Moonlight shadow

Spánek jsem měla neklidný. Hrozivé výjevy se mi míhaly před očima. Viděla jsem bezpočet dívek, mužů, starších i mladších, jak v hrozných mukách umírají rukou toho tlustého mnicha.  Jeho baculatá upocená tvář byla vždy zkroucena do děsivé masky vraždícího monstra. Trápil ty chudáky a každé jejich bolestné zasténání si vzrušeně užíval. Ruce se mu chvěly nedočkavostí, když ukončoval své zrůdné dílo a díval se, jak jeho nebohé oběti naposledy vydechují.

Viděla jsem vždy Davida, upoutaného u kamenné zdi naproti, jak prožívá spolu s nimi jejich poslední mučivé chvilky na tomto světě. Jeho tělo bylo zalito potem, každý sval na jeho dokonalém těle byl napnut téměř k prasknutí, žíly a šlachy pod jeho bledou pokožkou zřetelně vystupovaly, div mu neprotrhly kůži. Čelist měl pevně sevřenou, aby nekřičel přímo nezvladatelnou bolestí, oční víčka se mu chvěla a z očí mu kanuly slzy.

Pěsti měl zaťaté a s čirým zoufalstvím trhal za svá pouta.

S výkřikem jsem se posadila na lůžku a zmateně zamrkala do tmy. Až s pár trhavými nádechy jsem si uvědomila, že pláču. Z hrdla se mi draly drásavé a mučivé vzlyky. Byla to ta nejhorší noční můra, kterou jsem kdy měla. Tolik bolesti, krve a smrti.

Cosi ve tmě se pohnulo a čísi pevné paže mě sevřely v pevném teplém a bezpečném objetí. Na mžik sekundy jsem si oddechla, že to Richard sedí vedle mne na posteli a že to byl všechno opravdu jen sen, jenže pak jsem si uvědomila, že je to realita.

„Jen klid, byl to jen sen.“ Davidův chlácholivý hlas zazníval tiše do tmy cely. Poddala jsem se jeho rukám, které mi něžně přejížděly po zádech a položila jsem si hlavu na jeho rameno. Deku jsem si tiskla na prsa, abych se alespoň trochu zakryla, ale co, stejně už mě nahou viděl.

Bolestivě jsem zasykla, když konečky jeho prstů přejely přes svraštělou hojící se kůži spáleniny.

„Och, omlouvám se, promiň.“ Odtáhl se.

„Ne, ne, prosím.“ Zašeptala jsem. „Drž mě.“

Jako by cítil naprosto stejnou potřebu dotýkat se. Bezútěšnost naší situace se zdála jako dobrá omluva pro naši vzájemnou blízkost.

Posunul se zpět a znovu mě chytil do náruče. Trvalo hodnou chvíli, než jsem se uklidnila natolik, abych se zvládla v klidu nadechnout.

„Davide?“ Šeptla jsem.

„Hmm?“ Brouknul.

„Jak jsi? Jak jsi vlastně věděl, že jsem panna?“

Usmál se a poklepal si ze strany na nos. „Cítil jsem to.“

„A on ti věřil?“

„Ta žena, která stála za jeho zády. Jmenuje se Kalida a je to čarodějnice. Žádné bylinky a zaříkání, ale prvotřídní černá magie. Ona to potvrdila.“

„Opat si vydržuje čarodějnici?“ Překvapilo mě to.

„Ještě než začal jeho hon na upíry, chytal čarodějnice a usvědčoval je ze spolku s ďáblem. Pak ty nebožačky, většinou nevinné, poslal na hranici. Kalida byla jedna z mála, která měla opravdovou moc a nabídla mu svou pomoc, výměnou za holý život.“

„Co myslíš, že se mnou teď bude? Znásilní mě?“

Usmál se a zavrtěl hlavou. „Myslím, že toho se bát nemusíš. Nikdo z nich není tak hloupý, aby se přiblížil dobrovolně k upírce. Kromě toho, opat není zcela normální muž. Myslím, že tyhle věci ho nevzruší. Miluje krev a strach a bolest, ale ne ženy, jestli mi rozumíš.“

Přikývla jsem.

„Dráždí ho myšlenka na tvou neposkvrněnost a myslím si, že bude chtít tvé panenství, ale ani jeden z nich se k tobě ze strachu o svůj nicotný život nepřiblíží.“

Nechtěla jsem to dál rozebírat, ani se chlubit s tím, že tak úplně neposkvrněná nejsem.

V břiše mi zakručelo a já si uvědomila, jak velký mám hlad. Kdy jsem naposledy měla něco v ústech? Byly to hodiny, nebo celé dny?

„To jsem ale hostitel, že?“ Zasmál se, aby odlehčil situaci a já mu za tu marnou snahu byla neskutečně vděčná.

Na stole se rozžehla svíce. Její malý tančivý plamínek poskakoval na knotu a zaplnil celu teplým přívětivým teplem.

David se natáhl, a aniž by vstal z postele úplně, podal mi z dřevěné misky stojící na stole kus chleba a jednu vařenou bramboru.

„Není to nic moc, ale hlad to zažene naprosto stejně, jako pečené maso.“

Ještě nikdy jsem nejedla tak moc dobrou obyčejnou vařenou bramboru. Chleba byl sice okoralý a tvrdý, ale i on patřil k těm nejlepším kouskům pečiva, které jsem kdy pozřela.

„Asi měli pravdu, když mi říkali, že hlad je ten nejlepší kuchař.“ Pípla jsem. „Ehm, Davide, potřebovala bych si už opravdu odskočit.“

„Jistě, jsou to ta malá vrátka, támhle v rohu. Nečekej žádný přepych.“ Křikl za mnou. Omotala jsem si kolem prsou jeho deku a táhla ji za sebou, coby dlouhou róbu.

Přepych? Tak to bylo slabé slovo. Koupelna byla jen malá temná místnůstka, možná spíš jen výklenek. Dřevěná latrína zřejmě zažila už i lepší časy, protože se napůl rozpadala. No co, pořád to byl veliký pokrok oproti té malé kleci, do které mě strčili předtím. Zhluboka jsem vzdychla a snažíc se ze všech sil, nedosednout na práchnivějící dřevo, vykonala potřebu.

Umyvadlo bylo malé a rezivějící a voda chladná, přímo ledová. Opláchla jsem si ruce a vykráčela z koupelničky, co nejrychleji to šlo.

Seděl na posteli, zády zapřený o zeď a opíral se lokty uvolněně o svá pokrčená kolena. Hlavu měl mírně zakloněnou a oči zavřené.

U jeho nohou ležela stará, trochu potrhaná plátěná košile. „Ta košile je pro tebe. Je dosti dlouhá, snad to bude stačit.“ Aniž by se na mě podíval, zhluboka vzdychnul.

Shodila jsem deku a natáhla na sebe jeho košili. Byla mi dlouhá skoro až po kolena a zakrývala tak dostatečně zbytek mého spodního prádla.

Sedla jsem si k němu a napodobila jeho polohu.

„Chceš si lehnout? Nejsi unavená?“ Otočil se náhle a já náhle zůstala jako přimražená zírat na jeho nádherné oči.

„Děje se něco?“ Smutný úsměv na jeho hladkých rtech vypadal naprosto dokonale.

Objala jsem si břicho a mými vnitřnostmi projela první křeč. Dobře jsem poznala, co to znamená, hlad, dostávala jsem hlad, ale ne ten, jenž lze utišit kouskem chleba.

„Kdy naposledy ses nakrmila?“ Otočil se ke mně a byl naprosto vážný.

„Nevím, jak dlouho tu jsem. Richard ale říkal, že potřebuji víc, když jsem ještě takhle mladá.“ Objala jsem se pažemi, jako by to mohlo zmírnit ty ukrutné bolesti. Střeva se mi napínala, převracela a já měla dojem, že brzy začnu křičet, jestli něco hned neudělám.

„Vezmi si ze mě.“ Přitáhl si mě blíž a nastavil mi své zápěstí.

„Jak dlouho jsi nejedl ty?“ Podívala jsem se na něho a on jen zlehka trhnul rameny.

„Nemůžu tě využít, jestli máš sám málo.“ Další křeč se vnořila do mých vnitřností a řezavě mě pálila, svírala a trýznila.

„Em, musíš se napít, alespoň trošku. Ty bolesti budou horší a horší, nezlepší se to jen tím, že to přečkáš.“

Aniž bych měla sílu zaprotestovat, stáhl si mě k sobě a položil si mou hlavu na klín. Sám si prokousl kůži a nechal krev pomalu odkapávat na má zavřená ústa. Nechtěla jsem to, tak moc nechtěla, připadalo mi to jako zrada, jako zrada všeho, čím pro mě Richard byl.

Mezi rty se dostala maličká kapička a sklouzla mi do úst a na špičku jazyka. Její sladkoslaná kovová příchuť zapálila uvnitř mě žár. Neuvěřitelnou touho po tom, co mi tu nabízel. Tělo jako by nechtělo poslechnout hlavu a dělalo si, co chtělo. Uvnitř jsem věděla, že se nemám přisát k nabízené žíle, ale hlad byl tak veliký, nesnesitelně veliký.

Objala jsem prsty jeho zápěstí a přitáhla si jeho ruku blíž. Cítila jsem jemnost jeho hedvábné pokožky pod svými vyschlými rty. Cítila jsem neuvěřitelnou sílu, která do mě spolu s jeho krví proudila.

Zavřel oči a bezhlesně mě vískal ve vlasech, zatímco jsem sála a polykala a krmila se.

Odpadla jsem naprosto spokojeně po několika dalších minutách. Ani jsem nezkontrolovala, jestli je mu dobře a jestli si od něho neberu až zbytečně moc.

Hlazení ve vlasech přestalo a on se natáhl vedle mě. Krmení ve mně jak jinak probudilo touhu. Během krvavé hostiny, jsem zkoumala jeho vůni. Byla jiná, než vůně Richarda, ale nebyla o nic horší. Nádherně svěží, citrusově jasmínová, ale ne ženská. V té vůni bylo obsaženo ještě cosi, cosi ryze mužského.

„Děkuji.“ Pípla jsem a sjela ho pohledem od hlavy až k patě. Vypadal spokojeně, stejně bledě, ale spokojeně.

Tělo měl napjaté a koleno jedné nohy pokrčené, aby tak skryl svou reakci na tento intimní rituál.

„Nevím, co mám udělat.“ Pípla jsem a pohledem propalovala napínající se látku v rozkroku jeho kalhot.

„Nemusíš dělat vůbec nic, jen mi dej chviličku.“ Jeho hlas byl zastřený a hluboký.

Věděla jsem, co bych udělala nyní, kdyby místo Davida ležel vedle mne můj muž.

„Cítím se ti zavázána, Davide. Chtěla bych ti pomoci ulevit to… napětí.“ Cítila jsem, jak se mi krev žene do tváří, jak mě pálí a barví mou kůži do ruda.

„Nejsi připravena pomoci mi tímhle způsobem, věř mi.“ Přikryl si paží obličej a dýchal velmi zhluboka, aby se uklidnil.

Zírala jsem na jeho nádhernou hruď ve skomírajícím světle svíčky a přemýšlela, jak málo vím o světě, jehož jsem nyní součástí. Nevím, co se sluší, ani co je zapovězeno. Jaké jsou obvyklé zvyky mého druhu, ani jestli dělám nyní něco špatně.

Roztřesenou ruku jsem vztáhla k jeho rameni a opatrně přejela prsty po jeho pevné a svalnaté křivce. Nic neřekl, ani se nepohnul. Přejela jsem po paži, a pak se vrátila k rameni a hrudníku. Svou dlaň jsem měkce položila na místo, kde jeho srdce bilo nejsilněji. Přikryl mou dlaň tou svojí a zabránil mi tak v dalším průzkumu jeho těla.

„Nedělej to, Em. Jsi v tomhle tak moc nevinná.“ Jeho smutný vzdech mi přejel po zádech jako pohlazení peříčka a donutil mě se otřást.

„Co by udělala jiná upírka? Co by udělala, kdyby od tebe dostala to, co jsem dostala já?“ Stále byl skrytý pod svou paží a z obličeje jsem mu viděla jen ústa. Rty se mu jemně zachvěly, a pak zlomeně vydechl.

„Vzala by si mě i jinak.“

Cítila jsem v sobě jeho sílu, proplouval mnou a stával se mou součástí. Možná nebylo vůbec dobré, že jsem se od něho napila, protože tím, že jsem to udělala, padly mezi námi jisté zábrany. Vnímala jsem ho nyní mnohem intenzivněji, mnohem silněji a byl mi nějak bližší.

„Pokaždé je sex součástí krmení?“ V ústech jsem měla zase sucho a rty se mi lepily k sobě. Cítila jsem se krajně nepříjemně.

„Em, říkám ti, nech to být.“ Zvedl ruku z obličeje a podíval se na mě. Jeho oči plály, přímo hořely plameny tak žhavými, že jsem cítila, jak doráží i na mne. Olizují mi kůži a stravují mou pokožku. Propalují se skrz maso a uvnitř mě, zažíhají ten plamen, co by měl zůstat vyhaslý, protože Richard byl tak daleko.

„Panebože.“ Vydechla jsem rozechvěle a snažila se zaplašit ty pocity tělesné potřeby. To stoupající teplo, které mi vzlínalo mezi stehny, a pohlcovalo každičkou část mě samé.

Čím déle jsem hleděla do jeho plamenných očí, tím jasněji jsem věděla, že před tou přitažlivostí neuteču. On mi dal část sebe a nyní i mé tělo volalo, abych mu jeho laskavost splatila.

Uvolnila jsem svou ruku zpod té jeho a přejela něžně klouby prstů přes ploché, vypracované, i když trochu vyhublé břicho, až k pásku jeho kalhot.

Olíznul si rty jedním rychlým kmitnutím jazyka, a pak se zlehka zachvěl. Viděla jsem, jak zápolí sám se sebou, jak neví, jestli se mi poddat, nebo ucuknout.

Polilo mě horko, když jsem konečky prstů zasunula pod pásek z provazu. Z látky jeho kalhot sálalo horko a jeho mohutná erekce se zacukala, jelikož se má ruka ocitla nebezpečně blízko jeho vrcholku.

Znovu přikryl mou ruku svou a zachytil mě tak.

„Em, bože můj, už je to tak dlouhou, tak strašně moc dlouho.“ Zasténal a propnul své boky proti mé dlani.

Sledovala jsem bledou dokonalost jeho hebkého těla, a pak mi něco došlo. „Davide, když jsi říkal, že opat bude chtít mou nevinnost, ale přitom se nikdo z nich nepřiblíží k upírce…“ Jeden hluboký nádech. „Zbude na tobě, abys mě připravil o věneček?“

„To se nestane, Richard si pro tebe přijde a odvede tě odtud. Ty sem nepatříš, tak důvěřivá a čistá, tohle je místo zhýralé a zvrhlé, tohle je peklo a ty jsi anděl.“

„Ani ty sem nepatříš.“ Namítla jsem polohlasně.

„Já jsem možná anděl, Em, ale věř mi, že už při svém narození, jsem byl padlý. Krev, která ve mně proudí, je zkažená.“

„Ne.“ Hlesla jsem a najednou mi ho bylo strašně líto. Pro hříchy svého otce se ocitl právě tady a kvůli neuvěřitelné vině, která ani nebyla jeho, procházel skoro denně nepředstavitelnými bolestmi a dobrovolnými smrtelnými mukami.

„To nejsi ty, kdo si zaslouží tohle všechno. To tvůj otec by měl pykat za vše, co provedl vědomě ostatním.“ Nenechala jsem ho být.

„Ještě nikdy jsem nemiloval, Em.“ V jeho hlase se usídlilo zoufalství. „Ještě než jsem si stačil vyhlédnout trvalou partnerku, dostal jsem se sem.“

„Nikdy jsi neměl ženu?“ Vylétlo ze mě a hned jsem toho litovala.

Místo odpovědi se mi zase upřeně zadíval do očí a já v něm náhle mohla číst jako v otevřené knize.

Srdce se mi svíralo nad ubohostí jeho života. Ač princ, nezažil ve svém životě mnoho hezkého. Láskyplný domov měl jen jako velmi malé dítě, ještě než ho jeho otec v pěti letech povolal ke dvoru. Poté už svou matku neviděl a podřizoval se velmi tvrdé výchově. Žádná objetí, ani projevy náklonnosti, ale jen tresty a trýznění.

„Davide.“ Vydechla jsem pod tíhou jeho pocitů. „Je mi to tak moc líto.“ Do očí se mi hrnuly slzy.

I jeho oči se zaleskly a já se naklonila, abych ho mohla políbit. Jeden lehký tišící polibek přeci nemůže nikomu ublížit. Otřela jsem se ústy o ta jeho. Jemný, lehký dotyk. Na chvilinku naprosto ztuhnul, než se jeho tělo opět uvolnilo a on mě objal kolem ramen a přitáhl si mě blíž.

„Nechci, abys později čehokoliv litovala.“ Zašeptal mi do úst. „Richard je můj přítel a i když mezi našinci se to tak nebere.“

„Co uděláš, když tě k tomu donutí?“ Opřela jsem si hlavu o loket a sesunula se vedle něho na bok.

„Udělám cokoliv, abych nás zachránil.“ Díval se do stropu a ruce si složil za hlavu.

„Víš, je zvláštní, jak se tvůj pohled na svět změní, když najdeš toho pravého. Richard hledal dost dlouho. Vždycky jsem mu záviděl, jaký vkus má na ženy.“

„Kolik ti vlastně je? Tedy, vím, že mi léta asi stejně nepovíš, ale nemohu se srovnat s tím, že tak krásný a urozený muž, jako jsi ty neměl ještě…“ Nedopověděla jsem záměrně.

„Ne milování, o milování se nebavíme, bavíme se tu o lásce a partnerství.“ Podíval se na mě pobaveně, a pak se rozesmál.

„Nedovedu pochopit, že milování odděluješ od lásky?“

„No, když se vzrušíš při krmení, tak je nasnadě, že máš potom sex. Pokud tedy nemáš obdivuhodnou sebekontrolu. Tady jde o to, že kráčíš mořem osamělých srdcí a těl po staletí. Ty využíváš ženy a ony na oplátku využívají tebe. Je to tak smutné, osamělé, frustrující. V podstatě se nedá říci, že bys s někým byla, protože je jen využíváš, jako předměty běžné potřeby.“

„To zní šíleně.“

„Ano, je to šílené. O to víc jsem si vážil Richarda, že se snažil zuby nehty z tohoto kolotoče vymanit. Vím, že pil z lidí a to je také cesta do pekel. Jejich krev je slabá a spotřebuješ jí hodně.“

„Richard se snažil najít si partnerku, trvalou partnerku.“

„Ano, Amélii, podivuhodná, kdyby se mě před tím zeptal, řekl bych mu, že to nebude klapat.“ Zase se zasmál.

„A já, bude nám to klapat spolu?“

„Jsi naprosto jiná, než Amélie. Ona je tak nespoutaná a popravdě, myslím si, že dokáže být i pěkně protivná. Pěkná osina v zadku.“

„Cože?“ Musela jsem se volbě jeho slov zasmát.

„Naprosto odlišní. Richard je osoba neustále zadumaná a přemýšlející. Víc ti toho nepoví, než řekne nahlas. Mnohé si musíš domyslet podle jeho postoje nebo výrazu ve tváři. Amélie je naproti němu velmi živá a upovídaná, brebentí v jednom kuse.“ Pokrčil rameny.

„Znáš ho dobře, že? Mého manžela.“ Posteskla jsem si.

„Nijak zvlášť osobně, jen mi přišlo velmi příjemné povídat si s ním při jeho nemnohých návštěvách u dvora.“ Zamračil se, a pak si povzdechnul. „Stýská se ti?“

Zavrtěla jsem hlavou, ale mé oči podlité slzami prozradily mou němou lež.

David mne pohladil po paži, a pak si mě přitáhl blíž. Spokojeně jsem se stulila v jeho náručí a s povděkem zjistila, že když zavřu oči a dostatečně se zaberu do vzpomínek na Richarda, stane se tohle peklo snesitelnějším.