Moonlight shadow

Alespoň v tuto dobu tu nemělo to auto co dělat. Vincent! Zamračil jsem se. První, co mi blesklo hlavou, byla myšlenka na Lizi a Vince. Hned na to mi ale došlo, proč tu nejspíš je. Vždyť tu nocovala i Sam. Žárlivče! Pokáral jsem se.

„Haló, holky, už jste vzhůru?“ zeptal jsem se od vstupních dveří, i když jsem dávno slyšel hovor v Texině pokoji.

„To myslíš vážně, že Lizi a Gregory mají společný pokoj?“ nevěřícný hlas nepatřil žádné z dívek. Tak přeci tu je.

„Ano, vždyť… Ale ne, tobě to stále vadí!?“ tón Texasina hlasu se rychle změnil z nechápajícího ve smutný.

„Tex, tak jsem to nemyslel!“ i on to poznal. Usmál jsem se. Nevím, zda si sestřička všimla, že jsem tu, a nebo mne jen ignorovala, ale vyšlo to nastejno.

Byl jsem rád, že city, které jsou na obou stranách, a že jeho přesvědčení nenechat přátelství, které teď mezi nimi, přerůst v lásku, pokulhává.

„Opravdu?“ nejistě se zeptala. Ne, neví, že jsem tu. Nebyla by tolik otevřená, kdyby věděla, že tu je někdo z nás.

„Ano. Opravdu, odpust, jestli…“ Nechtěl jsem poslouchat, tohle byl velmi důvěrný rozhovor, a tak jsem zaměřil svou pozornost k pokoji Lizy. Tam byly slyšet tři srdce v poklidném rytmu. Ještě spí. Ale kdo je ten druhý? Znovu vlna žárlivosti. Gregory, klid a uvažuj. Komu v tomto domě bije srdce v lidském rytmu? Elizabeth a malé, Vincent a Samantha. Vinc je u Tex, takže kdo chybí… Měl bych se sebou něco dělat. Nechtěl jsem dívky budit, a tak jsem se rozhodl jít za Tex. Bez rozmyslu jsem otevřel dveře .

„Te-“ slova mi odumřela na rtech. Mým očím se naskytl pohled na vášnivě se líbající pár. Ani jsem si to neuvědomil, ale místo, abych taktně zmizel, vešel jsem dovnitř.

„Texas!“ Hlas mi zněl hlasitěji, než by měl. Rychle se od sebe odtrhli a Tex na mne tiše a zle zavrčela. Nelíbil se jí tón mého hlasu. Asi byl příliš „otcovský“.

„Gregory! Ne, nemysli si nic zlého. Já vážně nejsem přelétavý, ale Elizabeth je šťastná s tebou a já se s tím díky Tex konečně smířil. Ona…díky ní jsem uviděl i jiné možnosti. A nemusíš mít strach, nikdy bych tvé sestře neublížil,“ rychle mne uklidňoval.

Má reakce ale nebyla tak úplně způsobená jím. Copak se Texas zbláznila? Teď, když už i tak máme dost starostí, si začne s člověkem?!

„Gregory, mohl bys laskavě opustit MŮJ pokoj a nechat nám soukromí!“ její hlas v sobě nesl skrytý osten hrozby.

„Běž si ke své… běž k Lizi!“ dodala pro Vincovi uši nepostřehnutelně. Tolik bolesti i smutku, kolik obsahovala tato krátká věta, bylo těžké snést. Teprve teď mi to došlo. Kolik samoty poslední týdny okusila. Já měl Elizabeth, Joshua Rie a její matka Riche. Jen ona byla sama, celá ta léta byla sama. Jistě, milovala nás a přála nám lásku, ale nikoho z nás si neuvědomil, že by i ona mohla toužit po tom samém. Byla na tom to světě staletí, ale pro nás byla stále 16leté dítě. Dítě. Copak Elizabeth pro tebe v 16 byla dítětem?! Jsem hlupák a sobec. Podíval jsem se do očí své malé sestřičky. Smutek, bolest, ublížení se míchalo s prosbou a omluvou.

„Promiň, Tex,“ řekl jsem stejně tiše a zavřel za sebou dveře. Stál jsem na chodbě, opíral se o stěnu a uvažoval, když ke mně dolehla tichá Vincentova slova.

„Texas, chtěl bych, abys věděla, že ani v nejmenším nejsi náhrada za Lizi. Ano, zamiloval jsem se do ní. Je tak jiná než ostatní, stejně jako ty. To jen díky tobě mi došlo, že nemá smysl být sám. Není mi souzena. Neříkám, že k ní nic necítím, je a už navždy bude mou přítelkyní, ale milovat, myslím tím jako muž ženu, budu jinou. To, co mezi námi vzniká, je zatím příliš křehké, čerstvé. Říci ti teď Miluji tě! by byla lež a já ti lhát nemíním. Je mi s tebou dobře, bojím se o tebe, záleží mi na tobě. City, které k tobě cítím nejsou běžné, ale máme přece spoustu času. Pokud to budeme i na konci prázdnin oba cítit stejně, pokud mne nepošleš k vodě, přijedu za tebou, kdykoli budu moci. Budeš pro mne jedinou na světě.“

Bylo to zvláštní vyznání. Jen on a já jsme věděli, že kdyby řekl Miluji tě, mluvil by pravdu. Měl ovšem strach. Cítil, že ztráta Texas by ho bolela víc než Lilina, že by ho zničila. Až u něj jsem viděl, co způsobí s lidmi, když se zamilují do nás. Cítí vše, co my, jen si neuvědomují tu hloubku citu, to, že by ztráta dotyčné osoby pro ně opravdu znamenala smrt. Není jim pomoci. Zda to způsobil jejích polibek, nevím, ale něco se od včerejška stát muselo, neboť cit, který jsem v něm viděl, byl v mnohém silnější než před pár dny. Fajn, takže ať si Texas říká, co chce, tohle musí Joshua vědět.

Změna frekvence tepu srdcí v našem pokoji mi napověděla, že děvčata jsou už také vzhůru. Lehce jsem zaťukal.

„Hm, dál,“ ozvalo se rozespale. Vstrčil jsem hlavu do pootevřených dveří. Naskytl se mi pohled na dva rozespalé obličeje.

„Ahoj, ospalci,“ usmál jsem se na ně.

„Hoďte sebou, nebo na vás nic k snídani nezbude. Je tu už i Vinc.“ Byl jsem spokojený. Lili vypadala šťastně a to činilo šťastným i mne.

„Díky, ale teď laskavě zmiz,“ naoko nazlobeně utrousila a hodila po mě polštářem. Zavřel jsem dveře dřív, než dopadl. Sešel jsem dolů, přichystal snídani, a tak jsem seděl u stolu a čekal. První sešli dolů Tex s Vincem. Jí v zářících očích občas probleskla obava a jemu strach. Každý měl své „noční můry“, ale u obou se dotýkaly budoucnosti. Snad to nějak vymyslíme, povzdechl jsem si.

„Ještě jednou ahoj!“ pozdravila Tex, Vinc jen kývl hlavou. Jen co dosedli, už se ze schodů hnala Samantha.

„Gregory, chraň jídlo vlastní tělem! Naši jsou na víkend pryč, a tak brácha sní, co uvidí,“ volala rozpustile. Poslední, pomalým houpavým krokem, scházela Lili. Zvedl jsem se a došel ke schodišti.

„Krásné ráno, miláčku,“ podal jsem jí ruku a políbil na rty hned, jak byly v úrovni mých.

„Tobě také. Co jsi mi schoval?“ pátrala očima po stole.

„Tvé oblíbené ovoce,“ šeptl jsem a očima jí naznačil, kde hledat.

„Jsi úžasný,“ stoupla si na špičky a já dostal pusu na tvář.

„Pro vás vše,“ popostrčil jsem jí k jídlu a sám si stoupl za její židli.

„Kde je Melody?“ rozhlížela se s plnou pusou Sam. Bylo neuvěřitelné, co tohle malé stvoření dokázalo sníst.

„Musela na kliniku. Potkal jsem ji, když jsem přijel,“ ozval se Vinc.

„Chudák. Co podnikneme dnes?“ rozhlédla se po nás.

„Nevím, co vy, ale my,“ položila ruku na bříško Lizi, „budeme odpočívat,“ zvedla oči ke mně.

„Budu tu s vámi a taky se musím podívat na učení,“ zahrál jsem si na pilného studenta, musím přeci složit závěrečné zkoušky.

„Ach jo, ty maturanti. Ty budeš taky šprtat brácha?“ podívala se po Vincentovi.

„No,“ škrábal se za uchem, „já…“

„My, jdeme se procházku,“ dořekla za něj Texas.

„Co?“ nechápavě se ptala Sam.

„Slyšela jsi,“ trochu příkřeji, než bylo nutné, jí odpověděl Vinc, přitáhl si Tex blíž k sobě.

„Ale ne. To jsem tu jako pátý kolo? Hahaha, ale já nechci být rezerva,“ nešťastně zakňourala Sam.

„Ale jsi moc pěkná rezerva,“ vyhrkl jsem společně s Vincem. Podívali jsem se na sebe, ale dřív než jsme cokoli, začala se Sam smát a my s ní.

„Tak fajn, jedu domů. Teda, Tex, Vinie, odvezete mne?“ vzdychla.

„Sam, nemusíš domů, přece nebudeš celou neděli sama! Vaši se vrací až zítra, ne?“ rychle vyhrkla Lizi.

„Jo, jedu pro ně na letiště,“ potvrdil Vinc.

„Takže, budem odpočívat s Lizi a pak se procházet s Tex a Vincem. Co vy na to?“ Nebyla to otázka spíše oznámení. Nebylo námitek a tak jsme společně prolenošili den.

V pondělí jsem měl v úmyslu nechat Lizi v péči Texas a zajet zařídit poslední detail. Požádal jsem Lili o ruku a ona souhlasila, ale ještě stále její ruku nezdobí zásnubní prsten. Ráno jsem odvezl holky do školy a počkal, až společně se Sam zmizí uvnitř. Přiznávám se, že jsem nejel sám. Požádal jsem Joshuu, aby jel se mnou. Chtěl jsem tak trochu držet „tradice“, a protože jsem si ze svého života u dvory nepamatoval nic, byl on jediný, kdo mi mohl poradit, co by „královská“ nevěsta měla nosit. On sám zatím netušil důvod našeho výletu, dokud jsme nedojeli do Sacramenta. Skoro celý den jsme strávili po klenotnictvích a starožitnictvích, než jsme našli to pravé. Měl jsem pravdu. Pro nás z královského rodu měli prsteny zvláštní význam. Zásnubní i ten snubní má svá pravidla. Díky tomu jsem pochopil jeho zvláštní výběr prstenu pro Rie. Bílý kov s onyxem symbolizoval noc se světlem měsíce. Noc byla kdysi naším dnem a den nocí, takto muž vyjadřoval své přání být s ženou stále. Lov byl a je stále pro nás něčím intimním a náš lov probíhá v noci. Proto. Společným lovem vzniká pouto podobné jako u lidí prvním milováním, jen silnější. Snubní prsten, to je zlato a rubíny – koruna a krev. Dva nejvyšší symboly moci. Já jako princ a ona princezna jsme byli „nuceni“ dodržet tradice. Hlavně jsem to chtěl ale já. Chci, aby, pokud se vše povede, celý náš lid věděl, že ona je pravá princezna a žena budoucího krále. Aby ji vzdali úctu a hold, jakého je hodna.

Vraceli jsme se v dobrém rozmaru, Joshua vzpomínal na ty hezké historky ze svého „mládí“. Nedaleko domova nás ale v zatáčce v lesích zastavila dodávka stojící šikmo přes celou silnici. Oba jsme vyběhli z auta. Od nás vypadalo vše v pořádku, až na tu nevhodnou polohu, ale vzhledem k tomu, že vzduch byl cítit benzínem, spálenou gumou pneumatik a smrtí, věděli jsme, že před sebou máme vážnou havárii. Josh se šel podívat na řidiče dodávky a já se šel porozhlédnout po druhém autě. Našel jsem ho o kus dál ve srázu a ztuhl jsem. Ne, tohle není dobré, ani trochu. Se strachem jsem sestupoval a naslouchal každému i sebe tiššímu zvuku. Z vraku se ozývalo jen jedno srdce a i to velmi slabě. V ten moment jsem stál u auta. Zadní dveře byly vklíněné dovnitř, zapomněl jsem na veškerou opatrnost a jednoduše je vytrhl ven. Na sedadle byla starší žena, bez pochyb měla zlomený vaz. Seděla čelem opřená o sedadlo před sebou, ale její hlava měla nepřirozený úhel a oči nepřítomně hleděly na nohy. Nezdržoval jsem se. Nahlédl dovnitř a jen co jsem vyndal hlavu z auta, zjistil jsem, že vedle mne stojí Joshua.

„Řidič je mrtvý, vykrvácel z protržené tepny na noze,“ suše oznámil. Já už ale vytrhával i druhé dveře. Předchozím pohledem jsem věděl, že i tu je řidič mrtev, ale spolujezdec žil -zatím. Rychle jsem položil zraněného mladíka na zem.

„Joshuo?“ s otázkou a nadějí jsem se na něj podíval. Byl již skloněný nad Vincentem a já s těžkým srdcem pozoroval, jak se jeho čelo krabatí. Naděje umírá poslední a já chtěl doufat. I já věděl, že je jeho hrudník rozdrcený. Zlámaná žebra propíchala plíce jako řešeto a ani další zranění nebyla nejlehčí.

„Gregory, vím, je to přítel, ale tohle nepřežije. Leží tu takto již dlouho, minimálně čtyři hodiny. Nemůžeme nic dělat.“ Postavil se a položil mi ruku na rameno. Ne, tohle nejde!

„ Joshi, on musí žít. Musí! Pochop to,“ vyhrkl jsem. Věděl jsem, že pokud Vincent teď zemře, už nikdy u Texas neuvidíme jiskřičkami zářící oči, úsměv a už nikdy nebude taková, jakou ji známe. Zemře také, její duše bude zničena.

„Gregory, to je nemožné. I kdybychom ho zvládli odvézt do nemocnice živého, nezvládne to. On nechápal, nevěděl to, co já. Myslel, že je to kvůli Lizi.

„Joshuo, on je Texasina spřízněná duše, je jejím vyvoleným,“ řekl jsem těžce.

„A,“ on jen otevřel ústa překvapením.

„Fajn, pokud je to tak,“ po chvíli ticha promluvil. Díval se mi do očí a já pochopil, že pokud má Vinc „žít“ dál , budu to já, kdo udělá onen krok.

„Joshi, ale co když,“ uvědomil jsem si, co říkala Melody o jejich proměně. Ani Vince se nikdo nezeptá. Svědomí ve mně svádělo boj. Dobré – špatné. Jak jednoduše to zní, ale co je co teď, v téhle situaci? Před očima jsem najednou uviděl jejich zářící oči z nedělního rána, jejich první polibek.

„Povedeš mne?“zeptal jsem se, a aniž bych se na Joshuu znovu podíval, klekl jsem vedle Vince.

„Jistě, synu,“ tichým hlasem mne ujistil. Zhluboka jsem se nadechl a dělal vše, co mi instinkt a Josh radili. Když mi položil ruku na rameno, pocítil jsem obrovskou únavu.

„Hotovo, chlapče, teď už je to jen na něm.“

Odklonil jsem se od bezvládného těla. Všude okolo byla cítit krev a má podstata se dostávala na povrch.

„Běž, sejdeme se doma,“ upoutal mou pozornost, trochu nepřítomně jsem kývl a jen okrajově vnímal, jak zvedá Vincovo tělo ze země a odnáší k našemu autu.

„Ale,“ namítl jsem, i když ne moc odhodlaně, cítil jsem povinnost, ale zároveň mě sžírala žízeň tak silná, jakou jsem nepoznal. Stále jsem ale vnímal „člověka“ v sobě. Uvědomoval jsem si, že on nemůže jen tak zmizet.

„Zařídím vše potřebné, neměj strach,“ usmál se povzbudivě Josh.

„Ty teď hlavně potřebuješ jíst.“ Jeho tvář změnila výraz, přísně se zadíval a ukázal na les. Jen jsem kývl a těžce se zvedl.

„Běž!“ rozkázal. Zavřel jsem oči a ač jsem měl pocit, že mě nohy neudrží, predátor uvnitř přebral vládu a já se rozeběhl. Vítr okolo mne proudil a přinášel vůni kořisti. Daněk, laň, drobní hlodavci. Cítil jsem je všechny, ale já potřeboval, ne, chtěl něco jiného. Medvěd! Ano, to je to, po čem toužím. Očima vnímající každé stéblo trávy do vzdálenosti několika desítek metrů jsem pročesával okolí. Znovu jsem zavětřil. Netrvalo dlouho a díval jsem se na statného samce stojícího na břehu potoka. Byl také na lovu. Škoda, dnes je to jeho poslední lov. Normálně bych tak krásné zvíře nechal, ale dnes… Zavrčel jsem a upoutal tím jeho pozornost. Zvedl se na zadní a zařval. Byla to impozantní podívaná, žel na mne jeho divadlo nemělo účinek, pousmál jsem se. Jen co dopadl zpět na všechny čtyři, jsem skočil. Přistál jsem na jeho širokém hřbetě, huňatý kožich utlumil můj dopad, hbitě jsem sklonil hlavu a zakousl se do tepny na jeho krku. Nestačil se ani vzpamatovat. Zápas trval pár vteřin. Krev rychle unikající z jeho žil sebou brala i sílu žít. Jen co jsem ucítil na jazyku první kapku, zapomněl jsem na celý svět. Ještě nikdy jsem to nepocítil, ale teď patřím k vládcům tohoto světa! Cítil jsem sílu i moc prostupující každou buňku mého těla. Až teď jsem se opravdu probudil. Když jsem zas začal vnímat okolní svět, lekl jsem se. Spoušť okolo mne byla… děsivá. Medvěd byl první z ohromného množství mrtvé zvěře, která ležela kolem mne. Krvavá scéna jak z hororu. V podvečerním šeru o to děsivější, že jsem si nepamatoval, jak vznikla. Bože! To bylo první, co mne napadlo. Po chvilce, když se mé nitro zklidnilo a začal fungovat i mozek, mi došlo, co se stalo. Nevím sice proč, ani jak, ale vzpomněl jsem si. Vše, co mi má paměť dlouhá léta odmítala vydat, bylo zpět. Znovu jsem prožil své dětství, smrt své matky i otce a brutální a zákeřný útok na mne. Bolest a touha po pomstě na kratičkou chvíli ovládla mé tělo. Pak se mi ale v hlavě zjevil obraz madony a dítětem, má Lili, a vše se vrátilo do pořádku. Zase jsem to byl já. Gregory Anthony Bell, tím jsem a také zůstanu. Flavio zemřel v lese v Pyrenejích. Jen jeho vzpomínky zůstaly a vědomí trestu pro vinné. A ještě něco: síla a moc. Přesně to jsem cítil z Joshui. Jsem právoplatný vládce. Už jsem neměl strach, má Lili i dítě budou v pořádku, ochráním je. Rozeběhl jsem se domů! Nezdržoval jsem se dveřmi a prošel okny z terasy.

„Gregory?!“ Rox i Richard na mne překvapeně zírali. Až jejich pohled mne donutil podíval se ne sebe v odrazu skla. Byl jsem celý od krve, teď už v odstínu hnědé.

„To nic. Je tu Joshua?“ mávl jsem rukou.

„S Rie a Melody jsou v tvém pokoji. Dal ho tam.“

Vyběhl jsem tam.

„Gregory,“ pozdravily mne obě, aniž se na mne podívaly.

„Jak je na tom?“ teď mne zajímal jen on.

„Povedlo se. Bude, ehm, žít,“ řekl Joshua.

„Dobře, ale co,“ než jsem stačil vyslovit svou otázku, zvedl ruku a zastavil mne.

„Budou ho považovat za mrtvého. Přenesl jsem tělo řidiče z dodávky na jeho místo a způsobil požár. Řidiče budou považovat za nezvěstného,“ vysvětlil.

„A co Sam?“ tohle byla otázka, kterou jsem se zabýval cestou sem.

„To necháme na Vincentovi. Pár dní bude jistě moci zůstat u Elizabeth, aniž by to vzbudilo zvláštní zájem a pak se uvidí,“ vstal ze židle, na které doposud seděl a šel ke mně. Upřeně se mi podíval do očí a pak se otočil k Mel.

„Postarejte se o něj,“ požádal je a vysloveně mne vytlačil z pokoje.

„Pojď za mnou,“ pronesl tiše a důrazně, pak se jen otočil ke dveřím ven. Jen co jsme byli v dostatečné vzdálenosti od domu, zastavil.

„Vzpomněl jsi si!“ nebyla to otázka, ale stejně jsem odpověděl.

„Ano. Na vše. Pamatuji si tváře svých vrahů. Matka i otec zemřeli stejnou rukou,“ nemělo smysl cokoli tajit.

„Ještě něco se stalo.“ Znovu to nebyla otázka. Jak ale věděl i to?! Asi cítil to, co já v jeho blízkosti.

„Ano, jako…jako kdybych se probudil. Jako kdyby mé tělo do teď běželo jen na úsporný režim. Cítím se silnější, mocnější.“ Stále jsem si na ten nový pocit nezvykl.

„Vím, co prožíváš, i já to kdysi zažil. Máš v sobě sílu našeho rodu. Má krev ji probudila, ale něco jí do této chvíle nedovolilo, aby se projevila.“

„Ale…“

„Kdysi… Když má nový vládce usednout na trůn a převzít vládu po svém otci, ten vněm tuto sílu probudí. Jen krev královského rodu má tuto moc. Ty jsi pravým následníkem a tvůj čas se blíží. Teď už nikdo nemůže vznést pochyby o tvém původu, či nároku a trůn,“ jeho hlas zněl zvláštně, připomínal mi dětství. Nejasně jsem si ho vybavil, smutek, který byl v pozadí, ten jsem si pamatoval.

„Měl by ses naučit svou novou sílu ovládat. Není to jen o fyzické stránce tvé osoby, ale hlavně o tvé psychice. Tvé nadání, myslím, že sám zjistíš, že vše zesílilo,“ usmál se, v očích měl radost, ubylo obav. Vím, že i když se tváří povzbudivě, uvnitř se obává o osud každého z nás. Tolik touží po klidném vyřešení problému následnictví, ale příliš dobře zná své bratry.

„Teď už by ses měl dát do pořádku a jet k Elizabeth. Sam se již brzy dozví o smrti své rodiny a jak ona, tak Elizabeth budou potřebovat tvou podporu. Nezapomeň také na Tex,“ upozornil mne. Nemusel mne pobízet dvakrát, v rekordním čase jsem byl připraven vyjet.

„Klíče jsou v autě, stejně jako nákup,“ houkl na mne Josh, když jsem probíhal kolem nich do garáže. Na slovo nákup dal zvláštní důraz, jistě, můj prsten pro Lili. Jak se mi to najednou zdálo dávno, co jsem ho vybíral. Zahlédl jsem, že Mel ani Rie s nimi nejsou.

„Díky! Ozvu se,“ zavolal jsem k nim a zmizel.

K Lizi jsem přijel s úsměvem. Nechtěl jsem prozradit, co vím. Zatím. Kvůli Sam je lepší autentičnost. Uběhla necelá hodina, než se ozval telefon.

Samantha. Přes pláč jí bylo stěží rozumět.

„Sam, to-“ I Lizi došla slova. Jemně jsem ji vyndal sluchátko z ruky.

„Sam, Texas pro tebe zajede. Hned,“ řekl jsem, hlas jsem měl klidný a i přes vzdálenost, jaká nás dělila, má síla účinkovala na tolik, aby ji trošinku uklidnila. Když za Tex bouchly dveře, otočil jsem Lizi k sobě.

„Lili, poslouchej mne,“ její obličej smáčely slzy a tělo se třáslo pláčem.

„Vinc, on žije, našli jsme ho s Joshuem, když jsme se vraceli. Zbývalo jen málo času a tak bude…“

Zvedla hlavu a mokrýma očima se na mne dívala. Pomalu se do nich vkrádalo poznání.

„Chceš říct, že,“ zajíkla se, „že…“

„Ano, změnil jsem ho,“ tiše jsem dořekl její větu. Mlčela, dlouho mlčela. Neměl jsem tušení, zda se zlobí, nebo je ráda.

„A Sam?“ Tohle byla ona, vždy myslela na okolí.

„To se uvidí. Vinc potřebuje pár dní, než projde proměnou a pak se rozhodne sám. Je to jeho rodina a jeho rozhodnutí. Pokud bude chtít říci Sam pravdu, má povolení král.“ Na tváři jí bylo vidět, že úplně nesouhlasí, ale nic nenamítla.

„Postaráme se o ní,“ neptala se, oznamovala.

„Jistě, víš, že udělám vše, co budeš chtít. Bez ohledu na následky, jaké mi to přinese.“ Bylo to více než přehnané, ale každé slovo myslím vážně. Nic, a myslím tím opravdu nic, není důležitější než ona a naše dítě. Chvilku na mě mlčky koukala a pak jen pokývala hlavou. Neohradila se, zvláštní. Proč? Vždycky se mi snažila vymluvit, rozmluvit má vyznání lásky. Přijala mne tak jako já ji? Absolutně, z celé duše a navždy. Utřela si oči a beze slova se vydala do kuchyně. Byl jsem zmatený.

„Co?“

„Sam bude potřebovat cukr a teplo,“ vysvětlila a dál se věnovala přípravě horké čokolády. Velmi sladké čokolády. Jen co skončila, zastavilo před domem Texasino auto. Sam stále plakala a jen díky Texasině pomoci se dostala do domu. I ta byla bledá, bledší než je normální. Ona zatím netuší, že její láska leží v mé posteli a pomalu se mění. Vzal jsem si od ní Sam, které nervy vypověděly úplně, když mi omdlela v rukou. Podíval jsem se na dívky.

„Ke mně,“ šeptla Tex. Nemusela, ale chyběla jí síla na cokoli. V očích jsem jí viděl bolest neskutečných rozměrů. Tiše se prosmýkla okolo mne a otevřela dveře. Položil jsem ji na postel .

„Sam! Samantho!“ Lizi si sedla vedle kamarádky a hladila ji po vlasech.

„Rory, zavolej Mel,“ požádala mne. Nebyl jsem si jist, zda přijede, i ona měla teď „pacienta“.

Vytočil jsem přesto její číslo.

„Mel! Ano, Sam je už u nás. Ne, omdlela. Její tep je stabilní. Byl bych raději… Děkuji,“ zaklapl jsem telefon a podíval se na Tex. Stála v nohách postele a její mrtvé oči se zahleděly na mne.

„Mel je u Vince, že? Přijede?“ zeptala se Lizi. V Texisně tváři zableskla naděje.

„Ano, on je u nás. Mění se. Mel tu bude za pár minut.“

Odpověděl jsem oběma. Sam se zachvěla víčka.

„Lizi?“ otevřela oči.

„Ano, jsem tu s tebou.“ Má láska ji znovu chytila za ruku a hladila mokré tváře.

„Lizi, oni…oni…“ Záchvat pláče roztřásl její tělo a slova zanikla v bolestném vzlyku.

„Ššš, já vím, zvládneme to. Máš nás, nebudeš sama. Nenechám tě samotnou,“ nemohla najít slova. Říci jí, že její bratr je „na živu“ , nesměla a lhát jí nechtěla také. Tiše jsem odešel z pokoje a nechal je o samotě. Na chodbě jsem potkal Tex, vytratila se hned, jak Samantha otevřela oči, nesla kouřící hrnek.

„Přišel jeho čas,“ jemně mi naznačila, abych uhnul a vplula do místnosti.

Melody tu byla opravdu za pár minut. Jen jsem ukázal vzhůru a už jsem ji neviděl. Seděl jsem v pohovce a poslouchal hovor nad sebou.

„Samantho! Holčičko,“ Melin hlas byl cítit bolestí, ale přesto dostatečně konejšivý.

„Dám ti něco na spaní,“ oznámila.

„Já, oni mě,“ hlas se Sam lámal po každém slově. Všem nám došlo, co chce říci.

„Vyřídím, co půjde, a zbytek počká, než se vzpamatuješ. Teď musíš hlavně odpočívat a nabrat sílu. Zítra či pozítří už budeš vše zvládat lehčeji. Pokud si to budeš přát, pomůžeme ti,“ povzbuzovala ji.

„Opravdu?“ Bála se, chápal jsem to víc, než bych řekl. Přišla o vše jako já. Zůstali jí jen přátelé.

„Ano. Napij se, nechám tě na chvíli v péči Tex a Lizi. Zajedu vyřešit nutné záležitosti s policií a pak jsem tu jen pro tebe, malá,“ pohladila ji a určitě vykouzlila jeden za svých dech beroucích úsměvů.

Za vteřinku byla u mne.

„Vincentova proměna postupuje dobře. Přežije ji. Pojď pomůžeš mi,“ mávla na mne a vyšla z domu. Sedl jsem si za volant jejího SUV a vyjeli jsme.

U domu Sam stál policejní vůz, mimo jiné.

„Dobrý večer, Jerry,“ pozdravila strážníka Mel.

„Ach, dr. Stockwood. Co vy tady?“ zdálo se, že ti dva se znají.

„Mám v opatrování malou Sam. Tak jsem tu, abych dohlédla na vše nezbytné,“ vysvětlila.

„Můj starší syn Gregory,“ představila nás.

„Aha! No, šéf je uvnitř. Byla tu vaše Tex a odvezla Samanthu.“

„Já vím, už jsem ji prohlédla, je u mne doma. Dala jsem jí léky na uklidnění, měla by teď nějaký čas spát. Omlouvám se, že jsem poslala dceru, ale já to sem z kliniky stihla až teď,“ byla přesvědčivá.

„To chápu. Je to hrozné. Všichni tři uhořeli. Coroner říkal, že ale nejspíš už byli mrtví, když to chytlo. Jistě to bude vědět po pitvě,“ sděloval hrůzné novinky.

„Hrůza. Chudinka Sam. Je tu něco, co můžu udělat?“ zeptala se teď již staršího, obtloustlého muže.

Šerif Cartier.

„Postarejte se zatím o tu malou. Než vše vyšetřím. Půjde to?“ jeho hrubý hlas prozrazoval účast. Malé město, všichni se tu znají a on jako šerif zná jistě většinu zdejších lidí.

„Jistě, že ano. Pokud budete cokoli potřebovat, jsme vám k dispozici,“ podala mu ruku.

„Děkuji, věřím, že u vás bude Sam v bezpečí. Až jí bude líp, zítra se u vás zastavím. Myslím, že to uzavřeme rychle. Nehoda s tragickými následky. Nic hezkého, ale také žádný zločin. Jediným, kdo tu chybí, je řidič z dodávky. Zmizel. Coroner říkal, že musel být vážně zraněný, nejspíš dezorientovaný. Jistě se brzy najde. Moji chlapi společně s hasiči prohlížejí okolní les,“ pronesl bezbarvým hlasem. Už něco zažil, a tak věděl, že rozbouřené emoce nejlépe uklidní klid.

Moc se mi nelíbilo, že se po lese pohybuje tolik lidí. Mohli by, i když náhodou, narazit na spoušť, co zbyla po mém krmení. Budu muset požádat Roxe, aby mi ji pomohl co nejdříve uklidit.

„To je pravděpodobné. Jestli je to vše, šerife, jela bych za děvčaty,“ usmála se a mužům okolo se zrychlil tep.

„Jistě, jistě. Uvidíme se zítra odpoledne.“

Jeli jsme zpět. Pro změnu řídila ona.

„Mel, zastav. Musím na chvíli zmizet,“ oznámil jsem jí, když jsme byli dostatečně daleko od lidí.

Zvědavě se na mne podívala.

„Úklid.“ To jí stačilo. Zastavila a já vystoupil. Auto se rozjelo dřív, než jsem vytáhl telefon. Stačilo jen pár vět a já se rozeběhl neomylně k místu svého lovu.