Moonlight shadow

Otočila jsem se na posteli a nosem narazila do něčeho teplého a tvrdého. Zamrkala jsem na bledou mužskou hruď a s uspokojením si pomyslela, že jistě ještě spím.

„A jejda.“ Vykřikla jsem a posadila se, pevně si na prsa tisknouc bílé prostěradlo. Svírala jsem ten kus látky ve svých dlaních, jakoby to byla jediná záchrana, jediný pevný bod, v téhle zmatené situaci.

„Taky ti přeji krásné ráno, Emily.“ Protáhl se a přetočil se na bok, aby na mě lépe viděl.

„Je už ráno?“ Zmateně jsem se rozhlédla po pokoji, ve snaze najít nějaké hodiny. Co jsem si pamatovala z předchozího večera, žádné tu nebyly.

„Ne, ještě nesvítá, krom toho, včerejší bouře nahnala na oblohu silnou vrstvu dešťových mraků.“ Znovu se protáhl. „Takové dny mám rád.“

Vypadal jako přejedená kočka, malátně a spokojeně. Tím posledním pohybem odhalil své dokonalé tělo a prostěradlo se mu svezlo až k bokům. Modlila jsem se, aby se nepohnul víc a aby mne nevystavil pohledu na to, co jsem směla včera poprvé podržet v dlani.

Stočila jsem pohled stranou, aby si nevšiml tepla, které se mi hnalo do tváří.

„Smím vědět, jaká vzpomínka z těch včerejších událostí zapříčinila tu překrásnou změnu barvy, Emily?“ Jeho hlas byl sladký, měkký a způsob, jakým ta slova vyslovil, mne donutil se zachvět.

Místo odpovědi jsem jen nepatrně zatřásla hlavou. Snad z toho pochopí, že opravdu nemám náladu probírat s ním mé skoro neexistující znalosti v oblasti fyzické lásky.

Zasmál se tiše a zvonivě a já cítila, že se nesměje mně, ale na mě. Prostě byl šťastný.

„Nestydíš se snad za to, jak tě vylekala má,“ odkašlal si. „Reakce na tvůj dotyk.“

„Richarde, prosím.“ S novým náporem začervenání jsem se na něho otočila.

„Dobře, budeme se bavit o něčem jiném.“ Uculil se a naklonil se, aby mne políbil na holé rameno.

„O čem?“ Skrčila jsem nohy a přitiskla si kolena pod bradu, stále držíc křečovitě okraje prostěradla.

„Mohli bychom začít třeba u toho, že opravdu nemá cenu se cítit trapně, nebo nepříjemně. Miluji tě a to se vším všudy. Prosím, uvolni se a lehni si ke mně, už mě z tebe bolí celé tělo. Jistě není zdravé být hned po ránu takhle napjatá.“ Natáhl se ke mně a musel použít síly, aby mne stáhl zpět na postel a stočil ve svém náručí. Mlčel, dokud jsem se neuvolnila a nedovolila svému tělu zapadnout do tvaru jeho těla. Pak zabořil svůj obličej do mých vlasů a zhluboka nasál mou vůni.

„Em? Včerejší noc byla mírně zmatená a tak se chci jen ujistit, že si pochopila, s kým máš tu čest.“ Tón jeho hlasu byl velmi opatrný. Mluvil pomalu a každé slovo pečlivě zvažoval.

„Myslíš to, že jsi upír? Že se krmíš z lidí? Že je zabíjíš?“ Hlas se mi zadrhl v hrdle. Co by asi můj zpovědník řekl na to, že tu ležím s masovým vrahem?

„Já doufal, že když tě nechám nahlédnout do svých pocitů, tak pochopíš. Odhalil jsem ti víc, než komukoliv jinému. Přesto budu akceptovat, pokud se rozhodneš mne znovu nespatřit.“ Jeho tělo se napjalo, jeho paže jako by ztěžkly a přimáčkly mě k posteli.

„Já myslím, že chápu ten hlad, tu neuvěřitelnou žízeň i ten pocit, že když je neukojím, tak zemřu. Chápu, že je to boj o holý život, jen… nevím, jestli se budu moci srovnat s tím, co děláš, abys přežil. Chápu, že ses nechtěl stát tím čím jsi, i hrozné hnutí osudu, které tě tolik změnilo, jenže…“

„Chceš po mně, abych změnil své stravovací návyky?“ Kupodivu se usmál.

„Ano, přesně to chci.“

„Dobře.“ Pokrčil ledabyle rameny a položil se na záda.

„Počkej, jak to myslíš? Jen tak řekneš – dobře?“ Teď musel čelit mému nechápavému pohledu.

„Poprosím svou sestru, aby sdílela svou krev i se mnou.“ Jeho hlas byl prázdný, výraz jeho tváře nečitelný.

„Vysvětli mi to, prosím.“ Zamračila jsem se.

„Pokud žijeme v párech, krmíme se navzájem. Lidská krev je mnohem slabší a tak se krmíme často a hodně. Zato krev upírů je silná a tak jí stačí mnohem méně a mnohem méně často.“

„Můžeš přežít z upíří krve? Proč jsi to nedělal doteď?“ Jasně jsem vnímala, jak vyčítavě zní můj hlas.

„Krmíme se pouze z upírů opačného pohlaví a já ještě neměl nikdy partnerku, se kterou bych sdílel krev.“ Uhnul pohledem, jako by to bylo něco ponižujícího.

„A proč jsi o pomoc nepožádal tvou sestru už dřív?“

„Protože krmení je velmi intimní záležitost. Má sestra má partnera, se kterým svou krev sdílí, krom toho vím, že jak pro mě, tak i pro ni, to bude velmi frustrující zkušenost, vzhledem k tomu, co u toho většinou cítíme.“

„No páni.“ Nevěděla jsem, co mu na to mám povědět.

„Zkusím s ní o tom promluvit, třeba překoná svůj stud a povolí mi to.“ Uhýbal zahanbeně pohledem už z té představy.

„Mohla bych ti v tom nějak pomoci?“ Snažila jsem se ho alespoň trošičku dostat z té nehezké situace, do které jsem ho dostala.

„Jistě, pokud se rozhodneš stát jednou z nás, budu velmi potěšen, pokud se mnou budeš chtít sdílet svou krev.“

„Cože, být jako ty? Já nevím, já…“ No jo, co jsem si vlastně myslela? On je na potravním řetězci výš jak já. Asi těžko ho může těšit být v mé blízkosti a chtít mne sníst.

„Do ničeho tě nebudu tlačit, Em. Muselo by se jednat o tvé rozhodnutí.“

„Co to obnáší, chtít být jako ty?“

„Obrovskou změnu. Vypadáme jako lidé, ale nejsme jimi.“

Nechtěla jsem se s ním hádat a říkat mu, že on opravdu jako obyčejný člověk nevypadá a tak jsem jen pokývala.

„Navzdory všeobecnému přesvědčení, nemá naše existence mnoho společného s rakvemi, ani se hřbitovy. Prostě spíme v měkkých postelích a na hřbitov se dostaneme jen, když jdeme navštívit někoho z přátel, nebo rodiny. Máme city, tedy pokud je chceme mít. Věř mi, není nic jednoduššího, než se stát monstrem bez duše a bez svědomí. Já se ale rozhodl zachovat si tolik lidskosti, kolik jen budu moci a ve stejném duchu jsem stvořil i Amélii, mou sestřičku.“

„Počkej, jak stvořil?“

„Není má pokrevní sestra, tedy původně jsem si ji vybral, aby byla mou družkou, jenže po proměně se ukázalo, že bychom spolu nemohli být tímhle způsobem. Já zůstal sám a ona si našla partnera. Cestujeme spolu jako jedna rodina.“

„Páni, takže Amélie..?“ Informace se na mě hrnuly a já si nebyla vůbec jistá, kolik toho ještě vydržím, než se zhroutím.

„Její druh se jmenuje Bernard, je to dobrý muž a výborný přítel.“ Zhluboka se nadechl, aby našel sílu pokračovat.

„Jsme více méně noční tvorové, i když pokud jsme dost silní a přiměřeně staří, můžeme se pohybovat venku i za dní, kdy je slunce bezpečně schováno za mraky. Ale za pravého poledne bys nás asi na procházce nepotkala, přece jen, každý se ve dne drží radši v bezpečí.“

„Richarde, jak je to s tou proměnou? Je to nepříjemné?“ Hlas se mi chvěl strachem, jen při pouhé představě toho, čím bych asi musela projít.

„Nepříjemné?“ Zasmál se a ten zvuk mnou projel jako ostří nože. Byl to chladný, nelidský zvuk.

„Ano, je to nepříjemné.“ Pokýval.

„Em, nechci ti lhát, nepatří to k těm nejpříjemnějším zážitkům v mém životě. Novorozený zažívá asi stejné pocity jako dítě po té, co poprvé spatří svět. Je tam nejistota, velký strach, a pokud nemáš v okolí někoho blízkého, je to velmi náročné a složité období. Tak jako malé dítě musíš postupně, krok po kroku objevovat své schopnosti. Musíš se mnohému naučit a na mnohé přijít. Neslibuji ti nic, jen tolik, že pokud se rozhodneš, nebudeš sama. Až se probudíš, budu u tebe. První, co ucítíš, bude mé objetí. První, co uvidíš, bude má tvář. První krůčky nebudeš muset dělat sama, ale budu tě držet za ruku.“

„Richarde…“ Zmatek mnou prostupoval a jistě byl slyšet i v mém hlase.

„Nenabízím ti pozlátko věčného života, jen zázemí rodiny a mou lásku.“

Byla jsem lapená, co jsem mu na to mohla říct? Nabízel mi tu vše a na mně bylo se jen rozhodnout. Proč jsem nedokázala hodit vše za hlavu a říct, ať to udělá hned? Co mě čekalo v mém životě za štěstí? Život s jedním starým, rachitickým smilníkem, který mne bude od začátku podvádět s mou vlastní matkou. V porovnání s ním byl Richard jako bůh, mladý, silný, zdravý a krásný. Každý by byl v porovnání s ním takový, ale Richard, Richard se svou nadpozemskou krásou… Tak proč jsem se nemohla rozhodnout hned teď? Proč jsem se mu nevrhnula do náručí a nekřičela ano?

Měla jsem strach, úplně obyčejný strach, který míváte z věcí, které jsou temné a chladné, vlhké a tajemné, bez ohledu na to, jak se zdají být krásné a jak moc jsou třpytivé.

Čekal na mou odpověď a já mu ji nebyla schopna dát. Seděla jsem vedle něho a zírala mu na hruď a na ramena, na naprosto dokonalou linii silné šíje, na hranatou dokonalost jeho brady, na výrazné lícní kosti a na úžasnou hebkost a výraznost jeho rtů. Když se můj pohled stočil, přes rovný nos, k jeho neuvěřitelně hlubokým očím, rozplakala jsem se.

Nevydržela jsem ten pohled, tak očekávající, tak zbožňující a po mé první slze i naprosto zklamaný a šíleně bolestný.

„To nic, Em. Počkám, než se rozhodneš. Je to velká volba, vím.“ Šeptal a hladil mne po paži. Nakonec si sedl se mnou pořád v náručí a tiskl mne k sobě, tak pevně, že jsem měla pocit, že mě umačká.

„Samozřejmě jsou i věci, které bys musela kvůli mně obětovat. Nikdy bys nesměla spatřit své rodiče, své přátele. Nabízím ti tu novou rodinu, ale zároveň bych ti sebral tu starou. Nikdy bys už neviděla slunce, jeho východ, ani západ. To jak jeho teplé paprsky nutí rozkvést poupata, to jak pod jeho polibkem tají poslední zbytky sněhu. To jak v jeho podzimní záři barevně svítí listy javorů. Je toho mnoho, co ti chci dát, ale bojím se, abys mne nezačala nenávidět pro to, co ti tím seberu.“

S každým jeho slovem, jsem pociťovala větší a větší tíseň, tlačila mne na hrudníku a bránila mi volně dýchat.

„Víš, jediné, co musíš udělat, je rozmyslet se, co ke mně cítíš. Pokud pociťuješ lásku alespoň z poloviny tak velkou, jako já k tobě, pak poslechni své srdce. Pokud ale cítíš pochyby ohledně svého citu, věčnost je opravdu moc dlouhá, Em.“

„Ano, máš pravdu. Věčnost je opravdu příliš dlouhá na špatná rozhodnutí.“ Lesk v jeho očích zeslábl.

„Richarde, já oceňuji, že mi to všechno říkáš, že i když nikdo z vás neměl tu možnost rozhodnout se svobodně, mně tu šanci dáváš. Jen, je to na mě moc rychlé. Neříkám, že ne, jen mi dej chvilinku na rozmyšlení, na možnost srovnat si to všechno v hlavě a začít nový život s klidem v srdci.“

Jeho pohled se stočil ke dveřím a chvilku se zdálo, že poslouchá, že slyší něco, co já slyšet nemůžu.

„Hmm, sestra je tu a dovezla i Bernarda, zdá se. Myslím, že je nejvyšší čas, připravit se na cestu. Odvezu tě domů, Em.“

Pustil mne a vstal. Při tom rychlém a ladném pohybu mi předvedl své tělo v celé své kráse. Nemohla jsem si pomoci, ale mé oči spočinuly na oblinkách jeho pevných hýždí. Otočil se ke mně přes rameno a já se začervenáním ucukla.

„Vidíš něco, co se ti líbí, Em?“ Koutky jeho úst vylétly do spokojeného úsměvu. Zdálo se, že má lepší náladu.

„Richarde, prosím.“ Můj hlas se chvěl studem.

Natáhl na sebe černé kalhoty, které se zmačkané povalovaly na zemi u postele a s mrknutím zmizel za dveřmi. Schoulila jsem se na hedvábné přikrývky a přemýšlela, jestli se mám obléknout do jeho košile, nebo počkat, až mi donese něco dívčího.

Uslyšela jsem jemný tichý ženský smích, který se rozléhal ohromnou vstupní halou, a pak i velmi hluboký mužský hlas. Slovům jsem nerozuměla, ale tón byl veselý a přátelský.

Ještě pár vteřin jsem civěla na samet nad sebou a sledovala, jak po tmavé látce tančí odlesky žhnoucích uhlíků a pak se rozhodla vstát.

Sedla jsem si a chvilku houpala nohama hozenýma přes pelest postele, než jsem seskočila a oblékla si jeho šaty. Bouře už dávno utichla, i když déšť ještě stále klepal do okenních tabulek, jako dlouhé kostnaté ruce nějaké děsivé noční příšery.

Po špičkách, skoro neslyšně jsem se dostala po měkkém vlněném koberci až ke dveřím a velmi opatrně nadzdvihla velkou kovanou petlici. Panty zaprotestovaly a těžké dveře se s hlasitým zaskřípěním poddaly. Pootevřela jsem jen malinko, abych byla schopná nahlédnout do setmělé studené chodby.

„A ty musíš být Emily.“ Ženský smích mi rezonoval v uších a bylo to, jako by se mi do kůže zabodávaly tisíce malinkatých jehliček.

Vystrašeně jsem mžourala do temnoty před sebou a tiskla mezi prsty staré rozpraskané dřevo dveří, připravena je okamžitě přibouchnout.

„Nepozveš mě dál? To se dělá, nechat mě stát na chodbě?“ Než jsem se stačila probrat, než jsem jen stačila mrknout, civěla jsem na neskutečně krásnou dívku, stojící uprostřed pokoje. Několik úderů srdce mi trvalo, než jsem si vlastně uvědomila, co se stalo. Proklouzla podél mě a přitom mi vyrazila dveře z ruky. Dlaň mne teď nepříjemně štípala kvůli několika mělkým škrábancům.

Zběsile jsem mrkala, abych byla schopná zaostřit na to andělské stvoření usmívající se na mě. Byla o kousíček vyšší než já. Její husté hnědé vlasy se leskly jako by na ně svítilo slunce, jenže já to světlo neviděla. V těžkých volných kudrnách jí padaly kolem neskutečně bledé tváře na ramena a měkce se jí vinuly kolem paží.  Nebyla jsem sto určit, jak dlouhé jsou, ale určitě je měla delší než já. Pokožka její tváře svou bledou dokonalostí svítila do šera pokoje a já měla sto chutí se jí opatrně dotknout a zjistit, jestli je její tvář opravdu tak hebká.

Obličej byl oválný s měkkými liniemi lící, čelisti a brady. Nos měla stejně jako Richard až dětsky roztomilý. Z té alabastrové tváře se na mě usmívaly velké dobrácké oči v barvě zimní oblohy. Naprostá a nezkalená bledá modř. V životě jsem ještě neviděla takové oči.

Rty měla jakoby našpulené, vždy hříšně připravené k vroucím polibkům.

Brada mi padala, jak jsem si uvědomovala, že já mám být náhradou za ni. Za tu zářící, usmívající se bytůstku jako vystřiženou z mužských snů.

Mé oči nechtěně sklouzly přes její štíhlý krk, odhalený dekolt, perfektní oblinky vzdouvajících se ňader, útlý pas, žensky tvarované boky, přes křičivě krvavě rudou látku jejích šatů až ke špičkám jejích zlatých střevíčků. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mi v tu chvíli nebylo do pláče. Jak se jen já mohu rovnat s ní?

Asi si všimla, že se mračím, protože úsměv vystřídal rozpačitý odstup.

„Já tě asi vyděsila, viď? To jsem věru nechtěla. Myslela jsem, že ti Richard poví, že má sestru. Já jsem Amélie.“ Přehodila si uzlíček šustivé látky z pravé ruky do levé a tak trochu nejistě ke mně natáhla pravou paži.

Měla jsem co dělat, abych se udržela na nohách, když jsem pomalu zmáčkla její křehkou ručku. Vypadala jako porcelánová panenka z hrací skříňky, co mi ji otec dal k mým desátým narozeninám.

„Měla jsem ti donést šaty. Prý jsi celá promokla.“ Stočila pohled k ranečku ve svém náručí, a pak ho opatrně za kraje spustila k podlaze. Ty šaty byly nádherné. Světle modré hedvábí ve stejném odstínu jako její oči.

„Páni, tohle si nemůžu vzít na sebe.“ Hlesla jsem.

„Nelíbí se ti? Nemáš ráda modrou? Radši bys šedé, nebo červené?“ Naprosto nechápala, že tady nejde o barvu.

„Ne, já jen, že jsem na sobě nikdy neměla nic takového.“ Až se mi tajil dech. Ani moje večerní šaty nebyly takhle nádherné, no, rozhodně nebyly z pravého hedvábí. Žádná jiná látka se tak jemně nevlnila a nevydávala tak kouzelně šustivý zvuk.

„Jsou to jen šaty, propána, mám jich plnou skříň.“ Zazubila se a tím jaksi neopatrně odhalila své dlouhé špičáky. Nebyly takové jako u Richarda. Ona měla zoubky drobné a špičáky jako dvě lesknoucí se jehličky.

Bez přemýšlení jsem o krok couvnula. Teď bylo na ní, aby se zamračila. Pak vzdychla a přikryla si dlaní ústa.

„A jejda, ještě je neumím skrývat. Richard mi říkal, že to chvíli potrvá.“ Její provinilý kukuč byl skoro až roztomilý.

„Nebojíš se mě, doufám? Mám ti pomoci s oblékáním?“ Jako by věděla, jak odlehčit atmosféru.

„Na chodbě mám ještě košík s pár maličkostmi a taky potřebuješ učesat.“

Spodní prádlo jsem si oblékla za obrovským paravánem s motivy čínských draků, který stál přes noc složený za závěsem. Ani neprotestovala a já pak pro změnu byla ticho, když mi pomáhala do té světle modré šustivé nádhery. Kupodivu mi šaty padly, i když byly o malinko delší, než by měli být, aby to bylo dle poslední módy. Amélie přihodila pár polen do krbu a pak mi v klidu, velmi zručně vykouzlila na temeni hlavy složitý, zaplétaný drdol.

„No, myslím, že máme hotovo. Váš princ již jistě čeká.“ Pokynula ke dveřím a já se cítila nesvá, v půjčených šatech a ve svých vysokých jezdeckých botách, které zůstávaly dobře skryty pod dlouhou sukní.

Držela se v bezpečné vzdálenosti, pár kroků za mnou. Asi si myslela, že se jí doopravdy bojím a možná že měla pravdu. Mít v zádech upíra, ať už jakkoliv roztomilého, je opravdu zvláštní pocit. I tak jsem odolala neuvěřitelné touze stále se ohlížet přes rameno a hlídat si tak, kde se právě nachází. Trochu mě uklidňovalo, že se se mnou nesnažila hrát žádné hry a tak jsem jasně slyšela cvakání vysokých podpatků o tmavou mramorovou podlahu i to, jak se jednotlivé vrstvy jejích šatů o sebe třou a vydávají tak skoro zvonivý zvuk.

Opatrně jsem sestoupila po posledním schodišti vedoucím do haly a zůstala skoro přimražená stát, němě zírající na muže stojícího přede mnou. Noha mi visela ochable nad posledním schodem a já se nedokázala přimět k pohybu.

„Nadechněte se, drahoušku, nebo mi tu omdlíte.“ Jeho hlas byl úžasný, hluboký a smyslný. Takovým hlasem bych si v noci nechala šeptat do ucha nemravná slovíčka. Takovým hlasem bych se dokázala opíjet do konce věků.

Zamrkala jsem zmateně očima a donutila se dokončit poslední krok a stanout tak na stejné úrovni jako on.

Byl asi stejně vysoký jako Richard, ale jinak byl naprosto jiný. Měl urostlé a velmi svalnaté tělo, tak nějak jsem si vždy představovala římské gladiátory. Síla a mrštnost v jednom balení.

Stál tam jako socha a opíral se o vycházkovou hůl. Plášť měl dlouhý až po kotníky a v pravé ruce svíral temně modrý klobouk. Tam, kde se mu plášť rozevíral, odhaloval nedopnutou rudou košili a stejně tak, nedopnuté tmavé sako. Kalhoty měl černé, šité na tělo, boty pak vysoké, jezdecké. To jak vypadal, prozrazovalo, že odjížděl ve spěchu, nebo to, že si na upnutou módu moc nepotrpí. I tak mu to strašně slušelo. Tvář měl výraznou, s vystouplými lícními kostmi, velkým aristokratickým nosem a hranatou bradou, s malinkým ďolíčkem uprostřed. Jeho velké modré oči krásně ladily k jeho světlým dlouhým vlasům a dokonale dokreslovaly jeho nordický vzhled. Rty měl úzké a přísné, ale nevypadal zle, spíš jako nějaký hrabě, nebo severský král. Prostě z něho přímo čišela obrovská autorita.

Donutila jsem se zhluboka nadechnout a on pobaveně našpulil rty a zatřepal hlavou, aby sklepal poslední kapky deště, které mu ulpěly na vlasech.

Vlasy se mu neposedně vlnily kolem obličeje a zplihle mu ulpívaly na ramenou.

„Páni, vypadáš překrásně.“ Richard vplul do haly a najednou mi přišlo, jakoby se oteplilo. To jeho úsměv to tu prozářil a způsobil, že se mi teplo vehnalo do tváří. Richard došel až ke mně a jemně mi položil dlaň na kříž. Přitulila jsem se k němu hlavně proto, že jsem byla trochu nesvá z neznámého cizince.

„Tak s Bernardem se už znáš.“ Utrousil Richard trochu naštvaně.

„Nejsi jediná, takhle on působí na všechny.“

Cuknula jsem sebou, protože jsem naprosto zapomněla, že za mnou na schodišti stojí Amélie.

S úsměvem nás minula a přidala se ke svému partnerovi.

„A on to ví a nepokrytě toho využívá.“ Usmála se a škádlivě ho praštila pěstičkami do hrudi. Proti jeho mohutnosti vypadala směšně drobná.

„Měl bych se vám omluvit, pokud jsem vás vylekal.“ Jeho hlas opět zaduněl halou a mě to přinutilo přimknout se ještě blíž k Richardovi.

„Ne, nevyděsil jste mě.“ Pípla jsem nejistě.

„Tak tedy,“ pokynul ke dveřím. „Váš kočár je připravený, má paní.“ Bernard se poklonil a jedním ladným pohybem usadil klobouk na hlavu a stáhl si ho do očí, pak se sklonil k dívce stojící po jeho boku a ona si musela stoupnout na špičky, aby ji mohl políbit na tvář.

Bylo to až dojemné a tak nějak se to k němu nehodilo. Otevřeně tu projevoval city k té nádherné bytůstce, lísající se k jeho boku.

„Bernard se nabídl, že nám pomůže. Chtěl jsem původně poprosit Bastiana.“ Richard se podíval směrem ke dveřím.

„Blázníš? Myslíš, že bych si nechal ujít takovou zábavu? Hnát koně jako o život deštivým chladným svítáním?“ Bernard se zachechtal, a pak zavrtěl hlavou. „Kromě toho přeci nechceš hnát starouše ven, v takovém počasí.“

„Dej na sebe pozor.“ Amélie mu starostlivě omotala paže kolem pasu.

„Dnes to rozhodně nevypadá na slunečný den, miláčku.“ Bernard ji jemně vyzdvihl tak, že měli obličej ve stejné výšce a něžně ji políbil na špičku nosu. „Grilovaného, už bys mě nemilovala?“

„Bernarde, no tak, nedělej si ze všeho jen legraci.“ Marně se mu snažila vysmeknout a hraně se mu bránila.

„No, nechci vás v žádném případě přerušovat ve vašem skotačení, ale měli bychom co nejdříve vyrazit.“ Richard mi podal plášť, který rozhodně nebyl ženský a byl mi dost dlouhý. Navlékla jsem si ho a přes hlavu přehodila kapuci.

Bernard neochotně postavil Amélii na zem a připravil se k odchodu. Richard si přes ramena přehodil černou pelerínu a nasadil si klobouk. Až nyní jsem si vlastně všimla, jak vkusně je oblečený. Sněhově bílá košile s vysokým stojacím límcem a vázankou několikrát omotanou kolem krku, zakončenou ozdobným uzlem. Černé sametové sako s bohatou stříbrnou výšivkou na klopách, střižené do pasu a k tomu černé kalhoty zakasané do vysokých kožených bot, končících mu u kolen. Tak tohle se nedalo nazvat nedbalou elegancí. Vše bylo naprosto korektní, až neuvěřitelně, vzhledem k pozdně noční, nebo spíše velmi brzce ranní hodině. Vypadal jako prvotřídní gentleman z vyšší vrstvy a tím on vlastně byl.

Prošli jsme dveřmi a mne do obličeje zastudil poryv studeného vlhkého vzduchu. Richard měl pravdu, pokud někde za těmi hustými temnými mračny bylo svítání, tady na zemi to nebylo znát.

Schoulila jsem se víc a přitáhla si kapuci do očí. Kočár stál před domem, koně netrpělivě přešlapovali a podle jejich nespokojeného frkání, ani jim nebylo po chuti absolvovat další cestu v tomhle příšerném počasí.

Richard šel první a podal mi ruku, abych mohla pohodlně nastoupit. Kočár se mírně zhoupl a já se konečně ocitla v suchu. Uvnitř svítily dvě malé svíčky ve zlatých lampách, zavěšených po obou stranách tak, aby na sebe osoby jedoucí uvnitř viděly. Sklo bylo sice mírně ožehlé, ale díky důmyslně umístěným zrcátkům vyzařovaly tolik světla, že to bylo až neuvěřitelné.

Dveře se zavřely a já se otočila k muži, který se posadil naproti mně. Sundal si klobouk z hlavy a položil ho vedle sebe na sedadlo. Pohladil temně rudou kůži, kterou byl vyzdoben celý interiér, a pak zaťukal na kočího. Podle jeho huronského smíchu nebylo pochyb, kdo sedí na kozlíku. Bernard práskl opratěmi a koně se rozjeli. Kočár sebou cuknul a já se opřela do bohatě polstrovaného sedadla.

Cesta probíhala tiše, přerušována jen bubnováním deště, hučivými nápory větru a vzrušenými výkřiky toho napůl šíleného muže, který řídil náš kočár.

Snažila jsem se nepropadat panice, protože i Richard zůstával v klidu a on ho přeci znal o dost déle a lépe, než-li já. Stejně tak jsem doufala, že si uvědomují, že nejsem jednou z nich a pokud se něco stane, budu jako jediná smrtelná mezi cestujícími vystavena nepoměrně vyššímu riziku, než-li zbytek osádky.

Richard se jen naštvaně díval z okýnka a nechápavě protáčel panenky pokaždé, když se ozval Bernardův výkřik doprovázený hlubokým zachechtáním.

„Někdy se mi nechce věřit, že je o tolik starší, než-li já. Uvažuji i o tom, jestli na některé jedince nemá nesmrtelnost destruktivní dopad.“ To už se ani Richard neudržel a rozesmál se.

„Pojď ke mně, vidím, že jeho styl jízdy ti nedělá moc dobře.“ Asi právě narážel na to, že jsem pozvolna měnila barvu a začínala být ještě bledší, než-li on. Natáhl ke mně svou ruku v černé kožené rukavici a já ji okamžitě přijala. Přehoupla jsem se k němu a schoulila se v jeho náručí. Pokud tuhle cestu nepřežiju, není přeci lepší místo, kde bych chtěla být, než-li u něho.

Obloha začala na východě mírně světlat, právě když jsme vjížděli na dvůr. Lidé starající se o dobytek již byli v plné práci, což dokazovalo, že je mnohem později, než jsem si původně myslela.

Déšť ustával a drobné kapičky už nebyly ani slyšet.

„Em, prober se. Jsi doma.“ Richard mne jemně pohladil po tváři a hned poté se otevřely dveře a dovnitř nakoukl Bernard. Tedy naprosto promočená, ošlehaná a zašpiněná podobizna Bernarda.

Spolu s ním naplnil vnitřek kočáru i naprosto nepříjemně chladný vzduch a pomohl mi se probudit. Neochotně jsem se odtáhla od hýčkajících paží a přijala Bernardovu ruku, abych se bezpečně dostala ven. V patách mi šel Richard, který mne doprovázel k domu.

Ještě než jsme došli pod vstupní stříšku, otevřely se dveře a v nich stál otec. Vypadal, jako by spal v šatech, celý rozmačkaný a naštvaný. Za ním stála matka v županu, s natáčkami ve vlasech a očima metala blesky. Tak tohle nebude hezké.

Mírně jsem zpomalila, abych nabrala dech a připravila se na to, co mne doma čeká. Richard zaznamenal změnu mého postoje a rytmu chůze a povzbudivě se dotkl mého lokte.

Otec ustoupil z cesty, abychom mohli projít dovnitř. Šla jsem první, v závěsu za mnou Richard.

Při vstupu se uklonil a sundal si z hlavy klobouk, nasadil mírný úsměv a ještě než stačila matka spustit lamentování, promluvil.

„Pane, paní, jmenuji se, Richard Neville. Našel jsem včera vaši dceru na svém pozemku. Ztratila se a v té hrozné bouřce nemohla najít cestu domů. Byla celá prokřehlá a její kůň si poranil nohu.“

Páni, ani jsem si nevšimnula, že by té klisně něco bylo.

„Poskytl jsem jí tedy útočiště a má sestra půjčila vaší dceři vše potřebné, aby se u nás cítila příjemně.“

Znovu sklonil hlavu, a pak se zadíval matce hluboce do očí. Otec mlčel, jako by vše chtěl nechat na své ženě. Úplně jsem slyšela, jak to v noci probíhalo. Otec matku uklidňoval a ta jančila a panikařila a spřádala neuvěřitelné příběhy, co že se se mnou vlastně stalo.

„No, pane, pak nám nezbývá, než-li vám poděkovat, že jste se o naši dceru tak přívětivě postaral.“ Nepoznávala jsem ji a podle zmateného pohledu, který ji věnoval otec, jsem asi nebyla jediná. Jenže jako žena jsem chápala více, než-li on, o co tu jde. Matce se klepal hlas a asi i kolena, když na ni Richard použil veškerý svůj mužný šarm.

„A pokud říkáte, že žijete se sestrou.“ Neomaleně se snažila neznačit, že kdyby to tak nebylo…

„Děkuji vám, příteli.“ Díky bohu se do toho vložil otec a srdečným, sedláckým způsobem, nabídl Richardovi ruku. Ten si nejdříve sundal rukavice, které hodil do klobouku a poté otcovu nabízenou ruku více než-li rád přijal.

„Mohl bych vám nabídnout…“ Otec pokynul směrem do domu, ale Richard jen skoro neznatelně zavrtěl hlavou.

„Děkuji vám za projevenou pohostinnost, ale musím se co nejrychleji vrátit. Povinnosti nepočkají.“

„Pane Neville, pokud chvilinku sečkáte, převléknu se a vrátím ty nádherné šaty vaší sestře.“ Pípla jsem se skloněnou tváří, aby nebylo vidět, jak moc mi jiskří oči.

„Ale ne, ne, jen si je nechte, slečno. Sestra má takových hadříků plno, jedny šaty v tom množství ani nepozná.“ Zatvářil se kysele.

„Moc rád jsem vás poznal, pane, madame.“ Dvorně políbil matku na hřbet ruky a otci pokynul.

Udělal krok ze dveří, než se otočil. „Málem bych zapomněl, slečno, vaše kobylka. Dám vám vědět, až bude v pořádku. Pak si pro ni budete moci přijet.“ Usmál se, ale byl to jen studený neosobní úsměv, který věnujete člověku, jenž je vám naprosto lhostejný. Píchlo mne u srdce, než jsem si uvědomila, že je to jen hra. Jen maska, aby mí rodiče neviděli pravdu. Tedy doufejme…