Moonlight shadow

Tráva mě nepříjemně šlehala do holých nohou a kamínky ze štěrkových cestiček se mi zabodávaly do bosých chodidel. Běžela jsem jako o život, jako by mě pronásledovalo něco příšerného. Věděla jsem, že za mnou nikdo není, ale přesto jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Jako by byl všude kolem, ukrytý v temných stínech stromů, v jemném šelestu listů, i v samotné bledé záři luny. Jako bych cítila vůni jeho kolínské, vnímala na pokožce jeho horký dech, slyšela tichý pravidelný tep jeho srdce a jeho dokonalá ústa šeptat něžně mé jméno.

Přála jsem si v tu chvíli jediné, zavřít se v bezpečí svého pokoje a moci si v klidu rozmyslet, co budu dělat.

Prolétla jsem sadem, aniž bych se jen ohlédla, aniž bych si dopřála chvilinku oddechu. Sotva jsem popadala dech, když jsem běžela kolem záhonů se zeleninou a prvních dokonalých kopulí z keříčků zimostrázu. Už jsem nemohla, plíce mi bolestně plály nedostatkem kyslíku a píchání v boku se zhoršilo natolik, že mi znemožňovalo pokračovat. Tváře jsem měla jako v ohni a ústa mi zaplavila nepříjemná kyselá pachuť. Padla jsem do vlhké trávy a zapřela se klečíc o ruce. Zírala jsem do tmavé trávy pode mnou, která se zdála být díky tmě úplně černou. Neodvážila jsem se zvednout hlavu, i když kdybych tak učinila, pravděpodobně by tam nikdo nebyl.

Zbývalo pár posledních kroků, abych překonala parčík a stanula u zadního vchodu do domu. Jen se zvednout na nohy a donutit své bolavé, unavené tělo a zatuhlé, kyselinou zalité svaly, aby se ještě pohnuly. Vrávoravě jsem se postavila na nohy a bojovala sama se sebou, abych se na nich vůbec udržela.

Zběsilý tlukot svého srdce jsem cítila až ve spáncích, po nichž mi stékaly chladivé kapičky potu. Kůži na předloktích jsem měla poškrábanou od větviček a ranky zalité potem teď nepříjemně štípaly.

Opřela jsem se o kované zábradlí podepírající ohromný oblouk popínavých růží a pozvedla hlavu k obloze. Větřík mi pročísl vlasy a až na pár pramenů, přilepených k pokožce na krku, mi je shrnul z tváře.

Zatočila se mi hlava a kolena mi vypověděla službu. Prohrábla jsem vzduchem, abych se zachytila, ale akorát jsem si do krve poranila dlaň o trny.

Sesunula jsem se k zemi, připravená na chladnou vlhkost trávy pode mnou.

Dlouhé prsty se mi omotaly kolem nadloktí a stáhly mne do příjemné teplé náruče. Klekl si, aby zachytil můj pád. Seděla jsem na zemi a on klečel za mnou. Neměla jsem odvahu otevřít oči a čelit síle jeho pohledu.

„Emily, jsi v pořádku?“ Zašeptal a odhrnul mi zbytek slepených vlasů z čela.

Otevřela jsem oči a střetla se s krásným chápavým úsměvem. V jeho výrazu nebylo ani stop po výsměchu, nebo ironickém pohledu. Jako by chápal můj zběsilý úprk, jako by ho moje splašená reakce nikterak nezaskočila.

„Nechtěl jsem tě vystrašit.“ Jeho hutný sametový hlas mi sjel po kůži a ovinul mne hebce jako šátek z hedvábí. Naskočila mi husí kůže a rozechvěl mne chlad.

„Je ti chladno?“ Starostlivě mi třel prokřehlé ruce a stažená ramena.

„Připadám si směšně.“ Přiznala jsem přiškrceně.

„Směšně?“ Nechápal.

„Možná jsem pořád malé dítě. Utíkám před tebou, dospělý by neutíkal.“ Sklonila jsem oči.

„Má drahá, Emily, jsi dospělejší než většina dospělých, co znám, věř mi.“ Usmál se a přitiskl si mne blíž. Bylo to velmi příjemné. Jeho horká náruč mi poskytovala pohodlí a útočiště. Přitiskla jsem se lící na jeho hruď a poslouchala tiché ševelení jeho dechu a rytmickou hudbu jeho živoucího srdce.

„Řekni mi, co se to děje?“ Zvedla jsem k němu své oči.

„Co chceš slyšet?“ Povytáhl tázavě obočí.

„Proč mi připadá, že je naprosto přirozené, že jsi tady se mnou?“

„Možná proto, že to přirozené je. Nesnaž se zachytit něco, co zachytit nelze, Emily.“

„Jak to myslíš?“ Nakrčila jsem čelo. Pobaveně zavtěl hlavou a špičkou ukazováčku mi přejel po vrásce, která se mi vždy při mračení udělala na čele.

„Nemůžeme obsáhnout celý vesmír, stejně jako nemůžeme zachytit hvizd Amorova šípu. Něco prostě musíme brát tak, jak to je. To, co teď cítíš, je přirozené, jelikož cítím to samé, když tě svírám v náručí.“

Nestihla jsem se zeptat, jak jen může vědět, co se odehrává uvnitř mne, než sklonil svou tvář tak, že jsem mohla vnímat jeho horký dech na své.

„Jaké je tvé jméno?“ Snažila jsem se nepodlehnout jeho nádherné vůni a okouzlení z pocitu blízkosti jeho těla.

„Můžeš mi říkat, jak jen chceš.“ Usmál se.

„Dala bych přednost tvému skutečnému jménu, mohu – li si vybrat.“ Díky temnotě kolem byl náš rozhovor až příliš intimním. Díky bohu neviděl, jak se mi horkost žene do tváří.

„Nemyslím, že by se ti mé jméno líbilo.“ Ztišil hlas do sotva slyšitelného šepotu. V jeho tónu bylo cosi smutného, jako bych v něm vyvolávala vzpomínky na něco, co by nejradši zapomněl.

„Prosím, není spravedlivé, když ty mé jméno znáš a já tvé ne.“ Pozorovala jsem jeho sevřenou čelist. Jakoby se rozhodoval, jestli mi to má říct, nebo ne.

„Richard, jmenuji se Richard Neville.“

„Počkej, znám tady jednu…“ Vzpomněla jsem si na starou pověst, kterou mi chůva vyprávěla před spaním. Byl to typický starý strašidelný příběh pro malé děti o domě rodiny Nevillových.

„Ten starý černý dům se dvěma věžemi, ten dům patří tvé rodině?“

„Nyní asi patří mně.“ Jakoby hledal v mé tváři známky strachu nebo znechucení.

„Lidé říkají, že v tom domě bydlí sám ďábel. Nikdo by se k němu nepřiblížil ani za slunného dne, natož v noci.“

„Jsi upřímná.“ Nyní to ale nebyla poklona. Byl opatrný, zvídavě sledoval každý můj pohyb.

„Jsi ďábel?“ Nemohla jsem se nezeptat.

„Myslíš, že jsem?“ Do hlasu i do výrazu jeho tváře se opět vrátil smích.

Notnou dobu jsem zkoumala jeho obličej. Mohl by ďábel vypadat takhle? Byl to sice jeden z padlých andělů a andělé jsou přeci krásní, ale tenhle muž, ať už byl kýmkoliv, nebyl ďáblem.

„Myslím, že ne.“ Pípla jsem nejistě a ještě pořád nevěděla, jestli to myslím upřímně.

„Má rodina se vždycky držela zpátky. Pokud vím, mí prarodiče, ani mí rodiče se nijak nezapojovali do místního společenského života. Pak moc dlouhou dobu v tom domě nikdo nežil a lidé z vesnice si začali šuškat. Vrátil jsem se sem, abych tu našel klid a mohl zde nerušeně žít.“

O kousek jsem se od něho odtáhla, ještě pořád sedíc na nepříjemně vlhké studené trávě.

„Ten dům není zakletý?“ Mně samotné to přišlo hloupé.

„Pokud vím, tak kromě mě, mé sestry a našeho starého sluhy v tom domě nikdo jiný není. Kdybych tam ale někoho zahlédl, budu tě o tom informovat.“ Neubránil se úsměvu.

„Promiň mi, nemám právo se tě tolik vyptávat.“ Sklonila jsem oči.

Opatrně mi podsunul ukazováček pod bradu a donutil mě vzhlédnout. „Ptej se, odpovím ti na cokoliv.“ Zhluboka se nadechl, a pak se jeho pohled stočil k mé pravé ruce.

„Poranila sis ruku.“ To nebyla otázka, ale pouhé konstatování. Zvedl mou ruku a bez zaváhání sáhl do kapsy pro sněhově bílý plátěný šátek.

V jeho přítomnosti jsem na poškrábanou dlaň úplně zapomněla.

„Jak to víš?“ Nechala jsem si dlaň ovázat a pozorovala, jak zasychající krev prosakuje skrz jemné plátno a tvoří tak skoro černou skvrnu.

„Stál jsem za tebou, když se ti to stalo.“ Řekl a ledabyle pokrčil rameny, když opatrně a lehce utahoval poslední uzlík na konci šátku.

„Toho šátku je škoda. Ta krev nepůjde vyprat. Určitě na něm zůstane skvrna.“ Snažila jsem se rozluštit složitou výšivku v rohu bílého plátěného čtverce, ale byla přílišná tma, abych viděla detaily.

„Na něm mi vůbec nezáleží.“ Vzdychnul a něžně mne políbil na hřbet poraněné dlaně.

Sice nic neřekl, ale jasně jsem cítila jemné zachvění jeho krásného bledého těla. Jako by jím otřásla zima.

„Je mi líto, ale opravdu už budu muset jít. Jestli se někdo dozví o mých nočních toulkách, tak mě matka zamkne v pokoji.“

„Pomohu ti na nohy.“ Rozverně se uculil a jedním rychlým, táhlým pohybem vstal. Málem jsem to ani nezaregistrovala. Prostě klečel, a pak se najednou skláněl nade mnou a podával mi ruku.

Teď už jsem se nezdráhala dotknout se jeho prstů, dlaně. Má ruka zajela do té jeho a on mne pevně sevřel. Vyhoupla jsem se na nohy a poučena z předchozí nemilé příhody zastavila se hodný kousek od jeho hrudi. Bylo by trochu trapné opět skončit v jeho náručí a jakkoliv mne tato představa lákala, jakkoliv jsem bojovala se vzpomínkou na dotyk jeho těla na mém, přemohla jsem sama sebe a vzpomněla si na své dobré vychování.

„Pokud nebudeš proti, rád bych tě doprovodil až k domu. Budu tak mít jistotu, že jsi v pořádku a v bezpečí.“

Skoro neznatelně jsem přikývla a naučenými pohyby si rovnala košilku i župan, aby nikde nevykukoval žádný nevhodný kousek mého bezbranného já.

Sledoval mne bedlivě s mírným úsměvem na tváři. „Přijdeš zítra?“

Cukla jsem sebou a porovnala šerpu županu. Vlasy jsem hodila dozadu na záda, aby se mi nepletly a udělala drobný krůček zpět, jelikož naše blízkost byla poněkud matoucí.

„Pokusím se.“ Šeptla jsem do ševelivého temného ticha zahrady.

„Budu čekat.“ Odpověděl okamžitě a natáhl ke mně svou paži. Byla to výzva, chtěl mne držet za ruku, procházet se mnou zahradou, stejně jako se procházejí milenci při teplých letních nocích, a já tu ruku přijala, s úsměvem a vděčností k jeho vstřícnosti a galantnosti. Kdyby jen matka věděla, že se teď držím za ruku s mladým, nadmíru pohledným mužem, nechala by mě zavřít do kláštera. Nad tou představou jsem se musela usmát. Kdo by asi zvítězil? Já nebo řádové sestry?

K zadním dveřím už to bylo jen pár kroků, ale i tak jsem si jeho doprovodu užívala, každou jednu jedinou vteřinu jsem se snažila vnímat jeho dotek, jeho vůni, jeho přítomnost. Myslím, že na tom byl stejně.

Sklonila jsem se k malému svícnu a přitiskla si ho na hruď, když jsem mu hleděla do očí a ztrácela se v jeho hlubokém pohledu.

„Dobrou noc, Emily.“ Zašeptal.

„Dobrou noc, Richarde.“ Vrátila jsem mu stejně tiše.

Naklonil se nade mne a já nezvládla nic, jen beze slova hypnotizovat jeho dokonalé šťavnaté rty. Tak moc jsem si přála cítit je na svých, ochutnat ho v něžném cudném polibku.

Přivřela jsem oči a nastavila ústa, tak jak jsem to čítávala v zamilovaných románech. Pouhá představa toho, jaké to bude mnou otřásla a já se trhavě mělce nadechla. Sklonil se ke mně a já zavřela oči úplně. Nesluší se při líbání zírat muži do očí. Možná proto, že bych v těch mých mohl přečíst tu neskonalou touhu po jeho dotycích a to se přeci nesluší.

Už jsem cítila jeho blízkost, jeho sladký dech ve tváři a očekávání mnou projelo a usadilo se v podbřišku. Rostlo a mohutnělo a já měla dojem, že snad ten první krok udělám já. Jenže co by si o mně potom pomyslel? Přeci nejsem nějaká vesnická rajda, která dá plně průchod svým tužbám. Určitě by v ten moment o mě ztratil veškerý svůj zájem.

Milimetr po milimetru zkracoval vzdálenost mezi námi. Mohla jsem snad slyšet i zběsilý tlukot jeho srdce, a pak se jeho rty dotkly mého čela. Mé očekávání se rozpustilo jako kopeček zmrzliny v parné letním dni. Nezbylo z něho nic než kyselá pachuť nesplněného přání.

„Tak zítra.“ Zašeptal a než jsem stihla otevřít oči, s lehkým poryvem voňavého vánku zmizel v husté noční temnotě. Ještě nějakou dobu jsem zírala do zahrady a za každým pohybem větve, stromu a za každým zašustěním lístečků hledala jeho přítomnost.

Polibek jeho rtů na mé pokožce pálil a já si s hrůzou uvědomila, že mi po tvářích tečou slzy. Tak moc jsem si přála poznat sílu jeho polibku, že jsem se nyní cítila zrazena. Zrazena a odmítnuta.

Následující den jsem začala až dlouho po poledni. Předcházející noc jsem zakončila dlouhou a ponurou sebelítostí, jež zahrnovala skoro dvouhodinový srdceryvný pláč a rozhodnutí, že pokud dnes půjdu do zahrady, budu mu nedostupnou. Chce – li si hrát, budu mu dobrým protivníkem. Nakonec bude škemrat a žadonit o mou přízeň a já, pokud mu ji dám, budu tím pověstným vítězem. A pokud ne, pokud jsou jeho úmysly s mou maličkostí nekalé, nebudu vypadat v jeho očích ani ve svých jako naivní malá holčička.

„Emily, vstávej, budou tři hodiny odpoledne.“ Chůva zabouchala pěstí na dveře, a pak, nečekajíc na vyzvání, vešla dovnitř. Usmívala se, když odhrnovala těžký sametový závěs a otevírala malé okno nad čelem mé postele.

„Dnes tě matka nechala spát dlouho. Přimluvila jsem se za tebe, že jsi jistě unavená z dlouhé cesty, ale zítra už tě přijdu vzbudit včas na snídani.“ Otočila se ke mně, a když si všimla mého rozespalého úšklebku, opravila se: „Na oběd.“

S veselým smíchem odtančila na chodbu a rázně za sebou zavřela. Byla to zlatá duše, nikdy neztrácela životní optimismus ani dobrou náladu.

Oblékla jsem se a učesala a přicupitala dolů do kuchyně na velmi pozdní oběd. Chůva mi podstrčila plný hrnek čerstvého mléka a ještě teplý jablkový koláč. Se spokojeným úsměvem pak pozorovala, jak ve mně jednotlivé kousky mizí.

„Vypadáš nějak nezdravě a pohuble z toho městského ovzduší. No počkej, já si tě tu zase vykrmím.“ Přisunula mi pod nos talíř s dalším kouskem křehkého voňavého pečiva a šla umývat nádobí po opulentním obědě. Zpívala si a já jen tak lelkovala, pozorujíc z okna kuchyně pacholky a taky děvečky, jak pobíhají s krmením a čerstvou podestýlkou.

Večer se přiblížil rychle, vzhledem k tomu, jak pozdě jsem vstávala. Matka se celý den mračila, ale neřekla proti mně ani slovíčka. I tak jsem cítila, že se na mne zlobí, že jsem zaspala oběd.

„Psal mi hrabě, že by se tu zastavil.“ Pronesla matka jakoby nic, když přišel na řadu třetí chod večeře.

Málem mi zaskočilo.

„No teda, ten nemarní čas, vždyť jsme včera přijeli.“ Otec se rýpal vidličkou v zákusku. Zjevně měl naprosto stejnou radost z jeho návštěvy jako já.

„Mluvili jsme o tom už před časem a on mi řekl, že by se rád na ten tvůj statek podíval.“ Matka si jako by nic vložila kousek koláče do úst, a pak si opatrně koutky osušila ubrouskem.

„Jeho zdraví také není nejlepší a tak by mu mohl několikadenní pobyt na venkově prospět, nemyslíš?“ Otočila se na otce a ten jen pokrčil rameny.

„Může dělat společnost mně i Emily, když ty na nás přes samý lov a starání se o polnosti nemáš čas.“

„Hmm.“ Brouknul rezignovaně otec a omluvně se na mě usmál.

V tu chvíli jsem myslela, že exploduji. Nejen, že mi ho chtějí předhodit po našem návratu do Londýna, on sem ještě přijede za námi. Obrátil se mi žaludek a já vstala od stolu.

„Mamá, omluv mě, není mi dobře.“ Vychrlila jsem ze sebe, a aniž bych počkala na její reakci, vyběhla jsem z jídelny.

Doběhla jsem do pokoje a práskla za sebou dveřmi, až se stará dřevěná zárubeň otřásla ve zdi. Jak mi proboha tohle mohou dělat? Jak si mohou myslet, že beze slova protestu pokorně vstoupím do svazku s mužem, kterého nemiluji a který je mi odporný? Nic za to nestojí. Ani peníze, ani společenské postavení. Radši uteču a budu se živit žebrotou, než tohle. Radši vstoupím do kláštera, než abych dovolila, aby se mne byť jen špičkou prstu dotknul.

„Nikdy, to nikdy.“ Opakovala jsem si odhodlaně sama pro sebe.

Probudily mne až zvony odbíjející půlnoc. Proboha, já zaspala. Na chviličku jsem si lehnula, abych si v klidu promyslela strategii boje proti hraběti a skončila jsem s obličejem v polštáři úplně rozespalá.

Vyskočila jsem a bez dalších úprav, či něčeho podobného, natáhla přes bílou halenku černou dlouhou pelerínu. Černou sukni jsem na boku podkasala, aby se mi nepletla mezi nohama až poběžím a na nohy obula lehké letní střevíčky bez podpatku. Neměla jsem lepší volby, pokud poběžím. Mohla jsem zkusit také běžet naboso jako minulou noc, ale ještě teď mě z toho hloupého počinu bolela chodidla.

Proběhla jsem domem a malý svícen nechala opět u dveří. Určitě to nestihnu. On už tam dávno nebude. Proč by čekal? Nadávala jsem si v duchu celou cestu za svou nedochvilnost i za to, že ho kvůli své hlouposti dnes neuvidím. A právě dnes bych potřebovala přítele víc, než kdy jindy. Moci si promluvit o tom, co budu dělat. Třeba bude mít nějaký nápad. Třeba mne unese, jako v zamilovaném románu. Unese mne do své překrásné vily na jižním pobřeží a budeme tam spolu šťastně žít až navěky. Snění je tak krásné.

Proběhla jsem zeleninovou zahrádkou a propletla se sadem. Štíhlé borovice mne vítaly vznešeným pokyvováním svých silných větví. Bez dechu a se srdcem bijícím jako o závod jsem vešla do svého koutu zahrady. Rychle jsem ji přejela pohledem a zastavila se až u stojící siluety, která vypadala tak temně, oproti bledé záři měsíce. Vzrušeně jsem vydechla, když mi došlo, že počkal.

Kolem divokých růží jsem přeběhla rovnou k jezírku, netrpělivá, natěšená, až jsem si uvědomila, že ani nevím, jak začít.

Jak ho jen oslovit, aby to nevyznělo cize, nebo moc důvěrně.

Mlčky jsem stála za ním a přebírala, jak začít náš rozhovor, když se na mne otočil a jen ke mně s úsměvem vztáhnul ruku. Přijala jsem ji a neodpustila si přejet ho znovu očima. Možná se mi jeho dokonalost včera jenom zdála. Možná jsem byla okouzlená.

Stáli jsme tam jen maličký okamžik, který mi však postačil, abych si ho znovu prohlédla. Snažila jsem si každý detail jeho oblečení vrýt do paměti. Boty měl dnes vysoké, jezdecké, z černé lesklé kůže. Kožené byly i jeho dokonale přiléhavé kalhoty. Košili měl opět volnou, rozevlátou, hodně tmavě červenou nebo vínovou. Vypadal naprosto famózně.

„Dobrý den, Emily.“ Zašeptal a já viděla, jak moc si užívá můj zkoumavý pohled. Těšilo ho, že se mi líbí. Typická mužská ješitnost.

„Dobrý den, Richarde.“ Pokusila jsem se o nevzrušený tón, i když hlas se mi chvěl.

„Pokud dovolíš, připravil jsem něco pro tvé pohodlí.“ Rozhlédla jsem se kolem a nechápala, o čem mluví.

„Zůstaň a neotáčej se.“ Usmál se a jemně mi položil dlaně na ramena. Zachvěla jsem se při tom doteku a byla naštvaná sama na sebe a na své tělo, které mě takhle okatě zrazovalo. Otočil mne čelem k rybníčku a pár okamžiků poté, co zmizel, už mě zase objímal kolem ramen.

„Nech oči zavřené, prosím. Nepokaz mi překvapení.“  Šeptal mi přímo do ucha a já si užívala pocitu jeho horkého dechu na své pokožce.

Vedl mne jen pár kroků, než se klouzavým pohybem, který snad ani nebyl lidský, posunul za mě, dlaně stále držíc na mých ramenou.

„Už.“ Šeptnul mi do vlasů a já nedočkavě otevřela oči, zvědavá na své překvapení.

Malá křižovatka několika štěrkových cestiček byla nyní vystlána huňatou dekou s několika polštáři. Na kraji deky byly zapálené svíce se stínidly z barevného a zlaceného mozaikového skla. Odlesky házely barevné obrazce na cihlové zdi okolo. Velký otevřený piknikový koš skýtal nevídaný pohled na vybrané pochoutky a láhev červeného vína. Vedle stála rozdělaná láhev šampaňského a dvě sklenky do poloviny nalité.

„Nádhera.“ Vzdychnula jsem a okouzleně pozorovala mihotavé obrazce na okolním porostu.

„Vypadá to pohádkově.“ Otočila jsem se s úsměvem na Richarda.

„Celé tohle místo je pohádkové, i ty jsi jako víla z pohádek.“ Ladně si sedl na deku a nechal mě, tak trochu osamocenou stát ve tmě.

Opřel se loket a napůl se položil do polštářů. Zajímalo mne, jestli je deka tak příjemně měkká jak vypadá. Rukou si hodil vlasy na jednu stranu, takže se mi teď ukázal jeho dokonalý profil s útlou, i když svalnatou linii krku. Uvelebil se, a pak provokativně pohladil deku vedle sebe.

„Přidáš se, má paní?“

Opravdu dlouho jsem jen tak bez hnutí stála a sledovala tu scenérii, jako vystřiženou z laciných pláten pouličních malířů. Jen těžko říct, jak by se tento obraz jmenoval.

„Je mi tu smutno, Emily.“ Střelil po mně prosebným pohledem, až mi srdce v hrudi poskočilo.

Kde bylo mé předsevzetí, že budu nedostupnou? K čertu s ním. Jeden jediný pohled, který se mi nyní nabízel, bych nevyměnila za nic na světě.

Pomalu, obezřetně jsem kráčela záplavou břečťanových šlahounů, abych se mohla připojit k mému snu. K tomu nejkrásnějšímu muži, kterého jsem kdy na vlastní oči viděla.

Pozdvihl paži a pomohl mi sednout si. Udržovala jsem si odstup, i když bych se na něho nejradši vrhnula a líbala ho až do rána.

Nasucho jsem polkla a prohlížela si jeho upravenou ruku. Bezchybná manikúra musela být jeho každodenním rituálem, protože ani mé nehty nedosahovaly jeho délky. Vymanil svou dlaň z mé, když si všiml, že si ji dopodrobna prohlížím. Jako kdyby ta ruka samotná mohla prozradit kým je.

„Dáš si perlivé víno?“ Naklonil se a podal mi jednu ze sklenek. Víno v nich příjemně šumělo, a když jsem si k němu přičichla, ovanula mne příjemné vůně ovoce.

Pozdvihl svou sklenku a očima mne vyzval k přípitku. „Na tu nejkrásnější dívku, která kdy chodila po zemském povrchu.“ Řekl to zastřeně, hlubokým broukavým hlasem. Trochu mi to připomínalo spokojené předení starého kocoura.

Uculila jsem se nad svými poblázněnými myšlenkami a opatrně, abych nerozbila sklenku, přiťukla.

„Jsi dnes velmi tichá.“ Naklonil hlavu na stranu a šlachy na krku se mu napjaly. Nemohla jsem od jeho krku odtrhnout oči. Jak by to asi chutnalo líbat tu napjatou kůži? Sténal by, nebo by vzdychal vzrušením? Co by dělaly jeho dlouhé bledé prsty?

Zachvěla jsem se při té představě a sklopila zrak ke sklence. Díkybohu, že neumí číst v mých myšlenkách. Byl by překvapen, jak zhýralé představy mi prolétají hlavou. Jenže já byla opravdu zmatená, ještě žádný muž, nikdo z těch dokonale uhlazených londýnských gentlemanů, na mne takhle nezapůsobil. V přítomnosti žádného muže jsem se ještě nikdy necítila takhle.

„Nepovíš mi, co se děje?“ Brouknul znova.

„Matka mi řekla, že pan hrabě si mě přijede obhlédnout sem. Že prý jeho chatrné zdraví utuží zdejší čerstvý vzduch a budeme si moci užívat jeho zábavné společnosti.“ Dala jsem si záležet na ironickém podtónu.

Vystrašeně jsem zvedla oči, až když se vedle mne ozvalo hlasité zasyčení.

Richard vypadal v tu chvíli smrtelně nebezpečně. Jeho dokonalý obličej byl zvrásněný vztekem.

„Nikdy mu nedovolím, aby si tě odvedl. Na to jsem na tebe čekal moc dlouho, aby tě teď dostal nějaký…“

Popravdě, byla jsem znechucena představou naší svatební noci, pokud by to samozřejmě hodlal vydržet tak dlouho. Jeho staré, vrásčité tělo ochable se zvedající nad mým.

Zachvěla jsem se a sklopila oči.

„Z jakého důvodu bys mu chtěl bránit, aby si mne odvedl? Z jakého popudu bys mne chtěl chránit?“ Nedokázala jsem se mu podívat znovu do očí. Co bych v nich asi viděla?

„Emily, jak se můžeš takhle ptát? Copak nic necítíš, když si se mnou?“ Jeho zlomený výraz mne zabíjel.

Chytil mou ruku a přitiskl si ji k ústům. „Miluji tě už tak dlouho.“ Šeptal mi do kůže a mazlil se s mou dlaní.

„Ale včera…“ Hloupě a bez rozmyslu jsem začala odporovat.

„Včera? Co se stalo včera?“ Upřel své oči na mou tvář.

Co jsem mu na to měla jen říct?

„Já, čekala jsem…“ Sklonila jsem opět oči k dece.

„Co jsi čekala?“ Zašeptal měkce a přinutil mne zvednout hlavu a podívat se mu do očí. Usmíval se.

„Polibek.“ Vyhrkla jsem pravdu a okamžitě zčervenala jako přezrálé rajče.

„Hmm.“ Brouknul místo odpovědi a tvářil se naoko zaskočeně. „Polibek.“ Zopakoval spíš pro sebe.

„Ach mé dítě, jak jen přežiju tvoji upřímnost a přímost?“ Zasmál se pobaveně, a pak se posunul blíž ke mně. Stále se opíral o loket, napůl ležící.

„Omlouvám se.“ Hlesla jsem.

„Ššššš.“ Syknul a když jsem zvedla oči, jeho tvář byla neskutečně blízko. Zvedl ruku a pomalu mi ji položil na stranu obličeje. Palcem přejel zkusmo po mém dolním rtu a mně se z toho pouhého malého dotyku zatočila hlava. Jeho prsty se propletly do mých vlasů a jeho dlaň sklouzla dozadu na můj krk.

Natáhl se a zároveň si mě jemným tlakem stáhnul k sobě. Byl to tak kouzelný okamžik, že jsem okamžitě zapomněla na všechna psaná i mluvená pravidla líbání. V tu chvíli bych si popravdě nevzpomněla ani na své vlastní jméno, kdyby se mne někdo zeptal, natož na ubohé knížky, které jsem četla.

Konečně se jeho plné rty otřely o ty mé. Jen lehký dotyk, skoro jen náznak. I tak jsem se neubránila tichému zasténání.

Objel si ústa špičkou jazyka, jako by z nich ochutnával mou chuť, a pak se přitiskl vášnivě a nedočkavě k mým rtům. Byla jsem natolik překvapena jeho něžným útokem, že jsem zůstala bez dechu a ochromená sílou toho prožitku. Žádný spisovatel by podle mne neuměl popsat to, co se mnou jeho polibek dělal.

Celé tělo mi pomalu pohltil plamen spalující vášně a já se přistihla, že se třesu v jeho náručí.

Chtěla jsem víc, cítit pod prsty jeho pokožku, moci ji ochutnat. Mé ruce se samovolně zvedly a neposedné konečky prstů rozevřely jeho nedopnutou rozhalenku. Jeho horká kůže přímo sálala. Třesoucíma se rukama jsem rozepnula další knoflík a stáhla mu hedvábnou košili z ramene. Opustit jeho rty bylo jako nedopít sklenku toho nejlahodnějšího vína, ale já to přesto udělala. Podíval se na mě překvapeně s náznakem očekávání. Políbila jsem ho na hranu čelisti, a pak konečně přitiskla svá ústa na jeho dokonalý krk. Byl horký, hebký a voněl jeho kolínskou. Ochutnávala jsem ho rty, zuby, jazykem a on se jen chvěl, ruce položené volně na mé hlavě. Prsty propletené v mých vlasech.

„Emily.“ Zasténal a mě to jedno jediné slovíčko a způsob, jakým bylo vyřčeno, vynesl přímo do oblak.