Moonlight shadow

Oblékla jsem se rychle, těšila jsem se ven. Cítit opět čerstvý vzduch, provoněný vlhkou hlínou a pozdním jarem. Natáhla jsem na sebe první šaty, co se mi dostaly pod ruku a s velkým zadostiučiněním zjistila, že vespod skříně stojí i mé vysoké šněrovací boty, které asi jako jediné přežily „mou smrt“.

S vlasy jsem se nijak nezlobila, prostě jsem je jenom protřela osuškou a svázala do upnutého drdolu na temeni hlavy.

„Počkám na tebe dole.“ Křikla jsem na Richarda a aniž bych si počkala na odpověď, vyběhla jsem z pokoje. Najít kuchyni nebyl vůbec žádný problém. Vůně linoucí se z této části domu mě neochvějně dovedly až na místo.

Bastian seděl u velkého masivního dubového stolu a pomalu, soustředěně loupal jablka. Amélie byla otočena ke dveřím zády a horečnatě míchala cosi v malém měděném kastrůlku.

„Co to tu tolik voní?“ Zeptala jsem se a protáhla se dveřmi do kuchyně. Díky kamnům tu bylo příjemně teplo a jemná záře, vycházející z ohniště, dodávala místnosti příjemně měkké osvětlení.

Amélie sundala kastrůlek z plotny a s úsměvem se ke mně otočila.

„Pečeme s Bastianem koláče, dáš si?“ Musela jsem se taky usmát, vypadala jako dokonalá hospodyňka. Dlouhé husté vlasy měla schované pod sněhově bílým škrobeným čepečkem a bílou plátěnou zástěru měla v pase utaženou širokou černou mašlí. V ruce potom třímala malou dřevěnou vařečku.

„Posaď se, jestli chceš ochutnat.“ Pokynula vařečkou ke stolu a otočila se zpět k plotně.

Bastian se na mě ani nepodíval a dál tiše loupal jablka. Já si sedla ke stolu tak, abych viděla na Amélii. Tančila po kuchyni jako baletka a podávala mi na stůl hrníček s mlékem a talířek se dvěma kousky dozlatova upečeného koláče.

Uchopila jsem vidličku, a pak se na okamžik zarazila. „Jíme vůbec?“ Podívala jsem se na ni a ona se rozesmála.

„Zkus to.“

Váhavě jsem odlomila z koláče malinký kousek a vložila ho do úst. Bohatá máslová chuť se mi rozplynula na jazyku a já si vychutnávala sladkou, vanilkou podbarvenou chuť jablek.

„Hmm, moc dobré.“ Pochválila jsem jejich společné snažení.

„Takže jíme.“ Otočila jsem se na Amélii a ona přitakala.

„Jistě, tedy pokud máme chuť. Ty teď budeš jíst vcelku normálně, a jak budeš stárnout, chuť na lidské jídlo bude slábnout, až pak budeš jíst jako my ostatní – jen při zvláštních příležitostech.“ Přisedla si ke mně a utěrku, kterou si otírala ruce, složila do klína. Opřela se o lokty a koukala se, jak jím.

„Bastian je moc rád, i když to nepřizná, že tu má někoho mladého, o koho se může starat. Myslím, že vaření jen o svátcích ho moc neuspokojuje.“ Spiklenecky na mě mrkla, a pak zvedla hlavu, protože v kuchyni se objevil Richard. Vypadal kouzelně, v upnutých černých kalhotách a vysokých kožených botách. Bledě modrou hedvábnou košili neměl ani zakasanou a ani zapnutou, takže se mírně rozvírala při každém pohybu a dráždivě odhalovala jeho dokonalý hrudník. Musela jsem se donutit sklopit oči zpět k talíři, aby si nevšimli, jak se červenám.

„Améliiny koláče jsou vyhlášené.“ Sedl si naproti mně a jeho ústa zvlnil spokojený úsměv.

„Taky bych si kousek dal.“ Brouknul a nespouštěl ze mě oči.

„Nedivím se, musíš svou sílu nabrat zpět, bratříčku.“ Její významný pohled mi vehnal do tváře jen další nával ruměnce.

V tichosti jsem jedla svůj příděl koláče a ani jsem nezvedla oči od stolu. Jasně jsem na sobě cítila Richardův upřený pohled.

Chvíli se přehraboval vidličkou na talíři a pár drobečků vsunul i do úst, ale připadalo mi, že čeká jen na mě. Dojedla jsem tedy, co nejrychleji a vypila na jeden nádech obsah hrníčku. Mléko bylo vlažné a mírně trpké.

„Tak můžeme?“ Zeptal se tiše a sebral mi z pod rukou talířek, aby ho podal Amélii.

„Děkuji, bylo to vynikající.“ Vzhlédla jsem a usmála se na ni.

Kývla mi, a pak se otočila k další práci.

Richard vstal a počkal až udělám totéž. Podal mi ruku, a pak mne doprovodil k zadnímu vchodu do kuchyně. Úzká dvířka vedla do užitkové části zahrady a ústila pod malým kamenným schodištěm vedoucím na horní terasu.

Pod nohama mi zaskřípal štěrk a já zvedla oči, abych se podívala na měsíc. Jeho ostrý srpek se vznášel nad námi a přesto, že nevyzařoval žádné světlo, viděla jsem přímo skvěle. Všechny barvy sice měly zvláštní šedavý nádech, ale cítila jsem se jako za pravého poledne. Všechny smysly se teď propojily a hltily mou hlavu nesberným množstvím pachů a zvuků. Chvíli jsem se cítila zmatená, než jsem odfiltrovala všechny vjemy, které byly pro tuto chvíli zbytečné.

Mé tělo bylo napjaté jako tělo útočící šelmy. Uklidnila jsem se vlastně až ve chvíli, kdy jsem pozorně propátrala všechny temné stíny a nebezpečně skrytá zákoutí.

Richard stál uvolněně a bez sebemenšího pohybu vedle mě a čekal, až absorbuji vše, co mi připadalo důležité. Dýchal mělce a jeho srdce mělo pomalý a pravidelný rytmus. I to mě ubezpečilo, že nám nehrozí žádné nebezpečí.

„Je překrásná noc.“ Šeptla jsem s upřímnou pokorou. Nechtělo se mi mluvit moc nahlas a i tichý šepot se mi zdál skoro nepatřičný.

„Ty jsi krásnější.“ Odpověděl stejně tiše a podíval se na mě. Jeho pohled byl tak něžný a plný lásky, že se mi z toho skoro podlomila kolena.

„Kam půjdeme?“ Snažila jsem se zamluvit jeho snahu o lichotky.

„K jezírku?“ Mávnul rukou někam do tmy a pokrčil rameny jako by mu to bylo úplně jedno.

„Musíš mě vést, nevyznám se ve vaší zahradě.“ Rozhlédla jsem se kolem a musela upřímně přiznat, že zahrada za domem je naprosto odlišná od neudržovaného pozemku, který mohli zahlédnout kolemjdoucí. Tady byla tráva sekaná a záhonky pečlivě udržované. Nízké plůtky ze zimostrázu oddělovaly záhony s květinami k řezu od záhonů s bylinkami. Pozemek se prudce svažoval a svah byl osázen okrasnými keři a cizokrajnými stromy. Vedl mě neochvějně známým místem.

„Tohle je dům tvé rodiny? Tady ses narodil?“ Nastalé ticho mi přišlo nepříjemné, měla jsem na něho přeci tolik otázek.

„Ano, tohle je můj rodný dům.“ Přitakal, ale jako by o tom dále nechtěl mluvit.

„Co vím, byl dlouhá léta opuštěný.“ Nenechala jsem toho.

„No, čas od času se sem vracíme, vždy na pár let.“ Tón jeho hlasu byl bez zabarvení, podle kterého bych mohla poznat jeho náladu.

„Kolik je ti vlastně let?“ Vystřelila jsem.

Ramena se mu stáhla, jako bych právě udělala něco, co se nedělá. Jako bych provedla to nejhorší upíři faux pas.

„Dvacet osm, pokud si dobře vzpomínám.“

„V tolika tě proměnili. Ale jak dlouho, už jsi takhle stár?“

Otočil se ke mně čelem a já si všimla, že se mračí. „Em, musíš něco pochopit, ne že bych ti nevěřil, ale upíři jen velmi neradi někomu sdělují svůj věk. Čím je upír starší, tím více síly má, proto je vždy výhodnější o svém pravém věku pomlčet.“

Teď jsem pokrčila rameny zase já. „Jak chceš, netrvám na tom.“

Popravdě mi to bylo opravdu jedno, co se změní, když budu vědět, kolik je mu. Třeba mi to někdy poví sám.

„A kdo tě změnil?“ Z kopce už byla vidět lesklá plocha mezi stromy, která nemohla být ničím jiným, než-li vodní hladinou.

„Byl to muž. Můj přítel.“

Tak to byla chabá odpověď. Potřebovala jsem víc, chtěla jsem odpovědi, které by utišily můj hlad po vědění.

„To jsi nevěděl, kým je?“

„Vlastně ani ne, nabídl mi vše, co mi v mém životě chybělo. Byl jsem syn bohatého šlechtice a neustála pravidla a upjaté konvence mě přímo zabíjely. Když pak otec přišel s tím, že si vezmu za ženu starou vdovu, aby se rozšířil můj majetek a upevnilo mé společenské postavení… prostě jsem musel pryč.“ Zhluboka se nadechl, jako by ho vzpomínky bolely.

„Vadgar byl tajemný, světaznalý, scestovalý a věděl skoro vše. Ženy ho milovaly a ostatní muži mu s úctou ustupovali z cesty. Chtěl jsem být jako on a on mi mé přání jen splnil.“

„A kde je teď? Proč není s tebou?“ Nechápavě jsem se utápěla v jeho smutném pohledu.

„Pár let po mé přeměně ho dostali lovci. Ani jeho věk, ani jeho zkušenosti ho nezachránily.“ Richard zvedl hlavu a vzhlédl k nebi.

„Lovci? Je někdo, kdo loví upíry?“

„Ano, nejdříve to byly jen malé skupinky osamoceným žoldáků, které byly přímo podřízeny papeži, později, když začala vystrkovat růžky inkvizice, přebrala toto břímě na sebe. V Evropě se z toho stal poměrně výdělečný obchod. Mladí bez zázemí vlastně nemají větší šanci než se dožít více jak pár desítek let. Než se naučí opravdu žít, skončí v plamenech.“

„Říkáš, že tvůj stvořitel byl starý. Jak to, že padl do rukou lovců?“

„Někdy ho podezřívám z toho, že už zkrátka nechtěl žít. Nikdy nenašel vhodnou družku a tak se protloukal staletími sám. Musel neustále lovit a zabíjet a myslím, že jednoho dne už toho prostě bylo dost.“

Došli jsme k jezírku zarostlému puškvorcem, blatouchy a sem tam lekníny a hustým rákosím. Na břehu stála stará železná lavička. Lehkým gestem mě vybídl, abych se posadila.

„Tys taky neměl družku a žil jsi.“ Otočila jsem se na něho, když si přisedl.

„Nebylo to lehké, Em. Stvořil jsem Amélii a i když jsme k sobě navzájem nechovali ani lásku, ani vášeň, alespoň jsem nebyl sám. Když se pak k naší malé rodině přidal Bernard, byl jsem téměř spokojený. Snažil jsem se lovit co nejméně, a pokud to bylo jen trochu možné, nezabíjet. Nebudu ti lhát, bylo hrozné dívat se na ty dva, jak jsou šťastní a zamilovaní a v noci slyšet hlasité projevy jejich vášní.“ Zhluboka vzdychnul a já měla hroznou chuť ho obejmout a utěšit.

„Proč jsi nezkusil proměnit další ženu? Třeba by se do tebe zamilovala?“ Přišlo mi hrozné tak moc se trápit.

„Nechtěl jsem to, ne po zklamání s Amélií. Nemohl jsem jen tak pobíhat po světě a tvořit další a další upíry.“

„Tak jsi počkal až na mě?“ Chtěla jsem odlehčit téma hovoru.

„A dočkal se.“ Oddychl si a naklonil se ke mně, aby mne políbil do vlasů.

Přitiskla jsem se k němu a on mě objal.

„Miluji tě, Richarde.“ Špitla jsem mu do hrudi a on mě stiskl víc.

„I já tebe, lásko.“ Odpověděl broukavě, a pak se zahleděl do černé vody.

Užívala jsem si chladného nočního vánku, kuňkání žabek a hlasité cvrčení cvrčků. V jeho přítomnosti se mi zdálo vše naprosto kouzelné. No, možná to bylo způsobeno i tím, že jsem byla jiná. Jiná, než dřív.

Ostrá bolest projela mým podbřiškem a usídlila se tam. Jakási neviditelná ruka mačkala mé vnitřnosti, trhala je a sápala na malé kousíčky.

„Bože.“ Vydechla jsem a objala si ochraně břicho. Zkroutila jsem se, snažíc se nezpanikařit.

„Co se děje? Em, mluv se mnou?“ Snažil se prolomit hradbu tichého sípavého bolestného kňučení, které se mi dralo z hrdla.

„Pojď, odnesu tě domů. Tohle není normální, Amélie se na tebe podívá. Třeba bude vědět, co se děje.“

Kývla jsem a snažila se skrýt tvář, aby neviděl slzy, co se mi koulely po tvářích. Zaťala jsem zuby a dýchala jen mělce, snažíc se utišit křeče, které ochabovaly mé tělo.

Do domu vrazil se mnou v náručí. Amélie uklízela právě stůl a Bastian nebyl nikde v dohledu.

„Co se stalo?“ Otřela si ruce do zástěry.

„Emílie má bolesti. Nevím, co se stalo?“ Tiskl si mě k sobě, jako bych mu mohla zmizet, kdyby povolil.

„Polož ji na stůl.“ Pokynula k právě uklizenému kusu nábytku.

Pod zády jsem ucítila tvrdý tlak masivního dřeva. Pustil mne a já se přetočila na bok, instinktivně se choulíc do klubíčka.

„Em? Kde tě to bolí?“ Pohladila mě po rameni a konejšivě se dotýkala mých vlasů.

„Břicho, moc mě bolí břicho.“ Vyhrkla jsem ze sebe.

„Richarde, prosím, počkej venku.“ Zhluboka se nadechla, připravená na odmítavý postoj svého bratra.

„Neopustím ji.“ Prohlásil nesmlouvavě.

„Počkej venku.“ Zopakovala naprosto klidně a postavila se mu čelem.

Dveře klaply a Amélie se vrátila ke mně.

„Musím se na to podívat.“ Obrátila mne na záda a přitiskla dlaně na mé břicho.

„Kde přesně to bolí?“

Místo odpovědi jsem zapíchla špičku ukazováčku do místa, kde byla bolest nejintenzivnější.

„Aha. Problém odhalen.“ Položila čistou utěrku na kamna a počkala, až se zahřála. Pak mi ji přitiskla na podbřišek a sedla si ke mně.

„Za chvilinku bolest poleví.“

A opravdu, teplo vnikalo dovnitř a bolest ustupovala.

„Co to bylo?“ Vydechla jsem s úlevou.

„Emily, Richard byl první muž, se kterým si kdy byla?“

Ani jsem se neptala, jak že to ví. Slyšela to.

„Samozřejmě.“ Řekla jsem trochu zdráhavě.

„Hmm, to jsem si myslela.“ Pokývala.

„Co?“ Podívala jsem se jí přímo do očí.

„Asi se ti nebude líbit, co ti nyní řeknu, ale ničeho se neboj. Jsi zase panna, nebo budeš, až tvé tělo dokončí hojení.“

„Cože?“ Vykulila jsem nechápavě oči.

„No, nestává se to často, ale stává se to. Před proměnou jsi byla panna a tvé tělo se snaží uzdravit poranění, které ti Richard způsobil. Tvé tělo neví, že to tak má zůstat.“ Pokrčila rameny.

„Panebože.“ Vydechla jsem vyděšeně. „Proč to tolik bolí?“

„Nemám vůbec zdání, Em. Upíry většinou hojení ran nebolí. Nebo alespoň ne tak moc.“

Křeče se zmírňovaly a bolest pomalu ustávala. I tak jsem měla dojem, že to nepřežiju. Mohla bych každé milování s Richardem prožívat bolest, a pak pokaždé procházet tímhle? Ne, vzájemná blízkost má být něčím nádherným, nechci se děsit už dopředu fyzické bolesti.

„Amélie, prosím, zavolej ho sem. Musím si s ním o tom promluvit.“ Zašeptala jsem a posadila se. Amélie mi pomohla seskočit opatrně ze stolu, a pak se zatvářila provinile.

„Richard čeká za dveřmi. Ví, o čem jsme se tu bavily.“

Tiskla jsem si k břichu horkou utěrku a tvář si zničeně položila na stůl. Snažila jsem se ze všech sil nepanikařit, ale bylo to velmi těžké.

„Lásko?“ Židle vedle mne zavrzala a kolem ramen mne objala jeho ruka.

„Richarde. Je mi to tak líto.“ Zakňourala jsem zlomeně a snažila se zahnat další nával pláče.

„Nic to není, nezoufej si.“ Objal mě pevně a já si položila tvář na jeho hruď.

Hladil mne po rameni a líbal něžně do vlasů. Jeho přítomnost působila stejně, jako horký obklad, utěšovala a mírnila bolest.

„Kdybych to věděl, nikdy bych tě tomu nevystavil. Neuvědomil jsem si, že by se to vůbec mohlo stát.“

„Co budeme dělat?“ Zvedla jsem k němu své uslzené oči.

„Neboj se, u dvora mají lékaře. Je to dobrý člověk, tedy upír. Určitě se s tímhle problémem už někdy setkal.“

„Na co potřebují upíři dvorního lékaře?“

„Některé rány se nehojí tak dobře jako jiné.“ Odpověděl.

„Jak to myslíš? Upíři se přeci dostanou ze všeho?“

Mírně povytáhl koutky úst, ale byl to smutný úsměv. „Většinou se jedná o poranění způsobená stříbrnými, posvěcenými čepelemi nožů, které vlastní lovci. Velmi nehezké jsou popáleniny způsobené svěcenou vodou nebo kříži přitisknutými na holou pokožku.“

„Páni, takže nesnesete kříže?“

„My, lásko. My, nesneseme kříže.“ Jeho hlas zazněl vyčítavě. „Ano, kříže a vše, co je spojeno s vírou.“

„Takže naše svatba asi nebude ve zdejším kostele?“ Snažila jsem se odlehčit situaci. Nejdřív se mračil, a pak s komicky sevřenými rty vyprskl smíchy.

„Ne, to by nebyla hezká podívaná, svatebčané v jednom ohni.“

„A kromě toho, co nás může zahubit?“

„No, určitě smrt v plamenech. Lovci mají vlastně několik způsobů, jak se nás zbavit, ale většinou potom všechny ostatky spálí.“ Pokrčil rameny. Očividně se o tom nechtěl teď bavit.

„Opravdu jsem si myslela, že jsme skoro nesmrtelní.“

„Ano, pokud se jedná o běžná poranění, na které by obyčejný člověk zemřel, tak jsme schopni se poměrně snadno uzdravit. Pokud ti ale setnou hlavu, věř, že se z toho už nedostaneš.“

„Bojím se, Richarde. Co když nám s tím ten lékař nepomůže? Co když už to bude napořád?“

„Myslíš, že tě kvůli tomu budu milovat míň? Nebo se snad bojíš, že tě kvůli tomu opustím?“ Zavrtěl hlavou a pohladil mě něžně po tváři.

„Nikdy, rozumíš.“

Přikývla jsem a přitiskla se k němu blíž. Cítit jeho tělo, jeho dech a tlukot jeho srdce mi dávalo sílu a naději. Když bude se mnou, zvládnu to.

„Hned vyšlu Bernarda, aby nám zajistil místo na lodi a zítra se k němu připojíme v přístavu Dover. Čím dřív vyplujeme, tím dřív bude vše špatné za námi.“

„Už zítra?“

„Tady nás už nic nedrží. Myslím, že v Paříži se ti bude líbit. Najmeme si útulný byt a až nás přestane bavit tamější shon, odjedeme na venkov.“

„Proč chceš plout z Doveru? Z něj nikdy nevyrážíme.“ Strčila hlavu do dveří Amélie, čekajíc na odpověď.

„Protože se zastavíme v Paříži, sestřičko. Nejsi ráda, že se dostaneš opět ke dvoru?“ Unylý tón Richardova hlasu naznačoval, že on rozhodně rád není.

„Báječné, jdu si zabalit.“ Vykřikla Amélie tak nahlas, že mi zalehlo v uších.

„Ty se netěšíš? Setkáš se s králem.“

„Neznáš Tarana, Em. Řekl bych, že se v těch kanálech neuvěřitelně nudí a proto od něho nelze očekávat nic, jen problémy. Sice se známe už strašně dlouho, ale stejně jsem mu ještě nepřišel na chuť. No, musíme doufat, že bude zrovna ve velmi dobrém rozmaru. Představím tě jako svého potomka a zároveň i partnerku.“

Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou.

„Snoubenku?“ Věděl, co se mi nelíbí.

Naštvaně jsem našpulila rty a odhodlaně pozvedla bradu.

„Dobře, jelikož se nemůžeme zastavit po cestě a navštívit narychlo nějaký kostel a na shánění ochotného pastora není čas… vezmeme se na lodi.“

„Na lodi?“ Můj údiv mu vehnal úsměv do tváře.

„Kapitán má to právo oddávat. Myslím, že v tomhle nebude problém.“

„No, tedy. Věděla jsem, že asi nebudu mít klasickou svatbu, vzhledem k okolnostem, ale realita předčila mé nejdivočejší představy.“ Chvíli jsem mu zírala do tváře, a pak jsem se usmála. „Jen doufám, že nebudu trpět mořskou nemocí.“

„Lásko, poplujeme přes noc a ještě před svítáním se vylodíme v přístavu v Calais, je to opravdu překrásné městečko. Nemyslím si, že by se ti mohlo udělat za těch pár hodin nějak zle. Vlastně ani nevím, jestli se upírům dělává zle.“

Naoko naštvaně jsem ho plácla po rameni.

„Tak já se zajdu domluvit s Bernardem, a pak ti pomohu s chystáním se na cestu.“ Políbil mě na spánek a zmizel.

Hned jak se za ním dveře s tichým vrznutím zavřely, přitančila Amélie.

„Musím ti na cestu vybrat něco vhodnějšího.“ Přejela mě přísným pohledem.

„Amélie, prošla jsi tím?“ Hlas jsem měla vysoký a nepřirozeně pisklavý.

Smutně si povzdychla a přisedla si ke mně.

„Já tohle neznám, Em. O cudnost mě připravil můj otčím, když mi bylo dvanáct. Právě v tu dobu si všiml, že už nejsem malé děcko.“

„Dvanáct?“ Vydechla jsem vyděšeně. Trhla rameny, jako by to nebylo nic zvláštního, a pak se mi zadívala do očí.

„Nepocházím ze zrovna bohatých poměrů. Měla jsem třináct sourozenců, jenom co si pamatuji a hádala bych se, že každé z matčiných děti mělo jiného otce.“ Sklopila oči ke stolu a chviličku se odmlčela, jako by nemohla najít ta správná slova. Možná se jen rozmýšlela, jestli má pokračovat.

„V patnácti má matka usoudila, že když jsem dost dobrá pro mého otce, tak zvládnu i jiné chlapy.“ Zavrtěla hlavou.

„Poslala mě do místního bordelu, abych pomohla živit naši velikou rodinu.“ Ušklíbla se.

„Asi si dovedeš představit, že o takové mladé a relativně nezkušené děvče byl velký zájem. Po dvou letech jsem vypadala na padesát a taky jsem se tak cítila. Přemýšlela jsem, že se zabiju, protože takový život byl pro mě nesnesitelný. Přes den jsem dělala matraci otci a po nocích zbytku města.“ Přes obličej jí přelétl zvláštní výraz. Zlost jí stáhla čelo a udělaly se jí hluboké vrásky.

„Pak mě majitel vyhodil, protože už jsem byla okoukaná a na mé místo čekalo deset daleko mladších děvčat. Ještě mi ani nebylo osmnáct, když jsem skončila na ulici. Měla jsem kapavku a syfilis a s očekáváním jsem vyhlížela tu dámu s kosou, aby mi už konečně ulevila. Kdybys mě jen tenkrát viděla.“ Náznak utrpení se usadil v jejím pohledu.

„A přišel Richard?“ Snažila jsem se zaplašit ten černý stín, který se nad námi vznášel, stín příšerných bolestných vzpomínek.

„Byl jako andělské zjevení v tom mrazivém a smradlavém pekle. Nechtěla jsem věřit, že mám takové štěstí. Víš, když skončíš v té nejzatuchlejší a nejzapadlejší uličce, potkáváš jen chlapy, co jsou odporní a páchnou, a pak ty, co jsou ještě plní násilí a potom všem máš štěstí, když ti jen nafackují a nevyrazí ti zuby.“ Zhluboka se nadechla, a pak se pousmála.

„Koupil mi jablko na špejli a hrnek teplého vína. Vykal mi a držel si odstup. Poprvé ve svém životě jsem se cítila jako někdo. Víš, jako člověk a ne jen zboží na jedno použití.“ Sklonila hlavu a já cítila, že to, že se mi takhle otevřela, je pro ni velmi těžké.

„Amélie, to mě mrzí.“ Pohladila jsem ji po rameni a najednou se mé problémy zdály nicotné. Veškeré trable byly až směšně triviální, oproti jejímu životnímu příběhu.

„Ne, ty za to nemůžeš.“ Zvedla konečně zase oči a já viděla, jak se lesknou neprolitými slzami.

„Chodil za mnou týden. Celý týden se mi dvořil a nosil mi květiny. Povídal si se mnou a platil mi jako bychom byli… no, víš, spolu. Až po týdnu mi navrhl, abych šla s ním, k němu domů. I tam se ale choval jako pravý gentleman. Přichystal mi horkou koupel a taky úžasnou, opulentní večeři, a pak, když už jsem myslela, že k tomu dojde, tak mě kousl. Po pěti dnech jsem se probrala jako ty, zmatená a vylekaná. Představ si, že ten týden připravoval mou proměnu. Koupil mi nejdříve šaty a zařídil mi pokoj, abych měla vše potřebné.“

„Tak proč jste pak nezůstali spolu, jako milenci?“ Vyhrkla jsem za sebe.

Zasmála se a pokývala. „Nikdy jsme spolu nebyli jako muž a žena. Nikdy k tomu vlastně nedošlo. Prostě jsem měla dost starostí sama se sebou, s tím abych se vyrovnala se svým životem. A pak… a pak už se to nezdálo být vhodné. Zvykli jsme si na sebe, ale jinak než dva, co se milují. On mi byl úžasnou oporou a pevným ramenem k vyplakání, ale nikdy jsem k němu nepocítila pravou lásku. Ten cit, který tě sežehne až do morku kostí, jsem poznala tváří v tvář Bernardovi.“

„Nikdy na tebe netlačil, abys byla s ním?“ Nasucho jsem polknula, protože podle mě by nebylo skvostnějšího páru.

„Myslím, že sám dost dobře cítil, že já nejsem ta pravá. Doufám, že nelitoval, že mi dal nový život, ale byla jsem mu jen sestrou. Nikdy v tom nebylo nic víc.“

„A vždy jsi byla dokonalou sestrou.“ Cuknula jsem sebou, protože jsem si nevšimla Richarda, který tiše stál u dveří. Byla jsem natolik zabrána do jejího smutného příběhu, že jsem si jeho příchodu nevšimla.

Přešel až k ní a položil jí něžně dlaně na ramena. „Nikdy jsem si ani nepomyslel, že by mé rozhodnutí bylo špatné.“ Zašeptal vlídně, a když mu i ona položila své dlaně na jeho, chlácholivě ji políbil do vlasů.

„Vždycky budeš má malá sestřička.“