. Jedinou místností, kam jsem prchala a kam za mnou nemohla. Předtím tu ještě byla jasně znatelná ruka mé maminky, když mi malovala pokoj do světle okrové a tak to celý den vypadalo, že svítí sluníčko.
„Viděl si ty růžové záclonky na oknech? Panebože, tati, vždyť to je vrchol nevkusu.“ Cítila jsem, jak mě zaplavuje hysterie, jestli mne bude nutit bydlet v té růžové noční můře, odejdu radši z domu.
„Jen klid, myslím, že Mary nebude moci protestovat, když svůj pokoj přizpůsobíš k obrazu svému. Koneckonců, je tvůj, ne?“ Usmál se a sáhl do kapsy. Musela jsem se párkrát zhluboka nadechnout, abych si uvědomila, že mi podává platební kartu.
„Máš celý den na to něco s tím udělat, klíčky od auta jsou na háčku.“ Políbil mne na čelo a otočil se.

Pak se ještě ohlédl. „Předpokládám, že si s námi asi nedáš snídani.“ Usmál se a já musela taky. Tím začal můj první den po návratu domů. Příšerné probuzení do příšerného pokoje, který, jak se okázalo, patří mně. V domě s příšernou ženskou, která si nepřestala hrát na mou milující matku a svým příšerným vkusem mne doháněla už deset let k šílenství. Chvíli jsem nerozhodně postávala před zataženými dveřmi do kuchyně, a pak se zadívala na otcovu zlatou platební kartu. No, možná tenhle den nebude zase až tak příšerný.

Ranní záležitosti vyřešila velmi rychlá sprcha a převlečení do čistého. Už jsem se nemohla dočkat až zastavím před obchodem pro kutily a nakoupím vše potřebné.
Trochu s obavami jsem se blížila k mé šatní skříni. Jestli ji otevřu a její obsah bude odpovídat vzhledu všeho okolo, asi umřu.
Ohromně jsem si oddechla, když jsem zjistila, že mé věci zůstaly na svých místech. Sáhla jsem po prvních riflích a světle šedém tričku s dlouhým rukávem. Hřejivá černá mikina s kapucí by mi měla stačit, brzký podzim v NY není zas tak chladný.
Vlasy jsem si svázala do uzlu a s make-upem jsem se ani neobtěžovala. Prodavače v oddělení barev to určitě zajímat nebude. Seběhla jsem schody a z háčku sebrala klíčky od tatínkova jeepu. Mohla bych jet svým autem, které jsem dostala k šestnáctým narozeninám, jenže do mého mini by se toho mnoho nevešlo. Skoro nostalgicky jsem své autíčko pohladila po kapotě, když jsem procházela kolem. Celý rok tu smutně stálo v garáži a čekalo na můj návrat. Zmáčkla jsem dálkové ovládání vrat a nastoupila do tatínkova auta.

Venku bylo nádherné podzimní ráno. Sluníčko ještě hřálo, i když už jeho síla slábla. Na mě bylo poměrně chladno, asi bude chvilku trvat, než si opět zvyknu na místní teploty. Rok strávený v Africe je rok strávený v Africe. Opatrně jsem vycouvala z garáže a vyjela na naši štěrkovou příjezdovou cestu. V ranním sluníčku se náš dům zdál být až neuvěřitelně krásný. Maminka si vymínila, že nebude typicky a nudně bílý jako ostatní honosná sídla ve zdejší čtvrti, ale že mu dá italský nádech. Opravdu, s barvou nepálené hlíny a porostlý popínavými květinami, vypadal v podzimním sluníčku jako italské letní sídlo nějakého tajemného mafiána. Maminka měla vždycky obdivuhodný vkus.
Zařadila jsem kvalt a opatrně vjela na silnici. Páni, je možné, aby se za rok absolutně nic nezměnilo? Stejní nudní lidé, stejné nudné domy a stejné babky na rohu, klábosící bůhví o čem. Cesta do nákupní zóny mi trvala půl hodiny. Silnice byly ještě skoro prázdné. Jistě, nedělní ráno asi není ten nejlepší čas ke vstávání a nákupům. Omyl, pro mne je to ten nejlepší čas.
Zajela jsem na skoro prázdné parkoviště a na tváři se mi roztáhl překvapený úsměv. Naproti mému autu stála naprosto příšerně pomalovaná dodávka mého starého známého ze střední. Před rokem založil rockovou kapelu a snažil se prorazit na hudebním trhu. Vzhledem k tomu, že jeho dodávka vypadala pořád stejně uboze, se mu to asi nezdařilo. Vyskočila jsem z auta a namířila do obchodu. Prázdno, jen pár lidí, kteří zmateně projížděli mezi přeplněnými regály s naprosto vším, co jen potřebujete k renovaci domu.
„Abby.“ Ozvalo se mi za zády tak hlasitě, že jsem sebou cukla. „No teda, holka, jsi to ty?“
John se ke mně hnal jako velká voda a za ruku táhnul drobnou brunetku s vykuleným pohledem.
„Už jsi se vrátila? Myslel jsem, že jsi s Betty v Africe? Vrátily jste se už domů?“ Ostatní pokojně nakupující se po nás ohlíželi a nebylo se taky čemu divit. Možná, že neprorazil jako rocková star, ale rozhodně se tak oblékal. A ani jeho přítelkyně se nemusela za svůj kožený ohoz stydět.
Pár kroků ode mne pustil ruku své milované a vrhl se na mne, zběsile mne objímajíc a mačkajíc v náručí. Váhavě jsem ho odstrčila, zčásti proto, že byl jeho stisk až moc silný a zčásti proto, že smrděl, jako by se několik dní nemyl.
„Ahoj, Johne.“ Usmála jsem se a pro jistotu ustoupila ještě o jeden malinkatý krůček dozadu. Pokud se po mně znova vrhne, mám šanci, že stihnu zareagovat a uteču.
„Znáš, Melissu?“ Napřáhl se k brunetce, nervózně přešlapující opodál. Poslušně přicupitala k nám, jako dobře vycvičený pejsek a její vysoké, okované černé lodičky až nepříjemně klapaly po strohé šedé dlažbě obchodního centra.
„Jo… ahoj.“ Podala jsem jí ruku a ona ji s úsměvem přijala.
„No, a co tu děláš?“ Prohlédl si můj úlovek v košíku. „Budeš malovat?“ Zvědavě pozvedl jedno obočí.
„No, vlastně to chci vzít z gruntu, od podlahy až po strop. To víš, když jsi rok v Africe, tak to změní tvůj vkus. Všechno tam mají tak nějak barevnější a útulnější.“
„No teda, tady Mel, je bytová designérka. Určitě ti pomůže, když nás za to pozveš na oběd?“ Podíval se na svou společnici, trpělivě mu stojící po boku a vyloudil prosebný pohled.
„Ráda ti pomůžu, vlastně máme dnes volno a můžeme ti pomoc i s realizací, pokud chceš. Když už se do toho pustím, chci u toho být až do konce.“ Nervózně si prohrábla dlouhou svítivě oranžovou ofinu, která jí spadala přes celou levou půlku obličeje.
„No páni, to by bylo moc fajn, vlastně jsem ani nevěděla kudy do toho. Takže to vypadá i na pozvání na večeři. To bude moc bezva, můj táta vás oba moc rád pozná a matka určitě něco uvaří, když to bude pro mé přátele.“ Neubránila jsem se představě toho, jak se bude matka tvářit, až ty dva vyděděnce uvidí. Nádhera.
„Fajn, takže se můžeme pustit do nákupů.“ Zamávala jsem vzletně tatínkovou platební kartou a viděla, jak se Mel na tváři usadil spokojený úsměv.
„No, myslím, že my dvě budeme vybírat a tady John to bude nosit do auta. Myslím, že do dodávky se to vejde mnohem líp, než do tvého vozu.“
Musela jsem s ní souhlasit, vypadala velice rozumně na to, že chodila právě s Johnem. Skoro celé dopoledne jsme strávili nakupováním, snad nikdy jsem si neužila tolik legrace. S Mel jsme diskutovaly o tom, jak má můj pokojíček vypadat, ale mně to připadalo, jako bych ho stejně zařizovala jen na pouhou chviličku. Ten vtíravý pocit pomíjivosti a dočasnosti se mi vtíral pod kůži čím dál otravněji.
V devět hodin jsem oznámila matce, že jsem v nákupním středisku potkala pár přátel a že si velmi přeji pozvat je k nám na oběd. Sice byla mírně vyvedená z míry, ale jelikož předpokládala, že se jedná o děti z místní čtvrti, nedovolila si protestovat.

V deset dopoledne byla Johnova dodávka plná všech možných nezbytností i naprostých zbytečností, počínaje kobercem a konče novým lustrem, barvami a samolepícími tapetami, co alespoň trošku skryjí zrcadla na skříni.

Poslední vozíček byl vyložený a já nesla zbývající kbelíček s okrovou barvou, který se nám už nevešel do košíku.
Dumala jsem, co chce Mel s tím vším udělat a jak asi bude vypadat můj pokoj po zásahu někoho o trochu rozumnějšího než je moje matka. Skoro jsem ani nekoukala na cestu před sebou.

„A sakra, omlouvám se.“

Čísi silné paže mě zachytily před pádem v ten poslední okamžik. Uvelebila jsem se v měkkém náručí a zadušeně vyhekla.
„Dávejte pozor, slečno, nebo si ještě ublížíte.“ Ten nádherný sametový hlas mi sjel po kůži jako dotek hedvábí a já se neubránila mírnému zachvění.
„Děkuji.“ Snažila jsem se vymanit z chladného náručí a nerozlít přitom barvu pevně svírající v ruce.
Ten hlas mě evokoval k odpovědi, rychle jsem se nadechla a nasála tak do plic nádhernou květinovou vůni. Zaplnila mne celou a ještě zbývalo. Bylo to jako čistá záplava té nejkrásnější vůně, tak podmanivé a nevtíravé. Zamotala se mi hlava a podlomily nohy. To však, jako by onen muž očekával, chytil mne pevněji a kbelík s barvou mi upadl na zem.
„No, no, slečno, opatrně.“ Ten závan vůně a tón jeho dokonalého hlasu mi sebral poslední vítr z plachet. Mé tělo samovolně ochablo, jako bych ani neměla vládu nad svými svaly.
„Je vám dobře? Mohu vám nějak pomoci?“
Zvedla jsem hlavu a oněměla úžasem. Nade mnou stálo to nekrásnější stvoření, jaké jsem kdy viděla. Mohlo mu být tak sedmadvacet, možná ke třiceti. Měl krátké hnědé vlasy, nagelované nahoru. A ty nejnádhernější oči, co jsem kdy viděla.
„Já, jsem v pohodě.“ Dostala jsem ze sebe s jistými obtížemi a pokusila se vstát.
„Teda Abby, co tu vyvádíš?“ Další hlas patřil ženě. Mel se nad námi skláněla a brala kbelík ze země.
„Asi… asi jsem upadla. Je mi líto.“ Hrabala jsem se z chladného náručí, ve kterém jsem měla, nevím proč, naprostý pocit bezpečí.
„Ještě jednou se omlouvám, málem jsem vás polila tou… tou barvou.“ Breptala jsem naprosté pitomosti, ale bylo mi to jedno. Pouhý pohled do jeho hlubokých očí způsobil, že si můj mozek vzal dovolenou. V hlavě jsem měla naprosto prázdno, tedy až na jedno, na tu překrásnou andělskou tvář.
„No tak, Abby, vstávej. John už čeká.“ Zatahala mě Mel za rukáv a nervózně přešlápla z nohy na nohu.
Mladík se narovnal a sklopil pohled k zemi. „Dávejte na sebe pozor.“ Zašeptal a pak se vydal na druhý konec parkoviště.
Zůstala jsem jak přimražená a otupěle zírala na jeho záda, dokud mi nezmizel mezi auty.
John zatroubil a to mne probralo.
„No tak, jedem, ať to do večera stihneme.“ Usmála jsem se na Mel, která si mě trochu podezřívavě prohlížela. Fajn, ještě mě nezná a už si o mně myslí, že jsem blázen.

Domů jsme dojeli něco před jedenáctou a rovnou začali vynášet všechny věci z Johnovy dodávky.
„Co to má proboha znamenat?“ Vyletěla matka, když minula Johna a zatáhla mne za ruku do kuchyně.
„Co je to proboha za lidi, co se producírují po mém domě? Vždyť to jsou nějací pankáči, nebo narkomani, mohou nás vykrást. Abigail, proč jsi je sem přivedla a co to nosí za věci? Okamžitě jim řekni, ať odejdou.“ Její nepříjemný pištivý hlásek nabíral na hlasitosti, až jsem měla nutkání si zakrýt uši, aby mi nepraskly ušní bubínky.
„Tatínek mi to dovolil, Mary Lou. A řekl, že si mohu pokoj přizpůsobit. Tohle jsou mí kamarádi. Je mi líto, jestli ti nesedí, ale pryč je nepošlu.“ Vytrhla jsem se z matčina sevření a rázně vypochodovala na chodbu. Jen jsem ještě slyšela matčin hysterický křik, když ječela na otce.
Nevím, co tatínek matce řekl, ale v jednu hodinu byl na stole připravený oběd a i když Mary odmítla jíst s mými přáteli, tatínek se s nimi bavil a docela ho zajímala jak Mel, tak John.
Těsně před obědem jsme měli první nátěr stěn. Mel se nezdála, ale když jsem jí půjčila své staré tepláky a tričko, pustila se do práce, že jsme jí s Johnem ani nestačili.
K večeři jsem objednala pizzu, abych matku neotravovala ještě s ní. Před půlnocí jsme měli hotovo a já mohla konstatovat, že můj pokoj vypadal překrásně. Železný nábytek zůstal, ale s novou barvou na stěnách v okrové a cihlové, s novými doplňky v Afro stylu, novým lustrem z bambusových vláken a režným sisalovým kobercem, vypadal úplně jinak. Přibylo mnoho polštářků s tygrovanými a zebřími vzory, které byly také na tapetách na skříni, místnost nádherně zútulnily. Mel mi taky vybrala nové saténové povlečení, které naprosto ladilo ke všemu okolo.
Omámeně jsem si sedla na postel a rozhlédla se po místnosti. Barva ještě pořádně nezaschla, ale i tak jsem nemohla najít slova.
„Mel, děkuji, vypadá to překrásně.“
Usmála se a zmuchlala v rukou poslední kousek krycího papíru.
„Jo, rozhodně lepší než to růžové peklo. Jen tě prosím, až se tu zabydlíš, udělej mi pár fotek. Dám si je do portfolia.“
John ji políbil na tvář a pronesl vzletně něco o umělcích a šikovných holkách. Pomohli mi odnosit věci do popelnice a ve dvě ráno jsem se s nimi loučila vroucným objetím a vřelým poděkováním. Nemohla jsem uvěřit tomu, jaké jsem měla štěstí. Najít si tak dobré přátele, tak brzy po příjezdu.
„Určitě se stav u nás v klubu, nebo zavolej, moje číslo máš.“ Mel se vykláněla z odjíždějící dodávky a mohutně mávala.

Šla jsem spát až k ránu, dodělávala jsem poslední drobnosti a taky čekala s otevřenými okny, až se pokoj vyvětrá a barvy na stěnách uschnou. Vstávala jsem tedy až k obědu a i tak jsem měla co dělat, abych nepraštila hlavou do talíře s polívkou.
„Podívej se na sebe, za pár dní je ten ples a ty vypadáš, jako kdybys vylezla z džungle. Poflakuješ se po nocích s takovými ničemníky a pak, aby tě člověk tahal z postele až na oběd. Manfrede, řekni něco.“
Otec si nabral na lžíci další polévku a otráveně protočil panenky.
„Ale Mary, vždyť to byli velmi zábavní mladí lidé. Už dlouho jsem se tolik nezasmál.“ Otec na mne mrknul, ale tak, aby to matka neviděla a já musela zdusit smích.
„Ještě sis ani nezkusila své šaty. Co když budou potřeba upravit a měli bychom ti vyzkoušet účes a make-up. Máme tak málo času a ty ho takhle utrácíš s bandou ničemů.“

Zbytek týdne jsem se snažila hrát hodnou a bezproblémovou dceru. Nakonec jsme se pohádaly jen kvůli šatům, které vypadaly, jako bych je zdědila po tetičce Agnes. Oficiálně bylo tetičce devadesát. Neoficiálně asi sto dvacet a já osobně si myslím, že zažila v plném rozkvětu ještě občanskou válku. Tatínek nakonec matku přesvědčil, aby mne nechala koupit šaty jaké chci, ale samozřejmě pod jejím bedlivým dohledem.

Konečný výsledek byl vcelku snesitelným kompromisem mezi minišaty, co jsem chtěla já a tou úděsnou záclonou, co na mě chtěla pověsit matka. Jednoduché lesklé šaty princesového střihu, dlouhé až na zem, bez jakýchkoliv ozdob. Musela jsem přiznat, že mi slušely a i to, jak se tvářila prodavačka, jako kdyby poprvé viděla lesní vílu. Byla jsem šťastná, pomsta tetičky Agnes skončila až vzadu ve skříni.

Bylo krátce po setmění a já nejistě přešlapovala před velkým zrcadlem, hrdě a honosně zasazeným v mohutném zlatém rámu stojícím v rohu pokoje. Už se tady vystřídaly profesionální vizážistka a kadeřnice a udělaly co jen bylo možné, abych byla krásná, křehká a okouzlující.
Bílé šaty nádherně kontrastovaly s mou opálenou pokožkou a ještě víc to umocnily stříbrné oční stíny a bělavé třpytky, kterými mi pokryly krk, dekolt a ramena. Kupodivu jsem se líbila sama sobě a to byla situace velmi zřídkavá. Jen vysoké podpatky mi naháněly hrůzu. Myslela jsem si, že to usmlouvám na bílé tenisky, vzhledem k tomu, že je Edík stejně velký jako já, ale matka o tom nechtěla ani slyšet. A tak jsem tu stála a snažila se přesvědčit své kotníky, že to nějak zvládneme. Co je to, sejít jedno pitomé schodiště a udělat připitomělé pukrle. To přeci zvládnu.
„Abigail, pojď dolů. Teta a Edward už jsou tady a otec je už také připravený. Čekáme jen na tebe.“ Otravně pištivý hlas se mi vryl pod kůži a já se otřásla. Sakra, já si na tuhle ženskou snad nikdy nezvyknu.
„No tak, Abby.“ Zaprosil otec útrpně a mě napadlo, že tam chudák stojí v hale se dvěmi harpiemi a jedním obtloustlým a ulízlým skoro právníkem. Musím ho v zájmu soudržnosti rodiny zachránit. Sáhla jsem na postel po bílém kabátku a hodila si ho přes ruku. Pomalu jsem se vydala ke schodům.
Dole už všichni čekali, jak jinak. Edík se uculoval, jako by zahlédl stánek s cukrovou vatou a teta si mě měřila, jako by už přemýšlela, jak mi to bude asi slušet ve svatebních šatech. Matka zářila pýchou, jen tatínek vypadal trochu ztrápeně, asi jako já. Zhluboka jsem se nadechla a opatrně sestupovala po dřevěném schodišti dolů. Jeden krok za druhým jsem se přibližovala ke své noční můře, nevlastnímu bratranci. Jako kdyby vycítil můj odpor a nějakým zvráceným způsobem mu to dělalo dobře, opřel se ramenem o zeď hned vedle schodiště, takže i když přežiju cestu dolů, budu muset velmi těsně projít kolem něho. A že se mě pokusí jakkoliv dotknout, se rovná téměř matematické jistotě.
Pevněji jsem se zachytila dřevěného zábradlí a snažila se vnímat jen tatínka, který měl volně položenou ruku na klice vstupních dveří. Asi si všiml mého výrazu a snažil se mě povzbudit.
Znovu hluboký nádech a nepovšimnuta proklouznout kolem té mastné hory beztvarého masa, zabalené do luxusního smokingu, jistě šitého na míru. Edík se vymykal všem velikostním tabulkám, alespoň co do šířky. Proklouzla jsem kolem něho a už se chtěla začít radovat, že je to za mnou, když se Edward otočil a zachytil mne za ruku. Ta jeho byla mastná a upocená a já měla dojem, že se na místě pozvracím.
„No, jaký by byli dokonalý pár, že?“ Tetička chytla matku kolem ramen a spolu s ní nasadila spokojený úsměv. Vymanila jsem svou dlaň z jeho ulepeného sevření a bojovala s nepředstavitelnou chutí ruku si otřít o šaty, jako bych sahala na něco špinavého. Jak znám Edwarda, možná to byla pravda. Jenže pokud udělám ten jednoduchý pohyb, zůstane mi na šatech mastná, špinavá stopa. Nepohodlné břímě volby.
Otec otevřel dveře a já se protáhla kolem něho, čerstvý studený vzduch mi udělal dobře. Pak si opatrně vyndal z kapsy bílý kapesník a nabídl mi ho. Znal mě líp, než jsem si myslela. S jistou dávkou uvolnění jsem si otřela ruku a vrátila bílý kousek vyšívané bavlny otci. Usmál se a pomohl mi do kabátku.
„Dnes ti to moc sluší, Abby.“ Zašeptal tak, aby to nikdo jiný neslyšel.
„Tak já myslím, že by mladí mohli jet sami v našem autě a já se svezu s vámi.“ Tetička se hrnula ven ze dveří a její pozadí vypadalo, že má co dělat, aby se protáhlo vstupními dveřmi. Edík měl být po kom tak kulaťoučký.
Vrhla jsem poněkud vyděšený pohled na tatínka, ale on jen pokrčil rameny.
„Já s ním nepojedu.“ Sykla jsem otráveně, ale to už mě matka tlačila k autu, ve kterém přijela teta se svým horlivým synkem.
Ani nevím jak, ocitla jsem se na sedadle spolujezdce a můj nevlastní bratranec se rval za volant. Musel si ještě o kousek posunout sedadlo a trochu upravit pneumatiku, která mu přetékala přes opasek kalhot. Radši jsem obrátila hlavu a dívala se z okýnka. Cesta netrvala díky bohu dlouho a Edík vedl nezáživný monolog o něčem děsně vtipném, protože se chvílemi smál, až slzel. Já nevnímala ani jedno slovo z jeho skoro hodinového proslovu, ani jsem se nesnažila zachytit některou z jeho nechutných grimas, kterými se mě zřejmě pokoušel okouzlit.

„A jsme tu, doufám, že jsi se cestou bavila stejně jako já.“

Edík zaparkoval hned vedle otcova auta a než se vysoukal ven, aby mi otevřel dveře, stála jsem už dávno venku a rozhlížela se po rozlehlém parkovišti zdejšího nóbl hotelu.
Konstatování mé matky, že tu budu zřejmě nejstarší se zdálo být pravdivé a tak jsem celou další hodinu strávila v koutě malé přípravné místnosti, kde se mačkalo dalších dvacet děvčat. Ani jedné z nich nebylo více než patnáct a tak se na mě všechny dívaly jako na nějakého nepovedeného exota, který vtrhl do jejich dokonalé skupinky, tak nevinně vypadajících puberťaček z vyšší vrstvy.
Nemohla jsem se dočkat, až to bude za mnou a já se budu moci nenápadně vypařit.
Dveře se otevřely a v nich se objevila nepřirozeně růžová hlava organizátorky dnešního plesu, paní Cromtonové.
„Tak děvčata, připravte se, váš doprovod už čeká na chodbě a jak jsme si to nacvičovaly.“
Zůstala jsem zírat, protože já si nic nenacvičovala a tak nějak jsem doufala, že to zvládnu.
Děvčata se vytlačila do chodby a okamžitě se rozeběhla ke svým doprovodům. Jen já zůstala opřená o dveře a pozorovala z bezpečné vzdálenosti to bujaré veselí a téměř hmatatelné vzrušení všech okolo.
„Abby, vy dva půjdete jako poslední.“ Paní Cromtonová mne zachytila za loket a dovedla mne na konec špalíru, který se řadil v chodbě na vrcholu schodiště. Tak nějak jsem nemohla odtrhnout oči od jejího nadýchaného růžového účesu, který mi připomínal jahodovou šlehačku na vanilkovém koktejlu.
Mé dlaně se opět dotkla upocená ruka mého doprovodu a já si radši ani nechtěla představovat, jak to bude vypadat až mne potáhne po schodech dolů a matka s tetou se budou blahem přímo roztékat po podlaze.
Zahřměla ohlušující hudba a zahajovací famfáry mi zježily každičký chlup na těle. První pár se posunul k hraně schodiště a začal pozvolna sestupovat dolů. Dívka se nesla ladně jako víla, skoro plula na nemožně vysokých podpatcích a její dokonalý vysoký společník ji pevně držel za ruku a jistil ji, kdyby něco.
Druhý pár je následoval, když se dívka dole kouzelně uklonila a paní Cromtonová dívku představila všem přítomným. Nervózně jsem odpočítávala lidi před námi, jako kdyby když dojdu k číslu jedna, měla bouchnout jaderná puma.
Stisk Edovy upocené ruky zesílil, když na mohutné točité schodiště z mramoru vykročil poslední pár, a tak jsme zbyli jen my. Neodvážila jsem se na něho podívat, jestli se spokojeně uculuje, nebo nervózně šklebí, bylo mi to jedno.
Paní Cromtonová odříkala svou řeč a dívka se ladně postavila a byla odvedena do řady již stojících a připravených k závěrečné úkloně.
„To zvládnu.“ Šeptala jsem si spíš jen pro sebe, i když Edward strnule stojící vedle mne otupěle přikyvoval.
Paní Cromtonová se podívala na nás a já začala pomalu klesat schod po schodu dolů. Přede mnou se rozevíral nepřirozeně veliký sál narvaný místní smetánkou. Hledala jsem pohledem tatínka, jediného člověka, kterého jsem v tuto chvíli chtěla vidět. Stál až úplně vzadu, ale ztratila jsem ho hned, jak se na mě upřela všechna světla v místnosti. Neviděla jsem naprosto nic, oslepena bílou září reflektorů.
Sakra, kde to přiblblé schodiště vlastně končí, vždyť tady někde už musí být rovná plocha. Zavrávorala jsem a škobrtla na posledním schodě. Bylo naivní hledat podporu v Edwardově slizké dlani. Pustil mne hned, jak pochopil, že se mi podvrkl kotník a já se hroutím k zemi. Toliko k tomu, že jsem měla vypadat něžně, kultivovaně a okouzlit svou ladností všechny přítomné.
Přistála jsem na zadku na posledním schodě, jednu nohu zkroucenou pod tělem a druhou nepřirozeně nataženou před sebou. Celý sál ztichl a Edward se nade mnou tyčil a předstíral, že ke mně vůbec nepatří.
„Vstaň.“ Prohodil směrem ke mně a já měla v tu chvíli chuť se na něho vrhnout a umlátit ho malou kabelkou, která se mi ještě před chvilkou houpala na zápěstí.
„Abby, děláš ostudu.“ Natáhl ke mně ruku a zatvářil se, jako bych udělala to nejhorší faux pas sezóny.
„Kreténe.“ Zavrčela jsem, když jsem se neohrabaně hrabala na nohy, opírajíc se radši o zábradlí, než o jeho ulepenou ruku.
Celá řada místních puberťaček se kroutila smíchy a některé dámy v místnosti si decentně zakrývaly tváře, aby ukryly úsměv. Fajn, momentálně jsem byla za největšího outsidera místní smetánky. No a co?
S obtížemi jsem chytila balanc a zjistila, že kotník i nadále funguje, i když pobolívá. Otočila jsem se na Edwarda a to, co se odehrálo dál, byla pouze pudová záležitost. Když jsem si všimla jeho pohrdavého pohledu, vyletěla moje pěst vzhůru a zasáhla milého Eda přímo do nosu. Jediný zděšený výkřik z davu patřil tetě, která jistě málem omdlela. Edovi upadly brejličky a spustila se červená z nosu. Přísahám bohu, že se v tu chvíli snad rozbrečel. Nechtěla jsem čekat, až můj nástup okomentuje paní Cromtonová nějakou veselou průpovídkou kvůli odlehčení situace a vyběhla za sálu na terasu a dál po schodech na zahradu. Jeden střevíček se mi vyzul, ale já neměla sebemenší zájem se pro něj vracet. Vyzula jsem si druhý a s bílou lodičkou v ruce jsem proběhla do tmavé chladné podzimní zahrady. Vlhká studená tráva mne zebala do chodidel a promáčela mi punčochy na kůži. Běžela jsem, co to šlo, abych se dostala co nejdál od toho davu zdejších namyšlených snobů. Ve tmě přede mnou se objevil obrys malé dřevěné stavby a já s vděčností přijala ochranou náruč zastrčeného zahradního altánku.
Byla mi zima, až mi drkotaly zuby a tak jsem se schoulila na malou dřevěnou lavičku a stočila se do klubíčka. Chtělo se mi plakat a křičet zároveň. Byla jsem plná emocí, které potřebovaly ven. Vztek, zklamání, stud, hanba, … přetékalo to ze mě ven a já objala pažemi kolena a přitáhla si nohy k tělu. První slzička mi stekla přes řasy a já se rozplakala naplno. Neubránila jsem se vzpomínce na mou milovanou divočinu, na Afriku. Na místa, kde se život hodnotí podle úplně jiných věcí, než je debutantský ples. Kde jsou lidé nějak opravdovější a milejší, na Afriku, kde je život opravdu životem a ne touhle ubohou náhražkou.
„Smím se připojit?“ Naprostou tmu prořízl nádherný hluboký hlas a já se otřásla, ale nebylo to zimou, alespoň ne tak úplně.
„Je vám chladno?“ Muž vstoupil do altánku a sundal si sako, nejistě mi ho podávajíc. Zlomek vteřiny jsem zůstala zírat do tmy na černou postavu a sněhově bílou ruku, podávající mi něco, co mne alespoň trošičku zahřeje. Ale co, byla bych sama proti sobě, nepřijmout nabízenou pomoc.
„Díky.“ Šeptla jsem do tmy a vzala si sako. Oblékla jsem si ho a zabalila se do něj. Vonělo zvláštně známě, nádherná přirozeně květinová vůně. Tu vůni jsem už cítila, ale… a pak mi to došlo.
„Já vás znám.“ Šeptla jsem a zády se přitiskla k dřevěné stěně za mnou.
„Ano, už jsme se potkali. Zdá se, že mi bylo souzeno tahat vás z problémů, slečno.“
Mladík přistoupil blíž a trochu nejistě přešlapoval přede mnou.
„Smím si k vám přisednout, slečno?“ Ta naprosto nevinná otázka zůstala viset ve vzduchu a já se nemohla rozhodnout. Nakonec jsem se o kousíček posunula a naznačila tak mlčky svůj souhlas. Mladík se ladně posadil vedle mne a složil rozpačitě ruce na klíně. Snažila jsem si vybavit jeho andělsky krásný, dokonalý obličej, ale prostě mi to nešlo. Bylo to, jako když už to máte, ale stále to nemůže plně uchopit.
„Tak co se děje uvnitř?“ Odvážila jsem se protnout ohlušující ticho, které nás obklopovalo.
„No, myslím, že váš doprovod právě zastavuje krvácení ledem a …“
„Ach bože.“ Schovala jsem obličej do dlaní a snažila se zaplašit další nával pláče.
Chvíli jen tak tiše seděl vedle mne a pak se do tmy usmál. „Myslím, že mu to patřilo. Měl vám pomoci a ne vás pustit, když jste potřebovala jeho podporu. Od toho mají dívky doprovod, aby nebyly samotné.“
Vyděšeně jsem se na něho podívala.
„Proč se cítím, jako by byl rok 1920?“ Ač jsem věděla, že to neuvidí, zamračila jsem se do šera.
Zase se usmál. „Omlouvám se. To je mou výchovou, ale pokud vás tím děsím, nebo nudím.“
Zvedl se a otočil jako k odchodu. Mně se ale nechtělo být sama. Nechtěla jsem tady trčet o samotě, než ta hrozná šaráda skončí.
„Ne, prosím.“ Vztáhla jsem k němu paži a nechtěně jsem se dotkla jeho ruky. Byla chladná, studená jako led. Instinktivně jsem ucukla.
„Neodcházej.“
Zase jen tichý úsměv. „Ani jsem se nepředstavil, to jsem ale nezdvořák.“ Sedl si zase vedle mne.
„Jmenuji se Adrian, Adrian Le Verve.“
„Abigail Nortonová.“ Pípla jsem nejistě a tak trochu se divila, co se mnou jeho přítomnost provádí. Opravdu jsem se cítila jako vystrašená patnáctka. I když ruku na srdce, v dnešní době, aby vyděšenou patnáctku pohledal.
„Abigail. Nádherné jméno.“
„Adrian. Taky nádherné jméno. Velmi…“ Nemohla jsem přijít na správný výraz, který by popsal, co ve mně to jméno evokuje.
„Zastaralé.“ Doplnil za mne.
„Ne, to ne… jen neobvyklé. Ale krásné.“ Hu, co to se mnou dělal, já se červenala.
„Děkuji.“ Sklonil hlavu a já bojovala sama se sebou. Chtěla jsem se ho dotknout a znovu ucítit jeho chladnou kůži. Ruce měl položené na kolenou, stačilo jen malinko natáhnout tu svou.
Zachvěl se, když jsem se konečky prstů dotkla hřbetu jeho ruky.
„Promiň.“ Stáhla jsem se automaticky zpět.
„Ne, …“ Vydechl a sám vzal mou dlaň do své. Páni, vždyť už jsem věděla o životě své. Panna jsem už taky nebyla, dávno ne. Ale s ním jsem se cítila děsně mladá a naprosto nevinná.

Zábava se asi přesunula i ven, protože někdo zapnul osvětlení zahrady. Musela jsem vydechnout úžasem. Altánek stál nedaleko malého jezírka, které bylo celé nasvícené a vypadalo jako z pohádky. Byl zahalen diskrétním šerem, které poskytovalo kýžené útočiště roztouženým milencům. I tak tu ale bylo dostatek světla, abych si ho mohla pořádně prohlédnout. To, co jsem uviděla mi vzalo dech, v mých vzpomínkách nevypadal ani z poloviny tak krásně, jak se mi jevil nyní. V mihotavých odlescích neklidné hladiny byl tím nejkrásnějším stvořením, jaké jsem kdy spatřila. A ten přízrak teď seděl vedle mne a držel jemně mne za ruku. Jeho tmavé, skoro černé vlasy mu splývaly málem až na ramena a v jemných neposedných vlnách rámovaly jeho útlý, bledý obličej. V něm jako dva žhavé uhlíky svítily ty nejčernější oči, jaké jsem kdy viděla.
„Jsme tu noví, já a má rodina. Pokud to není příliš troufalé, přespříliš smělé…“

Na chvíli se odmlčel a jako by v mém výrazu hledal odpověď na otázku, kterou se chystal položit.
„Zítra je sobota, pokud se nemýlím a já bych byl velmi potěšen, kdybys mne poctila svou přítomností a ukázala mi okolí.“
Musela jsem polknout, abych se nezakuckala. Kde ho vychovávali, proboha? Nemohlo mu být víc jak šestadvacet a choval se jako devadesátiletý.
„No, popravdě, teď jsem byla nějaký čas mimo město a nejsem si jistá…“ Jeho pohled mne dostal.
„Abby, prosím. Nevím, jak ti jinak říct, že bych tě chtěl znova vidět. Pozvat tě na schůzku.“ Sklopil oči a mně ho bylo najednou strašně líto.
„Vlastně proč ne. Beru jakýkoliv důvod, vypadnout z domu.“ Usmál se a pak se na mě znovu podíval.
„Zdá se mi, že tě znám strašně dlouho.“ Jeho hlas se zachvěl. Já měla kupodivu naprosto stejný pocit. Viděla jsem ho podruhé v životě, ale přišlo mi úplně přirozené, že teď sedí vedle mne a drží mě za ruku.
„No, pokud máme na zítra domluvené rande, neměla bych o tobě vědět trochu víc, než že jsi velmi zdvořilý a nakupuješ v centru pro kutily?“ Zasmál se a nevěřícně zavrtěl hlavou.
„Ptej se, ptej se na co jen chceš. Na vše ti odpovím.“
Zavrtěla jsem se na lavičce a přitáhla si jeho sako víc k tělu.
„Takže, už vím jak se jmenuješ. Kdo vlastně jsi?“
Zadíval se bokem a pak potichu odpověděl. „Vyhledal jsem samotu tohoto místa, protože jsem se uvnitř cítil jako v pasti. Má rodina nedávno zakoupila dům ve vaší čtvrti, protože otec přesunul sídlo své společnosti sem do města. Máme ještě jeden dům na venkově, tam jsem vyrůstal. Ale je to moc daleko na to, aby otec každý den dojížděl a tak přes týden zůstáváme tady a na víkendy se vracíme domů. Pro jeho investiční společnost je lepší, když má sídlo ve městě jako je New York. Pomáhám mu ve firmě, protože se chystá nastoupit do důchodu a užít si s matkou plodů své mnohaleté, velmi tvrdé práce. Jsem jeho nejstarší syn a tak převezmu vedení firmy.“
„Počkej, co jsi říkal o tom, že jsi tam byl jako v pasti?“
Zmáčkl moji ruku pevněji, jako by se bál, že se vymaním z jeho sevření.
„No, znáš mentalitu místních lidí. Jsem svobodný a bez závazků, momentálně bez přítelkyně a tak nějak se ode mne očekává, že si mezi přítomnými slečnami najdu dívku, která by svým postavením vhodně doplnila mou rodinu.“
„No, páni.“ Živě jsem si dokázala představit, jak se musel cítit, obletován dychtivými matkami, jejichž dcery by se mohly stát jeho přítelkyní.
„Takže urozený princ a ples plný hypotetických budoucích princezen?“ Musela jsem se zasmát.
„No, a aby byla pohádka kompletní.“ Mrknul na mě a sáhl na lavičku vedle sebe. V druhé ruce svíral můj střevíček.
„Ale já nemám kočár z dýně, ani kočího z šedé myšky.“
Pustil mou ruku a došel na druhý konec altánku, kde jsem upustila střevíček, který jsem nesla v ruce. Vrátil se s oběma a klekl si přede mne na koleno.
„A je mi naprosto jedno, jestli máš šaty z oříšku.“ Sklonil se a zvedl jednu mou nohu, opatrně mi nazouvajíc bílou lodičku. Potom udělal to samé s druhou nohou. Sakra, dostal mě.
„Měl bych tě dovést dovnitř dřív, než tu nastydneš.“ Jistě si všiml mých promáčený a špinavých punčoch.
„Ne, prosím. Nechci dovnitř o nic víc než ty. Skoro ze stejného důvodu.“
„Nerozumím ti.“ Stále klečíc přede mnou na zemi, dosedl na paty.
„Můj doprovod, nevlastní bratranec Edward.“ Vzdychla jsem a přes jeho dokonalou tvář přelétl náznak pochopení.
„Dávají tě s ním dohromady? Dvoří se ti?“
Musela jsem se usmát. „Dvoří? On ani neví, že takové slovo existuje, natož pak, jaký má význam. Ochmatává, to je slovo, které to vystihuje.“
Zamračil se. „Neopětuješ jeho náklonnost?“
„Bože můj, viděl jsi Edwarda? Je nechutný.“ Otřásla jsem se odporem a zahleděla se mu do očí.
„Opravdu se k tobě moc nehodí.“
„Jo, to vysvětli mé matce a tetičce. Matka se klepe na to mít právníka v rodině.“
Zacukaly mu koutky. „Máš něco proti právníkům?“
„Měla jsem chodit na stejnou fakultu jako Ed. Zúčastnila jsem se přijímacího pohovoru a věř mi, ti uslintaní dědci tam. Všichni včetně děkana.“ Zavrtěla jsem znechuceně hlavou. „Děkuju, ale nechci.“
Vstal jedním plynulým ladným pohybem a přejel si dlaněmi kolena, aby uhladil své dokonale padnoucí kalhoty.
„A co tedy studuješ?“ Posadil se zpět ke mně.
„Nic.“ Přiznala jsem a poprvé se za to zastyděla.
„Nic tě nebaví?“ Podivil se tiše.
„Miluju fotografování.“ Pípla jsem.
„No, páni, zdejší univerzita má jistě perfektní studijní plán pro budoucí umělce. Myslím, že zapsat se na pár hodin, zkusit to, třeba tě to chytí.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Matka razí teorii, že když nebudu lékař po otci, ani právník, že se mám výhodně vdát, jako ona. Fotografování považuje za ztrátu času, které se mohu věnovat coby koníčku, po svatbě.“
„No, koukám, že v tom nejsem sám. Taky se tě snaží za každou cenu provdat.“ Pobaveně se uchechtnul.
„Ale počkej, říkala jsi, že nemůžeš být lékař jako otec? Proč?“
„Když vidím krev, tak omdlívám.“ Pokrčila jsem rameny a on se rozesmál.
„No, to je teda něco, opravdu ironie osudu.“
„Proč myslíš?“ Nechápala jsem, co je mu tolik k smíchu.
„No, protože tvůj otec je tolik uznávaný neurochirurg a ty jeho dcera, nezvládáš pohled na krev.“
„Jo, v tomhle jsem asi spíš po mamince.“
„Vlastně jsem měl svého času taky problém vidět krev.“ Přiznal.
„A teď?“ Otočila jsem se na něj.
„Teď už je to v pohodě… myslím.“
„Víš, že jsi opravdu zvláštní.“ Až když jsem to řekla, uvědomila jsem si, že se to asi nehodí.
„No, taky nepatříš k těm běžným dívkám, které jsem dnes potkal. Vlastně se k sobě hodíme, nezdá se ti?“
„Zřejmě to bude zítra velice podnětné odpoledne.“ Musela jsem si rýpnout.
„Už se těším. Stavím se pro tebe po obědě.“
Opět jsem se zachvěla, ale nyní to bylo stoprocentně jenom zimou.
„Je normální, že ti začínají promodrávat rty?“ Starostlivě svraštil obočí. „Jestli budeš mít zítra horečky z nastuzení, tak se náš výlet asi neuskuteční. Mohl bych tě, prosím, odvést dovnitř, aby ses malinko zahřála?“
„Nechci tam.“ Zakňučela jsem zmučeně. „Nechci být všem k smíchu. Krom toho mě matka asi uškrtí hned, jak mne uvidí. Pokud tedy ještě nezemřela studem, že jsem dala Edwardovi do nosu. Myslím, že takovéhle uvedení do společnosti tu ještě neměli.“
„Neboj, neopustím tě. Budu pořád s tebou. Tvou matku zvládnu levou zadní.“ Ochranitelsky mi ovinul paži kolem ramen a pomohl mi na nohy. Necítila jsem prsty na nohou, měla jsem je prokřehlé a skoro bez citu.
„Necítím nohy.“ Postěžovala jsem si a hned, jak jsem to dořekla, odpoutaly se mé nohy od země a on si mne vyzvedl do náručí.
„Neblázni, pusť mne na zem.“ Vypískla jsem, ale on se jen spokojeně uculil.
„Jen klid, ani tě na rukách necítím. To víš, posilovna.“
Vykročil naprosto jistým krokem pomalu směrem k hotelu. Nesl mne jako bych ani nic nevážila, jako bych byla z papíru. Popravdě jsem nevěděla co s rukama. Chytit ho kolem krku mi přišlo nepatřičně důvěrné a tak jsem je jen složila do klína.
Jak jsme se blížili k hotelu, světlo se stávalo jasnější a já se rozhlížela po slavnostně vyzdobené terase, po které se procházely páry, ruku v ruce. Někteří v prstech volně třímaly úzké sklínky šampaňského. Tlumený smích se nesl zahradou.
Postavil mne až na nejspodnějším schodu zdobného kamenného schodiště, vedoucího z terasy na trávník. Nepouštěl však mou ruku.
„Smím?“ Zeptal se a propletl své prsty s mými. Vlastně mi to ani nevadilo. Pokud se po mně matka ihned nevrhne, asi mě nezpraží před úplně cizím mladíkem.
Místo odpovědi jsem jeho prsty mírně zmáčkla a začala stoupat po schodech vzhůru. Ani jsem si neuvědomila, že mám na sobě pořád jeho sako a on jde tudíž po mém boku jen v košili. Vešli jsme na terasu a velkými prosklenými dveřmi do sálu. Zábava byla díkybohu v plném proudu a tak si nás nikdo nevšímal.
Pozorně se rozhlédl napříč sálem a pak mne pomalu vedl podél zdi, vyhýbajíc se vysmátým skupinkám debatujících, mírně navátých lidí.
„Abigail, kde jsi byla?“ Ten hlas bych poznala kdekoliv. Odporem se mi stáhla ramena a on okamžitě zareagoval. Otočil se směrem, odkud ten otravně pištivý hlásek zazněl a mne si stočil k boku, stále pevně svírajíc mou dlaň. Matka se na mne zamračila, ale pak si všimla našich propojených rukou. Zamračila se ještě víc a svraštila naštvaně čelo, až jí silná vrstva make-upu udělala na tváři barevné proužky.
„Adriane.“ Z davu se vyhoupl velmi elegantně vypadající muž, který mohl být podle podoby Adrianův starší bratr.
„Příteli, představím Vám svého syna.“ Pokynul rukou k nám a v závěsu za ním šel můj tatínek.
Matka roztála okamžitě, jak zjistila, kdo je mladík svírající mou dlaň a nasadila připitomělý úsměv. Já byla asi nejzmatenější. Nechápavě jsem těkala očima z Adriana na onoho elegantního muže a na otce.
„Tohle je Adrian, můj prvorozený.“ Muž si hrdě stoupl vedle něho a objal ho kolem ramen. Otec se usmál a naklonil se ke mně.
„S panem Le Verve se známe z golfu. Potkali jsme se tam před nedávnem. A koukám, že ty se zase znáš s jeho synem.“
„Našel jsem vaši dceru prokřehlou v altánku a usoudil, že ji zde v teple bude líp.“ Vložil se do hovoru Adrian.
„Abby, dovol, abych ti představil svého otce.“
„Těší mne, pane Le Verve.“ Pípla jsem nejistě.
„Říkej mi Cecile, jako všichni ostatní.“ Cecil se ke mně naklonil a letmo mě políbil na hřbet ruky.
„Pane, pozval jsem vaši dceru zítra na projížďku autem, doufám, že vám to nevadí.“ Adrian se otočil na mého otce. Překvapena jsem se zamračila.
„Jistěže mi to nevadí a i kdyby vadilo, myslíš, že by se na mě Abby ohlížela?“ Stručně otec připomněl, že už jsem dospělá.
„Vůbec to nevadí, ať klidně jede.“ Vložila se do hovoru matka.
„Prosím, doprovodíš mne k baru? Potřebovala bych něco teplého.“ Zaprosila jsem směrem k Adrianovi a demonstrativně jsem naznačila, že padám… a to s ním, nebo bez něho.
„Jistě.“ Usmál se.
„Omluvte nás.“ Prohodil ještě směrem k rodičům, když jsem ho táhla od skupinky pryč.
U baru se tlačila řádná masa nedočkavců. Adrian se vnořil mezi ně a za momentek už mi nesl kouřící šálek.
„Počkej tady, Abby, hned se vrátím.“ Položil šálek na konec baru a já ani nezaznamenala, kam zmizel. Nestačila jsem se ani pořádně napít a na rameni jsem ucítila tlak jeho ruky.
„Řekl jsem tvým rodičům, že tě odvezu domů, protože jsi prostydlá a potřebuješ se zahřát. Nikdo neprotestoval.“ Mrknul na mě.
Zůstala jsem na něho němě zírat. Ten kluk se mi snad jenom zdál. Během pár hodin se mi vetřel do života a úplně mi ho překopal. Obtočil si mé rodiče kolem prstu a mne zatlačil do pozice pouhého diváka, neschopného ovládat svůj vlastní život. Ani trochu se mi to nelíbilo.
„No, pokud tedy nic nenamítáš.“ Dodal nejistě, protože si všiml mého nesouhlasného, překvapeného výrazu.
„Nechtěl jsem udělat něco, co by tě pohoršilo, Abby. Pokud tu chceš zůstat, můžeme tu zůstat.“ Pokrčil rameny a vykouzlil nádherný, nevinný úsměv.
Zadívala jsem se na své promrzlé ruce a zahýbala palci u nohou. Šlo to ztuha. Potřebuji pořádně horkou koupel a to hned, jinak to opravdu odstonám. Vlastně mám ještě jednu možnost, mohu oslovit Edwarda, aby mne odvezl. Sakra, to ani náhodou.
„Jasně, to budeš moc hodný, když mě odvezeš domů. Budu ti vděčná.“ Usmála jsem se nazpátek a vykročila nejistě ke dveřím. Mlčky mě následoval. Venku byla děsivá zima. Svůj bílý kabátek jsem nechala u Eda v autě a teď jsem toho rozhodnutí jak se patří litovala. Měla jsem na sobě pořád Adrianovo sako, ale můj vlněný kabátek by jistě hřál více. Schoulila jsem se zimou při prvním záchvěvu chladného větru. Narovnala jsem límec saka a přitáhla si ho blíž ke krku. Kráčel vedle mne a když jsem zmateně zastavila uprostřed parkoviště, položil mi ruku zlehka kolem pasu a dovedl mne až k nádhernému velkému černému Mercedesu.
Překvapeně jsem vydechla.
„Není mé, je otce. Já si potrpím na trochu rychlejší stroje.“ Usmál se a doprovodil mne ke dveřím spolujezdce.
„Abigail!“ Ozvalo se ze tmy a já sebou trhla, až jsem se praštila rukou o auto.
„Myslím, že mi něco dlužíš.“
Zamžourala jsem zmateně na tři temné postavy, pomalu a zlověstně se přibližující přes parkoviště, směrem k nám. Třela jsem si obražené bolavé zápěstí a skoro neznatelně couvala. Krůček po krůčku jsem ustupovala od blížících se osob.

Nemusela jsem vidět, abych podle hlasu poznala svého bratrance a jak se ti tři blížili, i podle malého zavalitého tělíčka.
Adrian si stoupl přede mne, chráníc mne svým tělem.
„Abby, ty jsi ale děvka.“ Ed se postavil tak dva metry před Adriana a ti dva si mu stoupli po boku.
Slabé světlo lampy osvětlující plochu celého parkoviště na něho dopadalo z boku, ale i tak bylo jasně vidět tmavou skvrnu, táhnoucí se mu od krku, přes hrudník, až dolů k opasku kalhot. Obličej už měl umytý, ale opuchlý ret a nos zbarvující se do tmavě fialova prozrazoval, že v příštích pár dnech bude vypadat opravdu zajímavě.
Adrian se pousmál a naklonil hlavu zvídavě mírně na stranu.
„Ne, pane. Myslím, že nyní vy dlužíte omluvu dámě.“
„Ať se dívám, jak se dívám, žádnou dámu tu nevidím.“ Zasmál se Ed a ti dva ho následovali.
„Vidím jen šlapku, která se tahá s kde jakým… chlapem.“
Adrian se otočil na mne a sladce se usmál. „Abby, prosím, byla bys tak hodná a sedla si do auta? Myslím, že tento mladík potřebuje lekci slušného chování.“
„Ne, jsou tři a ty jsi sám.“ Sykla jsem naštvaně. „Půjdu s ním, nic si ke mně nedovolí. Jenom si hraje na tvrďáka.“
„Abby, převzal jsem za tebe zodpovědnost a slíbil tvému otci, že tě v pořádku dopravím domů. A to také hodlám udělat. Prosím, buď tak hodná a nasedni.“
„Ne.“ Dupla jsem si a rozhodně dala ruce v bok. Jestli to dopadne tak, že spolu nakonec budeme chodit, tohle si musíme ujasnit hned v začátku.
„Jsem dospělá, samostatně myslící, svéprávná bytost a nikdo mi nebude nařizovat co mám a co nemám dělat. Kromě toho, dokážu se dost dobře ubránit sama.“
Adrian se nade mne naklonil a jeho oči přímo plály hněvem. Zjevně nebyl zvyklý na to, že mu někdo odporoval. Jistě, synek velkého šéfa, před ním asi celá firma chodila v uctivém předklonu, kravatou leštíc mramorovou podlahu. Jenže já nejsem jeho zaměstnanec.
„Abby.“ Zavrčel a já cítila, jak do mne ty černé uhlíky, svítící zlobně z jeho tváře, propalují díry.
„Ne.“ Fajn, tak tohle už neznělo ani z poloviny tak rozhodně.
Chytil mne drsně za ramena a pak udělal něco, co bych nikdy nečekala. Svou tvář přiblížil tak blízko, že se mě nosem skoro dotýkal a pak přitiskl své rty na mé. Jen velmi rychlý, letmý polibek na ústa, ale i tak mi kolena vypověděla službu. Opojná měkkost jeho dokonalých rtů mě dostala. Intenzita jeho sladké, květinové vůně mi zamotala hlavu a ani nevím jak, seděla jsem na sedadle a těsně před tváří se mi zavřely dveře. Auto zapípalo a zámky se zamkly.
Zlomek vteřiny jsem ještě zůstala udiveně civět na béžovou koženou palubní desku přede mnou, než mi došlo, co udělal. Prostě dosáhl svého. Lump jeden. Chytila jsem kliku, ale nic. Bezva, dětská pojistka. Jak se asi vypíná u auta za bezmála sto padesát tisíc dolarů?
A pak jsem si uvědomila tu horší stránku věci, zůstal sám s těmi třemi. Pokud by byl Ed natolik odvážný, že by sebou nevzal ty dvě gorily, neměla bych o Adriana obavy, ale takhle?
Přimáčkla jsem obličej na otravně kouřové sklo a zírala, co se semele venku. Adrian se ladně opřel ramenem o auto a překřížil ruce na hrudníku, tím mi skryl výhled na Eda a jeho dva, jistě štědře podplacené, přátele.
„Ty bastarde, co si o sobě myslíš, že můžeš mít každou holku, na kterou si ukážeš? Jen proto, že tvůj tatík je zazobaný majitel investiční firmy? Abigail je moje, to si pamatuj.“ Zařval Edward a pokynul svým dvěma kumpánům.
Adrian se zasmál, což jsem poznala podle toho, jak se mu otřásla ramena.
„Nezdá se mi, Edwarde, že ty sám bys trpěl nouzí. A co se týče náklonnosti slečny Abby, podle mě je jen na ní, komu ji věnuje.“
„Ty aristokratickej, nabubřelej hajzle!“ Kupodivu vyrazil Ed dopředu spolu s těmi dvěma bok po boku.
Chtěla jsem vykřiknout, mlátila jsem dlaněmi do skla, a pak se mi zatmělo před očima. Co se stalo potom, je pro mne velkou záhadou. Probrala jsem se až když jsme opouštěli parkoviště.
„Co se stalo?“ Ležela jsem na sklopeném sedadle.
„Omdlela jsi.“ Pokrčil rameny.
„Já a omdlít? Sakra.“ Sáhla jsem si na čelo, kde se mi rýsovala malá boule. „Nikdy neomdlívám.“
Sedla jsem si, ale ten pohyb byl zřejmě moc rychlý, zamotala se mi hlava a já skončila zpět, ležíc na pohodlném, bohatě polstrovaném koženém sedadle.
„Teď jsi omdlela. Nespěchej, musíš pěkně pomalu.“ Usmál se.
Rychle jsem ho přelétla očima. To, že se zřejmě popral, prozrazoval jen roztržený rukáv. Na okrajích díry bylo pár kapek krve. Bílé hedvábí se tak zbarvilo do tmavě purpurova.
„Adriane, krvácíš.“ Vyhrkla jsem, zírajíc na jeho rukáv.
„Ale ne, je to v pořádku. Nic mi není.“ Prohodil skoro znuděně.
„A co oni, co se stalo s nimi?“
„Dostali, co si zasloužili. Nikdo ti nebude říkat tak, jak ti říkal on. Alespoň ne beztrestně.“
„Adriane, ale byli tři. No, dobře, když nepočítám Edwarda, toho bych zmákla sama, ale ti dva vypadali, jako že tráví každou volnou chvilku v posilovně.“
„No, vidíš, člověk nemusí mít svaly, aby uměl dobře bojovat. Mám černý pásek v karate a taky jsem pár let dělal jiu-jitsu a taekwondo. Podle otce se člověk musí umět o sebe postarat.“
Spadla mi čelist.
„Tys je zvládl všechny?“
„No, jak říkáš, tvůj bratranec, to bylo skoro směšné a ti dva mi nedali o moc víc práce.“ Zase jen letmé pokrčení ramen. Lehký pohyb, naprosto přirozený, jako by ho několik let cvičil před zrcadlem, aby do něho dostal všechnu tu eleganci a nenucenost.
„Díky.“ Pípla jsem a snažila se v hlavě srovnat vše, co jsem za tenhle šílený večer zažila. Uf, šlo to ztěžka.
„To je přeci přirozené, bránit čest ženy.“ Prohodil a dál upřeně sledoval silnici před sebou.
Proč mi jen připadalo, že to dělá jen kvůli tomu, aby se vyhnul rozhovoru se mnou? Copak jenom pan dokonalý skrývá? Červík zvědavosti začal hlodat někde hluboko uvnitř mne.
„Adriane?“ Zmáčkla jsem knoflík ovládání polohování sedadla. Přišlo mi divné, mluvit s ním a u toho ležet. No, popravdě, spíš jsme ještě nebyli v té fázi vztahu, kdy to normální je.
„Hmm?“ Brouknul, a pak po mne rychle střelil pohledem.
Konečně jsem zase seděla a nepřipadala si tak pitomně a zranitelně.
„Proč tě Ed nazval aristokratickým… “ Zachrchlala jsem si do pěsti, protože se mi nechtělo opakovat před ním ten dovětek. Před každým druhým klidně, ale před ním, to bylo jako mluvit sprostě v kostele. Prostě se to nedělá.
„Asi proto, že mám… jak se to říká? Modrou krev?“ Zase se usmál, ale ne na mne, jen na ubíhající silnici.
„Takže, co jsi?“
„Dejme tomu, že jednou budu velmi významným člověkem pro určité společenství osob.“
Fajn, tak to jsem se toho dozvěděla. Byla jsem na tom stejně jako před chvílí, totálně zmatená.
„Jak to myslíš?“
„Jsem něco jako korunní princ.“
„Korunní princ?“ Zůstala jsem s otevřenou pusou zírat na jeho dokonalý profil, slabě modře a zeleně osvětlený, od číselníků na palubní desce.
„Abby, já ti k tomu opravdu nemůžu říct víc. Vlastně ani nevím, kde se to dozvěděl Edward, pokud to neplácl jen tak. Víš, jak utekl dalajláma z Tibetu? Tak naše rodina je v podobné situaci.“
„Aha, utekli jste kvůli politickému převratu?“ Tak to jsem znala z Afriky. Sice jsme byli na severu, kde bylo bezpečno, ale jih byl ve válce a v některých zemích se co měsíc krvavě sesazovaly vlády, aby byly dosazeny nové.
„Tak nějak.“ Přikývl, ale dál to nerozebíral. V podstatě mi výrazem naznačil, že už se stejně nic nedovím.
„Řekneš mi k tomu něco víc?“ Zeptala jsem se na rovinu.
Chvíli bylo ticho a pak jen pokýval hlavou. „Jednou, jednou ti k tomu řeknu víc. Slibuji, že ti to jednou vysvětlím.“
No, tak to mi pro dnešek asi muselo stačit. Toliko k tomu, abych se o něm dozvěděla víc. Byl tajemnější než tajemný hrad v Karpatech. Tajemný, ale taky zatraceně hezký.
„Tak už jsme tu.“ Zatočil na štěrkovou příjezdovou cestu a zastavil před vraty do garáže.
„Jak jsi vlastně věděl, kde bydlím?“ Otočila jsem se na něho.
„Jezdím kolem vašeho domu každé ráno. Náš odsud není moc daleko.“
„Počkej, to vaše rodina koupila dům po tom starém podivínovi?“ Tenhle dům byl překrásným starým prvkem a zpestřením zdejší nudně honosné čtvrti. Vypadal sice jako zchátralý, břečťanem porostlý hrad, ale já o něm snila už jako malá. Představovala jsem si, že v něm bydlí zlý černokněžník a vězní v chladném sklepení nebohou princeznu.
„Hmm, je to nádherná ukázka staré zástavby. Z venku sice bude potřebovat pár úprav, ale interiér je až podivuhodně zachovalý. Do toho domu jsem se zamiloval. Je překrásný.“
„To teda jo.“ Vzdychla jsem.
„Tak tě někdy provedu, jestli chceš.“
„To bys byl strašně hodný. Slyšela jsem, že ho chtěli zbourat a postavit na tom místě něco proskleného a moderního.“
„No, to bylo byla neodpustitelná chyba. Kdybys viděla tu překrásnou zahradu a všechny ty s láskou opečovávané detaily.“
„Nejsi ty architekt?“ Usmála jsem se.
„Ne, ale až to uvidíš.“
Mluvil o tom domě s takovou láskou, jako by se tam narodil.
„Adriane, ještě jednu věc jsem s tebou chtěla probrat.“ Sklopila jsem oči, o tomhle se mi teď diskutovat nechtělo, ale cítila jsem, že si v tom musíme udělat jasno. A čím dřív, tím líp.
„Jen spusť.“ Vypnul motor a tím mi naznačil, že máme času, kolik jen budu chtít.
„No, nechtěl bys jít dál? Hodila bych na sebe něco teplejšího.“
„Dnes ne, Abby. Nevypadalo by to dobře. Nemohu tě hned první večer doprovodit až dovnitř.“
„Ok, takže stručně.“ Tím trapně upejpavým a naprosto se do tohoto století nehodícím přístupem, mě naštval.
„Co měl znamenat ten polibek?“ Vyprskla jsem na něho naštvaně.
„Vím, že je to neodpustitelné, Abby a moc se ti omlouvám, ale nenapadlo mě v tu chvíli nic rozumnějšího. Žádný jiný způsob, jak tě dostat do auta… do bezpečí. Zdá se, že to fungovalo.“
„Jo, fungovalo to docela dobře, ale já se nezlobím, kvůli tomu polibku, popravdě, bylo to nádherné.“ Sklopila jsem pohled k zemi.
„A kvůli čemu se na mě tedy zlobíš?“ Jeho hlas mi zazněl pouhým šeptem přímo do ucha. Zvedla jsem hlavu a setkala se s jeho tmavýma očima. Seděl nakloněný ke mně, takže byl teď nesnesitelně blízko.
„Já… já.“ Vykoktala jsem ze sebe.
Pobaveně nahnul hlavu ke straně a s dech beroucím úsměvem se sklonil až těsně ke mně.
„TY?“ Zašeptal otázkou a jeho sladký dech mi ovanul tvář. V ústech se mi začaly dělat sliny, jako bych cítila na špičce jazyka cukrovou vatu.
Přivřel oči a jeho rty zlehka přejely po mém spánku směrem nahoru. Byl to jenom dotyk, ale mně vstaly všechny chloupky po těle.
Zachvěla jsem se a instinktivně sevřela dlaně do pěstí. Vnímala jsem tu neuvěřitelnou slabost ve svalech. Motala se mi hlava a já se cítila, jako bych právě slezla z kolotoče. Co to se mnou jenom prováděl?
„Musíme si na sebe nejdříve zvyknout, Abby.“ Šeptnul velmi potichu do pokožky na tváři a pak mě políbil.
Sice jsem vůbec nechápala, jak to myslí, ale právě v tuto chvíli mi to bylo úplně jedno.
Položila jsem mu ruce kolem krku a přitáhla si ho blíž k sobě.
„Abby.“ Vydechl a jeho štíhlé prsty mi vjely do vlasů. Dlouho mne líbal velmi cudně, než jsem mezi rty ucítila špičku jeho jazyka, důrazně se dožadující vstupu. Přijala jsem ho vděčně a pokorně, jako by spolu s ním do mne vstupoval nepopsatelný klid. V jeho přítomnosti, v jeho dokonale pevném a poněkud chladném objetí, jsem se cítila neskutečně.
Odtáhl se právě v tu chvíli, kdy se mé srdce zrychlilo natolik, že mi málem krkem vyskočilo z hrudi. Zadýchaně jsem se opřela o sedadlo a na chvilku zavřela oči.
„Děkuji.“ Usmál se a já se musela usmát taky.
„Doprovodím tě teď ke dveřím, měla by ses co nejdříve dostat do postele s velkým hrnkem horkého čaje.“
„Neboj, postarám se o sebe.“ Broukla jsem.
„Já vím.“ Špičkami svých štíhlých prstů mi zastrčil neposedný pramínek vlasů, uvolněný ze složitého účesu, za ucho.
„Dávej na sebe pozor, Abby. Jsi pro mě důležitější, než si myslíš.“
Zase jsem nechápala o čem mluví. No, na to si asi budu muset v jeho přítomnosti zvyknout.
Otevřel dveře a už stál u těch mých, aby mi pomohl ven z auta. Náš dům byl prazvláštně tichý a smutně prázdný, temný. Většinou to tak nebývalo.
Chytil mne kolem pasu a dovedl mne až ke vstupním dveřím.
Otevřela jsem a vyťukala kód na domácím alarmu. Pohybové čidlo rozsvítilo v chodbě a já se otočila zpátky na něho.
„Tak jsem doma, šlechetný princi.“ Pokrčila jsem rameny a usmála se.
„Splnil jsem své poslání a přes veškeré příkoří vás bezpečně dopravil až domů. Nyní se mohu klidně odebrat ke spánku.“ Kývl a zasmál se taky.
„Nakonec to byl docela hezký večer, teda až na pár okamžiků, které radši vymažeme.“
„Byl to překrásný večer,“ souhlasil. „Takže zítra po obědě?“ Ujistil se ještě.
„Budu čekat.“ Natáhla jsem se na špičky a vlepila mu letmý polibek na bradu. Výš jsem díky své skromné výšce nedosáhla.
„Dobrou noc, Abby.“ Otočil se a zmizel ve tmě.
„Dobrou.“ Zašeptala jsem, ještě než jsem za ním zavřela dveře.

Opřela jsem o ně zády a chvíli jen tak prázdně civěla do stropu. Z venku se ozval hluk motoru a skřípění štěrku. Odjížděl, ale jako by něco z něho zůstávalo se mnou. Popravdě, cítila jsem se zmatená. Chvílemi se mi z něho vzrušením klepala kolena a chvílemi mě nepředstavitelně štval. Ajaj, že by láska? To ne, nechci se zamilovat, nebo chci? Mám vůbec ještě na vybranou?
Nahlas jsem vzdychla a rozhodla se, nechat přemýšlení o Adrianovi na zítřek. Asi půl hodiny jsem ještě postávala před zrcadlem a střídavě se mi chtělo plakat a smát. Vypadala jsem přesně podle toho, čím jsem si dnes večer prošla. Účes byl uvolněný a na některých místech mi z něho vypadávaly volné prameny. Make-up vzal za své asi už dávno a šaty měly na svém spodním okraji šmouhy od trávy a bláta. Vypadala jsem jako nevěsta z pekla. Bezva, můj první večer s ním, naše první políbení a já vypadám, jako kdybych celou noc pařila s celým fotbalovým týmem.
Rozepnula jsem zip na boku šatů a shodila ramínka z ramen. Šaty se vzdaly poměrně snadno a se zašustěním se snesly na podlahu, kde vytvořily nevzhlednou kupičku bílého saténu a nadýchaného tylu.
Vytahala jsem sponky z vlasů a prohrábla je prsty. Díky laku byly tvrdé a nepoddajné. Zatřepala jsem hlavou a ony se mi v silných pramenech svíjely kolem hlavy jako hadi.
„Bezva.“ Cítila jsem se pod psa a vypadala jako kříženec ufona a bájné Medúsy. Bylo chvilku po půlnoci a já byla unavená, ospalá, vymrzlá a celá rozlámaná. Tak jestli tohle neodležím s horečkou, bude to zázrak.
Stála jsem pod horkou sprchou, dokud jsem si nebyla jistá, že každičký sval v těle je prohřátý. Natáhla jsem na sebe tepláky a tričko s dlouhým rukávem, teplé ponožky vkusně doplnily můj spací úbor. Mihla jsem se kolem zrcadla.
„Vždycky upravená a sexy.“ Zasmála jsem se sama sobě a vlezla pod peřinu. Netrvalo ani pět minut, než jsem usnula.

„Abigail, vstávej.“ Matka mi zapištěla do ucha a já se neohrabaně otočila na druhou stranu.
„Ještě chvilku.“ Zahuhňala jsem do polštáře a bojovala s nutkáním se po ní ohnat paží.
„Abigail, máš tu návštěvu. Alespoň jsi mi mohla napsat vzkaz, že sis ho pozvala. Byla bych připravená a nepobíhala po domě v županu.“
Konečně mi došlo o čem ten otravně pištivý hlásek mluví.
„Adrian.“ Posadila jsem se na posteli a zmateně se rozhlížela po pokoji.
„Kolik je hodin?“
„Budou dvě. Říkal, že jste byli domluvení, že tě po obědě vyzvedne.“ Matka se zamračila.
Jasně, to bylo něco na ni, někdo ji viděl neupravenou a bez tlusté vrstvy make-upu, nevkusně naplácané po tváři. Milně si myslela, že to skryje její vrásky.
„Jo, jasně, promiň. To už je tolik?“ Hrabala jsem se z pod duchny a přemýšlela, co mám dělat.
Původně jsem si myslela, že budu stát tak hodinu před zrcadlem, učešu se a namaluju a vyberu nějaké hezké oblečení. Jenže hodinu jsem neměla, Adrian stál u nás v obýváku a čekal na mě.
„Řekni mu, že jsem hned dole, jo? Že hned přijdu.“ Tlačila jsem matku ze dveří.
S kartáčkem v puse jsem hledala něco na sebe. Vlněné ponožky se změnily na froté sportovní a místo tepláků jsem si navlékla černé rifle. Ještě bílé tričko, bledě modrou mikinu s kapucí a černou zateplenou vestu. Na víc parády nebyl čas. Vlasy jsem prohrábla rukou a stáhla do ohonu. Včera jsem je dvakrát vydrhla šampónem a s ještě vlhkými loknami ulehla do postele. Nebylo možné je dnes nechat rozpuštěné, trčely mi všude kolem hlavy, jako po zásahu elektrickým proudem.
Seběhla jsem po schodech a málem vrazila do otce, který právě vycházel v županu z kuchyně. Usmíval se a zřejmě mu to nevadilo, tak jako matce, že ho Adrian takhle viděl.
„Mladíku, musím se přiznat, že jste nás vytáhl všechny z postele. Včera jsme s vaším otcem diskutovali dlouho do noci. Je to moc milý člověk. Slíbil, že projde naše investice. Jsem velmi rád, že se našich skromných úspor ujme odborník, jakým je váš otec.“
V ruce držel sklenku pomerančového džusu a podával ji Adrianovi. Ten ji s tichým díky přijal a zdvořile usrknul, pak ji odložil na odkládací stolek. Vrazila jsem do pokoje a on se usmál.
„Dobré odpoledne, Abby.“
Zlomek vteřiny jsem zůstala jako přimražená a přemýšlela, jestli se nemám vrátit nahoru a tu hodinovou zkrášlovací proceduru přece jen podstoupit. Takhle v denní světle vypadal překrásně. Jeho tmavé vlasy házely měkké, měděné odlesky a jeho téměř černé oči se usmívaly z výrazného bledého obličeje. Takhle nějak musí vypadat andělé.
Na sobě měl zdánlivě obnošené rifle, které jistě stály víc, než celý můj šatník a béžový hrubě pletený svetr s výstřihem do V, pod kterým vykukovalo bílé tričko. Černé kožené boty s tlustou podrážkou celý outfit vkusně doplňovaly. Musela jsem se zkontrolovat, abych nezůstala stát s otevřenou pusou, asi by se to moc nehodilo.
„Moc ti to sluší.“ Pokynul směrem ke mně a sjel mě významně pohledem od hlavy až k patě.
Měla jsem sto chutí se na patě obrátit a utéct. Ale co, každý nemůže vypadat jako vystřižený z módního časopisu, obzvláště pak po tak těžké noci.
„Dík.“ Nahodila jsem trošku nevěřícný pohled. Říká to proto, že to myslí vážně, nebo proto, že je to slušné?
„Půjdeme?“ Zeptal se.
„Jo, jasně, klidně.“ Přitakala jsem a mávla na tatínka. „Vrátím se večer.“
Jen se usmál a pak se rozloučil s Adrianem. Čekala jsem na něho přede dveřmi. Byl překrásný podzimní den a sluníčko svítilo jako o život, babí léto bylo asi na svém vrcholu.
Zaznamenala jsem za sebou pohyb. Stál tam a šklebil se do sluníčka. Okamžitě si nasazoval sluneční brýle s velmi tmavými skly.
„Tak, kam tedy máme namířeno?“ Zeptala jsem se nejistě, když mě vedl k černé dvoumístné korvetě se stahovací střechou.
„Říkal jsem si, že bych ti rád ukázal dům na venkově. Představil tě matce.“ Otevřel mi dveře spolujezdce.
„Matce? Není to… není to brzy?“ Zazmatkovala jsem.
„Já tvé rodiče už znám, oba. Nebylo by fér, abych ti představil matku?“
„No jo, jasně.“ Nasedla jsem a on za mnou zavřel. Interiér byl celý vyvedený v červené kůži a člověk se skoro bál čehokoliv dotknout.
„Nyní je tam nádherně a jsou to slabé dvě hodiny cesty. Myslím, že se ti tam bude líbit.“
Chytil mne za ruku a povzbudivě mi ji pohladil.
„To spolu teď chodíme?“ Fajn, občas mi to pomaleji zapaluje.
Zasmál se zvonivě a šťastně, byl to skoro dětský smích. „Řekl bych, že ano. Pokud nejsi proti.“
Pouhá vzpomínka na jeho včerejší něžnosti mnou otřásla. Opravdu jsem mu nechtěla říct, že ne. Popravdě, měla jsem chuť se na něho vrhnout a líbat ho až do večera.
Cesta opravdu trvala necelé dvě hodinky, ale zapomněl mi říct, že takovou rychlostí. Většinu cesty jsem strávila zkroucená a svírající bezpečnostní pás, nebo držadlo dveří.
Pro ty, kdo viděli francouzskou komedii Taxi, taxi, ví o čem mluvím, když řeknu, že po té, co smykem zaparkoval před vchodem do domu, jsem potřebovala pytlík, který obvykle mívají v letadlech. On se zjevně bavil velice dobře, soudě podle jeho šťastného výrazu. Já byla asi zelená jako sedma a přemlouvala svůj žaludek, aby ještě chviličku vydržel. Jestli se pozvracím, ukončím náš vztah ještě dřív, než vlastně začal.
„A jsme tu.“ Prokřupal klouby na rukou a pak vystoupil. Otevřel mi dveře a pomohl mi na nohy.
„Není ti nic?“ Jeho otázka mě dojala téměř k slzám. Měla jsem strašnou chuť se na něho vrhnout a začít ho škrtit, i když byl o tolik větší.
„Nesnášíš rychlou jízdu?“ Napadlo ho konečně.
Předklonila jsem se a zapřela dlaně o kolena. Když se vám chce omdlít, je dobré se sehnout.
„Abby, omlouvám se, měl jsem se tě nejdřív zeptat.“
„Jo, to měl.“ Opřela jsem se o kufr auta a děkovala bohu, že jsem nestihla snídani. Chvíli jsem se dávila na prázdno a pak se unaveně sesunula podél auta do sedu.
„Abby.“ Okamžitě byl u mě a opatrně mě bral do náručí. „Promiň mi, prosím. Moc mě to mrzí.“
Zavřela jsem oči a cítila se děsně trapně. Přitiskla jsem se k němu. Jedno rande lepší než druhé, zdá se.
Nesl mě do domu, tedy pokud se tohle honosné sídlo dalo nazvat domem. Spíše mi připomínalo menší zámeček někde v jižní Francii. Sněhově bílá fasáda díky slunečním paprskům otravně štípala do očí. Dvoupatrové sídlo se dělilo na dvě křídla a přesně veprostřed se do dokonalého lomeného tvaru zakusovalo honosné mohutné kamenné schodiště. Vystoupal se mnou v náručí několik schodů a prošel otevřenými dveřmi.
„Adriane. Co se stalo?“ Něžný, hluboký a sametový ženský hlas mne objal jako hřejivá deka.
„Nesnáší rychlou jízdu. Nevěděl jsem to, vypadala jako že je v pořádku.“ Sevřel mě těsněji.
„No, to si tedy vybrala toho pravého s kým jet, jestli špatně snáší rychlost.“ V jejím hlase byl slyšet úsměv.
„Polož ji na pohovku, já donesu bylinkový čaj, ten jí pomůže.“
Vešli jsme do nějakého pokoje, bylo tu šero. Položil mě na prostorné sofa a klekl si ke mně.
Jeho chladná dlaň se dotkla mého opoceného čela. Snažila jsem se dýchat zhluboka, vzduch tu voněl sušenými květinami, hlavně levandulí a mateřídouškou.
Když už jsem věřila svým útrobám, pomalu a nejistě jsem otevřela oči. Jeho tvář byla velmi smutná, zvrásněná obavami a výčitkami.
„Jak je ti, Abby, já… ani nevíš… tak moc se omlouvám… já.“
„Nech ji vydechnout, synku, nebo tě praští. Tedy já bych to udělala, kdybys mi provedl to, co jsi provedl jí.“ Do salónku vešla velmi krásná žena. Měla dlouhé rozpuštěné černé vlasy, stejného odstínu jako Adrian. Splývaly jí až k pasu. Na sobě měla volnou hedvábnou tuniku, sahající až na zem. Ještě kytku za ucho a člověk si ji mohl splést s květinovým dítětem ze šedesátých let. Byla velmi krásná a velmi mladá, pokud je Adrian jejím synem, musela ho mít tak v šestnácti.
„Sedni si a tohle vypij, pomůže ti to.“ Přisedla si ke mně a podepřela mi hlavu, hrnek mi přidržujíc u úst.
„Fuj.“ Zaškaredila jsem se. Kdo někdy měl to neuvěřitelné štěstí, aby ochutnal hořký bylinkový čaj, bude vědět, jak příšerná chuť to byla.
„Jen se napij. Uvidíš, bude ti potom dobře.“ Vnutila mi další doušek.
Podruhé už se čaj nezdál být tak špatný. Nevolnost ustoupila jako mávnutím kouzelného proutku a já se cítila ve více než povznesené náladě.
Paní domu postavila prázdný šálek na stolek a posadila se na pohovku stojící naproti té, na kterou mě položil Adrian. Ten konečně vstal a sedl si na místo své matky, vedle mne.
„Abby, dovol mi, abych ti představil svou matku. Mami, tohle je Abby, má přítelkyně.“
„Těší mě.“ Dostala jsem ze sebe a začala se smát tomu, jak se mi pletl jazyk.
„Mohu se zeptat, co bylo v té čajové směsi, paní?“
„Prosím, říkej mi Liz, tak jako všichni. Vítej v mém domě, Abby. Uvolni se, v tom čaji bylo pár bylinek pro relaxaci.“
Tak proto jsem se cítila volně, jako bych mohla létat.
„Matka je amatérská babka bylinkářka.“ Usmál se Adrian.
„Iane, nezlob. Víš, že má záliba pomohla už mnoha lidem.“
„Iane?“ Otočila jsem se na Adriana.
„No, jmenuji se po dědečkovi z otcovi strany a matka se s tím jménem nemohla smířit, tak si vymyslela vlastní zkratku.“ Na tváři se mu usadil pokojný výraz.
„Líbí se mi to.“ Špitla jsem. „Mohla bych ti také tak říkat?“
„No, jsem na to vlastně zvyklý víc, než na své plné jméno.“
Liz se usmála tak, až to prozářilo potemnělou místnost. „Myslím, že si spolu budeme rozumět, Abby. Kdyby tě zlobil, klidně přijď žalovat a já už ho srovnám.“ Vstala a prošla kolem nás.
„Půjdu si teď na chvilku odpočinout.“ Políbila Adriana do vlasů a mě to mateřské gesto plné lásky přišlo v tu chvíli děsně dojemné.
Provázela jsem ji pohledem, než zatočila za roh a zmizela v chodbě.
„Je úžasná.“ Vzdychla jsem a opřela se dozadu.
„Ano, to je. Má matka je skvělá, spíš nejlepší přítelkyně, než tvrdá autorita. O to se vždy staral otec, aby mi vytyčoval hranice.“ Spojil ruce za hlavou a také se opřel.
„Včera ale nevypadal nijak zvlášť tvrdě. Je to velmi sympatický muž.“ Musela jsem přiznat s rozpaky.
„Nikdy nevypadá. Počkej, až ho poznáš. Někdy se divým, že to s ním má matka vydržela.“
„Kde se vaši poznali? Opravdu nevypadají, že by toho měli mnoho společného.“
Popravdě upnutý finančník a ta bledá dlouhovlasá hippie víla, neuměla jsem si představit dva rozdílnější lidi.
„Nemají. Byl to dohodnutý sňatek. Vlastně byli zasnoubeni ještě jako děti. Takhle se to běžně u nás dělá, alespoň ve vládnoucí rodině.“
„Počkej, oni se brali a ani se nemilovali?“ Ta myšlenka mě děsila. Dospívat s tím, že můj muž je mi už dán a nemám právo volby se sama rozhodnout o svém vlastním životě.
„Víš, já myslím, že to ani dvakrát neřešili. Prostě to tak bylo, tak se tomu podrobili.“
„Bez námitek? Jen tak?“ Můj hlas zazněl trochu hlasitěji, než jsem chtěla.
Adrian se rozesmál. „Ano, taková je tradice.“
„A ty?“ Vyděšeně jsem se na něho otočila.
„Já?“ Zeptal se roztomile rozpačitě.
„Jo, ty. Taky už máš svou nevěstu?“ Sklopila jsem oči k zemi a najednou mi bylo líto, že jsem se na to vůbec zeptala. Pokud je odpověď kladná, chci to vůbec vědět?
Zadíval se na mě a pevně zachytil mé ruce ve svých. Jeho černé oči těkaly upřeně po mém obličeji.
„Pevně v to doufám, Abby.“
Zamračila jsem se, než mi došlo, jak to vlastně asi myslí.
„Co?“ Vypadlo ze mě vystrašeně.
„Vím, že je na to velmi brzy, ale musím ti říct, že jsem se do tebe zamiloval na první pohled. Když jsem včera od vás odjížděl, cítil jsem se jako bych sebou odvážel kousek tebe. Ten kousek mám pevně vražený ve svém srdci, už ho nic nedokáže vyrvat.“
„Adriane.“ Zašeptala jsem vyděšeně a stáhla své ruce z těch jeho. V dnešní době volných vztahů, jsem dostala druhý den známosti vyznání, které by se hodilo jako předmluva k tomu vážnému ‚Vezmeš si mě?‘, otřásla jsem se, při pouhé představě.
„Abby, já dostal možnost najít si partnerku sám. Mám to nevýslovné štěstí a potkal jsem tebe, ale pokud nesdílíš můj názor, co se týče našeho vztahu, stačí říct.“ Nadechoval se k další větě.

V tu chvíli jsem nechtěla poslouchat další vážná slova. Díky bylinkovému čaji jsem stěží odolávala nesmyslné touze se svléknout a tančit v deště nahá. Sakra, vždyť ani neprší, co jen v tom čaji bylo.
„Iane, dost.“ Vyhrkla jsem ze sebe. „Nejsi mi lhostejný, to rozhodně ne, protože když jsi mě políbil, cítila jsem to až do morku kostí. Jsi úžasný, nikdy jsem nepotkala muže jako jsi ty, ale prosím, nemluvme teď o ničem vážném.“ Nechtě jsem se sesunula do lehu a dlaněmi si zakryla oči.
„Do háje, co do toho tvoje matka dává?“ Nepoznávala jsem vlastní hlas.
„No, podezřívám ji z toho nejhoršího. Marihuanu nebo houbičky.“ Usmál se. „Nebudu mluvit o vážných věcech, když nechceš.“
Bože, pomoz mi, já se začala smát. Naprosto stupidní, dětinský, pubertální smích.
„Asi to trochu přehnala s dávkou, to víš, my už jsme z poloviny imunní a taky to na nás tolik nepůsobí.“
Nevěřícně si mě měřil. „Protože jsme muži, jsme větší a silnější a taky to do nás cpe od narození.“
Další záchvat smíchu následoval hned po tom prvním.
„No, myslím, že se z toho potřebuješ vyspat.“ Prohlásil po patnácti minutách nezdařených pokusů o to, mě alespoň trošičku uklidnit.
„Zavolám tvému otci, že tu dnes zůstaneš a domů tě odvezu zítra.“

Za paže mě vytáhl na nohy a k mému překvapení a dalšímu výbuchu smíchu, si mě přehodil přes rameno.
„Adriane, co blázníš. Pusť mě dolů, prosím.“ Bušila jsem pěstmi do jeho tvrdých, vypracovaných zad.
„Klid, uložím tě a až se z toho vyspíš, bude ti líp.“

Vyšli jsem na chodbu. Celá byla světlá a obložená šedým nablýskaným mramorem. Prostředkem vysoké haly stoupalo mohutné mramorové schodiště, pokryté rudým běhounem. S rudou koberce ladily i květiny ve dvou ohromných křišťálových vázách, postavených na malých podstavcích po obou stranách schodiště. Červená a světlá šedá mramoru byly vkusně doplněny zlatou. Nic přeplácaného, ale hodně honosného. Tahle hala byla zřejmě koncipovaná k tomu, aby příchozí ohromila a taky to dělala.
Stoupal se mnou prostředkem schodiště pomalu a opatrně, aby neztratil rovnováhu a neskutálel se dolů.
„Abby, prosím, nemel sebou.“ Zastavil se až nahoře a provokativně si mě nadhodil. Nebýt v tak dobré náladě, asi bych na něj byla za jeho chování pěkně naštvaná.
„Kam mě to neseš, sundej mě.“ Prošel tmavou chodbou kamsi do hloubi domu a zastavil se přede dveřmi z tmavého mořeného dřeva.
Vešli jsme do ohromného pokoje. Stěny v barvě světlé kávy krásně ladily s tmavě hnědým starožitným nábytkem a kobercem v odstínu jen o pár odstínů tmavším než zdi. Pokoji vévodila ohromná masivní dřevěná postel, postavená na vyvýšeném stupínku, který její mohutnost ještě víc zdůrazňoval.
„Teda.“ Hekla jsem, když se zastavil uprostřed místnosti a opatrně mě postavil na nohy.
„Můj pokoj.“ Pokynul rukou po pokoji a já se zatočila, abych si ho celý prohlédla. Mezi dvěma ohromnými okny stála veliká knihovna nacpaná starými spisy vázanými v kůži. Byly tu dvě veliké šatní skříně, psací stolek s krásně zdobenou židlí a dvě komody, toť veškerý výčet nábytku. Mrknutím oka, byste mohli přísahat, že jste se propadli tak o dvě stě let zpět, nebýt stříbrného notebooku na psacím stolku a velké plazmovky na zdi proti posteli.
„Hezký.“ Přiznala jsem, i když mi to tu připadalo až moc chlapsky strohé. Jako by tu ve skutečnosti nikdo nebydlel.
„To si ještě neviděla můj pokoj v novém domě ve městě. To budeš teprve koukat.“ Oči se mu rozzářily očekáváním.
Nemohla jsem si pomoci a vzpomněla si na tu růžovou hrůzu, která na mě čekala po návratu domů. Jak by asi reagoval Adrian, kdyby to viděl, zvyklý na vkusnou, strohou a velmi drahou eleganci, pod návalem růžové načechrané nechutnosti.
Začala jsem se smát a než mě stačil zachytit, sekla jsem sebou a tvrdě přistála na zadku.
„Teda Abby, ty vypadáš.“ Jeho chápavý úsměv mě zahřál u srdíčka. Neodsuzoval mě. No, vlastně ani neměl za co, to jeho matka mi dala vypít ten čaj.
„Tak pojď.“ Sehnul se ke mně a opatrně mě vyzvedl do náručí.
„Radši se ještě půjdu ujistit, co v tom bylo, protože takhle sjetý po něm snad ještě nikdo nebyl. Alespoň co já si pamatuji.“ Usmál se, když mě ukládal do ohromné dřevěné postele. Zaplula jsem mezi tmavě hnědé hedvábné povlaky. Jemné hedvábí bylo tak příjemně hebké a mazlivě mi přejíždělo po kůži.
Zul mi boty, svlékl vestu a mikinu, a pak zatáhl tmavě béžové závěsy ze sametu, volně visící dolů z honosných nebes stejné barvy.
Najednou jsem se ocitla v příjemném přítmí a schoulila se do náručí načechraných péřových polštářů. Zabořila jsem nos do jednoho z nich a z plných plic natáhla jeho sladkou vůni. Celá postel voněla přesně jako on, nebylo nic hezčího, co by mě ukonejšilo a ukolébalo ke spánku.

Protáhla jsem se a ospale zívla. Zamrkala jsem do tmy a notnou dobu přemýšlela, kdeže to jsem a co tam vlastně dělám.
Odhrnula jsem přikrývky a vyhrabala se na kolena. Zvědavě jsem vrazila hlavu mezi závěsy a zadívala se do okna. Měsíc svítil v úplňku a osvětloval tak celý pokoj studeným světlem, které dělalo vše stříbrným a poněkud tajemným.
„Už jsi vzhůru?“ Do stříbrného šera se ozval sotva znatelný šepot a já se lekla tak, až jsem vypískla.
Postava, až doteď odpočívající na pohodlné čalouněné židli s područkami, vstala jedním ladným pohybem.
„Adriane?“ Zeptala jsem se. Dech jsem měla rychlý a přerývaný z úleku.
„Jsem to já.“ V jeho hlase byl slyšet náznak smíchu. Bezva, skvěle se bavil a to na můj účet.
Postava pomalu přešla až k nočnímu stolku vedle postele, a pak se se znatelným cvaknutím rozsvítila malá lampička.
Zamžourala jsem do šera před sebou. Adrian roztáhl závěsy a podal mi dvorně ruku, aby mi pomohl na nohy.
„Jak je ti? Vyspala jsi se z toho? Volal jsem tvému otci, že tě přivezu až zítra, protože se ti z rychlé jízdy udělalo zle. Smál se a říkal, že to jsi celá ty. Není v tom prý sebemenší problém.“ Jeho tvář se náhle rozsvítila překrásným upřímným úsměvem.
„Kolik je hodin?“ Cítila jsem se malinko zmatená. Pamatovala jsem si naprosto všechno, ale všechny vzpomínky byly potaženy mírně bělavou pavučinou.
„Bude půlnoc, Abby.“
Až teď jsem si všimla, že se převlékl. Nyní měl na sobě černé rifle a tmavě šedý, vytahaný nátělník s dlouhým rukávem. Tak nějak to nešlo k jeho stále upravenému a uhlazenému vzhledu.
„Matka ti posílá nějaké oblečení, aby ses mohla převléknout. Za těmito dveřmi mám koupelnu. Teď se vzdálím a přijdu pro tebe tak za půl hodiny.“ Pohledem se ptal, jestli mi dal dostatek času k tomu, abych se vysprchovala a převlékla do čistého.
„Jistě, to bude naprosto v pohodě.“ Mrkla jsem na hromádku čistého šatstva a musela se usmát. Džíny byly v pohodě, sice byly šité trochu víc do zvonu, než jsem byla zvyklá, ale stále to šlo. Zato bílá bavlněná halenka s nezměrnou řadou malinkatých modrofialových fialek, vyšitých kolem výstřihu a nabíraných raglánových rukávků, mi trochu naháněla hrůzu. No co, jestli Adrian v tomhle viděl svou matku od dětství, jistě mu nepřijde nic zvláštního na tom, že si ji teď obléknu já.
Adrian se usmál a odešel. Trochu nejistě jsem sebrala věci do náruče a přešla setmělý pokoj ke dveřím, které mi ukázal.
Koupelna byla naprosto dokonalá. Skvěle barevně sladěná k pokoji a jeho zařízení. Celá vyvedená v béžověhnědém mramoru se zlatými doplňky.
Odložila jsem obsah náruče na pultík umyvadla a sebrala z vkusně zapuštěné dřevěné skříňky čistý ručník a osušku. Chvíli jsem váhala se svlékáním a nakonec jsem přeci jen otočila klíčem v zámku, než první kousek mého oblečení spadl na leštěnou mramorovou podlahu.
Sprcha byla přesně tím, co mé tělo potřebovalo. Sice jsem nepozřela žádný alkohol, ale tak trochu jsem se cítila jako po opici, rozlámaná a celá bolavá.
Ostré kapky horké vody mi dopadaly na kůži a klouzaly po ní, pomáhajíc mi přijít k sobě. Proč jsem si jen od počátku našeho vztahu připadala jako ve snu? Jako v krásném snu, ze kterého se nemůžu probudit. Ale i kdyby tu byla ta možnost, opravdu bych chtěla? Chtěla bych ukončit tenhle zvláštní vztah? Nevím. Do háje, já opravdu nevím.
Zatřepala jsem hlavou a hmátla po opojné hebkosti jemné froté osušky. Vždycky mě udivovalo, jak je právě na tomhle materiálu poznat kvalita. Ručníky, které jsme měli běžně k dispozici v Africe byly nepříjemně drápavé a skoro průhledné. Naproti tomu hebká látka těchto osušek přímo hladila po těle.
Natáhla jsem si čisté spodní prádlo a ponožky a nasoukala se do hippie riflí. Adrianova matka má zřejmě postavu skoro jako já, jen je o pár centimetrů větší. Musela jsem si tedy ohrnout nohavice. Když jsem si oblékla halenku, radši jsem hned sáhla po své podprsence. Hebká bavlna byla skoro průhledná a i když byla na těle neodolatelně příjemná, nemohla bych takhle vyjít ven z koupelny.
Nakonec jsem na nohy natáhla ještě své černé tenisky a s hrůzou zjistila, že už bude skoro půl jedné. Adrian měl naprosto skvělý odhad, co se týče času, který budu potřebovat k tomu, abych se hodila do gala. Chvíli jsem na sebe civěla do velikého nástěnného zrcadla a namohla uvěřit tomu, že ona žena jsem já. Vlasy mi usychaly přirozeně a tudíž se kroutily do volných vlnek. Volná bílá halenka a světle modré rifle, jako vystřižené z fotografií z let šedesátých, se ke mně až podivuhodně hodily. Cítila jsem se zvláštně, jako bych to byla já, ale zároveň nebyla. Tajemná cizinka se na mě usmívala a naznačovala, že už bychom měly jít.
Klíč v zámku cvaknul a já se pomalu vydala do temna a prázdnoty Adrianovy ložnice. U dveří jsem nahmatala vypínač a rozsvítila hlavní světlo. Pokoj byl o mnoho větší, než jsem si ho pamatovala. Nyní už se mi nejevil jako nezabydlený, ale stejně byl na můj vkus moc strohý.
Dveře do chodby se otevřely.
„No tedy, tobě to opravdu sluší, Abby.“ Adrian se uctivě sehnul k mírné a ladné úkloně, aby dodal svým slovům na vážnosti.
„Můžeme?“ Pokynul rukou směrem na chodbu.
„Můžeme kam?“ Zeptala jsem se překvapeně a ještě jednou se podívala na své hodinky. Bylo mírně po půl jedné.
„Chci tě vzít do salónku, jistě si budeš chtít promluvit s matkou a seznámit se blíže s otcem.“
„Adriane, není moc pozdě? Měl jsi mě vzbudit o něco dříve, tohle není moc zdvořilé. Je po půlnoci, asi bychom radši měli zůstat v pokoji.“
Adrian se zasmál, jako bych právě vypustila z pusy nejlepší vtip měsíce, a pak se mi zadíval do očí. „Abby, naši žijí trochu jiným stylem, než na jaký jsi asi zvyklá. Neboj, tato hodina je naprosto vhodná k nenucenému rozhovoru.“
Jeho upřímný pohled mě utvrdil v tom, že to myslí smrtelně vážně. Proboha, co se to v tomhle domě vlastně děje?
„Dobře tedy, pojďme.“ Pokrčila jsem rameny. Co zvláštnějšího se mi tady ještě může stát? Už jsem vypila čaj, po kterém jsem byla sjetá jako po cigáru té nejlepší travky a mám na sobě oblečení jeho matky. Tenhle večer už opravdu nemůže být šílenější.
Vyšla jsem tedy odhodlaně na chodbu, vnitřně připravená na cokoliv. Chodba byla nezvykle tmavá a tak jsem jela jedním prstem po dřevěném obložení, abych nenarazila.
„Promiň, tohle je opravdu velmi starý dům. Mám dojem, že když ho stavěli, neznali ještě elektřinu.“ Usmál se a vrátil se ke mně.
„Já znám tu cestu i poslepu. Tohle křídlo je prázdné. Vlastně zde mám pokoj jen já a tak se kromě místností, které používám a několika dalších pokojů pro hosty, ještě nerekonstruovalo.“
Chytil mě za ruku a propletl své prsty s mými.
„Proč máš pokoj tady, takhle osamoceně.“ Otočila jsem se na něj, ale viděla jen hrubé obrysy jeho tváře. Je zvláštní, že se člověk nemůže na své oči spolehnout, když je potřebuje. Jak jsme my lidé nedokonalí.
„Víš Abby, mám rád klid na práci a sem služebnictvo nezabrousí, jen když jdou uklízet a tak je tu opravdu ticho. Hosté se sem dostanou také jen v případě, že běžné hostinské pokoje nestačí a to bývá jen velmi zřídka, většinou při velkých slavnostech a těch už tu bývá pomálu.“
Vydechl a mně připadalo, jako kdyby snad ještě pamatoval stavbu tohohle sídla a léta jeho největší slávy. Jak pošetilá myšlenka. Sakra, normálně bych řekla, že byla pitomá. Začíná mě ovlivňovat, a to se mi ani trochu nelíbí.
Přešli jsme po dlouhé tmavé chodbě a sešli postranní schodiště. Tahle chodba byla nádherná, stejně jako vstupní hala. Nablýskaná a obložená mramorem. Ústila do veliké místnosti, podobné přijímacímu salonku. Tenhle však byl mnohem příjemněji zařízený. Na obrovské krbové římse a na zdech kolem byly fotky ve starých dřevěných rámečcích. V krbu plápolal oheň a před ním na křesle seděl Cecil s novinami v rukou. Dále od ohně seděla Liz a v rukou svírala vyšívací kruh. Páni, obrázek rodinné pohody.
Liz zvedla hlavu a provinile se usmála.
„Už je ti lépe, Abby? Moc se ti omlouvám, jen jsem chtěla, aby tě přešla ta nevolnost.“
Usmála jsem se nazpátek.
„Už je mi fajn a úkol byl v podstatě splněn, opravdu se mi udělalo lépe.“
Cecil složil noviny a položil je na odkládací stolek, stojící vedle mohutného semišového vínově červeného ušáku, na kterém seděl.
„Vítej u nás, Abigail.“ I on se snažil vypadat přátelsky, i když bylo vidět, že Liz je v tomhle upřímnější.
„Říkejte mi, Abby, prosím.“ Pípla jsem. „Abigail mi říká jen matka a popravdě, nemám to moc ráda.“
Liz se zasmála a znělo to, jako když na podlahu vysypete pytel rolniček. Strašně příjemný zvuk.
„Pojď si sednout ke mně, Abby, popovídáme si. Muži mají jistě něco zásadního k řešení, ostatně tak jako vždycky. Ani nevíš, jak mi v tomhle domě chybí přítomnost jiné ženy. Okolo mě jsou samí muži.“
Adrian pustil mou ruku, ale doprovodil mě až ke kožené pohovce, na které seděla Liz. Trošku váhavě jsem si přisedla a mrkla na to, co vlastně dělá. Nádherná výšivka erbu, vyvedená v červené, černé a zlaté. Zobrazující červeného draka chrlícího oheň a dým.
„To je náš rodinný Erb.“ Ukázala mi nedokončenou výšivku.
„Je to nádherné, to bych asi nikdy nezvládla.“ Vzdychla jsem. Nechtěla jsem říkat pravdu, že by mě to hlavně vůbec nebavilo. Nehodilo se to.
Adrian přešel až k otci a sedl si do křesla stojícího naproti. Nemohla jsem z něho spustit oči. V mihotavém světle plamenů vypadal skoro nelidsky, kouzelně a … strašidelně.
Liz se na mě podívala a pak nenápadně mrkla směrem, kam upřeně padal můj zrak. Sklopila oči k výšivce a usmála se, jako by znala dávné tajemství, které mně pořád unikalo.
„Neviděla jsem vás na plese, nebyla jste tam?“
Liz se usmála znovu a vzhlédla.
„Ne, nechodím moc do společnosti, tuhle úlohu u nás v rodině obstarává Cecil s Adrianem. Pokud mohu, radši zůstávám doma. Je tu větší klid a vyhnu se tak zvědavým pohledům a dotěrným řečem.“
Začínala mi být čím dál víc sympatická. Jako by si ke mně každým slovem, každým laskavým úsměvem a každým dobrosrdečným gestem tvořila cestičku. Tu cestičku, kterou si měla vytvořit Mary Lou po svatbě s otcem, ale která zůstala doposud neproklestěná, zarostlá a neprošlapaná.
Začínala jsem ji mít ráda jako přítelkyni, jako matku.
Už pouhý klidný a hedvábný tón jejího hlasu, tolik podobný Adrianově, mi vplouval do srdce jako průzračná voda a uzdravoval donedávna otevřené rány. Jako bych sem nějakým prapodivným způsobem patřila, zapadala do této rodiny. Nebo jsem si to jen přála?
Všechno se odehrávalo strašně rychle. Adriana jsem znala dva dny, ale už teď mi to přišlo jako celá věčnost a ji jsem dnes viděla poprvé, ale už teď jsem k ní cítila cosi zvláštního a silného. Nepopsatelný silný cit ve mně bujel a prorůstal každou buňkou mého těla. Zachvacoval mne celou a já už teď vnímala prazvláštně silnou nespokojenost s tím, že se budu muset vrátit domů. Do toho studeného, sterilního, vyumělkovaného místa, prostého lásky a tepla rodinného krbu. Jak jsem si v živých barvách dokázala představit, jak tu s nimi trávím večery v dvorném hovoru a s vřelým smíchem na rtech, v objetí jeho silných paží a přitulena k jeho vypracované hrudi. Z té myšlenky mi přejel mráz po zádech. Tak moc jsem zatoužila pocítit jeho blízkost. Cítit pod svýma rukama hebkost jeho bledé kůže. Vnímat svými rty jeho pokožku. Jestlipak je jeho chuť stejně tak neodolatelná, jako jeho nádherná vůně?
„Abby, slyšíš mě?“ Liz se zasmála a zatahala mě za ruku.
Vytrhla mě z myšlenek na neexistující harmonický svět, který se nyní zdál být tak blízko. Skoro na dosah. Jako by stačilo jen natáhnout ruku, stisknout a nepustit.
„Co?“ Probrala jsem se a nabrala do červena, přistižena jak nestoudně zírám na Adriana.
„Omlouvám se, jen jsem se nad něčím zamyslela.“ Vykoktla jsem za sebe a radši sklonila tvář k zemi, abych skryla své rozpaky.
„Ne, jen jsem se ptala, jestli bys nechtěla příští víkend přijet s Ianem. Ukázala bych ti svůj skleník. Mám největší sbírku rostlin kvetoucích v noci. Bude se ti to líbit, jsou to překrásné květiny.“
Váhavě jsem přikývla a přitom pohledem zalétla k němu. Díval se na mě a spokojeně se usmíval. Zase ten příšerný pocit, že všichni vědí a já tápu ve tmě.
„Báječné.“ Zaradovala se Liz, jako bych jí slíbila něco světoborného. „Připravím ti pokoj. Budeš u nás vítaným hostem.“
Cecil přikývl a pak sebral ze stolku noviny. Papír zašustil a jeho tvář zmizela za stránkami New York Postu.
Adrian se zvedl a přešel k nám.
„Nemáš hlad? Vezmu tě do kuchyně, vykrademe ledničku.“ Natáhl ke mně ruku.
„Ianova oblíbená činnost, není-liž pravda?“ Liz se zase zasmála tak, až jsem zatajila dech.
„Pojď, ukážu ti dům, mám dojem, že si z něho moc nepamatuješ.“ Uculil se Adrian a počkal až se vyhrabu z objemných polštářů kožené sedačky.
Když se moje dlaň zaklesla do té jeho, opět mi na mysl vyplula představa jeho pokožky pod mými rty. Ta neopodstatněná touha mnou přímo lomcovala. Co se to se mnou děje? Vždycky jsem si držela odstup a chladnou hlavu. Obzvláště, když se jednalo o muže.

Vedl mne postranními chodbičkami a já už dávno vzdala snahu o to, pamatovat si cestu. Tahle část domu byla stroze zařízena a vymalována převážně bílou.
Zastavil se až před velkými prosklenými dveřmi a mně se podařilo nechtěně mu narazit do zad. Jaksi jsem si nevšimla, že zastavil.
„Au.“ Sykla jsem naštvaně.
„Promiň, neublížila sis?“ Otočil se čelem ke mně a podíval se mi zpříma a upřeně do očí.
Touha se ho dotknout mnou lomcovala natolik silně, až mě to děsilo. Byl tak blízko a jeho hrudník se zdvihal hlubokými a přerývanými nádechy. Určitě se cítil stejně nejistě jako já.
„Abby?“ Zašeptal otázkou, aby mě probral ze stavu podobného naprostému okouzlení.
„Jo?“ Nevnímala jsem nic, kromě jeho zdvihajícího se hrudníku a jemných dokonalých úst, tak nebezpečně se ke mně přibližujících.
Pozdvihl ruku a konečky prstů mi jemně přejel po tváři.
„Abby?“ Ani tentokrát se mu nepodařilo vytrhnout mě z tranzu způsobeného jeho přítomností.
„Hmm?“ Cítila jsem se jen jako nebohý králík hypnotizovaný pohledem kobry. Tak překrásného a smrtícího stvoření. Pár pramínků vlasů mu sklouzlo do očí a jeho zorničky se zvláštně zúžily, když se naklonil ještě níž a rty se mi něžně otřel o nos.
Nebyla jsem se v tu chvíli schopná ovládnout. Ruce se mi samovolně zvedly a stáhly ho ke mně. Zapřel se jednou paží o stěnu za mnou a druhou mě pevně zachytil kolem pasu.
„Abby.“ Vzdechl mi do tváře a na samém konci mého jména se mu vzrušením zlomil hlas. Cítila jsem jeho elektrizující přítomnost celou plochou svého těla. Povrch kůže mě štípal, jako bych dostávala zásahy statickou elektřinou.
Nemohla jsem se podívat jinam, i když jsem se celou svou bytostí snažila vymanit z jeho vlivu.
„Ne.“ Podařilo se mi sebrat poslední zbytky zdravého rozumu a tam někde vzadu v hlavě i pár racionálních myšlenek.
„Co ne?“ Jeho pohled byl nyní zmatený a zklamaný.
„Neublížím ti, Abby. Nikdy bych nemohl.“ Konejšivý tón jeho hlubokého sametového hlasu se mi vetřel do hlavy a zaháněl veškeré obavy i strach. Najednou jsem se v jeho chladném objetí cítila uvolněně, klidně a bezpečně. V cizím, neznámém, tmavém a tajemném domě, v náručí muže, kterého sotva znám.
„Miluji tě.“ Jeho dokonalé hebké rty se dotkly těch mých a já instinktivně zalapala po dechu.
Neměla jsem dost síly a odhodlání ho od sebe odstrčit, i když to by bylo v téhle situaci více než rozumné.
Neprohluboval svůj letmý polibek, ale přesunul se pomalu ústy na mou čelist a dolů ke krku. Vnímala jsem jeho chladnou hebkost na své krční tepně a cítila, jak se bázlivě mazlí s mou pokožkou. Bylo to, jako by objevoval doposud nepoznané, jako bych pro něho byla něco nového, vzrušujícího a zasluhujícího tu největší pozornost a nejjemnější péči.
Srdce mi uhánělo jako o závod a já cítila proud horké krve, který mi bláznivě uháněl pod jeho rty. Byl to nanejvýš zvláštní pocit. Díky němu jsem vnímala sebe, jako bych dokázala slyšet každý silný a pravidelný úder svého srdce, jako bych slyšela přitažlivý šelest krve, zběsile mi bublající pod kůží. Najednou mne pohltil naprostý surový a živočišný hlad a já ucítila nepředstavitelnou touhu… touhu po čem?
Ten pocit mě vyděsil natolik, že jsem z posledních sil vtlačila své ruce mezi nás a vší silou ho od sebe odstrčila. Zapotácel se a já se podél zdi pomalu a vystrašeně svezla do dřepu. Obranně jsem si objala pažemi nohy a položila čelo na kolena. Snažila jsem se zaplašit ty pro mne doposud neznámé pocity. Děsily mě a přitahovaly zároveň.
„Omlouvám se.“ Špitl do tmy a klekl si přede mne. Ruce položil na stehna a čekal.
Trvalo to dost dlouho, děsně dlouho, než jsem se opět začala cítit jako člověk. Co se to se mnou sakra dělo?
„Je ti něco?“ Vztáhl ke mně jednu svou bledou paži.
„Asi se mi jen udělalo špatně z hladu. Ano, mám děsivý hlad… mohli bychom?“ Vzhlédla jsem ke dveřím, které dle mého mínění vedly do kuchyně.
„Jistě.“ Usmál se nejistě a pomalu vstal, podávajíc mi ruku. Ochotně jsem jeho pomoc přijala, přeci jenom se mi ještě trochu třásla kolena.
Vytáhl mě na nohy a přitom se snažil udržovat jakousi bezpečnou vzdálenost. Připadal mi čím dál víc jako velmi tajemný a zvláštní muž. Také možná díky těm intenzivním a spalujícím pocitům, které jsem v jeho přítomnosti prožívala.
Strčil do dvoukřídlých dveří a rozsvítil v kuchyni. Tahle kuchyň, ale nebyla tím přívětivým a intimním místem, kde se schází celá rodina a řeší problémy všech členů. Tohle místo mi připomínalo spíše studenou kuchyň v nějakém pětihvězdičkovém hotelu. Vše tu bylo lesklé a nerezové. Nádobí bylo bílé a naleštěné. Nevonělo to tu právě uvařenou večeří, ale sterilní čistotou.
Neomylně nabral směr skrz místnost až k velké nerezové ledničce. Beze slova protestu jsem ťapkala za ním a snažila se vypadat klidně, kdo ví, jestli se mi to alespoň trošku dařilo.
„Co si dáš?“ Otevřel jedno křídlo ledničky a odhalil tak naprosto přecpaný prostor. Bylo tu snad vše. Vybranými pochoutkami počínaje a čerstvým ovocem a zeleninou konče.
Nevím proč, ale myslí mi prolítla scéna z filmu 9 a ½ týdne. Sklopila jsem oči k podlaze a doufala, že si nevšiml toho, jak se mi do tváří nahrnula krev.
„Tak na co máš chuť?“ Vypadal zase klidně a vyrovnaně, když vytahoval veliký tác s pečeným hovězím a uždiboval dozlatova okřupanou kůrčičku.
„Mohla bych si dát nějaké ovoce?“ Hlas jsem měla tichý a zastřený.
Odložil tác s masem zpět a zvedl misku s čerstvými jablky, klementýnkami a banány. Mou pozornost upoutalo nezvykle veliké a krvavě rudé jablko, lesknoucí se na hromadě ostatního ovoce.
Vztáhla jsem ruku a pevně ho uchopila. Na omak bylo chladné a sametově hebké.
Zakousla jsem se do jablka, aniž bych se na něj podívala. Stál opřený o ledničku a fascinovaně pozoroval každý můj pohyb. Osvětlen chladně modrým světlem z ledničky vypadal ještě bledší a ještě dokonalejší.
Pak náhle a zcela neočekávaně udělal jeden dlouhý krok dopředu a stanul tak přímo přede mnou. Ruce se mi začaly klepat a jablko mi s tichým žuchnutím dopadlo k nohám. Sotva jsem stačila spolknout sousto, když jeho ústa zaútočila na ta má. Velmi vášnivě a ne moc něžně si mě přitáhl blíž. Nasála jsem zhluboka jeho vůni, připomínal mi to šťavnaté rudé jablko.
Ucítila jsem jeho dlaň vzadu na krku, prsty mi vjel do vlasů a jemně si mě přitáhl víc k sobě. Z jeho ledového dotyku mi naskočila na zádech husí kůže. Zachvěla jsem se nejen chladem, ale i vzrušením z jeho dokonalého těla.
„Adriane.“ Vzdychla jsem roztřeseně a poddala se jeho silným rukám. Svíral mě pevně, jako by se bál, že když povolí, tak mu zmizím.
Ten polibek byl dlouhý vášnivý a naprosto dokonalý. Mezi rty jsem ucítila sladkost a chlad jeho jazyka. Jemně se dožadoval vstupu a já neměla sílu mu odporovat. Vychutnávala jsem si jeho sladkou vůni, dokonalou chuť a omračující blízkost.
Zavřela jsem oči a nechala se unášet svou narůstající vášní. I jeho vzrušení rostlo. Jeho dech byl rychlý a přerývaný, tlukot jeho srdce se zrychloval.
A pak to přišlo… ostrá a sotva znatelná bolest a nasládlá měděná chuť krve, rozlévající se mi pomalu po ústech.
Lekla jsem se. On mě kousl?
Náhle jsem uslyšela temné a tiché zavrčení a příjemná chladná blízkost jeho těla zmizela. Než jsem se vůbec stačila vzpamatovat, než jsem stihla otevřít oči, byl pryč.
Zmateně jsem se zapřela o kuchyňský pult za mnou a snažila se uspořádat myšlenky, tak šíleně vířící mou hlavou.
Rozhlédla jsem se po kuchyni. Seděl na podlaze, na druhém konci místnosti, hlavu zvrácenou vzad a opřenou o stěnu, oči zavřené a prsty prapodivně zkroucené, jako by měl křeč. Vypadal naštvaně a smutně.
„Adriane, stalo se něco?“ Polkla jsem a jazykem prozkoumala malou trhlinku na vnitřku mého rtu. Bolelo to jen trochu, spíš to bylo nepříjemné, než cokoliv jiného.
„Abby, moc se omlouvám. Mohla by ses, prosím, vrátit do pokoje a nechat mě chvilku.“ Nepodíval se na mě, jen zašeptal.
Byla jsem zmatená, chtěla jsem vysvětlení, ale něco mi říkalo, abych ho poslechla, abych okamžitě zmizela. Ale proč vlastně?
„Netrefím tam.“ Vzpomněla jsem si na změť temných chodbiček, kterými jsme sem přišli.
„Běž.“ Přikázal a malý neodbytný hlásek někde vzadu v mé hlavě křičel, ať ho poslechnu.
Nečekala jsem na další příkaz a vystrašeně vyrazila dveřmi, kterými jsme před malou chvilkou přišli.
Snažila jsem se držet jeden směr a upalovala co to šlo. Bylo mi hrozně, strach mnou lomcoval a já cítila, jak se mi do krevního oběhu vyplavuje nezdravá dávka adrenalinu.
Zdálo se to jako celá věčnost, ale nakonec jsem stanula u paty mramorového schodiště. Skoro po tmě jsem vyklopýtala nahoru a zamířila chodbou k jeho pokoji. Vrazila jsem do místnosti a otočila klíčem v zámku. Opřela jsem se o staré mořené dřevo dveří a konečně dovolila svému tělu, aby se poddalo té panice, která mne zaplavovala.
Sesunula jsem se do sedu a snažila se přijít na to, co se vlastně stalo.
„Abby, otevři, prosím.“ Ten hlas na druhé straně dveří byl jen pouhým šepotem. Zlomeným a provinilým.
„Omlouvám se, že jsem tě tolik vyděsil. To ta krev, udělalo se mi špatně. Nechtěl jsem před tebou zareagovat takhle… jako slaboch.“
Opět jsem špičkou jazyka zkontrolovala miniaturní trhlinku na rtu, už nekrvácela. Chápala jsem ho více než dobře, kdyby mě napadlo tu krev vyplivnout, svalila bych se na podlahu jako pytel brambor. Nemohla jsem mu to přeci vyčítat.
„Abby, jsi v pořádku?“ Jeho dlaně pohladily staré dřevo a to zasténalo pod tlakem jeho rukou.
Vstala jsem a otočila klíčem ve dveřích, nechtěla jsem být sama, nechtěla jsem vítat svítání osamoceně v jeho posteli.
Stál tam na chodbě a vypadal jako hromádka neštěstí. Nevrátil mi ani úsměv, který jsem vykouzlila, abych ho povzbudila.
„Jsi v pořádku?“ Hledal odpověď v mých očích.
„Nic mi není. Pojď dál.“ Pokynula jsem rukou směrem do pokoje a když jsem se otočila zpět k němu, narazila jsem mu do hrudi. Objal mě náhle a bez varování. Tiskl mne a svíral, až jsem se bála, že mě rozmačká.
Pak mne vyzvedl do náručí a beze slova mne přenesl k posteli. Usnula jsem v jeho náručí, kdy mi do ucha potichoučku šeptal omluvy.

Zamrkala jsem zmateně a převalila se v nadýchaných peřinách. Byla jsem sama. Za okny byl jasný a slunečný den. Mrkla jsem na hodinky. Bylo něco po poledni.
Dveře se otevřely a v nich se objevil Adrian. Nesl tác s mou snídaní.
„Snídaně do postele jako omluva za noční nedorozumění.“ Přistoupil ke mně a opatrně mi do klína položil tác se šálkem voňavé kávy a s talířem přetékajícím dobrotami.
„Nemusíš se už omlouvat. Opravdu se nic nestalo.“ Nabrala jsem na vidličku porci smažených vajíček a strčila ji do úst. Možná to bylo tím hladem, který jsem cítila, ale tak dobrá vajíčka na slanině jsem snad ještě nikdy nejedla.
Seděl tiše naproti mně a pozoroval mě jak jím. S posledním soustem se mu po tváři rozlil spokojený a vyrovnaný výraz.
„Měl bych tě odvést domů. Cesta bude trvat trochu déle, pokud pojedu pomalu. Slíbil jsem otci, že tě dnes přivezu domů.“
„Dobře, ale dej mi pár minutek, abych se dala dohromady.“ Usmála jsem se a tentokrát můj úsměv opětoval.
„V koupelně máš čisté oblečení.“ Otočil se ještě ve dveřích, když odnášel vybílený tác zpět do kuchyně.
Dala jsem si rychlou sprchu a s radostí se převlékla do čistého oblečení, které bylo mé. Vše bylo vyprané a dokonale vyžehlené, srovnané do úhledného komínku.
Rychle jsem se rozloučila s Liz a Cecilem a s jistou dávkou obav si sedala na místo spolujezdce. Měl pravdu, cesta trvala dvakrát tak dlouho, když dodržoval maximální povolenou rychlost.
Tahle jízda mu mnoho radosti nepřinášela, soudě podle jeho znuděného výrazu, který občas prolnul starostlivý úsměv, to, když kontroloval, jestli je má barva přirozená a neblíží se k svěží jarní zelené.
Do města jsme dorazili se soumrakem a přivezli sebou špatné počasí. Foukal silný vítr a po obloze se honily těžké černé mraky, obtěžkané studeným podzimním deštěm.
Seděla jsem tiše vedle něho a nechtělo se mi vystoupit. Nechtělo se mi do chladného večera a nechtělo se mi domů.
„Už bys měla jít, aby o tebe vaši neměli strach.“ Naklonil se ke mně a něžně mě políbil na špičku nosu. Vlastně se choval poněkud odtažitě od té noční nehody. Asi se mu dělalo ještě zle při té vzpomínce. No co, nechám ho, aby se z toho dostal.
„Uvidíme se?“ Podívala jsem se mu přímo do očí.
„Slibuji.“ Šeptnul a vystoupil, aby mi otevřel dveře. Pomohl mi na nohy a doprovodil mne až k domu. Nerozloučil se však se mnou polibkem, ale jen mne pohladil po spánku.
„Dobrou noc, Abby a sladké sny.“
Dívala jsem se za ním, ještě když kola jeho auta prudce zahrabala na štěrku naší příjezdové cesty.

Otevřela jsem, doma bylo živo. Televize v obýváku šla hlasitě a z kuchyně se ozýval otravně pištivý hlas mé matky.
Zabouchla jsem a chtěla se nepozorovaně proplížit do svého pokoje. Žel nebylo mi přáno.
„Abigail?“ Matka vyšla na chodbu a zatarasila mi tak volný průchod ke schodišti.
„Co se děje?“ Unaveně jsem se opřela ramenem o zárubeň dveří do kuchyně.
„Chtěla bych si s tebou promluvit. Víš, myslela jsem, že tě má výchova ovlivnila dostatečně, abys věděla, co se hodí a co se nehodí.“ Složila si ruce v bok.
„Jak to myslíš?“ Neměla jsem náladu cokoliv řešit. Neměla jsem náladu na ni.
„Asi nemá cenu ti vysvětlovat, že to, co jsi udělala je poněkud nepřístojné a rozhodně ti to nepomohlo v očích tolik vážených lidí, jako jsou pan a paní La Verve.“
„Co tím myslíš, matko?“ Zamračila jsem se a snažila se uhodnout, kam tahle nepříjemná konverzace asi povede.
„Myslíš si, že bude teď tvým oficiálním přítelem, když se s ním pelešíš hned druhý den, co ses s ním seznámila? Nic jsem tě nenaučila. Tihle lidé nejsou žádní tví kamarádíčci. On tě dostal na záda a teď si najde jinou. Jsi tak hloupá, Abigail. Jsi jako tvá matka.“
Polykala jsem hrdinně její urážky, ale když se svým jedovatým jazykem otřela o neposkvrněnou památku mé maminky, zatmělo se mi před očima.
„Co jsi to řekla?“ Zavrčela jsem na ni.
„Jsi stejně hloupá a prodejná, jako ona. Vzala si tvého otce po týdnu, co se znali. Prostě ho uhnala a on byl jen natolik taktní, že si ji vzal, když už ho svedla.“
Zalapala jsem po dechu a snažila se ze všech sil probudit z toho hrozného snu. Tohle se přeci nemůže dít doopravdy. Prostě ještě spím a za chvilku se vzbudím.
„Kdoví, jestli jsi vůbec jeho dcera a ona si tě neuhnala někde s někým…“ Nedopověděla.
Do očí se mi vehnaly slzy a já se na ni vrhla jako rozzuřený býk. Suďte mě, pokud chcete, ale padla jen jediná rána. Dala jsem do ní vše a ten překvapený pohled mé macechy za to věru stál.
„Ty malá rozmazlená potvoro, ty prodejná holko! Vypadni z mého domu a už se nevracej! Jsi naprosto k ničemu!“ Matka ječela jako smyslů zbavená a její hysterický křik byl slyšet až na ulici.
Nepřemýšlela jsem, bylo mi vcelku jedno, kam půjdu. To, co mi řekla, mě naprosto odrovnalo, paralyzovalo to mou schopnost racionálně uvažovat.
Z mraků se spustil déšť a omýval svými chladnými kapkami slzy z mé tváře. Neměla jsem kam jít, byla jsem sama. Vítr mi rval vlasy a šlehal mne jimi do tváře. Měla jsem jich plné oči.
Vzlykala jsem nahlas, ale díky burácení podzimní bouře to nebylo slyšet. Byla mi děsivá zima a ani nitku už jsem neměla suchou. Nevnímala jsem jakým směrem klopýtám a tak jsem zůstala jako přimražená, když jsem prochladlá a třesoucí se, stanula před starým, hrůzu nahánějícím domem.
„Adriane.“ Šeptla jsem nepřítomně a vzala za rezatou kliku staré branky. Ozvalo se hlasité zaskřípání. Na prahu tmavé zahrady jsem zaváhala a pak udělala první krok. První krok, který zpečetil mou budoucnost, jenže to jsem v tu chvíli ještě nevěděla.

Ruce se mi třásly, když jsem uchopila prastaré klepadlo v podobě lví tlamy a uhodila silně do starých vstupních dveří. Ozvala se dutá rána a já se svezla na kolena. Bylo mi hrozně, cítila jsem se slabá a zranitelná a byla jsem na pokraji sil. Chlad mi prostupoval do morku kostí a déšť a chladný vítr to vše ještě umocňovaly. Upadla jsem na bok a skulila se do klubíčka, jestli neslyšeli, nebudu mít asi dostatek síly zvednout se a zaklepat znovu.
„Abby?“ Ten hlas byl plný obav a lásky.
„Co se stalo?“ Jeho štíhlé prsty mi odhrnuly zmáčené prameny vlasů z obličeje.
Skláněl se nade mnou a snažil se vypadat klidně, ale jeho oči prozrazovaly, jaký má o mne strach.
„Stalo se něco doma?“ Podepřel mě do sedu a pomohl mi na nohy, opatrně mě podpírajíc v pase.
„Musíš do tepla. Celá se chvěješ.“ Sebrala jsem poslední zbytky sil, abych donutila nohy šourat se po podlaze. Nechtěla jsem, aby mne táhl, nemohoucí a třesoucí se.
„Adriane, co se děje?“ Cecil scházel po dřevěném točitém schodišti.
„Abby, panebože, …“ Jeho vystrašený hlas se nesl rozlehlou vstupní halou, obloženou vzácným dřevem a vyzdobenou textilními tapetami s červenými a zlatými motivy.
„Všechno je v pořádku, otče. O Abby se postarám, běž si lehnout.“ Adrian se ani nezastavil a rovnou mě nesl vzhůru do patra po tom starodávném vyřezávaném dřevěném schodišti.
Opřela jsem se mu čelem o krk a nechtěla nic víc, než se stočit na posteli a spát.
Stoupali jsme stále vzhůru, ale on se nezdál být vůbec unavený tím, že mě nesl v náručí.
„Vidíš, chtěl jsem ti ukázat svůj pokoj, ale nečekal jsem, že to bude takhle brzy.“ Nohou otevřel dveře a vnesl mě dovnitř. Bylo tu nádherné teplo, i když mnou neustále otřásala zima.
Postavil mě na nohy a okamžitě se vydal k velké skříni vestavěné do zdi. Celá místnost byla kruhová a kamenná. Mohl to být obývací pokoj podle zařízení, nikde jsem neviděla postel. Prostředkem pokoje stoupalo široké kované točité schodiště. Vše tu bylo upraveno právě pro nezvyklý tvar místnosti. Zařízení i zdobný kamenný krb, ve kterém hořelo velké poleno a naplňovalo místnost příjemným praskáním.
Sáhl do skříně a vytáhl nadýchanou osušku a nějaké tmavé oblečení. Pak se svižným krokem vrátil ke mně a otočil mne čelem ke schodišti.
„Koupelna je nahoře, pusť si horkou sprchu a svlékni to mokré oblečení. Tady máš čistou osušku a mé triko a tepláky. Bude ti to velké, ale to nevadí. Počkám tady a připravím ti něco na zahřátí.“
Jako tělo bez duše jsem stoupala vzhůru a v náručí pevně svírala osušku a oblečení. Nakonec jsem skončila sama v cizím domě. Podařilo se jí to, vyhnala mě z mého domu, z maminčina domu. Do očí se mi znovu vlily slzy, ložnici jsem tedy vnímala pouze rozmazaně, jako by přes hustou bílou mlhu.
Vpadla jsem do prvních dveří a myslí mi okamžitě projela Adrianova slova – s láskou opečovávané detaily. Měl svatou pravdu. V téhle koupelně se snad po jejím dokončení ani nikdo nemyl. Až Adrian, když tenhle dům koupila jeho rodina.
Veškerá keramika byla zdobená zlatem a též bílý mramor na stěnách byl pozlacen vkusnými ornamenty. Pro koho jen mohla vzniknout taková krása? Vše se lesklo a třpytilo.
Se skoro posvátnou úctou jsem pohladila zlatý kohoutek a položila hromádku oblečení na okraj vany.
Sedla jsem si vedle ní a chvíli jen tupě zírala na svůj odraz ve velkém zrcadle. Bylo už velmi staré, soudě podle osleplých okrajů a mírně pokřiveného odrazu.
„Abby? Jsi v pořádku?“ Adrian několikrát slabě ťukl na dveře. „Jsi tam zavřená už hodinu, trochu se o tebe bojím.“
Trhla jsem sebou. Hodinu, to už tu sedím hodinu? Roztřásla mě zima, zuby mi drkotaly a svaly jsem měla stažené chladem.
„Jsem v pohodě, hned jsem venku.“ Dávala jsem si pekelně záležet na tom, abych nekoktala zimou.
„Dobře, jdu dolů.“ Zaslechla jsem, jak se odstrčil ode dveří.
Strhala jsem ze sebe mokré oblečení a místo sprchy napustila vanu plnou horké vody.
Musela jsem zatnout zuby, abych nevykřikla bolestí. Nohy mě bolely a konečky mých prokřehlých prstů se snažily odplazit z vany ven.
Bolest ustala po pár minutách a po další čtvrt hodině jsem se cítila uvolněně, i když svaly jsem neustále vnímala jako neuvěřitelnou zatuhlou hmotu omotanou kolem kostí.
Vylezla jsem z vany a osušila se. Oblečení putovalo do koše se špinavým prádlem. Budu se muset Adriana zeptat, jak se tu řeší praní. Natáhla jsem na sebe jeho tričko a tepláky, které jsem musela dole několikrát ohnout. Vypadala jsem teď opravdu na to, čím jsem byla. Bezdomovec.
Matka se jistě postará, aby si otec naši hádku vyložil tím, pro ni správným způsobem. Udělá ze mne zvrhlou a nevděčnou potvoru. Rozhodla jsem se to neřešit, protože jsem cítila, jak se mi do očí dere nová dávka slz. Nebudu brečet. Musím si rozmyslet, co budu dělat, ale nebudu brečet.

Zhasnula jsem světlo v koupelně a teprve teď si prohlédla ložnici. Nádherný kruhový prostor byl kombinací kamene a tmavě béžové malby, která vypadala jako by místy prosvítal béžový mramor. Postel i ostatní zařízení bylo z tmavě hnědého masivního dřeva a v kombinaci se světlou a tmavou béžovou závěsů a potahů vypadal celý prostor překrásně útulně a vzdušně. Protikladem uhlazenosti béžového sametu a hedvábí, byla hrubá kamenná stěna. Napadlo mě jediné slovo, kouzelné.
Adrian seděl na kožené sedačce naproti krbu. Nohy měl hozené na konferenčním stolku, elegantně a uvolněně překřížené v kotnících. Ruce měl rozpřažené a položené na vrchu opěradla. Hlavu mírně zvrácenou, oči zavřené. Cukl sebou, když jsem scházela dolů. Podíval se na mne a usmál se.
Na stolku před ním stály dva velké hrnečky, ze kterých se ještě kouřilo. Neřekl ani slovo, až když jsem váhavě přešla pokoj a nejistě se posadila vedle něho.
„Horký čaj s kapkou brandy. Myslím, že tohle tě zahřeje zevnitř.“ Pokynul k jednomu z hrnečků, a pak se zvedl, aby přiložil do krbu.
„Nechceš mi teď říct, co se stalo?“ Oprášil si ruce zašpiněné od dubového polena a posadil se zpět ke mně.
Opravdu jsem váhala, co bych mu měla říct a jak bych to měla podat. Nakonec jsem jen zavrtěla hlavou, protože při pouhé vzpomínce na tu nepříjemnou událost jsem musela spolknout knedlík, který mi zničehonic narostl v krku.
„Tak nic, třeba zítra.“ Chytil mě za ruku a propletl své štíhlé prsty s mými. Pouhá jeho přítomnost mě uklidňovala. Seděli jsme tak strašně dlouho a jen tiše zírali do roztančených plamenů v kamenném krbu.
Když jsem dopila čaj, bylo mi moc dobře. Těžko říct, jestli v něm byla zase nějaká zklidňující bylinka, nebo to bylo způsobeno množstvím brandy. Mimochodem kapka nebylo moc výstižné, půllitr by se hodilo víc.
Unaveně jsem zívla a přemýšlela, jestli se mám pokusit mluvit, nebo se mi bude plést jazyk.
„Pomůžu ti do postele, já si ustelu tady dole.“ Jeho oči přímo zářily v pohasínajícím světle, vypadal naprosto kouzelně a mnou opět otřásla nevysvětlitelná touha. V tomhle stavu by asi nebylo příliš rozumné rozehrávat něco, co bych zřejmě nedokázala ukočírovat, tak jsem jen stočila pohled k zemi a přikývla.
Jeho taktnost mne dojímala, protože pod slovem pomůžu se skrývalo to, že mne vzal do náručí a do postele mě donesl. V tomhle mi tolik připomínal tatínka. Takhle se vždycky choval k mamince, i když byla nemocná a po ozařování zvracela, vždy ji podpíral a v jeho očích plála láska a soucit. Tak nějak se teď díval Adrian na mne.
„Hezky se vyspi, Abby.“ Šeptnul a na dobrou noc mi věnoval krátký chladný polibek na čelo. Otočila jsem se na bok a díky hojné dávce alkoholu usnula skoro okamžitě.
V noci jsem se ale budila a zdálo se mi mnoho prapodivných věcí. Jeden sen byl však jiný, byl krásný. Viděla jsem Adriana vycházet z koupelny, s bílým ručníkem omotaným kolem beder. Přešel pokoj a přisedl si ke mně na postel. Pohladil mne po spánku a jeho sametový hlas šeptnul.
„Spinkej, miláčku.“

Ráno přišlo poměrně pokojně. Za okny svítilo chladné podzimní sluníčko a ani malinkatý mráček na obloze nedal znát, jaká byla v noci hrozná bouřka.
Jako by spolu s počasím venku přešlo i špatné počasí ve mně. Těžko říct, čím to bylo způsobeno, ale už se mi nechtělo brečet a měla jsem, vzhledem k okolnostem, poměrně dobrou náladu.
Promnula jsem si oči a zamžourala po ložnici. Po tom včerejšku se mi to mohlo všechno zdát jako sen, ale teď jsem byla vzhůru a vše tu bylo tak, jak jsem si to pamatovala. Zavrtěla jsem se v hedvábných přikrývkách a pak se donutila vstát.
Adrian ležel na pohovce, přikrytý ručně pletenou dekou. Nezdálo se, že by byl vzhůru a tak jsem opatrně sešla po schodech, abych ho hlukem nevzbudila.
Dýchal mělce, ale klidně a pravidelně. Po špičkách jsem doťapkala až k veliké huňaté kožešině rozprostřené před krbem a klekla jsem si, nespouštíc jeho dokonalou tvář z dohledu.
Rozespale se zavrtěl a zhluboka se nadechl. Usmál se, ještě než otevřel oči. Jeho víčka se zachvěla a upřený pohled jeho černých očí spočinul neomylně na mně, jakmile je pootevřel.
„Dobré ráno, Abby.“ Brouknul a přitáhl si deku blíž ke krku, i když tu bylo dokonalé teplo. Hrubý kámen krbu naakumuloval teplo a nyní fungoval jako kamínka.
„Dobré ráno.“ Odpověděla jsem rozpačitě a sklonila hlavu. „Moc se ti omlouvám, že jsem vás tu včera takhle překvapila. Jen jsem nevěděla, kam jinam jít.“
Posadil se a protáhnul své přeleželé svaly.
„Vůbec se neomlouvej. Jsem potěšen, že jsi vyhledala mne, když jsi byla v nouzi. Jen… mohla bys mi říct, co se večer přihodilo?“
Deka mu sklouzla z ramen a odhalila tak jeho nahou hruď. Spával asi jen v teplákách, proto tu nyní seděl napůl nahý.
Nepřišlo mu to jako něco divného, i když já přemýšlela, kam uhnout pohledem. Nechtěla jsem se dívat na něho, nemohla jsem se dívat na něho, přitahoval mne tak silně, že to až bolelo.
Vstal a deka mu sklouzla k nohám. Pevně jsem doufala, že si nevšiml mého oddechnutí, když odhalila jen černé tepláky, v pase stažené šňůrkou.
„Děje se něco?“ Přistoupil ke mně a podal mi ruku. Ajaj, ta kratičká otázka mi vehnala do tváří ruměnec. Co bych jen dělala, kdyby byl pod dekou nahý? Ne nebyl by, takový gentleman jako on, by určitě nespal nahý.
Přijala jsem jeho pomoc a vyhoupla se na nohy. Odvedl mě k pohovce a pokynul, abych se posadila. Sám mě následoval.
„Tak povídej, poslouchám.“ Došlo mi, že se z toho nevykroutím a tak jsem jen povzdechla a pokrčila rameny.
„No, včera jsem přišla domů a byla tam jen matka, otec byl asi v nemocnici. Řekla mi, že jsem prodejná holka a že se mnou teď už oficiálně chodit nebudeš, když jsi mě dostal hned do postele. Pak se obula do mé maminky a já se neudržela a jednu jí vrazila. Ona mě vyhodila s tím, že už se nemám vracet.“
„Hmm.“ Vzdychnul a zavrtěl hlavou. „Měl jsem tě asi doprovodit až domů a vysvětlit celou situaci.“
„To nic, myslím, že na okamžik jako byl tenhle už dlouho čekala. Nebyla kdovíjak nadšená, že jsem se vrátila domů.“
„Měl bych teď asi zavolat tvému otci, aby o tebe neměl strach.“
„Ne, to bys neměl. Nevím, co všechno mu matka napovídala a mám strach, že se na mě zlobí.“
„Tak co budeš dělat?“ Chytil mne starostlivě za ruku.
„Já… nevím. Tak trochu jsem doufala, že budu moci nějaký čas zůstat u vás. Alespoň, než si najdu práci a nějaké bydlení.“ Znovu jsem trhla rameny a s hrůzou zjistila, že ranní dobrá nálada mě opouští.
„No, samozřejmě, to nebude problém… myslím. Domluvím se s otcem a společně něco vymyslíme.“
Upřeně se mi zahleděl do očí, a pak mi jemně konečky prstů přejel po spánku.
Opřela jsem mu tvář do dlaně a zavřela oči. Mazlila jsem se s jeho hebkou pokožkou. Tenhle muž jistě nikdy těžce fyzicky nepracoval, soudě podle jeho dokonale hebkých rukou.
„Počkej tady, přinesu ti něco k snídani. Musíš mít hlad.“ Vstal a aniž by se obtěžoval s oblékáním, zmizel za dveřmi.
Nestačila jsem se ani pořádně rozhlédnout, když vplul ladně do pokoje s tácem plným dobrůtek.
Usmíval se, ale jeho oči vypadaly tak nějak smutně.
„Co se děje?“ Okamžitě jsem vypálila.
„No, mluvil jsem s otcem. Je to v podstatě i jeho dům, takže musím dát na jeho názor. Krom toho je to můj otec a můj král.“ Položil tác na stůl a podal mi skleničku s džusem.
„Co se děje? Nechce mě tu?“ Špitla jsem, překvapena bolestí, jakou to ve mně vyvolalo.
„Ne, to není úplně ono… jde spíš…“ Sedl si ke mně.
„Jsem jeho nástupce a musím se díky svému postavení řídit určitými pravidly. Tím nechci říct, že s nimi vždy souhlasím, některá jsou zastaralá a dávno přežitá.“ Hlasitě polknul a zahleděl se mi do očí.
„Víš, Abby, nejde o to, že bys tu nemohla zůstat, jen tu nemůžeš zůstat takhle.“
Nerozuměla jsem ani slovu.
„Vysvětli.“ Svraštila jsem nechápavě obočí.
„No, nemůžeš tu zůstat jako Abby Nortonová, svobodná dívka.“ Vykrucoval se, nevěděl, jak mi to říct.
Dívala jsem se na něho, na to jak rozpačitě uhýbal pohledem. Tlustý pramen vlasů mu spadl do obličeje, ale on si ho nezastrčil za ucho. Nechápala jsem vůbec nic a začínala být nervózní z jeho uhýbavých pohledů.
„Adriane, prosím, řekni mi, co se děje. Nevím, co mi tím chceš říct.“
Zhluboka se nadechl a pak se zahleděl do mých vystrašených očí. Bylo to, jako by mi mohl nahlédnout až do hloubi duše.
„Abby, vezmeš si mě?“ Spadla mi čelist a já jen němě zůstala zírat na muže sedícího přede mnou.

Panebože, on to snad myslí vážně. Chvíli jsem marně doufala, že se začne smát. Nic, zůstal smrtelně vážný a propaloval mě těma neuvěřitelně velkýma, černýma očima.
„Cccc…co?“ Vykoktala jsem ze sebe vyděšeně.
„Vzít si tě? Jako že kvůli tomu, abych tu mohla zůstat, musím si tě vzít? To myslíš vážně? Neznáme se ani týden a ty mě žádáš o ruku?“
Jeho dokonalou bledou tvář zahalil stín smutku.
„Nežádám tě, kvůli tomu, abys tu mohla zůstat. Myslel jsem, že ke mně cítíš to samé jako já k tobě. Abby, nedovolím, aby ti ještě někdo někdy ublížil. Nedovolím, aby ses ocitla v situaci, jako byla ta včerejší. Budu tu vždycky jen pro tebe.“
Zalapala jsem po dechu. Bylo mi ho tak moc líto. Seděl tam jako hromádka neštěstí, ramena svěšená, hlavu sklopenou. Nebylo pochyb, že to vše myslí opravdu vážně. Skutečně jsem k němu cítila něco hlubokého a upřímného, ale byla to láska?
„Adriane,… já…“ Podíval se na mě zlomeně a položil mi prst přes rty.
„Prosím, neříkej, že ne. Pokud nechceš, neříkej radši nic.“ Hlas se mu chvěl zklamáním a přemáhanými slzami.Vypadal jako opuštěné štěňátko, které prostě nemůžete nechat napospas temné studené noci. Musíte ho sevřít v náručí a odnést s sebou domů, i když máte vážnou alergii na zvířecí chlupy.
A pak jsem si představila pohled své drahé macechy, až se to dozví. Také pohled Edwarda při představě, že už mě nikdy nebude moci ochmatávat těma mastnýma, špinavýma a tlustýma ručičkama. Proč bych měla říct, že si ho nevezmu, když mi tu nabízí vše, čeho se mi doteď nedostávalo. A jak dlouho může trvat příprava takové svatby? Rok? Celý rok, to je moře času. Za ten dlouhý rok se přeci může přihodit cokoliv.
„Ano.“ Špitla jsem a při tom slově se zajíkla. Málem mě zadusilo, dostat ho ze sebe. Bylo už ale venku a jediný pohled na jeho překvapenou tvář, do jeho šťastných očí mi stačil, abych se nechtěla opravit.
„Opravdu, Abby?“ Připadal mi jako malé dítě před rozzářeným vánočním stromečkem.
Kývla jsem a povzbudivě se usmála. Nebyla jsem si jistá, co cítím. Směs prapodivných pocitů. Strach, jestli mé rozhodnutí bylo správné, neznám ho, jak můžu vědět, že si budeme rozumět? Obavy, kam teď budu patřit? Říkal, že je korunním princem, co to znamená pro mě? Hrdost, budu členem významné rodiny a můj sen o tom, že jeho rodina bude i má se mi splní. Radost, že jeden z nejhezčích a nejváženějších mužů bude patřit jen mně. Lásku? Je ten pocit, skromně se krčící až tam vzadu, láska? No co, lidé se brali už pro míň. Budu s ním mít klidný a spokojený život. Určitě mi dovolí chodit na školu a nebude na mě tlačit ohledně dětí.
Začínala jsem se uklidňovat. Počáteční panika ustupovala a nahrazoval ji pocit nadšeného očekávání. Kam se nyní bude můj život ubírat?
„Zavolám matce, aby hned začala s přípravami. Myslím, že bude nadšená, zamilovala si tě. Je konec října, fajn, za měsíc může být svatba.“
„Za měsíc?“ Vyhrkla jsem zmateně. „Myslela jsem, že se nejprve poznáme. Nevím o tobě skoro nic.“
„No, máme na to celý měsíc. Vezmu si v práci volno a budu ho trávit s tebou. Určitě máš milion otázek a já jsem připravený ti na každičkou odpovědět. Jedinou tvou starostí bude, aby sis vybrala ty nejhezčí svatební šaty. Všechno ostatní zařídí Liz.“ Jeho nadšení bylo snad nakažlivé. Najednou mi bylo skoro jedno, že za měsíc budu vdaná paní. Těšila jsem se na ten měsíc, kdy bude pořád se mnou a já ho budu objevovat, pěkně krok po kroku.
„No, jestli by ti to nevadilo. Chtěla bych si vzít maminčiny svatební šaty. Vím, že to není nic moc, žádný známý návrhář, ale moc by to pro mne znamenalo.“
„V tom nevidím jediný problém, Abby. Cokoliv, cokoliv si jen budeš přát.“ Vstal a vytáhl na nohy i mě. Pevně mě sevřel do náručí a párkrát se se mnou zatočil. „Budeš se mnou šťastná, to ti slibuji. Už žádné slzy, žádné špatné sny.“
Nemohla jsem uvěřit tomu, kam jsem se za těch pár dní dostala.
„Adriane, prosím, pusť mne dolů. Točí se mi hlava.“ Musela jsem se ho pevně zachytit za ramena, abych udržela strop a stěny tam, kde by měly být.
„A začneme hned dneska. Jdu to říct otci. Nemám teď rozdělaného nic, co by nemohlo pár dní počkat. Půjdeme nakupovat, pokud tedy nechceš zajet pro tvé věci domů, nebo chodit celý měsíc v mém oblečení.“
Musela jsem se usmát. „Rozhodl ses, že mě budeš rozmazlovat?“
„Počínaje dneškem tě budu nosit na rukou, Abby. Budeš ta nejrozmazlovanější snoubenka na světě.“

Úsměv mi vrátil. „Hmm, na to bych si mohla zvyknout.“ Protáhla jsem se jako spokojená kočka a dala do toho pohybu veškerou sílu svádění, kterou jsem v sobě v tu chvíli měla.
Přivřel podezíravě oči a pak rozpustile zavrtěl hlavou.
„V to tajně doufám, miláčku, že si na to zvykneš, a pak ode mne už nikdy neutečeš.“
Líbilo se mi to čím dál víc, to, jak krásně mě oslovil, s takovou něhou v hlase.
„Panebože, Adriane, proč pořád čekám, že zazvoní budík a já se probudím. Nešťastná a opuštěná ve své posteli.“
Stoupl si těsně ke mně a jemně uchopil mou tvář do dlaní.
„Už nikdy nemusíš být opuštěná a nešťastná, Abby. Nabízím ti rodinu, zázemí, lásku. Nabízím ti tu celý svět.“
„Poslouchá se to tak moc hezky.“ Vzdychla jsem a sklopila oči.
„Proč se pořád bojím, že se něco pokazí. Mám strach, Adriane.“
„Neměj strach, jsem s tebou. Jen mě miluj, Abby, miluj mě tak jako já miluji tebe a vše bude naprosto perfektní. Slibuji.“
Chtěla jsem věřit, jenže jsem za sebou měla až moc nehezkých zážitků na to, abych věřila na šťastné konce.

Nákupy s Adrianem byly tím nejšílenějším zážitkem. Tahal mě po těch nejdražších buticích ve městě a když jsme dorazili večer domů, kufr Cecilova auta a celá zadní sedačka byly zarovnány taškami. Chodil ochotně se mnou a hodnotil, radil, ale také sám nakupoval. Trochu jsem ho podezřívala, že jen kvůli mně, abych se necítila tak špatně, že za mne platí.
Taktně se vypařil jen před krámkem se spodním prádlem a zaskočil nám pro něco k pití. Byla jsem mu vděčná, sice si ho za měsíc beru, ale ukázat se mu v krajkovém spodním prádle, bych asi ještě nezvládla. To je ale ironie.
„Takže, kde dnes večer složím hlavu?“ Zeptala jsem se provokativně, když jsme v hale položili na zem poslední tašky.
„No, můžeš být se mnou v mém pokoji, pokud chceš, ale myslím, že spíše oceníš trošku soukromí. Dal jsem ti připravit pokoj, který se nachází pod tím mým. Není sice dvoupatrový, ale je velmi útulný a budu tě mít blízko, kdybys něco potřebovala.“
„Dal připravit?“ Zeptala jsem se.
„Ano, máme tu pár služebných, většinou tu už nejsou, když se vracíme večer z práce. Tenhle dům se neuklízí sám a já jsem s koštětem velmi nemotorný.“ Mrknul na mne a pak se usmál. „Jsem šťastný, tenhle den byl překrásný.“
„Nejsi unavený? Já necítím nohy. Byl to dlouhý den.“ Sedla jsem si na spodní schod a natáhla nohy.
„Nevylezu asi ani do prvního patra.“ Povzdychla jsem si.
„Hmm…“ Postavil se přede mne a pak se sklonil. Vzal mě do náručí a začal pomalu stoupat po schodech.
„Co blázníš, Adriane…“ Vypískla jsem překvapeně.
„Říkal jsem, že počínaje dneškem tě budu rozmazlovat a nosit na rukách.“ Políbil mne na čelo. „A myslel jsem to vážně.“
Můj pokoj byl díkybohu v prvním patře. S tím útulným si dělal Adrian srandu, ten pokoj byl prostě dokonalý. Měl naprosto stejný kruhový půdorys, jen byl vyveden v barvě nepálené hlíny v kombinaci s béžovou. Cítila jsem se tu okamžitě jako doma.
„No páni, to je dokonalé. Naprosto úžasné.“ Rozběhla jsem se zkontrolovat koupelnu a s úlevou zjistila, že je naprosto stejná jako Adrianova.
„Myslel jsem, že jsi k smrti unavená.“ Pobaveně si lehl na mou postel a zapřel se o loket, po očku mne pozorujíc, jak zvědavě prozkoumávám svůj nový pokoj. Mé nové útočiště před světem.
„Myslela jsi, že to bude další růžová příšernost?“ Zeptal se.
Zarazilo mě to. Nevzpomínala jsem si, že bych mu vyprávěla o růžovém uvítání, které mi přichystala matka.
„Jak, víš o mém pokoji?“ Podezíravě jsem se zamračila.
„No…“ Zarazil se, ale pak nasadil svůj obvyklý nevinný výraz. „Říkala jsi mi o tom…vzpomeň si.“
Ještě chvíli jsem ho zamračeně pozorovala, ale pak jsem jen trhla rameny. Tak asi jo, za těch pár dní jsem toho naplácala tolik, že už si to nepamatuji.
„Máš hlad?“ Naklonil hlavu mírně na stranu a jeden silný pramen vlasů mu spadl do očí.
„Ne, jsem jen strašně ztahaná.“ Protáhla jsem se a zívla.
„Fajn, běž si dát koupel, já donesu zdola tvé věci, a pak tě nechám o samotě. Musím si ještě o něčem promluvit s otcem.“
Kývla jsem a bez slovíčka protestů zaplula do koupelny. Plná vana horké vody přímo křičela – relaxace a tak jsem rázem zapomněla na čas. Zavřela jsem oči a zaplula pod hladinu. Cítila jsem, jak se vlivem horké vody uvolňuje každičký můj sval, bylo mi blaze.
Skrz vodu jsem uslyšela tupé zadunění a pak další, trochu ostřejší ránu. Jako by někdo narazil do dveří koupelny.
Sedla jsem si a otřela vodu z obličeje, že by se mi to jen zdálo? Uhladila jsem si vlasy dozadu a další rána mne ujistila, že jsem plně při vědomí.
Z pokoje se ozvalo zavrčení, ztlumené zavřenými dveřmi a já děkovala bohu, že jsem nezapomněla zamknout.
Co se to zase děje?
Vylezla jsem z vany a okolo prsou si omotala huňatou osušku. Dalším zvukem, který jsem zaslechla bylo tlumené hekání, jako při pěstním souboji. Váhavě jsem přistoupila ke dveřím a položila dlaně na popraskanou strukturu starého dřeva. Vedle v místnosti se zdál být klid a tak jsem pomalu přiblížila ke dveřím hlavu. Nic, naprosté mrtvolné ticho.
A pak se ozvala další rána a něco velmi těžkého narazilo z druhé strany do dveří. Ve zlomku vteřiny jsem se krčila na druhém konci koupelny a dlaní si zakrývala ústa, abych nevykřikla.
Chlad mramorového obložení mne zezadu studil do zad a já se probrala, až když se mi nedostatkem vzduchu podlomily nohy. Zapomněla jsem dýchat, ale srdce mi uhánělo rychlostí závodního koně a jeho silné údery jsem cítila až ve spáncích.
„Abby?“ Adrianův hluboký hlas se ozval tak náhle, že jsem sebou trhla.
„Co se děje?“ Zapištěla jsem nejhlasitěji, jak mi stažené hrdlo dovolilo.
„Nic, jen drobná nepříjemnost. Můžeš už ven, opravdu se vcelku nic nestalo.“ Na konci věty se zasmál, ale znělo to poněkud hraně a křečovitě.
Pomalu jsem přešla koupelnu a mírně zaváhala s rukou na klíči. No co, vedle je Adrian, nemůže se mi nic stát.
Zámek cvaknul a já otevřela. Adrian stál s taškami uprostřed pokoje a tvářil se, jako by se nic nestalo.
„Co to bylo za hluk?“ Rozhlédla jsem se po místnosti. Vše tu bylo tak, jak jsem to opustila.
„No…jen jsem uklouzl a narazil do dveří.“ Pokrčil rameny a položil tašky na koberec k posteli.
„Uklouzl?“ Tak to mi k tomu rámusu vůbec nesedělo.
„No, jsem nešika.“ Usmál se.
„Opakovaně.“ Nedůvěřivě jsem přimhouřila oči.
„Opakovaně?“ Hrál si na nechápavého.
„No fajn, tak nic. Jen mě to trochu vyděsilo.“ Rezignovaně jsem rozhodila paže.
„Se mnou jsi v bezpečí.“ Přistoupil pomalu ke mně a políbil mne na čelo.
Už to neznělo ani z poloviny tak přesvědčivě. Ale co, zvládla jsem roční pobyt v divoké Africe, na mě si jen tak někdo nepřijde.
„Jasně, v to taky doufám. Děkuji za ty tašky.“ Pokynula jsem k posteli a už se děsila toho, až budu všechny ty věci vybalovat.
„Jinak jsi v pořádku?“ Zkoumal můj výraz.
„Jasně, jsem v pohodě. Jen se obleču a půjdu si lehnout, proč se vlastně ptáš?“ Pořád mi něco říkalo, že se tu cosi děje.
„Jen tak, už tedy půjdu. Dobrou noc a hezké sny, Abby.“ Vycouval ze dveří. Ještě se ozvalo lehké klepnutí a jeho hlava se objevila v malé škvíře dveří. „A kdybys něco potřebovala, stačí na telefonu zmáčknout jedničku.“
Pohledem jsem zabloudila k nočnímu stolku, na kterém stál mohutný starožitný telefon.
„Dobře, tak dobrou.“ Usmála jsem se a chytila první velkou papírovou tašku se spodním prádlem a nočními košilkami.
Osaměla jsem. Převlékla jsem se a vybalila první polovinu tašek do skříně. Venku se setmělo už dávno a já se cítila čím dál víc unavená. Druhá polovina tašek tedy skončila na dně skříně nevybalená a já se odporoučela do postele. Dveře jsem radši zamkla na dvakrát, ale i tak se cítila divně ohrožená. Navzdory všem zvláštním událostem jsem usnula okamžitě, jak se má hlava dotknula polštáře. Zítra je taky den, budu se tedy bát až zítra.

Ráno mě probudilo zazvonění telefonu. Lekla jsem se tak, až jsem si s hlasitým vyjeknutím sedla.
„Je ráno, koukej vstávat.“ Jeho hluboký hlas zazněl trochu směšně, díky starému aparátu.
„Adriane, doufám, že máš dobrý důvod mě budit.“ Zavrčela jsem místo odpovědi.
„No, je dobrý důvod, že je poledne? Pokud celé naše zásnuby prospíš, tak se toho o mně moc nedozvíš.“ Zasmál se spokojeně. Můj podrážděný tón mu asi nedošel, nebo se ho jenom rozhodl ignorovat.
„Fajn.“ Protřela jsem si ospale oči a zamžourala po pokoji.
„Co máme dneska v plánu?“
„Co takhle další rozmazlování?“ Zasmál se. „Ne, říkal jsem si, že bychom mohli odjet na venkov, přeci jenom je tam klidněji a budeme mít na sebe více času. Liz tam nebude tolik osamělá a budeš moci trochu dohlédnout na přípravy.“
To, že bych měla vypadnout z města, se mi zrovna v tuhle chvíli zdálo jako moc fajn nápad. Nechtěla jsem někde potkat matku, to bych asi nepřežila.
„Ok, beru. Jen budu potřebovat půjčit nějaký kufr.“ Představila jsem si hromadu tašek ze včerejška a pak to, jak by asi ten kufr musel být veliký, abych do něho nacpala úplně všechno.
„No, myslím, že tady někde mám zbytečnou sadu zavazadel.“ Vypadalo to, jako by se rozhlížel po pokoji.
„A co ty? Nebudeš si potřebovat taky do něčeho zabalit?“ Napadlo mě okamžitě.
„Ne, když máš dva domovy, vyplatí se mít i dvojí sadu věcí. Nemusíš potom pořád balit, je to velmi praktické.“ Spokojený a pobavený tón jeho hlasu mne donutil k mírnému úsměvu. Sakra, nebyla jsem ještě před chvílí naštvaná, že mě vzbudil?

Balení proběhlo naprosto v pohodě. Nebylo těžké naházet všechny věci do dvou ohromných kufrů na kolečkách, které mi donesl Adrian. Vypadal dokonale, skoro jako by vůbec nespal, jen se celou noc zkrášloval před zrcadlem. Já vypadala asi jako každý, když ráno vyleze z pod duchny. Celá pomačkaná a na hlavě místo vlasů slámu. To mu nezabránilo, aby se usmál a nasadil tak zamilovaný pohled, až mi zrosolovatěly nohy.
„Vypadáš nádherně.“ Vydechl a políbil mne do vlasů. Chvíli jsem přemýšlela, jestli to opravdu myslí vážně, nebo si ze mě utahuje. K mé plné spokojenosti by on nikdy o ničem takovém nežertoval.
„Zabal si, a pak přijď dolů na snídani. O kufry se postará někdo ze služebnictva.“ Vydechl a jeho sladký dech mi ovanul tvář.
Abych alespoň částečně dostála jeho slovům, oblékla jsem se mírně provokativně a to do věcí, které jsem si původně ani nechtěla koupit. Přesvědčil mne, že v tom budu vypadat překrásně a že by mu to udělalo radost.
Stála jsem teď před zrcadlem v koupelně a musela uznat, že měl pravdu. Sice bych váhala v tom vyjít na ulici, ale vypadalo to dokonale. V tmavě modrých upnutých riflích, zastrčených do vysokých černých kozaček, černém lesklém topu a šedivém kožíšku do pasu, jsem vypadala spíš jako nějaká filmová hvězda. No co, musím udělat dojem.
Usmála jsem se na sebe a ještě jednou učesala neposlušnou ofinu, která si prostě pořád dělala co chtěla.
Vystrčila jsem opatrně nos na chodbu a pak přecupitala ke schodům. Kupodivu jsem se i na vysokých podpatcích cítila bezpečně. Vysoké boty mi bezpečně držely nohu a já ani neměla strach sejít celé schodiště do haly. Stál opřený o širokou zárubeň průchodu do obývacího pokoje a ostražitě a s jistou dávkou uspokojení mne sledoval, jak scházím dolů.
„Vždyť jsem říkal, že ti to bude slušet.“ Hodil po mně nevinným pohledem a já se zasmála nahlas.
„Děkuji, pane, jste opravdový gentleman.“ Konstatovala jsem, když jsem stanula před ním.
„Pro vás cokoliv, má drahá.“ Mírně se uklonil, a pak zdvihl mou ruku a něžně mě políbil na její hřbet. Nepustil ji však, ale přitulil se k ní. Měla jsem v tu chvíli dojem, že on má v sobě tolik lásky, že to bude stačit pro nás oba.
„Mám hlad.“ Pípla jsem potichu, když se mi zdálo, že tam stojíme už moc dlouho.
„Samozřejmě.“ Uculil se a vedl mne přes ohromný obývací pokoj do zimní zahrady. „Sice se snídaně podává pouze do jedenácti hodin, ale pro vás uděláme vyjímku, slečno.“
Mezi ohromnými palmami a mohutnými terakotovými květináči s kvetoucími kalami stál stolek prostřený pro dva. Bílý porcelán se leskl novotou a jemné fialkové kytičky, které ho zdobily, prozrazovaly, že je asi původní.
„Překrásné.“ Vzdychla jsem a špičkou prstu objela okraj talířku.
„Tenhle dům skýtá opravdu mnohá překvapení.“ Podržel mi židli a pomohl mi usednout.
„Kávu? Čaj? Ovocný džus?“ Naznačil utěrkou přehozenou přes paži, že obsluhovat bude on.
„Čaj. Děkuji.“ Usmála jsem se a sáhla do proutěného košíčku pro sladký rohlík. Byl ještě teplý a křupavý a když jsem si kousek ukousla, rozplynul se mi v ústech.
„Hmm, tohle bych si dala líbit každé ráno.“ Vzdychla jsem.
„Může být, stačí jenom říct.“ Úslužně se poklonil, a pak si se smíchem sedl naproti mně.

„Adriane?“ Dojedla jsem rohlík a napila se čaje.

„Ano?“ Napil se své kávy a podíval se mi do očí.

„Proč mám pořád tak zvláštní pocit?“

„Jaký pocit, miláčku?“ Spokojeně se opřel o opěradlo a ruce si složil na hrudi.

„Jako že něco není v pořádku. Já nevím. Jako že najednou někdo tleskne a řekne – probuď se, je to jenom legrace.“
Nahnul se nad stůl a položil svou ruku na mou. Bylo to velmi uklidňující gesto.

„Neboj se, všechno je skutečné. Jsem tady jenom pro tebe. Nemohu ani slovy vyjádřit, jak moc jsem se do tebe zamiloval. To, že jsi mi řekla své ano, byl ten nejkrásnější okamžik v mém životě.“

„Ale Adriane, já nevím, není to všechno moc rychlé?“ To, jakou pitomost říkám, jsem si uvědomila pozdě.

„Abby, pokud jsi se rozmyslela, pokud se necítíš pevně rozhodnutá…“ Zhluboka vzdychl.

„…klidně mi to řekni. Já jsem si svými city stoprocentně jist, ale chci, abys byla i ty.“ Sklopil smutně oči k zemi a pak se usmál. Z toho úsměvu mi zatrnula čelist. Panebože, já jsem ale pitomá.

„Ne, Adriane. Jsem si tou svatbou jistá. Chci si tě vzít.“ Kývla jsem povzbudivě.

„Abby, moc tě miluji. Jsi pro mne ta jediná.““
Kousla jsem se do jazyka. Copak mu mohu říct to samé a myslet to upřímně? Nejsem si vůbec jistá tím, co k němu cítím. Ano, je krásný, milý, hodný, ale stačí to?

„Tak jestli jsi už dojedla, mohli bychom vyrazit. Mám dojem, že se tě Liz už nemůže dočkat.“
Zatnula jsem ruce v pěst, abych se trošku uklidnila. Dala bych nevím co, kdybych věděla, že nedělám tu největší blbost v životě. Jenže to asi nikdo nikdy neví. I kdybych ho znala deset let, nikdo by mi nedal záruku, že dělám správnou věc, když si ho beru.

„Fajn. Pojedeme.“ Kývla jsem.
Měl co dělat, aby oba ohromné kufry nacpal do prostorově skromného kufru svého sporťáku. Nechci vědět, co s nimi provedl, že se mu to nakonec podařilo.
Jel velmi, velmi pomalu. Musela jsem se začít smát. Co pár mil, kontroloval mou barvu a ptal se, jestli je mi dobře. Když tuhle proceduru opakoval po šesté, sáhla jsem do přihrádky a na malý kousek papírku napsala – jsem vážně ok. Poté, co se ke mně otočil po sedmé, olízla jsem okraj papírku a nalepila si ho na čelo. Začal se smát a to tolik, že zastavil na krajnici, aby nesjel ze silnice.
Zbytek cesty jsem měla klid a on se plně věnoval řízení. Ani mi nevadilo, že v autě zavládlo ticho. V rádiu hrály staré písničky a já pozorovala ubíhající krajinu, tak krásně zabarvenou podzimními barvami. Javorové lesy kolem silnice hrály ostře červenou, zlatou, žlutou, oranžovou a okrovou. Tráva na lukách hnědla, ale možná se mi to jen zdálo a tu smutnou barvu způsobovalo jen popadané listí. Nevím proč, ale podzim jsem nikdy zvlášť nemilovala. Ze všech ročních období, jsem ho měla ráda nejméně. Možná proto, že vše vypadá, jako by umíralo. Stromy, květiny, tráva. Všechno žloutne a odumírá.

„Abby?“ Jeho dlaň mi sevřela ruku. „Je ti něco?“ Vystrašený tón jeho hlubokého hlasu mne probral z myšlenek.

„Ne, nic mi není.“ Nechápavě jsem se odvrátila od podzimní scenérie, až kýčovitě barevné, jako kdyby ji někdo vystřihl z kalendáře.

„Mluvím na tebe a ty vůbec nereaguješ.“ Zavrtěl hlavou, a pak sevřel volant oběma rukama.

„Jen jsem se zamyslela. Co jsi povídal?“

„Jestli se stavíme někde na večeři, nebo počkáš až domů.“
Domů, jak zvláštně mi to znělo. Mé staré doma jsem zanechala ve městě a teď si budu muset zvykat na nové doma. Ohromný dům plný cizích lidí. Nový pokoj, nové věci, nové šaty, nový život.

„Nemám ještě hlad.“ Pokrčila jsem rameny.

„Fajn. Tady by byla poslední možnost. Za půl hodinky jsme doma. Jak znám Liz, čeká na nás úplná hostina. Bude nadšená, že se bude mít zase o koho starat. Těžce tu samotu nese. Sice neřekne nic nahlas, ale poznám to na ní vždycky, když odjíždíme do města. Ten smutek z její tváře přímo křičí.“

„Není v tom domě přeci sama, má kolem sebe spoustu lidí.“

„Ano, to ano. Pro ní je ale rodina velmi důležitá. Když můj bratr odjel do Evropy, hodně ji to vzalo.“

„Máš bratra?“ Vytáhla jsem se víc do sedu a zadívala se na něho. Venku se začalo šeřit. Zvláštní jak brzy se stmívá, když se blíží zima.

„Hmm, mladšího. Jmenuje se Jason. Je, no, černou ovcí rodiny. Tak trochu svobodomyslný, asi je víc po matce.“

„To se máš, mít bratra. Taky jsem chtěla sourozence, jenže to nějak nedopadlo.“ Složila jsem si ruce na hrudi a svezla se víc do lehu.

„Je vidět, že ho neznáš.“ Pobaveně zavrtěl hlavou.
Auto zastavilo před domem. Než jsem se vůbec vzpamatovala, dveře se otevřely a Adrian mi podával ruku.

„Špatně se z něho vylézá, asi budu muset koupit praktičtější vůz. Nějaký rodinný, s velikým úložným prostorem.“ Uculil se, když marně trhal za madla kufrů. Vzdal to a zabouchl auto.

„Dnes budeš spát v mém triku, zítra to nějak vyřeším.“ Se smíchem došel až ke mně a něžně mě políbil na čelo.

„Abby.“ Na schodech se objevilo téměř astrální stvoření. V bílých rozevlátých šatech vypadala spíše jako nějaká hippie zakletá princezna.
Adrian mi položil ruku kolem pasu a galantně mi pomáhal do schodů.
První schytal uvítací pusu Adrian. Matka se mu vrhla kolem krku a mačkala ho, jako by ho ani nechtěla pustit. Z opatrnosti jsem ustoupila o krok dozadu. Nevěděla jsem co mám očekávat a tak mne docela mile překvapilo, že mi uštědřila jen silné obětí a polibek na tvář.

„Jsem tak ráda, že jste tady. Máme tolik práce a zařizování. Hodně potřebného už jsem obvolala, ale ještě zbývají nějaké drobnosti. Nevím, jaké květiny máš ráda a jakou barvu a …“ Brebentila a táhla mne za ruku do domu.
Pohledem jsem hledala záchranu u Adriana, ale ten se jen usmál a omluvně pokrčil rameny. Tiše nás následoval a koutky úst mu šibalsky cukaly.

„Připravila jsem ti pokoj přes chodbu, naproti Adrianovi. Myslím, že to bude lepší, když k sobě budete mít blízko.“ Otočila se přes rameno na Adriana a ten jen mlčky přikývl.
Bylo mi v podstatě jedno, kde mě uloží. Hlavně že budu mít kde složit hlavu, v teple a suchu.
Po opulentní večeří, Adrian měl s tou hostinou naprostou pravdu, jsem byla odvedena do svého nového pokoje. Vypadal velmi podobně jako Adrianův, jen barvy byly teplejší a světlejší. Jako kdyby už při výmalbě věděli, že tu bude spát dívka.

„Vyhovuje?“ Zeptal se tiše Adrian a jemně mě zezadu objal. Liz se s námi rozloučila hned po večeři. Asi nám chtěla nechat kousek toho soukromí.
Neubránila jsem se návalu pocitu bezpečí, který mne naplňoval. Když byl se mnou, když jsem cítila jeho chladné tělo za svým, když mne omamovala jeho dokonale sladká vůně, bylo vše tak ostré a jasné. Teď jsem neměla pochyb o tom, že dělám správnou věc. O tom, že náš společný život bude naplněný štěstím a láskou.

„No, přinesu ti něco na spaní a pak, jestli dovolíš, opustím tě. Musím ještě projít pár důležitých dokumentů.“ Políbil mne zezadu na krk a já se zachvěla chladem.
Pak okouzlující tlak jeho vypracovaného těla zmizel a já se ocitla v místnosti sama. Přešla jsem pokoj a rukou přejela po sametovém přehozu postele.
Dveře do koupelny byly otevřené. Celá byla laděna do béžové se zlatými doplňky. V rohu obdélníkové místnosti, hned naproti dveřím, byla ohromná zapuštěná vana. Mramorový pultík se dvěma umyvadly a skříňky s poličkami na ručníky stály u protější zdi. Sprchový kout byl řešený pouhou skleněnou přepážkou v rohu naproti vaně.
Pustila jsem vodu a opláchla si obličej, dívala jsem se na sebe a představovala si, jak asi budu vypadat ve svatebních šatech. Páni, já a nevěsta.
Vzdychla jsem a usmála se. No co, nějak to dopadne. Na posteli jsem měla připravené čisté tričko a široké bavlněné kraťasy. Musel to sem donést, když jsem byla v koupelně. Sebrala jsem oblečení do náručí a hluboce k němu přivoněla. Jeho vůně už pro mne nebyla tolik intenzivní, skoro mi to bylo líto. Bylo by nádherné, kdyby mne omamoval svou přítomností napořád. Nic ale netrvá věčně. Zívla jsem a protáhla se. Byla jsem k smrti unavená. Večer jsem tedy zakončila dlouhou horkou koupelí. Než jsem zalezla do postele, ještě jsem se pro jistotu vrátila ke dveřím a zamkla je. Člověk nikdy neví a tohle je opravdu tajemný a starý dům.

„Abby. Abby, otevři.“ Adrian zaklepal na dveře, a pak zalomcoval klikou.

„Hned.“ Křikla jsem, abych ho trošičku uklidnila a hrabala se z postele.
Bylo ráno a závěsy prosvítalo podzimní sluníčko. Odemkla jsem a otevřela. Stál na chodbě a tvářil se jako neviňátko.

„Propásla jsi snídani, tak ti nesu něco k jídlu. Oběd bude přesně v poledne, ale to je ještě daleko.“
Ustoupila jsem mu a nechala ho projít. Následovala jsem ho až k posteli. Položil podnos s mou snídaní na noční stolek, a pak se posadil na pelest.
Usmála jsem se na něho a skočila s rozběhem za ním. Chvíli to vypadalo, že mě snad okřikne jako malé dítě, které tropí neplechu, ale pak se jen zasmál a stáhl si mě do náručí.

„Už máme datum.“ Brouknul mi do vlasů.

„A to?“ Otočila jsem se k němu.

„Matka to musela domluvit s místním knězem, protože chce i obřad udělat tady, v naší rodinné kapli. Má volno jedině za čtrnáct dní v sobotu. Jinak už má naplánováno něco ve své farnosti v městečku.“

„Čtrnáct dní? Páni, to máme míň času, než jsem doufala.“ Nedokázala jsem skrýt mírné zděšení.

„Naopak, miláčku, máme celý život.“ Jeho černé oči se zaleskly.

„Pořád stejně nejistá?“ Překulil se na záda a podložil si ruce pod hlavu.

„Nejistá?“ Napila jsem se kávy a pak položila hrneček zpět na stolek.

„Nemohl jsem si nevšimnout.“ Prohodil bezstarostně a zavřel oči. Jeho klidný tón byl nahraný, zněl tak nějak nacvičeně.

„Nejsem si nejistá tebou, jen ta svatba je trochu moc rychlá. No, vzhledem k tomu, že jsme se ještě nepoznali, o nějaké intimitě ani nemluvím…“
Střelil po mně zlostným pohledem, ale okamžitě se mu ve tváři objevil opět neutrální výraz.

„Jsem za staré školy, Abby, o sexu před svatbou nemůže být ani řeč. Pokud ti to ale nějak vadí…“ Nechal to viset ve vzduchu a jen tiše vzdychnul.
Fajn, díky němu jsem se nyní cítila jako ten největší zvrhlík.

„Nejde mi o sex.“ Pípla jsem zaraženě. Vida, i já umím lhát.

„Všechno si vynahradíme po svatbě, slibuji.“
Upínal se k tomu obřadu, jako by měl zdědit celou zeměkouli. Jako bych ho měla spasit před věčným zatracením pouhým svým „ano“.
Ještě dlouho jsem jen tak seděla a pozorovala jeho bledou dokonalost rozprostřenou na mé posteli. Ležel nehybně, skoro jako by spal. Oddychoval klidně a hluboce. Jeden silný pramen jeho hedvábných vlasů se mu vinul po čele. Hrudník se mu zdvihal ve stále stejném rytmu.
Jak jsem domýšlivá a nevděčná. Měla bych líbat zem, po které chodí, měla bych chválit nebesa nad jeho hlavou. Nabízí mi tu vše po čem toužím a já ho odmítám. Proč jenom? Proč i přes to všechno nedokážu potlačit ten nepříjemný pocit na prsou?

Dva týdny. Čtrnáct dní, pouhých 336 hodin. Jak rychle to uteklo. Stála jsem ve svém pokoji a prohlížela se ve velikém zrcadle, které mi sem dala přinést Liz. Šaty a všechny potřebné doklady mi Adrian zajel vyzvednout k nám domů. Pozval také tatínka i matku na naši svatbu. Ani nechci domyslet, co mu o naší roztržce musela navyprávět, že pozvání bez rozmyšlení odmítl.
Adrian mi to zdělil velmi opatrně, ale i tak jsem probrečela celou noc. Seděl u mě a svíral mě v náručí. Usnula jsem až k ránu. Další dny jsem se o to víc účastnila svatebních příprav, abych nemusela myslet na to, že na mé vlastní svatbě budu sama a k oltáři mne povede můj budoucí tchán.
Oproti běžným zvyklostem se náš obřad konal těsně po setmění. Neptala jsem se proč, ani jsem to nechtěla vědět. Jen jsem se těšila, až to bude všechno za mnou. Až budu jeho žena a vše se zaběhne do obyčejných všedních kolejí.
Adrian se mnou trávil veškerý volný čas. Sice si asi pětkrát odběhl do práce, ale nemohu říci, že bych se bez něho nudila. Do parády si mě vzala Liz a nedala mi ani chvilinku na odpočnutí, či zamyšlení. Vyplňovali mi den plně a to tak, že večer jsem pomalu usínala u večeře. Den po dni jsem poznávala jeho dobrotivou a klidnou povahu. Den za dnem si klestil cestičku k mému zmatenému srdci. Hodinu za hodinou jsem zjišťovala, že chci strávit zbytek života právě s ním.
A teď to bylo tu. Dům zaplnily hordy mně neznámých lidí a služebnictva. Hučelo to tu jako v úlu. Adriana jsem od rána neviděla. V mém pokoji se střídaly kadeřnice a kosmetičky. Uklidňovat mne chodila Liz a taky několik mých družiček. Dívky, které jsem v životě neviděla mi říkaly pořád dokola, jaké že to mám štěstí. Už mi z toho třeštila hlava.
Někdo klepnul na dveře a já se lekla tak, až jsem sebou škubla.

„Abby, už bys měla jít dolů. Všichni už čekají.“
Liz zněla rozechvěle a nervózně. No, měla na to nárok, jakožto matka ženicha. Adrian si na poslední chvíli postavil hlavu a řekl, že na procházku zahradou je po setmění moc chladno. Proto se naše svatba nekonala v místní kapličce, tak záludně ukryté mezi stoletými javory na druhé straně zahrady, ale v domě. Byla jsem ráda, nechtěla jsem se táhnout přes celou zahradu až k lesu, a pak zase zpátky. Takhle to bylo jednodušší a bude to také rychleji za námi.
Ještě jednou jsem se zhluboka nadechla a pomalu vyšla na chodbu. Provizorní osvětlení, které sem bylo zavedeno kvůli mně, poblikávalo a já si nemohla nevšimnout jisté podobnosti s jedním starým hororem, co jsem viděla ještě v Africe. Fajn, tak začínám bláznit.
Liz se na mě povzbudivě usmála a pokynula paží směrem ke schodišti. Celé dolní patro bylo slavnostně vyzdobené a nasvícené decentními, starožitnými lustry. Plápolavé světlo velkých bílých svící dodávalo celému prostoru dosti záhadnou atmosféru. Šla jsem pomalu a dávala pozor, abych se na vysokých podpatcích nepřizabila a nedopadla na zadek, jako při nedávném plese. Jelikož jsem byla zlatým hřebem večera, asi by to nebylo moc vhodné.
Liz mi zezadu jistila vlečku a byla připravena mne zachytit, kdybych zavrávorala. Důvěřovala jsem jí. Za těch posledních pár dní jsme se nepředstavitelně sblížily. Byla mi důvěrnicí i kamarádkou a i přes neustávající pocit, že mi všichni něco tají, jsem jí věřila.
Cecil na mne čekal u paty schodiště a tvářil se stejně hrdě, jako by se tvářil jistě i můj tatínek, kdyby tu dnes byl. Párkrát jsem mrkla, abych zahnala slzy. Rozpitá řasenka by na svatebních fotkách asi nevypadala nic moc.
Liz nás opustila a vytratila se ve velkém sále, který používali jen při důležitých oslavách. Do malého salonku by se asi nevtěsnalo všech tři sta hostů, kteří dojeli snad z celých Spojených států. Byla jsem ráda, že jsem si vydobyla „malou svatbu“ a pomohla Liz vyškrtat ze seznamu těch dalších tři sta lidí, co mělo přijet původně. Takhle tu byla „jen“ nejbližší rodina a přátelé.

„Moc ti to sluší, děvenko. Adrian má velké štěstí.“ Cecil se usmál a já v tu chvíli vypadala asi hodně překvapeně. Bylo to od něj až nečekaně osobní a procítěné. Nikdy mi nic takového neřekl, spíš jsem měla pocit, že se mě snaží celou dobu decentně ignorovat.

„Děkuji.“ Vydechla jsem skoro omámeně.
Chytil mou ruku a položil ji na svou. V sále se rozezněla tichá hudba. Libé tóny se nesly celým domem a ovíjely se kolem mne, jako by mne zvaly dál. Cecil mě mírně postrčil, když si všiml, že stojím jak zařezaná a nemohu si vzpomenout, jak posunout pravou nohu před levou.
Pomalu jsme vešli do sálu. Všechny oči teď hleděly jen na mne. V některých tvářích jsem četla nesouhlas, v některých údiv a v některých snad i znechucení. Jen Adrian vypadal, jako když nevnímá ani jednoho z těch lidí okolo. Díval se jen a jen na mne, neuhnul pohledem ani na vteřinu. Tvářil se velmi soustředěně a neskutečně šťastně. Donutila jsem se nezkoumat nesouhlasné nazlobené pohledy. Vlastně ani nevím, co jim na mně vadí, ani mě neznají. Jistě, nejsem z královské rodiny jako Adrian, ale nejsem přeci kvůli tomu něco míň.
Otec Miller se tvářil přívětivě. Již jsem se s ním setkala, když si zde byl opsat naše iniciály, kvůli zanesení do matriční knihy. Budil dojem velmi milého a hodného starého pána. Padli jsme si navzájem do oka a skončili spolu v salonku nad šálkem kávy. Naší průpravu do manželství pojal opravdu velmi moderně a nevtíravě. Dalo mi to mnohé, nejvíce však to, že když bude nějaký problém, mohu za ním přijít a poradit se.
Jen poslední krok a já stanula po boku mého budoucího muže. Nevnímala jsem pak už nic, kromě jeho černých očí. Cecilovu ruku vystřídala chladná dlaň Adriana. Musel mne napomenout, když přišla má chvíle říci své „ano“.
Trapas, ale já se nechtěla soustředit na to divadlo kolem, ale jen na jeho dokonalou tvář, smetanovou bledost jeho kůže, úzkou linii jeho sladkých rtů, ostrou křivku jeho nosu a černou propast jeho pohledu.
Adrianův obličej se nebezpečně přiblížil a jeho rty se jemně otřely o ty mé. Nejkrásnější chvíle celého obřadu, cítit jeho sladkou vůni a vychutnávat si jeho polibek.

„A tímto vás prohlašuji za muže a ženu. Představuji vám pana a paní La Verve.“ Otec Miller se usmál a zavřel bibli, kterou až doteď držel otevřenou ve svých starých a vrásčitých rukou.
Sálem se rozezněl smích a tleskot. První se mi kolem krku vrhla Liz. Nechtělo se mi o ní přemýšlet jako o tchýni, byla to prostě jen úžasná žena a dobrá přítelkyně.
Opulentní večírek, který následoval, byl tou nejkrásnější slavností mého života. Sice jsem se chvílemi cítila, jen jako přívěšek svého muže, to, když mi představoval nepřeberné množství svých známých a já ta šíleně složitá jména okamžitě zapomínala. Všichni se teď ke mně chovali uctivě, ale s citelným odstupem. Fajn, takže teď budu asi jen trpěný člen rodiny, ale co.
Večeři jsme pojali formou obložených stolů. Adrian si vydupal velké množství mořských potvůrek s rozličnými omáčkami a já zase stála o pravé japonské sushi. Bylo tu tolik jídla, že by to stačilo pro jednu menší zemičku, tak na týden. Velké kusy telecího, jehněčího a skopového masa a také celé sele, právě sundané z grilu, kde se peklo dvacet čtyři hodin. Člověk snadno podléhal pokušení ochutnat úplně vše, co bohatá tabule nabízela, ale to nebylo v lidských silách. Celým sálem se linuly nádherné vůně masa a příloh a mísily se s drahými parfémy přítomných dam.
Zdálo se, že společnost se velmi dobře baví a hluk a smích narůstal spolu s množstvím pokořených lahví drahých jakostních vín, které se vršily na každém stole. Půlnoc se nezadržitelně blížila a mně se začalo chtít spát. Jako správná nevěsta jsem toho v noci mnoho nenaspala a spánkový deficit se právě začínal projevovat naplno.

„Musím na chvíli na vzduch. Bolí mě hlava a chce se mi tak trochu spát. Čerstvý vzduch mě jistě probere.“ Naklonila jsem se ke svému muži a zašeptala mu do ucha.

„Jistě. Nevadí ti, když si odběhnu do otcovy pracovny a zavolám bratrovi, že jsem se oženil s tou nejúžasnější ženou, kterou jsem v životě potkal?“ Chytil mne za ruku a políbil mne na tvář. Zdálo se mi to, nebo se tvářil smutně? Že by litoval? To snad ne.
Kývla jsem a ze stolu sebrala sklenku se šampaňským. Perlilo po stěnách sklenky a příjemně šumělo.
Adrian se vytratil a já se vydala k ohromné terase lemující celé spodní patro domu. Byl odtud překrásný výhled do zahrady. Nyní vše stříbrně ozařoval dorůstající měsíc, který plul jako tichý svědek potemnělou oblohou. Sál za mnou šuměl hlasitým hovorem přítomných a hudba se skoro ztrácela v salvách smíchu.
Opřela jsem se o zábradlí a dívala se do dáli. Celá zahrada se zdála jako by namalovaná v odstínech šedé, černé a stříbrné. Skoro nepopsatelně nádherný pohled. Mohla bych tu takhle stát až do rána, jen kdyby nezafoukal ledový vítr a mnou neprojel zachvěv zimy. Roztřásla jsem se a rozhodla se jít zpět. Vypila jsem sklenku a otočila se k domu. Náhle vše ztichlo a světla v celém domě pohasla.

„Panebože, co se to zase děje.“ Zašeptala jsem naštvaně. Bylo to trochu strašidelné, ale spíše se jednalo o jedno z těch tradičních svatebních překvapení. Vejdu do sálu, světla se rozzáří a všichni vykřiknou. Něco jako při oslavě narozenin.
Sklenku jsem nechala stát na zábradlí a pomalu se vydala k domu. Ještěže svítil měsíc, jinak bych neviděla na krok a jistě se netrefila ani do dveří. Zírala jsem pod nohy, abych nezakopla o vyvýšený práh francouzských oken, které vedly na terasu. Vešla jsem dovnitř a očima zapátrala v temných stínech setmělého sálu. Spíše než viděla, cítila jsem přítomnost lidí, kolem mne. Tak tohle už začínalo být trochu divné. Pořád nepřicházelo to „překvapení!“, jen tichý poklidný dech, nesoucí se tím prázdnem kolem mne, mi byl důkazem toho, že tu opravdu někdo je.
Náhle někdo zapálil svíce ve svícnech na stěnách. Jejich slabé mihotavé světlo olízlo stěny, a pak mi dalo okusit toho nejděsivějšího pohledu mého života.
Ti, co stáli kolem mne, již nebyli těmi, co se tu bavili celý večer. Jistě, poznávala jsem bohaté róby vznešených dam, i několik šatů mých družiček se mihlo davem, ale ty tváře, co na mě civěly, zkoumajíc každý můj pohyb, ty už nebyly lidské.
Všichni ti nádherní lidé, urostlí muži a krásné vznešené dámy, všichni teď vypadali jinak. Jejich tváře byly zvrásněné, ne však stářím, spíše jakoby zjizvené popáleninami. Masky, které by se hodily spíš na svátek všech svatých, než na svatbu. Mohla bych si myslet, že jde o žert, kdyby z těch zvláštně zvrásněných tváří nesvítily rudé oči. Někteří měli oči jasně rudé, jiní spíše do oranžova a jiní zase žluto zelené. Tak tohle bylo opravdu děsivé.

„Sakra.“ Neudržela jsem se a podvědomě hledala nějakou záchranu. Světle modrou róbu Liz, nebo stříbřitě šedý smoking Cecila. Nebyl tu však nikdo z rodiny. Byla jsem v tom úplně a naprosto sama.
Mozek mi začal pracovat na nejvyšší obrátky. Nevím, co mě přivedlo k tomu, že na mě zírají, jen jako na jídlo. Možná určitý výraz, který sem viděla u šelem, chystajících se skočit na svou kořist. Něco mi říkalo, že si musím krýt záda a taky nesmím ukázat svůj strach. Na to však už bylo pozdě. Dech sem měla sotva znatelný a tlukot svého srdce jsem cítila až v krku. Svaly mě začaly pálit, jak se mé tělo podvědomě připravovalo na úprk.
Adrenalin se mi vyplavoval do krve v celých kbelících a po pár vteřinách ho bylo snad více, než krve samotné. Stála bych tam asi jako socha až do rána, kdyby se nezvedla něčí ruka, tedy to, co bývalo rukou, a nepřejela mi po rukávu.
To odpoutalo mé nohy od země, neutíkala jsem však, jen jsem se velmi pomalu přesouvala ke schodišti. Musím přeci najít Adriana, vysvětlí mi, co se tu děje.
Kdosi za mnou zavrčel. Další zvednutá paže a setmělý pařát proťal temnotu. Žena stojící mi po boku mi zasekla své nehty do paže.
Vytrhla jsem se z jejího sevření a jí v dlani zůstal zkrvavený cár bílého hedvábí. Paže mě pálila a já cítila, jak mi teplá krev stéká po nadloktí a odkapává mi z lokte na podlahu.
Teď už bylo v sále vrčení víc. Všichni se zdáli být tou nehodou velmi zaskočeni, ale i vzrušeni. S každou kapkou, dopadající na bílý mramor podlahy, narůstal i neklid přítomných.
Nadzdvihla jsem sukni šatů a přitiskla si cíp látky na poraněnou ruku. Do haly jsem se přesunula podél stěny. Oni zůstali v sále, ale až sem bylo slyšet pronikavé vrčení.
Shodila jsem střevíčky a pevně sevřela zábradlí. Plíce mě pálily, když jsem vyletěla schody. Teď už nešlo o důstojnost, ale o pud sebezáchovy. Za zády jsem zaznamenala pohyb a něco se mi otřelo o kotníky. Nezkoumala jsem, co se děje, bylo mi to jedno. Musela jsem se dostat k Adrianovi.
Vletěla jsem do pracovny a přirazila dveře s takovou razancí, že se zachvěly v zárubni. Opřela jsem se o ně zády a snažila se uklidnit. Třeba je všechno jenom zlý sen. Hloupý výmysl mého chorého mozku. Stačí se jenom probudit a všechno bude opět v pořádku.
Přelétla jsem pohledem setmělý pokoj. Jediné světlo poskytovala malá stolní lampa. Úzký kužel světla osvětloval pouze desku stolu a malý prostor kolem něho.
Adrian stál otočený zády ke mně, bokem opřený o ohromné okno, vedoucí do zahrady. Jednu paži měl zdviženou a opíral si o ni čelo. V měsíčním světle jsem viděla sotva jeho siluetu.
Vypadal klidně a smířeně. Ani se nepohnul, když jsem vpadla do místnosti a zabouchla za sebou dveře. Jako by přesně věděl, čím jsem si dole prošla.

„Je to jenom sen, jenom sen. Musím se probudit.“ Šeptala jsem si sama pro sebe, jako motlitbu. Jako mantru, která mi může pomoci.
Konečně se pohnul a obrátil se čelem ke mně.

„Není to sen Abby, kéž by byl.“ Hlas se mu chvěl. Do tváře jsem mu neviděla, byl ukryt ve stínu, jako by mi chtěl dát čas na to, abych se smířila s tím, co bylo očividné. Jak se ale smíříte s tím, že jste si před pár hodinami vzaly zrůdu?
Postoupil dopředu a jednu svou ruku položil na desku stolu. Jeho dlouhé, jako břitvy ostré nehty se zaryly do vzácného dřeva, které se se zasténáním poddalo.

„Do háje, co jste lidi zač? Co jste ksakru zač?“ Mou mysl opanovala nepropustná mlha hysterie. Celé tělo se mi chvělo pod tíhou jediného zjištění. Není kam utéct. Jediný záchranný bod se mi rozplynul, když jsem prošla těmi dveřmi, ke kterým jsem se nyní tiskla.

„Víš, kým jsme, Abby. Jsi chytrá, víš to.“ S těmi slovy se posunul ještě o kousek dopředu a odhalil mi svou tvář. Nevypadal jako ti dole. Jeho obličej byl skoro normální, ale i tak jsem v sobě zadusila výkřik.
Jeho oči, takové oči musí mít ďábel.
Není přeci možné, abych přes celou místnost a přes šero, co tu bylo, viděla každičký malý detail. Svítící zelenožluté duhovky s jemným rudým žilkováním a podlouhlou svislou zorničku, protínající celé oko.
Obrátil se mi žaludek a já znechuceně spolkla první dávku žaludečních šťáv, co se mi drala jícnem nahoru.

„Co jste? Nějaká potrhlá satanistická sekta? To mě teď rozkrájíte na kousíčky, nebo obřadně podříznete?“ Bezmocně jsem se svezla podél dveří do sedu. Kolena se mi klepala, neunesla už dál moji váhu.

„Věř mi, že o ďáblu nic nevím. Ovšem někdy si skutečně připadám jako padlý anděl. To až s tebou dostal můj život smysl, je tak těžké tomu uvěřit?“
Udělal jeden krok směrem ke mně, ale okamžitě se zastavil. Kdybych mohla projít skrz to dřevo za mnou, v tu chvíli bych to udělala. I tak jsem sebou naprázdno cukla a praštila se do hlavy, až to zadunělo.
Viděla jsem to zoufalství, které mu přímo křičelo z těch odporných očí, ale co ode mne vlastně očekával? Že se mu vrhnu kolem krku a řeknu, že mi to nevadí?
Zlomen mým očividným odporem, který jsem se ani v sebemenším nesnažila skrývat, dopadl na kolena s rukama pozdviženýma, jako kdyby vzýval boha. Jenže v koho tohle stvoření vlastně věří? Věří-li vůbec v něco.
Krev z mé paže pomalu odkapávala a já se nedokázala odvrátit od toho muže, spíš stvoření, se kterým jsem nyní byla spojena až do smrti.

„Není moc rozumné pobíhat po tomhle domě a krvácet.“ Pokusil se zažertovat a při smutném úsměvu odkryl své dlouhé jehličkovité špičáky.

„Upír.“ Vzdychla jsem nevěřícně a nedokázala zastavit potok slz, který se mi hnal do očí.
Mlčel, proboha proč mlčel? Složil si ruce rezignovaně do klína a jen čekal. Čekal na rozsudek, který měl zpečetit náš společný život.

„Ach můj bože! Sakra! Do háje!“ Přitáhla jsem si kolena k hrudníku a stočila se do klubíčka, jako by mi to mohlo nějak pomoci.

„Tak co, vysaješ mě teď? Nebo mne kousneš a proměníš na jednoho z vás?“ Nevím, kde se ve mně vzala všechna ta odvaha, uvažovat nahlas. Možná už jsem vyčerpala všechen svůj strach a už jen žádný nezbyl. Nebylo by lepší nevědět, že se blíží váš konec? Zemřít rychle a neočekávaně? Proboha, snad pracují rychle.
Sklonil smutně hlavu.

„Abby, já tě miluji. Nikdy bych ti nemohl ublížit. Radši bych zemřel, než abys ty trpěla tím, kým jsem.“ Neodvážila jsem se mu podívat do očí, ale vsadila bych se, že plakal.

„Já nemůžu. Nemůžu. Chci domů. Prosím.“ Mumlala jsem si potichu a kolíbala se při tom dopředu a dozadu.

„Prosím, počkej do zítřka a v klidu to spolu probereme. Abby, lásko, prosím.“
Otřásla jsem se při tom oslovení. Nemá přeci právo na to mě takhle oslovovat. Nebo snad má?

„Miláčku, to jediné, o co tě tu prosím, je jedna noc. Dej mi šanci ti to všechno vysvětlit.“ Položil své ruce před sebe tak, že skončil skoro na čtyřech.

„Abby, pokud mne miluješ, alespoň trošičku, dej mi šanci.“ Pomalu se přibližoval. Zvláštními táhlými pohyby se přesouval směrem ke mně.
Oči jsem měla uslzené a tak jsem je otřela do rukávu šatů. No co, trocha řasenky. Už jsou potrhané a celé od krve, tohle už jim neublíží.
Zastavil se tak metr ode mne.
Zamrkala jsem a zjistila, že už je to opět ten kouzelný starý Adrian. V jeho tváři jsem ale stále viděla tu stvůru, kterou je doopravdy.

„A co ostatní? Dole je plný sál, který se jen třese na to, aby mne prozkoumal zevnitř.“ Posmrkla jsem a nahlas vzlykla.

„Toho se už nemusíš bát. Tím, že tě nechali dojít až sem, uznali tě jako svou paní a budou tě ode dneška chránit i za cenu svého vlastního života.“

„To byla zkouška?“ Vytřeštila jsem oči. „Tys je jen tak nechal, jestli si mě někdo nedá k večeři? To mi tu přísaháš, že mě miluješ a vystavil si mne takovému nebezpečí.“ Byla jsem čím dál víc přesvědčená, že odtud musím vypadnout. Čím dřív, tím líp.

„Nesouhlasil jsem s tím, věř mi. Pohádal jsem se s otcem, ale nebylo mi to nic platné. Jinak bys tu nebyla v bezpečí. Věřil jsem tomu, že si nikdo z nich nedovolí ti ublížit.“
Místo odpovědi jsem si sevřela poraněnou paži a nevěřícně jsem zavrtěla hlavou.

„A byl sis tím opravdu tak moc jistý?“

„Za to se ti omlouvám, hned najdu a potrestám viníka.“ Hlesnul a podíval se mi přímo do očí.

„Já nechci, abys kohokoliv trestal, jen se chci probudit z téhle noční můry a jít domů.“ Vzlykla jsem.

„Tak to ti věřím, i já bych chtěl. Věř mi, že se o to snažím od chvíle, kdy jsem začal chápat, kdo vlastně jsem.“
Tak teď mě donutil přemýšlet o mém postoji k němu.

„Jen do zítřka? A slibuješ, že se mě nikdo ani nedotkne?“ Fajn, tak jsem prostě pitomá.

„Zítra tě osobně odvezu do města, pokud budeš chtít. Jen mi dej čas do zítřka, ano?“
Po chvilce zaváhání, jsem neochotně přikývla.

„Ale nechci se už vracet dolů, mezi ně.“ Unaveně jsem zvrátila hlavu dozadu a zavřela oči. Pokud má se mnou nějaké nekalé úmysly, tak bude lepší, když to ukončí hned teď.

Nedělo se ale naprosto nic. Byl těžký znepokojivý klid. To bylo více než divné. Měly by být přeci slyšet hlasy těch dole, nějaký pohyb, nebo hudba, ale nebylo slyšet nic. Zmateně jsem zamrkala a vyhledala pohledem jeho smutné oči.

„Dole už nikdo není. Tvým odchodem svatba skončila. Matka všechny požádala, aby odešli. Nemyslím si, že by se někdo opovážil protestovat.“ Nahlas vzdychl a vrávoravě vstal.

„Dovolíš mi, abych tě doprovodil do pokoje? Když ti slíbím, že se tě ani nedotknu, že se nemáš čeho bát?“ Automaticky ke mně vztáhl ruku, aby mi pomohl na nohy. Pak si uvědomil, co udělal a zase ji volně spustil podél těla.
Neměla jsem na výběr. Co teď? Bude bezpečnější strávit další noc tady, kde se mi nikdy nic nestalo, nebo se vydat sama do chladné noci, ve které právě zmizelo na tři sta zubatých příbuzných. Snadná volba.
S hroznými obtížemi jsem se vydrápala na nohy. Jen mlčky stál opodál a ani ho nenapadlo mi pomoci. Chytrý chlapec, tedy upír. Po cestě se držel v uctivé vzdálenosti dvou kroků za mnou. I tak jsem měla dosti nepříjemný pocit, že ho nemám na očích. Zastavila jsem a požádala ho, jestli by nemohl jít první. Podle výrazu, který nasadil, by v tu chvíli určitě bral spíš pěstí do břicha. Ale i tak mlčky splnil mé přání a nezastavil se, až před mými dveřmi.
Nezvykle pomalu se na mne otočil, a pak si zlehka jazykem olízl vyschlé rty.

„Abby, prosím, slib mi, že neuděláš nějakou nerozvážnost. Noc je chladná a velmi nebezpečná, pro… samotnou dívku.“ Jeho hlas zněl velmi hrubě a při každém druhém slově mu přeskočil.

„Slibuji, že když zítra budeš chtít odejít, odvezu tě. Počkej do rána, prosím.“ Ani nepočkal na mé ujištění a zmizel ve svém pokoji. Stejně by asi žádné nedostal. Sama jsem ještě nevěděla, co udělám.

Svatební noc jsem strávila, tak jako každá správná nevěsta, na podlaze v koupelně. Zamkla jsem dveře pokoje a zatarasila je těžkým prádelníkem. Pak jsem sebrala z postele matraci a po dlouhé sprše, ovázání zraněné ruky, si ustlala za dalšími zamknutými dveřmi. Stejně jsem nespala, spíš jsem si pořád dokola v hlavě přetáčela vzpomínky na to, co se stalo. Podrobně jsem si přehrávala každou maličkost, každou drobnost, která by mohla být nějak důležitá.
Nad ránem jsem dospěla k jedinému možnému a alespoň trošičku logickému vysvětlení. Zešílela jsem.
Někdo silně zabouchal na dveře pokoje. Už musí být ráno. Sedla jsem si a zapřela obličej do dlaní. Byla jsem úplně hotová. K smrti unavená, hladová, vystrašená a totálně zmatená. No co, pokud to všechno byla jen noční můra, nic se neděje. Pokud nebyla, musím se odtud co nejrychleji dostat. Vyhrabala jsem se na nohy a radši se vyhnula pohledu do zrcadla. Měla jsem dojem, že můj vzhled rozhodně nebude pokulhávat za mými pocity a cítila jsem se děsně. Odemkla jsem dveře koupelny a hodila matraci zpět na postel. Se stlaním jsem se neobtěžovala.

„Abby, prosím, smím dál?“ Jeho hlas byl tichý a zastřený. Asi prožil podobnou noc jako já.

„Vydrž minutku.“ Prohrábla jsem si rukou vlasy a stáhla je gumičkou. Natáhla jsem si mikinu a tepláky, rozhodně jsem neměla v úmyslu jít mu otevřít v noční košilce.
Odemkla jsem dveře a opatrně otevřela. Neměla jsem ponětí, co mě čeká, ale jestli ještě jednou uvidím ty žluté oči, bude to můj konec.
Stál tam, stejně krásný a dokonalý, jako by se vůbec nic nestalo. Jen velmi smutný pohled jeho černočerných studánek napovídal, že ano.

„Smím dál?“ Pozvedl tác se snídaní.
Uhnula jsem mu z cesty a zavřela za ním. Stála jsem jen tak tiše u dveří a čekala, co udělá. Ladně došel k psacímu stolku, tác položil na něj, posadil se na židli, a pak se otočil zpět na mě.

„Můžeme si nyní promluvit, Abby? Cítíš se na to?“
Doprovázel mě pohledem, když jsem přecházela pokoj a sedala si na kraj postele, tak abych na něho dobře viděla.

„Jsem připravená.“ Pípla jsem nejistě.

„Tak tedy.“ Začal tiše. „Jakou jsi měla noc?“
Musela jsem se usmát. Ani v nejčernějších představách jsem si svou svatební noc nepředstavovala takhle.

„Abby, já vím, že po tom včerejšku jsi jistě zmatená a možná naštvaná, vystrašená…“ Sledoval bedlivě můj výraz, a pak opatrně pokračoval. „Věř mi, že jsem ti nikdy nechtěl ublížit. Miluji tě víc, než svůj vlastní život. To je svatá pravda a nic na tom nemění to, kým jsem.“ Vzdychl.

„Chtěl bych tě, Abby, poprosit, abys tu zůstala. Mám pro tebe obchodní nabídku.“

„Obchodní nabídku?“ Tak to mě překvapilo.
„Dej mi čas. Teď když už o našem tajemství víš, prosím, dej mi čas, abych ti mohl dokázat, jaké jsou mé city, abych si dokázal získat tvé srdce zpět.“
Nevědomky jsem kroutila hlavou.

„Abby, to co ti tu nabízím, je velmi férový obchod. Dej mi rok svého života a já tě velmi dobře finančně zajistím na jeho zbytek.“
Nechápavě jsem se zamračila. Měla jsem v úmyslu odtud co nejrychleji zmizet a ne tu s nimi zůstávat celý rok.

„Jak to myslíš?“

„Dej mi rok, a když potom budeš chtít odejít, dám ti dostatek finančních prostředků, aby sis mohla dělat, co jen budeš chtít. Celý zbytek života cestovat a fotit, nebo si zařídit ateliér ve městě, nebo obojí, když budeš chtít.“
Páni, rok tady, a pak zbytek života bez starostí o peníze? Neznělo to vůbec špatně. Ale rok tu asi nevydržím.

„Rok je moc. Pro někoho, kdo zřejmě vůbec nestárne asi ne, ale pro mě je to moc.“

„Kolik jsi tedy ochotná mi dát času?“ Vypadal zklamaně.

„Dva měsíce.“

„Půl roku.“

Připadala jsem si jako babka na trhu. „Tři měsíce.“

„Pět.“

„Čtyři.“ Mé poslední slovo… zřejmě.

„Beru.“ Vydechl.

„Za stejných podmínek?“ Tak teď jsem si připadala jako vypočítavá mrcha, ale co, jde tu přeci o můj krk.
Nejistě kývnul. „A co teď?“

Pokrčila jsem rameny. „Doufám, že ode mne neočekáváš, že budu plnit své manželské povinnosti, no, vzhledem k víš čemu.“ Bože, takhle trapně jsem se tedy hodně dlouho necítila.

„Nemusíš dělat nic, co nebudeš chtít.“ Jeho sevřené rty a tvrdé rysy vypovídaly, jak moc je to pro něho těžké.

„Smím se tě zeptat na pár věcí? Myslím, že mám právo na nějaké ty odpovědi.“
Kývnul a zhluboka se nadechl. „Jistě, to máš.“

„Fajn, takže co kdybychom začali od začátku. Jsi upír.“
Kývnul.

„I celá tvá rodina, předpokládám.“

Opět přikývnutí.

„Proč jsi mi to neřekl? Myslím, že jsem měla právo to vědět.“

„Nemohl jsem, chtěl jsem, jenže bys byla v hrozném nebezpečí.“

„A teď v něm nejsem?“ Tohle se mi ani trošku nelíbilo.

„Nyní si moje žena. Sice jsi pořád člověk, ale jsi právoplatný člen naší rodiny. Tím pádem jsi pod ochranou celého klanu.“

„A za čtyři měsíce? Pokud se rozhodnu odejít, pak už nebudu tvá žena a budu tudíž v nebezpečí.“

„Ne, o to se postarám. Postarám se o to, abys byla v bezpečí.“

„Tak tomu nerozumím. Nemohl jsi mi to říct, ale za čtyři měsíce už to bude v pohodě?“

„Zařídím to.“

Fajn, tak víc z něho asi nedostanu. Sice mi to nestačí, ale mám přeci čtyři měsíce na to, vytáhnout z něho podrobnosti.

„Ok.“ Měla jsem v hlavě zmatek. Bylo by trapné, napsat si otázky na papírek? Asi bylo.

„Tak mi, prosím, vysvětli, co to znamená být upírem. Mám jen kusé informace z filmů, ale chtěla bych vědět, na čem jsem.“
Nervózně se zavrtěl na židli a potom mírně přikývl. „No, tak kde mám začít?“

„Nejlíp na začátku. Kdo tě kousnul? Nebo jak se to vlastně množíte.“
Jeho široký úsměv mi napověděl, že jsem úplně mimo mísu.

„Já se takhle už narodil.“ Pokrčil rameny.

„Upíři mohou mít děti?“ Fajn, tak jsem opravdu mimo mísu.

„My jsme čistokrevní, náš rod je velmi, velmi starý. A ano, čistokrevní upíři mohou mít děti.“

„A to jsou ještě jiní upíři? To máte nějaké kasty, nebo… Moc tomu nerozumím.“ Tak tohle asi bude na delší povídání.

„Jsou upíři čistokrevní, ti, co se tak už narodili, a pak ti, co je na upíry přeměnili.“

„A jak to funguje? Když tě tedy kousne upír, přemění tě?“

„No, ne tak úplně. Tuhle výsadu má jenom kasta čistokrevných. Pokud tě kousne upír přeměněný, probudíš se další den ráno tak nanejvýš s bolavou hlavou.“

„Takže jak se krmíte vy, když nemůžete někoho kousnout? Zabíjíte?“ Tak tohle jsem snad ani nechtěla vědět, ale když už to bylo venku.

„Ne, naše rodina se opravdu lovem zaobírat nemusí. Dejme tomu, že máme jiné starosti, než se věnovat lovu. Pokud lovíme, tak opravdu jen vyjímečně a spíš rekreačně.“
Tak tohle se mi vůbec nelíbilo. Vzít si zrůdu? No, dejme tomu. Ale vraha? Mohla bych s ním zůstat?

„Tys někdy někoho zabil?“ Další hloupá otázka.
Zatvářil se zmateně a pak zavrtěl hlavou. „Ne, člověka ne.“

„Ok. Takže, jak to tedy u vás čistokrevných funguje? Jsem teď součástí vaší rodiny, asi bych to měla vědět.“

„No, muž potká ženu, a pak mají děti. Nechceš asi vědět podrobnosti. Myslím si, že u nás se děti dělají úplně stejně, jako u vás.“ Pousmál se.

„Ne, tak tohle mi opravdu popisovat nemusíš. Spíš mě zajímá, jak je to dál? Když jsi se narodil, Liz tě kojila, nebo ti dávali krev už od narození?“

„Bože, ne.“ Zavrtěl hlavou. „Dejme tomu, že náš růst probíhá naprosto stejně, až do puberty. Pak se u nás stane trošku víc změn, než jenom zhrubnutí hlasu a pupínky na nose. Začneme pomaleji stárnout, a pak nastane i chvíle, kdy pocítíme poprvé žízeň, hlad, nebo jak to mám nazvat. Je to velmi silné, prostě tomu nelze odolat, jednoduše řečeno, přibude nám jedna další životní potřeba.“
Docela mě dostávalo, jak pohodově o tom mluvil, jemu to ale nepřišlo zvláštní, vždyť v tom vyrůstal, bylo to jeho součástí.

„A dál? Jak často potřebuješ pít? A jak mnoho?“

„To záleží všechno na tom, jak moc pokoušíme přírodu. Pokud dodržujeme normální životní cyklus, tedy pro nás normální, pijeme míň. Pokud se ale pohybujeme na slunci, nebo využíváme své upíří schopnosti, spotřeba je větší.“

„Schopnosti?“

„Ano, máme pár takových vylepšení, dejme tomu. Příroda nás vybavila něčím víc, než vás, vzhledem k tomu, že máme být jedinými vašimi predátory.“

„A to?“ Začínalo mě to opravdu zajímat.

„Větší síla, větší rychlost, všeobecně větší odolnost. Taky máme určitou možnost manipulace s vaší myslí. Něco jako hypnóza, ale trochu dokonalejší. Lépe se hojíme. Velmi dobrý sluch a také o něco lépe vidíme. Představ si všechny instinkty šelmy, ale v těle člověka.“

„Jak to myslíš s tou manipulací mysli?“ Chtěla jsem se zeptat rovnou, jestli jsem měla kdy potěšení, že by se mi hrabal v hlavě, ale dostanu se k tomu trochu elegantněji. Malou oklikou.

„No, prostě máme schopnost trošku pozměnit vaše vzpomínky. Myslím, že je to potřeba k udržení naší existence v tajnosti. Je to mnohem čistší, než likvidovat každého, komu na nás přijde něco zvláštního.“

„A já?“
Nevěděl, na co se ptám, nebo možná ano a nechtěl mi odpovědět.

„Chci vědět, jestli mně na tobě někdy přišlo něco divného.“

„Ptáš se, jestli jsem někdy pozměnil tvé vzpomínky?“ Nemusel ani nic říkat. Už podle jeho výrazu jsem poznala, že ano.

„Pamatuješ na to, jak jsi omdlela na tom parkovišti, když tě obtěžovali ti pitomci?“
Tak na to jsem si pamatovala více než dobře, ten večer jsem se s ním seznámila.

„No jistě, pamatuji si. Můj milovaný bratranec a ty dvě gorily. Měla jsem o tebe děsný strach. Tak co se tam ve skutečnosti stalo? Jsou oni… jsou?“

„Naživu?“ Dokončil za mne. „Jistě. Jen jsem udělal pár pohybů rychleji, než by to svedl normální člověk. Všimla sis toho a začala křičet. Dožadovala ses odpovědí. Ty jsem ti ale nemohl poskytnout, tehdy to nešlo.“

„Nezanechá to nějaké následky?“
Zavrtěl hlavou. „Nemusíš se vůbec bát, dal jsem si záležet, aby bylo vše v pořádku.“

„Tak, co chceš vědět dál?“ Začínal se uvolňovat.

„To v té kuchyni, co to bylo?“

„No, dejme tomu, že mi velmi dobře voníš. Ta tělesná blízkost a tvá úžasná vůně. Málem to zle dopadlo. Určitě bych ti neublížil, ale mohl jsem tě dost vyděsit.“

„Tak to se ti podařilo.“ Vzdychla jsem. „A včera? Krvácela jsem.“ Sáhla jsem si na poraněnou ruku, ještě pořád to bolelo.

„Byl jsem s tebou dostatečně dlouho, abych si zvykl na tvou vůni. Je to o cviku.“

„Můžeš odolat? No, když před tebou někdo krvácí. Není to veliké pokušení?“

„Co máš nejradši?“ Opřel se a přehodil nohu přes nohu.

„Jak to myslíš?“

„K jídlu. Co máš nejradši?“

„Zmrzlinu se šlehačkou, jahodami a čokoládovou rýží.“

„Fajn, takže kdybych tu před tebe položil plnou mísu té nejlepší zmrzliny, krémovou šlehačku a velikánské sladké a šťavnaté jahody, snědla bys to?“
Přikývla jsem.

„A kdybych ti řekl, že kvůli tomu někdo zemře.“
Otevřela jsem ústa, ale neřekla ani slovo.

„Nejsem zvíře, Abby. Jsem inteligentní bytost. Umím ovládat své pudy. Nikdy bych ti neublížil, ani nikomu jinému. Cos čekala, že se na tebe vrhnu?“

„Trochu jsem se bála.“ Přiznala jsem.

„Tak co dál tě trápí, má malá šťouralko.“ Usmál se, ale na mne to působilo přesně opačně.

„Tak ti to připadá? Že šťourám? Myslíš si, že nemám právo, vědět o tobě vše? Obzvlášť, když jsi mi o sobě řekl celou řadu lží? Mám strach, Adriane, mám z tebe strach.“

„Ne, proboha, špatně jsi to pochopila. Můžeš se ptát, na co jen budeš chtít. Slibuji, že odpovím na vše a odpovím popravdě. Jen…“ Zhluboka se nadechl. „Nikdy jsem ti v ničem nelhal. Možná jsem si někdy trochu poopravil pravdu, ale nikdy jsem ti nelhal. A věř, že ať už jsem za tu kratičkou dobu, co se známe, udělal nebo řekl cokoliv, vše bylo jen s ohledem na tvé city a tvou bezpečnost.“

„Proč si pořád myslíš, že jsem v nebezpečí? Tví lidé mě přeci budou chránit, sám jsi mi to včera říkal.“

„Ano, celý americký klan tě bude chránit. Jenže myslím, že některé rodiny v Evropě rozhodně nebudou tak tolerantní.“

„Myslíš, že někoho zajímá, co děláte tady, za oceánem?“

„Věř mi, že zajímá.“ Řekl to tak nějak divně, jako by mi něco zatajoval.

„Adriane?“ Stačil mi jediný pohled do jeho očí, aby mi to bylo jasné. Připadal mi teď opravdu mnohem otevřenější. Nedával si už tolik pozor na to, aby přede mnou držel tu sladkou a bezchybnou masku.

„Už se ti pokusili ublížit.“

„Jak to myslíš?“ Nebyla jsem si vědoma žádného nebezpečí, kterému bych byla po jeho boku vystavena.

„Pamatuješ, jak jsem ti zalhal, že jsem uklouzl? Byla jsi z toho dost vyděšená, byla jsi v koupelně a…“

„Pokračuj.“ Pobídla jsem ho tiše.

„Neupadl jsem, to spíš ten, co po tobě šel. Upadl, a pak ještě několikrát.“
Zuby nehty jsem se snažila udržet nezúčastněný výraz. Vůbec se mi to nedařilo.

„Co by se stalo, kdybych nebyla v koupelně a kdybys nepřišel?“

„Nevím, Abby, to opravdu nevím.“

„Zabil by mě?“

„Možná.“

„A proč si myslíš, že to nezkusí znovu? Že nepošlou dalšího, aby mne odstranil?“

„Protože teď jsi má žena, jsi členem královské rodiny. Kdyby na tebe kdokoliv sáhl nyní, rozpoutá krvavou řež a to si nikdo nevezme na svědomí.“

„Jak chceš potom zajistit mé bezpečí, pokud se rozhodnu nezůstat?“

„Neboj, budeš v bezpečí.“

„Adriane.“

„Nebudeme o tomhle už hovořit, ano?“
Tohle téma bylo očividně na ostří. Nechtěl mi už říct cokoliv dalšího.

„Ještě jedna věc mě zajímá.“ Kousla jsem se provokativně do spodního rtu. Očividně to zafungovalo.

„A to?“ Rukou si projel vlasy, aby odstranil pramen, který mu spadl do očí.

„Kolik je ti? No, pokud přestáváte stárnout v pubertě, tak kolik je ti?“

„Všímavá, hmm? Teď už nestárnu skoro vůbec. Zpomalilo se to. Pokud ti jde o rok mého narození, 1913. To je rok, kdy jsem spatřil světlo světa.“

„Takže tohle je to tvé „jsem ze staré školy“? Opravdu jsi, že?“
Sklonil hlavu a pak se mi podíval přímo do očí. Ten pohled byl až žalostně bolestný.

„Jste nesmrtelní?“ Poposedla jsem netrpělivě.

„Lze nás zabít. Nikdo na celém světě není nesmrtelný.“

„To nemyslím, spíš, jak dlouho se dožíváte?“

„Lidé si často pletou velmi dlouhý život s nesmrtelností. Samozřejmě, že i upíři zemřou, i když až za velmi, velmi dlouho.“

„Za jak moc dlouho?“
Pokrčil rameny. „Ti nejstarší, které znám, členové Evropských klanů, ti mají kolem tisíce let. Věř mi, že v nich už není zbla lidského, ani podoba, ani životní postoj. Kdybys je potkala na ulici, jistě bys uhodla, že nejsou lidé.“
Neubránila jsem se zívnutí. Jak odcházel ten panický pocit nejistoty a strachu, opět jsem začala cítit únavu.

„Nechceš si nyní odpočinout?“

„Ráda bych, jsem strašně ospalá.“ Oči se mi samy zavíraly.

„Dobře, odpočiň si. Vezmi si času, kolik jen chceš. Nikdo tě nebude obtěžovat. Pokud nepřijdeš na jídlo, donesu ti ho a nechám přede dveřmi. Vím, že si to musíš všechno pořádně rozmyslet, je to velice zvláštní situace, ta, ve které jsi se ocitla. Nezapomeň, prosím, co k tobě cítím. Ten cit je opravdový a silnější než má touha po krvi. Miluji tě, Abby a počkám na tebe, jak dlouho bude třeba.“
Vstal a bez dalších prodlev odešel. Zůstala jsem sama se svými myšlenkami a obavami. Nyní jsem však byla o něco klidnější. To, že se mnou mluvil, že mi vše vysvětlil, byl ke mně upřímný, to mi neuvěřitelně pomohlo. Sice jsem ani po našem rozhovoru neviděla jakoukoliv možnost, že bych s ním mohla žít, vzpomínka na včerejší události byla ještě velmi živá, ale alespoň jsem se cítila v bezpečí. Tedy, jak se jen normální smrtelník může cítit v domě upíří rodiny.

Vzala jsem ho za slovo a hned, jak odešel, zamknula dveře, i když pochybuji, že by mi to bylo něco platné, kdyby se někdo z nich rozhodl vejít. Pak jsem zatáhla závěsy a vlezla do postele. Spala jsem snad celých čtyřiadvacet hodin. Vzbudila jsem se až dne následujícího něco kolem deváté ráno.
Pondělní ráno bylo tmavé, chladné a deštivé. Naprosto přesně odráželo moji smutnou náladu. Rozhodla jsem se nevyjít z pokoje, dokud si nebudu stoprocentně jistá, že to ustojím. Že zvládnu potkat v jídelně Liz a upřímně s úsměvem jí popřát dobré ráno. No, fajn, tak tu budu zavřená celé čtyři měsíce. Lidi přeci vydrželi mnohem déle a v mnohem horších podmínkách. Zapnula jsem televizi, a pak mě napadlo jít se podívat, jestli na mě Adrian, navzdory svému slibu, nezapomněl se snídaní.
Přede dveřmi stál servírovací vozík a na něm spousta dobrůtek, přesně podle mého vkusu. Vjela jsem s ním do pokoje a zase pečlivě zamknula na dva západy. Kromě všech mých oblíbených věcí obsahovala prostřená tabule i malou kartičku s nápisem „Dobré ráno a dobrou chuť, lásko“, pak jednu bílou růži, zbavenou trnů a malou černou sametovou krabičku.
Hned jsem po ní sáhla a opatrně ji otevřela. Navzdory všemu jsem se musela usmát, když na mě vykoukl malý stříbrný, do nejmenších detailů propracovaný, netopýrek na stříbrném řetízku. Nezaváhala jsem ani vteřinu a připnula si ho kolem krku.
Dopoledne uběhlo celkem poklidně, u sledování stupidních argentinských telenovel a jednoho starého hororu ze šedesátých let. Přišlo mi to spíše jako komedie, vzhledem k tomu, čemu jsem byla za poslední dny vystavena.
Po snídani jsem vyvezla vozík se zbytky na chodbu, jen konvice s kávou jsem se nevzdala. Na malou kartičku jsem svým hrozným, roztřeseným písmem napsala „děkuji“.
Dny ubíhaly a já nacházela třikrát denně prostřený vozík a na něm kromě dokonalého jídla, tři věci: květinu, kartičku se vzkazem, na který jsem pokaždé odpověděla a malou drobnost v podobě knihy, filmu, oblečení, či šperku, vždy se stejnou tématikou. Na stole se mi hromadily knížky o upírech od nejrůznějších autorů a můj šatník byl obohacen o čepici, šálu a rukavice s malým napleteným netopýrkem, zřejmě práce Liz. Také dvě mikiny s nápisem „I love vampires“ a „I‘m a little vampire“.
Nevím proč, ale vždycky jsem byla natěšená, co na mne bude čekat a tak trochu zklamaná, že to skončí, až se rozhodnu vyjít na denní světlo.
První dny jsem ještě věnovala pozornost obvyklým činnostem, jako je sprchování, česání a čištění zubů. Po týdnu jsem snahu vzdala a jen si vegetila uprostřed hnízdečka z polštářů, které jsem si vystlala na posteli. Byla jsem opravdu moc ráda, že mě nikdo nevidí, asi by se polekal.
Přestala jsem počítat dny a opravdu se probrala, až když jsem jedno ráno roztáhla závěsy a zahrada byla pokrytá sněhem. Nebyl to však jemný poprašek, na který jsem byla zvyklá z města, ale půl metrové závěje, pod kterými zmizela většina keřů a živých plotů. Celou noc usilovně chumelilo a nyní, s prvními paprsky vycházejícího sluníčka, dopadajícími na bělostnou peřinu, vypadala celá zahrada jako z pohádky.

„Wau.“ Vykřikla jsem nadšením, jako malé dítě a utíkala se převléknout, abych mohla okusit, jak moc je ten sníh studený. Vběhla jsem do koupelny a málem si sedla, tak tohle bude chtít pořádnou údržbu. Ze zrcadla na mě civěla jakási divná mastná divoška se zplihlými vlasy a ulepenými očima. Shodila jsem ze sebe oblečení, které mělo už tendeci lepit se mi na kůži a dopřála si hodně, hodně dlouhou sprchu. Čištění zubů jsem věnovala další půlhodinu, a pak ještě rozčesání toho vrabčího hnízda a přesvědčení vlasů, že opravdu patří na hlavu, dalších patnáct minut. Celkem hodinu a půl mi trvalo, než jsem zase vzdáleně připomínala člověka a mohla vyjít ven bez obavy, že svým vzhledem, či vůní, způsobím někomu vážnou újmu na zdraví.
Natáhla jsem na sebe zateplené černé legíny, které jsem zastrčila do vysokých, chlupatých, bledě modrých válenek. Dokonce jsem vytáhla pletenou sadu s netopýrkem, která dokonale barevně padla k mé světle modré bundě. Nakonec jsem vypadala opravdu hodně dobře, vzhledem k absenci jakékoliv hygieny v posledních dnech.
Ani jsem nezkontrolovala dnešní překvapení k snídani. Cítila jsem se, jako bych strávila rok zavřená na samotce. Měla jsem tolik energie, která nutně potřebovala ventilovat, že jsem se cítila jako bych měla každou chvilkou explodovat.
Nikoho jsem nepotkala. Možná tu kromě Adriana a mne nikdo nebyl, nebo se mi všichni úspěšně vyhýbali. Ale to jsem opravdu neměla náladu řešit. Cítila jsem se naprosto skvěle, jako bych nalezla nový smysl života, jako bych se smířila s tím, že svět není zase tak racionální místo, jak jsem si doteď myslela. Stala jsem se dílkem v mystické skládačce, no a?
S vrznutím jsem otevřela vchodové dveře a vyběhla před dům. Zahradník zřejmě ještě spal, nebo ještě nezaregistroval nadýchanou sněhovou nadílku. Příjezdová cesta byla naprosto ztracená a vyvýšenina v podobě zasněženého živého plotu dávala pouze tušit, kudy vlastně vede. Skočila jsem do první závěje a zjistila, že mi sníh sahá do půli stehen.
Až nyní mně vlastně napadlo mrknout na hodinky a zjistila jsem, že má dobrovolná izolace trvala přesně dva týdny. Podle datumovky byla sobota.
Plácla jsem sebou na záda a začala dělat sněhového anděla. Takhle jsme vyváděly s maminkou, když jsem byla ještě malá. Neubránila jsem se zasnění a na chvilku zavřela oči.

„Smím se přidat?“ Někdo mi zastoupil paprsky ranního sluníčka a umožnil mi tím otevřít oči, aniž bych musela mžourat.
Stál tam, více podobný andělu, než–li člověku. Jen v pleteném béžovém roláku, černých džínách a vysokých šněrovacích botách. Kolem krku měl elegantně omotanou béžově černou šálu a opět vypadal jako kdyby právě fotil katalog zimního oblečení.
Já však teď znala jeho pravou tvář a tahle dokonalá maska mne už nemohla oklamat.

„Jsem rád, že tě první letošní sníh vylákal ven z pokoje. Už jsem si myslel, že tam zůstaneš zamknutá navždy.“ Zažertoval a naklonil hlavu mírně na stranu. Jak já tohle jeho roztomilé gesto milovala… kdysi.

„Navždy ne, jen čtyři měsíce? Zapomněl jsi?“ Vstala jsem a oprášila si zadek a nohy.

„Ne, nezapomněl. Tohle si pamatuji až moc dobře.“ Neskrývaná bolest v jeho hlase mne zasáhla až někde uvnitř. Nebyl to vůbec příjemný pocit, působit někomu takovouhle velikou bolest. I když to není člověk, stejně se mi to nelíbilo.

„Omlouvám se, nechtěla jsem.“ Otočil se ode mne, abych mu neviděla do tváře.

„Nech to být, dohoda je dohoda, ne?“ Ještě chvíli počkal, asi než zase dokázal udržet nezúčastněný výraz, a pak se s mírným nejistým úsměvem na rtech otočil zase na mě.

„Jak se ti líbily dárečky?“ Zřejmě chtěl změnit téma hovoru. Byla jsem mu za to vděčná.

„Ano, moc, musím Liz poděkovat.“ Zatahala jsem za šálu, a pak se mu podívala do očí. „I tobě díky. Tolik krásných věcí, to si ani nezasloužím.“ Bože, jak by všechno mohlo být dokonalé, kdyby… Do háje.

„Neděkuj, to je to nejmenší, co pro tebe mohu udělat. Trochu si tě rozmazlovat, dokud jsi ještě tady, se mnou.“ Ajaj, zase ten bolestný podtón.

„Adriane,“ tak a co dál? Nevěděla jsem, co mu mám říct. Mám mu lhát, jen abych ho utěšila? To ne, o to by bylo naše loučení potom bolestnější. Musí vědět od počátku, že našemu vztahu nedávám absolutně žádnou šanci. „Nepůjdeme se projít?“ Sice to byl šílený nápad, vzhledem k množství sněhu, ale já se potřebovala trochu hýbat.

„Klidně, co takhle ke kapličce a zpět? Myslím, že to ani do oběda nestihneme.“ Uculil se a odlesky od sněhu se mu zrcadlily v očích. Vypadalo to, jako by mu v nich tančily tisíce malých barevných jiskřiček. Byl kouzelný, když se usmíval.

„Jasně, tak ke kapličce. Jen, jdeš první, nebo druhý?“

„Mám ti prošlapávat cestu?“ Pokývnul hlavou po zasněžené zahradě.

No, nejlepší by bylo, kdyby mě vzal na záda, jenže vlastně… radši ne.

„Dobře, budu se držet za tebou. Nechceš si domů zajít pro bundu, nebude ti zima?“ Dýchla jsem si do rukavic.

„Myslím, že je mi fajn.“ Pokrčil rameny a začal mi dělat cestičku vysokým sněhem.
Nemyslím, že to byl právě dobrý nápad, zírat celou půlhodinu střídavě na jeho dokonalý pevný zadek a do jeho nemožně černých očí, když se otočil. Kolikrát jsem si říkala, jaké to bude, až ho uvidím celého nahého a jen mého. Teď je můj, ale rozhodně ho nechci vidět nahého, nebo ano?
Otočil se ke mně a já musela sklopit tvář k zemi, abych skryla ruměnec ve tvářích a oči, ve kterých bylo jistě napsáno víc, než jsem mu chtěla pouhým pohledem sdělit.

„Je ti dobře?“ Vrátil se těch pár kroků zpět ke mně, a když jsem zvedla oči, zírala jsem mu přímo do tváře. Jeho pleť byla v tomhle světle ještě bledší a ty černé studánky tak hluboké.
Zatočila se mi hlava a já se zapřela o jeho hrudník, abych na něho neupadla.

„Tak co je?“

Byl vyděšený?

„Nic, opravdu, jen jsem nebyla dlouho venku a trochu se mi zatočila hlava.“ Dostala jsem ze sebe a snažila se opět získat oporu ve svých nohách. Nechtěla jsem tu stát se svými dlaněmi, vnímajícími hebkost jeho svetru, zkoumajíc přes oblečení pevnost jeho hrudníku.

„Už je mi fajn, můžeš mě pustit.“ Odkašlala jsem, abych dostala svůj třesoucí se hlas opět pod kontrolu.
Jen velmi pomalu a neochotně opouštěly jeho ruce má ramena, za která mne chytil, aby mě podepřel. Tak trapná chvíle, co teď?

„No, tak půjdeme?“ Kývnul před sebe.
Mlčky jsem ho následovala a sama sobě přísahala, že tohle se už nesmí opakovat. Nesmím si ho za žádných okolností připustit k tělu. Vždyť není člověk, jen ošklivá, krev sající, žlutooká příšera. Musela jsem se podívat bokem, když jsem si připomněla barvu jeho očí a ten pohled, ten šílený pohled.

„A jsme tu.“ Zadupal pod malou stříškou, aby sklepal sníh, který mu ulpíval na černých riflích.
Následovala jsem ho před vstup do kapličky. Tuhle část zahrady jsem opravdu milovala, tak klidná, tak odlehlá. Celý svět se zdál být tak daleko.
Sedla jsem si na jeden z kamenných schůdků vedoucích do kapličky a on si tiše sedl vedle mne.
Nastalo trapné ticho. Nikdo z nás nechtěl začít s hovorem, abychom opět nenarazili na bolestnou pravdu, že nebudeme spolu.

„Vánoce se blíží. Říkal jsem si, že bychom mohli zajet do města na nějaké ty nákupy. Už víš, co bys chtěla k Vánocům?“ Spojil své štíhlé prsty a složil ruce v klíně.

„Slavíte Vánoce?“ Trochu mě to překvapilo.

„Jistě, jako každá šťastná rodina.“

„Hmm.“ Opět zavládlo to trapné ticho.

„Podívej se, Adriane, oba víme, že tu nezůstanu déle jak čtyři měsíce.“

„Víme?“ Skočil mi do řeči a zatvářil se melodramaticky.
Trochu mi ta jeho šílená naděje lichotila, ale jen trochu. Já si žádné naděje nedělala a on by také neměl.

„Víš, mrzí mě, co se stalo, ale já nemůžu, nemůžu zůstat, zůstat s…“ Tak, došla mi slova a já se podívala stranou, abych nemusela čelit síle jeho pohledu.

„Zůstat se mnou? S upírem? Se zrůdou?“ Dokončil to za mne.
Chtěla jsem mu na to něco říct, ale co, když měl v podstatě pravdu. Pořád bych v něm viděla to, kým je, i kdyby mi svou pravou tvář už nikdy neukázal.

„Je mi líto.“ Sakra, proč se mi draly slzy do očí? Byla to nepopsatelná tíže, bolest z toho, že už jsem měla na dosah něco, co mohlo být dokonalé, ale není, nikdy už nebude.

„I mně, to mi věř. Dovolil jsem si doufat. Doufal jsem v to, že mě miluješ. Že je to natolik silné, aby ses přes to všechno dokázala přenést.“
Teď bylo na mně, skočit mu do řeči. „Adriane.“

„Ne, Abby, neber to jako výčitku, protože tím to není. Jen jsem se oddal pocitu něčeho, co ve skutečnosti asi nebylo. Neviním tě z ničeho. Vzhledem k okolnostem jsi se zachovala skvěle. Myslím, že mnoho lidí by to neuneslo.“

„Ale čekal jsi víc, že?“ Konečně jsem našla dost síly, podívat se mu do tváře.

„Ne, nečekal, jen jsem doufal. Když je někdo jako já, musí doufat. Nic jiného mu ani nezbývá.“

„Proč sis nenašel někoho, jako si ty? Proč sis nevzal upírku? Proč sis vyhlídl člověka? Vždyť si mohl mít o tolik jednodušší život, kdyby…“

„A ty?“ Položil si dlaně na kolena.

„Co já?“ Podivila jsem se.

„Kde bys teď byla ty?“
Tak téhle otázce jsem nerozuměla, nebo jsem spíše nechtěla rozumět.

„Proč já?“ Pípla jsem.

„Protože to bylo předpovězeno.“ Pokrčil rameny.

„Jak to myslíš, předpovězeno? Kým?“ Zase další dílek do skládačky.

„No, dejme tomu, že je jedna velmi stará, vzácná kniha. Ta kniha se nazývá upírskou biblí. Je to spíš soubor proroctví, než bible, jak ji znáš. Velmi staré texty psané zapomenutým jazykem. Říkáme jí Kniha Erebos.“

„A? Někdo předpověděl, že si vezmeš holku, co se jmenuje Abby?“
Usmál se. „Ne, opravdu to není až tak podrobné. Dejme tomu, že mí rodiče od mého narození věděli, že povedu tak trochu jiný život. Bylo mi dáno zamilovat se do smrtelného člověka. Měl jsem poznat hned, že je ten pravý, až ho potkám a já potkal tebe.“

„Potkal u toho nákupního centra?“

„No, vlastně jsem o tobě věděl hned, jak jsi přistála na letišti. Bylo to jako rána do nosu, prostě jsem tě cítil. Byl jsem zmatený, protože jsem pořád čekal, až pak mi to dalo smysl. Byla jsi tak daleko a já musel počkat, až se vrátíš domů. Byl jsem s tebou tu první noc. Seděl tiše na tvé posteli a sledoval tě, jak spíš. Byl to úžasný zážitek. Konečně jsem věděl, na co jsem celá ta léta čekal. Byla jsi tu a já mohl být šťastný.“
Trpce se usmál. „Sice mě tak trochu vyděsil tvůj pokoj, v tom ti nebudu lhát, ale…“

„Ty.“ Šťouchla jsem do něho ramenem.

„Ulevilo se mi, když jsem pochopil, že to není tvůj vkus.“
Pane jo, začalo mi s ním být fajn, nemělo by mi s ním být fajn. Měla bych být vyděšená, že je všechno kolem tak divné a strašidelné, ale nebyla jsem.

„Ukážeš mi ji někdy? Tu knihu?“
Pokrčil rameny. „Jistě, je teď vlastně i tvá.“
Objala jsem si paže a otřásla se mnou zima.

„Měli bychom se vrátit do domu, za chvíli je stejně poledne. Myslím, že Liz bude štěstím bez sebe, až tě uvidí u stolu.“
Vzdychla jsem, tak tohle budou asi pekelné tři a půl měsíce.
Zpátky jsem se snažila držet co nejdál od něho. Zakázala jsem si bloudit očima po jeho dokonalém těle. On není pro mne a nikdy ani nebude.
Když jsme došli do domu, podával se oběd. Přesně jak říkal, když mne spatřila Liz, vypískla, až jí Cecil věnoval nehezký pohled.
Páni, oni jsou přeci tak odlišní a přesto se milují.

„Jsem velmi rád, že jsi se konečně připojila k naší rodině, Abby.“ Kývnul Cecil a pokynul ladně rukou k prostřenému místu. Zjevně prostírali běžně pro čtyři, a pak čekali, jestli přijdu, nebo ne. Ajaj, jak neslušné.

„Děkuji.“ Vykouzlila jsem děkovný úsměv a nechala Adriana, aby mi pomohl s židlí. Páni, budu asi muset sehnat nějakou knihu o chování se ve společnosti. V buši toho člověk o stolování mnoho vědět nemusel. Možná jen, jak se při obědě nenechat sežrat.
Zdusila jsem úsměv a byla ráda, že mi nezaskočila polévka. Jak by se asi Cecil tvářil, kdybych se zakuckala a nudle mi vylítly nosem? To by asi nepřežil. Při té představě jsem se zase uštulila a schytala jemné pošťouchnutí od Adriana. Seděl mi po pravé ruce a jemně mi nohou připomněl, že se mám chovat jako dáma. Uf, no, jestli mi v pokoji nebylo líp.
Snažila jsem se ze všech sil chovat slušně a vyvarovat se závažným společenským faux pas.

„Už jsem říkala, že mi volal Jason? Přijede na Vánoce, tak moc se na něho těším.“ Liz se ohnala dezertovou vidličkou a dle pohledu Cecila, to bylo špatně. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, kolik trpělivosti a lásky musí Cecil mít. On, zjevně velmi dobře vychovaný a tahle potrhlá víla ze šedesátých let a přesto, když je člověk večer pozoroval, kolik pozornosti si navzájem věnují. Ti jistě nesdílejí společné lože pouze z povinnosti. Skoro jsem jim záviděla.

„Doufám, že se bratříček bude chovat, jak se patří a neudělá nám tu zmatky, tak jako minule.“ Tvrdý tón Adrianova hlasu mne přinutil se na něho podívat. Zjevně nebyl vůbec nadšený zjištěním, že mu na Vánoce přijede bratr.

„Zmatky?“ Zeptala jsem se polohlasně, spíše jen směrem k Adrianovi.

„Ten nepořádek jsme po něm uklízeli ještě měsíc.“ Zabořil pohled svých uhrančivých očí do dezertu a zjevně nehodlal nechat malinu na malině, jak brutálně vidličkou rozhraboval zmrzlinu po křišťálovém pohárku.

„No, tak žije trochu jinak, než my.“ Hájila svého druhého syna Liz.

„Mami, prosím tě.“ Adrian praštil vidličkou o stůl, až se odrazila od sněhově bílého ubrusu a zanechala na něm velikou růžovou skvrnu.

„Synu, jak se to chováš?!“ Vložil se do plamenné diskuze Cecil.

„Tati, ne před Abby.“ Střelil zlostným pohledem po otci.

„Já myslel, že je teď tvou ženou. Neměla by o naší rodině vědět vše?“
Adrian nasadil výraz, jako že neměla, ale mě tahle příjemná rodinná konverzace zajímala čím dál víc.

„Řekl ti můj syn, že tady ve Státech se prosazuje bezpečný lov?“ Cecil si elegantně osušil koutky plátěným ubrouskem, a pak ho dokonale naučeným pohybem složil vedle talíře.

„Bezpečný lov?“ Nechápala jsem, o čem je řeč.

„No, jde v podstatě o to, že využíváme plně daru hypnózy a kvůli své potřebě nezabíjíme.“ Adrian po mně nervózně střelil pohledem, aby zkontroloval, jak novou informaci nesu.

„No, to je dobře, ne?“ Fajn, tak někdo prostě musí být za rodinného pitomce, tak proč ne zrovna já. Stejně tu dlouho nebudu.

„No, jde o to, že můj bratr tuhle naši ideu nesdílí. A proto žije v Evropě, kde se loví způsobem starým.“ Lezlo to z něho jako z chlupaté deky, ale lezlo.

„A to?“ Obrátila jsem se na svého muže nechápavě a utvrdila tak svoji roli v rodině.

„Oni zabíjí.“

„Aha.“ Fajn, tak nic chytřejšího mě bohužel nenapadlo.

„Když tu byl posledně, musel jsem shánět nového zahradníka a tři služebné.“

„Ale no tak, to byla nehoda.“ Ozvala se Liz.

„Ale mami, nebraň ho pořád, když se neumí chovat, tak ať sem nejezdí.“ Ohradil se Adrian.

„A dost.“ Ukončil výměnu názorů rázně Cecil.

„Jak mám být v klidu, když je tu Abby?“ Adrian vstal od stolu tak prudce, že se židle převrhla a se šíleným hlomozem dopadla na mramorovou podlahu.
Cecil svého syna vraždil pohledem a Liz měla slzy na krajíčku.

„Hmm, do háje.“ Zalamentoval Adrian a vztekle odhodil zmuchlaný ubrousek doprostřed stolu. Nikomu zřejmě nevadilo, že skončil v omáčníku a nořil se nyní do hnědočervené tekutiny jako Titanik.
Adrian se otočil a rázně vypochodoval z jídelny.

„Hochu, vrať se a omluv se matce za své chování.“ Zaburácel Cecil, ale promlouval už jen k prázdné místnosti. Adrian odešel a já zůstala němě sedět u stolu, fascinovaně sledujíc potápějící se ubrousek.

„Omlouvám se ti, děvenko. Jak dojde na Jasona, je Adrian poněkud přecitlivělý.“ Povzdechl si Cecil.

„Asi bych měla jít za ním.“ Vykoktala jsem ze sebe a konečně opustila pohledem omáčník. Vstala jsem a rozeběhla se směrem, kam zmizel Adrian.
Našla jsem ho u něho v pokoji.
Opatrně jsem nahlédla dovnitř. Ležel nasupeně na posteli. Nohy měl zkřížené v kotnících a očima propaloval sametová nebesa.

„Smím dál?“ Ťukla jsem na už otevřené dveře.

„Prosím.“ Pošeptal, aniž by mi věnoval sebemenší pozornost.
Přešla jsem pokoj a usadila se k němu na postel.

„Jsi v pořádku?“ Váhavě jsem chytla jeho ruku do své. Zmáčknul mi prsty a pomalu stočil hlavu směrem ke mně.

„Bojím se o tebe, Abby. Tak moc se bojím.“ Vzdychnul. „Jason, je prostě Jason. Neuznává pravidla a matka mu vše odpustí.“

„Pššt,“ zašeptala jsem a položila mu prst přes ústa. „Budu v naprostém bezpečí. Jen klid. Přece se na mě nevrhne, to by mu Liz neodpustila. Krom toho má přeci právo přijet domů.“
Adrian se ušklíbl, a pak si přitiskl mou ruku k tváři. Sice jsem chvíli zápasila s tím, jestli je mi to příjemné, ale když jsem viděla, jak moc si to užívá, nemohla jsem ucuknout. A tak jsem tam jen mlčky seděla a dívala se, jak opatrně a něžně se mazlí s mou kůží.
Dny utíkaly a hádka, jako se konala u oběda, se už neopakovala. Adrian se zřejmě smířil s tím, že příjezdu svého bratra prostě nezabrání a Liz přemýšlela, jak by Jasona udržela co nejdál ode mne. Týden utekl jako voda a já si pomalu začala zvykat na nový režim. Dlouho do noci jsme sedávali v salonku a poslouchali hudbu, nebo se jen tak bavili. Muži se věnovali mužským záležitostem, nejradši pak několik let rozehrané šachové partii. Byla děsná legrace je pozorovat, jelikož byly oba stejně dobří, přemýšleli několik tahů dopředu a tak své vítězství, nebo porážky vlastně pouze vyzualizovali v mysli.
Liz mi řekla, že pochybuje, že tu partii kdy dohrají.
Já si pak četla, nebo poslouchala mp3ku. Ráno jsem vyspávala skoro do oběda. Jak se zdálo, tak oni tolik spánku nepotřebovali a tak jsem vždy stávala jako poslední. I tak jsem skoro každý druhý den usnula v pohodlném křesle u krbu a Adrian mne pak nesl v náručí do pokoje.
Do Vánoc zbývaly už jen dva týdny a tak jsme se s Adrianem v neděli vypravili na vánoční nákupy. Upozornil mne už dopředu, že Liz Vánoce zbožňuje a její nadšení je někdy přímo nakažlivé. Nevěřila jsem mu, ale když se první adventní neděli rozsvítil v hale obrovský vánoční strom, za který by se nestydělo středně velké městečko, po chodbách se zelenalo jmelí a na každých dveřích byl věneček, uvěřila jsem. Zábradlí zdobilo chvojí a obrovské červené mašle a celý dům svítil miliony malinkatých světýlek, které Liz se zahradníkem připevňovala celou noc.
V sobotu večer se se mnou Adrian rozloučil pohlazením po šíji a letmým polibkem do vlasů. Nikdy nezašel dál, nikdy mne nepolíbil na ústa, tyhle jemné doteky jsem se mu tedy rozhodla tolerovat. I tak vypadal, že dychtí se mne dotýkat úplně jinak. Tak jako milenec, vášnivě a vroucně, ale to bych prostě neunesla.
Náš vztah jsme prostě zakotvily na nepsaných pravidlech. Byli jsme nyní něco jako přátelé. Bavili jsme se, dívali se spolu na televizi, chodili spolu na procházky, ale dotyky se omezili na jemné pohlazení, nebo polibek do vlasů, či na tvář. Nikdy mi neuniklo, jak moc se musel přemáhat, aby jeho dotyk byl opravdu jen letmý a aby polibek s tváře nepřesunul na ústa. Trpěl tím víc, než dával najevo. Já si však všímala. Všímala jsem si nedokončených vět a zatnutých pěstí. Všímala jsem si nepovolujícího napětí jeho širokých ramen, když byl se mnou. Skoro jsem si přála, aby to bylo už za námi a já ho přestala svou přítomností tak trápit.
I Liz stále prosebněji stáčela svůj pohled ke mně a já se snažila tvářit, jako že nechápu. Chápala jsem její nespokojenost, když sledovala stále více zamyšleného syna, tiše sedícího a zírajícího do konejšivého plamene v krbu. Den ode dne byl smutnější, vždy když jsem uhnula, nebo ucukla před jeho snahou o sblížení. Něco ve mně ale křičelo a i když jsem si jeden den dovolila zapomenout na vražedný pohled zelenožlutých očí, připomněly se mi ve snu. Budila jsem se s křikem stále častěji, to jak můj vynalézavý mozek nacházel stále nová témata k tvoření stále děsivějších nočních můr.
Nedělní ráno bylo poměrně poklidné, i noc byla méně děsivá, než bylo obvyklé. To ráno jsem nemusela ani maskovat kruhy pod očima, které se mi nedostatkem spánku tvořily. Někdy jsem se vzbudila s pláčem a to jsem pak ráno vypadala nepopsatelně děsně.
Oblékla jsem se opravdu pečlivě, vzhledem k tomu, že se po dlouhé době zase dostanu do města. Ze čtyř měsíců mi zbývaly ještě tři. Doufala jsem, že to všechno nějak přečkám a z nastalých nesnází se dostanu ještě silnější. Kéžby.

„Abby, jsi už vzhůru?“ Adrian klepnul na dveře a zůstal stát za nimi.
Seděla jsem na posteli a přemýšlela, jestli si vzít na sebe kabát nebo bundu. Nakonec jsem chmátla po černé zateplené vestě. V autě bude teplo a v obchodech taky.
Překvapeně zamrkal, když jsem otevřela. Zřejmě čekal, že budu ještě v noční košili.
Vypadal jako vždy dokonale. Vlasy měl teď o něco delší, než když jsme se setkali poprvé, asi si užíval toho, že má volno a zanechal svůj business vzhled v kanceláři. Oblékl se také jen lehce. Tmavě modré rifle, béžový rolák a černá kožená bunda. Vysoké černé šněrovací boty poslední dobou jako by mu přirostly k nohám. Tenhle jeho rebelský vzhled se mi moc líbil.

„Vypadáš dnes nádherně.“ Vzdychnul obdivně a přátelsky mne políbil do vlasů.

„Díky, taky ti to moc sluší.“ Usmála jsem se a přes rameno přehodila černou sportovní kabelku.
Pozdní snídani jsme zhltli ve spěchu a tak nějak si užívali toho, že jsme zůstali v jídelně sami. Hlasitý smích byl u jídla zapovězený a tak jsem se teď díky Adrianovým vtipům smála, že jsem neměla čas ani kousat.
Vyjeli jsme ve velice dobré náladě. Adrian dodržoval rozumnou rychlost a tak se s ním cesta dala snést. Zastavil u veliké nákupní zóny na kraji města. Bylo pravé poledne, když jsme vstupovali obrovskými prosklenými otočnými dveřmi dovnitř. Kupodivu mne poslechl a vyhnul se nákupům v předražených buticích v centru. Prostě jsem se na to dnes necítila, nechat se obskakovat vyumělkovanými slečinkami, které jen většinu doby flirtovaly s Adrianem.
Tady byla anonymita velkých nákupních center. Nikdo vás nesledoval a neobskakoval. Tady jsem se prostě cítila mnohem líp.

Adrian byl však z ohromného množství neznámých lidí tak trochu zaskočený. Bylo na něm vidět, jak je nesvůj, když se o něho náhodou někdo otřel, nebo mu v návalu vánočního šílenství zastoupil cestu. Lidé zmateně pobíhali z patra do patra a tlačili se u stánků s rychlým občerstvením.
Po půlhodině se mi Adriana zželelo a tak jsem ho chytla za ruku a dovlekla ho do malé kavárny, která byla v tuhle hodinu skoro prázdná. Hlad jsem ještě neměla a tak jsme si dali v naprostém klidu latté a Adrian jen vyděšeně pozoroval davy lidí, zmateně pobíhajících kolem. Mnoho z nich vypadalo spíše jako veliká taška na nožičkách, a to díky tomu, jak byli ověšeni rozličnými taškami různých barev a velikostí.

„Máš už nějaký nápad, co komu koupit?“ Podepřela jsem si bradu a zadívala se mu do očí.

„No, tak trochu jsem doufal, že dárek pro matku vybereš ty. Otci pak asi nějakou knihu.“

„A Jason? Tomu nic?“ Usrkla jsem z hrnečku.

„Jason si na takovéhle skoro lidské záležitosti mnoho nepotrpí. Divil bych se, kdyby byl vůbec doma. Většinou přijede na návštěvu a stráví pak celou dobu někde po flámech, nebo kdoví kde.“

„Proč ho nemáš rád? Je to přeci tvůj bratr.“
Vzdychnul a sklopil svůj pohled k hrníčku, který objímal.

„Je to složité, Abby. Prostě ta naše sourozenecká rivalita je tu snad od doby, co se narodil. Měl být dívka, víš? Matka si moc přála mít dceru. No, a narodil se Jason. Od prvopočátku mi záviděl, že právě já po otci přeberu břímě vládnutí a ani si neuvědomil, jaká zátěž to je. On se mohl v klidu potulovat po venku a já seděl doma a studoval podrobně dějiny klanů tady i v Evropě, státnické záležitosti a etiku a filozofii. V podstatě mohu říci, že za svůj život jsem si mnoho legrace neužil. Znám jen studium a tvrdou práci. Otec mne připravil opravdu dobře a jeho škola byla velmi tvrdá, to mi věř. V pubertě, kdy jsem měl obrážet večírky a seznamovat se s dívkami, jsem chodil s rodiči po obchodních večírcích. Jason mi závidí, ale v podstatě není co. On si tvrdé práce mnoho neužil a většinou jen užíval výhod toho, že je synem našeho otce.“ Usmál se, ale v tom úsměvu byla všechna hořkost světa.

„Aha, tak to jsem nevěděla.“ Pípla jsem provinile.

„V podstatě jsem rád, že jezdí jen zřídkakdy, většinou provede nějakou neplechu, a pak se odebere zpět ke svým pánům. Mají ho jako mazlíčka v těch jejich kamenných stokách, kde žijí.“

„Oni nemají domy jako vy?“ Zamračila jsem se.

„No, bydlet jako lidé jim asi připadalo málo morbidní.“ Usmál se znovu.

„Samozřejmě, že mají domy, ale většina se jich zdržuje pěkně v temnu, pod zemí.“

„Tak já už dopila, co ty?“ Snažila jsem se, přivést ho na jiné myšlenky.

„Jsem připravený vnořit se do víru nakupování.“ Odevzdaně trhnul rameny a zatvářil se ublíženě.
Odpoledne uběhlo poklidně. Využívala jsem plně znalosti prostředí a snažila se vést Adriana mimo hlavní proudy lidí, kolujících po ochozech.

„Ještě mi zbývá koupit něco tobě, Abby, co kdybys takhle došla s těmi dárky k autu. A já tě hned doběhnu.“ Zcela nenápadně zastavil před obchodem se šperky.
Jednu jedinou tašku, která byla těžká, si ponechal a mne vyslal do garáží ověšenou lehkými papírovými taškami s rozličnými drobnostmi. Byla jsem ráda, protože i já se stavila pro pár drobnůstek, které jsem měla pro něho vyhlídnuté. Těžko říct, co kde ještě sháněl, protože jsem byla u auta, i navzdory několika malým zdržením, mnohem dřív než on. Položila jsem tašky na jednu hromadu na zem a unaveně se zapřela o boční dveře jeho černého auta.
Auta odjížděla a za nedlouho jsem zůstala v téhle části parkoviště skoro sama. Venku byla už naprostá tma a studený vítr, který profukoval skrz otevřené parkoviště, mnou otřásal. Měla jsem si od něho vzít klíče, proboha, jak to, že mě to nenapadlo. Na konci parkovací plochy se ozvaly kroky. No hurá, že by už konečně? Nezmrznu tu.
Otočila jsem se směrem, odkud přicházely klapavé zvuky. Nebyl to však Adrian, jen nějací dva kluci, tak zhruba v mém věku. Přešli kolem, a pak se zastavili pár metrů ode mne. Jeden z nich se ohlédl a pak se vrátil těch pár kroků zpět.

„Ale ale, copak to tu máme?“ Měl prapodivně hrubý hlas, jako by zdrsněný nějakou nemocí.
Snažila jsem si ho nevšímat a dívala se směrem k nákupnímu centru, třeba zahlédnu Adrianovu postavu, blížící se ke mně.

„Mluvím na tebe, děvenko.“ Přišel až ke mně a položil mi ruku na rameno.

„Nech mě na pokoji, nemám zájem.“ Vyjádřila jsem svůj názor na věc dosti tvrdě. Snad to pochopí.

„No, to se nedivým, čekáš na svýho chlapa? No, jestli je tahle kára jeho, fíha, asi je hodně zazobanej, co?“
Obešel mne a postavil se přede mne tak, že už jsem neměla jinou možnost, než koukat se mu do tváře. Nevypadal ani příjemně, ani hezky. Jeho zanedbaný vzhled by neokouzlil asi nikoho. Vlasy měl umaštěné, nakrátko střižené a kdysi zřejmě melírované na blond. Jeho špatná, mastná pokožka, byla pokryta pupínky. Tolik mi stavbou těla i vzhledem připomínal Edwarda, jenže byl o kousek vyšší a nebyl tolik zavalitý.

„Nech mě na pokoji.“ Snažila jsem se mluvit pomalu a srozumitelně, vyslovovat každé slovo, aby mne slyšel a pochopil.

„Ale no tak, nebuď netykavka.“ Vydechl mi do tváře a já okusila jeho dech. Nevoněl však jako Adrian, ale smrděl pivem, cigaretami a ještě něčím, co jsem nedokázala přesně identifikovat.
Celkem podvědomě jsem se od toho zápachu odvrátila.

„Copak, copak? Snad se slečně něco nelíbí?“ Jeho špinavé ruce se mi obmotaly kolem pasu a on si mne přitisknul na sebe. Podle toho, co mě tlačilo do boku, jemu se líbilo úplně všechno.

„Pusť mě.“ Snažila jsem se vzepřít.

„Neslyšíš slečnu? Něco ti povídala, ne?“ Za jeho zády se objevil známý stín. Tenhle hlas bych poznala mezi tisíci, tak ráda jsem ho nyní slyšela.
Mladík se otočil a pak náhle jeho blízkost zmizela. Adrian ho držel pod krkem a já viděla, jaké má potíže udržet si lidskou tvář. Jeho oči se pomaličku měnily, světlaly, žloutly.

„Adriane, nech ho.“ Odstrčila jsem se od auta a pokročila dopředu, abych zachránila situaci.

„Co jsi jí chtěl udělat, hmm? Co by se tu stalo, kdybych nepřišel včas?“ Adrian byl vzteky bez sebe. Dýchal mělce, vystresovaně.

„Nic, nic by se nestalo, přísahám.“ Mladík se cukal, máchal rukama, ale Adrian se ani nehnul. Stál jako socha s rukou nataženou a v ní pevně svírajíc mladíkův krk. Jeho tvář rudnula a brunátněla, jak přestával mít dostatek vzduchu a začínal se dusit.

„Adriane, prosím.“ Postoupila jsem až k jeho boku a opatrně mu položila dlaň na rameno.

„Nic se přeci nestalo, nech ho jít.“ Snažila jsem se k němu promlouvat klidně, konejšivě.
Otočil se na mě, a pak jsem konečně v jeho očích zahlédla jiskřičku porozumění. Bylo to, jako kdyby se z jeho očí zvedla hrozivá clona vzteku.
Pustil toho chlapce a ten s velikým žuchnutím dopadl na zadek. Aniž by cokoliv řekl, odplazil se od nás bokem.

„Je ti dobře?“ Zeptala jsem se váhavě.

„To bych se měl zeptat spíše já tebe, ne?“ Uculil se a vzal mě jemně do náručí. Jak vděčně jsem nyní přijímala jeho objetí, jak moc jsem byla ráda, že přišel a že je odehnal. Ohlédla jsem se, ale nebylo po nich ani památky. Pochopili, že Adrian by je s přehledem zvládl oba, kdyby na to došlo.

„Je mi fajn.“ Houkla jsem mu do hrudi.
Pohladil mne po vlasech a hluboce vydechl. „Vzpomněl jsem si, že jsem ti nedal klíčky. Mohlo mě napadnout, že ti hrozí nebezpečí.“

„Všechno je v pohodě, Adriane, nic by si nedovolil. Jenom se snažil mě vystrašit.“ I já jeho objala kolem pasu a přitiskla se k němu blíž.

„Tak to si nemyslím. Jsem rád, že jsem přišel včas.“ Usmál se a přejel mi konečky prstů podél páteře.
Ten plynulý pohyb mi způsobil zachvění.

„Pojď, pojedeme domů. Stejně už asi máme všechno, co jsme potřebovali.“ Zvedl tašky ze země a odnesl je do kufru. Pak mě odvedl ke dveřím spolujezdce a pomohl mi do auta.

„Už tě nikdy nenechám o samotě, slibuji.“ Vydechl a pevně sevřel oběma rukama volant.

„Adriane, prosím, uklidni se.“ Váhavě jsem pozvedla ruku a položila ji přes jeho. „Pojedeme domů, ano?“ Usmála jsem se, abych mu zvedla náladu. Snad si to nebude vyčítat dlouho.
Cesta domů proběhla velmi tiše. Nic neříkal a jen křečovitě svíral volant. To napětí bylo skoro hmatatelné. Vsadila bych se, že ho muselo celé tělo bolet od toho, jak byl napnutý.
Po očku jsem pomrkávala, jak mu je a jak se tváří. Byl velmi vážný a zamračený.

„Vysadím tě před domem a zajedu s autem do garáže, pak donesu všechny tašky nahoru.“ Ozval se konečně, když jsme vjížděli před dům. Auto osvětlilo vchodové dveře a mírně se sklouzlo, když šlápnul na brzdu. Celý dům svítil už z dálky, přímo zářil. Miliony malinkatých světýlek se odrážely od sněhu a dotvářely tak až dojemně kýčovitou zasněženou atmosféru.
Beze slova jsem vystoupila a auto zmizelo za domem. Díky světýlkům tu bylo světla jako ve dne. Vystoupala jsem po schodech a otevřela masivní dřevěné vstupní dveře. Panty pod tíhou dřeva zavrzaly. Vstoupila jsem do haly a sundala z rukou pletené rukavice. Venku se setměním udělala pěkná zima. Mrzlo, až praštilo.
Přešla jsem ke schodům a tam se zarazila. Na vrcholku schodiště se tyčila vysoká štíhlá postava.
Zamrkala jsem, abych dokázala zaostřit.
Muž naklonil hlavu mírně stranou, a aniž by cokoliv řekl, měla jsem jasno. Jason.

„Kdopak se nám to vrátil z nákupů. Jestli ona to nebude má půvabná, lidská švagrová.“ Spíše než sešel, sklouzl po schodech dolů, pomalu a ladně, dávajíc mi tak dostatek času, pořádně si ho prohlédnout.
Byl snad ještě o hlavu vyšší než Adrian. Do dvou metrů mu mnoho nescházelo. Měl nakrátko střižené vlasy barvy medu. Nagelované nahoru do nepořádného, rozčepýřeného účesu. Jeho dokonalé bledé tváři dominovaly překrásné velké šedomodré oči. Obličej měl naprosto bezchybný, s ostrými, téměř aristokratickými rysy. Nemohla jsem si pomoct, ale na vládce by se vzhledově hodil mnohem více než Adrian. Možná to bylo tím tvrdým, mrtvým výrazem. Ano, Adrian byl už od pohledu moc hodný. Jason však veškeré snahy, o to vypadat jako aristokrat, zmařil stylem svého oblečení. Pokud se v posledních týdnech Adrian stylizoval do role rebela, Jason to měl snad vrozené. Mírný, pohrdavý úsměv na jeho tváři dokonale doplňoval jeho temný vzhled.
V černých, upnutých, kožených kalhotách, které dávaly jasně tušit, že si na spodní prádlo nepotrpí. Ve vysokých šněrovacích botách, sahajících mu těsně pod kolena a černém lesklém tričku, které mu padlo jako ulité, s odstřihnutými rukávy, vypadal jako reklama na zlého hocha. Paže měl od ramen po zápěstí pokryté nádherným jemným tetováním.
Nasadila jsem striktně neutrální výraz s náznakem přátelského úsměvu.
Sešel a zastavil se těsně přede mnou. Byl tak vysoký, že dívat se mu do tváře, byl pro mne skoro bolestivý úkol.

„Ty budeš Jason, že?“ Bez přemýšlení jsem vystřelila ruku směrem k němu. Chvilku se mi díval upřeně do očí, a pak mou ruku jemně stisknul a přiblížil ji ke svým rtům. Naznačil polibek a pak se zhluboka nadechl.

„Hmm, krásná, milá a jistě i velmi chutná.“ Jeho chladný jazyk mrštně oblízl mou kůži. Vylekalo mě to, až jsem sebou cuknula a vytrhla mu ruku ze sevření.

„Můj bratr nemíval tak dobrý vkus na dívky. No, vlastně, co si pamatuji…“ Nedořekl, ale usmál se.
Ten úsměv mne zastudil až za krkem a já se ošila.

„Kdepak je Adrian?“ Skoro šeptal a jeho hlas se plížil a omotával se kolem mých nohou jako chřestýš, jako těžký řetěz.

„Uklízí auto.“ Vykoktala jsem ze sebe, skoro lapená jeho upřeným pohledem. Nemohla jsem dýchat a cítila, jak se mi jeho síla vkrádá do hlavy. Bylo to jako akt znásilnění, nechtěla jsem mu to dovolit, ale byl příliš silný, příliš mocný.

„Hmm, a tebe nechal samotnou? Tak svůdnou, tak slabou, tak moc lidskou a sladce vonící.“ Chytil mne za paži a postrčil do tepla přijímacího salonku. Zavřel se zabouchnutím velké posuvné dveře, a pak se otočil ke mně.
Byla tu tma, jediné světlo procházelo prosklenou plochou dveří. Věděla jsem, že on vidí výborně, neobtěžoval se tedy rozsvěcet.

„Jsi překrásná, Abigail.“ Postoupil až těsně ke mně, a pak mi omotal ruku kolem pasu. Jako bych tohle už dneska nezažila. Jenže tenhle muž nebyl odpudivý ani v nejmenším. Voněl nádherně velmi drahou kolínskou, která dokonale doplňovala přirozenou sladkou vůni upírů.
Páni, tak tohle bylo špatné. Sice jsem si už zvykla na osobní kouzlo Adriana, ale ještě ne na kouzlo jeho bratra.
Pomalu se skláněl ke mně a já cítila, jak mi horkost stoupá do tváří. Sice se mě dotýkal jen přes tlustou látku mé vesty, ale i tak jsem jasně cítila pevný tlak jeho velkých rukou. V jeho objetí jsem se cítila tak drobná, nicotně drobná. Chtěla jsem, aby se mě těma rukama dotýkal, dotýkal úplně všude.
Jeho chladné rty mi přejely přes čelo a po spánku dolů. Dýchal zhluboka a já cítila, jak s každým jeho nádechem ztrácím vládu nad svým tělem. To ne, musím se probrat. Sakra, musím se probrat. Tak tohle mi Adrian nikdy neudělal, cítila jsem se poddajně a omámeně. Přikývla bych snad na vše, co by mi navrhl.

„Nedělej to.“ Můj protest byl jen tichým zašeptáním, než jeho ústa přikryla ta má. Ten polibek byl šílený. Hladový a vášnivý.

„No tak, maličká, víš, jak je to s námi krásné.“ Vydechl mi do kůže na krku.

„Umím toho víc než můj bratr, to ti přísahám.“ Shýbl se níž a jeho dlaně mi sjely po bocích až na zadeček, pak dolů na stehna. Prsty mi vmáčkl do kůže a pomalu, tak jako bych vůbec nic nevážila, mne vyzvedl nahoru. Cítila jsem i přes jeho kožené kalhoty a mé rifle, jak moc mi toho chce ukázat. Nebyla jsem si jistá, že by mě tím pohledem nevylekal.

„Jasone, pusť mě dolů.“ Žadonila jsem a snažila se vklínit své ruce mezi naše těla. Tiskl mne však pevně, užíval si mého tepla.

„Jsi vzrušená?“ Jeho tón byl překvapený a pohrdavý.

„Měsíc po svatbě a ty jsi vzrušená, když tě laská cizí muž?“ S úsměvem se vrátil k ochutnávání pokožky na mém krku.
Mé nohy se konečně dotkly opět podlahy, ale o to víc zesílil stisk jeho paží. Byla jsem jako ve vězení, jako bych byla vrostlá do kamene.

„Mohl bys, prosím, pustit mou ženu, Jasone?“ Adrianův hlas se ozval těsně u nás a já zaznamenala vítězoslavný úsměv, který Jason vrhl na mého muže.

„Jistě, bratříčku, jen jsme se tady s Abigail seznamovali.“ Najednou omračující váha jeho těla zmizela a já se zapotácela, to, jak jsem zase mohla normálně myslet. Jeho síla opustila mou mysl stejně, jako jeho paže opustily mé tělo. Jenže nyní jsem se cítila, jako kdybych tu před nimi stála nahá.
Oni mi však nevěnovali žádnou pozornost. Jen na sebe upřeně civěli, jako by se hádali beze slov. Jako by mezi nimi probíhal rozhovor, který já jsem neslyšela.

„Ok, ok, mizím.“ Jason pozvedl ruce, jako že se vzdává a velmi rychle odešel.
Zůstali jsme s Adrianem sami. Nastalo hrobové ticho. Bylo mi děsně, chtělo se mi křičet a brečet najednou. Nevěděla jsem, co mám udělat.
Konečně se pohnul a překonal tu neuvěřitelnou vzdálenost pěti kroků, která nás dělila. Beze slova výčitek mne sevřel v náručí.

„Neublížil ti?“ Jeho tichý dech byl tolik uklidňující.

„Omlouvám se.“ Vyhrkla jsem ze sebe a cítila se hrozně. Kolik toho jenom viděl? Slyšel vše, co Jason říkal?

„Už alespoň víš, proč ho nemám rád. Vždycky se snaží mi ublížit.“ Jeho pohled byl tak smutný.

„Já nechtěla.“ Pípla jsem tiše.

„Jistěže nechtěla, Jason si s tebou pohrál. Musíš si jen na něho zvyknout. Poprosím otce, aby mu zakázal používat na tebe své upíří schopnosti. Jsi tady v děsné nevýhodě, Abby. Musíš na sebe dávat pozor, alespoň dokud tu bude on.“ Vůbec se nezlobil, alespoň na mě ne.

„Půjdeme nahoru? Nesmím tě teď nechávat o samotě.“ Vzdychl a pohladil mne něžně po spánku.

„Nejsem proti.“ Usmála jsem se na něho.
Celý zbytek večera jsme strávili spolu. Adrian vysvětlil matce, že mi není zrovna nejlíp a že se seznámím s Jasonem u snídaně.
Balili jsme dárky a opravdu se u toho bavili, skoro jsem se bála, že si tenhle krásný večer opět vybere svou děsivou daň v podobě noční můry.

„Adriane?“ Zavrtěla jsem se nervózně, sedíc na koberci před postelí.

„Ano?“ Zvedl hlavu od úhledně zabaleného dárku.

„Mohl by sis mě vzít pomocí své moci, tak jak to udělal Jason? Mohl bys mne donutit, abych tě chtěla?“

„Ano, a myslím, že by mi to šlo ještě lépe než jemu.“ Sklopil svůj pohled k dárku a váhavě palcem přejížděl po kousku lepící pásky, zajišťující papír.

„Tak proč?“ Věděl přesně, na co se ho ptám.

„Myslel jsem, že se na tohle nebudeš muset ptát. Já tě miluji, Abby, co by mi to dalo, kdybych tě uchvátil tímhle způsobem? Měl bych tě, jistě, ale ve skutečnosti bych měl jen tvé tělo. Tvé srdce by někde v koutku křičelo, že to takhle nechce. Rozhodně nehodlám znásilnit ani tvé tělo, ani tvou mysl.“ Povzdechl si.

„Děkuji.“ Vypadlo ze mě.

„Za co mi děkuješ? Že se snažím chovat lidsky? Neděkuj mi, to je přeci samozřejmé. Jsi má žena a já tě ctím za to, jaká jsi. Nezasloužíš si, aby tě někdo takhle ovládal, aby tě někdo zlomil.“
V tu chvíli jsem měla neodolatelnou touhu uchopit jeho smutnou tvář do dlaní a políbit ho tak vášnivě, jak bych to jen dokázala. Jenže to byla jen hloupá touha, nic racionálního, nic čeho bych hned ráno nelitovala. Nesmím mu přeci dávat naději, nesmím.

„Abby, vím, že je to až přespříliš troufalé, ale mohl bych tě poprosit o jednu maličkost?“ Položil poslední dárek na hromádku k ostatním, a pak je všechny bez optaní odnesl do mé skříně.
Ležela jsem na břiše na posteli a dlaněmi si podpírala hlavu. Pomáhat s balením jsem mu přestala přesně v tu chvíli, kdy jsem zjistila, že je v tom mnohem lepší než já. Jedním okem jsem užasle sledovala, jak dokonale mu to jde a druhým se pokoušela postřehnout alespoň hrubou osu jakéhosi starého filmu, který běžel v televizi. Musela jsem sama sobě přiznat, že dívat se na Adriana, bylo mnohem zábavnější, než sledovat uhlazeného herce, který každým slovem přehrával.

„Klidně žádej, můj šlechetný zachránce.“ Usmála jsem se a provokativně se přetočila na záda. Sehnul se ke mně a ruce položil na postel podél mé hlavy. Byl tak moc blízko, že stačilo zvednout paže a přitáhnout si jeho obličej níž. Až mě svrběly ruce, jak moc jsem to chtěla udělat. Za to, jak dobře se o mne celý den staral, za to, že mi jediným slovem nevyčetl, co se stalo dole s Jasonem.

„Mohl bych zůstat nějaký čas přes noc u tebe? Vím, je to troufalé, vzhledem k naší dohodě, ale bojím se, že Jason se pokusí dostat do tvého pokoje, do tvé postele.“ Zhluboka se nadechl.

„A do mých kalhotek?“ Dokončila jsem za něj.

„Tak to bych se tolik nebál, kdyby mu šlo pouze o lásku, jenže Jason nedokáže kontrolovat své pudy. Bojím se, aby ti neublížil. Byl by schopný to udělat jen kvůli tomu, že by to ublížilo mně. Je divoký, Abby, vášnivý a nepoužívá mozek. Byl bych mnohem klidnější, kdybych tě mohl ohlídat.“
Pokrčila jsem rameny. „Pokud mi slíbíš, že se budeš chovat, jak se patří. Nevadí mi, že budeš spát u mě v pokoji, jen…“ Rozhlédla jsem se kolem. Bylo jasné, že postel je zde pouze jedna.

„To je v pořádku, nedělej si s tím hlavu, ustelu si na zemi. Je mi vcelku jedno, kde budu spát, hlavně když budu s tebou.“

„Dobře, tak fajn, nevadí mi, že tu budeš se mnou.“ Tak trošku jsem lhala, ale pokud jsem si mohla vybrat mezi Adrianem a Jasonem, Adrian vítězil na plné čáře.

„Půjdu se umýt a převléknout, a pak si půjdu lehnout.“ Zvedla jsem se.

„Dobře, taky si dojdu pro věci a dám si horkou sprchu. Po tom celodenním chození, po té spoustě lidí okolo, nemůžu se jí dočkat.“ Usmál se na mě, ještě než jsem zmizela v koupelně.
Fajn, začíná se nám to tady poněkud zamotávat. Jason je opravdu problémový spratek, jak se zdá a já bohužel nemám sílu či zkušenost mu odolávat. Velmi jsem se obávala Vánoc. To bude legrace, jestli se něco semele.

Dala jsem si velmi dlouhou a velmi horkou sprchu. Bůh ví, že po tom všem jsem neměla vůbec chuť se dávat jakkoliv dohromady, počínaje mytím vlasů a konče holením nohou, ale pokud Adrian bude setrvávat v mé ložnici, hodlám vypadat naprosto bezchybně. Ale proč vlastně?
Vypochodovala jsem do přítmí pokoje a málem se přizabila o matraci a na ní položené dokonalé chladné tělo mého muže. Zakopla jsem a přistála příčně na něm. Chvíli mi trvalo než jsem si uvědomila, co se vlastně stalo a v jak moc prekérní situaci se nyní nacházím. Začala jsem se neobratně hrabat na čtyři.
Jeho silné paže mě zachytily v pase a pomohly mi.

„Já se omlouvám, jen nečekala jsem, že… promiň mi.“ Náhle se mi jedna jeho paže omotala kolem pasu a dlaň jeho druhé ruky mi jemně přejela po tváři, tlačíc můj obličej směrem k němu.
Hned mi bylo jasné, o co se to zase pokouší.

„Ne, Adriane. Nedělej to, prosím.“ Šeptala jsem do tmy a neviděla vůbec nic. Jak já jim v téhle chvíli záviděla perfektní zrak.
Jeho štíhlé prsty mne zachytily vzadu na krku a velmi jemně mne donutily sehnout se k němu. Neviděla jsem jeho tvář a tak mne doslova překvapilo, když se mé rty dotkly těch jeho. Byl to naprosto jiný pocit, než když jsem líbala Jasona. Tady převládala něha, důvěra, láska a totální oddanost, až někde vzadu se krčil chtíč a vášeň. Jeho dotyky byly tak moc jemné, skoro jako bych si je jen vysnila. Pouhé zatřepotání motýlích křídel. Jeho jemná ústa se přimknula k těm mým. Byl sladký a chladný, jako bych ochutnávala tu nejlepší italskou zmrzlinu.

„Adriane.“ Vydechla jsem okouzleně. Bylo to tak moc nádherné, užívala jsem si jeho dotyků, koupala se v jeho sladkém dechu, než se mi před očima jako špatný sen zjevil výraz těch nelidsky žlutých očí.
Vystrašeně jsem sebou škubla a zajíkla se pod tíhou té představy.
Okamžitě mne pustil, jakmile si uvědomil, že bojuji s jeho pažemi. Potřebovala jsem se nadechnout, potřebovala jsem cítit volnost. Byla jsem jako tonoucí, žalostně prosící o jedno malé, krátké nadechnutí.
Posadila jsem se na něm a zapřela se dlaněmi o jeho hruď. Jeho ruce teď překryly ty mé. Najednou tu bylo šílené horko a mně po zádech stékal ledový pot.

„Omlouvám se, Abby.“ Šeptnul do tmy.
Jeho voňavý dech mi ovanul tvář. Byl tak moc blízko a já pod tíhou temnoty cítila, jak mi jeho srdce spokojeně tepe pod dlaní.

„Neomlouvej se, bylo to moc pěkné, ale už bych radši…“ Snažila jsem se z toho vybruslit jemně, abych mu nijak neublížila. „Promiň, ale jsem moc unavená. Mohli bychom teď jít spát?“ Napřímila jsem se a nechtěně tak zatlačila zadečkem na jeho jisté partie, které tím tlakem ještě zvětšily již tak narůstající objem. Bože, co jsem to jen říkala o tom, že ho nechci zbytečně trápit?
Mé oči již přivykly tmě, ale ten pohled se mi vůbec nelíbil. Zatnul zuby a zavřel oči, těžko říct, jaké pocity v něm nyní kolovaly. Zvrátil hlavu dozadu a jeho ruce vystřelily automaticky k mému pasu, přidržujíc si mne na sobě. Oddechoval tiše a klidně a jako by se snažil získat nad sebou opět kontrolu. Trvalo docela dlouho, než jsem si promyslela, co mám vlastně udělat. Byla jsem naštvaná sama na sebe, že jsem ho dostala do takovéhle situace.

„Adriane?“ Zašeptala jsem roztřeseně, jelikož mé tělo zareagovalo velmi obdobně, jako jeho. Sice jsem ho nechtěla, ale ten tlak, co jsem cítila přesně v místě, kde mi to bylo více než příjemné, umocnil narůstající vzrušení z polibku.

„Do háje.“ Vydechla jsem a vrávoravě se nadzdvihla. Jeho ruce sklouzly z mého těla, aniž by se jakkoliv snažil v tom zabránit. Nepátrala jsem v jeho tváři, co si o tom všem myslí. Naprosto přesně jsem věděla, co si myslí a naprosto přesně bych dokázala popsat zmučený pohled jeho černých očí.
Sedla jsem si na postel a rozsvítila malou noční lampičku. Byl otočený zády ke mně. Bolelo mne u srdce z toho pohledu. Ani se nepohnul, když jsem civěla na jeho vypracovaná záda.
Zhasnula jsem a vlezla pod přikrývku. Mám mu popřát dobrou noc, nebo to jen prázdně vyzní do temnoty?

„Dobrou noc, Adriane.“ Šeptnula jsem a přitáhla si deku až k bradě.

„Dobrou noc, Abby.“ Ta odpověď nebyla nic víc než jedno velké, hlasité povzdechnutí.

Byla mi zima, daleko na obloze zářil měsíc v úplňku a já ťapkala bosky po čerstvě napadaném sněhu. Nohy se mi bořily do půli lýtek a plosky chodidel mne přímo pálily mrazem.
Všude kolem byl neprostupný les a já se co chviličku zachytávala o ostré větvičky smrků stojících kolem. Objala jsem se pažemi, abych se trochu zahřála a až teď si všimla, co že to mám na sobě. Bílé, rozevláté, hedvábné šaty, na chlup stejné jako byly mé svatební. Páni, co za cvoka by si vzalo na procházku nočním lesem svatební šaty a neobtěžovalo se s botami, zimní bundou a čepicí? No, lépe řečeno, co za cvoka, by se toulalo v noci lesem??
Fajn, tak tohle byl ten druh snu, kdy víte, že je to jen sen. Nemívám je často, ale tohle bylo opravdu velmi nereálné. Pocity, které jsem nyní měla, byly ale reálné až moc. Bála jsem se. Ten strach byl až hmatatelný, jak prostupoval celým mým tělem a s každým nádechem narůstal a houstnul. Po pár krocích byl vzduch kolem tak těžký, že nabrat ho do plic, bylo skoro nemožné.
Zmateně jsem se rozhlížela kolem a neviděla nic, co by mi pomohlo najít cestu ven, někam, kamkoliv do bezpečí.

„Abby?“ Ozval se přímo za mnou hlas a já se otočila, abych se přesvědčila, že je to Adrian. Ten mi jistě pomůže, dovede mne do tepla.
Za mnou však nikdo nestál a já se otočila zpět a při dalším kroku narazila do postavy stojící přede mnou. Nevím, kdo to byl. Byl celý v černém, přes ramena přehozený černý plášť a hlavu skrytou pod černou kapucí. A pak zvedl hlavu a já zahlédla, jak z černoty, kterou měl místo tváře, září dvě velké žlutozelené oči.

„Pomoz mi.“ Postava ke mně zvedla své dlouhé kostnaté ruce a já zakřičela zděšením.

„Abby, Abby, slyšíš mě.“ Hlas postavy mizel a já zamžourala do tmy nad sebou.
Adrian mne držel za ramena a snažil se mne probudit. „Abby, no tak, něco se ti zdá.“
Vystrašeně jsem se posadila na posteli a zjistila, že pláču. Slzy se mi kutálely po tvářích a studily.

„Abby, miláčku, byl to jen sen.“ Jeho dlaň teď spočívala na mém spánku. Palcem mi stíral slané kapičky brázdící můj obličej.

„Já, vzbudila jsem tě?“ Zmateně jsem se rozhlížela po pokoji.

„Nespal jsem, ale ty jsi začala děsně křičet, myslel jsem, že jsi vzhůru. Vypadala jsi, jako že jsi vzhůru.“

„Ne, spala jsem. To nic, jen špatný sen.“ Vydechla jsem unaveně a praštila sebou do nadýchaných polštářů. Seděl na kraji postele, ruce složené v klíně.

„Míváš noční můry často?“ Měl skleslá ramena, jako kdyby podvědomě tušil, že většinou je on hlavním hrdinou mých snů.

„Občas.“ Zalhala jsem, nechtělo se mi to rozebírat. Nechtěla jsem, aby to věděl.

„Co se ti zdá?“ Nenechal to spát.

„Nic.“ Odsekla jsem podrážděně.

„O nás? Zdá se ti o mně?“ Podíval se mi do očí. Rozsvítil lampičku asi ještě dřív, než mě šel vzbudit. Právě teď bych si přála, aby byla tma.

„Někdy.“ Pípla jsem a otočila se k němu zády. Chtěla jsem být sama a chtěla jsem probrečet zbytek noci až do rána, jenže to nešlo. Byl tu se mnou a zůstane.

„Myslíš, že to překonáš?“ Hlas mu přeskočil.

„Co?“

„To, kým jsem. Myslíš, že se s tím smíříš?“

„Nevím.“ Řekla jsem po pravdě.

„Abby, má to vůbec cenu? Já nejsem bez citu, vnímám tě a pozoruji, jak bojuješ sama se sebou. Nechci ti ale zbytečně ubližovat. I já tím trpím. Pokud tady není možnost, že… bylo by asi lepší, kdyby…“ A konec.
Otočila jsem se na něj a málem se znovu rozbrečela, když jsem se podívala do jeho tváře. Měl v ní vepsáno tolik bolesti a tolik smutku.

„Chceš zrušit naši dohodu?“ Zeptala jsem se trošku neobratně.
Zavrtěl hlavou. „Jen, není tu moc bezpečno, a pokud by to naše snažení nemělo ani nejmenší šanci na úspěch, možná by bylo lepší, kdybychom si to přiznali a ukončili tak naše trápení.“
Páni, zůstala jsem na něho zírat s pusou otevřenou.

„Už mě nemiluješ?“ Taková blbina mohla napadnout opravdu jen mě, ale byla jsem rozespalá, tak co.
Ten úsměv, co následoval, byl spíš podoben úšklebku.

„Abby, kdybys jen věděla, kdybys dokázala vycítit… Miluji tě tak moc, že to až bolí, jenže když pak vidím, jak se trápíš.“

„Netrápím se.“ Fajn, tak teď jsem zase pravdu neříkala. Jak moc mě to vyděsilo. Kam bych měla jít, co bych vlastně měla dělat? Trávit Vánoce s bezdomovci v Centru naděje?

„Už mne tu nechceš?“ Stále víc jsem si uvědomovala, že oni jsou teď má jediná rodina, a když opustím Adriana, opustím tak i zbytek jeho rodiny. Zůstanu sama, možná budu mít peníze, ale pořád budu sama. Vlhkost se mi tlačila do očí a já ucítila další slzu, která se mi skoulela po tváři.
Jeho pohled byl v tom okamžiku ještě bolestnější, i když jsem myslela, že už to víc nejde. Byl zmatený, nevěděl, jak mne utěšit.

„Ale ne, to jsem nechtěl. Abby, odpusť mi to. Chci jen, abys byla šťastná ty, Abby.“ Jeho šepot zněl tak zmateně a zranitelně.
Pak si mě přitáhl do náručí a já se nebránila. Cítila jsem jeho mužné tělo a dělalo mi to neskutečně dobře. Byl tu a i když byl upír, mohla jsem se o něho opřít. No jo, nikdo není dokonalý.
V tenhle okamžik však on dokonalý byl. Hladil mne po vlasech a po ramenou a utěšoval mne. Říkal, že to takhle vůbec nemyslel a co všechno spolu budeme ještě dělat. Kam pojedeme a koho navštívíme. A já mu věřila, chtěla jsem mu věřit, že budeme jako normální zamilované páry. Věděla jsem sice, že to je jen sen, neuskutečnitelný, ale to mi bylo v tuhle chvíli jedno. On mi nabídl rameno k vyplakání a já ho vděčně přijala.

Ráno se přihnalo rychle jako hurikán. Bylo mrazivé a slunečné a ten chlad byl skoro viditelný. Vlhkost se srážela a namrzala na okenních tabulkách a vytvářela tak překrásné obrazce.
Rozespale jsem zamžourala proti oknu. Přes silné závěsy prostupovaly slabé sluneční paprsky a pálily mne do pláčem opuchlých očí.
Otráveně jsem se protáhla a otočila se zády k oknům, abych měla větší tmu na spaní. Obličej mi ovanula chladná sladká vůně, a když jsem se probrala dostatečně, aby mi to došlo, otevřela jsem oči a z bezprostřední blízkosti zírala do Adrianova obličeje.
Chvíli jsem přemýšlela, co mám udělat, jenže jsem nenašla dostatek odvahy na to vzbudit ho. Oplýval nepopsatelným kouzlem, které mívají jen spící nemluvňata. Byl tak roztomilý, když tam jen tak tiše ležel a pravidelně oddechoval. Byl tak bezbranný, těžko uvěřit, že tenhle dokonalý muž má přeci jen jednu nedokonalost, že je tím, kým je, je upírem. Dravou, nelítostnou a zabijáckou šelmou.
Měla jsem nyní dostatek času a soukromí k tomu, abych si ho prohlédla. Až s odstupem času mě napadlo, jak mi kdy mohl připadat jako normální člověk. Každý má nějakou vadu, jizvičku, znaménko, pihu, nebo nesouměrný nos. On ne, každá linka jeho obličeje, jako by byla před jeho narozením pečlivě navrhnuta. Jako by se ani nenarodil, ale byl stvořen velmi zručným sochařem, který se ze všech sil snažil vyobrazit dokonalou krásu.

„Abby, proč se na mě díváš?“ Zamumlal v polospánku a já se tak polekala, až to se mnou trhlo. Byla jsem přistižena, přistižena a odhalena, jak zírám na svého muže, v marné snaze najít alespoň jednu chybičku.

„Nedívám.“ Pípla jsem a podepřela si rukou bradu.
Usmál se, ještě než rozlepil oči. Ten úsměv byl spokojený. Takhle nějak se probouzí muž po noci plné vášní. Jemu ke štěstí stačilo, že jsem mu včera odpadla v náručí.

„Nezlobíš se?“ Prostřel si dlaněmi obličej a projel prsty vlasy tam a zpět. Bylo moc fajn vidět, že když se probudí, tak mu vlasy stojí na hlavě.

„Proč bych se na tebe měla zlobit?“ Tak tohle mi nedocházelo.

„Kvůli té noci a pak, že jsem si ustlal vedle tebe. Nedokázal jsem od tebe odtrhnout oči, když si usnula a potom jsem asi usnul také.“

„Nic se nestalo, tedy alespoň myslím.“ Provokativně jsem na něho mrknula, a pak si sáhla ustrašeně na krk.
Můj herecký výkon okomentoval jen otráveným zamručením a otočením se na druhý bok.

„Nechce se ti vstávat?“ Šťouchla jsem ho do ramene.

„Hmm, to je to tak moc vidět? U snídaně bude Jason a tak mne přešel hlad.“ Přetáhl si deku vzdorovitě přes hlavu, jako malé dítě.

„Tak to budu muset jít na snídani sama.“ Provokovala jsem ho a vstala, abych ze sebe mohla jít do koupelny udělat člověka.
Když jsem se vrátila, už v posteli nebyl. Buďto se urazil, nebo šel do své koupelny udělat to samé, co jsem dělala já. Nechala jsem to být a vytáhla ze skříně spodní prádlo, čisté rifle, tričko a mikinu. Možná bych se měla obléci nějak lépe, když mi bude oficiálně představen drahý Jason. Ale co, já jsem já a nehodlám kvůli nikomu dělat opičky. Hodila jsem zpátky do skříně lesklý top a vyšla na chodbu.
Adrian se opíral o stěnu těsně u mých dveří. Těžko říct, jak to všechno stihnul, ale byl vymydlený a čerstvě oholený. No, asi nějaké upíří tajemství.

„Můžeme?“ Nabídl mi rámě.
Chvíli jsem se na něho dívala, jako že si asi dělá legraci, ale pak jsem svou snahu vzdala a zavěsila se do něho.

„Buď v klidu, Abby. Tvař se, jako bys ho viděla poprvé. Před rodiči si nic nedovolí.“

„Já jsem v klidu. Neboj, zvykneme si na sebe.“ Poskočila jsem si.

„No, tak toho se právě obávám.“ Vzdychnul si pro sebe a vedl mne k jídelně.
Všichni již na nás čekali, usazeni na svých místech. Cecil seděl v čele stolu, po jeho pravici Liz, hned vedle ní Jason. Adrian sedával po levici otce a hned vedle něho, bylo prostřeno pro mne. Shodou náhod jsem seděla přes stůl naproti Jasonovi. No, může to být ještě horší?
Adrian mi jako obvykle pomohl s těžkou masivní židlí a já se usadila. Na klín jsem si položila ubrousek a zvedla tvář. Jason na mne hodil vyzývavý pohled a mrknul. Fajn, může to být i horší.
Snažila jsem se mu nevěnovat žádnou pozornost a radši se pozdravila s Liz a Cecilem, popřála jim krásné ráno a prohodila pár těch klasický ranních otázek, jako „co dnes budeš dělat“ a tak.

„Abby, měla bych ti představit svého druhého syna. Tohle je Jason.“ Liz se usmála a políbila ho na tvář. Mateřská láska zřejmě nezná hranic.

„Těší mě.“ Řekla jsem trochu přidušeně.

„Mne též, drahá, mne též.“ Choval se jako pravý gentleman, bylo to samé, mám ti něco podat a nechceš do kávy mléko? Skoro by člověk uvěřil v jeho dobré vychování, kdyby neměl lepší informace.
Cecil ve spěchu dojedl a jako každé pondělní ráno vyrazil do města. Vrátí se až v pátek po práci. Políbil na rozloučenou svou ženu a zmizel v hale.

„Tak a co máte v plánu vy, mládeži?“ Liz se zavrtěla na židli a klouzala nervózně pohledem z jednoho syna na druhého.

„Myslím, že my s Abby už si zábavu najdeme.“ Velice klidně a až moc sofistikovaně pronesl Adrian. Díval se přitom upřeně na Jasona, aby mu tak dal najevo, že se k nám nepřidá.

„Zajedu se podívat do města a navštívím pár přátel. Na noc budu doma.“ Jason dopil kávu a položil hrneček spořádaně na podšálek.

„Když mne omluvíte.“ Vstal a já zalapala po dechu. Jeho černý, pletený rolák, nepůsobil nijak zvláštně, ale jeho krvavě červené kožené kalhoty přímo křičely. Byly až moc upnuté, jako jeho druhá kůže, vypadalo to nepohodlně. Vysoké černé šněrovací boty měl nasazené ledabyle, nebyly zavázané a tak dolní okraje jeho kožených kalhot váhavě visely zčásti ven a zčásti byly vsunuté uvnitř bot.

Usmál se, když si všiml, jak si ho prohlížím. Zřejmě mu dělalo dobře provokovat.
Ohnul se, aby políbil matku na tvář. Vystavil mi tak na obdiv své vypracované pozadí. Kalhoty se na něho lepily a bylo jasné, že to, že byl včera naostro, nebyla pouze výjimka. Stočila jsem pohled k Adrianovi. Vraždil bratra pohledem.
Jason se narovnal a zkontroloval po očku, jestli ho sleduji, pak ladně, jako velká kočka na lovu, opustil místnost.
V tichu jsme dosnídali a já se snažila nedívat na Adriana, jak trhavými pohyby nanáší máslo na sladký croissant. Nebylo pochyb, byl vytočený skoro k nepříčetnosti.
Liz se vytratila nedlouho poté a já se konečně mohla otočit na svého muže s pár otázkami. Nejdřív jsem se, ale pokusila zachránit nebohý rohlík.

„Ten rohlík ti nic neudělal.“ Pípla jsem pobaveně, abych trošku odlehčila atmosféru.

„Já z něj zešílím.“ Zavrtěl hlavou a položil rozdrobenou trosku, která kdysi bývala nadýchaným, dozlatova okřupaným kouskem pečiva, na stůl.

„Proč? Snaží se tě vytočit a daří se mu to.“ Pokrčila jsem rameny.

„Víš, Abby, s Jasonem není nic jen tak. Kouká na tebe, jen jako na další holku, co mi přebere.“ Složil si obličej do dlaní.

„Tak to je mezi vámi? Proto na mne včera vybalil celý svůj arzenál?“

„Nebyl celý, to mi věř. Jason je typ muže, kterému se jen velmi těžko odolává.“

„Nechci ho.“ Přerušila jsem Adriana. „Jason mi nic neříká. Není to můj typ.“

„A já jsem tvůj typ?“ Podíval se mi přímo do očí. Co teď? Lhát? „Jo, ty jseš přesně můj typ.“ Vzdychla jsem a usrkla z hrníčku.
Adrian mne ještě chviličku upřeně pozoroval, a pak se mu po tváři roztáhl zvláštní spokojený výraz. Jeho rty se zvlnily do měkkého a vítězoslavného úsměvu. Opět se začal věnovat svému rohlíku a já byla ráda, že tím je tenhle nepříjemný rozhovor u konce.
Jason se navzdory svému slibu na noc nevrátil. Nikdo si s tím nedělal hlavu, asi to dělával často. No, nevrátil se vlastně ještě další tři dny.
Čtvrteční dopoledne proběhlo poměrně nudně. Adrian musel odjet do města kvůli nějaké „strašně to spěchá“ záležitosti a já se bezcílně procházela chodbami. Liz nebyla nikde v dohledu a celým domem se linula vůně vánočních sušenek. Zapadla jsem k sobě do pokoje a otevřela si rozečtenou knížku. Po půlhodině jsem čtení vzdala, když jsem asi už posté četla jednu a tutéž větu.
Někdo klepl na dveře a já se nadšeně otočila. Určitě se vrátil Adrian. Kolik je vlastně hodin?

„Dále.“ Křikla jsem s úsměvem, který mi zamrzl na rtech, když se ve dveřích objevil Jason.
Vlasy měl ještě mokré ze sprchy a na sobě něco černého a stejně nepohodlně vypadajícího, jako posledně.
Vtančil do pokoje a zavřel za sebou dveře.

„Co se děje?“ Snažila jsem se na posteli alespoň posadit, aby to nevypadalo tak vyzývavě.

„Jsi sama?“ Zeptal se, jako by jen tak a přitočil se k oknu, předstírajíc zájem o zasněženou krajinku.

„Jo, proč?“ Konečně jsem si sedla a přejela své oblečení, abych se přesvědčila, že je všechno v pořádku.

„No, ty jsi sama, já jsem sám.“ Pokrčil rameny, ale zůstával otočený čelem do zahrady.

„Já nejsem sama, mám Adriana.“ Něco se mi tu nelíbilo.

„Máš?“ Protáhl to tázavě, a pak se podíval na mne. „Zvláštní, že jsem ho z tebe necítil. Vím, jak voní sex, Abby. Měsíc po svatbě a nic. Tak co je špatně?“
Přistoupil až k posteli a já bojovala s pocitem, že musím utéct.

„Nedokázal tě svést? Odmítla jsi ho?“ Položil dlaně na postel, a pak se posunul, až byl celý nahoře. Pomalu, dráždivě lezl po kolenou ke mně. Pokud bych o Adrianovi řekla, že je sexy, co bych asi měla říct o Jasonovi.

„Nech mě na pokoji.“ Vyštěkla jsem naštvaně a než jsem stačila vstát, vrhnul se po mně a uvěznil mě svým mohutným tělem pod sebou. Ležela jsem na zádech a popadala dech. Naše těla se nedotýkala, ale i tak, jako by jeho tíha spočívala na mně. Sakra, další upíří hrátky.

„Jasone, nech toho.“ Vykuckala jsem ze sebe a snažila se nadechnout. „Nemůžu dýchat, je to moc.“ Cítila jsem, jak začínám padat a ztrácím kontakt s realitou.
Když jsem opět přišla k sobě, líbal mne na krk, tak jako posledně. Chvilku trvalo, než jsem se zmátořila, ale pak jsem okamžitě chytla jeho ramena a zatlačila. Ani se nepohnul, jen zdusil smích.

„Sakra, slez ze mě.“ Zatlačila jsem znova.
Zvedl hlavu a podíval se mi do očí. Takhle zblízka se zdály ještě větší a ještě krásnější. Šedá a světle ledově modrá se v těch očích mísily a prolínaly. Ale jako by se měnily, ta barva byla tak nějak živá, v pohybu.

„Řekni, jak to máš ráda. Chci tě potěšit, ne ti ublížit.“ Jeho dech mne ovanul. Voněl stejně dobře, jako Adrian, i když trošku jinak, víc po ovoci.

„Nech mě.“ Zaprosila jsem a vklínila ruce mezi naše těla. Jestli se ke mně přitiskne, tak mi je zlomí jako párátka. I kdyby byl Jason jen člověk, měl by velkou sílu, ale jako upír? Nechtěla jsem myslet na to, co by mi mohl udělat, jen kdyby trošku chtěl.

„Kam to máš ráda? Klasiku, nebo jsi na exotičtější věci?“ Zašeptal mi do ucha a já se přistihla, jak se chvěju.
O trošku se nadzdvihl a vzal jednu mou ruku do své. Než mi došlo, co hodlá udělat, přitiskl mou dlaň na svou chloubu a slastně přivřel oči. Do háje, tak s tou velikostí jsem měla svatou pravdu.
Ucukla jsem a využila jeho rozpoložení, abych ho převalila na záda. Samozřejmě to chtěl, kdyby to nechtěl, nepohnul by s ním ani traktor.
Na nic jsem nečekala a vyskočila z postele, chňapla rukou po bundě, která visela na dveřích skříně a vyběhla ven na chodbu. Do zad se mi opřel hutný, mužský smích. Bavil se, já ne.
Utíkala jsem chodbou jako splašená, seběhla schody a vyběhla ven. Slunce stálo vysoko, jak jen vysoko mohlo, bylo kolem poledne. Rozeběhla jsem se směrem ke kapličce a ani se neohlédla, jestli jde za mnou.
Chtěla jsem být pryč, co nejdál. Neděsil mne tolik Jason, jako spíše zjištění, že se mi to líbilo. Nechtěla jsem být rozechvělá z jeho doteků. Vztek mnou otřásal, ne však vztek na něho, i když by si zasloužil pálkou po hlavě, ale vztek na sebe sama. Byla jsem naštvaná na sebe. Oblékla jsem si bundu a z kapsy vytáhla čepici a rukavice. Slunce svítilo a kupodivu i trošičku hřálo. Fajn, den na procházku jak stvořený.
Došla jsem ke kapličce a zjistila, že se nechci vrátit. Nechci zpět do toho domu, kde je Jason. Šla jsem dál, za kapličkou začínal les. Pod stromy nebylo tolik sněhu, většina ho ulpěla v korunách smrků a na jejich mohutných větvích. Šlo se mi dobře, pohyb mi dával zapomenout na to, co se stalo. Na jeho mohutné tělo, na pocit z jeho polibků na mé kůži, na jeho tvrdost pod mou rukou.
Zadívala jsem se na svou dlaň a pak si ji otřela o kalhoty, jako by mi to mohlo pomoci.
Trvalo asi hodinu, než jsem si připustila, že jsem ztratila směr. Les vypadal všude stejně a neprostupně. Unaveně jsem si sáhla do kapsy a zjistila, že můj mobil zůstal ležet na nočním stolku vedle postele. Tak a jsem totálně v háji.
Na chvíli jsem si sedla na starý zpráchnivělý pařez a zírala před sebe. Co bych měla dělat? Neznám to tu. No nic, počkám. Adrian se vrátí domů a půjde mne hledat. Je upír, najde mne coby dup.
Slunce se přehouplo přes obzor, a pak nabralo plnou rychlost směrem dolů. Pár minut před čtvrtou už byla skoro tma. Byla mi šílená zima a přestávala jsem cítit prsty na nohou. Fajn, měla jsem si vzít do bot silné ponožky, jenže na co, když jsem byla doma? Vstala jsem a rozhodla se jít dál, jen proto, abych se zahřála. Když zůstanu sedět, umrzne mi zadek. Jít dál byl dobrý nápad, i když jsem strávila více času na čtyřech, protože jen jsem se postavila, zakopla jsem o nějaký kořen, ukrytý pod tenkým sněhovým popraškem. Nakonec jsem byla tolik unavená, že jsem sotva zvedla nohu.
Dopotácela jsem se pod rozložitý smrk, který skláněl své větve skoro až k zemi a vytvářel tak pod nimi poměrně chráněné místo. Rozhrnula jsem větve a přikrčila se ke kmeni. No, teplo tu nebylo o nic větší, ale pokud bude foukat, větve mne ochrání alespoň před větrem. Na okamžik jsem zalitovala, že nejsem kuřák a nevlastním úžasnou věcičku v podobě zapalovače.
Přitáhla jsem si nohy blíže k tělu a hlavu zapřela o kmen, abych si alespoň trošičku odpočinula.
Byla mi šílená zima, ruce jsem zastrčila do bundy a udržovala si je alespoň trošku teplé, ale nohy jsem necítila vůbec. Snažila jsem se zahýbat prsty v botách, jenže ta bolest byla přímo nesnesitelná.

„Do háje.“ Ulevila jsem si nahlas a pak se stočila více do klubíčka. Někde nade mnou se ozvalo šustění a pak tiché zavrkání sýčka. No bezva, můj sen být v zimě sama v temném lese a totálně ztracená.
Další šustnutí se ozvalo někde za mnou. Musím přestat poslouchat zvuky lesa, nebo se za chvíli zblázním.
Po pravé ruce mi zapraskala větvička a ze tmy se ozvalo zavrčení. Tak tohle už jsem na sovu svést nemohla.
Přikrčila jsem se víc, ještě než jsem se ohlédla za tím zvukem. Ze tmy na mne cenil zuby mohutný bílý vlk. Oči mu svítily odrazem od měsíčního světla a já byla tak ztuhlá zimou, že jsem se ani nepohnula.
Ohromná rozevřená morda se přibližovala s každým mým nádechem. Co teď? Nemělo cenu se bránit, nemohla jsem utíkat, zbývalo jen čekat, co vlk ve své divokosti vymyslí.
Les byl najednou naprosto tichý, jak jsem se snažila naslouchat každému jeho pohybu, každému úderu jeho silného srdce. Na jednu, jedinou dlouhou vteřinu to bylo, jako by se svět zastavil a zamrznul v obraz nás dvou. Měla jsem dostatek času projít si ve vzpomínkách svůj život, dostatek času na to zamyslet se nad tím, koho má smrt zasáhne nejvíc, dostatek času na rychlou motlitbu a pomyslné rozloučení se všemi, na kom mi záleží. Kupodivu byl Adrian na čele mého kratičkého seznamu. Ani otec, ani maminka, ale jeden utrápený staromladý upír.
Nepostřehla jsem, když vlk vyrazil kupředu a někde vzadu zavyla jeho družka, či zbytek smečky. Nastavila jsem mu rameno a vlk vzal zavděk právě jím. V plné rychlosti do mne narazil a bylo to, jako by mne smetl vlak, a pak se zakousl do bundy. Prokousl tlustou vrstvu vatelíny a jeho ostré zuby proťaly mou kůži a zahryzly se do masa. Ty trhavé zvuky pak nebyly jen odrazem trhané látky. Bylo v tom víc, ozvěny prapodivného mlaskavého a křupavého zvuku. Trvalo neskutečně dlouho, než jsem si připustila, že cítím bolest, než mozek zareagoval na receptory bolesti, které určitě křičely jako o život. I já vykřikla a v tom výkřiku, jediném, který se mi vydral z hrdla, byla veškerá bolest, kterou jsem cítila.
Byla jsem smířena s tím, že ze mne zbudou jen okousané kosti, až mě někdo náhodou najde. Nezlobila jsem se na toho vlka, on přeci nemohl za to, jaký je. A pak mi něco došlo, v tom okamžiku, za zvuku mého výkřiku a zvuku trhaného masa. Ani Adrian nemůže za to kým je, třeba tím trpí víc, než může popsat a já mu to svým odmítavým přístupem nikterak neulehčuji. Další, co ze mne vyšlo, bylo pouhé zašeptání jeho jména.
Vlk mnou cloumal a mlátil ze strany na stranu. Měl neuvěřitelnou sílu, mohla bych se bránit, jak bych jen chtěla a stejně by to nebylo nic platné.
Něco velkého se kolem mne propletlo a váha vlčího těla zmizela. Vedle mne se ozvalo křupnutí a pak bolestné zavytí.
Ležela jsem na zádech a snažila se nadechnout. Pohnula jsem hlavu trochu bokem a mé oči zapátraly ve tmě. Viděla jsem jen obrys vlčího kožichu, tak huňatého, tak měkkého a někde za ním se cosi pohnulo. Bylo mi to jedno, ať už je to cokoliv. Zavřela jsem oči, byla mi zima a byla jsem tolik unavená.
Mé tváře se dotknula chladná dlaň. V obličeji jsem ucítila známě sladký dech.

„Abby, vnímáš mne?“ Ten hlas mi byl známý, měl by být.
Otevřela jsem ústa, ale neměla dost síly, abych řekla jeho jméno.

„Nemluv, miláčku, nemluv. Jen prosím, otevři oči.“ Chtěla jsem ho poslechnout. Soustředila jsem se jen na ten jediný malý pohyb. Oční víčka jsem ještě nikdy neměla takhle těžká. Zamrkala jsem a hleděla do té nejkrásnější tváře. Klečel u mne a mou hlavu jemně svíral v dlaních.

„Vydrž, hned tě vezmu domů.“ Vytáhl mne z úkrytu větví a nadzdvihl do náručí.
Mé obnažené a potrhané rameno zaprotestovalo a já se propnula jako luk. Tím pádem jsem se mu vysmekla ze sevření a on měl co dělat, aby mne položil na zem včas, abych mu nespadla.

„Takhle to nepůjde, musím to ovázat, ztrácíš moc krve.“ S těmi slovy ze sebe svlékl tričko s dlouhým rukávem a zůstal tak jen v riflích.

„Ne, je zima.“ Vydechla jsem zmoženě při pohledu na jeho obnaženou hruď.

„Možná tobě, lásko.“ Usmál se a nadzdvihl mi hlavu, aby mi mohl zatáhnout krvácející ránu.

„Liz se o tebe postará, jen musíme rychle do tepla. Jsi hrozně studená.“ Chytil mé ruce a snažil se mi je třením zahřát. Bylo to marné snažení, vzhledem k tomu, že byl napůl nahý a jeho tělesná teplota rychle klesala, takže mne spíš studil, než zahříval.

„Chce se mi spát.“ Zamumlala jsem unaveně.

„Nesmíš spát, Abby. Teď nesmíš spát.“ Proplesknul mne jemně, abych se probrala.

„Vydrž, prosím.“ Jeho ledová ústa se přimáčkla na mé čelo, když si mě zvedal zpět do náručí.

„Co jsi tady proboha dělala?“ Vzdychnul si. „Nejsi ani pořádně oblečená.“
Pak se na chvíli zamyslel a zamračil se. „Má v tom prsty Jason? Mohlo mě to napadnout, když se tak pitomě usmíval. To on mi řekl, že jsi šla na procházku a ještě jsi se nevrátila. Já ho zabiju. Ublížil ti?“
Skoro neznatelně jsem zavrtěla hlavou. Bylo těžké držet s ním krok, všechna jeho slova šla kolem mne a já jen občas nějaké zachytila.

„Neublížil mi, já zazmatkovala a utekla.“ Nechtěla jsem mezi ně vnášet víc sváru a nenávisti, než mezi nimi už bylo.

„Nemusíš ho chránit, Abby. Znám velmi dobře svého bratra, mělo mi dojít, že se o něco pokusí hned, jak vytáhnu paty z domu.“ Pevně sevřel čelist a jeho vztek mu koukal z očí.
Blížili jsme se k domu, jeho záře na mne působila jako uklidňující světlo majáku. Už jen pár kroků, musím vydržet ještě chvilku a neusnout.
Adrian rozkopnul vstupní dveře, aniž by se obtěžoval s jejich zavíráním. Liz nám běžela po schodech vstříc.

„Co se stalo?“ Přihnala se ke mně a zkoumala zakrvácenou bundu i Adrianovo tričko.

„Napadl ji vlk, potrhal jí pravé rameno.“ Adrian ve spěchu vysvětlil, kde a jak mne našel. Nezmírnil tempo, ani když se mnou stoupal do schodů.

„Dones ji do pokoje a já přinesu vše potřebné.“ Liz zmizela někde vzadu a já cítila, jak plíživě se do mého vědomí vkrádá spánek. Bylo to jako životní potřeba, mé tělo po něm volalo. Chtěla jsem mu dovolit ulevit mi od bolesti, od reality.
A pak, ještě než jsem upadla do konejšivé náruče bezvědomí, pod zády jsem ucítila matraci. Donesl mne do svého pokoje. Svlékl mi boty a ponožky a promasíroval mi nohy. Bolelo to a bylo to nepříjemné. Necítila jsem jeho dotyky, jen divný, nepříjemný tlak.
Dveře se rozletěly a vkráčela Liz s nerezovým podnosem plným různých lékařských drobností. Já stěží poznala obvaz a nůžky. Ty také sebrala z tácu a podala je Adrianovi.

„Dostaň ji z těch šatů, jdu si umýt ruce.“
Adrian ke mně přistoupil a jedním rychlým a přesným pohybem mne zbavil riflí. Bundu stříhal opatrněji, snad se bál, aby mi neublížil. Mikina a tričko skončily na chlup stejně a já byla více než ráda, že jsem si ráno oblékla podprsenku.

„Adriane, pomoz mi, polej mi ruce dezinfekcí.“ Liz se vrátila z koupelny. Dlouhé vlasy měla sepnuté těsně u hlavy a zavinuté v pevném drdolu. Rukávy košile vykasané a ruce ještě mokré. Adrian neprotestoval a udělal přesně to, co po něm matka chtěla. Vypadal vyděšeně.

„Zbav jí toho hadříčku, potřebuji tady prostor.“ Pokynula Liz ke mně, když si navlékala tenké chirurgické rukavice.
Nyní Adrian váhal, nechtěl to udělat, nebo možná ano, nerozuměla jsem jeho výrazu.

„Adriane, dělej. Je to tvá žena a je raněná. Musím se dostat k tomu rameni.“ Liz brala do ruky velkou stříkačku s ještě větší jehlou. Panenko skákavá, ještěže necítím nohy, měla bych tendenci utéct.
Adrian přestřihl ramínka podprsenky, a pak ještě mezi košíčky ten jediný kus oblečení, který mi dával ještě pocit důstojnosti.
Ležela jsem jen v titěrných a skoro neexistujících kalhotkách a víc než cokoliv jiného, jsem se cítila neskonale trapně.

„Umrtvím ti to rameno a znecitlivým ho tak. Pak ti tu ránu prohlédnu.“ Liz se ke mně naklonila a já nedokázala v tu chvíli pozorovat nic jiného než tu dlouhou jehlu, na jejíž špičce se třepotala skoro neznatelná kapička anestetika.
První píchnutí bylo jako štípnutí od včely, jenže do otevřené rány. Zatnula jsem zuby a stiskla ruce v pěsti.

„Chyť ji za ramena, nebo se netrefím.“ Liz se zapotácela, protože jsem vykopla nohou a zřejmě ji zasáhla do kolene.

„Musíš ji znehybnit, nebo uklidnit. Adriane, buď alespoň nějak užitečný.“ Vypadalo to, že se do jejího hlasu vkrádal stejný strach a nejistota, které jsem slyšela už u Adriana.
Další píchnutí jsem už ani necítila a tak Adrian uvolnil své sevření.

„Tak jsi ji našel?“ Vrazil do dveří hlavu Jason a já jen sotva postřehla okraj deky, kterou mne Adrian přikryl, aby mne ochránil před zvědavým pohledem svého bratra.

„Vypadni.“ Zavrčel Adrian a otočil se ke dveřím.
Sebrala jsem poslední síly a chytila ho za ruku. Jeho tělo bylo napjaté a připravené k boji. Celý se vzteky klepal.

„No, vždyť jsem toho tolik neřekl.“ Dotčeně se Jason otočil k odchodu. Ale neodešel, Adrian vyskočil na nohy a vrhl se na bratra. Jason byl opravdu ještě o hlavu větší a i stavbou těla byl oproti Adrianovi mohutnější. Jenže Adriana pohánělo něco silnějšího. Strach o moji maličkost a láska tak silná, že mne to až děsilo.
Ruka mi bezvládně klesla na deku vedle boku. Liz sebou cuknula, viděla jsem jí na očích, že řeší, co udělat. Roztrhnout od sebe své syny, nebo ošetřovat mne.
Asi jsem vyhrála, protože naprosto klidně podložila pod mé rameno čistou bílou osušku a jala se ránu dezinfikovat. Jason stál přitisknutý zády ke stěně a Adrian ho držel pod krkem. Něco si velmi tiše sdělovali, jako by ani jeden z nich nechtěl, abych cokoliv slyšela.
V rameni mi samovolně cukalo a já cítila, jak se má pravá ruka hýbe, aniž bych zatínala svaly, tedy pokud mi tam ještě nějaké zbyly.
Liz vzala vatový tampon a vysušila zbytky růžovohnědé tekutiny. Zvedl se mi žaludek. Začalo to tu být cítit po nemocnici. Až doteď jsem se držela, abych se nepodívala na ránu ani na krev, crčící mi z rozervané kůže. Teď jsem udělala chybu a otočila se ke své ruce. Ten pohled by porazil snad každého. Mezi kusy roztrhané kůže, prapodivně svraštělé na koncích, se poměrně zřetelně rýsovalo živé maso a bílý výstupek holé kosti. Okolo rány bylo pár drobných ranek, zřejmě od zubů, ale tahle rána zela otevřená a odhalená, skoro nestydatě, světu.
Protočil se mi žaludek a já děkovala bohu, že jsem nestihla oběd. Jenže pak nastal ten zvláštní tupý tlak vzadu v hlavě a já cítila, jak na mne jdou mdloby.

„Abby, holčičko, prober se.“ Liz zatuhla v jedné dosti nepřirozené pozici a zmateně sledovala moji blednoucí tvář.

„Adriane.“ Zakřičela tak, že to na malou chvilku vzpamatovalo i mne.
Adrian pustil svého bratra a vrhl se na postel za mnou.

„Udrž ji při vědomí, ať neomdlí.“ Vrazila mu do ruky malou lahvičku s čichací solí, nebo čpavkem, či co to do pekla bylo.
Adrian mi to na kratičkou chvilku strčil pod nos a štiplavá, pálící vůně prošla mými dutinami, až někam hluboko do hlavy. Pokud mi bylo na omdlení, tak to po tomhle dokonale přešlo.

„Vypadá to dobře. Kost není zlomená a ani tkáň není nijak zvlášť porušená. Myslím, že to zvládneme i tady.“ Liz se očima neodtrhnula od zranění a tak nemohla vidět můj vyděšený pohled, směrem k Adrianovi.
Pokojně se usmál a pohladil mne po spánku. „Nic se neboj. Liz má lékařské vzdělání. Je taková naše první pomoc.“

„Někdy se spíše cítím jako poslední pomoc.“ Řekla naštvaně spíš jen sama pro sebe.

„To se musíte rvát, zrovna když zašívám tvé ženě takovéhle zranění? Měl bys tu sedět a držet ji za ruku a ne svého bratra pod krkem.“ Byla hodně naštvaná. Docela jsem jí rozuměla.

„Dej si záležet, mami. Nechci, aby někdo poznal, čím si musela projít.“ Jeho pohled směrem ke mně byl něžný a smutný. Slzy měl jistě na krajíčku, a pokud ne, vypadal tak.
Dvě hodiny si Liz hrála se šitím. Udržovala mé rameno znecitlivělé, takže jediné, co jsem cítila, bylo nepříjemné cukání a popotahování, to jak utahovala nit.
Adrian celou dobu seděl vedle mne a pevně mě držel za ruku. Hladil mne a utěšoval.

„Jen klid, miláčku, postaráme se o tebe.“ Jeho slova zněla tiše a konejšivě.

„Možná bych měl zavolat tvému otci, že se ti stal úraz. Je lékař, určitě by tě rád viděl, že jsi v pořádku a…“
Zavrtěla jsem hlavou. „Nikam nevolej.“ V ústech jsem měla sucho a jazyk se mi nepříjemně lepil na patro.

„Dobře, jak chceš.“ Usmál se a políbil mne na čelo.

„Tak hotovo.“ Liz se narovnala, aby si srovnala záda.
Adrian se natáhl přese mne a konstatoval, že odvedla výtečnou práci. Nechtěla jsem vědět, jak moc výtečnou a tak jsem radši koukala na druhou stranu.

„Píchnu ti antibiotika a taky něco na spaní, potřebuješ si odpočinout.“
Už jsem chtěla zajásat, že všechny útrapy jsem zdárně přežila.

„A ty se od ní nehneš, a pokud by se jí přitížilo, hned mi zavoláš. Kdyby dostala horečku, nebo zimnici, nebo se ti něco nezdálo.“ Sundávala si rukavice celé rudohnědé od dezinfekce. Elegantním způsobem tak zajistila, že bude sedět u mne a nepůjde dokončit to, co s Jasonem začali.

„Adriane?“ Ujistila se, jestli ji vnímal.

„Ano, mami. Jistěže zůstanu s Abby.“ Adrian se zatvářil dotčeně.
Liz si sklidila všechny věci, co měla rozházené kolem, a pak mi píchla další, menší injekci.

„Odpočiň si, děvenko.“ Chlácholivě mne pohladila po vlasech a odešla. Zůstala jsem s Adrianem sama. Bolelo mě celé tělo a byla mi navzdory všemu ještě zima. Chtělo se mi spát.

„Je ti ještě chladno? Přinesu ohřívače a taky ještě deku navíc.“ Zvedl se.

„Nechoď pryč.“ Zamumlala jsem unaveně.

„Nikam nejdu, jen sáhnu do skříně.“ Naplnil ohřívače horkou vodou a vsunul je po deku. Další, o něco silnější deku hodil ještě na mne, a pak si lehl na druhou stranu postele, čelem ke mně.
Chtěla jsem zůstat vzhůru, jenže injekce začala působit. Víčka mi těžkla s každým nádechem.

„Jen si odpočiň.“ Zašeptal. Slyšela jsem jeho slova už jen jako by z dálky.

„Zůstaň.“ Vzdychla jsem si ještě před tím, než mne přemohl spánek.
Jeho chladná ruka se dotkal mého čela, opatrně mi odhrnul vlasy z obličeje.

„Jistěže s tebou zůstanu.“

Zamrkala jsem do šera pokoje a otočila hlavu na stranu. Adrian stál u dveří. Jeho napjatý, křečovitý postoj naznačoval, že řeší něco nepříjemného. Opíral se ramenem o zárubeň a ruce měl složené na hrudi.
Na chodbě stála nejistě Liz a v ruce svírala malý tácek s ampulkou a injekcí. Vypadala naštvaně.

„Adriane, je to tvoje poslední slovo?“ Liz pevně sevřela rty do úzké linky.

„Nemůžu ji jen tak proměnit, nemůžu. Slíbil jsem, že neudělám nic, oč mi sama neřekne.“

„Ale pokud si nejsi jistý, že to byl jen obyčejný vlk. Měl jsi to tělo donést hned.“

„Promiň, ale má žena krvácela a já musel nejdřív pomoci jí a ne řešit nějakou zdechlinu.“

„Já to chápu, ale…“ Liz se zatvářila dotčeně.

„Ne.“ Odsekl vztekle Adrian.

„Nemůžu ani udělat testy a zjistit, jestli neměl vzteklinu. To do ní mám prát injekce jen tak?“

„Ne, mami. Necháme to být a uvidíme.“
Nechápala jsem, o čem se tak zarytě dohadují, ale v jejich hlasech byl slyšet vztek. Bylo to divné, Liz vždycky všechno řešila s chladnou hlavou. Nikdy na Adriana nekřičela, ale její vzrušený hlas k tomu nyní neměl daleko.
Chtěla jsem se ozvat. Říct, ať mi vysvětlí, co se děje. Pokud se jedná o mě, měla bych mít právo říci k tomu své.
Otevřela jsem pusu a zavřela oči. Spánek na mne dolehl jako těžká, neprodyšná, chlupatá a tmavá deka.
Následující dny si pamatuji jen kouskovitě a velmi rozmazaně. Liz se starala o to, abych opravdu necítila žádnou bolest, což mělo za následek mé útržkovité bezvědomí. Dala bych ruku do ohně za to, že Adrian setrval celý ten čas se mnou v pokoji. Kdykoliv jsem se malinko probrala, hned jsem viděla jeho dokonalou bledou tvář.

„Jak je ti, Šípková Růženko?“ Odložil knihu, kterou četl a přistrčil si židli blíž k posteli.

„Nebolí tě rameno? Chceš něco proti bolesti?“

„Ne, už nechci spát.“ Promnula jsem si oči. „Co je vlastně za den? Jak dlouho jsem byla mimo?“ Pokusila jsem se posadit, ale rameno bolestivě zaprotestovalo. Vstal a pomohl mi, podložil mi záda dalším polštářem.

„Za dva dny jsou Vánoce.“ Usmál se.

„Páni, málem jsem je prospala. Co dělá ta rána? Co říkala Liz?“

„Budeš v pořádku. Hojí se to velmi dobře. Možná, že až se pořádně najíš, mohli bychom zkusit vstát, co ty na to?“

„Je mi dobře. S nohama přeci nic nemám.“ Přehodila jsem nohy přes okraj postele a vyhoupla se nahoru. Sklonila jsem hlavu, abych zjistila, že jsem stále více nahá, než-li oblečená. Podívala jsem se na Adriana, a pak se mi zamotala hlava. Takovýhle kolotoč jsem zažila naposledy v Africe po místím kvašeném kozím mléku.
Jen jakoby zpomaleně jsem zaregistrovala, jak se nebezpečně blíží ten béžový koberec, co je na podlaze. Sesunula jsem se k zemi.
Ani nevím, jak se dostal za mne, najednou jsem kolem hrudníku ucítila jeho chladné ruce a on si mě přimáčkl k sobě. Nedopadla jsem na podlahu, ale skončila v jeho náručí. Snažil se být gentleman a tak koukal všude jinde, než na má obnažená ňadra.

„Říkal jsem zkusit vstát.“ Zachrčel rozladěně.

„Pomalu, Abby.“ Jeho dlaň mi sklouzla jako by nedopatřením na bříško, a pak se mi ovinula kolem boku. Cítila jsem jeho chladný dech na kůži a to mi moc nepomohlo. Jeho oči teď neskrývaně hltaly mé tělo. Zachvěl se, když pohledem dorazil až k ňadrům a dolů k mému klínu. Dech se mu zrychlil a on se naklonil blíž, aby si vzal, co mu právem náleží.

„Adriane, ne.“ Tak, tak se mi podařilo zastavit jeho polibek. Přitiskla jsem mu ukazováček přes rty. Nechtěla jsem do toho všeho zaplétat ještě víc, než už jsem byla. A že jsem v tom byla po uši, bylo více než zřejmé.
První, co jsem rozpoznala v jeho výrazu, byla bolest, ta nevyslovená bolest z dalšího odmítnutí.
Nesouhlasně svraštil obočí a jeho pohled se najednou změnil. Jeho oči teď nepřetékaly láskou a něhou, ale zklamáním.

„Pomůžeš mi do mého pokoje?“ Tak tohle už asi neurovnám.

„Jistě, miláčku. Všechno, co si jen přeješ.“ Jeho hlas byl najednou studený. Už jsem v něm necítila tu něžnost, ten zájem.
Zatrnulo mě někde uvnitř a srdce mi škobrtlo, když jsem si uvědomila, co se stalo. On to vzdal. Právě nyní to vzdal. Uvědomil si, že nikdy nebudu svolná. I kdyby pro mne udělal nevím co. Obětoval vše, co má. To poznání mnou projelo jako šíp a jako ledový hrot ostré dýky se zarylo hluboko do mých vnitřností. Tak tohle je zlé, i když proč zlé? Stejně jsem s ním nikdy nechtěla zůstat.
Zhluboka se nadechl a se mnou v náručí se pomalu postavil. Jeho černé studánky najednou jako by zamrzly. To úžasné a dobré srdce, tak milující a chápající, pokryla náhle tlustá vrstva ledu.

„Pomohu ti do tvého pokoje a zavolám Liz, myslím, že ráda uslyší, že už ses probrala a je ti lépe. Pak tě budu muset opustit, neboť mi otec dovezl nějaké dokumenty, se kterými potřebuje pomoct. Myslím, že budu mít do Nového roku docela dost práce.“
Posadil mne na postel jako malé dítě a zabalil mne do deky. Pak, aniž by se mě na něco zeptal, hrubě mě chytil za levou paži a vytáhl mě na nohy. Odvedl mě do mého pokoje. Bylo tu chladno, jak tu dlouho nikdo nepřitápěl. Nechal mě stát uprostřed místnosti a beze slova odešel.
A pak to celé došlo i mně. Já ho zklamala a ranila. Už nikdy to asi nebude jako dřív. Adrian je z těch lidí, kteří nedávají druhou šanci. Usiloval o mne a i když jsem ho neustále odmítala, stále se snažil. Jenže nyní, potom, co mi zachránil život, doufal ve změnu mého přístupu.
Dopotácela jsem se do postele a se zaťatými zuby vlezla pod deku. Sakra, i pod ní mi byla šílená zima. Po pěti minutách jsem byla už tak prokřehlá, že jsem drkotala zuby.
Liz opatrně otevřela dveře a vešla dovnitř.

„Jak je ti? Donesla jsem ti teplý čaj.“ Sedla si na okraj postele, a pak se otočila ke mně.

„Je ti zima? Adrian ti tu nezatopil? Blázen jeden, takhle nastydneš.“ Okamžitě se rozeběhla k topícím tělesům a zapnula je na plný výkon.
První slza mi ukápla přes spodní okraj řas, když se vrátila ke mně.

„Co se děje?“

„Asi jsem to všechno zkazila, Liz.“ Posmrkla jsem, a pak se zavrtala víc pod deku.

„Jak to myslíš, děvenko?“ Nahnula se nade mne a mateřsky mě pohladila po vlasech.
A tak jsem jí to řekla. Některé události jsem vynechala a jiné trochu poupravila, ale nakonec pochopila, jak strašně jsem to všechno zvorala.

„No, promluvím s ním, ale nevím, jestli to bude něco platné. On je velmi tvrdohlavý a nenechá si do věcí moc mluvit. Pokud se rozhodl, tak s ním už nehnu. Ale neboj se, budu trvat na tom, abys tu zůstala, alespoň dokud se nezotavíš. Nemůžu tě přece pustit do světa, když jsi takhle raněná.“ Tu poslední větu řekla velmi smutně. I na ní bylo vidět, že nechce, abych odsud odešla.
Večeři mi donesla ve spěchu. Pomohla mi s umytím a oblečením, a pak mne nechala o samotě. Bylo to zlé, měla jsem spoustu času na přemýšlení. Celou noc jsem se jen dívala na nebesa postele a snažila se vymyslet, co budu dělat dál.
Ráno přišlo plíživě a líně, avšak bylo pro mne doslova vysvobozením.
Liz mi donesla snídani a tvářila se poněkud zaraženě. Sedla si na kraj postele a složila ruce do klína.

„Mluvila jsi s ním?“ Napila jsem se čaje.

„Ano.“ Pokývala.

„A?“ Chtěla jsem vědět.

„Je to zlé, Abby. Nedá si poradit. Je úplně mimo.“ Vzdychla.

„Tak jaký je verdikt?“ Pomalu jsem se začínala smiřovat s tím, jaký osud mne čeká.

„Řekl, že samozřejmě počká, až se ti zranění zahojí, a pak tě odveze do města. Myslím, že ti zařídí nějaké bydlení a tak, ale nevidí už žádnou možnost, jak byste mohli být spolu.“
Bylo očividné, že samotné pomyšlení na to, že odejdu jí vadí. I mně to vadilo. Byla má nejlepší kamarádka, byla má matka.

„Moc mě to mrzí, Liz. Nechtěla jsem ho takhle naštvat.“

„O to nejde. Pokud jsi necítila, že bys ho mohla milovat, není šance.“

„Záleží mi na něm, mám ho moc ráda. Jen pořád nemůžu překonat to, kým je.“
Liz se usmála. „Nemůžeš se srovnat s tím, že je upír? No, já myslela, že už to zvládáš, chovali jste se k sobě už moc hezky.“

„Jo, tak to chovali, jenže já vždycky zazmatkuji, špatně se zatvářím, nebo ucuknu, když bych měla být v pohodě. Jsem hrozná.“

„Nejsi hrozná, jsi člověk. Jen mladá dívka postavená před opravdu velmi těžký problém. Srdci nemůžeš poručit, Abby. To prostě nejde.“ Věnovala mi přátelské objetí.

„Možná, kdyby mi dal víc času.“ Vzdychla jsem.

„Jen klid. Co se má stát, to se stane. Náš osud je daný, tak se neboj.“
Tak tohle mi dvakrát moc nepomohlo. Prostě jsem si až do morku kostí uvědomovala, jak jsem to podělala. Jenže tohle šlo prostě mimo mne. Všechny mé reakce byly víceméně podvědomé a i kdybych se ovládla, jak bych s ním pak mohla zůstat, kdybych musela přemýšlet nad každým svým pohybem a hlídat každé své gesto. Takhle by to nešlo, pokud nebudu pevně rozhodnutá, nemá cenu se o cokoliv pokoušet.
Liz mi pomohla s ranní hygienou, a pak mi zkontrolovala ránu. Některé stehy se prý už uvolňují, takže brzy vypadnou. To znamená, že má rekonvalescence tady se dá počítat na dny.

„Odpočiň si a já pro tebe přijdu, až bude čas slavit, a pomohu ti s oblékáním.“ Zavřela za sebou dveře a já se ze všech sil snažila nemyslet na to, jaké to bude, až budu sama. Chtělo se mi plakat a křičet. Dostat ze sebe ten mizerný pocit, který se mi usadil na hrudi a nedovoloval mi pořádně se nadechnout.
Stulila jsem se do klubíčka a přehodila deku přes hlavu. Nevím, co bylo v tom čaji, co mi donesla Liz k snídani, ale usnula jsem vcelku okamžitě a spala, dokud mě přišla vzbudit.

„Abby, je čas se připravit. Rodinná oslava za chvíli začne. Večeře je už skoro připravená a dárky jsou už pod stromkem.“ Její zvonivý hlas se nade mnou vznášel a tahal mne zpět do reality.
Otevřela jsem oči. Liz stála již oblečená a učesáná. V ruce držela ramínko s šaty, které vypadaly jako kdyby byly ušity z pavučinových sítí, jemně stříbřitě šedá přecházela do černé. Šaty se leskly a blyštily malými lesklými kamínky.
Všimla si, jak na ně bez dechu civím.

„Adrian ti je nechal ušít, abys dnes vypadala krásně. Je to důležitá oslava, celá rodina pohromadě.“ Opatrně položila tu hedvábnou nádheru na druhou stranu postele, a pak se naklonila ke mně, aby mi pomohla vstát.

„Kdy?“ Poposunula jsem se do sedu.

„Co kdy?“ Nechápavě zamrkala.

„Kdy mi je nechal ušít?“ Vydechla jsem a nespouštěla pohled z šatů.

„Myslím, že někdy krátce před tou nehodou.“ Pokrčila rameny. „Chtěl, aby byly dokonalé, stejně jako ty.“

„Já jsem pitomá. Já jsem tak děsně moc pitomá.“ Slzy se mi hrnuly do očí.

„Ale nejsi, Abby. Hlavně se musíš řídit srdcem. Pokud ti tvé srdce říká ne, tak ho jednoduše poslechni. Pokud váhá…“ Nedopověděla a sedla si na kraj postele.

„Jak to myslíš, jestli váhá?“ Utřela jsem si nos do rukávu. „Tys taky Cecila neznala, než ses stala jeho ženou. Láska přeci může vzniknout z přátelství.“

„Abby, sice jsem ho neznala nijak zvlášť dobře, nechodili jsme spolu roky, dokonce ani měsíce, ale znala jsem ho. Věř mi, že pokud bych si ho nechtěla vzít, tak by mě k tomu nikdo nedonutil.“

„Ale Adrian mi říkal, že váš sňatek byl dohodnutý.“

„Ano, to ano, ale nikdo by mě nedonutil vzít si ho, kdyby nepřeskočila jiskřička.“ Usmála se na své propletené prsty a najednou vypadala na šestnáct.

„Hmm, ale tys věděla, do čeho jdeš.“ Sklopila jsem hlavu.

„Ano, já pocházím z upíří rodiny. Věděla jsem, do čeho jdu.“

„Abby, já tě mám moc ráda. Miluji tě jako dceru, kterou jsem nikdy neměla, pokud cítíš, že bys ho mohla přece jenom milovat, pomůžu ti.“ Vstala a jedním rychlým pohybem si urovnala rozevlátou sukni svých nebesky modrých šatů.

„Zkusíme ho dostat.“ Mrkla na mě šibalsky.

„Okouzlíme ho tvým dokonalým vzhledem. Pokud v něm zůstalo alespoň trošičku z toho, co k tobě cítil, máme ještě šanci.“
Hodinu si hrála s mým líčením a účesem. Zlatý hřeb příprav bylo obléknout tu stříbřitou nádheru. Byla jsem díky té ráně, která mne táhla a štípala, neobratná, ale nakonec jsem se do nich dostala. Bez přispění Liz bych je určitě potrhala.

„Tak jestli ho tohle nedostane na kolena, tak už nevím.“ Spokojeně mne přejela pohledem, a pak mne otočila čelem k zrcadlu. Vypadala jsem jako víla. Šaty mi padly dokonale. Vyčesané vlasy byly ozdobeny stejnými lesklými kamínky, kterými byly pošity šaty. Rameno mi přelepila jen zlehka gázou v barvě pleti, takže nebyla skoro ani vidět.

„To je nádhera, Liz. Vážně děkuji.“ Otočila jsem se na ni a jemně ji objala.
Mrkla na budík na mém stolku. „Páni, to je hodin, musíme jít.“

„Ještě dárky.“ Podívala jsem se směrem ke skříni.

„Pošlu pro ně Adriana, teď spěcháme.“
Kývla jsem a byla ráda, že dárky pro něho jsem zabalila už před tou nehodou.
Liz mne vzala opatrně za levou ruku, aby mne zachytila, kdyby se mi udělalo zle, a pak mě vedla do salónku. Slavnostní večeře se podávala tam. V rohu u krbu stál krásný košatý stříbrný smrk, hustě ozdobený lesklými ozdobami a malými světýlky. I zbytek místnosti byl slavnostně vyzdoben. Vše, včetně stromku, bylo laděno do zlaté a barvy šampaňského. Takovou krásu jsem ještě neviděla. Když jsem byla malá, dělávala jsem s maminkou ozdoby z barevného papíru a řetězy z kukuřice. Tohle bylo ale překrásné.
Muži již seděli oblečeni do smokingů v křeslech u krbu a každý měl v ruce sklenku s pitím. Vidět Jasona v obleku mne skoro porazilo.
Cecil povstal a obdivně pokýval. Jason na mne mrknul, ale Adrian se ani nepodíval. Seděl zadumaně, nohu přes nohu, rukou si podpíral bradu a zíral do hřejivých plamenů.
Liz mne postrčila do teplého přítmí salonku a povzbudivě mne pohladila po ruce.

„Dámy, tedy já nemám slov.“ Cecil se uklonil a pokynul ke stolu. Bylo zde bohatě prostřeno.
Pomohl usadit Liz a já čekala, až se zvedne můj muž a pomůže mi. Adrian vstal a položil dopitou sklenku na římsu krbu, pak se konečně podíval na mne.
Snažila jsem se tvářit mile a omluvně, ranitelně, jak to jen šlo. Na malinkatý zlomek vteřiny ztratil kontrolu nad svýma očima a já viděla, jak led z jeho pohledu zmizel. Ty černé studánky opět zářily a hřály mne. Jenže pak sklopil zrak k podlaze, a když se na mne znovu podíval, byl jeho pohled opět ledově chladný.
Nejsem si jistá, že se na mne Adrian ještě podíval, protože celou večeři přešel se skloněnou hlavou. Jídla se skoro ani nedotkl, i když já mám co povídat, byla jsem na tom podobně.

„Adriane, mohl bys dojít Abby pro dárky, prosím? Myslím, že budeš vědět, kde je má schované.“ Liz si utřela koutky úst, a pak složila ubrousek vedle zlatého talíře.
Adrian jen bezduše přikývl a vstal od stolu. Vlastně za celou dobu neřekl jediné slovo. Byl tichý, jen jeho bolest křičela z každého jeho pohledu a pohybu.
Liz se snažila zachránit situaci, jak se dalo a tak vyprávěla příhody z dob, kdy byli chlapci ještě dětmi. Byl by to přímo dokonalý večer, kdyby…
Adrian donesl plnou náruč dárků a položil ji pod stromek k ostatním. Liz mi vysvětlila, že u nich se nečeká až na ráno, že tohle slaví postaru. Bylo mi to vcelku jedno, stejně jsem se nemohla na nic soustředit. Trhala jsem lesklý balící papír s motivy zimy a Vánoc a nedokázala se dívat jinam, než na zmučenou tvář svého „zatím“ manžela.
Myslím, že mezi dárky byly nějaké šperky a doplňky k oblečení. Vánoce jsem zkazila všem, i když se celá rodina, kromě nás dvou, snažila hrát „šťastné a veselé“.
Zůstali jsme sedět hodně dlouho do noci. Poslouchali jsme Cecilovo vyprávění o starých dobrých časech a mě dostávalo, jak moc staré ty časy v jeho podání jsou.
Někdy kolem třetí ráno jsem se omluvila a odpotácela se do svého pokoje. Byla jsem tak moc unavená, že prosté uvedení se do stavu, kdy je možno vlézt do postele, aniž by si člověk vypíchl oko sponkou, mi dalo docela dost zabrat.
Šaty byly nakonec mnohem pevnější, než se zdály být. Bez většího zjevného poškození skončily, po naprosto šíleném výkonu, před kterým by smekl i slavný Houdini, na zemi. Jeho útěk ze svěrací kazajky v nádobě plné vody byl jen slabý odvar.
Jenže noc je příliš dlouhá a i když jsem umírala únavou, mimochodem nevím proč, když jsem část dne prospala, nešlo mi usnout. Opět jsem jen zírala na tmavou látku nad postelí, která se v tomhle nočním šeru zdála skoro černá.
Přemýšlela jsem pořád dokola, co bude dál. Co budu dělat. Bože, co já vlastně budu dělat?

Těžko říct, kdy jsem se ráno vzbudila. Hustě sněžilo a tak určit čas, podle polohy slunce na nebi, bylo zhola nemožné.
Náladu jsem měla pod psa a ani se mi nechtělo vylézat z postele. Jenže něco mne přeci jen přesvědčilo. V noci jsem se rozhodla, že to zkusím ještě zachránit. Omluvím se mu a třeba ještě povolí. Vylezla jsem z postele a rozhlédla se po pokoji. Na stole ležela hromada rozbalených, i jen napůl rozbalených dárků. Dva z nich ještě měli balící papír netknutý. Byly to dárky od Adriana, podle zlatého hedvábného papíru se zelenými mašličkami a červenými ozdobami.
Vzdychla jsem a nerozhodně se přišourala ke stolku. Neměla jsem vůbec vánoční náladu a ani chuť se radovat. Ale přeci jen, Adrian si dal tu práci a utratil za mne své peníze. Vzala jsem do ruky první krabičku a potěžkala ji. Pak podsunula prst pod první kousek izolepy a trhla. Zůstala jsem bez dechu zírat na nejnovější model foťáku, který musel stát doslova celé jmění. Ruce se mi roztřásly, když jsem si přečetla přiloženou kartičku, psanou úhledným a drobným krasopisem.

„Má nejdražší, abys měla všechny naše společné chvíle zdokumentované.“
Zírala jsem na tu malinkou kartičku a to, že brečím jsem si uvědomila, až když první slza dopadla na bílý voskovaný papír, rozmazala písmena a ta se slila v nejasnou modrou inkoustovou skvrnu.
Další krabička byla malinkatá a lehká. Strhla jsem papír a držela teď v dlani květ drobné sametově černé růže. Dala se otevřít a po odklopení víčka jsem se neudržela na nohou, kolena mi vypověděla službu a já se sesunula k zemi. Podpírala jsem se o levou ruku, klečíc a uslzenýma očima hleděla na malého platinového andělíčka na jemném, propracovaném řetízku. Že držel v rukou diamant ve tvaru srdce, bylo více než ironické, vzhledem k situaci.
Na spodní straně víčka bylo zlatě napsáno. „Abys věděla, čím jsi pro mne. S láskou, A.“
Děkovala jsem šťastné náhodě, že právě tyto dva dárky zůstaly nerozbaleny. Nikomu by neprospělo, kdybych se sesypala na včerejší rodinné oslavě. Takhle jsem si mohla nadávat v tichu samoty, jak dlouho jsem chtěla. Vlastně jsem se uklidnila, až když mi došly slzy. Je to hrozné, stále v sobě máte ten vztek a smutek, ale už můžete jen naprázdno vzlykat.
Utřela jsem si nos do rukávu a protřela dlaněmi obličej. Oči mne pálily a já cítila, jak mi opuchají. No, to budu dneska vypadat naprosto kouzelně. Vrávoravě jsem se postavila na nohy a položila andílka na stůl k ostatním dárkům. Cítila jsem se zrazená a podvedená. Zrazená sama sebou a podvedená celým tímhle krutým světem. Proč jsem jen nemohla vědět dřív, do čeho se ženu? Proč jsem nedostala šanci se s tím světem příšer vyrovnat?
Zranila jsem muže, který mi nikdy neublížil a zasadila mu tu nejtěžší ránu. Mé zranění se hojilo, skoro už nebolelo, ale jak dlouho se bude hojit rána Adriana? A zahojí se vůbec?
Než jsem si vůbec uvědomila, co dělám, sahala jsem na kliku jeho pokoje. Seděl již oblečený u svého počítače a něco rychle sepisoval. Otočil se při zvuku mého vzlyku a okamžitě se postavil. Jeho pohled byl zkoumavý, opatrný a ledově chladný. Kdysi by se ke mně hnal s otázkou, co se stalo, ale nyní jen stál na druhém konci místnosti a opíral se rukou o opěradlo židle.
Bylo tedy na mně, abych šla za ním a já to udělala. Pomalu, zkoumajíc, jak se jeho výraz pomalu mění v tvrdou nesouhlasnou masku. Hlavou mi probíhaly tam a zpět úvahy o tom, co bych měla udělat. Co on ode mne očekává, že udělám a co nakonec doopravdy udělám. Vířily a narážely do sebe tak, že jsem se musela chytit dlaněmi za spánky, aby mi nepraskla hlava. Ale co, jestli to mám podělat ještě víc, tak ať je to alespoň rychle za mnou. Poslední krok mne dělil celou svou nepopsatelnou dálkou od jeho dokonalého těla. Vztáhla jsem ruce a objala ho. Tvář jsem mu položila na hruď a jen poslouchala trochu vyjukaný tep jeho srdce. Zadržel dech a jeho tělo se napnulo. Objímala jsem jen chladný sloup. Neschoval mne ve svém náručí, nepohladil mne konejšivě po zádech, nepolíbil do vlasů. Dlouze vydechl, a pak se jeho ruce dotkly těch mých. Sundal mé dlaně ze svého pasu a s kamenným mrtvým výrazem se na mne podíval. V tu chvíli jsem měla chuť utéct, zalézt někam pod zem a zůstat tam.

„Děje se něco?“ Tón jeho hlasu bych přirovnala k učiteli, který je nesvůj, že ho rušíte, když opravuje písemky. A že já dostala nejmenší počet bodů, mi bylo nyní více než jasné.
Nastalo trapné ticho. Zmateně jsem v jeho očích hledala toho starého dobrého Adriana. Muže, který mi přísahal před bohem a svědky, věčnou lásku. Jenže ten asi zrovna nebyl doma a hodně bych se divila, kdyby se ještě někdy vrátil.

„Já,… jen jsem ti chtěla poděkovat za ty krásné dárky.“ Hlas jsem měla tichý a zhrublý pláčem. „Ten foťák je dokonalý, a pak ten…“ Jeho přimhouřené oči mi daly jasně najevo, ať už proboha mlčím. Cítila jsem se hrozně, jako malé dítě, přistižené při krádeži bonbónů.

„Nemáš zač.“ Odsekl a otočil se zpět k počítači. Ne moc jemně mi tak naznačil, že žádný happy end se konat nebude.
Kousla jsem se do rtu, abych zastavila další nával slz a rázně, se vztyčenou hlavou, vypochodovala na chodbu. Dveře jsem nezavřela opatrně, ale třískla s nimi, až se zachvěly. Pokud on může být takový, tak já také.
Dlouhá, horká sprcha byla nyní jedinou volbou. Stála jsem pod silným proudem vařící vody a cítila, jak tlak v mém nitru opět narůstá. Muselo to ven. Všechno a najednou. Z mého hrdla se vydral první bolestný výkřik a já padla na kolena, přidržujíc se zdi přede mnou. Vycházely ze mě děsivé zvuky, které se daly přirovnat stěží k něčemu, co běžně vychází ven lidským hrdlem.
Takhle nějak křičí raněná gazela, když ví, že se blíží její konec. Když cítí, že jí na krk dýchá smrt. Jenže já tolik štěstí neměla. Musela jsem žít dál, žít s tím, že jsem ztratila muže, kterého možná miluji.
Oběd byl jen trapnou fraškou, parodií na rodinnou pohodu. Nejvíc se asi bavil Jason, který odložil včerejší snahu o to vypadat jako dospělý „člověk“ a oblékl se opět… jako Jason.
Já se mlčky rýpala ve své bramborové kaši a snažila se skrýt opuchlé rudé oči za tmavými skly slunečních brýlí a můj muž vraždil brutálním, sadistickým způsobem tlustý plátek hovězího masa.
Cecil se tázavě díval na Liz a ta vrhala zmučený pohled na všechny zúčastněné. Po několika dalších bolestných minutách už Adrian to napětí nevydržel a beze slova vstal od stolu. To bylo na další dva dny naposled, kdy jsem ho viděla. Já poprosila Liz, aby mi jídlo nosila do pokoje a on radši ani vůbec nevycházel.
A pak, bylo krátce po obědě, klepl kdosi na dveře. Nešla jsem otevřít, jen houkla dále. Adrian elegantně vtančil dovnitř a v ruce třímal tlustou složku s dokumenty.
Zastavil se naproti posteli a počkal až vstanu. Pak přistoupil ke mně a podal mi ty papíry.

„Co je to?“ Vydechla jsem a probírala se potištěnými listy.

„To jsou dokumenty k tvému bytu a taky k tvému bankovnímu účtu. Koupi auta nechám na tebe. Vybereš si sama.“

„Už mám odejít?“ Vytřeštila jsem oči a rázem si uvědomila, po jak tenkém ledě chodím.

„Vlastně jsem jen čekal, až mi dojdou doklady k bytu, účet v bance už mám pro tebe založený dávno.“

„Na to jsem se neptala.“ Hlas se mi zlomil a já se ze všech sil snažila být silná.

„Cecil řekl, že tě odveze. Bude asi lepší, když to udělá on, než abych…“ Hlasitě polkl.

„Adriane?“ Zašeptala jsem bolestně v otázce jeho jméno. To jediné tiché slovo zapůsobilo bolestněji, než kulka.

„Už půjdu.“ Otočil se k odchodu. Plně jsem si uvědomovala, jak mě zaplavuje panika. Věděla jsem, že to přijde, ale nyní, když jsem tomu stála čelem, bylo těžké tomu uvěřit.
V posledním záchvěvu naděje jsem ho zachytila za ruku, ale on se mi hrubě vysmekl.
Ani se neotočil, než došel ke dveřím.
Zahodila jsem poslední zbytky hrdosti a se slzami v očích řekla. „Prosím, Adriane.“
Zastavil se, a když jsem řekla jeho jméno, stáhl ramena a zachvěl se. Jeho ruka už sahala po klice, ale on nechal svou paži bezvládně klesnout.

„Přeji ti krásný a dlouhý život, Abby. Až budou rozvodové papíry, pošlu ti je.“ Sklonil hlavu, a pak rychle vyšel na chodbu. Dveře se za ním zaklaply a já zůstala zlomeně zírat na jejich bezchybné tmavé dřevo.
Tak tohle byl konec. Konec mého krátkého a srdce drásajícího vztahu.
Sedla jsem si na postel a tupě civěla na složku, která obsahovala celý můj budoucí život. Nikde jsem v něm neviděla Adriana, ani jeho rodinu. Jen prázdný byt a plné bankovní konto.
Balení jsem vyřešila jedním kufrem, ve kterém skončily jen osobní věci a pár drobností. Oblečení jsem nechala ve skříních, stejně ho nebudu potřebovat. Stačí mi rifle a tričko. Mikina a bunda. Zbytek si obstarám, až někdy. Nasadila jsem si čepici s netopýrem a kolem krku omotala šálu. Rukavice zastrčila do kapsy a ještě než jsem odešla, naposledy jsem se rozhlédla po pokoji. Byl neuklizený, zabydlený a vypadal, jako bych si měla jen odskočit a během pár minut se vrátit. Omyl, já se už nevrátím.
Prošla jsem naprosto tichým domem a byla ráda, že jsem nikoho nepotkala, bylo by to moc bolestné loučení.
Venku na mne čekal Cecil, vzal mi z ruky kufr a strčil ho do auta.

„Liz se ti strašně omlouvá, ale říkala, že by loučení s tebou nepřežila. Prý ti zavolá, až se z toho trochu vzpamatuje.“
Věděla jsem naprosto přesně, jak to myslí, cítila jsem to stejně.
Cecil mi otevřel dveře na straně spolujezdce, a když jsem nastoupila, opatrně je zabouchl. Sedl si za volant a ještě než nastartoval, zhluboka se nadechl.
Ohlédla jsem se a naposledy si prohlédla zářící dům, a pak mi vnitřnosti sevřela neviditelná silná ruka, mačkajíc je k zešílení. V okně Adrianova pokoje se pohnula tmavá postava. Věděla jsem naprosto přesně, že je to on. Nevzdal se posledního pohledu na mne, jak mizím z jeho osamělého, smutného života.
Cecil se na mě ani nepodíval, i když věděl, že pláču. Byla jsem mu vděčná, že nejeví snahu to rozebírat. Asi bych nebyla moc příjemná.
Brečet jsem přestala, až kousek před městem. Byla už naprostá tma a město nádherně zářilo. To jsem na tomhle přelidněném mraveništi milovala, vypadalo to tu jako na Vánoce i během roku. Miliony světel, neonů a rozzářených výkladních skříní.

„Abby.“ Ozval se tiše Cecil, aby mne nevyděsil. Zkoušel, jestli se znova nerozpláču. Jenže já se cítila otupěle a zvláštně prázdně. Opravdu jsem se obávala chvíle, až si to naplno uvědomím a to zjištění mne totálně převálcuje.

„Jo?“ Dívala jsem se z postranního okýnka.

„Víš, chci jen, abys věděla, že kdykoliv budeš cokoliv potřebovat, stačí jenom zavolat. Zůstane to mezi námi, Adrianovi nic neřeknu. Tohle město je moc veliké a nebezpečné pro samotnou dívku.“ Sevřel volant pevněji, ale pořád jen upřeně pozoroval silnici před námi.

„Díky, to je dobré vědět.“ Vzdychla jsem a doufala, že neuslyší ten otrávený podtón. Neměla jsem ani v nejmenším v plánu je kontaktovat, kdybych něco potřebovala. Už nebyli moje rodina.

„Adrian ti koupil překrásný byt, ve velmi klidné a bezpečné části. Máš přímý výhled na Central Park. Myslím, že se ti tam bude opravdu líbit. Je tam i krb, sice je to moderní plynové zařízení, já jsem na klasiku, vždyť víš.““
Bylo mi úplně jedno, kde je můj nový byt, v podstatě mě to vůbec nezajímalo.
Cecil zahnul do podzemních garáží a zaparkoval co nejblíže výtahu.

„Doprovodím tě, chci vědět, že jsi v pořádku dorazila.“ Ukázal mi svazek klíčů.
Poslušně jsem ho následovala. Nesl můj kufr a co chvilku se ohlížel přes rameno, jestli jdu za ním. Ani jsem nevnímala, do kterého patra jsme vyjeli, nebo jaké číslo má můj byt. Prostě jsem mu dělala poslušně ocásek a tak trochu se probrala, až když položil zavazadlo na podlahu.

„No, máš tu vše potřebné, byt je plně zařízen. Tak já se rozloučím.“ Byl celý nesvůj, tak roztěkaně přešlapoval z nohy na nohu.
Málem mě chytla křeč do čelisti, jak jsem se za všech sil snažila vykouzlit alespoň chabý úsměv. Nakonec jsem se zašklebila a kývla. Vtiskl mi klíče do dlaně, a pak mne rychle objal a políbil na čelo.

„Drž se, děvenko. A kdybys cokoliv potřebovala, volej.“ Doprovodila jsem ho ke dveřím a kývla, když jsem za ním zavírala.
Opřela jsem se zády o zeď a sesunula se podél ní do sedu. A bylo to tu. Byla jsem sama. Prázdnota křičela z každého čistotou zářícího kouta a mě jímala hrůza při zjištění, že vše tu nese jeho rukopis. Každý sebemenší detail mi ho tu připomínal. Vše tu bylo stroze elegantní, až mírně chladné. Připadalo mi to jako jeho pomsta, jako důmyslný způsob mučení. Kdykoliv se podívám na jakoukoliv drobnost, uvidím jeho smutnou tvář.

Kupodivu jsem totálně odpadla a vzbudila se, až s prvními paprsky zimního sluníčka, otravně mě šimrajícími do nosu. Otočila jsem se rozespale na druhý bok, a pak si plně uvědomila, jaké nepohodlí skýtá moje nová kožená sedačka. Do postele jsem se jaksi včera nedostala. Kufr ležel pořád na stejném místě, kde ho Cecil včera odložil. Pod hlavou jsem měla zmuchlanou bundu místo polštáře.
První den mého nového života.

Zpod hlavy jsem vytáhla dálkové ovládání od krbu a bolestně jsem protřela tvář. Tlačítka jsem měla otlačená přes půlku obličeje. Večer jsem si chtěla alespoň trošičku připomenout tradiční noční povídání při hřejivém světle ohně. No, nějak to nezabralo. Jak říkal Cecil, dřevo je prostě dřevo. Když necítíte smůlu a neslyšíte tiché praskání, není to ono.
Protáhla jsem se a uvědomila si, kolik mám práce. Pokud se nehodlám zbláznit, tak prostě musím něco dělat. V první řadě uzpůsobit byt, aby se v něm vůbec dalo bydlet. To znamená několik denních nákupů, a pak minimálně měsíc tvrdé práce. Chtěla jsem to vzít od podlahy. Pokud se tady mám cítit dobře, pokud zde má být můj nový domov, bude to vyžadovat pár menších úprav. Spoustu barvy a rozhodně jiný nábytek.
Vydrápala jsem se na nohy a prošla si konečně v klidu všechny místnosti. Ohromný světlý obývací pokoj byl plynule propojený s jídelnou a malou kuchyní. Vše bylo naleštěné, ze skla a nerezu. Obývák byl laděný stejně jako celý byt, ve studených pánských barvách. Obrazy na stěnách byly jedny z těch předražených moderních patlanin, u kterých ani nevíte, kde mají vrch a kde spodek. Ani bych se nedivila, kdyby každé z těch pláten stálo jako nové auto. Oklepala jsem se jen při pohledu na ně a v duchu ocenila velkou odkládací komoru. Bude se věru hodit. Z chodby pak vedly další dveře do třech pokojů, jedné velké hlavní ložnice a dvou menších. Hlavní ložnice, stejně jako obývací pokoj s kuchyní, měla výhled na park. V létě to bude naprosto dokonalé. Sedla jsem si na ohromnou kovovou postel ze stříbrných nerezových tyčí a rozhlédla se po ložnici. Stěny byly v různých odstínech šedé a ložní prádlo i doplňky většinou v barvě burgundského vína. Pokud tohle nezařizoval Adrian, tak si určitě bytový architekt myslel, že tu bude bydlet muž, asi nějaký businessman z Wall Streetu. Celé to tu spíš připomínalo luxusně a střídmě zařízenou kancelář. Jediné, co bych ještě mohla snést, byla koupelna. Byla laděna v naprostých kontrastech. Bílé a černé mramorové obkladové desky se střídaly pravidelně v šachovnicovém vzoru. Aby to tu nebylo jednotvárné, vše, včetně mýdla a ručníků, křičelo krvavě rudou, chladně modrou a studeně žlutou barvou. Tahle barevná kombinace sice nepatřila k mým nejoblíbenějším, ale pokud nechci vybourávat celou koupelnu, budu se s tím muset smířit.
Zakručelo mi v žaludku a já se rozhodla jednat. Sprcha, snídaně v nějakém blízkém bistru, a pak celý den po obchodech s barvami a potřebami pro kutily. Po sprše jsem se navlékla do starých šatů a rozhodla se, že to o den odložím a zajdu si koupit něco na sebe. Oblékla jsem si zmačkanou bundu a na hlavu narazila ručně pletenou čepici. Fajn, vypadala jsem spíš na nějakého bezdomovce, než-li na osobu bydlící teď v jedné z nejdražších čtvrtí. A co? Proč bych se měla snažit vypadat hezky. Kvůli lidem okolo? Kašlu na ně.
Strčila jsem klíče od bytu do kapsy a vyšla na chodbu. Minula jsem postarší pár, muž v luxusním mohérovém kabátě a dokonale střiženém obleku, žena s kloboukem na hlavě a v kožichu z polární lišky, sahajícím až na zem. Ta se zatvářila podezíravě a otočila se za mnou, když jsem nastupovala do výtahu. Měla jsem nevysvětlitelnou chuť vypláznout na ni jazyk, ale jen jsem se usmála a nepatrně zamávala. Žena strčila loktem do muže stojícího u dveří, hledajícího správný klíč a začala mu tiše a velmi rozhořčeně cosi povídat.
Dveře výtahu se konečně zavřely a já si oddychla. Začala hrát tlumená hudba a já se konečně podívala, v kterém že to jsem patře. Byl by to docela trapas, kdybych ani nevěděla v kolikátém bydlím.
Ani ne blok od domu jsem objevila naprosto zastrčené a tiché ponuré staré bistro, ideální pro mne a mou depresivní náladu. Jídlo bylo špatné, káva studená a naprosto nechutná, ale alespoň jsem tu byla sama. No, vlastně ani nebylo, čemu se divit. Žádní rozjásaní milenci, žádné šťastné rodinky užívající si svátků. Brr, chtělo se mi z nich křičet. Je opravdu zvláštní, že když má člověk hroznou náladu, rozjásání lidičkové kolem mu mnoho nepomůžou. Spíše ho zatlačí ještě hloubš.
Vyhýbala jsem se tedy zalidněným bulvárům a hlavním třídám, a když už jsem nezvládala neustále drcání a tlačení se lidí okolo, mávla jsem na taxi.
Postarší černoch, který si během jízdy prozpěvoval, mi připadal děsně sympatický. Nesnažil se za každou cenu navázat hovor o ničem, tak jako většina jeho kolegů. Jen pozdravil a zeptal se na cíl cesty. Pak mi ochotně zastavil u bankomatu a dovezl mne k velikému nákupnímu středisku. Vydechla jsem otráveně, když jsem si uvědomila, jak budu zápasit s papírovými taškami a jak pak budu shánět odvoz.

„Počkáte na mě, prosím?“ Pípla jsem a srolovala několik bankovek, s nadějí v očích mu je podávajíc.

„Jistě, slečinko. Nemějte strach. Budu stát tady a počkám na vás.“ Usmál se a jeho upřímný vřelý úsměv mě pohladil až tam někde uvnitř, u srdce.
Vystoupila jsem a přitáhla bundu víc ke krku. Během hodiny se zatáhlo a z nebe začal padat déšť se sněhem. Tam by jistě hustě sněžilo. Sedli bychom si ke krbu, nebo se spolu dívali na televizi. Nebo bych si lehla k němu na postel a on by mi četl knihu, kterou jsme měli rozečtenou. Vlastně jsem ani nevěděla, o čem byla. Neposlouchala jsem slova, jen klidný, pevný, hluboký a konejšivý tón jeho hlasu. Ta vzpomínka mnou projela a usadila se bodajíc mě v oblasti žaludku. Instinktivně jsem se chytila za břicho a zkroutila se, opírajíc se o taxík.

„Jste v pořádku, slečínko?“ Muž se hrabal z auta a já si až teď uvědomila, jak moc je mohutný. Sedět celý den v autě, asi nebylo pro něho to pravé.
Zastavila jsem ho mávnutím ruky a s hlubokým nádechem se narovnala. „Je mi dobře. Jen tu počkejte, prosím.“ Muž jen mlčky přikývl a vrátil se za volant.
Během dvou hodin jsem měla nakoupeno vše potřebné a to už jsem jednou tašky odnesla do auta. Měla jsem vše, od spodního prádla a ponožek, až po nový vlněný kabát a vysoké kožené kozačky, které se budou trochu více hodit ke stylu mého bydlení.

„Teda slečinko, to se nedivím, že jste potřebovala odvoz. Vždyť byste to, ani neunesla.“
Bral mi tašky z rukou a cpal je do kufru auta.

„Děkuji vám, opravdu jste mi pomohl.“ Konečně mi jeho nevtíravá a tak nějak dětsky bezelstná veselá povaha rozvázala jazyk.

„Klidně vám dám telefonní číslo, a pokud budete potřebovat někam hodit, tak stačí zavolat.“ Cpal svoji mohutnou postavu zpět za volant a culil se na mě.
Cestou jsem ještě nakoupila něco k snědku a velkou láhev červeného vína, jako umrtvovadlo na večer. Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli budu schopná usnout.
Řidič byl úžasný. Nejen, že mne zavezl až do garáží, ještě mi pomohl s taškami až nahoru. Rozloučili jsme se a jeho mohutné mávání z výtahu mi vehnalo do tváře lehký, ale upřímný úsměv.
Odpoledne se táhlo, ale po telefonu jsem zajistila pár nutností. V první řadě počítač a připojení k síti. Hodně nákupů budu asi provádět z domu. Alespoň co se nábytku a ostatního týče. Pak jsem vybalila všechny tašky a věci narovnala do skříní. Úplně mě ohromilo, že tu bylo vše, i náhradní povlečení do postele. No co, stejně si koupím jiné. Už byla pěkná tma, když jsem sbalila poslední igelitové tašky a hodila pytel do centrální odpadové šachty. Pak jsem otevřela láhev vína a sedla si k televizi. Zařekla jsem se, že nesmím myslet, nesmím vzpomínat, musím jít prostě dál. Hloupost, po první vypité skleničce jsem propadla v přímo nekontrolovatelný pláč a ten ustal až se skleničkou poslední. Byla jsem oficiálně namol. Díky bohu, alkohol způsobil, že hlava odmítala myslet na cokoliv, kromě veliké železné postele v neútulné šedé ložnici. Mám dojem, že poslední metry, jsem zdolávala po čtyřech, ale když jsem se vítězoslavně položila na záda a pod hlavu zmuchlala polštář, cítila jsem se fajn. Zpitá jak Dán, ale dostatečně unavená na to, abych usnula. Hurá, první den je za mnou.
Ráno přišlo prazvláštně rozmazaně a poněkud surrealisticky. S prvním pohybem se zvedla ohromná vlna nevolnosti a já jsem tak tak doběhla do koupelny. Bezva nápad s opitím se, nebyl zase až tak dobrý. Na druhou stranu, celý den mi bylo natolik zle, že jsem nemyslela vůbec na nic jiného, než jak přežít další nadechnutí. Zbytek dne, po dopoledním objímání se s mou novou záchodovou mísou, jsem strávila s mokrým ručníkem na čele, sténajíc a prosíc boha, aby mne dále netrápil a rychle ukončil mé strádání.
Těžko říct v kolik jsem usnula, protože zaostřit na velké kuchyňské hodiny, byl pro mne nadlidský výkon. Samotné jejich tichounké tikání na mě působilo, jako by někdo tloukl kladivem do velikého bubnu a to těsně u mé hlavy.
Hurá, i druhý den se dal, při dobré vůli, nazvat přežitým.
S hrůzou jsem si uvědomila, že můj poopicový stav trval celého Silvestra. Do nového roku, jsem se však probudila svěží a naprosto hladová. Celý den jsem nejedla a i to málo, co můj bolavý žaludek obsahoval, přišlo vniveč. Takže mé první ranní kroky vedly k ledničce a na pánvičce skončilo pět vajec a pěkný kousek libové slaniny. Snídaně se pomalu dala nazvat i obědem, vzhledem k tomu, že slunce stálo tak vysoko a bylo něco před polednem.
Jedla jsem a dívala se z okna a přemýšlela, co budu dělat. Po parku se procházely rodiny s dětmi i osamělí lidé se svými psy. Jasně, ledový vzduch je přesně to, co nyní potřebuji. Pročistit si hlavu na mraze a rozmyslet si, co budu dělat zítra. Oblékla jsem se a ani se neobtěžovala se sprchou. Vyrazila jsem ven a s prvním nádechem mne mráz zaštípal v plicích. Byl překrásný slunečný mrazivý den a já se toulala bezcílně parkem, až jsem byla zmrzlá jako rampouch. Do malé kavárny na druhém konci parku jsem zašla na horkou čokoládu, a pak se se soumrakem vrátila domů. Napustila si vařící koupel a strávila v ní asi hodinu, než se každičký sval v mém na kost zmrzlém těle neprohřál a neuvolnil. Když jsem lezla z vany, cítila jsem se unavená a malátná. Zalezla jsem do postele a nedovolila si myslet na nic jiného, než na samé krásné věci. Veselý dětský křik, tichý intimní rozhovor manželského páru, který šel přede mnou, lednové slunce, štípající mne do očí a ledová mlha namrzlá na větvích stromů.
Třetí den mého nového života byl za mnou.
Probudila jsem se brzy ráno s výkřikem, který napovídal, že se mi nezdálo nic hezkého. Díky bohu jsem svůj sen zapomněla v okamžiku, kdy jsem otevřela oči. Dnes je den D. Velké nákupy a začátek tvrdé práce. Zavolala jsem na číslo, které mi dal ten příjemný řidič a když mne vyzvedl před domem, vysvětlila jsem mu, co mám v plánu.

„Můj švagr má malý obchůdek se vším potřebným. Myslím, že vám dá velmi dobrou cenu.“ Rozhazoval rukama a ukusoval z bagety, kterou si koupil místo pořádné snídaně. Nechtěla jsem odporovat, bylo mi vcelku jedno, kolik to bude stát, ale chtěla jsem mu za jeho ochotu udělat radost a tak jsem nadšeně souhlasila. Po dvou hodinách jsme projížděli ulicemi plně naloženi. I na sedadle vedle mne stály plastové kbelíky naplněné barvami. Sedadlo vedle řidiče zabíraly štětce a válečky, teleskopické násady a plachty na přikrytí podlah a nábytku. Myslím, že jsem udělala v tom malinkém obchůdku tak měsíční tržbu. Prodavač, o něco starší muž než řidič, se usmíval a úslužně plnil každé mé přání.
Řidič, který se jmenoval Joe, mi pomohl se všemi věcmi nahoru a rozloučil se se mnou širokým úsměvem.
Celý zbytek dne jsem poklízela a připravovala byt na velkou malovací akci. Vše jsem si chtěla udělat sama, pěkně pomalu a vlastními silami. Navečer jsem ještě stihla poprvé vymalovat ložnici a změnila ji v útulné místo s teple laděnými barvami.
Následujících čtrnáct dní jsem věnovala mému novému hnízdečku. Barvu jsem volila v teplých a útulných odstínech oranžové, žluté a terakotové. Nábytek potom dřevěný, tmavě hnědě mořený a veškeré doplňky s alespoň minimální africkou tématikou. Trvalo mi další týden, než měly všechny polštářky naprosto dokonalý odstín a všechny obrazy se přesně hodily ke zbytku bytu. Nakonec jsem se posadila na novou pohovku do obývacího pokoje a cítila se tu konečně jako doma.
Den probíhal poklidně a já zjistila, že se nudím a začínám vzpomínat. To nebylo dobré, nesmím vzpomínat. Pustila jsem si hudební kanál a dala volume naplno. Hudba duněla a nedávala tak skoro žádný prostor na přemýšlení.
Někdo rázně zabouchal na vstupní dveře. Jistě před tím zvonil, jenže přes hlasité kvílení basové kytary, to jaksi nebylo slyšet. Vypnula jsem televizi a pomalu se přiblížila ke dveřím. Bouchání se ozvalo nanovo, doprovázeno tichým kletím.
Přitiskla jsem oko ke kukátku a ztuhla. Sice jsem viděla jen záda té mohutné postavy, ale její oblečení nedávalo mnoho možností. Jason.

„Kdo je?“ Zakřičela jsem, abych získala trochu času rozmyslet se, co udělám.

„Švagrová, otevři. Tak Abby, otevři.“ Opřel se pažemi o dveře.

„Co tu chceš?“ Nebyla jsem si jistá, jestli pustit ho dovnitř je, vzhledem k naší minulosti, dobrý nápad.

„Abby, prosím, musím s tebou mluvit.“ Sklonil unaveně hlavu a vypadal, jako by několik nocí vůbec nespal.

„O čem?“

„O něm, o Adrianovi.“ Když vyslovil to jméno, střeva se mi začala kroutit jako klubko neposedných hadů.

„Co se děje?“ Hlas jsem měla sotva slyšitelný.

„Je zle, Abby, moc zle. Prosím, otevři už.“ Bouchnul dlaní do dveří a nevypadal, že by mi právě teď chtěl ublížit.
Otevřela jsem dveře a uhnula mu beze slova z cesty. Bral to jako pozvání a vešel, aniž by pozdravil. Proplul mým bytem a ladně se usadil na pohovku v obýváku. Přehodil nohu přes nohu a jednu paži volně položil na opěradlo.
Pomalu jsem ho následovala a zůstala z opatrnosti stát na druhém konci místnosti tak, abych ho měla na očích. Sice bych asi zvládla udělat tak dva kroky, než by mě dostal, ale přeci jen jsem se cítila trochu líp, když jsem viděla každý jeho pohyb.

„Takže?“ Snažila jsem se vypadat tvrdě a nedostupně, doufajíc, že mu tak nedám ani nejmenší záminku k nekalým myšlenkám.

„Takže.“ Opakoval po mně s náznakem pobavení na tváři.

„Říkal jsi, že je zle.“ Pokrčila jsem rameny, jako by mi na tom nezáleželo. Omyl, záleželo a hodně.

„Máme takový drobný problém, Abby.“ Zhluboka se nadechl, ještě než pokračoval.

„Adrian je na tom dost zle.“

„To on mě vyhodil s pár papíry v ruce, nechtěl mě mít už nablízku, proč by mě mělo vůbec zajímat…“

„Ale Abby,“ skočil mi do řeči. „On tě potřebuje, hodně tě potřebuje.“

„Co se děje?“ Zabalila jsem svůj „to mě nezajímá“ přístup a konečně si připustila, že udělám cokoliv.

„Je tak slabý, že se bez pomoci nepostaví ani na nohy. Je to blázen, ale rozhodl se spáchat sebevraždu. Od té doby, co jsi odešla, přestal jíst a hlavně pít.“ Řekl to tak, že bylo jasné, co tím myslí.

„Nerozumím, on se snaží vyhladovět k smrti?“ Přistihla jsem sama sebe, jak se mi klepe hlas.

„Nejen snaží, ono se mu to vcelku dost dobře daří.“ Jeho tvář najednou nevypadala tak netečně a nezaujatě.

„Proboha, proč mi Liz, nebo Cecil nezavolali?“

„On jim to zakázal.“
Trochu se mi příčila myšlenka, že právě Jason na sebe vzal roli zachránce svého bratra.

„A tobě to nezakázal?“ Nedokázala jsem skrýt zvědavost.

„Už bys mohla vědět, že já na to, co chce, nebo nechce můj bratr, zvysoka kašlu.“ Nervózně se zavrtěl.

„A?“ Neříkal mi všechno.

„Co a? Co chceš vědět?“

„Proč jste ho nedonutili vypít nějakou krev.“

„On ji vlastně nepil od doby, co tě zná.“ Zatvářil se nesouhlasně.

„Co? To si děláš srandu, ne?“

„No, koukám, že ti o sobě opomněl říci ještě jednu maličkost.“

„Poslouchám.“ Vrhla jsem na něho zvídavý kukuč.

„Upíři mají ještě jeden zdroj příjmu energie. Většinou se živíme bolestí nebo strachem. Panický křik je taky fajn, ale Adrian se jaksi živil z tebe. Tedy skrze tebe, abych byl přesnější.“
Tak, byla jsem vedle, jak ta jedle. „Co tím myslíš, že se živil skrze mne.“

„No, to, že můj bratr tak trochu parazitoval na vaší lásce, respektive na lásce, kterou cítil on k tobě. A pak, když jsi odešla… no, řekněme, že záložní baterie byla fuč a on skončil, jak skončil.“

„Ok, tak znovu, proč nezačal pít krev?“

„Tobě to nedochází, viď? Chtěl se zabít, byla jsi smyslem jeho bytí. Čekal na tebe celý život.“
Nelíbilo se mi, co to povídal, to, že já můžu za Adrianův stav.

„A co s tím mám asi udělat? Nebude mě chtít vidět. Ani se mnou pořádně nepromluvil, než jsem odešla.“

„Ale Abby, když je nejhůř a blouzní v horečkách, tak čí jméno volá? Co myslíš?“

„Fajn, pojedu s tebou a pokusím se ho přemluvit, aby se napil.“ Už jsem chtěla jít do ložnice pro oblečení, ale on mě zastavil.

„Ne.“ Jeho hlas zaburácel. „Pokud se mnou pojedeš, musíš být připravená udělat cokoliv.“

To cokoliv řekl tak, že mi bylo okamžitě jasné, jak to myslí.

„Buď ho miluješ a vrátíš se se mnou napořád nebo je ti volný, a pak ho nech radši umřít.“ Jeho pohled byl zkoumavý a tak trochu vyčítavý.
Zůstala jsem na něho civět a přemílala pořád dokola, co mám udělat. Pokud už jsem natolik zasáhla do Adrianova života, že na mně závisí jeho přežití, musím vzít na sebe plnou odpovědnost. Krom toho jsem umírala touhou moci ho znova obejmout a vychutnat si jeho sladký polibek. Chyběl mi, celý ten dlouhý čas, mi nevýslovně chyběl. Bylo těžké si to připustit, ale nedokázala bych bez něho dále být. Kdyby Jason nepřijel, asi bych zítra zavolala taxi a nechala se odvézt.

„Pojedu. Pojedu s tebou a udělám cokoliv, cokoliv jen bude třeba, aby byl zase v pořádku.“ Řekla jsem to a myslela svá slova stoprocentně vážně. Byla jsem pevně rozhodnutá dát všechno a udělat, co bude třeba.
Jason se vítězoslavně usmál a kývnul, jako že se mám jít dát dohromady. Měla jsem na sobě seprané rifle, které byly místy od barvy, nešla vyprat a vytahané tričko. Tak takhle bych asi Adriana neokouzlila. Skoro jsem zalitovala, že jsem si nepořídila žádný provokativní obleček, který měl on tolik rád. No nic, bude muset stačit stará dobrá klasika.
Vytáhla jsem nové spodní prádlo, černé s jemnou krajkou. Nic lepšího jsem neměla. Rifle a tričko, ještě černá mikina a světle modrá zateplená vesta. Pletená čepice s netopýrem patřila neodmyslitelně k mé výbavě. Kolem krku jsem omotala šálu a do batůžku hodila pár drobností a doklady.
Vyšla jsem na chodbu. Jason stál opřený o vstupní dveře a už na mne čekal. Sjel mě pohledem a neskrývaně nasadil výraz „no, to snad nemyslíš vážně.“ Nic ale neřekl a jen mi uvolnil cestu, abych mohla projít kolem něho. V garáži na nás čekalo Cecilovo auto. Ani mi neotevřel dveře. Typická mužská galantnost, kterou jsem znala od Adriana, se zřejmě jeho bratrovi obloukem vyhnula. Sedl za volant a počkal, až nastoupím i já. Skoro celou cestu jsme jeli mlčky. Popravdě, ani jsem nevěděla, o čem bych si s ním měla vyprávět. Tak nějak jsem přepokládala, že nesdílíme žádné záliby a ani hudba se nám nebude líbit stejná.

„Tak povídej něco.“ Nadhodil znuděně po dvou hodinách. „Myslel jsem, že ženské mají být ukecané, je to váš hlavní znak, ne?“
Opravdu jsem se musela držet, abych nenadhodila něco, jako že jeho hlavním znakem je úplná blbost, ale pak mne přeci jen něco napadlo.

„Jasone, proč tohle vlastně děláš?“ Řekla jsem zamyšleně.

„Vždyť víš, ne?“ Odfrkl skoro uraženým tónem.

„Ne, tak to opravdu nevím.“ Nechtěla jsem to nechat jen tak.

„Je to můj bratr, ne?“ Bylo poznat, že tenhle druh konverzace mu příliš nevoní.
Uculila jsem se. „Jasone, uznávám, nebyla jsem s vámi moc dlouho, ale jediné vím jistě, pro svého bratra bys ty nehnul ani prstem.“

„Jako on pro mne, ne?“ Otočil se na mě. Tak tímhle jsem si nebyla úplně jistá, Adrian by jistě, při své šlechetnosti, zapomněl na bratrské sváry.

„No, jak říkáš. Tak tedy, co v tom je?“ Začalo mě to zajímat čím dál víc. Bavilo mě pozorovat, jak se Jason pod tíhou mých otázek kroutí a vymýšlí, co mi odpovědět.

„Adrian, při své zaslepené zamilovanosti zavolal do Paříže a řekl, že pokud tě Evropské kmeny nechají na pokoji, vzdá se následnictví.“

„Jak to myslíš? Jako že přenechá Ameriku někomu jinému?“

„Jo, přesně tak. A jistě ti dochází, co by to znamenalo.“

„Konec bezpečného lovu.“ Odpověděla jsem za něj.

„Chytrá. Tedy, na člověka.“ Složil mi poněkud kostrbatou poklonu.

„A proč to vadí zrovna tobě? Vždyť tam žiješ, ne? Právě kvůli tomu.“

„Jasně, ale když přijedu domů, chci mít prostě klid. Když mě popadnou touhy se vyřádit, tak prostě sednu na letadlo, ale tady chci klid.“
Hmm, tak to jo. Konečně jsem to pochopila. Sobeček Jason.
Zastavili jsme před domem a já počkala u dveří, až mě dojde.

„Jasone?“ Pípla jsem.
Otočil se na mě s otazníkem v očích.

„Jak je to zlé, myslím s Adrianem.“
Podíval se mi s pohrdavým úsměvem přímo do očí, a pak zasyčel: „Nejhorší.“
Zachvěla jsem se pod tíhou toho slova. Bylo zajímavé, jak Jason dokázal do jednoho, jediného slova dostat všechno a ještě víc.
Podržel mi dveře a hrdinsky mne opustil hned u schodů.

„No, dnes to bude dlouhá noc. Přeji ti hodně štěstí, švagrová.“
Mlčky jsem stoupala vzhůru a s každým schodem na mne padala větší a větší tíseň. Co mne čeká, jaké to bude? Zvládnu to vůbec.
Před dveřmi jeho pokoje jsem se zastavila a s rukou na klice zaváhala. Dělám dobře? Jasně, že dělám. Stiskla jsem kliku a vstoupila.
Pokoj byl tmavý, závěsy zatažené. Nebylo tu dost vzduchu, nebo mi možná jen panika svírala útroby. Místností se nesl zvláštně sladký zápach, tohle se nedalo nazvat vůní. Sakra, kde už jsem to cítila? Tohle přeci znám, takhle to smrdí v nemocnici, jenže tam je mrtvolný pach doprovázen zápachem dezinfekce. Musela jsem se na okamžik zastavit, udělalo se mi zle od žaludku. Hlavou mi projelo jediné slovo „nejhorší“. Jak moc zlé je to s upírem, když je to nejhorší?
Hodila jsem batoh na zem a pomalu přistoupila k posteli. Ještě pořád jsem bojovala sama se sebou. Jedna má půlka se pořád viděla, jak utíká pryč ze dveří, pryč od tohohle zápachu.
Záclonky byly zatažené a tak diskrétně zahalovaly to, co leželo za nimi.

„Adriane.“ Zašeptala jsem a váhavě pozvedla ruku, abych odhrnula průhlednou látku.
V posteli ležela sice postava, ale s Adrianem, kterého jsem znala, neměla pranic společného. Šedá, vrásčitá kůže měla strukturu papyru. Byla přetažena přes vystouplé kosti. Svaly jako by dávno zmizely v nenávratnu. On trávil sám sebe. Vypadal jako v poslední fázi anorexie.

„Do háje.“ Vydechla jsem a ustoupila o krok dozadu. Nechtěla jsem se k tomu přibližovat. Váhala jsem, nazvat to jím.
Pohnul se a tichounce zaúpěl. Pak otočil hlavu na stranu a otevřel oči. Z jeho vyschlé tváře na mě zíraly dvě smutné vyprahlé zelenožluté oči, přetékající bolestí.
Polkla jsem, chtělo se mi zvracet, tohle přeci nemůže být on, to není on.

„Abby.“ Vyschlé rty se mu sotva pohnuly. Zachroptěl, a pak oči zavřel a odvrátil se. „Prosím, nedívej se na mě.“ Sotva jsem ho slyšela.

„Nechci, abys mne takhle viděla.“ Vzlyknul a jedna jeho kostnatá paže zvedla okraj deky a přetáhla ji přes hlavu.
Píchlo mě u srdce. Panebože, jak se tohle může stát? Jak někdo může takhle vypadat po třech týdnech? Pouhé tři týdny.
Do očí se mi hrnuly slzy. Bylo mi jasné, že jestli něco neudělám, tak nepřežije do rána. Byl vlastně zázrak, že ještě dýchal.
Opatrně jsem si sedla na kraj postele a dotkla se jeho ruky. Byla ledově chladná a na dotek stejně hrozná jako na pohled.

„Adriane, prosím, neodháněj mě. Jsem tady a už nikam nepůjdu.“ Pomalu jsem při těch slovech stahovala deku z jeho tváře a centimetr po centimetru si zvykala na jeho podobu.
Ten výraz byl dostatečně bolestný, že i přes skoro neexistující svaly na tváři, se zkřivil jeho obličej do masky smutku. Kdyby se udržel na nohách, jistě by utekl. Snažil se ze všech sil odvrátit ode mne obličej, ale kam by chtěl přede mnou utéct? Neměl se kde schovat.
Deku jsem mu stáhla až k bokům. Srdce mi krvácelo z toho pohledu. Nehádala bych se, kdyby mi někdo řekl, že přede mnou leží tisíc let stará mumie.

„Adriane, prosím, podívej se na mne.“ Položila jsem mu dlaň na spánek a snažila jsem se ho mírným tlakem donutit, aby se na mne podíval.

„Ne.“ Zachroptěl a z koutků mu ukáply slzy. Trpěl, tak moc trpěl. A proč vlastně? Protože si vybral mě. Protože se zamiloval do špatné ženy.
Sevřela jsem čelist a cítila, jak i mně brázdí obličej chladné, slané kapičky.

„Jak ti mám pomoct? Jak ti můžu pomoct?“ Zabořila jsem obličej do deky a vzlykala.
Jeho kostnatá ruka se nadzdvihla a on mě pohladil po vlasech. Bylo to šílené, on mě ještě utěšoval. Umíral a z posledních sil mě chlácholil. Mě, která jsem to všechno způsobila.

„Řekni jak, prosím, řekni.“ Vzlykala jsem pořád dokola.

„Abby, prosím, řekni mi to.“
Zvedla jsem hlavu a podívala se upřeně do těch zvířecích očí. Plály smutkem, ale také nadějí. Věděla jsem, co mám říct. To, co mi tak špatně přecházelo přes rty. Jenže teď už jsem se toho nebála. Věděla jsem, že je to pravda. Utřela jsem nos do rukávu a posmrkla.

„Miluju tě, Adriane, strašně moc tě miluju. Neumírej mi.“ Zachytila jsem jeho ruku a přitiskla si ji k tváři.
Jeho pohled se změnil, sice pořád plakal, tiše, ne jako já, ale nyní to bylo dojetím. On byl dojatý z toho, že jsem to řekla a že cítil pravdivost mých slov.

„Děkuji.“ Vydechl.

„Nevím, co mám udělat. Udělám cokoliv.“ Šeptala jsem.

„Musím se napít.“ Zachroptěl.

„Zavolám Liz.“ Chystala jsem se vstát.

„Ne.“ Zarazil mne.

„Potřebuji živou krev.“ Nasucho polkl.
Věděla jsem, co tím myslí, potřeboval se napít a to hned. Jasně, jednoho smrtelníka má přeci na dosah.

„Použij mou.“ Navrhla jsem.

„Jsi si jistá?“

„Ano, jsem si jistá.“ Fajn, tak tohle bylo hrdinské gesto. Byla ve mně malinkatá dušička. Kdo z vás by chtěl být pokousán a vysát? Já ne.
Hluboce vzdychl, jako by se rozhodoval a pak přikývl.

„Musím mít přístup ke krční tepně.“
Stoupla jsem si a vrstvu za vrstvou odkládala oblečení. Sundala jsem si i boty a zůstala jen v riflích a tričku.

„Pojď ke mně. Nemohu vstát.“ Jeho hlas byl čím dál tišší. Každé slovo ho vysilovalo. Každý další nádech ho posouval blíž ke smrti. Každé bouchnutí jeho srdce ho zabíjelo.
Věděla jsem, že není moc času, ale i tak jsem váhala vlézt za ním do postele a nabídnout se mu. Vložit svůj život do jeho rukou.

„Nemusíš to pro mne dělat. Chápu to.“

„Ne, jsem v pohodě.“ V poslední době lžu, až si sama věřím, tedy skoro.
Klekla jsem si k němu, a pak se položila. Byla jsem tak blízko, že jsem cítila chlad jeho těla na své kůži. Nahnula jsem se nad ním tak, jako bych ho chtěla políbit, a pak nastavila svůj krk před jeho ústa.
Položil mi ruku na zátylek, a pak si mne přitáhl ke svým rtům. Bylo to zvláštní, cítila jsem jejich popraskanou strukturu. Byly tak suché a hrubé, škrábaly mne na kůži.
Zhluboka se nadechl, aby nasál co nejvíce mé vůně. Vydal při tom zvuk roztouženého povzdechnutí. „Uvolni se, Abby. Miluji tě.“ Zašeptal, a pak jsem ucítila ostrou řezavou bolest.
Předpokládala jsem, že to bude příjemné, možná erotické, ale byla to jen prachsprostá, obyčejná a surová bolest.
Slyšela jsem každé jeho mohutné polknutí. Viděla jsem, jak se mu pohybuje ohryzek, jak polyká. Už však nebylo cesty zpět.
Po pár vteřinách se svět kolem mne rozmazal a já se propadla do prapodivného stavu zamlženého vnímání. Cítila jsem se jakoby oddělená od svého těla. Volně a lehce. A pak se přese mne převalila temná a neproniknutelná vlna bezvědomí. Možná bych měla cítit strach, ale já necítila nic. Pokud je tohle má poslední chvilka, není teda nic moc.

Otevřela jsem oči a zasténala bolestí. Má hlava měla tendence se rozskočit na tisíc drobounkých kousků. Takhle mě nebolela ani po mém důvěrném potykání si s lahví červeného vína.

„Bože.“ Otočila jsem se na záda a zjistila, že ležím v posteli. Přikrývku jsem měla přitaženou až k bradě. Otočila jsem hlavu a překvapeně vydechla. Ležel na boku a hlavu měl podepřenou. Díval se na mě s lehkým úsměvem na rtech.

„Dobré ráno.“ Zašeptal.

Vypadal už skoro normálně, jen pokožku měl ještě sinalou a velké tmavé kruhy pod očima podtrhovaly jeho unavený vzhled. Vypadal jako by byl po těžké nemoci.

Chvíli podrobně zkoumal můj výraz, a pak mne pohladil dvěma prsty po čele.

„Jak je ti, lásko? Je to moc zlé?“

„Bolí mě hlava.“ Zasténala jsem a chytila se za spánky.

„Vedle tebe je na nočním stolku šálek čaje. Přinesla ho matka. Tlumí bolest a taky by ti měl pomoci s tvorbou červených krvinek.“

„Liz tu byla?““

„Jistě. Volal jsem jí, aby zkontrolovala, jestli jsem to nepřehnal. Byl jsem natolik vyprahlý, že bych vypil koně.“ Zažertoval.

„Hmm.“ Přivřela jsem oči a nahlas zívla.

„Unavená?“ Jeho výraz byl spokojený a ten něžný úsměv, jako kdyby mu přirostl.

„Vypadáš už o moc líp. Sice tedy nejsem kůň, ale zřejmě ti to pomohlo.“ Ráda bych sdílela jeho dobrou náladu, ale bylo mi zle.

„Pil jsem ještě potom, to od tebe by mi nestačilo, ale pomohlo mi to. Máš opravdu silnou krev. Zdravou a plnou energie.“

Najednou se jeho výraz změnil a zahlédla jsem v jeho opět černých očích záblesk smutku.

„Co se děje?“

„Myslela jsi to vážně, to, že se mnou zůstaneš? Víš, asi bych i pochopil, kdybys potom, co jsi včera viděla, změnila svůj názor.“

„Nechci změnit názor a tentokrát neodejdu, ani když mě vyhodíš.“ Bojovně jsem vystrčila bradu.

Zasmál se a jeho zvonivý smích zaplnil celou místnost.

„Miluji tě, Abby.“ Nahnul se ke mně a pomalu se otřel svými rty o mé. Jeho rty byly hebké a sladké, tak jako dřív. Tenhle polibek byl nepopsatelný. Možná to bylo tím, že jsem byla rozhodnutá a smířená. Přestala jsem konečně přemýšlet o hloupostech a ponořila plně do toho něžného důkazu jeho lásky.

„Bože, já jsem tak unavená.“ Padla jsem zpět do polštářů.

„Ani se nedivím, teď ti bude pár dní slabo.“ Lehl si těsně vedle mne a já se přitulila k jeho chladnému tělu.

„Odpočívej, Abby, ať jsi co nejdřív v pořádku.“ Pohladil mě něžně po zádech, a pak se odtáhnul. „Skočím ti pro něco k jídlu.“

„Ne, nechoď, lehni si ke mně.“ Zavrtala jsem se víc pod deku. Poslední, co jsem vnímala, byl jeho chladný dotyk.

Postel se zhoupla a já se otočila na druhý bok. Otevřela jsem oči, a pak se protáhla. Byla jsem celá rozlámaná.

„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit.“ Všude kolem byla tma, hustá, neproniknutelná, ale také podivně příjemná. Věděla jsem, že leží vedle mne a tma mi poskytovala podivuhodný pocit soukromí, i když se natáhl a stulil si mne v náručí.

„Vypadáš už mnohem líp. Liz ti dala pár transfuzí a asi to zabralo.“

Lampička na nočním stolku cvakla a já se rozhlédla kolem. První, co jsem si uvědomila, bylo, že necítím pevný tlak riflí. Odhrnula jsem deku a zjistila, že mě nějaký dobrodinec převlékl do dlouhé noční košilky s tříčtvrtečními krajkovými rukávy.

On už byl naprosto v pohodě. Byl opět bezchybně dokonalý, krásný a člověk by nevěřil, že kdy vypadal jinak.

Zívla jsem, a pak se zamračila. „Jak dlouho jsem byla mimo?“

„Dva dny. Prostě jsi jenom potřebovala dočerpat sílu.“

Zavrtěla jsem hlavou, a pak sykla. „Jau, co je to?“

Sáhla jsem si na krk. Rána po jeho kousnutí byla ovázána obvazem.

„Bolí? To je divné. Měla by být už zahojená.“ Natáhnul se nade mne a odhrnul obvaz.

„Bože můj.“ Neušel mi vyděšený tón jeho hlasu.

„Co se děje?“ Sáhla jsem si prsty na kůži a zjistila, že drobné ranky jsou napuchlé a rozšklebené.

„Takhle by to být nemělo. Tohle je špatně.“ Přimhouřil oči, jak přemýšlel, co se stalo.

„Lež, nevstávej. Skočím pro matku, ona ti pomůže.“ Vycouval po čtyřech z postele a zmizel na chodbě.

Pomalu jsem se posadila. Točila se mi hlava, ale dalo se to vydržet. Podepřela jsem se rukama a vyzkoušela, jestli mě unesou nohy. Cíl pomalého vrávorání jsem stanovila v koupelně. Jasně, to je to, co nyní potřebuji. Opláchnout se a vyčistit si zuby. Opírala jsem se o každý kus nábytku, který mi skýtal jakoukoliv oporu. Nakonec jsem dosáhla svého a zapřela se o pultík umyvadel. Světla se rozsvítila a já spatřila to, co tolik vystrašilo Adriana.

Rána na krku byla zhnisaná a místo stroupku, který by naznačoval zdravé hojení, pokrývala dvě ranky bílá zhnisaná skořepina. Na krku jsem cítila nepříjemně bolavý tlak, to, jak zduřenina napínala kůži. Velký červený flek přes celý krk pak jasně říkal, že hnisaní postupuje dál pod kůží.

Nasucho jsem polkla, z toho pohledu se mi udělalo na zvracení a já sotva stihla dokleknout k míse.

„Už jsem u tebe. Liz je tady, vysvětlí ti, o co jde.“ Jeho chladná dlaň mi objela čelo, a pak zakotvila vzadu za krkem, druhou rukou mi držel vlasy, aby neskončily v míse.

Bylo mi jedno, že je tam, chtěla jsem se jen konečně zbavit toho nepříjemného tlaku v žaludku. Odpadla jsem, když byl můj žaludek naprosto vyždímaný. Zapřela jsem čelo o chladný lesklý povrch zlacené keramiky a on to vzal jako pokyn k tomu, že je hotovo.

Podepřel mě, a pak mě vzal do náručí.

„Ne, ještě zuby.“ Zaprotestovala jsem šeptem. Posadil mě na okraj vany a podal mi kartáček s pastou. Byla to úleva, moci si vyčistit zuby a omýt obličej. Donesl mě zpět do postele. Na jejím okraji seděla Liz a snažila se udržet svůj výraz na šťastném. Nevěřila jsem tomu, její oči prozrazovaly, co se v ní skutečně odehrává. Panika a strach, zlost a pochyby. Jelikož se všechno vztahovalo ke mně, nebyla jsem z toho nadšená.

„Vítám tě zpět, Abby.“ Adrian mě položil a Liz se naklonila, aby mne políbila na tvář.

„Tak se na to podíváme.“ Její štíhlá bílá ruka zamířila k mému krku. „Uvolni se.“

Všimla si toho, jak se tvářím. Kdyby mi už proboha vysvětlili, co se tu děje. Tahle nevědomost mě zabíjela.

„Hm, a jej.“ Prohmatala mi krk, a pak se zhluboka nadechla. „Je to tak, jak jsem si to myslela. Prosím, vysvětli Abby, co se děje a já si zajdu pro všechny potřebné věci. Musíme to vyčistit.“

Odešla. Osaměla jsem se svým vyděšeným manželem, který vůbec nedržel svůj výraz pod kontrolou. Nemohl, byl příliš zničený z toho, co se od Liz dozvěděl.

„Adriane?“ Chtěla jsem konečně dostat odpovědi.

„Odpusť, za tohle můžu já.“ Pohladil mne po rameni a políbil mě do vlasů.

„Jak to myslíš?“ Vzdychla jsem.

„Snaž se to přijmout s otevřenou myslí, Abby. To, co ti nyní řeknu, je opravdu těžko pochopitelné.“ Vzal mou ruku do své a přitulil se k ní.

„Chci, abys věděla, že kdybych věděl, tak bych nikdy…“ Bolest z jeho tváře přímo křičela. Jestli mi to už konečně nevysvětlí, asi začnu ječet.

„Adriane, tímhle mi moc nepomáháš.“

„Ten vlk, který tě pokousal, byl nakažený.“ Sklonil provinile hlavu.

„Nakažený, čím nakažený?“ Panika se mi vkrádala do hlasu.

„Vlci ve zdejším kraji nejsou jen vlky, jak je znáš z dokumentů na Animal Planet. Oni jsou něco víc.“

Dveře se otevřely a dovnitř vcouvala Liz s tácem plným věcí, které jsem měla tu čest poznat osobně. Nůžky, svorky, jehly,… nic, co by ve mně jevilo krapet důvěry.

„Okamžitě dovez otce, pokud se Abby rozhodne, bude potřeba hodně stará krev.“ Liz položila tácek na stůl.

Adrian mě pohladil po spánku a políbil mě na čelo.

„Do města je to kus cesty, Iane, tak snad, abys už vyrazil. Abby nemá moc času.“

Adrian kývnul a vzal ze stolku klíčky od svého auta. „Miluji tě, nezapomeň.“ Šeptnul a vytratil se na chodbu.

Liz se posadila ke mně na postel. Vzala injekční stříkačku a natáhla trošičku čiré tekutiny.

„Jak znám Adriana, asi ti neřekl to, co ti měl říct, hmm? Litoval tě a obviňoval sebe, ale nevysvětlil ti, co se děje.“ Mrkla na mě, a pak pootočila mou hlavou, aby měla dobrý přístup k ráně.

„Neřekl mi nic.“ Sykla jsem bolestí. „Jsem z toho vyděšená. Liz, prosím, já…“

„Uklidni se, Abby a poslouchej. Ve zdejším kraji se vyskytují kožoměňci. Je to v podstatě skupina lidí, kteří se dokážou měnit ve zvířata. Dělají nám tu takovou opozici. Hrají si na ochránce lidí, ale jsou tu jen proto, aby nám komplikovali život. Pokud jsou ve své zvířecí podobě, jsou nakažliví.“

„Proč teď? Když mě nakazil ten vlk, tak proč je Adrian…?“

„Jeho kousnutí způsobilo tvou proměnu. Měla jsi virus v sobě, jenže byl rezistentní, v podstatě spal. To, že jsi se nepřeměnila ihned, bylo způsobeno asi tím, že ten vlk byl sám nakažen velmi krátce.“

„Takže, co se se mnou teď stane? Bude ze mě vlk?“

„No, pokud to nezastavíme, tak ano. Nevím, kolik máš času, ale podle tohohle,“ ukázala na můj krk, „to nepostupuje moc rychle.“

„Do háje.“ Vzdychla jsem a snažila si to v hlavě srovnat. Kousl mě vlk, pak mě kousl upír a za pár dní, budu pobíhat po lese v kožichu, který bude můj vlastní a výt na měsíc.

„Musíš se rozhodnout, Abby. Jsou jen dvě cesty, pokud to necháme být, skončíš jako jeden z nich. Budeš muset opustit svého muže. Ostatní se vyrovnali s tím, že jsi člověk, ale jako vlkodlaka by tě nepřijali.“

„A ta druhá cesta?“ Pípla jsem vystrašeně. Nechtělo se mi odcházet, teď když jsem si přiznala, jak moc ho miluji.

„Musíš se stát jedním z nás. Bude to jen zkouška, vůbec nevím, jak to dopadne. Ještě nikdy jsme tohle nezkoušeli. Ta nákaza ještě není tak moc rozšířená, možná to vyjde.“ Pokrčila rameny.

„Teď to musím vyčistit a zpomalit tak další šíření.“ Opatrně mi umrtvila okolí rány.

„A proč jel Adrian pro Cecila?“ Snažila jsem se myslet na všechno ostatní, jen ne na to, co mě čeká.

„Protože budeme potřebovat jeho krev. Je z nás nejstarší, jeho krev je tedy k tvé proměně nejlepší.“

„Počkej.“ Odtáhla jsem se tak, abych jí viděla do tváře.

„Adrian mi sice říkal, že samotné kousnutí mě nepromění, ale neřekl mi, jak se to dělá.“

Liz se usmála a vzala do ruky velký kus gázy.

„Musí tě kousnout a oslabit tak tvůj imunitní systém. Když už jsi natolik slabá, že se tvé tělo nedokáže bránit, podá ti svou vlastní krev. Tím tě promění. Teď drž, musím dostat všechen ten hnis ven.“ Zmáčkla mi kůži na krku, až jsem cítila, jak zastavila proudění krve. Začalo mi hučet v uších a točila se mi hlava. Bylo to velmi nepříjemné.

„Vydrž, ještě chvilinku, už to bude.“ Ztrácela jsem se. Byla jsem tolik unavená.

Pak její prsty zmizely a já se mohla zase pořádně nadechnout. Vracela jsem se zpět, i když jsem si nebyla úplně jistá, že to chci.

„No, řeknu ti, máte to s Ianem řádně složité. Kéž už by byly všechny trable za námi.“ Vzdychla si a přelepila mi ránu čistou gázou.

„Bolí to?“ Otočila jsem se na ni a hledala v jejích smutných očích nějakou odpověď.

„Není to příjemné. Jako každá změna. Neřekla bych, že je to přímo fyzická bolest, i když já si tím nikdy neprošla.“

Nelhala mi a toho jsem si vážila. Mohla mi stejně dobře říct, že je to v pohodě, nebo že to nebudu cítit vůbec, ale ona mi odpověděla popravdě.

„Chceš něco na spaní?“ Otočila se zpět k tácku. „Rychleji by ti to uteklo, než přijedou.“

Nebyla jsem si jistá, ale měla jsem šílený strach. Když teď usnu, jaká budu, až se probudím?

„Ne, Liz, raději počkám.“ Rozhodla jsem se. Pokud se se mnou bude něco dít, chci o tom vědět.

„Dobře, půjdu ti pro něco k jídlu, musíš být silná. Snaž se moc nehýbat, aby se to nerozšířilo dál. Myslím, že i to pomohlo. Dlouho jsi jenom spala a nehýbala se, proto tě to nezasáhlo rychleji.“

Kývla jsem na ni, jako že chápu, a pak zavřela oči. Bylo to naprosto šílené a to už jsem si myslela, že vím vše, že mě už nic nedokáže překvapit.

Znovu a znovu jsem si v duchu procházela každičký okamžik od chvíle, kdy mne oslovil v tom altánku. Přehrávala jsem si každý jeho úsměv a každý uhrančivý pohled. Znovu jsem slyšela všechna zamilovaná slovíčka, až jsem nakonec dospěla k tomu, že nelituji. I pokud je tohle můj konec, i pokud se to nezdaří a já se proměním, nebo umřu, stálo to za to.

Dveře se otevřely a v nich se objevila postava mého muže. Nesl mi jídlo a snažil se při tom povzbudivě usmívat.

„Páni, tak to bylo rychlé.“

„Velmi rychlé, doufám, že jsme nikde neminuli policejní hlídku. Tohle by bylo na odstřel, ne na pokutu.“ Chtěla jsem se zvednout do sedu, on mě však něžně zatlačil zpět do polštáře.

„Matka mi říkala, že se nemáš hýbat.“

Nabral na lžíci polévku, a pak mi ji přiložil k ústům. Krmil mě jako malé dítě a já ho nechala.

Kdosi klepl na dveře a vešel Cecil. Nevypadal moc šťastně. Adrian přestal s mým krmením a odsunul se ode mne.

„Matka mi říkala, že ti vysvětlila vše podstatné.“ Sklopil hlavu, cítil vinu.

„Ano.“ Pípla jsem vyděšeně a nespouštěla pohled z Cecila.

„Rozhodla jsi se tedy? Měla jsi dostatek času? Můžeme ještě chvíli počkat, pokud…“

Věděla jsem, co potřebuje slyšet. Slíbil mi, že neudělá nic, aniž bych ho o to požádala. Nechtěla jsem ho nyní žádat právě o tohle, ale zdálo se, že nemám jinou možnost. S každou vteřinou jsem se přibližovala k bodu, kdy už pro mne nebudou moci nic udělat a já to rozhodně nehodlala riskovat.

„Ne, času jsem měla dost. Přemýšlela jsem o tom, o nás dvou. Nechci tě opustit, nemohu tě opustit. Nechtěla jsem to, tedy alespoň ne takhle brzy, ale stejně by to bylo dříve, nebo později nevyhnutelné. Prosím, udělej to ty.“ Věděla jsem už, co mě čeká. Nic příjemného to rozhodně nebude a nechtěla jsem, aby mi tenhle zážitek zprostředkoval Cecil.

Adrian je můj muž, mám přeci právo to žádat od něho.

„Ale můj otec je mnohem starší a tak.“

Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou. „Ne, ty, prosím.“

Cecil se pousmál, jemně, skoro neznatelně, ale úsměv to byl. Že by mne chápal?

„Dovolíš, aby tu otec zůstal? Ještě jsem to nikdy nedělal a budu potřebovat jeho pomoc.“ Hlas se mu chvěl strachem. Strachem z toho, co nás čeká, strachem z toho, že mě ztratí.

„Jistě, může tu zůstat.“ Šeptla jsem vystrašeně.

„Vynasnažím se, aby to bylo co nejpříjemnější.“ Vzdychl, a pak se nade mne naklonil.

Třásla jsem se. Sice jsem věděla, že není jiná možnost, ale i tak jsem se pekelně bála. Stála jsem na křižovatce a měla volit. Tahle volba už nikdy nepůjde vzít zpět. Nikdy nebudu moci říct: „Pardon, já se zmýlila“. Tahle volba je konečná, stejně jako smrt samotná. Odvede mě na věčnost, na věčnost s ním.

Zhluboka jsem se nadechla a kývnula. Po tvářích se mi řinuly slzy. Nedokázala jsem je zastavit. Oplakávala jsem život, který ztrácím a stejnými slzami vítala život nový.

Jeho černé oči byly naplněny utrpením. Každou slanou kapičku, stékající mi po spánku, prožíval stejně bolestně.

„Miluji tě, Abigail Nortonová, miluji.“ Zašeptal, a pak i jemu stekla po líci nepatrná slza.

Zastudila mne na kůži, když se ke mně sklonil. Sevřela jsem ruce v pěst a snažila se být statečná. Zatnula jsem čelist a připravila se na bolest. Ta ale nepřišla. Pohladil mne po vlasech a odhrnul obvaz z rány. Přitiskl svá ústa k mému krku.

Cítila jsem prapodivný klid, vkrádající se mi do mysli. Byl to pomalý a plíživý pocit otupělosti a ospalosti. Vnímala jsem, jak se jeho síla oplétá kolem mého mozku, jako hřejivá měkoučká šála a paralyzuje veškeré nepříjemné pocity. Cítila jsem ho v sobě, byl v mé hlavě, jeho já se proplétalo s mým. Spojil se se mnou, už jsme nebyli já a on, zbylo jen „my“.

Jeho zuby se nořily do mého masa, byly ostré jako břitvy. Prořízly se kůží v místě, kde nebyl otok tak velký. Vnímala jsem každý jeho pohyb, ale jako by mi to bylo jedno. Prostě jsem to chtěla mít už za sebou.

S každou kapičkou mé krve, opouštějící mé tělo, se má mysl posouvala někam dál. Pohled se mi rozostřil a zahalila mne tma. Tam v dálce však bylo vidět světlo. Krásné, přívětivé, hřejivé světlo. Zvalo mne k sobě. Volalo mé jméno. Slibovalo věčný klid.

Jenže já ho tu nechtěla nechat. Připadalo mi, jako bych se drápala do prudkého kopce. Nohy mi ujížděly po mazlavém blátě. S každým krokem vzhůru jsem se svezla o tři zpět.

„Abby, vydrž.“ Ústa mi zaplnila chladná, nedobrá tekutina. Nechtěla jsem ji, nemohla jsem dýchat, topila jsem se.

„Adriane, podrž ji.“ Ty hlasy přicházely odněkud z dálky. Jediné, co jsem věděla naprosto přesně, že se k nim stůj co stůj, musím dostat.

Zabrala jsem rukama a po čtyřech se drápala dál. Asi jsem upadla, protože ústa mi opět naplnila ta divná chuť. Něco mě děsivou silou přimáčklo k zemi, drtilo mi to ramena.

„Abby, uklidni se, polkni.“ Tenhle hlas jsem přeci znala, uklidňovalo mne, že je tam. Chtěla jsem ho poslechnout.

„Abby, lásko, prosím.“ Další nával té divné chuti. Tekla mi samovolně dolů hltanem. Cítila jsem, jak se blíží k žaludku. A pak mé tělo zachvátila křeč. Svaly se mi stahovaly jako po zásahu elektrickým proudem. Ta bolest byla ochromující. Zmítala jsem se a trhavě se nadechovala. Srdce mi tlouklo zběsile a nepravidelně.

„Nezvládne to.“ Hlasitý výkřik mi zazněl těsně u ucha. Trhla jsem sebou dál od toho hluku. Dost, že musím čelit té kruté bolesti, nemusím ještě ohluchnout.

„Otče, dělej něco.“ Něčí ruka mi nadzdvihla hlavu.

„Nechce to polknout. Musíme do ní dostat víc.“ Druhý hlas, trochu hrubší se ozýval z druhé strany.

„Mám nápad. Je to trochu šílené, ale tohle celé je šílená situace. Zasluhuje si tedy šílené prostředky.“

Tak moc jsem chtěla otevřít oči a kouknout se, co se na mne zase chystá. I když, někdy je možná lepší nevědět.

Zalapala jsem po dechu, když mnou otřásla další křeč. V tom okamžiku, hned jak jsem se nadechla, přikryly mé rty rty chladné a sladké, jako třešňový koláč.

A pak donutily otevřít má ústa. Tohle nebyl polibek. Pusu mi naplnila další várka lepkavé tekutiny a já se zakuckala. Podvědomě jsem věděla, že to nesmím polknout. Vyprskla jsem vše, co mi ty sladké rty nabídly.

„Tak takhle to nepůjde. Vidíš sám, že to nepomohlo. Jako by to její tělo reflexivně odmítalo.“ Ten hrubší hlas zněl skoro rezignovaně. Proč mě to tolik děsilo? O co tu vlastně jde?

„Abby, lásko, poslouchej. Chceme ti jen pomoct, ale musíš se snažit. Vždyť mě znáš, radši bych umřel, než abych ti ublížil.“ Chladné dlaně vzaly můj obličej do dlaní.

„Zkusím to ještě jednou, naposledy.“ Obličej mi ovál chladný dech.

„Adriane, řeknu Liz, třeba by pomohla hadička. Ještě není pozdě.“ Ten hrubší hlas se vzdaloval.

„Ne, otče, prosím. Jen jeden další pokus. Naposledy.“ On byl tak moc smutný. Proč byl smutný? Nechtěla jsem ho rmoutit. Nelíbilo se mi, když byl tak zlomený.

Vzdáleně jsem si uvědomovala, že bojují. Oni bojují moji bitvu. Snaží se mi zachránit život.

„Abby, holčičko, musíš mi malinko pomoci, jen trošičku. Prosím, polkni.“

Na mou tvář dopadla kapička. Stekla mi po čele, až na skráň, a pak se mi vpila do vlasů.

Opět ten hebký dotyk sametové kůže a další dávka té po mědi chutnající věci. Proč se cítím, jako kdyby mi bylo znovu pět. Tatínek mi tehdy dal pár nikláků a já je hrozně dlouho držela v ruce. Pak jsem si prsty olízla, chutnalo to podobně. Zmrzlina, která mi ukápla smíchaná s chutí měděných mincí.

Jeho ruka mi podepřela hlavu a prsty mi vjely do vlasů. Nadzdvihl mne, aniž by mi uvolnil ústa.

Polkla jsem, a pak ještě jednou, a ještě.

„Funguje to. Otče, funguje to.“ Dal mi jen malinkou chvíli na to, abych dočerpala kyslík a znovu mě o něj připravil. Nepočítala jsem, kolikrát jsem musela polknout tu prapodivnou věc, ale jisté bylo to, že s každým polknutím se křeče v mém těle mírnily. Žaludek se mi zklidňoval, jako by přímo prahnul po té husté tekutině.

Konečně jsem se uvolnila a i jeho stisk povolil. Pomalu mě položil zpět na polštář.

„Bude to stačit?“ Otázka zazněla tichým hlasem. Jako by se bál, že když promluví hlasitěji, probudí mne. Jenže já nespala. Nebo ano?

„Neměj obavy, tohle by dostalo tucet lidí.“ Ten hrubší hlas zněl unaveně, vyčerpaně.

„Děkuji.“ Jen neznatelné vzdechnutí těsně u mé líce.

„Nemáš zač. Jen ji nech, sama se probudí až bude čas.“ Klaply dveře. Najednou bylo naprosté ticho. Kdybych se mohla pohnout, možná bych si začala broukat, jen abych to hrobové ticho zahnala. Je zvláštní, že po chvílích jako byla tato, vždycky nastane takové ticho. Nepříjemné a vtíravé. Přímo cítíte, jak vám rozdírá ušní bubínky.

Konečně se něco vedle mne pohnulo. Postel se zhoupla a někdo úlevně vzdychnul.

„Jen si odpočiň, ale pak se mi vzbuď.“ Šepot mne studil na pokožce.  Jedním prstem mi setřel kapičku z čela a pak i celou dráhu, kudy se vydala při cestě za svou záhubou. Ten táhlý pohyb ukončil těsně při hranici mých vlasů.

„Víš, jak překrásně vypadá krev na tvé hebké pokožce?“

Zakašlala jsem, a pak se posadila. Velmi pomalu mi docházelo, co se vlastně stalo.

Otočila jsem se na Adriana. Ležel vedle mne a odpočíval. Oči měl zavřené a tělo uvolněné. Po tváři měl šmouhy od zaschlé krve a taky béžové tričko vzalo za své. Začala jsem se rozpomínat na prapodivný sen, který jsem měla.

„Víš, jak překrásně vypadá krev na tvé hebké pokožce?“ Zašeptala jsem to poslední, co jsem si pamatovala.

Neotevřel oči, jen jeho rty se zvlnily v náznaku lehkého úsměvu.

„Takže, už jsem jako ty?“ Prohlížela jsem si ruce, jako bych čekala nějakou zásadní změnu.

„Nikdy nebudeš jako já, Abby.“ Ten hlas se o mne otřel.

Otočila jsem se k němu. Ruce měl složené pod hlavou a pobaveně mě pozoroval.

„Jsem tedy upír?“ Zamračila jsem se podezřívavě. „Necítím se jinak. Cítím se stejně jako, jako…“

„Člověk?“ Dokončil za mě.

„Ano.“ Pokrčila jsem rameny.

„Jsi člověk, tedy tak napůl.“ Usmál se mému nechápavému výrazu.

„Ale vždyť jsi mě kousnul, a pak ta…“ Sáhla jsem si na rty. V koutcích jsem měla ještě zaschlou krev.

„Ano, ale tu nejdůležitější část jsme jaksi přeskočili.“ Uculil se nevinně.

„Jakou část?“ Co mi proboha ještě neřekli?

„Konec proměny, lásko.“ Očividně se velmi bavil. Já ne.

„Jaký konec, Adriane?“

„No, pil jsem z tebe a dostal do tebe dostatek otcovy krve. To je pravda. Jenže upíři jsou mrtví. Chápeš, co tím chci říct?“

„Že bys mě musel zabít, aby ze mne byl upír?“ Páni, dneska mi to ale pálí.

„Hmm.“ Kývnul.

„A co se mnou teď bude? Budu běhat po čtyřech?“

„Neboj se, tohle jsme potlačili.“ Protáhl se.

„Tak co teď jsem? A proč jsi to nedokončil?“

„No, jsi pořád člověk, i když dejme tomu, že budeš mít pro člověka trošku netradiční chutě.“

„Budu pít krev?“ Ušklíbla jsem se. Ta myšlenka mne nijak zvlášť nelákala.

„No, to je daň za to, že ti bije srdce. Budeš pít krev, ale bude to jako užívání rybího tuku, žádné potěšení.“

„A tak proč jsi mou proměnu nedovedl až do konce?“ Při představě společné snídaně, se mi obracel žaludek.

„Kvůli tobě, Abby. Pamatuješ, co jsem říkal o dětech?“ Přetočil se na bok a podepřel si hlavu.

„Že děti můžete mít jen vy, čistokrevní?“

„Ano, přesně to. Ostatní je mít nemohou. Upírky jsou mrtvé, no, nejsou zrovna studnicemi nového života. Víš, nejsem možná moc starý, tedy na upíra, ale viděl jsem už mnohé. Ženy krásné, až se tajil dech, věčně mladé, ale na věčnost nešťastné. Možná by ti to teď nevadilo, ale za pár let bys byla přesně stejná jako ony. Dokonalá, ale prázdná. Víš, co tím myslím?“

„Jo, asi jo. A to se může? Tedy, pokud existují jen čistokrevní upíři a pak ti, co jsou mrtví, proč někdo neudělal to, co jsi udělal ty? Nezastavil proměnu?“

Podle výrazu, který na mě vrhnul, jsem ťala do živého.

„Nesmí se to. Pokud někoho kousneš a podáš mu svou krev, musíš to dokončit. Nikdo si ještě nedovolil porušit tohle pravidlo.“ Nevydržel a uhnul pohledem.

„Nikdo? Nikoho to nenapadlo?“

„Možná napadlo, ale nikdo se ještě neodvážil.“

„Ty ano.“

„Já ano.“

„Proč to pravidlo nikdo neporušil? Čeho se bojí?“

„Věčného zatracení, Abby. Pokud by na to, co jsme tu s otcem dnes provedli, někdo přišel, bylo by to zlé.“

„Jak moc zlé?“

„Pokud máš před sebou pár set let života a jsi poměrně odolný vůči poranění, není nic horšího, než v mukách prožít zbytek věčnosti.“ Mluvil tiše, jako by ho pouhé vyslovení nahlas, mohlo přiblížit k odhalení.

„Promiň, ale nejste to vy, kdo určuje zákony a hlídá jejich dodržování? Kdo potom hlídá vás, vyšší upíry?“

„Rada, je to spolek složený z těch nejstarších. Oni mají pravomoc udělovat tresty i čistokrevným.“

„Proč pro mne tolik riskuješ, Adriane?“ Nelíbilo se mi pomyšlení, že by kvůli mně trávil zbytek svého dlouhého života někde, bůhví kde.

„Na světě není nic a nikdo pro koho bych riskoval svůj život ochotněji, Abby. Krom toho, pokud se budeme držet určitých pravidel, nikdo na to nepřijde.“

„A když ano?“

„Pánbůh s námi.“

Zatajila jsem dech. Někde uvnitř mne se usadil tvrdý a těžký kámen. Dokážu žít s tím, že kvůli mně by mohl navěky trpět? Budu muset.

Přimhouřil oči a pak se usmál. „Nedělej si starosti. Nějak to dopadne. No, jak tak na tebe koukám, půjdu nám napustit vanu, tedy pokud s tím souhlasíš.“

Došlo mi, že ho poprvé uvidím, jak ho příroda stvořila. Byla jsem ale moc plná pocitů, než abych si připouštěla ještě stud.

„To zní moc fajn. Dám si vanu strašně ráda. Umyješ mi záda?“

Místo odpovědi se jen usmál a pak vstal, aby o pár vteřin později zmizel v koupelně.

Nemohlo mi ujít, jak se nám tenhle pokoj za těch pár dní přizpůsobil. Zabordelení byl jediný výraz, který mne v souvislosti s tím pohledem napadl.

Z koupelny se ozval zvuk tekoucí vody a Adrian se mihl pokojem pouze v riflích. Nabídl mi tak pohled na jeho dokonalou hebkou hruď a vypracovaná záda. Podezřívala jsem ho, že se předvádí. Možná ano. A co, koho to zajímá?

Na sucho jsem polkla, když se postavil k posteli. Na jeho krku byl jasně znatelný lem trička. Půlku krku měl zašpiněnou od krve a půl spolu s hrudí čistou, to, jak nápor kapek převzala látka.

„Smím ti pomoct na nohy?“ Podal mi ruku.

Nebyla jsem si jistá, jak to zvládnu. Sice jsem se cítila dobře, ale předchozí zkušenosti mne naučily nespoléhat na své tělo tak bezvýhradně.

„Pokusím se vstát sama.“ Zapřela jsem se o ruce a přehodila nohy přes pelest. Celou přední stranu noční košilky jsem měla zašpiněnou od zaschlé krve. Lepila se mi na kůži a v okrajích, kde byla skvrna už suchá, hedvábí nepříjemně škrábalo. Nebudu se zlobit, až tohle všechno ze sebe smyju.

Kolena se mi klepala, ale nohy mne poslouchaly. Šla jsem opatrně a pomalu. Když člověk dlouho leží, zdá se potom každý pohyb tak nějak složitější.

Držel se mi v patách, připraven mne zachytit, kdybych se odporoučela k zemi. Jenže já jsem byla rozhodnutá to zvládnout.

Koupelna byla setmělá. Na okraji vany a na pultu umyvadel hořely jen tlusté zlaté svíce. Celá místnost byla přeplněna horkou, voňavou párou.

Vana byla až po okraj napěněna hustou růžovou pěnou, vznášela se na hladině jako šlehačka na mléčném koktejlu.

Stála jsem jako přimražená, když si jako by nic rozepnul rifle a stáhl si jejich okraj přes útlé boky, otočil se ke mně čelem, právě když mu sklouzly ke kotníkům. Zalapala jsem po dechu a sklopila zrak, když mi došlo, že nemá spodní prádlo. Stál tam a nehýbal se. Užíval si mého očividného rozechvění. Nedokázala jsem být tak přirozená, jako on.

Stáhl si kalhoty, a pak je odkopl stranou. Posadil se na okraj vany a ozkoušel, jak je voda horká, pak ji zastavil.

„Mám ti pomoci?“ Otočil se ke mně. Tak to byla asi ta správná chvíle odhodit veškerý stud, no co, viděl mě přeci už svlečenou. Zhluboka jsem se nadechla a přetáhla košili přes hlavu.

Měla jsem nepředstavitelnou chuť se zakrýt, ale než jsem tak stihla učinit, vstal. Pomalu přešel až ke mně a položil mi dlaně na ramena. Sjel mi konečky prstů po pažích a užíval si toho, jak bláznivě moje tělo reaguje na tuhle situaci. Naskočila mi husí kůže a zachvěla jsem se. Propletl své prsty s mými a dovedl mne k vaně. Mlčky mne přidržel, abych mohla vlézt dovnitř. Voda byla horká. Horká a voňavá. Sahala mi nad kolena.

Sedla jsem si, možná až moc rychle, to, aby přívětivá pěna skryla moji nedokonalost. Usmál se a vlezl za mnou. Jedním rychlým, skoro neznatelným pohybem se ponořil pod hladinu. Vsadila bych se, že ji ani nezčeřil.

Vynořil se a pročísl si prsty vlasy, aby je tak dostal z obličeje.

„Pojď ke mně.“ Zašeptal. V tlumeném světle plápolajících svíček vypadal skoro jako přízrak. Dokonalý a neskutečný.

Zírala jsem na něj a nemohla se donutit k pohybu. Byla jsem celá ztuhlá a zkoprnělá.

Aby svému šepotu dodal váhy, natáhl před sebe ruku. Vyzíval mě tak, abych udělala alespoň něco.

Zhluboka jsem se nadechla a vyhoupla se na kolena. Taky udělal malý pohyb vpřed a stáhl si mě k sobě. Klečela jsem nyní mezi jeho pokrčenýma nohama, dívala se mu přímo do očí a pozorovala v nich odraz plamínků svíček.

„Abby, jsi ta nejnádhernější bytost na světě.“ Zašeptal, a pak si opatrně přitáhl můj obličej blíž. Nespěchal, užíval si každý můj přerývaný nádech, i každý rychlý úder mého srdce. Otřel se svými rty o ty mé, jen lehký dotyk. Byly nepředstavitelně hebké a nezvykle teplé. Jeho jazyk se mihl mezi mými rty, a pak se zastavil na hranici mých úst. Chytila jsem ho za ramena a přitiskla se k němu. Zachvátila mne touha, tak moc jsem ho chtěla. Ten pocit mne přepadl náhle, nepřipravenou, o to rychleji se však prohnal mým tělem a zaplavil mne až po konečky prstů. Nebyl to jen chtíč, tohle byla láska. Chtěla jsem ho celého a už navěky.

Dal nohy k sobě, aniž by mne pustil z náruče. Donutil mne tak, abych se mu posadila na klín. Seděla jsem mu na stehnech a bála se pohnout dál. Pustil mne a položil své dlaně na můj zadeček. Posunul si mě blíž k pasu a dal mi tak okusit tvrdý dotyk jeho přirození na mém podbřišku.

Jeho ruce se posunuly výš, a když mě chytil kolem pasu, bylo mi jasné, co bude následovat. Vytáhl mě vzhůru a přidržel mne rozechvěle nad sebou. Stačilo dosednout a pocítila bych jeho mohutnost v sobě. Jenže já se rozhodla ještě ho trochu potrápit. Zapřela jsem se o kolena tak, že jsem nad ním teď klečela a sklonila jsem se k dalšímu vášnivému polibku. Jeho dech se zrychloval a touha se v jeho černých očích rozlévala, až je zaplavila úplně. Jeho pohled byl najednou jiný, už nemohl dál, musel mě mít.

„Prosím.“ Zasténal a stáhl mě na sebe. Vykřikla jsem, když jsem dosedla a on mne zcela zaplnil. Zvrátil hlavu vzad a zavřel oči. Jeho prsty se sevřely kolem mých boků, to jak se mne snažil přidržet právě takhle. Chytila jsem ho za ramena a položila si hlavu na jeho krk.

Ozvala se rána a někdo zběsile zabouchal na dveře pokoje. „Adriane, Abby, musíte dolů.“ Jason mlátil na dveře, jako by je chtěl vyrazit ze zárubní.

Adrian zaskučel a jeho blažený výraz se ve vteřině změnil ve vražedný. Kdyby mě tak pevně nesvíral, snad bych i ucukla.

„Hej, lidi, musíte dolů. Slyší mě tam někdo?“

„Vypadni.“ Zakřičel Adrian. Hlas mu přeskočil.

„Nemůžu, posílá mě otec. Přijela návštěva z Evropy. Musíš jít dolů.“

Adrian ztuhnul, a pak se v panice podíval na mě. „Do háje!“

Tak fajn, tohle měli asi v rodině společné, do jednoho slova shrnout veškerou mizérii, která nás čeká.

Podíval se stranou. Pochopila jsem, že pro dnešek je s naším vzájemným sbližováním konec. Škoda.

Svezla jsem se vedle něho.

„Co se děje?“

Pokrčil rameny. „Víš, udělal jsem takovou hloupost… no, vzhledem k okolnostem, jsem neměl jinou možnost.“

„Myslíš ten telefonát do Paříže?“ Klekla jsem si tak, abych mu viděla do očí.

„Jason ti to řekl?“

„Ano, pochlubil se mi tím, jak šlechetného má bratra.“

„No, v tu chvíli se to zdálo být jako nejlepší řešení. Opravdu jsem už nepředpokládal, že tě ještě kdy uvidím.“ Položil mi dlaň na tvář a palcem mi přejel po rtech.

„A taky jsi doufal, že už touhle dobou budeš mrtvý.“ Prohodila jsem. Zatvářil se ublíženě, ale pak přeci jen přikývl.

„Máš pravdu, doufal jsem v to.“

„Co budeš teď dělat? Předpokládám, že se nemůžeš omluvit a poslat je domů.“

Uculil se, ale na jeho výrazu nebylo nic legračního. „Předpokládáš správně, Abby.“

Vylezl z vany a zabalil se do huňatého županu. „V klidu se dokoupej, hned budu zpět.“

Než jsem stačila cokoliv namítnout, zmizel v pokoji. Zlomek vteřiny jsem uvažovala nad tím, co bych měla udělat. V první řadě se musím umýt. Takhle bych asi na nikoho nezapůsobila, a pak půjdu za ním dolů. Třeba, když ti upíři uvidí, že jsme opět spolu, půjde se nějak dohodnout. Vydrhla jsem kůži hrubou houbou, abych odstranila všechny zbytky zaschlé krve a vlasy si opláchla pro jistotu dvakrát.

Pak jsem vylezla z vany a pořádně si vytřela vlasy osuškou, byly skoro suché, když jsem je balila do ručníku. Hodila jsem na sebe druhý župan, který byl úhledně složený na poličce vedle hromádek s ručníky a osuškami, a vyšla z koupelny.

Na posteli se válel Jason. Nohy, v těsných krvavě rudých kožených kalhotách, mu visely přes její okraj. Pomalu jimi pohupoval. Když klaply dveře, podíval se na mně, a pak se opět položil do peřin. Nebyla jsem zrovna ráda, že tu zůstal.

„Co tu chceš?“ Vyštěkla jsem podrážděně. Přerušení naší intimní chvilky mi na dobré náladě moc nepřidalo.

Nasadil výraz malého chlapečka, který si právě sedřel koleno, a pak se usmál. „Mám tě tu pohlídat, švagrová, než si bratříček spapá, co navařil.“

„Co tím myslíš?“ Chytla jsem se příležitosti vymámit z něho víc.

„No, že dole bude asi docela veselo.“ Pokrčil rameny.

Vzala jsem ze židle připravené čisté oblečení a vlezla se zpět do koupelny obléknout. Vlasy jsem stáhla do ohonu, nechtěly se mi sušit fénem.

Než jsem se vrátila, přemístil se z postele do křesla před starý kamenný krb. Při jeho výšce byl skoro zázrak, že se dokázal posadit bokem a nohy volně přehodit přes područku. Tahle pozice sice byla velmi efektní na pohled, ale nemohla být moc pohodlná. Bolelo mě celé tělo, jen z pohledu na něj.

„Jak jsi to myslel, že bude dole veselo?“ Postavila jsem se před něho.

„No, že si Adrian navařil pěkně hnusnou kaši.“

„Sakra, Jasone, řekni mi, o co jde? Co se dole bude dít?“ Složila jsem ruce v bok, abych dodala svému vzezření na dramatičnosti. Marná snaha. Proti Jasonově skoro dvoumetrové postavě jsem byla pořád jen prcek.

„Víš, švagrová, u nás se mnoho věcí řeší ještě postaru. Pokud Adrian odmítne předat vládu tomu, koho poslali Starší z Evropy, urazí tak všechny tamní rody. A pokud nechce rozpoutat krvavou řež, do které by byli zataženi i lidé, bude muset zodpovědnost převzít na sebe.“

„Co to znamená?“ Zamračila jsem se.

„Souboj.“ Vyslovil to slovo tak, že jsem hned věděla, že právo přežít bude mít jen jeden.

„Jaký souboj, Jasone?“

„To bude záležet na tvém manžílkovi. Nože, meče, pěsti,… uvidíme, na co se cítí. Doufám, že jsi ho mnoho neunavila, bude teď potřebovat všechnu sílu a koncentraci.“ Mluvil naprosto klidně, jako by se ho to vůbec netýkalo.

„Adrian se bude bít na smrt?“

Mrknul na hodinky. „No, možná už je konec, kdo ví.“

Mrkla jsem ke dveřím a rozhodovala se, jestli k nim dokážu doběhnout, než se Jason vymotá z křesla. No, pokud to nezkusím, nebudu znát odpověď. Vyletěla jsem na chodbu a málem se přerazila na semišovém běhounu, který se táhl po celé chodbě. Jak jsem si myslela, Jason se ani nepokusil mi v tom zabránit. Bylo mu to jedno. Nevěděla jsem, co udělám, až tam doběhnu, ale musela jsem tam jít.  Byla to zčásti i má vina, to já tyhle trable způsobila. Pokud by měl někdo pykat, měla jsem to být já.

Po schodech jsem přímo sletěla. Mohutné, posuvné dveře do hlavního salonku byly otevřené a podle vzrušených hlasů se tam někdo dohadoval. Pomalu jsem šla blíž. Plynulá a naprosto bezchybná francouzština, kterou všichni přítomní mluvili, se rozléhala po velkém sále a vracela se zpět s ozvěnou.

Opatrně jsem nakoukla dovnitř. Kromě Liz, zkroušeně stojící vzadu, Cecila a Adriana, byli v místnosti ještě další tři muži. Podle pohledu jsem neznala ani jednoho z nich, žádný tedy nebyl na naší svatbě.

Všichni tři byli oděni v naprosto dokonale padnoucích oblecích z jemně lesklé látky. Hádala bych na pravé hedvábí, no, jak taky jinak. Dva z nich měli tmavě šedé obleky se světle šedou košilí. Vkusná kombinace barev. Ten poslední, měl ale oblek i košili v černé barvě a na krku bílou kravatu. Kolem krku měl šedou šálku. Opíral se ladně o černou vycházkovou hůl a přes druhou ruku měl přehozený vlněný plášť. Byl z nich asi nejhezčí. Mohlo mu být něco kolem  třiceti, štíhlý, dobře rostlý. Hnědé vlasy měl nakrátko zastřižené a nagelované nahoru. Dokonalý, skoro dětský obličej, hladce oholený. Jeho veliké hnědé oči nervózně těkaly z Cecila na mého muže a zpět. Bylo na něm jasně vidět, že mu také není po chuti, k čemu se tu schyluje.

Adrian měl vlasy ještě mokré a voda, která z nich odkapávala na jeho vypracovaná ramena, mu zmáčela šedé tričko až do půli zad. Oproti uhlazenému, dokonalému vzhledu těch mužů, vypadal jako vandrák. Černé těžké šněrovací boty, tmavě modré rifle a světle šedé tričko s dlouhým rukávem. I tak mu to ale nehorázně slušelo.

Opravdu jsem litovala, že jsem si na škole nevybrala místo španělštiny francouzštinu, mohla bych jim alespoň trochu rozumět.

Cecil zvýšil hlas a výhružně zašermoval rukama. Adrian udržoval tón svého hlasu klidný a vyrovnaný. V jeho podání byla ta řeč tak sexy, že se mi málem podlomila kolena. Mluvil plynně, jako by se s tou řečí na rtech narodil. Musel v Evropě strávit asi dost času.

Muž v černém se otočil na jednoho z těch šedých a podal mu plášť a svou vycházkovou hůl. Všimla jsem si, že její držadlo mělo tvar kozlí hlavy.

„Kdy?“ Zeptal se anglicky Adriana.

„Teď.“ Odpověděl mu stejně a otočil se na Liz. Ta nabrala dozelena a v mžiku vypadala na omdlení. Pomalu mi docházelo, o co tu jde.

„Čím?“ Zeptal se opět muž a sundal si sako a šálku. Povolil kravatu a sundal si ji z krku. Rozepnul si košili a vyhrnul rukávy.

„Nože.“ Odpověděl Adrian klidně a tiše.

Pevně jsem sevřela čelist a stisknula prsty dřevo zárubně. Mozek mi pracoval na plné obrátky, ale nedocházela jsem k žádnému závěru, jak mu pomoci. Nadechla jsem se tedy a vstoupila do sálu. Okamžitě se na mě všichni otočili. Liz vypadala ještě hůř. Cecil byl na smrt nasupený a Adrian nasadil výraz „proboha, co tu děláš?“

„Dobrý den.“ Pozdravila jsem a postavila se vedle Liz. Chytila mne kolem ramen a přitáhla mě k sobě. Mlčela, ale i to mlčení bylo v jejím podání velmi výmluvné. Bála se, moc se bála, že přijde o svého syna.

„Těší mě, že vás poznávám, má drahá. Tolik jsem o vás slyšel a nyní mám konečně možnost poznat vás osobně. Je mi nesmírným potěšením.“ Muž v černém přišel až ke mně a políbil mne na hřbet ruky. Narovnal se, a pak si mě chvíli podezíravě prohlížel. Nedokázala jsem se mu dívat přímo do očí a tak jsem svůj pohled obrátila ke svému muži. Jeho oči byly plné něhy a lásky, sice se na mě možná zlobil, že jsem nezůstala v pokoji, ale nedokázal se zlobit dlouho. Pak mrknul a já na malinký okamžik uviděla ten strach, který se snažil v sobě skrýt. Nevěděla jsem, jestli má strach sám o sebe, nebo o mne.

„Hmm.“ Brouknul si ten muž, a pak se otočil a vrátil se k Adrianovi.

„Tak tedy, můžeme začít?“ Cecil odešel, a když se vrátil zpět, třímal v rukou malou mahagonovou, krásně zdobenou, krabičku.

Otevřel ji a mně se zastavilo srdce. Dvě lesklé zdobené dýky ležely na tmavě rudém lůžku ze sametu. Překrásně zdobený dřík byl vykládaný perletí a i čepel byla zdobena vyrytými ornamenty.

Adrian vzal mlčky jednu z nich a druhou podal svému protivníkovi. Ten se uklonil a poodešel o pár kroků dál.

„Do první krve?“ Zeptal se s nadějí v hlase Cecil.

„Na smrt.“ Řekl tvrdě Adrian a muž v černém mlčky přikývnul.

Liz mne vzala za ruku a odtáhla mne až ke dveřím. Cecil se jen spolu se dvěma v šedivém postavil ke stěně.

Muž v černém se usmál a ladným pohybem ruky naznačil Adrianovi, že je připraven. Adrian zavrčel a vrhnul se proti němu. Břity nožů se otřely o sebe a mně z toho divného zvuku naskočila husí kůže. Liz mi zmáčkla ruku, tak tvrdě, že jsem vypískla bolestí.

Kroužili kolem sebe a dychtivě čekali na smrtelnou chybu toho druhého. Připadalo mi to jako morbidní tanec, který skončí velmi špatně, alespoň pro jednoho z nich. Adrian měl dlouhou dobu navrch, ale poté, co se muž usmál a polohlasně cosi francouzsky zašeptal, jakoby Adrian dostal kopanec do břicha. Zaváhal a schytal zásah nožem. Uprostřed hrudi mu nyní zela podlouhlá, krvácející rána. Krev se vpíjela do jeho trička a pomalu ho zbarvovala do tmavě ruda.

Chtěla jsem vykřiknout, ale nebyla jsem schopná vydat ze sebe jedinou hlásku. Adrian klesl na kolena a podepřel se paží o podlahu.

Muž si přiložil ostří k ústům a provokativně slízl z čepele kapky Adrianovy krve. Adrian se vydrápal na nohy, rána byla asi hlubší, než se zdálo. Potácel se.

Hlavou mi vířilo najednou tisíce myšlenek. Musela jsem mu nějak pomoci, ale jak? A pak mě něco napadlo. Pokud Adrian může čerpat energii ze mne, tak ať si ji vezme, kolik jen potřebuje.

„Adriane!“ Vykřikla jsem chrchlavě. Sama jsem nepoznávala svůj vlastní hlas. Podíval se na mne a tím dovolil protivníkovi zasadit mu další ránu.

„Není ještě při síle.“ Hlesla Liz a po tvářích jí stékaly slzy.

Ještě chvíli se prali. Rána střídala ránu a i muž v černém přišel o svou dokonalou fazónu, jenže Adrian byl viditelně unavený. Pot mu stékal po spáncích a krvavá skvrna se každou vteřinou zvětšovala.

A pak schytal poslední úder do čelisti a opět se ocitl na kolenou. Muž k němu přistoupil zezadu a vítězoslavně přiložil svůj nůž k Adrianově krku. Chytil ho za vlasy a zvrátil jeho hlavu dozadu.

Do háje, je pozdě, je pozdě. Adrian se naklonil tak, aby mi viděl do očí a já jen naznačila beze slov svými rty „miluji tě“ a kývnula, jako že si může vzít vše, co potřebuje.

Jeho pohled byl prázdný, ale jen do té chvíle, než mu došlo oč ho žádám. Přimhouřil oči, a pak mne doslova pohltil hloubkou svého pohledu. Vykřikla jsem, cítila jsem, jak mne najednou opouští všechna síla. Kdyby mi Liz nesvírala ruku, upadla bych bezvládně na zem. Takhle mne zachytila a položila si mou hlavu na svá kolena. Otočila jsem z posledních sil hlavu k němu, abych viděla, co bude dál. Jestli nepřežije on, nemá cenu, abych bojovala ani já.

Adrian se prohnul v zádech, jako by do něho narazila ohromná vlna. Nápor čehosi neviditelného, ale naprosto hmatatelného. Má životní síla jím projela a bylo to, jako by se napil mé krve. Vracela se mu barva a jeho rány se zavíraly. A pak, ještě než mohl jeho protivník udělat ten osudný pohyb a podříznout jeho bělostné hrdlo, vykroutil se rychlým pohybem z jeho sevření.

Muž chvíli nevěřícně zíral na svou hrst, plnou dlouhých černých vlasů, a pak už jen sledoval, jak Adrian zabodl svůj nůž až po čepel do jeho břicha. Adrian zvrátil hlavu a vydal ze sebe zvuk, podobný výkřiku raněného zvířete, když trhnul rukama vzhůru a rozpáral protivníkovi břicho od podbřišku až po jícen.

Nevím, jak moc síly musel použít, když přeřízl jedním pohybem hrudní kost. A ani mě to moc nezajímalo. Důležité bylo, že žil. Muž v černém, ještě chvíli stál a díval se na své ruce, svírající vyvrhnutá střeva. Když jejich kluzký, krvavý chumel dopadl na mramorovou podlahu, prapodivně to plesklo. Ten zvuk byl jen těžko přirovnatelný k čemukoliv jinému. Možná, když plácnete o zem mokrým hadrem, tak trochu. Zavřela jsem oči, jelikož tohle rozhodně nebyl pěkný pohled. Bylo mi slabo a dívat se do jeho sinalé tváře, jak s nevěřícným pohledem sleduje své vnitřnosti, prokluzující mu mezi prsty, to už bylo na mne trochu moc.

Ztěžka jsem polkla obsah žaludku, deroucí se mi vzhůru hrdlem. Nechtěla jsem ukázat tolik slabosti a pozvracet se tu.

Adrian ještě chvíli stál muži čelem a čekal, jestli se z posledních sil o něco nepokusí. Jenže, zkuste si bojovat, když musíte rukama držet vlastní orgány na místě.

Pak se sálem rozlehla dunivá rána, to jak se jeho bezvládné tělo sesunulo k podlaze. Oddechla jsem si, konečně je konec, konečně je to za námi.

Adrian odhodil nůž a vrhnul se ke mně. Vzal mi hlavu do dlaní.

„Abby, lásko, jak je ti?“ Přišlo mi to k smíchu. Kolik hodin vlastně uběhlo od té doby, kdy se mě na to ptal naposledy?

„Neptáš se mě na to, až příliš často?“ Zakuckala jsem se.

„Už se tě na to nikdy nezeptám, slibuji.“ Smál se a přes ten úsměv mu kanuly slzy. Zřejmě nepovažoval pláč za slabost a ani já ne. Pro dnešek byl tím, kdo přežil. Ten druhý tolik štěstí neměl.

„Potřebuje se teď napít, Iane.“ Pípla Liz, ještě se zaslzenýma očima.

„Já vím.“ Houknul něžně. „Dones to nahoru, prosím a nech sklenici přede dveřmi.“ Ani se na ni nepodíval. Nespouštěl oči z mé zmožené tváře.

„Nechceš nějak pomoct?“ Liz vstávala ze země.

„Ne, tohle zvládneme sami.“ Řekl tiše a zvedl mne v náručí.

Nesl mne nahoru, pomalu našlapoval, jako by si tu cestu samotnou užíval.

„Zachránila jsi mi život, zase.“ Hlesl a políbil mne na čelo.

„Tak nějak jsem se nedokázala srovnat s tím, že bych o tebe nyní měla přijít. Vše to bylo ryze ze sobeckých důvodů.“

Uculil se a pokýval. „Jak taky jinak.“

„Miluji tě.“ Pošeptala jsem mu do kůže na krku.

„Vím to a moc se mi to líbí. Ten pocit. Cítím se neskutečně šťastný, když jsi mi nablízku.“ Vzal za kliku a nohou otevřel dveře. Přenesl mne přes práh. Pokoj byl díkybohu prázdný. Jason se odešel povalovat jinam.

Položil mne do postele a pak se podíval na sebe. „Jen se půjdu opláchnout a hned jsem u tebe.“

Odběhl do koupelny a za chviličku byl slyšet jen zvuk tekoucí vody. Skopla jsem boty a uvelebila se v polštářích.

„Jsem tu.“ Houknul, když se vrátil. Tričko vzalo za své a tak ho rovnou vyhodil do koše, byl tak od pasu nahý. Dívala jsem se na jeho jizvy, které se hojily přímo před očima.

„A teď, ta méně příjemná část.“ Mrknul na mě pobaveně a vydal se ke dveřím. Uchopil do ruky sklenici s krví a vrátil se ke mně. Sedl si vedle mne na postel.

„Tohle musíš vypít a bude ti zase dobře.“

Nevěřícně jsem zírala na půllitrovou sklenku tmavě červené neprůhledné kapaliny.

„Já to nezvládnu. Lidé přeci nemohou pít krev. Vyzvracím to.“ Krčila jsem nos. Divně to vonělo a to jsem to ještě ani nedržela v ruce.

„Lidé ne, ty ano.“ Pokývnul a podal mi sklenku.

„Nechci.“

„Musíš.“

„Ne.“

„Ano.“

„Ne.“

„Abby!“

Vzala jsem si od něho skleničku, krev v ní byla vlažná.

„Já to nechci.“ Podávala jsem mu ji zpět.

„Abby, vzal jsem si z tebe mnohem víc, než jsem chtěl, musíš se napít, nebo vyhladovíš. Bude ti špatně, když to nevypiješ.“

Krčila jsem nos a tvářila se všelijak.

„Neoškliv si to, stejně ti nic jiného nezbude.“ Bavil se na můj účet.

„Ty první.“ Chtěla jsem vidět, jak mu to bude chutnat.

Pokrčil rameny a loknul si. „Je fajn, čerstvá, dobrá.“ Oblízl provokativně rty a vrátil mi sklenici.

„Sakra.“ Bojovala jsem opět se svým žaludkem. „Nechceš si to s tím dokončením proměny ještě rozmyslet?“

„Abby.“ Nehodlal se mnou dále diskutovat.

„Koukej to vypít, nebo ti to násilím naliju do krku.“ Zamračil se.

„Ale…“

„Nic, žádné ale, pij.“ Fajn, šlo do tuhého.

Přiložila jsem okraj skla ke rtům a ochutnala. No, prostě krev, jak jinak by to mělo chutnat. Hlavně nemyslet na to, že je lidská. Nemyslet na to, že…

Natáhlo mě. Adrian mi přidržel násilím skleničku u pusy a donutil mě vypít celý obsah. Polkla jsem poslední dávku a nafoukla tváře. Odporná chuť se mi rozvalovala po celých ústech. Zajíkla jsem se a hodlala utéct do koupelny. Jenže to jsem se přepočítala. Místo, abych se mu vymanila, chytil mne pevně za ruce a přitiskl své rty na ty mé. Jeho jazyk mne zastudil v puse a on náš polibek prohloubil. Byl vášnivý, byl vzrušený. Najednou jsem nemohla myslet na nic jiného než na jeho ruce, putující mi po zádech.

Odporná chuť se mísila s jeho sladkou chutí a nevolnost ustupovala. Když jsem se uvolnila, přesunul se pomalu svými rty na můj krk.

„Ty lumpe.“ Vzdychla jsem rozechvěle. I když, pokud tohle bude následovat po každé dávce krve, možná se s tím nějak srovnám.

Uculil se, ale nepřestával mne líbat. Objala jsem ho rukama kolem krku a stáhla ho sebou na postel.

„Chci tě.“ Jeho hlas byl hluboký a hrubý touhou.

Místo odpovědi, jsem si ho jen přitáhla blíž k sobě. Měl pravdu, hned jak mi přestalo být zle, pocítila jsem neuvěřitelný nával energie. Bylo mi nepředstavitelně skvěle. Jako bych spala celý den a pak se probudila naprosto čilá a odpočatá.

„Páni,“ vydechla jsem překvapeně. „Tak na tom by se dalo ujíždět, jen kdyby to nebyl takový hnus.“

„Zvykneš si.“ Zašeptal, když rty míjel můj nos.

Konečky prstů jsem objížděla každičký sval na jeho pažích. Líbilo se mi mít ho takhle blízko, užívat si jeho dotyků.

Zajel mi dlaněmi pod tričko a pak mi ho stáhl. Nebránila jsem se, měla jsem oproti němu výhodu, on už skoro nahý byl.

Zachytila jsem se ukazováčky za okraj jeho riflí. Bral to asi jako výzvu a tak si klekl mezi mé pokrčené nohy a rozepnul si je.

Kousla jsem se do spodního rtu, tak tohle bylo něco. Dokonale vyvážené tělo, tak akorát vypracované, ale přes to pružné. Sametově hebká, smetanově bledá pokožka, ten nejkrásnější obličej a nejhlubší oči, co jsem kdy viděla. Klečel a nabízel se mi, byl celý můj.

Pohledem jsem sjela od jeho hlubokých černých studánek, stejně temných a stejně tajemných jako to jezero, kam jsme jezdili s otcem rybařit, před tím než maminka umřela. Na jeho krk a potom níž, přes pravidelně se zdvihající hrudník, k plochému pevnému břichu. Skoro neznatelný proužek temně černých chloupků, začínající pod jeho pupíkem, vedl můj zrak až tam dolů, kde se hrubá látka riflí rozevírala a slibovala mi pohled na jeho mužnost, ve vší mohutné a bledé kráse.

Nasucho jsem polkla, anděl klečící mi na dosah se jen usmál.

Sedla jsem si a za poutka ho stáhla na sebe. Opíral se o lokty, takže jsem tíži jeho těla ani necítila. Co jsem však cítila velmi zřetelně, byl tlak na mém stehně. Byl více než připravený dokončit to, co Jason překazil.

Svými hebkými, chladnými rty a špičkou svého neposedného jazyka pečlivě ochutnával každičký kousek mé pokožky. Cítila jsem, jak s každým jeho dotykem vzrůstá v mém nitru neukojená touha. Žila jsem moc dlouho po boku překrásného, něžného a milujícího muže a odpírala si jeho něžnosti. Teď jsem byla rozhodnutá vzít si od něho naprosto vše, co mi nabízel.

Stáhla jsem hrubou látku z jeho hladkých boků a dotkla se jemné kůže jeho pozadí. Měl pokožku jakou mívají jen nemluvňata, neskutečně hladkou a jemnou.

Zasténal tiše skrz zuby, když jsem pevně stiskla jeho krásně tvarovaný zadeček. Bože, tolik zbytečně promarněných nocí, tolik hloupě vyplakaných slz. Kdybych jen věděla, co jeho neustálým odmítáním ztrácím.

Neobtěžoval se sundáváním mé podprsenky, prostě vzal drobnou krajku mezi prsty a trhnul. Jeho dlaně se okamžitě semknuly kolem mých ňader. Vlivem jeho chladného dotyku se mi bradavky zahrotily a já vypnula hruď proti jeho tělu. Byl váhavý a něžný. Nepospíchal, vše si chtěl vychutnat plně a až do konce.

Bříšky prstů mi přejel přes žebra, břicho, až se s otázkou v očích zastavil na okraji mých kalhot. Byla jsem moc rozechvělá na to, abych ze sebe dokázala dostat hlásku a tak jsem se místo odpovědi jen usmála. Kalhoty opustily mé tělo ve zlomku vteřiny a hned za nimi následovaly spodní kalhotky, se kterými se zřejmě také nechtěl zdržovat. Krajka je prostě bezmocná proti upíří síle. Možná bezmocnější než já, přinejlepším jsme na tom stejně.

Naklonil se ke mně a já ho zastavila. Položila jsem své dlaně na jeho hruď a jen náznakem ho donutila, aby si lehl na záda. Teď jsem byla na řadě já.

Svoji pomalou průzkumnou akci jsem zahájila letmým polibkem. Chtěl víc, zvedl hlavu, když jsem upouštěla jeho rty, rozechvělé, vlhké, lahodné. Za ramena jsem ho zatlačila zpět do polštáře a posadila jsem se mu kolem pasu. Mou pozornost upoutala jeho holá hruď. Nikdy mě nepřitahovali muži, kteří se svým ochlupením vyrovnali zvířatům.

Brala jsem hladově jeho kůži mezi rty a ochutnávala ji. Nikdy žádný muž nebyl takhle sladký, nikdy jsem nepocítila tolik vzrušení už při pouhém laskání. Jeho bledé bradavky se přímo nabízely, volaly po mé pozornosti. Jednu z nich jsem objela špičkou jazyka. Adrian zavrčel a sevřel prsty prostěradlo. To už ale nebyly lidské ruce, spíš zvířecí pařáty zakončené dlouhými, ostrými nehty, vypadajícími jako drápy. Drásal matraci vedle nás a já si jen přála, aby ho nenapadlo mne obejmout.

Jeho rifle následovaly mé kalhoty a já se spokojeně sklonila nad naprosto obnaženého muže. Mého muže, mého manžela. Otevřel oči a mě zaskočila jejich barva. Nedokázal tolik vzrušení přijmout jako člověk. Pro něho to byla zvláštní, výjimečná situace.

Mezi jeho pootevřenými rty probleskovaly elegantní hroty jeho tesáků.

Zazmatkoval, jako by si uvědomil, co se stalo, a chtěl mne od sebe odstrčit. Nechtěl, abych ho viděla takhle, nechtěl mne děsit. Jenže já necítila odpor při pohledu na jeho tělo, nevím, kdy nastal ten zlom, ale už mě neděsil. V jeho očích už jsem neviděla ďábla, ale jen ten ohromující cit, oddanost, něhu a lásku.

„Jen klid.“ Zašeptala jsem a pohladila ho po spánku. Rozhodně jsem nechtěla, aby mi teď utekl, měla jsem s ním naprosto jiné plány.

Zavřel oči a snažil se uklidnit. Dýchal zhluboka, jeho hrudník se rychle zvedal a na krku, pod bledou kůží, mu byl vidět bláznivě rychlý puls.

Upoutaly mne jeho rty, jeho zuby. Políbila jsem ho váhavě a lehounce, prozkoumávajíc ty ostré jehličky, které by mne mohly ve zlomku vteřiny ošklivě poranit. Byl to zvláštní pocit, zahrávala jsem si s něčím zapovězeným, zakázaným. Vzrušovalo mne to.

Když se jeho prsty dotkly mých boků, byly to zase jen lidské ruce. Dokázal se alespoň částečně proměnit zpět. Nic víc jsem nechtěla, nic víc jsem nepotřebovala. Propletla jsem své prsty s jeho a přimáčkla mu ruce na polštář. Zapřela jsem se o ně a svým jazykem začala objevovat jeho krk a hruď. Když jsem se posunula zadečkem níž, bylo mi jasné, že další prodlužování by bylo pouhým mučením. Mučením nás obou.

Nadzdvihla jsem a nasedla na něho. Osedlala jsem si ho a on s tím byl více než svolný. Vycházel mi svými boky vstříc. Pevně svíral mé prsty, až jsem se bála, že mi je rozmačká. Vnímala jsem jeho tělo pod svým a uvědomovala si, jakou rozkoš mu každým svým pohybem přináším.

Tlukot jeho silného srdce se zrychloval a on pustil mé ruce a položil dlaně na můj zadeček, pomáhajíc mi tak najít to nejlepší tempo. Zapřela jsem se o jeho hruď a prsty zaryla do svalů na jeho prsou. Pokrčil kolena a nadzdvihl boky vzhůru. Tohle spojení bylo hluboké a těsné, až se mi z toho zatočila hlava.

Vlna prvního orgasmu mne překvapila nepřipravenou. Míra vzrušení se zdála být až neúnosná. Padla jsem na něj a on mne těsně objal, dýchal rychle a přerývaně, ale ještě zdaleka nebyl u konce.

Najednou jsem se ocitla pod ním, díky tomu, že jsem byla na pár vteřin mimo, ani jsem ten pohyb nezaznamenala.

Položil ruce podél mé hlavy a prověsil se v ramenou. Vpustila jsem ho mezi má stehna a on tvrdě přirazil. Každý jeho pohyb mne dostával dál. Jako by se pocit vzrušení nevytrácel, ale s každým jeho pohybem se ještě zvyšoval. Pevně jsem ho objala nohama kolem pasu a rukama se ho zachytila za zápěstí. Cítila jsem, jak padám a opravdu se obávala toho, jaké to bude až dopadnu.

Další vlna extáze nastoupila pomalu a plíživě, jako by jen čekala, až se k onomu vrcholu přiblíží i on. Jakmile zvrátil hlavu a v křeči zalapal po dechu, rozpoutala se i ve mně vichřice, plenící mé nitro. Žár plenil můj klín, spaloval mé vnitřnosti a ničivým plamenem pohlcoval vše, co mu stálo v cestě. Neubránila jsem se výkřiku, jako reakci na to, co se odehrávalo uvnitř mě.

Zavřel oči a zatnul ruce v pěsti, když se pokoušel dostat sám sebe opět pod kontrolu. Já se o to ani nepokoušela. Prostě jsem mu odpadla v náručí, a kdyby teď nastal konec světa, bylo by mi to naprosto fuk.

Zmoženě zaúpěl, když se převalil na záda vedle mne. Vypadal vyčerpaně a spokojeně.

„Hmm, takhle to nemělo být.“ Zamumlal.

„Jak to myslíš?““ Snažila jsem se pochytat všechny myšlenky, které mi bláznivě vířily hlavou.

„Naše poprvé, Abby. Chtěl jsem, aby to bylo výjimečné. Růže, svíčky a šampaňské.“ Šeptal se zavřenýma očima.

Rozhlédla jsem se po jeho pokoji. Pravda, ten nepořádek nevypadal ani romanticky, ani slavnostně. Jenže, i kdyby tu bylo vše pozlacené, nemohla bych se v tuhle chvíli cítit líp. Ležela jsem s ním nahá v hedvábných polštářích, které voněly jeho kolínskou a jím samotným. Chladný dotyk jeho hedvábné pokožky mne hladil. Kdo by vyměnil tohle za růže a šampaňské? Já ne. Byla jsem šťastná.

„Nekaž mi to.“ Zamračila jsem se.

„Nekaž?“ Otočil se na mě.

„Ty mi ničíš vzpomínky na to, jaké to bylo.“

„A jaké to bylo?“ Uculil se nevinně.

„Dokonalé.“ Broukla jsem a cítila, jak se mi do tváří hrne krev.

Zasmál se zvonivě a něžně. Zvuk tisíců rolniček. „To ty jsi dokonalá, lásko.“

Jeho ruka se ovinula kolem mého krku. Položil svou dlaň vzadu na můj krk, a pak mne stáhl k sobě. Nebránila jsem se, kdo by odolal síle upíra?

Jeho rty se mi nabídly nestydatě a tvrdě. Pryč byl všechen stud a všechna zaváhání. Věděla jsem, že náš vztah se dostal do další fáze. Teď jsme konečně byly manželé. Muž a žena ve všech možných významech těchto dvou slov.

„Vstávej, Abby.“ Vydechl mi do tváře a pak mne políbil na špičku nosu.

„Ještě pět minut.“ Zavrtěla jsem se rozespale a přitáhla si deku mezi kolena.

„Klidně hodinu, lásko, ale už spíš skoro dvanáct hodin a měla by ses najíst. Nejedla jsi už tak moc dlouho.“

„Nechci krev, nechutná mi.“ Zamumlala jsem.

„Abby, Liz ti upekla kuře a brambory, voní to nádherně, ale pokud nechceš… hmm, sním to sám.“

Otočila jsem se čelem k němu a nasála naprosto úžasnou vůni čerstvě pečeného masa.

Usmál se, když viděl, jak mne ta vůně probrala k životu. „Pane jo, já mám děsný hlad.“ Vyhrabala jsem se do sedu a rozhlédla se po pokoji. Bylo tu uklizeno a na nočním stolku stál nerezový tác plný kousků kuřete a dozlatova pečených brambor.

„Tys uklidil?“ Vzala jsem do ruky půlku brambory a přivoněla k ní.

„No, trochu jsem se tu nudil. Spala jsi jako zabitá a tak jsem se rozhodl trochu poklidit.“

Kousla jsem si a najednou pocítila, jak se mi žaludek hlady svírá a prosí si další jídlo.

„Teda, jak dlouho jsem vlastně nejedla?“ Okusovala jsem křupavou kůžičku z ještě horkého masa.

Sedl si do tureckého sedu naproti mně a neskrývaně se bavil pohledem na mě. Bylo mi to fuk, tělo si žádalo živiny, hodně živin. V životě jsem nesnědla celé kuře, přišlo mi to až fyzicky nemožné, nacpat ho do sebe a ještě k tomu ohromnou hromadu brambor. Když jsem si olízla prsty, smíchem mu cukala ramena.

„A já nebudu jíst nic?“ Nasadil smutný tón a zkoumavě si prohlížel kupičku obraných kostí.

„To bylo i pro tebe?“ Projela mnou vlna studu.

„Ne, to je v pořádku, lásko. Už jsem se najedl. To vše bylo tvé. Bylo mi jasné, že budeš mít šílený hlad.“

„Ty,“ oblízla jsem si prsty a skočila po něm. Chytil mě a přitáhl k sobě. Stočil si mě v  náručí a zabořil obličej do mých vlasů.

„Adriane?“ Zavrtěla jsem se netrpělivě.

„Hmm?“ Brouknul a mě na pokožce hlavy zastudil jeho dech.

„Co bude teď? Myslím dál. Co ti muži, co se bude dít?“

„No, počítám, že už vyrazili zpět, aby vyřídili, že já jsem ten, kdo nastoupí po mém otci.“

„Co ti vlastně řekl ten muž, když jsi s ním bojoval? Bylo to jako by tě nakopl.“

„Vycítil, co jsi zač. Byl velmi starý a asi už toho mnoho zažil. Prostě mu došlo, s kým má tu čest. Rozhodilo mě to, když mi řekl, že až skončí se mnou, vezme si do parády tebe. Musíš dávat větší pozor, koho si pouštíš k tělu.“

„Adriane?“

„Ano?“

„Kdy ti vlastně otec předá vládu?“

Uculil se. „Počítám, že až budu připravený. Taky musíme počkat, až se s tímhle prostředím srovnáš i ty.“

„Takže za dlouho?“

„Takže za hodně dlouho.“ Z jeho hlasu byla slyšet dobrá nálada.

„Kolik je vlastně hodin. Měli bychom vstát a…a, co budeme vlastně dneska dělat?“

Přitiskl se mi pánví na zadeček a já velmi tvrdě pocítila, co budeme teďka dělat. Nebyla jsem proti, po tak dlouhé době, kdy jsme si nemohli užívat náš vztah, jsem chápala, že to bude chtít nyní dohnat. I já to chtěla.

Dny ubíhaly pokojně a tak trochu líně, v Adrianově chladném náručí. Pomalu, ale jistě, jsem zapomínala na všechny ty bizardní a děsivé události, které se udály. Moc jsem chtěla zapomenout, ze všech svých omezeně lidských sil jsem se snažila dívat jen dopředu, ale i tak jsem se občas vzbudila s děsivým výkřikem. Adrian se přestal ptát, věděl, že mou odpověď stejně nedostane. Věděl, že mi prostě musí dát dostatek prostoru a času, abych se dostatečně vyrovnala s tím, kým nyní jsem, s mou novou rodinou i s prazvláštním, tak trochu mystickým, světem okolo.

Lhal mi, na krev jsem si nezvykla. Ještěže jsem ji nemusela pít tak často, jednou týdně, ale i to stačilo vrchovatě. Byl to takový náš rituál, vždycky se mi tu chvíli po snažil nějak zpříjemnit. Rozmazloval mne a já se nechala, nebránila jsem se všem těm drobným radostem, které mi poskytovalo jeho bohaté zázemí.

Jaro přišlo ze dne na den. Jeden den byly kolem domu dvou metrové závěje, a pak den druhý vypuklo jaro celou svou silou. Sníh odtál během dopoledne, kdy se rtuť teploměru vyšplhala ke dvaceti stupňům a odhalil tak nejisté, bledé výhonky jarních kytiček, které se snažily prodrat za světlem skrz zmrzlou hlínu a zbytky sněhu.

Jak říkal můj muž, nikdo na něho nespěchal, abychom se plně zapojili do upířího společenského života. Možná to bylo způsobeno i tím, že vnímali čas trochu jinak, mnohem uvolněněji než normální smrtelníci.

Jason zatím zůstával v Americe a tvrdil, že odjede hned, až se v Evropě zapomene na Adrianův vítězný souboj s oním mužem v černém, který, jak jsme se dozvěděli až později, byl opravdu váženým členem jednoho z tamních klanů.

Adrian svého bratra toleroval, i když někdy pouze se zaťatými zuby, to když si Jason pustil neuváženě pusu na špacír, a pak z něho padaly velmi zajímavé informace o minulosti mého manžela.

Cecil odjížděl každé pondělní ráno do města a vracel se s pátečním setměním. Liz byla šťastná, že má kolem sebe zbytek rodiny a dávala to blaženými úsměvy najevo při každé vhodné i méně vhodné příležitosti.

Konečně jsem mohla s klidným srdcem prohlásit, že jsem šťastná. I když občas sluníčko zahalil mrak, vždycky se znova objevilo na obloze a s ještě větší intenzitou vnášelo radost do mého života. Snažila jsem se nemyslet na věci, které mě obvykle rozesmutněly. Nemyslet na otce, kterého jsem už několik dlouhých měsíců neviděla, nemyslet na poslední hádku s matkou, nemyslet… Měla jsem jeho a zapomínat v jeho chladném objetí bylo tolik sladké.

„Abby.“ Jeho tesáky mne polechtaly na zadečku, a když mezi zuby jemně stiskl mou kůži, se smíchem jsem vyjekla.

„Už jsem vzhůru, už nespím.“ Převrátila jsem se na záda a na špičce nosu mne zastudily jeho ledové rty.

„Já vím, ale upřímně, kdo by odolal?“ Uculila jsem se a protřela si spánkem zalepené oči.

„Abby, volal mi otec, měl bych zajet do práce, potřebují nějakou právnickou radu.“

Nesouhlasně jsem nakrčila nos.

„Můžeš jet se mnou, nebo tu počkat, budu do odpoledne zpět. Nejpozději navečer.“

Líně jsem se zahrabala hlouběji do peřin. „A kolik je hodin?“ Mrkla jsem k oknu, jenže přes těžké sametové závěsy neprosvítal ani paprsek světla.

„Je brzy, ale čím dřív vyjedu, tím dřív se vrátím.“

Chvíli jsem bojovala sama se sebou, ale při představě toho, že vylezu z vyhřáté postele, a pak pojedu někam mrazivým březnovým šerem, jsem se otřásla.

„Nikam se mi nechce.“ Zamumlala jsem a přetáhla si okraj deky vzdorovitě přes hlavu. Už si zvykl na mé klackovité, místy až pubertální chování. Ono soupeřit s jeho stoletou, těžce vypilovanou, klidnou a zdvořilou povahou bylo nemožné a tak jsem to vzdala. Bral mě s láskyplným nadhledem, se kterým shlížejí prarodiče na svá vnoučata. Jeho věk prostě neodmyslitelně patřil k jeho povaze a tak nějak dodával jeho chování moudrost, která kouká přímo z očí starým pánům, sedícím v parcích na lavičkách, s pytlíky se zrním a krmícím hladové holuby.

„Mám ti z města něco přivézt?“ Vylezl z postele a pod peřinu pustil závan ledového vzduchu z pokoje.

„Šunkovou pizzu s mozzarelou.“ Zašeptala jsem do polštáře.

Zmizel v koupelně a po pár nekonečných minutách se nade mnou skláněl oblečený a čerstvě oholený. Voněl kořeněnou vodou po holení a třezalkovou zubní pastou.

„Myslíš, že zvládneš vylézt z postele, než se vrátím domů?“ Odhrnul deku a políbil mne za ucho.

„Ne, počkám tu na tebe.“

Usmál se a skoro neslyšně se vytratil z pokoje.

Ještě na moment jsem usnula, než jsem se úplně zmatená a rozespalá probudila sama v naší posteli. Jeho odchod se mi zdál spíše jako sen, ale to, že nyní neležel vedle mne, mě utvrdilo, že se mi to opravdu nezdálo.

Než odešel, pustil ještě topení a tak, když jsem zkusmo vystrčila nohu zpod peřiny, byl už pokoj příjemně vyhřátý. Dala jsem si rychlou sprchu a udělala celou tu řadu ranních činností, které člověk dělá, aniž by nad nimi nějak zvlášť přemýšlel.

Oblékání jsem také nevěnovala moc pozornosti a přemýšlela nad tím, co vlastně budu dělat. Adrian byl pryč a já měla strávit celý den sama. Když jsem trávila sama čas posledně, málem mě to stálo mé lidství. Bude možná bezpečnější nebýt samotná. Vyrazila jsem dolů na snídani a mlčky poslouchala dvorný hovor Liz a Jasona. Bavili se o připravované jarní slavnosti a o tom, jestli dorazí všichni pozvaní a o spoustě jiných věcí, které šly mimo mě.

Pozorovala jsem Jasona a musela uznat, že pobyt doma na něho má blahodárné účinky. Začal stále častěji nosit obyčejné rifle, i když svých provokativních upnutých triček se vzdát nedokázal. Možná mi k němu opravdu více seděly jeho červené kožené kalhoty, takhle vypadal moc normálně, tedy na Jasona.

„A co budeš dneska dělat ty, švagrová?“ Naklonil se ke mně přes stůl a podepřel si rukama bradu.

Cukla jsem rameny a napila se horkého čaje. Popravdě neměla jsem ani tušení, co s načatým dnem.

„Co říkáš projížďce na koních?“ Samolibě se usmál a mrknul na mě.

Zamračila jsem se, asi by nemělo cenu říkat, že jsem na koni v životě neseděla.

„Adrian neskutečně miluje koně, asi mu velice chybí, že teď nemá vůbec čas na svoji oblíbenou kobylku.“ Za ten pohled, který mi věnoval, bych mu nejradši šlápla do úsměvu.

„Jasně, jen se půjdu trochu víc obléknout. Přeci jen nejsem upír jako ty.“ Oplatila jsem mu stejně příjemným tónem.

Liz to nevnímala, nebo možná jen dělala, že neslyší, o čem tu mluvíme a hlavně jakým stylem. Kdyby tu byl Adrian, asi by zakročil, nebo by bratra usadil nějakou dobře mířenou poznámkou, on tu ale nebyl. Byla jsem jen já a Jason.

„Takže tě čekám ve stájích, švagrová. Osedlám ti nějakého mírného a dobře ovladatelného koně. Nechceme přeci, aby ses nám zranila.“ Dávka pohrdání, kterou mě nyní častoval, byla skoro neúnosná.

Vstala jsem od stolu a poděkovala Liz za snídani. Na něho jsem se ani nepodívala, než jsem se otočila a odkráčela do pokoje.

Vzala jsem si vysoké boty a zimní bundu. Sluníčko už sice hřálo, ale stejně by mi mohla být zima. Mobil jsem položila na stolek vedle postele. Mohl by mi vypadnout a rozbít se. Vlasy jsem stáhla do uzlu a nasadila si oblíbenou čepici s černým netopýrem. Nevypadala jsem nijak kouzelně, ale co, nejdu přeci na módní přehlídku.

Jason už na mě čekal. Jeden kůň byl přivázán u stájí a druhý poklidně stál vedle něho.

„Tohle je Adrianova kobylka. Je to zlatý kůň, je hodná a snese naprosto každého.“ Pohladil černou kobylu po nozdrách a ona si hlasitě odfrknula.

„Dobře, pokud je hodná.“ Opatrně a s největší obezřetností jsem se přibližovala k tomu majestátnému zvířeti. Nikdy jsem u koně takhle blízko nestála. Kdyby to bylo slůně, věděla bych, co dělat, ale tohle slon rozhodně nebyl.

„Pomůžu ti nahoru, a pak můžeme objet zahradu.“ Jason mi pokynul, abych přišla ještě blíž. Pohladila jsem kobylku po boku, protočila oči a nesouhlasně uhnula zadkem do boku. Nezdála se mi moc klidná, ale já se v koních přeci vůbec nevyznám. Kopytem začala nervózně rozhrabovat trávník.

„Není jí nic?“ Couvla jsem o krok.

„Ale vůbec ne, jen se ohromně těší, proto je tak neklidná.“ Mávnul rukou Jason a chytil mne kolem pasu. Jeho „pomůžu ti nahoru“, bylo ve skutečnosti to, že mě jako malé dítě vysadil do sedla. Při své výšce s tím neměl nejmenší problémy.

„No vidíš, jak ti to jde.“ Zazubil se Jason a pak vyprsknul smíchy. Tak tak jsem zvládla navléknout nohy do třmenů a chytit otěže, a kobyla se pode mnou řehtajíc vzepjala a já se jí chytila kolem krku. Když pak dopadla zpět na všechny čtyři, zabrala kopyty, až kolem nás drny lítaly a klusem to vzala skrz pozemek zahrady, rovnou směrem k lesu.

Jason za mnou cosi pobaveně pokřikoval, jenže já měla právě práci s tím, nenechat se shodit. Objala jsem ji tak pevně, jak to jen šlo a radši jsem zabořila obličej do její hřívy, než abych sledovala stromy, které se kolem nás nebezpečně míhaly. Nohy jsem sevřela kolem její široké hrudi tak, až jsem měla stehna jako v ohni, ale měla jsem nepříjemný pocit, že když povolím, spadnu.

Srdce jsem měla strachy až v krku a tiše jsem skrz zaťaté zuby proklínala Jasona. Tak jestli tohle přežiju, tak ho uškrtím. Nevím, jak dlouho jsem se zuby nehty držela v sedle, ale když černou, hrubou srst zvířete zalil pot, nadzdvihla jsem radši hlavu. Ostrý, štiplavý zápach koňského potu mne šimral v nose a já se snažila víc posadit, abych byla obličejem co nejdál od jejího těla.

Když však běží kůň nekontrolovaně lesem, je asi rozumnější držet se co nejníže, jenže to mi jaksi zapomněli říct. Přes čelo mě švihla větev a kolem mne se během vteřiny setmělo. Nejasně jsem vnímala, jak pouštím tvrdou kůži otěží a padám nazad. Nohy se mi vysmekly ze třmenů a já ztratila tělesný kontakt se zvířetem, na kterém jsem ještě před zlomkem okamžiku seděla. Rána střídala ránu, když jsem tvrdě dopadla na zem a praštila se o mohutný kmen starého, uschlého smrku. Tlustá vrstva jehličí sice ztlumila můj pád, ale náraz do stromu mi to plně vynahradil. Ještě jsem nejasně vnímala ostrou bolest nohy a teplý pramínek krve, který mi stékal po čele, kolem nosu, přes rty, a pak tenounce odkapával z hrany mé čelisti na zem.

Jediné, co jsem si ještě stihla uvědomit, než jsem plně ztratila vědomí, bylo, že i přes vliv šoku, cítím každičký škrábanec a každou tržnou ranku.

K sobě jsem přicházela pomalu. Jako by v záblescích jsem začínala vnímat, co se děje okolo. Nemohla jsem popsat, která část těla mne bolela nejvíc, asi jsem byla obražená celá. Svět kolem byl tmavý a rozmazaný. Když jsem zaostřila, byl už jen tmavý. Těžko říct, jak dlouho jsem byla mimo, ale byla už tma. Vzhledem k tomu, že se obvykle smívalo kolem sedmé, byl už asi večer. Ležela jsem jako mrtvola, natažená na zádech a mlčky zírala do temných korun stromů nade mnou. Pootočila jsem hlavu, abych se rozhlédla. Ležela jsem skoro na okraji paseky. Měsíc svítil v úplňku a zaléval tak palouček studeným, stříbřitým světlem. Být tu za jiných okolností, dalo by se toto místo nazvat romantickým. Jenže pokud ležíte polomrtví, krvácející a úplně sami uprostřed liduprázdné pustiny, dá se o té romantice docela slušně polemizovat.

„Do háje.“ Zaúpěla jsem a postupně zkoušela pohnout rukama a nohama. I když to bolelo jako čert, šlo to. Opatrně jsem si sáhla na ránu na čele. Celý obličej jsem měla lepkavý od zasychající krve. Roztržená kůže byla ošklivě rozšklebená a pořád ještě krvácela.

Přetočila jsem se na břicho a vykřikla bolestí, když se mé tělo naráz převalilo. Byla jsem neobratná a nemírnila ten pohyb rukama. Ostrá bolest v hrudníku mi skoro znemožňovala dýchání. Lapala jsem po dechu a mezi hlasitými vzlyky si nadávala. Kdyby mě teď někdo sledoval, asi by se pobavil. Já se ale nebavila. Byla mi neskutečná zima a díky obraženinám a ztrátě krve, jsem byla slabá a nasmrt unavená.

Po centimetrech jsem se doplazila ke kmeni a za hlasitého sténání a nadávek na Jasonovu adresu se vyhrabala do sedu. Rozražená hlava začala opět krvácet a tak jsem ránu stáhla šálem, který jsem díky bohu měla omotaný kolem krku.

Připadala jsem si jako naprostý pitomec. Copak jsem opravdu neschopná vyvarovat se malérů, když mne náhodou Adrian nechá chvíli samotnou?

Oči se mi klížily únavou, ale zuby mi drkotaly tak, že bych stejně neusnula. Kromě toho se mi dělalo na zvracení, a pokud je to otřes mozku, neměla bych usínat. Měla bych se ze všech sil zůstat vzhůru.

Něco se za mnou mihlo a vstoupilo to pomalu na kraj paseky. Chtěla jsem už zajásat, že mě Adrian našel, ale včas jsem si to rozmyslela a přitiskla se víc do stínu. Tohle nebyl Adrian, nebyl to vlastně vůbec člověk, ani upír to nebyl.

Mohutné chlupaté stvoření kráčelo nejistě a houpavě na svalnatých pokřivených nohách. Vypadalo to, jako kdyby pro něho chůze po dvou byla spíše nepřirozená a hodně namáhavá. Ruce, dalo-li se to nazvat rukama, byly vůči zbytku těla nepřiměřeně dlouhé. Měl podobné proporce jako gorila. Jenže tohle nebyla opice. Mezi svalnatými ochlupenými půlkami jeho pozadí se majestátně pohupoval dlouhý, chlupatý ohon. Tělo vypadalo takhle zezadu velmi mohutně a svalnatě, i když bylo celé pokryto hustou dlouhou srstí. Relativně útlý pas se rozbíhal do širokého, pevného hrudníku, na nějž navazovala robustní ramena. Krátký, svalnatý krk nebyl skoro rozpoznatelný, a když se zvíře otočilo z profilu, zahlédla jsem dlouhou protáhlou vlčí hlavu. Vypadalo to jako prapodivná, bizardní postavička z levného, béčkového hororu. Jen jsem doufala, že já nebudu ta ukřičená holka, co celý film nezavře pusu a na konci skončí pomalou, bolestivou a dosti brutální smrtí.

Zvíře pozvedlo hlavu k plnému kotouči měsíce, a pak otevřelo mordu, aby dlouze a hlasitě zavylo.

Připlácla jsem si vystrašeně dlaň na ústa, snažíc se tak, co nejvíce ztišit můj přerývaný dech.

Jenže bylo pozdě, otočil se čelem ke mně a začichal. Nasucho jsem polkla. Takhle zepředu se dalo stoprocentně říct, že se jedná o samce. Jeho hruď a svalnaté ploché břicho byly osrstěny pouze spoře. Mezi nohama se mu pohupovaly mohutné a plně vyvinuté genitálie. Co zezadu skryly dlouhé chlupy, jevilo se z tohohle pohledu ještě děsivější.

„A sakra.“ Vydechla jsem a vzpomínala na nemnoho hororů na téma vlkodlak, které jsem měla tu čest vidět. Kupodivu ani v jednom nevypadali vlkodlaci takhle.

Zvíře zavětřilo a podpírajíc se o dlouhé svalnaté paže se pomalu blížilo směrem ke mně. Jistě, musel cítit tu spoustu krve, a kdo by odolal tak snadné a krvácející kořisti?

Pohyboval se divně, jako by ani neměl v těle kosti, nebo jako by měl klouby na místech, kde je lidé, ani vlci nemívají. On nebyl ani jedno z toho.

Už jen pár kroků ho dělilo od mého úkrytu. Už jsem dokonce mohla slyšet jeho dech, cítila jsem pach jeho srsti. Byl tu. Otřel se bokem o kmen a já se napjala, v očekávání toho nejhoršího. Jen doufám, že to nebude ani pomalé, ani brutální.

Pevně jsem zavřela oči a sevřela ruce v pěst. Čelist mne bolela, jak pevně jsem ji zatínala. Ať už se bude dít cokoliv, nebudu křičet. Zatajila jsem dech, když jsem vzadu na krku ucítila vlhký a horký dech.

Páchl opravdu jako pes. Jako pes, který prožil celý život v lese.

Vmáčkl mi svůj čumák do vlasů, a pak se ozvalo tlumené zavrčení. A je po mně, opakovala jsem si v duchu a čekala na ostrou bolest, oznamující mi, že se jeho zuby noří do masa na mém krku. Nedělo se však nic, jehličí zašustilo, a pak se mého obličeje dotkl vlhký a slizký vlčí jazyk. Olizoval mi krev z tváře, jako by mne chtěl očistit. Dýchal mi do obličeje a mně se dělalo na zvracení. Kdybych nebyla tak slabá, snad bych ho od sebe i odstrčila.

Odvrátila jsem se od něho, i když tím jsem mu nastavovala svůj nechráněný krk. Polkla jsem a přála si, aby už to neprodlužoval, aby to skoncoval rychle.

A pak mou hlavu uchopil do svých mohutných drsných dlaní a praštil se mnou dozadu. Než mne obklopila temnota a pohltila mou mysl, stihla jsem se ještě mírně usmát. Nebudu při vědomí, umřu bezbolestně.

Zamžourala jsem na dřevěný strop nade mnou. Páni, tak tohle je nebe? No, trochu divný, ale co, darovanému koni… Brr, říkal tady někdo slovo kůň?

Pohla jsem hlavou a rozhlédla se po místnosti. Docela pěkná ložnice, když si odmyslím to dřevo všude, kam se podívám. Srub už musel být starý, ale pořád ještě voněl smůlou a byl dobře udržovaný. Na dvou malých okýnkách visely ručně háčkované, sněhově bílé, naškrobené záclonky a celý pokoj dýchal čistotou. Povlaky byly čerstvě vyprané a nikde nebylo ani smítko prachu.

„Už jsi vzhůru?“ Do pokoje vplula drobounká žena, snad ještě o půl hlavy menší než já. Její opálená, větrem ošlehaná, vrásčitá a usměvavá tvář svědčila o tom, že neměla lehký život. Žádná panička s pěstěnými nehty. Mohlo jí být kolem čtyřiceti, možná k padesáti. Patřila k těm ženám, které nikdy nepoužívaly make-up a pro které byl věk jen pouhé číslo. Její tmavě hnědé vlasy byly stažené do pevného drdolu, jen pár neposedných pramínků se jí volně vlnilo kolem tváře. Velké upřímné oříškově hnědé oči neposedně těkaly po pokoji a jen podle těch očí bych jí hádala na dvacet. Na sobě měla flanelovou hnědočervenou košili s vykasanými rukávy, volné seprané rifle, v pase stažené širokým páskem a na nohou vysoké kovbojské boty.

Na malý stolek, umístěný mezi okny, postavila dřevěný tác.

„Kde to jsem?“ Sáhla jsem si na čelo a na hranici vlasů nahmatala konečky stehů.

„Jen klid. Kromě té rány na hlavě, pár tržných ranek a odřenin po těle a mnoha podlitin, jsi v pořádku. Nemáš nic zlomeného, což je skoro zázrak. Copak jsi jenom prováděla, děvečko?“

Její upřímný a vlídný tón mi napovídal, že se neptá pouze ze zdvořilosti.

„Kde to jsem?“ Zopakovala jsem otázku.

„No, u mě doma, přinesli tě v bezvědomí a krvácející, abych se o tebe postarala.“ Do ruky vzala keramickou misku a lžíci a přisedla si ke mně na postel.

„Měla by ses najíst, děvečko, jsi vysílená tou velkou ztrátou krve. Tahle polívka tě postaví na nohy. Je v ní celé kuře a zelenina z naší zahrádky.“ Tónem svého medového hlasu mi připomínala maminku.

„Co se stalo?“ Zapřela jsem se o ruce a sykla, když mě svaly zabolely.

„Jen klid, pomůžu ti do sedu, a pak sníš tu polívku.“ Odložila misku na noční stolek vedle postele a podepřela mi záda. Zvedla polštář a opatrně mne položila zpět.

Vzpomínky se zdály být vzdálené a tak nějak nepolapitelné. Jen útržkovitě jsem se rozvzpomínala na jízdu na té pekelné kobyle a na děsivou ránu do hlavy. Jako blesk mou myslí projel rozmazaný obrys tvora na pokřivených nohách. V nose jsem ještě cítila pach jeho srsti. To přeci nemohl být sen, nebo ano?

„Kde je?“ V puse jsem měla sucho a jazyk se mi nepříjemně lepil na patro.

„Kde je kdo?“ Usmála se žena.

„Ten vlkodlak. Kde je?“

Žena se jen usmála a mírně zavrtěla hlavou. „Copak víš o těch bájných zvířatech, děvečko?“ Nabrala plnou lžíci a přiložila mi ji k ústům. Vzorně jsem polkla.

„Neříkejte mi děvečko. Jmenuji se Abigail Nor…,“ zarazila jsem se. „La Verve.“

„Aha, to jsi ty? To lidské děvče, co si vzalo toho… toho,“ nakrčila nos, jako kdyby ucítila něco, co jí moc nevonělo. „Upíra.“

To slovo vyprskla s prapodivnou nenávistí a pohrdáním.

„No, já se jmenuji Anna McCoyová, ale říkej mi Anno.“

„Anno, co se tu děje?“ Měla jsem dojem, že tahle žena mi může vše vysvětlit.

„Vypadá to, že jsi měla neuvěřitelné štěstí, Abby. Kupodivu tě nezabil, i když jsi voněla, jako jeden z nich. Ještěže má Alex dostatek zkušeností, aby rozeznal upíra od člověka. Někdo míň zkušený by se mohl lehce splést. Neměla by ses zdržovat tak daleko od domu.“

„Byla to nehoda. Varovali mě, že les je plný nebezpečné zvěře.“

Žena se zatvářila velice nesouhlasně. „Zvěře? Co jsou potom oni. My jsme ti jediní, kdo je drží na uzdě. Nebýt nás, všichni lidi by byli v dost velkým maléru.“

„Nemyslela jsem to zle, omlouvám se.“ Sakra, měla bych použít mozek, než něco plácnu.

„To nic, jen pozor co říkáš, všichni nejsou tak zkušení jako můj syn, ani tak vyrovnaní, ani tak tolerantní vůči těm zabijákům.“

„Oni nezabíjí.“ Nemohla jsem se jich nezastat. Moje rodina rozhodně nebyla tlupa zabijáků.

„Ó ano, ten jejich nápad s bezpečným lovem. To je taky jediný důvod, proč je tu trpíme.“

Dojedla jsem. „Kdy mě pustíte?“

„No, můžeš odejít třeba hned, pokud se na to cítíš. Ale z vlastní zkušenosti bych ti doporučila počkat, až se alespoň postavíš na nohy.“

„Ale budou mě hledat a budou mít o mě strach.“ Dokázala jsem si v živých barvách představit, jak musí Adrian šílet.

„Jen klid, myslím, že tvůj manžel už ví, kde jsi. V tomhle jsou oni opravdu dobří. Pokud šel po tvé stopě, jistě ucítil i stopu Alexe.“

„Možná si pro mě přijde.“

„Nemyslím si, že by kdokoliv z nich dobrovolně vkročil na naši půdu.“

Otočila se k odchodu. „Anno! Až budu moct sama odejít, tak mě pustíte?“

„Nikdo ti nebude bránit, je to tvůj život a tvoje volba. A ať se mi zdá sebevíc šílená, nemám ti do toho co mluvit.“

Vrzly dveře a v nich se objevil statný muž. „Mami, jak je jí?“ Jeho hlas byl hluboký a zvučný, jako úder velkého zvonu.

„Je vzhůru, pokud si s ní chceš popovídat.“ Mávla ledabyle rukou směrem ke mně a opustila nás. Zavřel za ní dveře a zhluboka vzdychl, než se ke mně otočil čelem.

Uhnula jsem pohledem, než jsem se mu stačila podívat do tváře. To, že jsem z něho viděla mnohem víc, než jsem chtěla, mi vhánělo nach do tváří.

„Jak je ti?“ Byl klidný a uvolněný, když pomalu přistoupil k mé posteli.

„Dobře, díky.“ Vzdychla jsem. „Asi bych ti měla poděkovat za záchranu.“ Až jsem se divila, jak moc jízlivý tón jsem zvolila.

„Smím se posadit?“ Jeho ruka pokynula k posteli a já, aniž jsem vzhlédla, kývla.

Matrace se prohnula a já se neustále snažila vyhýbat očnímu kontaktu. Nezajímalo mě jaký je, chtěla jsem domů. Chtěla jsem za Adrianem.

„No, chtěl jsem se ti omluvit, pokud jsem tě včera vystrašil.“

„Nevystrašil, běžně mě napůl mrtvou zachraňují vlkodlaci.“ Naštvaně jsem si odfrkla.

„No, chtěl jsem ti jen pomoct.“

„A to před tím, nebo potom, co jsi se rozhodl mne nezabít.“ Vyštěkla jsem otráveně, z té jeho zdvořilosti se mi dělalo na zvracení.

„No, nebudu ti lhát, chvíli jsem váhal. Voníš skoro jako oni. Takový nasládlý, skoro smrtelný zápach, rozkládajících se těl.“

Vyděšeně jsem k němu vzhlédla a srdce se mi v hrudi zastavilo. Pokud byl můj muž krásný jako anděl, kdo byl potom on?

Jeho symetrickou, naprosto a dětsky krásnou tvář kazily jen tři hluboké jizvy, táhnoucí se přes levé obočí, kolem koutku oka, levou tvář, čelist a končící v půli jeho krku.

Nedělalo to však jeho obličej škaredý, spíš naopak. Byl výjimečný.

Pokožku měl, stejně jako jeho matka, opálenou a ošlehanou, avšak bez jediné vrásky. Jeho veliké mandlové oči barvy hořké čokolády s neproniknutelně hustým závojem dlouhých řas, které by mu mohla závidět každá žena, byly smutné. Jako by znal nějakou hroznou pravdu, kterou by nikdo jiný kromě něho neunesl. To tajemství ho tížilo a dělalo mu ze života peklo. Jeho tvář činily ty smutné oči neskutečně starou. Rovné, hnědé vlasy končily společně s jeho výraznou mužnou čelistí. Spadaly mu neposedně kolem obličeje a tvořily nepravidelnou, rozcuchanou pěšinku. Rty měl úzké, ale přesto výrazné.

„No, dovol, abych ti řekla, že ve své vlkodlačí podobě nevoníš ani ty nijak vábně.“ Uculil se a pokrčil rameny.

„Ale proč jsi mě omráčil? Myslela jsem, že mě chceš zabít.“

„No, spíš jsem se bál, že se začneš bránit, nebo utíkat, nebo vyvedeš nějakou jinou hloupost. Takhle jsem tě v pohodě donesl domů a matka ti mohla v klidu ošetřit zranění. Přiznávám, že vzhledem k tvému lehkému otřesu to nebylo moc šetrné, ale volil jsem z menšího zla. Jak dlouho jsi tam ležela? Vypadala jsi příšerně.“

„No, tak to díky.“ Pobaveně jsem pohodila hlavou. „Někdy od dopoledne. Pořádně jsem se praštila.“ Sáhla jsem si na čelo a opatrně pohladila jizvu.

„Úplně jsem se zapomněl představit. Jmenuji se Alex.“ S lehkým úsměvem mi podal ruku.

„Těší mě, Abby.“ Jeho ruku jsem přijala. Jeho dlaň byla horká, až pálila. Byl to nezvyk, oproti Adrianovi.

Někdo klepl na dveře, až jsme sebou oba trhli. Pustila jsem jeho dlaň a položila si ruku zpět na peřinu.

„Alexi, máme tu problém, myslím, že budeš muset jít ven. Jsou tu ostatní ze smečky a zajímají se o ni.“ Anna stála ve dveřích.

Podívala jsem se vystrašeně na to milé stvoření, sedící vedle mne na posteli. Z mého vyděšeného pohledu poznal, jak moc se bojím.

„Jen klid, asi jen nějaké nedorozumění, to se vyřeší.“ Vstal a následoval matku. Dveře zůstaly otevřené a až do ložnice bylo zvenku slyšet vzrušené mumlání. Ani trošku se mi ten nesouhlasný projev davu nelíbil.

Hodila jsem nohy z postele a opatrně vyzkoušela, jestli dokážu vstát. Dlouhá flanelová kostkovaná košile sice nebyl nejlepší úbor na to jít ven, ale musela jsem přeci vidět, co se tam děje.

Přešla jsem podél stěny ke dveřím a byla vděčná za každý opěrný bod. Hlava se mi točila a nohy si dělaly, co chtěly. Párkrát jsem málem upadla, ale včas jsem se zachytila.

Vešla jsem do ohromného obýváku. Byla to vysoká místnost, sahající až ke krovu. Prostředkem se tyčil ohromný kamenný krb a rozděloval tak pokoj na dvě rádoby oddělené místnosti. V jednom rohu byla malá kuchyně a naproti stála mohutná kožená sedačka s malým dřevěným konferenčním stolkem. Na krbu byla fotografie Alexe, Anny a jednoho postaršího muže. Musel to být jeho otec. Byl Alexovi velmi podobný.

Po dřevěných stěnách visely ručně tkané koberečky ve výrazných sytých pastelových barvách a další rodinné fotografie. I na kožené sedačce byl tkaný přehoz, který barevně ladil ke koberečkům na zdech a ohromnému kulatému koberci, který sahal skoro až ke krbu. Tohle místo vyhlíželo tak útulně. V krbu hořel oheň a staré vyschlé dřevo praskalo. Tak tady bych si dovedla představit strávit zbytek svého života.

Udýchaně jsem se opřela o opěradlo pohovky. Strop se nebezpečně houpal a stěny se točily. Bojovala jsem sama se sebou, přemlouvala žaludek, aby ještě chvilinku vydržel. Musím se dostat ke dveřím, a ne se tu rozplácnout na koberci. Asi jsem dostávala z toho neustávajícího pohybu mořskou nemoc.

Přesně jsem věděla, čeho se mé tělo dožaduje, co by mi pomohlo postavit se během dvou minut na nohy. Jenže krev je tady jaksi mírně nedostatkovým zbožím. Dožadovat se nyní sklenky krve, by pro mne znamenalo jistý rozsudek smrti.

Znovu jsem se nadechla a sklonila hlavu, tohle prý pomáhá, když je člověku na omdlení.

Ještě pár kroků a budu u dveří.

Alex stál ve vstupu, ruce založené na hrudi, nohy mírně roztažené. Jasně tímto postojem dával najevo, že nikdo dovnitř nepůjde. A jestli půjde, bude muset přes něho. Jen jsem doufala, že je Alex, vedle svého neodolatelného charisma, taky silný samec. Pokud ve smečce zastává nějakou podřadnou roli, nemuselo by to být pro mne právě bezpečné.

Někdo venku cosi křikl a Alex nakrčil výstražně ramena.

Annu jsem nikde neviděla, buďto odešla, nebo nyní musela stát venku na verandě. Konečně jsem se pustila pohovky a dopotácela se ke stěně vedle vstupních dveří. Opřela jsem se o ni zády a svezla se do podřepu. Ve stoje to pro mne nebylo moc bezpečné, vzhledem k tomu, že mi hučelo v uších a dělaly se mi mžitky před očima. Takhle, když omdlím, nebudu alespoň padat z tak velké výšky. Prostě se skulím bokem. Sice to nebude vypadat moc efektně, ale co, mně to bude v tu chvíli úplně jedno, myslím.

„Alexi, je to jenom upíří děvka. Co by je naštvalo víc, než když…“

„Ne!“ Křiknul Alex. Najednou byl jeho hlas tvrdý a rozhodný. Takovému hlasu se velmi špatně cokoliv namítá. „Ona je jen člověk. Pokud jí bude srdce bít v hrudi, má právo na to, abychom ji chránili. Od toho jsme tady, chránit lidi.“

„Ale ona už je napůl cesty, vzala si jednoho z nich, propána Alexi, taková šance.“ Další hlas, který hlásal něco, čemu jsem snad ani nechtěla rozumět.

„Zachránil jsem ji. Teď je v mém domě a až bude natolik silná, aby odsud odešla, sám ji doprovodím k hranici jejich pozemku.“ Alex se ohlédl přes rameno. Viděl mne, krčící se u zdi. Pobledlou, celou zelenou, houpající se v podřepu sem a tam. Mně samotné mě bylo líto. Asi jsem vypadala hrozně. Jako to štěňátko přivázané u stromu ostnatým drátem. Poraněné, vystrašené, bezmocné. Mé tělo potřebovalo krev, ať jsem si to chtěla přiznat, či ne, musela jsem ji někde sehnat, čím dřív, tím líp.

Alex při pohledu na mne sevřel tvrdě čelist, a pak se otočil k davu, stojícím před srubem. „Nikdo se jí ani nedotkne.“

„Jsi odhodlaný ji bránit svým životem?“ Zeptal se další hlas.

„Jistě. Je to jen raněná vystrašená dívka, proboha. Chovejte se jako lidé.“ Alex se opřel jednou rukou o zárubeň.

„Jsi ochoten ji vzít pod svou ochranu?“ Zeptal se kdosi.

„Ne, nedělej to.“ Zavolal ženský hlas. „Nestojí za to, je to jen upíří holka, nedělej to.“

Nechápala jsem, o co jde, ale podle nesouhlasného hučení se ho ptali na něco zásadního.

Anna se přes svého syna vedrala dovnitř a rozzuřeně pochodovala sem a tam po místnosti. Nevšimla si mě, a tak jsem mohla nerušeně sledovat, jak její vztek narůstá. Ještě udělá dvě kolečka a praskne jak spálený vánoční krocan.

„Je to jediná možnost, jak jí zaručím bezpečí?“ Alexovi klesla ramena.

„Ano!“ Křikl kdosi. „Pokud si za ní tolik stojíš, vezmi ji pod svou ochranu. Jinak nám ji vydej.“

„Ne, Alexi, nedělej to!“ Hlasy se začaly překřikovat a navzájem si nadávaly.

„Ticho.“ Zaburácel Alex. Zhluboka se nadechl, a pak naprosto klidným tónem prohlásil. „Jako váš alfa, vůdce, prohlašuji, že beru tu dívku pod svou osobní ochranu. Pokud se jí kdokoliv z vás jen dotkne, bude mít co dělat se mnou.“

Anna se zastavila a jednou ránou smetla ze stolu misku s jablky. Malé, lesklé kuličky se rozkutálely po podlaze a jedno z nich se mi zastavilo až u nohou.

„A teď běžte domů.“ Alex se otočil ve dveřích a zavřel je za sebou. Anna stála opřená o stůl, s hlavou nešťastně skloněnou. Když klaply dveře, narovnala se. V očích měla slzy.

„Víš, co by ti na to řekl tvůj otec? Vezmeš pod ochranu dívku, která patří jinému a ještě k tomu upírovi? Zbláznil ses?“

„Co jsem měl, podle tebe dělat, mami? Ona je jen člověk, je jedno ke komu patří. Kdybych dovolil, aby jí ublížili, pošlapal bych tak vše, co mne otec učil. Nemohl jsem.“ Zavrtěl hlavou, až mu dlouhé vlasy padly do očí. Nervózně si je odhrnul z čela, a pak se otočil na mne.

Snažila jsem se dýchat zhluboka, jenže stěny se točily čím dál rychleji. Bizardní barevný kolotoč se míchal s obličeji Anny a Alexe. A mezi tím, někde vzadu jsem viděla jeho obličej. Můj dokonalý anděl, ke mně vztahoval ruce a prosil mne, abych se k němu vrátila. Nemohla jsem se nadechnout, najednou jsem na své hrudi cítila nepředstavitelnou tíhu. Drtila mne a dusila, a já cítila, jak padám. Ještě jsem vnímala, jak dopadám na kolena, a pak se velmi rychle přiblížil barevný koberec. V uších mi hučelo tak silně, že jsem nemohla vnímat nic jiného než to. Alex sice klečel těsně nade mnou, ale jeho rty se pohybovaly němě. Možná křičel, podle výrazu jeho tváře, asi ano. Jenže najednou byl i jeho obličej děsně daleko, až zanikl ve ztrácejícím se paprsku světla.

Kolem mne byla tma, ale i přes tu tmu, objímající mne a laskající, jsem cítila dva body, dvě světlušky ve tmě. Mihotající se plameny svíčky. Dva záchranné majáky, ke kterým se prostě musím vrátit. Ještě ne, ještě se chvíli nechám unášet tou teplou a příjemnou nicotou, ale až se budu cítit o něco silněji, až načerpám trochu síly, vrátím se.

Otočila jsem se na bok. Seděl na kraji postele a pozoroval mě. Mlčky jsem mu ten zkoumavý pohled oplácela, rozhodnuta neuhnout první.

Uculil se, když pochopil, o co se snažím.

„Jak je ti?“ Zašeptal.

Nevěděla jsem, jestli má ještě vůbec cenu lhát. Pokud vypadám z poloviny tak děsně, jak se cítím, musí to být síla.

„Zle.“ Hlesla jsem a byla překvapena, že ještě zvládám mluvit.

„Abby, pokud víš, co by ti mohlo pomoci, řekni mi to.“ Ten jeho upřímný kukuč byl k nevydržení.

„Je mi naprosto jedno co, ale kdybys věděla…“

Otočila jsem se obličejem k oknu a snažila si to všechno srovnat v hlavě. Jaký já jsem jen blázen, jak jsem si jen ve své naivitě mohla myslet, že už bude všechno v pořádku? Zatím jsem se cítila, jako bych sklouzala hlouběji a hlouběji do bažiny. Nohy se mi bořily do slizkého smradlavého bláta a já neměla čeho se zachytit.

„Vypadáš hodinu od hodiny hůř.“ Pomalu ke mně natáhl ruku s úmyslem mě pohladit. Nakonec si to však rozmyslel a zastavil se uprostřed pohybu. Nejistě svou dlaň stáhl zpátky.

Pevně jsem sevřela oční víčka a snažila si před sebou vybavit jeho bezchybnou tvář. Tak moc jsem ho nyní postrádala, tak moc jsem ho chtěla mít tady, cítit jeho přítomnost, chladivé a chlácholivé doteky. On by věděl hned, co mi chybí.

„Abby, musíš se postavit na nohy, a pak se pokusím tě dopravit domů.“ Jeho hlas byl smutný. Tvářil se, jako by zklamal. Kdyby jen věděl do čeho se to pouští.

„Vyprávěj mi o něčem?“ Vzdychla jsem. Nebyla jsem si jistá, že požádat vlkodlaka o šálek krve, je to pravé. Stále ve mně viděl člověka, to proto mne vzal pod svou ochranu, ať už to znamená cokoliv. Jak by se asi zachoval, kdyby věděl, kým jsem doopravdy?

„Co ti mám vyprávět?“ Naklonil hlavu mírně na stranu a mě píchlo u srdce, jak známé mi přišlo tohle roztomilé gesto.

„Co ty jizvy? Kdo tě zranil?“ Snažila jsem se nemyslet na stále se zvětšující hlad. Na bolestivé křeče, které se vzdouvaly v mém žaludku. Na střeva, kroutící se, žadonící, vyprahlá.

„To chceš vědět?“ Pobaveně zvedl jedno obočí a jakoby bezděky si prsty přejel po jizvách, od obočí až na krk.

Kývla jsem a snažila se pousmát. Nešlo to.

„No, když zemřel můj otec, tak jsem dle práva převzal vedení smečky. Tenhle post, ale není automatický. Aby se zajistilo, že vůdce bude vždy ten nejsilnější, má kdokoliv právo ho vyzvat a utkat se s ním. Pokud by ten druhý vyhrál, stal by se alfou on.“

„Nevyhrál?“ Rty se mi lepily k sobě a v krku jsem měla sucho, až mě celý pálil.

„Já jsem naživu, ne?“ Řekl to hrdě, jakoby mi to mělo něco napovědět.

„Zabil jsi ho?“ Tak tohle se mi přestávalo líbit.

„Musel jsem, byl to buď on, nebo já a pokud mohu volit…“ Jeho úsměv mne zamrazil.

„Děsí tě to?“ Sklonil hlavu. „Bylo to velmi hluboké, nezahojilo se to úplně.“

„Ne, neděsí.“ Jeho jizvy rozhodně nebyly to, co by mě na něm zneklidňovalo.

Křeč projela mým břichem a zkroutila mne do uzlíčku klepajících se údů.

„Abby.“ Jeho hlas byl něžný, klidný. Položil mi svou dlaň na rameno.

„Jak ti jen mohu pomoci?“

„Mám hlad.“ Přitiskla jsem si ruce na žaludek.

„Mám ti…?“ Zvedal se, že mi pro něco skočí.

„Ne, to ne, potřebuji krev.“ Další bolest mnou projela jako zásah blesku.

„Jak to, že chceš krev? Jsi přeci jen upír?“ Vyslovil to tiše, pomalu a zamyšleně. Každé písmenko oddělil, aby ho tak zdůraznil.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Ale piješ krev.“ Cítila jsem, že stejně nemám jinou možnost. Pokud se co nejdřív nenapiju, stejně umřu. Takže říct mu, jaké mám nyní potřeby, mi vlastně neublíží.

Kývla jsem.

„Lovíš lidi?“ Byl zklamaný a smutný.

„Ne.“ Vydechla jsem.

„Jak jen můžeš?“ Na jeho tváři jsem poznala náznak znechucení.

„Je to hnus.“ Řekla jsem popravdě.

„Jak to myslíš? To ti to nechutná?“

„A tobě by to chutnalo?“ Docházely mi síly.

„Já nejsem upír.“ Zamračil se.

„Já taky ne.“ Chtěla jsem mu říct, že popovídat si můžeme později, až mi bude líp.

„Dobře, jelikož jsem naprostý blázen a držím nad tebou ochrannou ruku, musím ti pomoci.“

Vytřeštila jsem oči.

„Jak mi chceš pomoci? Asi nemáte v lednici zásobu lidské krve.“

„Jo, to se nepleteš, ale pokud se nenapiješ… vypadáš opravdu čím dál hůř.“

Chvíli zaváhal, a pak se mi podíval hluboko do očí. Rozhlédl se po místnosti. Snažil se vymyslet, co bude dělat.

„Tak se napij ze mne.“ Nastavil mi svůj krk.

„Nemám jak, nejsem upír.“ Začínal mě štvát.

Udivilo mne, jak se bez váhání zakousl do vlastního zápěstí. Někde jsem slyšela, že člověk sám sebe kousnout nemůže. Nějaký instinkt, nebo co. No, na vlkodlaky to zřejmě neplatí.

Když se odtrhl od své ruky, měl ústa od krve. Netvářil se nijak nadšeně, spíš smířeně.

Po jeho snědé kůži tekla rudá krev a odkapávala z hrany jeho zápěstí na bělostné povlečení.

„Nebudu tu sedět hodinu.“ Naštvaně se zavrtěl.

Nasucho jsem polkla. To bude teda zážitek, ještě teplá krev z těla živého tvora. Nakrčila jsem nos, ale bez protestů si stáhla jeho ruku k ústům. Jeho ruka byla svalnatá a celá napjatá. Možná se bál, nebo byl jen znechucený.

Objala jsem svými rty dokonalý otisk jeho zubů. Jeho kůže byla slaná, ne jako Adrianova. Voněl lesem, spadaným jehličím a čerstvou vlhkou hrabankou.

Přejela jsem jazykem poraněnou kůži a on se zachvěl. Bohužel jsem neměla ani jednu z výhod upírů. Dlouhé zuby, ani látku zabraňující srážení krve ve slinách. Stiskla jsem tedy jeho kůži mezi zuby, abych ji donutila tím tlakem krvácet.

Nevydal ani hlásku a že ho to bolí jsem poznala jen podle napjaté čelisti. Odvrátil svou tvář, jakoby nesnesl pohled na mne, krmící se z jeho poraněného zápěstí.

Byla to zvláštní změna, jeho krev byla opravdu dobrá. Tedy, jak jen krev může být. Nenatahovalo mne, když jsem naplnila ústa a poprvé polknula. Okamžitě se mým krkem rozlil příjemný pocit. Jako když vás pálí žízní a vy ho pak zchladíte douškem průzračné čerstvé ledově chladné vody.

Rána přestala krvácet moc brzy na to, abych zahnal žízeň. Rozhodla jsem se, tedy vydobýt si ještě trochu té životodárné tekutiny, jak jen to zvládnu. Objela jsem špičkou jazyka okraje rány, a pak ho kousla ještě jednou. Pokusil se ucuknout, ale já ho svírala pevně. Prohloubila jsem zranění a krev začala opět vtékat do mých úst.

Krmila jsem se z něho, pila jeho teplou krev a užívala jsem si asi víc, než bych měla.

Polkla jsem poslední lok a odtáhla jsem se od něho. Sice jsem nebyla plně spokojená, ale žaludek přestal bolet a střeva se zklidnila.

Chytil se za ruku a pak vytáhl z kapsy čistý bílý kapesník. Snažil se ji levou rukou trochu neohrabaně ovázat. Nešlo mu to.

Olízla jsem si rty, abych se ujistila, že ani kapička nezůstane nazmar. Natáhla jsem k němu ruku, ale on ucuknul.

„Chci ti jen pomoct ovázat ti tu ránu.“

Podíval se na mě a pak s velkým povzdechem natáhl znovu svou paži ke mně.

„Je mi líto, jestli to moc bolelo. Upíři dokážou zajistit, aby jejich kousnutí bylo příjemnou záležitostí, já to neumím. Nemám schopnost tě zhypnotizovat, aby se ti to líbilo.“ Můj hlas zněl provinile. Nevěděla jsem, jestli se tak cítím kvůli bolesti, kterou jsem mu nechtě způsobila, nebo jen kvůli faktu, že jsem se z něho napila.

„Nebylo to tak zlé.“ Pokrčil rameny.

„Lituješ toho, že jsi mě zachránil před svou smečkou?“ Utáhla jsem cípy šátku, aby mu improvizovaný obvaz nespadl.

„Jsi pořád člověk, ne?“ Řekl to jako samozřejmost, ale na jeho tváři bylo vidět, že už tomu vlastně ani sám moc nevěří.

„Nevím, kdo teď jsem.“ Pípla jsem a sklopila smutně pohled k dece. Nervózně jsem si pohrávala s jejím koncem.

„Je ti už líp?“ Jeho pohled se zase vrátil k normálu. Vyrovnal se s tím velmi dobře.

„Je mi vlastně docela fajn.“ Pousmála jsem se, abych ho podpořila.

„Fajn, donesu ti nějaké oblečení, pokud by se někdo dozvěděl, co se tu teď dělo, byla bys v průšvihu.“

„I přes to, že jsem pod tvou ochranou?“

„Musíš pochopit, že upíři jsou naši nepřátelé, Abby. Myslím, že by dvakrát nepřemýšleli, kdyby se dozvěděli, že piješ krev.“ Pozvedl ruku jako důkaz svého tvrzení.

„Mohla bych si zavolat, aby na mě Adrian čekal?“

„Neměj strach, čeká. Já bych čekal.“ Než jsem se stačila zeptat, jak to myslí, vstal a přešel ke skříni naproti posteli. Vytáhl z ní modročernou flanelovou košili a bílý nátělník s dlouhým rukávem. Rifle, které vypadaly o mnoho delší, než jaké bych potřebovala.

„Boty máš pod postelí.“ Položil oblečení na roh postele a pak se vytratil z pokoje, abych se mohla obléknout.

Spodní prádlo jsem měla složené a položené na botách. Oblékla jsem se. Vše bylo o pár čísel větší, než bych potřebovala. Košili i rifle jsem si zahnula, a pak nasadila vysoké zimní boty. Cítila jsem se v tom oblečení trochu hloupě, ale co, nejdu přeci do společnosti, musím se jen nějak dostat domů.

Alex ťuknul na dveře, a pak je otevřel. „Můžeme?“ Pokynul směrem ven.

„Jo, jasně.“ Následovala jsem ho na verandu.

„Kde je Anna?“ Nikde jsem ji neviděla.

„Jela do města.“ Vzal z věšáku silnou mikinu a podal mi ji.

„Je tam chladno, asi by ses měla obléct trochu víc.“ Vzala jsem si ji od něho a oblékla si ji. Byla mi taky velká.

„Tobě nebude zima?“ Sám měl na sobě jen černé tričko a oprané rifle.

„Ne, nebude mi zima.“ Usmál se. „Tak pojď, odvezu tě na hranici pozemku.“

Vyšli jsme ven. Do tváře se mi opřel chladný jarní vítr. Sluníčko se schovávalo za hustou clonou z mraků. Vypadalo to na déšť.

Před srubem, ukrytým uprostřed hlubokých lesů na konci prašné cesty, stál starý narezlý džíp.

Ukázal na něj a pak se otočil ke mně. „No, nebude to asi podle tvého gusta, ale je pojízdný, to je hlavní.“

Ušklíbla jsme se. Nelíbilo se mi, že se ke mně choval, jako k rozmazlený princezničce.

„Ne, tvoje auto je v pohodě.“ Vydala jsem se k džípu, aniž bych ho nechala jít jako prvního.

Nasedla jsem na místo spolujezdce a musela pořádně zabrat, abych za sebou zabouchla dveře. Tak tohle auto už mělo opravdu svá nejlepší léta za sebou.

„Alexi? Jak bude Adrian vědět, kde má na mě čekat?“

„Je jen jedna cesta lesem, která kříží oba pozemky. Tenhle náš, i ten, co patří rodině tvého muže.“  Sedl si za volant a pevně ho sevřel prsty.

„Jak dlouho jsem u vás vlastně byla? Kolik času uběhlo od toho večera, kdy jsi mě našel?“

Nastartoval a pak si vzdychl. Jakoby ho moje otázky unavovaly.

„Dnes večer to budou čtyři dny.“ Zařadil kvalt a pomalu se rozjel směrem do hloubi lesa.

Hrubý štěrk zaskřípal pod koly a já se schoulila na sedačku.

Jeli jsme asi hodinu, než se prašná štěrková cesta stočila a hluboký hustý les se rozevřel do veliké travnaté paseky. Pod stromy se ještě držel sníh, to jak sluníčko neproniklo přes mohutné koruny vysokých starých smrků.

Uprostřed mýtiny stálo černé sportovní auto a o něj byl opřený můj anděl. Zadkem se zapíral o přední kapotu, ruce volně spojené na hrudníku. Jeho výraz byl skoro nečitelný. Naprosto dokonalý, neutrální, obchodní obličej. Jako by vedl pracovní jednání. Jen oči se mu leskly, plál v nich temný oheň.

„Vidíš, že čeká.“ Zašeptal Alex, když zastavil tak padesát metrů od Adrianova auta. On se ani nehnul, jen trochu napjatě čekal, co se bude dít dál.

„Můžu za ním?“ Otočila jsem se na Alexe a on jen ledabyle pokrčil rameny.

„Jistě, proč bys nemohla?“

Vyskočila jsem z džípu a nechala dveře otevřené. Běžela jsem, co mi síly stačily. Tak uprostřed jsem škobrtla a upadla na všechny čtyři. Kolena mne zastudila, to jak se látka riflí promočila od ještě zvlhlé, chladné země. Prsty se mi zaryly do mokré hlíny. Zvedla jsem hlavu a zaznamenala nepatrný pohyb, který Adrian udělal, jako kdyby se automaticky a bez rozmyšlení chtěl vydat ke mně, ale v poslední chvíli si to rozmyslel.

Vyhrabala jsem se na nohy a přeběhla těch posledních pár metrů. Čekal. Čekal tam s otevřenou náručí. Ruce měl napřažené, vítající, zvoucí mne do bezpečného kruhu svých paží.

Vydechla jsem, když jsem narazila do jeho těla. Mé ruce se okamžitě omotaly kolem jeho pasu a hlavu jsem zabořila do jeho hrudníku.

Objal mne a přitiskl k sobě. Hladil mne po vlasech, po zádech. Šeptal pořád dokola mé jméno, jakoby nemohl stále uvěřit, že mne drží.

Nohy se mi podlomily a on se se mnou v náručí svezl k zemi. Klečel a stále mě pevně svíral. Vyhrkly mi slzy a hlasitě jsem se rozvzlykala. Teď, když pominul ten nepříjemný pocit, že ho nemám poblíž, strach vystřídal vztek. Zajíkla jsem se a zvedla hlavu k jeho dokonalému obličeji. Jeho černé studánky se leskly neprolitými slzami.

„Proč jsi nepřišel?“ Zašeptala jsem obviňujíc ho.

„Nemohl jsem.“ První slza stekla po jeho bledé tváři.

Pustila jsem ho a pěstmi začala ze všech sil tlouct do jeho vypracovaného hrudníku. „Proč jsi pro mne nepřišel? Proč? Proč?“

I když jsem do toho pohybu dávala veškerou svou sílu, nevypadal, že by ho to bolelo. Ten zničený výraz byl výsledkem mých slov. Mých obvinění, mého vyděšeného a zklamaného hlasu.

„Promiň, Abby, promiň.“ Chytil mé ruce za zápěstí a snažil se mě opět schovat v náručí. Cukala jsem se z posledních sil a pak mne zcela ovládl pláč. Trvalo několik minut, než jsem byla schopná se nadechnout bez zajíknutí. Uklidňovala jsem se pomalu, ale s každou slzou odcházela i část bolesti, kterou jsem nyní někde uvnitř sebe cítila.

Líbal mne do vlasů a šeptal mi, jak moc se omlouvá.

Když jsem nad sebou získala alespoň trochu kontrolu, odstrčila jsem ho a pomocí předního nárazníku se pomalu postavila. Ohlédla jsem se.

Alexův džíp byl pořád na svém místě a on se opíral o ochranný rám předních světel.

Když mne uviděl, pohlédl mi do tváře, udělal několik kroků směrem k nám.

„Jsi v pohodě?“ Křiknul a počkal, jestli kývnu.

„Co se stará?“ Zavrčel Adrian, když se zvedal na nohy.

„Zachránil mě.“ Otočila jsem se na svého muže s výčitkami v očích. „Našel mě v lese, a pak se postavil proti celé své smečce. Vzal mě pod svou ochranu.“

S tou poslední větou se Adrianovi oči hrůzou rozšířily. „Co udělal?“ Jeho hlas byl roztřesený, nevěřícný.

„Vzal mě pod svou ochranu, žádali ho, aby mě vydal, ale on řekl ne.“ Nechápala jsem, co ho tolik rozčílilo.

„Ten parchant.“ Adrian vstal a rázným krokem se vydal Alexovi naproti. Nechal mě stát u svého auta, vypadal jako pomsta na dvou nohách, jako smrt v lidském obleku.

„Co si to o sobě myslíš.“ Můj muž skoro křičel. Nikdy takhle nezvedal hlas, ale nyní to vypadalo, jakoby úplně zapomněl na své vychování. Vždy se snažil udržet od věcí odstup, nepodléhat negativním emocím, ale teď se mu to vůbec nedařilo.

Až teď mi došlo, že jsem se vlastně nepídila po tom, co to znamená. Nenastala naprosto žádná změna, proč bych se měla obávat? Jenže Alexova smečka protestovala moc na to, že by to nemělo nic znamenat. Do háje, co se to zase děje? Už mě opravdu unavoval tenhle svět příšer, do kterého jsem vlastně taky tak trochu patřila.

Adrian přistoupil k Alexovi až na délku paží a chvíli spolu hráli hru, kdo uhne pohledem jako první. Ani jeden z nich nevypadal, jako že by mohl být ten první.

„Nebyla jiná možnost.“ Pokrčil skoro znuděně rameny Alex a zadíval se na mne.

„Vždycky je jiná možnost, ty smradlavý pse.“ Křikl Adrian a vrhl se Alexovi po krku. Upadli spolu v obětí do vlhké slehlé staré trávy. Alex zavrčel, ale ležel na zádech a vypadal Adrianovým rychlým výpadem trochu překvapený.

„Udělal jsi to schválně.“ Zašeptal Adrian a s uši rvoucím výkřikem se zakousl Alexovi do krku.

Přidala jsem do kroku, abych byla co nejdříve u nich, jenže jeden z nich je čistokrevný upír a druhý alfa samec vlkodlaků, co já asi tak zmůžu? Jsem jen malá holka od vedle.

Alexovo tělo se začalo třást, to jak se snažil ze všech sil zabránit přeměně. Adrian ho držel přikovaného k zemi a trhal mu hrdlo. Zem pod nimi se začala barvit do ruda a o mě se pokoušely mrákoty. Stála jsem nad nimi a přemýšlela, co udělám, nezbývalo moc času.

„Nechte toho… oba.“ Vykřikla jsem skoro hystericky. Ani jeden z nich mi však nevěnoval sebemenší pozornost.

Teď bylo na mně, abych vyzkoušela hypotézu, že sám sebe člověk nekousne. Zhluboka jsem se nadechla a přitáhla si ruku k ústům. Zavřela jsem oči a vší silou se zakousla do kůže na mém zápěstí. Bolelo to jako čert. Sakra, to byl ale hloupý nápad. Dokonalý oválný otisk mých zubů se začal barvit do ruda. Malé ranky, kde zuby prošly skrz pokožku, se plnily krví a já se opatrně přiblížila ke dvěma vrčícím postavám. Adrian stále visel zakousnutý do Alexova krku a ten už měl hlavu protáhlou nelidskou, s výraznými vlčími rysy. Oči žlutozlaté, děsivé. Ruce obou také již nepřipomínaly ruce lidí, ale ohromné drápy okrášlené pařáty. Alexovy oči se protáčely a občas z nich bylo vidět jen bělmo. S každou kapkou krve ubývalo vlkovi sil. A pak se zmátořil a při pohledu na mne se vzepjal a uhodil tlapou Adriana do hlavy. Jeho dlouhé černé drápy přejely přes Adrianův obličej a rozervaly kůži na jeho tváři čtyřmi úhlednými, stejnoměrnými a velmi hlubokými ranami. Adrianova tvář se okamžitě pokryla krví a jako dvě lampičky z té rudé masky teď svítily jeho velké oči.

I z Alexova krku vytékala krev. Oba krváceli a jejich krev se na zemi mísila. Oba už měli zašpiněné celé oblečení. Alex měl i tvář celou od krve, to jak na něho dopadaly kapky z Adrianovy poraněné hlavy.

Dělalo se mi zle a chtělo se mi zvracet, pohled na jejich zkrvavené rány nebyl opravdu nic pro mne. Pořád se prali, rána střídala ránu. Kvílení se měnilo ve vrčení. Připadalo mi, že můj plán nebude nikdy fungovat. Klekla jsem si co nejblíže k nim, avšak v dostatečné vzdálenosti, abych se nechtěně nestala dalším účastníkem jejich boje.

Alex už byl skoro celý proměněný, hustá dlouhá srst pokrývala celé jeho tělo. Rána na jeho krku se zatahovala, hojila se. Zbytky oblečení byly v cárech rozházeny kolem.

Zmáčkla jsem svou ruku a pár kapek mé krve dopadlo na trávu pode mnou. Dvě věci se pak staly najednou. Adrian s prvním nádechem ztuhnul a očima našel mou tvář, aby se přesvědčil, proč krvácím. Alex využil jeho nesoustředěnosti a máchnul tlapou před sebe. Adrian zaúpěl a s tichým heknutím odletěl skoro dva metry daleko.

Vlkodlak se postavil nemotorně na všechny čtyři, asi aby zjistil, jestli není zraněný ještě někde jinde a pak se ohlédl na mne. Udělala jsem vystrašeně jeden krok vzad. On však nešel ke mně, jen se zlomek vteřiny upřeně díval do mých vytřeštěných očí a pak odběhl do lesa.

Zůstala jsem se svým mužem na pasece sama. On se nehýbal, jen ležel na boku, tváří odvrácenou ode mne a ztěžka, přerývaně dýchal.

Pomalu mi docházelo, co se vlastně stalo. Bylo to jako probuzení z velmi hlubokého spánku, taky chvíli dumáte nad tím, jestli je to ještě sen, nebo už jste vzhůru.

Hned, jak mi došlo, že tohle rozhodně není sen, vrhla jsem se k Adrianovi. Překulila jsem ho na záda a vzala jeho hlavu opatrně do dlaní. Krev na jeho obličeji zasychala a tak vypadal, jako by ani nebyl skutečný. Shodila jsem mikinu a svlékla si flanelovou košili, sice mnou otřásla zima, ale já ten kus látky nutně potřebovala. Utírala jsem tu tmavě rudou krev z jeho dokonalého obličeje. Jeho rány se mi hojily před očima, zatahovaly se do čerstvých růžových jizev.

A pak jsem si všimla ještě jednoho zranění. Další čtyři hluboké rány se táhly šikmo přes jeho hrudník. Když ho svou vlčí packou Alex odstrčil, způsobil mu drápy další poranění. Rozetnul mu tričko a to se teď barvilo do červena.

Adrian sebou cuknul, když jsem se dotkla jeho hrudníku ve snaze zkontrolovat, jestli je vše, jak má být. Jestli se vše hojí stejně rychle.

Otevřel unaveně oči a zamrkal, než zvládl zaostřit na mou tvář.

„Jak se cítíš?“ Zašeptala jsem vyděšeně.

„Už mi bylo i líp.“ Odpověděl, rty se sotva pohnuly.

„Adriane, co se stalo? Tohle se ti vůbec nepodobá, takhle ses nikdy nechoval.“

Ironicky se uculil, i když mu z koutku úst vyteklo dalších pár kapek krve.

„Neznáš mě, Abby. Nevíš, čeho jsem, nebo nejsem schopen.“ Jeho tvář nabrala tvrdý nepřístupný výraz.

Chtěla jsem se od něho odtáhnout, jenže ještě pořád krvácel, potřeboval mne.

„Spala jsi s ním?“ Vydechl mi do tváře a já jen zalapala po dechu.

„Co? Cože?“ Fajn, nikdy mi to moc nemyslelo, ale momentálně jsem byla v šoku, nemohla jsem mluvit, nenacházela jsem slova.

„Tak spala?“

„Adriane, jak se mě na to můžeš ptát, po tom čím jsme si oba prošli, jak jen můžeš?!“

„Ano nebo ne, Abby.“

Nerozuměla jsem tomu, ale vůbec se mi to nelíbilo.

„Cítím ho z tebe, je mi z toho zle.“ Pokusil se posadit a já ho podepřela. Když seděl, nervózně se ošil a odstrčil mě od sebe.

Zaštípalo mě v nose a první slaná kapička se mi přelila přes řasy.

„Jak jsi mu to jen mohla dovolit.“ Stavěl se do pozice, že on je tady ten chudák, jenže já nevěděla, čím jsem mu tolik ublížila.

„Já ti vůbec nerozumím. Nechápu, co ode mě chceš. Nechápu, co chceš slyšet.“ Málem jsem křičela, jak mne naplňovala panika.

„Vzal tě pod svou ochranu, Abby. Tím se všechno mění.“ Pomalu rezignoval, smiřoval se s tím.

„Ale já nevím, co to znamená, Adriane. Nic jsi mi nevysvětlil, jen mě tu neoprávněně obviňuješ a urážíš.“

Nevěřícně přimhouřil oči, a pak se na mě podíval, jako kdyby chtěl zjistit, jestli opravdu nelžu.

„To, že tě před svou smečkou ochránil, že nad tebou drží ochrannou ruku, je stejné jako by přiznal, že jsi jeho…“ Musel se zhluboka nadechnout, aby byl vůbec schopný tu větu dokončit. „Že jsi jeho milenka, Abby. Vyvolená, snoubenka, družka to ne, protože máš manžela, takže milenka.“

Párkrát jsem mrkla a snažila si vzpomenout, jak se dýchá.

„Proboha.“ Zašeptala jsem. „Proto si myslíš, že jsem s ním spala?“

Adrian se zatvářil ublíženě a pak cuknul rameny. „Proč by to pro tebe jinak dělal?“

Mísilo se ve mně tisíce pocitů, které se navzájem míchaly. Chvilku se mi chtělo smát, za okamžik brečet, a ještě za další chviličku jsem si přála přetáhnout ho něčím pořádně po hlavě.

„Hmm, tak k tomu opravdu není co dodat.“ Srdce jsem měla až v krku, ale prostě jsem se nechtěla nechat zahnat do role poslušné tiché ženušky, která svému muži dovolí naprosto vše. Cítila jsem, jak moc mi tím ublížil a nehodlala jsem mu odpustit jen tak. Vůbec jsem v něm nepoznávala svého Adriana. Toho, který mi každé ráno nosil růži a malý dárek. Toho, který neoblomně dobýval mé srdce a vytrvale mne sváděl. Co se jenom stalo?

Vstala jsem, vzala ze země mikinu a aniž bych se více otočila, vydala se pěšky k domu. Cítila jsem, jak slabé mám nohy a jak se mi kolena námahou klepou.

„Abby, Abby, počkej na mě.“ Držel se za hruď a belhal se za mnou.

„Ani nevíš, kterým směrem se máš dát.“ Zastavila jsem se, protože měl bohužel naprostou pravdu. Vůbec jsem nevěděla, kde jsem a kterým směrem mám jít.

Nasupeně jsem se otočila. Kdyby mohl pohled zabíjet, byl by asi stokrát mrtvý, než mě došel a zastavil se přede mnou.

„Lásko, odpusť mi, nechtěl jsem to takhle. Opravdu. Moc jsem se o tebe bál, ani nevíš. Šílel jsem strachy, čtyři dny jsem nespal, nejedl. Nejdřív, když se má klisna večer vrátila domů, jsem z mého milého bratříčka vymlátil, co ti vlastně provedl. Hledal jsem tě po celém lese. Vystopoval jsem tě, ale už jsi byla pryč. Byla tam kaluž tvé krve, a pak ten zápach vlkodlaka. Málem jsem se zbláznil. Nevěděl jsem, jestli tě nezabil, co se ti stalo, ani jestli tě ještě kdy uvidím.“ V jeho černých očích se odrážela nevýslovná bolest.

„Prosím, odpusť mi, opravdu jsem byl mimo. Když si čtyři dlouhé dny vymýšlíš krvavé scénáře, co se s tím druhým stalo, poznamená tě to.“ Chytil mne za loket. Odvrátila jsem se od něj a nechala sjet jeho dlaň po mé ruce, až jsme se dotýkaly jen konečky prstů.

„Prosím, netrestej mě za to, že tě tolik miluji.“ Jeho hlas byl tichý, roztřesený.

„Nevěděla jsem, že je v tobě tolik zloby. Myslela jsem, že jsi laskavý a milující, okouzlující. Tvá druhá tvář se mi vůbec nelíbí.“

„Mám mnoho tváří, Abby, ale tahle rozhodně nebyla určena tobě.“

„Asi tě opravdu neznám.“ Pokrčila jsem rameny.

„To bude trvat hodně dlouho, než poznáš stoletého upíra. Nikdy jsem ti ale nelhal, nikdy jsem se nepřetvařoval, mé city vůči tobě jsou vřelé a opravdové, věř mi.“

„Ublížil jsi mi.“ Otočila jsem se čelem k němu a snažila se dát do svého pohledu všechny mé pocity. Zklamání, zradu, bolest, strach, smutek.

„A budu toho do smrti litovat.“ Zašeptal, když se mi podíval do očí. Pozvedl ruku a položil mi ji na tvář. Sklouzl prsty k mému spánku a pročísl mi jemně vlasy. Jeho dlaň skončila vzadu na mém krku a on si mě přitáhl blíž. Věděla jsem, co udělá a nebyla si jistá, jestli bych mu v tom neměla zabránit.

„Odpustíš mi?“ Zašeptal, když se svými rty snášel na mé. Zavřela jsem oči a nechala ho, aby mi dokázal svou lásku. Políbil mne hebce, jeho ústa se sotva dotkla. Měkká kůže jeho rtů byla jako pohlazení nejjemnějšího hedvábí.

Tváří přejel přes tu mou, a pak pomalu nosem po mé bradě, než se opět vrátil k polibku samotnému.

„Nikdy, tě nikomu nedám.“ Zašeptal mi do ucha, tak tiše, že jsem nevěděla, jestli se mi to pouze nezdálo.

Druhý polibek byl úplně jiný, hned jak jsem tiše zasténala, přitiskl si mě k sobě a trochu tvrdě se svým jazykem vnutil do mých úst. Podlomila se mi kolena a já se chytla jeho ramen, abych neupadla. Sevřela jsem ho pevně a zaťala nehty do jeho kůže.

Zhluboka vydechl nosem, a pak se jeho druhá ruka posunula k mému pasu. Přidržel si mě u těla. Cítila jsem, jak si mě k sobě tlačí, jak mi máčí krví nátělník, jak mě jeho krev studí na prsou. Nevnímal bolest, byl jako pod vlivem drog. Jediné, co vnímal plně, bylo mé tělo. Tiskl mne tak, jako by mne chtěl vtlačit do sebe, udělat z nás jednu, jedinou bytost.

„Nepřežil bych, kdyby se ti něco stalo, kdyby ti ublížil.“ Odtáhl se dost na to, aby mi viděl do tváře.

„Proč jsi pro mě tedy nepřišel, když ses tolik bál?“ Tahle otázka mi pořád ležela na srdci.

Jeho obličej se zkroutil bolestí, jako kdyby dostal tvrdý úder do žaludku. Podíval se na mě a jeho oči plály nesmírným smutkem.

„Nemohl jsem překročit hranici. Vyvolal bych tím válku a mnoho lidí, vlků i upírů by kvůli téhle chybě umřelo.“

Najednou jsem si uvědomila, jak je pro něho role budoucího vůdce těžká. Obětoval by opravdu můj život na oltář míru? Srovnal by se s tím, že mi nepomohl? Těžko říct. Jsem tady, živá a zdravá, proč se trápit hloupými otázkami?

„Pojeďme domů. Liz bude ráda, moc se bála.“ Pohladil mi paži, a pak mě chytil za ruku a propletl své prsty s mými.

„Adriane?“ Po pár krocích jsem zastavila a on se ke mně otočil.

„Co to pro mě znamená, že si smečka myslí, že jsem Alexova milenka? Jak se mě to dotkne? Jak se to dotkne nás?“

Pokrčil rameny. „Těžko říct, nerozumím úplně téhle vlčí magii. Podívám se do knih, jestli něco nenajdu.“

Kývla jsem a pokusila se usmát. Byla jsem vyčerpaná a hladová, to málo krve, co jsem dostala od Alexe, mi už nestačilo.

„A proč jsi říkal, že to udělal schválně?“ Zastavila jsem se podruhé.

Podíval se na mě a špičkou ukazováčku přejel po zašité ráně na mém čele.

„Kdo tě ošetřoval?“

„Anna, jeho matka. Proč?“

Vzdychnul si a pousmál se. „Myslíš, že si nevšimla té jizvy, co máš na rameni? Že jí nedošlo, co se stalo? Pokud pohřbili člena své smečky a ty máš otisk jeho zubů na těle, došlo jí to, nemyslíš?“

„A myslíš, že Alex v tom jede taky? Že to všechno mělo být jen divadlo kvůli mně?“

„Nevím, Abby. Nevím, co se tu děje, ale zjistím to.“ Jeho hlas zněl odhodlaně.

Nutilo mne to přemýšlet nad každým okamžikem. Opakovat si v hlavě každé Alexovo slovo.

„Jak je ti? Co zranění?“ Zeptala jsem se, když jsme došli k autu. „Mohla bych řídit, jen bys mi ukazoval cestu.“

„Je mi dobře, sice to ještě krvácí, ale už jen trošku. Pojď, ať už jsme doma.“ Otevřel mi dveře, nechal mne nastoupit a pak je zavřel.

Byla jsem skoro ráda, že jsem nemusela řídit já, protože jezdit s tímhle autem po prašných lesních cestách se rovná umění levitace. Já bych asi skončila po pár metrech s uraženým kolem, nebo zlomenou nápravou, proražená nádrž by taky byla ucházející variantou.

K domu jsme dojeli s posledními paprsky zapadajícího slunce. Celou cestu jsme mlčeli, jako by ani nebylo co říct. Adrian vypadal, jako by přemýšlel a tak jsem ho nechtěla vyrušovat.

„Co jsi provedl s Jasonem?“ Otočila jsem se na Adriana, když mi došlo, že se o něm zmiňoval.

„No, myslím, že se doma dost dlouho neukáže. Liz se ho dokonce ani nezastávala. Byla na něho naštvaná, že ti takhle ublížil. Bude mít také dost práce s renovací spodního salonku.“ Vypadal velmi spokojeně.

„Jenže to byla i má chyba.“ Sklonila jsem hlavu.

„Hmm, povídej, to mě zajímá.“ Usmál se.

„Neřekla jsem, že neumím jezdit na koni a tak, i když byla tvá klisna hodná, nezvládla jsem ji.“

Rozesmál se a najednou to znělo, jako by se vysypal pytel plný rolniček.

„Abby, mého koně se bojí i štolba. Ta klisna je zplozenec pekel. I já s ní mám problémy a to ji mám od hříběte. Kdyby nebyla tak krásná, dávno bych ji dal pryč.“

„Takže Jason…?“ Konečně mi to došlo.

„Jason to udělal schválně. Nevím, jestli tě hodlal zabít, nebo jenom zranit, ale to už je jedno.“

Seděli jsme v autě před domem.

„No, půjdeme, potřebuji se umýt a převléknout.“ Podíval se na sebe. Vypadal opravdu šíleně, celý špinavý od zaschlé krve, s hojícími se jizvami na obličeji, potrhaným oblečením a vlasy od trávy a bláta.

Auto nechal na příjezdové cestě a doprovodil mě za ruku ke dveřím. Už vstupní hala napovídala, že se tu buďto prohnal hurikán, nebo zdejší oblast zasáhlo silné zemětřesení. Několik mramorových desek obložení stěn bylo popraskaných. Chyběly i obě vysoké vázy, obyčejně stojící na podstavcích u paty schodiště. Několik spodních schodů mohutného mramorového schodiště bylo roztříštěných, takže z nich zbyl pouze betonový základ. Prosklené posuvné dveře, vedoucí do salonku, byly bez výplně a pokoj samotný byl totálně zlikvidovaný. Nechtěla jsem si ani představit, co se tu odehrálo, protože celý pokoj, včetně starožitného masivního nábytku, vzal totálně za své.

„Páni.“ Vydechla jsem a rozhlížela se kolem. „Je Jason naživu?“ Podívala jsem se na Adriana.

Uculil se a pak přikývl. „Hodlal jsem ho vlastnoručně roztrhat na kousky, ale Liz by byla smutná.“

Z kuchyně se vyřítila Liz a skočila mi kolem krku. V očích měla slzy a mě to dojalo natolik, že jsem se rozbrečela taky. Stály jsme tam, objímaly se a brečely. Adrian mi mlčky přešlapoval po boku a klidně čekal, až nás to přejde. První se odtáhla ona. Otřela si oči do rukávu hedvábné tuniky a vykouzlila trochu pokřivený úsměv.

„Bože, myslela jsem, že už tě neuvidím. Moc jsem se o tebe bála, Abby. Když jsem se navečer vrátila ze svého skleníku, Jason mi neřekl ani slovo. Myslela jsem, že jsi nahoře v pokoji a čekáš na Adriana.“ Posmrkla a zatvářila se provinile.

„Když pak přijel Adrian domů…“ Znovu se rozplakala.

Teď bylo na mně, abych ji objala. „Jen klid, jsem v pořádku. Nic se mi nestalo.“

„Mami, myslím, že Abby se potřebuje dát dohromady a pořádně se napít.“

„Jistě, jen jděte. Donesu vám nahoru nějakou krev.“ Podívala se na svého syna a sjela ho zděšeně pohledem od hlavy k patě. Vypadal, jako by právě vyskočil z něčí noční můry.

„A cos vyváděl ty?“ Konečně se ode mne odtáhla a jala se kontrolovat Adrianovy jizvy.

„Jsem v pohodě, jdu se umýt.“ Trochu netaktně zastavil matčinu ruku v pohybu a jemně ji odstrčil. Liz zůstala nečinně stát před svým synem a alespoň pohledem hodnotila míru jeho zranění.

Podal mi ruku a já ji přijala. „Děkuji za tu krev, mami. Myslím, že se bude hodit nám oběma.“ Sladce se na Liz usmál a táhl mě po schodišti.

Náš pokoj vypadal na chlup stejně, jak jsem ho před čtyřmi dny opouštěla. Dokonce i postel zůstala naprosto ve stejném stavu.

„Jdu napustit vanu.“ Nechal mě stát uprostřed místnosti a zmizel v koupelně. Stáhla jsem si mikinu a hodila ji na židli, úplně stejně skončil i zbytek oblečení. Nahá jsem se nakonec cítila o moc líp, než v těch o několik čísel větších šatech.

Adrian zastavil vodu a pak jsem slyšela, jak i on svlékl veškeré své poničené oblečení. Než jsem došla do koupelny, byl už ve vaně a žínkou si drhnul obličej. Na hladině se pohupovaly veliké chomáče husté pěny a celá koupelna voněla levandulí.

Vlezla jsem si k němu. Pomalu a opatrně, vzhledem k teplotě vody a mým odřeninám a tržným rankám. I tak mě pár míst pěkně zabolelo, než si má poraněná pokožka přivykla.

Zaplula jsem pod hladinu a pak se pořádně umyla.

„Chceš vydrhnout záda?“ Sáhl po velké houbě a fialkovém mýdlu.

Místo odpovědi jsem se jen usmála a posunula se zády k němu, zadečkem mezi jeho pokrčené nohy. Věděla jsem, že mytí zad je jen záminka, ale nevadilo mi to, i já chtěla cítit jeho tělo. Strašně mi chyběl.

Přitiskla jsem se k němu a on si mě přitáhl blíž a objal mne. Napůl jsem mu ležela v náručí s hlavou na jeho hrudníku a užívala si horké lázně a jeho blízkosti. Kdyby se neozval můj žaludek, řekla bych, že mi naprosto nic nechybí.

„Máš hlad?“ Vtiskl mi polibek za ucho.

„Ani nevíš jaký. Sice mi dal Alex trochu napít, ale to by nestačilo ani dítěti.“

Cítila jsem, jak se jeho tělo za mnou napjalo. „Jak to myslíš, že ti dal napít?“

„No, svou krev.“ Pokrčila jsem rameny a otočila se, abych mu viděla do tváře. „Je v tom něco špatného?“

Mírně zavrtěl hlavou. „Není, ale ještě jsem neslyšel, že by některý z vlkodlaků, potažmo jejich alfa, dal někomu napít své krve.“

„Nebyl z toho dvakrát nadšený, jenže já měla děsivé křeče. Nedalo se to vydržet.“ Proč to znělo i mně samotné, jako bych se omlouvala?

„Nic se neděje, Abby. Hlavně že neodmítl, mohlo by to být zlé. Když přijdou křeče, je tělo už velmi vysílené.“

Položil mi svou dlaň na krk a palcem mi pohladil tvář.

„Začínám si myslet, že Alex je úplně stejnou obětí, jako ty.“ Přimhouřil oči a pak se uculil.

„Měli bychom si spolu promluvit, všichni tři.“

„Máš dojem, že si s tebou bude chtít povídat? Potom, co jsi ho málem zabil?“

„Nic se mu nestalo a já měl na něho neskutečný vztek, jestli je v tom nevinně, jsem ochotný se mu za své zbrklé jednání omluvit.“

„A jak ho chceš kontaktovat? Nesmíš přeci na jejich území, ne?“

„Já ho kontaktovat nemůžu, ale ty ano.“

„Já? Jak to proboha myslíš?“

„No, měla bys být schopná ho zavolat na dálku. Tím, že udělal, co udělal, navázal s tebou určitý druh spojení.“

„Ještě jednou a tak, abych to pochopila.“ Zamračila jsem se.

„Pokud se budeš dostatečně soustředit, měl by vědět, že ho potřebuješ. Měl by tě slyšet.“

Nasucho jsem polkla. „A já? Uslyším i já jeho?“ Moc se mi nelíbilo, že by měl mít někdo cizí přístup do mé hlavy.

„No, právě proto si musíme promluvit, ujasnit si všechny zádrhele vašeho nového vztahu.“

„Nemáme vztah, Adriane.“

„Ale ano, ať se ti to líbí, nebo ne, jste teď propojeni.“

„Sakra.“ Vydechla jsem otráveně.

„To mi povídej.“ Smutně stáhl ramena.

„Musí být přeci možnost, jak to zrušit, jak to spojení ukončit.“ S nadějí v hlase jsem k němu pozvedla oči.

„Snad, musíme doufat.“

Žaludek se znovu ozval a já si objala břicho rukama. Okamžitě poznal, co se děje.

„Pojď, musíme se pořádně napít.“ Vylezl z vany a podal mi ruku.

Na moment jsem zaváhala, ale pak jeho ruku přijala. Podal mi osušku a přitom si mě prohlížel, asi aby zjistil míru mého poranění. Nevypadal nijak vystrašeně, asi to nebylo tak zlé.

„Řekneš mi teď, jak se to všechno seběhlo?“ Zabalil mne do županu a sám si omotal ručník kolem beder. Malé kapičky vody stékaly po jeho hrudi a přeskakovaly hojící se jizvy po vlkodlačích drápech. Leskly se jako malé diamanty, měla jsem neuvěřitelnou chuť je slíznout a ochutnat tak jeho bledou pokožku.

Všiml si mého upřeného pohledu a jeho černé oči se zaleskly touhou. Ten pohled ve mně vyvolal prudké červenání. Cítila jsem naprosto zřetelně, jak se mi krev tlačí do tváří a jak se mi teplo rozlévá po celém obličeji.

„Tohle miluji.“ Zašeptal, když mi pod bradu podsunul ukazováček a donutil mě tak vzhlédnout.

„Jsi překrásná, když se červenáš.“ Jeho hlas zhrubl a oči nabraly do žlutozelena. Vždycky se jejich barva změnila, když byl vzrušený. Poté, co černý plamen přetekl, změnily se. Už jsem to ani nevnímala.

Nasucho jsem polkla a zachvěla se, když konečky prstů stáhl huňatý župan z mých roztřesených ramen.

Přistoupil ke mně blíž a přitiskl mi své rty k šíji. Laskal něžně pokožku na mém krku a na ramenou. Dobře věděl, že tohle mě dostane do správné nálady.

Zhluboka jsem vzdychla a má kolena podklesla, když se jeho chladný jazyk přesunul z krku na čelist.

Jeho rty se otřely o mé, pomalu, jemně, nikam nespěchal. Pootevřela jsem ústa a vyzvala ho, aby náš polibek prohloubil. Zachytil mne v pase a přitiskl naše těla ještě těsněji.

Jeho mokré vlasy se mu lepily na krk, pročísl je rukou a uhladil je dozadu.

„Počkej, počkej.“ Jemně jsem ho odstrčila. „Opravdu se nejdřív potřebuji napít.“

Zatvářil se naprosto nevinně a neškodně. „Jistě, co taky jiného? Musíme se napít a taky si odpočinout.“ Mrknul na mě a zmizel v pokoji.

Zůstala jsem stát uprostřed koupelny skoro nahá a naprosto rozechvělá. Nesnášela jsem, když mi tohle dělal.

Zahalila jsem se a pevně utáhla pásek županu. Vytřela jsem si vlasy, a pak vstoupila do pokoje.

Ležel nahý, natažený na posteli a popíjel svou dávku čerstvé teplé krve. Už jsem dokázala poznat ten její zvláštní kovový pach, který se šířil po místnosti. Sedla jsem si na postel vedle něho. Na nočním stolku stála další sklenka, až po okraj naplněna červenou lepkavou tekutinou.

„Jen si dej, postaví tě to na nohy.“ Pokynul směrem ke skleničce a dopil.

Nechtělo se mi do toho, čelist jsem měla úplně ztuhlou, to jak jsem se netěšila na divnou chuť, kterou jsem už tak dobře znala.

Pozoroval každý můj pohyb, když jsem brala sklenku do ruky a s nakrčeným nosem vypila na jedno hluboké nadechnutí celý její obsah. Zahnalo to žízeň, ale pořád jako kdyby mi něco chybělo. Nedostavil se ten toliko známý nával energie. Prostě jsem jenom uhasila tu nejhorší žízeň. No co, narkoman také po pár dávkách propadne závislosti a pak bere, jen aby mohl existovat. U mě to bude asi obdobné.

„Copak se děje, lásko?“ Sebral mi skleničku z rukou, když zkoumal můj zamračený pohled.

„Ne, vlastně nic. Je mi fajn.“

Stáhla jsem si mokrý župan a s vděčností se zavrtala do hedvábných povlaků. Deka byla natolik naklepaná, že mne přímo zavalila její péřová hebkost. Ani mi nezkoušel dělat další návrhy, když viděl, jak moc jsem unavená. Jen si vlezl ke mně a nechal se ohřívat mým teplem. Vždycky, když jsme vstávali, měla jeho pokožka nachlup stejnou teplotu jako ta má. Jen pár okamžiků poté, byly však jeho doteky opět chladné.

„Krásné sny, Abby.“ Zašeptal, když si mne stočil do svého náručí. Spala jsem tak nejraději. Jeho silné paže se okolo mne obmotaly a svým hebkým tělem mi chránil záda. Byla jsem v naprostém bezpečí, nebo jsem si to alespoň mohla myslet.

Spala jsem neklidně a co pár minut se budila. Zdrojem mých nočních děsů, však nebylo nic konkrétního. Jen zvláštně děsivý pocit, něčeho zlého a velmi blízkého. Jako nutkavá představa, že vás někdo sleduje, ale když se vyděšeni k smrti otočíte, zjistíte, že za vámi nikdo nestojí. Držel mě pevně a bez jediného slova výčitek, či otázek snášel mé mumlání, když se mi zrovinka podařilo usnout.

Kolem půlnoci se vše jako mávnutím kouzelného proutku změnilo. Vnímala jsem přítomnost někoho, kdo tu neměl co dělat, ale nebála jsem se. Tajemný stín, který na mě dával pozor, který mě chránil a který dokázal proniknout až hluboko do mého nitra. Usídlil se uvnitř mě, aby mi pomohl překonat hrozivé sny, aby je všechny vyplašil a dopřál mi bezstarostný a klidný spánek.

Vnímala jsem jeho léčivé doteky, něžné a hojící. Hladil všechna poraněná místečka, vyplňoval veškerou černou a děsivou prázdnotu. Adrian objímal mé tělo zvenčí, ale tenhle stín byl ve mně, byl mnou, prolínal se s mou podstatou. A čím blíž jsem si toho cizince pouštěla, tím jasnější byl jeho obrys.

A pak jsem konečně poznala jeho krásnou, i když zjizvenou tvář. Byl to Alex. Přicházel ke mně pomalu, váhavě, byl krásný a okouzlující. Usmíval se. Jeho dokonalé, pružné a dobře stavěné tělo zakrýval jen maličkatý kousíček bílé látky, pevně omotaný okolo jeho útlého pasu.

„Co se to sakra zase děje?“ Pomyslela jsem si.

„Nemohla jsi spát. Trápily tě zlé sny.“ Došel až ke mně a ukazováčkem něžně pohladil vrásku mezi obočím, která se mi dělala vždy, když jsem se mračila.

„A tohle je sen?“ Rozhlédla jsem se kolem. Nebylo však nic, kromě nás dvou.

„Ano, jenže tenhle bude krásný, slibuji.“ Uculil se, až se mu ve tvářích udělaly roztomilé dětské ďolíčky. Pak se ke mně pomalu sklonil a své dlaně položil na má ramena. Chtěla jsem se bránit, jenže jak se ubráníte snu? Vnímala jsem to úžasné teplo, co z něho vyzařovalo. Cítila jsem divokou dřevitou lesní vůni jeho kůže.

Zavřela jsem oči a nechala se unášet jen tím hřejivým teplem, které se pomalu propalovalo do mne a skrze mne. Jeho hebké horké rty se dotkly těch mých a já se mu zhroutila do náručí. Zachytil mě pevně a přitiskl tvrdě k sobě.

„Vždy tu budu pro tebe.“ Zašeptal v polibku.

Otevřela jsem oči a zamrkala na rozmazaný obličej nad sebou. Adrian se nade mnou skláněl, tvář nečitelnou, výraz mírně zmatený.

„Co se zase děje?“ Zamumlala jsem rozespale a přetáhla si deku přes hlavu.

„To řekni ty mně. Půlku noci sebou házíš, křičíš, a pak k ránu…“ Uraženě se posadil a zhluboka vzdychnul.

„Co se stalo? Co jsem provedla? Proč se zlobíš?“ Sedla jsem si k němu a políbila ho na holé rameno. Přitiskla jsem svou tvář k jeho zádům a zhluboka vdechovala jeho sladkou vůni.

„Sténala jsi, Abby.“ Vyhrknul a já se zasmála.

„A proto se zlobíš?“ Hlavou mi prolétla vzpomínka na pocit, když mne pohltilo horko a Alexovy rty se přitiskly k těm mým.

Pak jsem jen nechala jednat své tělo. Ruce se mi zvedly a pohladily jeho bledé paže. Zachvěl se.

Hladila jsem ho po prsou, po břiše, obličejem stále přitisknutá k jeho zádům.

„Chci tě.“ Pípla jsem stydlivě do jeho pokožky a mé nenechavé prsty sklouzly až k jeho podbřišku. Zasténal tiše přes sevřenou čelist, když jsem ho pevně uchopila do ruky. Byl tvrdý, připravený. Užívala jsem si hebkosti téhle části jeho těla a snažila se zaplašit touhu vzít ho do pusy. Ochutnat ho, olíznout špičkou jazyka.

Vyhoupla jsem se mu na klín a zatlačila ho do polštářů. Nebránil se. Sklonila jsem se na všech čtyřech a začala ochutnávat jeho pokožku. Dýchal zhluboka, jeho tep se zrychloval. Dalo mi zabrat soustředit se na cokoliv jiného, když mne do bříška tlačila jeho tvrdá erekce.

Jazykem jsem přejela přes jeho hrudník, pevné ploché břicho a zastavila se až na hranici toho, kde už to není slušné. Stále jsem jasně vnímala jeho rostoucí touhu, která jím otřásla právě v okamžik, když jsem jeho úd vzala jemně mezi rty. Prohnul se v zádech a odevzdaně rozhodil paže, drásajíc svými drápy prostěradlo kolem nás.

Zvedla jsem hlavu a zkontrolovala jeho tělo. Oční víčka měl křečovitě sevřená, ale já stejně věděla, jak teď vypadají jeho oči. Jeho pootevřené rty, přes které se draly ven tiché vzdychy, odhalovaly dva jako břitvy ostré tesáky. Prsty na rukou se změnily ve vražedné pařáty s dlouhými, nebezpečnými drápy.

A přes to, přese všechno, jsem před sebou viděla jen muže, touhou zničeného, slastí sténajícího muže. Mého muže. Milovala jsem na něm každý, každičký kousíček.

Posunula jsem se níž a lehla si mezi jeho pokrčené nohy. Nebránil mi, i když jsem viděla, jak nevěřícně pozvedl hlavu a podíval se, co to vyvádím.

Měla jsem chuť potěšit ho jinak. Klasický sex byl fajn, ale já byla jak posedlá. Posedlá touhou po dokonalém mužském těle. Po něžných dotycích, po vášnivých polibcích. Jenže dotýkala jsem se jenom já a líbala místa, která jsem ještě nikdy před tím nelíbala. Cítila jsem, jak moc je z toho nesvůj, ale také jak neuvěřitelné vzrušení mu tím přináším.

Přitiskla jsem jeho přirození na jeho vypracované břicho a začala jazykem dráždit jeho varlata.

Za své vzala i matrace, to když jsem v náhlém návalu chtíče jedno vsála do úst. Vydal zvuk podobný zasténání, skoro nelidský, a pak se pánví nadzdvihl proti mně, aby mému laskání vyšel vstříc.

Už si asi uvědomil, že tohle je jen má hra, protože se úplně přestal snažit vnímat, co dělám a jen si užíval. Jenže i já si užívala. Vnímala jsem každý dotek svých prstů na jeho bledé sametové pokožce a bylo to, jako by se někdo dotýkal mne. Pokaždé, když se trhaně nadýchl, zalila mne vlna slasti. Byla jsem jako parazit, koupající v přívalech jeho vzrušení.

Čím intenzivněji jsem ho dráždila, tím víc mne to pohlcovalo. A tak, když se jeho úd v mých rukou stáhl a vydal dávku chladného sladkého semene, i mnou projela vlna extáze tak silná, že mi vyhrkly slzy.

Adrian odpočíval mlčky, ruce sevřené v pěst, oči ještě pořád zavřené. Já ležela vedle něho a udýchaně se snažila zastavit ten kolotoč, na kterém jsem nyní byla. Strop se nebezpečně pohupoval a hrozilo, že se každou chvílí zhroutí. Stěny se přibližovaly a opět vzdalovaly a nábytek po místnosti doslova tančil.

„Panebože, co se ti to zdálo, Abby?“ Zašeptal, když se konečně alespoň trošičku uklidnil.

„Nelíbilo?“ Usmála jsem se, protože i já získávala kontrolu nad tou bláznivou změtí barev a zvuků. Kolotoč se zpomaloval, až se zastavil úplně.

„Kdo tě tohle naučil?“ Přetočil se na bok a tázavě stáhl obočí.

„Tohle se učit nemusí, je to přirozené.“ Pokrčila jsem rameny.

„Miluji tě, Abby.“ Vydechl a pak mě políbil na špičku nosu.

„Hmm, to se dobře poslouchá.“ Uculila jsem se.

„A co budeme dnes dělat?“

Nevěřícně zavrtěl hlavou, a pak se zhroutil zpět do polštářů. „Po takovém probuzení, co jen budeš chtít.“

„Říkal jsi, že bychom se měli setkat s Alexem.“ Nemohla jsem z hlavy dostat ten zvláštní sen.

„Ne, my, ale ty.“ Opravil mě.

„Jak to myslíš? Ty nepůjdeš?“ Tak tohle se mi nelíbilo.

„Abby, nemyslím si, že by chtěl vidět mě. Pokud přijde, bude to za tebou. Měla by sis s ním v klidu promluvit. Dohodnout se, co a jak.“

„Ale já tam nechci jít sama.“ Zaprotestovala jsem tiše a doufala, že nepozná, proč se tomu bráním.

„Myslím, že to bude nejlepší. Doprovodím tě a počkám někde v bezpečné vzdálenosti. Aby byl v pohodě a nebyl vystresovaný mou přítomností, když jsme se minule tak nepohodli.“

„Tak ty říkáš tomu, že jsi mu málem prokousl krk?“ Obrátila jsem se nechápavě ke svému muži. „A neříkal jsi, že se mu omluvíš?“

„No, no. Já říkal, že pokud je v tom stejně nevinně jako ty, pak si zaslouží omluvu za mé ukvapené chování.“

„A jak to chceš zjistit, když si s ním nepromluvíš?“

„Ale promluvím, myslím, že tohle je jen začátek. Příště půjdu s tebou.“

Zhluboka jsem vzdychla. „A co mám tedy udělat? Jak ho mám zavolat?“

„Soustřeď se, vybav si v mysli jeho tvář, rozviň v sobě pocit, který máš, když jsi s ním. Soustřeď se na jeho dech, na jeho vůni, na barvu jeho očí.“ Mluvil čím dál pomaleji, slovo od slova jsem poznávala, jak moc ho to bolí. Jak moc je to pro něho obtížné.

„Nebude lepší mu zavolat, nebo tak něco?“ Nechtěla jsem, aby tak moc trpěl.

Místo odpovědi mi jen přiložil ukazováček ke rtům, aby mi naznačil, že mám mlčet. Tak fajn, když to pro něho není problém, proč by měl být pro mne? Zavřela jsem oči a přenesla se zpět do mého snu. Opět jsem mohla cítit jeho vůni, vnímat jeho horkost, dotýkat se jeho jemné kůže.

„A teď? Poslouchej, slyšíš tlukot jeho srdce?“

A bylo to tu, ze stínu mého vědomí vystoupila známá postava a s jemným úsměvem na tváři se blížila ke mně. Mou mysl zaplnil jen pomalý a vyrovnaný tlukot jeho silného srdce. Bilo pravidelně, tiše a jeho zvuk byl nesmírně uklidňující.

„Řekni mu, co chceš, aby věděl.“ Vydechl Adrian a mne zastudil za krkem jeho dech.

Zadívala jsem se do Alexovy tváře a vybavila si onu paseku, kde jsme se viděli naposledy. Kývnul, jako by chápal, co se mu snažím říct.

„Dnes v poledne.“ Hlesla jsem tiše.

Alex se usmál, a pak jeho obraz zmizel, jako by někdo vypnul projektor. Na ramenou jsem ucítila tlak Adrianových rukou. Objímal mě zezadu, trpělivě čekal, co se bude dít. Nechtěla jsem to nijak dramatizovat, i když popravdě jsem z toho byla řádně vyděšená. Je možné, aby naše propojení bylo natolik silné? Abychom se mohli domlouvat na dálku. Kdyby byl Alex mým partnerem, byla bych příjemně překvapená, ale takhle?

Zhluboka jsem se nadechla, a pak s trochu hraným úsměvem zapřela dozadu. Jeho tělo mne přijalo vděčně a bez námitek, vtáhl mne do bezpečného kruhu svého náručí. Políbil mne do vlasů a jen mlčky nosem přejížděl po mém krku.

„Dnes v poledne na té pasece.“ Zašeptala jsem, abych protnula to otravné ticho.

„Doprovodím tě tam.“ Vydechl a já se otočila tak, abych ho mohla políbit. Tak nějak jsem cítila, že je to přesně to, co nyní potřebuje nejvíc. Jen cítit, že se nic neděje, že jsem s ním a on zůstává mým mužem.

Bylo něco před polednem, když Adrian zastavil na konci mýtiny a pomohl mi vystoupit.

„Myslím, že jen čeká, až odsud vypadnu.“ Smutný pohled jeho černých očí mne zasáhl až hluboko uvnitř. Píchlo mne u srdce, když jsem si uvědomila, čím asi nyní prochází.

„Mám mobil, hned potom ti zavolám.“ Má snaha o to vypadat, jako že se v podstatě nic neděje, ztroskotala na posledním obětí, které mi věnoval. Přerývaně jsem si povzdechla a jeho sevření zesílilo.

„Nic se neděje, Abby. Jen klid.“ Zašeptal tiše. Pak mě opustil a odjel tak rychle, že jeho auto zanechalo na prašné cestě hluboké rýhy, jak kola prohrábla.

Vydala jsem se pomalu napříč pasekou. Byl krásný jarní den, ale já nevnímala sluníčko, které se snažilo seč mohlo probudit okolní přírodu k životu. Nevnímala jsem veselý zpěv ptáků, stavících si hnízda a těšících se, až první pískot ptáčat zaplní okolní hvozdy.

Já se dokázala soustředit jen na okraj lesa, ke kterému jsem směřovala. Pátravě jsem přejížděla pohledem po jeho okraji a hledala i ten nejmenší náznak jakéhokoliv pohybu.

Křoví pod vysokým smrkem se zatřáslo a na okraj mýtiny vyšel on. Naprosto stejně bezstarostný úsměv, jaký jsem znala z mého snu, zdobil jeho krásnou tvář. Na sobě měl jen staré rifle a šedé tričko. Na nohou pevné pracovní boty s ocelovou špičkou, zavázané jen do půlky.

Studený jarní vítr si vrtošivě pohrával s jeho dlouhými vlasy a hrnul mu je do obličeje. Jeho chůze byla klidná, klouzavá. Připomínal mi velkou kočku, pomalu se plížící za svou obětí.

„Ahoj.“ Zastavil se pár stop ode mne a usmál se ještě víc.

„Jsi v pořádku?“ Vyhrkla jsem místo pozdravu a jeho upřený pohled mi vehnal krev do tváří.

„Jsem v pohodě, tvůj muž není až tak vražedný, jak si o sobě myslí.“ Pokrčil rameny a prohrábl si vlasy, aby je dostal z očí.

„Chtěla jsi se mnou mluvit?“ Udělal další krok směrem ke mně a já bojovala sama se sebou, abych neutekla.

„No, asi jo. Měli bychom si vyjasnit pár drobností. Nechápala jsem, proč se Adrian tolik rozhněval, když jsem řekla, že jsi mě vzal pod svou ochranu. Jenže jak to tak vypadá, znamená to mnohem víc, než jsem si jen dovedla představit.“

Kývnul a rozhlédl se kolem. „Co si jít sednout, asi máš spoustu otázek.“ Pokynul k hromadám poražených stromů, které se bez užitku povalovaly opodál.

Šel první, nechával mi prostor, abych udělala, co uznám za vhodné. Pomalu jsem ho následovala, dávajíc pozor na každý jeho pohyb. Bylo to pitomé, on mi přeci vůbec nechtěl ublížit.

Sedl si na jednu z ohromných klád, takže i při jeho výšce měl nohy pár centimetrů nad zemí. Poplácal rozpraskanou kůru vedle sebe a pak mi podal ruku, aby mi pomohl nahoru.

„Tak se ptej.“ Složil ruce klidně do klína a pozoroval ptáky, pokojně kroužící po obloze.

„Adrian mi řekl, že teď jsem něco jako tvoje družka.“ Začala jsem od toho nejméně bolestivého.

„Víceméně.“ Kývnul.

„Ale já jsem vdaná, jak mohu?“ Podrážděně nakrčil ramena.

„Abby, vzala sis upíra. Tohle není vztah, který by kdokoliv z nás bral jako něco, na co se musí brát ohled.“

„Takže podle vás jsem svobodná?“

„V podstatě ano. Jsi volná jako pták.“ Opět stočil oči k nebi.

„Co ten můj dnešní sen?“ Dívala jsem se na křehká stébla rašící trávy, abych nemusela čelit jeho pohledu.

„Nemohla jsi spát, budily tě noční můry.“ Usmál se. „Musel jsem zakročit, jinak bych se nevyspal ani já.“

„Počkej, takže ty můžeš jen tak ke mně do snů?“ Neubránila jsem se trochu vyděšenému tónu.

„Ne, jen když jsem zván. Bylo ti úzko, potřebovala jsi pomoct.“

„Ale, jak…jak? Proč ten polibek?“ Otočila jsem se na něho.

„Polibek? Líbal jsem tě v tom snu? No, za tohle já nemůžu, formu tomu dáváš ty.“ V očích mu zajiskřilo a mně se chtělo v tu chvíli umřít.

„Sakra.“ Zasténala jsem a přikryla si oči rukama.

„Ale no tak. To je v pořádku.“ Položil mi konejšivě paži kolem ramen, ale já ji vztekle setřásla.

„A co teď bude? Co mám čekat, Alexi? Polezeme si navzájem do hlavy? Jak dlouho to bude trvat?“ Seskočila jsem z klády a poodešla pár kroků stranou. Rukama jsem se objala, jako by mi to mohlo pomoci. Cítila jsem se fakt zle.

Tráva za mnou zašustila, to jak se snažil dělat schválně rámus, aby mě nevylekal.

„Abby, promiň. Neudělal jsem to schválně, vážně ne. Byla jsi u toho, neměl jsem jinou možnost. Smečka byla nabuzená, chtěli tě lynčovat.““

„A jak se vůbec dozvěděli, že jsem u vás? Kdo jsem? Kdo jim to řekl?“ Otočila jsem se k němu čelem a bojovně položila ruce v bok. Bylo to trochu směšné, vzhledem k tomu, že jsem mu civěla na hrudník, a když jsem se mu chtěla podívat do očí, musela jsem zaklonit hlavu.

„Nevím? Opravdu. Já to nebyl.“

„A tvá matka?“ Houkla jsem možná až příliš hlasitě.

„Proč by to dělala?“ Zadumaně svraštil čelo a unaveně si promnul kořen nosu.

„Kvůli tomuhle.“ Stáhla jsem mikinu z ramen a tričko natáhla tak, aby byla jasně zřetelná jizva, táhnoucí se mi přes celé rameno.

Civěl na tu ránu s otevřenou pusou a nemohl ze sebe dostat slovo. „Je to?“ Natáhl prst a opatrně objel hrubý okraj zranění.

„Jo, je to kousnutí. A nebýt Adriana, zle by to dopadlo.“ Natáhla jsem si tričko a mikinu a podívala se mu do očí.

„To byl Michael, můj bratranec, bylo mu teprve patnáct.“ Cítila jsem nenávist, která projela jeho tělem. Ať už chtěl, či ne, zlostně zavrčel.

„Málem mě zabil, Alexi. Roztrhal by mě na kousky, kdyby…“

„Našli jsme ho ráno, měl potrhaný krk, matka to velmi těžce nesla. Teta se zhroutila.“ Šeptal jakoby jen pro sebe. Věděla jsem, že tohle je zlé. Pokud mne Anna chtěla potrestat za synovcovu smrt lynčováním, co asi udělá jeho alfa?

Ustoupila jsem o několik kroků dozadu a modlila se, aby se dostal z toho šoku.

„Cítil jsem tam upíra, jen slabě, ale přeci.“ Zaťal ruce v pěst, a pak zvedl svou tvář ke mně. Jeho oči plály jasně žlutou se zlatými odlesky a já věděla, co to znamená. Jeho zlost ho dostávala, proměna byla blízko.

„Moc mě to mrzí, Alexi, ale šlo mi o život. On se nedovedl ovládnout.“

„To proto, že byl tak mladý.“ Jeho hlas byl hrubý, mezi zuby mu ucházelo zlostné syčení.

Udělala jsem ještě jeden krok vzad a zakopla o větev, která byla přikryta zetlelou trávou. Upadla jsem na zadek a praštila sebou do mokré hlíny. V ten samý okamžik se pohnul Alex a aniž bych si toho byť jen všimla, přišpendlil mě svým tělem k zemi. Držel mi ruce pevně u hlavy a seděl mi na stehnech, takže pohnout se bylo nemožné. Dýchal zhluboka, jeho oči mi propalovaly díru do tváře. Cítila jsem, jak se jeho ruce mění, prsty se natahují, kosti mu kloužou pod kůží. Zavřela jsem pevně oči, pokud je tohle má poslední chvilka, nedovolím, aby se mi udělalo zle.

Čekala jsem každou chvílí prudkou ránu, která ukončí ten děs, který ve mně narůstal, ale nestalo se nic. Opatrně jsem mrkla a pak otevřela oči. Zírala jsem mu vystrašeně rovnou do tváře. Adrenalin se mi vyplavoval do krevního oběhu po plných kbelících a dech jsem měla rychlý jako malý vyděšený zajíc, po kterém jde liška.

Zkoumal mě, prohlížel si mě, a pak udělal něco, na co jsem nebyla ani trošku připravená. Sehnul se níž a přitiskl své rty k těm mým. Bylo to naprosto stejné jako v mém snu. Jenže teď mě studila do zad mokrá tráva a začínala mi být zima. Cukala jsem se a snažila vykroutit svá zápěstí, jenže jeho stisk byl silný, jako kdyby jeho ruce vrostly do mých.

Chtěla jsem se nadechnout a zamumlat, ať mě pustí, jenže tím jsem pootevřela ústa a on toho okamžitě využil. Vtrhnul mezi mé rty nezván, hrubě a vášnivě. Jeho polibek byl naprosto jiný než Adrianův, horký, vzrušující, spalující. Cítila jsem tu horkost, která se mi rozlévala celým tělem a hromadila se v místě, kde se rozhodně hromadit neměla.

Přitiskl se boky na mě a já cítila, jak moc si to užívá. Tlačil se rozkrokem k mému stehnu a plenil má ústa. Drtil mě pod sebou, až jsem nemohla popadnout dech.

„Ne, prosím.“ Zaúpěla jsem z posledních sil, a pak naprosto ochabla v jeho sevření.

Tíha jeho těla ustala tak náhle, jako započala, a pak se i mé tělo odpoutalo od země. Schoulil si mě ve svém náručí a kráčel se mnou hlouběji do lesa. Momentálně mi bylo všechno jedno. Dýchala jsem a to bylo to nejhlavnější. Na nic víc mi síly nezbývaly. Veškerou svou energii jsem vyčerpala marným bojem s jeho silnýma rukama, s jeho tělem.

Pod jeho nohou zavrzalo prkno a on otevřel dveře. Vstoupili jsme do místnosti, potemnělé, ale útulně vyhřáté. Položil mě na gauč a sám se ztratil někde v místnosti. Snažila jsem se zorientovat. Také srub, podle dřevěných stěn. Jenže o moc menší než ten, ve kterém bydlí Anna. Velký kamenný krb zabíral skoro celou zadní stěnu, naproti němu byla rozložitá kožená pohovka, vzadu pak jídelní stůl se čtyřmi židlemi a kouzelná, malinkatá kuchyňka.

Alex se vrátil a v ruce držel sklenku vody. Nadzdvihl mi hlavu a pomohl mi se napít.

„Kde to…kde to jsme?“ Chrchlavě jsem zašeptala.

„U mě doma. Abby, omlouvám se, nechtěl jsem ti ublížit, jestli jsem tě vylekal.“ Sevřel pevně čelist, a pak zavrtěl hlavou. „Ty za to nemůžeš.“ Láskyplně se usmál a odhrnul mi vlasy z čela.

„Bála jsem se.“ Pípla jsem a do očí se mi nahrnuly slzy.

„To ne, prosím, neplač. Nikdy bych ti neublížil. Byl jsem jen chviličku mimo, omlouvám se za ten útok.“

„Alexi, je mi moc líto, co se stalo Michaelovi, ale musíš pochopit, že kdyby on byl naživu, tak já bych byla mrtvá.“

„Je to i má chyba, měl jsem ho držet daleko víc zkrátka, alespoň dokud by se nedokázal lépe ovládat.“

„Jako ty?“ Vydechla jsem a vzpomněla si na tu noc, kdy mne ohromný, statný vlkodlak vystrašil málem k smrti.

„Jo, já a sebekontrola.“ Tak tohle byla dost ironická poznámka. Pozvedl ruce, aby mi ukázal dlaně umazané od bláta.

„Neublížil jsem ti nějak? Vypadalas dost vystrašeně.“ Klekl si ke mně a trochu váhavě mě chytil za ruku.

„Alexi, tohle nejde. Pro tebe možná vdaná nejsem, ale pro mě a pro něho je náš svazek pevný dost.“

Sklopil smutně oči. „Ale ten polibek.“

„No páni, čekala jsem, že mě vzteky roztrháš. Promiň, že jsem nereagovala právě tak, jak se sluší a patří.“ Podepřela jsem se na rukách a vyhrabala se do sedu.

„Měli bychom se vrátit, Adrian by o mě mohl mít strach.“

„Jen když mi slíbíš, že se zase uvidíme. Jinak tě budu pronásledovat ve tvých snech.“ Uculil se.

„Jenže já tě do nich nepustím.“ Houkla jsem pobaveně a pokusila se vstát. Šlo to, síly se mi vracely.

Podepřel mě a pak se ke mně sklonil. „Mohl bych tě vzít do náručí.“

„Ne, to zvládnu sama.“

Alexův srub byl překrásnou malou chatkou, kde kromě obytné místnosti byla už jen malá ložnice a koupelna. Před ním stál starý známý orezlý džíp. Tohle místo bylo naprosto kouzelné, všude kolem šuměly vysoké borovice a dodávaly tomu nádech tajemna. Světlo, které procházelo jejich korunami, dopadalo na zem jakoby změkčené, až pohádkově neskutečné.

„Pojedeme autem, nebo si chceš udělat procházku?“

Mikina i rifle už mi uschly a tak jsem byla pro, trochu se projít. Měla jsem také víc času, vytáhnout z něho další podrobnosti.

„Takže, co teď uděláme? Myslím, s tím naším spojením? Jak se to dá zrušit, nebo omezit, nebo…“

„Nedá.“ Skočil mi do řeči.

„Jak to myslíš, že budeme takhle napořád? To nejde, nemohu být ženou jednoho a v hlavě mít druhého. Zblázním se z toho.“

„Postupem času se budeš učit to ovládat. Pak mě budeš moci zablokovat. Třeba napořád, když budeš chtít. Prostě mě vymažeš ze své hlavy.“

„Říkáš postupem času. O jakém časovém horizontu se tu bavíme?“

„To záleží na tom, jak to budeš cvičit, jak jsi vůči tomu vnímavá a tak.“

„Co se s tím dá všechno dělat? Myslím jako mezi námi.“

„Třeba dnes ráno, to jsem to radši zablokoval já. Jsi moc otevřená vůči světu okolo. Musíš si víc bránit své já.“

„Počkej, dnes ráno? Tys to? To ne. Sakra!“ Studem jsem zčervenala, jako přezrálé rajče.

„Nestyď se, Abby. Závidím mu, závidím mu každou chvilku, kdy mu věnuješ svou pozornost.“

„Jak to myslíš?“ Zastavila jsem se a donutila ho, otočit se čelem ke mně.

„Nemyslím si, že je dobrý nápad teď s tím začínat.“ Ucuknul.

„Tak když už jsi s tím začal, tak to taky dokonči.“ Jeho výraz se změnil. Oči se mu zakalily a ústa semknul do pevné linky.

„Fajn, chceš to slyšet? Zamiloval jsem se do tebe. Myslíš, že bych tě jinak nechal, aby ses ze mě napila? Miluji tě od první chvíle, kdy jsem tě uviděl a uvědomil si, že nejsi jednou z nich. Od první chvíle, kdy ses mi podívala do očí. Od první chvíle, kdy jsem uslyšel tvůj hlas. Drásá mě to, hrozně to bolí. Tím, že jsme takhle nešťastně spojeni, je to ještě těžší. Dnes ráno jsem myslel, že umřu. Tos chtěla slyšet?“

Zůstala jsem na něho nevěřícně zírat a nevěděla, co říct. Bylo mi děsně. Ne, bylo mi ještě hůř. Panebože, co jen budeme dělat?

Otočil se ke mně zády a smutně svěsil ramena.

„Musí to jít, přeci to musí jít zrušit. Nemůžeme se takhle navzájem trápit, Alexi.“

„Tak mě netrap, Abby. Buď mou, stejně jako jsi jeho. Nežádám tě, abys ho opustila. Jen mi věnuj trochu ze svého času. Zahrň mě do svého života.“

Sakra, sakra, sakra, do háje. A je to tu.

„Alexi, já miluji Adriana. Vím, že by mu hrozně ublížilo, kdyby…“

„A mě? Řekni, že ke mně nic necítíš? Že když se tě dotknu…“

„Alexi, to přeci nejde.“

„Já ti nevěřím. Viděl jsem, jak na mě reaguješ, možná jsi byla na smrt vyděšená, ale líbilo se ti to. Stejně jako mně.“

V jeho očích plál hněv, hněv a ještě něco temnějšího, hrozný smutek.

„Já nemůžu, to nemůžu, nemůžu mu to udělat.“ Šeptala jsem pořád dokola a snažila jsem se mu to vnutit jako hotovou věc.

„Abby, potřebuješ mě stejně, jako já potřebuji tebe.“ Ozval se znovu, když jsme vyšli na mýtinu a oba nás zalila sluneční záře.

„Jak to myslíš?“ Zvedla jsem k němu tázavě oči, ale on jen mlčky zavrtěl hlavou.

„Budu tu, vždy tu pro tebe budu. Stačí jen zavolat.“ Zlehka se dotkl ukazováčkem špičky mého nosu, a pak se otočil k odchodu.

Myslela jsem, že touhle schůzkou se mnohé vyřeší. Naivně jsem doufala v to, že dostanu odpovědi na své otázky. Ale zatím se to všechno jenom zamotalo. Byla jsem totálně vyčerpaná, špinavá a měla jsem děsný strach. Strach z toho, jak zareaguje Adrian, až se to dozví. Strach z toho, že víc než kdykoliv předtím se můj život řítí plnou parou do háje.

Roztřesenýma rukama jsem vytáhla z kapsy telefon a podržela jedničku na rychlé volbě. Ve sluchátku se ozvalo jedno pípnutí, a pak hned Adrianův hlas.

„Abby, jsi v pořádku?“

„Ano, jen prosím přijeď. Co nejrychleji, prosím.“ Zaklapla jsem telefon, když mi první slza stekla po tváři a skápla z hrany čelisti. Sesunula jsem se na kolena a zaryla prsty do studené hlíny. Připadala jsem si jako bezbranný cestující, který ví, že vlak se řítí z kopce, strojvůdce postihl srdeční kolaps a on zmateně pobíhá po vagóně a nemůže najít záchrannou brzdu.

Brzdy zaskřípaly těsně u mě, to jak prudce je sešlápl. Ani jsem nevnímala, že na mýtinu vjelo auto. Bouchly dveře a v ten samý okamžik se kolem mých ramen omotaly jeho bledé paže.

„Co se děje, miláčku? Vypadáš příšerně. Ublížil ti ten pes?“

Nemohla jsem mluvit, rozbrečela bych se naplno, tak tak jsem v sobě udusila hlasité zavzlykání.

Jen jsem zavrtěla hlavou a nechala si bez odporu pomoci na nohy. Posadil mne na sedadlo spolujezdce, a pak si sám sedl za volant.

„Tak co se stalo? Nikam nejedu, dokud mi to nepovíš.“ Sevřel volant prsty tak pevně, jako kdyby ho chtěl zlomit.

Podívala jsem se na něho a nechala studené, slané slzy, aby mi brázdily tváře. Ještě chvíli mlčel než mu došlo, že právě teď ze mě stejně nedostane rozumného slova. S povzdechem se ke mně naklonil a pevně mě sevřel v náručí. Konečně jsem se uvolnila a nechala beznaděj a strach, aby mne zcela naplnily. Plakala jsem snad hodinu, než mi došly slzy a já se naprosto vyčerpaná zhroutila do sedačky.

Beze slova nastartoval a pomalu zamířil domů. Ani jsem si neuvědomila, jak dlouho jsem s Alexem byla, ale když jsme přijížděli po štěrkové cestě, slunce se už schovávalo za nedaleké vrcholky staletých smrků.

Celou cestu jsme jeli mlčky. Nechtěla jsem se opět rozplakat a on to, myslím, cítil stejně.

Nohy se mi podlomily už na prvním schodišti, vedoucímu ke vstupním dveřím. Ochotně mě schoval v náručí a aniž bychom kohokoliv potkali, donesl mě do pokoje.

„Napustím ti vanu.“ Klekl si ke mně a položil mi dlaně na kolena.

„Ne, jen se osprchuju.“ Zvedla jsem hlavu a zjistila, že jsem natolik unavená, že sotva udržím víčka.

Postavila jsem se a shodila na podlahu veškeré špinavé oblečení. „Mám děsný hlad.“

„Hned ti pro něco skočím.“ Vydal se ke dveřím.

„Ne, jen… se musím napít. Dones mi krev, prosím. Hodně.“

„Vždyť jsi měla ráno. Co se s tebou děje?“ Přešel až těsně ke mně.

„Nevím, jen to potřebuju. Nemám vůbec sílu, Adriane, prosím.“

Na sucho polknul a upřeně pozoroval mou tvář. „Abby, co se děje?“ Jeho hlas byl tichý, klidný, ale s náznakem obav.

„Nevím, jsem zmatená. Prosím, tu krev.“ Kývnul, ale jeho pohled prozrazoval strach, strach o mě, o sebe, o nás.

Sprchu jsem si dopřála opravdu velmi dlouhou a velmi horkou, pořád jako bych se třásla zimou, ale ten chlad vycházel ze mě. Někde uvnitř mne samotné bylo něco špatně, ten pocit zlého, který mi nedopřál v noci klidného spánku, se zvětšoval, až mi skoro zabránil v nádechu.

Vypotácela jsem se ze sprchového koutu a zatočila se mi hlava. Dopadla jsem na všechny čtyři, a pak se sesunula na bok. Ležela jsem bezmocně na studené mramorové podlaze koupelny, objímajíc sebe samu a panicky hekala, ve snaze se nadechnout.

Dveře se rozlétly jen pár okamžiků poté, co má hlava odevzdaně klesla a já se čelem zapřela o vlhký, nepříjemně chladný kámen pod sebou.

Nevím, jestli jsem měla rozostřené vidění, ale ani jsem nezaznamenala jeho pohyb, když proběhl koupelnou a poklekl ke mně. Vzal mou hlavu opatrně do dlaní a mokré vlasy mi odhrnul z obličeje.

„Abby, slyšíš mě, otevři oči. Podívej se na mě, Abby.“ Třásl mi rozrušeně rameny.

Vnímala jsem ho, někde v dáli jsem slyšela jeho vyděšený hlas. Zvedl mne z podlahy a odnesl do postele. Nebyla ještě nově povlečená po naší ranní aktivitě, ale matrace byla už v pořádku. Polštáře byly jen ledabyle poházené a deky neustlané, hozené v nohách lůžka.

„Liz, prosím, nevím, co se děje, můžeš? Ano, hned. Abby omdlela.“ Zaklapl telefon a přehodil přese mne peřinu. Voněla ještě krásně sladce po jeho sametové pokožce.

Snažila jsem se otevřít oči, říct mu, že všechno bude v pořádku, aby neměl strach, jenže pouhé dýchání bylo pro mne nyní nepředstavitelně složitou záležitostí.

Snažila jsem se proto soustředit pouze na to. Nádech, výdech, nádech, výdech. Zvuky, doteky, chladné jemné něžné. Hlasy rozrušeně debatující u postele. Jediný zvuk, který tu byl stále se pravidelně opakující, byl tlukot mého srdce.

Vzduch bolestně se deroucí skrze mé stažené hrdlo, krev sotva protékající žílami. Nepříjemné pískání v uších a bušení někde uvnitř mé hlavy.

Ten tlukot tu byl stále, buch buch,… buch buch, a pak se k tomu rytmu přidal ještě jeden. Stejně pravidelný, jenže silnější.

Snažila jsem se zjistit, co je to za zvuk. Druhé srdce, bijící, pomáhající tomu mému.

„Stačí jen zavolat.“ Ten hlas se ozval uvnitř mne, nebyl zvenčí.

„Alexi?“ Hned jsem věděla, o co jde.

„Cítím, že je ti zle, Abby. Smím ti pomoci?“

„Nevím, co mi je, Alexi. Jak bys mi chtěl pomoct?“

Ostrá bolest v loketní jamce a něčí jemné dlaně mne přidržely nehybně přitlačenou k lůžku.

„Zkus jí dát napít, pokud měla žízeň…třeba to pomůže.“ Liz zněla stejně vyděšeně, jako zprvu Adrian.

„Sakra, co jí ten pes zase provedl?“ Odfrkl si naštvaně.

„Myslím, že bys mi měl něco říct, synu. Jak jí mám pomoci, když máš přede mnou tajnosti?“

Cosi chladného začalo proudit mými žílami. Možná mi to mělo pomoci, ale bylo mi to jen nepříjemné. Adrian vyprávěl Liz vše o tom, co se stalo mezi mnou a místním alfou.

„Hmm.“ Bylo jediné, co na to odpověděla. „Pila z vlkodlaka? To může být klíč ke všemu, co se jí teď děje. Půjdu se podívat do knih, třeba se to už stalo, třeba najdu odpovědi.“

Adrian mlčel, ale i tak jsem jasně vnímala jeho přítomnost. Bylo to ve zvuku jeho nádechů. Dýchal by i za mě, kdyby mohl.

Pak vstal, židle zavrzala a on přešel těsně k posteli. Přidržel mi hlavu a k ústům přiložil sklenku. S prvním trhavým nádechem jsem věděla, co je v ní.

„Zkus to, miláčku, třeba ti to pomůže.“ Nemohla jsem pít. Nešlo to.

Tlak skla na mých rtech ustal a o vteřinu později se k mým ústům přitiskly ty jeho. Tlakem mi oddálil rty od sebe, a pak se do mých úst přelila vlažná krev. Krmil mě jako tenkrát. Jako malé ptačí mládě krmí jeho rodiče. Kdyby mi nebylo tak moc zle, jistě by mě to dojalo.

Krev stékala samovolně mým krkem, ale nepřinášela pražádnou úlevu. Nejenže se mi neudělalo lépe, ale cítila jsem, jak můj žaludek začíná protestovat.

S další dávkou krve, další nával nevolnosti. A další a další. Nepočítala jsem, kolikrát přitiskl svá ústa k mým.

Jenže pak se už narůstající tlak v mém žaludku nedal vydržet a krev se drala mým hrdlem zpět, vzhůru, na světlo boží.

Kdybych byla trochu víc při sobě, jistě by mi bylo trapně, ale co? Převrátil mne na bok, abych se nezadusila a já vyzvracela vše, co mě donutil pozřít.

Jak krev opouštěla mé tělo, ochabovala jsem ještě víc, ještě víc jsem se propadala do temnoty bezvědomí. Jenže pořád tu byl ten zvuk. Stále jsem slyšela pravidelný tep, který nepatřil mně.

„Alexi, pomoz.“ Stihla jsem ještě vydechnout naproti tomu zvuku, a pak jsem ztratila vědomí úplně.

„Abby, polkni. Slyšíš, zkus to.“ Jejda, on si prostě nedá pokoj? Napadlo mě, ale tahle krev byla jiná, byla teplá, byla dobrá. A ten hlas vlastně ani nepatřil Adrianovi.

S obtížemi jsem otevřela oči, nikdy jsem nezažila těžší věc, než oddálit víčka od sebe a zaostřit na postavy napjatě stojící kolem postele.

Adrian seděl na posteli, držel mi ruku, tisknul ji, hladil. Alex stál sehnutý nade mnou a nabízel mi krev ze svého zápěstí. U dveří stáli Liz s Cecilem a nějaký starý muž.

„Co se děje?“ Nechápala jsem.

„Mami, myslím, že už to tady zvládneme.“ Adrian pokynul směrem ke dveřím a všichni tři, včetně neznámého muže, beze slova opustili pokoj.

Alex si taky sedl ke mně na postel, takže jsem je měla oba u sebe. Nechápavě jsem přejížděla pohledem z jednoho na druhého a nakonec se zastavila na nečitelné tváři mého muže.

„Abby, nebuď vyděšená. Alex přišel, aby nám pomohl. Vlastně jsem ho pozval do našeho domu.“

Alex jen seděl a pozoroval můj vyděšený výraz. Svíral si pevně zápěstí, aby zastavil krvácení, nebo možná jen aby nekrvácel nadarmo.

„Pomohl?“ Dostala jsem ze sebe po chvíli snažení.

„Liz napadlo, že právě on má spojitost s tvou nevolností. Tvé tělo odmítá lidskou krev.“

„Ale jak?“ Střelila jsem pohledem k Adrianovi.

„Ne, jen se uklidni.“ Stiskl mi ruku pevněji. „Může to být pouze přechodná záležitost.“

„Co budu dělat?“ Vzdychla jsem a pak si všimla, že mám pusu celou od krve. Otřela jsem si ji a nevěřícně zírala na zkrvavenou dlaň. Docházelo mi to pomalu, jako bych podvědomě ani nechtěla přiznat sama sobě pravdu.

„To snesu jen tvou krev?“ Po chvilce jsem přidušeně hlesla směrem k Alexovi.

Pokrčil rameny. „Kdybych jen tušil, co ti to způsobí, nenabízel bych se ti. Nevěděl jsem, že je takový rozdíl mezi naší krví a krví lidskou.“ Jeho upřímný pohled mluvil za něj. Určitě nevěděl, co dělá, když se mi nabídl jako dobrovolný dárce, nebo snad ano?

„Nejde o Alexe jako osobu, jde jen o vlkodlačí krev.“ Vložil se do toho Adrian, asi aby mne uklidnil.

„Tak ji seženeme od někoho jiného.“ Vzhlédla jsem prosebně k Adrianovi. Vůbec se mi nechtělo prohlubovat náš vztah s Alexem. Chtěla jsem zapomenout, zahrabat vzpomínku na jeho maličkost tak hluboko, jak jen mi to mé vědomí dovolí. Uzamknout pro něho svou mysl a už ho nikdy nevpustit dovnitř.

„To není tak jednoduché, lásko. Jakákoliv jiná krev by se sehnala snadno, ale vlkodlačí? Neznám ani jednoho z nich, který by byl ochoten darovat nám, upírům, jedinou kapičku.“

„Nejsem upír.“ Zaprotestovala jsem tiše, věděla jsem, že v tom není žádný rozdíl. Pro všechny vlkodlaky jsem se stala ztraceným případem, když jsem si vzala Adriana. Pro ně jsem prostě upír, upíří běhna v tom nejlepším případě. Nikdo nezvedne ani prst, aby mi pomohl, proč by taky měl?

„Neodmítej mou pomoc, Abby. Řekl jsem, že tu budu pro tebe, kdykoliv bude potřeba a to se nezmění.“ Pořád jsem hledala v jeho tváři sebemenší náznak zadostiučinění, chtěla jsem ho najít a chtěla jsem ho za to odsoudit. Nevím, jak by mi to pomohlo, ale moc jsem si to přála udělat. Nic však nenaznačovalo tomu, že by měl z této situace radost. Byl smutný, jak tak svíral krvácející ránu na své ruce. Vypadal najednou tak zranitelně.

„Alexi, dáš nám chvilku, prosím?“ Snažila jsem se přečíst skutečné emoce, které Adrian tak skvěle skrýval.

„Jasně, počkám venku.“ Kývnul Alex a odešel.

Zůstali jsme sami, sami v neprostupném tichu našeho pokoje. To ticho bylo najednou skoro hmatatelné, nepříjemné. Měla jsem chuť zakřičet, jen proto, abych ho zahnala.

Adrian seděl a pořád pevně svíral moji levou ruku. Připadalo mi, že to bere jako poslední záchranu, jako něco, co ho drží při zdravém rozumu.

„Adriane?“ Zašeptala jsem, abych ho nevylekala. Zdálo se mi, že jeho nepřítomný pohled, odráží jen celkový stav jeho mysli.

„Hmm?“ Brouknul a stočil své černé oči směrem ke mně.

„Je mi to líto.“

„Proč se omlouváš, Abby? Nikdo z nás by nevěděl, co může vlkodlačí krev způsobit. To, že jsi napůl cesty, ještě víc znesnadňuje situaci. Jsem rád, že tě neodmítl, že ti chce pomoci. Kdyby řekl, že ne, museli bychom volit jinou cestu.“

„Je jiná cesta?“ Zasvitla mi naděje.

„Vždycky je jiná cesta, jenže v tomhle případě, bych ji volil jen velmi nerad. Pokud to jen půjde, budeme se držet plánu A.“

„A to je?“

„Alex souhlasil, že vždy v pátek v poledne počká na té mýtině. Každý týden tě tam odvezu a ty se z něho napiješ.“

„To se mi nelíbí.“ Zaprotestovala jsem tiše.

Unaveně vzdychnul. Zase mi připadal jako rodič, který se snaží vysvětlit vzdorovitému dítěti, jak důležité je chodit pravidelně k zubaři.

„Věř, že nikomu v tomhle domě se to nelíbí méně než mně. Trhá mi srdce jen pomyšlení, že s ním budeš trávit tolik času, jenže není jiná cesta.“

„Říkal jsi, ale…“

Mávnul rukou, aby utnul mou větu v půli. „Opravdu si tolik přeješ zemřít? Protože to je ta druhá varianta. Buď Alex, nebo smrt.“

„Smrt?“

„Pokud bych tvou proměnu dokončil, myslím, že by tvé tělo nereagovalo na lidskou krev tak odmítavě.“

Oba jsme věděli, kolik riskoval, aby mne udržel naživu. Nemohla jsem nyní pošpinit snahu celé rodiny jen kvůli tomu, že nevěřím Alexovi.

„Nevěřím mu.“ Plácla jsem první, co mi na jazyk přišlo.

„To ani já, ale pokud je on ten jediný, komu nevěříš?“

„Jak to myslíš?“

„Nevěříš opravdu jemu? Nebo nevěříš sobě, Abby?“ Zírala jsem na něho s pusou otevřenou a chtěla začít protestovat, jenže mi došla slova. Adrian měl pravdu, možná jsem to já sama, komu opravdu nevěřím.

„Lásko, zažil jsem za svůj život už hodně. Viděl mnoho vzkvétajících vztahů, bolestných rozchodů i ošklivých nevěr.“

Nadechla jsem se, ale než jsem stačila cokoliv říct, přiložil jemně prst k mým ústům. „Já ti věřím, Abby. Věřím ti a bezmezně tě miluji. Budu stát za tebou a podporovat tě, ať se stane cokoliv.“

Oči se mi zalily slzami. „Taky tě miluju.“

„Já vím, cítím to v každém úderu tvého srdce, vidím to v každém pohledu tvých nádherných očí. Chci, abys tohle brala jen jako další zkoušku osudu. Překonáme to spolu a vyjdeme z toho silní.“

Přitulil si mě k sobě a choval mě ve svém náručí, jako malé dítě. Jeho blízkost a konejšivý pomalý pohyb mne uklidňovaly a uspávaly.

„Miláčku, ještě než mi tu usneš, měli bychom Alexe zavolat zpět a říct mu, jak jsi se rozhodla.“ Jeho chladivý dech mne zašimral ve vlasech a probral mne z toho příjemného pocitu otupělosti.

„A měla by ses ještě napít, týden je dlouhá doba.“ Odhrnul mi neposedný pramen z očí, a pak vstal a pomalu se vydal ke dveřím. Zmizel za nimi a místo něho vstoupil Alex.

„Prý se chceš ještě napít.“ Blýsknul po mně spokojeným úsměvem.

„Asi jo.“ Broukla jsem provinile už jen proto, že tu byl se mnou o samotě.

Přisedl si pomalu a klidně, ještě pořád svírajíc ránu na svém zápěstí.

„Nelíbí se mi to.“ Hlesla jsem tiše. „Nechci tě využívat. Používat tě jako živou zásobárnu.“

„Jsem v pohodě.“ Pokrčil rameny. „Slíbil jsem, že ti pomůžu a to jsem myslel naprosto vážně. Vím, že jsi na mě naštvaná, ale doufám, že ti během času budu moci dokázat, co k tobě doopravdy cítím.“

„Do háje, Alexi. Nesnášíš upíry, jsi jejich úhlavní nepřítel, jak s tím můžeš být takhle smířený? Jak můžeš být tak v pohodě?“

„Abby, co chceš slyšet, že jsem štěstím bez sebe, že se do mě budeš každý týden zakusovat? Štve mě to, ale vím, že je to jediný způsob, jak tě mohu vídat. Kdyby se nestalo to, co se stalo, určitě bys za mnou nikdy sama nepřišla. Takhle jsem šťastnější. Potřebuješ mě a já potřebuju tebe.“

„Sakra.“ Zhroutila jsem se zpět do polštářů a přetáhla si deku přes hlavu.

„Je mi líto.“ Stáhl mi něžně peřinu z tváře.

Cítila jsem se zmatená a podvedená. Osud si s námi zahrával a stavěl nás do situací, které jsme jen stěží zvládali.

„Pokud jde o to, co se stalo, nemusíš se bát. Nikdy se to nebude opakovat, já… byl jsem rozrušený, není to omluva, vím. Můžeš se spolehnout, už ti nikdy neublížím.“

Zírala jsem do těch jeho velkých upřímných oříškových očí a chtěla věřit tomu, co mi tu říkal. Chtěla jsem věřit tomu, že to nějak půjde, že to skloubím dohromady, že se s nimi naučím žít, s oběma.

„Fajn, vypadá to, že stejně nemám na vybranou.“ Odfrkla jsem si otráveně a znovu se posadila.

Vzdychnul, když mi nabízel své pořezané zápěstí.

„Nebude to na tebe moc? Každý týden darovat krev? A pak to zranění.“ Přejela jsem opatrně špičkou prstu okraj rány, než jsem si jeho ruku přitáhla k ústům.

„Kdybych byl jen člověk, asi bych opravdu trpěl anemií, ale jako vlkodlak to zvládnu, neboj.“ Měl pravdu, rána se mu už pomalu zavírala a to nebyla starší, jak hodinu.

Olízla jsem jeho zápěstí a musela použít i zuby, aby se mi podařilo zranění znovu otevřít. Zachvěl se a já k němu pozvedla oči. Netvářil se však znechuceně, jako poprvé, spíš smutně. Nedokázala jsem však určit koho litoval víc, jestli mě, nebo sebe.

Jeho teplá krev mi proudila do úst a já polykala, jako bych nepila rok. Byla jsem vyprahlá, hladová, žíznivá. Musel mi jemným škubnutím ruky naznačit, že už to stačí.

Neochotně jsem se od něho odtrhla a polkla poslední dávku. Jeho výraz byl prázdný a tam někde v hloubce jeho pohledu jsem zachytila strach. Mihnul se jako velké vystrašené zvíře až vzadu, kam jsem neměla dohlédnout. Asi až nyní, tváří v tvář mé žízni, si uvědomil, k čemu se zavázal.

„Ještě můžeš couvnout.“ Zašeptala jsem provinile, když už ovládl sám sebe a nasadil pohodovou a sebevědomou masku.

„Ne.“ Zněla jeho odpověď, ale bylo by mnohem lepší, kdyby mu u toho nepřeskočil hlas.

Týden, jak dlouhá se to zdá být doba. Jenže jen pokud se na něco těšíte a to nebyl zrovna můj případ. Když před pár dny, celý sinalý úbytkem krve, Alex odcházel, neusmíval se. Ani já se nedokázala donutit k povzbudivému úsměvu. Jediný, kdo to viděl pozitivně, nebo to alespoň velmi přesvědčivě hrál, byl Adrian. Sice jsme se všemožně vyhýbali tématu pátečního poledne, ale on se snažil poukazovat především na kladné stránky naší dohody.

„Abby, vzbuď se. Je deset hodin, měla by ses obléct a připravit. Nebylo by dvakrát zdvořilé nechat tvého vlkodlaka čekat, vzhledem k okolnostem.“

„Není můj, teda pokud ho nebereš jen jako jídlo.“ Otráveně jsem se otočila zády k němu.

„Abby, vím, jak tě to trápí. Věř mi, snažím se přijít na to, jak z toho ven, ale musíš mi dát víc času.“ Asi právě narážel na hodiny a hodiny strávené kdesi ve sklepeních nad starými knihami, ze kterých se snažil vydolovat staletá moudra. Zatím neúspěšně, jak jinak.

„Já vím, vždyť už vstávám.“ S blížícím se pátečním polednem úměrně klesala má nálada.

Přehodila jsem nohy přes okraj postele a civěla na sněhově bílou kůži z nějakého nebohého zvířete, která se válela na dřevěné podlaze co by předložka před naší postelí.

Začínalo mi být zle, to nebylo dobré. Abstinenční příznaky přicházely plíživě, zato však s určitou nekompromisní totálností. Když jsem byla jen na lidské krvi, byla žízeň jen jako nepříjemný záblesk, který odezníval, a pak se vracel. Jenže nyní na mě hlad padl a nechtěl se mě pustit. S každým nádechem jsem se cítila mizerněji a mizerněji. S každým úderem srdce jsem byla podrážděnější a vystresovanější. Pouhá vzpomínka na Alexovu tvář mě přiváděla k zuřivosti, sakra, jak já to zvládnu.

Jako by vycítil mou hroznou náladu, jen vstal a odešel do koupelny. Když se o čtvrt hodiny později vrátil, byl stejně dokonalý a bezchybný, jak jsem na něho byla zvyklá.

„Počkám na tebe dole v autě. Dej si načas.“ Nepočkal ani na mou nevrlou odpověď a radši se vytratil.

I pouhé ranní činnosti mi s touhle náladou dělaly problémy. Zubní kartáček skončil s rachotem ve vaně, to když jsem se neudržela a nezvládla chuť s něčím praštit a kartáč na vlasy letěl pro změnu rovnou přes celou koupelnu. Nakonec jsem vzdala snahu o učesání zacuchaného vrabčího hnízda a stáhla jsem si neposednou blond slámu dozadu do ohonu obyčejnou gumičkou, kterou byl přepásán balíček mýdel na poličce.

Mrkla jsem na hodinky a tiše zaklela. Byl nejvyšší čas vyrazit. Hodila jsem na sebe věci z předchozího dne (tmavě modré džíny a totálně zmačkané růžové tričko s tříčtvrtečním rukávem) a z opěradla židle stáhla černou zateplenou vestu. Venku už bylo opravdu jaro a skoropolední sluníčko hřálo, jako by léto už ťukalo na dveře. Byl to klam, jelikož noční teploty s přehledem klesaly až k bodu mrazu.

Všude bylo ticho, jako by všichni vycítili mou náladu a radši mi šli z cesty. Věděla jsem, že Liz je určitě u svých kytiček a Cecil se měl vrátit až po setmění. Služebnictvo si někde po domě mlčky hledělo svého. Adrian už čekal ve svém autě, neslyšně předoucím a čekajícím jen na můj příchod.

Nasedla jsem a schoulila se do sedadla. Nohy jsem vysvlékla z černých tenisek a přitiskla si je k tělu. Nekomentoval nijak můj vzhled, ani nemusel. Stačilo, jak mě sjel pohledem a nakrčil nos. Neodvážil se mi říct vůbec nic, věděl, že bych se neudržela.

Celou cestu jsem beze slova zírala z bočního okýnka, nereagujíc na zřídkavé pokusy mého manžela o nenáročnou konverzaci. Nechtěla jsem mluvit, pocity se ve mně vařily jako v tlakovém hrnci a hrozilo, že každou chvílí vybuchnou a zničí vše v dosahu. Nechtěla jsem říci neuváženě něco, čeho budu později celou svou podstatou litovat.

Paseka byla zalitá poledním sluníčkem a první lesní kytičky rašily mezi křehkými stébly jarní trávy. Sasanky nejistě vykukovaly mezi mladými výhonky kopřiv a blatouchů.

Vystoupila jsem a zamžourala do slunce. Adrian se ke mně naklonil přes sedadlo, a ještě než odjel, vtisknul mi do dlaně můj mobil. Bylo mi jasné, že bude čekat, dokud mu nezavolám.

Alex seděl na pokácených stromech a se zakloněnou hlavou a zavřenýma očima si užíval tepla, které stoupající slunce poskytovalo.

Určitě věděl, že jsem zde, ale rozhodl se, že to nedá najevo a nechá mě přijít blíž. Vzdychla jsem a dala bych krk za to, že se pousmál. Vypadal přímo božsky, koupajíc svou snědou pokožku v záplavě zlatavých paprsků. Chvilku jsem přemýšlela, jestli si je vědom toho, jak zatraceně krásně vypadá.

„Ahoj.“ Pípla jsem, když jsem si přisedla.

Spokojený úsměv se mu rozlil po tváři a mně bylo najednou fajn, veškerá špatná nálada byla pryč, všechny chmury a obavy z tohohle setkání zmizely pod sílou jeho úsměvu.

Zastínil si oči dlaní a podíval se na mě.

„Teda, ty ale vypadáš.“ Povzdechnul si.

„Díky.“ Neubránila jsem se úšklebku.

„Ne, jsi ztrhaná jako bys v noci ani nespala. To máš takový hlad? Tedy žízeň?“

„Ne, to není tím, jen jsem si o tebe dělala starosti. Minule jsem měla opravdu velkou žízeň a vzala jsem si z tebe mnoho. Nevypadal jsi nejlíp, když jsi odcházel.“

„Stačilo mi pořádně se najíst a vyspat.“ Pokrčil rameny. „Druhý den jsem o tom ani nevěděl.“

„No, já myslela, že jsi na mě naštvaný.“

„Ne, jen jsem byl unavený a musel jsem si odpočinout.“

„Hmm.“ Svěsila jsem provinile ramena.

„No, navrhoval bych jít ke mně, tedy, jestli nejsi proti. Venku by mě mohl někdo zahlédnout, a pak by se mi to velmi těžce vysvětlovalo. Několik lidí ze smečky se jen klepe na to, až udělám chybu, která mě bude stát krk.“

„Ohrožuje tě to, co pro mě děláš? Nechtěla bych tě dostat do maléru.“

Zavrtěl hlavou a s úsměvem seskočil z klády, na které seděl.

„V maléru jsem byl už když jsem tě poprvé uviděl.“ Neřekl to lítostivě, spíš smířeně s kapkou ironického humoru.

„Tak půjdeme? Není to daleko.“ Pokynul směrem do lesa a aniž by počkal na mou odpověď, vydal se tím směrem. Šla jsem hned za ním, necítila jsem se na téhle straně hranice dvakrát moc v bezpečí.

„Co vlastně děláš, když nešéfuješ zdejším vlkodlakům, nebo nepomáháš mně?“ Prohodila jsem, abych zahnala ticho, přerušované jen občasným zapraskáním uschlé větvičky.

„Jako čím se živím?“ Konečně počkal, abych s ním srovnala krok.

„Jo, i alfa se musí něčím živit, ne? Tedy pokud jen pokoutně nelovíš králíky po okolních lesích.“

Uculil se. „Ne, má paní. Mám i zaměstnání, kde mi platí penězi. Jsem grafik, dělám grafické návrhy katalogů a reklam. Pro mě je to ideální, protože mám volno, když potřebuju a práci si plánuju sám a z domova. Ohromná výhoda.“

„Teda, tak to bych do tebe neřekla.“ Musela jsem přiznat. „A máš nějaké sourozence?“

„Co to je? Výslech?“ Začínal být mírně podrážděný.

„Ne, jen jsem si uvědomila, že toho o tobě moc nevím a bylo by to fajn, když teď budeme spolu trávit nějaký ten čas.“

„Jo, jasně. Ne, jsem sám. Jsem jedináček, asi proto si na mně matka tolik zakládá.“

„To se divím, že bydlíš sám.“

„No, ber to tak, že jsem ve věku, kdyby bydlení s matkou nedělalo dobrotu. Mám nejvyšší čas najít si družku, založit rodinu a zplodit mého nástupce. Jinak to bude považováno za jistý druh slabosti a já nesmím mít slabá místa.“

„Aha.“ Tak z toho jsem nebyla dvakrát moudrá.

„Tak to ses nezakoukal do té pravé, co?“ Neodpustila jsem si nejapnou připomínku.

„Hmm, někdy je život fakt těžký.“

Blížili jsme se ke srubu. Nic se tu nezměnilo. Jeho bílý džíp byl zaparkovaný z boku domu. Na nevelké terase se pohupovalo mohutné houpací křeslo a tři podomácku vyřezávané masivní židle stály kolem kulatého stolu. Zdobené zábradlí terasy teď bylo ověšeno dřevěnými truhlíky s nějakými popínavými kytkami.

„Teda, tady to prokouklo.“ Uznale jsem pokývala, a pak se rozesmála.

„Jo, některé ženy ze smečky berou péči o můj dům za svou povinnost. Myslím si, že si dělají naděje.“

„Neříkám, že není nepříjemné, když se nemusím zaobírat věcmi, které by mě stejně nebavily. Praní a žehlení klidně přenechám jim, pokud se chtějí angažovat.“

„To ti nevadí mít v domě cizí lidi?“ Otočila jsem se na něj.

„Nemám je v domě, jen se starají.“ Pokrčil rameny.

„Alexi? Kolik je ti vlastně let? Říkal jsi, že máš nejvyšší čas najít si družku.“

„Jo, no, je mi devětadvacet. Jsem o dost starší než ty.“

„No, není to tak strašné. Jsem zvyklá na starší.“

„Jo, na tvého upíra asi nemám. Kolik je jemu?“

„Ptala jsem se ho, jenže mi řekl, že to není tak jednoduché. Že oni nestárnou normálně. Je fakt, že jeho otec vypadá spíše jako jeho starší bratr a to mu bylo už pár set let, když měl Adriana.“

„Hmm, divné záležitosti s těmi krvesaji.“ Otevřel mi vstupní dveře a pokynul dovnitř. „Jen dál, má paní.“

„Díky.“ Vše tu bylo tak, jak jsem si to ve svých zamlžených vzpomínkách vybavovala.

„Tak se posaď a já uvařím kávu.“ Pokynul směrem k pohovce a sám zamířil do kuchyně.

„No, nevadilo by ti, kdybychom si kafe dali, až … potom?“

„Potom? Jo, jasně, po tom. No, vůbec ne.“ Jeho roztržitost mě dostávala. Doufala jsem jen, že to není strachem.

„Takže?“ Přisedl si.

„Takže?“ Nevěděla jsem, jak si mám o to říct.

„Asi to bude nejlepší udělat stejně jako před týdnem.“ Ze zadní kapsy džínů vytáhl vyskakovací nůž a zatnul ruku v pěst.

Pomalým tahem si nařízl kůži na zápěstí a já tiše sledovala, jak se kapka za kapkou vydává karmínová lepkavá tekutina na svou poslední pouť.

Nabídl mi svou poraněnou ruku a já ji pevně sevřela v dlaních. Vůně jeho krve nádherně dokreslovala vůni jeho kůže. Byl to dokonalý koncert chutě a vůně. Přitiskla jsem své rty k ráně a přejela ji opatrně jazykem. Skrz zuby, skoro neznatelně zasténal a tím zvukem mě dostal do rozpaků.

Nevěděla jsem, jestli je ten tichý zvuk obrazem toho, že ho to bolí, nebo? Ale to snad ne, líbit se mu to přeci nemůže?

Přivřel oči a zapřel unaveně hlavu do měkké kůže na pohovce.

„Nebolí?“ Odtrhla jsem se na okamžik od krvácejícího zápěstí.

„Ne, jen pokračuj.“ Vzdychnul a ani se neobtěžoval otevřít oči.

Pila jsem pomalu a nejněžněji, jak jsem jen dokázala. Chtěla jsem si být jistá, že ho nezraním a přestat hned, jak budu plná.

Vnímala jsem jeho klidný dech i tolik známý tlukot jeho silného srdce.

Tak tohle nebylo pouze krmení, i když bych byla ráda, kdyby tomu tak bylo. V tomhle aktu bylo tolik intimity jako při mazlení. Nebyl to sex, ale s tělesnou láskou to mělo mnohé společné.

Odtáhla jsem se jen velmi nerada. Pomalu a neochotně, ale rozhodně jsem nechtěla, aby dopadl stejně jako minule. Nechtěla jsem si z něho vzít ani o kapku více, než bude nezbytně nutné.

„Páni.“ Vydechla jsem spokojeně, i když trošku vystrašeně a stočila se na sedačku vedle něho.

„Cítila jsi to?“ Vydechl omámeně.

„Jo, jako bychom dělali něco, co bychom rozhodně dělat neměli.“ Neubránila jsem se prudkému začervenání. Co by asi řekl mému počínání Adrian?

„A pak mi říkej, že nejsi upír. Tohle přeci umí jenom oni, ne?“ Podíval se na mě a já si všimla jeho rozšířených zorniček.

„No, asi se v tom učím být dobrá.“ Pokrčila jsem rameny a protáhla se jako nakrmená kočka. Plná a spokojeně unavená.

„Chceš tu kávu?“ Zašeptal.

„Jo, ale seď, udělám ji já.“ Zvedla jsem se a napochodovala do jeho malinkaté kuchyňky. Věci zde měl porovnané a velmi přehledně uspořádané. Vyznala jsem se tam skoro bez problémů. Jak říkal, tahle kuchyně mnoho vaření nezažila. Asi nepatřil k těm mužům, kteří se naučí díky své neuvěřitelné mlsnosti vařit.

„Jak ji chceš?“ Zaváhala jsem s lžičkou cukru nad plným šálkem.

„Dvě lžičky cukru a černou, díky.“ Zabručel a svezl se do lehu.

Já našla v ledničce čerstvé mléko a smíchala ho půl na půl s kávou ve svém hrnečku.

Keramika klepla o dřevěnou desku konferenčního stolku, usmál se a otevřel napůl oči.

„Tak tohle bych si dal líbit. Aby mě obsluhovala taková krásná slečna.“

Nechala jsem ho být, nevypadal, že by byl ještě plně při smyslech.

„Moc si na to nezvykej.“ Usrkla jsem ze svého šálku a posadila se vedle něho.

„Mám alespoň naději, že mi uvaříš kafe pokaždé, když za mnou přijdeš?“

Chvíli jsem přemýšlela, ale nakonec se zdálo, že pokud tohle bude jediné, čím budu splácet jeho ochotu, nebudu si stěžovat.

„Že jsi to ty.“ Usmála jsem se a opřela se o opěradlo.

Po chvilce mlčení se zvedl do sedu a pátravě přejel pokoj pohledem.

„Co se děje?“ Následovala jsem ho, ale neobjevila jsem nic, co by bylo špatně.

„Hmm.“ Brouknul tiše a pootočil se ke dveřím. Někdo jemně zaťukal.

„Dále.“ Vyzval návštěvu ke vstupu Alex.

Dveře se otevřely a v nich se objevil vysoký svalnatý muž, tak v Alexově věku. Jeho pečlivě neutrální výraz se změnil okamžitě, jak očima objevil moji maličkost, choulící se na kraji pohovky.

Zuřivost mu vyšlehla z očí a zasáhla mě nepřipravenou. Schoulila jsem se ještě víc a rukama pevně sevřela v dlaních keramický hrnek.

„Kdybych tušil, že máš návštěvu, neotravoval bych.“ Jeho hlas byl hluboký a naprosto přesně seděl k jeho svalnaté postavě.

„Ale tys to věděl, Johne.“ Alex se otráveně podíval na muže, ještě pořád bez hnutí stojícího ve dveřích.

„Cítím tu krev. Jsi zraněný?“ John postoupil do místnosti, ale dveře nechal otevřené.

„Nejsem raněný. Co potřebuješ?“

John udělal dalších pár kroků směrem k nám.

„Nepředstavíš nás?“ Pohledem opět sklouzl ke mně.

„Tohle je Abby, má přítelkyně. A John, můj zástupce ve věcích týkajících se smečky.“ Pokynul k muži, aniž by mu věnoval sebemenší pozornost.

„Těší mě,“ opatrně jsem kývla.

„No, jasně, ta upíří holka.“ Nakrčil John znechuceně nos.

„Je člověk, při nejmenším stejně jako ty.“ V jejich rozhovoru byla jasně znát nenávist. Otevřeně dávali najevo, že se nemají moc v lásce.

„Víš, že s tímhle vztahem nesouhlasím.“ Zavrčel John.

„A ty víš, že je mi upřímně jedno, s čím souhlasíš a s čím ne. Je to jen tvá věc.“ Alex začínal být podrážděný.

„No, takhle bych to nepodával, Alexi. Polovina smečky stojí v té věci za mnou.“

Fajn, nazýval mě věcí.

„A proto jsem vlastně tady. Říct ti, že o tom dnes večer dám hlasovat.“

Alex se podíval na mě a já zaznamenala sotva viditelnou změnu v barvě jeho očí. Proměna začala.

„S kým spím a s kým ne, je jenom moje věc, Johne.“ Alex zavrčel.

„A v tom je ten zakopaný pes. Jestli je tvou družkou, proč ji někdy nepřivedeš mezi nás. Nesdílíš s ní ani lože, jak ti pak smečka má věřit, že je tvou vyvolenou? Máš nejvyšší čas usadit se a založit rodinu. Bez tvých dědiců bude smečka slabá. Sám víš, že je potřeba zplodit alespoň jednoho mužského potomka, aby byla zachována linie rodu.“

„A dost!“ Vykřikl Alex a vrhnul se na Johna takovou rychlostí, že jsem to sotva postřehla. Srazil ho a tvrdě přirazil na stěnu za ním. Chytil ho jednou rukou pod krkem tak, že se Johnovy nohy dotýkaly podlahy pouze špičkami.

„Ještě jedno slovo, příteli a neskončí to dobře.“ Alexovy ruce se měnily v pařáty, ale stále svíral Johna pod krkem, takže ostré drápy se mu zaryly do kůže hned, jak se vynořily z konečků prstů.

„Máme na to právo, Alexi. Tvá smečka má právo znát pravdu.“ Johnův hlas byl jen přiškrceným šeptáním, to jak vzduch nemohl proudit ven skrz sevřené hrdlo.

Alex ho váhavě pustil a Johnovo tělo se sesunulo podél stěny na podlahu. Oběma rukama si objímal krk a hlasitě polykal, aby zjistil, jestli není zraněný.

„Vypadni odsud.“ Otočil se k němu zády Alex a aniž by se po něm ještě ohlédl, přisedl si ke mně na pohovku.

Nemohla jsem od něho odtrhnout oči, byl ztělesněním síly a dominance, to jak mu na rukou vylezly žíly a svaly se napínaly s každým sebemenším pohybem.

Dveře klaply a já se ohlédla. John zmizel stejně rychle, jak se objevil. Alex zaklonil hlavu a unaveně se zapřel do opěradla.

„Nevěděla jsem, že máš kvůli mně takové problémy, je mi to líto.“ Pípla jsem nejistě, neschopná odhadnout jeho reakci.

„Ty za to nemůžeš, Abby. Pokud bys to nebyla ty, našel by si John jinou záminku, aby dal hlasovat o mém setrvání v pozici alfy.“

„Tak moc je to zlé?“ Natáhla jsem k němu ruku, ale on uhnul.

„Měl bych tě nejspíš doprovodit. To, proč si přišla, jsi dostala, tak nemáš proč tu setrvávat.“ Sepnul ruce a dal si je zezadu za krk.

„Alexi, pokud potřebuješ moji pomoc, naši pomoc…“ S bolestným výrazem zavrtěl hlavou.

„Nepotřebuji ničí pomoc, Abby.“

Pokrčila jsem rameny a cítila se nepřístojně. Vtrhla jsem do jeho života, aniž bych o něm cokoliv věděla. Aniž bych znala jeho tajemství, co ho po nocích trápí a jaké zlé sny ho budí ze spaní. On byl tím, kdo mi dodával sílu a já tu jen tiše seděla a nevěděla, co říct.

Celou cestu zpět jsme šli mlčky. Nemohla jsem se dočkat toho až budu s Adrianem, ale zároveň se obávala toho, co bude dělat Alex, sám kdesi uprostřed lesa, proti půlce své smečky. Měla bych mu být po boku, pokud jsem jeho přítelkyně, měla bych stát vedle něho a alespoň symbolicky mu krýt záda, on ale zůstane sám.

Doprovodil mne až na paseku a aniž by počkal na Adrianův příchod, vypařil se v temnotě lesa. Slunce se pomalu klonilo k západu a jeho síla slábla. Otřásla mnou zima, když zafoukal večerní vítr a větve mohutných smrků okolo tajemně zašeptaly.

Jeden telefonát mě dělil od milující náruče mého manžela. Jeden jediný stisk drobné klávesy na mobilním telefonu. Zírala jsem na modře podsvícená tlačítka a pořád dokola si v hlavě přehrávala, co se stalo ve srubu. Všechny nenávistné pohledy, nevraživý tón Johnova hlasu, i trochu přehnanou reakci Alexe, když chytil Johna pod krkem.

A pak jsem se rozhodla. Pokud mne Alex potřebuje, pomohu mu. Pomohu mu stejně, jako on pomáhá mně. Stejně nezištně a naproti všem zajetým pravidlům.

Dostat se zpět ke srubu bylo opravdu obtížné, vzhledem k tomu, že na lesy se pomalu snášela noc. Úzká cestička mezi vzrostlými borovicemi mě však bezpečně vedla k mému cíli.

Po třech dřevěných schodech jsem vystoupala na malou verandu a zaklepala na masivní vstupní dveře srubu.

Uvnitř se ozval pohyb a dveře se otevřely. V nich se objevil Alex a na jeho tváři jsem mohla jasně číst zděšení a překvapení. Nevěřícně, i když s úsměvem zakroutil hlavou a pokynul směrem dovnitř.

„Tak tebe bych tu opravdu nečekal.“

Všude bylo rozsvíceno a on vypadal, že je právě na odchodu.

„Co se děje, Abby?“ Opřel se ramenem o jeden z opěrných trámů a znepokojeně mě zkoumal.

„Půjdu s tebou.“ Řekla jsem trochu tiše na to, že už jsem byla pevně rozhodnutá.

„Ne, nepůjdeš.“ Vmetl mi do tváře a naklonil hlavu mírně na stranu.

„Ale ano, pokud potřebuješ mou pomoc, půjdu s tebou.“ Stála jsem si za svým.

„Oni poznají, že nejsme víc než přátelé. Zvládnu to sám, jsem už velký kluk.“ Ironie jeho hlasu mě trochu zabolela, ale co.

„Ne, půjdu tam s tebou. Ať už mě čeká cokoliv, dlužím ti hodně. Kvůli mně jsi v problémech a já ti chci pomoci, jak jen to bude možné.“

„Abby, jsme smečka a ať už se nám to líbí, nebo ne, vlkodlaci nejsou lidé. Může se tam stát cokoliv a já možná nebudu schopen tě bránit. Může se tam dnes večer strhnout nehezká pře a pokud vím, nehojíš se tak dobře jako já, nebo Adrian.“

„Nebojím se.“ Špitla jsem a nebyla schopná se mu podívat do očí.

„Chceš jim dokázat, že jsi má družka? Chceš mi dnes v noci stát po boku?“ Udělal pár kroků směrem ke mně a zůstal stát přesně na délku paží. Stačilo se natáhnout a objímala bych jeho snědé horké tělo.

„Ano.“ Bojovně jsem vystrčila bradu. „Přesně to jsem, ne?“

„Hmm.“ Chvíli zkoumal můj pohled, a pak jen pokrčil rameny.

„Račte, dámo. Bude mi nesmírným potěšením.“ Podržel mi dveře a zhasnul velký lustr, který se pohupoval u stropu pokoje.

Noc byla tmavá, neproniknutelná a skoro strašidelná. Neviděla jsem na krok a jen Alexova ruka mne zachytávala a pomáhala mi přes popadané větve.

„Dnes je hrozná tma.“ Povzdechla jsem si a on se nahlas zasmál.

„Ano, je černá noc. Měsíc je v novu, nikdo se nebude potulovat kolem.“

„Jak je to proboha ještě daleko?“ Postěžovala jsem si, když už mi připadalo, že jdeme neskutečně dlouho.

Vytáhla jsem s kapsy telefon, abych se koukla, kolik je hodin. Na displeji mi vyběhlo několik nepřijatých hovorů a já si až teď všimla, že mám vypnuté vyzvánění.

„Sakra, Adrian mě sháněl. Měla jsem mu zavolat, bude šílený strachy.“ Přiložila jsem sluchátko k uchu. Několikrát to píplo, a pak mě to přepojilo do hlasové schránky. Stručně jsem se omluvila a vysvětlila situaci. Bylo divné, že mi to Adrian nezvedl, ale třeba se cítil uražený.

„Nezvedá?“ Optal se Alex a já jen zavrtěla hlavou.

„Asi to pěkně schytám.“ Zkontrolovala jsem ještě čas na rozsvíceném telefonu. Bylo krátce před půlnocí.

„Chceš, abych tě nesl? Bylo by to rychlejší.“ Na moment jsem zaváhala, ale pak jen zavrtěla hlavou.

„Ne, zvládnu to.“

„Už to není daleko. Tak deset minut a jsme tam.“

Chytil mě opět pevně za ruku a vlekl mě neprostupným houštím dopředu.

„Slib mi, že budeš pořád u mě. Nesmíš ode mne ani na krok, jasný?“ Tón jeho hlasu nepřipouštěl protesty.

„Slibuju.“ Vydechla jsem ještě, než se hustý les před námi jako zázrakem rozestoupil a my vyšli na rozlehlou mýtinu.

Uprostřed plápolal ohromný oheň a osvětloval tak skoro celou plochu. Okolo ohně stálo odhadem tak šedesát lidí.

Živě o něčem diskutovali, než se jeden z nich otočil. Poznala jsem v něm Johna.

„A tady je máme.“ Teatrálně k nám pokynul a všichni se po nás zvídavě koukli.

Alex si mě přitáhl k boku a velmi pevně mě chytil. Chtěla jsem namítnout něco v tom smyslu, že mě to bolí, ale jediný pohled do jeho tváře mi napověděl, že je něco špatně.

„Co si myslíš, že děláš, Johne?“ Alexův hlas zněl tvrdě a na mě až moc autoritativně.

„Chtěl jsem samozřejmě potěšit svého alfu a taky, přeci si nenechám ujít jedinečnou příležitost.“

Byla jsem ztracená, vůbec jsem nechápala, o čem mluví.

„To nebyl moc dobrý nápad, příteli.“ Alexův stisk ještě zesílil.

„To on, neohlášený překročil hranici.“ John vypadal v odlescích plápolajícího ohně skoro ďábelsky.

„Vůbec nevíš, o čem mluvíš.“ Alex mě pomalu vedl ke skupince přihlížejících.

Lidé mu poslušně ustupovaly z cesty až mě dovedl k ohni. Byla jsem mu vděčná, sice mi půjčil svou mikinu, ale i tak mi byla děsná zima.

„Pokud si dobře vzpomínám, vzal si ji pod svou ochranu jako svou přítelkyni.“ John mluvil spíše k davu, než-li k nám.

„Jenže ona je již zadaná. Pokud by byla opět volná, mohla by ti dát dědice.“

Alex po mém boku zlostně zavrčel. „Chceš mi tu říct, že to byl tvůj nápad? Jsi si vůbec vědom toho, jaké to bude mít následky? Můj děd, můj otec i já jsme se snažili s upíry vycházet v dobrém. Oni se drželi zpátky, nezabíjeli a my je na oplátku nechávali žít v poklidu. Tenhle vzájemný pakt tolerance funguje už desetiletí. Proč najednou, jen díky slovům jednoho nespokojeného muže, chcete dát v sázku životy své, i svých blízkých.“ Alex se rozhlédl po kolem stojících a já si všimla, jak mu všichni uhýbají pohledem.

Báli se ho, o tom nebylo pochyb. Alex měl ve smečce pevné postavení, jenže John se ho pokoušel sesadit.

„Chceš mě vyzvat, můj příteli?“ Otočil se Alex na Johna.

„Ne.“ I John sklopil svůj zrak k zemi.

„Takže mi budeš radši za zády podkopávat autoritu? Budeš proti mně štvát mé lidi? Myslíš, že bys post alfy zastával lépe, než-li já? Tak pojď, pojď a zasluž si to.“ Najednou uklidňující opora Alexova těla zmizela a on mě nechal stát v hloučku svých věrných, točíc se čelem k Johnovi.

„Nechci s tebou bojovat, Alexi.“ John se začal stahovat, zaujímal podřízený postoj. Klonil svůj obličej k zemi a rozpaženýma rukama ukazoval, že nemá v úmyslu se bránit.

Alex zavrčel a jedním dlouhým zvířecím skokem překonal vzdálenost mezi nimi. John ležel bezmocně na zádech a Alex klečel nad jeho třesoucím se tělem.

„S tebou si to vyřídím později.“ Zašeptal Alex, ale dával si záležet, aby to slyšeli všichni přítomní.

„Teď musíme vyřešit jinou záležitost.“ Vstal a nechal svého protivníka ležet na zemi.

„Kdo dál v tom má prsty?“ Pokynul směrem do tmy a jako by kouzlem všichni, co stáli tím směrem, uhnuli.

Plápolavé světlo dopadlo na opačný konec mýtiny a já měla, co dělat, abych zůstala stát na nohou.

Tak dvacet metrů od středu kruhu, kde hořel oheň, byl v zemi zaražený masivní kůl. U něho stála spoutaná krvácející postava. Stačil mi jeden jediný pohled, aby mi bylo jasné, kdo je to.

„Adriane.“ Zašeptala jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Proboha, co tu dělal? Měl přeci čekat v autě až zavolám. Jenže já nevolala. Zkoušel mě sehnat, a pak se rozhodl jít mě hledat. Vstoupil sám na území vlkodlaků. Blázen jeden.

Zírala jsem do tmy s pusou otevřenou a cítila, jak mi po tvářích tečou slzy. Tak ve středu kůlu bylo uvázané prkno a na něm měl Adrian přivázané zápěstí. Zhrouceně visel za ruce, hlavu skloněnou na hrudi. Napadlo mne jediné přirovnání. Vypadal, jako by byl ukřižovaný.

Jeden jediný rychlý pohled jsem věnovala Alexovi, než se mé tělo automaticky pohnulo dopředu. Byl rychlejší než já, po dvou potácivých krocích mě zachytil do svého horkého náručí. Přitiskl si mě na hruď a pošeptal mi do vlasů. „Jestli ho chceš ještě vidět živého, tak nic nedělej. Nech to na mně.“

Zaúpěla jsem mu do trička, ale on se ani nepohnul. Pevně mě svíral ukrytou mezi svými svalnatými pažemi.

„Takže jeho mám brát jako tvůj projev podřízenosti? Je to můj dárek od tebe?“ Otočil se přes rameno k Johnovi, který nyní klečel a opíral se o paže.

„Ano, je to dárek. Chytili jsme ho pro tebe a pro tvou družku.“ Johnův hlas se třásl strachy.

„Mám toho dost. Dnes jste mi předvedli, jak tupě přemýšlíte, jak hloupě se umíte chovat, když vás vede někdo jako je on. Pro dnešek konec, všichni odsud vypadněte!“ Alex ani nemusel křičet, bylo naprosté hrobové ticho, přerušované pouze zvuky lesa a praskáním ohně.

„Hned.“ Dodal po chvilce a všichni se bez sebemenšího náznaku odporu přesunuli do lesa.

Jak zvuky praskajících větviček slábly, sláblo i Alexovo sevření. Oheň pomalu dohoříval, když mě pustil úplně. Čekal až budeme opravdu sami.

Rozeběhla jsem se kolem ohně a těch pár metrů bylo největší vzdáleností, kterou jsem kdy musela překonat.

Zastavila jsem se těsně před ním a nenacházela vhodná slova. Nevěděla jsem, co říct, co udělat. V hlavě jsem měla totálně prázdno.

Opatrně jsem vzala jeho hlavu do dlaní a podívala se na jeho dokonalou tvář. Byla smrtelně bledá, v důsledku masivního krvácení z rozšklebených ran na jeho hrudi. Někdo si dal opravdu záležet, aby Adrianovo krvácení bylo smrtelné.

„Adriane.“ Zašeptala jsem zlomeně. Cítila jsem obrovský chlad, který plnil mé nitro, vztek a beznaděj při pohledu na jeho zmučené tělo.

Chtěla jsem odvázat jeho ruce, ale něco mi v tom bránilo, až pak jsem si všimla, obrovských hřebů, kterými byl přitlučen k prknu. Oni ho nepřivázali, ale přitloukli.

„Panebože, ne!“ Zakřičela jsem, když mé prsty přejely po ostrém vyčnívajícím železe.

Jeho oční víčka se slabě zachvěla, a pak oči otevřel. Kdysi by mě ten pohled vyděsil, nyní mi vehnal do očí další várku hořkých slz.

„Našel jsem tě.“ Zašeptal chraplavě a z úst se mu vyřinula krev. Jeho hlava opět klesla na hruď.

„Ne, ne, tohle mi nedělej. Adriane, podívej se na mě, prosím.“ Křičela jsem jako smyslů zbavená, než jsem si uvědomila, že za mnou stojí Alex. Odstrčil mne stranou a páčidlem na opačné straně obrovského kladiva vytáhl první z hřebů, které Adriana drželi.

Zaúpěl, ale jen tiše, sotva znatelně. Jeho ruka klesla podél těla a Alex ho podepřel, aby celá jeho váha nevisela jen na jedné paži.

„Abby, musím ho držet, musíš mi tu pomoct.“ Alexův pevný, klidný hlas mne probral z letargie.

„Vezmi to páčidlo a vytáhni druhý hřeb. Honem, musíme ho dostat k ohni a ošetřit ho, jak to jen půjde.“

Vzala jsem do ruky kladivo, které mi podával. Musela jsem se natáhnout na špičky, abych se dostala tak vysoko. Zapřela jsem kladivo o prkno a co nejopatrněji protáhla hlavu hřebu páčícím koncem. Zhluboka jsem se nadechla a zabrala celou svou váhou, abych ho vytáhla napoprvé. Hřeb vydal zvláštní zvuk, jak vrznul o kosti. Zatočila se mi hlava a měla jsem co dělat, abych se nepozvracela.

Adrian bezvládně padl do Alexova obětí a ten ho jako by nic donesl k ohni. Já zůstala stát jako omráčená s kladivem v ruce a přemýšlela, co budu dělat.

„Abby, hni se. Potřebuju tě tu.“ Alex se tvářil tak moc racionálně, až mě to štvalo. Upustila jsem kladivo na zem a jako v mrákotách se dopotácela k ohni.

„Pojď sem, musíme přiložit, je úplně ledový.“ Stáhl mě za ruku do kleku a v podstatě mi strčil krvácejícího Adriana do náručí.

Chytil pár dlouhých polen složených na hromadě opodál a přiložil. K černému nebi se vzneslo tisíce malých jiskřiček a oheň vzplál novou silou.

Alex si k nám přiklekl a stáhnul si tričko. Natrhal ho na úzké proužky a zatáhl obě Adrianova krvácející zápěstí.

„Potřebuje krev, hodně krve, jinak se to nezahojí. Vykrvácí nám tu, do háje.“ Podíval se na mě, a pak stočil svůj zrak k mému muži.

„Tohle se nemělo stát, moc mě to mrzí, Abby. Zaplatí za to, přísahám. Všichni co se toho účastnili.“ Nedokázala jsem nic, jen zírat do té bezchybné tváře zašpiněné od krve a hladit slepené zplihlé havarní vlasy.

„Abby, musíš mu dát krev, já nemůžu.“ Položil mi ruku na rameno.

Jen jsem přikývla. „Jistě, jenže on se asi nezakousne, je úplně mimo.“ Pohladila jsem ho po čele a za mými prsty zůstávala dlouhá černá krvavá stopa.

„Tak to uděláme po mém.“ Sáhl do kapsy a vytáhl nůž.

Chvíli jsem na něho nevěřícně zírala, než mi došlo, že není jiná možnost.

„Já sama.“ Vzala jsem mu nůž z ruky, ale zaváhala jsem. V mihotavých odlescích ohně to vše vypadalo skoro neskutečně, jen jako prapodivný bizardní sen.

„Ukaž, na tohle nemáme čas.“ Než jsem se stačila vzpamatovat, vytrhl mi nůž a prořízl mi kůži na zápěstí. Ani jsem nestačila vykřiknout, i když ostrá řezavá bolest byla skoro nesnesitelná.

Otevřela jsem Adrianovi ústa a přiložila k nim krvácející ránu. Netrvalo dlouho a jeho bledé štíhlé prsty se mi omotaly kolem ruky. Lačně se mi přisál ke kůži a začal ze mě pít. Houpala jsem ho pomalu opatrně ve svém náručí a nechávala ho, aby se krmil mou krví. Věděla jsem, že se nemusím bát, hned jak nabude vědomí, odtáhne se.

Jeho srdce bilo silněji a s každým douškem se mu vracela barva. S každou kapičkou se jeho rány zatahovaly. Dýchal silněji, poklidně.

Když se odtáhl od mé ruky, zatočila se mi hlava. Byla jsem slabá, ale dalo se to snést. Dostal mě na hranici ztráty vědomí, ale nepřekročil ji.

Alex mi rychle pevně zatáhl ránu úzkým proužkem svého trička. Nemohla jsem odtrhnout oči od Adrianovy tváře.

Jeho bledá víčka se zachvěla a jeho černé oči, jako by prozářily temnotu.

„Abby.“ Vydechl unaveně, ale s úsměvem na rtech.

„Vítej zpátky.“ Políbila jsem ho opatrně na čelo.

„Jsi v pořádku?“ Přimhouřil podezíravě oči.

„O mě se nestarej, jak je tobě? Tak moc jsem se bála. Dali ti dost do těla. Ztratil jsi moc krve.“ Konečky prstů jsem nevědomky kontrolovala jeho rány. Některé byly ještě otevřené, ale alespoň už nekrvácely.

„Tohle mi nesmíš dělat. Nemohl jsem se ti dovolat a tak jsem to risknul. Nevyšlo to.“

„Omlouvám se, tak moc se ti omlouvám.“ Další slzy se mi nekontrolovaně nahrnuly do očí.

Alex klečel u nás, ale jako kdyby tam ani nebyl. Možná se snažil být neviditelný, aby nám nekazil tuhle chvilku.

„Nechci vás rušit, ale měli bychom vás oba dostat do tepla a pořádně vás zahřát a taky nakrmit.“

Adrian se otočil a pohlédl na něj. „Měl bych ti asi poděkovat za záchranu života.“

„Ne, neděkuj. Tohle se nemělo stát. Byla to jen hloupá msta jednoho z mých lidí. Kdybych o tom věděl, měl bys garantovaný volný vstup i volný odchod.“

„Příště ti zavolám.“ Pousmál se z posledních sil Adrian.

„Jo, to udělej.“ Kývnul Alex. „Ale teď už musíme jít. Ponesu tě, jestli ti to nevadí.“

„Proč to děláš?“ Adrian se zajíkl a zalapal po dechu.

„Kvůli ní.“ Podíval se na mě tak něžně, že mi to skoro vyrazilo dech. „Vím, že já nejsem láska jejího života. Ani kdybys zemřel, nevehnalo by ji to do mého náručí. A dívat se, jak pro trpí nic?“ Alexův hlas se chvěl a já měla neuvěřitelnou chuť ho obejmout.

„Díky.“ Pípla jsem tiše a sklopila hlavu, aby mi neviděl do tváře.

„No, děkovat si můžeme později. Abby, myslíš, že zvládneš jít celou cestu? Mohl bych tě tu nechat, a pak se pro tebe vrátit. Odnesl bych jeho, uložil doma, a pak bych se vrátil pro tebe.“

Chvíli jsem to zvažovala, ale pak mi došlo, že je nechci nechat odejít. Nechci tu zůstat napospas mezi hlubokými lesy. Kdokoliv ze smečky by se mohl vrátit a já bych pak neměla sebemenší šanci.

„Půjdu, zvládnu to.“ Odhodlání, které jsem cítila, mě až překvapilo.

„Mohl bych ti dát ještě napít, jenže pak bych neměl dost síly, abych nesl Adriana.“ Alex se naklonil a pevně uchopil mého muže. Pomalu se postavil, nesouc na rukou jeho bledé tělo.

„Ne, to je v pohodě.“ Postavila jsem se a měla co dělat, abych nepřistála zpět na zadku. Tak tohle bude opravdu zajímavé. Pokud jsem měla potíže při cestě sem, jak asi zvládnu jít zpět?

Alex se snažil jít pomalu a vybírat cestu co nejschůdnější. Já se naopak snažila se zaťatými zuby držet tempo a podpírajíc se o vše, o co se podepřít dalo, pokračovat vpřed.

Několikrát jsem upadla, než jsem si zcela vyčerpaně sedla na padlý kmen a přiznala, že to prostě nezvládnu.

„Běž, dostaň ho do bezpečí, a pak se vrať.“ Mnula jsem si do krve sedřené ruce.

„Jasně, počkej tady a ani se nehni. Zůstaň tiše a já jsem za chviličku zpět.“ Rozhlédl se kolem, a pak se zdviženým obličejem mohutně zavětřil.

„Hlavně ticho.“ Hodil po mně ustaraný pohled. Věděla jsem, co mi to nechce říct. Celý les může být plný naštvaných vlkodlaků a já a oni, to není zrovna šťastná kombinace.

Jen jsem přikývla a přitiskla se do tmavého zákoutí mezi kmenem a jeho ještě stojící nezlomenou částí.

Pár vteřin se po mně ještě díval, než si přitiskl Adrianovo ochablé tělo více k hrudi a neskutečně rychle zmizel mezi stromy.

Byla jsem nasmrt unavená, vystresovaná a byla mi děsivá zima. Choulila jsem se v tmavém stínu jako vystrašený králíček, který se schovává před ošklivými zlými dravci, kterých je les plný. Kdyby alespoň svítil měsíc, jenže takhle jsem si neviděla ani na vlastní špičku nosu a každý zvuk, šelest, nebo zapraskání mě vyděsily skoro k smrti.

Nakonec už to mé nervy neunesly a já se rozbrečela. Plakala jsem tiše, ale o to usedavěji. Potřebovala jsem ze sebe dostat všechno. Ten pohled na polomrtvé tělo, visící z trámu jako kus hadru, skřípavý a mlaskavý zvuk, který se ozval při vytahování hřebu i nenávistné pohledy členů smečky shromážděné kolem ohně. Všechna nevyřčená, o to hroznější slova, a pak ten pocit, ten chladný sžíravý pocit, že jsem svou pitomostí málem zabila Adriana.