Moonlight shadow

Cosi pálivého a tvrdého mne obemknulo kolem krku a trhlo mým tělem dozadu. Spadla jsem z postele a přistála na chladné kamenné podlaze. Pár vteřin mi trvalo, než jsem se probrala dostatečně, abych mohla zamrkat a zjistit, co se děje.

Všechno kolem bylo zahaleno do jemné bílé mlhy a scéna, co se mi odehrávala před očima, vypadala tím pádem skoro neskutečně.

Dívala jsem se na dlouhou stříbrnou tyč, kterou pevně držel Jean ve svých zpropadených rukách a díky níž mě tlačil k podlaze pomocí obojku, svírajícího mi hrdlo.

Pierre se obratně oháněl stejným náčiním a nutil Davida pohnout se blíž ke dveřím. David se krčil naježeně v koutě u postele a výstražně vrčel. Pierre mu nastavoval proti holé hrudi ohromné cejchovadlo ve tvaru kříže a drobnými žhavými dotyky ho tak dostával pod kontrolu.

Proč jsem si jen v tu chvíli připadala rovna divokému zvířeti, jež se jali zkrotit a zlomit.

„Pusťte ji, hned.“ Zavrčel David a cenil zuby na Jeana, který se smál tomu, jak mne stříbrný obojek zdobený tepanými kříži dusí a pálí na kůži.

„Opat si zamiloval tu tvoji kočičku a myslím, že si bude chtít ještě chvíli hrát, však víš, jak to tady chodí.“ Pierre zachytil Davida do ohromných kleští a praštil s ním o stěnu. „Nasaď si pouta, princi, nebo ti vypálím do masa další svaté znamení.“ Jejich angličtina byla děsivá, kostrbatá a často prokládaná francouzskými výrazy, ale snažili se, seč mohli, abych jejich hovoru alespoň trochu rozuměla.

„Nechte ji, udělám vše, co bude opat chtít, jen ji nechte tady. Ať si trýzní mě, ale ne ji, ji ne.“ David se zachytil železných veřejí a s posledním odhodláním vzdorovat se na mne otočil. Jeho oči plály zlostí a děsem.

„No, jenže ty odmítáš křičet a prosit o slitování, a to pak není žádná zábava.“ Syknul naštvaně Jean a praštil mě tak silně, že se mi zatmělo před očima.

Otevřela jsem oči právě ve chvíli, kdy mi kolem kotníků zacvakla ocelová pouta, byla jsem připoutána k nakloněné dřevěné desce. Několik úderů srdce mi trvalo, než jsem si vůbec uvědomila, co se stalo, a dalších pár úderů jsem se pokoušela zjistit, jestli mi Jean tím tvrdým úderem něco nezlomil. Čelist mě sice bolela, ale fungovala. Párkrát jsem na zkoušku otevřela a zavřela ústa, a pak konečně pozvedla hlavu.

Stáhli mi Davidovu košili a výhled na mou nahou hruď zastiňovaly jen husté dlouhé prameny mých pocuchaných vlasů.

U protější zdi se cosi pohnulo a já zahledla Davidův zkrvavený obličej. Dali si s ním práci, jen co je pravda, natržené obočí a rozražený ret. Pravé oko se mu začalo nebezpečně podlévat fialovou a natékat, takže za pár minutek na něho neuvidí.

„Davide.“ Šeptla jsem zmateně a snažila se vnímat své tělo. Protahovala jsem postupně všechny svaly, ale nic mne nebolelo, takže zbili jen Davida, já zůstala zatím prosta zranění.

„Kdopak se nám to tady probudil?“ Jean se zdál přímo nadšený. Zářil jako sluníčko. „Opat se nechal slyšet, že na hru s vámi nebude mít dnes čas. Velmi se omlouvá, překvapila ho nenadálá vzácná návštěva. Máme se však postarat o to, aby vám tu samotným nebylo smutno.“  Jeanův hlas byl najednou chladný jako lednová noc. Studilo mne z jeho tónu, a když jsem si představila, co jeho úsměv pro nás asi znamená….

„Davide.“ Zašeptala jsem znovu, dost hlasitě na to, aby mne slyšel. Pohnul hlavou a hruď mu pokryly dlouhé krůpěje krve smíchané se slinami, vytékajících mu z rozbitých úst. Hruď se mu nepravidelně zvedla a trvalo dost dlouho, než se slabé hekání, vycházející mu z nitra, proměnilo v chrchlavé kašlání.

Bojoval o každý mělký nádech, ale žil. Srdce mu bilo, a i když sotva dýchal, byl dost silný, aby přežil.

„Tvůj upírek ti teď asi nepomůže. Baf, teď jsi tu na všechno sama.“ Jean se plížil kolem mně a strašil mě svým lekáním.

Tep se mi zrychloval a tělo začalo instinktivně vylučovat adrenalin. Cítila jsem sama ze sebe strach a byla vděčná za to, že naši věznitelé ho cítit nemohou. Kolena se mi však začala třást a to bylo vidět pouhýma očima.

Jean kolem mne kroužil jako žralok, prohlížející si svou budoucí kořist. Byla jsem si skoro jistá, že tady taky půjde o krev a bolest, o hodně krve a o hodně bolesti.

Pierre stál opřený o stůl a přehraboval se hromadou nevábně vypadajících nástrojů. Věci se o sebe navzájem otíraly a kovově cinkaly.

„Na hře s upíry je krásné, že neumírají tak rychle jako lidé. Když jsem tu začínal, zaučoval jsem se na čarodějnicích. Nevydržely moc dlouho a kolikrát pošly dřív, než se stačily přiznat.“ Pierre vzal z desky stolu ohromnou palici a poklepal si jí do dlaně. Pomalu přistoupil k Davidovi jako by přemýšlel, jakou část jeho těla si podá teď.

Na boku jsem ucítila tlak prstů, a pak pálení. Uhnula jsem stranou, ale ocelová pouta držela pevně na místě.

Jean mi přejížděl mazlivě a něžně po kůži a možná bych si oddechla, kdyby na prstě neměl prsten s velkým křížem. Prsten si otočil do dlaně tak, že každý jeho dotek mi způsoboval lehké popáleniny. Nikdy nepřitlačil dost na to, aby to přímo pálilo, ale i tak jsem se musela přemáhat, abych nezavyla bolestí.

„Hmm, jsme odvážní?“ Jeho hlava se dostala do mého zorného pole. „Nebudeme křičet?“ Usmíval se jízlivě a s jistou dávkou uspokojení, kterému jsem nerozuměla.

Zaúpění ve tmě naproti mě donutilo obrátit oči k protější stěně. Ucukla jsem pohledem, ale i tak viděla až příliš mnoho. Pierre uhodil Davida do lýtka a noha s lupnutím povolila. Zlomil mu kost, proboha.

Do očí se mi nahrnuly slzy. Nezvládala jsem tolik násilí. Nikdo se přeci nemůže vyžívat v takových ohavnostech.

„Ne, pro smilování boží, už ne.“ Zajíkala jsem se chladnými slzami.

„Boha se dovoláváš?“ Jean mi naštvaně zvrátil hlavu vzad.

„Pierre, myslím, že tvůj svěřenec má už dost, co kdybys nás tu nyní nechal o samotě, abych si s ní mohl trochu pohrát.“ Naklonil se ke mně a jeho dech páchl levnou kořalkou.

„Hmm, nenecháš mě, abych se díval?“ Pierre odvazoval Davida, a pak ho za pouta táhl po podlaze k tmavému průchodu. Jeho bezvládné tělo bylo nelidsky zřízené a zlomená noha se nacházela v prapodivném úhlu, vzhledem ke zbytku nohy.

Nasucho jsem polknula a snažila se zahnat dávení.

Šouravé kroky a namáhavé funění se vzdalovalo a já pochopila, že nyní je to na mně.

„Tak ty jsi panna, hmm? Krásná a nedotčená upírka.“ Odhodil mi pramen vlasů na rameno a odhalil tak jedno mé ňadro. Snažila jsem se uhnout pohledem, zavřít oči, necítit ten stud, který mnou prostupoval a barvil mi líčka do červena.

„Ne, ne, pěkně otevři oči.“ Jean zamumlal a dýchl mi na bradavku. Zatnula jsem zuby a skryla mé opovržení a zhnusení.

„Máš překrásné tělo.“ Zamumlal mi do kůže, a pak začal jemné obkružovat bradavku svým jazykem.

„Nádherně voníš a chutnáš tak sladce.“ Pobrukoval si spokojeně.

Pokoušely se o mě mdloby, ale věděla jsem, že v téhle situaci bych měla rozhodně zůstat plně při smyslech.

Sevřela jsem ruce v pěst a zavrčela.

„Ale, no, no, no.“ Napřímil se a byl zjevně sám se sebou velmi spokojen. „Říkal jsem Pierrovi, že přeci nemohu poškodit takovou krásu. Vsadím se, že tohle bude mít lepší účinek než tucet ran pětiocasou kočkou.“ Přistoupil ke mně tak blízko, že měl své tělo těsně před mým, a pak tvrdě uchopil obě má ňadra do dlaní.

„Víš, že dřív nájezdné kmeny mučily ženy znásilňováním? Muže pobily, a pak ženy hromadně znásilnili, samozřejmě jen ty krásné. O tebe by se jistě poprali, nebo by tě měl ve své posteli velitel.“ Přemýšlel nahlas a pohrával si se mnou. „Druhý den by tě jistě oběsili, nebo ti setnuli hlavu. Musela bys dokázat, že si zasloužíš život vojenské děvky.“ Zmáčkl mé bradavky tak silně, že jsem zalapala po dechu.

„Mám rád napětí a hazard. Co kdybychom si trošičku zalaškovali? Dám ti ho do pusy a ty se přičiníš, aby se mi to opravdu líbilo. Nemysli si, že mě kousneš, budeš mít ostří pěkně na krčku jako malou pojistku. Kousneš a fik, přijdeš o svou krásnou hlavičku.“

„Ne, to ne.“ Zažadonila jsem zlomeně. Jestli to myslí vážně, tak radši umřu, než mu udělat dobře.

„Radši budeš krvácet, než bys mi poskytla rozkoš?“ Naklonil hlavu na stranu a prohlížel si mou tvář.

Jeho ruce se začaly opět činit a já si všimla vybouleniny v jeho rozkroku. Zvedal se mi žaludek z pouhé představy toho odpudivého aktu násilí.

Ten muž páchl jako by se roky nemyl a já ani nedoufala, že by jeho přirození bylo v jiném než stejně hrozném stavu.

Nohy mě odmítaly déle nést a tak jsem se zavěsila za paže. Bojovala jsem sama se sebou, neměla jsem už sílu bojovat i s ním.

Deska, ke které jsem byla připoutána, se zhoupla vzad a já se ocitla ležící na zádech.

Snažila jsem se odvrátit hlavu, ale násilím si natočil mou tvář zpět k sobě. Měla jsem nyní obličej v úrovni jeho slabin a před obličejem se mi jasně rýsovala a vzdouvala má příšerná budoucnost.

Rozepnul si poklopec a vytáhl svou erekci ven. Ještě než mi tou zrůdností zamával před očima, přiložil mi na krk nůž s velmi dlouhou čepelí.

„Mysli na to, co jsem ti říkal, stačí jen kousnout a…“ Na ukázku toho, co mi provede, přejel šikmo ostřím po mé kůži a já cítila slabé zaštípání, to jak čepel projela těsně pod pokožku.

Zachvěla jsem se, protože ta bolest byla velmi neočekávaná.

Sáhl mi znova na ňadro a pevně jej stisknul, pak se mé tváře dotknula jeho špička. Stál vedle improvizovaného lůžka a byl připraven, velmi připraven.

„Tak dělej,“ popoháněl mě. „Vem ho do pusy, dělej, otevři tu svou roztomilou papulku.“ Tlak na ostří nože se stupňoval a mne náhle zalil prapodivný poryv klidu, přelil se přese mne a naplnil mě.

Že bych se tak lehce srovnala se svou smrtí?

Tlak jeho erekce na mou tvář se zvýšil, šťouchnul mě víc, a pak zmizelo ostří z mého krku, stejně jako tlak té odporné věci na můj obličej.

Pomalu jsem otevřela oči a tupě zírala na nůž, který se vznášel nad mou hlavou. Jedna ruka ho tlačila dolů a druhá mnohem silnější ruka odsunovala čepel do bezpečné vzdálenosti.

Jean svíral křečovitě rukojeť a čísi silné paže pak páčily jeho ruce vzhůru. Prali se a přetahovali, až Jean povolil sevření a nůž mu vylétl z dlaně. Převážil se a dlouhou ostrou čepelí se řítil vstříc mému tělu. Nemohla jsem se mu vyhnout, okovy pevně držely mou maličkost na místě. Zaťala jsem zuby a zavřela oči, to bude bolet, moc bolet.

Ostří se zablesklo, ještě než špička projela lehce mou kůží. Nůž byl opravdu masivní a těžký a vlastní váhou se nořil do mého masa.

Pálivá křeč v mém boku mne přinutila zalapat po dechu. Propnula jsem se pod palčivou řezavou tíhou bolesti.

Ozvalo se hlasité srdce svírající zanaříkání, a pak čvachtavé škubnutí. Jeanovo bezvládné tělo se sesunulo k zemi a hlava se odkutálela kousek dál.

„Ne, to ne.“ Byla jsem moc slabá, abych zjišťovala, kdo to stojí vedle mne. Jediné, co jsem věděla, že temné sípavé vrčivé zvuky nevycházejí z mého hrdla. Kdybych totiž povolila zatnutou čelist, zavřískala bych z plných plic a tak jsem se mlčky svíjela přišpendlená za bok k prknům pode mnou.

„Vyndej to.“ Ozval se čísi pevný hlas, nabádající k činu.

„Ne.“ Vydechl ten vrčivý, zlomeně. Připadal mi tak známý a přece tak vzdálený. Kdybych si jen trochu dovolila doufat, řekla bych, že je to Richard, ale situace byla příliš zlá na to, abych obelhávala sama sebe.

„Takhle vykrvácí a my musíme, co nejrychleji zmizet. Richarde, prober se.“ Bernard? Slyšela jsem skutečně jeho?

Pohnula jsem hlavou, i když ten pohyb sám, byl nesmírně těžký. Má víčka byla jako z olova, nemohla jsem je přinutit, aby se otevřely. Nakonec jsem zamrkala a podívala se na tajemné cizince.

Richard se skláněl bezradně nade mnou a Bernard stál za ním, rukou mu v tiché podpoře, svírajíc rameno.

Chtěla jsem zašeptat jeho jméno, aby věděl, že ho slyším, ale v ústech jsem měla nesnesitelně sucho a rty se mi lepily k sobě.

„Nezvládne to, vykrvácí, podívej, jak je bledá, kdoví, co s ní prováděli.“ Richardova tvář byla jen mrtvou maskou, podobiznou strachu a zoufalství.

„Nic jiného ti nezbývá, bratříčku.“ Bernard si stáhl plášť a svlékl košili.

„Natrhej ji, ať máš čím obvázat ránu, pořádně to stáhni.“ Nasadil si sako na holou kůži.

Richard rychle natrhal bílé plátno na široké pruhy a přidržel mě za hrudník. Tlačil mě k podložce, zatím co pomalu vysouval čepel z mého boku.

„Krvácí to dost zle.“ Šeptnul spíš sám pro sebe a přitlačil mi k ráně provizorní obvaz. Přitáhl ho dalším pruhem a utáhl tak, až jsem měla dojem, že mě rozpůlí vedví.

Mé tělo se samovolně rozklepalo. Najednou mi byla děsivá zima a začala jsem drkotat zuby. Svaly se nedaly zastavit, mé tělo mě neposlouchalo.

Cosi nádherně teplého se dotklo mé tváře, byla to ruka, hebká dlaň se opatrně položila na mé líčko a konečky prstů se lehce zachvěly.

„Emily, otevři oči, prosím, ať vím, že jsi v pořádku.“ Druhá ruka se stala zrcadlem té první.  Kolíbal mou tvář ve svých dlaních.

„Richarde, pospěš si.“ Bernard zněl netrpělivě.

„Dobře. Miláčku, vezmu tě pomalu do náručí, budu opatrný, slibuji.“  Pouta, svírající mi zápěstí a kotníky se rozpadla, někdo je přelomil.

„Zabalím tě do svého pláště. Ten bastard, skoro mě mrzí, že sešel tak rychle.“ Richardova slova byla tichá a přiškrcená, musel cítit strašnou zlost.

Mé tělo se odpoutalo od tvrdého neohoblovaného dřeva a jeho silné paže si mě opatrně přivinuly na hruď.

„Honem, Richarde, každou chvílí může někdo přijít a vyvolat poplach.“ Byl napjatý.

Položila jsem si tvář do ohbí jeho krku a vdechovala jeho známou vůni, ale ještě něco zbývalo. Ještě něco musím udělat, co jen to musím udělat?

Kdyby jen má hlava dokázala myslet ještě na něco jiného, než na nepohodlí a strasti mého těla. S každou kapkou vytékající z rány jsem měla větší a větší hlad. Svaly ochabovaly, srdce bilo pomaleji a myšlenkové pochody se stávaly čím dál zmatenější a zašmodrchanější.

Zuby se mi prodloužily a já s největší námahou pozvedla ústa k jeho krku. Jako by dovedl číst mé myšlenky, přitiskl si mě těsněji a zašeptal mi do vlasů. „Jen se napij.“

No tedy, musel mi dokonce podržet hlavu, abych to zvládla, ale nakonec naše společné snažení slavilo úspěch. Po pár doušcích jsem se cítila lépe a i přemýšlení bylo najednou jednodušší. Jen kdybych neměla tak hroznou klepavku.

„Ddddddadavid.“ Vykoktala jsem mu do kůže hned, jak jsem se od něho odtáhla.

„Počkej, Bernarde, Em něco zašeptala.“ Richard se ke mně naklonil a pozorně se mi díval na rty, aby mohl zpola odezírat.

„Lásko, zopakuj to?“ Nakrčil čelo, jak moc se soustředil.

„David.“ Vydechla jsem sotva slyšitelně. Přece ho v tom nemohu nechat. Nevěděla jsem sice v tu chvíli, jestli je vůbec ještě naživu, ale kapka naděje, i ta stačí a tu já měla. David byl velmi, velmi silný a nějaké to poranění a zlomená noha, to ho přeci nemůže zabít.

„Řekla David.“ Richard zvedl hlavu a tázavě se zadíval na Bernarda.

„Kolik znáš lidí toho jména?“ Bernard se napjal.

„Ne mnoho.“ Odpověděl Richard a najednou vypadal, jako by mu docvaklo.

„Hmm, tak asi nejel na výlet, tedy alespoň ne, dobrovolně.“

„Postarám se o to.“ Vyhrknul Bernard a otočil se směrem k tmavým vlhký a páchnoucím chodbám, kde byly kobky a cely.

„Co řeknu Am, jestli se nevrátíš? Utrhne mi hlavu.“ Richard se zdál, že není nadšený dalším pozdržením.

„Neboj se o mě, kdyby něco, umím se o sebe postarat.“ Usmál se Bernard, aby svého přítele uklidnil.

„Je to tu samý kříž, dej na sebe pozor.“ Richard si mě přitáhl blíž, a pak se vydal opačným směrem, kterým šel Bernard.  Vyšli jsme vchodem do kanálů, stejným, kterým jsem se sem dostala. Hned venku na nás čekal člověk se zapálenou loučí a nervózně se pořád ohlížel.

Byl to obyčejný smrtelník a jistě tu byl od toho, aby odstranil krucifixy ze dveří. Byl k smrti vyděšený, jeho srdce tlouklo tak hlasitě, že mi to až rezonovalo v uších. Dech měl slabý a sípavý, spíš jako by běžel, než tu jen stál a dával pozor.

„Vše v pořádku, pane?“ Optal se rozechvěle. „A pan Bernard?“ Podíval se směrem, odkud jsme právě přišli.

„Pan Bernard nás dohoní později, prosím, buď tak hodný a ukazuj nám cestu.“

Člověk kývl a vytáhl z kapsy papír, na němž byly rozkresleny tunely vedoucí k řece. „Tudy, pane.“

„Kdo je to?“ Vzdychla jsem.

„Jen jeden ze služebných Jul. Má slíbeno, že pokud jí bude dobře sloužit, promění ho, nebo mu alespoň bude dávat svou krev. Neboj se, ten by za nás položil i život, slíbená odměna je příliš lákavá.“

Oddechla jsem si a dovolila sama sobě naprosto se uvolnit. Vypadalo to, že už víc udělat nemohu. Na Davida jsem je upozornila a je teď na Bernardovi, aby mu pomohl. Já měla síly akorát tak na to chytit se svého muže kolem krku.

„Ublížili ti?“ Vydechnul náhle a proťal tak vlhké ticho přerušované jen čvachtavými kroky dvou párů nohou.

„To je jedno.“ Neměla jsem nyní sebemenší chuť rozebírat své hrůzné zážitky s těmi násilníky.

„Snažil jsem se, trvalo to až moc dlouho sehnat kompletní plány podzemí a taky najít někoho, kdo ví, kam tě odvedli, bylo to těžké. Chtěl jsem vyrazit hned, jak se dalo, ale Bernard mne zadržel, že prý je to cesta na smrt bez předchozí přípravy. Taky jsem nevěděl, kde bych tě měl hledat. Jestli tě vedli kanály nebo tě odvezli někam za město.“ Jeho hlas byl roztřesený, jak se mi snažil ospravedlnit.

„Jsem v pořádku, Richarde.“ Zamumlala jsem unaveně, abych tak uťala tok jeho bolestných omluv.

„Když jsem ho tam viděl, co ti dělal.“ Nenechal se odbít a hlas se mu zlomil.

Šeptal tak, že nás člověk jdoucí pár metrů před námi, nemohl slyšet, ale i tak mi to přišlo nepatřičné. Nechtěla jsem se vzpomínkami vracet k tomu, co jsem zažila.

„Prosím, teď ne.“ Zasténala jsem mu do pokožky na krku.

„Jistě, omlouvám se, musíš být hladová a unavená. Jsem nemožný.“ Uzavřel to jednoduše a hlavně nadobro.