Moonlight shadow

Rozespale jsem se otočila na bok, a pak se protáhla s hlasitým zívnutím. Oči jsem nechala zavřené a jen jsem si užívala dokonalého pocitu naplnění, který jsem snad ještě nikdy nezažila. Bylo mi jedním slovem nádherně. Zapátrala jsem svým sluchem po pokoji a zjistila, že Richard leží vedle mne. Klidně oddychoval, asi spal. Ale počkat, něco bylo jinak. Protáhla jsem se ještě jednou a zjistila, že po pokožce mi klouže hladké chladné hedvábí. Zmateně jsem se posadila a zadívala se na ohnivou červeň noční košilky, která byla tolik protkána krajkou, že byla skoro průhledná. I když její spodní lem dosahoval až ke kotníkům, rozhodně se nedala nazvat cudnou.

Zkusmo jsem přejela dlaněmi po stehnech a užívala si hebké struktury látky.

Richard se pohnul a já se k němu bez přemýšlení obrátila.

„Bože.“ Vydechla jsem vyděšeně. Jeho pravá paže byla omotána silnou vrstvou bílého fáče až k rameni. Stejně měl ovázaný i krk a křížem přes hrudník mu vedlo také pár vrstev obvazu. Na pravé straně čelisti měl jasně znatelný otisk zubů a hrudník, tam kde nebyl zakrytý, byl hustě posetý kousanci.

Richardova víčka se zachvěla a on otevřel oči. Jeho výraz byl nečitelný, jen se na mě mlčky díval.

„Co se ti stalo?“ Nedokázala jsem skrýt své zděšení.

„To nic není, zítra už budu v pořádku.“ Usmál se a velmi unaveně si protáhl krk. Syknutí mi naznačilo, že cítí bolest.

„Richarde, co se stalo?“ Dívala jsem se na bledého anděla ležícího v černých pokrývkách. Bělost obvazů i jeho pokožky přímo křičela v kontrastu s povlaky.

„Jen první krmení, nic, co bych neznal.“ Víčka se mu únavou klížila. Byl vysílený. Jak může být upír takhle vysílený?

Dlaň jsem si dala přes pusu, abych ztišila výkřik, který se mi dral hrdlem vzhůru. „To já?“

„To já ti takhle ublížila? Tohle je má práce?“ S každým slovem jsem se panicky sunula po posteli směrem od něho, jako bych mu měla zase ublížit. Přestala jsem, až když se má chodidla dotkla podlahy. Postavila jsem se k posteli a nevěřícně zírala na to, co jsem zřejmě udělala.

„Nic to není, věř mi.“ Mluvil tiše a pomalu. „Jen sis ode mne vzala zpět, o co jsem tě připravil.“ Jazyk měl těžký.

„Jak to myslíš?“ Do hlasu se mi vkrádal náznak hysterie. Ač jsem se snažila sebevíc, nemohla jsem si vzpomenout, co se stalo poté, co jsem ochutnala jeho krev.

„Je to normální,“ poposunul se po posteli, takže napůl seděl. Nevypadal tak o moc líp. Vlasy mu spadly podél tváře a on vypadal jako to, čím byl, vypadal jako mrtvola.

„Kristepane.“ Udělala jsem další krok vzad.

„Amélie mě taky pěkně zřídila.“ Opřel si hlavu do polštáře a úlevně si oddychnul.

Tak nějak mi začala docházet jeho slova, že první krmení bude také brutální a krvavé.

„Neříkal jsi, že je to intimní? Tohle je podle tebe intimní?“ Nezmohla jsem se na víc, než jen na přiškrcený pískot. Hlas mi přeskakoval a já nespouštěla oči z jeho ran. Nemohla jsem pochopit, že jsem mu to způsobila já. Nikomu bych nemohla takhle ublížit, nikdy.

„Jistěže je to intimní. Rád ti ukážu, jak krásné to je.“ Zhluboka se nadechl, aby mohl dopovědět, co měl na srdci. „Nebyla jsi ještě upír, než ses napila ze mne. Já tě stvořil, já ti musel dát svou krev. Teď už to bude v pořádku.“

„Jak to, že jsem nebyla ještě upír. Kousnul jsi mě, a pak…“ Nechápala jsem.

„Když se zrodí další z nás, musí dostat krev od svého stvořitele, jinak se z něho stane pouze nenasytné zvíře. Nic víc než příšera, která prahne po krvi a nezastaví se před ničím. Zabíjí a rdousí, vraždí a jen se krmí a krmí. Nestává se to moc často, že někdo takový se vyskytne, ale stává se to. Potom musíme takového tvora vystopovat a zabít dříve, než se o to začnou zajímat lidé.“

„Ale já s tebou mluvila. Věděla jsem o sobě.“ Další krůček vzad a zády jsem narazila do zdi. Ani jsem si neuvědomila, že jsem během naše rozhovoru bezděčně couvala. Přitiskla jsem se k té chladné kamenné zdi, jako by mi mohla poskytnout oporu.

„Jistě, chvíli by trvalo než by tě opustily zbytky lidskosti a soudnosti, ale stalo by se to.“

„Takže chceš říct, že jsem si tu agresivitu jednoduše vybila na tobě? Chceš mi říct, že tohle musíš absolvovat pokaždé? Že jsi věděl dopředu, jak moc ti ublížím?“

„Ano.“ To jediné slovo, ač vyřčené tak potichu, mne zasáhlo jako šíp. Prolétlo místností a donutilo mne padnout na kolena.

„Proč?“ Do očí se mi vlily slzy a já cítila, jak mi stékají po tvářích. Měla jsem v hlavě neuvěřitelný zmatek. Nevěděla jsem, kdo jsem a čeho všeho jsem vlastně schopna.

„Miluji tě.“ Hlesnul, a pak z posledních sil vykouzlil na své tváři překrásný úsměv.

Klečela jsem na chladné podlaze a hlasitě vzlykala. Plakal jsem a vlastně ani nevěděla proč. Jediné mi bylo jasné, že tenhle muž, tenhle upír by pro mne obětoval vše, i svůj život.

Těžko říct, jak dlouho jsem klečela na zemi a dostávala ze sebe všechnu tu bolest a nejistotu. Nechal mě být a nesnažil se mě utěšovat a já mu za to byla vděčná. Po několika hodinách mi došly slzy. Oči mi vyschnuly a já se cítila volná. Jako by se s proudy slané vody odplavilo všechno to zlé, co se tu stalo.

Postavila jsem se pomalu, opírajíc se o zeď za mnou, sunula jsem se vzhůru a zakoušela, jestli mne nohy udrží. Stále napůl seděl, zapřený do polštářů a nehybně mne pozoroval.

„Jak je ti?“ Jeho hlas působil jako hojivý balzám na mou poraněnou duši.

„Líp.“ Odpověděla jsem a byla šťastná, že nemusím lhát.

„Půjdeš ke mně?“ Vztáhl ruku vzhůru a držel ji tak, čekajíc, až ji vezmu do své. Nemusel čekat dlouho, tak moc jsem ho chtěla obejmout a ujistit se tak, že vše je v pořádku. Že svou velkodušnost pouze nepředstírá, ale že mu opravdu nevadí, jak zle jsem ho pokousala.

Lehla jsem si k němu a opatrně se přitulila k jeho tělu.

„Měl jsi mi to říct.“ Vzhlédla jsem vzhůru a setkala se s jeho uhrančivým pohledem.

„Ne, neměl.“ Náznak úsměvu mu přelétl po tváři a on se ke mně sehnul a něžně mne políbil na čelo. „Nepomohlo by to ani jednomu z nás.“ Objal mě a já se schoulila v jeho pevném obětí. Palcem mne hladil po nahém rameni a já se chvěla při každém jeho dotyku.

„Kdo mne oblékl a tebe ošetřil a kdo převlékl povlaky, jsem si jistá, že byly bílé.“ Zašeptala jsem mu do kůže, a pak přitiskla rty na jeho žebra. I on se zachvěl, než mi odpověděl.

„Amélie, je to ta nejlepší sestřička na světě.“

„Bude se na mě zlobit? Má tě ráda a já tě tolik poranila.“

„Pamatuje si, jak to bylo s ní. Věř mi, že je ráda, že to máš za sebou. My oba.“

„Můžu se tě na něco zeptat?“ Nadzdvihla jsem se na loktu a pátrala v jeho tváři.

„Jistě.“ Pokrčil rameny.

„Mnohé si pamatuji. Přijde mi to sice velmi vzdálené a jako ze snu, ale pamatuji si až na pár chvilek skoro vše.“

Vzbudila jsem v něm zájem, protože nakrčil obočí a ústa mu zvlnil potlačovaný úsměv. „Pokračuj.“ Pobídl mne.

„Chci se jen zeptat, co jsi udělal s ním?“ Nemusela jsem říkat, o kom mluvím a ani jsem nechtěla.

„No, dejme tomu, že už žádné dívce nikdy neublíží tak jako tobě.“

„Zabil jsi ho?“

„Spíše jsem mu navrátil veškeré utrpení, které ti uštědřil.“ Dlaň zlehoučka položil na mou tvář. „Nezasloužil si žít. Byl to odpad lidské rasy. Vlastně bude konečně užitečný, když nakrmí lesní tvory.“

„Nebudu ho oplakávat, to mi věř. Jen mi předtím, než jsi přišel, řekl, že je vlastníkem dlužních úpisů, které odkoupil od banky a které jsou vydány na majetek mé rodiny. Mám strach o své rodiče. Nechci, aby tatínek měl problémy.“

„Jsi úžasná, víš to? Já být tebou, určitě bych cítil zlost vůči svým rodičům a ty se jenom staráš, aby se nedostali do problémů.“

„Pokud by šlo jen o matku.“ Zamračila jsem se. „Věř mi, že bych byla ráda, kdyby jí osud uštědřil malou lekci, ale otec. Nechci, aby skončil v žaláři pro dlužníky, ani aby mu banka sebrala jeho milovaný statek.“

Chvíli se mi jen upřeně díval do očí, než se usmál víc a pokynul k nočnímu stolku, stojícímu na jeho straně postele.

„Myslím, že by tě mohlo zajímat, co je v horní zásuvce.“

Zamračila jsem se a pak nedočkavě skousla spodní ret. Nahnula jsem se přes něho a ze stolku vylovila pečlivě složené dokumenty.

„Co je to?“ Klekla jsem si zpět a položila si papíry do klína.

„Něco co nás dnes zahřeje.“ Uculil se a kývnul, abych je rozbalila.

Opatrně jsem rozložila tlustý papír a očima hltala řádky drobného textu. Trvalo pár vteřin, než mi došlo, co že to držím v ruce. „Jak jsi…?“

Pokrčil rameny. „Měl je v kapse, asi by ti je býval ukázal, kdybys mu odmítla uvěřit.“

„Bože můj.“ Vykřikla jsem nadšeně a znovu pročítala formální text. Když jsem došla až k podpisu mého tatínka, pozvedla jsem tázavě oči k Richardovi.

„Bude stačit, když tohle zničím?“ Skládala jsem opatrně papír do předchozí podoby.

„Já bych přiložil? Tobě není zima, lásko?“ Rozkošně povytáhl jeden koutek a laškovně přimhouřil oči.

Se smíchem pozoroval, jak jsem vyskočila z postele a rozeběhla se přes celou místnost až ke starému kamennému krbu. Celý sálal teplem a pár velkých uhlíků ještě rudě žhnulo.

Přidřepla jsem k mase kamene a přistrčila papír do ohniště. Zcela fascinovaně jsem pozorovala, jak okraj dokumentu hnědne, černá, a pak se spolu s kouřem objevují první plamínky, které postupně stravují nejen dlužní úpisy, ale i můj strach a beznaděj.

Přiložila jsem několik mohutných polen, aby bylo nejen tepleji, ale aby mihotavá záře ohně osvítila pokoj. Sice jsem bez problémů viděla i za tmy, ale nebylo příjemnějšího konání, než se popásat pohledem po Richardově alabastrovém těle, na kterém se jako na bělostném plátně odráží odlesky plamenů.

„Em, pojď do postele.“ Vybídl mě vlídně a lehce pohladil prostěradlo vedle sebe.

„A co budeme dělat?“ Provokovala jsem ho pomalou chůzí a vlněním boků. Dala jsem si záležet, aby každý pohyb mého těla vyzařoval to, jak bezstarostně a krásně se díky němu cítím. Chtěla jsem mu vynahradit nejen nespočet ran, které jsem mu přivodila, ale i to, jak zle jsem o něm smýšlela. Jak sobecky a hloupě.

S každým krokem bylo znát, že na něho mé koketní chování působí více, než by chtěl. Ošíval se a chvilkami se díval jinam. Jenže mi nemohl uniknout. Vyzývavě jsem se sesunula na kolena a po čtyřech se pomalu sunula po černém saténu, až k němu.

Užívala jsem si toho, jak jasně můžu slyšet zvyšující se frekvenci jeho srdce, jak mohu vnímat jeho zrychlující se dech.

Na těle jsem cítila jeho pohled jako něžný dotek, který klouzal od mé šíje, postupně dolů, přes ňadra, břicho, až k podbřišku. Chvěla jsem se při pouhé představě, že tuhle cestu budou následovat i jeho ruce.

Byla jsem už těsně u něho, když mi s dalším nádechem mysl zatemnila těžká kořeněná vůně. Byl to ten nejkrásnější parfém, čistý a nevtíravý.

„Voníš.“ Konstatovala jsem tiše a vdechla více té omamné vůně.

„Myslím, že právě cítíš mou touhu, lásko. Tohle se mnou dělá pouhý pohled na tvé krásné tělo, pouhá představa tvé blízkosti.“

Zastavila jsem se a podezíravě dosedla na paty. „A já ti také voním?“ Snažila jsem se tu otázku podat vesele, ale velmi mi záleželo na jeho odpovědi.

„Od první chvíle, Em. A to, jak voní pouhý záchvěv tvého vzrušení.“ Nevěřícně zavrtěl hlavou. „Přivádíš mě k šílenství.“ Dodal upřímně.

„Richarde, pomiluj mě.“ Ani jsem nevěděla, jak mi to sklouzlo ze rtů, ale tahle chvíle se zdála být naprosto ideální. Možná poté, kdy jsem o své panenství tolik bojovala, jsem ho chtěla věnovat tomu pravému a to on byl. Byl tím pravým.

Zlomeně si povzdychnul. „Ani nevíš, jak moc rád bych ti splnil tvé přání, ale mám obavy, že než se mi zahojí ty rány, budu naprosto nepoužitelný. Tedy v tomhle ohledu.“

„A…aha.“ Bylo mi, jako by mne polili studenou vodou. Romantika zmizela s jediným úderem mého srdce. Zůstala jsem němě sedět a provinilost by se ze mne dala ždímat.

„Lásko, máme celou věčnost, co je proti tomu jeden den.“ Smál se a v očích mu plálo tisíce malých ohníčků.

Překvapeně jsem pozvedla obočí. „Vždycky víš co říct, hmm?“

„Cítíš se kvůli tomu zle?“ Pozvedl ovázanou paži a zatvářil se zmučeně.

„A ty se ještě ptáš?“ Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou.

„Můžeš to odčinit.“ Navrhl tiše.

„Jak? Jak lze odčinit takovouhle věc?“

„Můžeš mě do zítřka opečovávat, rozmazlovat a starat se o mé pohodlí.“ Kouzelně se usmál.

„Potřebuješ něco?“ Zazmatkovala jsem a trhla sebou na znamení, že jsem připravena mu posloužit.

„Velmi potřebuji jednu jedinou věc.“ Olízl si vyschlé rty. „Tebe.“ Stáhl mě k sobě tak rychle, že jsem stačila pouze překvapeně vykřiknout.

„Myslíš, že bych se z tebe mohl napít? Pomohlo by mi to rychleji se uzdravit.“ Šeptnul mi do vlasů.

Vyděšeně jsem sebou trhnula a vyčítavě se na něho podívala. „Napít? Já, já…nevím.“

„Ničeho se nemusíš bát, když mi naznačíš, okamžitě přestanu. Nechci tě vydírat, musíš to udělat z vlastního přesvědčení, ne z donucení.“

„Bude to bolet?“ Věděla jsem, že nemám právo odmítnout, ne potom kolik bolesti jsem způsobila já jemu. Sice s tím vzájemným vysáváním začal, ale já rozhodně takhle zle nedopadla.

„Ne, myslím, že by se ti to mohlo i líbit.“ Potlačil úsměv a přitiskl si mě blíž.

„Tak, co mám dělat?“ Zeptala jsem se a nesnažila se skrýt strach, který se vkrádal do mého hlasu.

„No, já nevím, co takhle, kdyby sis sedla obkročmo na má stehna. Já se víc posadím a budu mít tak bez potíží velmi dobrý přístup ke tvé krční tepně.“

Váhavě jsem se posadila a pak se přehoupla na kolena. Když jsem se přesouvala nad jeho tělo, pomohl mi rukama pevně přitisknutýma k mým bokům. Dosedla jsem na jeho stehna a on si mě stáhl blíž. Položil své dlaně na obě strany mého obličeje a nejprve si mě něžně přitáhl k polibku. Aby mi to bylo příjemné, musela jsem se posunout blíže k jeho pasu. Tváře jsme měli ve stejné úrovni a chvíli si jen tak beze slova koukali do očí.

„Nemusíš to dělat, jestli nechceš.“ Šeptnul.

„Ne, to je v pořádku, myslím.“ Odpověděla jsem, ale uhnula jsem pohledem, takže okamžitě věděl, že to nemyslím upřímně.

„Bolí tě to?“ Přejela jsem opatrně ukazováčkem po obvazu na jeho krku.

„Ne, když jsi se mnou, nebolí mě vůbec nic.“ Zašeptal, a pak mne začal líbat na čelo. Posázel lehkými polibky celou mou tvář, než pomalu sjel špičkou jazyka, až k hraně mé čelisti.

Dech se mi zúžil a zatnula jsem zuby, abych nevykřikla, až k tomu dojde. Jeho ujištění, že se mi to bude líbit, jsem jaksi nebrala moc vážně. Jak se vám proboha může líbit, když se někdo prokousává vaší kůží a saje vaši krev?

„Uvolni se, jsi hrozně napjatá.“ Palci hladil mou šíji a snažil se mě uklidnit.

Jazykem jemně kroužil po pokožce mého krku právě v místě, kde je přístup k tepně nejsnazší. Ač jsem se chtěla soustředit jen na to, co se mnou provádí, od soustředění mne odváděl fakt, že mezi mýma nohama se začal pomalu vzdouvat jeho úd. Tvrdl mi mezi stehny a já cítila příjemný tlak, který vyvíjel na střed mého těla.

Zhoupla jsem se boky a přidušeně zasténala. Využil mého uvolnění a škrábl mne špičáky. Očekávaná bolest se nedostavila, právě naopak. V místě, kde jeho zuby narušily mou kůži, jsem ucítila příjemné pálení, které se rozšiřovalo pomalými vlnkami dál po krku, po hrudi, po pažích, až se vlna vzrušení, stoupající vzhůru z mého klína, setkala s uhrančivým pálením a já hlasitě zasténala.

Jeho rty opatrně obemkly krvácející ranku a já cítila, jak se krmí. Nebyl to nepříjemný pocit. Jeho sliny snad musely obsahovat drogu, protože po pár locích se mi zatočila hlava a já měla pocit, že padám.

Zachytila jsem se jeho ramen a zhroutila se do jeho náruče. Aniž by se odtrhl od mého krku, něžně mne povalil na postel a přehoupl se nade mne.

Nepřítomně jsem pozorovala záhyby těžké látky, sametových nebes a představovala si, jak nádherné by bylo, kdyby do mne vstoupil. Kdybychom se milovali a on se ze mne při tom krmil.

Pouhá představa se zobrazila jako nádherný živý obraz a já vztáhla ruce ve snaze dotknout se těch bělostných, rozkoší se svíjejících těl. Pohnul boky a svým vzdouvajícím se rozkrokem se namáčkl na můj zvlhlý klín.

Tvrdý a přitom tak krásně hebký tlak jeho přirození ve mně zažehl vlnu extáze a já vyvrcholila s hlavou zakloněnou a očima pevně sevřenýma.

Hned jak se mé tělo přestalo třást, uvědomila jsem si, že už neleží nade mnou, ale spokojeně odpočívá na boku vedle mě.

„Páni, co to bylo?“ Sáhla jsem si na krk ve snaze nahmatat ranky, ale můj krk byl bezchybný, hladký. Jen vlhká skvrna, snad od krve, snad od jeho slin, potvrzovala, že se mi to jenom nezdálo.

„Já ti říkal, že se ti to bude možná i líbit.“ Pokrčil rameny a oblízl si ze rtů poslední kapky mé krve.

„Možná?“ Vykulila jsem oči. „Bože, bylo to nádherné, jako by ses se mnou miloval. Bylo to tak, tak…“

„Intimní?“ Doplnil za mne a já musela přiznat, že tohle slovo to opravdu vystihovalo. Pravá intimita srovnatelná asi pouze s milováním.

„Jsi unavená?“ Pohladil mne lehce prsty po čele a odhrnul tak několik neposedných pramenů, které mi spadly do očí.

„Ani nevím? Je den, nebo noc? Máme být vzhůru, nebo spát?“ Otočila jsem se na něj a nemohla si nevšimnout jeho naprosto spokojeného výrazu.

„Záleží na tom?“ Zeptal se s úsměškem.

„Asi ne.“ Odpověděla jsem popravdě a nestála o nic jiného, než se schoulit v jeho náručí.

Stáhl mě k sobě a přitiskl se ke mně jako bych byla jeho modlou, jako by neměl na světě nic jiného. A možná, že opravdu neměl. Možná, že celý jeho svět byl jen o hledání mé maličkosti. Ani tak mě samotné jako spíše někoho, kdo ho přijme takového, jaký je. Kdo ho bude bezmezně milovat a nakrmí ho, když bude potřeba.