Moonlight shadow

Co je láska? A co znamená milovat? Dlouho jsem přemýšlela nad těmito větičkami a došla jsem k Osudem psáno. Vždyť láska je, když jeden a jeden jsou dva. Milovat znamená, postavit se všem životním překážkám a bojovat za to, co člověk cítí, i když s tím v životě nepočítal.
A proč tedy některým vadí, že jeden a jeden nemusí někdy znamenat tři?
Gabriel a Nicholas by vám k tomu taky mohli říci své, takže kdo má odvahu, může se začíst do jejich příběhu. Přeji vám všem příjemně strávený čas nad řádky osudů, kdy láska se zdá být tím nejkrásnějším a zároveň nejtěžším z lidských citů.
Vaše Luki

Zamyšleně jsem sledoval mladého muže. Sledoval jsem jeho blažený úsměv. Myslím, že i na mých rtech jste mohli zahlédnout stejný, a přeci tak jiný. Tolik jsem toužil vykročit a obejmout ho v náručí. Touhy naděje však nebývají vždy vyslyšeny.

„Gabrieli, no tak. Vnímáš mě? Ty ji neslyšíš?“ Vedle se ozval jemný hlas. Neochotně jsem odtrhl svůj pohled od omamně modrých hlubin mladíka.

„To víš, že tě vnímám. Jill? Co je s ní?“ Rozhlédl jsem se místností. Hledal jsem malou krásnou holčičku. Kde je? Snažil jsem se zaposlouchat do všech hlasů a najít ten droboučký dětský.

„Co jenom se to s tebou děje. Měl jsi na ni dávat pozor. Nechtěla jsem po tobě přeci až tolik.“ V hlase své ženy jsem slyšel zlobu. Byla to okouzlující bytost, úžasná matka a nádherná žena, ale toto se zdálo býti tím největším problémem.

Zahlédl jsem malou copatou hlavičku, sedící v rohu místnosti. Ve velkých čokoládově hnědých očích se jí hromadily slzy. Vyšel jsem ke své droboučké kopii.

„Copak miláčku.“ Natáhla ke mně své ručičky. Vyzvedl jsem ji a sevřel pevně do své náruče. Byla vlastně tím nejlepším, co jsem ve svém dosavadním životě dokázal. Ona byla má pýcha. Ona byla má naděje. Jenom díky ní jsem schopen jít dál. Jít sám, bez něj.

„Na to, že se dneska ženíš, vypadáš dost klidně.“ Matty se na mě culil s foťákem v ruce. Věnoval jsem mu veselý škleb.

„Copak. Čekal jsi, že tu budu přecházet jak lev v kleci?“ Pobaveně jsem si vzpomněl na Mattyho svatební den, kdy se mu nervozitou dvakrát obrátil žaludek a on byl pak tak roztřesený, že téměř nevydržel v klidu stát před oltářem.

„Ne, ale trochu jsem doufal, že si tě vychutnám stejně jako ty mě.“ Zašklebil se na mě. Lehce jsem jej bouchl do zad. Matty byl člověk, na kterého jste se mohli vždycky spolehnout. Byl mým nejlepší přítelem už do střední školy. Byli jsme svými protiklady a možná proto naše přátelství se závěrečnými zkouškami nevyprchalo.

„Neboj, až se večer neudržím na nohou, tak pak dostaneš prostor.“ Nenápadně jsem se podíval na hodinky. Nebyla totiž pravda, že jsem nebyl nervózní. Hrozně se mi potily ruce a měl jsem tendence klepat nohou do imaginárního rytmu. Nechtěl jsem však Mattymu poskytnout to zadostiučinění. Co když si to Lisa rozmyslela? Co když tam zůstanu stát sám a celý kostel plný našich nejbližších a přátel na mě budou lítostivě civět. Co když mě žena mého života nechá samotného?

Ozvalo se tiché zaklepání na masivní dřevěné dveře.

„Pane Mariani? Je čas.“ Trochu jsem se ošil. Co když tam opravdu budu stát sám?

Mé obavy však byly zbytečné. Když jsem se postavil před kněze, zazněly první tóny svatebního pochodu a ve dveřích kostela se objevilo to nejnádhernější stvoření na světě. Se svými dlouhými světloučkými vlasy a velikánskýma zelenýma očima vypadala jako víla. Sněhově bílé svatební šaty s vlečkou jenom umocňovaly její dojem křehkosti. Má hruď se nadmula pýchou. Ona si vybrala mě. Nemohl jsem tomu uvěřit.

Kráčela sebejistě uličkou, zavěšená do svého otce, vědoma si závistivých pohledů hostů. Byla opravdu okouzlující.

Když jsem převzal její ruku z rukou jejího otce, trochu mě zamrazilo. Starý pán mě neměl nikdy rád. Vždycky doufal, že vztah mezi námi se rozpadne a jeho dcera si najde někoho lepšího. K mé naprosté radosti to byla naše láska, která nakonec vyhrála.

Zahleděl jsem se do jejích nádherných očí, které jiskřily úsměvem.

„Ano.“ Trochu zahanbeně jsem se zadíval na kněze. Byl jsem tak omámen její krásou, že jsem trochu pozapomněl věnovat pozornost tomu milému pánovi, který se nás pokoušel oddat. Má nevěsta se roztomile zasmála a odpověděla stejně jako já.

„Ano.“ Už už jsem ji chtěl políbit, ale Lisa se smíchem nenápadně zakroutila hlavou.

„Vyměňte si prosím prstýnky.“ Zaznělo stran kněze. Ajaj. Jak nedočkavý jsem. V první chvíli se zdálo, že jsem tak nešikovný, že své ženě ani prstýnek nenavlíknu, ale vůle byla silnější a tak se nakonec zdařilo a já si konečně vyslechl tolik vytouženou větu.

„Nyní můžete políbit nevěstu.“ Lisa se jenom poťouchle usmála a já ji vroucně políbil. Ozval se smích svatebčanů a někteří odvážlivci dokonce i zahvízdali. Lisa se s červenými tvářičkami ode mě odtáhla a já se šťastně usmíval. Byla konečně mou. Konečně nosila příjmení Mariani.

Sledoval jsem svou ženu, jak se šťastně usmívala, když tančila se svým bratrem. Opíral jsem se o sloup ve velmi prostorném sále, který vybrala Lisa se svou maminkou. Mohlo mi být jasné, že to bude velkolepé. Dcera místního finančního magnáta se přeci nemohla vdávat někde na ranči. Asi si myslíte, že jsem jenom chudý ženich, ale opak byl pravdou. Byl jsem nejmladším společníkem v dobře prosperující právnické firmě. Ale jak se zdálo, i toto je málo.

„Předpokládám správně, když Vás označím za ženicha?“ Vedle mě se ozval velmi příjemný hlas. Otočil jsem hlavu a koukl na mladíka vedle sebe. Měl rozježené blonďaté vlasy a nebesky modré oči, ve kterých se právě odrážel úsměv. Mile vyčkával na mou odpověď.

„Myslím, že jsem.“ Mladíkův úsměv byl nakažlivý.

„Teda, Vy si tím nejste jistý?“ Mrkl na mě a zadíval se na nevěstu.

„Já bych se k tak nádherné bytosti hlásil okamžitě.“ Zadíval jsem se stejným směrem. Ano Lisa, ta byla vždycky středem pozornosti. A nemusela se ani moc snažit. Vyzařovala z ní aura, kterou vábila lidi kolem sebe. Byla milá, vtipná, přirozeně inteligentní a vždy ochotná přispěchat na pomoc těm, kteří to potřebovali. Matty se vždycky smál, že je taková spasitelka.

„Máte pravdu. Jsem ženich a ta kouzelná bytost na parketu, je má paní.“ I já sám jsem slyšel, jak byla má slova propletená láskou a hrdostí. Otočil jsem se zpět k mladíkovi. V jeho očích teď pohrával zvláštní stín, který v okamžiku zmizel. Opět se zářivě usmál.

„Byl jsem najat jako fotograf. Myslíte, že bych Vás a Vaší paní mohl poprosit o pózování? Jenom pár fotek do rodinného alba. Však víte.“ Jeho smích mě donutil si ho blíže prohlédnout. Vlastně byl hodně mladý. Rysy jeho obličeje byly spíše ženského charakteru, opravdu jemné kontury. Oči byly lemovány dlouhými řasami, za které by ženy jistě klidně vraždily a jeho ústa… zmateně jsem potřásl hlavou. Bože, co to mělo znamenat?

„Uhm.. mno…ale jistě… samozřejmě.“ Najednou mi přišlo hrozně trapné, jak jsem se zaměřil na zkoumání jeho půvabného obličeje. Půvabného? Opravdu jsem si to pomyslel?

„Za okamžik jsem zpět.“ Docela roztržitě jsem se vydal na parket, abych mohl v náručí sevřít svou lásku a zaplašit tak ty divné myšlenky a pocity, které mnou proběhly v mladíkově přítomnosti.

Zadíval jsem se na rty Lisy a žádostivě ji políbil. Kolem se ozval potlesk. Odtáhl jsem se a zadíval se do jejích nádherných očí.

„Je tady fotograf a prosí nás, abychom mu na chvíli zapózovali.“ Lisina reakce byla trochu jiná, že jsem očekával. Vypískla radostí a prudce mě uchopila za rukáv.

„Nicholas je tady?“ Nadšení v jejím výraze mě zarazil.

„Neříkej mi, že neznáš jméno Nicholas Neal.“ Zakroutil jsem hlavou, ale to už mě doslova táhla za sebou k onomu mladíkovi, který celé scéně pobaveně přihlížel.

„Dobrý den pane Neali. Moc se omlouvám za svého manžela.“ Zářivě s usmála a potřásla mladíkovi rukou.

„Mysleli jsme, že nakonec už nedorazíte.“ On se jenom krásně usmál a nabídl svou ruku mě.

„Opravdu mě to moc mrzí, ale zdržel jsem se na výstavě. Je mi to líto, ale pokusím se Vám to nyní vynahradit.“ Pevně uchopil mou ruku a já se zděšením zaznamenal napětí mezi námi. Bleskl jsem po něm pohledem. I on vypadal, že je stejně překvapen.

„Tak půjdeme?“ Netrpělivě vedle nás zašveholila Lisa.

„Samozřejmě.“ Pustil mou ruku a vydal se za ní pryč ze sálu.

Venku bylo nádherné letní počasí a tak se Lisa rozhodla, že by měla ráda svatební fotografie v zahradě. Mě osobně bylo docela jedno, jestli ty fotografie budou udělané u nějakého keře nebo na schodech. Důležité bylo, že Lisu to udělalo šťastnou, že jsem s jejím návrhem souhlasil.

Práce s Nicholasem byla opravdu na vysoké úrovni. Já jako právník jsem dokázal ocenit, jak lehce nás koordinoval. Snadno a srozumitelně nám říkal, jak a kam se máme postavit. Nevím čím to bylo, ale nedělalo mi problémy mu naslouchat a vykonat jeho přání. A on se vždy tak mile usmál.

„A teď bych od vás rád viděl vroucí polibek čerstvých novomanželů.“ Lisa se ke mně pevněji přitulila. Pozvedl jsem její obličej k sobě a zadíval se to těch smaragdových očí plných lásky. Přivřel jsem oči a žádostivě jsem ji políbil. Někde vzadu jsem slyšel zvuky foťáku a myslí mi proběhly dvě nádherné modré oči. Odtáhl jsem se od své ženy a vyhledal jsem pohled Nicholase.

On mi pohled opětoval se zvláštním jiskřením. Zamrazilo mě. Tohle se mi nelíbilo. Raději jsem opět políbil Lisu a pevně ji objal.

Ta se smíchem odtáhla.

„Ale no tak, přeci nebudeme celou dobu venku.“ Odpoutala se ode mě a uchopila Nicholase podpaží.

„Mohu Vám představit pár známých?“ S mile švitořivým hlasem se jala odvést svého váženého hosta zpět do sálu. Já jsem ještě chvíli zůstal venku a sledoval odcházející pár. CO to mělo znamenat?

Opatrně jsem otevřel vchodové dveře. Tiše jsem vešel do setmělé chodby domu. Konečně zpět. Zavřel jsem, pověsil klíče na háček vedle kabátu a zul černé elegantní polobotky. Bosky jsem došel do kuchyně. Byla osvětlena jenom pouličními světly.

„Jacku?“ Vytáhl jsem si skleničku a nalil si do ní štědrou porci skotské. I se skleničkou v ruce jsem se vydal do obývacího pokoje.

„Jacku!“ Zabořil jsem se do měkké pohovky a slastně se napil silného alkoholu.

„No tak Jacku, kde jsi?“ Neměl jsem to rád. Nesnášel jsem, když jsem zůstal večer sám. Jack měl zase své chodníčky a mě nezbývalo nic jiného než trávit večerní čas v příšeří pokoje se skleničkou a svým vnitřním světem vzpomínek. A že bylo na co vzpomínat.

Ještě teď mi po páteři přejelo vzrušivé mrazení, když jsem si vzpomněl na jeho zelené oči. Na lásku a smích, které se v nich odráželo. Žalostně jsem se zhluboka napil. Pro mě však už byl ztracen.

Hlouběji jsem se uvelebil na pohovce, zavřel oči a doufal, že tím si nevpustím okolní svět do své mysli, svého srdce. Bylo ovšem pozdě. Celé mé já bylo propleteno s ním.

Tiše jsem oddechoval a nechal své vzpomínky plynout. Cítil jsem, jak mě má mysl hřejivě konejší ke spánku, když jsem na tváři ucítil něžný dotyk.

„Tak konečně Jacku. Kde jsi byl?“ Pootevřel jsem oči, abych vyhledal ty jeho téměř černé. Byl dokonalý. Jeho černé vlasy mu hravě padaly do očí a na rtech mu pohrával sebevědomý úsměv. Najednou pod sílou všech dnešních dojmů, jsem se prudce posadil, přitáhl si jeho obličej k sobě a hladově se pokoušel setřít ten jeho sebejistý úsměv.

Mým tělem projela vlna vzrušení, v okamžiku, kdy se naše rty setkaly. Jack s mým náhlým milostným útokem nepočítal, ale stejně jako kdykoliv jindy se rychle přizpůsobil a polibky mi nenasytně vracel. Zamručel jsem mu do úst slastí. Jednou rukou jsem mu zajel do vlasů a druhou začal putovat po jeho těle.

Jack se ode mě odtáhl a mělce se nadechoval. Zvědavě mi hleděl do obličeje.

„Teda, ne že by se mi takovéhle přivítání nelíbilo, jen se ptám, co je příčinou?“ Jeho hlas se postupně snižoval, až přešel do chraplavého šepotu.

„Chutnáš po alkoholu, takže to byl dneska asi náročný den.“ Najednou jsem byl vděčný, že je v pokoji šero. Věděl jsem, co by Jack viděl v mých očích právě v tuto chvíli. Vzpomínku na onoho vysokého, tmavovlasého a zelenookého muže, který se právě dnes zaslíbil své překrásné ženušce.

„A tobě se nezamlouvá má chuť?“ Toužil jsem, ale nebylo to Jackovo tělo, na kterém jsem chtěl spočinout.

„Miluju to jak mi chutnáš, ale netěší mě, že je to s příměsí alkoholu. Znamená to, že jsi měl těžký den a nebudeš mít na mě…“ zarazil se a mírně zrůžověl. Najednou bylo jeho sebevědomí v trapu.

Znova jsem se k němu přitiskl a rukou mu něžně shrnul pramen vlasů z obličeje.          „Podívej se na mě.“ Pokojem zazněl tichý příkaz. Jack se chvíli zdráhal, ale nakonec do sebe naše pohledy zaklesly a touha  v jiskřivých sekvencích kroužila kolem nás. S ním to bylo vždycky stejné. Vždy stejně dokonalé. A přesto jsem dnes někde vzadu v duši cítil, že bych mohl očekávat od života něco víc. Jeden pár zelených očí.

Hladově jsem jej políbil a snažil se zatlačit ten pocit pryč. Bylo to přeci Jackovo žádostí třesoucí se tělo, ke kterému jsem se tiskl. Povalil jsem jej prudce na pohovku. Jeho ruce jsem cítil na stých pažích. Snažil jsem se být něžný, ale mým tělem se zmítalo tolik protichůdných emocí posilněných alkoholem, že nebylo téměř možné držet svůj chtíč na uzdě.

Strhl jsem ze sebe košili a trhavě se nadechl, když jsem na svém krku ucítil jeho dech. V jednu chvíli si se mnou stíny pokoje pohrály a já na malý okamžik měl pocit, že obličej lemovaný tmavými vlasy není mého milence, ale…

Mírně jsem zavrtěl hlavou a nechal své tělo jednat si dle svého.

Netrvalo dlouho a vedle pohovky se válelo v nevzhledné skrumáži obleční obou. Pokojem se nesly milostné vzdechy a tichá slova lásky. Kdyby mohl pokoj promluvit, řekl by, že jeden z páru byl po konečném uspokojení ukolébán tichým spánkem v náručí své lásky. Řekl by, že ten druhý ještě dlouho po tom, co se mu zklidnil dech, upřeně sledovat noc za oknem a v očích měl nepřítomný pohled zastřený vzpomínkou. Uvolněně hladil svého milence po zádech, až se nakonec odhodlal, opatrně vstal, sevřel druhého muže do náručí a odnesl jej do jejich společného lože. Pak se tiše vykradl do svého království.

Temnou komoru jsem miloval už jako dítě, když mě do ní brával můj otec. Milovali jsem vyvolávání fotek.

Připravil jsem si vše potřebné. Pracoval jsem automaticky, což bylo jedině dobře, vzhledem k tomu, že má mysl byla plně zaměstnána Gabrielem.

Vyvolal jsem negativ, abych se celý nedočkavý dostal ke konečnému výsledku. Když se konečně ve vývojce začaly vykreslovat obrazy, vzrušením jsem netrpělivě popoháněl čas, abych si mohl plně vychutnat pohled do tolik okouzlující tváře.

Opatrně jsem dával sušit jednu fotografii za druhou. Některé, které byly povedenější a byly proto většího formátu jsem nechal sušit volně položené. Nechtěl jsem, aby se mi potrhaly vlivem sušení.

Dlouze jsem se zadíval na svou dnešní práci a opět jsem s úsměvem zkonstatoval, že práce, kterou dělám, mi dává vše. Miloval jsem ji.

K Jackovi jsem se přitiskl až k ránu. Pevně jsem kolem něj obmotal své paže a zabořil obličej do jeho tmavých vlasů, vonících po levanduli. Jack musel vycítit mou přítomnost, protože se mi zavrtal hloubě ji náručí a spokojeně povzdechl. Mým srdcem projel záblesk provinění. Jack si toto nezasloužil. Musel jsem se odpoutat od toho okouzlení a plně se věnovat člověku, který mě miloval a kterého jsem milovat také. Tedy alespoň jsem si to do dnešní doby myslel.

S ne právě potěšujícími myšlenkami jsem usnul. Ale mé podvědomí se zdálo být přeplněné Ním a jak na zlost mi poskytovalo dosti odvážné okamžiky.

„Dobré ráno lásko.“ Vešel jsem do kuchyně, kterou se nesla vůně první ranní kávy a slaniny s vajíčky. Lisa byla jako sluníčko, které se jí odráželo ve vlasech. Miloval jsem dolíčky v jejích tvářích, když se šťastně usmívala. Miloval jsem to, když měla důvod se šťastně usmívat.

„Dobré ráno. Už jsem ti přichystala snídani.“ Mrkla na mě a přitočila se ke mně, aby mi věnovala první políbení dne. Chtěla se ode mě ihned odtáhnout, ale nepustil jsem ji. Strhl jsem ji k sobě do náručí a hladově se vrhl na její ústa. Zabrousil jsem k jejímu oušku.

„Mám hlad.“ Zašeptal jsem mnohoznačně.

„Však máš snídani na stole.“ Zazněla pobavená odpověď.

„Nemyslím, že jsou to vajíčka a slanina, které by mohly momentálně ukonejšit mé chutě.“ Skousl jsem její lalůček. Její tělo se toužebně rozechvělo.

„Teda Gabrieli, je to teprve půl hodinky, co jsme….“ její hlas se vzrušením zlomil.

„No a? Něco nám brání?“ Věděl jsem, že ano. Oba jsme museli do práce.

Lisa si jenom smutně povzdychla. Neochotně se ode mě odtáhla a já jí jen nerad pouštěl.

„Gabrieli. Abych nezapomněla. Měla jsem domluvenou schůzku s Nicholasem Nealem.“ Nechápavě jsem se na ni zamračil.

„S kým?“ U srdce mě bodl osten žárlivosti.

„Gabe, to snad ne. Ty si nepamatuješ na toho úžasného fotografa z naší svatby?“ Myslí se mi mihl dokonalý obličej lemovaný světlými vlasy a dokonale vykrojené rty, jako stvořené k líbání. Hrůzou jsem se otřásl. Začínal jsem děsit sám sebe. Mým tělem se rozléval pocit, který se mi ani trochu nelíbil.

„No a v čem je problém?“ Chtěl jsem to smést ladně ze stolu. Přeci jsem na něj nemohl myslet. Celé 2 týdny od naší svatby se mi to dařilo.

„Nestihnu to. Mohl bys tam prosím zajít místo mě? Měl by pro nás mít ty fotografie.“ Když zahlédla můj obličej, přitočila se ke mně a něžně mě políbila.

„Prosím.“ Ten její kukuč mě vždycky dostal tam, kde mě chtěla mít.

„Liso, nevím jestli to stihnu. Dneska mám stání a ke všemu se musím připravit na…“ hlas se mi pomaličku ztrácel. Věděl jsem, že kdyby ta schůzka byla s kýmkoliv jiným, tak bych se necukal, ale s Nicholasem? To bylo něco daleko jiného.

„Gabrieli, prosím. Hrozně se těším na naše svatební fota. Víš, že jsem od tvých rodičů dostala nádherné album? Moc bych si přála si ho konečně zaplnit.“ Poznala přesně okamžik, kdy jsem rezignoval. Nadšeně zavýskla a vášnivě mě políbila.

„Ještě jsem mu ani nevolala, takže mu ani nemusím volat. Což je dobře. Nechtěla bych mu 3x, volat, že nepřijdu a pak že zase ano.“ Políbila mě na nos.

„Víš jak moc tě miluju?“

„Já tebe taky.“ Pozornějšímu posluchači by neuniklo drobné zaváhání na konci.

„Takže večer? Jako obyčejně?“ Do ruky mi vtlačila aktovku se spisy a určitě i svačinovou krabičkou.

„Večer. Miluju tě. Dávej na sebe pozor.“

„Taky tě miluju. Přijď včas.“ Mrkla na mě má žena a já se vydal do práce. Dnes mě toho čekalo hodně. Obhajoval jsem matku dítěte, které bylo pravděpodobně týráno otcem a tak se matka rozhodla k zoufalému činu a i s dítětem utekla. Otec ji obžaloval z únosu. A i když by měly jít city stranou, v tomto případě jsem nebyl schopen tak docela stát mimo. Bylo mi líto dítěte, které se bojí svého vlastního rodiče a které je taháno soudními síněmi.

Unaveně jsem se opřel opěradlo svého křesla. Jako už tolikrát jsem blahořečil Lise, že mě donutila si jej pořídit. Moc dobře věděla, že ty dlouhé hodiny za stolem se na mě podepíšou a že pohodlí je základ.

Promnul jsem si oči a zadíval se na hodiny. Ještě zbývalo půl hodiny do mého opětovného setkání s Nicholasem. Vůbec jsem byl dnes trochu roztržitý. Za tenhle stav jsem mohl děkovat jedině Jemu.

Tiché zaklepání na dveře kanceláře mě vytrhlo ze zamyšlení.

„Dále.“ Povolil jsem si kravatu.

„Pane Mariani? Jenom jsem se chtěla zeptat, zda máte na oběd již něco domluveného, protože volal pan Patric a dožadoval se schůzky s Vámi.“ Betty, moje osobní asistentka, byla výkonná starší paní, která spíše než mou podřízenou, připomínala mou matku. Vždy se mě snažila chránit a pečlivě dbala na mou stravu.

„Betty, prosím, vyřiďte Patricovi, že dnes na něj nemám čas. Už jsem domluvený, takže snad někdy během týdne.“ Minuty do našeho setkání se pomaličku krátily a já věděl, že už je nejvyšší čas vyjít, jestli jsem jej nechtěl nechat dlouho čekat.

„Vlastně už vycházím.“ Zvedl jsem se a došel si do rohu místnosti pro černý kabát.

„Dobře, tak já mu to vyřídím a zapíšu jej někam na tento týden, ano?“

„Jste moc hodná Betty. Děkuji.“ Mile jsem se na ni usmál, ale do smíchu mi moc nebylo. Byl jsem podivně rozhozen.

Sjel jsem výtahem do garáží a nasedl do svého Audi A6. Pomaličku jsem se proplétal ulicemi Manhattanu, abych nakonec dojel k restauraci, kde jsem se měl setkat s naším svatebním fotografem.

Zastavil jsem, vystoupil a klíče sem předal ochotnému poslíčkovi. Se staženým žaludkem jsem vešel honosně zdobenými skleněnými dveřmi.

„Mohu Vám nějak pomoci pane?“ Zarazil mě hned za dveřmi v livreji oděný číšník.

„Dobrý den. Měl bych zde mít schůzku s panem Nealem.“ Sluha okamžitě podíval do knihy s rezervacemi.

„Ale pan Neal má mít schůzku s paní Mariani.“ Nedůvěřivě si mě přeměřil. Jistě, nevypadal jsem jako má žena.

„Ano to souhlasí. Jsem její manžel. Gabriel Mariani. Má paní to nestihla, takže mě poprosila o zástup.“ Mírně jsem se pousmál.

„Tak to je něco jiného. Pojďte se mnou.“ Vykročil skrz stylově vybavenou restauraci. A pak jsem jej uviděl. Seděl bokem ke mně, takže jsem jej viděl první a měl tak chvíli k tomu, aby se vypořádal se svými pocity, které mnou proběhly, když jsem jej opět spatřil.

Došli jsme až ke stolu a to už jsem mohl vyčíst v Nicholasových očích překvapení, které se prolilo přes nadšení a radost ke vzrušivému pohledu, který mě zašimral v podbřišku. Vše toto ale proběhlo tak rychle, že si číšník nebyl vůbec vědom jakékoliv změny v ovzduší.

„Pane Neali? Pan Mariani je zde. Budete si přát nyní obědvat?“ Mírně naznačil úkonu a vyčkával.

„Zatím ne Horaci. Ale pokud bych mohl prosit, dal bych si kávu. A Vy…“ pohlédl na mě.

„Mě totéž děkuji.“ Posadil jsem se naproti něj a pohlédl mu do očí. Opět v nich byl takový zvláštní pohled, který ale okamžitě zmizl.

„Takže Vaše paní asi nepřijde.“ Prohlásil to jako jasnou věc a vypadalo to, že mu to ani trochu nevadí.

„Ne, moc jí to mrzí, ale nemohla se dostavit. Ale opravu hodně se těší na fotky našeho svatebního dne.“ Pousmál jsem se. Na tváři Nicholase se mihl zvláštní raráškovský výraz, který tam snad ani nebyl, tedy nebyl jsem si jistý a rychlým pohledem pohlédl na  aktovku vedle sebe.

„Abych pravdu řekl pane Mairani. Chystal jsem se Vaší paní omluvit, ale vaše fotografie ještě procházejí zvláštní úpravou, takže je zde pro Vás nemám.“ Nasadil lítostivý pohled. Číšník nám donesl kávu.

„Aha, to bude Lisa zklamaná. A na jak dlouho to ještě vidíte?“ Zamíchal jsem si cukr a už teď mě přišlo líto, až budu muset Lise oznámit, že si bude muset ještě chvíli počkat.

„Doufám, že co nejdříve. Vlastně si s Vámi mohu domluvit rovnou schůzku, kdy by Vám to vyhovovalo.“ Zářivě se usmál a v jeho očích jiskřila radost.

„Nejlépe, když se domluvíte s mou paní.“ Nejistě jsem poposedl. Tohle se mi vůbec nepodobalo. A přeci něco někde hluboko ve mně popíralo má slova a prahlo po dalším setkání s Nicholasem.

Moje pocity se musely promítnout i na mém obličeji, protože Nicholas se v jednu chvíli natáhl pro ubrousek a nenápadně a lehoučce se dotkl mých prstů. Mým tělem projel ničivý požár vzrušení. Šokovaně jsem se podíval do Nicholasových očí. I on byl překvapen tou silnou vlnou. Trhavě jsem se nadechl. Nicholas přivřel oči a zahleděl se mi na rty.

Bože, to přeci nejde.

Zamyšleně jsem si prohlížel fotografie, které pro mě měly jakousi neidentifikovatelnou příchuť zakázaného ovoce a přeci to bylo tolik vzrušující.

Hleděl jsem na rozzářený obličej Gabriela a jeho ženy. V mysli jsem nedokázal potlačit myšlenku, jak moc mu to v obleku s úsměvem na rtech slušelo. Jeho vysoká postava byla dokonale stavěná. Nejspíš miloval pohyb stejně jako já. Opět jako tolikrát předtím jsem se snažil potlačit chvění, které probíhalo mým tělem, jenom při pouhé vzpomínce na něj.

Vložil jsem fotografie zpět do aktovky a netrpělivě čekal na paní Mariani. V žaludku se mi usadil podivný pocit, který by snad mohl být i pocitem závisti a žárlivosti, kdybych neměl Jacka. Ale… opravdu? Vážně Nicholasi? Kdy jsi naposledy věnoval své myšlenky jenom Jackovi, aniž by se ti to toho připletly vzpomínky na jiskřící zelené oči? Kuš.

A pak jsem uviděl Gabriela. Kráčel k mému stolu a ve tváři měl nejistý výraz. Mým tělem proběhlo radostné překvapení a v srdci se mi usadilo štěstí z toho, že jej opět vidím. Mírně se mi rozechvěly ruce vzrušením, vždyť byl jenom kousek ode mě. A to jiskření, které mezi námi proběhlo. Bylo tak něžné a opatrné, že si toho snad ani Gabriel nevšiml, ale mě to přišlo tak rozkošné a vzrušující zároveň.

„Pane Neali? Pan Mariani je zde. Budete si přát nyní obědvat?“ Mírně naznačil úklonu a vyčkával.

„Zatím ne Horaci. Ale pokud bych mohl prosit, dal bych si kávu. A Vy…“ Upřel jsem opět pohled na Gabriela.

„Mě totéž děkuji.“ Pronesl a posadil se naproti mně. Velmi nesměle se na mě podíval. Studoval jsem každou nepatrnou emoci v jeho očích. Tetelil jsem se blahem jenom z tohoto okamžiku. Z možnosti kochat se jeho nesmělým kukučem a přitom tak jistými pohyby. Byly v něm zvláštní rozpory, které stály za prozkoumání, za velmi hříšné prozkoumání. Už jenom z té představy mi vyschlo v krku. Musel jsem odvrátit svou pozornost někam jinam.

„Takže Vaše paní asi nepřijde.“ Bylo to evidentní a opravdu potěšující.

„Ne, moc jí to mrzí, ale nemohla se dostavit. Myslím ale, že se opravdu nemůže Vašeho díla dočkat.“ Když se jeho rty roztáhly do milého úsměvu, měl jsem co dělat, abych udržel své nenechavé prsty netečně položené na stole.

A pak jsem dostal nápad, jak jej přimět k dalšímu setkání. Cítil jsem, jak se mi tváři usadil poťouchlý úsměv, když jsem vrhl rychlý pohled na aktovku, která ukrývala to, po čem toužila Gabrielova žena. Nebylo to právě fér, ale rozhodně jsem si nechtěl nechat ujít možnost dalšího setkání.

„Abych pravdu řekl, pane Mairani, chystal jsem se Vaší paní omluvit. Vaše fotografie ještě procházejí zvláštní úpravou, takže je zde pro Vás nemám.“ Nasadil jsem omluvný pohled. Číšník nám v tu chvíli donesl kávu.

„Aha, to bude Lisa zklamaná. A na jak dlouho to ještě vidíte?“ Zamíchal si cukr a mě v jednu chvíli přišlo hodně líto, když se jeho obočí smutně stáhlo. Určitě přemýšlel, jak to oznámí své paní.

„Doufám, že co nejdříve. Vlastně si s Vámi mohu domluvit rovnou schůzku, kdy by Vám to vyhovovalo.“ Zářivě jsem se usmál jenom při pomyšlení, že se opět setkáme.

„Nejlépe, když se domluvíte s mou paní.“ Nejistě si poposedl. Na jeho obličeji se najednou promítlo několik pocitů, ale ten poslední byl jako úder do mého podbřišku, kdy se mým tělem rozlilo vzrušení. Jako by i on zatoužil se se mnou setkat. Nebo to bylo jenom mámení světlem a mé toužebné přání?

Nakonec jsem podlehl své touze a natáhl svou ruku pro ubrousek tak, aby se naše prsty o sebe jenom lehce otřely. S čím jsem ovšem nepočítal, byl ničivý požár vzrušení, který zasáhl každou mou částečku. Šokovaně jsem pohlédl Gabrielovi do tváře, abych našel v jeho pohledu totéž, co jsem cítil já sám. Gabrielovy rty se mírně pootevřely a upoutaly tak mou pozornost. Myslí mi proletěla myšlenka, jaké by to asi bylo jej políbit?

Dost Nicholasi. To přeci nejde. Je zadaný a ty jsi přeci taky zadaný. Jack si nezaslouží takové chování.

Trhavě jsem se nadechl a odpoutal se od jeho obličeje. Stáhl jsem ruku a zaměstnal své prsty šálkem kávy.

„Dobře tedy, zavolám Vaší paní a dohodnu si s ní další setkání.“ Pokoušel jsem o uvolněný tón hlasu. Snažil jsem se zastřít vzrušení, které panovalo v mém těle.

Gabriel jenom rozpačitě přikývl a najednou se zvedl a omluvně se na mě usmál.

„Je mi to moc líto pane Neali, ale budu se muset opět vrátit do práce, polední pauza…“ Natáhl ke mně zcela automaticky ruku, ale v poslední chvíli jako by zaváhal a zatoužil ruku stáhnout.

Opravdu velmi jemně jsem uchopil jeho dlaň do své a kdyby to nebylo trapné, asi bych zapředl blahem. Gab mi ovšem nenechal prostor pro vychutnávání kouzla okamžiku a rychle svou ruku stáhl.

„Já to chápu. I já mám dnešek plně nabitý… ale jsme domluveni. Ozvu se Vaši paní co nejdřív. Děkuju, že jste si na mě udělal čas.“ Uchopil jsem aktovku do ruky.

„To já děkuju, mohl jste klidně zavolat, že ty fotky ještě nemáte. Tohle mi přijde od Vás velmi milé, že jste to chtěl sdělit mé paní osobně.“ Jeho hlas byl tak příjemný. Zahaloval mou mysl a nutil mě soustředit se na jeho ústa. Tato koncentrace na ten nádherný kousek jeho obličeje ve mně vyvolával reakce, na které jsem nebyl připraven. Rozhodně ne v plné restauraci.

Vzpamatuj se Nicholasi. Trochu jsem zatřepal hlavou, abych se zbavil mlžného oparu, ve kterém jsem byl zabalen.

„Tak tedy přeji příjemný den.“ Mile se usmál a já jenom s lítostí sledoval, jak se prolétá mezi stoly k východu restaurace.

Tak to bychom měli. Teď už musím jenom vymyslet příležitost, při které bychom se mohli opět vidět. To, že jsem jej chtěl opět vidět, jsem si připustil docela snadno. Ale snažil jsem se přesvědčit sám sebe o tom, že je to prostě jenom chemie. Podvědomě jsem v sobě potlačil cokoliv, co mohlo zavánět něčím vážnějším.

„Lasi?“ Zaklapl jsem za sebou vchodové dveře. Unaveně jsem skopl boty a pověsil klíčky vedle Jackových na háček.

Došel jsem do kuchyně a odložil si aktovku na stůl. Chtěl jsem si vytáhnout skleničku, ale zabránily mi v tom pevné paže obtočené kolem mého těla.

„Lasi. Jsi v pořádku?“ Cítil jsem ve vlasech jeho rty. Tělem jsem se opřel o  to jeho štíhlé a nechal se naplnit konejšivým pocitem bezpečí. Najednou bylo pobláznění Gabrielem Marianim zatlačeno někde hluboko a já nechal své tělo, aby si vychutnávalo pocity, které v něm vyvolával Jack. Člověk, díky němuž jsem se stal tím vyrovnaným člověkem, smířeným se svou podstatou.

„Promiň, dneska jsem měl těžký den.“ Zamumlal jsem tiše. Jeho ruce něžně sjely k mému pasu a on si mě přitáhl blíže k sobě. Cítil jsem jeho rty za krkem.

„Jsi celý napjatý. Myslím, že by to chtělo masáž lásko.“ Jeho zastřený chraplavý hlas byl ztěžklý touhou. Touhou po mém těle. Nehodlal jsem mu odporovat.

Tiše jsem zamručel a otočil se v jeho náručí. Hladově jsem vyhledal jeho rty. Mé ruce začaly bloudit po jeho těle, jako by se chtěly ujistit, že je opravdu zde.

Jack prohloubil náš polibek a já narazil zády na kuchyňskou linku pod silou jeho žádostivého ataku. Zřetelně jsem cítil jeho touhu po milování. Miloval jsem jej a jeho polibky jsem mu vracel z hloubi srdce, ale přeci jenom tu bylo něco… někdo, kdo se mi nenápadně vkrádal do mysli i srdce. Gabriel.

Vklouzl jsem Jackovi pod tričko a při zvuku jeho tichého zasténání jsem se rozhodl, že to co je mezi námi, nemůžu jenom tak zničit. Ne pro někoho, kdo je zadaný a navíc jinak orientovaný než já.

Hruběji jsem sevřel jeho vlasy mezi svými prsty a přitáhl si jeho obličej ještě blíže ke svému. Nenasytně jsem jej líbal. V jednu chvíli se mi však nedostávalo kyslíku a odtrhl jsem se. Oba jsem mělce oddechovali. Jackovi jiskřily jeho tmavé oči chtíčem.

„Pojď.“ Uchopil mě za ruku a vedl mě do naší ložnice. Nechal jsem se ochotně povalit do rozestlaných pokrývek a plně se poddal Jackově umění masáže. Nutno dodat, že měl velmi osobitý přístup k této činnosti.

Bylo již hodně pozdě, když jsem odpočíval s hlavou položenou v ohbí jeho ramene a nechal se konejšivě hladit po zádech. Přejel jsem mu dlaní po břiše a obmotal mu paži kolem pasu. Blíže jsem se k němu přitiskl. Usínat v náručí toho, koho milujete, je ten největší požitek, jaký si může člověk dopřát.

A přeci poslední obličej, který se i mihl před očima patřil Jemu.

Zamyšleně jsem seděl a na stole přede mnou mi chladla snídaně. Zíral jsem ven. Vlastně jsem ani nevnímal co se venku odehrává. Sledoval jsem spíš své vnitřní pocity. Co mě nutí myslet na jednoho blonďatého chlápka?

„Gabrieli, proč nejíš? Budeš to mít studené. Krom toho, doufám, že jsi nezapomněl, že jedeme dneska na tu oslavu. Bože, dokážeš si to představit? Sám slavný Nicholas Neali nás pozval na narozeninovou oslavu svého přítele.“ Na malý okamžik se zarazila. „Tedy, ale byla jsem docela překvapená, že má přítele. Chápeš… přítele. Nevěděla jsem, že on je…“ na maličkou chvilinku zauvažovala, jaké slovo by použila, aby to nevyznělo v  Mistrovu kritiku.

„Každopádně to začíná v 7 hodin a já ještě neměla čas si koupit přijatelné šaty. Půjdeš se mnou? Měl by jsi si koupit novou košili.“ Začala mile brebentit a běhat po kuchyni. To byla moje Lisa. Byla vyloženě organizační typ. Vše co šlo, odložila na poslední možný termín, ale pak, i když se ji toho nakupilo velké množství, tak si to dokázala rozvrhnout tak, že nakonec vše obdivuhodně stihla.

„To víš, že jsem nezapomněl.“ Vstal jsem, sebral talíř a odnesl jej na linku. „Jak bych taky mohl, vždyť poslední dva týdny nebásníš o ničem jiném.“ A ve mně tím vyvoláváš vzpomínky na pár nádherně modrých očí. Což jsem své paní samosebou nemohl říct.

Lisa se nádherně zasmála.

„Ty mě zlobíš Gabrieli. Ale snad chápeš, jakou z toho mám radost.“ Přistoupila ke mně a něžně zabořila nos do mé mikiny. Pevně jsem ji sevřel v náručí a hluboce nasál květinovou vůni, která ji obklopovala. Její dlaně však nezůstaly netečnými a já za malou chviličku vášnivě oplácel polibky své lásky. Zadýchaně se ode mě odtáhla,  laškovně na mě mrkla a vykroutila se z mého náručí. Sevřela mou dlaň do své a namířila si to zpět do ložnice.

Tiše jsem se zasmál. Nebyla to ani hodina, kdy jsme se konečně donutili vstát a já už za sebou opět zavíral dveře ložnice, abych si mohl plně vychutnat své manželské povinnosti.

Nervózně jsem procházel halou rezidence. Měl by přijít. Ano měl by, ale proč ti na tom tak záleží? Nezáleží mi na něm, jenom chci předat fotografie do rukou jeho ženy. Ale… a kdo tomu věří? Takže to pro jeho ženu jsi si dneska koupil novou košili a kravatu? To kvůli ní teď pořád pokukuješ po hodinách a doufám v jeho brzký příjezd, místo abys se věnoval hostům? Nelži prosím alespoň sám sobě.

Ve mně svářely dvě osoby. Jedna, která bytostně prahla sevřít Gabriela v náručí a klidně jej zlíbat k smrti i přes jeho protesty a druhá, která je striktně proti jakékoliv intimnosti s oním mužem. Možná, že to druhé bylo svědomí a rozpolcené srdce, které milovalo a přitom se do něj vkrádalo něco dalšího, stejně křehkého. Jack. Nikdo jiný by tě neměl zajímat.

Vystoupil jsem z auta a nejistě si upravil kravatu. Sledoval jsem Lisin rozzářený obličej. Jako teď si pamatuju okamžik, kdy vběhla do pokoje s telefonem v ruce a  nadšeně a hrozně rychle mi oznámila, že pana Neali hrozně mrzí, že nebyl schopen fotografie dodat v domluveném termínu a tak nám jako bolestné nabízí pozvání na narozeninovou oslavu svého přítele. Lisa švitořila dál, moje mysl se však zadrhla na slově přítel. Nicholas měl přítele? Tak proto jsem z něj měl ten zvláštní pocit, že mě vnímá jinak než ostatní muži? Proto jsem jej vnímal jinak než ostatní muže?

„Tak už pojď, Gabrieli. Všichni jsou už určitě uvnitř.“ Nemohla říct, že jsem přijeli pozdě kvůli mně. Byl jsem hotový víc než brzy. To jenom Lisa se zkrášlovala a převlékala dýl, než měla původně v plánu.

Nabídl jsem ji rámě a došel přes parkoviště k honosně vypadajícímu sídlu. Rozhodně bylo rozlehlé. V jeho tabulkách se odráželo zapadající sluce a celý obrázek tak získal na zvláštním kouzle. Musel jsem uznat, že efekt to byl opravdu působivý.

Došli jsme ke dveřím, ale dříve než jsme mohli ohlásit svůj příchod, dveře se otevřely a já pohlédl opět do těch čarovných modrých očí plných radosti. Mým tělem se rozlil pocit klidu a pohody. Jako by mi v tuto chvíli už vůbec nic nechybělo, jako by ve mně zapadly všechny části skládanky, zvané život, na své místo.

„Tak jste tady.“ Pronesl muž, na nějž jsem musel myslet až nemístně často.

„Lasi, prosím tě, kde… oh,“ do haly vstoupil vysoký tmavovlasý muž. Nejprve se zarazil a pak nám vyšel v ústrety s úsměvem na rtech. Uchopil Lisinu dlaň do své a dvorně se nad ní uklonil.

„Madam.“ Vesele se zasmál, když se na mě Lisa nejistě podívala.

„Dovolte mi, abych vám představil vašeho dnešního hostitele a oslavence, Jacka Butlera.“ Nicholas hrdě představil onoho muže. Takže toto je jeho přítel.

Podal jsem mu ruku a ve chvíli, kdy ji přijal a pevně stiskl, v jeho očích se objevilo něco, co jsem nedokázal určit, ale věděl jsem, že se mi to moc nelíbí.

„Takže můžeme?“ Oslavenec nabídl rámě Lise a odváděl ji do sálu plného hostů.

Sledoval jsem odcházející pár a zvědavě se podíval zpět na Nicholase. Chtěl jsem jej vybídnout k následování našich partnerů, ale poselství jeho očí mě pevně přikovalo z podlaze.

Sledoval jsem odcházející pár a zvědavě se podíval zpět na Nicholase. Chtěl jsem jej vybídnout k následování našich partnerů, ale poselství jeho očí mě pevně přikovalo z podlaze.

Upíral na mě pohled plný neskrývané touhy. Zaraženě jsem mu jeho pohled vracel. A pak se Nicholas mile usmál a přistoupil ke mně.

„Půjdeme?“ Hovořil klidně, jako by před okamžikem nejiskřil jeho pohled chtíčem.

„Jistě.“ Mírně jsem přikývl a pomalu následoval blonďatého muže do sálu.

Netušil jsem, co bych měl očekávat pod pojmem oslava v Nicholasově pojetí. V okamžiku, kdy jsme společně vstoupili do sálu, byl jsem překvapen.

Sál byl téměř prázdný. Valná většina hostů byla totiž venku na zahradě. V rukou třímali štíhlé skleničky s perlivým vínem a vedli družné rozhovory. Bylo očividné, že se přítomní znají. Minimálně z dřívějších podobných událostí. Necítil jsem se nejlépe a ničemu nepomáhalo podivné chvění způsobené přítomností Nicholase. Nechápal jsem sám sebe. Ode dveří ven na terasu na mě zamávala Lisa. Byla usměvavá a horlivě naslouchala slovům Nicholasova přítele Jacka. Její oči jiskřily nadšením. Kdyby nic jiného, tak kvůli její radosti celá tato akce stála.

Ucítil jsem na své paži letmý dotek a mým tělem projelo mrazení. Pomaličku jsem otočil obličej k Nicholasovi. Jeho oči v jednu chvíli zářily vzrušením, aby se na mě v další chvíli mile usmál.

„Dáte si také skleničku?“ Zdálo se mi to, nebo byl jeho hlas hlubší než před chvíli? Nepatrně jsem přikývl, on spustil svou ruku a vydal se na druhou stranu místnosti pro pití. Opět jsem se vrátil pohledem ke své paní, která mezitím vyšla ven kochat se nádherně upravenou zahradou. Přišlo mi, že ve chvíli, kdy jsem stočil svůj obličej k Lise, tak Jack stočil svůj pohled ze mě.

Rozhodl jsem však ignorovat své zcela nesmyslné dojmy a pocity a vydal se na terasu do oranžovějících paprsků zapadajícího slunce za nimi. Přistoupil jsem k Lise a pevně ji objal kolem štíhlého pasu. Obrátila ke mně svůj půvabný obličejík.

„Jack mi právě líčil, jak těžký život s vámi muži my máme.“ Mrkla na mě a široce se usmála na Jacka. Nadechl jsem se k odpovědi, když mě někdo předběhl.

„Ty že se mnou máš těžký život lásko?“ V Nicholasově hlase byl slyšet smích a my se všichni jako na povel podívali do okouzlujícího obličeje blonďatého muže. Nicholas došel až ke svému příteli a majetnicky si pro sebe ukradl jeho ústa. Nutno říci, že Jack se nikterak nehodlal vzpouzet. Lisa se vedle mě tichounce zasmála a natáhla se na špičky, aby mi mohla vlepit polibek na tvář. Mě v tu chvíli ovšem nebylo do smíchu.

Proč mě scéna přede mnou tak vadila? Proč jsem měl najednou pocit, jako bych dostal pěstí do břicha? Proč jsem měl nutkání hlasitě se ohradit? Než jsem si stihl kladené otázky zodpovědět, oslavenec se od svého partnera odtáhl a opět nám věnoval svou pozornost.

„Tak snad abychom se vmísili do davu ne?“ Nicholas si mě kradmo prohlížel, cítil jsem jeho pohled na své tváři. Pak uchopil Jacka za ruku a vydal se ke schodišti dolů mezi hosty.

„Takže jsi konečně ochoten připustit, že je to dav?“ Pomaličku jsme se s Lisou vydali v jejich stopách.

„Tak to teda ani omylem. Jsou to jenom všichni naši přátelé a známí.“ Zazněla rozhodná odpověď.

„Hm… já vím moc dobře, proč jich je tu tolik. To abychom…“ Nicholasova další slova jsem neslyšel, protože se přitiskl Jackovi a něco mu něžně zašeptal do ucha. Jackovy tváře jemně zrůžověly a já se trhavě nadechl. Došlo mi, na co Las narážel.

„Jsou spolu rozkošní, že? Nikdy by mě nenapadlo, že dva muži můžou spolu vypadat tak dokonale.“ Lisin šepot mě odpoutal od přemýšlení nad tím, co měl Nicholas na mysli.

„Nemyslím, že vypadají rozkošně. Přijde mi to zvláštní.“ Zvláštní mi popravdě přijde pocit mrazení z Nicholasovy přítomnosti a pocit nelibosti z přítomnosti Jacka.

„Zvláštní? Ale lásko, přeci nejsi tak povrchní, abys odsuzoval lásku, byť by byla mezi dvěma muži. Vždyť se to v ničem neliší od nás dvou. Snad jenom v tom, že spolu nebudou vychovávat potomka.“ Smutně se zahleděla na pár, který se mezitím od nás vzdálil. Pak mě uchopila za ruku a táhla mě dál mezi hloučky klábosících hostů. Jak se ukázalo, díky postavení Lisina otce, zde bylo více než malé množství lidí, které jsme znali, nebo alespoň Lisa.

Ve chvíli, kdy jsem opravdu začal uvažovat o tom, že svou ženu přesvědčím o tajném úniku, se k nám přitočil Nicholas. Jako by přesně vycítil  tu pravou chvíli, kdy se měl projevit jako hostitel.

„Liso, málem bych zapomněl důvod, proč především jsem vás tahal sem na tuto snobskou záležitost.“ Poťouchle se usmíval.

„Mohla by jste mě prosím následovat?“ Nabídl jí rámě. „Pan manžel se tu jistě na chvíli zaměstná sám.“ Opravdu na mě mrkl, nebo se mi to jenom zdálo ve světle, které vrhalo osvětlení.

„Jistě… Gabrieli, za okamžik jsme zpět.“ Políbila mě na rty a přijala Nicholasovo rámě.

Díval jsem se za odcházejícím párem, a ani nevím proč, mi myslí proběhlo, jak moc jim to spolu sluší.

„Bavíte se dobře?“ Vedle mě se ozval hluboký, podmanivý hlas. Zatajil jsem dech. V tom hlase jsem neomylně poznal tiché varování. Otočil jsem se k Jackovi.

„Jistě, velmi dobře. Opravdu jsme moc rádi, že jsme byli poctěni Vaším pozváním.“ Trochu jsem se pousmál, ale necítil jsem se v jeho přítomnosti právě příjemně. Choval se, jako by věděl něco, co jsem nevěděl ani já sám. Jako by mi viděl až do žaludku.

„Vaše paní je moc příjemná žena. Máte opravdové štěstí, že ji máte.“ Opravdu jsem už tak paranoidní, nebo zdůraznil slovo žena?

„Ano… vím. Pořád se děsím okamžiku, kdy prohlédne a zjistí, jaký bídák ve skutečnosti jsem.“ Tiše jsem se zasmál, ale Jack se k mému smíchu nepřidal, jenom si mě dlouze prohlédl a naznačil skleničkou přípitek.

„Tak na to, aby byla Vaše paní v nekončící blažené nevědomosti.“ Trochu upil perlivého vína, naznačil pokynutím hlavy rozloučení a opět se ztratil v davu bavit své hosty.

Tohle nebyl práv příjemný rozhovor. Netrpělivě jsem se rozhlédl po zahradě a terase. Nikde jsem však nezahlédl blonďatý pár. Vydal jsem se ke schodišti a dál do sálu.

Nikde jsem však nespatřil ani jednoho. S povzdechem jsem se vydal dál do domu. V hale jsem se rozhlédl a přemýšlel, kterým směrem se nacházely toalety. Ženy si přeci pořád chodily přepudrovat nos. Zadíval jsem se na potemnělou chodbu a rozhodl se zkusit své štěstí.

Vydal jsem se chodbou a v šeru se snažil vytušit, které dveře by mohla být místností, kterou jsem hledal. Pak jsem v zahlédl pohyb tmavého stínu pár metrů přede mnou.

„Liso?“ Bylo to jenom zkusmo, věděl jsem, že to nebude má žena.

„Gabrieli?“ Temný stín se ke mně vydal a jeho hlas zněl zhruble.

„Vy? A má paní?“ Stín se pomaličku, jakoby opatrně přibližoval.

„Jenom si potřebovala na chvíli odskočit.“ Pronášel do ticha šera a s každým slovem se přibližoval. U každého jiného bych to vnímal normálně a běžně, vždyť si jenom odskočila přepudrovat nos. U Nicholase to však neplatilo. Mým tělem začalo  pulzovat napětí a v oblasti břicha mi rezonoval podivný chvějivý tlak způsobený intimitou okamžiku.

Zastavil se u mě velmi těsně. Vlastně jsem měl pocit, že cítím jeho dech na své tváři. A já jakoby omráčeně stál a čekal, co se bude dít dál. Už jsem přesně věděl, jaké pocity naplní kořist, když jej svým pohledem hypnotizuje jeho lovec. Neměl jsem sílu ani chuť vymanit se ze zajetí toho pocitu.

V příšeří jsem vnímal jenom obrysy Nicholasova obličeje, který ke mně upíral svůj pohled. A pak se stalo něco, s čím jsem nepočítal a zároveň to bylo tak logické vyústění celého okamžiku. Jeho obličej se přiblížil k tomu mému a já zalapal po dechu. To co následovalo, bylo tak nevinné, ale důsledky byly pro můj další osud nedozírné. Nicholasův dech mě zašimral na obličeji a pak se jeho rty opatrně a velmi něžně otřely o ty mé.

Trvalo to jenom zlomek okamžiku, ale i tak se v mém těle nahromadilo nemožné množství emocí. Od touhy vrazit mu pěstí, až k touze pevně ho sevřít v náručí. Zvítězila ta mužnější část ve mně a já odtáhl svůj obličej a prudce se dlaněmi odrazil od Nicholasova těla.

„Doprdele, co to mělo znamenat?“ Můj hlas mě ovšem zradil, když se mi na konci zachvěl vzrušením a zlomil.

„Gabrieli…“ jeho hlas byl zdrsnělý touhou. Zběsile jsem zavrtěl hlavou.

„Ne, nech mě být…“ couval jsem od něj zpět do haly, kam jsem už skoro vběhl. Zastavil jsem se až přede dveřmi do sálu. Nemohl jsem tam však takto vejít. Jack se projevil jako velmi vnímající partner a nemyslím, že by měl pochopení pro Nicholasovo něžné laskání.

Bože, na co to myslím. Opřel jsem se o stěnu a snažil se zhluboka dýchat.

„Gabrieli, lásko. Tohle musíš vidět. Je to opravdu to nejnádhernější, co jsem kdy viděla.“ Lisa ke mně spěchala se sněhově bílým albem na fotografie. Její obličej zářil tak nakažlivou radostí a štěstím, že i přese vše, co jsem před malým okamžikem přestál, jsem se musel pousmát.

„Jsou to naše svatební fotografie. Nicholas je dokonalý, to ti povím.“ Mé srdce jako by provedlo dva údery najednou. Muselo souhlasit s Lisinými slovy. Trhavě jsem se nadechl. Kdy se to stalo? Kdy jsem si pro Nicholase vyhradil se svém srdci místo? Kdybych řekl, že jsem v šoku, tak by to bylo slabé slovo.

Byl jsem ovšem právník a k jako takovému, ke mně patřila neomylně i maska hráče pokeru, kterou jsem nyní nasadil a snažil se působit navýsost nadšeně z fotografií, které mi Lisa ukazovala. Cítil jsem se jako ten největší bídák na světě a za všechno mohl On. Měl jsem chuť jej  roztrhnout jako hada, ale přitom jsem někde v koutku duše doufal v opakování okamžiku šera chodby.

„Liso? Myslím, že už je čas jít domů. Fotografie už máme a upřímně, jsem utahaný. Bylo toho dneska hodně. A měl bych se připravit na to pondělní stání.“ Lisa zaklapla album a kouzelně se na mě usmála

„Souhlasím s tím, že půjdeme domů, ale pracovat se nebude.“ Svůdně na mě mrkla. Zachvěl jsem se. Opravdu jsem byl v posledních chvílích jako na pocitovém tobogánu. Políbila mě a já v první chvíli zaváhal. Ale naštěstí jenom nepatrně, alespoň jsem doufal, že si toho Lisa nevšimla. Bylo to tak jiné než před malým okamžikem… ale cítil jsem, že začínám jejím polibkům propadat. Miloval jsem svou ženu. Toužil jsem po ní, ale…

„Ehm, ehm…“ přistiženě jsem odtrhl svůj obličej od Lisina, abych se propadl do pohledu nebesky modrý očí, ve kterých na malý okamžik probleskla bolest.

„Tuším správně, když se domnívám, že se fotografie povedly?“ Jeho hlas zněl jaksi cize, odtažitě.

„Jsou opravdu nádherné. Jsem hrozně šťastná. Budu mít na tento den ty nejkrásnější vzpomínky a to především Vaší zásluhou.“ Lisa vesele švitořila a já odvrátil svůj pohled k nově příchozímu.

„Lasi, tady jsi… už jsem si říkal, kde jsi se mi ztratil.“ Jackův hlas zněl unaveně a starostlivě.

„Jenom jsem předal paní Mariani fotky jejich svatebního dne.“ Přistoupil k Jackovi a rozhodně ho objal kolem pasu.

„Lásko, tak jsi připravená? Můžeme vyrazit?“ Upoutal jsem Lisinu pozornost, která se opět zahleděla na jednu z fotografií.

„Vy už nás hodláte opustit?“ Jack se na nás překvapeně podíval a Nicholas jej jenom něžně políbil na tvář. Mým tělem projelo bodnutí zrady a mě se ten pocit vůbec nelíbil.

„Ano, už je nejvyšší čas. V nejlepším se má přeci odcházet ne?“ Pokusil jsem se o milý úsměv směrem k Jackovi. Nicholasovu pohledu jsem se raději vyhl úplně.

„Noc je ovšem ještě mladá.“ Jackova ruka se posunula z Nicholasova ramene někam dozadu. Raději jsem nechtěl hádat kam.

Lisa se zvonivě zasmála.

„No právě.“ Jack se hlasitě rozesmál a Nicholas se přidal k němu. Jeho smích ovšem nezněl zcela čistě a upřímně. Nebo mi to tak alespoň připadalo.

„Tak držet vás zde nebudeme. Přeji vám příjemně strávený zbytek večera a děkuju za to, že jste přijali naše pozvání.“ Pronesl Jack a vesele se usmíval.

„To my děkujeme. Snad se ještě někdy uvidíme.“ Došli jsme ke dveřím. Celou dobu jsem se loučení obával. Jackovu ruku jsem sevřel pevně a jistě, ale Nicholasovu ruku jsem nebyl schopen pořádně uchopit, aniž by mi tělem neprojelo vzrušení z toho, co se mezi námi odehrálo. Letmo jsem na něj pohlédl, abych zjistil, že i on je určitě výborným hráčem pokeru.

Ten večer byl pro můj další osud důležitý, ale já sám jsem si to v tu chvíli jenom stěží dokázal připustit. Bylo toho na mě najednou tak moc a přeci jsem měl pocit, že mě kousek chybí. Bizarní pomyšlení, když si člověk připustí, že ten kousek je třetí bytost do vztahu.

Chodil jsem po kanceláři jako lev v kleci. Nemohl jsem dostal jednoho člověka z mysli a bohužel, nebyla to má žena. Katastrofa. A přímo živelná pro můj život. Co to sakra mělo znamenat? Co se se mnou děje? Vždycky jsem miloval ženy a jejich něžná náručí. Není to tak dávno, kdy jsem jedné slíbil doživotní věrnost a pak tady zmatečně pobíhám a stále dokolečka si přehrávám snad ten nejjemnější polibek v mém životě. Ono se vlastně ani o polibku mluvit nedalo, byl to jenom motýlí dotek a stejně si ho v mysli vyvolávám pořád a pořád.

A co bylo nejhorší, nebyly to ženské rty, na které jsem nemohl zapomenout. Pěstí jsem vztekle udeřil do stěny. Odměnou mi byla ostrá bolest v kloubech pravé ruky. A stálo mi to za to? S povzdechem jsem klesl do křesla a skryl si obličej do dlaní. Co se to se mnou děje? Proč ve svém těle nemůžu potlačit touhy a přání, na která bych neměl ani pomyslet, tím méně je cítit?

Upřeně jsem se zahleděl na svou svatební fotografii, kterou mi v ozdobném rámečku na stůl postavila má žena. Znovu a znovu jsem se musel obdivovat fotografově umu. Pak jsem zmučeně zasténal a fotografii položil obrázkem na dolů. Vždyť je to Nicholasova práce. Ne, takhle to dál nešlo.

Vstal jsem od pracovního stolu, sebral kabát ze židle a vyrazil z kanceláře ven.

„Pane Mariani, vy už odcházíte? Ale….“ snažila se mě zadržet Betty, ale já ji nevnímal. Věděl jsem, že mám zítra důležité přelíčení, ale musel jsem něco udělat sám se sebou, jinak jsem nebyl schopen pomoct nikomu dalšímu.

Ulicemi města jsem se hnal jako šílenec. Jako by mi rychlost a nebezpeční pomohl ukočírovat hladinu adrenalinu, která mi v krvi kolovala od toho okamžiku v temné chodbě.

Když jsem parkoval před domem, byl jsem nepochopitelně nervozní. Vyběhl jsem ke vchodovým dveřím, odemkl si a jako velká voda jsem vletěl dovnitř. Předpokládal jsem, že Lisa už bude doma.

„Liso? Lásko… jsem doma.“ Nechápal jsem svůj spěch. Jako bych se snažil přítomností své ženy smazat všechny vzpomínky na Nicholase. Ale je to možné? A jak moc vážně to chci?

Z pokoje se ke mně donesl její krásný a tak veselý smích. Nebyla sama? Zaraženě jsem se zastavil. Neříkala nic o tom, že bychom čekali návštěvu. Ale taky nevěděla že přijdu z práce dřív. A dost Gabrieli. Tohle není fér. To, že ty nemůžeš přestat myslel na jiného člověka, než je Lisa, neznamená, že i ona …

Vešel jsem odhodlaně do pokoje. A to co jsem spatřil, bylo jako rána palicí do hlavy. Ten, na kterého jsem se tolik snažil zapomenout, si tu v pohodě seděl na pohovce a popíjel kávu s mou manželkou.

„Gabrieli. Ty už jsi doma?“ Lisa postavila svůj šálek na stůl a vyběhla mi vstříc. Pevně jsem ji sevřel do náručí a přes její hlavu jsem vyhledal pohled Lase. Upřeně mě sledoval a jako by vyzýval mé pocity ke spolupráci. Jenom z jeho pohledu mě zamrazilo. Mou pozornost naštěstí upoutala pro sebe Lisa. Natáhla se na špičky a láskyplně mě políbila.

„Tomu neuvěříš. Víš co se stalo?“ V jejích očích jiskřilo nadšení. Co se stalo? Krom toho, že mé tělo bylo naplněno touhou? Jenom jsem nevěděl, jestli je to touha někoho sevřít do náručí nebo mu dát pěstí? Navíc jsem reagoval i na svou Lisu, myslí mi mihlo naše ranní milování.

Mírně jsem zatřásl hlavou. Na jednoho toho bylo moc.

„Nicholas mě přišel o něco poprosit.“ Teda, určitě si nevšiml mých zaťatých pěstí?

Nechtěl jsem vypadat jako nezdvořák a tak došel jsem až k němu a napřáhl ruku. Tajně jsem doufal, že si Lisa nevšimla jemného třasu a jiskření, když se moje dlaň skryla v té jeho. Mým tělem projela vlna vzrušení. Takže jsem ji stáhl rychleji, než bylo slušné, ale rozhodně to bylo v rámci zachování mého zdravého rozumu. Nutno dodat, že mě Las pouštěl velmi neochotně.

„Dobrý den.“ Měl by mi být jeho hlas tak moc povědomý?

„Gabe, Nicholas mi přišel nabídnout nafocení kalendáře.“ Teda, kdybych řekl, že vidím rudě, bylo by to slabé slovo. Nadechl jsem se přes nos.

„Nafocení kalendáře?“ Můj hlas zněl trochu víc ostře, než bylo nutné.

„Ne takového jak si myslíš.“ Uklidňovala mě ihned Lisa. „Bude to kalendář pro jeden dětský domov. Chápu to správně?“ Otočila se na Nicholase.

„Přesněji, je to Dětská nadace, která má pod sebou správu celé sítě těchto domovů. Nebojte se Gabrieli, fotky budou ve vší počestnosti. Jenom sem tam podráždíme oko divákovo.“

Věnoval jsem mu tajně podrážděný pohled. Nemysli si, že nevím o co tady ve skutečnosti jde. Nicholas jenom nepatrně pozvedl obočí, ale stejně se mu na tváři usadil výraz spokojenosti.

„Takže mám být klidný, a věřit Vám, že se nebude jednat o akty?“ Nelíbila se mi představa, že půvaby mé ženy budou okukovat jiní chlapi.

„Nepopírám, že jisté momenty by mohly trochu pobouřit Vaši majetnickost, ale pamatujte… bude to na dobrou věc. Krom toho bych o to paní Lisu nežádal, kdyby to nebylo opravdu nutné. Měli jsme na tuto práci již domluvenou jinou modelku, která ovšem na poslední chvíli dostala lukrativnější zakázku a odstoupila od našeho projektu. Vaše paní nám doslova vytrhla trn z paty.“ Věnoval zářivý úsměv Lise, která se radostí přímo tetelila.

„Nám?“ Neunikl mi zvláštní podtón, který byl tam někde v jeho slovech.

„Mě a Jackovi. On je to vlastně především jeho projekt. Je to takové jeho dítě. Tím, že on sám nejspíš nikdy děti mít nebude…“ vesele se zakřenil „…tak si své rodičovské pudy, jak já tomu říkám, kompenzuje skrze tyto osamělé osůbky. V čemž mu více než ochotně pomáhám. Takže když nám pár dnů před začátkem focení vypadla hlavní aktérka, otočil jsem se na nejlepší možnou variantu… Vaši paní.“

Opět se na mě vesele usmál a bylo vidět, jak moc mu vše hraje do karet a jakou on z toho má radost.

Kdyby někdo pozorně poslouchal, možná by zaslechl skřípot mých zubů. Tedy spíš ne, ale v mé mysli skřípaly opravdu kvalitně. Když jsem ovšem koukl na svou ženu, nemohl jsem jí nic odmítnout. Vlastně jsem ani nechtěl, což mi hnulo žlučí ještě víc.

„Tedy, nevěděla jsem, že je Jack tak rodinně založený.“ Lisa se pohodlně usadila na pohovce k naší milé návštěvě a já se rozhodl, že si udělám kávu. Ti dva si stejně rozuměli i beze mě, i když jsem si jistý, že z pokoje mě vyprovázel pohled znepokojivě jiskřivých očí nebeské barvy.

Zbaběle jsem se odklidil do kuchyně. Z chladničky jsem vytáhl láhev whisky a nalil si do skleničky štědrou porci. Hodil jsem ji do sebe a  nalil si druhou. Schoval jsem  láhev a opřel se hlavou o dvířka skříňky. Tohle bylo na mě moc. Mé tělo se bouřilo city, které se mi nelíbily a stejně tak jsem je v sobě pečlivě a něžně choval, jako by i sebemenší pohyb, mohl rozbořit jejich křehkou strukturu.

Touha po muži nepatřila k mým životním cílům. Rozhodně jsem s něčím takovým nepočítal. Vlastně jsem ani nikoho ve svém okolí neznal. Tedy, když nepočítám Lase a Jacka. Nicholas… pár hlubokých modrých a velmi znepokojivých očí, smyslně vykrojená ústa, která byla tak jemná na dotek a zdála se být tak poddajná polibkům.

„To mi neříkej, že jsi usnul ve stoje…,“ Lisin hlas mě probral z mého podivného zamyšlení a z prstů mi pocitem provinění vyklouzla sklenička s alkoholem. Kuchyní se nesl zvuk tříštícího se skla.

„Nemyslíš, že na alkohol je ještě moc brzo?“ Hrany výčitky byly ovšem zaobleny starostí. „Zase jsi měl těžký den, že ano. Já vím, na zítřejším přelíčení hodně záleží.“ Překročila střepy a pohladila mě po tváři. Kdyby jenom věděla, co mě vyhnalo ven z kanceláře. A jak se to nakonec otočilo proti mně.

„Měl bych to uklidit.“ Nepustila mě k tomu.

„Ne, nech to, já to uklidím. Měl bys jít na chvíli zabavit našeho hosta. Nebylo od tebe právě slušné, že jsi nás tam nechal o samotě.“ Natáhla se pro ubrousek a začala uklízet tu spoušť.

„No tak běž, na co čekáš. Není to hezké.“ Taky se vám nervozitou zhoupl žaludek? Vám asi ne, že. To jenom mě. To jenom já jsem se pomaličku šoural se dveřím.

Otočil jsem se k Lise, která na mě kývala rukou a pusou naznačovala ,běž už΄.

Vyšel jsem na chodbu a na okamžik se zastavil. Jak se mám k němu chovat? Co mám udělat? Nasadil jsem pohodový a sebevědomý výraz a vešel do pokoje.

Las studoval fotografie, které jsme s Lisou pořídili během těch let, co jsem spolu.

„Moc jsi se nezměnil.“ Neotočil se ke mně a upřeně sledoval fotografii, kde jsme  společně s Lisou slavili její narozeniny. Měla překrásný úsměv.

„Nevím, moc se nestuduji.“ Zastavil jsem se vprostřed pokoje. Konečně se ke mně otočil a překonal tu vzdálenost mezi námi.

„Nezměnil, věř mi.“ Jeho hlas se ztišil a v mém těle to vyvolalo zvláštní chvění.

„Co to děláš…,“ zlomil se mi hlas.

„Nic.“ Jeho rty se roztáhly do úsměvu, čím přitáhl mou pozornost. „Jenom si tě prohlížím.“ Mrazilo mě.

„Ale to nemůžeš.“ Zněl můj hlas opravdu tak tiše? Nicholas se začal tichounce smát.

„Nemůžu si tě prohlížet? A proč nemůžu?“ Jeho obličej byl ještě blíž. Nalezl jsem zadrhnutý hlas.

„Protože mě to znervózňuje, proto.“ Má slova už byla téměř neslyšná a já přivřel oči. Přitažlivost mezi námi by se dala nejspíš nahmatat, kdybychom chtěli.

„Jo Gabrieli. Jak to, že jsi doma tak brzo?“ Prudce jsem odstoupil od Lase, který mě jenom pobaveně pozoroval. Zuřivě jsem na něj upřel svůj pohled.

„Protože…“ hlas se mi zlomil, takže jsem si musel odkašlat.

„Protože jsem to bez tebe nemohl vydržet. Od rána jsem na tebe musel myslet.“ Schválně jsem do hlasu propašoval podtón smyslnosti. Teď to byl můj pohled, který se vítězně zabodával do těch zklamaných nebesky modrých.

Ale netěšilo mě to, že jsem byl příčinou já a má slova.

„Gabrieli… kroť se. Máme hosta.“ Její tváře zrůžověly a ona se roztomile usmála.

„No myslím, že je na čase nechat novomanželé o samotě. Takže s Vámi můžu počítat?“ Jeho opět plně profesionální tón mě z neznámého důvodu rozčílil. Jak se může  najednou chovat tak klidně, jako by toho sexuálního jiskření mezi námi ani nebylo? To jsem si ho jenom představoval?

„Jistě, samozřejmě. Přeci jsem Vám to už slíbila. Vezmu si na příští týden volno. A v pátek můžeme začít.“ Počkat, příští týden? Už?

„Tak tedy dobrá. Jsme domluvení. V pátek se na Vás těším. A Vy můžete přijít samo sebou také. Jenom aby jste měl jistotu, že se focení nezvrhne.“ Jeho pozornost se upřela na mě. Napřáhl ruku nejdřív k Lise a lehce ji políbil na obě tváře. Pak přistoupil ke mně a podal mi ruku. Nejistě jsem stiskl jeho dlaň. Jeho výraz měl mnoho významů a z každého jednoho mě mrazilo.

Vymanil jsem se z jeho sevření a rozpačitě se podíval na svou ženu. Ta se mile usmívala a nezdálo se, že by zachytila zneklidňující vibrace v pokoji.

Když jsme Nicholase vyprovodili ze dveří, celý dům byl jenom náš, čehož se Lisa rozhodla využít. Byl jsem jí více než po vůli. Proto jsem přeci utekl jako školák z kanceláře, od rozdělané práce.

Později v odpoledne jsem se tiše vykradl z ložnice, abych se s šálkem kávy, posadil do křesla a přemítal, co vlastně se děje se mnou, mými city a hlavně mým chtíčem. Vždy jsem se považoval za typického, heterosexuálně založeného muže, jehož snem je mít ženu, dům a kupu dětí. Ale ať jsem se podíval z kterékoliv strany rovnice mého života, Lase jsem do ní dosadit nedokázal a přeci tam ten prevít malý už byl.

Zatnutou pěstí jsem uhodil do opěrky křesla. Sakra… jak to, že jsem si toho ani nevšiml? Kdy se to stalo? Zamračeně jsem sledoval svatební fotografii na poličce. Kruci.

V prstech jsem si zamyšleně pohrával se skleničkou. Sledoval jsem zahradu za oknem. Pomalu jsem upil a vychutnával silnou chuť whisky na patře. Vlastně jsem ani nevnímal svět venku. Byl jsem ponořený do svých vzpomínek.

Tiše jsem zasténal, když jsem si vybavil, jak měkce chutnaly Gabrielovy rty a co pak okusit smyslný tanec jazyků. Bože. Skleničku jsem nevědomky sevřel pevněji mezi bříšky prstů. Toužily se dotýkat Gabrielovy kůže a zjistit tvrdost jeho svalů.

V stejný okamžik, kdy jsem si zakázal tyto myšlenky, se mi kolem pasu obmotaly Jackovy paže.

„Tak já na tebe volám, ale není mi to nic platné. Jsi myšlenkami opět někde na cestách.“ Jeho dech mě zašimral za uchem. Opřel jsem si hlavu o jeho rameno a zavřel oči.

„Hm…,“ zamručel jsem si pro sebe.

„Žádný hm, je to tak.“ Přetočil si mě v náručí čele k sobě. Byl o kousíček vyšší než já, tudíž jsem trochu pozvedl svůj pohled.

„Vlastně, vůbec jsi v poslední době myšlenkami mimo. Pořád nad něčím dumáš.“ Jeho rty se opřely o mé čelo a já zavřel oči. Cítil jsem své tělo, jak velmi ochotně reaguje na Jackovu přítomnost. Bylo to k zbláznění. Vlastně jsem měl pocit, že chtíč je mým každodenním společníkem. Když to nebyl Jack, tak se mi ruce chvěly při myšlenkách na Gabriela.

„Tak, čímpak trápíš svou hlavinku?“ Sevřel mou bradu do svých prstů. Otevřel jsem oči a téměř se utopil ve žhnoucím pohledu svého milence.

„Právě teď? Touhou, chtíčem.“ Můj hlas se chvěl. A někde hluboko ve mně byla uložená zloba na sebe sama. Proč jsem dělal to, co jsem dělal? Nebylo to vůči Jackovi fér. Miloval jsem jej, toužil jsem po něm, tak proč to nestačilo? Proč se ochotně poddávám smyslnosti, která se omotává kolem Gabriela?

Jack si tohle chování nezasloužil.

„Chci tě.“ Přitáhl jsem si jeho obličej ke svému. Většinou jsem to býval já, kdo sváděl Jacka. To, že s tím v poslední době začínal spíše on, svědčilo o jednom. Měl bych se nad sebou zamyslet a opanovat se od pobláznění Gabrielem. Ublížilo by to hlavně všem ostatním kolem.

„Opravdu?“ Tiše mi zamručel do ucha.

Na důkaz svých slov jsem sjel rukou po jeho hrudníku dolů a nakonec jsem se dlaní pohodlně ukotvil na jeho zadečku. Přitáhl jsem si jej blíže k sobě a laškovně mu přejel jazykem po spodním rtu.

„Vážně.“ Opravdu. Pro tuto chvíli.

„Tak to dokaž. Předveď mi, jak vypadá chtíčem poblouzněný Nicholas Neali. Ukaž se, lásko.“ Jeho slova byla pronesena tiše a stejně mě srážela na kolena. Jak snadné bylo nechat se poblouznit vášní.

Stáhl jsem Jacka na pohovku a chtivě zajal jeho ústa svými. Hladově jsem jej líbal, jako bych si chtěl vynahradit nejen ztracené chvilky s ním, ale i ztracené možnosti s Gabrielem. Zatraceně. Proč se mi do myšlenek musel motat i teď?

Horlivě jsem vysvlékal střídavě Jacka i sebe. Možná to bylo touhou, ale možná také snahou zaplašit vzpomínky. Dlaněmi jsem obdivně přejel přes hrudník svého partnera a pod bříšky prstů jsem cítil tvrdost svalstva. Zmučeně jsem zasténal. Proč jsem Gabriela nedokázal vytěsnit ze své mysli alespoň na tento, tolik důležitý okamžik?

Nebyl čas na něžná laskání, nebyla ochota nechat se svírat něžně v náručí, nebylo pochyb. Bylo to se mnou vážné.

„Prosím.“ Jackova slova byla sotva patrná, ale já přesně věděl, jak se cítí a o co žadoní. Někdy prostě nebylo pro něžné milování prostoru. A tak jsem si jej vzal. Majetnicky a bez zábran. Společně jsme si vychutnávali naše těla a pocity, které v nás, naše dokonale sladěné pohyby, vyvolávaly. S každým dalším přírazem jsem někde v hloubi propadal zklamaní. Najednou mi něco chybělo. Něco, u čeho jsem se obával, že jenom Gabriel bude schopen mi to dát, a že já, navzdory všem dobrým míněním, to budu chtít uchopit a navždy získat.

S posledním pohybem jsme společně dosáhli vytouženého ukojení a já klesl na rozložitou Jackovu hruď. Něžně mě hladil po zádech.

„Miluji tě.“ Tiše zašeptal a já cítil jeho rty ve svých vlasech.

Svezl jsem se na bok a pozorně si prohlížel jeho obličej. Tiše oddechoval a vypadalo to, že usnul. Pobaveně jsem se usmál. Tohle uměl jenom Jack. Usnul téměř okamžitě. Ještě chvíli jsem jej pozoroval, načež jsem přes nás přehodil deku.

„Taky tě miluji. A nikdy jsem ti nechtěl ublížit. Snad mi jednou odpustíš.“ Políbil jsem jej na rty a pohodlně se zavrtal do jeho náručí.

Bylo tak osvobozující přiznat si své pocity. Přiznat si touhy. Přiznat si lásku.

Upravil jsem světla tak, aby byla nasvícená jenom polovina Lisina obličeje.

„Tak a teď se na mě podívej, jako bych byl kus čokolády a ty prahneš po tom pocitu, kdy se ti rozpouští kostička na jazyku.“ Můj hlas se podmanivě zahalil a já se na Lisu usmál. Věděl jsem, jakou sílu má úsměv.

Oplatila mi jej a pokusila se nasadit chtivý výraz.

„Tohle není ono, děvče. Zkus se do toho víc vžít. Dej do toho víc ze sebe. Vybav si to – horká čokoláda ve tvých ústech.“ Já sám jsem musel vytlačit vzpomínky na to, co s čokoládou jednou prováděl Jack. Což mi v soustředění na focení vůbec nepomáhalo. V duchu jsem zasténal.

„Liso, zlatíčko. Tohle pořád není ono. Koukám, že čokoláda nebude tvůj oblíbený pamlsek.“

„No, to rozhodně není. Takhle jahody nebo marcipán.“ Trochu ve tvářích zrůžověla. Nemohl jsem se ovládnout a okamžitě ji zvěčnil. Byla to dokonalá fotka. Musela si vzpomenout na něco, co ji rozproudilo krev v žilách.

Au. To bolelo. Na co jsi si vzpomněl ty v souvislosti s čokoládou? A co myslíš, že Lisu přimělo se červenat? Gabriel.

Tělem mi probleskla vlna pocitu, který nápadně připomínal žárlivost.

„Myslím, že jsem na to přišel. Podívej se na mě tak, jak se díváš na Gabriela, když ho svádíš.“ Lisin výraz mluvil za všechno. V tom andělském obličeji se zrcadlila nevinnost, do které probleskoval nefalšovaný chtíč. Vražedná kombinace. A špatný nápad.

Došlo mi, že tenhle pohled jsem nechtěl vidět. Dokázal jsem si představit, jak snadno mu Gab podléhá. A jak ochotně. Srazil by každého chlapa.

Vypadala úchvatně.

„Perfektní a teď nech výraz, jenom se mi maličko natoč napravo.“ Vynikla jí tím pohybem ladná křivka hrdla a při pohledu sklopených řas, to byla úchvatná kombinace.

„Skvělý, trochu pootevři ústa. Jenom maličko.“

Fotil jsem snad přirozeněji než dýchal a Lisa byla výborná modelka. Šlo nám to  spolu výborně. Vybrali jsme modely z lehkých, až průsvitných materiálů a některé byly vlastně jenom kusy látky, které se naskládaly do ležérních záhybů tak, aby sice zakrývaly, ale tak, že divák měl tendence trochu zvednout hlavu, jako by mohl získat pohled na to, co je ukryto.

Po nějaké době si maskérky vzaly Lisu trochu do parády, světla udělala s make upem svoje, takže jsem to uvítal a dal si kafe.

Opřel jsem se bokem o hranu pultu a nepřítomně si pohrával s kalíškem, který mě hřál v prstech. Gabriel. Tmavé oči, hříšný úsměv a ty jeho silné ruce. Stačilo jenom si vzpomenout a tuhl jsem na zcela nevhodných místech.

„Tenhle tvůj ztuhlý postoj znám. Na co myslíš, ty zvrhlíku?“ Za krkem jsem cítil Jackovy hebké rty. Kelímek jsem tak tak udržel v prstech, ale nezadržel jsem sten, který se mi vydral z úst.

Spěšně jsem se zbavil kafe, otočil se ke svému milenci a hladově začal plenit jeho ústa. Můj útok nečekal, ale rozhodně ochotně spolupracoval. Jeho ruce začaly bloudit po mém rozechvělém těle a já si vychutnával každé pohlazení. Boky jsem se přitiskl na ty jeho, což mělo za účinek prohloubení polibku.

„Liso?“ V hlavě se mi při tom hlase rozezněl varovný majáček.

„Oh… pardon.“ Téměř jsem od Jacka odskočil. Jako přistižený školák při nepleše.

„Nevěděl jsem…,“ Gabrielův hlas se ztratil. Odkašlal si.

„Nechtěl jsem rušit. Jenom nemůžu najít svou ženu.“ Zněl jeho hlas chraplavě jenom mě?

„Myslím…,“ můj hlas se prožitým vzrušením zlomil.

„Možná si odskočila na dámy.“ Jeho oči prozrazovaly, že scéna, kterou přerušil, mu nebyla po vůli. Těžko říct, jestli to bylo tím, že jsme dva, po sobě prahnoucí muži, nebo jsem se mohl odvážit doufat v něco víc.

„Možná ano. Ahm… omlouvám se.“ Kývl na nás rukou a odcházel.

„Ups.“ Jack se začal tiše smát, ale já se k němu nepřidal.

„Budu muset ještě na plac. Počkáš na mě nebo jedeš domů?“ Sebral jsem kafe a vydal se zpět k práci.

„Docela rád bych tu počkal s tebou a mrkl se na to, jak pokračuje focení. Jestli ti to tedy nevadí.“ Šel za mnou.

„To víš, že by mi to nevadilo. Už tu nebudeme dlouho. Jak tak sleduju náš milý pár, mají na dnešek docela jiné plány.“ Odvrátil jsem pohled od líbajícího se páru a věnoval svou pozornost úpravě látky, na kterou se Lisa měla položit.

„Můžeme?“ Zavolal jsem hlasitěji než bylo nutné.

„Oh, jistě. Už jdu.“ Naposledy políbila svého manžela na rty a vesele došla ke mně. Byla to hodně zvláštní situace a ještě podivnější jiskření kolem nás.

Celý týden uběhl až nečekaně rychle. Doufal jsem, že focením Lisy, získám možnost pobýt v přítomnosti jejího manžela trochu času, ale on od doby, kdy nás s Jackem vyrušil, už nedorazil.

Předposlední den jsem vybral pro naše focení exteriéry za městem, blíže přírodě.  Byli jsme ubytovaní v místním hotýlku a ke konci nám chybělo vlastně jenom pár zmáčknutí spouště foťáku.

Nepřišel. Čekal jsem, že poslední večer focení, se na nás přijde podívat a oslavit to s námi, ale evidentně jej to nezajímalo, nebo měl něco zajímavějšího. A nebo prostě nechtěl. I na Lise bylo vidět, že doufala, že se Gabriel objeví a bylo mi docela líto jejího zklamání. Za ten týden, který jsem s ní strávil jsem si musel přiznat, že je to úžasná žena. Byla jako sluníčko. Měl jsem pocit, že jí z úst nikdy nezmizí úsměv a její oči jiskřily nakažlivým entusiasmem.

V těch chvílích jsem se opravdu nesnášel. Chtěl jsem ji obrat o jejího partnera a navíc bolestně ublížit tomu svému, ale nemohl jsem si pomoct. Cítil jsem to v sobě. Cítil jsem to v něm. Láska je prostě nevyzpytatelná a neovladatelná. Už se stalo. Nikdy jsem nevěřil, že je možné milovat dvě osoby najednou, ale byl jsem důkazem toho, že to jde. Jak z toho ven?

Později večer Lisa odešla se smutek v očích a slovy, že je unavená a potřebuje spánek. Zůstal jsem sedět v hotelovém baru a přemítal nad tím, co vlastně od života chci. Skleničky jsem obracel dnem vzhůru tak často, až se barman rozhodl, že je na čase dát si silné černé kafe. Jasná známka toho, že jsem přebral.

Cesta na pokoj trvala déle, než jsem myslel. Neměl jsem kam spěchat. Čekaly na mě jenom čtyři holé zdi a studená postel. Nic, po čem by mé rozprouděné tělo toužilo. Proč musel právě dneska Jack odjet tak brzo? Právě ve chvíli, kdy jsem jej tolik potřeboval. Zlostně jsem vrazil pěstí do dveří pokoje. Bolest v kloubech mě trochu probrala.

Bylo mi ze sebe špatně. Vyčítám Jackovi, že mě nechal samotného, i když vím, jak moc rád by tu se mnou zůstal, a já sám jsem přitom myšlenkami u zcela jiného muže. Navíc zadaného.

Jak jsem se dostal do postele, si už přesně nepamatuju, v myšlenkách mi utkvěla jenom vzpomínka na kluzkou podlážku sprchy.

S pocitem, že jsem právě usnul, mě probral šramot v pokoji.

Taxi mě vyhodilo před hotelem a já radostně vstoupil do hotelové haly. Nohy se mi vlivem alkoholu mírně motaly a tak, když jsem došel k recepci, musel jsem se jednou rukou podepřít o desku pultu. Byl na mě zřejmě komický pohled, protože oblek už dávno neměl svůj tvar a kravatu jsem někde odložil a bohužel u toho i zůstalo.

„Dobrý večer pane. Přejete si pokoj?“ Recepční se usmála servilním úsměvem, který už zjevně nikdy nesundá z obličeje a čekala na odpověď.

„Ahmm… ano… vlastně je tu ubytovaná má žena, paní Mariani. Neví o mě, chci ji překvapit.“ Bože, nesnáším, když i mě samotnému můj hlas zní tak strašně opilecky.

„A jistě, mohu poprosit o nějaký doklad totožnosti?“ Její úsměv trochu poklesl, když jsem se snažil najít peněženku. Pokusil jsem se projít všechny kapsy asi tak na tři pokusy, ale pokaždé mi to ty stupidní kapsy překazily, takže má snaha byla zmařena.

„Víte co pane Mariani? Sice bych neměla, ale dám vám kartu od pokoje, ano? Myslím, že to bude takto lepší.“ Její úsměv v sobě ukrýval shovívavost, která se odrážela od jejího hlasu. Jako by mluvila s malým capartem. Měl jsem chuť protestovat, ale vidina Lisina měkkého náručí a teplé postele, byla silnější.

„Přeji příjemnou noc a je to pokoj 34.“ Podala mi kartu a já ji nejistě sevřel v prstech. Alkohol začínal nabírat vrchu a já věděl, že nejlépe hned bych se měl dostat do postele.

„Děkuju a hezkou noc.“ Vážně jsem se zasmál nahlas?

Došel jsem chodbou ke dveřím Lisina pokoje a na čtvrtý pokus zatlačil kartu do správného místa. Nic se však nestalo. Zalomcoval jsem klikou v naději, že západka povolí. Pořád nic. Unaveně jsem se opřel čelem o dveře a zlostně je nakopl. Nechtěly mě pustit dovnitř a já přitom tolik potřeboval zaměstnat mysl i tělo čímkoliv jiným, že co se ve mně odehrávalo celý týden.

Scéna, které jsem byl svědkem a kterou jsem tak příhodně přerušil, se mi před očima promítala pořád dokolečka. Bylo to k zbláznění. Jako dneska večer. Ve snaze zapomenout a dodat si odvahy sem dojít, jsem se zlinkoval pod obraz. A pak mě zastaví stupidní dveře.

Jak to ten Josh tehdy udělal? Matně jsem si vzpomněl na naše vysokoškolské pokojové party a následné dobývání se do pokojů. Chtělo to jenom potáhnout za kliku a růžek karty zatlačit do správného bodu. Neohrabaně jsem se pokusil provést vše tak, jak   jsem si to pamatoval, ale pořád se nic nedělo. Nakopl jsem ještě jednou dveře a pak už jenom cvakl zámek a já se mohl dostat dovnitř. Takže tomu chyběla ta trocha násilí. S potutelným úsměvem na rtech jsem se vkradl dovnitř. Vklouzl jsem do ložnice a spatřil  siluetu na posteli. Lisa.

Nemotorně jsem se svlékl, přitom jsem stihl drcnout do stolku a hotelového křesílka.

„Pšššššt.“ Byl jsem vážně namol.

Nohy mě sotva nesly, ale k posteli jsem to ještě zvládl. Vklouzl jsem pod přikrývku a posunul se blíže ke své ženě. Tolik jsem se chtěl ujistit, že je to ona, po kom toužím a koho miluju.

„Gabrieli?“ Jeho hlas se rozespale nesl tichem pokoje. Takže buď jsem víc opilý, než jsem si myslel, nebo jsem v hodně nesprávné posteli.

„Co tady děláš?“

„To si právě taky říkám.“ Mírně jsem se od něj odsunul a hodlal vymáznout z pokoje největší možnou rychlostí, které mé tělo bylo schopno. A zároveň se mi nechtělo  se pohnout byť o milimetr.

„Hmm… to je zvláštní. Právě se mi o tobě zdálo.“ Jeho chraplavý hlas mnou projel jako rozžhavená čepel.

Opět jsem se posunul blíže ke kraji postele. Zvláštní, jak jsem stihl během té chvilky vystřízlivět.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ Jeho silná paže se mi obmotala kolem pasu a já zcela nekontrolovaně zasténal. Nicholas se ke mně přitiskl celým svým tělem. Dotek naší kůže ve mně vyvolala požár touhy, který se nezvladatelně rozrůstal a sílil.

„Bože, o tomhle jsem snil tak dlouho.“ Zašeptal a jeho obličej se přiblížil k mému. Měl jsem poslední možnost volby. Buď uhnu, anebo konečně vyzkouším to, na co jsem musel myslet celý týden.

Jeho ústa byla už tak blízko. Pochopil jsem, že blíž nepřijde, že to zůstalo na mě. Poslední krok. Rozhodnutí, na kterém tolik záleželo.

Na stehně jsem cítil jeho reakci na naše doteky. Už to nešlo dál protahovat. Zamotal jsem své prsty do jeho světlých vlasů a stáhl si jeho obličej ke svému. Nejprve jsem se jenom o jeho rty otřel, tak jako on napoprvé o ty mé. Pak jsem se špičkou jazyka dotkl jeho rtu a tím jsem rozpoutal přímo živočišnou reakci. Nicholas se přestal ovládat a můj výpad jazykem mi opětoval v bouřlivém polibku. Otevřel jsem ústa tak, aby naše jazyky k sobě měly co nejblíže. Zasténal jsem do jeho úst. Nedalo se to vydržet. Mé tělo podpořeno alkoholem, bylo přímo žádostivě napjaté. Mé prsty se nejistě vydaly po jeho těle a odměnou mi bylo slastné vzdechnutí.

Pak se na mě překulil a já na sobě pocítil tíhu jeho horkého těla. Náš polibek se prohluboval a já propadal jeho kouzlu. Tělem se mi rozlévaly vlny rozkoše a má mysl byla čím dál tím víc malátná a zastřená.

Nesnáším kocovinu. Mám pocit, že se mi hlava rozskočí na dvě poloviny. Nespokojeně jsem si překryl obličej rukou. Proč Lisa nezatáhla závěsy, jak to dělá vždycky? Lisa. Nicholas. Bože.

Do omámeného vědomí jsem začal přijímat vjemy zvenčí. Někdo vedle mě ležel. Prosím, ať to není… otočil jsem hlavu a spatřil vesele se culící obličej Nicholase.

Odmítavě jsem zamručel. To není dobré. Co když se stalo to, co si myslím?

„Dobré ráno.“ Jeho hlas byl tichý a naplněný spokojeností. Byl spokojený? Sakra, co se všechno stalo?

„Není moc dobré. Příšerně mě třeští hlava. A pak, jak jsem se tu dostal?“

„Hmm, to jsem se taky chtěl zeptat. Ale rozhodně mi to nevadilo.“ Smyslně se zasmál a v jeho očích vědoucně jiskřilo.

Tentokrát jsem zasténal nahlas.

„Copak?“

„No… ahmm.. víš… to v noci… ono…“ Nevěděl jsem, ani co říct.

„Ty si to nepamatuješ?“ Zaraženě mi hleděl do očí.

„Ono je něco, co bych si měl pamatovat?“

„Cítím se trochu dotčeně, že si z té noci nic nepamatuješ.“ Zkroušeně sklopil oči.

„Promiň, ale vůbec nic, jestli jsem něco…“ Las mě ovšem přerušil.

„Neboj, nic nebylo. Chci, abys si naše poprvé pamatoval.“ Naše poprvé. Ups.

Naše poprvé? Odmítavě jsem zakroutil hlavou.

„Nechápu, co tím myslíš.“ I mě samotnému můj hlas zněl nepřesvědčivě.

„Nechápeš? Tak to je čas na malou ukázku, myslím.“ Jeho pohyby byly o tolik rychlejší, než to byly moje smysly schopny zachytit. V jednu chvíli se na mě vesele culil a ve druhé mě jeho pevné tělo vtlačilo do matrace.

Dotek jeho kůže na mé, mě rozechvěl a v hlavě mě začalo třeštit ještě víc. Las na nic nečekal a začal vášnivě pustošit má ústa.

Co to děláš, Gabrieli. To přece nejde. Máš Lisu. Vždyť tu držíš chlapovi. Bože, ten ale uměl líbat. Myslí mi letěly jako splašené, protichůdné myšlenky. Co mám dělat?

A pak rozhodl můj žaludek. Zapřel jsem se Lasovi do ramen a shodil jej ze sebe. Mou reakci nečekal, takže skončil na zádech v poduškách. Vyhrabal jsem se na nohy jak nejrychleji to šlo a zcela neomylně zamířil do koupelny.

Opravdu působivé vystoupení. Když jsem se seznámil se záchodovou mísou, unaveně jsem se opřel o umyvadlo. Z tohohle se jen tak nedostanu. A nemyslel jsem jenom tohle ráno. Celé to mé poblouznění tím blonďatým fotografem, ležící uvolněně na posteli ve vedlejší místnosti, bylo více než vážné.

„Nevypadáš moc dobře.“ Ode dveří ke mně zazněla jeho slova. S trhnutím jsem se něj podíval. Uvolněně se opíral ramenem o obrubu dveří. Zamračil jsem se.

„Měl by sis jít ještě lehnout.“ Jeho slova přešla do šepotu.

Umyl jsem si ruce a pusu, utřel se do ručníku a opět se otočil k Lasovi.

„Půjdu, ale pryč. Má žena na mě čeká.“ Došel jsem k němu a očekával, že mi ustoupí z cesty. Nicholas se však nepohnul ani o píď. Upíral na mě zcela nevinný kukuč, jen jeho oči ho zradily. Vzadu se ukrývaly veselé jiskřičky podpořené tiše doutnající touhou. Čekal, co udělám.

„Dovolíš?“ Pronesl jsem co nejvíc zdvořile, ale nedokázal jsem potlačit mírné podráždění. Nebylo mi dobře a ke všemu mi ten chlap blokoval cestu. Ten chlap. V duchu jsem tiše zaúpěl. Ten chlap je snad to nejvíc sexy stvoření, jaké jsem kdy viděl. Jeho světlé vlasy byly rozježené do prostoru a jeho ústa byla ještě opuchlá z jeho divokého napadení mých rtů. Přivřel jsem oči. Až pozdě jsem si uvědomil, že ve mně čte jako v otevřené knize.

„Tvá žena tě očekává?“ Zamručel nespokojeně.

„No to zrovna ne, ale měl bych jít za ní. Už je nejvyšší čas.“ S trochou úsilí jsem se kolem něj dveřmi protáhl, a rozhodl se ignorovat lehké pohlazení jeho dlaně po zadečku.

Začal jsem sbírat oblečení z podlahy a nábytku, kde jsem jej v noci rozházel a spěšně jsem se do něj nasoukal.

Nicholas mě pobaveně pozoroval.

„Hmm… už jsem dlouho nikoho neviděl se tak rychle oblíknout. Všechna čest. A vypadáš, jako by tě honil samotný ďábel.“ Jeho úsměv se ještě rozšířil, když jsem po něm vrhl pohled, za který by se nemusel stydět ani masový vrah.

„Moc se omlouvám pane Neali, že jsem vás v noci tak nečekaně přepadl. Je mi to opravdu moc líto, slibuji, že se to již vícekrát nestane.“ Vzpřímil jsem se před ním v notně pokrčeném obleku  s výrazem právníka, kterým jsem byl. Mám svou Lisu a své místo v uznávané právnické společnosti. Tím jsem a na nic jiného si hrát nehodlám.

S chladným výrazem jsem na něj pokynul a vydal se směrem ke dveřím.

„Můžeš si říkat co chceš. Můžeš si naivně namlouvat, že mezi námi nic není. Ale o to víc tě to pak srazí na kolena, až si uvědomíš, že tvé místo je tady, v mé posteli. V mém náručí.“ Jeho slova, hozená mi do zad, byla děsivá. Ale nejspíš z toho důvodu, jak pravdivá byla. A já se snažil ze všech posledních sil potlačit tuto svou část. V hlavě mi bušilo snad milion kovaříků, když jsem se k němu otočil.

„Pozdravte prosím ode mě Jacka.“ Byla to rána pod pás a to že se neminula účinkem, jsem poznal na bolestném stínu, který se přehnal Lasovi přes tvář. Tolik jsem chtěl vzít svá slova zpět, ale nešlo to. Nemohl jsem. Jediné, co jsem musel, bylo vyjít ven na chodbu a zapomenout na všechno, co se Nicholase Nealiho týkalo.

„Nemusíte se bát. Vyřídím mu váš pozdrav, ale až po té, co si na něm ukojím svůj nenaplněný apetit.“ Mou ránu mi vrátil s elegancí sobě vlastní a já ji cítil někde v oblasti břicha. Tvrdá ráda žárlivosti se mi pěkně rozrůstala po těle.

Na malý okamžik mi utekl výraz pokerového hráče a Las se ušklíbl. Věděl, že docílil svého.

Spěšně jsem se otočil, otevřel dveře a vyšel ven.

V denním světle a za střízliva jsem našel Lisin pokoj snadno. Prostě jsem si jenom prohodil číslice. Podrážděně jsem si odfrkl a potichu otevřel dveře do pokoje. Přesně jak jsem očekával, závěsy zatažené a má půvabná paní roztomile spící na posteli. Kolem hlavy měla rozevláté světlé vlasy a rty mírně pootevřeny. Světlé vlasy a žádostivé rty. Ani teď, při pohledu na nádherného anděla v posteli, jsem se nemohl zbavit myšlenky na toho ďábelského fotografa vedle.

Zapadl jsem do koupelny a ihned udělal z velmi drahého obleku kupku nevzhledného drahého materiálu. Pustil jsem si studenou sprchu, jako bláznivý puberťák, abych nakonec i po deseti minutách, drkotajíc zuby, vystoupil ze sprchy a došel k názoru, že mi to stejně v ničem nepomohlo. Toužil jsem po tom malém blonďatém rarachovi a že mě to štvalo, bylo ještě slabé slovo.

Potichu jsem doťapkal do ložnice a vlezl si pomaličku pod deku k Lise. Z polospánku si pro sebe zamručela spokojeností a instinktivně se ke mně přitulila. Bodlo mě u srdce z toho, jak jí ubližuju, i když ona to nevěděla. A já doufal, že to tak i zůstane. Políbil jsem jí do vlasů a pevně ji sevřel v pažích. Cítit její teplo bylo tak uklidňující.

„Gabrieli? Lásko?“ Musel jsem usnout, protože mě probralo až políbení na rty.

Rozespale jsem otevřel oči a spatřil šťastný a usměvavý obličej Lisy. Cítil jsem se jako ten největší padouch na světě, když jsem sledoval tu něžnou tvář.

„Ty jsi přijel.“ Vesele se zasmála jako malá se zhoupla na matraci. Mé rty se samovolně roztáhly do širokého úsměvu. Dokázala se radovat z maličkostí a vždycky vypadala tak roztomile.

„Moc se omlouvám, že jsem přijel tak pozdě. Chtěl jsem tě zastihnout na rozlučkovém večírku, ale nějak jsem se přepočítal.“ A docela hodně.

„Nevadí, hlavně, že jsi tu. Mě se ti tak stýkalo. Teda a víš co? Nicholas ještě určitě bude v hotelu. Myslím, že by tě rád viděl. Ptal se mě na tebe.“ Bezelstně se na mě dívala a já blednul.

„Co je Gabrieli? Není ti špatně?“ Starostlivě mě pohladila po čele. Sklopil jsem oči.

„Ne, jsem v pořádku, jenom toho na mě bylo poslední dobou moc.“  Promnul jsem si oči. Zamotával jsem se do svých citů a tužeb jako do té nejjemnější lepkavé pavučiny. Mohl jsem čekat, že jednou upadnu tvrdě na obličej. A já se toho okamžiku tak obával. Ale ještě pořád je čas s tím něco dělat. Snad.

Vzadu v hlavě mi zněl posměšný hlásek, který se škodolibostí připomínal všechny pocity, které mým tělem cloumaly, když se Lasův jazyk jemně dotkl mého rtu, nebo když jeho ruka zdánlivě samovolně objevovala mé tělo. Dost.

„Co kdybychom setkávání nechali na později a jaksepatří se přivítali my dva?“ Opět jsem utíkal od něj do náruče Lisy. Potřeboval jsem zahnat vzpomínky na Lase. I on se bude tisknout k Jackovi. Tak co. Ale namlouval jsem si to. Jenom to pomyšlení, že bude s Jackem, do mě vlilo tolik emocí, že jsem se na Lisu doslova vrhl.

Byla z toho zaražená, ale byla dobrá milenka. Přijímala mé místy až hrubé doteky a pohyby tak přirozeně, jako by milování mezi námi dvěma, bylo tou nejsladěnější věcí na světě. A přeci jsem si to nedokázal plně vychutnat. K vzteku.

Když se za ním zaklaply dveře, měl jsem sto chutí do nich kopnout. Vybít si zklamání a zlost. Zoufale jsem si prohrál rukou vlasy a vydal se do koupelny. Studená koupel mi pomůže. Snad.

Na cestě do koupelny mě však zastavilo zvonění mobilu. Jack. Výčitky svědomí, to bylo to, co se mi najednou přelévalo tělem sem a tam a já zíral na Jackovo číslo na displeji. Už jsem skoro mobil odložil a nechal svou lásku vyzvánět do pustého pokoje.

„Jacku?“ Nemohl jsem to nevzít. Nešlo to. Věděl, že bez mobilu téměř nefunguju, měl by strach, že se mi něco stalo. Už i tak musel cítit, že se mnou něco děje.

„Teda teda, tady někdo často koukal na dno skleničky. To jsi teprve vstal?“ Kousl jsem se do rtu. Nechtěl jsem mu lhát, ale copak jsem měl na výběr?

„Zapadl mi včera mobil, přiznávám měl jsem upito a tak chvíli trvalo, že jsem ho našel.“ Kajícný tón mého hlasu jej měl ukonejšit.

„Ty jsi musel vypadat. Vůbec neumíš pít, lásko. Takže jsi ještě v hotelu? To se mi hodí. Mohl bych tě vyzvednout.“ Vlastně to nebyla ani otázka, ale nadšené oznámení.

„Jacku, to nemusíš… chvíli mi zabere, než si dám věci dohromady.“ Mnul jsem si prsty kořen nosu. Momentálně bys spíš ocenil samotu. Moc si zalézt do postele s foťákem a vybrat nejlíp udělané fotky, abych z nich mohl vytvořit prezentaci a následně kalendář.

„No víš… vlastně jsem už skoro na místě.“ Nejistě z něj vypadlo.

Téměř se mi podlomily kolena. Při představě, co se mohlo stát, kdyby přijel před půl hodinou a nebo kdyby se nechal Gab přesvědčit a zůstal.

Tak jsem mu pro jistotu připomněl číslo pokoje, jeden nikdy neví a v rychlosti proletěl pokoj očima, jestli tu nezůstalo něco po mé noční návštěvě. Pak jsem rychle vletěl do koupelny. Nejspíš jsem trhl rekord v umytí se. Ještě s ručníkem kolem boků a mokrou hlavou jsem došel ke dveřím, abych otevřel Jackovi.

„Kdybych věděl, jaké přivítání mě čeká, byl bych si pospíšil.“ Poťouchle se na mě culil můj partner. Mé srdce se mi málem zastavilo. Radši nevědět, co by se dělo, kdyby opravdu přišel dřív.

„Kdybych věděl, že přijdeš, byl bych se líp připravil. Alespoň bych uklidil.“ Otočil jsem se od něj a vešel zpět do pokoje. Pohledem jsem ještě jednou proletěl pokoj, co kdyby náhodou. A pak jsem spatřil za křesílkem malou bílou kupku látky. Tak přece tu jenom něco zapomněl.

Kolem těla se mi omotaly Jackovy ruce a ručník skončil na zemi.

„Myslím, že jsi připravený tak akorát.“ Cítil jsem jeho zoubky vzadu za krkem a jeho dlaň se velmi něžně dotkla mého nejcitlivějšího místa. Nemohl jsem potlačit vzrušený sten. Podlomila se mi skoro kolena  a já se opřel o jeho tělo.

Gab. Musel jsem se kousnout do rtu, aby mi to jméno neuniklo spolu s mělkými vzdechy, ke kterým mě přinutila Jackova dlaň v mém klíně.

Ať jsem měl hlavu plnou Gaba, tělo si žádalo své. Mrštně jsem se otočil Jackovi v náručí a pokračoval tam, kde jsem s Gabrielem skončil.

„Gabrieli pospěš si. Co ti dneska tak trvá? Nikdy netrávíš v koupelně tolik času. Takhle Nicholase nestihneme. Chtěla jsem mu i Jackovi poděkovat za všechno.“ Zmučeně jsem se opíral o umyvadlo, zíral si v zrcadle do očí a jenom vzdáleně vnímal Lisin nervózní hlas. Chtěla se setkat s Lasem. Ale já nechtěl a nechtěl jsem vidět jeho spokojený výraz po dopoledni stráveném v náručí svého milého.

Ještě pevněji jsem sevřel okraje umyvadla, až mi zbělaly klouby na prstech.

„Gabrieli pospěš si. Co ti dneska tak trvá? Nikdy netrávíš v koupelně tolik času. Takhle Nicholase nestihneme. Chtěla jsem jemu i Jackovi poděkovat. “

Zmučeně jsem se opíral o umyvadlo, zíral si v zrcadle do očí a jenom vzdáleně vnímal Lisin nervózní hlas. Chtěla se setkat s Lasem. Ale já nechtěl a nechtěl jsem vidět jeho spokojený výraz po dopoledni stráveném v náručí svého milého.

Ještě pevněji jsem sevřel okraje umyvadla, až mi zbělaly klouby na prstech.

„Je ti pořád špatně?“ Leknutím jsem sebou cukl, když se vedle mě objevil Lisin starostlivý obličej.

„Ne, je mi fajn.“ Nezněl jsem moc přesvědčivě. Prošel jsem kolem ní zpět do pokoje. Oblékl si sako a nasadil náramkové hodinky. Nejvyšší čas na oběd.

„Můžeme?“ Došel jsem ke dveřím a zřetelně jsem za sebou cítil Lisino mumlání ve smyslu, jako by se nečekalo jenom na mě.

Když jsme došli do hotelové restaurace, byly obsazeny jenom tři stoly. Zbytek bělostně prostřených stolů byl volný a tak jsem neomylně zamířil až úplně dozadu. Lisa neprotestovala, měla alespoň lepší přehled o celém dění v místnosti.

Las ani Jack tu nebyli a já cítil, jak se můj nervozitou stažený žaludek uvolňuje. Bezva, budu se moct normálně najíst. Docela bych i ocenil anglickou snídani s extra porcí slaniny a hodně silnou kávou.

Když jsme si objednali u číšníka, pohodově jsem se opřel o opěrku židle a sledoval zachmuřený obličej své ženy.

„Myslela jsem, že tu ještě bude. Měl jsi si pospíšit. Určitě bychom ho stihli.“ Vyčítavě si mě měřila. Nemohl jsem potlačit mírný pocit zklamání, že tu opravdu není, který se mísil s radostí, že mi nehrozí opětovný střet.

„Je mi to líto. Ale kdykoliv se přeci můžeš s Lasem domluvit a sejít se s ním ve městě.“

Lisa zvedla obočí a já věděl, že něco není úplně v pořádku.

„S Lasem? Odkdy mu říkáš…,“ zamrazilo mě, ale Lisina pozornost byla naštěstí zaujatá něčím jiným. Zářivě se jí rozlil na tváři úsměv a na někoho zamávala. Otočil jsem se ke dveřím, abych spatřil Lase, jak laškovně šťouchl do Jacka a ten jej nenápadně, s láskou v očích, plácl přes zadek. Mě se v tu chvíli zatmělo před očima. Tohle přece nemohl. Nemohl? Chodí s ním. Ale…, žádné ale. Ty jsi ženatý chlap, tak si hleď své ženy.

„Jacku, Nicholasi… tady, jsem tak ráda, že jste ještě tady.“ Vstala, aby se přivítala s nově příchozími.

Vstal jsem zpomaleně, nasadil neutrální výraz, abych se také přivítal. Sevřel jsem pevně nabídnutou Jackovu dlaň a otočil se k Lasovi. Ten se ovšem evidentně rozhodl mě ignorovat. Vyprávěl nějakou zábavnou historku Lise a dělal že si nevšiml mé ruky. Skryl jsem podráždění a sedl si zpět na židli. Pohled mi utekl k Jackovi, který se na mě díval a zdálo se, jako by něco hledal. Jako by mu něco nesedělo, jako by tušil, co se tady děje. Utekl jsem mu pohledem a raději se věnoval ubrousku na stole. Jak trapné.

„To né Nicholasi… tohle nemyslíš vážně.“ Lisa se něčemu vesele smála a já byl vděčný, když nám přinesli jídlo. Je sice pravda, že byl obědový čas, ale kdo by odolal slanině, míchaným vajíčkům a velmi silné kávě? Krom toho můj alkoholem podrážděný žaludek by stejně nesnesl nic jiného. Znal jsem se moc dobře.

Zahloubal jsem se do svých myšlenek a zcela automaticky do sebe soukal jídlo, přestal jsem vnímat dění u stolu. Najednou jsem na lýtku ucítil pomalý pohyb něčí nohy. Bleskově jsem střelil pohledem po své ženě, ale ta právě probírala s Jackem celý projekt, ke kterému byly určeny fotky. Las je upřeně sledoval, ale držení jeho těla bylo podivně napjaté. A pak po mě bleskl pohledem. Z té temné touhy, která se v nich ukrývala, se mi zježily chloupky na krku a zareagovala i jiná část mého těla.

Nesnesl jsem, jaký vliv na mě ten chlap měl a tak jsem jej nenápadně kopl do nohy. Las jenom nakrčil obočí a pak se začal potutelně smát. Tím mě tedy vytočil ještě víc. Ten spratek se vyloženě dobře bavil.

„Liso lásko. Měli bychom pomaličku vyrazit.“ Dobře, utíkám z boje, ale tohle bylo na mě už moc.

Lisa se na mě zaraženě podívala, nečekala, že bychom vyrazili tak brzo.

„Ehm… no dobře, jak chceš.“ Dojedli jsme a pro tentokrát jsem se rozhodl ignorovat já Lase.

V okamžiku, kdy jsme dojedli, přinesl číšník jídlo našim společníkům, takže jsme měli dobrou záminku je nechat osamotě se v klidu najíst.

Rozloučili jsem se stiskem ruky jak s Jackem, jehož podání ruky bylo velmi pevné, jako by mě varoval, tak s Lasem, což bylo velmi rychlé. Dotek jemné a hřejivé kůže jeho dlaně na mě zapůsobilo jako kopnutí proudem. Vzpomněl jsem si, jak mě ta dlaň v noci bloudila po těle, bože… sklouzl jsem pohledem na jeho rty a pak se od něj spěšně odtrhl. Všechno proběhlo velmi rychle, Lisa si určitě ničeho nevšimla, ale ten, kdo měl tušení a pečlivě nás studoval, docházel jiného názoru.

„TO  nemůžeš popřít. Díval se ti na pusu. Do prdele… Lasi čuměl se ti na pusu. Nesnaž se mi tu tvrdit, že to nic neznamená. Uzavřel sňatek se ženou před pár měsíci a dneska se ti díval na rty. Ty si myslíš, že jsem tak slepý? Že nevidím to jiskření mezi vámi? Nedělej ze mě debila. Sakra Lasi…,“ stál jsem v hotelovém pokoji a sledoval Jacka, jak rázně pochodoval sem a tam. Ještě jsem ho nezažil takhle rozčileného. Jenomže v každém jeho slově bylo tolik pravdy.

„Jacku… nebudu ti tu předstírat, že o ničem nevím. Ano, je tam jistá dávka chemie.“ Jackův pohled se na mě zasekl s bolestí, která i mě rozdírala srdce. Miloval jsem ho, ale bohužel v mém srdci zaujímal místo i Gabriel.

„Chemie? Posloucháš se co říkáš? Tohle není jenom o fyzické přitažlivosti.“ Odporoval mi.

„A o čem jiném? Jacku, ty víš, že tě miluju. Prosím věř mi.“ Došel jsem až k němu a musel jsem trochu zaklonit hlavu, abych se mohl vpít do jeho tmavého pohledu.

„Miláčku, jsme jenom ty a já.“ Měli jsme být jenom my dva. Měli…

Sevřel mou tvář do svých dlaní a opřel se čelem o to mé. Pevněji jsem se k němu přitiskl a objal jej kolem pasu. O co jsem se to s Gabem vlastně snažil? Vždyť je jasné, že mě odmítá, nechce mě. Zato Jack je muž, který by pro mě udělal první poslední a já si toho nevážím. Potlačil jsem zoufalé zasténání. CO mám dělat, když srdci si člověk neporučí?

Něžně jsem se otřel o Jackovy rty. Nebyl to vášnivý polibek, ale jenom takové motýlí pohlazení. Ani jeden z nás netoužil po milování. Jack mi polibek jemně oplatil a já si povzdechl. Měl bych toho nechat, všeho toho bláznění a milostných ataků na pana Mariani. Jack a jenom Jack by měl být v mých očích i srdci.

„Promiň lásko. Nechtěl jsem. Ale od nynějška už žádný Mariani ano?“

„Vám chlapům se nedá věřit.“ Tiše si postěžoval Jack. Políbil jsem jej na rty a důvěřivě se o něj s úsměvem opřel.

„Hlavní, že tobě se věřit dá.“ Zadíval jsem se mu očí, tolik si přál, aby vše bylo šťastné a abychom byli jenom my a naše láska a já tolik chtěl, aby to bylo opravdu možné. Aby to bylo možné….

O tři týdny později však byly všechny mé snahy v prachu. Před Jackem jsem se snažil působit v pohodě. Měl jsem hodně práce s tím kalendářem a do toho jsem si nabral více nabídek, než bylo pro mě normální, což si Jack vyložil po svém, ale viděl mou snahu udržet náš vztah. Oba dva jsme se snažili. Myslím, že by to možná i vyšlo, nebýt toho, že jsem při úklidu temné komory narazil na pár fotek Gabriela z jeho svatby. Při pohledu na jeho jiskřící oči plné lásky a šťastný úsměv se mi téměř podlomila kolena.

Sledoval jsem ty snímky a pak je naštvaně roztrhl a hodil zpět do bedny. Má touha po něm byla silná, ale pocit ztráty byl ještě silnější. Hrozně mi chyběl. Ale nemohl jsem. Už i tak jsem kolem sebe nadělal paseku. Převrátil jsem život sobě i jemu. A pro co? Pro chtíč? Pro lásku? Proč?

„Lasi? Kde jsi? Mám ho.“ Zvědavě jsem vykoukl z komory. Jack se šťastně usmíval a v ruce držel mé poslední dílo. Kalendář.

Došel jsem k němu a s rukou kolem jeho pasu jsem s prohlížel svůj výtvor. Musel jsem uznat, že se mi docela podařil.

„Už jsi ho poslal Lise?“ Zcela mimochodem jsem se ho zeptal. Cítil jsem, jak se napjal.

„Ne ještě ne, ale mám s ní schůzku zítra odpoledne.“ Neurčitě se na mě usmál.

„Hmm, fajn.“ Vrátil jsem mu úsměv, políbil ho na rty a vracel se do komory.

„Musím ještě dodělat ten úklid. Nevěřil bys, kolik věcí jsem tam už stihl natahat a k ničemu mi tam nejsou. A pak, že se tam nemůžu pohnout.“

„Ehm.. Lasi, nechceš jít zítra se mnou?“ Pronesl Jack nejistě.

Otočil jsem se k němu.

„Zítra mám schůzku s paní Messnerovou. Takže nevím jak mi to časově vyjde. Nechci ti nic slibovat.“ Pokrčil jsem omluvně rameny. I přes všechny snahy jsem cítil, že se odcizujeme. Děsil jsem se toho.

„Jak myslíš. Takže co chceš na večeři?“ Zeptal se a mířil do kuchyně.

„Co takhle lasagne?“ Bylo mi to docela jedno, ale Jack neměl rád, když jsem byl v jídle nerozhodný, takže jsem plácl první co mi přišlo na jazyk.

„Víš, že jsem na ně měl dopoledne chuť?“ Zasmál se pro sebe Jack a já pak slyšel jenom nádobí z kuchyně.

Vrátil jsem se do komory a na podleze jsem objevil kousek roztrhané fotografie. Byla na něm půlka Gabrielovy tváře. Zmučeně jsem zmuchlal ten nevinný kousek papíru v ruce. Ještě jednou ho vidět. Aspoň se naposledy. Symbolicky se rozloučit. Uzavřít tuhle část svého srdce. Vážně si myslíš, že ti setkání s ním v tomhle pomůže?

Nevím, ale pokusím se. Musím se od něj odříznout. Jack si to zasloužil. Lisa na to měla právo. Byl to její manžel. Odhodlaně jsem hodil kuličku papíru do odpadkového koše. Poslední setkání a dost.

Stál jsem před dveřmi jeho domu a rozhodoval se jestli zaklepat nebo se otočit a nechat to plavat. Spousta věcí v životě je nedotažených. Proč by právě tohle mělo být jinak. Proč? Protože by ti to nedalo spát a pak bys stejně zase stál a odhodlával se zazvonit.

Zazvonil jsem. A pak jsem téměř nervozitou zešílel. Přijde mi otevřít? Už jsem to chtěl vzdát, když někdo z druhé strany začal nadávat, ozvala se dutá rána a dveře se otevřely.

Vidět rozespalého Gabriela, s vlasy do všech stran a mírně napuchlými rty bylo jako poslední hřebíček do rakve.

„Ty?“ Mžoural na mě ještě mírně zalepenýma očima.

„Já.“ Nevím, co mě to popadlo, ale mé tělo začalo jednat za mě. Přistoupil jsem k němu a zatlačil jej zpět do domu. Zabouchl jsem dveře a na nic nečekal. Přitiskl jsem se k jeho horkému tělu a zaútočil na jeho rty. Gab byl hodně zaražený a jeho mysl byla ještě omámená spánkem, takže jeho obrana byla hodně opožděná. Vlastně než se stihl k nějaké dopracovat, touha jej převálcovala. Zmučeně mi zasténal do úst a já cítil, jak se mi jeho prsty zamotaly do vlasů. Tolik jsem toužil cítit jeho kůži, že jsem mu netrpělivě vjel rukama pod zmuchlané tričko. Bože, jeho tělo bylo dokonalé.

Byla poznat chvíle, kdy se v něm všechno zlomilo a začal mi vášnivě opětovat nejen polibky, ale hlavně jeho dlaně se rozeběhly zkoumavě po mém těle. Tolik jsem po tom toužil a ono se to právě dělo. Dělo se to, ale mělo se to dít?

Vášnivě jsem jej líbal a mé tělo bičovaly přívaly chtíče, když mi mé polibky ochotně vracel. Ve chvíli, kdy se naše jazyky dotkly, se mi málem podlomila kolena. Opřel jsem se o něj plnou vahou, s rukama hluboko pod jeho tričkem.

Gab to nečekal, a tak ustoupil pár kroků dozadu. Tak nějak jsme vinou změklých kolenou ztratili rovnováhu a téměř se svalili do obývacího pokoje.

Gab mi zasténal do úst, vyrovnal se a postupoval dál do pokoje. Bylo tak zvláštní přenechat na něm dominantnost. Většinou jsem to byl já, kdo převzal vedení, a to i ve vztahu s Jackem. Jack… někde vzadu v mysli se mi ozýval znechucený hlásek, že tohle je svinstvo, že podvádím Jacka, ale Gabrielův jazyk burcující ten můj ke spolupráci, přehlušil jakoukoliv soudnost.

Odtáhl jsem se od něj a pokusil se najednou zbavit oblečení jeho i sebe. Čím víc jsem se spěchal, tím nemotornější jsem byl. Roztřesenými prsty jsem snažil rozepnout si knoflíčky na košili a zároveň jsem chtěl stáhnout z Gaba ten otravný kousek trička.

Gab si v tu chvíli pro sebe něco nespokojeně zamumlal a já už jenom slyšel trhnutí a knoflíčky dopadající na podlahu. Přišel jsem o svou oblíbenou košili. Zvedl jsem pohled ke Gabovi a jeho hodnotící pohled mě rozehříval naplno.

„Lasi…,“ v jeho očích se mihlo poznání. Poslední možnost couvnout. Navlhčil si rty a já při pohledu na ten nevědomý pohyb, jsem mu zaryl prsty do holé kůže. Spěšně jsem mu zatahal za lem trička. Nemohl jsem mu dovolit, aby přestal. Ne po těch týdnech marného snění a přesvědčování sebe sama, že tohle není správné. Není to správné, ale i kdyby to mělo být jenom jednou, stálo to za to.

Nahnul jsem se k němu a skousl jeho ušní lalůček. Zachytil se mých ramen, zjevně byl na tomhle místě stejně citlivý jako já.

„Prosím…,“ jeho tiše pronesené slůvko do mě vlilo naději, že tohle není jenom o chtíči. A že i on cítí totéž co já.

„Co bys rád? Řekni.“ Přejel jsem jazykem přes jeho krční tepnu a naznačil kousnutí. To už Gab nevydržel a nahlas zasténal. Znělo mi to v uších jako rajská hudba. Kolena se mu podlomila a stáhl nás na koberec.

Klečeli jsme před sebou a upřeně si hleděli do očí, ve kterých doutnala touha a pocit zakázaného, které bylo na dosah. Gabova ruka se mi zamotala do vlasů a on se opět přisál na mé rty. Tím pohybem se střetla i naše rozpálená kůže a tohle byl opravdu poslední moment, kdy jsem byl ještě ochoten racionálně myslet.

V další chvíli jsem zabloudil k lemu Gabových tepláků a bylo pro mě najednou tak snadné se přesvědčit, jestli mě pod nimi dělí ještě něco od jeho chlouby. Nejistě jsem za lem zatahal a vklouzl rukou dovnitř. Gab zaklonil hlavu a hlasitě zasténal rozkoší, když jsem ve své dlani uchopil to, po čem jsem tak toužil. Bože, jak málo  stačilo, a málem mi stačilo ke konci i tohle. Mírně jsem pohnul rukou a odpovědí mi bylo slastně zasyknutí mého milence.

Políbil jsem jej na krk a poslouchal jeho třepotavé nádechy a srdce, které zběsile uhánělo kupředu. Tohle se nedalo vydržet. Ač neochotně, opustil jsem Gabovy kalhoty a z jeho zklamaného zabrblání bylo jasné, že ani on s tím nesouhlasil.

„Jenom chvilku, lásko. Mám docela těsné kalhoty.“ Tiše jsem se pro sebe zasmál. Těsné kalhoty mám v jeho přítomnosti už pěkně dlouho. Chvíli jsem zápasil s přezkou pásku, ale mé prsty byly vzrušením tak rozechvělé, že až výpomoc jistějších Gabových prstů, měla ten správný účinek. Spěšně jsem ze sebe shodil kalhoty a Gab mi pomohl s košilí. Zůstali jsme před sebou klečet na kolenou a vpíjeli se do sebe pohledy. Miloval jsem ho. Miloval jsem na něm všechno, co jsem za tu krátkou chvíli stihl poznat. Nikdy jsem nevěřil na lásku na první pohled, ale Gab byl jasným důkazem, že to jde.

„Můžu?“ Zašeptal jsem zdrsnělým hlasem. Pohladil jsem jej prsty přes krásné rysy obličeje a postupoval níže přes hrudník a pevné, vypracované bříško až k lemu kalhot.

Gab jenom nepatrně přikývl a zatajil dech. Zahákl jsem prsty za gumu a dráždivě pomalu jsem jej zbavil posledního kousku oblečení. Při pohledu na něj mě zamrazilo. Byl dokonalý, tak nádherný.

Začal jsem se ho opět něžně a velmi opatrně dotýkat a mělo to na něj ty správné účinky. Přerývavě dýchal a jeho tváře zrůžověly. Pak se v něm opět projevila mužnost a i on začal s průzkumem mého těla. Zatmělo se mi před očima a musel se se kousnout to rtu, abych neskončil dřív, než jsem pořádně začal.

„Pojď blíž.“ Tiše jsem mu poručil a přitáhl si druhou rukou jeho obličej ke svému. Jeho rty byly tak měkce poddajné, až mě to mučilo. Hladově jsem nás polibek prohluboval, až se stalo, že jsem nás povalil na zem. Naše rozpálená těla se o sebe otřela a já už měl dost čekání. Nemotorně a hlavně nedočkavě, jsem ze sebe soukal spodky. Gab se nezdál, že by mi byl nějak nápomocen, vychutnával si mé něžné doteky a cele se do své slasti ponořil.

S úlevou jsem odhodil poslední kousek oblečení, který nás od sebe dělil a přitiskl se zpět ke svému milenci. Jeho přivřená víčka a pootevřené rty přímo lákaly. A tak jsem si pro sebe ukradl jedno políbení. Gab jenom tiše zamručel spokojeností.

A pak se mi vše rozpadlo pod rukama. Za našimi hlavami se s hlasitou naléhavostí rozezněl telefon. Polekaně jsem sebou trhl a zmateně hledal onoho rušitele. A co bylo ještě horší, zřetelně jsem cítil, jak Gabovo tělo pode mnou tuhne a já měl najednou strach podívat se mu do obličeje. Věděl jsem, co v něm objevím. Sevřelo se mi srdce a můj chtíč začal protestovat.

Zmučeně jsem zasténal. Lasova ústa tak blízko, jeho tělo pod mým. Vzrušením se mi zježily chloupky za krkem, konečně jsem se ho mohl zmocnit a pak mě vzbudil někdo otravně se dobývající do domu. Rozespale jsem se potácel ke dveřím, ještě plný žáru z velmi živého snu. Poslední dobou to bylo čím dál tím horší. Nemohl jsem dostat Lase z mysli. Moje touha po něm se stupňovala a já s ní pořád bojoval, i když jsem si musel přiznat, že jsem prohrával.

Promnul jsem si oko, abych se trochu probral, ale ztratil jsem kvůli tomu rovnováhu a srazil stojan na deštníky. Sakra, ať to za dveřmi kdokoliv, tohle byla poslední kapka. Podrážděně jsem vzal za kliku a tváří v tvář se octl svému snu.

Ve chvíli, kdy se naše rty setkaly, se jsem hodil všechno za hlavu. Tolik jsem toužil právě po tomhle. Jeho ruce na mé rozpálené pokožce, jeho měkká ústa v hladových polibcích provokující ty moje a jeho jazyk…

Cítil jsem pořád jako ve snu. Vychutnával jsem si svými omámenými smysly každý jeho dotek a tiché zasténání. Bral jsem si, stejně jako dával. Rozkoší jsem se třásl, prahl jsem po ukojení a pak přišla ledová sprcha.

Telefon se nám rozezněl za hlavami a mě docházelo, čeho se tu dopouštím. Tolik jsem po něm toužil, tolik jsem si přál vzít si ho alespoň jednou jedinkrát, ale sám sebe jsem zapřisáhl, že nepošpiním své jméno nevěrou. Nezradím lásku, kterou chovám k Lise, že nebudu parchantem, který pro své sobecké ukojení, zničí sny jiných.

V Lasových očích jsem si snadno mohl přečíst, že i jeho toto všechno překvapilo, ale hodlal se s tím poprat a přijmout to, ne tak já. Trochu jsem se pohnul a naznačil Lasovi, že bych se rád postavil. Nehnul se ani o kousek, spíš se intuitivně ještě více přitlačil k mému tělu.

„Sakra Lasi…,“ rozčileně jsem ho ze sebe shodil a nemotorně se postavil na nohy. Šlo to ztuha, když jsem měl kolem kotníků omotané tepláky.

Otočil jsem se k němu zády a natáhl si je na zadek. Hrábl jsem po tričku a nasoukal se do něj. Když jsem se zase otočil zpět, Las už také stál a s výrazem štěněte, kterého doslova vykopnete do deštivého počasí, sledoval mé pohyby.

„Gabrieli….“ Odmítavě jsem zavrtěl hlavou.

„Mohl by jsi se prosím oblíknout?“ Pronesl jsem to hlasem, jako že mi vadí přítomnost nahého muže. Pravda byla ale v tom, že mé tělo se pořád ještě bouřilo a při pohledu na Lasovo pevné bříško a jeho plnou připravenost mě utěšit, se mi podlamovala kolena a já měl sto chutí se na všechno vykašlat, strhnout jej pod sebe a provést s ním všechny ty věci, o kterých se mi zdálo, než mě vzbudil.

„Vadím ti?“ Jeho hlas zněl svůdně chraplavě.

„Necítím se moc příjemně.“ Ošil jsem se.

„Ještě před chvíli ti to nevadilo.“ Zahleděl se na mé napuchlé rty.

„CO bylo před chvíli, už není.“ Telefon umkl.

„Nemyslím si, pořád po mě toužíš. Toužíš po tom, abych si tě vzal.“ Jeho hlas se ještě ztišil a já měl co dělat, abych si jeho ústa nepřitáhl k sobě. Tohle bude muset skončit a věděl jsem jenom o jedné možnosti, jak. Byť nás bude bolet oba.

„Nejsem tvoje děvka.“ V mém hlase bylo tolik chladu, ale mé srdce krvácelo. Se zaťatými pěstmi jsem sledoval, jak Las zalapal po dechu a jeho jindy usměvavé jiskřičky v očích jako by umřely. Bolest, která se mu přehnala přes obličej, mě se vší silou udeřila do břicha, ale nemohl jsem jinak. Nešlo to. Odpusť.

Las se ode mě poodstoupil a velmi prkenně na sebe začal soukat oblečení. Košili si zapnul na jediný knoflík, který mu tam zbyl a stanul hrdě čelem ke mně. Jeho obličej byl ledově ztuhlý. Mrtvý pohled jeho očí jenom otáčel dýkou v mém srdci.

A pak jsem dostal to, co jsem si zasloužil.

„Máš pravdu, nejsi děvka. Ta by mi podržela.“ Posměšně mě přejel pohledem a otočil se ke dveřím.

„Ven trefím. Sbohem pane Mariani.“ Křečovitě jsem svíral pěsti a sledoval, jak muž, kterého miluji, opouští můj život.

Stál jsem tam a sledoval dveře, kterými odešel. Měl jsem zlost na něj. Štval mě, že mě přinutil cítit to, čeho jsem byl teď plný. Tolik jsem se za ním chtěl rozeběhnout a přitáhnout si ho k sobě. Sevřít ho v náručí a říct, že už bude dobře, že jsem ochoten vzdát se všeho, na čem jsem si celý život zakládal.

Nic z toho jsem však neudělal. Byl jsem srab. A pak se opět rozezněl ten pekelný stroj. Nepřítomně se jsem přijal hovor.

„Gabrieli. Kde lítáš? Tobě se dovolat je umění.“ Lisin hlas mě dorazil.

„Promiň, nějak jsem se tu zapomněl.“ Znáte ten plíživý pocit viny? Rozlije se vám po těle a nahlodává každou molekulu bytí. A tíží tak moc.

„Volám ti jenom proto, že jsem na cestě domů a říkala jsem si, že bychom mohli oslavit ten kalendář. Už ho mám u sebe a lásko… je to nádhera. Nicholas je naprosto neuvěřitelný. Asi budu moc ješitná, ale líbím se tam sama sobě. Tak co bys řekl na víno a lososa s bylinkovou omáčkou?“ Překryl jsem si dlaní obličej, jako by mi to v něčem mohlo pomoct. Nicholas je neuvěřitelný. To bylo přesné.

„Gabe… no tak. Co na to říkáš? Nebo bys raději steak?“

„Promiň… ne losos zní fajn.“ Snažil jsem se dostat do hlasu dostatečné nadšení, ale i mě samotnému zněl můj hlas falešně.

„Dobře koupím lososa. Řekni mi ale, co se děje? Zníš příšerně.“ Starost v jejím hlase byla tak ubíjející a vyvolávala ve mně ještě větší pocity viny.

„Všechno je v pořádku, jenom mám na starosti jeden případ zanedbaného dítěte. Tomu chlapci jsou sotva čtyři a už se o sebe prakticky musí postarat sám. Rodiče ho nechávají osamotě a tak se toulá po sousedech a vlastně jenom díky jejich péči není hladový a špinavý.“ Bohužel to byla pravda, zítra jsem měl další ze soudních přelíčení, kdy se budu snažit přesvědčit porotu, že to dítě opravdu potřebuje stabilní zázemí, kterého se mu bohužel nedostává u jeho biologických rodičů. Ovšem i chlapec samotný od rodičů nechce. I přes to přese všechno je miluje. Bude to ještě těžký případ.

„Bože Gabe. To mě moc mrzí. Už jsem na cestě za tebou. Budu se spěchat.“ Rychle se rozloučila a telefon oněměl. Spěchala za mnou, abych tu nemusel být sám. Chtěla mi být oporou. Pocit zrady byl jako dýka, jejíž čepel byla broušená každou myšlenkou na Lase.

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Po zemi byly rozkutálené knoflíčky z Lasovy košile. Sebral jsem první a zadíval se na jeho prostou strukturu. Proč takhle malá věc je v mém životě ta jediná jednoduchá? Sesbíral jsem i ostatní a nasypal si je do kapsy. Ani sám sobě bych nepřiznal, že jsou to něco jako miniaturní suvenýry. Památka na chvíli vášně a rozkoše v Lasově náručí.

***

Zuřivě jsem přišlápl pedál plynu k podlaze. Tělem mi bouřilo zklamání a neukojený chtíč. Vražedná kombinace. A já sobecky věděl, kdo mi od toho tlaku odpomůže.

Zajel jsem do garáží a pak už jenom netrpělivě mačkal tlačítko výtahu. Když konečně přijel, ve chvíli, kdy jsem se téměř rozhodl, že to vyběhnu po schodech, rychle jsem vstoupil a stiskl číslo jedenáct.

Měl jsem jedenáct pater na to, abych si utřídil myšlenky. Pro ty bylo ovšem jedenáct pater málo a pro mé neukojené tělo zase moc. Když výtah zastavil, doslova jsem z něj vyběhl.

„Dobré ráno, pane Neali.“ Mile mě přivítala Jackova asistentka Rose.

„Dobré.“ Nebyl jsem právě dobře naladěn a ona si nezasloužila, abych na ni byl podrážděný, ale nemohl jsem si pomoct. Byl jsem napjatý k prasknutí.

Zaraženě mě sledovala pohledem, když jsem přecházel ke dveřím kanceláře.

„Počkejte okamžik, prosím. Jenom vás ohlásím.“ Sáhla rukou po telefonu.

„Není potřeba.“ Prakticky jsem jí odsekl a ve stejnou chvíli si otevřel dveře.

Dovnitř jsem vpadl jako velká voda. S Jackem to až trhlo.

„Bože, Lasi. Takhle mě děsit. Neumíš klepat?“ Věnoval mi pohled a lá učitel kárající svého žáka. Já se ovšem rozhodl jeho výtku přejít a otočil jsem klíčem v zámku.

Jack pozvedl obočí, zapřel se do křesla a čekal, co se bude dít. Otočil jsem klíčem ještě jednou a rychle kráčel k němu.

„Tak co tě tak rozhicovalo, že mě přepadáš v práci se svými choutkami?“ Chraplavý tón jeho hlasu přikládal polínka pod kotel vášně.

„Chci tě.“ Obešel jsem stůl a za košili mu pomohl na nohy. Byl vyšší než já, ale to mi ani trochu nevadilo. Přitiskl jsem se na jeho tělo a hladově se zmocnil jeho rtů. Se spokojeným zamručením mě vpustil do svých úst. Jeho reakce byla okamžitá. Vpletl mi prsty do vlasů a tím si přitáhl můj obličej ještě více.

A ačkoliv byl tento okamžik tak opojný, nemohl jsem sám v sobě zabránit myšlenku srovnávání s Gabem. Chutnal mi na jazyku jinak a tak nějak smyslněji.

Má zloba na sebe sama mě tím více vybičovala.

Odtrhl jsem se od Jacka a zatahal za okraje košile. Přitom jsem měl před očima  chvíli, kdy sprovodil ze světa Gabriel tu mou, která teď ležel v kufru auta. Štěstí, že jsem si tam minulý týden zapomněl tričko a mohl se tak převléct.

Roztřesenými prsty jsem se pokoušel rozepnout první knoflíček, ale nešlo mi to. Už už jsem ji chtěl taky jen tak roztrhnout, když mé ruce překryl Jack svými.

„No tak, no tak, trpělivost lásko. Jsem v práci, nechceš přece, abych úřadoval jenom v kalhotách.“ Provokativně se na mě usmál a s jeho pomocí jsem nakonec rozepnul i poslední knoflík. Bylo to ale hodně mučivé rozepínání. Jackovy ruce svíraly ty mé a společně jsme postupovali dolů. Jeden po druhém.

Jakmile se košile rozhrnula, přitiskl jsem rty na jeho klíční kost, což byla jeho slabina. Tiše zasténal, když jsem mu dlaní přejel přes bříško k opasku. S přezkou jsem zápasil poslepu a rty se přehoupl přes hranu čelisti na jeho rty. Podařilo se mi pokořit jak přezku tak i knoflík kalhot a pak jsem se pokusil rozepnout i zip. Jenomže jsem byl až moc nedočkavý, takže se mi zip zadrhl.

„Do prdele. To sis musel vzít zrovna tyhle kalhoty?“ Už  teď bylo mé mužství napjaté k prasknutí a každá další sekunda byla čím dál bolestivější a do toho ještě ten podělaný zip.

„Jak jsem asi tak měl vědět, že mě přepadneš v práci? Krom toho, ten zip v tom je nevinně.“ Snažil se o pobavený hlas, ale oba jsme věděli, že i on se chvěje nedočkavostí. Přejel jsem přes vybouleninu na jeho kalhotách a Jack jenom sykl vzrušením.

Během toho, než rozepnul ten proklatý zip, jsem zbavil svých kalhot. Jednoduše jsem si je stáhl ke kolenům a netrpělivě sledoval Jackovy pomalé pohyby. Prevít, schválně to prodlužoval.

„Pusť.“ Popadl jsem jeho kalhoty a sám mu je stáhl dolů i s boxerkami, které nosil nejraději. Při pohledu na jeho pyšně stojící úd jsem se musel kousnout do rtu, abych v sobě ukočíroval vlny chtíče, které v mém těle bouřily.

„Promiň lásko.“ Tvrdě jsem jej políbil a rychle jej otočil jeho krásným zadečkem

k sobě. Drcl jsem do něj tak, že se rukama musel zachytit o kraj stolu. Naslinil jsem si prsty, abych Jacka alespoň trochu připravil a pak jsem konečně přirazil. Téměř mi stačil jeden pohyb, ale nebyl jsem sobec ani náctiletý puberťák, abych se udělal po prvním pohlazení, chtěl jsem, aby z toho měl něco i můj milenec.

„Nicholasi…“ Jack tiše zasténal mé jméno. Začal jsem se v něm pohybovat a  rukou jsem sjel Jackovi přes bok a bříško dopředu, abych mohl svými prsty zpracovávat jeho vzrušení.

Jack si téměř lehl bříškem na svůj pracovní stůl, jak se snažil ustát stále stoupající razanci mých přírazů a svého chtíče.

Mé přírazy se staly téměř brutálními a i mé pohyby na jeho chloubě se zrychlily. Díky tomu jsme téměř současně dosáhli uspokojení. Oba jsme zrychleně oddechovali a já se svalil na jeho horká záda. Jack se opřel čelem o nějakou fakturu na stole. Konejšivě jsem jej hladil po boku a vychutnával si ten pocit souznění. Zatnul jsem čelist, když mi došlo, že miluju je oba. Gabriela i Jacka. Oba jsem ve svém životě potřeboval. A musel jsem si vybrat..

„Lasi…“ tiše začal, ale byl přerušen hlasem z interkomu.

„Pane Jacku? Na čtyřce máte hovor. Pan Marcus vám volá ohledně toho charitativního večírku zítra večer.“ Jack se pode mnou zavrtěl.

„Pane Jacku? Je všechno v pořádku?“ Rosiin hlas znejistěl.

„Myslím, že v tom nejlepším. Aspoň doufám.“ Zahuhlal do papírů.

Odlepil jsem se od něj a hrábl rukou po papírových kapesnících na stole. Mezitím i Jack dával dohromady sebe.

„Nic se neděje Rose, jenom jsme tu něco řešili. Řekněte prosím panu Marcusovi, že mu za malou chvíli zavolám zpět, ano? Děkuji Rose.“ A pak se se zvědavým pohledem otočil ke mně.

„Teda řeknu ti, vždycky mě dokážeš něčím překvapit.“ Přitáhl si mě k sobě a něžně mě políbil.

„Teď tě ale budu muset vyhodit, protože tady mám ještě moc práce.“ Mrkl na mě a na tváři měl usazený šťastný úsměv.

Naklonil jsem se k němu a políbil ho.

„Ale nepracuj moc dlouho. Jo a rozhodl jsem se, že nakonec pojedu na tu akci do LA.“ Jack se na mě překvapeně zadíval.

„Jsi si si jistý?“ Opatrně zjišťoval a v jeho hlase byla patrná nevíra.

„Jo, dneska jsem si uvědomil pár věcí a tohle je jedna z nich. Pojedu. Jenom mě mrzí, že nestihnu začátek tvého večírku.“

„Ale budu se spěchat.“ Znovu jsem se zmocnil jeho úst v hladovém polibku.

„A dneska vařím já. Takže ne že to necháš vystydnout.“ Vzletně jsem pronesl a mířil ke dveřím.

„Už ví, že přijedeš? Angie z toho bude mít radost.“ Jackův hlas mě zarazil v půlce pohybu.

„Neví, nehodlám jim volat. Jenom Angie zavolám z letiště, aby nebyla v šoku, až se tam zjevím v celé své kráse.“ Škodolibě jsem se usmál, za to mi to stálo, vidět ty jejich obličeje.

Odemkl jsem a koukl na Jacka přes rameno.

„Nezapomeň na tu večeři. Budu ji vařit já, takže být tebou tak si připravím chvalozpěvy, když to zmrším jako posledně.“ Mrkl jsem na něj a vyšel ze dveří.

Bylo mi skvěle. Asi jako zpráskanému psovi. Bylo mi ze sebe zle a možná proto jsem se rozhodl jet do LA. Vymáchat sám sebe ve vědomé bolesti. Zasloužil jsem si to.

***

Po výborné večeři jsme se společně stulili na gauči a jenom tak si na chvíli vychutnávali siestu. Položil jsem si hlavu do klína Lisy a užíval si něžné laskání jejích prstů ve vlasech.

„Gabrieli? Spíš?“ Tiše zašeptala a její pohyb na malý okamžik ustal.

„Hmmmm… ne.“ Toulal jsem se myšlenkami v místech, která jsem sám sobě zakázal.

„No, víš… doufala jsem, že budeme mít i jiný důvod k oslavě, než jenom ten kalendář…“ nechala svou větu ztratit se v tichu pokoje. Asi jsem byl mimo, ale nedocházel mi smysl jejích slov. Jiný důvod k oslavě?

„No měla jsem dojem, že… no, že bych mohla být těhotná.“ Otevřel jsem rychle oči a zadíval se do jejího obličeje.

„Ty jsi těhotná?“ Hrabal jsem se do sedu.

„Tys mě neposlouchal? Říkala jsem, že jsem doufala, že budeme mít důvod k oslavě. Bohužel jsem se těšila předčasně.“ Její hlas se trochu zlomil. Bylo na ní hodně vidět, že je zklamaná. Že hodně doufala, že budeme mít dítě.

Sevřel jsem ji konejšivě do náruče a přemýšlel nad tím, co by to znamenalo pro mě, kdyby Lisa opravdu těhotná byla. Ale ona nebyla a já měl cítit stejné zklamání jako ona, ale… byla to spíš úleva. Parchante.

„Lásko? Půjdeme si lehnout? Potřebuješ se vyspat a já to potřebuju taky. Potřebuju cítit tvou blízkost.“ Lisa se mi vymanila z náručí a táhla mě k nám do pokoje. Nechal jsem svést tak snadno. Mé tělo si přesně pamatovalo, co se dělo během dne a rozhodně si hodlalo užít svoje. Byl to jenom můj mizerný pocit, který mi bránil užít si to naplno. Pocit, že Lisa není Las.