Moonlight shadow

Překvapeně vydechl, když jsem se sklonila a přejela špičkou jazyka jednu jeho bledou bradavku. Slastně syknul a kůže se mu okamžitě scvrknula.

„Ne, ne, počkej.“ Vydechl přerývaně a pokusil se mě jemně odstrčit.

Jenže já se nedala. Chutnal nádherně. Přesně jako sladké jahody s čerstvou vychlazenou šlehačkou. Ta chuť se mi rozlévala po jazyku a příjemně mě dráždila. Kdyby mne nechal, olízala bych ho celého. Každičký kousíček jeho bledé pokožky bych promnula mezi rty a omyla svým jazykem.

„Dost.“ Zasténal zlomeně a odtáhl se. „Stačí.“ Šeptnul a odvrátil tvář.

„Co se děje? Udělala jsem něco špatně?“ Zůstala jsem zkoprnělá a připadala si hloupě. Krev se mi hrnula do tváří a já cítila její horkost. Pokožka mi plála, možná vzrušením a možná studem. Panebože, úplně jsem zapomněla na své dobré vychování. Tohle přeci dívka dělat nesmí, alespoň ne dívka z dobré rodiny. Možná to ho donutilo odvrátit tvář. Možná se hněvá.

„Zlobíš se na mne?“ Složila jsem dlaně do klína a dívala se na své prsty. Nedokázala jsem se mu podívat do očí.

„Ne.“ Jeho dech mi ovanul tvář. Byl zase tak moc blízko. „Jen jsi mě trošku překvapila. Nic víc.“ Usmál se a políbil mne na čelo. Tímhle jeho jemným gestem mi naznačil, že vše je v pořádku.

„Tatínek by řekl, že se mnou lomcujou všichni čerti. Že jsem na vrcholu toho prokletého období – dospívání.“

„Tvůj otec je asi moudrý muž. Nevadí mi, že mi dáváš tolik najevo svou náklonnost, jen… rád bych převzal iniciativu, pokud by ti to nevadilo. Jsi tak mladá, ještě dítě a nechci, abys udělala něco, kvůli čemu by sis později sebe sama nevážila. Miluji tě, Emily, a pokud mi dáš tu důvěru, rád bych byl tvým průvodcem na tajemné a nádherné cestě při poznávání svádění a pozemských rozkoší.“ Šeptal a tím byl jeho proslov intimní a každé jeho slovo se mi otíralo o kůži, jako by mne hladil peříčkem. Naskočila mi husí kůže, když jsem si představila, že by on to samé udělal mně.

„Takže, dáš mi nyní svolení, abych si vzal to samé, co sis vzala ty ode mne?“

Srdce mi bilo rychle proti hrudi, měla jsem dojem, že mi vyskočí skrz tělo ven. Pouhá představa toho, co mi tu sliboval, byla nesnesitelná, jaká pak bude skutečnost?

„Emily?“ Ozval se tiše. Nezmohla jsem se na víc, než na skoro neznatelné přikývnutí. Oplatil mi něžným úsměvem, a pak mne opatrně za ramena položil do polštářů. Nebránila jsem se a zapřela se o lokty.

Nejprve se mi dlouze zadíval do očí. Jeho pohled byl plný temné vášně a prostého chtíče. Doufala jsem, že ve mně nelze takhle lehce číst, ale nebyla jsem si tím vůbec jistá. Upřel zrak na mou tvář a pak se zadíval na mé rty. Cítila jsem, jak mě jeho hladový pohled pálí na pokožce.

Sklonil se níž a přitiskl svá ústa na má. Stále napůl ležel a opíral se o pokrčenou paži. Druhou ruku mi vsunul pomalu a lehce do rozhalenky mé propínací košile. Ani jsem si nevšimla, že se jeho prsty pohnuly a rozepnuly několik knoflíčků. Jen jeho ruka se sunula níž a níž, až mi přejel konečky prstů po horních oblinkách prsou. Zalapala jsem po dechu a on toho okamžitě využil. Vklínil špičku svého jazyka mezi mé rty a začal mě líbat hluboce a vášnivě. Jeho prsty si mezitím razily neochvějně cestu šněrovačkou mého spodního živůtku, který jsem nosila místo upnutého korzetu.

Svět se se mnou točil v bláznivém rychlém kolotoči, a když jsem ucítila, jak hranou ukazováčku opatrně prozkoumává rýhu mezi mými ňadry, uklouzl mi tichý sten, pobízející ho k další objevné cestě.

„Musím se ti omluvit, Emily. Ty už nejsi dítě, jsi žena. Nádherná žena.“ Zašeptal mi do úst. Shrnul mi košili z ramen a svými polibky pokračoval směrem dolů. Zlíbal mi hranu čelisti a já mírně zaklonila hlavu, aby měl dobrý přístup k mému krku.

Laskal mi kůži na krku a jemně ji kousal, pak ustal na chvilku v prohlubni mezi klíčními kostmi, jako by potřeboval nabrat dech, utříbit si myšlenky. Jeho přerývaný dech mne hladil a já se položila do polštářů úplně. Donutila jsem ho, aby se nade mnou vztyčil, klečíc na kolenou, opírajíc se o dlaně.

Atlasová stužka mojí vázačky povolila a noční chlad mi olízl pokožku hrudníku.

„Nádherná žena.“ Rozechvěle zašeptal spíš jen pro sebe, a když se sklonil, aby pokračoval tam, kde skončil, jeho dlouhé hedvábné husté vlasy se mi snesly na ramena.

Jemně mne s nimi dráždil, to když se posouval svým vlhkým horkým jazykem podél mých klíčních kostí.

Opřel se o jednu paži a dvěma prsty přejel pod mým prsem, zkoumajíc můj výraz. Nevím, co čekal, ale já se nezmohla na víc, než na pevně stisknutá víčka a křečovitě napnuté svaly na šíji. Dýchala jsem mělce a zrychleně, skrz pootevřené rty. I přes studené vlhké záchvěvy nočního vánku, mi pokožku zrosil pot.

„Kdybys jen věděla, co se mnou tvé krásné mladé tělo provádí.“ Posunul se níž, koleny mi teď svíral má kolena. Nemohla bych se pohnout, ani kdybych chtěla.

Jeho rty něžně klouzaly kýženým směrem, a když jemně objel špičkou jazyka mou bradavku, klínem se mi rozlilo horko a vlhko.

Zhluboka se nadechl a pak se zachvěl. Skousl mi bradavku opatrně mezi zuby a druhé ňadro zahrnoval mazlivou péčí svých dlouhých prstů. Jeho prsty byly zrcadlem jeho jazyka, jemně mi vzal zahrocenou špičku mezi ukazováček a palec a s největší obezřetností ji tahal a mnul.

Horkost z mého klína vzlínala pozvolna vzhůru, podporovaná a živená jeho dotyky. Zaryla jsem mu nehty do ramen, když zamířil níž a hrál si teď v propadlině mého pupíku. Vrátil se pomalu vzhůru a já skousla spodní ret, abych nevykřikla. Opět se přisál k mé bradavce a neúnavně mne dráždil. Vlhkost mého klína se prosákla hebkou bavlnou mých spodních kalhotek a já cítila, jak se vlhká skvrna šíří na stehna. Nechápala jsem, co se to se mnou děje, ale po chvilce už mé vzrušení překročilo únosnou mez a já vykřikla, když mi v podbřišku mocně zacukalo a mé tělo ošlehl spalující žár. V tu chvíli jsem zatratila sluch i zrak a jedině dotyk jeho těla mne ubezpečil, že vše je v pořádku.

Oči mi zalily slzy radosti. Tak tohle byl ten nejkrásnější zážitek mého života. Třásla jsem se a vzlykala, než jsem dostala své tělo opět pod kontrolu. Ležel na boku vedle mne a tiskl si mne k sobě. Mlčel a jen si užíval mé poblázněné reakce.

„Co to? Co to proboha bylo?“ Plačtivě jsem ze sebe vyrazila a vzhlédla k němu. Usmíval se a palcem mě hladil po holém rameni.

„Řekl bych, že si dnes zažila svůj první orgasmus, Emily.“

„Cože?“ Vzlykla jsem a vlastně ani sama nevěděla, proč brečím. Vždyť mi neublížil, jen mě přivedl na vrchol blaha.

„To muž a žena zažívají, když se spolu milují. Nevím, do jaké míry, jsi obeznámena…“

Zavrtěla jsem hlavou. „Vím, jak vznikají děti, jestli ti jde o tohle. Přišla jsem na to náhodou, když mi bylo patnáct a podkoní nechával připustit chovnou klisnu. Chůva mi to pak vysvětlila.“ Sklonila jsem oči a vzpomněla si na jednu větu, která se mi zaryla do paměti. Chůva si tenkrát sedla ke mně a chytla mne za ruce. Hovořila tiše a rozvážně, když mi vysvětlovala, co dělají lidé po svatbě. Panebože, po svatbě!

„Já zhřešila.“ Přitiskla jsem si ruku přes pusu a znovu se rozplakala.

„Blázínku, copak může být něco takhle krásného hříchem?“ Naklonil hlavu na stranu a se zalíbením mi stíral slzy z tváří.

„Nevím.“ Pípla jsem vyděšeně a snažila si zakrýt ňadra.

„Ne, prosím, nedělej to. Chci se na tebe dívat, chci se tě dotýkat. Chci, abys skrz mé dotyky poznala, jak moc tě miluji, jak moc tě potřebuji.“ Vzal mé ruce do dlaní a odstrčil je od mé košile.

„Jestli tě to potěší a uklidní, tak ti přísahám, že zůstaneš pannou, dokud sama budeš chtít. Jak už jsem říkal, nedopustím, aby sis sebe sama nevážila. Jsi obdivuhodná mladá dáma.“ Pohladil mě po tváři a povzbudivě se usmál.

„Jsi překrásná, když vrcholíš. Neuvěřitelně voníš. Smím tě ještě líbat?“ Aniž by počkal na mou odpověď, sehnul se ke mně. Hvězdy na obloze zářily a měsíc svítil, skoro dokonale kulatý. Nevím, jak dlouho jsem ležela v měkkých polštářích a pozorovala oblohu, ani kolikrát mne ještě donutil lapat po dechu, nepamatuji se ani na to, jak jsem schoulená v jeho náručí, totálně vyčerpaná a rozechvělá, usnula.

„Em, Emily, vstávej.“ Jeho dech mi zahřál ucho. Nechtěla jsem se probudit. Pokud bylo tohle všechno jenom sen, nechtěla jsem otevřít oči.

„Miláčku, musíš se vrátit domů, bude svítat.“ Prohrábl mi vlasy a shrnul mi je z obličeje. Ležel za mnou a objímal mne. Byla jsem zamotaná ve svém plášti a ještě přese mne hodil svou pelerínu dlouhou až na zem. Nebyla mi zima, jeho tělo mne zahřívalo.

„Svítat?“ Zívnula jsem a zamrkala na oblohu. Noc byla ještě černá, ale tam, daleko na východě, již nabírala obloha světlejší nádech. „Páni, já jsem… my jsme usnuli?“ Posadila jsem se a zmateně se na něho otočila.

Pokrčil rameny. „Nechal bych tě ještě spát, ale mám dojem, že na statku se vstává s rozbřeskem a já už mám také nejvyšší čas.“

Vyskočila jsem na nohy a zkontrolovala, jestli je halenka zapnutá a vše na svém místě. Nepamatovala jsem si, že bych se oblékala, ani že by mne oblékal on, ale někdo to přeci jen udělat musel?

„Musím hned domů.“ Zmateně jsem se rozhlížela kolem, jako by mě tu mohl někdo zahlédnout.

„Mám tě doprovodit?“ Usmál se a mrknul směrem k východu. Přes tvář se mu mihl nepatrný záchvěv nervozity.

„Ne, já jen… budeš tu večer?“ To jediné jsem ještě chtěla vědět.

„Jistě, budu tu na tebe čekat.“ Kývnul a já se mu bez rozmyšlení vrhnula do náručí. Byl zaskočen a tak mne sotva zachytil. Vlípla jsem mu rychlý polibek na tvář a bojovala sama se sebou, abych nezačala škemrat, aby mě vzal sebou. Další nudný den a nekonečné čekání na večer.

„Tak večer.“ Šeptnula jsem a vydala se na cestu k domu. Běžela jsem jako o život. Vlastně to byl běh o holý život, jestli matka zjistí, že jsem nebyla v noci ve svém pokoji, jistojistě mne zaškrtí.

Když jsem dobíhala do parčíku za domem, obloha už nabírala do modré a za obzorem se skrz les, prodíraly první paprsky slunce. Schody jsem brala po třech a málem vrazila do mladé služky, která měla na starost pořádek v domě. Tak tak jsem se stačila schovat za závěs a se zatajeným dechem čekala až přejde.

Oddechla jsem si, až když jsem za sebou zaklapla mohutnou dřevěnou závoru jistící dveře do mého pokoje a skočila do postele. Chvíli jsem jen tak ležela a vzpomínala na něho, na jeho laskání, na jeho něžnosti. Při pouhé vzpomínce jsem se zachvěla a známé tepání v klíně mi prozradilo, že i mé tělo si na dnešní noc pamatuje.

Svlékla jsem se a zaplula pod peřinu. Nechtěla jsem se mýt, chtěla jsem ulehnout, snít a na své kůži ještě cítit jeho vůni.

„Holčičko, vstávej, matka je rozčílena, že ještě spíš.“ Zabouchání na dveře mne vyrvalo z náručí nádherného snu. Zdálo se mi o něm a o tom, co bude, až se rozhodnu nebýt nadále pannou. Udýchaně jsem se ohlédla a zjistila, že se blíží doba oběda. Vyskočila jsem z postele a pustila chůvu dovnitř, jestli mi nepomůže s oblékáním, jistě oběd nestihnu.

Do jídelny jsem samozřejmě přišla jako poslední. Matka si mě přísně měřila pohledem a otec předstíral, že je více než zaujatý pročítám místního plátku.

„Nejsi nemocná Emily?“ Zeptala se mě matka jakoby nic, když dojídala polévku.

„Ne, je mi dobře. Proč se ptáš?“ Odložila jsem lžíci, protože jsem měla hrdlo natolik stažené, že bych už nesnědla ani hlt.

„Spíš každý den do oběda, doma jsi byla vždycky brzy ráno na nohou.“ Počkala, až jí služka odebere špinavý talíř a nabere porci pečeného hovězího.

Snažila jsem se jí nenaštvat a tak jsem jenom pokrčila rameny. „Chůva říká, že je to tím vzduchem a pohybem venku. Že bude chvíli trvat, než si zase zvyknu.“

„Zdá se mi, že tu vlčíš, Emily. Že zapomínáš na dobré vychování. No, zítra přijede pan hrabě a on už ti bude dělat společnost na úrovni. Jsi už prostě moc velká na běhání po dvoře a klábosení s čeledí. Musíš se už chovat jako dáma.“

Otec zatvrzele přežvykoval a tvářil se, jako by ta pečeně nebyla vůbec dobrá. Matka uždibovala nožem malinkaté kousíčky a vkládala si je vidličkou do úst. Já se jen přehrabovala vidličkou mezi zelenými kuličkami hrášku a kopcem bramborové kaše. Neměla jsem náladu vůbec na nic. Zkazila mi ji matka svým oznámením o zítřejší návštěvě.

„Doufala jsem, že bys mi mohla dnes odpoledne předčítat v altánku. Nádherně tam voní popínavé růže.“ Matka si osušila koutky úst a způsobně složila ubrousek vedle talíře.

„Strýček John mi povídal, že by byl rád, kdys projela tu mladičkou kobylku. Je prý moc hodná.“ Mrknul na mě spiklenecky otec a matka francouzsky zaklela.

„Řekni mu, že budu moc ráda. Těším se na to.“ Kývla jsem mu nazpátek a snažila se nevšímat si matky, která naštvaně drtila prsty okraj stolu.

Měla jsem naprosto jasno, kam se zajedu podívat. Je to sice pár mil, ale obloha je bez jediného mráčku a do večera je ještě daleko. Chci vidět zblízka jeho dům. Možná, když najdu potřebnou odvahu, zaklepu na dveře. Možná bude už vzhůru a pozve mě dál. Možná mne odvede do svého pokoje a bude pokračovat tam, kde v noci přestal. Ajaj… zrychlil se mi tep a do tváří se mi nahrnula krev. Sklonila jsem hlavu k talíři, aby si nikdo nevšiml, jak moc se červenám.

„Tak dobře, řeknu, ať ti tu kobylku osedlají. Chceš dámské nebo pánské sedlo?“ Otec napíchl poslední kousek masa a prohlížel si ho.

„Dámské.“ Vyhrkla matka.

„Pánské.“ Řekla jsem zároveň s ní.

„Ale ve městě v parku vždycky jezdíš na dámském, nechápu, proč se tady chováš tak nespoutaně.“ Matka si nacvičeným gestem uhladila sukni a rozčíleně vstala.

„Protože v Londýně nemohu nosit jezdecké kalhoty.“ Pokrčila jsem rameny, ale přesně věděla, jak na to matka zareaguje.

„Kalhoty?! Emily, to přeci nemyslíš vážně. Takhle se dáma z vyšších kruhů neobléká. Takhle se neoblékají ani služky. Lidé si o tobě budou povídat.“ Její obličej zbrunátněl, jak jí stoupal tlak.

„Ale drahá, nech ji přeci. Od zítřka se bude zase chovat jako dobře vychovaná mladá dáma, že?“ Otec na mě zase spiklenecky mrknul.

Měla jsem sto chutí odseknout, že ani ve snu, ale radši jsem se kousnula do jazyka, abych držela pusu.

O hodinu později jsem už scházela schodiště, oblečena v čistě mužských šatech a obutá ve vysokých černých kožených jezdeckých botách. Vlasy jsem zapletla do velikého uzlu a připnula je sponkami k hlavě, aby se mi při jízdě nepletly.

„Tak už je připravená.“ John se usmíval, když vedl kobylku ze stájí přes dvůr. Podal mi otěže a pomohl mi do sedla.

„Opatrně, děvče, je ještě mladá a má tvrdou hlavu. Dej jí trochu prostoru, aby tě neshodila.“ John mi zamával a já se vydala pomalu po prašné cestě k lesu. Přes les, kolem starého hřbitova, ukrytého před lidmi, kteří to tu neznali, podél rozvalin kostela, přes kopec, a pak podél potoka, přes pastviny, kolem kamenné zídky, až ke staré kované bráně, která se díky náporu rzi už zpola rozpadá.

Tak takhle daleko jsem ještě nikdy nebyla. Mnohokrát jsme projížděli kolem, ale místní si o tom domě vypravovali takové příběhy, že se až sem neodvážil dlouhá desetiletí snad nikdo.

Sesedla jsem z koně a uvázala ho u brány. Dům už nebyl daleko a bude lepší, když půjdu pěšky. Nebude to tolik nápadné, jako kdybych přijela až před dům na koni.

Zahrada byla podobna husté nepěstěné džungli. Štěrková cesta už také podléhala náporu trávy a místy se úplně ztrácela. Občas z přerostlého křoví vykukovala stará socha porostlá řasou. Vykulené oči naducaných andělíčků mne sledovaly a já jejich pohledy cítila v zádech. Obloha se z ničeho nic zatáhla těžkými dešťovými mraky a zahrada potemněla. Studený vítr se rozeběhl kolem a šustivý zvuk trávy mi naháněl v tom šeru hrůzu. Proč jsem sem vlastně jezdila? Nebylo by lepší držet se pravidel a počkat na něho v našem zapomenutém magickém koutě zahrady?

Staré smutně a ponuře vypadající stromy skláněly své polámané větve skoro až k zemi, než se jejich koruny rozevřely a já zahlédla první černé střechy strašidelného domu. Sídlo bylo postaveno mezi dvěma mohutnými věžemi, které tvořily jeho rohy. Dům byl tmavě šedivý, mohutně porostlý břečťanem a přísavníkem, takže zelené rostliny nyní vytvářely jeho fasádu. Šlahouny sahaly až k oknům v nejvyšším patře a některé se šplhaly až na střechu. Kolem střechy byl vysutý ochoz, který propojoval zřejmě obě věže. Tohle sídlo budilo strach a bázeň už svým vzhledem. Zahrada okolo taky kolemjdoucí nepřesvědčila, že tady žijí lidé. Vypadalo to tu opuštěně a prázdně. Opravdu Richard říkal, že žijí tady?

Oblohu rozčísl blesk a ostrý poryv větru mi rozevlál vlasy všude kolem obličeje. Krajinou zazněla ohlušující rána hromu a já se instinktivně přikrčila.

„Hloupá, hloupá, hloupá.“ Nadávala jsem si tiše, když jsem se rozmýšlela, jestli bude lepší se vrátit nebo pokračovat. Pokud se vrátím, zastihne mne bouře po cestě. Není radno se potulovat po pastvinách, když kolem vás létají blesky a hromy duní ohlušujícími ranami.

Tatínka jistě napadne, že jsem vyhledala útočiště v suchu a pohodlí a počkám v bezpečí, než se to přežene. Pozvedla jsem oči a znovu si prohlédla dům.

„V suchu, pohodlí a bezpečí.“ Ušklíbla jsem se, tohle sídlo neslibovalo od pohledu ani jedno z toho.

Obrátila jsem se a rozeběhla se k bráně pro neklidně přešlapující kobylku. I jí zřejmě vylekal hlučný zvuk hromu a zřejmě i to, že je přivázaná a nemůže odklusat domů.

Popadla jsem ji za otěže a vyhoupnula se do sedla. Kopla jsem ji do slabin a vybídla ji, aby sebou hnula. Když jsme vjížděly na pozemek, dopadly na nás první kapky deště. Další blesk prořízl oblohu a já se přikrčila. Po třech minutách se spustil tak prudký déšť, že se od cesty prášilo a nebylo vidět na krok.

Kdyby ten dům nebyl tak veliký, snad bych ho ani nenašla. Seskočila jsem z koně a přivedla ho pod stříšku. Staré mohutné řezbami zdobené dveře byly opatřeny zašlým kovaným klepadlem v podobě lví tlamy. Třásla jsem se zimou, když jsem brala do zkřehlých prstů kruh klepadla a zabušila jím na dveře. Rány se rozléhaly, jako kdyby ozvěnou a mísily se s burácením hromů.

Byla mi příšerná zima a po čele a po tvářích mi stékaly kapky z mokrých vlasů.

Ozvalo se šramocení zámku a dveře se s hlasitým skřípěním otevřely. Ve vzniklé mezeře se objevila scvrklá tvář bělovlasého staříka. Tvářil se překvapeně, zjevně nečekal návštěvu.

„Přejete si?“ Zvídavě mě přejížděl očima.

Objala jsem si paže, abych se udržela alespoň trošičku v teple, a pak si pšíknula, až se mi podlomila kolena.

„Je pán, doma?“ Zeptala jsem se a zuby mi drkotaly.

„Jistě. Pan Richard je doma. Koho mám ohlásit?“

O jé, tak to bude na dlouho. Další pšíknutí mi oznámilo, že budu ráda, když z tohohle dobrodružství vyváznu jenom s pořádnou rýmou.

„Emily, řekněte, že je tu Emily.“ Musela jsem se nutit do řeči a opravdu se snažit, aby mi bylo alespoň trochu rozumět.

Dveře se zabouchly a já si připadala jako velmi nevítaný host. Spíš jako vetřelec, kterého ani nechtějí pustit dovnitř a tím jsem vlastně byla. Nikdo mne nepozval a já stejně klepu u dveří a dožaduji se vstupu.

Další hrom se ozval tak blízko, že mi zalehlo v uších. Schoulila jsem se a posadila se rezignovaně ke zdi. Do tohohle nečasu stejně nemůžu a tady je alespoň sucho. Přestávala jsem cítit prsty a únava mne zmáhala. Tohle není dobré, zápal plic jsem už měla a není to žádná legrace. Zavřela jsem oči a snažila se soustředit, třeba sama sebe přesvědčím, že je mi teplo.

Mých ramen se dotkly něčí ruce. Má hlava vystřelila nahoru. Stál tam, oblečený v silném sametovém vínově červeném županu. V obličeji vepsaný údiv a taky starost.

„Propána, Emily, kde se tady bereš? Pojď rychle do tepla.“ Pomohl mi na nohy a vedl mne dovnitř. Vnitřek domu nevypadal vůbec zle. Bylo tu hodně soch a taky obrazů, hodně zlaté a taky těžké zelené závěsy až na zem. Vedl mne přes halu, kterou osvětloval ohromný lustr s tisíci svíčkami. Plály jen některé, ale i tak tu bylo světla dost. Otevřený průchod vedl do rozlehlého salonku. V zadní části byl mohutný kamenný krb, v něm plápolal oheň. Nevšímala jsem si ničeho jiného, než teplé útulné záře plamenů.

„Celá se klepeš.“ Třel mi ramena a vedl mne přímo do příjemné hřejivé záře.

„Chviličku tu počkej.“ Opustil mne a než jsem si stačila nahřát dlaně, byl zpět. V rukou třímal huňatou vlněnou deku a taky nějaké úhledně poskládané oblečení.

„Až se vrátí sestra, určitě ti půjčí nějaké ženské šaty, teď ze sebe ale svlékni to mokré prádlo, honem.“ Páčil mi ruce od těla a rozepínal košili. Styděla jsem se, nechtěla jsem, aby mne svlékal.

„Richarde, dej mi minutku, zvládnu to sama.“ Vykoktala jsem.

„Jistě, promiň. Zajdu do kuchyně a svařím červené víno, musíme tě zahřát.“ Pustil légu mé košile a vytratil se ze salonku. Zavřel za sebou veliké dvoukřídlé dveře, to aby mi zajistil soukromí.

Rychle jsem se vysvlékla z mokrých šatů a složila je na zem na kupičku.

Přinesl mi jednu ze svých košil a taky mužské spodní prádlo. Tohle nebyla ale bavlna. Bylo to hedvábí. Ještě nikdy jsem neměla hedvábné spodní prádlo. Trochu jsem se styděla se ho i jen dotýkat, i když jsem tu byla sama. Měla jsem na výběr. Zůstat jen v košili a nebo překonat stud a obléknout si nabízené hedvábné spodky. No co, mohlo by být i hůř. Navlékla jsem si vše a v pase stáhla spodky tkanicí, aby mi nepadaly. Košile byla díkybohu hodně dlouhá a zakrývala tak, co mám pod ní.

Kolem ramen jsem si přehodila huňatou deku a sedla si hned před krb na ovčí kožešinu. Vlasy jsem proklepala, aby mi co nejdříve uschnuly.

Za zády se mi ozvaly tiché kroky a do mého zorného pole se dostala sklenka s ouškem.

„Dal jsem do něho skořici a hřebíček. Je to horké, pij opatrně.“ Jeho jemný hlas mi prozradil, že se nezlobí, že jsem bez pozvání přišla.

Vzala jsem si od něho sklenku a napila se.

Přitáhl si mohutný ušák blíž a posadil se naproti mně. Nohy hodil unaveně na podnožku a nechal mě se trošku vzpamatovat.

„Čemu vděčím za tak roztomilou návštěvu.“ Šeptnul a podepřel si bradu pěstí.

„To ta bouřka mě zahnala k vám.“ Usrkla jsem ze šálku.

„Hmm, a díky prozíravému hnutí osudu jsi se právě potulovala v blízkosti našeho panství, když začalo pršet?“ Přesně věděl, co se stalo.

„Chtěla jsem si prohlédnout tvůj dům, přiznávám.“ Sklonila jsem provinile hlavu.

„Jsem tomu tuze rád.“ Uculil se.

„Nevadí, že jsem tady? Váš komorník se netvářil moc přátelsky.“

„Bastian je poněkud nedůvěřivý a popravdě nejsme tu na návštěvy zvyklí. Vysvětlil jsem mu, že jsi má vážená přítelkyně a můžeš k nám kdykoliv přijít.“

„Přítelkyně?“ Udivilo mne to oslovení.

„Dala bys radši přednost milence?“ Jedním ladným pohybem se svezl z křesla a přiklekl si ke mně na ovčí kůži.

„Nevím, čemu bych dala přednost.“ Semknula jsem pevně rty. Popravdě opravdu jsem si nebyla jistá, co mezi námi je. Sice mi řekl, že mne miluje, ale byla to pravda a cítila jsem já to samé k němu?

„Budu ti říkat, jak jen budeš chtít. Klidně vykřičím do celého světa, že ty jsi má vyvolená.“ Zašeptal a sehnul se ke mně, aby mne mohl políbit. Nechala jsem ho. Teplé víno mne dostalo do příjemné otupělé nálady a jeho dokonalá vůně mne uklidňovala. Chtěla jsem ho, tak moc jsem ho chtěla, někde v soukromí, v nadýchaných peřinách, nahého a vzrušeného.

„Richarde.“ Zasténala jsem a objala ho kolem krku. Bylo zvláštní, že jedna sklenička horkého vína, zbořila všechny hráze puritánské výchovy. Jeho přítomnost, jeho vůně, chuť jeho rtů. To všechno ve mně vyvolávalo příjemné chvění.

„Mám dojem, že ta bouře jen tak neskončí. Budeš tu muset zůstat přes noc. Bastian ti už připravuje pokoj. Odvezl bych tě kočárem, jenže mám dojem, že i sestra radši přenocuje v nějakém hotelu u cesty, než aby riskovala cestu v tomhle počasí.“

„A můj kůň?“ Vzpomněla jsem si na nebohé vystrašené zvíře.

„Už je v suchu ve stájích.“ Položil mi dlaň na spánek a já zavřela oči a nechala ho, aby si se mnou dělal, co jen bude chtít. Jeho doteky byly jemné a pálivé, nebo možná jen má vínem otupělá mysl nerozeznávala, co je žár jeho těla a co žár plamenů.

„Nejsi unavená? Nemáš hlad, nebo nechceš ještě víno?“ Jeho rty se opět dotýkaly pokožky na mém krku.

„Ne, víno už ne. Chtěla bych si jít lehnout, odpočinout si.“ Zašeptala jsem a on se jen uculil.

„Jistě, jak si má paní přeje.“