Moonlight shadow

Ahoj, vím, že jsem mooooc dlouho nic nepřidala, ale snad se časy lepší a já se pokouším dopsat nedokončené věci a dát v šanc i něco nového. Omlouvám se předem, že v tomto dílku nenajdete upíry ani jiná  milá stvoření, ale trochu mystiky tam taky je. Snad se bude líbit.

ELYSIUM

           Sesedl. Jak je to dlouho? Dva roky. Jsou to dva roky, co opustil svůj hrad. Stále ještě cítil bolest, stejnou jako když odjížděl. Jen dnes byla jakoby pokryta neviditelnou šálou. Uvázal koně a rozhodl se projít. Jeho lidé a i Simon počkají. Šel pomalu, bez cíle. A stejně jakoby podvědomě vyhledala jeho mysl směr, vedla ho na jedno jediné místo. Tam uprostřed jeho lesů byl totiž jeho soukromý ráj. Nijak velká mýtina, lemovala tůň s kouzelným vodopádem. Místo jeho snů a lásky. Byl již tak blízko, že zaslechl šumění vody. V majestátním tichu lesa vyzněl výkřik jako výstřel z pušky. Jen pár vteřin mu trvalo, než pochopil, co nečekaný zvuk znamenal. První reakcí bylo vyrazit na pomoc neznámému, ale vzápětí mu došlo, že to byl výkřik radosti. Pomalu obezřetně se blížil k okraji stromů. Jeho pohled rychle přelétl mýtinu a našel původce hlasitého zavýsknutí. Než, však mohl rozeznat kdo jím je, vrhl se onen člověk střemhlav ze skalky nad tůní. Dřív, než se rozhodl, zda jít zjišťovat, jak se daří tomu hlupákovi, vodu rozčeřila vynořující se hlava a vzduch naplnil veselý hlas. Pohyb na břehu a další čeření ho upozornili na přítomnost dalšího člověka. Pozoroval hladinu a chvilku mu trvalo, než poznal, že ten na koho chlapec volal, není člověk nýbrž … pes. Teď už si byl jist, že ten hlupák co skákal z výšky, byl hoch. Nad vodou se vznášela hlava s hnědými střapatými vlasy. Pozorně si prohlížel jeho tvář, ale byl příliš daleko, aby rozeznal rysy tváře.  V prvním okamžiku chtěl vyjít ze svého ukrytu mezi stromy a ptát se co tu pohledává, ale rozmyslel si to. Nestál o společnost. Přišel sem za vzpomínkami. Obešel palouk a usadil se nahoře nad vodopádem. Tak měl celou loučku před sebou jako na dlani. Jen co se uvelebil, začal si pečlivě prohlížet scénu pod sebou. Teprve v tuto chvíli zpozoroval drobné změny. V přítmí prvních stromů se skrýval malý domek. Když odjížděl, věděl, že tu nestála. Patřila snad tomu chlapci? Pozorně hledal další změny. Víc jich nebylo, jen snad, že na celém palouku byla znát péče lidské ruky. Vrátil se očima zpět k chlapci. Ten právě ráznými tempy mířil ke břehu. Na mělčině se zvedl, psa v patách. Byl drobný, štíhlý, mladíček. Pousmál se. Přesto v jeho pohybech, gestech bylo cítit sebevědomí nemístné k jeho věku a postavě. V tom se otočil a Patrik tlumeně zaklel. Ten mladíček dole nebyl žádný chlapec, ale dívka… možná ještě dítě. Právě teď se protahovala a vystavovala slunci a Patrikovi své tělo na odiv. Podle pohybů rtů poznal, že mluví, nejspíše se psem, ale bylo to příliš tiše, aby vítr donesl její slova až vzhůru k němu. Co krucinál dělá ta žena uprostřed jeho lesa? Kde se tu vzala? A proč je sakra sama? Bydlí snad v tom domku? Otázky mu vyvstávaly v mysli. Právě teď měl dost svého výhledu, jakkoli byl lákavý. Simon i Will budou muset hodně vysvětlovat. Tiše a nezpozorován odešel.

                  Jeho pán se vrací!!! Simon byl nadšený. Nejenže Patrik byl jeho pán, ale byl víc než to. Byl jeho přítel. Jeho doprovod potkali na okraji lesa na cestě k hradu. Kde je ale ksakru on sám? Bojovník tu stojí sám.

„Simone?“ ozval se znepokojeně jeden z mladíků jeho doprovodu. Dřív než stačil zareagovat, z přítmí stromů vyšel muž. Mlčky se měřili pohledem. Simon seskočil z hřbetu svého koně a nadšeně zvolal.

„Můj pane! Patriku !“ , hodil uzdu koně chlapci po svém boku a pár rychlých kroků ho doneslo k příteli.

„Simone! Jak dlouho už to je?“ přijal medvědí objetí. Chvíli tak setrvali, a když odstoupili, pozorně si jeden druhého prohlíželi.

„Dva roky“ pronesl tiše.

„Ano, dva roky“ pokýval on hlavou.

„Pojď Patriku! Tvá matka i bratr se tě nemohou dočkat.“ Pronesl a zamířil zpět ke koním. „Matka…“ vzdychl.

„Jak moc se to tu změnilo.“ Konstatoval Patrik, když bok po boku jeli vstříc jeho domovu.

„Ano, nastalo mnoho změn. Tvá matka i William se o panství a hrad starají dobře, ale… „ , odmlčel se Simon.

„Ale? Simone, až k hranicím se donesla zvěst o vybrané kuchyni mého hradu. Nepamatuji se, že by Grethen byla tak vynikající kuchařka.“ Ve skutečnosti to bylo právě naopak. Grethen byla stará jako hrad a její jídlo jeho obyvatele udržovalo na živu, ale to bylo taky vše. I na bojišti jedl Patrik chutněji.

„Zdá se mi nemožné, že by svou vládu nad kuchyní přenechala jiné. Pokud…“ neuměl si představit, že by ta stará žena zemřela.

„Ne. Grethen je stále mezi živými Patriku, ale nemožné se stalo skutečností. Opravdu předala velení jiné. Nebylo to dobrovolně, spíše bych to nazval palácovým převratem, či vzpourou. Podcenila Suzan a její věrné.“ Vysvětlil s pobavením v hlase i očích.

„Suzan?“ Patrik si neuvědomoval na hradě žádnou ženu tohoto jména.

„Ah… ano. Tu nemůžeš znát. Objevila se tu tak měsíc po tvém odjezdu. Je pro nás stále trochu záhada, ale tvá matka si ji velmi oblíbila a nejen ona. Polovina mužů na hradě by ji chtěla zvát svou. To se ovšem nikomu zatím nepovedlo. Hodně se od jejího příchodu změnilo. K lepšímu jak uvidíš. Lady Baetrice v ní vidí spíše dceru než cizinku. Její…nápady jsou užitečné celému panství. Snad nikdy nebyli truhlice na Eliseu tak plné zlata, vlastně nejen hradní pokladna se naplnila po okraj.“ Simon se odmlčel. Podíval se na přítele.

„Vypadá to, že i ty jsi jedním z jejích věrných.“ Podotkl on s úsměvem. „Kdy bude svatba příteli? Pochybuji, že by mohla dostat lepší nabídku.“ Zeptal se. Výraz v přítelově tváři ho, ale překvapil.

„Svatba?! Je vidět, že ji neznáš.“ Pronesl smutně a s notnou dávkou ironie.

„Proč? Je tak ošklivá?“ snažil se najít Patrik příčinu přítelova smutku.

„Ošklivá! Vůbec není ošklivá. Je kouzelná. Drobná, občas mi připomíná skřítka i když … ne je půvabná, ale zatím odmítla každého a zbytku dala na vědomí, že se znovu provdat nemíní.“ Vysvětlil.

„Takže …?!“ tohle přece nemohlo nikoho odhodlaného zastavit. Znal své muže, pokud se pro něco rozhodnou tak neustoupí. Ne bez příčiny.

„Takže nic.“ Suše uzavřel Simon.

„No tak Simone copak se nenašel nikdo, kdo by ji…“

„Ne. O nevinnost ji nikdo oloupit již nemůže. Je vdovou, a že by ji nějaký muž navštěvoval v její ložnici, se nepovedlo zjistit. Ono …dala dost jasně na srozuměnou, že by si muži měli počkat na její pozvání. Krátce potom, co převzala vládu nad kuchyní, ji zkusil položit na záda Ian. Skončil s nožem přitisknutým ke své chloubě. Dala mu vybrat. Buď bude držet ty své špinavé pracky z jejího dosahu, nebo začne mluvit, fistulí. Odnesl si drobnou jizvu, aby nezapomněl. Vlastně jak se zasněným vypráví. Když přikývl, usmála se na něj. Sama ho ošetřila a jako bolestné dostal koláč, ten nejlepší co jsem kdy jedl, navíc. Tedˇv něm má paní Suzan  nejoddanějšího strážce. Nejenže si k ní Ian nedovolí nic sám, ale krutě by ztrestal každého, kdo by jí chtěl ublížit.“ Simon mluvil ke konci vesele. Vzpomněl si, jak přišel k úplně omámenému Ianovi.

„Simone, chceš mi říci, že Will tohle dovolí?! Že nechá tu zpupnou ženu aby se takto chovala? Cožpak není on nejvyšším pánem na Elyseu.“  Patrik se zlobil. Neměl rád svéhlavé ženské.

„Will!“ , rozesmál se Simon. „Drahý příteli ač tvému bratru nelze vyčíst nedostatek mužnosti a aristokratické arogance a panovačnosti, na Suzan nestačí. A hlavně… je to pár měsíců, co dal na srozuměnou, že každý kdo jí zkusí nadbíhat, loví v jeho revíru. Zamotala mu hlavu, což je další z důvodů proč ji ještě nikdo ….“ nedokončil větu. Vzpomněl si na poslední z důvodů. Dozvěděl se o něm teprve nedávno.

„Simone, to chceš říci, že Williem se již několik měsíců dvoří té vzpurné ženě? On, syn a bratr zemana! Sakra co je ta ženská zač? Proč si ji jednoduše nevezme násilím? Vždyť, neznám holku, která by se po noci s ním zlostila!“ Patrika, začínala ta neznámá rozčilovat. Ženy mají být krásné, milé, poslušné, mírné, poddajné a tiché. Jako jeho milovaná Minerva. Tolik mu chybí. Jsou to již tři roky co zemřela a on stále nemohl zapomenout. A to ani v náruči krásných žen.

„Patriku, myslím, že jsi to byl ty, kdo se v noci vplížil do panenské ložnice.“ Připomněl mu Simon. Ano to byl jediný způsob jak donutit Minervina otce aby povolil jejich sňatek. Bylo mu 23 když jí potkal. Byla tehdy krásné 15leté děvče. Milovala ho od prvního okamžiku stejně naléhavě jako on ji.

„Je přeci zemanův syn, proč se nedomluví s její rodinou?“ nevrle odsekl. Vlastně jak to, že není u nich? Napadlo ho. Proč vyvolává nesváry v jeho domě!

„Není s jakou. Měl, by jsi asi vědět, že ona není skotka. Netuším odkud je, ale není ani angličanka, ani francouzka a ani nepochází ze zemí tvé matky. Jediné co se mi povedlo zjistit je, že jazyk kterým, mluví se svým psem pochází z pevniny. Moc toho sobě neřekne. Tvá matka nejspíše ví víc, ale ať už jí o sobě Suzan řekla cokoli, nechá si to pro sebe.“

Takže vzpurná, vdova a ještě nejspíše neurozená cizinka. Kroutil hlavou. „To vážně Will ztratil odvahu?! Copak nic nezkusil? Sakra copak na hradě není jediný pořádný muž který by tu ženskou zkrotil ?!“ Patrik lehce zbrunátněl. Nemohl ani cítit ženy které si myslely, že je muži budou poslouchat.

„Ne, Patriku, to by jsi Williemovi křivdil. Je synem tvého otce a také se řídil bratrovým příkladem. Rozhodl se připomenout jí půvaby tělesné lásky. Víš, že mu žádná z žen na hradě a nejen na něm, neodolá. Jeho reputace milence je pověstná, jako bývala ta tvá.“ Na chvíli se odmlčel. Než mohl znovu začít, ozval se netrpělivý hlas.

„Co se stalo?“ přerušil přítelovo mlčení Patrik.

„No … to co ti teď povím, si nech prosím pro sebe. I já se to dozvěděl nedopatřením. Když ji Will prohlásil za „svou“ a ona odmítla všechny jeho pokusy o dvoření. Zoufale se rozhodl pro trochu … drastičtější postup. Stejně jako ty vstoupil do komnaty své dámy. Ovšem na rozdíl od tebe on nebyl vítán.“

„Co se stalo?“ zopakoval Patrik svou otázku. „Je to přeci jen žena.“ Stále nechápal, proč si bratr nevzal tu ženu i proti její vůli. Je to přeci obyčejná vdova a on zná svého bratra. Jistě by ji za chvíli zbavil vzdoru a podmanil si ji rozkoší.

„No … to je další důvod jak už jsem říkal prve. Má … její společník, s kterým přišla je i jejím ochráncem.“

„Simone říkal jsi, že přišla sama!“ připomenul mu.

„Ano, on vlastně ona není člověk. Má psa. Will jí teď říká bestie.“

„Prosím, Simone tohle už začíná být trochu zmatené. Co se stalo?“  Dotázaný si odevzdaně povzdechl.

„Dobrá, ale Williemovi ani slovo. Když se rozhodl změnit taktiku, udělal to jediné co zbývalo….

Vešel jsem do její ložnice, oblohu už dávno zdobil měsíc a hrad utichal. Pohled, který se mu naskytl, byl dech beroucí. Ležela nahá před krbem, v ruce brk a před sebou pergamen. Tělo vlhké z koupele. Zvedla k němu hlavu.                                                                  

„Pane?!“ její hlas zněl překvapeně. „Suzan , má paní!“ udělal krok k ní a zavřel dveře.

„Stůjte pane!“  požádala ho.  „Nemohu. Příliš po tobě toužím.“  Hlas zhrublý touhou a chtíčem. Očima hltal její nahá záda, oblinky zadečku a bělost stehen. Živě si uvědomoval, jak ho její nahota rozpaluje. Tělo na něž se díval patřilo mladé dívce i když si připouštěl, že oči které se na něj upírají, patří zralé ženě. Nachýlil tělo dopředu, ale strnul uprostřed pohybu. Tichý povel, který pronesla ledovým hlase,  patřil psu doposud klidně ležícím vedle ní. V následující okamžik již stál před svou paní a pysky nebezpečně ohrnutými a srze ceněné zuby mu unikalo temné vrčení.

„Pane, řekla jsem, aby jste odešel. Buďte tak laskav a splňte mé přání. Velmi nerada bych vydala povel, na který by vám má fena ublížila. Víte, že u sebe nemáte zbraň stejně dobře jako já a tudíž nemáte ani možnost se efektivně bránit. Znáte ji a víte, že neposlechne nikoho jiného než mne. Věřte, že pokud bych stála o mužskou společnost ve své posteli, byla bych vaším zájmem polichocena. Takto, ale …“ během své řeči vstala a teď stála proti Willovi v celé kráse svého nahého těla. Byla klidná jako by vůbec nevzala na vědomí, že on očima těká mezi její nahotou a vrčící bestií před ní.

„Má paní …“ vydechl. Napětí ve slabinách ustupovalo.

„Uvidíme se ráno, můj pane.“ Pronesla klidně, ale s důrazem na každé slovo. „Ano, uvidíme se ráno. Přeji krásné sny paní.“ Odpověděl i on ovšem nepřítomným hlasem. Jako ve snách se otočil a odešel. Nikdo nevěděl, že zde byl a on se rozhodl, že to tak i zůstane.

Nebýt pitky před pár týdny nedozvěděl bych se nic ani já. Tvůj bratr byl však natolik zoufalý, že potřeboval ulevit.  Ona se k němu chová, jakoby toho večera nebylo, jakoby předním nikdy nestála nahá a neviděla jeho touhu. Je to zvláštní. Patriku, ale čekal bych, že poté skončí Will v posteli některé ze svých dřívějších milenek, ale on se žádné ženy už měsíce nedotkl. Skoro bych si troufl říct, že se zamiloval.“ Uzavřel zadumaně Simon. Zamiloval? Je opravdu možné, aby se Will zamiloval, vážně zamiloval? Vždy o každé „své“ ženě tvrdil, že ji miluje, ale jeho city nebyli trvalejší než májový déšť. Pokud ovšem…  Ne!  Zakroutil Patrik hlavou. Ne, jeho nestálý mladší bratříček a láska nejdou dohromady. Miloval všechny ženy a nikdy neměl dost. Ale … on přeci nebyl v jeho věku jiný. Vždyť  kolik mu je….? Počítal. Ach!  Will už dávno není mladíček, on sám měl v jeho věku již ženu a dceru. Takže, že by opravdu …

„Simone a nemůže být jen opatrná? Prostě se vám nepovedlo nic zjistit.“ Znal ženy, a proto mu bylo její chování divné. Jenže pokud byla opravu tak svéhlavá jak Simon tvrdí je možné všelicos.

„Je jen jeden … řekněme muž ..“ přes tvář mu přeběhl pobavený výraz, „… který má povolen vstup do její ložnice a postele.“ Patrik se se zvednutým obočím na přítele otočil. „Tvůj syn. Calum  má tu výsadu přespávat v jejím loži.“ Vysvětlil.

„Můj syn!!!“ ne, to se mu nelíbilo. Vzpomínal na své děti. To jen kvůli nim se vrací. Calum a Catrina.

„Sám nelépe víš, jak těžce nesl smrt matky. Po tvém odjezdu přestal mluvit úplně a stáhl se do sebe. Báli jsme se o něj. Ale když se objevila ona … za pár týdnů se nesmírně změnil. Začal jíst, mluvit. Dnes je to krásný, zdravý, silný a veselý chlapec. Netuším jak, ale Suzan vyplnila prázdné místo které sužovalo jeho duši. Čas které ti dva spolu tráví prospívá nejen jemu. Myslím si, že to nebyl jen manžel, o koho přišla. Pohled jakým ho sleduje ve chvílích kdy netuší, že je pozorována přetéká láskou. I lady Catrina ji má ráda. Společně s lady Beatrice se starají o jejich výchovu. Calumovi se paní Suzan snaží vštípit nejen vzdělání šlechtice, ale Will ho cvičí i v rytířském umění. Jak ona říká „Vítěz vede své svaly rozumem.“ Z mladé lady Catrin je krásná dívka. Nebude trvat dlouho a budeš jí hledat ženicha. Doufám, že jsi u krále dobře zapsán a trochu ti s tím pomůže. Vlastně když už jsme u toho, i ty by jsi měla pomýšlet na nový sňatek. Období smutku už dávno minulo.“ Odpovědí mu bylo jen nevrlé zavrčení.

„Patriku, jsou to tři roky co zemřela. Nemůžeš nechat hrad bez paní. Tvá matka má právo předat vládu nad tvou domácností jiné a odpočinout si. Nehledě na to, že i když je tu Calum, měl by jsi mít víc než jen jednoho dědice.“  Nechtěl poslouchat přítelova slova. Jinou ženu, novou manželku! Věděl. Že má pravdu, ale on o jinou nestál. Má, právo aby se rozhodl sám. Nechce po boku ženu, jenž nebude milovat a on už milovat nebude. V očích měl nepřítomný pohled, když se ztratil ve vzpomínkách.

Poprvé ji spatřil když přijeli k McDovelům.  Minerva tam byla na návštěvě. Douglasova neteř.  Drobná zlatovláska s nebesky modrýma očima mu učarovala na první pohled. Byla o celých dvanáct let mladší než on, ale to mu nevadilo. Během pár dní, které strávil na Douglasově hradě  se mu povedlo dívku okouzlit a získat si její srdce. Když se za měsíc vydal k jejímu otci aby si o ní řekl nečekal žádné nesnáze. Se starým McNarem byli spojenci. Bohužel on měl se svou dceru jiné plány. Chtěl s její pomocí získat podporu Kerrova klanu. Provdat ji za jeho nejstaršího syna. Tehdy, dřív než mohl McNar sepsat svatební smlouvu se mu v hlavě  vylíhl nápad. Věděl, že Minerva je jeho, jenom jeho a tak podle toho jednal.

„Patriku! Patriku!“ Přítelův hlas k němu pronikal z dálky. Právě vyjížděli z přítmí stromů a před nimi se tyčil Elysium. Mohutný hrad z černého kamene. Majestátní, krásný i hrozivý zároveň. Domov!!! Patrik se nadechl, ano teď je opravdu doma. Popohnal  Bojovníka  a za pár minut byl před hradbami. Zvolnil v krok a tiše vjel na padací most. Jen co dojel na nádvoří, v patách mu byl Simon a ostatní, byl u něj stájník. Seskočil z koně a rozhlédl se. Na schodišti u hlavních dveří stála jeho matka. „Otče!“ jiskrný dívčí hlas odpoutal jeho pozornost. Ze schodů k němu běžela zlatovláska.

„Catrino!“ rozevřel náruč. Dívka mu skočila do rukou.  „Holčičko!“ zašeptal jí do vlasů. Schoval obličej do té zlaté záplavy. Ano je doma! Pustil dívenku a prohlédl si jí. Pocítil bodnutí u srdce , byla tolik podobná matce.

„Matko.“ Pokynul hlavou když s dcerou po boku došel k ní. „Calume, synu!“ klekl před chlapce  skrývajícího se v ženiných sukních. Měl jeho barvu vlasů, ale oči měli odstín jeho matky. Chlapec si ho prohlížel, ale když natáhl ruce aby ho objal, schoval se za svou babičku. Sklonil hlavu aby ukryl bolest, kterou mu synova reakce způsobila.

„Synu, dej mu čas. Byl jsi dlouho pryč a on je ještě malý, nepamatuje si tě.“ Pronesla tiše starší žena. Zvedl se.

„Dobře. Kde je Will , matko?!“

„Tady! Proč jsi nevzkázal dřív, že se vracíš?!“ bodrý hlas bratra se mu opřel do zad.

„Bratře!“ jejich monumentální těla se do sebe zaklesla ve vřelém objetí. „Pojď přeci dovnitř, tuláku!“

Rodina ustoupila stranou aby mohli projít. Ve velké síni to vonělo voskem a čistotou. Bratr ho vedl k hlavnímu stolu. „Jane dones svému zemanovi jídlo!“  rozdávala lady Beatrice rozkazy. „Nezapomeň na koláče!“ zavolal za ní Williem. Zbytek dne strávili společně. Vlastně hlavně s Willem a Catrinou. Calum se stále držel dál, ve stínu Beatrice. Když odešla, šel i on. Zjistil, že Simon nepřeháněl. Opravdu si vedli líp než mohl kdy očekávat. Největším překvapením bylo nové území. Těšil by se z něj o mnoho více, kdyby mu neřekli, že zásluhy za jeho získání nese ta neznámá cizinka. Jak blízká se zdá jeho rodině! Vadilo mu to! On je svrchovaným pánem a udělá jejímu vměšování rázný konec. Pokud ji Will opravdu chce tak ji dostane. Jeho vůle nebude zpochybněna.

„Wille, stále slyším paní Suzan sem, paní Suzan tam… kde je ta tajemná žena. Nemá čisté svědomí, že nepřišla pozdravit svého pána?“  nechal aby jeho rozladění proniklo hlasem.

„Patriku!? Ne, její svědomí je čisté. Nepřišla, protože tu není. Kdybys dal vědět dřív než pár hodin před tím než jsi se objevil, byla by tu. Takto ji poznáš za pár dní, až se vrátí na hrad. A měl bych tě upozornit, že tvrdit o sobě, že jsi její pán je neuvážené. Ona není tvou poddanou. Je svobodná.“ Nechápavě si Patrika prohlížel. Co mu je? Ani ji neviděl a mluví jako by ji nenáviděl.