Moonlight shadow

7. kapitola

„Teď možná, ale já tě viděla, jak se s nimi bavíš. Pár věcí jsem si nepamatovala ale díky mojí sestřenici Evelyn, se mi všechny černé díry vyplnily. To ty jsi nás zradila. A to kvůli tobě jsou všichni mrtví.“ Její hlas přešel z hysterického řevu do breku. „Kvůli tobě jsou naši rodiče mrtví.“

Stála jsem tam neschopná slova a připadala si jak před soudním tribunálem, který rozhodl o mé vině dřív, než jsem vůbec stačila něco říct.

Presumpce neviny jim nic neříká?

Nejhorší bylo, že tomu všichni uvěřili, i když jak sem si já mohla být jistá o své nevině? Ztratila jsem přece paměť.

Vedle mě se v tu nejnevhodnější chvíli objevila Marie.

„Jak si mohla?“ To nebylo dobré, byla hrozně naštvaná. „Jak si mi mohla zničit život?“ Díky jejímu vzteku se obrazy v místnosti začaly pohupovat.

Naštěstí byli všichni tak zaneprázdnění svým soudem, že tomu nevěnovali pozornost.

A zase zmizela.

Super.

Takže teď už jsem s konečnou platností mohla říct: Vůbec nikdo mi nevěří.

Bylo to jak noční můra, ze které jsem se nemohla probudit.

„Máš něco na svou obhajobu.“ Zeptala se mě Elena a z jejíhož pohledu jsem vyčetla, že jsem byla dávno vina, dřív než mě z něčeho vůbec obvinili. Jako by spíš hledala záminku, aby mě mohla obvinit.

Svěsím hlavu.

„Ne,“ připustila jsem tiše, „nemůžu se obhajovat protože si nic nepamatuju, ale vím jedno nikdy bych nikoho nezradila.“

„A to si myslíš, že ti na to skočíme!?“ Promluvila naštvaná Elena.

Dál jsem raději mlčela, protože cokoliv bych řekla, by bylo jako voda na jejich mlýn. Stála jsem tam a dívala, jak se dohadují.

„Fajn, jak je vidět nemá co říct, zavřete ji zpátky do sklepa.“

S tím mě odvedli dva členové téhle šílené skupiny do sklepa a já už věděla, že mě prostě obvinit chtěli, ale jen vyčkávali, až se něco najde.

Proč?

Kruci.

Co budu dělat?

Nemůžu tu zůstat, ať mi chtějí udělat cokoliv, musím utéct. Říkala jsem si v duchu a plánovala útěk.

Musím utéct dnes v noci, poblíž je garáž, kde mají auta, až usnou musím to udělat.

Dělala jsem netečnou, když za mnou zabouchly dveře cely.

A přemýšlela.

Klíčky od auta jsou schované za stínítkem u spolujezdce.

Jak to vím?

To je jedno.

Horší bude se dostat ven.

Mysli.

Zabijí tě, když se odsud nedostaneš.

No tak.

Nenechám se jen tak oddělat, já to nevzdám.

Nikdy.

Jsem silná a přežila jsem toho hodně a ještě jsem neudělala všechno, co jsem měla.

Zavřela jsem oči.

Nic není nemožné, musíš se jen hodně soustředit, a nevzdávat se, bez naděje nepřežiješ.

Co to bylo?

Každopádně se toho budu držet.

Povzdechla jsem si a šla k malému zamřížovanému oknu.

„Pořád jsi přesvědčená o své nevině?“ Ozval se známý hlas.

„Kirsten?“

„Koho jiného si čekala? Myslíš si že tamti by pro tebe hli prstem?“

„Ne.“ odpověděla jsem klidně. „Proč jsi tu?“

„Myslím si, že by každý měl dostat druhou šanci, mohla si nás všechny zabít, ale ty jsi nic neudělala.“ Zamyslela se. „Nechat tě umřít mi nepřipadá spravedlivé.“ pokrčila rameny.

„Dobře, tak co zamýšlíš?“

„Přišla jsem ti dát jídlo, ty mě omráčíš a utečeš k nejvzdálenějšímu autu a odjedeš.“

Nadzvedla jsem podezíravě obočí.

„No tak, nemůžu z toho přece vyjít jako bych pomáhala zrádci.“ Mrkla na mě.

Dívala jsem se na ní s rostoucí nedůvěrou. „A co z toho budeš mít?“

„Nic dobrý pocit z vykonaného skutku.“ Mrkla na mě.

„Dobře. Kdy?“

„V devět večer přijdu s večeří.“

„OK.“

„Měj se hezky Joe.“

Spoléhej jen sama na sebe, protože ostatní tě můžou zradit, ale ty sama sebe, nikdy.

Přesně.

Nevím, co ale můj instinkt mi napovídal, že bych měla připravit v případě zrady a vzala jsem si tyč z provizorního závěsu, za kterým jsem objevila okénko s mřížemi a napůl oddrolenou zdí.

A to mi vnuklo nápad.

vrátila jsem závěs zpátky a stoupla si k okýnku a prsty se snažila zvětšit vydrolenou část zdi.

sakra to bolelo, ale nehodlala jsem se spoléhat na nějakou napůl šílenou holku.

Sakra to bolelo ze začátku, ale potom jsem měla ruce tak rozdrásané, že jsem bolest už ani necítila.

Když jsem si byla jistá, že bych to mohla vytáhnout, nechala jsem to a přešla k provizorní, rozviklané, rezavé, železné posteli, která určitě zažila už své nejlepší časy, z povlaku, ve kterém byl zabalený polštář, jsem si udělala provizorní obvazy na ruce.

Hotovo.

Seděla jsem a čekala, až přijde s večeří a přemýšlela, který plán na útěk má větší šance.

Nečekaně však místo Kirsten s večeří přišla Elena a vyzývavě si mě měřila.

Raději jsem mlčela.

„Tak co?“

„Co?“

„Zítra v noci.“

„Hm?“

„Zítra v noci umřeš a nahradíš mi mou ztrátu.“ Začala se smát.

„Dobře.“

„Nebudeš prosit o svůj bídný život?“

„Proč? Každý tam jednou musí.“ Hrála jsem statečnou. „Navíc nechápu jak ti pomůže, když umřu.“

„Holubičko, umře jen tvoje duše, ne tvoje tělo.“ Odpověděla mi Elena jízlivě.

Na to jsem neměla odpověď.