Moonlight shadow

Na koleni jsem ucítila slabý tlak a chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se děje. Richard mi položil dlaň na koleno, vykasal mi sukni tak, až se mohl dostat k mé holé kůži. Projelo mnou zachvění a úplně jsem ztuhla. Mé rýpání v jídle přestalo, jelikož konečky svých hbitých prstů něžně přejížděl přes vnitřní stranu mého stehna, než nahmatal otvor v mých spodních kalhotkách.

Natočil se ke mně zády, ale jen proto, aby měl lepší přístup k mému klínu. Bídák, nepokrytě flirtoval se svou exmilenkou a přitom to byla jen kamufláž, aby se mohl pod stolem věnovat mně.

Tvář mi ztvrdla a upřela jsem vyděšený pohled před sebe a na osobu sedící proti mně. Amélie naštvaně sledovala Richardovo počínání a očividně nesouhlasila s tím, aby se choval tak, jak se choval.

Pak se mi zadívala do očí a pochopila můj výraz naprosto špatně. Měla jsem sevřenou čelist, ale to jen proto, abych pod zkušeným tlakem jeho prstů nezačala hlasitě sténat. Oči mi vlhly rozkoší a ne smutkem.

Sklonila jsem pohled opět k talíři a zapřela si hlavu o paži. Sice se vůbec neslušelo sedět u stolu jako opilec v hospodě, ale já už nemohla ten nápor rozkoše vydržet.

Věděla jsem, jak to musí vypadat, jako bych se zhroutila a potlačuji neúspěšně pláč.

Kousla jsem se do jazyka, až mi ústa zaplnila má vlastní krev a stehna stiskla k sobě tak silně, že ho to muselo zabolet. Uvěznila jsem jeho prsty v sobě a vyvrcholila s nepatrným zajíknutím. Zvedla jsem hlavu a podívala se na něho. Tváře mu hořely a rty měl vzrušením vyschlé.

Juliette milně považovala jeho reakci za svoje dílo a přímo se vilností roztékala po stole.

Richard si s úsměvem odkašlal a vytáhl ruku, ještě zvlhlou a rozpálenou, z mého klína. Propletl si prsty a položil si bradu na ruce.

Juliette se ještě chvíli smála, než se zhluboka nadechla a neomylně zavětřila tolik známou vůni ženské rozkoše.

Zamračeně sekla pohledem po Richardovi, který samozřejmě dělal, jako by nic a svým mohutným tělem, kryl její zlostný pohled na mě.

„No, myslím, že už nemám hlad.“ Zavřískla uraženě a odhodila ubrousek na stůl, aniž by si osušila koutky. „Buďte v mém domě vítáni. Jsem ráda, že jste mými hosty.“ Vstala od stolu tak rychle, až se židle, již odstrčila, silně zapotácela, a odspěchala z jídelny.

Amélie se okamžitě chtěla pustit do Richarda a vyčíst mu jeho chování u stolu, jenže než stačila cokoliv říct, otočil se ke mně čelem a velmi něžně mě políbil na ústa.

Bernard se vědoucně usmíval a jemným hlazením uklidňoval Amélii, aby nevyřkla něco, čeho by posléze litovala.

Večeři jsme dojedli v klidu a pohodě, nevyrušováni nikým jiným, nežli sloužícími, kteří mužům dolévali víno.

Odebrali jsme se do pokojů a já se neubránila otázce, jestli bychom se neměli odstěhovat jinam, když jsme urazili paní domu. Richard se právě svlékal a dělal to pomalu a dráždivě. Jen se ohlédl a zasmál se.

„Myslím, že ona první urazila nás, když tě přehlížela a jednala s tebou s nedostatečnou úctou. Pak, když se mnou tak otevřeně začala laškovat, došlo mi, že běžné odmítnutí asi stačit nebude. Neboj se, Juliette má mnoho milenců, vždycky měla, některý z nich ji jistě rád utěší.“

„Takže není nesprávné setrvávat v tomhle domě?“ Naklepala jsem si polštář pod hlavou a lehla jsem si tak, abych ho mohla pozorovat.

„Nesprávné? Ne, jistě to není nesprávné. Juliette je pravá upírka, pro ni vztahy nemají dlouhého trvání. Střídá muže, se kterými spí častěji, nežli šaty.“ Odložil i ten poslední kousek oblečení a nahý přešel k posteli. Odkryl deku a lehl si vedle mě.

„Jak si s ní mohl…? Je přeci starší.“ Neudržela jsem se. Ležel naznak a ruce měl propletené na hrudi, když jsem se zeptala, lehl si na bok a podepřel si paží hlavu.

„Em, jsem muž a to sebou přináší jisté… potřeby. I kdybych byl jen běžný člověk, asi bych své tělo nezasvětil celibátu a je to o dost horší tím, že jsem upír. Sama víš, jaké krmení vyvolává pocity, a i když jsem pil od lidí, ty pocity se ve mně hromadily a to bez možnosti jakéhokoliv vybití. Nechci tím říct, že upír samotář je roven odjištěné sexuální střele, ale nemá to k tomu daleko. Je to uzavřený kruh, svádíš ženy, od kterých piješ, a pak se tvá touha ještě znásobí.“ Bezmocně zavrtěl hlavou.

„Snažil jsem se, seč jsem mohl, ale někdy to prostě nevyšlo.“ Pokrčil rameny. „Věděla jsi, že jsem měl ženy… před tebou.“

„Věděla.“ Přiznala jsem popravdě. Muž, jakým byl Richard, byl jako mucholapka na ženy. Každá se za ním nevědomky otočila.

„Jen je trochu jiné tušit a vědět jistě, potažmo se pak setkat s jednou z tvých…“ Nedořekla jsem.

„Milenek?“ Dokončil větu za mě a něžně se usmál.

„Bál jsem se, abych ti tím neublížil, snažil jsem se být jemný. Doufám, že nejsi pohoršena. Možná bych se ti měl omluvit.“

„Omluvit?“ Nějak mi ušlo, o čem vlastně mluví.

„Jistě, za to, co jsem ti provedl dole.“ Sklopil oči, jako kdyby se styděl.

„No, bylo to velmi zvláštní, a pokud mohu soudit i nemravné a absolutně pohoršující, ale nakonec se mi to líbilo.“ Tak a teď jsem se zastyděla já.

„No, asi tě omlouvá, že jsi upír, myslím, že v lidské společnosti…“

Zase mě přerušil, ale tentokrát upřímným vřelým hlasitým smíchem. „Lásko, mohu tě ujistit, že v tomhle ohledu se od lidí vůbec nelišíme.“

Jeho smích mě strhl natolik, že jsem se k němu nakonec přidala.

Následující týden byl pro mne peklem, a to nejen pro mne. Amélie nás brala do různých salónů a plnila naše skříně novými šaty, botami i drahými módními doplňky. Bernard si na to asi už zvykl, ale já s Richardem jsme trpěli naprosto otevřeně. Amélie se pak na nás zlobila, že nemáme uznání a že jí ještě poděkujeme. Děkovali jsme pokaždé, ale ne Amélii, nýbrž bohu, za spásné vysvobození, když jsme se nad ránem vraceli celí rozlámaní a znudění domů.

Na konci prvního týdne došel lístek a v něm bylo pozvání ke dvoru. Hned jak jsme přijeli, požádal Richard o slyšení, a pak jsme museli jen čekat.

„Už vím, co si vezmeme na sebe.“ Ožila Amélie při snídani. „Dnes budou hotové slavnostní šaty, což se náramně hodí. Zítra si je vezmeme a bude to tak okázalé a pompézní a nádherné.“

Richard si zlomeně usrknul z hrníčku a postavil šálek na stůl. Musela jsem přiznat, že jeho taktika na paní domu fungovala. Držela se ode mě dál a během jídla se krotila.

„Je to vaše první návštěva u krále, drahá?“ Ozvala se Juliette.

Místo odpovědi jsem jen přikývla, protože jsem právě měla plnou pusu šťavnatého jablka.

„Hm, myslím, že ti Taran tvůj vkus pochválí, Richarde. Všichni víme, jaké potěšení mu skýtá pohled na krásnou ženu, blondýnku obzvláště.“

„Proto jsem nechtěl Emily představit, dokud se nestane mou ženou. Myslím, že před tímto svazkem má posvátnou úctu i on.“

„Ó, ano, jistě, chytrý tah.“ Uznala a pokračovala dál v jídle.

„Richarde?“ Broukla jsem potichu. Noční Paříž byla tolik odlišná od starého dobrého Londýna. Paříž nocí ožila. Tisíce malých kaváren prosvěcovalo noc až skoro do rozbřesku.

Kráčeli jsme ulicemi a Amélie ještě přemýšlela, co nám chybí k naprosté dokonalosti. Chtěla z návštěvy u krále udělat něco kolosálního, dost jsem se obávala, aby to nepřehnala.

„Copak je, lásko?“ Otočil se ke mně, ale očividně také nad něčím právě přemýšlel.

„Co to mělo znamenat, ten hovor u jídla? Proč tě škádlila s Taranem a jeho slabosti k blondýnkám?“

Zhluboka si vzdychnul a křikl na dvojici kráčející před námi, že si uděláme malou procházku po parku. Vedl mě setmělými cestičkami, a pak se zastavil u jedné z laviček.

Sedla jsem si a on mě následoval. „Asi ti ještě dlužím nějaké informace, co se týče té zítřejší akce.“

Připadal mi prapodivně zaražený.

„Víš, Taran je jediný upír, o kterém vím, který dokáže plodit děti.“

„Upíří děti?“ Přikývl.

„Právě tahle schopnost, v našem světě tolik ojedinělá, spolu s jeho vysokým věkem, z něho dělají pána všech.“

„Jak vysokým?“ Neubránila jsem se otázce, i když jsem ho nechtěla vyrušovat.

„Je jeden z nejstarších, ne-li nejstarší vůbec. A je velmi bohatý a velmi mocný. To spolu s jeho schopností z něj dělá…“ Zase jen vzdychl.

„Říká se, že svede naprosto každou ženu, ať zadanou, nebo nezadanou. Upíří kladný vztah k promiskuitě všeobecně ho v tom ještě podporuje. Nejradši má dívky čerstvě po proměně, protože tam je největší šance, že dotyčná s ním počne dítě. Jeho výběr pak padá většinou na ženy plavovlasé, stejně jako jsi ty.“

„Ty si myslíš, že se mi začne dvořit?“

„O dvoření nic neví, Emily, bojím se, že tě uchvátí a svede, tak jako tisíce před tebou.“

„Nedám se mu. Miluji jen tebe.“ Můj hlas podrážděně nabral na výškách.

„Neodoláš, pokud si tě vybere. Neodoláš.“

Už jsem chápala jeho obavy a jeho smutek. Bál se, že mě ztratí, že se připojím k bezpočtu králových konkubín.

„Ještě bych tě měl upozornit na to, že jeho stáří ho trochu pozměnilo. S normálním člověkem by sis ho rozhodně nespletla.“ Richard seděl vedle mne, ramena svěšená, ruce spojené na kolenou. Vypadal v tu chvíli jako hromádka neštěstí. Tak zranitelně a křehce.

Váhavě jsem položila svou drobnou dlaň na jeho propletené prsty. Věnoval mi smutný úsměv.

„Všechno bude v pořádku, uvidíš.“ Proč se můj hlas tolik chvěl?

Amélie nás vzbudila nadšeným pokřikem. Venku bylo ještě světlo, ale ona už nadšeně pobíhala po domě a snažila se připravit vše potřebné.

Když slunce zapadalo, seděli jsme ustrojení a připravení v jídelně a čekali, až podkoní připraví náš kočár.

Nové boty z té nejjemnější telecí kůže v barvě letního nebe mne mírně škrtily a hedvábné šaty ve stejném odstínu zdobené lesklými kamínky mi nedovolovaly pořádně se nadechnout. Amélie si s mým účesem a obličejem hrála snad hodinu, a když mě poprvé zahlédl Richard, uznale brouknul.

Nechtěla jsem vypadat hezky. Chtěla jsem si obléct ty nejhorší šaty a staré boty. Byla to hloupost, ale cítila bych se líp. Amélie mi řekla, že musím být krásná pro Richarda, že stoupne jeho prestiž, když se budu líbit.

Cesta trvala neskutečně dlouho, nebo se mi to možná jen zdálo. Noc byla vlahá a hvězdy se mihotavě chladně tetelily.

Vystoupili jsme před ohromnou kovanou bránou a nenápadný stařík nás vpustil dovnitř. Procházeli jsme tmavými vlhkými chodbami a klesali po ohromných kamenných schodištích. Všude bylo mrtvo a naprostá tma.

Richard odbočil do jedné z nízkých chodeb a otevřel masivní dřevěné dveře. Oslepilo mne světlo, které vycházelo z blýskavých plynových lamp. Uslyšela jsem tichou hudbu, šepot a šelest.  Prošli jsme do světla a za dveřmi nás čekalo několik po zuby ozbrojených strážců.

Pokynuli Richardovi a on jim ukázal zvací lístek podepsaný Taranem.

„Následujte mě, prosím.“ Řekl jeden z nich a vedl nás hlouběji do katakomb. S každým naším krokem se prostor rozšiřoval a zvyšoval, až chodba vyústila v první kamenný sál.

Z množství zlata a jasných sytých barev mě pálily oči. Vše bylo honosné a přepychové.

Následovali jsme našeho průvodce a já vnímala vzrušení Amélie i stále se zvyšující paniku Richarda. Nelíbilo se mu tady a já to cítila stejně. Zastavili jsme před ohromnými dvoukřídlými dveřmi. Hudba i hovor sílily, a když nás strážce vpustil dovnitř, starý ceremoniář ohlásil náš příchod.

Hudba se ztišila a zkoumavé pohledy všech přítomných se otočily k nám. V tu chvíli jsem byla přímo přehlcena různými vjemy. Stovky nových tváří, zvuků a těžkých drahých vůní. Na sucho jsem polkla a stáhla se trochu dozadu, zbaběle se schovávajíc za Richardovými mohutnými zády.

Dav zašuměl a jakoby povelem se rozestoupil na dvě skupiny, nechávajíc mezi sebou cestičku až k vyvýšenému masivnímu trůnu.

Na něm seděl on. Richardovo vysvětlení, že Taran nevypadá úplně jako člověk, mi nyní dávalo smysl.

Má rodina se pohnula a já šla s nimi, trůn se přibližoval a já viděla jeho tvář čím dál jasněji. Jeho pokožka měla šedou barvu s lehkým zelenavým nádechem. Tvář byla asi kdysi překrásná, nyní však nesla známky mnohých bojů a vyhraných bitev. Hluboké jizvy se mu táhly přes tvář a nos. Několik mělčích měl i přes čelo a podél čelisti.

Oči měl zářivé, až se zdály mléčně bílé. Vlasy barvy stříbra mu spadaly až pod ramena. Ústa měl úzká a rysy obličeje velmi tvrdé. Vypadal jako vznešený vládce příšer a tím vlastně taky byl.

Seděl ležérně opřený loktem o područku trůnu a shlížel na nás s lehkým ironickým úsměvem. Na sobě měl pouze široké splývavé kalhoty a jeho dokonale vypracovaná a svalnatá postava tím byla volně na obdiv všem přítomným dámám.

„Vítejte.“ Konečně promluvil a jeho hlas byl hluboký a hebký.

Taran pomalu vstal a já si až nyní všimla dvou polonahých dívek, které se mu jako hadi plazily u nohou.

Překročil jejich svíjející se těla a sestoupil ze stupínku.

„Richarde, již dlouho jsi mne se svou rodinou nenavštívil.“ Zachvěla jsem se. Tíha jeho hlasu na mne spočívala a zlehka mi klouzala po kůži.

„Představíš mi nového člena svého klanu?“ Slyšela jsem zvědavost?

Richard s mírným přikývnutím ustoupil krok stranou a já zůstala stát, odhalena Taranovu pohledu.

Oči se mu rozšířily a chřípí zachvělo. Vzduchem projela ohromná tlaková vlna a málem mne svou silou srazila na kolena.

Richard si okamžitě stoupnul zpět přede mne a Bernard mu byl hned po boku. Amélie si místo toho stoupnula ke mně a uchopila mě za nadloktí.

„Pane, je mou ženou.“ Zavrčel Richard výhrůžně a já slyšela vzrušené nevěřícné výkřiky všude kolem. Šepot všech přítomných projel skrz dav, jako by se stalo něco hrůzného, jenže já nevěděla co.

„Dovoluješ si veřejně vzdorovat svému králi?“ Procedil Taran arogantně skrz zuby.

„Ne, pane, to bych si nikdy nedovolil. Jenže Emily je velmi mladá a dosud neposkvrněná.“ Richard sklonil hlavu a zdvořile se uklonil.

„Co se děje?“ Zašeptala jsem směrem k Amélii.

„Nikdo jiný, nežli tvůj druh, nemá právo žádat tě o první noc. Jste svoji a poprvé musíte ulehnout spolu, aby bylo vyhověno starým tradicím.“

Taran po mně střelil pohledem a já se nechtěně setkala s neuvěřitelnou sílou jeho hypnotických očí. Pod tou tíhou mi měkly kosti a svaly se měnily v bláto. Měla jsem co dělat, abych se udržela na nohou.

Volal mě k sobě, vábil něžnými dotyky, které jsem cítila po svém těle. Sliboval nepředstavitelnou rozkoš, kterou s nikým jiným neprožiju. Vkládal mi přímo do hlavy obrazy našeho tělesného spojení.

„Ne.“ Zašeptala jsem a odvrátila se od něho. Byla jsem rozbolavělá touhou a plameny vášně mne spalovaly na uhel. Dýchání bylo najednou něco strašně těžkého a šílený tlukot svého srdce jsem cítila až na jazyku.

Bylo mi jasné, že vše, co sliboval, byla pravda, určitě by se mnou dokázal divy, když dovedl tohle jediným upřeným pohledem.

„Pokud svolí tvá paní, neporuším žádné pravidlo.“ Taran přemýšlel nahlas.

„Potom se jí tedy zeptej, můj pane.“ Richardova ramena byla ztuhlá. Jasně jsem viděla, jak obtížně ovládá sám sebe, aby neskočil po svém králi a neutrhl mu hlavu. Hlas se mu chvěl potlačovanou zuřivostí, ale ustoupil o krok, aby ke mně král mohl blíž.

Taran udělal několik pomalých kroků, než mi stanul tváří v tvář. Byl o hodně vyšší nežli já, takže jsem měla oči v úrovni jeho ramen. Tupě jsem civěla na naprostou dokonalost jeho hrudi a v hlavě měla naprostý zmatek.

Teď, když stál takhle blízko, cítila jsem omamnou vůni jeho kůže. Ten nejkrásnější parfém na světě. Chtěla jsem se v té vůni ztratit, obalit se jí, jakou teplou dekou.

„Emily?“ Vyzval mě, abych k němu vzhlédla.

Nasucho jsem polkla a váhavě pozvedla hlavu. Bože, byl tak moc blízko. Stačilo by jen mírně natáhnout ruku a mohla bych se ho dotknout. Hřál by, nebo by jeho pokožka studila jako vlhké kamenné zdi okolo?

„Odpovíš mi na mou otázku?“ Zašeptal mi do tváře a já měla co dělat, abych před ním nepadla na zadek.

„Jistě, pane.“ Nepoznávala jsem vlastní hlas.

„Jsi čistá a podle tradic na tebe nemám právo. Pouze s tvým výslovným souhlasem bych s tebou mohl ulehnout. Dáš mi ten souhlas?

Zírala jsem na něho a nevěděla, na co se mě ptá, nevěděla jsem, kdo jsem, ani co tu vlastně dělám.

Už už jsem chtěla přitakat, když mi srdce sevřela hrozná bolest. Nebyla má, ale byla Richardova. To on stál zlomeně za Taranem a děsem v očích čekal na mou odpověď.

Oči mi zalily slzy při pohledu na jeho odevzdanou kapitulaci. Opravdu si myslel, že se mu poddám? Věřil tomu, že ho zradím? Bože, vždyť i já tomu věřila.

Zavřela jsem oči a slzy mi stékaly po tvářích, ta propůjčená bolest mi pomáhala, vrátit se zpět do reality. Uvědomit si, že Taranova slova jsou jen iluzí. Že mi tu nenabízí nic víc, než sex.

„Pane, myslím, že nejsem hodna vaší společnosti.“ Sklonila jsem hlavu a poklonila se mu.

Sevřel naštvaně čelist a odvrátil se ode mne.

„Richarde, myslím, že tvá žena je jen tvá.“ Byl naštvaný.

„A jako omluvu za mé vyzývavé chování, přijměte prosím pozvání na zítřejší ples. Bude to bujará oslava.“ Křikl to nahlas, i když jeho slova byla směřována nám.

Vzrušený šum davu zesílil a Taran se otočil a vrátil se ke svému trůnu. Doprovázela jsem ho pohledem a jeho ladný krok mi přímo burácel v hlavě. Musela jsem bránit svým nohám, aby se nerozeběhly za ním.

A najednou bylo po všem, Richard udělal jeden rychlý pohyb a já ztratila pevnou půdu pod nohama. Vzal mě do náručí a já s povděkem zavrtala obličej do jeho silného krku. Vdechovala jsem jeho vůni, které teď přímo tryskala z jeho pokožky. Určitě to byla fyzická reakce jeho těla na to, co se právě odehrálo.

„Točí se mi hlava.“ Hlesla jsem tiše. Pevně si mě tiskl k hrudi a chlácholivě mě líbal do vlasů.

„Richarde, budu zvracet.“ Vypískla jsem. Postavil mě a já zjistila, že už kolem nejsou žádná světla ani zlato. Mířili jsme k východu. Všichni byli tiše, ani Amélie neřekla ani slovo a to mě znervózňovalo.

Richard mě přidržel a já se začala dávit. Vyzvracela jsem celou snídani a nepřestala ani, když už ze mě šly jen žaludeční šťávy.

„Asi jí bude zle, tolik magie by vydržel jen málokdo.“ Bernard přátelsky položil ruku Richardovi na rameno.

Richard jen tiše zavrčel a sklepal ji.

„Bernarde, nechej ho. Jak by ses asi cítil ty, být na jeho místě.“ Pípla Amélie.

„Zabiju ho.“ Zavrčel Richard a pohladil mne po holých ramenou.

„Neblázni, víš, že bys zemřel ty a co potom bude s Emily?“ Ta otázka zůstala viset ve tmě a děsila mne, protože Richard neodpověděl.

Podlomila se mi kolena. Byla jsem vysílená a zvracení mne ještě víc oslabilo. Byly tu však Richardovi silné paže, aby mne nadzdvihly a stočily v bezpečí jeho teplé náruče.