Moonlight shadow

Čas pro mě přestal existovat, stal se jen nepodstatnou součástí vesmíru. Všechno kolem mě se zastavilo, jako by celý svět zamrznul, jako bych já zamrzla a se mnou i mé, pomalu bijící srdce, které teď netlouklo vůbec. Dokázala jsem se soustředit jen na Matta, ale ani on nebyl schopen se pohnout. Navzájem jsme se dívali do očí a já cítila, že špatný pocit, který jsem už nějakou chvíli cítila, se začínal dobývat i do jeho těla. Mobil stále vyzváněl, ani jeden z nás však nebyl schopen ho zvednout. Jen vědět proč…?

„Nevím proč, ale nechci to zvednout.“ Ozval se najednou Matt. Jeho slova doslova prolomila ledy zamrzlého času, který mi zase připadal normální a opět se dal do pohybu.

„Já taky ne. Ať už je to kdokoliv, nebude to nic dobrého.“ Přiznala jsem a úzkostlivě se podívala na telefon.

„Mám to zvednout?“

„Jo. Zvedni to.“ Zašeptala jsem se zatajeným dechem a sledovala, jak Matt doslova skočil po mobilu a jediným plynulým pohybem si ho přiložil k uchu. Pozorně jsem se zadívala do jeho tváře, usilovně se snažila detekovat emoce z jeho výrazu. Přijít na to, kdo volá a co chce.

„Haló?“ zahuhňal nejistě Matt do telefonu a upřeně se na mě díval. Hlavou mi poletovaly nejrůznější možné scénáře, které vesměs končily stejně tragicky. Jinak jsem ale zkrátka přemýšlet nedokázala, neboť bublina zvěstující špatné zprávy, se neustále vzdouvala a tíživě mě tlačila na prsou. „Ano. Lisa je tady. Stojí hned vedle mě.“ Matt vyděšeně natáhl ruku, abych šla za ním. V tu chvíli jsem snad zapomněla i své jméno. „Předám Vám ji.“ Hlesl nakonec a rozklepanou rukou mi podal telefon do ruky.

„Kdo je to?“ naznačila jsem němě ústy a chvíli počkala na Mattovu odpověď, abych se mohla připravit na rozhovor s člověkem, který pro mě – dle mého názoru – neměl vůbec dobré zprávy.

„Tvoje babička.“ Vydechl tiše a doslova sebou hodil do křesla.

„Babi?“ zeptala jsem se váhavě do sluchátka. Věděla jsem, že kdybych nebyla mrtvá (nebo spíš nemrtvá), srdce by se mi samým vzrušením chtělo rozskočit. „Babi, jsi to ty?“ zopakovala jsem a několik dalších vteřin marně čekala na odpověď. Když už jsem si začínala myslet, že si z Matta i ze mě někdo udělal dost hloupou legraci, ozval se hlas, který bych čekala ze všeho nejméně.

„Liso, pamatuješ si na ten večer, kdy nás Daila otrávila? Byli jsme ve tvém pokoji, málem jsme se políbili a já ti řekl, že tě potřebuju na jistou věc, kterou sám nezvládnu?“ vychrlil ze sebe bez jediného nádechu Daniel. Nedokážu přesně říct, proč se to stalo, ale z očí mi začaly téct slzy. „Liso, tak pamatuješ si to? Prosím, je to důležité.“ Zaúpěl zoufale. Ovšemže jsem si to pamatovala, jen obraz mé vzpomínky byl podivně zamlžený, jakoby zastřený mlžným závěsem. Bylo to rozhodně znepokojující, ale nebyl čas se tím zabývat. Musela jsem mu odpovědět.

„Pamatuju si to dokonale.“ Vykuckala jsem přidušeně a zatlačila slzy.

„Dobře. To je moc dobře.“ Vydechl si s úlevou. „Jedeme za vámi. Řekni Mattovi, že chlápci z uklízecí čety nám jsou v patách. Za chvíli jsme u vás.“ Mluvil překotně rychle, jen ztěží jsem mu rozuměla.

„Počkej!“ zakřičela jsem nazpátek. „Koho si myslel tím my? Kdo je tam s tebou?“ vyptávala jsem se netrpělivě a po očku sledovala Matta, který byl nejspíš stejně zmatený jako já. „Kdo jede s tebou, Dani…“ procedila jsem naštvaně skrz zuby, ale přerušil mě dívčí hlas.

„Liso! Liso, jsi v pořádku? Liso, slyšíš mě?“ plakala usedavě Lexie. Myslela jsem, že snad omdlím samým štěstím a úlevou, ale na druhou stranu mě přepadl nezměřitelný strach. „Liso, já to nechápu! Co se to děje?“ bylo mi jasné, že ona sama nedrží telefon v ruce, spíš jako by se snažila k němu za každou cenu dostat.

„Lexie? Lexie je s tebou? Cos jí udělal, Danieli?“ vyhrkla jsem bez přemýšlení. Teprve až má slova dozněla, uvědomila jsem si, že jsem trochu přestřelila. Copak Daniel byl nějaký masový vrah, který ubližoval lidem na potkání, že jsem ho takhle obvinila? Ano, byl to lhář, ale Lexie by určitě neublížil. „Proč je s tebou Lexie?“ zeptala jsem se o něco klidněji. Nevesele se zasmál a chvíli zvažoval odpověď. Nemohla jsem se ale ubránit myšlence, že cokoliv mi řekne, bude to jen lež.

„Řekněme, že i když nejste pokrevní příbuzné, Lexie je jako tvoje kopie, naprosto stejná. Strká nos do věcí, od kterých by se měla držet dál. No a pak nás dohromady svedl osud.“ Na konci poslední věty se zasmál tak, jak jsem si ho pamatovala. Tohle byl ten Daniel, kterého jsem milovala. „Lexie je v pořádku. Nikomu se nic nestalo, tedy prozatím. Řekni ale Mattovi to, o co jsem tě prosil. Za chvíli je všechny uvidíš a pak… bude konec všech těch hrůz.“ Pronesl podivně smutným hlasem. Dřív než jsem vůbec měla šanci zareagovat na tak podivně ukončenou řeč, to položil.

„Co se děje? Mluvila jsi s Danielem? Co ti řekl?“ vyzvídal hned nato Matt, ani mi nedal nejmenší šanci nechat si všechno projít hlavou, utřídit neukázněné myšlenky, promyslet si, co to pro nás znamená a hlavně, kdo všechno s ním přijede. „Chtěl, abych ti vzkázala, že uklízecí četa jim je v patách.“ Pronesla jsem neklidně. Neměla jsem nejmenší tušení, proč se Matt měl dozvědět zrovna tuhle informaci. Ať už byl důvod jakýkoliv, zatvářil se znepokojeně a poněkud roztěkaně se zvedl z křesla.

„Takže nakonec došlo na jeho plán.“ Huhňal si pod nosem a začal si to rázovat po místnosti sem a tam. S podivně otupělými smysly jsem ho pozorovala. Uvědomila jsem si, že každý krok, každý pohyb, jenž vykonal, mi připadal jako kdyby někdo zmáčkl tlačítko zpomaleného pohybu. Trvalo to neskutečně dlouhé minuty, jeho pohyby byly tak pravidelné, že jsem byla schopna předpovědět pohyb další. Deset kroků vpřed, pak se otočil na patě, deset kroků zpátky, další otočka a znovu deset kroků vpřed. Jeho mlčení a tyhle stereotypní pohyby mě rozčilovaly. Možná by mi místo toho vysvětlit, o jakém plánu to před chvilkou mluvil.

„Matte, nech toho.“ Řekla jsem naštvaně, ale relativně tiše. Neposlouchal mě a dál pokračoval ve své mlčenlivé chůzi tam a zpátky. Cítila jsem, že ve mně nekontrolovatelně roste vlna zlosti, která už mě tlačí v krku. „Matte, nech toho!“ zakřičela jsem tentokrát. Seběhlo se to tak rychle, že jsem neměla čas si uvědomit, co vlastně dělám. Najednou jsem stála na nohou, křečovitě svírala Matta kolem krku a z úst mi vycházel zvuk, který jsem nedokázala definovat, bylo to něco mezi skřípěním zubů a rozzuřeným vrčením. Já se však nezaobírala oním zvukem, ale faktem, že Matt je přiražený ke zdi a nohama bezmocně kmitá vzduchem. Hlasitě přitom sípal a kulil na mě oči. Nejspíš mi ani nedocházelo, co dělám.

„Liso, pusť mě.“ Vykuckal ze sebe a rukama se snažil mě od sebe odstrčit. Nebylo mu to však nic platné. Byla jsem mnohem silnější než on. Já byla predátor a on jen bezmocná kořist bez jakékoliv možnosti na útěk. Můj mozek začal tuto informaci důkladně zpracovávat a výsledkem bylo, že jsem cítila lehké pálení v oblasti očí, obrovský tlak na ďásna, jenž mi způsoboval nepříjemnou bolest a prapodivné brnění na jazyku mělo na svědomí to, že jsem během pár vteřin měla ústa plná slin. Tak lákavá, tak sladká, tak neodolatelná…! Probíhalo mi v hlavě a pak jsem svůj pohled směrovala na Mattovu naběhlou krční tepnu.

Tentokrát se tomu neubráníš, teď jsi to skutečně ty. Změnila ses, stejně jako všechno v tobě. Krev je to, po čem toužíš. Krev je to, co chceš. Krev je to jediné, co potřebuješ. Nemůžeš se bránit tomu, co je pro tebe přirozené. Promlouval ke mně známý hlas v mé hlavě. Už jednou jsem ho slyšela.  Těsně před tím, než jsem zabila Dailu. Teď tady byl znovu a i když jsem věděla, že má pravdu, neměla jsem v úmyslu Mattovi ublížit. Jenže se tomu nejspíš nedalo zabránit.

Už jsem se skláněla k jeho krku, namátkou jsem si šičkou jazyka přejela po zubech a zjistila, že špičáky mám prodloužené a jejich špičky jsou ostré jako nabroušené nože. Věděla jsem, co to znamenalo. Proměnila jsem se. Byl ze mě upír v pravém slova smyslu a já byla dokonale připravená na to, abych mohla zaútočit. Jazykem jsem se dotkla jeho kůže, Mattova reakce mě však zaskočila. I přes velkou snahu, kterou jsem vycítila z jeho napjatého těla, mu z úst uniklo tiché zasténání.

Vzpomněla jsem si na den, kdy mi řekl, že napít se krve někoho, po kom hrozně moc toužíte, je mnohem silnější prožitek, než samotný sex. Takže tohle pro něj musel být neuvěřitelně silný okamžik, věděla jsem, že ho přitahuju a že cokoliv udělám, dovolí mi to. Má ruka povolila stisk kolem jeho krku, Matt se svezl po stěně a stál teď na nohou. Přerývaně oddechoval a ani o kousek se nepohnul. Zuby jsem jemně stiskla jeho kůži a užívala si své dominantní postavení. Mohla jsem si s ním hrát, měl pro mě slabost. A tak jsem pomalu prokousla jeho kůži…

Když se mé zuby dostaly do styku s jeho masem, žaludek se mi převrátil vzhůru nohama, a tak jsem byla nucena se odtáhnout. Vybavily se mi všechny ty děsivé okamžiky, kdy jsem trhala Dailino maso a udělalo se mi nevolno. Bolest se do mě v mžiku nahrnula a celou mě zaplnila. Ztěžka jsem dopadla na kolena a cítila, že špičáky se vrací do své původní podoby a brnění z jazyka také ustalo. „Promiň. Promiň. Nechtěla jsem! tohle jsem nechtěla! Nechtěla jsem být taková! Já nechci být tímhle… Nechci! Omlouvám se!“ blábolila jsem nesrozumitelně.

„To je v pořádku. Já vím, žes nechtěla být upír. Vím to. Omlouvat bych se ale měl já. To já jsem z tebe udělal tohle…“ konejšil mě a svezl se na kolena stejně jako já. Položil si mou hlavu na hrudník a rukama mě útěšně hladil po zádech. „Vážně mě to moc mrzí, ale jsou věci, které musíme udělat. Jsou tady jisté otázky, na jejichž odpovědi musíš přijít. Posadíme se, přinesu ti teplou krev a dáme se do toho. Ano?“ nevzhlédla jsem. Jen souhlasně zamručela a s Mattovou pomocí se zvedla ze země. Opatrně mě posadil, pak došel do kuchyně a během pár chvil se domem nesla sladká vůně ohřáté krve.

„Nejdřív ji vypij. Nechci riskovat, že rozbiješ i tenhle hrnek. Zásoby se nám tenčí…“ zasmál se nejistě, asi nevěděl, jestli je zrovna teď vhodná chvíle na smích. Beze slova jsem si přitáhla hrníček s krví ke rtům a vyprázdnila ho až znepokojivě rychle. Nedá se snad říct, že by to nějak zmírnilo mou chuť, ale aspoň jsem neměla nutkání kousat do Matta. „Takže můžeme.“ Povzdechl si smířlivě, když jsem položila hrneček na stůl a posadil se naproti mně.

„Liso, nikdy tě nenapadlo, zeptat se Daniela, kdo ho do Mezisvěta poslal po tom, co zabil tvou matku? Nikdy jsi nad tím nepřemýšlela? A po tom, co všechno už víš, nenapadl tě nikdo, kdo by to mohl udělat?“ zeptal se tajemně Matt. Nakrčila jsem obočí a zamyslela se nad tak podivným výběrem otázky. Skutečně jsem nad tím nikdy nepřemýšlela, nejspíš jsem to nepovažovala za důležité. Možná jsem k téhle myšlence v mysli zbloudila, ale nejspíš jsem se tím nezabývala příliš detailně. A tak jsem jen odmítavě zavrtěla hlavou.

„Ne. Nad tím jsem vážně nikdy nepřemýšlela. Je to snad důležité?“ opáčila jsem nechápavě.

„Ano. Tohle je dost důležité. Mohla bys to zjistit klidně až za chvíli, ale chci tě na to připravit. Takže se zamyslíme společně, bereš?“ mohla jsem snad dělat něco jiného, než souhlasit? „Takže… tvá matka vysvobodila Daniela, protože měla čarodějnou moc. On ji zabil. Takže Annabell ho tam zpátky poslat nemohla. Tys byla malé miminko, ani tys to nemohla udělat. Takže má otázka zní jednoduše, kdo to ještě mohl být?“ tvářil se, jako kdyby odpověď byla snad nad nebe jasnější, ale cokoliv se mi snažil naznačit, byla jsem mimo.

„Nemám tušení.“ Řekla jsem popravdě a prsty si položila na spánky. Upíři mohou trpět bolestmi hlavy?

„Liso, dívej se na to logicky. Ty máš čarodějnou moc, tvá matka také touto mocí oplývala. Kdo další měl stejnou moc jako ty a Annabell? Vezmi v potaz dědičnost genů… No tak, Liso! Vždyť odpověď máš přímo před sebou!“ naváděl mě na správnou cestu. Stále dokola jsem vrtěla hlavou, neměla jsem sakra páru o tom, kdo by to mohl být, až do chvíle, kdy se mi před očima objevilo slovní spojení dědičnost genů…

Vybavila se mi jedna hodina biologie, kdy jsme se zabývali genetikou. Jednoduchým vzorcem jsme zjišťovali, jaké vlastnosti bude mít mládě dvou králíků s různým zbarvením srsti a očí. Já ani má matka jsme sice nebyli králíci, ale tady šlo o dědičnost. Všechno, co mám já (tím myslím svou čarodějnou moc), měla i má matka. Tudíž i jí musel někdo tuhle genetickou informaci předat. Někdo z mých prarodičů…

„Do prkýnka!“ zanadávala jsem nahlas a dala si dlaně na pusu. „Do hajzlu!“ zaklela jsem znovu a celá se roztřásla. „Takže mi chceš říct, že můj děda nebo babička, mají čarodějnou moc?“ nevěřícně jsem se dívala na Matta, který vypadal relativně spokojeně. „Kdo z nich? Děda nebo babička?“ vyhrkla jsem rychle a ozubená kolečka v mém mozku pracovala na plný plyn. Vlastně mi ani nemusel odpovídat. Já jsem čarodějnice, moje matka byla čarodějnice a něco mi říkalo, že gen čarodějnic si předávají jen ženy. Takže tou třetí čarodějnicí, byla má babička…

„Přišla jsi na to, viď?“ ujišťoval se a naklonil se blíž. „Takže máš první odpověď.“

„Takže když Daniel zabil mámu, byla to moje babička, která se postarala o to, aby se vrátil do Mezisvěta?“ Matt přikývl.

„Netušila ale, že Daniel dal tvé matce slib. Musí se o tebe postarat, dokud nedospěješ a moc čarodějnice se v tobě neprobudí naplno.“ Spíš šeptal a mě opět přepadalo neblahé tušení, že všech překvapení ještě není konec. „Liso, víš, co je dnes za den?“ znovu jsem se podivila jeho otázce. Jen jsem zavrtěla hlavou a cítila se vážně hloupě. Ani jsem nevěděla, co je za měsíc. Byla jsem si jistá jedinou věcí, byla zima. „Dnes je pátého prosince, Liso…“ pronesl důležitě a já divoce zamrkala.

„Den mých narozenin…“ vydechla jsem ohromeně. Matt mě dalším souhlasným přikývnutím ujistil o tom, že mám pravdu. Právě dnes mi bylo devatenáct let.

„Všechno nejlepší.“ Pogratuloval mi, ale já věděla, že žádné nejlepší mě nečeká.

„V čem je háček?“ vypadlo ze mě. Jasně jsem viděla, jak Matt zvažuje odpověď. Nakrčil čelo, poškrábal se na bradě a nakonec si rukama prohrábl své světle hnědé vlasy. „Co je špatně?“ zeptala jsem se trochu jinak a snad si ani nepřála slyšet jeho odpověď.

„Dnes je den, kdy jsi plně dospěla. Tímhle dnem byl Danielův slib splněn. Už tě nemusí chránit a proto se rozhodl, že se…“ Matt ale nedostal šanci svou myšlenku dokončit. Dveře se totiž během chvilky rozletěly dokořán a v nich stály tři osoby, které jsem několik měsíců neviděla. Čtvrtá osoba byl Daniel. Snad ještě krásnější než kdy dřív, s delšími vlasy, které se mu stáčely do kudrlin. Mé už tak pomalu bijící srdce, se zastavilo úplně.

„Panebože! Lexie!“ zavřískala jsem dojatě a oči se mi ihned zaplnily slzami. I ona se rozplakala a chtěla mě jít obejmout, stejně jako já ji. Jenže nám to nebylo umožněno. Danielovy svalnaté paže jí v tom zabránily. Díval se na mě a v jeho očích se jako v zrcadle zračila směsice pocitů. Zmatek, údiv, vztek, ale také radost. Pochopil, co se ze mě stalo.

„Je teď jiná. Nemůžeš za ní jít, Lexie.“ Pronesl tiše a místnost se zastavila. Viděla jsem všechnu tu bolest, kterou měla Lex v očích. Tohle bylo naše shledání po neuvěřitelně dlouhé době, kdy si nejspíš myslela, že jsem mrtvá. Potřebovala jsem jít za ní, stejně jako ona za mnou.

„Je to moje sestra, ty idiote! A jiná je, to máš pravdu… zhubla aspoň dvacet kilo! Jak ses o ni ksakru staral?“ vyjela na něj prudce a pěstmi ho mlátila do břicha. Chtělo se mi hlasitě smát, ale nejdřív ji potřebuju obejmout. Daniel se na mě rychle podíval, pak pokrčil rameny a pustil Lexie. Ta ke mně hned přiskočila a sevřela mě ve svém drobném náručí s překvapivou silou. „A já myslela, žes nás opustila! Že už nás nechceš! A pak nám řekli, že jsi nejspíš dávno mrtvá a přestali tě hledat!“ vztekala se roztomile, hlasitě plakala a mé oči mezitím vyhledaly někoho, koho jsem si nejednou zase přála vidět.

„Chrisi…“ naznačila jsem němě rty a on jen mlčky přikývl. Viděla jsem, že mu po tvářích kanou slzy a mě samotnou to rozplakalo ještě víc. Cítila jsem se jako malá holka, která se chystá na tábor a loučí se se svou rodinou. Já jsem ale nikam neodjížděla, teď už ne. Já jsem svou rodinu vítala. „Pojď sem.“ Zašeptala jsem a i přes všechny slzy se usmála, když se ke mně Chris doslova rozběhl. Jednou rukou jsem ho k sobě přitiskla a hlavu mu zabořila do vlasů. Zapomněla jsem, jak hezký byl…

„Ještě jednou takhle zmizíš a nakopu ti zadek, Elizabeth Lintonová.“ Zašeptal mi do ucha a pak mě lehce políbil na tvář. Cítila jsem, jak mi rozpaky zrudly tváře a připadala jsem si normálně. Jako kdyby se nic z toho nestalo. Jako kdybych nikdy nikoho nezabila, jako bych neležela pohřbená v rakvi…

„Taky tě ráda vidím.“ Teď jsem ho pro změnu políbila na tvář já a ani si neuvědomila, že Chris je Lexin přítel a Daniel, kterého jsem milovala, stál jen pár metrů ode mě.

„A na svou babičku si snad zapomněla?“ zeptala se mě s úsměvem na rtech a jako jediná z nás neplakala. Lexie i Chris mě pustili, místo nich mi do náručí vběhla babička. „Vidím, že už nejsi jen ta malá holčička. Geny čarodějnic si v tobě našly svou cestu. Stejně jako něco jiného… jsi jednou z nich.“ Promlouvala tiše, tak abych to slyšela jen já. Myslela jsem, že se na mě zlobí, že mě zavrhne a nikdy se mnou nepromluví. Konec konců, jeden upír jí zabil dceru. Ona mě však pohladila po vlasech a řekla něco, co mě vyděsilo. „Ty nebudeš jako oni. Už za pár minut to skončíme a všechno bude v pořádku.“ Na můj tázavý pohled nereagovala a vrátila se k Danielovi, který jí do rukou vložil malou černou knížečku s křehkou vazbou. Jeho deník…

„Nemáme už moc času. Nejpozději za dvacet minut jsou tady.“ Zašeptal Daniel směrem k babičce a ohlédl se přes rameno. Nechápavě jsem těkala pohledem na Daniela, na babičku a na Matta, který vypadal, že ví, o čem se ti dva baví. Ve stejnou chvíli všichni tři najednou přikývli a já byla zmatená o to víc. Nejspíš jen oni věděli, o co tady jde.

„Lexie, Chrisi, posaďte se. Liso, ty pojď sem ke mně.“ Vyzvala mě babička pevným hlasem. Nemohla jsem ji neuposlechnout. Nakonec jsem se ještě zpětně otočila na Lexie a Chrise, podívala jsem se na ně, jako kdybych je viděla naposledy a snažila se potlačit odpornou pachuť, která se mi tvořila v ústech. Byla to pachuť loučení…

„O co jde, babi?“ zeptala jsem se jí, když jsme s Danielem a Mattem došli pod schodiště, kde panovalo mírné přítmí. Neměla jsem nejmenší ponětí o tom, co se bude dít, ale rozhodně to nebude nic příjemného.

„Já jí to vysvětlím.“ Nabídl se dobrovolně Daniel a jemně mě popadl za ruku. Sledovala jsem babičku, která pomalu rozvážně přikývla a hned nato mě Daniel odtáhl ven za dům. Nic jsem neříkala, stejně jako on. Jen jsem trochu zpanikařila, když mě vláčel dál do lesa. Chtěla jsem už otevřít pusu, ale umlčel mě. „Lhal jsem ti. Ublížil jsem ti. Zemřela jsi. Je z tebe to, čím si nikdy být nechtěla. A já jsem splnil svůj slib. Moje povinnost tímto dnem končí. Musím se vrátit. Uklízeči jsou pár minut odsud. Ty a tvoje babička se postaráte o to, aby se brána do Mezisvěta otevřela a já se i s nimi mohl vrátit tam, kam právem patřím.“ Domluvil a položil mi dlaně na tváře. „Tohle jsem měl v plánu od začátku. Asi nechápeš, proč jsem tě nejdřív přinutil mě vysvobodit a za pár měsíců tě opouštím. Mým úkolem bylo zajistit, abys do svých devatenácti let byla v bezpečí. A to se mi povedlo.“ Usmál se a mě teprve teď doopravdy došlo, co to znamená.

„Opouštíš mě.“ Zalapala jsem bezmocně po dechu. Ruce se mi roztřásly a on mě pak lehce políbil na tvář. Tím jen potvrdil mou teorii. Věděla jsem, že to udělá. Odejde.

„Tak to má být.“ Znovu se zasmál a já v tom úsměvu viděla to, co bych nejraději nikdy neviděla. Uspokojení…

„Danieli, je čas!“ zakřičel na nás Matt, který rychle vyběhl z domu. Viděla jsem v jeho pohledu jistou žárlivost, která ale byla jak se zdá zcela neopodstatněná. Daniel stejně odejde, takže je úplně jedno, jak ho mám ráda. „Uklízeči jsou skoro tady! Lisa by měla jít dovnitř a pomoct své babičce.“ Daniel mě bez zaváhání popadl za paži a rychle jsme doběhli zpátky do domu. Matt si zavolal Daniela k sobě a pak se mi oba ztratili z dohledu. Přiskočila jsem tedy k babičce a vůbec nevěděla, co mám dělat. Kdybych mu řekla, že ho mám ráda, zůstal by? Můžu po něm vůbec chtít, aby tady zůstal? A když zůstane, co se stane s těmi z uklízecí čety?

„Tak to bude lepší. Věř mi, Elizabeth. Já vím, že ho máš ráda. Poznám to. Ale stejně mu nezabráníš odejít. Nechej ho jít. Jsi mladá a mužů, do kterých se můžeš zamilovat, máš kolem sebe plno.“ Povzbudivě mě hladila po rameni a políbila mě do vlasů. „Musíme si pospíšit!“ zavolala do prostoru, věděla jsem, že je to určeno pro Daniela. Ten se ihned přihnal k nám i s Mattem, který se na mě díval jako by čekal, že udělám něco, čím bych Danielovi zabránila odejít. Měl mě hlídat.

„Možná se uvidíme v dalším životě, Liso.“ Mrknul na mě Daniel a zlehka mě políbil na rty. Vyvedlo mě to z míry. „Jdeme na to, jsou tady.“ Řekl tiše směrem k babičce, která mě popadla za ruku a před oči mi strčila malý papírek. Ještě několik vteřin jsem se dívala na Daniela, který se blahosklonně usmíval. Pak jsem musela pohled odvrátit, jinak bych to nesnesla. Slzy nepřicházely, ale bolest uvnitř byla obrovská.

„Jen to přečti, Liso.“ Pobídla mě babička. Přikývla jsem a pak udělala něco, co mi napovídal hlásek v mé hlavě.

„Lexie, Chrisi… mám vás ráda!“ zakřičela jsem směrem k nim. V tu chvíli Lexie propukla v zoufalý křik, vyskočila na nohy, které ji však v okamžiku zradily a ona se sesunula na zem. Chris k ní ihned přiskočil, chytl ji kolem hrudníku a díval se na mě. Zatímco Lexie plakala, křičela a naříkala, Chrisovi z očí kanuly slzy. Jen jeho tvář si zachovávala původní krásu. Byl klidný, ale měl strach.

„P-proč mi t-tohle říkáš? Proč m-mi to ř-říkáš?“ vyptávala se mě Lexie a snažila se vymanit z Chrisova sevření. Začala jsem usedavě plakat a ještě jednou pohlédla do jejích očí. „Já nevím, proč to říkám. Jen chci, abys to věděla a navždycky si to pamatovala.“ Dostala jsem ze sebe přiškrceným hlasem. Vzápětí mě však babička důrazně upozornila na to, že se mám soustředit na něco jiného. Očima jsem se tedy zabodla do papírku a snažila se přečíst slova napsaná úhledným rukopisem.

„Nechť se brána do světa temnoty, stínů a skrytého zla znovu otevře! Nechť se ti, kteří trestají zločince a uklízejí jejich špinavou práci, vrátí tam kam patří! Ten, který zabil, ať se navrátí do světa, kde odpyká svůj trest. Ten kdo zabil, ať opustí náš svět! Ať se brány Mezisvěta otevřou a vrah se vrátí zpět!“ pronášela jsem slova zároveň s babičkou a viděla, jak se před námi otevírají obrovská kovaná vrata. Neviděla jsem, co bylo za nimi. Mé oči zpozorovaly Daniela, který proběhl branami a běžel stále dál. Věděla jsem, že stíny poběží za ním a my zavřeme bránu. Pak bude konec všeho.

Ano, měla jsem pravdu. Stíny už byly tady. Viděla jsem je na stěně vedle sebe. Hlava se mi točila, jen jsem počítala vteřiny, kdy pro mě tohle utrpení skončí. Sledovat muže, kterého milujete, jak mizí ve světě temnoty, nebylo nic pro mě. Chtěla jsem to už mít za sebou a pokud to půjde, vrátit se domů. I když bez Daniela. Alespoň se můžu pokusit žít normálně, v rámci možností samozřejmě. Řeknu Lexie a Jenny s Rogerem co se ze mě stalo, pomohou mi. Stejně jako moje babička. Řekla přece, že nebudu stejná jako oni, že mi pomůže. I když budu neúplná, pokusím se žít dál. Alespoň se o to pokusím…

Nic z toho však pro mě Bůh nechtěl. Nedopřál mi možnost se vrátit domů se svou sestrou. V okamžiku, kdy se stíny protahovaly otevřenou branou, se jeden z nich vrátil zpátky a jako lano se obmotal kolem mého těla. „NÉÉÉÉÉ!!!!“ slyšela jsem křičet Lexie a babičku. Jenže bylo pozdě na vše. Stín mě měl v hrsti a táhl mě sebou do Mezisvěta. Ale já jsem nebyla jediná, která byla takto násilím unesena. Druhý stín dostal Matta.

Nedokázala jsem nic jiného, než tiše plakat. Naposledy jsem se podívala na svou sestru a Chrise. Na svou babičku. I když jsem k nim natahovala ruce, neměla jsem šanci se k nim dostat zpátky. Jejich křik slábnul, vzdalovali se mi. Prolétla jsem velkou branou a letěla stále dál, obmotaná stínem. Matt byl jen pár stop přede mnou, vzpouzel se a hlasitě klel. Věděla jsem ale, že tímhle pro nás všechno končí.

O pár vteřin později jsem dopadla na tvrdou chladnou zem. Uslyšela jsem tiché křupnutí a ostrou bodavou bolest v hrudníku. Pak vedle mě dopadlo další tělo, Mattovo. Nehýbal se, jen z koutku úst mu vytékal pramínek krve. Leželi jsme na dlážděné cestě, kolem které nebylo vůbec nic. Byla to šedá cesta, která vedla do neznáma. Takhle tedy vypadá Mezisvět, pomyslela jsem si. Jen jedna nekonečná cesta a nicota…

Z očí mi skanuly poslední dvě slzy. „Lexie. Chrisi. Jenny, Rogere…“ šeptala jsem jejich jednotlivá jména a na vlastní oči viděla, jak se obrovitánská brána, sahající až do nebes, pomalu zavírá. Namáhavě jsem se postavila na nohy, došla k Mattovi, klekla si k němu a jeho hlavu si položila do klína. Dívala jsem na bránu, která mě navždy odtrhla od mých milovaných.

Věděla jsem, proč jsem tady. A proč je tady Matt. Ten kdo zabil, ať opustí náš svět! Nestálo snad tohle na tom nevinném kousku papírku? Byla jsem vrah. Mou obětí byla Daila. Matt zabil mě. Oba jsme zde byli právem.

Byli jsme navždy odsouzeni k zatracení. Odpykávali jsme si svůj trest tady, v Mezisvětě…

KONEC