1. kapitola

Ležela jsem v pokoji s rukama složenýma pod hlavou. Čekala jsem. Neměla jsem tu hodiny, ale věděla jsem, že zanedlouho pro mě přijde zřízenec a odvede mě na druhou stranu budovy k doktoru Masonovi. Byla jsem s tím smířená, taková denní rutina. Věděla jsem, že mě čeká hodina plná otázek. Snažil se mi dostat do hlavy a pochopit mě. Jak bláhové. Musela jsem se pousmát.

Překulila jsem se na bok a upřeně se dívala na bílé vypolstrované dveře bez kliky. Pozorovala jsem je poslední roky často, znala jsem nazpaměť každý centimetr. Byla to jedna z mála věcí, co se tu dala dělat, když pominu kývaní se ze strany na stranu v důsledku léků a bezmyšlenkovité zírání do stěn. V zámku zarachotil klíč a já se pomalu posadila a přehoupla nohy přes okraj postele. Ve dveřích se objevil Benny. Milý chlapík rozvalitějších proporcí. Jedna z mála postaviček tohoto uzavřeného světa, která měla na tváři stálý optimistický úsměv. Často, když mě odváděl přes rozlehlý komplex budov, si se mnou povídal. Vyprávěl mi o své dívce, o snech, které by si chtěl splnit, o cestě kolem světa, na kterou už několik let šetřil. Člověk s ním zapomněl, na jakém místě vlastně je.

„Ahoj Kate, jdu si pro tebe. Jsi připravená?“ usmál se a lehce pokynul směrem do chodby. Zvykla jsem si, že mi tak všichni říkali, i když moje celé jméno bylo Katelyn. Jen jsem krátce zakývala hlavou a vsunula nohy do pantoflí. Nejistým krokem jsem prošla okolo Bennyho, který stál ve dveřích, a letmo se na něj usmála.

„Tak jak ses dneska vyspala?“ Jednoduchá, nenápadná otázka, kterou mě zde každý den bombardovala snad každá osoba, která se mnou přišla do styku.

„Děkuji, vcelku dobře.“ A hlavně bezesně, obličej se mi zkroutil do prapodivného úšklebku, určitě si ho všimnul. Povzdechl si a jemně mě chytl za loket a odváděl úzkou chodbou.

Po pár minutách schůze spletitými chodbami jsme se zastavili před dřevěnými mohutnými dveřmi s velkou kovanou klikou. Otočila jsem se na Bennyho s děkovným úsměvem a lehce zaklepala na dveře.

„Dále.“ Po vyzvání jsem otevřela s námahou dveře a malou škvírkou jsem se protáhla do velké místnosti. Nebyla nijak zvlášť zajímavě zařízená. Takhle jsem si vždy představovala kancelář právníka nebo lékaře. Všechen nábytek byl tmavý a dřevěný. Na pravé straně byla dvě velká francouzská okna s červenými závěsy, sahajícími těsně nad dřevěnou podlahu, po levé straně byla knihovna s neuvěřitelným množstvím knih. Přímo proti mně seděl za dřevěným stolem s mahagonovou deskou postarší muž s knírkem. Na tváři měl pro mě ten známý, neutrální výraz. Rukou mi pokynul ke křeslu a čekal, až se posadím.

„Tak, Katelyn, jak se dnes cítíte? Je vám dobře?“ začal stejnou otázkou jako několik sezení před tím.

„Je mi dobře, děkuji,“ odpověděla jsem bez vzhlédnutí a dívala se na své složené ruce v klíně. Věděla jsem, co přijde. Bude se opět ptát na události, které se staly před tím, než jsem se dostala na toto proklaté místo. Zvláštní, když pomyslím, že jsem si to vybrala sama. Šla jsem sem dobrovolně a na vlastní žádost.

„Žádné bolesti hlavy, sny nebo přerušovaný spánek?“ zeptal se pro jistotu znovu. Zavrtěla jsem hlavou a snažila se tak zakrýt svou nervozitu.

„Hmmm. Dobrá, vypadá to, že jsme konečně našli léky, které vám vyhovují a neotupují až příliš.“ Sedl si naproti mně do druhého křesla a čekal na mou reakci. Nevzhlédla jsem. Za čas, co jsem tu strávila, jsem se naučila mlčet a mluvit jen v potřebných chvílích.

„Kate, mám pro vás jednu informaci,“ na chvilku se odmlčel, jako by přemýšlel, jak mi tu zprávu co nejšetrněji říct. Co to mohlo být?

„Od příštího sezení vás bude mít na starosti někdo jiný. Je to mladý lékař, talentovaný. Vzhledem k tomu, že zde máme příliš vážných případů a Vy jste udělala neuvěřitelný pokrok… Určitě to zvládnete.“ Vyděšeně jsem se mu podívala do očí.

„Někdo nový? Já…já si nejsem jistá, že to zvládnu, vždyť…“ ztichla jsem. Neměla jsem argument, který by ho přiměl změnit své rozhodnutí. Konejšivě mě pohladil po rameni.

„Zvládnete to. Navíc vás budu dál kontrolovat a kdyby byl sebemenší problém, můžete za mnou kdykoli přijít. Ano?“ Opět jsem jen mlčky přikývla.

„Pro dnešek už můžete jít. Běžte si odpočinout a zítra se uvidíte s kolegou Smithem.“ Zvedla jsem se a oknem na mě dopadl sluneční paprsek. Venku bylo krásné jarní počasí, potřebovala jsem si pročistit hlavu a vyvětrat se byl dobrý způsob.

„Myslíte, že bych se mohla jít projít ven do zahrady?“ zeptala jsem se.

„Jistě, někdo půjde s vámi a zavolám hlavní sestře, že to máte ode mě dovolené.“ Nejistě jsem se usmála a šla ke dveřím, kde na mě již čekal Benny. Krátce promluvil s doktorem a zavřel.

„Půjdeme se projít,“ konstatoval a vedl mě tou samou chodbou, kterou jsme přišli.

Procházka na slunci mi opravdu udělala dobře, už jsem nebyla tak vyděšená z představy nového lékaře a toho, že celou proceduru s vytvářením si vztahu budu muset absolvovat znovu. Jediná věc, která mě však pořád trápila, byl fakt, že možná ten „nový“ bude více vnímavý a neuvěří mi verzi, kterou jsem si vymyslela, abych tak zamaskovala skutečný důvod, proč jsem se dostala do takových problémů. Nepotřebuji, aby se mi někdo hrabal v hlavě a zjišťoval, co se se mnou děje. Věděla jsem to sama… jsem blázen.

Někdo mi lehce zatřásl paží a já si uvědomila, že u mé postele stojí sestra s připravenými večerními léky. Byla jsem tak zabraná do vlastního přemýšlení, že jsem neslyšela, jak přichází.

„Děkuji,“ poděkovala jsem a vzala jsem si od ní malý kalíšek s léky, které jsem si následně vysypala do pusy a zapila vodou.

„Dobře se vyspěte.“ Otočila se a odešla z pokoje. Převalila jsem se na bok a čekala, až mě začnou prášky otupovat a uspávat. Zanedlouho se dostavil již tak známý stav. Usnula jsem a můj spánek byl klidný a bezesný.

2. kapitola

Druhý den jsem se poprvé měla setkat s doktorem Smithem. Byla jsem lehce nervózní, ale snažila jsem se rozptýlit. Dřevěným kartáčem jsem si česala vlasy a přitom se dívala z velkého okna. Vzhledem k tomu, že se mnou nebyl už delší dobu problém, mohla jsem mít v pokoji několik vymožeností, které jen tak někdo mít nemohl. Jednou z nich byla také zarámovaná fotka mé rodiny, na kterou jsem se často dívala. Byla jsem velmi podobná své matce, velké modré oči, malý kulatý nos, úzké rty. Vlasy jsem měla světlejší a byla jsem také o několik centimetrů vyšší než ona, ale jinak jsem jí byla velice podobná. Stýskalo se mi po ní. Lehce jsem přejela prstem po obrázku a povzdechla si. Svázala jsem si vlasy do ohonu a šla se převléct z noční košile. Vzala jsem si na sebe rifle a tmavé tričko s dlouhým rukávem. Vlastní oblečení byla další věc, která mi byla časem povolena. Jiní pacienti museli nosit oblečení ústavu. Další vymožeností byl pokoj s koupelnou bez druhé spolubydlící. Zařídil mi ho doktor Mason. Říkal, že to tak pro mě bude lepší.

Mezi dveřmi se objevil Benny a vytrhl mě tak z mého přemýšlení. Byl připraven mě odvést na mou „hodinku pravdy“ a já vyšla ven na chodbu. Za pár minut jsem stála před kanceláří doktora Smitha a po vyzvání vešla dovnitř.

Na kožené sedačce seděl mladý, na pohled sympatický muž. Ruce měl spojené a prsty si jemně přejížděl po hřbetu ruky. Čekala jsem, až promluví, on však jen lehce pokynul hlavou ke křeslu naproti stolu, za kterým seděl. Chvilku si mě jen tak prohlížel a pak se díval do desek. Posadila jsem se naproti němu.

„Slečno Wilsonová, jmenuji se Mark Smith a budu vás mít nyní na starosti.“ Pomalým krokem obešel stůl a posadil se na jeho okraj. V ruce držel stále desky, které, jak jsem pochopila, obsahovaly informace o mně. Zavřel je a hodil je zpátky na stůl.

„Katelyn…mohu vám tak říkat?“ Kývla jsem.

„Dobrá tedy. Katelyn, řeknu vám to přímo. Byl bych rád, kdybyste mi o sobě něco řekla a já si tak mohl o situaci vytvořit vlastní názor a ne ten, který je tam napsaný,“ ukázal na složku. Jeho přímost mě zaskočila.

Pohlédla jsem na něj a ztěžka polkla. Čekala jsem spoustu věcí, ale tohle ne.

„Jistě,“ vykoktala jsem ze sebe a začala jsem mít takové neblahé tušení, že u něho to tak jednoduché nebude.

Po hodinovém sezení, kdy se mě ptal na poměrně nedůležité informace, jsem měla dojem, že na doktoru Smithovi je něco opravdu zvláštního. Byl mi sympatický, měl neuvěřitelné charisma a několikrát jsem se přistihla, jak si ho prohlížím a přemýšlím, co ho přivedlo na tohle místo. To ale nebylo ono. Vždy, když se mě zeptal na věc, která mi nebyla příliš příjemná, snažila jsem se zprvu z odpovědi nějak vykroutit. Ale zdálo se mi, jako by mě úplně ovládl, a já po chvilce zjistila, že mu o sobě povídám věci, které jsem nikdy nikomu tady neřekla. Když jsme skončili, vrátila jsem se zpátky do svého pokoje a vzala si svou oblíbenou knížku do postele, že si budu do večeře číst. Nemohla jsem se však absolutně soustředit. Měla jsem neustále před očima jeho obličej, jeho uhrančivé tmavě hnědé oči, vybavovala jsem si pořád dokola jeho hlas a jeho zvláštní vůni. Musela jsem se sama nad sebou zasmát, asi jsem se vážně a definitivně zbláznila.

Vídali jsme se každý den a mně znovu a znovu napadalo, jestli blázen může být ještě větší blázen. Jednoho dne, když jsem opět seděla v křesle naproti jeho stolu, mi došlo, že jeho otázky jsou stále víc osobní. Sama jsem se opět přistihla při myšlence, že bych mu nejradši všechno řekla. Už mě nebavilo neustále před ostatními něco skrývat.

„Kate, řekněte mi něco o době před tím, než jste se dostala sem.“ No jistě, tohle jsem přeci měla čekat. V mé složce je určitě napsáno, že jsem se 2x pokusila o sebevraždu. U srdce mi nepříjemně bodlo a pohledem jsem sklouzla k zemi.

„Není to moc zajímavý příběh,“ řekla jsem, pozorovala stále dřevěnou podlahu a cítila na své tváři jeho pohled. Vyčkával, jestli budu pokračovat. Zvedla jsem se z křesla a přešla k oknu, objímajíc si rukama hrudník.

„Asi před čtyřmi roky, než jsem se dostala do této léčebny, jsem vedla normální život. Měla jsem dobrou práci, slibnou kariéru v reklamní agentuře, ale hlavně skvělého přítele, který mě ve všem podporoval. Zrovna jsme dostali velkou zakázku od kosmetické firmy a já jezdila domů čím dál později. Věnovala jsem se tomu naplno, ale můj osobní život tím trpěl. Tehdy jsem si to neuvědomovala. Jednou večer, když jsem šla k autu přes park, mi zazvonil telefon. Byla to sestra mého přítele Jeremyho. Už jak jsem zvedla telefon, cítila jsem, že se něco děje,“ ztichla jsem, abych se uklidnila a setřela si hřbetem ruky slzy, které se mi nezadržitelně kutálely z očí. Několikrát jsem se zhluboka nadechla.

„Pak mi řekla, že se stala hrozná věc… Dál už jsem nemusela ani poslouchat, abych pochopila, co se stalo. Náklaďák, který jel naproti, se dostal do smyku a smetl tak Jeremyho auto. Najel na pařez, a tím se prorazila nádrž s benzínem. Během chvilky bylo celé auto v plamenech. Tehdy s ním jela i má malá neteř Melisa. Ani jeden z nich nepřežil.“ Další nával smutku už jsem nevydržela a hlasitě jsem se rozvzlykala. Podlomila se mi kolena, než jsem však stačila upadnout, zezadu se mi kolem pasu obmotaly dvě paže. Okamžitě jsem zbystřila a opatrně se v té náruči otočila. Čekala jsem otázku, zda jsem v pořádku, ale doktor Smith se na mě stále strnule díval. Bože, měl tak krásné oči, nemohla jsem se od nich odtrhnout. Mozek mi hlásil rozblikaným výstražným světlem, ať si dávám pozor. S obtížemi jsem se od toho pohledu odvrátila a lehkým tlakem na jeho ramena jsem naznačila, že jeho oporu již nepotřebuji. Najednou, jako by se probral z transu, mě pustil a svižným krokem došel ke stolu. Opřel se o něj zády ke mně a povzdychl si. Nechápala jsem, co se děje. Tohle přeci nemohla způsobit pouze situace, která mezi námi před chvilkou nastala.

„Omlouvám se, tohle se nemělo stát.“ O čem to mluví, říkala jsem si. Otočil se a zadíval se na mě. Ve tváři jsem musela mít velký otazník, protože začal hned vysvětlovat.

„Katelyn, já tu nejsem náhodou,“ řekl.

„Co…cože, o čem to tady mluvíte?“ V hlavě jsem měla úplně prázdno.

„Prosím, tykej mi, to divadlo už není nutné.“ Nebyla jsem schopná logicky uvažovat a přemýšlet o tom, co se tu děje. Mlčky jsem se opírala o zeď a dívala se na něj.

„Dostal jsem tě na starosti. Věděl jsem o tobě mnohem dřív než ty o mně. Najít tě byl trochu problém, ani ve snu by mě nenapadlo, že se necháš dobrovolně zavřít do psychiatrické léčebny,“ pousmál se, ale hned na to se mu obličej vrátil do té nepropustné masky.

Náš rozhovor mi připadal čím dál divnější. On to ví, napadlo mě. Snažila jsem se uklidnit a nezapomínat dýchat. Hlava se mi točila a dělalo se mi zle. Po chvíli mi tělo definitivně vypovědělo službu a já se sesunula k zemi. Omdlela jsem.

3. kapitola

Vzbudila jsem se na posteli ve svém pokoji. Venku už bylo šero a pootevřeným oknem proudil vzduch, který byl cítit po dešti. Pomalu jsem se posadila a snažila se zorientovat. Hlava mě třeštila a se žuchnutím jsem se zabořila zpátky do polštáře.

„Au,“ zaúpěla jsem a ruku si přimáčkla na bolavou hlavu. Pomalu mi docházelo, co se seběhlo při sezení s Markem. To se mi zase jednou povedl trapas, takhle se sesypat. Mozek mi z nějakého důvodu nedovoloval vybavit si všechny podrobnosti, ale žaludek se mi nepříjemně sevřel. Špatné znamení, pomyslela jsem si. Chvíli jsem jen tak ležela a čekala, až se mi tělo trochu uklidní z předchozího šoku. Tentokrát se mi žaludek ozval znovu, ale úplně z jiného důvodu.

Zazvonila jsem si na sestru a za chvilku už jsem slyšela klíče, jak si někdo odemykal. Pokoj osvětlilo světlo z chodby, natáhla jsem se a rozsvítila si lampičku na nočním stolku. Když jsem se znovu otočila na dotyčnou osobu, hrklo ve mně. Pomalým pohybem zavřel dveře, přisunul si k mé posteli křeslo a posadil se.

„ Ahoj, jak je ti?“ lehce se pousmál a čekal na mou odpověď.

„Dobře,“ odpověděla jsem stroze a podívala se mu do očí. Tohle je moje poslední slovo. Při této myšlence jsem si ruce zkřížila na prsou. Moje vzpurné gesto pochopil a hlasitě si vzdychl.

„Asi bych ti to měl vysvětlit, co?“ Při jeho slovech se mi vybavila poslední věta, kterou mi ve své kanceláři řekl. Přejel mi mráz po zádech.

„Nejdřív se ale musíš najíst. Bolí tě ještě hlava nebo máš mžitky před očima?“ Zavrtěla jsem hlavou a on mi jemně stisknul spánky. Sykla jsem bolestí.

„Já si to myslel. Když ses tam složila, praštila ses pořádně o zem. Asi budeš mít modřinu.“ To by vysvětlovalo tu bolest, pomyslela jsem si. Vyšel z pokoje a za chvilku se vrátil s jídlem na podnose. Připevnil mi ho na postel a pomohl mi se zvednout.

„Mohl bys být s přehledem zdravotní sestra a ne psychiatr… nebo co vlastně jsi,“ promluvila jsem na něj znovu, když jsem se nakláněla nad talíř a zkoumala, co mi to donesl. Mojí poznámku o tom, kdo vlastně je, ladně přešel a sedl si opět do křesla.

„ Ty jez. Já budu mluvit.“ Pustila jsem se do jídla a čekala, co mi poví.

„Byl bych radši, kdybych ti to nemusel vysvětlovat na tomhle místě, ale bohužel jinou možnost asi nemám. Říkal jsem ti, že jsem tě hledal, dostal jsem to za úkol,“ odmlčel se a pozoroval mě, jak jím.

„Proč?“ zeptala jsem se ho mezi sousty jídla.

„Nevím přesně, jak ti to vysvětlit. Abych pravdu řekl, taky mám jen strohé informace, bližší se dozvíme později. Moje pravé jméno je Brian.“ V zámku najednou zarachotily klíče a já se podívala na Briana, Marka, nebo jak se ten chlap přede mnou vlastně jmenoval. Položil si prst na rty a naznačil tak, abych mlčela. Rychlým pohybem zmizel. Zmateně jsem se dívala na pomalu se zavírající dveře do koupelny. Desátá hodina, napadlo mě, když jsem viděla sestru, která mi nesla léky. Vzala jsem si je od ní a zapila vodou. Odnesla podnos a zavřela za sebou dveře. Vyplivla jsem prášky do dlaně a znovu se pořádně napila vody.

„Už jsem se bál, že si je opravdu spolkla a za chvilku už budeš tuhá. Jsi dobrá herečka,“ zasmál se a podal mi kapesník, abych si mohla otřít rty. Usmála jsem se na něj a položila jsem se na bok.

„Takže se jmenuješ Brian?“ snažila jsem se navázat na to, co před chvilkou říkal, než nás sestra vyrušila, a neznít při tom příliš nervózně. Přikývl.

„Je to všechno zamotanější než si myslíš. Nemáme příliš času. Řeknu ti jen to důležité ano?“ nečekal na mou odpověď a pokračoval dál.

„Dostal jsem příkaz tě odvést, musí to být ale dobrovolně, jinak by se věštba nenaplnila.“ Už se nadechoval, že bude pokračovat, ale přeběhla jsem ho.

„Věštba? To snad ne,“ nemohla jsem uvěřit, že by snad věřil na takové hlouposti. Jeho tvář ztvrdla a čelist se mu napjala. Bože můj, on to myslí vážně. To zděšení na mně muselo být viditelné.

„Zní to…absurdně, že? Taky mi chvilku trvalo, než jsem si to připustil,“ podíval se mi do tváře, ani o kousek jsem se nepohnula, jen se na něj strnule dívala.

„Jsme předurčení. Naše existence byla dána již staletí před tím, než jsme se narodili, možná ještě dřív. Podle věštby nás má být sedm ochránců světla. Máme udržovat rovnováhu mezi zlem a dobrem. Kate, my víme, proč ses pokusila dvakrát o sebevraždu. Nebyly v tom pouze okolnosti, o kterých jsi mi vyprávěla, že?“ položil mi ruku na mojí a jemně mi ji stisknul. Nemohla jsem tomu uvěřit. On o tom opravdu ví. Do očí se mi opět vlévaly slzy.

„Věštba?“ zeptala jsem se, aniž by z mých úst vzešel jakýkoli zvuk. Neznatelně přikývl.

„Pokud chceme odejít, je ten správný čas, měli bychom si pospíšit.“ Seděla jsem na okraji postele a zírala na špičky svých bot. Informace, které jsem právě načerpala, jako by ještě nedoputovaly k mému mozku.

„Budeš si chtít něco zabalit?“ Vzhlédla jsem a Brian ke mně natahoval ruku. Asi mu bylo jasné, že jsem z toho zaskočená a nevím, jak to všechno přijmout. Podal mi cestovní tašku a přešel k mé skříni. Nevím, jak dlouho jsem takhle stála a automaticky přebírala hromádky složeného oblečení.

„Kate, půjdeme? Snad máme všechno,“ jemně mnou zatřásl. Vzala jsem do ruky obrázek mé rodiny a přála si být zase ta malá bezstarostná holka na fotce. Dala jsem jí navrch tašky a zavřela zip.

„Můžeme,“ řekla jsem a přemýšlela, jestli nebudu ještě ráda, že se sem budu moct jednou vrátit.

4. kapitola

Neměla jsem dál možnost se zaobírat tím, co bude nebo nebude. Odsunula jsem přemýšlení a otázky na později a čekala, jaký plán na útěk vymyslel. Další chvíle jsem si připadala jak v americkém firmu, kdy lupič prchá z místa činu. Otevřel neslyšně velké okno dokořán a mrknul na mě. Vzhledem k tomu, že jsem již nepatřila k opravdu závažným případům a léčba u mě probíhala dobře, neměla jsem na oknech ani mříže. O to to bylo snazší, jen ta výška mě trochu děsila. Brian nejdříve vyhodil mou tašku a hned na to vyskočil sám. Dívala jsem se na něj otevřeným oknem a obdivovala, s jakou lehkostí dopadl na zem.

„Teď ty. Neboj, chytím tě,“ zašeptal, ale vzhledem k tomu, že byla noc a nikde ani živáčka, slyšela jsem to dostatečně zřetelně. Pomalu jsem se vyhoupla na okenní římsu a přidržovala se rámu. Srdce mi bušilo a z faktu, že mám skočit, se mi dělalo zle. Zavřela jsem oči a párkrát se zhluboka nadechla. Skočila jsem. Po pár dlouhých vteřinách, kdy jsem slyšela jen jak mi kolem uší sviští vzduch, jsem dopadla. Otevřela jsem oči. Brian mě opravdu chytil a držel v náručí. Díval se mi do očí, nepouštěl mě, naopak si mě přitiskl blíž.

„Děkuji,“ hlesla jsem a netrpělivě se mu zavrtěla v náručí. Pochopil a pomalu mě postavil na zem.

„Musíme si pospíšit, nesmí nás tu nikdo vidět,“ při těchto slovech popadl mou tašku a hodil si jí na záda. Vzal mě za ruku a táhl za sebou. Došli jsme k velké zdi, která lemovala celý pozemek ústavu, a mně došlo, že skok z okna byl pro mě ještě tou jednodušší záležitostí.

„Briane, já tohle nepřelezu. Nemohli bychom jít prostě bránou?“ S hrůzou jsem zaklonila hlavu pozorujíc zeď a přemýšlela, jak to chce provést. Na tváři se mu objevil pobavený úsměv. Ruce si spojil tak, aby mi vytvořil oporu, a já se tak mohla vyhoupnout nahoru.

„Kdybychom chtěli, aby na nás přišli, mohli jsme jít rovnou dveřmi a nemuseli jsme se obtěžovat s oknem! Tak jdeme na to, jen se pořádně odraz a zkus se zachytit horní hrany zdi.“ Nejistě jsem mu vložila nohu do rukou a chytla se ho za rameno.

„Raz, dva…tři,“ s počítáním jsem se zhoupla v kolenou a odrazila se od země. Zachytila jsem se a pomalu se vytáhla nahoru. Překvapilo mě, že to nebylo ani tak hrozné. Podal mi tašku a naznačil, že mám seskočit na druhou stranu. Poslechla jsem ho. Za chvilku už stál vedle mě.  Vyšli jsme na chodník a on se rozhlížel, pravděpodobně, kde má auto. Šla jsem za ním a čekala, co se bude dít teď. Utíkání se mi začalo pomalu líbit a na obličeji se mi objevil spokojený úsměv. Došli jsme k černému BMW se ztmavenými skly, Brian odemkl a  my nastoupili.

„Co je to za auto? Myslím typ, je moc hezké.“ S pýchou na tváři se usmál a bez jediného slova mi ukázal znak pověšený na klíčích. X6.

„Hmmm,“ uznale jsem zabrumlala. Vždycky jsem měla ráda velká zvláště terénní auta. Tohle bylo obrovské a já se zavrtala do kožené sedačky. Víčka mi začala pomalu padat a za chvilku jsem usnula.

S trhnutím jsem se vzbudila a dezorientovaně se dívala kolem sebe. Byli jsme stále na cestě a Brian mě držel za ruku.

„Šššššš, něco zlého se ti asi zdálo. Celá ses třásla.“ Pomalu jsem se uklidňovala a svou ruku vytáhla z pod té jeho. Nedalo se říct, že by mi jeho doteky nebyly příjemné, jen jsem se děsila jeho blízkosti. Došlo mu to.

„Promiň. Za dvě hodiny budeme na místě,“ Díval se přitom z okna. Bylo toho na mě za dnešek už nějak moc a k tomu ještě muž, který o mě viditelně jevil zájem. To mi ještě scházelo, napadlo mě. Očividně se mu moje reakce příliš nezamlouvala, možná si jí dokonce vyložil špatně, budu mu to muset časem vysvětlit.

Neměla jsem ani ponětí, kde jsme. Už dávno nebyla tma a já pozorovala nekonečné množství měst, kterými jsme projížděli. Cesta mi připadala delší, protože jsme oba dva mlčeli. Už se na mě ani nepodíval. Nenapadlo mě nic rozumnějšího než se ho na to zeptat rovnou.

„Zlobíš se na mě?“ Otočila jsem se na něj a čekala, jestli on udělá to samé, ale neudělal. Opřela jsem si hlavu o okýnko a dál se dívala, jak cesta kolem mě ubíhá.

„Nezlobím se na tebe,“ řekl po chvilce. Podívali jsme se na sebe. Zakroutila jsem hlavou a než jsem se ho stačila zeptat, co tím myslel, začal sám.

„Zlobím se na sebe, Katelyn. Od prvního okamžiku jsi mi velice sympatická. Mám trochu problém v tvé přítomnosti rozumně uvažovat. Omlouvám se, jestli jsem ti svým chováním nějak ublížil,“ odvrátil se a dál pozoroval cestu před sebou.

„Moc dlouho jsem žila za tou velkou zdí, odvykla jsem si takovému chování. Navíc… je toho na mě nějak moc, je spoustu věcí, se kterýma se musím vyrovnat a popřemýšlet, co dál,“ řekla jsem smutně.

„Už jsme tady,“ při těch slovech jsme zastavili před mohutnou stavbou, která vypadala spíš jako knihovna nebo universita, než jako obytný dům. Pomohl mi vystoupit a vzal mi tašku z auta.

„Snad se ti tu bude líbit. Všichni už na nás čekají,“ usmál se a pokračoval dál cestou k domu. Zírala jsem na ten ohromující dům a přemýšlela, zda tohle je konečně místo, kde se budu opravdu cítit doma. Pomalým krokem jsem vyrazila po kamenné cestě, vstříc svému dalšímu osudu.

5. kapitola

Dveře do domu byly otevřené, pomalu jsem do nich nahlédla. Slyšela jsem jen několik hlasů, jak o něčem vášnivě hovoří. Nechala jsem si tedy bundu položenou na cestovní tašce, kterou mi Brian donesl a položil těsně za dveře se slovy: „Běž se trochu projít ven, udělá ti to dobře. Ohlásím náš příjezd. Vrať se, až se ti bude chtít, máš spoustu času.“ Vyšla jsem tedy opět ven a rozhlédla se na všechny strany. Potřebovala jsem se projít. Vzhledem k mému předchozímu životu jsem si svobodného procházení příliš neužila, potřebovala jsem si to vynahradit. Vydala jsem se do rozlehlých zahrad a nasávala vůni rozmanitých květin. Byla to dokonalá harmonie a já si užívala každého paprsku odpoledního slunce. Položila jsem se na čerstvě posekaný trávník a zavřela oči, cítila jsem se báječně. Ten klid a cvrlikání ptáků mě za chvilku uklidnil natolik, že jsem usnula.

S prudkým pohybem jsem se posadila, v očích jsem měla slzy a z hrdla se mi nezadržitelně draly hlasité vzlyky. Brian u mě klečel a pevně mě objal.

„Pššššššššš, to bude dobré, jen klid, jsem u tebe. Zhluboka dýchej,“ hladil mě po vlasech a já se k němu přitiskla, jak jen to šlo. Křečovitě jsem svírala jeho rameno.

„Už zase, už zase se to děje,“ snažila jsem se mluvit mezi pláčem, ale příliš mi to nešlo. Nemohla jsem pořádně dýchat a strach mě celý prostupoval.

Nevím, jak dlouho jsme tam takhle seděli a on mě objímal a utěšoval. Byla jsem tak ráda, že tam se mnou je, cítila jsem se mnohem bezpečněji. Po chvilce vzal můj obličej do dlaní a podíval se mi do očí.

„Už se nemusíš bát,“ řekl a  přejel mi palcem přes lícní kost. Zavřela jsem oči a nasávala vzduch ochucený o jeho parfém. Pomalu jsem se začala uklidňovat. Párkrát jsem zamrkala, jeho obličej byl nebezpečně blízko, jako by se rozmýšlel, co má v této situaci dělat. Usmála jsem se a hlavu lehce zaklonila. Pustil mě a taky se usmál, už jsme si začali zvykat na vzájemnou blízkost.

„Je ti líp? Trochu jsem se vevnitř zapovídal, viděl jsem tě, jak se procházíš po zahradě, a chtěl jsem ti nechat čas pro sebe. Když jsem se za tebou šel podívat, ležela jsi a spala, třásla ses a vzlykala. Pak ses sama probudila. Kate, co se děje?“ v jeho hlase byla slyšet starost. Dívala jsem se na něj a věděla, že je asi ta pravá chvíle mu to vysvětlit. Možná mě pak sám vrátí zpátky do blázince.

„Briane, co všechno o mně víš?“ Věděla jsem, že tato část rozhovoru nebude pro mě příliš příjemná, ale musím být k němu férová. Podivně se pousmál a utrhl si kousek trávy, který se zaujetím trhal na kousky.

„Říkal jsem ti, že jsem o tobě věděl dřív, než ty o mně. Když jsi ještě pracovala v té reklamní agentuře, několik let jsme tě sledovali. Vím, jaké jídlo máš ráda, kam sis chodila kupovat šaty, jaké knihy čteš, jaký parfém jsi používala. Shrnul bych to. Vím toho poměrně dost,“ odmlčel se. Vyrazilo mi to dech. Chuť mu cokoli říct mě s návalem zlosti pomalu opouštěla. Snažila jsem se ovládnout a pokračovat v tom, pro co jsem se před chvilku rozhodla.

„Takže víš, proč jsem tehdy odešla do toho ústavu?“ řekla jsem mu a zaťala čelist.

„Víme, že jsi po smrti svého přítele byla zhruba rok pod dohledem lékaře, došlo to tak daleko, že jsi téměř nejedla, nespala, do práce jsi taky nechodila. Dostala jsi prášky na uklidnění, ale i přesto se ti zdály zlé sny. Tvůj psychický stav nebyl podle tvého ošetřujícího lékaře dobrý a na jeho doporučení ses sešla s doktorem Masonem, který také rozhodl, že bude lepší, když budeš pod stálým dohledem. V jeho zprávě stálo, že si ho prosila, abys mohla zůstat,“ povytáhl jedno obočí a podíval se na mě.

„Vidím, že jediná věc, do které jste se mi nedostali, byla moje hlava.“ Kolena jsem si přitáhla blíž k tělu a opřela se o ně lokty. Čekal.

„Máš pravdu, měla jsem zlé sny. Bohužel začaly mnohem dřív, než se Jeremy vyboural v tom zatraceném autě,“ poslední slova jsem říkala už skoro neslyšně a vlasy si prohrábla prsty.

„Stalo se to asi půl roku před tím. Šla jsem večer z práce, auto jsem měla zaparkované asi 10 minut cesty. Byla jsem už skoro u něj, když jsem si všimla malé holčičky, která nehnutě stála uprostřed chodníku a dívala se na mě. Měla na sobě školní uniformu a tmavé vlasy stažené z obličeje velkou černou stuhou. Když jsem došla k ní, zeptala jsem se, jestli nepotřebuje pomoct, myslela jsem si, že se třeba ztratila. Neodpověděla mi, jen se na mě dál dívala. Sehnula jsem se k ní, měla ve tváři zvláštní mrtvolný výraz a tmavé kruhy pod očima. Vztáhla ke mně ruku a pohladila mě po tváři. Pak se stalo něco, co si nedokážu nijak vysvětlit…Bože, budeš si myslet, že jsem divná,“ obličej jsem unaveně schovala do dlaní a na chvilku zavřela oči. Nic neříkal, jen se na mě dál díval.

„Nevím, co se se mnou ten večer stalo, jestli jsem omdlela nebo něco jiného. Vzbudila jsem se na tom samém místě o několik hodin později. Motala se mi hlava, zavolala jsem Jeremymu a on mě odvezl domů. Tu noc se mi to stalo poprvé. Nevěděla jsem, co to je, ani že to tak moc ovlivní můj život. Zdál se mi sen, byl jiný než normální sny, které se člověku běžně zdají. Nedokážu to popsat, byl to tak zvláštní pocit Jako bych byla součástí toho snu. Byla jsem uprostřed davu lidí. Tváře jsem nerozpoznávala, byly podivně zamlžené, a já neviděla jedinou jasnou křivku. Otáčela jsem se mezi nimi a snažila se někoho najít. Nakonec se mi to podařilo. Ty dvě tváře jakoby se mi vypálily do mozku. Ráno jsem se cítila podivně vyčerpaná a ospalá. Když jsem cestou do práce procházela kolem stánku s tiskem, zahlédla jsem jednu z nich na přední straně ranních novin. Nejdřív mi to nedocvaklo, ale došlo mi to záhy. Byla to Emily Corvenová, oběť loupežného přepadení na předměstí. Nepřežila to. Druhou tvář jsem stejným způsobem našla o několik dnů později. Byla to šestnáctiletá dívka, jméno uvedeno nebylo. Někdo jí znásilnil a pak ubyl k smrti. Nedokážeš si představit, jak mi bylo, když mi to začalo docházet. Sny a hrůzná zjištění se několik dnů nato opakovaly,“ podívala jsem se zpříma do jeho očí.

„Už to chápeš? Briane, já vidím ve snech lidi, kteří mají umřít, mrtvé lidi,“ konstatovala jsem a na tváři jsem ucítila první slzu.

6. kapitola

Držel mě za ruku a díval se mi do očí. Ve tváři měl zvláštní výraz, jako by přemýšlel a vybíral ta správná slova. Rukou jsem si setřela slzy a čekala, až konečně promluví. Ta chvíle se stále víc prohlubovala a ticho bylo čím dál nesnesitelnější.

„S jednou věcí jsi měla pravdu, do hlavy jsme se ti nedostali. Kate, neměl jsem ani ponětí… ,“ odmlčel se a hlasitě si povzdechl. Vypadal, jako by nevěděl, jak s touto novou informací naložit.

„Už chápeš, proč byl pro mě ten blázinec bezpečnější? Nedokážu si vysvětlit, proč se tohle děje zrovna mě. Nechci žít s vědomím nevyhnutelnosti něčí smrti. Nemůžu to nijak ovlivnit, protože nevím kdy a kde se to stane. Proto bylo pro mě jednodušší se tam schovat a každý večer si před spaním brát prášky, které mě otupily natolik, že jsem nic necítila, natož aby se mi něco zdálo,“ už jsem se nadechovala, že budu ve svém napůl hysterickém proslovu pokračovat, ale dal mi prsty přes rty.

„Poslouchej mě chvilku. Taky si to nedokážu vysvětlit, ale na něco určitě přijdeme, ano? Neboj, pomůžu ti, nenechám tě v tom. Nehledě na to, že se zvláštnostmi máme v tomto domě neuvěřitelné zkušenosti,“ usmál se a konejšivě mě pohladil po ruce. Na čele se mi objevila nechápavá vráska, ale jen jemně zavrtěl hlavou.

„Měli bychom jít dovnitř, než si o nás začnou šuškat. S ostatními se ještě neznáš. Navíc bys tu taky mohla pořádně prochladnout,“ pomohl mi postavit se a mně teprve teď došlo, že slunce už zapadá.

Chytla jsem ho za ruku a on se na mě otočil. Potřebovala jsem ho mít nablízku, byl to ostatně pro mě nyní ten nejbližší člověk, nikoho jiného jsem tu neznala.

„Cítím se tak líp,“ vysvětlila jsem mu a on mě pomalu odváděl k terase u zadní části domu. Prošli jsme kolem bazénu a vešli dovnitř. Předpokoj, kterým jsme procházeli, byl velmi světlý, s několika gauči v barvě slonové kosti, postavenými kolem zdi.

Bylo to krásně jednoduché, bralo mi to dech. Neuvěřitelná harmonie, napadlo mě. Dveře do dalšího pokoje byly otevřené a já za nimi slyšela hlasy. Nervózně jsem sebou cukla a zhluboka se nadechla.

Místnost měla tu samou atmosféru jako ta předešlá. Byla částečně obložená tmavým dřevem a v okenních výklencích byly vestavěné lavice k sezení. Za velkým jídelním stolem sedělo sedm osob. O něčem právě mluvili, ale jen jak jsem vešla, všichni ztichli a upřeně se na mně podívali. Brian mě nenápadně posunul před sebe a já cítila, jak se mi do tváří nahrnula krev. Přesně tyhle situace jsem neměla ráda.

„Ahoj lidi, tak tohle je Katelyn. Buďte na ni hodní.“ Při poslední poznámce se zasmál. Nechápala jsem, co je na tom tak vtipného, ale ostatní se k němu přidali. Postupně se zvedali od stolu a přicházeli se se mnou přivítat. Všechny jejich jména jsem si nezapamatovala, ale byly tu tři ženy a čtyři muži. Budu muset později Briana poprosit, aby mi jejich jména zopakoval, pomyslela jsem si. Clara, jedna z mála, která mi okamžitě utkvěla v paměti, byla drobné postavy a její vlasy měly zhruba ten samý odstín jako ty moje. Měla neuvěřitelně krásný usměv a při přivítání mě objala.

„Abys chápala, skoro každého, koho sem Brian přivedl, představoval stejným způsobem. Sázeli jsme se, jestli to udělá znovu. Vyhrála jsem,“ řekla mi potichu a na tváři se jí objevily dva malé dolíčky v důsledku dalšího zářivého úsměvu. S dalšími jsem si jen podala ruku, ale i tak na mě byli všichni opravdu hodní. Už dlouho jsem se necítila tak dobře. Chvilku jsme s nimi poseděli u stolu, ale pomalu na mě padala únava z dlouhé cesty. Opravdu to pro mě byl dlouhý den, na můj vkus se toho stalo až příliš.

„Pojď, ukážu ti pokoj, než nám tu usneš,“ usmál se a pomalu se postavil. Rozloučila jsem se a popřála všem dobrou noc. Brian mi podržel dveře do chodby a vedl mě dál domem. Ten, kdo ho zařizoval, měl neuvěřitelný cit pro jemnost. Moc se mi to líbilo a s napětím jsem čekala, jak bude vypadat „můj“ pokoj. Vyšli jsme po dlouhých širokých schodech do druhého patra a prošli další chodbou. Brian se zastavil a otevřel mi dveře. To, co jsem viděla za nimi, bylo neuvěřitelné. Měla jsem pocit, že jsem se vrátila minimálně o staletí zpátky a jsem v pokoji nějaké princezny.

„No páni,“ vydechla jsem údivem. Briana to evidentně pobavilo a začal se smát.

„Líbí se ti? Říkal jsem Clare, že se v tomhle pokoji budeš cítit určitě dobře, ale ona si usmyslela, že ti připraví jiný, tenhle by měl být „dočasný“.

„Clara pro mě připravuje pokoj?“ zeptala jsem se s údivem a on se usmál.

„Jistě, tohle teď bude i tvůj domov. Clara to tu vše zařizovala, byla dřív architektka a vzhledem k tomu, že dům byl už postavený, začala se realizovat v jeho vybavování. Řeknu jí, že se ti líbí tady,“ už se připravoval, že odejde.

„Prosím, nic jí neříkej, ten pokoj je opravdu krásný, ale nechci jí brát radost,“ rozhlédla jsem se znovu po pokoji. Stěny byly vymalované světle žlutou barvou a na nich viselo několik obrazů, které přesně seděly k celému vybavení. U zdi byla velká postel, opět světlé barvy, a celou tu krásu doplňoval hnědý nábytek, který byl snad ještě z dob, kdy se tohle sídlo stavělo. Otočila jsem se na Briana, ale byl pryč.

Prošla jsem do koupelny a unaveně se posadila na kraj vany. Během chvilky jsem ze sebe sundala oblečení a sesunula se do vody, která se mezi tím napustila. Vychutnávala jsem si vůni levandulové pěny. Oční víčka mi už sama padala a já se rozhodla raději vylézt, než se utopím. Obmotala jsem kolem sebe osušku a vydala se zpátky do pokoje. Trhla jsem sebou, protože Brian seděl v jednom z křesel, která byla u okna.

„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat, jen jsem ti donesl tvou tašku. Myslel jsem si, že bys jí mohla potřebovat,“ usmál se a přitom si mě prohlížel. Vyndala jsem si světlou košilku, kterou jsem si sebou zabalila, a šla se obléct do koupelny.

„Briane, mohla bych tě o něco poprosit?“ řekla jsem, když jsem vycházela. Neodpovídal mi, jen se na mě strnule díval.

„Jistě,“ dostal ze sebe po chvíli.

„Zůstaň tu, prosím, dokud neusnu,“ lehce přikývl a já se uvelebila do měkkých peřin. Přála jsem si jen, aby se mi nic nezdálo a já si mohla pořádně odpočinout. Lehl si vedle mě a hladil mě po vlasech., chvilku na to jsem usnula.

7. kapitola

Probudila jsem se neuvěřitelně rozlámaná, pravděpodobně jsem celou noc spala v jedné a té samé poloze Prohrábla jsem si vlasy rukou a protáhla se. Překulila jsem se na druhý bok a dívala se na prázdné místo, kde ještě před pár hodinami ležel Brian. Mohlo mě napadnout, že tu nebude, až se probudím, vzhledem k tomu, jak odtažitě jsem se k němu chovala. Ještě nějakou dobu jsem jen tak ležela a přemýšlela, jestli nestrávím zbytek dne v posteli a vyhnu se tak zvědavým tvářím všech ostatních. Nahlas jsem vzdychla, vstala a přešla do koupelny. Dala jsem si dlouhou ranní sprchu a vykonala další nutnou hygienu. Vlasy jsem si pročesala kartáčem a nechala je rozpuštěné. Oblékla si černé upnuté džíny a bílé triko s potiskem. Nejistě jsem vyšla na chodbu a snažila se najít cestu do společné jídelny. Když jsem otevřela dveře, všichni seděli u stolu a snídali.

„Dobré ráno,“ pozdravili jsme se navzájem. Všimla jsem si, že jediné volné místo je vedle Briana. Posadila jsem se a Clara mi přisunula konvici s čajem a kávou.

„Dáš si něco k jídlu?“ zeptala se zvesela. Zavrtěla jsem hlavou a nalila si jen plný hrnek kafe. Měla jsem pocit, že kdybych něco pozřela, můj žaludek by to dnes stejně nepřijal. Zvedla jsem se a odešla si sednout na verandu. Upřímně jsem neměla náladu na společnou snídani, kdy se na mě po očku všichni dívají a sledují tak každý můj pohyb. Dívala jsem se na orosený trávník a ruce si hřála o hrnek. Po nějaké době mi někdo přehodil deku přes ramena a přisedl si ke mně. Otočila jsem se, byla to Clara.

„Není to pro tebe jednoduché, že?“ zeptala se a v ruce držela svůj hrneček. Zavrtěla jsem hlavou a opět si prohrábla své dlouhé vlasy. Chytla mě za ruku a dívala se zpříma před sebe. Asi pochopila, že nemám chuť komukoliv vysvětlovat, jaké pocity se ve mně mísí. Nevěděla jsem, co bude dál, zda tu vůbec chci zůstat a zda chci přijmout tak velkou zodpovědnost, kterou na nás ta věštba klade, a to jsem zatím věděla velice málo, pouze to, že jsem její součástí. Nic víc. Mlčky se zvedla a odešla po chvilce zpátky do domu. Ráno bylo chladné a já si deku přitáhla blíž k tělu.

„Je tu krásně, že?“ trhla jsem sebou a prudce se otočila. Málem jsem si při tom pohybu vylila kafe do klína. Za mnou stál Brian a ruce měl v kapsách. Měl na sobě rifle a tmavé triko s neurčitým nápisem na rameni. Při mé reakci se usmál a přisedl si ke mně.

„Nad čím přemýšlíš? Zeptal se a díval se při tom na mě. Z tváře mi odhrnul pramen vlasů a donutil mě tak vzhlédnout. Pokrčila jsem rameny, nechtělo se mi na to odpovídat. Zvědavě zvedl obočí a čekal. Netrpělivě jsem si rovnala prstýnek na pravé ruce, který jsem dostala od svých rodičů v den svých osmnáctých narozenin a nadechla se.

„Přemýšlím, co bude a zda tu mám zůstat.“ Dál jsem se dívala na své ruce.

„Prosím? Myslel jsem, že ses rozhodla, když jsi se mnou z toho blázince utekla,“ nevěřícně se na mě díval. Při jeho slovech do mě vjel vztek. Byla jsem vždy prudší povaha, zdědila jsem to po svém otci, ale hrdá jsem na to nebyla. Přešla mě jakákoli chuť se s ním o tom teď bavit a zvedla jsem se k odchodu. Chytil mě za ruku a prudce s ní trhnul. Tím pohybem mě donutil zastavit se a otočit se zpátky na něj. Chtěla jsem se mu vykroutit, ale jeho stisk byl silný. Podívala jsem se mu do očí a snažila se, aby na mě poznal, jak moc se na něj zlobím. Bohužel moje vlastní oči mě zradily. Začaly se z nich vylévat slané kapičky a kutálet se dál po mé tváři. Jeho prudká reakce mě neuvěřitelně překvapila.

„Jak můžeš?“ jeho stisk při těch slovech povolil a já si bolavé místo, těsně nad svým loktem, začala třít. Otočila jsem se zpátky ke dveřím, rozhodnutá, že tentokrát odejdu.

„Ty to asi stále nechápeš,“ povzdechl si.

„Jsi předurčená, to si člověk nezvolí, tím se musí narodit. Nemůžeš si určit, jestli to přijmeš nebo ne. Všechno je předem stanovené. Tvá rodina, i město, ve kterém se narodíš, barva vlasů, kterou budeš mít a zda budeš žena či muž, prostě…všechno. Chápeš?“ při těch slovech jsem se zastavila.

„Bylo mi líp, když jsem to nevěděla. Kdybys mě nenašel, žila bych dál svůj život a nemusela bych to řešit,“ řekla jsem a lehce se otočila směrem k němu.

„Žila? To, že ses nechala zavřít v tom ústavu před ostatními a hlavně před sebou, protože si tušila, že to, co se s tebou děje, není úplně v pořádku … tomu říkáš „život“? Nebuď směšná,“ v jeho hlase se začala projevovat zlost. Přešel rázným krokem ke mně a podíval se mi zpříma do očí.

„Podívej se konečně pravdě do očí a přiznej si, že ty čtyři roky strávené za tou zdí byly pro tebe příšerný. Až si to konečně uvědomíš, můžeme se posunout kousek dál.“ Než jsem stačila cokoli říct, byl pryč. Zhluboka jsem se nadechla, abych si pročistila hlavu a zadržela tak další nával slz. Měla jsem na něj takovou zlost, že se mi chtělo do něčeho praštit. Stála jsem dál na verandě a nevěděla, kam jít. Vevnitř určitě všechno slyšeli, udělala bych ze sebe akorát většího blázna, kdybych kolem nich proběhla s uslzenýma očima. Rozhodla jsem se jít do zahrady a aspoň se trochu projít. Moje doba na rozmyšlenou se touto hádkou neuvěřitelně zkrátila a já byh měla při dalším vstupu do domu vědět, co dál. Rukou jsem hladila živý plot a stírala z něj tak kapky rosy. Po chvilce jsem narazila na malé zákoutí s bílou lavičkou. Posadila jsem se na ní a dívala se na zamračené nebe. Byla jsem zmatená. Seděla jsem tam asi hodinu a pomalu si uvědomovala, že Brian měl v některých věcech pravdu a právě o to víc mě štval. Opravdu jsem se schovávala hlavně sama před sebou.

Slyšela jsem někoho přicházet po kamenné cestě a postavila jsem se. Byla to Clara. S úlevou jsem si oddychla a šla jí vstříc. Podívala se na mě a smutně se usmála.

„Pojď, musíme si promluvit,“ vzala mě za ruku a vedla zpátky do domu. Začala jsem mít takové neblahé tušení, že to nebude příliš příjemná debata, ale že pro mé další rozhodování bude klíčová.

8. kapitola

Prošly jsme kolem celého domu, vešly předním vchodem a dál vyběhly do druhé patra. Clara mě strčila do dveří jednoho z pokojů. Byl krásně vybavený, ostatně jako každá místnost v tomto domě. Dominovala mu obrovská dřevěná postel s pelestmi. Hned naproti byly dva malé gauče oranžové barvy a mezi nimi malý dřevěný stolek.

„Teda…“ vydechla jsem a otočila se kolem své osy, abych si tu krásu znovu prohlédla. Clara stále opřená u dveří a usmívala se.

„Libí?“ zeptala se a ruce si složila na prsa.

„No aby ne. Je to nádhera. Nemám slov…Je tvůj?“ zavrtěla hlavou a dál se usmívala. Čekala, až mi to dojde.

„Můj?“ naznačila jsem pouze pohybem svých rtů, zvuk ze mě v důsledku údivu žádný nevyšel. Jen přikývla.

„Pojď, to není všechno,“ táhla mě k dalším dveřím a otevřela je. Vešla jsem do místnosti, která měla pravděpodobně sloužit jako šatna. Byly zde velké vestavěné skříně a několik zrcadel.

„Máš tu i několik svých věcí.“ Nechápavě jsem se na ní podívala a ona, s mírně pobaveným výrazem ve tváři, přešla a otevřela dokořán obě křídla skříně. Všude bylo naskládané oblečení, boty a doplňky. Opravdu jsem mezi nimi poznávala své věci, které jsem kdysi nosila. Hrdlo se mi sevřelo.

„Clare…“ vydechla jsem pouze. Neměla jsem slova, která by v tu chvíli vystihovala moje pocity. Přejela jsem rukou přes hromádku oblečení.

„Taky tam je pár nových kousků, ale musím uznat, že vkus máš opravdu parádní,“ usmála se na mě a rukou mi přejela přes rameno.

„Děkuji, tohle jsem nečekala,“ cítila jsem, jak se mi oči naplnily slzami. Nevím, čím to bylo, jestli touhle chvilkou nebo tím, že jsem byla dnes po ránu tak přecitlivělá. Dala jsem si dlaň přes pusu a snažila se neplakat.

„Mně neděkuj, tohle všechno zařídit Brian. Já už jsem dostala akorát za úkol všechno připravit. Chtěl, aby ses tu cítila co nejlíp. V tuto chvíli je to i tvůj domov,“ vyšla zpátky do pokoje. V okamžiku jsem se probrala a projela mnou vlna zloby a následného studu nad hádkou, kterou jsme měli ráno na terase. Stála jsem mezi dveřmi a nevěděla co říct. Clara seděla na okraji postele a pomalu pohupovala nohama. Ukázala na místo vedle sebe a čekala, až se posadím.

„Hmmmmm, je moc příjemná.“ Poznámku o „klidných“ snech jsem si pro jistotu nechala pro sebe. Dívala se na mě a dál mlčela.

„Slyšela jsi to, že?“ zeptala jsem se.

„Katelyn, my všichni jsme to slyšeli. Brian se často nehádá, ale když už na to přijde, většinou to stojí za to. Je mi líto, že jsi to odnesla ty. Nezasloužila sis to a on by to měl chápat víc než kdo jiný v tomhle domě,“ sklonila hlavu. Po chvíli pokračovala.

„On to hrozně nerad přiznává, ale smířit se s tím vším pro něj bylo těžké,“ znovu se na mě podívala.

„Víš, já vlastně nevím, s čím vším se mám vypořádat. Brian mi řekl jen to, že se jedná o jakousi věštbu. Taky o sedmi strážcích. Nic víc nevím,“ povytáhla jsem obočí a poposedla si, abych na ni lépe viděla.

„Tak teď už tomu vážně nerozumím. Vynadal ti, ale nic ti nevysvětlil… Za chvilku bude oběd, donesu ho sem, asi nemáš chuť se vidět s ostatními, co?“ zavrtěla jsem hlavou. Clara vyběhla z pokoje a za chvilku se vrátila s podnosem. Pustila jsem se do jídla, už jsem opravdu měla hlad jak vlk.

„Je to výborný, kdo to vařil?“ zeptala jsem se a nabrala si další sousto.

„Philip. Je to ten vysoký s delšími tmavými vlasy. Chodí se Sophii, to je tmavovláska s mikádem. Musíš v tom mít nepořádek, kdo je kdo, co?“ Asi to pochopila z mého výrazu, takže mi postupně vysvětlila, kdo a jak vypadá a jak k sobě patří. Měla jsem pocit, že Clara ví o každém všechno. Bylo mi s ní moc dobře a je fakt, že po chvilce jsem se opravdu začala v lidech v tomto domě orientovat.

„Colin má hnědé vlasy. Chodí hodně plavat, od toho má tak velká ramena,“ naznačila rozpaženýma rukama a pokračovala dál.

„Chodí s Janet. Ta není jednou ze strážců, ale žije tu s námi. Neil je ten s krátkými černými vlasy. Hodně sportuje a je na svou atletickou postavu hodně hrdý. Dál… Kenneth je ten blonďák s tmavýma očima. Je moc správný a vyzná se snad ve všem,“ usmála se a odložila prázdný talíř.

„A teď trochu z naší historie,“ usmála se a lehla si ke mně na postel. Vzala si jeden z polštářů a dala si ho pod hlavu.

„Je to trochu složitý…Celkem je nás sedm, myslím tím strážců. Naše životy se řídí věštbami. Dá se to rozdělit na malé, ty méně významné a velké, ty, které určují hlavní smysl našeho života. Vím o každé, která se nás týká. Dá se to trochu přirovnat k vidění, ale nedá se to popsat, jak k tomu přesně dochází. Většinou je to náhodné,“ odmlčela se.

„Znamená to, že vidíš do budoucnosti?“ zeptala jsem se jí. Zavrtěla hlavou.

„Ne, to není to samé. Budoucnost je ovlivňována několika subjekty, jak se jeden z nich pozmění, změní se i budoucnost. Věštby jsou pevně stanové ještě před naším narozením. Vše se od nich odvíjí. I když se budoucnost změní, vhodná doba na splnění části nebo celého proroctví se posune pouze o kousek dál. Vždycky tě dostihnou, nemůžeš je zastavit. V dnešní době dochází ke splnění části velké věštby o spojení sedmi strážců. Má keltské původy a přesně je v ní stanoveno, že až jediná čistokrevná k boji nás spojí, nastává čas návratu. Každé naše jméno má v té věštbě svůj význam, něco jako znamení, že jsme to opravdu my…,“ usmála se a já doslova hltala každé slovo.

„Brian znamená silný, Kennet světlovlasý, Colin mladý válečník, Neil vítěz, Sophie potomstvo života, Clara světlo a Katelyn čistokrevná. Ty Kate…jsi ten poslední článek. Údajně bylo strážců osm.“

„Proč je nás tedy pouze sedm?“ nechápala jsem.

„Každý z nás je potomkem pouze jednoho z nich, ale ty… tvoji prarodiče, nebo jak jim chceš říkat, byli dva. Jako jediná nemáš krev smíchanou s tou lidskou. Proto ty můžeš být, jako jediná, ta čistokrevná. Brian mi říkal o tvém daru. Je možné, že se dá ovládat, každopádně je pro nás důležitější než si myslíš. Dá se říct, že je pro nás takřka klíčový a nepostradatelný. Philip je na tyhle „zvláštnosti“ odborník.  Snaží se nám pomáhat a ne jen co se týče nás. Je toho spoustu na tomhle světě, co normální člověk ani nevnímá. Pomohl mi také pochopit má vidění,“ řekla a posadila se.

„Díky tomu jsme tě nakonec našli. Uznávám, že mi to dalo docela zabrat, ale podařilo se. Jak tě sem dostat byla už jen Brianova záležitost. Teď si odpočiň, vypadáš unaveně.“ Než jsem stačila zaprotestovat, zvedla se a odešla z pokoje. Měla jsem na ní spoustu otázek, ale opravdu jsem se cítila podivně unavená a vyčerpaná. Zavřela jsem oči a za chvilku jsem usnula.

9. kapitola

Vzbudila jsem se a protáhla své ztuhlé tělo. Venku už byla tma a digitální hodiny na nočním stolku ukazovaly, že je jedna hodina v noci. Sundala jsem si rifle a přehodila přes sebe deku, aby mi nebyla zima. Po hodině snahy znovu usnout jsem se zvedla a rozhodla se prozkoumat dům. Usnout by se mi asi stejně nepodařilo. Vešla jsem do šatny a oblékla si plavky pro případ, že bych našla vnitřní bazén. Našla jsem pouze miniaturní bikiny tmavě modré barvy, které příliš nezakrývaly.

Můžu akorát tak doufat, že na nikoho nenarazím, usmála jsem se sama sobě. Vzala jsem ještě do ruky saténový župánek a ručník. Potichu jsem otevřela dveře z pokoje a vyběhla na chodbu. Sešla jsem po schodech a zamířila do části domu, kde jsem ještě nebyla. Chvíli jsem se jen tak procházela, objevila jsem obývací pokoj a spoustu dalších dveří, do kterých jsem se ale bála vejít. Nevěděla jsem, kde mají pokoje ostatní. Když už jsem se zklamaně vracela chodbou ke schodišti, napadlo mě podívat se do předpokoje.  Byly tam ještě jedny dveře, pomalu jsem je otevřela a vešla dovnitř.

„Paráda,“ ohodnotila jsem nahlas svou pátrací akci a obdivovala při tom místnost s bazénem. Vklouzla jsem do azurově modré vody a užívala si jejího chladivého účinku. Plavala a potápěla jsem se asi hodinu v kuse, bylo to skvělé odreagování. Vylezla jsem po kovových schůdcích a zarazila jsem se. Ve dveřích stál Brian a díval se na mě. Pomalu ke mně přišel a pohladil mě rukou lehce po krku. Dívali jsme se jeden druhému do očí.

„Katelyn, omlouvám se. Byl jsem na tebe hrubý,“ řekl tichým konejšivým hlasem. Snažila jsem se začít rozumně myslet a vzpomenout si na pocit zloby, kterou jsem k němu ještě odpoledne cítila. No tak, holka, vzpamatuj se, vždyť ses na něj tak moc zlobila, nesmíš mu tak lehce odpustit. Bude si myslet, že si s tebou může dělat, co chce, pomyslela jsem si. Mozek mi začal fungovat. Usmála jsem se, lehce se k němu naklonila a pravou nohou mu podrazila nohy. Využila jsem tak chvilky překvapení, tohle asi vážně nečekal. Při jeho dopadu do bazénu se voda rozstříkla na všechny strany. Spokojeně jsem přešla k lavičce a vzala si ručník. Nečekala jsem, až plný vzteku vyleze z vody a odešla jsem. Už jsem byla skoro u svého pokoje a brala za kliku, když mě někdo prudce přimáčkl ke zdi a sevřel ruce nad hlavou. Byl to Brian. Mohlo mě přeci napadnout, že to nenechá jen tak a půjde za mnou.

„Nezlob se,“ v zápětí přitiskl své rty na ty moje a jeho stisk pomalu povoloval. Objal mě kolem pasu a přivinul si mě ještě blíž. Cítila jsem přes lehkou látku županu jeho mokrou košili. Čekal, jestli s ním začnu spolupracovat a ve chvíli, kdy jsem lehce pootevřela rty a začala mu polibek vracet, přejel rukou po mých bocích přes zadek a zvedl mi nohu do vzduchu. Hlava se mi z toho točila, bylo mi neuvěřitelně. Po chvilce přestal, vzal můj obličej do dlaní a pohladil mě po vlasech.

„Promiň, to jsem neměl, ale nemohl jsem to vydržet,“ vzdychl mi do tváře a opřel se čelem o to mé. Měla jsem zavřené oči, abych se mohla vzpamatovat z opojení dané chvíle. Ještě jednou mě pohladil po tváři a krku a rychlým krokem odešel chodbou pryč. Zalapala jsem po dechu a dívala se za ním. Jakékoli pocity spokojenosti mě pozvolna opouštěly. Vešla jsem do pokoje a šla si dát sprchu. Horká voda mi uvolnila snad každičký sval na mém těle a pročistila hlavu. Podivně otupělá jsem si lehla nahá do postele a usnula.

Vzbudila jsem se až kolem poledne. Někdo klepal na dveře a já si unaveně prohrábla vlasy, ještě byly trochu vlhké.

„Dále,“ zachraptěla jsem. Dveře se pomalu otevřely a do pokoje vešla Sophie.

„Ahoj, promiň, nechtěla jsem tě vzbudit. Jen jsem se na tebe chtěla podívat, jestli jsi v pořádku. Nebudu tě rušit, klidně spi dál,“ už se otáčela k odchodu.

„Ne, Sophie, klidně pojď dál, nemohla jsem v noci spát. Kolik je hodin?“ ospale jsem zívla a znovu se protáhla.

„No, snídani už asi nestihneš, ale za chvilku bude hotový oběd,“ usmála se přátelsky a nejistě se posadila na kraj postele.

„Dám si jen sprchu a pak můžeme jít. Jestli chceš, počkej tu na mě,“ zvedla jsem se z postele a vzala si na sebe župan. Studená voda mi pomohla probrat se. Náhle jsem si vzpomněla na epizodu na chodbě. Nechtělo se mi přemýšlet, co se stalo nebo proč Brian tak rychle odešel. Přála jsem si jen, aby i on tuto situaci přešel bez jakýchkoli dalších poznámek. Když jsem byla připravená k odchodu, sešly jsme společně dolů do jídelny.

„Už jsem se bála, že budeš spát až do večera,“ zasmála se Clara a podala mi hrnek s kafem. Pozdravila jsem se s ostatními a posadila se vedle Briana. Za celou tu dobu se na mě ani jednou nepodíval. Aniž bych to čekala, zapojila jsem se do rozhovoru u oběda. Poprvé od doby, co jsem překročila práh tohoto domu, jsem měla pocit, že sem začínám konečně zapadat. Všichni byli na sebe moc hodní a bylo na nich vidět, že jsou si blízcí. Po chvíli jsem si všimla několika strnulých výrazů na tváři a podívala se směrem, kterým se dívali. Clara měla zavřené oči a oční víčka se jí podivně třepotala jako motýlí křídla. Sesunula se ze židle a omdlela. Seběhli jsme se nad jejím bezvládným tělem a Kenneth jí vzal do náruče. Odnesl ji chodbou pryč do jednoho z pokojů. Otočila jsem se na Briana.

„Co se to s ní děje?“ zeptala jsem se a v mém hlase byla slyšet úzkost.

„Pravděpodobně další část proroctví,“ odpověděl a prázdným pohledem se díval přes mé rameno.

10. kapitola

Od chvíle, kdy Clara v důsledku svých vidění omdlela, uplynulo již několik dlouhých dnů. Byla již nějakou dobu v bezvědomí. Pravidelně jsem sedávala u její postele a dívala se na to drobné, nehybné tělo. Měla jsem neuvěřitelný pocit beznaděje a úzkosti. Jednou, když jsem opět seděla na kraji postele a poslouchala z všemožných přístrojů, na které byla napojena, jak její srdce pravidelně oznamuje, že stále pracuje, mi někdo položil ruku na rameno. Ani jsem se neotočila.

„Kate, měla by sis jít odpočinout,“ pomalu jsem se otočila a unaveně pokývala hlavou. Brian mi pomohl vstát a doprovodil mě ke dveřím mého pokoje.

„Půjdeš dál?“ zeptala jsem se a dívala se mu při tom zpříma do očí. Od našeho nočního setkání na této chodbě se mezi námi nic nestalo, ale kdykoli jsme byli spolu o samotě, napětí se mezi námi dalo krájet.

„Musím s něčím pomoct Neilovi a Kennethovi, ale pak za tebou přijdu, ano?“ pohladil mě zlehka po tváři a odešel. Dala jsem si dlouhou horkou sprchu a unaveně, jen v ručníku, jsem si lehla na postel.

Vzbudila jsem se a na své tváři jsem cítila lehký dotyk prstů. Zamrkala jsem. Když jsem viděla jeho usměvavou tvář, zavřela jsem znovu oči. Lehla jsem si na jeho hruď a užívala jsem si ten úžasný pocit bezpečí, který mě naplnil, když jsem mu teď byla takhle nablízku.

„Měla bys vstávat, máme hodně práce,“ nechápavě jsem se na něj podívala.

„Philip si s tebou chce promluvit ohledně tvých snů, už na tebe čeká dole v jídelně. Pak si tě vezmu do parády já,“ pobaveně se usmál a zvedl se z postele. Chtěla jsem udělat to samé, ale až teď jsem si všimla, že ležím pod dekou nahá a ručník, který jsem měla původně na sobě, leží na zemi. Šibalsky se usmál a vyklouzl pryč z pokoje.

„Ten bídák,“ zavrčela jsem a šla se obléknout.  Příště ho dostanu já, slíbila jsem si a sešla po schodech dolů. Philip mi šel naproti a netrpělivě se ošíval.

„Ahoj, Brian říkal, že se mnou chceš mluvit,“ přikývnul a vyrazil chodbou pryč. Nechápavě jsem se za ním dívala, on jen mávnul rukou, aniž by se na mě otočil.

„No bezva,“ šeptla jsem a vydala se za ním. Vešla jsem do místnosti, která vypadala jako nemocniční pokoj.

„Tohle je moje pracovna. Kate, byl bych rád, kdybych se na tebe mohl víc podívat. Nevím, jestli ti to tady někdo řekl, ale byl jsem původně lékař. Jsme s Brianem kamarádi už od dětství, takže když mi řekl, co se s ním děje, vzal jsem to jako skvělou příležitost dělat něco odlišného,“ usmál se a pokynul mi k posteli.

„Chtěl bych zjistit, co se děje s tvým tělem při těch snech. Napojím ti teď po těle několik čidel, která budou snímat nejrůznější funkce. Taky ti dvě připevním na spánky, abych věděl, co to dělá s tvým mozkem,“ odmlčel se. Začala mě zaplavovat panika.

„Philipe, musím tě zklamat, ty sny přicházejí nečekaně,“ než jsem stačila domluvit a vysvětlit mu tak, že nic z toho nedokážu ovlivnit, přerušil mě a zavrtěl hlavou.

„Právě kvůli tomu to chci zkusit. Myslím si, že se to dá ovlivnit. U Clare to bylo hodně podobné a do určité míry se nám to podařilo ovládnout. Bohužel je z toho vždycky neuvěřitelně vyčerpaná,“ při mluvení mě napojil na senzory a pokojem se rozezvučel podivný „pípaví“ zvuk.

„Vždycky omdlí?“ zeptala jsem se a zmateně se přitom dívala na obrazovky přístrojů. Přikývl a za chvilku pokračoval.

„Většinou je několik dnů v bezvědomí. Je to obraná reakce jejího těla. Nemusíš se bát, dostane se z toho,“ konstatoval s klidným hlasem a přisunul si ke mně židli.

„Tak a teď je to na tobě,“ nechápavě jsem povytáhla obočí.

„Abys mi rozuměla…V průběhu spánku prochází naše tělo několika spánkovými cykly, které se opakují. Každý cyklus má několik fází, přesně řečeno je jich pět, jednou z nich je i tak zvaná REM fáze. Projevuje se například zrychleným dýcháním, uvolněním svalů a nebo taky zvýšenou činností mozku. A právě během této fáze se nám zdají sny. Přesně do této fáze tě musíme dostat a zjistit, co se s tebou děje. Zavři oči,“ řekl. Snažila jsem se uvolnit a po chvilce se mi opravdu podařilo usnout.

S výkřikem jsem se posadila na posteli a vyděšeně těkala mezi tváří Briana a Philipa. Se zděšením jsem si uvědomila, že se nám to skutečně podařilo. Nahlas jsem vydechla a ruku si přitiskla na rychle se zvedající hrudník.

„Uklidni se, už jsi vzhůru,“ mluvil na mě konejšivým hlasem Brian a hladil mě při tom po ruce. Po chvilce jsem zase klidně dýchala a byla tak schopná mluvit.

„Já tohle nedokážu. Hrozně se bojím,“ zavřela jsem znovu oči a viděla tvář toho mladého muže z mého snu. Prudce jsem je otevřela a vystrašeným pohledem se podívala na Briana.

„Znáš tu tvář?“ zeptal se mě a já na oplátku jen zavrtěla smutně hlavou.

„Pojď, promluvíte si o tom spolu později, musíš se rozptýlit,“ podíval se na Philipa, ten mi jen rychle strhl náplasti s čidly. Mlčky mě táhl za ruku chodbou.

„Ukážu ti další skvělou vlastnost, kterou nám naši předkové zanechali. Bude se ti to líbit, uvidíš,“ při těch slovech se zasmál. Protočila jsem oči a přemýšlela jsem, co dalšího mě dneska ještě čeká.

11. kapitola

Vešli jsme do velké místnosti, která podle vybavení sloužila jako tělocvična. Brian šel k židli v rohu a sundal si mikinu. S lehce nakloněnou hlavou jsem si ho prohlížela. Byl to přesně ten typ mužů, který se mi vždycky líbil… vyšší postava, široká ramena, vypracované břišní svaly, charisma, které je cítit na míle daleko a uhrančivé oči. Z mého přemýšlení mě vytrhlo zakašlání a pobavený Brianův obličej. Měl na sobě jen bílé tílko a černé plátěné kalhoty.  Posadil se do tureckého sedu na velkou žíněnku, která byla uprostřed tělocvičny. Pokynul rukou, abych se posadila k němu. Stále měl na tváři usměv, asi jsem musela vypadat vyplašeně.

„Jednou z dalších výhod, které máme po svých předcích, je neuvěřitelná síla. Bojovnost máme doslova v krvi a u tebe to bude myslím ještě silnější než u nás ostatních vzhledem k tvému rodokmenu. Vstaň, vyzkoušíme to,“ pomohl mi na nohy. Vzal jednu z tyčí, která byla opřená o zeď, a hodil mi ji. Chytla jsem ji bez velkých obtíží. Postavil se do obrané pozice a čekal, až udělám to samé.

„Nevím, co mám dělat,“ pokrčila jsem rameny.

„Zkus se příliš nesoustředit na to, co děláš. Zapoj svůj instinkt a ono to přijde samo. Zpočátku je to náročné pro každého, než se tělo sehraje s mozkem. Tohle je bambusová tyč určená k boji, říká se jí Bo. Je pro tebe jakousi prodlouženou rukou, musí být tvojí součástí a její pohyb určuješ pouze ty. Začneme pomalu, neublížím ti, neboj,“ vzdychla jsem a postavila se do stejné pozice jako Brian. Zhluboka jsem dýchala a pozorovala každý jeho pohyb. Tyč jsem držela oběma rukama, když přišel první výpad. Ruce se mi začaly pohybovat téměř automaticky a jeho úder jsem odrazila, aniž by mi zpočátku došlo, jak jsem to udělala. Na tváři se mi objevit překvapený úsměv a Brian jen spokojeně pokýval hlavou. Další výpad jsem již bez zaváhání udělala sama. Bambusové tyče vydávaly při střetu zvláštní dunivý zvuk, který se mi zarýval do hlavy. Začala jsem přemýšlet, jak správně zaútočit, abych Briana dostala na lopatky. Chtěla jsem si splnit svůj ranní slib, že příště ho dostanu dřív než on mě. Další svůj úder jsem mířila na Brianovi nohy. Než se však moje Bo stačila pouze dotknout jeho lýtka, zarazila můj úder jeho tyč. Byla jsem přikrčená u země, když mě to napadlo. Přehodila jsem si tyč do druhé ruky a jednou pořádnou ránou na slabiny těsně nad kolenem jsem ho složila k zemi. Sedla jsem si na něj obkročmo a pouze symbolicky přiložila tyč k jeho krku.

„Fajn, tohle ti evidentně půjde,“ ušklíbl se a čekal, až z něho slezu. Neudělala jsem to a dál pokračovala ve svém plánu. Pokusila jsem se o co nejsvůdnější pohled a přitom odkládala svou tyč od jeho krku. Ruce jsem opřela vedle jeho hlavy a své boky přitiskla ještě víc k těm jeho. Dívala jsem se mu zpříma do očí a pomalu přibližovala svá ústa k těm jeho. V poslední chvíli jsem uhnula a přejela mu rty přes čelist až k ušnímu lalůčku. Vzrušeně vzdychl a chytl mně za boky. Vítězoslavně jsem se usmála, spokojená., že mi to opravdu vyšlo.

„Mám tě,“ zašeptala jsem mu do ucha a chtěla se znovu postavit. Nepodařilo se mi to. Stále mě držel a v jeho očích bylo vidět vzrušení. Chytl mě za zátylek a přitisknul své rty na moje. Bez zaváhání jsem mu polibek vracela. Vášeň, která tuto chvíli doprovázela, byla téměř hmatatelná. Překulil si mě pod sebe a volnou rukou pátral po mém těle. Cítila jsem, jak jeho vzrušení nabývá na velikosti a ještě víc se přitiskla k jeho tělu.

„Briane, Katelyn, jste tu někde?“ Chodbou k tělocvičně se nesl Kennethův hlas. Brian jen potichu zavrčel a zavřel na chvilku oči.

„Jsme tady,“ zavolal na něj zpátky a rukou mi přejel po krku. Než se Kenneth objevil ve dveřích, stáli jsem už dva metry od sebe a v ruce drželi své tyče.

„Clara se probrala,“ řekl krátce a rychle se otočil zpátky do chodby. Podívali jsme se s Brianem na sebe a rozběhli se za ním. Zastavila jsem se až u dveří do jejího pokoje a udýchaně vešla dovnitř. Ležela na posteli, ostatní už byli u ní. O něčem právě mluvili.

„Co dalšího jsi viděla?“ zeptal se Philip.

„Už vědí, že jsme všichni. Nepůjdou po nás hned, ale jednou ano. Jde jim hlavně o Kate,“ při těch slovech se podívala na mě a v očích měla zvláštní vyděšený výraz. Nechápavě jsem se otočila na Briana, ale v místnosti už nebyl. Vyšla jsem za ním a zahlídla ho, jak odchází chodbou pryč.

„Briane, počkej,“ zavolala jsem na něj a rozeběhla jsem se. Zastavil se, ale hlavu neotočil.

„O čem to Clara mluvila? Kdo po nás půjde?“ neodpovídal, ale svaly na rukách se mu nebezpečně napnuly.

„Svět není tak bezpečné místo, jak se na první pohled zdá. Je plný násilí a zla. Kate…,“ při těch slovech se otočil, „ lidé nejsou jediní, kteří zde žijí.“

Udiveně jsem se na něj dívala a snažila se v jeho obličeji najít odpověď. Z nějakého důvodu mi nechtěl říct, co se děje. Stáhla jsem obočí a čekala, až mi svou poznámku vysvětlí.

„Nejsi na to připravená,“ odpověděl mi Brian a zavrtěl mírně hlavou, otočil se a dál odcházel chodbou pryč. Ruce, které jsem měla podél těla, se mi napjaly, jak jsem je zaťala v pěst. Nesnáším tyhle jeho rychlé odchody, napadlo mě. Otočila jsem se na patě a rozhodnutá, že zjistím, co se děje, jsem se vracela k ostatním do pokoje. Vešla jsem a rukou se opřela o rám dveří, jako kdybych chtěla zabránit v odchodu každému, koho by to napadlo.

„Může mi tady někdo konečně vysvětlit, o co tady jde? On,“ ukázala jsem rukou do chodby, „mi opět nic neřekl a v plánu to asi nemá. O čem to Clara, mluvila?“ dívala jsem se rozčíleně na každou osobu v pokoji a čekala, až někdo začne mluvit. Dívali se jeden po druhém, jako by přemýšleli, zda je to dobrý nápad.

„Kate…na světě kromě lidí existuje i zlo v nejrůznější podobě. Všechny potřebné informace se ale dozvíš v pravý čas,“ konstatoval a bylo vidět, že nikdo z nich tuto debatu nebude více rozebírat. Zlostí jsem praštila rukou do futer a vyběhla chodbou. Vrazila jsem do dveří svého pokoje a praštila s nimi. Vzala jsem cestovní tašku, ve které jsem si před pár dny přivezla své věci, a začala do ní házet oblečení. Byla jsem rozhodnutá, že pokud mi nikdo nechce říct, co se děje, nemám nejmenší důvod zde zůstávat. Na rameni jsem ucítila něčí ruku, v zápalu jsem ani neslyšela, že někdo přišel. Prudce jsem se otočila a odstoupila o několik kroků zpět. Brian strnule stál a na tváři měl překvapený výraz.

„Co to děláš?“ zeptal se mě polohlasně a dál na mě nevěřícně zíral.

„Balím, nemám důvod tu zůstávat. Nikdo nejste ochoten mi říct, co se děje,“ rozhodila jsem ruce. Svůj hlas jsem téměř nepoznávala, bylo v něm cítit tolik nenávisti, až mě to samotnou zaskočilo.

„Věř mi, Katelyn, je to pro tvé dobro,“ napřáhl ke mně ruku a snažil se mě uklidnit, ale já poodstoupila o další krok vzad.

„Proč bych měla? Myslela jsem, že ti můžu věřit, že se mezi námi možná něco děje. Evidentně jsem se mýlila,“ do očí se mi začaly vlévat slzy. Zatnula jsem čelit a snažila se je za každou cenu zadržet, aby se mi nerozkutálely po tváři.

„Ach Kate…,“ otočil se a posadil se na okraj mé postele.

„Neřekl jsem ti to proto, že jsem se snažil tě co nejdéle ochránit před tím vším. Copak to nechápeš? Záleží mi na tobě a chvilky s tebou jsou…“ povzdechl si a přešel zpátky ke mně. Tentokrát jsem neuhnula a čekala, co řekne.

„Jsi úžasná, víš to?“ pohladil mě po tváři.

„Řekneš mi to? Chci, abys byl ke mně upřímný a vždycky mi řekl, co se děje. Tím, že jsi mi nic neřekl, jsi mě vystavil ještě většímu nebezpečí,“ snažila jsem se, aby to pochopil.

„Máš pravdu, všechno ti řeknu,“ naklonil se a políbil mě. Tělem mi projela vlna vzrušení a ruce jsem mu položila kolem krku.

12. kapitola

Seděla jsem na své posteli a kolena měla přitisknutá k tělu. Brian ležel naproti mně, hlavou se opíral o ruku a díval se mi do očí. Čekala jsem, až začne sám mluvit, ale bylo na něm vidět, že je pro něj těžké přiznat mi pravdu. Chtěl mě chránit, ale stále mi chyběl jediný důvod, proč se tak moc snažil, aby se ke mně tyto informace nedostaly.

„Kate, to, co ti teď řeknu, bude možná znít dost bláznivě, ale věř mi, je to pravda.“ Nechápala jsem jeho ujištění, věřila jsem mu a on to věděl. Zvedla jsem obočí a dál mlčela. Posadil se naproti mně a sklonil hlavu.

„Říkal jsem ti, že svět není takový, jaký ho normální smrtelníci vidí. Vím, že je to těžko uvěřitelné, ale nežijí tu pouze lidé, svět nemá tu podobu, na kterou jsi zvyklá,“ na chvíli se odmlčel, v jeho tváři jsem viděla snahu najít slova, kterými by mi všechno vysvětlil a zároveň mě nevyděsil příliš.

„Lidé jsou přesvědčeni, že jsou jedinou myslící rasou, což se ukazuje jako jeden velký omyl. Nikdo přesně neví, jak k tomu došlo, ale kromě lidí a nám známého světa je tu ještě jeden svět, skrytý, který nahání hrůzu až do morku kostí. Jsou tu nejrůznější přízraky, upíři a nemrtví, které někdo vyvolal. Jednou z nejmocnějších ras jsou však démoni, kteří byli vyvoláni snad ze samotného pekla. Jsou velice mocní, silní a běžný člověk je téměř nepozná, pokud na sebe zbytečně nebo spíš neplánovaně neupozorní. Vypadají jako lidé, chovají se jako lidé a zabít je je téměř nemožné, pokud je neznáš opravdu dobře. Každý z nich má svou „achylovu patu“ díky které mohou být zničeni. Jsou to jednak jejich končetiny, u některých je to hlava, některé lze zničit pouze tím, že jim vydloubneš oči. Na každého platí něco jiného, proto je boj proti nim velmi náročný a zdlouhavý. Musíš ovládnout v podstatě všechny druhy boje, abys měla vůbec šanci během krátké doby zjistit, jak a kam zaútočit. Živí se vnitřnostmi svých obětí, občas mám pocit, že se živí hlavně utrpením a bolestí… Nezabíjí totiž pouze kvůli potravě. Je to pro ně hlavně zábava, stejně jako pro nás hraní karet,“ podíval se mi krátce do očí, rychle se ale podíval na protější zeď.

„Musíš se toho o nich hodně naučit, než se s nimi setkáš a budeš proti nim bojovat,“ jeho pohled byl teď už pevný. Ano, to bylo přesně to, co se mi snažil sdělit. Už není cesta zpátky. Už odtud nemůžu odjet a čekat, že zapomenu, co mi právě řekl a budu se snažit žít dál svůj život. Strávím tedy zbytek života trénováním zabíjení a honbou za démony? Nevěřícně jsem se na něj dívala a snažila srovnat si myšlenky. Copak můžou všechny tyhle příšery opravdu existovat, aniž by si toho normální smrtelník všiml? Kolik toho ještě o tomto světě plném tajemství nevím? V hlavě se mi honily další otázky, ale nebyla jsem schopná cokoliv říct. Mozek mi běžel na plné obrátky, nebyla jsem ale schopná zformulovat jakoukoliv otázku nahlas. Brian si sedl za mě a opatrně mě objal.

„Neboj, nedovolím, aby ti cokoliv udělali,“ při těch slovech mě políbil do vlasů. Kolíbal nás dopředu a dozadu a čekal, až odezní první nápor šoku. Zavřela jsem oči a otočila jsem se v jeho náruči tak, abych se mohla opřít o jeho hruď. Nevím, po jaké době jsem oči znovu otevřela a poprvé promluvila.

„Já… chápu, před čím jsi mě chtěl chránit. Já…,“ víc jsem ze sebe nedostala a znovu přitiskla oční víčka k sobě. Pomalu mi začalo docházet, proč jsem se neměla zatím tyto informace dozvědět. Už není cesty zpátky. Teď už ne. Vzhledem k tomu, že jsem byla jednou z ochránců a podle toho, co říkala Clara, jednou z těch důležitých, chtěl Brian, abych si dobu nevědomosti mohla ještě chvilku užít. Připadalo mi to všechno tak absolutní, skoro až k smíchu. Moje racionálnější část myšlení nechtěla stále připustit, že je to vůbec možné. Nenapadl mě však jediný důvod, proč by si to tito lidé měli vymýšlet. Nahlas jsem si povzdechla a odtáhla se od Briana. Ten se na mě díval, jako by se bál cokoli říct. Rozhlédla jsem se po pokoji a snažila se vymyslet, jak se rozptýlit. Na zodpovězení otázek bude jistě ještě čas a příležitost. V hlavě jsem zatím měla pouze zmatek a z něj nikdy uspokojivé řešení nevzešlo. Odsouvání myšlenek na pozadí mi vždy šlo velice dobře. Postavila jsem se a šla si vzít tepláky a tílko.

„Jdeme cvičit.“ Brian jen mlčky přikývl a šel za mnou. Muselo mu být jasné, o co se snažím, ale nijak to cestou do tělocvičny nekomentoval.

„Co budeme dělat, trenére?“ snažila jsem se odlehčit situaci, ale napětí v mém hlase bylo stejně slyšet.

„No, Bo ti jde, zkusíme něco náročnějšího,“ usmál se. Brouzdala jsem pohledem po protější zdi. Z mého bezduchého zírání mě vyrušil až zvláštní zvuk a otočila jsem se zpátky na Briana. Právě vytahoval z pouzdra dlouhý meč, které jsem zatím viděla jen ve filmech o asijských bojovnících. Byla to katana s překrásně zdobenou rukojetí. Protočil meč v ruce a udělal několik výpadů. Přimhouřila jsem oči a mlčky Briana pozorovala. Vypadal neuvěřitelně, jeho pohyby byly tak přirozené a ladné, že jsem od něj nemohla odrhnout pohled. Zůstal stát s lehce pokrčenými koleny a natočil hlavu na mě. Usmál se a pomalým krokem přešel až ke mně. Ruce měl mírně natažené a na nich měl položený meč.

„Vezmi si ho do ruky,“ řekl a čekal, až ho převezmu. Ruce se mi klepaly a byla jsem nervózní.
„Dávej pozor, je velmi ostrý.“ Vždycky se mi líbily tyto zbraně, obdivovala jsem každého, kdo to s nimi opravdu uměl, ale z pomyšlení, že teď budu i já držet v ruce meč, se mi příliš dobře nedělalo. Opatrně jsem ho chytla za rukojeť a zvedla z Brianových rukou.
„Chyť ho oběma rukama a zavři oči. Zhluboka dýchej,“ stoupl si za mě, objal mě a položil své ruce na ty mé. Nevím, jak dlouho jsme tam takhle stáli, ale když jsem opět otevřela oči, byla jsem mnohem klidnější a strach ze mě téměř vyprchal. Během čtyř hodin, co jsme společně cvičili, mě naučil několik technik. Teprve dnes jsem plně pochopila, co tím Brian myslel, když říkal, že máme bojovnost v krvi. S mečem jsem se opravdu sžila a boj s ním mě nesmírně bavil. Užívala jsem si každou chvilku, každý další střet, až jsem vysílením dopadla na žíněnku a rychle oddychovala. Naplňoval mě pocit uspokojení a radosti, kterou jsem měla sama ze sebe.

„Teda, vážně jsi mě překvapila,“ usmál se a hodil po mě ručník. Otřela jsem si čelo a dál ležela.
„Potřebuju sprchu,“ konstatovala jsem, rozloučila se a odešla do svého pokoje. Byla jsem unavená. I přes snahu zaměstnat svůj mozek a nemyslet na věci, které jsem se dnes od Briana dozvěděla, se mi na mysl vkradla děsivá myšlenka: Kdy poznám, že už jsem skutečně připravená postavit se nebezpečí a zabíjet? A co víc, kdy budu připravená zemřít? S povědomým mrazivým pocitem kolem páteře jsem si uvědomila, že na to možná nebudu připravená nikdy.

13. kapitola

Horká voda mi stékala po ztuhlých zádech. Měla jsem zavřené oči a ruce opřené o stěnu. Snažila jsem se příliš nepřemýšlet a pouze nechat působit stoupající páru, která měla blahodárný účinek na pročištění hlavy. Myslela jsem na Briana, na všechny ty věci, které mi dnes řekl. Strašlivé výplody představivosti, které měly podobu hrůzu nahánějících démonů, se mi ale mísily s obrazy Briana, jeho krásných očí, starostlivého pohledu, konejšivých paží, skvěle stavěného těla. Brzy mé chmurné myšlenky a obavy vystřídaly obrazy jeho dokonalého těla. Hluboce jsem se nadechla, nezadržitelně mnou ale prostupovalo vzrušení a každým okamžikem se stupňovalo. Nemohla jsem to nijak zastavit. Usmála jsem se sama pro sebe a rukou si masírovala svaly na krku. Na dveřích jsem zaslechla lehké zaklepání.
„Ano?“ řekla jsem a projela si rukou své vlhké vlasy. Neměla jsem ani čas hledat ručník. Po páteři mi přejela ruka a já se otočila. Brianovi oči mě zmrazily na místě, nebyla jsem schopná sebemenšího pohybu. Měl na sobě pouze župan a usmíval se.

„Můžu?“ zeptal se a stále se mi díval do očí. Srdce jako by se mi na chvíli zastavilo a čekalo, co se bude dít dál. Můj pohled prostupoval skrz jeho tělo. Měla jsem pouze chvilku na rozmyšlenou. Jeho pohled mě přitahoval, stejně jako jeho tělo, jeho duše, vzpomínky, které v sobě nosil i budoucnost, která mohla být i mojí budoucností. Opět jsem se nadechla a jemně jsem kývla a snažila se rychle zorientovat ve svých pocitech. Jeho pohled byl plný zvláštního jasu, ani na chvíli neuhnul, byl rozhodnutý. Během chvilky stál přede mnou nahý, v celé své kráse. Byl ještě krásnější, než jsem si dokázala představit. Jeho tělo předčilo mé očekávání, bylo dokonale stavěné, ve všech směrech vyvážené. Chvíli jsme se jen tak na sebe dívali, ale byla jsem si téměř jistá, že se stane to, k čemu se schylovalo celou dobu. Přitažlivost mezi námi byla od samého začátku a náš vztah za těch pár dnů, co jsem zde strávila, překročil již povolenou hranici přátelství. Vyčkával. Chtěl, abych první krok udělala sama. Rukou jsem přejela přes jeho vypracovanou hruď, vychutnávala jsem si každý centimetr jeho těla. Měla jsem pocit, jako by jeho kůže pod mýma rukama jiskřila. Cítila jsem pod kůží pevné svaly a cítila napětí, které jeho tělem prostupovalo. S lehkým zaváháním jsem přiblížila své rty k jeho a špičkou jazyka přejela po horním rtu. Cítila jsem jeho dech na tváři a mé srdce se nezadržitelně hnalo kupředu. Dotýkali jsme se jeden druhého, váhavě, jako bychom mezi sebou měli něco velice křehkého, co bychom mohli snadno zničit. Postupně však dotyky nabraly na intenzitě, jeho tělo se přitisklo na to mé. Jemně jsem ho kousla do spodního rtu. Chtěla jsem ho, celé mé tělo po něm toužilo. Chytl mě za pas a přitisknul si mě ještě blíž, druhou rukou mi odhrnul vlasy z tváře. Díval se mi do očí a jen zlehka se usmál. Znovu spojil naše rty a náš polibek byl vášnivější než kdy před tím. Ztratila jsem jakékoli povědomí o okolí a vnímala jen nás dva. Navzájem jsme pátrali rukama po svých tělech a zjišťovali, co se nám líbí. Uvědomovala jsem si vášeň a vzrušení, které mezi námi pulzovalo, skoro se zdálo, že za chvíli vzduch kolem nás exploduje. To vše se stupňovalo s každým dalším dotykem našich nahých těl. Jeho ruce se přesunuly přes mé boky na stehna a vyhoupl si mě tak, abych mohla své nohy omotat kolem jeho pasu. Opřel mě o stěnu sprchy a rukama mi přejížděl přes hýždě až na stehna a zase zpátky až k bederní páteři. Jeho doteky byly doslova elektrizující, tolik vášně mě ještě v životě nepotkalo. Opětovala jsem jeho doteky a nepřestávala ho líbat. Chvíli to vypadalo, že váhá, zda má udělat ten poslední krok k samotné dokonalosti. Podíval se mi do očí a pomalu do mě vnikl. Z hrdla se mi vydralo slastné zasténání. Krásnější tahle chvíle snad být nemohla. Jeho pohyby byly stále naléhavější, moje tělo mu bez studu odpovídalo a společně jsme v dokonalé harmonii postupovali k slastnému konci. Naše těla se propnula v důsledku vyvrcholení, až jsem ztrácela vědomí. Nikdy jsem nic takového nezažila. Tolik energie a souznění. Znovu mě políbil a postavil na zem. Přitiskla jsem se do jeho náruče a cítila, jak se mé tělo pomalu uklidňuje. Brian mě hladil po vlasech a spokojeně oddychoval. Nevím, jak dlouho jsme tak stáli, ve snaze protáhnout tu chvíli slastného štěstí. Vzhlédla jsem k němu a usmála se. Po dlouhé době jsem byla znovu šťastná. Dokonce víc, poznala jsem během té krátké chvíle nové rozměry, které mi doposud byly odepřeny. Brian mě vzal do náruče a přenesl do pokoje na postel. Ani jeden z nás dlouho nic neřekl, pouze jsme velice jemně zkoumali skytá místa, na která nezbyl ve výbuchu vášně prostor. Byla to právě taková chvíle, kdy si člověk přeje, aby trvala napořád, aby nikdy neskončila.
Příjemně unavená jsem ležela se zavřenýma očima a přes své nahé tělo jsem měla jen lehce přehozenou deku. Brian mi špičkami prstů přejížděl přes páteř nahoru a dolů. Bylo to neuvěřitelně uklidňující. Otočila jsem se na bok, zády k Brianovi a deku nechala nenápadně sklouznout, takže jsem měla odkrytá celá záda. Přitiskla jsem se k jeho bokům.
„Hmm, provokuješ?“ nebyla to otázka, pouhé konstatování. Musela jsem se usmát, opravdu jsem se ho snažila provokovat a dál si vychutnávat jeho přítomnost. Přitáhl si mě blíž a objal mě. Ve vlasech jsem ucítila jeho polibek a hladila ho po ruce. Těsně nad loketní jamkou jsem zahlédla několik malých jizev, které byli již vybledlé. S úšklebkem jsem si uvědomila, že jsem se právě vyspala s mužem, kterého téměř neznám. Nevěděla jsem o Brianově předchozím životě téměř nic. Pomalu jsem se nadechla a s nervozitou v hlase jsem začala.
„Co se ti stalo?“ zeptala jsem se a snažila se, aby to neznělo příliš zvědavě.

„Myslíš tohle?“ při té otázce si přejel po jizvičkách a já se pomalu otočila v jeho náruči, abych na něj lépe viděla. Přikývla jsem a dál vyčkávala.

„Stalo se mi to asi před čtyřmi lety. Byli jsme na lovu. Dostali jsme zprávu o tom, kde se skrýval jeden z upírů, který podle zvěstí byl jeden z těch „významnějších“. Dostali jsme se do rvačky s jeho ochránci, také upíry,“ na chvilku se odmlčel a pohladil mě po tváři.
„Tu noc se na mě jedna velice krásná upírka vrhla. Doslova. Pravděpodobně jsem jí přitahoval a zajímala se o mě i z jiných důvodů. Chtěl jsem toho využít a pustil si jí až příliš k tělu. Pokusila se mě kousnout, ale nepodařilo se jí to. Rukou, kterou mě držela, se mi zaryla nehty hluboko do masa a tou druhou mi z boku vytrhla kus masa,“ nadzdvihl deku a ukázal mi jizvu na pravém boku, která pokračovala dalších několik centimetrů na záda.
„Sophie jí tehdy usekla hlavu dřív, než se pokusila na mě znovu zaútočit a pár vteřin na to už měla probodnuté srdce. To je nejjednodušší způsob, jak se zbavit upíra,“ trpce se pousmál a pohladil mě znovu po vlasech.

„Sophie umí bojovat s mečem nejlíp z nás všech. Tobě to také půjde, a pokud na sobě zapracuješ, vsadil bych se, že budeš ještě lepší než ona, ale to jí neříkej. Je hrozně soutěživá… Kate, můžu mít na tebe prosbu?“ byla jsem překvapená obratem rozhovoru a přikývla jsem.
„Byl bych rád, kdyby… náš vztah… zatím zůstal jen mezi námi,“ díval se mi zpříma do očí a čekal na mou reakci. Měla jsem jen pár vteřin na rozmyšlenou, ale chtěla jsem vědět nejdřív důvod. Jestli je příčina jeho chování dlouhonohá bruneta, o které ostatní ví a já ne, chci to vědět.
„Máš k tomu nějaký konkrétní důvod?“ zeptala jsem se na rovinu.

„Nemám, jen na to chci ostatní trochu připravit. Je to moje rodina, chci jim dát čas na to, aby si zvykli, že jsi tu s námi, bude pak pro ně snazší přijmout tě jako součást mého života.“ Jeho důvody zněly logicky.

„Dobře,“ souhlasila jsem a usmála se.

„Měla by ses pokusit usnout, aby ses aspoň trochu prospala,“ přivinul si mě blíž k sobě a jeho rty se jemně dotkly mého ucha.

„Krásné sny, lásko,“ s těmi slovy jsem zavřela oči a upadla do bezesného spánku.

14. kapitola

Na tváři mě zahřály paprsky slunce, které se vyhouplo nad stromy. Lehce jsem zamrkala a uvědomila si, že ležím nahá v posteli. Při vzpomínce na včerejší události se mi nahrnula krev do tváře. S úsměvem na rtech jsem zavřela zasněně oči a vybavovala si každý detail, každý kousek jeho velice přitažlivého těla. Spokojeně jsem se protáhla a přetočila se na bok. Se stále zasněným výrazem jsem se dívala na místo vedle sebe, které bylo prázdné. Jediným důkazem, že vedle mě opravdu Brian ležel, bylo pomuchlané prostěradlo a deka. Ještě chvíli jsem si užívala pocit, který mě naplnil při vzpomínce na včerejší večer.

Zvedla jsem se a šla do koupelny. Prohrábla jsem si vlasy a dívala se přitom na sebe do zrcadla tak dlouho, až se můj obraz změnil v rozmazanou šmouhu. Příliš jsem toho dneska v noci nenaspala, takže probrat se byl pro mě téměř nadlidský výkon. Párkrát jsem zamrkala, až oči znovu zaostřily. V hlavě se mi míhaly nejrůznější obrazy Briana a nechtěně jsem si vzpomněla na Jeremyho. Bylo to poprvé od jeho smrti, co jsem se s někým sblížila. Nepříjemně mě bodlo u srdce. I po těch letech jsem měla problém vyrovnat se se všemi těmi událostmi. Pomyšlení na něj mi stále způsobovalo bolest a vždy jsem pocítila prázdnotu, která se mi rozlévala po těle. Sedla jsem si na okraj vany a soustředila se na pravidelnost svého dechu. Byl to osvědčený způsob, jak se udržet aspoň nějakou dobu v klidu a nepřemýšlet. Vždy mě to uklidňovalo. Pustila jsem horkou vodu a vklouzla pod sprchu. Potřebovala jsem rychle mezi lidi a navíc dole už na mě pravděpodobně čekali. Přeběhla jsem v ručníku do šatny a vzala si na sebe bílé šaty na ramínka a bílé páskové boty na podpatku. Nesmím žít minulostí, připomněla jsem si a rychle se podívala na svůj obraz v zrcadle na stěně. Zhluboka jsem se nadechla a seběhla dolů do jídelny. Přisedla jsem si ke stolu vedle Briana, nepodívali jsme se na sebe. Clara seděla naproti mně a vypadala, že jí odpočinek opravdu pomohl. Na tváři měla znovu svůj oslnivý úsměv a vesele se o něčem bavila s Kennethem. Nalila jsem si kávu a lehce jsem se otřela stehnem o Brianovu ruku. Neotočil se na mě, ale na jeho tváři jsem zahlédla úsměv.

„Už jsem se bála, že mě budeš úplně ignorovat,“ naklonila jsem se blíž k němu, aby mě nikdo nemohl slyšet. Znovu se usmál a pomalu se ke mně otočil. Díval se mi do očí a zavrtěl hlavou. Měl na první pohled velice dobrou náladu. Vyzařovala z něj neuvěřitelná síla a energie, která obklopovala jeho tělo jako nepropustné kouzlo. V očích měl výraz, který jsem nedokázala ani pojmenovat. Vypadal tak spojeně.

„To by šlo už velice těžko. Navíc… dneska ti to neuvěřitelně sluší. Jsi neodolatelná,“ napil se ze svého hrnku, aby tak zakryl další usměv. Brian se po chvíli zvedl od stolu a sbíral použité nádobí.
„Hej, brácho, co to máš na ruce?“ zavolal na něj Kenneth. Brian si sáhl na drobnou ranku těsně u okraje tílka. Na levém rameni se mu rýsovalo několik červených fleků. Nemusel nic vysvětlovat, aby snad každému v této místnosti došlo, že jsou to stopy po nehtech. Zpočátku silnější a výraznější a dál tenčí a tenčí, podle toho jak se intenzita tlaku zeslabovala. Strnula jsem na místě a přála si, aby si mé reakce nikdo nevšiml.

„Nevěděl jsem, že si šel včera večer pryč,“ Kenneth se rozesmál na celou místnost. Překvapené tváře mých spolubydlících se začaly pomalu uvolňovat a rty se jim zvedly do úsměvu.
„Kdo říkal, že jsem byl včera pryč?“ řekl Brian dostatečně potichu, abych to slyšela pouze já. Měla jsem chuť ho kopnout, ale byla jsem potichu. Podívala jsem se přes stůl a viděla Clare, jak se nyní dívá na mě. Pohled jsem jí opětovala a snažila se vypadat vyrovnaně a pobaveně jako všichni ostatní. Nevím, zda mi mou přetvářku uvěřila, ale po chvíli odvrátila svůj pohled zpátky ke Kennethovi a pokračovala v rozhovoru, který s ním před tím vedla. Zbytek snídaně pokračoval ve veselém duchu.

„Nechtěla bys vyrazit do města na nákupy?“ vytrhla mě z bezmyšlenkovitého zírání do prázdna Clara se Sophií. Chvíli jsem se na ně dívala, než můj mozek přebral v pomalém tempu informace, které mu byly předány.

„Určitě,“ nejistě jsem se usmála. Dámská jízda a nakupování nebylo dřív pro mě nic neobvyklého a já právě teď potřebovala nějaké odreagování.

„Dobře, tak za půl hodinky. Vyzvedneme tě a pořádně si to dneska užijeme, ano?“ nečekala na odpověď a odešla. Vyběhla jsem schody do svého pokoje a zavřela za sebou dveře. S leknutím jsem záda přirazila ke stěně. Brian seděl na mé posteli a evidentně se bavil.
„Nemáš čisté svědomí,“ vesele mě popichoval a přešel až ke mně. Lehce mě pohladil po rameni a nepatrně se ke mně nahnul. Další pohyb neudělal, vyčkával. Nedočkavostí jsem se zavrtěla a stoupla si na špičky. Políbila jsem ho a jeho ruce se omotaly kolem mého pasu. Mezi polibkem jsem zaslechla tiché zasmání. Jistě, určitě se dobře bavil, napadlo mě a mírně rozladěná jsem ho od sebe odstrčila. Nechápavě se na mě díval. Prošla jsem kolem něj do šatny, abych si připravila kabelku a potřebné věci do města.

„Chystáš se někam?“ zeptal se.

„Jedeme s Clare a Shopii do města na nákupy,“ odpověděla jsem a dál se připravovala.
„Byl bych radši, kdybys nejezdila. Nejsi ještě připravená, kdybyste náhodou na někoho narazily,“ v jeho hlase bylo cítit napětí. Zarazila jsem se a vzhlédla k němu. Nepromluvila jsem, ale jako bych měla na čele nakreslený velký otazník. Na dveře někdo slabě zaklepal a vešel dovnitř. Byla to Sophie s Clare.

„Myslíš, že je to rozumný nápad?“ zeptal se Brian. Nevěděla jsem, na koho je tento dotaz směrovaný, ale Clara přešla pokoj a posadila se na opěradlo gauče. Rty měla našpulené, jako by o něčem přemýšlela.

„Briane, pravděpodobnost, že by nás někdo napadl za bílého slunečného dne uprostřed nákupního centra, je velice malá. Katelyn nebyla venku od doby, co sem přijela. Potřebuje se taky odreagovat a ne být neustále zavřená v domě,“ odpověděla po chvíli a napětí v její tváři pomalu mizelo.

„Dáme na ni pozor, neboj. Slibuju, že se do večeře vrátíme,“ přidala se Sophie a dvěma zdviženými prsty potvrzovala příslib, že mou osobu zavčas vrátí zpátky do bezpečí domova.
„Doufám, že máš pravdu, Clare. Asi už jsem paranoidní,“ usmál se Brian a se zamáváním odešel z pokoje.

„Jdeme na to?“ pobídla nás Clara a vyrazily jsme.
Odpoledne v nákupním centru v blízkém městě uběhlo neuvěřitelně rychle. Prošly jsme snad všechny obchody. Ruce jsem měla plné tašek s nejrůznějšími značkami nakoupeného zboží. Nechala jsem Sophii s Clare, aby šly na poslední nákupy sami a sedla si na jednu z laviček naproti umělé fontáně uprostřed prosklené budovy. Měla jsem vše, co jsem chtěla a k tomu i několik věcí, co jsem ani nepotřebovala, ale nemohla jsem odolat. Rozhodla jsem se, že si zajdu na kávu do kavárny blízko východu, než bude čas k odjezdu. Prošla jsem kolem skupinky dětí, které vesele dováděly ve štíhlých pramenech vody vytékajících z kamenných tlam sochy draka uprostřed fontány. Užívaly si jednoho z teplých dnů pozdního léta. Z mého přemýšlení mě vytrhl prudký náraz. Když jsem si uvědomila, co se děje, dívala jsem se do tmavých očí mladého muže. Připadaly mi tak neuvěřitelně povědomé. Nedokázala jsem si vzpomenout, odkud jsem ho znala, ale byla jsem si jistá, že to není naše první shledání. Snažila jsem se zorientovat, ale neopouštěl mě pocit, že si musím vzpomenout, odkud dotyčného znám. Paže neznámého muže byly stále ještě omotané kolem mého pasu a přidržovaly mě v mírném záklonu. Lehce jsem otočila hlavu dozadu a uvědomila si, že jsem málem upadla na podlahu.

„Omlouvám se,“ jeho hlas byl velice příjemný a při těch slovech mi pomohl pevně se postavit a najít ztracenou rovnováhu.

„Děkuji,“ poděkovala jsem ještě mírně v šoku. Jeho sevření se pomalu uvolnilo. Po krátkém rozloučení se obrátil k východu. Viděla jsem ho ještě mezi davem lidí, když se na mě znovu obrátil a usmál se. Dívala jsem se za ním a ve chvíli, kdy se naše oči střetly naposledy, se mi v mysli vybavil obraz jeho obličeje a udeřil mě jako dobře mířená rána do středu hrudníku. Nemohla jsem popadnout dech a v hlavě jsem měla úplně prázdno. S nevěřícným výrazem jsem se dívala na vzdalující se postavu a přála si, aby to nebyl on.

15. kapitola

Stála jsem téměř nehybně a lidé kolem mě plynuli, aniž bych si jich více všímala. Nemohla jsem se donutit přemýšlet a nevěřícně se dívala dál na dav vycházející hlavním vchodem. Byla jsem jako v transu.

„Kate… Kate, slyšíš mě? Co se ti stalo?“ zdálky jsem zaslechla hlas, který mě opakovaně volal, ale můj mozek se za každou cenu snažil udržet mě v příjemném stavu
nevědomosti. Někdo mi třásl rameny a já cítila, že čas probuzení se nezadržitelně blíží. S trnutím jsem se otočila a můj lehce nepřítomný pohled se střetl s očima Clare.

„Slyšíš mě, Katelyn? Bože, co se stalo? Byla jsi úplně mimo,“ v jejím hlase byla slyšet bezmoc. Zhluboka jsem se nadechla a vlasy mi spadly do tváře. Rukou jsem si je odhrnula a všimla si, že se mi mírně třesou ruce. Znovu ten obraz muže. Podlomila se mi kolena. Zachytila jsem se zábradlí, vedle kterého jsme stály. Po zádech mi přejelo nepříjemné mrazení.

„Pojď, posaď se,“ Sophiina ruka mě chytla za loket a snažila se mě dovést k lavičce. Napila jsem se vody, kterou mi podávala, a pomalu se uklidňovala.

„Už jsem v pořádku,“ řekla jsem, ale můj hlas byl nejistý a mírně chraplavý. Slyšela jsem, jak si Clare vedle mě úlevně oddychla a chytla mě za ruku.

„Co se stalo? Viděly jsme akorát, jak jsi s někým mluvila. Kdo to byl?“ zeptala se mě znovu. Zavrtěla jsem hlavou a snažila se poskládat srozumitelnou odpověď.

„Před několika dny se snažil Philip zjistit, jak pracuje můj mozek při těch mých snech. Chtěl vědět, zda můžu vyvolat stav, při kterém se mi zdají mé věštecké sny, a nakonec se to opravdu podařilo. Zdál se mi sen. Zahlédla jsem pouze jednu tvář,“ zavřela jsem oči.

„Ten muž, se kterým ses srazila… Byl to on?“ prolomila chvíli ticha Sophie. Podívala jsem se na ní a nepatrně přikývla.

„Oh, můj bože,“ vydechla a několikrát za sebou zamrkala. Ruku měla přitisknutou k tváři a dívala se na Clare. Bylo ticho, ale jako by mezi nimi probíhal rozhovor, který já jsem neslyšela.

„Sophie, tady máš všechny naše tašky, zaběhni do garáží a vyzvedni auto. Sejdeme se před budovou.“ Sophie si vzala papírové tašky a neuvěřitelně ladným během se vydala ke vchodu bezpečnostního schodiště. Clara mě chytla za ruku a snažila se prodrat davem lidí, který stále proudil nákupním střediskem.

„Pokud jsou naše předpoklady správné, tuhle noc se ho pokusí někdo zabít,“ začala vysvětlovat těsně před tím, než jsem se stačila na cokoli zeptat. Nechápala jsem, co přesně tím myslela. Copak můžeme ovlivnit to, co se má stát?

„Každé z těch obětí, které jsi ve snech zahlédla, se během pár dnů něco velice nepříjemného stalo. Možná už jsi je potkávala dříve, ale jen si je nepoznávala. Mohl to být kdokoli, kdo kolem tebe prošel. Když jsem včera mluvila s Philipem, probírali jsme možné varianty tvého nadání,“ na chvíli se na mě obrátila a dívala se mi zpříma do očí.

„Možná můžeš ovlivnit jejich osud.“ Nevěřícně jsem se na ní dívala a ztěžka polkla. Byly jsme už jen kousek od vchodu. Skleněné dveře se před námi rozestoupily a my vyšly ven. Lehký vánek mi pohladil tvář a ve vzduchu byl cítit déšť. Byla tma a v dálce jsem zahlédla blížící se světla přijíždějícího auta. Hrdlo jsem měla sevřené a nechtěla jsem ani myslet na to, co se bude dít dál. Nastoupily jsme a já si sedla vedle Sophie. Chvíli se dívala okolo sebe a nakonec otočila svůj jeep na druhou stranu.

„Šel tudy,“ prohlásila jistě a vydala se dál ulicí.

„Jak to víš?“ zeptala jsem se a zírala s údivem na její klidnou tvář.

„Cítím to,“ odpověděla a dál to nerozebírala. Otočila jsem se na Clare a doufala, že alespoň ona mi to vysvětlí.

„Každý máme něco,“ krátce konstatovala. Až teď jsem si všimla, že Clare na klíně drží dva meče v pouzdře.

„Kate, jestli ho najdeme, zůstaneš v autě. Se Sophii se o to postaráme.“ V autě nastalo ticho. Došlo mi, co tím chtěla říct. Já se toho nezúčastním.

„Clare, tohle po mě nemůžeš chtít,“ dívala jsem se jí zpříma do očí.

„Nemůžu tě tam vzít. Nesmí se ti nic stát. Brian by šílel, kdyby zjistil, že jsme tě vzaly sebou,“ řekla a opětovala můj pohled. Sklonila jsem na chvíli hlavu a přemýšlela.

„Musím vám pomoct. Nevíte, jak ten muž vypadá. Jsem jediná, která ho pozná,“ překvapovala jsem sama sebe, jaké pohotové argumenty mě v tu chvíli napadly, a přála si, aby to na ně zabralo.

„Clare, sice se mi to taky příliš nezamlouvá, ale má pravdu,“ Sophie se podívala do zpětného zrcátka a lehce zpomalila. Podívala jsem se přes sklo do tmy a pozorovala několik lidí, kteří šli po chodníku směrem k nákupnímu centru. Při pohledu do postraní uličky, která se kolem nás jen lehce mihla, jsem sebou trhla.

„Zastav,“ zakřičela jsem. Sophie dupla na brzdu a bezpečnostní pás se mi nepříjemně zaryl do ramene.

„Tamhle. V té uličce,“ při těch slovech jsme rychle vystoupily a já pro jistotu ukázala směr. Clare se na mě upřeně dívala a její pohled byl nečitelný. Přešla k zadní části auta a z úložného prostoru vyndala jednu z papírových tašek.

„Obuj si je,“ řekla. Nahlédla jsem do ní a vyndala tenisky. Nazula jsem si je. Právě v tuto chvíli bych měla být šťastná, že mě tu nenechají, ale žaludek jsem měla nepříjemně sevřený. Měla jsem strach. Dívala jsem se na Sophii, jak si připevňuje pouzdro s mečem podél páteře a zkusmo ho vytahuje. Z mého pozorování mě vyrušila mírná rána, jak Clare zavřela kufr. Trhla jsem sebou. V ruce držela další pouzdro a podávala mi ho. To své už měla připevněné na zádech. Popruh jsem si přetáhla přes hlavu, přes hrudník a na břiše jsem zacvakla přezky, aby mi meč při běhu nebo boji nepřekážel a držel tak na svém místě.

„Budeš se držet dál, ano?“ řekla tiše Sophie. Rozběhly jsme se k místu, které jsem před tím označila. Žaludek se mi nepříjemně sevřel strachem. Když jsme byly téměř u cíle, Clara na nás jen lehce mávla rukou, abychom se držely u zdi. Šla jako první a ruku měla připravenou na rukojeti meče, aby ho mohla pohotově vytáhnout. Znovu se na nás podívala a vykročila do temné uličky. Nadechla jsem se a pomalým pohybem vytáhla meč a chystala se udělat poslední krok. Zřetelně jsem cítila svůj zrychlený tep. Až do této chvíle nebylo v podstatě nic jasné, jen náznaky a přípravy na vzdálenou budoucnost, ale teď do sebe zapadly všechny díly skládačky a já se stala opravdovou součástí proroctví. Nyní jsem se rozhodla bojovat po boku ostatních jako poslední strážce. Skutečně bojovat.

16. kapitola

Opět jsem stála na místě jak přimražená, už podruhé během jednoho dne. S mírně otevřenými rty jsem zírala na tmavou uličku před sebou. Na tuto chvíli jsem se snažila připravit a doufala jsem, že až nastane, budu přesně vědět, co mám dělat. Nevěděla jsem. Stála jsem na místě a snažila se něco opravdu rychle vymyslet. Měla jsem strach. Scéna, která probíhala před mým zrakem, byla jak vystřižená z nějakého špatného filmu. Dostaly jsme se na místo pravděpodobně na poslední chvíli. V pozadí leželo na mokré zemi bezvládné tělo mladého muže. Nyní si ho nikdo nevšímal, všichni byli zaujati bojem. V rukách jsem křečovitě svírala rukojeť meče. Byla to jediná věc, která mi pomáhala mít aspoň zdánlivý pocit bezpečí.

Dál ode mě bojovala Clare s mužem s dlouhými černými vlasy. Měl tvář drsňáka a jeho boj byl spíše silový než taktický. Bylo na něm vidět, že si situaci náramně užívá. Opodál bylo slyšet zavrčení a můj pohled se stočil na další účastníky boje. U zdi stála Sophie a za každou cenu se snažila udržet si další dva muže od těla. Jednoho z nich právě praštila rukojetí do obličeje a podle zvuku, který vydával, byl pořádně naštvaný. Chvíli jsem na ně jen tak zírala a přemýšlela, jak jim pomoct. Pomalu jsem přešla až k nim a čepelí jsem poklepala jednomu z nich na rameno. Překvapeně se otočil a na jeho dokonalém obličeji se usadil pobavený, arogantní úsměv. Zaujala jsem bojové postavení, přesně jak mě učil Brian. Snažila jsem se tvářit, že přesně vím, co dělám. Uvidíme, jestli to na něj zabere, pomyslela jsem si.

„Ale copak? Další holka, která nám chce ukázat jak je drsná a silná?“ samolibě se pousmál a přejel si špičkou jazyka po viditelně delších špičácích. Upír, problesklo mi hlavou, a k tomu arogantní a sebejistý. Lehce jsem se usmála a dál se dívala do jeho pronikavých očí. Pomalými kroky jsem couvala od něj a snažila se ho tak donutit, aby mě následoval. Svůj meč držel v ruce podél těla a zkoumavě mě pozoroval. Jeho dokonalým obličejem proběhlo překvapení a povytažené koutky jeho rtů klesaly, až se semkly do tenké neproniknutelné linky. Najednou nevypadal ten sebejistě a nepřemožitelně. S nakloněnou hlavou na stranu jsem ho sledovala a snažila se domyslet, co tak udivujícího spatřil. Prsty na rukách mě začaly brnět a nepříjemný pocit se mi postupně rozléval po celém těle a dál se stupňoval. Neměla jsem ani ponětí, co se se mnou děje, ale každopádně upír přede mnou to evidentně ucítil dřív než já. Tělo se mi rozpínalo do všech světových stran a já měla pocit, že se musím roztříštit snad na miliony malinkých kousků. Nemohla jsem dýchat a na chvilku jsem měla pocit, že mi srdce několikrát vynechalo. Tohle přece nemohlo být jen výsledkem stoupajícího adrenalinu v mém těle. V dalších vteřinách jsem ucítila neuvěřitelnou bolest uvnitř hrudníku a veškerá energie, která se doteď kolem mě shromažďovala, se zbortila dovnitř mého těla. Z hrdla se mi vydral přidušený výkřik. Nemohla jsem popadnout dech v důsledku paniky, která mě zachvátila. Uklidni se, uklidni se, opakovala jsem si pořád dokola v hlavě a párkrát jsem se zkusmo nadechla. Znovu jsem se podívala na upíra, který stál přede mnou, a přemýšlela, proč se mě za celou dobu, co jsem byla mimo, nepokusil napadnout.

S napraženým mečem jsem se blížila k upírovi a čekala na první útok. Ten však stále nepřicházel. Dívali jsme si zpříma do očí a dál kolem sebe chodili jak dvě zvědavé kočky.

„Kdo jsi?“ procedil skrz zuby a bylo na něm vidět, že ho ta nevědomost dráždí.

„Není důležité, kdo jsem, ale co jsem,“ usmála jsem se a poprvé v životě jsem si připadala opravdu silná. Ne nepřemožitelná, ale silná, v tom opravdovém slova smyslu. Nevěděla jsem, kde se ve mně bere ten pocit, ale byla jsem za něj ráda. Pravděpodobně jsem ho svých chováním naštvala, protože nyní i on držel meč zpříma. Čelist měl napjatou. Přejela jsem ostřím po tom jeho a snažila se ho vyprovokovat k útoku. Z hrdla se mu vydralo zavrčení a další pobízení už nebylo nutné.

Už při prvním střetu mi bylo jasné, že se něco děje. Upír, se kterým jsem bojovala, byl minimálně o polovinu mé váhy těžší. I přesto však náš boj byl více jak vyrovnaný. Také smysly jsem měla ostřejší a překypovala jsem neuvěřitelnou energií, která mě hnala do dalšího a dalšího střetu.

Tvrdá rána do obličeje mě probrala zpátky do reality. V puse jsem ucítila nepříjemnou pachuť vlastní krve.

„Auuuu,“ zasyčela jsem a podívala se při tom upírovi do očí. Opět ten jeho arogantní úsměv. Tak to je naposledy, co jsem tenhle úsměv viděla, pomyslela jsem si a zaútočila na něj s ještě větší zuřivostí a razancí než doposud. Měla jsem takovou zlost, že jsem nevnímala okolí a soustředila se pouze na boj. Naprosto jsem se mu poddala, přesně tak jak mi říkal Brian, vše ostatní přišlo samo. Po několika střetech jsem zabodla meč naplocho přesně mezi žebra a následně propíchla srdce. Upírovy oči byly nyní rozšířené strachem. Vytáhla jsem meč z jeho hrudníku a usekla mu jedním pohybem hlavu. V ruce jsem svírala rukojeť meče, dokud upíra nezachvátila neuvěřitelná bílá záře. Během pár vteřin jeho tělo pohlcovaly plameny ohně. V ten moment jsem odklopýtala k protější stěně a čekala, co bude následovat. Až nyní jsem si všimla řezné rány na rameni, ze které mi tekl tenký pramínek krve. Lehce jsem se dotkla okraje rány, pořádně to bolelo. Z mého protivníka zbyla nakonec pouze malá hromádka popela. Dívala jsem se na ní a nevěděla, co cítit. Poprvé v životě jsem zabila. Poprvé v životě jsem se musela bránit, protože pokud bych to neudělala, byla bych to já, kdo by zemřel. Na druhou stranu mě zarážela samozřejmost, se kterou jsem při první příležitosti a bez zaváhání vedla svůj meč přesně do srdce protivníka a lehkost, s jakou jsem mu usekla hlavu. Nikdy mě nenapadlo, že toho budu schopná. Sebrala jsem ze země svůj meč a otočila se za hlasy, které jsem slyšela. Byla to Clare a Sophie. Klečely u těla muže, kterého jsme se rozhodly chránit.

„Dýchá,“ konstatovala Sophie a stáhla ruku z krční tepny. Vytáhla z kapsy riflí mobil a zavolala záchranku.

„Nemá žádná viditelná zranění. Počkáme opodál v autě, než si pro něj přijedou,“ zvedla se ze země a Clare jí následovala. Nevěřícně jsem se za nimi otočila.

„To ho tady jen tak necháme?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Nemůžeme tu zůstat. Mohly by něco vytušit…tři ženy s meči na místě nahlášeném jako místo útoku vandalů?“ řekla bezbarvým hlasem.

„To by se asi špatně vysvětlovalo,“ uznala jsem tichým hlasem a pokračovala jsem za nimi. Sophie po cestě k autu vyhodila svůj telefon do kontejneru s odpadky. Neptala jsem se proč. Evidentně věděla, co dělá. Měla s těmito věcmi větší zkušenosti než já. Všichni měli větší zkušenosti než já. Nechtěla jsem ani pomyslet na dobu, kdy mi všechno tohle chování bude připadat samozřejmé a bude mi naprosto vlastní.

Usadila jsem se na sedadlo a opřela si hlavu o chladivé okenní sklo. Teprve teď na mě dopadla veškerá únava. Zavřela jsem oči a doufala, že prázdnota, kterou jsem nyní cítila, zmizí a nahradí jí pocit bezpečí. Potřebovala jsem obejmout. Potřebovala jsem cítit Brianovu blízkost. Je neuvěřitelné, jak jeden člověk může během tak krátké chvilky ovlivnit váš další život.

17. kapitola

Probudila jsem se ve chvíli, když jsme najížděli na štěrkovou cestu k domu. Několikrát jsem zamrkala a otočila se na Sophie.

„Už jsi vzhůru?“ zeptala se s úsměvem na rtech. Lehce jsem přikývla. Neměla jsem náladu na přílišné povídání. Ne po tom, co se dnes večer stalo. Sophie zastavila s autem těsně u domu a společně s Clare jsme posbírali tašky z auta. Vešla jsem do domu a doufala, že proběhnu do pokoje bez zbytečného vyptávání a aniž bych narazila na další obyvatele domu.

„Ahoj, kde jste tak dlouho,“ vešel do chodby Neil s Kenethem.

„No teda, to muselo být náročné nakupovaní. Vypadáte jako by vás někdo převálcoval. Co se stalo?“ vtipkovat Neil. Během naší konverzace přišli i ostatní, mimo Briana.

„Kde je Brian?“ zeptala jsem se tichým hlasem.

„Není tu. Odjel do města něco vyřídit,“ odpověděla Janet. Téměř všichni si mě prohlíželi. Asi si lámali hlavu nad tím, co se mohlo stát. Musela jsem vypadat příšerně. Potřebovala jsem sprchu, svou postel a pořádné odejmutí. Nic jiného.

„Jdu nahoru,“ otočila jsem se na Clare a vyběhla schody. Vešla jsem do pokoje a zády přibouchla dveře. Konečně ticho. Odložila jsem tašky na gauč a bez dalšího zdržování jsem si při cestě do koupelny sundala veškeré oblečení. Strávila jsem ve sprše téměř hodinu. Oblékla jsem se do tmavě modré teplákové soupravy a vydala se zpátky za ostatními. Měla jsem neuvěřitelný hlad a hlavně jsem se chtěla podívat, jestli už nedorazil Brian. Potřebovala jsem jeho blízkost. Také jsem měla neuvěřitelné množství otázek, které jsem potřebovala zodpovědět. Když jsem scházela po schodech dolů, uslyšela jsem hlasy vycházející z obývacího pokoje.

„Počkej, poslouchej mě chvilku. Snad si nemyslíš, že jsme se jí to nesnažily vymluvit. Je neuvěřitelně tvrdohlavá, a kdybychom jí tam nevzali dobrovolně, určitě by se za námi stejně vydala. Navíc…byla jediná, kdo dokázal toho muže poznat. Co jsem podle tebe měla dělat?“ byla to Clare. Po těchto pár slovech mi bylo naprosto jasné, o čem se baví. Pomalu jsem se posadila na schody a čekala.

„Co jsi měla dělat? Rozhodně jste jí neměly dovolit jít s vámi. Víš vůbec, jak to bylo nebezpečné? S poznáváním tohoto světa je teprve na začátku. Nemá ani ponětí o tom, jak to chodí. Mohlo to skončit opravdu špatně. Bez ní, bychom nemohli pokračovat. Chápeš vůbec, jakému nebezpečí jste jí vystavily?“ i tento hlas jsem snadno identifikovala, byl to Brian.

„Proměnila se,“ řekla po chvíli Sophie a prolomila tak ticho, které se každou vteřinou prodlužovalo. Opět nastalo ticho. Co tím Sophie myslela? Netrpělivě jsem poposedla a v hlavě jsem měla neuvěřitelný zmatek. Nepříjemné tušení, že se se mnou v té uličce opravdu něco stalo, se začalo potvrzovat.

„Jsi si tím jistá? Nikdo se napoprvé nepromění,“ řekl Colin.

„Ne Coline…že se to nestalo nikomu z nás, neznamená snad, že je to pravidlo. Ona je od samé počátku jiná. Kdybych to neviděla na vlastní oči, taky by se mi tomu nechtělo věřit, ale já ji viděla,“ odmlčela se Sophie.

„Dál?“ ozval se Brian a dal jí tak prostor k dalšímu vysvětlení.

„Upír se kterým bojovala, byl náš dobrý známý Gregory. Nevím proč byl právě při přepadení toho muže, ani jestli byl pro ně pouze pobavením nebo zdrojem informací. Každopádně  byl tam a byla to právě Katelyn, která ho dostala. Byla jsem až příliš zaujatá bojem, abych si všimla, že se něco děje. Pak jsem zaslechla výkřik a viděla, jak se Kate drží za hrudník a lapá po dechu. Když znovu otevřela oči, žhnuly jí jasně zeleně,“ poslední slova byla pro mě překvapením. Tvář jsem si schovala do dlaní a cítila jsem, jak na mě padá únava. Mám ale tolik nezodpovězených otázek, že bych pravděpodobně neusnula.

„Jsi si ještě jistý, že to byl dobrý nápad, neříkat jí to?“zeptala se Clare.

„Vím, že si řekl, že se o ní postaráš, ale tohle prostě měla vědět. Možná by sis s ní měl promluvit aspoň teď. Když jsme se vraceli zpátky, vypadala dost unaveně a zmateně. Určitě má spoustu otázek. Jen Briane, pokud tě můžu poprosit, snaž se jí říct všechno, co tě napadne. Nechtěla bych, aby byla znovu vystavena boji, když nebude vědět, co se s ní bude dít. Pokud s tím máš ale nějaký problém…“ ozvala se znovu Sophie.

Přemýšlela jsem o nově získaných informací. Zdálo se mi, že toho opravdu až moc nového, nevysvětlitelného a záhadného. Nevěděla jsem, jestli se mám na Briana zlobit, že mi nic neřekl. Určitě bude argumentovat, že ne všechny věci mi může říct hned, napadlo mě. Byla jsem ale tak unavená, že jsem na zlost neměla sílu. Bezduchým pohledem jsem doslova zírala na špičky svých bot a čekala, zda debata bude pokračovat.

„Katelyn,“ ozval se tichý hlas a překvapeně jsem sebou trhla. Byla jsem tak unavená, že jsem usnula na schodech, usmála jsem se sama pro sebe. Rukou jsem si promnula oči a unaveně protáhla své ztuhlé a rozbolavělé tělo. Brian vyšel několik schodů a sedl si těsně pode mě. Dívala jsem se na jeho mužnou, ostře řezanou tvář a veškerá beznaděj, prázdnota a obavy ze mě začaly pomalu opadat.

„Co tu děláš?“ zeptal se mě a nevěřícně se na mě díval. Neodpovídala, bylo přeci nad míru jasné, co tu dělám.

„Slyšela jsi to,“ nevěděla jsem, zda se ptá nebo danou situaci pouze konstatuje. Pro jistotu jsem bezeslov přikývla. Díval se na mě a na jeho tváři byl vidět boj. Boj o ty správná slova. To bylo na něm to zvláštní. Brian byl člověk, který ve většině případech věděl co říct a věděl jak to říct. Teď to nevěděl.

„Co jsi mi ještě neřekl?“ povzdechla jsem si a unaveně zavřela oči. Na svém těle jsem ucítila jeho ruce, které mě pomalu zvedaly. Během chvilky jsem se ocitla v jeho náruči a užívala si opětovný pocit bezpečí. Automaticky jsem dala ruce kolem jeho krku a nasávala kořeněnou vůni jeho parfému. Odnesl mě do mého pokoje a položil na postel. Když jsem znovu otevřela oči, ležel vedle mě a jeho tvář byla ustaraná.

„Musíme si promluvit,“ řekla jsem a prala se s nutkáním znovu zavřít víčka.

„Ššt…teď si musíš hlavně odpočinout. Klidně spi, zůstanu tu u tebe.“ Dobrovolně jsem se přitulila blíž k jeho krásnému tělu a do teď potlačovaná únava na mě dolehla se vší svou tíhou. Hladil mě po vlasech a i to jsem po chvilce přestala vnímat. Usnula jsem tvrdým, klidným spánkem.

18. kapitola
Celý pokoj byl zahalen tmou, jen malý pruh měsíčního světla dopadal na dřevěnou podlahu. Seděla jsem na okraji postele a ztěžka oddechovala. Třásla jsem se částečně zimou, částečně doznívajícím strachem způsobeným sny, které mě trápily. Každý máme ve svém životě svůj úkol a já se s tím svým snažila srovnat a sžít. Bohužel ne vždy to bylo jednoduché. Od té doby, co jsem přišla sem, k ostatním strážcům, to bylo podruhé, co jsem měla vizi a viděla tak další osobu. Byla to mladá dívka. Její vlasy měly nejohnivější odstín červené, kterou jsem kdy viděla. Upírala na mě své hnědé velké oči a prosila, abych jí pomohla.

Nemohla jsem z hlavy dostat Brianova slova, která zazněla těsně před spaním. Vzbudila jsem se několik hodin po tom, co mě přenesl do pokoje. Ochranářsky mě objímal a konejšil ve své náruči. Nespal. Měla jsem otázky, které se mi rychle draly na mysl. Zvláštní. V Brianových očích jsem snad poprvé viděla bezmoc. Začal mluvit sám. Pravdou bylo, že nikdo neměl vysvětlení…Nikdo netušil, z jakého důvodu k proměně u mě došlo takhle brzy. U ostatních to vždy nějakou dobu trvalo. Pravděpodobná příčina byl můj čistokrevný původ. K proměnám u strážců dochází v důsledku abnormálně vyvinutého smyslu vycítit nebezpečí a zlo. Jedním z projevů je rychlost a zostřené smysly. To by všechno sedělo. Pravděpodobně to tedy znamená, že se dokážu proměnit i kdykoliv příště. Ale to se s určitostí nedalo říct, stejně tak směr vývoje mých proměn.  Jsem jediná čistokrevná. A zřejmě tedy jiná, než všichni ostatní.

Podívala jsem se přes rameno na obrys Brianova spícího těla, které se v pravidelných intervalech mírně zvedalo. Taky bych chtěla mít klidné, ničím nerušené spaní, napadlo mě s mírným povzdechem. Několik minut jsem tiše pátrala očima po pokoji a čekala, zda přijde únava. Nic, ani náznak. Přemýšlela jsem, co bych teď v noci mohla dělat, v téměř neznámém domě. Zvedla jsem ruku, abych si odhrnula pramen vlasů z obličeje a ucítila nepříjemnou vlnu bolesti. Celé mé tělo bylo rozbolavělé, rána na rameni byla stále otevřená a nezacelovala se. Přejela jsem si po ní lehce prsty a cítila nepříjemné pálení. Měla jsem zajít za Philipem, aby se mi na to podíval a nenechávat to jen tak. Nechtěla jsem rušit Briana, a tak jsem se pomalu zvedla z postele a se županem v ruce se vykradla potichu z pokoje. Sešla jsem po schodišti do přízemí a vydala se směrem k obývacímu pokoji. Z mírně pootevřených dveří se linulo světlo. Asi nejsem jediná, kdo ponocuje, usmála jsem se sama pro sebe. S mírným zaváháním jsem zaklepala na dveře, nechtěla jsem nikoho vyrušit.

„Dále,“ ozvalo se z pokoje.

„Můžu?“ zeptala jsem se a pootevřela dveře tak, abych se mohla protáhnout dovnitř. Philip seděl v křesle a měl na klíně rozloženou knihu. V pokoji bylo příjemné teplo, v krbu pozvolna dohoříval oheň. Byl sice srpen, ale zdi tohoto domu byly silné a udržovaly ve dne příjemné prostředí, v noci tu však bylo pro některé trochu chladněji.

„Taky nemůžeš spát?“ usmál se na mě a pokynul mi k druhému křeslu. Usadila jsem se a natahovala ruce ke krbu, i když mi nebylo zima. Teplo však v člověku vyvolává hřejivý pocit bezpečí.

„Zase jsem měla sen,“ podívala jsem se na něj a pokusila se o úsměv.

„Na první pohled se to zdá jako senzace, ale… Asi to není nic lehkého, že?“ Zavrtěla jsem hlavou a zadívala se znovu do posledních plamínků, které plápolaly nad žhavými uhlíky. Bylo to neuvěřitelně uklidňující a na mě pozvolna padala příjemná únava. Chvíli jsme ještě mlčky seděli, a když jsem se znovu otočila na Philipa, četl si. Zapřela jsem se o opěradlo křesla, abych si pomohla vstát a ucítila znovu tu nepříjemnou bolest, která mi prostupovala snad celou paží.

„Au,“ sykla jsem a svalila jsem se ne právě ladně do měkkého křesla. Ruku jsem si zkroutila na hruď a doufala, že to co nejdřív přestane. Ucítila jsem jemný tlak na zápěstí. Philip u mě klečel a snažil se uvolnit mou ruku, aby se podíval co se děje.

„Počkej, podívám se,“ řekl stroze. Jeho obličej byl tak neuvěřitelně blízko a já měla snad poprvé příležitost si ho pořádně prohlédnout.

„Kde tě to bolí?“ zeptal se a já si pomalu sundala župan z ramene. Odkryla jsme tak zarudlou ránu.

„Proboha, co jsi dělala?“ zvýšil hlas a nechápavě se na mě zadíval. V jeho očích tančily odlesky plamínků a mně najedno přišlo, že se od nich nemůžu odtrhnout. Můj pohled mi opětoval a jeho otázka se rozplynula do ticha. Lehce se ke mně nahnul, pozoroval mé rty. Zamrkala jsem ve snaze zaplašit ten okamžik. Prober se, problesklo mi hlavou. Rychle jsem se nadechla a odvrátila pohled na svou ránu.

„Upír, se kterým jsem bojovala, mě škrábnul svým mečem. Myslela jsem, že to nic není, ale teď to pekelně bolí,“ vysypala jsem ze sebe rychle, abych tak zamluvila trapnou chvilku, která nastala.

„Slyšel jsem, že si jim to tam slušně nandala,“ usmál se a pokračoval v prohlížení rány.

„Problém je v tom, že někteří upíři mají své meče napuštěné jedem, takže když svého protivníka nezabijí, ale pouze zraní, mohou i tak způsobit dost nepříjemnou bolest. Člověka by jejich jed určitě zabil, ale strážci jsou v některých směrech jaksi odolnější. Musím ti to ale vyčistit a zašít. Použiji sérum proti jedům, které používali v minulosti. Doufejme, že nezačali používat jiný… Pojď,“ řekl soustředěně a pomohl mi zvednout se.

Přešli jsme do jeho pracovny a já se posadila na kraj postele. Philip si přisunul židli a pojízdný stolek s tácem se všemi možnými i nemožnými nástroji. Odvrátila jsem zrak od jeho práce a dívala se na stěnu vedle sebe. Byly na ní zarámované fotografie snad každého z tohoto domu. Obrázek, který mě však opravdu zaujal, byl Brian s mladou ženou. Velice krásnou a impozantní bytostí, která se k němu nenuceně tiskla. V tu chvíli jsem si vroucně přála, aby ta osoba byla pouze sestrou nebo starou známou. Ale ve svém pohledu měla neuvěřitelnou sílu a sebejistotu. Z přemýšlení mě vytrhlo nepříjemné pálení desinfekce. Zaťala jsem zuby, abych nevykřikla, a snažila se soustředit na něco jiného. Jiného než bolest a tu záhadnou ženu.

„Podívám se ti na to zase zítra, přijď za mnou. Příště, Katelyn, za mnou přijď i s drobnými šrámy. Nikdy nevíš, čím jsou jejich zbraně napuštěné. A jak se ti jed rozšíří do těla…,“ káral mě Philip vážně. „Nepodceňuj nepřítele, proti kterému stojíš.“

Po ošetření jsem se vydala do svého pokoje. S Philipovým pohledem jsem se už nesetkala, bála jsem se, že by jeho pronikavým očím neušlo, že jsem objevila něco nového, co mě dokázalo překvapit a rozrušit. Tento dům a jeho obyvatelé mě nepřestanou překvapovat… Kolik nového a tajemného se ještě skrývá v těchto zdech? Jak dlouho ještě bude trvat, než se dozvím vše? Kolik tajemství tu ještě čeká na odhalení?

Během několika následujících týdnů, které se nakonec pozvolna přelévaly v měsíce, jsem měla na programu několik činností. Rána na rameni se naštěstí rychle zhojila a Philip si oddechnul, že nešlo o žádný nový typ jedu, který by neznal. Brian po poslední zkušenosti nechtěl, abych se dostala do boje bez patřičné přípravy. S Kenethem jsem cvičila přímý boj beze zbraně. Neměla jsem šanci s ním držet krok vzhledem k jeho váze, ale musela jsem počítat i s variantou, že by k tomu mohlo opravdu dojít. A já jsem potřebovala být připravená na jakoukoli možnost.

Boj s mečem jsem cvičila zpočátku s Brianem. Rychle jsem se však učila a nakonec moji výuku převzala Sophie, která v této formě boje více než vynikala. Byla neuvěřitelně rychlá, mrštná a dravá. Během našich střetů jsem se musela naučit přirozené improvizaci, čekat i nemožné a hlavně neváhat. Díky Sophii jsem zjistila, že meč je pro mě opravdu ten správný typ zbraně. Dostala jsem se do fáze, kdy boj pro mě nebyl pouze zábavou. Byl najednou mou součástí, mou absolutní přirozeností. Brian mi dal katanu na trénování. Svůj meč jsem měla dostat až ve chvíli, kdy si bude opravdu jistý, že si ho zasloužím. Jinými slovy, musela jsem porazit Sophii, abych dokázala, že mám předpoklady mít a používat svůj vlastní meč.

Pravá povaha mého vztahu s Brianem zůstala i nadále všem ostatním obyvatelům tohoto domu skryta. Myslím však, že museli vycítit, jaké bylo mezi námi napětí, ale bylo taky docela možné, že jsem už začínala být paranoidní. Trávili jsme spolu hodně volného času a náš vztah se zdál vážnější a vášnivější než kdy před tím. Kromě běžných záležitostí, jako například učení se naší historii, mě Brian pomohl najít ztracenou sebedůvěru a sama sebe.

O záhadné ženě z fotografie jsem se nic nového nedozvěděla. Nechtěla jsem se ptát Briana, rozhodla jsem se tedy pro Clare. I když jsme se staly dobrými přítelkyněmi, nevěděla jsem, jak začít. Přesto jsem se však odhodlala. Její odpověď byla více jak vyhýbavá, řekla jen. „to je jen závan minulosti.“ Doufám, že mě minulost jednou nedožene a nesrazí na kolena.

Každý den jsem trénovala, učila se a chodila téměř vyčerpaná spát. Byla jsem ale také nesmírně spokojená, protože můj život dostal směr a důvod. Mé vize mě na čas úplně opustily. Člověk by si řekl, že bych měla být ráda, ale já jsem byla najednou nesvá, že nepřicházejí. Philip předpokládal, že je to díky vyčerpání a velkému vytížení.

Dívka, kterou jsem viděla naposledy, se mi začínala proplétat do běžných snů. Prosba v jejích očích byla stále intenzivnější a naléhavější. Vždy jsem se vzbudila celá roztřesená, a když jsem se o tom snažila mluvit s Brianem, řekl, že nemůže dovolit, abych byla vystavena boji bez příprav. Po několika týdnech její prosebné volání ustalo nadobro. Přála jsem si jen, aby důvod nebyl ten, který se doslova nabízel…Ale přání většinou nestačí. Věděla jsem, že je mrtvá.

19. kapitola

Dívala jsem se na svůj obličej v zrcadle. Chladná dlažba mě nepříjemně studila do chodidel. Prstem jsem se dotýkala svých tmavých kruhů pod očima. V noci jsem toho opět příliš nenaspala. Zvláštní, jak období okolo úplňku může některé jedince ovlivňovat. Na okamžik jsem zavřela oči. Když jsem je opět otevřela, unaveně jsem si povzdechla. Jako by jedno lehké mrknutí mohlo vymazat důkazy mé probdělé noci. Tohle chce pro začátek dlouhou a vydatnou relaxační sprchu, pomyslela jsem si. Pár chvil na to jsem stála pod proudem horké vody.

Oblékla jsem si svou oblíbenou teplákovou soupravu, pohodlné tenisky a vydala se ven na pravidelný ranní trénink. Zpočátku mě běhání příliš nebavilo, ale byl to skvělý způsob, jak si zlepšit nebo udržet kondici. Vyběhla jsem na kamenitou cestu, která vedla přes celý pozemek. Pobývat mimo „vyznačené území“, zvlášť pokud jsem byla sama, mi bylo před nějakou dobou zakázáno a dodnes tento příkaz nikdo nezrušil. Nijak mě to však neomezovalo v aktivitách. Veškerý svůj čas jsem trávila cvičením, učením nebo jsem prostě zatím nepocítila potřebu vzpouzet se vůči zavedeným opatřením. Chápala jsem je, tedy u některých jsem se o to alespoň pokoušela.

Od samého probuzení mě však znepokojovala jedna věc. Pocit, se kterým jsem se v noci vzbudila. Tedy, nebyl to pocit v pravém slova smyslu. Spíše zlé tušení, které se mi vkradlo do unavené mysli. Nebylo to stejné, jako když se ráno vzbudíte s nepříjemným pocitem v oblasti břišní a celý den čekáte, co se zase stane. Tohle bylo mnohem, mnohem víc. Nově objevený šestý smysl, který vám způsobí nepříjemné mrazení za krkem. Přidala jsem do běhu, abych zaplašila všechny myšlenky a nasála ranní vzduch.

Prudce jsem trhla hlavou do strany a zaposlouchala se do okolních zvuků. Slyšela jsem další kroky na cestě za mnou. Měla jsem nutkání otočit se, ale místo toho jsem přidala na rychlosti. Zaběhla jsem za zatáčku podél živého plotu, který obklopoval jedno z mnoha zahradních zákoutí, a zastavila se. Přitisknutá u plotu jsem rychle oddechovala a snažila se uklidnit. Nejspíš je to jen někdo další z domu, kdo si chce dát po ránu do těla, napadlo mě. Máme přece spolehlivé bezpečnostní zařízení, věděli bychom, kdyby se k nám někdo vloupal. Tedy – pokud by to byl člověk. Bezpečnostní zařízení, které by bylo schopné zachytit upíry a démony, ještě nikdo nevymyslel. Ty jsme mohli zachytit jenom my svými zvláštními schopnostmi. Kroky byly stále bližší. Instinktivně jsem zatnula ruce v pěst. Musela jsem brát vše v úvahu. Naposledy jsem se zhluboka nadechla a vyběhla z úkrytu proti pronásledovateli. Přála jsem si, aby chvíle překvapení, kterou jsem měla v rukávu, byla to, co ho dostane na lopatky a měla tak víc času zmapovat situaci. Bez rozmyšlení jsem prudce a s co největší razancí narazila do jeho trupu. Plán mi vyšel. Během pár vteřin jsme dopadli na tvrdou štěrkovou cestu a já si konečně mohla prohlédnout toho slídila.

„Briane?“ vyhrkla jsem ze sebe překvapeně, „co tu proboha děláš?“ Tupě jsem na něj zírala a čekala na vysvětlení.

„Já? Co tu dělám já?“ byl stejně překvapený. Snažila jsem se postavit, ale měla jsem nohu zaklíněnou pod Brianem. Když mu došlo, o co se snažím, objevil se mu na tváři pobavený úsměv.

„Jsem ráda, že se bavíš,“ odsekla jsem naoko naštvaně. Jeho ruce mě zachytily a strhly zpátky k sobě. Palcem mě pohladil po tváři a políbil mě na špičku nosu.

„Už se nezlob… Nechtěl jsem tě takhle pronásledovat. Chtěl jsem na tebe zavolat, ale měla jsi vražedné tempo, nejspíš bys mě vůbec neslyšela. Doufal jsem, že si uděláš někde po cestě přestávku a já tě konečně doběhnu. Hm, spíš jsi doběhla ty mě. Víš, že jsi mi ale udělala radost?“ Nechápavě jsem povytáhla obočí.

„No ano. Je vidět, že se o sebe dokážeš postarat. A ještě jedna moc důležitá věc… nebojíš se jít do střetu i s neznámým protivníkem. Jednou se ti to bude hodit,“ usmál se na mě. Dívala jsem se do jeho pronikavých očí a přemýšlela, jestli moje horlivost jít do střetu nebude mít pro mě spíše opačný efekt.

Když před několika měsíci začal můj „tichý“ vztah s Brianem, přísahala jsem si, že nebudu přemýšlet, jak to bude mezi námi dál a budu žít pouze přítomností. Člověk si kolikrát ani neuvědomuje, jak málo by stačilo, aby vše ztratil. Aby lusknutím prstů přišel o vše, co tak pracně budoval. Prohlížela jsem si jeho tvář snad tisíckrát a dnes poprvé jsem si přála, abych mohla plánovat víc než jen strávený večer.

Pomohl mi postavit se a přivinul si mě se zamyšleným pohledem blíž k sobě. Nevím, jak dlouho jsme pouze tiše stáli a prohlíželi si tvář toho druhého, jako bychom se viděli naposledy. Celou mou bytost naplňoval neuvěřitelný pocit smutku a zoufalství, ten pocit, který jsem chtěla od prvního momentu vymazat ze své mysli.

„Ach, Katelyn,“ při těch slovech mě pohladil po vlasech. Teď, říkala jsem si. Právě teď je ta chvíle, kdy bychom to měli říct oba dva. Miluji Tě. Dvě slova, která jsou pro lásku tak důležitá. Mezi námi nezazněla ani jednou. Jako bychom se jich oba dva podvědomě báli a odmítali si připustit, že to tak je. Byli jsme si tak blízcí a zároveň jsme si nedokázali říct něco tak důležitého. Musím to udělat, musím mu říct, co vše pro mě znamená, protože zítra… zítra už nemusím mít tu příležitost. Odhodlaně jsem se nadechla, rozhodnutá udělat pro nás ten důležitý krok, ale právě v tu chvíli se mých rtů dotkly jemně ty jeho. Mírně překvapená jsem mu polibek oplácela a během chvilky jsem ztratila přehled o okolním světě. Byla jsem šťastná a připadala jsem si příjemně nejistě. S úsměvem na tváři jsme se pomalu vydali dál po mé běžecké trase. Užívali jsme si krásného slunečného rána a dováděli jako malí. Brian mě v jednu chvíli chytil za pas a strhl do trávy, aby mou tvář mohl zasypat desítkami malých polibků. Musela jsem se neustále smát a můj plánovaný ranní trénink nakonec skončil jako dětské skotačení.

Brian mě stále držel za ruku, i když už jsme se blížili k domu a mohl nás kdokoli vidět. Dorazili jsme právě včas na přípravu snídaně. Moje ranní rutina byla většinou ve znamení samoty s kávou na verandě, stranila jsem se velké sešlosti u jednoho stolu. Stejně jako dnes. Odešla jsem s hrnečkem kávy na schody a posadila se. Zavřela jsem oči, nastavila tvář slunci a nechala se rozmazlovat příjemným teplem. Ze snové nálady mě vytrhl zvuk přijíždějícího auta, ze kterého po chvilce vystoupila žena. Ve svých slunečních brýlích mapovala okolí, až její zkoumavý pohled spočinul na mně. Chvíli jsme se na sebe dívaly, až se nakonec vydala mým směrem. Krok té neznámé ženy byl velice jistý až svůdný, i když se její jehlové podpatky lehce bořily do vrstvy malinkatých kamínků, které pokrývaly cestu. Když došla k místu, kde jsem seděla já, jen se na mě krátce podívala a vydala se dál k domu. Překvapeně jsem zalapala po dechu a doslova nevěřícně jsem se otočila po té osobě. Kdo to je? A jak může mít někdo drzost s takovou grácií! Pohotově jsem vyběhla dva schody před ní a natáhla ruku před sebe.

„Promiňte, neslyšela jsem, že byste se po někom ptala,“ podotkla jsem s hraným úsměvem. Natož abyste se představila, pomyslela jsem si. Naklonila lehce hlavu na stranu a opět si mě prohlížela.

„Možná proto, že jsem nic neřekla,“ prohodila uštěpačně. No, tak jestli konverzace bude pokračovat tímhle směrem, tak tu za chvilku budeme mít problém, napadlo mě. Snažila jsem se trochu uklidnit, asi tak jak vám pár vteřin dovolí, a pokusila se o smířlivější tón.

„Nezlobte se, neznám vás, nemůžu vás tedy pustit jen tak do domu. Když mi povíte vaše jméno a koho sháníte, určitě vám ráda pomohu,“ víc zdvořilosti jsem ze sebe najednou už dostat nemohla. Usměv, který se jí usadil na tváři, se mi vůbec nelíbil.

„Jmenuji se Valerie Villariová,“ při těch slovech ke mně najednou přátelsky natáhla ruku. Byla jsem z náhlého obratu jejího chování zaskočená, ale ruku jsem přijala.

„Jsem Brianova snoubenka,“ dodala a sundala si velké sluneční brýle. Význam těch slov jako by kolem mě pouze proběhl. Dívala jsem se do těch velkých očí a pátrala v paměti, kde jsem je viděla. Můj obličej úplně zkameněl při vzpomínce na obrázek ve Philipově pracovně. Došlo mi, že mě právě Brianova minulost nejenom dohonila, ale také nakráčela s těmi nejtěžšími zbraněmi přímo přede mě.

20. kapitola

Každý máme své zlé sny. Přejeme si, aby se nikdy nevyplnily. Ten můj se mi právě odehrával před očima. Má naděje být opět šťastná se změnila na prach a poslední zrníčka mi proklouzávala mezi prsty. Po smrti Jeremyho jsem netušila, že mě něco takového potká. Přála jsem si být milována, konejšena v mužské náruči, být rozmazlována a těšit se z něčí blízkosti. Proč se to stalo právě mně? Jediná otázka, která mi právě vycházela na mysl a která mě zaplavovala jako smrtelná choroba.

„Jistě,“ odpověděla jsem nově poznané a bez dalšího rozmýšlení se otočila na patě, rozhodnutá, že jen co se jí ztratím z dohledu, rozběhnu se do svého pokoje.

„Kate?“ slyšela jsem volání z domu. Jistě, napadlo mě, tebe jsem tu ještě potřebovala. Střetla jsem se s Brianem přesně ve dveřích. Nechápavě se na mě díval, když jsem do něj vrazila, a zachytil mou ruku, abych nemohla utíkat dál.

„Katelyn, co se děje?“ Vyděšeně na mě zíral a já si jen přála utíkat dál od ní, od něho. Zavřela jsem na chvíli oči a sklonila hlavu.

„Valerie?“ jeho hlas byl sotva slyšitelný. Jeho stisk lehce povolil a když jsem na něj znovu pohlédla, věděla jsem proč. Díval se před sebe, jako by viděl přízrak. Vytrhla jsem svou ruku a za chvíli jsem již probíhala jídelnou, kde na mě upírali své nechápající pohledy ostatní.

„Počkej Kate, musíme si promluvit,“ ozvalo se za mnou Brianovo volání. Neměla jsem na něj náladu. Slzy se mi nebezpečně rychle draly do očí a právě v momentě, kdy jsem otvírala dveře do svého pokoje, se mi přehouply přes spodní řasy a nezadržitelně se mi kutálely po tvářích. Přibouchla jsem dveře a zamkla.

„Krucinál,“ při těch slovech jsem praštila vší silou do zdi, až to křuplo. Rukou mi projela ostrá bolest. V tu chvíli bylo však vše lepší než směsice pocitů, která mě začala sžírat uvnitř mého těla. Pomalu jsem sjela po zdi, až jsem se posadila na zem. Tupě jsem zírala před sebe a nevěděla, zda plakat, řvát, nadávat nebo se prostě zhroutit a udělat vše najednou. Cítila jsem se podvedená a prázdná. Zavřela jsem oči a silou je držela u sebe. Nechtěla jsem se vrátit do reality. Přála jsem si, aby to vše bylo jen nedorozumění, které se vzápětí vysvětlí. Věděla jsem, že nic takového se nestane. Sama v sobě jsem křičela o smilování, o kousíček štěstí, které jsem si tu našla.

Na dveře jsem slyšela zaklepání a následné prosby, abych otevřela.

„Kate, otevři. Prosím tě při všem, co jsme spolu prožili. Nevím, co ti Valerie řekla, ale prosím, otevři. Musím ti to vysvětlit,“ Brianovi prosby nebraly konce. Po nějakém čase však přestaly a já se ocitla v naprostém tichu. Tichu, které ještě více podtrhovalo tu nicotu, která se ve mně rozpínala a nabírala na síle.

Schovala jsem si obličej do dlaní a slzy se mi začaly opět kutálet po tvářích. Mé vzlyky nabíraly na intenzitě a já všechny ty emoce už nemohla udržet na uzdě. Hrnuly se ze mě jak smrtelná lavina.

Usnula jsem pozdě v noci s vědomím, že zítra mi pravděpodobně lépe nebude.

Od první chvíle, kdy jsem následující ráno otevřela oči, jsem měla chuť zavřít se v pokoji na celý den a nějak ho přečkat. Otráveně jsem si přetáhla deku přes hlavu a pevně sevřela oční víčka k sobě. Byla jsem nepříjemně otupělá a bez sebemenšího kousíčku dobré nálady. Právě naopak. Měla jsem ji tak hroznou, že jsem chvílemi nemohla vystát ani sama sebe.

Stulila jsem se do klubíčka a nohy si přitáhla blíž k tělu. Nevěděla jsem, co sama se sebou. Asi po hodině převalování v posteli jsem zaslechla slabé zaklepání na dveře.

„Kate, to jsem já. Můžu?“ ozvalo se. Byla to Clara. Nebyla jsem zrovna v náladě se s někým bavit, ale Clara byla pro tuto chvíli asi to nejmenší zlo. Vždycky byla na mě moc hodná.

Neohrabaně jsem vstala z postele, došla ke dveřím a odemkla. Nechtěla jsem riskovat, že by se mi Brian v noci vkradl do pokoje, tak jsem je raději nechala zamčené. Podél dveří se táhla dlouhá prasklina přesně v místech, kde jsem včera vybila svůj prvotní nával vzteku. Na ruce jsem měla několik menších modřin a pak jednu opravdu velkou. Lehce jsem si na pohmožděný kloub sáhla a cítila nepříjemnou bolest. Tak s tímhle budu muset něco udělat, pomyslela jsem si. Představa, že bych ale měla vyjít z pokoje ven a vystavit se tak nebezpečí střetu s Brianem, byla horší. Budu muset poprosit Philipa, jestli by mohl zajít on za mnou. Nebo počkat s pohmožděnou rukou na dobu, kdy se všechno přežene a já zase s hlavou vztyčenou vyjdu z pokoje. V současné chvíli mi to ale připadalo nemožné a jako velmi vzdálená budoucnost.

„Pojď dál,“ zavolala jsem směrem ke dveřím a šla zpátky k posteli. Znovu jsem se zavrtala pod deku. Postel vedle mě se prohnula. Clara byla velice vnímavá co se týče nálady druhých. Nic neříkala, jen tam tak seděla a hladila mě po rameni.

„Nemáš hlad? Donesla bych ti aspoň něco k jídlu,“ zeptala se.

„Děkuju, nemám chuť,“ odpověděla jsem šeptem. Dívala se na mě s mírně povytaženým obočím.

„Proboha, holka, ty vypadáš,“ okomentovala můj vzhled. Jestli jsem vypadala tak příšerně, jak jsem se cítila, chápala jsem její výhrady.

„Chceš o tom mluvit?“ zeptala se krátce. Místo odpovědi jsem jen zavrtěla hlavou. Mělo mi být hned jasné, že Clara něco tušila. Možná tušila víc, než jsem si dokázala v první chvíli představit. Možná všichni něco tušili. Po včerejším dni se však tušení změnilo v jistotu. Nejspíš jsem to tušení všem jenom potvrdila.

„Dej si sprchu a taky by ses měla dát trochu do pořádku. Donesu ti něco k jídlu, musíš jíst,“ chtěla jsem protestovat, ale jen mírně zakroutila hlavou. Podívala jsem jí do očí a doufala, že v nich najdu alespoň nastínění, co teď bude dál. Téměř neslyšně si povzdechla a pevně mě objala, jako by tušila, na jakou otázku se snažím najít poslední hodiny odpověď.

„Clare, mohla by si taky prosím říct Philipovi, aby se za mnou zastavil? řekla jsem a lehce se zastyděla, že jsem své emoce neudržela na uzdě. Nechápavě zatřepala hlavou a zamračila se. Bez dalších řečí jsem vytáhla ruku a ukázala jí důvod mé prosby.

„No teda. Co jsi prováděla?“ povzdechla jsem si a naznačila hlavou ke dveřím. Pokojem se rozezněl její pobavený smích.

„Ještě, že jsi tu byla sama a neschytal to někdo jiný.“ Mírně naštvaně jsem si povzdechla, mě to bohužel tak vtipné nepřišlo. Nechtělo se mi nad včerejškem ani trochu přemýšlet. ale má mysl nedokázala najít jiný podnět, kterým by se dostatečně zabavila. Mrzutě jsem vstala, připravená jít bez ohlédnutí do sprchy.

„Promiň, jen si tě dobírám Kate. Co se týče té ruky, budeš muset za Philipem sama, tohle bude chtít pořádně prohlídnout a určitě udělat i rentgen,“ omluvně se na mě usmála. Znělo to logicky, ale vůbec se mi ten nápad nelíbil.

„Dobře,“ souhlasila jsem neochotně. Ve sprše jsem snad strávila celou věčnost. Když jsem se konečně dostala z koupelny, bylo mi přeci jenom o něco líp. Šla jsem se obléct a ještě před jídlem se rozhodla vyrazit za Philipem. Seděl ve své pracovně a četl si, soudíc podle obrázků to byla lékařská kniha. Ruku jsem měla schovanou za sebou a když jsem mu ji po krátkém vysvětlení ukázala, jeho výraz byl nepopsatelný. Nevěděla jsem v první chvíli zda se na mě opravdu zlobí nebo pouze nechápe co se stalo. Byl však neuvěřitelně taktní a neptal se na podrobnosti. Už na první pohled mu muselo být jasné, že jsem měla velice náročnou noc.

„Tak, teď se ji musíš pár dnů opravdu šetřit,“ řekl po dokončení dlahy. Tiše jsem přikývla a uhnula jeho zkoumavého pohledu.

„Máš štěstí, vaše regenerace je mnohem rychlejší než u normálního člověka. Několik dnů to sice potrvá, ale budeš zase v pořádku.“ Jistě ruka se mi zanedlouho uzdraví, ale co ten zbytek? Nechtělo se mi strávit zbytek života mezi čtyřmi zdmi. Pokud bych se pro to opravdu rozhodla, nemusela jsem utíkat z ústavu. Myšlenky mi bez ustání poletovaly. Poděkovala jsem Philipovi a vydala se zpátky do svého pokoje. Přála jsem si být neviditelná a nenápadně proklouznout bez povšimnutí a zalézt si znovu do postele. Byla jsem unavená a nedostatek spánku se na mě začal projevovat. Bohužel tolik štěstí jsem neměla a ve chvíli, kdy jsem stoupila na první schod, na vrcholu schodiště se objevil Brian. Na moment jsem přestala dýchat. Věděla jsem, že setkání s ním nebude příjemné, ale netušila jsem jaká zlost mě v tu chvíli zachvátí. Přivřela jsem oči do úzkých štěrbin a mlčky ho pozorovala.

„Ahoj Kate,“ pozdravil mě se zdráhavým úsměvem na rtech. Pomalu scházel ze schodů až se zastavil těsně u mě. Samovolně jsem začala couvat. Nechtěla jsem ho mít takhle blízko sebe, ne pokud si tím nebudu jistá.

„Kate, myslím, že bychom si měli promluvit. Nečekal jsem, že Valerie přijede,“ na chvilku se odmlčel a pravděpodobně by pokračoval dál, kdybych mu neskočila do řeči.

„Takže proto jsi chtěl, aby náš vztah zůstal jen mezi námi? Bylo to kvůli ní, že?“ poslední slova jsem spíš zasyčela. Nemohla jsem uvěřit, kde se ve mně najednou bere tolik zloby, ale jen při zvuku jejího jména se mi dělaly černé mžitky před očima. Můj vlastní hlas mi hřměl v uších. Byla jsem tak rozčílená, že jsem si ani neuvědomila, že křičím. Dívala jsem se na něj a doufala, že řekne něco, čím by vysvětlil své jednání. Nevypravil ze sebe však ani hlásku. Měl zlostně napnutou čelist a i tak mi přišel naprosto neodolatelný, až bolestně. Poprvé po příjezdu Valerie, jsem si uvědomila, že ho za vše neuvěřitelně nenávidím, ale pouze z toho důvodu, abych sama sebe ochránila před další bolestí.

„Ostatní o ní věděli. Bál ses, že kdyby se o nás dozvěděli, mohl by mi o ní někdo říct? Proboha, ty jsi mi celou tu dobu lhal. Tehdy jsem tomu nerozuměla, ale teď je mi to víc jak jasné,“ unaveně jsem si promnula obličej.

„Evidentně sis o celé záležitosti udělala vlastní závěry,“ promluvil náhle.

„Jednu věc ti ale ještě řeknu… Zkus lidi víc poslouchat a nech je mluvit. Možná se tak příště dozvíš víc informací,“ řekl ještě.

Zhluboka jsem se nadechla a cítila, jak mě pohlcuje další vlna zlosti. Pomalu jsem přešla až němu a zastavila se pouhých pár centimetrů od jeho těla.

„Od tebe už nic slyšet nepotřebuju. Lhal jsi mi už před tím, proč bych ti teď měla věřit?“ zeptala jsem se jednoduše a cítila při tom lehké bodnutí u srdce. Věděla jsem, že mu tím ubližuji, ale byla to jediná možnost, jak se z toho všeho úplně nezbláznit. Jeho výraz byl nečitelný. Nebylo v něm ani trocha emocí, jako by vše uzavřel do této dokonale se ovládající skořápky. Chtěla jsem se protáhnout kolem něho, bez jakéhokoli tělesného kontaktu, ale zachytil mou ruku a strnul mě zpátky k sobě. Přitisknul si mě na své tělo a mě se na poslední chvíli podařilo vklínit mezi nás aspoň mé ruce.

„Katelyn,“ zašeptal mi do ucha a něžně mě políbil na krk. Jemně postupoval dál k ušnímu lalůčku a zpátky po hraně čelisti. Nemohla jsem se soustředit na nic jiného. Připadala jsem si najednou tak bezbranně a poddajně. Jeho přesvědčovací schopnosti byly lstivé a ryze mužské. Naprosto věděl jak na mě. Moje myšlenkové pochody postupovali pomalu a když mi přejel jemně po linii páteře, ozval se ve mně můj vnitřní hlas, který řval z plného hrdla.

Zatlačila jsem na jeho hrudník a doufala, že náznak odporu bude stačit, aby mě pustil. Nepustil mě, naopak mě pevněji uvěznil ve své náruči.

„Pusť,“ zaprosila jsem a znovu zatlačila. Jeho sevření po pár vteřinách povolilo a já se bez dalšího zaváhání rozběhla po schodech nahoru.

„Kate, prosím počkej. Nech mi to aspoň vysvětlit,“ zavolal za mnou naléhavě. Měl by mít právo mi to vysvětli, pomyslela jsem si i když velice neochotně. Otočila jsem se a dívala se na něj jak stojí dole s podivným výrazem ve tváři.

„Přijď za mnou dneska večer, do mého pokoje. Promluvíme si a ty se pak můžeš rozhodnout co bude dál.“ Pár vteřin jsem mlčky přemýšlela nad jeho nabídkou.

„Přijdu,“ řekla jsem a se staženým hrdlem se rychle vydala do svého pokoje.

21. kapitola

Seděla jsem na posteli ve svém pokoji a objímala jeden z polštářů. Po setkání s Brianem jsem měla v sobě neuvěřitelné množství protichůdných pocitů a ze všech sil jsem se je snažila udržet pouze ve své hlavě. Přivřela jsem oči a stejně jako několikrát před tím jsem cítila jeho ruce na svém těle, jeho horký dech na krku, viděla jsem sebe, jak se v mysli bráním, ale tělo reaguje jako vždy. Zůstat v jeho náruči by bylo velice nebezpečné. Byla jsem chycená v pasti. Jedna, ta výraznější část mé mysli, křičela, že se od něj mám držet raději dál. Ta druhá půlka společně s mým srdcem po něm neustále žadonila a prosila, abych mu dala alespoň šanci. Naštvaně jsem sama na sebe zasyčela. Po příchodu do pokoje jsem měla na stole připravené jídlo. Nebyla jsem schopná pozřít sebemenší kousek, i když můj žaludek začal hlasitě protestovat.

Spát, potřebovala jsem spát. Byl to snad jediný způsob, který mě napadl, abych zastavila alespoň na chvilku své myšlenky, které křičely snad všude okolo mě.

Vzbudila jsem se až pozdě odpoledne. Ospale jsem zamrkala do zešeřelého pokoje a posadila se na posteli. Venku končil jeden ze slunečných dnů a na nebi se vytvořily překrásné červánky. I přes veškeré okolnosti jsem se usmála a se zasněným pohledem přešla až k oknu. Uvelebila jsem se v jednom z malých kožených křesílek a přehodila nohy přes opěradlo. Tiše jsem s nimi pohupovala a dál pozorovala krásnou hru barev, která se přede mnou rozprostírala. Povzdechla jsem si. Možná stejně jako končí tento den, končí i můj vztah s Brianem. Obávala jsem se, co mi řekne, ale byla jsem rozhodnutá, že si ho vyslechnu a teprve potom budu přemýšlet, co dál. Oproti mé odpolední náladě jsem byla přeci jenom trochu klidnější. Ujišťovala jsem se, že kdyby byla Valerie opravdu Brianova snoubenka, nechoval by se přeci při našem setkání tak intimně. Nebo snad ano?

„Aaaaa, nech to být,“ křikla jsem na sebe a prudce vstala z křesla, až se mi zatočila hlava. Naštěstí jsem se stačila přidržet opěradla a uchránit tak sama sebe před pádem. Několikrát jsem nasála vzduch hluboko do plic. Potřebuji se trochu provětrat, napadlo mě a lehce zatřepala hlavou. Rozhodla jsem se, že si půjdu trochu zaběhat, když jsem dnes své ranní protažení zanedbala a šla se převléct.

Byla právě doba večeře, takže jsem měla velkou šanci, že proklouznu nepozorovaně ven, ale jen tehdy, vyběhnu-li hlavními dveřmi. Potichu jsem vyšla z pokoje, seběhla schodiště a dál pokračovala ke dveřím. Za mnou se ozval tichý smích. Strnula jsem na místě a zavřela na pár vteřin oči. Najednou jsem měla přesnou představu pocitu lupiče, když je přistižen při činu. Při mém štěstí to bude opět on, pokud však ano, nechtěla jsem, aby mě viděl vyplašenou nebo polekanou. Narovnala jsem se a s co nejvyrovnanějším pohledem se otočila směrem do vstupní haly.

„Ahoj,“ pozdravil mě Philip a usmál se. S viditelnou úlevou jsem vydechla a úsměv mu oplatila. Poprvé za dnešní den jsem měla pocit, že je štěstí také jednou na mé straně.

„Snažíš se nepozorovaně vykrást z domu?“ při těch slovech na mě uličnicky mrknul. Evidentně se bavil a velice rychle pochopil, o co jsem se snažila. Tiše jsem přikývla a přitiskla prst na své rty, abych tak zdůraznila, že to má být tichý únik.

„No jasně, neboj. Jen se vrať brzo, ať po tobě nemusíme vyhlašovat pátrání, ano? Ztratit tě by byla škoda,“ zašeptal a při těch slovech mě něžně pohladil po rameni.

„Vrátím,“ řekla jsme a rychle se vytratila ven, aniž bych jakkoli reagovala na jeho náhlý projev náklonnosti.

„To mi ještě zbývalo, další chlap,“ ulevila jsem si po pár metrech a pokračovala dál po své pravidelné běžecké trase.

Do domu jsem se vracela s uvolněnou a povznesenou náladou. Byla již téměř tma, když jsem otvírala a vcházela do vstupní haly. Z obývacího pokoje se ozývaly rozrušené hlasy. Byl to Brian s Valerií. Rozhlédla jsem se okolo, abych si byla jistá, že nebudu opět přistižena a s lehkým pocitem zadostiučinění jsem se potichu přikradla blíž.

„Ne, Valerie, to ty ses rozhodla. Nebyl to můj nápad, ale pouze tvůj. Během jednoho dne ses rozhodla, sbalila si věci a odjela. Čekal jsem, jestli se ozveš, ale po pár měsících jsem prostě přestal čekat,“ Brianův hlas byl roztřesený zlostí. Zažila jsem ho takhle pouze jednou, ale bylo mi jasné, že hádka, která mezi nimi právě probíhala, nebyla neoprávněná.

„Věděl jsi, proč odjíždím. Potřebovala jsem čas bez tebe, potřebovala jsem být sama. To ale neznamená, že jenom co odjedu, vrhneš se do náruče někoho jiného,“ řekla Valerie jízlivě.

„Kate z toho vynech,“ upozornil ji rázně.

„Myslíš, že jsem tak hloupá a nevšimla si toho pohledu, kterým ses na ni díval těsně před tím, než jsi zpozoroval mě? Ale Briane, znám tě mnohem líp než ona. Teď jsem ale zpátky… Chci být s tebou. Pochop, měla jsem tolik času si to všechno promyslet a jediná přijatelná varianta bylo vrátit se a přijmout tvůj život takový, jaký je. Už vím, že chci být jeho součástí,“ poslední slova řekla již tiše a mně při nich bylo opět na nic. Zasáhla mě hluboko a velice rázně.

„Val…,“ povzdechl si Brian. Další rozhovor jsem již poslouchat nechtěla. Tak moc jsem si přála, abych ho neslyšela, ale má zvědavost mi vrátila mé počínání i s úroky. Potichu jsem se vytratila a vrátila se zpátky do pokoje. Lehla jsem si na postel a dívala se do tmy. Hřbetem ruky jsem si utírala slzy, které se mi kutálely po tvářích. Měla jsem zlost na celý svět, na sebe, na Briana a jeho nerozhodnost, na tu proklatou ženskou, která si sem nakráčí a myslí si, že si může dovolit úplně všechno. S návalem vzteku se vytrácely veškeré pocity lítosti, naopak jsem měla chuť křičet. Podívala jsem se na prázdné místo vedle sebe, kde ještě před pár dny spával Brian. Má představivost se strhla jako lavina. Vzpomínala jsem na naši první společnou noc, na každý detail jeho těla, na souznění a vášeň, které mezi námi byla téměř hmatatelná. Před očima se mi objevil samolibý usměv Valerie v den jejího příjezdu. A právě v tu chvíli jsme se rozhodla. Pokud se se mnou chce Brian definitivně rozejít, nebudu mu to ulehčovat a naopak seberu všechny své síly a budu o něj bojovat. Sice mi to možná k ničemu nebude, ale nevzdám se jen tak. Vstala jsem a začala s přípravou na naše noční setkání. A hodlala jsem se připravit velice důkladně.

Stála jsem v šatně zabalená pouze do osušky a snažila se vymyslet, co na sebe. Vzít si šaty bylo příliš okaté a já chtěla vypadat sice vyzývavě, ale zároveň jsem si přála, aby mé záměry nebyly na první pohled patrné. Když už jsem byla téměř v koncích, podívala jsem se ještě do části, kde byly uložené mé staré věci. Po chvíli jsem našla přesně to, co jsem hledala. S úsměvem na rtech jsem se oblékla a snažila se neopomenout sebemenší detail. Postavila jsem se před velké zrcadlo a viděla, že mé snažení opravdu dopadlo dle mé představy. Měla jsem na sobě černé elegantní kalhoty a černou průhlednou halenku, kterou jsem měla rozepnutou těsně k okraji černé podprsenky. Bylo to provokativní, ale proč ji zapínat, když je stejně vše vidět? Vlasy jsem si sepnula, abych tak zvýraznila dekolt a linii krku. Byla jsem připravená.

Po odchodu z pokoje mě však má sebedůvěra postupně opouštěla a měnila se v nervozitu. Ano, byla jsem opravdu nervózní, ale také rozhodnutá, že Valerie nebude jediná, kdo bude bojovat. Zhluboka jsem se nadechla a vydala se dál až k Brianovu pokoji, který byl stranou od všech ostatních. S nataženou rukou připravenou k zaklepání jsem se zarazila a zaposlouchala se do zvuků, které z pokoje vycházely. Trvalo mi jen pár vteřin, než jsem pochopila, co se za dveřmi odehrává. Byla to pro mě rána jako pěstí do hrudníku. Nevěřícně jsem lapala po dechu a pomalu se sesouvala podél zdi. Vášnivá hra vzdychů a slastného volání. Slzy hořkého poznání se mi rozutekly po tvářích a nebyly k zastavení. Došlo mi, že jsem právě prohrála boj o Brianovu přízeň, a že ta, která vyhrála, byla Valerie. Zůstávat by bylo jen trýznění sama sebe. Musím pryč, pryč z tohoto proklatého místa, aspoň na pár hodin. Seběhla jsem do přízemí a ze stolku sebrala klíče od Sophiina jeepu. Doufala jsem jen, že se nebude zlobit, až zjistí, že jsem si ho půjčila.

Bez dalšího zdržování jsem vešla do garáže, nasedla do auta a dálkovým ovládáním otevřela vrata. Nevěděla jsem, kam pojedu, ale potřebovala jsem na vzduch, pročistit si hlavu. Téměř celou dobu, co jsem zde, jsem strávila zavřená v domě. Přijela jsem k hlavní bráně pozemku a na bezpečnostním zařízení zadala kód, který mi byl přiřazen. Sice mi ho Brian původně nechtěl dát, neměla jsem mít možnost vůbec opustit pozemek, ale nakonec jsme ho s Clare přesvědčily a měla jsem ho – tedy spíš pro chvíli nouze. Aniž bych si to více uvědomovala, jela jsem směrem k městu, a když jsem se ocitla na předměstí, začala jsem pochybovat, jestli si vyjet takhle narychlo, neozbrojená, byl ten nejlepší nápad. Zvlášť po mé poslední zkušenosti, kdy jsem bojovala s upíry. Zastavila jsem na parkovišti nákupního centra a ještě chvíli se rozhodovala, jestli se neobrátit a nejet zpět. Podívala jsem se na své oblečení a bylo vyřešeno. Nebylo by nejlepší se takhle sama ukazovat. Ještě by si to někdo mohl vyložit jinak.

Vracela jsem se zpět, když jsem zahlédla na okraji silnice divného muže v černém plášti, který se díval směrem ke mně. Bylo to již na okraji města a ulice zela v tuto noční dobu prázdnotou. Znovu jsem se podívala do zpětného zrcátka, ale už tam nebyl. Po zádech mi přejelo nepříjemné mrazení. Začínala jsem být nervózní a proklínala se za ten hloupý nápad, vyjíždět v noci sama ven. Opět jsem se soustředila na řízení, když jsem periferním viděním zaznamenala pohyb a následně náraz do přední části auta. S výkřikem jsem dupla na brzdy a za pár vteřin na to jsem zastavila. Rychle jsem si odepnula bezpečnostní pás, bez rozmyšlení vystoupila. Opodál jsem viděla ležet lidské tělo. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Nejistým krokem jsem se vydala směrem k němu.

„To ne, jen to ne,“ prosila jsem tichým hlasem a skláněla se nad nehybným tělem muže ve středním věku. Ruce se mi třásly, když jsem se snažila nahmatat tep. Nic. Nasucho jsem polkla a snažila se zadržet vzlyky.

„Nemusíš se bát, nezabila jsi ho. Byl mrtvý ještě dřív, než jsem ti ho hodil na přední kapotu,“ ozval se za mnou hrubý mužský hlas. Na pár vteřin jsem přestala dýchat. Postavila jsem se a pomalu se otočila směrem k muži.

„Po jeho mírně kořeněné chuti budeš ty skvělá změna. Voníš sladce.“ Upír, napadlo mě. Jeho tvář byla drsná, nebylo na ní nic jemného. Přesto však byl svým způsobem svůdný a krásný. Měl tmavě hnědé neupravené vlasy, jako by se právě probudil, a bez větších úprav svého zevnějšku vyrazil na pravidelný noční lov do temných uliček města. Z mého němého pozorování mě probralo až otrávené zavrčení. Instinktivně jsem začala couvat, i když jsem si byla vědoma, že bych mu pravděpodobně neutekla ani pár metrů. Jeho pohled byl velice pobavený. Zastavila jsem se a zatnula ruce v pěst, až jsem cítila, jak se mi nehty zarývají do kůže. S leknutím jsem je znovu pustila. Pach čerstvé krve by mi příliš nepomohl. Navíc by mi pravděpodobně zkrátil čas, který jsem teď tak nutně potřebovala. Snažila jsem se přijít na to, jak se dostat z této beznadějné a příšerné situace.

I když jsem se snažila ze všech sil uklidnit, srdce jsem cítila až v krku a jeho silný tlukot až ve spáncích. Nechtěla jsem si zpočátku ani připustit, do jak velkého problému jsem se dostala. Pouze jsem vyčkávala a se vztyčenou hlavou se dívala neznámému upírovi přímo do očí. Jeho pohled byl tvrdý s lehkým podtónem výsměchu. Bavil se a určitě doufal, že zábava bude vesele pokračovat dál. Vyzývavě si přejel špičkou jazyka přes špičáky, které byly na první pohled zřetelně delší než moje. Pomalým, ladným krokem přešel až ke mně a prsty mi přejel přes holý krk a dál pokračoval níž po obnažené části mého hrudníku. V duchu jsem se proklínala za celý tento večer a křečovitě sevřela rty, abych nekřičela zoufalstvím, které ve mně nabralo takové rozměry, až jsem měla pocit, že každou chvilku prasknu. Když mi však přejel rukou po okraji halenky, ucukla jsem a s vyděšeným pohledem se dívala do jeho pronikavých očí.

„Snad se mě teď najednou nebudeš bát, maličká,“ řekl a znovu se přiblížil. Bála jsem se a právě strach mě přikoval na místě tak, že jsem nebyla schopná cokoli udělat, jen se dívat na jeho tvář a doufat, že se stane zázrak. Opět jsem cítila jeho zkoumavé prsty na svém krku.

„Původně jsem tě bral jen jako dobře vonící večeři, ale mám takový pocit, že si s tebou ještě chvilku pohraju. Takže, buď to bude po dobrém a ty mi hezky podržíš, nebo když nebudeš hodná, bude to velice nehezké a nakonec mě budeš ještě prosit, abych tě zabil,“ zašeptal mi svým chladným dechem do ucha a mně se zježily snad všechny chloupky na těle. S každým slovem si pohrával, jako by to byla ta nejkrásnější milostná vyznání. Místo toho jsem si naprosto upřímně přiznala, že toto je opravdu můj konec. Jen na mně teď záleží, jestli to bude jen nepříjemné nebo to bude ta nejhorší varianta smrti, kterou jsem si v tu chvíli dokázala představit. Zvorala jsem to. Dovolila jsem, aby mi záležitost s Brianem zatemnila mozek a já se takhle bezhlavě vydala za ochranné zdi našeho domu. Za hloupost se platí. Jenže svým hloupým a neuváženým jednáním jsem riskovala mnohem víc. Riskovala jsem nenaplnění proroctví, riskovala jsem, že několikaletá práce skupiny lidí bude rázem k ničemu. Přála jsem si, abych takhle dokázala uvažovat, když jsem si brala klíče od jeepu. Pozdě. Pozdě na všechno, i na lítost. Mohla jsem jenom stát tváří v tvář své smrti a čekat.