Moonlight shadow

Museli jsme jít strašně dlouho a nejsem si úplně jistá, jestli jsem celou tu dobu byla plně při vědomí, ale když jsem se rozhlédla, viděla jsem kamenné nábřeží Seiny. Řeka páchla vlivem splašků a odpadků v ní plujících a celé koryto bylo zaplněno hustou mlhou, převalující se v chomáčích po hladině.

Kdesi nad námi zařehtali koně a nervózně podupávaly kopyty.

Noc byla až nezvykle chladná a já se zatřásla a přitiskla se blíže k Richardovu tělu.

„Nemohu ti to přikázat, ale velmi bych ocenil, kdyby ses vrátil alespoň na půli cesty a počkal na pana Bernarda.“ Obrátil se tiše na člověka s loučí.

„Jistě, pane. Udělám, co bude potřeba.“ Člověk přikývl a vrátil se do spleti podzemních chodeb. Zírala jsem za ním, ještě než poslední parsek skomírajícího světýlka nespolkla chladná a černočerná tma. Vchod do katakomb byl strašidelný, skoro jako zívající tlama nějakého pradávného zvířete.

Znovu jsem se zachvěla a Richard polohlasně zaklel. Věděla jsem, že to nebylo adresováno mně, ale Bernardovi, který se rozhodl tolik riskovat.

Pohltila mě zimnice a já se rozklepala, drkotajíc přitom hlasitě zuby.

„Odnesu tě do kočáru, tam tě zahřejeme a počkáme.“ Sevřel mě pevněji a vydal se rychlým svižným krokem ke kamenným schodům vedoucím na ulici.

Vzhlédla jsem, až když zavřel dveře kočáru a přitáhl si mě k sobě. Rozhalil si sako i košili a přitiskl si mě na holou hruď. Jemné zachvění jeho dokonalého těla mi i beze slov naznačilo, jak moc jsem prochladlá a oslabená.

„Bože, jsi ledová.“ Vdechl mi polibek do vlasů, a pak mi zmáčknul ránu na boku, aby pomohl zastavit krvácení.

Neměla jsem už sílu, abych s bolestí bojovala, ani abych se rozplakala. I jen obyčejný pláč se zdál nesmírně namáhavý.

Zavřela jsem oči a uvelebila se pohodlněji na jeho klíně.

Kočár se náhle zhoupnul a dvířka se rozletěla, až s hlasitou ránou narazila na dřevěnou kabinu.

Cosi duclo do sedačky naproti, a pak bylo slyšet jen šoupání látky a duté tlumené rány.

„Vezmi je odsud, máme společnost, zdržím je.“ Bernard byl udýchaný.

„Neblázni, nastup.“ Vyhrkl Richard, ale to už se z venku ozývaly kroky a řičení.

„Jeď, Richarde, hned. Dostaň je do bezpečí.“ Aniž by počkal na odpověď, zabouchl Bernard dvířka kočáru a zahulákal na muže, sedícího na kozlíku.

Vzduch prořízla rána bičem a koně se vzepjali, než s hlasitým projevem nesouhlasu vyrazili kupředu.

Něčí nenechavé ruce vzaly ještě za kliku, ale Bernard zasáhl a strhl muže, dobývajícího se na nás, kamsi do temnoty.

Jak výkřiky a zvuky rvačky slábly, rozpoznávala jsem Davidův dech. Jeho vůně naplnila vnitřek kabiny stejně jako Richardova a navzájem se mísily a doplňovaly.

David tiše zasténal a pohnul se tak nešťastně, že sjel ze sedadla a svezl se na podlahu. Ta poloha musela být naprosto nepohodlná, protože podlaha vozu byla jen velmi malá.

Konečně kočár zastavil, a pak ještě kousek popojel, aby vjel do brány a do krytých stání.

Dveře kočáru se otevřely, a pak začal nevýslovný zmatek. Nevnímala jsem víc než ruce, které mě opatrně vzaly z Richardovy náruče.

Pach koní se změnil ve vůni domu. Cítila jsem čerstvě vyprané prádlo a také pečené maso a brambory. V kuchyni se zřejmě připravovalo jídlo.

„Je raněná, má ošklivou ránu na boku.“ Křičel Richard a odpovědí mu byly instrukce z úst paní domu.

„Polož jí na jídelní stůl. Je dost velký a taky jsou tam silné lampy. Dojdu pro Amélii, ta rána se musí zašít. Tlač ji na to ruku… víc. Co je s ním? Jak je na tom? Odneste ho nahoru, hned se na něho podívám.“

Vnímala jsem pohyby a zmatek, který náš příjezd vyvolal. Mnoho párů nohou dupalo nahoru a dolů po schodech. Napjaté hlasy, tiché výkřiky a vzrušený šepot. Celé osazenstvo domu bylo náhle na nohou, ochotno pomoci své paní při naší záchraně.

Pod zády mne zastudila naleštěná deska stolu. Přes hrudník mi hodili deku a kdosi mi umýval zkrvavený bok horkou vodou. Světla v jídelně se rozzářila a náhle tu bylo jasno jako v pravé poledne.

„Vydrž, lásko, všechno bude zase v pořádku, jen tu zůstaň se mnou. Nesmíš mě opustit, ne teď, prosím.“ Richard se nade mnou skláněl a hladil mne po tváři. Jeho ujišťování by znělo pravdivěji, kdyby se mu do očí nenahrnuly slzy.

„Richarde, kde je Bernard?“ Pisklavý hlas Amélie prozrazoval, že tuší něco zlého.

„Je mi líto, Am.“ Vydechl Richard a nepřestával mě přitom hladit. „Moc líto.“

Amélie se tiše rozplakala. Její projev bolesti byl dušený faktem, že jsou zde dva ranění a je třeba její pomoci.

„Amélie, prosím, běž se postarat a toho chlapce, je na tom dost zle. Už jsem poslala pro doktora, ale musíme udělat, co se dá, než přijede.“ Juliette se najednou chovala jako kvočna. Pobíhala po domě a dávala instrukce každému, kdo byl po ruce.

„Jak jsme na tom tady?“ Naklonila se nade mne a zkoumala krvácející díru v mém boku.

„No, to chce zašít a čím dřív, tím líp. Ještěže jsem cvičená v zašívání sečných ran, doba středověku byla plná poranění tohoto druhu.“ Vzdychla si.

„Em, jsem tady, jsem s tebou.“ Uklidňoval mne hlas mého Richarda.

„Podrž ji za ruce, prosím, ať se nezmítá, bude to bolet.“ Jul si přisedla a polila mi pokožku silnou pálenkou. Jakmile se líh dostal do rány, začal mi celý bok stravovat oheň. Pálilo to, jako by mi někdo do rány strčil rozžhavené železo.

„Drž ji pořádně, Richarde.“ Křikla Juliette a začala sešívat okraje mé kůže k sobě. Cítila jsem každý jeden steh. Každé posunutí jehly masem, každé škubnutí nití. Ta bolest byla skoro nekonečná, než se Jul narovnala a přikázala, aby mne přetočili na bok.

Richard mě pevně svíral, zatímco Jul pečlivě sešívala druhou stranu, tu, kudy vyšla čepel ven a připíchla mě ke dřevu desky.

„Už to bude, už jen poslední steh.“ Uklidňovala mě a mezi tím ještě nařizovala služkám, že mi mají připravit postel, vystlat ji čistými prostěradly a připravit horkou koupel bez vonných olejů.

Vnímala jsem jen Richardovy ruce, které mí svíraly ramena a zápěstí. Nevěděla jsem, že sebou zmítám, dokud i tíha jeho těla nepřitlačila na můj hrudník a nepřišpendlila mě ke stolu.

Náhle jsem byla mimo tělo. Všechna bolest vyšuměla jako bublinky ze sklenky šampaňského. Necítila jsem už žádnou tíhu, žádný strach a žádné pálení. Vznášela jsem se prosta všech pozemských bolestí kdesi u stropu a věděla, že brzy nastane chvíle, kdy budu muset zpět. Kdy budu muset zase plně nést tíži mé fyzické existence.

„Nebije jí srdce, sakra nemůže snad zemřít?“ Richard zaklel a jeho hlas dostal hystericky vysokou fistuly.

„Ale může vykrvácet, ztratila tolik krve, že se jí rána nezatáhla, a pak krvácela celou tu dobu.“ Juliette zněla klidněji.

„Co… co mám udělat?“ Richard mi chytil hlavu do dlaní a snažil se mě probrat.

„Potřebuje krev, hodně krve. Musí dočerpat, co ztratila.“ Juliette se narovnala a omyla si zakrvácené ruce v bíle smaltovaném umyvadle s horkou vodou. Voda se zčeřila a nabrala nádech do růžova.

To už mi ale dolů krkem klouzala teplá krev. Richard si prokousl vlastní zápěstí a tiskl mi ho k ústům. Držel horní polovinu mého těla nadzdvihnutou a nutil mne polykat.

Chvíli trvalo, než se mé nehmotné podstaty dotkla zvláštní tíže. Táhlo mě to dolů, nutilo mne to klesat k podlaze.

Buch,… buch, buch. Tiché a nepravidelné zvuky mého srdce mě nutily klesnout zpět do svého těla. Nutily mne zase plně čelit všemu, co tu na mě čekalo. Nutily mne hltavě nabrat dech do plic a já se prohnula v jakési trýznivé křeči, když se mé hmotné a nehmotné já spojilo.

„Em, Em, slyšíš mě?“ Richard se snažil přivést mě k sobě.

„Podejte mu židli, nebo se za chvíli zhroutí.“ Přikázala suše Juliette.

„Díky, je mi trochu slabo.“ Poděkoval Richard a přijal nabízenou pomoc.

„Už stačí, můj drahý příteli. Nemůžeš to zvládnout sám, požádám Erica, je sice člověk, ale je zvyklý vypomáhat v tomhle směru.“ Jul se postavila za Richarda a opatrně, spíš přátelsky položila ruku, na jeho rameno.

„Srdce jí bije, z nejhoršího je venku, ale co budeme dělat s tebou, jestli tu omdlíš? Už tak jsi bledý jako stěna, budeš se muset najíst a odpočinout si.“

„Dobře.“ Připustil přiškrceně Richard, i když na napjatém tónu jeho hlasu bylo znát, že nechce, abych se krmila z člověka. „Zavolej ho.“

Eric byl Juliettiným sluhou a podle dychtivosti, s níž mi nabídl svou žílu, možná i víc.

„Je mimo, bude to bolet, není schopná ti ulevit od bolesti.“ Upozornila ho Jul, ještě než mi přiložil zápěstí k ústům. Zoubky jsem měla venku ještě od předešlého krmení.

„Ukaž, pomohu ti.“ Jul uchopila ruku váhavého muže a bez rozmýšlení ji nabodla na mé špičáky. Muž bolestně zasténal, ale neucuknul, jen tiše držel. Jeho krev byla velmi sladká, i když jaksi vodovatá. Nejlépe by se to dalo přirovnat k chuti vína. Konzistence plného hladkého chuťově zralého merlotu upíří krve v porovnání s vinným střikem z nekvalitního raného vína krve člověka.

„Dej jí tolik, kolik jen můžeš, Ericu.“ Povzbuzovala ho Jul.

Chvíli trvalo, než se jeho zápěstí oddálilo od mých rtů. Položila jsem si hlavu volně na stůl a natočila ji tak, abych viděla na svého muže. Seděl a bez hnutí mne sledoval.

„Jak je ti?“ Jeho hlas byl jen tichým a až moc znaveným zašeptáním.

„Líp.“ Dostala jsem ze sebe.

„Ty, vezmi pána pod paží a pomoz mu do schodů. Ty, zanes jeho paní nahoru a ulož ji na lůžko, o ostatní se už postarají služebné.“ Juliette zněla taky trochu unaveně, asi zde nebyli na takovéhle vzrušení zvyklí.

„Zvládnu to sám.“ Odseknul naštvaně Richard a odstrčil pomocnou ruku jednoho ze sloužících.

Donesli mě nahoru a uložili na lůžko.

Jen se zavřely dveře, když muži odešli, chopily se mě ruce malé a něžné, ruce ženské. Svlékly mě a pomohly mi do vany. Voda byla příšerně horká, ale byla to voda. Nechtěla jsem ani domýšlet, jak hrozně musím vypadat. Špína ze mne byla přímo cítit.

Dvě staré služebné si dávaly bedlivý pozor, aby mne omývaly opatrně a nedotýkaly se pokožky moc drsně. Richard se zády opíral o stěnu koupelny a zamračeně dohlížel na mou koupel. Nejradši by si přiklekl a omyl by mě sám, jenže díky masivnímu úbytku krve, se sotva držel na nohou.

Vytáhly mě z vany a omotaly bílou utěrkou. Než mě dotáhly přes pokoj zpět k posteli, byla jsem na smrt unavená a rozbolavělá.

Jedna ze služebných šla dát koupelnu do pořádku a druhá mne uložila a pevně ovázala bok. Zakryla mě sněhobílým prostěradlem a s hlubokou poklonou se poroučela ze dveří.

Richard oběma ženám poděkoval, a pak si sedl na druhý okraj lůžka. Ani se nesvlékl, jen stáhl sako a skopnul boty, než se přetočil na bok a zadíval se na mne.

„Spi, lásko, musíš si odpočinout.“ Jeho hlas byl zastřený únavou.

„I ty.“ Pokusila jsem se o úsměv a zavřela bolavé a oteklé oči.

Probralo mne až hlasité zabušení na dveře.

„Smíme dál? Je tu lékař. Chce vidět Em.“ Juliette váhavě vzala za kliku a pomalu otevřela. Opravdu nevím, čeho se obávala, protože jsme s Richardem byli oba naprosto vyřízení.

„Už jsem mu řekla všechny podrobnosti a Davida už prohlédl.“ Jul postrčila muže do místnosti, ale sama zůstala stát na chodbě.

Muž byl menší a oblejší než většina upírů. Snad na to měl vliv věk, ve kterém byl proměněn. Mohlo mu být něco mezi čtyřiceti a padesáti lidských let. Vlasy měl už mírně prošedivělé a nahladko sčesané z tváře. Jeho drobný buclatý obličej byl obrázkem zájmu, péče a starostlivosti. Byl očividně lékař tělem i duší.

Richard se posadil a promnul si oči. I tak krátký spánek mu pomohl, aby nevypadal bíle jako stěna. Potřeboval se ale nakrmit, teprve to mu vrátí barvu do tváří.

„Dobrý den, jsem dvorní lékař, jmenuji se Oliver Simons. Váš muž mě zná, žádal mě o pomoc s jistým vaším problémem, hmm, hmm, ale koukám, že tento problém je jen jehlou v kupce sena. Mohu vás nyní prohlédnout, zkontrolovat ránu?“

Místo toho, aby počkal na mou odpověď, otočil se tázavě na Richarda. Mělo by mě to naštvat? Tak to budu opravdu řešit až později.

Richard přikývl a vstal, aby dal lékaři potřebný prostor. Pak se rozhlédl po pokoji a došel si pro čisté oblečení.

„Jdu se umýt, kdyby bylo cokoliv potřeba, budu v koupelně.“ Střelil pohledem na doktora a v jeho výrazu bylo jasně čitelné varování. Varování, aby nezacházel dál, než bude nezbytně nutné.

Klaply dveře a v koupelně se spustila voda. Lékař zaváhal, a pak postavil svůj kožený kufřík na noční stolek.

Přistoupil k posteli a váhavě odhrnul deku, a pak prostěradlo. Sjel mě očima, až mi to bylo nepříjemné. Musela jsem se neustále uklidňovat, že je lékařem a nahé ženy jistě vídá denně.

Odmotal provizorní provaz a vyměnil ho za sterilní, pak ještě prohmatal jednotlivé kosti a lebku, jestli je vše v pořádku.

„Co David?“ Zeptala jsem se, když mě znovu přikrýval dekou.

„Bude v pořádku, jen noha se musí znova zlomit, protože se začala hojit moc brzy a on byl v bezvědomí, aby si ji srovnal sám. Jinak je jen potlučený a má pár tržných ran. Nic, co by nespravil odpočinek a jedno či dvě krmení.“ Lékař si omyl ruce v desinfekci, a pak vše své vybavení opět uložil do kufříku.

„Až budete silnější, počítám tak za den či dva, vytáhnu vám stehy a domluvím se s vámi na té další věci, kterou musíme dokončit.“ Mírně se usmál.

Voda v koupelně přestala téci a po pár dalších minutách vyšel v obláčku voňavé páry Richard. Vymydlený a čerstvě oholený, v černých kalhotách a vínovém hedvábném županu, který se neobtěžoval zavazovat, vypadal božsky. Bosky kráčel k nám a dával okatě najevo eleganci jeho mladého a pružného těla.

„Hotovo, doktore?“ Zeptal se a v očích mu plály ohníčky. Očividně se již cítil o mnoho lépe.

„Jistě, vaše paní bude velmi brzy v pořádku. Zítra v noci se zastavím, ale myslím, že už budu moci odstranit stehy. No, teď jestli mě omluvíte, musím se vrátit k Davidovi.“ Tiše se vytratil z pokoje, aniž jsem mu stačila poděkovat.

„Vypadáš už mnohem lépe.“ Usmála jsem se na mého muže a on mi úsměv opětoval.

„O, ano, cítím se už mnohem lépe, jen… budu muset vyrazit na lov. Od tebe si krev vzít nemohu a Jul bych rád z krmení vynechal. Amélie, no, to by bylo nevhodné, takže mi zbývá kousnout pár smrtelnic.“

Obezřetně mě sledoval, jestli dám najevo svůj nesouhlas, ale já věděla, že mluví pravdu. Lepší, když se nakrmí z cizích žen, než aby k tomu využil paní domu. Ještě by to mohla považovat za příslib něčeho, k čemu, jak doufám, nedojde.

„Chápu to, nemusíš mít špatné svědomí, vzala jsem si z tebe hodně a ty se teď musíš nakrmit.“ Pokrčila jsem rameny.

„Opravdu ti to nevadí?“ Přistoupil ke skříni a vytáhl čisté sako a plášť. „Budu do hodiny zpátky, bude už svítat a opravdu nerad bych spatřil východ slunce nad pařížskými střechami.“

Obul si boty a před tím, než odešel, políbil mě něžně na špičku nosu. „Miluji tě, Em. Tak moc, že ani nevíš.“ Šeptnul a než jsem se stačila rozhodnout, co mu na to odpovím, byl pryč.

Možná by bylo lepší, kdyby neodcházel, protože takhle tu bylo moc ticho a já slyšela každé zasténání Davida při tom, když se mu doktor snažil narovnat zlomenou nohu. Kdybych tak měla jeho schopnost a dovedla mu od té bolesti trochu odpomoci. Takhle jsem na něho jen myslela a modlila se, ať už to přestane.

Ze spánku mne probralo zhoupnutí matrace.

„Jen spinkej, lásko. Odpočívej.“ Na čelo se mi přitiskly horké rty. Voněl čerstvou krví a laciným parfémem. Nebylo těžké odhadnout, v jakých uličkách byl na lovu.

Otočila jsem se na bok a s úlevou zjistila, že už tolik nebolí. Podložila jsem si ruce pod hlavu a pohroužila se do hlubokého, ozdravného a posilujícího spánku.

Prospala jsem celý den a Richard mi celý den ležel po boku, jemně a ochranitelsky mě objímajíc paží.

S posledním paprskem zapadajícího slunce, jsem procitla do všestravujícího hladu. Vnitřnostmi mi projela známá křeč a já si obranně objala břicho a schoulila se do klubíčka.

„Em?“ Richard se vytrhl z hlubokého spánku a popadl mne za rameno.

„Vezmi si ode mě, pojď.“ Vyhoupnul si mě na klín a přitiskl mi tvář do ohbí jeho krku. Jeho pokožka voněla mýdlem a jím samým. Nádherná linie jeho šíje vedla neomylně mé oči k jeho krkavici.

„A co ty?“ Dokázala jsem ještě zauvažovat.

„Neboj se, napil jsem se včera až moc. Pět lepých dívek by mi normálně stačilo na více jak týden.“ Nervózně se pode mnou zavrtěl.

Úlevně jsem si oddechla a oblízla jsem kůži na jeho krku. Zachvěl se, ale nebylo ani strachy, ani chladem. Dokázala jsem vycítit jeho vzrůstající touhu.

„Moc jsi mi chyběl.“ Zašeptala jsem, než se mé prodloužené zuby zakously do měkkého a teplého masa.

Z úst mu uniklo tiché zasténání. I já bych sténala, kdyby má ústa neměla jinou práci. Hltavě jsem pila a polykala krev, která mi stále dokola plnila pusu.

„Pila jsi z Davida?“ Zeptal se náhle a já se odtrhla od jeho krku.

„Jak to víš?“ Zamračila jsem se.

„Cítím ho z tebe. Je to slabé, ale je to tam. Jen slabý náznak jeho esence v tvé vůni.“ Zdál se, být smutný.

„Neměla jsem na výběr, měla jsem na zádech popáleniny a mé tělo spotřebovalo k hojení mnoho krve. David mi nabídl pomoc a já ji přijala.“

„To je dobře.“ Usmál se, ale jen ústy. Ten úsměv mu nedoputoval do očí. Ty zůstávaly temně smutné.

„Co se děje?“ Olízla jsem mu dvě úhledné ranky, abych podpořila jejich hojení.

„Nebudu ti nic vyčítat, jen to chci vědět.“ Zhluboka se nadechl, a pak pomalu vypouštěl vzduch skrz zatnuté zuby. „Ulehla jsi s ním? Tedy po tom, co tě nakrmil, myslím.“

A bylo to venku, Richard chtěl vědět, jestli jsem s Davidem nespala, to byl důvod jeho nervozity.

„Ne.“ Vydechla jsem zklamaně. „Ale neodmítla bych ho, kdyby chtěl.“ Nemohla jsem mu lhát, hlavně proto, že jsem nerozuměla té moci krve, kterou nad námi má.

Úsměv mu prosvětlil tvář, a když se na mě podíval, jeho pohled už nebyl tak prázdný a zdeptaný.

„Rozumím tomu, nemusíš se kvůli tomu cítit zle, krev je mocná čarodějka.“ Pohladil mne po tváři, a pak mě jemně políbil na líčko. Celý ten rozhovor mne úplně odvedl od myšlenky hladu a poznání, že touha vyvolaná krmením nedolehla nejen na mě, ale i na mého muže.

„Jak dlouho vlastně? Jak dlouho jsem byla…“

„Pět dní.“ Bolest v jeho hlase přímo křičela. „Chtěl jsem vyrazit dřív, ale Bernard mi v tom bránil. Chtěl nejdříve sehnat více informací, než se pro tebe vydáme. No, musím přiznat, že bez přípravy, by to bylo jako cesta do pekel.“

„Amélie.“ Vzpomněla jsem si na sestřičku, která nyní jistě šílí smutkem po svém druhovi.

„Bude v pořádku.“

„Jak to můžeš říct?“ Obrátila jsem se na něho vyděšeně.

„Víš, Amélie ještě vyrůstala v době, kdy mužská čest něco znamenala. David kdysi Bernardovi zachránil život a tak mu to on svou obětí vrátil. Teď jsou si kvit. Bernard vyrovnal svůj dluh, čehož by nebyl schopen, kdyby David v tom vězení zemřel.“

Nechápala jsem to. „A to má zmírnit její smutek?“

„Ne, nic nemůže zmírnit její smutek. Jen říkám, že bude v pořádku, chápe, proč to udělal a vyrovná se s tím.“

„Panebože.“ Vydechla jsem zlomeně a zadívala se Richardovi do očí.

„Proč ses tedy s mým odchodem nevyrovnal ty? Proč jsi mě zachránil? Proč sis to podobně hloupě neodůvodnil a nenechal mě tam?“

„Protože bych bez tebe nemohl žít, Emily. Protože už nikdy nenajdu nikoho, jako jsi ty. Protože ses do mě zamilovala už jako člověk a tahle láska přetrvá.“

„A tvoje láska?“ Nenechala jsem to být.

„Jsi jediná láska mého života. Nechtěl jsem si to přiznat, ale zbožňoval jsem i to malé děvčátko s dlouhými copánky. Od prvopočátku jsem na tebe čekal a opravdu jsem si oddychnul, když jsem si uvědomil, že jsem tě konečně našel. Zůstanu s tebou, Em. Nemusíš se bát, že ti uteču.“

„A co když mi tě vezmou? Bernard to jistě také neměl v úmyslu.“ Vzdychla jsem si.

„Vždycky se k tobě vrátím, přísahám.“

Náš rozhovor přerušilo ťuknutí na dveře.

„Doktor.“ Poznamenal Richard a vstal, aby se oblékl. Natáhl si župan a tentokrát ho pevně stáhnul v pase. Pak se vydal přes pokoj vpustit doktora dovnitř.

„Omlouvám se, doufám, že jsem vás nevzbudil.“ Blekotal a hrnul se kolem Richarda do místnosti.

„Jen račte, drahý doktore.“ Vyzval ho se smíchem v hlase a sám se odebral do koupelny.

„Jak je vám?“ Opatrně mi odmotával obvaz z rány.

„Vlastně už je mi dobře, tedy vzhledem k tomu, že jsem málem umřela.“ Snažila jsem se vtipkovat.

„Hmm, zranění je skoro zhojené, vytáhnu vám stehy, není proč je tam ještě nechávat. Paní Juliette odvedla opravdu dobrou práci, jen co je pravda.“ Pochvaloval si, když přestříhával nit a vytahoval její kousíčky z mé kůže.

Sykla jsem, protože to malinko štíplo a radši se rozhodla odvést mou pozornost někam jinam.

„Jak je na tom David?“ Vzhlédla jsem k lékaři a ten si jen pokýval.

„Asi se bude hojit o něco lépe než vy, je přeci jen starší a díky krvi jeho otce i velmi silný, ale jeho zranění bylo horší, tudíž mu dnes ještě doporučím, aby ležel, ale zítra už bude moci vstát.“

Mlčky jsem se podivila nad neuvěřitelnou rychlostí, s jakou se mu uzdravila zlomená noha.

„Půjdu se na něho podívat, a pak se za vámi vrátím a dořešíme ten náš další problém.“ Významně se mi podíval do očí, jako bych měla vědět, co to pro mne znamená.

„A to?“ Zeptala jsem se.

„Dle stop po kousnutí na krku vašeho muže, soudím, že by se slušelo vyřešit vaše prokletí věčného panenství.“

Nabrala jsem do červena. „No, ano, to by se asi slušelo.“ Koktala jsem.

„A smím se zeptat, jak to hodláte udělat?“ Začínala jsem mít strach a to hlavně proto, v jaké oblasti mého těla se ten „problém“ nacházel.

„No, jelikož jste první, se kterou jsem měl čest se setkat, musel jsem trochu zapátrat v knihách a přišel jsem na jeden způsob.“ Významně si odkašlal, a pak se mi zadíval rovnou do očí.

Síla jeho pohledu mne skoro polekala.

„Bude to jednodušší, než jsem čekal. Svěcená voda zajistí, aby se tkáň zajizvila a nezačala se znovu hojit. Proto bude potřeba deflorovat a potom čerstvou ránu patřičně ošetřit.“ Doktor byl sám se sebou spokojen. Já zase tak spokojená nebyla. Co se týkalo deflorace, s tím jsem byla svolná, ale co se týkalo patřičného ošetření.

Ajaj.

Dveře koupelny se otevřely a vykráčel můj muž. Doktor mi akorát mazal hojící se jizvu mastí, a pak se otočil na mého muže.

„Slyšel jste? Nebo vám to mám zopakovat?“ Jeho tvářička se zdála náhle rudější. Zřejmě nebyl zase tak nad věcí.

„Slyšel jsem vše, doktore. Jen si nejsem jist, jestli s takovou intimností, bude svolná i má žena. Nedalo by se to vymyslet poněkud méně… impertinentně?“

Doktor se zarazil, a pak se stydlivě zasmál. „Pokud budete velmi opatrný, mohl byste to provést sám. Připravím vše potřebné, a pokud dovolíte, zdržím se v domě, dokud nebudu seznámen s kladným výsledkem našeho snažení. Pokud by se objevily nějaké překážky, nebo se, nedej bože, něco zlého přihodilo, budu po ruce, abych pomohl.“

„Myslím, že to je velmi rozumné řešení, doktore, a velmi oceňuji vaši snahu o pomoc.“ Richardův hlas byl velmi vážný, až strašidelně hluboký.

Jen však zavřel za doktorem dveře, usmál se tak, až jsem si myslela, že to ani neumí.

„No, lásko, jak to tak vypadá, budeme muset zapracovat na kladném zvládnutí našeho problému.“ Spiklenecky na mě mrknul, než s rozběhem skočil na postel hned vedle mě.