Moonlight shadow

Vím, že už je to přibližně půl roku, co jsem zde uložila poslední kapitolku. Mnozí z těch, kdo se odhodlali si přečíst tuhle novou kapitolku, se nejspíš budou muset vrátit na konec kapitolky minulé a mě to neskutečně mrzí a hrozně se vám všem za to omlouvám. Možná se děsíte toho, kdy asi přibude další část 52.kapitolky a snad vás trochu uklidní, že už se na ni pracuje. Zdá se totiž, že se mi podařilo překonat mou pisatelskou krizi a snad vám všem, co BV čtete, přinesu co nejdříve závěrečné řádky celé povídky. Také bych vám chtěla poděkovat, že jste na BV nezanevřeli a chtěla bych vám popřát příjemně strávený čas při čtení téhle předposlední kapitolky. Děkuju.

***

Je to tak snadné. Jenom zvednout dýku a bodnout. Trefit se a vyhrát. Toužila jsem najít útočiště pro ostrou blýskající se čepel. Stačilo tak málo. Ale zároveň mnou projížděly zcela opačné pocity. Chránit oběť. Nedopustit, aby byla zasazena rána. Je jenom můj. Tak dlouho jsem na něj čekala. Jenom můj. Ale on byl připraven dokončit co započal a ani já jsem mu nebyla žádnou překážkou. Opět mými myšlenkami začala pulzovat nenávist a celé mé tělo ovládlo až radostné očekávání. Vítězství bylo blízko… tak blízko.

Probudila jsem se s němým výkřikem na rtech. Deník mi z roztřesených prstů vyklouzl a tlumeně dopadl na koberec. Tělem mi projela tupá bolest vystřelující z břicha. Vyděšeně jsem si jej objala. Děti. A najednou bylo po všem. Opatrně jsem se nadechla a sundala nohy z pohovky v očekávání bolesti, ale nic se nedělo.

A přeci bylo něco špatně. Hodně špatně. Očima, přivyklýma na šero pokoje, jsem se zmateně rozhlížela kolem sebe. V pořádku. Byla jsem sama. Pokojem vládl klid a ticho. Ale nedokázala jsem v sobě potlačit pocit, že se něco děje. Opatrně jsem se postavila a mé rty se samovolně roztáhly do úsměvu. V příslibu očekávaného. Cítila jsem tetelivé mravenčení a nedočkavost. Zasadit tu poslední ránu.

Tělem mi projelo poznání a já zakolísala pod přívalem hrůzy. Ze rtů mi sklouzlo jeho jméno. Panebože, Dorian.

Nohy jako by mi vrostly do huňatého koberce. Děsem jsem se nemohla pohnout. Věděla, že je to jenom otázka okamžiků, než bude pozdě. Silou vůle jsem se přinutila dojít k tajné chodbě, spojující můj pokoj s Dorianovým. Mohla jsem jenom doufat, že je naleznu tam. V šeru pokoje se mé prsty snažily nalézt vchod. Do doby, než jsem uslyšela tiché cvak, jsem si neuvědomila, že jsem zadržovala dech. Obtížně jsem vydechla sevřeným hrdlem.

Z temnoty chodby mi po zádech přejel mráz. Trhavě jsem se nadechla a vkročila do černé prázdnoty. Měla jsem na výběr? Nezdržovala jsem se hledáním světla, kterým bych si mohla svítit. Nebyl čas. A tak jsem dlaní přejížděla po nerovném povrchu chodby a opatrně našlapovala do temnoty před sebou. Myslí se mi rozlévaly odporné pocity nadšení a v ústech jsem téměř cítila pachuť vítězství, pomsty a pocitu zadostiučinění.

Poslední schod jsem nečekala tak brzy, takže jsem mi nepříjemně podlomila kolena, když jsem udělala další krok vpřed. Už jsem ale blízko. Cítila jsem, jak jeho pocity stále silněji ovládají ty mé. Tohle ne, proč to není naopak?

Dlaní jsem narazila na dřevo a chladný kov dveří. Zatajila jsem dech a snažila se svým nedokonalým sluchem zjistit, co se děje v Dorianově ložnici. Neměla jsem šanci cokoliv slyšet. Omezená svým lidstvím, jsem byla už dopředu odsouzená k nezdaru.

Po chvíli zoufalého tápání jsem pevně uchopila kliku dveří. I když se mi podařilo neslyšně dveře pootevřít, stejně jsem úzkou škvírkou získala jenom výhled na lenivě se pohybující záclony oken.

Zaposlouchala jsem se do ticha pokoje. Bylo to k ničemu. Neslyšela jsem žádný pohyb, natož Dorianův dech a ON už o mě určitě věděl. Navíc jsem byla tak hloupá, že jsem si sebou ani nevzala zbraň. Jak jsem ho měla v plánu porazit? Kruci.

Strach se pomaličku začínal měnit ve zlobu. Za poslední dobu toho bylo na mě až příliš. A všechny ty nevybouřené emoce se začaly svářet dohromady. Jistota, že jsou to mé děti, které touží získat a díky nimž mi přeci jenom zbývá více než jedno nadechnutí, mi dodaly odvahu jednat.

Byla to bláhovost, vstoupit do místnosti, ve které je nepřítel, beze zbraně a s naivní myšlenkou, že jej porazím, ale nebylo cesty zpět. Otevřela jsem a překročila práh. Scéna, která se přede mnou zjevila, mi ale téměř podlomila kolena.

„Doriane…“ v očích mě začaly pálit slzy.

Ze tmavého koutu místnosti se pokojem rozléval tichý smích. Nedokázala jsem odtrhnout zrak od postele, abych mohla čelit nepříteli. Zrada, která se mi rozplývala po těle, byla jako paralizér.

„Sestřenko, jsem moc rád, že jsi se k nám přidala. Docela jsem postrádal tvou přítomnost v mém sídle.“ Scarova slova byla plná chladné zdvořilosti. Blížil se ke mně.

„Vypadají spolu úchvatně, nemyslíš?“ Jeho ledový dech se mi opřel o tvář. Až v tu chvíli jsem stočila pohled k jeho krásné a přitom kruté tváři. Bylo to ale tím, že jsem už nedokázala snést pohled na svého muže v náruči jiné.

Scaro natočil obličej ke straně a labužnicky zkoumal mé pocity, odrážející se mi v obličeji. Seber se sakra, bojuj, tohle není přeci tvůj Dorian. Nenechal by tě napospas Scara jen tak. Ale co když to bylo celou dobu jenom součástí nějakého plánu? Co když celé tohle všechno je jenom fraška? Celou dobu přeci nešlo o mě, ale o děti, které nosím ve svém lůně. Mé pochybnosti byly přiživované Scarovými pocity. Už jsi to zažila, tehdy na pláži. Chiara v mysli vyvolává touhu. Vzpomínka na dřívější slova ze mě sňala tíhu bolesti. Zůstala jenom zlost a nutnost bránit sebe i své milované.

„Nemyslíš, že je ubohé, když si musí nejdřív pohrát s jeho touhou v mysli, než docílí svého?“ Udělala jsem krok dozadu a bleskla jsem pohledem po Chiaře. Její rty přitisknuté k Dorianově rtům, kdy jí polibky žádostivě vracel. Ruce klouzající po jejím těle… je to jenom manipulace. Tohle není můj Dorian. Ale i tak to bolelo.

„Proč jsi tu, Scaro?“ Už žádné chození okolo. „Proč to divadýlko?“ Mávla jsem rukou směrem k pelesti.

„Oba moc dobře víme, proč jsem tu. Ale jsem překvapen tvými slovy. Já osobně bych nenazýval nevěru divadýlkem. Udivuješ mě.“ Jeho hraná nechápavost byla jenom dalším polínkem k plamínku nenávisti, kterou jsem k němu chovala.

„Překvapený?“ Pevně jsem se mu zahleděla do očí. Díky světlu, které přicházelo oknem, jsem viděla pohled, který mi vracel. Mohla jsem si v něm přečíst, jaký osud mě očekává, co si pro mě připravil. Ale já jsem ho nehodlala přijmout. Už jsem nebyla tou nesmělou naivkou jako kdysi. Síla, kterou jsem cítila ve svém srdci a vůle, se kterou jsem se postavila čelem svému nepříteli, mě podivně uklidňovala. Víra v to, že jsem to já, komu bylo předurčeno Scara zastavit, mě podpořila říci, co jsem měla.

„Nezdá se mi. Věděl jsi to. Celou dobu jsi na to čekal. Proto jsi nechal Chiaru, aby si pohrávala s Dorianem. Čekal jsi na mě, proto ještě žije. Nepletu se, že? Doufal jsi, že přijdu. Tak mě tady máš, ale doufám, že si nemyslíš, že to bude tak snadné. Nerada bych, abys byl zklamaný.“ Svá slova jsem zakončila hrdým zvlněním rtů a pozvednutím brady.

„Byl bych zklamaný, kdyby to šlo lehce. Nic jiného, že boj bych od tebe nečekal.“ Nechtěný obdiv ke mě, který prosakoval jeho slovy, se mu nepodařilo zahladit.

Z postele ke mně dolehlo vzrušené zasténání, které jsem tak důvěrně znala a které se mi zařezávalo do srdce. Zaťala jsem pěsti. Nedovolila jsem si stočit pohled. Nechtěla jsem vidět, co způsobilo ten zvuk.

Scaro se pousmál. Vnímal každý můj pohyb, každé nadechnutí. Věděl, co cítím a vychutnával si to do poslední kapky. Pomsta a vítězství chutná sladce. Pletl se.

„Chceš boj? Máš ho mít, ale jestli nechceš bojovat s křehkou, neozbrojenou ženou, budeš mi muset dát zbraň.“

„Žádáš po mě, abych se vzdal výhody? Trochu troufalé, nemyslíš?“ Hrál si.

„Dokážeš mě porazit jenom v okamžiku, kdy nemám zbraň? To jsem pro tebe ozbrojená tak nebezpečná? Bojíš se zbraně v mé ruce?“ Slova, která jsem se slyšela říkat, zarážela i mě samotnou. To nebyla odvaha, to už hraničilo s drzou arogancí, která mě mohla stát to nejcennější. Můj život. Životy mých dětí.

Scarova tvář jako by zledovatěla a z jeho očí se staly jenom úzké štěrbinky.

„Nebojím se tebe, ani zbraně namířené tebou na mě. Jenom bych nerad viděl tvou krev vsakující se do koberce.“ Po jeho slovech se můj dech zasekl k hrdle a já s námahou polkla. Konečně se objevil i primitivní pud sebezáchovy. Už ale nebylo cesty zpátky. Rozhodne se to teď a tady. Buď on nebo já. Sténání Doriana se prolínalo s Chiařiným vzrušením zrychleným dechem. Žaludek se mi stáhl do ještě menší kuličky a hrozil zvrácením. Ale i tak jsem opětovala pevný pohled nepřítele.

„Něčí krev to být musí. A předpokládám, že dobrovolně se mi nevydáš. Takže začněme.“ Modlila jsem se, aby si nevšiml chvějících se prstů, které jsem k němu napřáhla jako němou žádost o zbraň.

Scarovi proběhlo tváří ohromení, snad i obdiv a možná to byl jenom klam světla, dopadají na nás z okna. Rty se mu stočily do lehkého úsměvu. Miloval výzvy. Miloval vítězství. Miloval pomstu.

Stačilo jedno mrknutí, mělký nádech a ve dlani mě tížila rukojeť krátkého meče. Prsty se mi kolem ní samovolně stočily v pevnou pěst, jako by na to celou dobu čekaly. Jako by celé mé tělo bylo k boji připraveno už dlouho, jenom můj rozum a srdce stále ještě váhalo.

Ustoupila jsem od Scara krok zpět a zkušeně potěžkala chladný kov v ruce. Scaro sledoval každičký můj pohyb. Cítila jsem, jak se v něm sváří protichůdné emoce. Neublížit dětem, ale ublížit mě a tím zasadit smrtící ránu nepříteli.

Pohled na dlouho nenáviděného nepřítele přede mnou a vzdechy mého manžela v náručí jiné ženy. Kolik dokážu ještě unést? Z koutku mi samovolně vyklouzla jediná, osamělá slza. Razila si cestu po líci a já ve stejnou chvíli pozvedla paži. Špičkou meče jsem zamířila na hruď protivníka. Scaro se ušklíbl a boj začal.

Nebylo pro něj vůbec těžké odrazit mou zbraň, protože už to bylo dlouho, co jsem naposledy bojovala. Navíc jsem byla oslabená událostmi posledních týdnů, takže náraz mnou smýkl na stěnu a já jenom stěží udržela meč v ruce. Místností se nesl tichý smích.

„Nevypadáš, že bys byla schopná vás ubránit. Nechceš si to zjednodušit? Nechceš přece riskovat životy ve svém těle. A nebo jsi tak nezodpovědná a sobecká matka?“ Věděl, do kterých míst zasadit ránu.

„Nebudu to já, kdo vydechne naposledy.“ Slova se protlačila sevřenými rty. Znovu jsem se postavila proti němu. Tělem mi proudila síla emocí a pocitů všech osob v místnosti. Mísilo se toho ve mně najednou tolik, že jsem to jenom stěží ovládla, aby mě to nesrazilo na kolena a přitom se zdálo, že jenom díky tomu stojím před Scarem nezlomená.

„Nerad bych viděl, že ses zmýlila.“ Jeho další výpad jsem nebyla schopná předvídat, ale přeci mě jsem na něj instinktivně zareagovala a odrazila jej. Překvapením jsem vydechla. Co se to se mnou děje? Proč mám pocit, že ve svém těle nejsem pánem?

Scaro se opět rozmáchl mečem a já v tu chvíli přesně věděla, kde udeřit, jakou silou a co mám udělat pak. Šokovaně jsem odrážela stále tvrdší a rychlejší výpady svého nepřítele. Nebyla jsem to já, kdo bojoval, a přeci to byla má ruka, která se postarala o ránu na Scarově rameni ve chvíli, kdy se mi podařilo vyhnout se ostří jeho meče.

Zuřivé vrčení se mi zarývalo do mozku spolu se vzdálenými vzdechy touhy. Viděla jsem na Scarovi, že ztrácí kontrolu. Do své dalšího výpadu se pořádně opřel. A jak se ukázalo, mé zmožené tělo už nebylo schopno ji odrazit v plné míře. Ostří jeho meče sjelo po hraně mé zbraně a zabořilo se do měkké kůže na paži. Ostrá bolest mi téměř podlomila kolena. Udělala jsem krok dozadu a narazila na stěnu. Trhavě jsem lapala po dechu. A je to tu. Poslední tah.

„Tak… dokonči, co jsi začal.“ Pobízela jsem jej. Vrčení z jeho hrudi unikalo sevřenými zuby do ticha pokoje a Scaro se plně nechal ovládnout svou touhou po pomstě. Cítila jsem to ve svém nitru. Přál si zasadit poslední ránu, kterou by vše skončilo. Úplně vše. No tak, ukonči svůj boj. Zbav se jí. K ničemu ji nepotřebuješ. Dorian je přece ten, o kterého ti celou dobu šlo. Stačí jenom zasadit smrtící ránu. Jsi už jenom krůček od vítězství. Všichni už ví, že jsi vítěz. Dokaž jim všem svou sílu. Bodni. Nebylo těžké ve Scarovi burcovat tyto myšlenky. Věděl ale, že bez mého syna není schopný podrobit si upíří svět. A tak se v jeho zuřivostí rozohněné myslí rozpoutal boj. Boj sama se sebou. Na tuto chvíli jsem čekala. Vše bylo dílem okamžiku. Scarova ruka se zarazila v pohybu a ta má, svírající z posledních sil rukojeť meče, pro něj našla místo jeho hrudi. Riskovala jsem vše, ale odměnou mi je život.

Svět kolem mě se zastavil. Ztichl. Viděla jsem Scara, jak šokovaně zavrávoral a upustil meč do měkkého vysokého koberce. Rozšířenýma očima jsem sledovala, jak se svezl na zem a ze rtů mu s chrčivými zvuky začala vytékat krev. Hrdlem se mi začaly drát hořké vzlyky a já se svezla na zem vedle něj. Zabila jsem ho.

Objala jsem se rukama, bolest vystřelující z rány do celého těla a lepkavá krev na prstech nebyla nic proti pocitu viny, který jsem měla v sobě. Zabila jsem člověka. Co na tom, že je to nepřítel. Všechno kolem mě přestalo existovat. Svět zmizel. A já se ponořila do klidu bezvědomí.

Díky tomu jsem ani nevěděla o boji, který se odehrával za mnou. Až později jsem se dozvěděla, že Chiara, která byť plně ovládala mysl Doriana, si byla vědoma toho, co se kolem ní děje a tak věděla, že její pán padl. A síla msty a zloby byla na setinu okamžiku silnější než její touha do mém muži. To se jí stalo osudným. Byla mu silným protivníkem, ale Dorian, hnán zuřivostí a strachem o mě, skoncoval její existenci se vší silou, kterou byl schopen.

Tiché hlasy kolem mě žádaly, abych otevřela oči. Já ale nechtěla. Věděla jsem, že když je otevřu, budu muset čelit světu tam venku. Budu muset bojovat s pocity viny, které se mi dařilo držet v koutku mysli, co nejhlouběji.

„Bello, lásko, prosím, otevři oči.“

Dorian… mé vzpomínky se mi vracely v plné síle. Jeho žádostivé vzdechy a Chiařin zrychlený den. Bože, co mám dělat…. ?

Chtěla jsem se probudit a zapomenout na všechno. Na všechny pocity, které jsem cítila v té místnosti. Na všechno, co se tam stalo. Na to, co dělal on, na to co jsem udělala já sama. Na to, že mou rukou zemřel člověk. Chtěla jsem otevřít oči a dělat, že všechno to bylo jenom noční můra. Dělat, že se nic nestalo.

A přeci se mi tělem rozléhala úleva. Všechno už bylo za námi. Dětem ani Dorianovi nehrozí žádné nebezpečí. Nepřítel byl poražen. Tak proč se nedokážu radovat? Proč nedokážu otevřít oči? Proč?

„Lásko, prosím…“ v jeho slovech bylo slyšet zoufalství „… prosím, odpusť mi. Miluju tě. Bells prosím.“

Ale nejsem zbabělec. Byl čas. Zhluboka jsem se nadechla a opětovala stisk ruce, která mě pevně svírala. Pomaličku jsem otevřela oči a setkala se s jeho pohledem. Šokovaně jsem zalapala po dechu. Bože, co se stalo?