Moonlight shadow

Stála jsem se zavřenýma očima a snažila se zachytit sebemenší náznak toho, co se Dorian chystal udělat. Jemný závan jeho dechu na mé tváři mi napovídal, že je blizoučko mě. Jeho chladivé prsty se propletly s mými a pak se tichem rozezněl jeho smyslný hlas.

„Lásko? Prosím, podívej se na mě.“ Z jeho slov bylo cítit tolik lásky a něhy. Zhluboka jsem se nadechla jeho omamné vůně a srdce mi poskočilo láskou a hrdostí, že muž vyslovující ta tichá slova, je můj manžel.

„Miláčku?“ Trochu znejistěl. Podívala jsem se na něj s uklidňujícím úsměvem na rtech.

Klečel přede mnou a ve volné ruce držel kazetu, potaženou tmavým sametem.

„Co je to?“ Opatrně jsem se dotkla jemného černého povrchu.

„Můj svatební dar pro tebe. Dala mi jej má matka, abych ti ho, stejně jako jí můj otec, dal ve svatební den. Omlouvám se, že je to tak pozdě, ale stalo se toho tolik, než jsme mohli vychutnat zpečetění našeho manželství. A stačilo tak málo a-“ umlčela jsem jej polibkem.

„Dost už. Je to za námi. Nechci si kazit tak nádherný večer.“ Oba jsme věděli, že v nás ještě dlouho zůstane stín prožitého, ale dnešní noc byla výjimečná, alespoň pro nás dva měla být. A Dorian to pochopil.

Vsunul mi kazetu do rukou a pořád v kleče čekal, až ji otevřu.

Mírně roztřesenými prsty jsem pomaličku otevírala jeho dárek. V okamžiku, kdy se víko odklopilo, vydechla jsem úžasem. Na tmavém sametu byl uložený překrásně tvarovaný náhrdelník a diadém. Diamanty zasazené do zlata byly doplněné droboučkými smaragdy. Od hladkých ploch složitě tepaných šperků a precizně broušených kamenů, se odráželo světlo svíček. Na malou chvíli se mi zdálo, že ta krása ožila svým životem, jako by mi chtěla pošeptat svůj životní příběh. Ale byl to jenom klam způsobený slzami, které se mi draly do očí.

„Bože, Doriane. Jsou nádherné.“ Zašeptala jsem tiše se zvláštním pocitem úcty.

„Ani z poloviny ne tak jako ty. Jsi to nejdokonalejší, co jsem v životě spatřil.“ Opatrně uchopil mezi prsty náhrdelník a téměř ve stejnou chvíli jsem na šíji ucítila chladivou tíži starožitného šperku.

„To přeci nemůžu přijmout. Nehodí se, abych…“ Tentokrát to byl Dorian, kdo přerušil mě polibkem na krk.

„Věř mi, že ty jediná máš právo jej nosit. Jsi pro něj stvořená.“ Obtočil mi paže kolem těla a jeho dlaně se něžně dotkly mého bříška.

Celou váhou jsem se o něj opřela a vychutnávala si jeho přítomnost.

„Nedokážeš si představit, jaké to bylo, žít dál s vědomím, že ty-“

„Pšššt, jak jsi řekla, už je to za námi. Nebudeme na to myslet, ano?“ Otočil si mě čelem k sobě a jeho dlaně se smyslně, jakoby mimoděk, dotýkaly mého těla a zanechávaly po sobě chvějivé mrazení.

„Jediné, na co chci, abys myslela, je naše svatební noc.“ V očích mu zajiskřilo.

Zřetelně jsem cítila, jak se mi do tváří žene červeň. Zadívala jsem se mu raději na bradu.

„Jste kouzelná, když se červenáte, má paní.“ Pak se jeho dlaně zastavily, aby spočinuly na mé tváři a já byla vděčná za chladivý dotek jeho prstů. Rty se jemně otřel o mé. Kolena se pode mnou podlomila a nebýt toho, že jsem své prsty pevně zapletla do jeho košile a Dorianovy paže, která mě okamžitě přidržela, byla bych se sesula na zem.

„A hrozně sexy s tím svým tajemným pohledem a bříškem.“ Tón jeho smyslného hlasu se kolem mě obtáčel a já se nezmohla na nic jiného, než jenom přijímat jeho polibky a dlaně, klouzající mi po těle. Každým pohlazením se mi snažil dokázat, že jsem ta nejúžasnější a nejkrásnější. Co na tom, že jsem byla jako sud?

Mým tělem se pozvolna začaly přelévat vlny touhy. Bylo to už tak dávno, kdy jsme s Dorianem byli spolu sami. Tak dávno, kdy jsme se naposledy milovali. Ze rtů mi uniklo zasténání. Mou mysl zahalila smyslnost a touha mu patřit. Někde vzadu v hlavě se krčil drobný hlásek, který nevěřícně kroutil hlavou nad chtíčem, kterým jsem se nechala dobrovolně ovládnout. Takhle se chová budoucí matka?

„Co se děje?“ Dorian se opřel čelem o mé a jeho mělký dech se dotýkal mých rozpálených tváří.

„Já… jenom, víš… je to tak dávno a jsem to… no“ sjela jsem dlaněmi po jeho břiše dolů a nechala je viset volně podél těla.

„Jsi co? Ty to ne… já myslel, že-“ nechápavě se zarazil.

„Ne… o to nejde, toužím po tobě jako nikdy dřív, já jenom…“ zavřela jsem oči a Dorian dokonce zatajil dech. Nechápal, co mu chci říct a ani já sama jsem nevěděla, co se mu vlastně snažím vysvětlit.

Najednou si mě vyzdvihl do náručí, až jsem překvapením vypískla. Vylekaně jsem se zadívala do jeho tváře, na které se rozlil uchvacující úsměv.

„Myslím, že jsi moc napjatá. Co kdybychom se na chvíli trochu uvolnili v horké koupeli?“ Než jsem stačila cokoliv říct, došel se mnou na rukou, do koupelny. I tady na mě čekalo příjemné překvapení.

Koupelna, barevně laděná ve bílofialové variaci, byla osvětlená pouze svíčkami různých velikostí, které byly postavené po zemi mezi plátky růží. Nechyběly ani na pultu s umyvadlem a samosebou i na okraji vany, která byla naplněná horkou vodou a jemnou, po liliích vonící pěnou do koupele. Vše se odráželo od zlatých kohoutků a v širokém, ornamenty zdobeném zrcadle.

Postavil mě na huňatý koberec a jen tak mimoděk mi dlaní přejel po zadečku.

„Nic nedělej. Zasloužíš si být hýčkaná, lásko.“ Zahleděl se mi hluboce do očí.

„Tímto okamžikem se nejen pro dnešní noc, odevzdávám plně do tvých rukou.“ Poklesl na koleno a obřadně sklonil hlavu. „Splním ti každé přání. Poroučej, má paní.“

Trhavě jsem se nadechla.

„Splníš mi cokoliv?“ Omámeně jsem sledovala tanec světla svíček v jeho očích, ztmavlých přísliby. Koutky jeho úst se roztáhly do dechberoucího úsměvu.

„Cokoliv.“ To drobné slůvko spíše jenom splynulo z jeho pootevřených rtů. Čekal, doufal, toužil. Stále bylo těžké uvěřit, že jsem to já, koho chce laskat něžnými bříšky svých prstů. Že jsou to má rozechvělá ústa, kterým chce šeptat slova lásky a že jsem to já, s kým chce splynout v jedno tělo a nechat se unést do světa rozkoší a požitků.

Jako by si mé tělo uvědomovalo žádostivost, kterou v sobě mělo potlačeno tak dlouho a rozhodlo se převzít kontrolu. Reagovalo na jeho tichou výzvu. Pomalu jsem své dlaně přitiskla na jeho tváře a prsty přejela opatrně přes kontury krásné tváře.

„Tedy cokoliv. Dobře. Co kdybys mi pro začátek posloužil jako komorná? Jsou místa, která šaty obepínají až příliš těsně.“ Pronesla jsem důstojně, byť v mých slovech byl jasně cítit rozechvělý třas toužení a trocha potlačovaného studu.

„Byl bych příliš troufalým, má paní, kdybych poznamenal, že nepohodlí oděvu plně chápu ze své vlastní zkušenosti?“ Rychle se pozvedl z pokleku a vysekl přímo ukázkovou poklonu. Věděl moc dobře, že mé oči sklouznou pátravě přes jeho pevný hrudník a bříško k jeho slabinám. Zalapala jsem po dechu. Touha se ve vlnách přelila přes mé tělo.

„Máš pravdu, bylo by to příliš odvážné a nemine tě trest. A další za to, že otálíš s vyplněním přání své paní.“ Nevím, kde se ve mně vzala odvaha, ale přistoupila jsem na jeho hru až příliš ochotně.

„Ze tvých rukou, má paní, přijmu oddaně jakýkoliv trest uznáš za vhodné. A teď se tedy pokusím nahradit vám komornou.“ Poslední slova už mi šeptal do ouška a jeho šikovné prsty si velmi obratně počínaly s látkou mých šatů. Netrvalo to ani tři nadechnutí a já stála chodidly zabořená v měkkém koberci, oděná pouze svými rozpuštěnými vlasy. Myslí mi proletěl obraz, kterak se Lia snažila mi zkrotit prameny oříškově hnědých vlasů do složitého účesu. Byl ten tam.

„Jsi nádherná.“ Na okamžik vypadl ze své role a chladivými prsty sevřel mou bradu tak, aby mi viděl do tváře.

Ochranně jsem kolem sebe chtěla omotat paže. Necítila jsem se být krásnou, i když ve mně vyvolával pocit, že jsem pro něj žádoucí.

„Jsem hlavně široká.“

„Lásko, nosíš v sobě mé děti a to ještě víc přidává na mém obdivu k tobě. Mohl bych se na tebe dívat do konce svých dnů a stejně bych se nevynadíval dosyta.“ Jeho slova se mazlivě otírala kolem mého srdce, které se tetelilo štěstím. Tolik pro mě jeho slova znamenala.

„Jsi tak sexy se svým bříškem. Chceš vědět, jaké problémy mám se svým oděvem?“ Vydechl a ve stejný okamžik si přitiskl se zamručením mou dlaň na látku kalhot v klíně. Namáhavě jsem polkla. Od jeho vzrušení mě dělilo jenom pár tenkých vrstev látky.

„Doriane…,“ co jsem chtěla říct?

„Ano, má paní? Já vím. Opět zanedbávám své povinnosti. Hluboce se omlouvám.“ Propustil mou dlaň z tepajícího vězení a opatrným pohybem mě uchopil do svých paží a uložil do horké koupele plné pěny. Chtěla jsem mu poručit, aby mi dělal v koupeli společnost, ale to už Dorian provokativně odhodil stranou poslední kousek látky a lenivým krokem došel k vaně. Předváděl se, ale bylo se čím kochat. A to, že byl ke smrti jenom krůček, na něm na první pohled už nebylo vidět. Dostával se do formy.

Vysoké pevné tělo s přesnou dávkou svalů na správných místech. Mužné rysy mého manžela a neschopnost zabránit sklouznutí mého pohledu po cestičce chloupků na jeho břiše tam dolů, mi ve tváři vyvolaly ruměnec. Nepoznávala jsem se. Jako bych snad své rozumnější já nechala za dveřmi pokoje. Ale přeci jsem měla pocit, že tohle jsem konečně já. Ta rozechvělá bytost prahnoucí po muži před sebou.

V teploučké vodě jsem se cítila tak lehce, jako by se tíha mého obtěžkaného těla vypařila stejně, jako stoupala pára z vody kolem mě. Dorianovo skvostné tělo se ponořilo pod hladinu ladně, takže tento pohyb zaznamenal jenom nepatrné vlnky.

„Jsem zde, má paní. Jaké jsou vaše další přání?“ Chraplavým hlasem burcoval mou touhu ke vzpouře. Proč to protahuje? Proč se rozhodl, že právě teď je čas hrát si na kavalíra a mučit tak nás oba?

„Doriane…,“ můj hlas se mi zlomil radostí a vzrušením, když se pod hladinou jeho prsty obtočily kolem mého pasu, aby si mě přitáhl k sobě.

„Řekni to.“ Jeho dech mě zašimral na spánku a jeho prsty v něžném a přitom tolik žádostivém ataku, sjely po mém těle k jeho nejcitlivějšímu středu. Nedokázala jsem v sobě potlačit hlasité zasténání. Zvrátila jsem hlavu dozadu a zaryla nehty do jeho ramenou.

„Chci to slyšet. Řekni to.“ Jeho hlas nabíral na razanci, stejně jako prsty pohybují se mi v klíně. Nebyla jsem schopná ze sebe skoro nic vypravit. Celý můj svět se v tuto chvíli soustředil tam dolů a já jediné, co jsem zvládla, bylo nerozletět se chtíčem a rozkoší na milion kousků. Zakousla jsem se Dorianovi do ramene, abych se pokusila utlumit své hlasité steny, které se mi mimo mou vůli draly hrdlem ven. U Doriana mé kousnutí vyvolalo zasténání, které se proměnilo v tichounké zavrčení.

A pak se mi téměř zatmělo před očima, když jeden z jeho nenechavých prstíků pronikl dovnitř.

„Bože, Doriane… prosím, nemuč mě už. Chci tebe, chci tě cítit v sobě, chci poznat, jak moc po mě toužíš a jak moc mě miluješ. Právě teď a tady.“ Slova ze mě samovolně plynula chraplavě tichým hlasem. Kdybych si dala příležitost přemýšlet nad tím, co říkám, určitě bych se červenala a nejspíš bych si ani nedovolila říct ta slova nahlas, ale rozum bylo to první, co se mi zatemnilo pod Dorianovými laskajícími doteky.

Hrudník, o který jsem se opírala čelem, opět tiše zavibroval spokojeným vrčením.

„Ano, to je ono. Tvé přání bude vyplněno do poslední kapky, lásko.“ Pozvedl si k sobě můj obličej a hladovým polibkem mi dokazoval, že na naši svatební noc nezapomenu. Jeho jazyk naznačil pohyb, po kterém jsem prahla. Jednu ruku mi zapletl do vlasů tak, aby náš polibek mohl ještě více prohloubit a prsty druhé ruky neochvějně směřoval zpět do horkem pulzujícího místa, které v tuto chvíli nejspíš absorbovalo všechna nervová zakončení mého roztřeseného těla.

Stačilo málo, jenom pár správných doteků a věděla jsem, že bych dosáhla vrcholu a Dorian právě na to čekal. Okamžitě přestal a já nespokojeně zamručela do jeho úst.

Pak se ale můj svět zastavil. Dorian zaujal mnohem pohodlnější polohu ve vaně plné horké vody. Silnýma pažema si mě nadzvedl a já konečně zakoušela pocit, že jsem dokonale celá. Zaklesla jsem pohledem do jeho temně zelených očí, jiskřící přísliby, které jsem byla více než ochotná přijmout.

***

Později uložil mé slastí zvláčnělé tělo do postele a ujal se jako správná komorná, péče o mě. Pohyboval se elegantně po místnosti, oděn pouze do tajemné aury svého já. Ze svého místa uprostřed postele, opřená o ty nejměkčí polštáře, jsem měla vynikající pohled na jeho počínání. A on to věděl.

Schválně pomaličku nakládal na talířek delikatesy, kterými mě hodlal hýčkat. Aby pak i s křišťálovou sklenicí koktejlu, přistoupil ze strany k posteli a v náznaku úklony mě zajal svým temným pohledem.

„Mohu, má paní?“ V tuhle chvíli mohl všechno. Myslela jsem, že ohňostroj vyvrcholení, kterým se mé tělo téměř rozpadlo, ze mě vyčerpá všechnu sílu a chuť, ale jak tu tak stál, opět jsem cítila jeho dlaně na prsou, v klíně mi toužebně tepalo horko a dech se mi zadrhl. Dorian moc dobře cítil, co se mnou provádí.

„Pojď…,“ víc jsem ze sebe nedostala a podle jeho úsměvu, když se ke mně přidal, jsem věděla, že dnešní noc bude hodně dlouhá a já přesto nebudu chtít, aby skončila.

***

Když jsem se probudila, cítila jsem se příjemně malátná a nechtělo se mi vůbec hýbat. Kdyby to šlo, jenom bych dál vdechovala Dorianovu překrásnou vůni letního dne po dešti, ale byla jsem člověk a s tím přichází i lidské potřeby. Zpropadeně.

Dorian poznal chvíli, kdy jsem se probrala, ale uklidňující kolečka, která vytvářel prstem na mém rameni nezměnil rytmus. Zvedla jsem k němu hlavu a oplatila mu jeho spokojený a šťastný úsměv.

„Ahoj.“ Naklonil se a libnul mě na nos.

„Ahoj.“ Labužnicky jsem se protáhla a zaznamenala jsem, že mé tělo si pamatuje svou noční činnost opravdu posledního svalu.

„Říkal jsem si, jestli se mi ještě probudíš. Jestli jsem tě moc neunavil.“ Otočila jsem se po něm a chtěla ho plesknout rukou. Provokatér. Ale milovala jsem ty veselé ohníčky v jeho očích a tak jsem se na něj taky udělala veselý ksichtík. Nešlo mi se na něj zlobit.

Dorian vyprskl smíchy a chtěl si mě stáhnout zpátky k sobě. To už jsem se ale hrabala z vyhřátých pokrývek ven. Příroda volá.

„Copak, má paní se mě už nabažila? To jsem o sobě měl lepší mínění.“ Jeho slova mi připomněla, co se všechno v noci dělo a na krku jsem zřetelně ucítila dvě maličké ranky. Kolena mi změkla novým přívalem touhy. Pokračovala jsem ale v chůzí, nechtěla jsem, aby poznal, co jak moc na mě působí.

„Nějak moc si o sobě myslíš, můj komorníku. Budu muset zvážit, jak tě potrestat, ale nejdřív lidské záležitosti.“ Mrkla jsem na něj a zavřela za sebou dveře koupelny. Ztěžka jsem se o ně opřela a snažila se vyhnout pohledu na širokou vanu, ve které jsem se včera chovala víc než nestoudně, k potěše své i svého muže.

A odraz v zrcadle mi nabídl opravdu zajímavý obrázek. Napuchlé rty, jiskřící oči, vlasy rozcuchané a líčka s jemných nachem a hlavně velmi spokojený a šťastný výraz. Tak tohle byla Isabella z Mabe. Vdaná paní, budoucí královna a matka dětí následníka trůnu. Není to ani rok, kdy jsem se takhle dívala do zrcadla a měla jsem pocit, že si už snad ani na Bellu Winfieldovou nepamatuji. Je to tak dávno.

Když jsem konečně vyšla z koupelny, pokoj byl uklizený a Dorian, už oblečený, se lenošivě se zavřenýma očima opíral na ustlané posteli o polštáře. Na stolečku byla pro mě připravená bohatá snídaně.

„Teda, ty jsi se činil.“ Lehkou chůzí jsem došla ke snídaní a první, po čem má ruka sáhla, byla sklenice čiré tekutiny. Měla jsem hlad jako vlk. Taky jaký div po tak bouřlivé noci.

„Říkal jsem si, že bych se mohl nějak zaměstnat.“ Nonšalantně se na mě usmál. A pak dodal.

„Popravdě, jsem se byl také umýt a převléct. Služebná se o vše postarala.“ Rozesmála jsem se.

„Já si to myslela.“ Dopila jsem druhou sklenici koktejlu a nestačilo to.

„Ach jo. Proč mám pořád hlad? Proč to nefunguje?“ posadila jsem se na okraj postele a zadívala se s otázkou na Doriana.

Ten se nervózně ošil, ale nadechl se k odpovědi. Evidentně tuto otázku čekal.

„Lásko, je to složitější a přece tak logické. Děti v tobě sílí a rostou a v okamžiku, kdy jsi jim nabídla jako potravu lidskou krev, už nebylo návratu. Koktejl jim už i tak nestačil, ale nepoznaly nic jiného. Teď už se koktejlem nezasytíš. Jenom zmírníš pocit hladu. Je mi to líto.“ Lítostivě se pousmál. A já šokovaně vydechla.

„Chceš mi tím snad říct, že od teď už budu muset pít jenom lidskou krev?“ Odmítavě jsem se postavila a Dorian udělal totéž. Stáli jsme naproti sobě a já v očích cítila slzy a žaludek se mi znechucením pokoušel vrátit, co jsem do něj stihla dostat.

„Mazzi určitě na něco-“ umlčel mě pohled do jeho tváře. Jeho výraz smutku a bolesti.

„Je mi to líto, ale nevymyslí…,“ jeho hlas ztichl.

Slzy si teď už razily cestu přes hradbu řas.

„Prosím, řekni mi, že není…,“ nemohla jsem to ani říct. Jenom z toho pomyšlení se mi svíralo srdce a zadrhl se mi dech v plicích. Nemůže být mrtvý. Tohle přece nejde.

„Ne… není mrtvý. I když možná by si přál jím být. Nejvyšší rada rozhodla, že po tvém porodu bude uvězněn v kobce pod sídlem na dlouhých pět let s přídělem jedné večeře za rok.“

Vydechla jsem zděšeně zbytek vzduchu z plic. Tohle nemůžou udělat. Tohle nejde. Nedopustím to.

„To je kruté. Zachránil mi život. To přece musí něco znamenat!“ Bojovně jsem zatnula pěsti.

„Taky ano, lásko. A jenom proto, že tě zachránil, ušetřili jeho život.“ Sevřel mě do náručí a oba jsme se navzájem snažili utišit toho druhého.

„Jak dlouho to víš? Proč jsi mi to neřekl hned?“ Chtěla jsem se mu podívat do tváře, ale nedovolil mi to.

„Dozvěděl jsem se to pár minut předtím, že jsi vyšla z koupelny. Lia mi to poslala jako svou myšlenku. Je z toho zdrcená. Taky doufala, že Mazziho zprostí obvinění zcela. Ach lásko.“ Zabořil svůj obličej do mých vlasů.

„Kdybych pro něj mohla něco udělat. Cokoliv.“ Přemýšlela jsem, že bych mohla zajít za Nacilem, ale dost jsem pochybovala, že bych na konečném verdiktu něco změnila. Byť byl jejich svět teď i mým, pořád jsem se cítila spíše jako vetřelec. Nevěřila jsem, že by mé slovo mělo nějakou větší váhu.

Dorian mě jenom pevněji sevřel v náručí. Nebylo to fér. Slzy se mi brouzdaly po tvářích a já si až teď uvědomila, jak moc jsem s Mazziho přítomností ve svém životě počítala. S jeho pomocí.

„Kde je vůbec Lia?“ Dorian se trochu napjal, jako by očekával něco ne právě příjemného.

„Balí si věci.“ Opatrně si mě od sebe odtáhl na délku paže.

„Ona někam odjíždí?“ A mě tu nechá samotnou? Popotáhla jsem nosem a otřela si hřbetem slzy. Nelíbilo se mi to, že mě opouští, ale možná to bylo i tím, že jsem si na její společnost zvykla až moc. Vůbec jsem zjistila, že jsem se stala na lidech, pardon upírech ve svém okolí až moc závislou. Najednou se mi ten pocit osamění, který jsem před setkáním se svými upíry tak vítala, ani trochu nelíbil.

„No, ano. Odjíždí zpět i se tvými rodiči. Musí zpět do školy a někdo taky musí dohlížet na tvou mamku a-“ jeho slova mě probrala.

„Škola. Úplně jsem na ni zapomněla. Kruci, vyhodí mě. Jak dlouho jsem chyběla?“ Vyvlékla jsem se mu z náručí a zmatečně rozhodila ruce. A pak mi docházel Dorianův uhýbavý pohled a slova, že se Lia vrací do školy…

„Vracíme se do školy obě, že ano?“ Podezřívavě jsem se na něj zadívala.

„Je mi to líto, ale jenom Lia. Promiň, ale znovu už nedovolím, abys byla vystavená nebezpečí. Tady tě můžeme lépe ochránit a -“

„Nemůžeš mi zakázat, abych dokončila školu. Musím udělat zkoušky. Přece to všechno jenom tak nezahodím.“ Bojovně jsem jej přerušila. Dorianova tvář se však stáhla lítostí, jak se mu nelíbilo, že mi musí něco zakázat, ale přitom jeho potemnělé oči nepřipouštěly odpor. Byl rozhodnutý stát si pevně za svým.

„Mrzí mě to Bello, ale školu dokončíš v individuálním studijním programu.“ Začala jsem vidět rudě. Nedovolí mi návrat do školy? Přerývavě jsem se nadechla. Tady nešlo vlastně ani tak o školu. Nemůžu ho nechat, aby si se mnou už na počátku dělal co chtěl. Miluje tě, bojí se o tebe, o ničem jiném to není. V koutku mysli mi probleskla vzpomínka na naši svatební noc, kdy se se mnou miloval s vášní a láskou, kdy neodolal a napil se ze mě. Miloval mě, to ano, ale to mu nedává právo mi něco zakazovat.

„Doriane, já nestojím o žádný tvůj speciální program. Mám v plánu dokončit školu tak, jak se patří. Jsem sice tvá žena, ale nenechám si rozkazovat co smím a co nesmím dělat. Nevidím problém v bezpečnosti. Tak prostě jenom zesílíme hlídky.“

Ani nevím jak, ale postupně jsem na něj začala zvyšovat hlas. Vůbec jsem se nepoznávala. Vlastně čím starší byly děti ve mně, tím větší jsem měla pocit, že už přestávám být paní svých citů a svého těla. Jako by nade mnou získávaly převahu. Jako by to nebyla má krev, která jim koluje v žilách, ale jakoby se ta jejich pomaličku stávala mou součástí.

Dorianova tvář posmutněla, ale v očích mu jiskřilo. Odvážila jsem se mu vzdorovat. Na to nebyl zvyklý. Ale taky se ještě nestalo, aby mi něco takto striktně zakázal.

„Nepřipadá to v úvahu. Navíc ve škole s tebou už stejně nepočítají.“ I když se zdálo, že svá slova pronesl až téměř lhostejně, jeho tělo bylo napjaté v očekávání toho nejhoršího krupobití.

Párkrát jsem se zhluboka nadechla. Musela jsem špatně slyšet.

„Jak se mnou ve škole už nepočítají? Rodiče se určitě postarali o to, aby mě omluvili a -“

„Postaral se o to Nacil. S ředitelem se moc dobře zná, tudíž nebylo těžké přesvědčit ho, že pro nevěstu jeho syna bude pohodlnější a hlavně lepší, když školu dokončí v klidu a soukromí.“ Povzdechl si a štíhlými prsty si projel vlasy.

„Bello, prosím pochop nás. Zkus pochopit mě. Už jednou jsem tě málem ztratil. Tebe i děti. Nehodlám pokoušet osud ještě jednou. Vím, že tě tady nemůžu držet jako ve vězení a ani nechci, aby ses tak cítila, ale dokud nad námi visí hrozba Scarova útoku, je mi to líto, ale budu muset přistoupit na tyto, pro tebe nepříjemné, podmínky.“ Natáhl ke mně ruku dlaní nahoru. Ocenila jsem, že se nepokusil mě obejmout, ale možná měl strach, že bych se mu z náručí vykroutila.

Zadívala jsem se na dlaň, visící mezi námi a nemohla si nepřipomenout, jak je její chladivý dotek příjemný na rozpálené pokožce. Zavřela jsem oči a slyšela jsem jenom jeho tichý dech. Ve spáncích mi zlostně pulzovala krev. Znovu jsem se na něj zadívala. Musel pochopit i on mě.

„Já chápu jak to myslíš, ale nevidím důvod, proč by to nešlo zařídit tak, abych studium mohla dokončit ze školní lavice. Já-“ přerušilo mě zaklepání na dveře.

„Dále.“ Vyzval Dorian příchozího, aniž by ze mě spustil zrak.

„Teda páni, neruším?“ Lia se zarazila ve dveřích. Určitě cítila to napětí mezi námi a věděla taky proč.

„Přišla jsi se rozloučit?“ Spíš jsem to na ni zavrčela, než cokoliv jiného. A okamžitě mě to zamrzelo. Lia přeci nemůže za to, že pánové rozhodli za mě a nehodlali mi dát šanci říct svůj názor.

„Vlastně ano. Já… tví rodiče už jsou také připravení k odjezdu a čekají dole.“ Bleskla jsem po ni pohledem. Krk se mi stáhl. Oni taky? Tak brzy? Vždyť jsem s nimi téměř nebyla. Maminka přece ještě nemůže být úplně v pořádku.

„Jedu taky. Počkej na mě, než si sbalím nejnutnější.“ Rozhodně jsem vykročila ke koupelně, když mě Liiny paže omotané kolem pasu zastavily.

„Prosím, zůstaň tady. Slibuju, že na ně dáme pozor.“ Cítila jsem tíhu její brady na svém rameni. Její sladce vonící dech se mi otíral o kůži na krku.

„Nemusíš se o ně bát. Pořád s nimi někdo bude. A já budu bydlet oficiálně ve tvém pokoji. Důvěřuj mi, Bello. Postarám se o ně.“ Mé tělo a odhodlání pomaličku chablo. Jako bych byla najednou až příliš unavená tím vším kolem sebe. Svěsila jsem ruce podél těla, poklesla v ramenou a plně se opřela o Liu, stojící za mnou.

„Půjdu se připravit.“ Tiše jsem houkla a vymanila se z Liina náručí. Neohlédla jsem se po svém manželovi. Ze šatny jsem si vytáhla volné černé kalhoty, dlouhou krémovou tuniku a spodní prádlo, na nohy pohodlné černé boty. Když jsem znovu vstoupila do pokoje, Lia se odvrátila od svého bratra, a i když se na mě povzbudivě a mírně omluvně usmívala, přeci jenom nedokázala tak rychle zakrýt výraz rozhořčení. A ani Dorian nevypadal, že je tak klidný, jak se snažil na mě působit.

„Můžeme jít?“ Vykročila jsem ke dveřím aniž bych se přesvědčila, že mě následují. Cítila jsem jejich pohledy v zádech. Cítila jsem bolestnou bezmoc Doriana, která se mi opírala do zátylku. Rmoutilo ho, že se na něj zlobím. Ani já z toho nebyla šťastná, ale co jsem měla dělat?

Rodiče jsem našla v salónku, kde na nás čekali. Mamka vypadala stále trochu pobledle, ale jinak velmi spokojeně. Vedla přátelský rozhovor s Cailin, která jí seděla po boku na starobyle vypadajícím sófa a rukou spočívala na matčině břiše.

Otec stál u okna a sledoval dění venku. Vše se připravovalo na jejich odjezd. Jenom Nacil v pokoji chyběl. Buď měl něco jiného na starost, nebo neměl potřebu se loučit.

Loučení proběhlo v příjemném ovzduší, byť mamka vypadala, že už teď se jí stýská. Jinak jim ale evidentně nepřišlo divné, že zůstávám se svým mužem a do školy odchází jenom Lia. Podezřívala jsem některého z mé upíří rodiny, že se postaral o to, aby byli rodiče tomto rozpoložení. Ale na druhou stranu jsem jim byla vděčná, přeci jenom jsem nechtěla, aby se rozrušovali. I tak toho na ně bylo za poslední dobu až moc.

Úsměv ze rtů mi spadl přesně v okamžiku, kdy mi poslední auto, vzdalující se od sídla po štěrkové cestě, zmizelo z dohledu. Měla jsem sedět v jednom z nich. Chtěla jsem sedět v jednom z nich a přeci jsem byla ráda, že jsem zůstala zde. Z rozporů, které ve mně bouřily, mě rozbolela hlava.

Poznávala jsem, že těhotenství připomíná emotivní horskou dráhu. A byla to velmi vysilující jízda, když pod srdcem nosíte dvě poloupíří děti.

„Bells? Jsi v pořádku?“ Dorianův ustaraný hlas mě vytrhl ze zamyšlení. Stále jsem stála na vrcholu schodiště a hleděla do místa, kde zmizela kolona aut. Ani jsem si neuvědomila, kdy mi začaly brázdit tváře pramínky slzí. Docela nevychovaně jsem popotáhla nosem a otřela si vlhko z obličeje.

„Jistě že jsem. Jenom jsem unavená a půjdu si lehnout.“ Otočila jsem se a prošla jsem kolem něj. Vlastně jsem ho spíše obešla. Chtěla jsem být sama.

„Doprovodím tě.“ Ani se nepozastavil nad tím, jestli to od něj vyžaduju, bral to jako samozřejmost.

„Prosím, chci být sama. Chci být dneska sama.“ Dorian sebou trhl, v očích měl bolest z odmítnutí. Pochopil, že dnes v noci budeme uléhat každý sám, že si nepřeju mít ho u sebe a kladl si to za vinu. Ale nemohla jsem si pomoct. Měla jsem na něj vztek, který pramenil i z toho, že vše bylo zařízeno za mými zády. Vůbec nikdo se neobtěžoval, aby se se mnou o čemkoliv poradil. Brali jako samozřejmost, že se podvolím jejich vůli. Že příjmu všechna jejich rozhodnutí o svém životě.

Věděla jsem, že mají pravdu. Scaro je pořád hrozba visící nám nad hlavami, ale aspoň to se mnou mohli probrat. Není příjemné cítit se jako loutka bez vlastní vůle. A zároveň jsem se cítila jako malicherné rozmarné dítě. Jak říkám, těhotenská horská dráha emocí. Už jenom udržel žaludek a rozum na správných místech.

Osaměle jsem vystoupala po schodišti a vydala se ke svému pokoji. Zastavila jsem se až před mohutnými dřevěnými dveřmi a opřela se o ně čelem. Nechtělo se mi dovnitř. Vzpomínky na předešlou noc se nedaly utišit a přeci mě něco vábilo dovnitř. Cítila jsem, že je to můj domov. Mé útočiště, ve kterém mě nikdo nebude rušit, dokud mu to sama nepovolím.

Vešla jsem dovnitř, pokojem se nesl jenom zvuk zaklapnutí dveří a otočení klíče. Malátně jsem prošla kolem postele a přitom do prstů uchopila pokrývku, kterou jsem pak k pohovce táhla za sebou. Schoulila jsem se do ní, hluboce zabořená v měkkých polštářích pohovky a hlavu si opřela o opěrku. Dlaněmi jsem hladila bříško a rozhlížela se po pokoji. Vlastně jsem ani moc nevnímala věci kolem sebe. Mou pozornost upoutal až můj deník, který jsem dostala k vánocům. Ležel na stoličce vedle pohovky. Už je to tak dávno, kdy jsem do něj něco napsala. Už je to tak dlouho, kdy jsem se nořila do svého světa snění a psala. Vymotala jsem ruku z deky a natáhla ji, abych pod bříšky prstů ucítila kůží potažený povrch.

V náhlém popudu jsem jej uchopila do ruky a otevřela. Byl ten správný čas.

***

Tichý stín dopadá na chladnou kamennou dlažbu. Kroky, jež neslyší ani nejcitlivější sluch, se ubírají temnotou. Chlad v srdci ruce sílu dodává, by ostrou čepel pevněji sevřela. Až našla svůj cíl. Nenávist v očích, upírající svůj pohled na bělostnou postel před sebou a v ní pokojně spící bytost, zdá se býti posledním nádechem před věčným spánkem.