Moonlight shadow

„Ne Johane!“ poznal hlas Suzan. Nezněla vystrašeně, spíše rozzlobeně.

„Copak!? Už ti mé doteky nevoní!? Našla sis lepšího ?“ Johanův hlas zněl zle, vysmívavě.

„Do toho ti nic není! Řekla jsem abys na mne nesahal!“

„Kdo my v tom asi tak zabrání? To tvoje štěně? Nikdo jiný tu totiž není!“  pohrdavě si odfrkl.

„Už to není štěně a radila bych ti brát ji na vědomí!“

„Myslíš, že tě bude zdejší pán chránit? Že mu stojíš za nepříjemnosti, když mu zahříváš postel?“ jeho hlas byl plný jedu.

„Co dělám se tě nijak netýká, Johane!“ hněvivě mu odsekla.

„Komu asi tak uvěří když zpochybním tvou minulost? Tady nejsi oni míň cizinkou než u mne!“ vysmíval se. „Co ode mne chceš?“

„Abys odešla se mnou!“ zazněla prostá odpověď. „Proč?“ vyhrkla nechápavě.

„Protože jsi moje, dokud neřeknu jinak!“ pronesl tvrdě.

„Nikdy jsem tvoje nebyla, Johane! Vyspala jsem se s tebou a na chvíli uvěřila tvým slibům nic víc! Nemáme k sobě žádné pouto.“

„Dlužíš mi!“ štekl. „Co? Co ti dlužím? Svůj pobyt u tebe jsem splácela prací. Z mých nápadů jsi měl nemalý užitek a jistě stále máš.“ Stála proti němu s rukama v bok. Hněv z ní sálal. Tatam byl strach z dnešního podvečera.

„Dal jsem ti střechu nad hlavou, postel v níž jsi mohla spát a jídlo abys netrpěla hlady!“

„Ach ano postel! Hned druhý večer jsi v ní chtěl být se mnou!“ bojovně vysunula bradu.

„Stále tak věrna památce manžela?! Nenech se vysmát. Jen bůh ví jak to s ním  a s tvými syny bylo!“ ťal do živého.

„Johane!!! Víš přeci…“ ohradila se, ale hlas se jí zlomil bolestí. On byl jediný komu svěřila kus svého tajemství a teď toho litovala. Jen zrůda jakou Johan de Bracsou byl mohl její důvěru zneužít k tomu aby působil bolest. Nadechla se.

„Nemáš nic čím by jsi svá tvrzení dokázal. Tvým lžím tu nikdo neuvěří!“ vzchopila se a rozhodla se věřit slovům která jí šeptal Patrik.  Je tu doma.

„Možná, ale jakmile zaseješ semínko podezření….“ Významně se na chvíli odmlčel.

„Ví zeman o tvých schopnostech? Zatančila jsi mu tak jako mě? Ví kdo jsi?“ povýšeně po ní házel otázky na které nečekal odpověď. Mlčela.

„Vidíš, mám mnoho možností jak tě odsud vyštvat a ani se nebudu moc příliš namáhat. Vlastně je až příliš jednoduché zařídit aby tě vyhnali oni samy. Vrať se semnou a nevyužiji jediný!“  vypočítával chladně a klidně.

„Nepůjdu s tebou! Nikdy a nikam!“ vykřikla ona.

„Ale ano, jen jde o to zda po dobrém či po zlém.“  Začal se sebevědomě usmívat.

„I kdyby mne zdejší vykázali,… nepůjdu s tebou!“ pronesla tiše a uvolnila postoj. „Suzan!“ houkl a natáhl k ní ruku. V tom zazněl povel a vzápětí se ozval mužský výkřik.

„Zůstaň!“ přerušil ho Suzanin klidný hlas. „Ještě jednou se mne pokusíš dotknout Johane a věř … nezastavím ji!“ pronesla ledově. „Dělej co chceš, ale mne na své panství už nedostaneš!“ v očích jí jiskřilo jistotou vítězství. Ano, nemusí se bát. S chladnou tváří se otočila k muži zády. Pokynula psovi a odcházela od pokořeného muže.

„To mi zaplatíš čarodějnice!“ vyhrkl za ní. Patrikovi se podařilo jen taktak ukrýt v temném výklenku. Byl na ni pyšný i když se třásl vztekem a strachy po celém těle. Nebyl si jist jak dlouho by ještě vydržel držet se mimo. Suzan okolo něj prošla s tvářemi hořícími zlostí a jen En věděla o jeho přítomnosti. Vběhla do svého pokoje plná vzteku, ale i obav. Mohl by Johan splnit své hrozby? A pokud ano, opravdu jim zdejší lidé uvěří?  Může věřit Patrikovým slovům a nové „rodině“ ? Bylo jí do pláče. Už jí neovládal onen děs jako když spatřila Johana, ale zmítaly jí obavy o vlastní budoucnost.  Proč? Ptala se.  Zdálo se jí, že konečně našla znovu svůj život. Že konečně získala nějakou jistotu a šanci žít dál…ovšem teď jí zbyly jen trosky. Zhroutila se na kolena vprostřed pokoje, dlaněmi si zakryla oči.

„Ne!!! Už ne!!!“ zakřičela zoufale. Fena jí vlhkým čumákem drcala do skloněné hlavy. Tiše klečela a hledala východisko a přijímala konejšivé doteky své společnice. Když tu se jí za zády ozvalo nesmělé zaklepání. Vzdychla. Koho probudila?

„Suzan! Suzan otevři!“ poznala Patrikův hlas. Neměla sílu vstát a čelit mu. „Je odemčeno. Pojď dál.“ Pronesla tlumeně. Hlas jí tlumily ruce za nimiž se stále skrývala její uplakaná tvář. Rychle vstoupil a zajistil za sebou dveře. Nestál o nečekanou návštěvu. Potřeboval ji mít jen pro sebe.  Teď se na ni mlčky díval a vztek v něm nabýval nezvladatelných rozměrů. Takto tu ženu neznal a nelíbilo se mu ji takovou vidět. Jeho Suzan byla silná, tvrdohlavá, vzpurná, chytrá a nebojácná a jak si s chtivým pousmáním vzpomněl i vášnivá, poddajná a vstřícná.  Teď tu však klečela zlomená žena a to nemohl připustit. Musí jí donutit aby věřila. Věřila v sebe, v něj a jeho klan. Z nich může čerpat sílu a oporu. Beze slova si klekl za ni a objal ji. Netušil co říci. Nechtěl prozradit že, byl svědkem její roztržky s Johanem. Chtěl aby mu věřila  a sama se mu svěřila.

„Co se stalo motýlku?“ zašeptal jí nakonec tiše u ucha. Jen zavrtěla hlavou. Zamrzelo ho její mlčení. Když se však protočila v jeho rukou, zabořila mu obličej do vonící tuniky na jeho prsou a ruce sepjala za hlavou oddechl si. Potřebovala ho! Netušil jak dlouho tak zůstali, ale když její ruce přestaly křečovitě svíral límec tuniky a sklouzly k jeho pasu a podklouzly pod její okraj zrychlil se mu dech. Jemné doteky nabývaly na intenzitě  a netrvalo dlouho a skončili ve žhavém polibku. Cítil její napětí a ač si na jejich vášnivé spojení nemohl a ani nechtěl stěžovat, nelíbilo se mu, že je reakcí na hádku či spíše na strach způsobený Johanem. Milovali se zběsile, jako by nikdy neměl přijít nový den.

„Jak chceš dnes odejít, má malá?!“ dobíral si jí.

„Hm…“ podívala se na něj. Teď už leželi klidní v její posteli. Byla položená na jeho hrudi a bradu mu zavrtávala do tuhých prsních svalů.

„Jako první a jednoduše … dveřmi, drahý.“ Pronesla pobaveně. Cítila se zas bezpečně, obklopená jeho teplem a vůní. Zvedl jedno husté obočí.

„Mám tomu rozumět tak, že mám čekat až mne odsud propustíš?“ hlas i jemu vibroval veselím. Toužil zaplašit všechny její obavy a strachy a teď se mu to celkem dařilo.

„Chytrý to muž! Ale co se divím, o hlupáky jsem nikdy zájem nejevila.“ Popichovala ho. „Kompliment?!“ zakřenil se.

„Ne a nebuď ješitný, jen jsem konstatovala holý fakt!“ s pobaveným úsměvem zvedla nosánek.

„Do rána je daleko… co tu budu celý ten čas dělat?“ zamrkal. „Neměj strach, nějakou činnost ti najdu!ů zavrtěla se mu na těle. Vzdychl. Nechápal jak se jí to daří, ale vzbuzovala v něm touhu téměř nepřetržitě od chvíle kdy jí ochutnal. Tentokrát se milovali pomaleji, něžněji, víc dávali než brali. Zůstali bdělí až do rozbřesku. Patrik se snažil přimět ji aby mu poodhalila více ze své minulosti a obav. Ovšem jediného čeho dosáhl bylo, že se jí vytratily jiskřičky z očí.

„Suzan…,“ vzal její tvář do dlaní a donutil ji tak neuhnout jeho pohledu.

„Ať už máš strach z čehokoli prosím …. Věř mi. Rozhodl jsem se učinit tě svou ženou a paní na Elysiu hned jak na to budeš připravená. Do té chvíle tě žádám o jediné. Měj ke mně a mým,… našim lidem důvěru. Přijali jsme tě mezi sebe, stala jsi se jednou z nás,a jako takové se ti dostane stejné podpory a ochrany jako komukoli jinému z klanu.“ Povzdechla si, slyšela odhodlání v jeho hlase. Věřil všemu co jí říkal. Nemohla však tušit jak těžké pro něj bylo vyslovit tato slova.

„Nic o mě nevíte!“ protestovala.

„Zabila jsi? Ublížila jsi někomu? Kradla jsi? Urazila jsi krále?“ klidným hlasem se ptal a nespouštěl oči ani ruce z její tváře.