Moonlight shadow

Dívala jsem se za nimi, jak ve dvouřadu opouštějí nádvoří a spolu s ostatními dívkami a ženami si jen přála, aby se co nejrychleji vrátili domů.

Zástup přihlížejících se pomalu rozešel a já se vrátila do své ložnice. Nevěděla jsem co mám dělat a tak jsem vyšla na terasu a sedla si do trávy. Kolem kvetly nádherné květiny a voněly tak omamně, až se mi  z toho zamotala hlava.

Někdo klepl na dveře ložnice a bez vyzvání vešla žena středního věku. Beze slova položila na postel tác s jídlem a otočila se k odchodu. Najedla jsem se tedy a převlékla se do čistých šatů. Nevolila jsem nic výrazného, protože na nějaké zdobení jsem neměla vůbec náladu.

Pořád jsem musela myslet na dnešní noc i na štěstí jež mu hrálo v očích, když mi oznamoval, že jsem jen jeho. Tělo jsem měla přecitlivělé a každý dotyk jemné látky mých šatů mi připomněl jeho něžné pohlazení. Chodila jsem jako v mrákotách a v hlavě si pořád dokola přehrávala naše milování. Bála jsem se přijít o své panenství,  jenže nyní bych dala nevím co, kdyby byl Vik tady se mnou a kdybych mohla cítit jeho opojnou vůni. Představovala jsem si jeho jemnou pokožku pod svými prsty a pak i trošku hrubší kontury jeho zhojených jizev. Mé představy se zatoulaly nebezpečně daleko a já si lehla do postele a přemožena tíživým pocitem samoty usnula.

„Opatrně, položte ho na postel.“ Někdo vykřikl a pak se ozvalo dupaní a namáhavé hekání. Jemné steny bolesti naplnily sál a s ozvěnou se nesly až do mé ložnice. Probudila jsem se a rozespale se posadila na posteli. Klapání těžkých kroků se ozývalo stále dokola a já vstala a otevřela dveře ložnice. Bílá naleštěná podlaha nyní byla umazána od bláta a zdobily ji i krvavé louže. Očima jsem zabloudila k Vikově ložnici a srdce se mi zastavilo úlekem.

Několik mužů se hemžilo po místnosti a byly tu i ženy a Háta, která nesla ven lavor se zakrvácenou vodou.

„Děvče, počkej venku, tohle není nic pro tebe.“ Její hlas zněl vyčerpaně a neskryla ani obavy.

„Kde je? Je v pořádku?“ Nakukovala jsem ji přes rameno, ale ona mě neustále tělem tlačila pryč od Vikramovy ložnice.

„Dítě, poslechni, udělám co bude v mých silách.“ Zamručela a podala mi lavor. Otočila se nazpátek aniž by mi věnovala další pozornost.

Jenže to bych nebyla ani já, kdybych se nechala tak snadno odradit. Lavor jsem postavila na stolek u zdi a okamžitě se otočila směrem, kudy odcházela Háta.

Z pokoje vyšlo několik mužů a jejich pohled byl ztrápený. „Zachránil mi život.“ Hlesl jeden z bojovníků a druhý ho konejšivě objal kolem ramen.

Vběhla jsem do ložnice a uviděla krvavou scénu. Vikram ležel nehybně na posteli a okolo něho stály tři staré ženy a Háta. Jedna z žen navlékala silnou nit do jehly a druhá mísila nějaké bylinky s roztopeným tukem. Háta připravovala další masti a já zabloudila očima k bledému tělu na posteli.

Byl už omytý, ale stejně z jeho ran vyvěraly čerstvé karmínové potůčky krve. V tváři byl synalý a vypadal dosti zuboženě. Jedna hluboká krvácející rána protínala jeho hruď a já si nedovedla představit, jak to zvíře muselo být silné, pokud dovedlo rozetnout jeho koženou zbroj a zasadit takový úder. Maso ve stehně měl potrhané a chyběl i kus svaloviny. Zapřela jsem se o veřeje, protože žaludek se mi zhoupl a udělalo se mi nevolno.

„První musíme zašít tohle a pak tu ránu na zádech. Tohle krvácí nejvíce. Tu nohu bude těžké zachránit, snad mu maso doroste. Jed na jejich zubech by mohl regeneraci zastavit, ale náš mladý pán je dost silný, aby to zvládnul.“ Stará žena pohroužila jehlu do okraje zranění a začala drobnými naučenými pohyby sešívat obě strany poraněné kůže k sobě.

Postel už vůbec nebyla bílá ale barvila se do rudé. Vikram hodně krvácel a žena ho zašívala nejrychleji, jak jen mohla. Zírala jsem nevěřícně na tu scenérii a nemohla se šokem ani pohnout.

Háta dávala dohromady jeho potrhanou nohu. Sešívala k sobě kousky masa a snažila se v krvácející spleti svaloviny utvořit nějaký řád.

„Nestůj tam děvče a přilož ruku k dílu.“ Křikla na mě jedna z žen a zbavovala Vika zbytků zbroje. Ležel tam nahý a daný napospas třesoucím se rukám těhle starých žen.

Pohnula jsem se kupředu a připadala si jako ve zlém snu. On tu teď ležel zraněný a bojoval o svůj život. Řekl mi přece, že se vrátí a že bude v pořádku, jak jsem mu mohla uvěřit?

„Roztrhej tohle plátno a nadělej obvazy. Bude jich potřeba hodně, tak se sakra pohni.“ Stará žena po mě blýskla oranžovýma očima a já si ani nedovolila protestovat. Nemohla jsem přispět ničím víc. Nezvládla bych chladnokrevně zašívat pokožku k sobě a nejspíš bych omdlela, kdybych se měla dotknout jeho obnažené tkáně.

Natrhala jsem plátno a sledovala, jak se ženy činí. Byly to zkušené léčitelky, to nebylo pochyb. Vymývaly a sešívaly u své práce drmolily temná zaklínadla a pak ho mazaly mastmi a ovíjely vyvařenými obinadly.

Když byla práce hotová, společnými silami převlékly postel do čistého, aby pacient neležel ve vlastní krvi a omyly podlahu od krvavých šmouh.

Někdo mě posadil na čalouněné křeslo u jeho postele. Najednou nastalo tichu a Háta brala do rukou poslední propriety.

„Teď je to na něm děvče. Zachránil život několika svým lidem, sám ale skončil takhle. Bude muset bojovat, aby se z toho dostal.“ Vytratila se a zavřela za sebou dveře. Osaměli jsme a já zatáhla závěsy aby bylo v pokoji přítmí.

Vik ležel teď v čisté posteli, tělo ovinuté sněhobílou bavlnou a bojoval svou němou bitvu. Nemohla jsem mu nijak pomoci a to mě ubíjelo nejvíce. Kdybych mohla, dala bych za něj svůj život, jenže to nešlo. Seděla jsem u jeho lůžka hodiny a hodiny a jen vzhlédla vždy, když Háta přišla zkontrolovat, jestli nějaký obvaz neprosakuje.

„Viku, prober se, prosím. Nenechávej mě tu samotnou. Nechci žít bez tebe, nemohu, rozumíš?“ Do očí se mi vehnaly slzy a já se sklonila k jeho ruce bezmocně ležící vedle těla a přitulila se k němu. Hlavu jsem položila na deku vedle jeho paže a únava z prožitých stresů mě dostala a já usnula.

Probudila mne nepřirozená strnulost. Necítila jsem záda a ruku jsem měla úplně dřevěnou. Protáhla jsme se uvědomila si, co se stalo. Vik a jeho zranění.

Rychle jsem se posadila a zkontrolovala nehybné tělo ležící stále klidně v přikrývkách.

„Dobré ráno, lásko.“ Pověděla jsem mu měkce a jeho silný a pravidelný tep mě ujistil, že se není čeho bát.

Už nebyl tak bledý a jeho dech se zdál hluboký a poklidný.

Dveře se otevřely a Háta vešla s horkou vodou a novými obvazy. „Ještě se neprobral?“ Hodila po mě neklidným pohledem a začala skládat věci na truhlu v nohou postele.

„Jen klid, oni jsou velmi silní a taky se hojí daleko rychleji než lidé. Někdy mi přijde, že chtějí jen další jizvy, aby mohli dokazovat jak silní a odvážní jsou. Pomoz mi, převážeme ho.“

Odkryla jeho boky a já automaticky ucukla pohledem, než mi došlo jak hloupě to asi musí vypadat.

Pomáhala jsem ji a držela jeho tělo, když znova ovazovala jeho rány. Ani jedna z nich už nekrvácela a kupodivu se všechny začaly hojit a uzavírat.

„No, nemusíš u něho sedět, už je mimo nebezpečí, jen ta noha ho bude ještě pár dní bolet.“ Posbírala ušpiněná obinadla a odporoučela se stejně rychle, jako se objevila.

Protáhla jsem si nohy a pustila do pokoje trochu více světla. Na posteli se pohnuly přikrývky a tiché zasténání protnulo hrobové ticho.

„Viku? Slyšíš mě?“ Snažila jsem se znít mírně a vyrovnaně, ale měla jsem k tomu daleko.

Pootevřel oči a já vydechla údivem nad jejich ledově modrou krásou.

„Lásko?“ Zašeptal a lehce zvlnil rty.

„Vodu.“ Jazyk se mu lepil, ústa měl vyprahlá. Sebrala jsem pohár ze stolku u postele a rychle mu donesla vodu. Podepřela jsem mu hlavu, aby se mohl napít a on jen blaženě vzdychnul, když mu ledová tekutina zchladila hrdlo.

Zahleděl se mi do očí a já viděla, jak pátrá po stopách nevyspání a obav, které se mi zračily ve tváři. S velkými obtížemi pozvedl paži a pohladil mne po líci.

„Už nikam nepůjdu, slibuji.“ Vydechl vyčerpaně a já se neudržela a stres několika posledních hodin vypustila ven. Do očí se mi vlily slzy a já se usedavě rozplakala.

Stáhl mě k sobě na postel a já mu položila hlavu na hruď tak opatrně, jak jsem jen uměla. Objala jsem ho lehounkým obětím, abych nemačkala jeho zranění a najednou se cítila celá. Přesně tak, jak mi to vyprávěl on. Konečně jsem byla úplná a kompletní, když mě tu držel a nechal mé city, aby zvolna vyplouvaly na povrch. Něžně mě hladil po vlasech a já si uvědomila, že tohle je to pravé místo pro mě. Ať už se s námi stane cokoliv, ať už nás osud zavane kamkoliv, pokud bude právě on po mém boku, budu šťastná.

END