Moonlight shadow

Probudila jsem se s křikem na rtech a slzami stékajícími po tváři. Peřina i deka se povalovaly jen tak na zemi, polštáře byly pro změnu poházené bez ladu a skladu na posteli. Oblečení se mi lepilo na kůži díky ledovému potu, jež se dral z každého póru mé pokožky. I když jsem si tak úplně nepamatovala, co bylo předmětem mých snů, bylo mi to jasné a neměla jsem potřebu nad tím přemýšlet. Jen bych se tím zase uvrhla do přemýšlení, které nikam nevedlo.

S namáhavým povzdechnutím jsem se vyškrábala na nohy a rozhodla se pro horkou sprchu, která by ze mě smyla veškeré známky toho, že jsem měla noční můry. Když jsem vešla do koupelny, ihned mi na mysli vytanuly všechny chmurné vzpomínky, pláč a zoufalý křik. I když se mi žaludek nepříjemně natřásal, vklouzla jsem do sprchy a několik minut v ní jen postávala se zavřenýma očima, dlaněmi opřená o stěnu. Voda byla tak horká, že jsem za chvíli přes všechnu tu páru neviděla málem ani na centimetr před sebe. A tak jsem uznala, že je nejvyšší čas pro ukončení sprchování.

Vlasy jsem obmotala ručníkem, navlékla se do froté županu a na nohy si natáhla ponožky. Takové ty ručně pletené, hrubé a perfektně teplé s hnědými fleky. Rozhodně jsem po ránu nevypadala nějak oslnivě, ale na tohle si asi Daniel bude muset zvyknout. Poraženě jsem pokrčila rameny. Pokud budu takhle vypadat každý den, nemám nejmenší šanci se mu nějak zalíbit. Natož ho získat celého pro sebe. Ještě bych si na obličej mohla naplácat pleťovou masku, na oči hodit plátky okurky a Daniel by ode mě s křikem utekl. Hlasitě jsem se zasmála. Jo, tohle by ho zaručeně odehnalo. Pokud by dřív nedostal infarkt způsobený šokem.

Děj se co děj, rozhodla jsem se sejít dolů. Když jsem cupitala po schodech, křečovitě jsem přitom svírala zábradlí, protože moje úžasné a dokonalé ponožky na hladkém povrchu lakovaného schodiště klouzaly. Po všech těch děsných událostech bych ráda zůstala v pořádku alespoň pár dní. Znovu jsem se musela usmát při představě, že by mě takhle viděl Daniel. Zrůdička a ještě ke všemu nešikovná, říkal by si určitě.

I když to nejspíš nebylo adekvátní nedávným okolnostem, do kuchyně jsem vešla v povznesené náladě. Není nic lepšího než trocha sebekritiky po ránu. Chtěla jsem vesele zvolat pozdrav dobrého rána, ale po Danielově přítomnosti zde nebylo ani památky. Vydala jsem se tedy na obchůzku po domě, určitě ještě spal. Znovu jsem tedy opatrně vystoupala po schodech a když jsem otevřela dveře jeho pokoje, zamrzla jsem na místě. Ne snad hrůzou, spíš překvapením.

Danielova ložnice mi připomínala knihovnu, pracovnu, skladiště, ale v žádném případě nevypadala jako místo ke spaní. Na zemi se válely různé knihy, na stole stály stohy knih, v policích byly srovnány stovky dalších knih. Uprostřed místnosti stála jedna velká kožená sedačka, pod oknem další dřevěný stůl, na kterém byl notebook a pracovní lampa. Působilo to velmi chaotickým dojmem, ale něco mi říkalo, že kdyby se tohle někdo pokusil uklidit, celá místnost by ztratila na atmosféře. Mělo to jisté kouzlo a přišlo mi to vskutku adekvátní Danielovu věku. Nic moderního, spíš starší ale zato originální kousky.

Nesměle jsem vešla dovnitř a posadila se na velkou dřevěnou postel, jejíž rám byl tvořen složitými ornamenty vyřezanými s dokonalou přesností. I na sebemenších detailech šlo poznat, že jsou opracovány s láskou. Jako ve snách jsem rukou přejížděla po saténovém povlečení a vdechovala notoricky známou vůni. Když jsem po několika minutách touto vůní byla doslova zdrogovaná, spěšně jsem vycouvala zpátky na chodbu. Prohlédla jsem i zbývající pokoje, ale všechny byly prázdné.

Nerada jsem si to připouštěla, ale dostávala jsem strach. Když jsem podruhé sbíhala po schodech, kašlala jsem na to, jestli si vyvrtnu kotník nebo se skutálím a pěkně si natluču. Vyběhla jsem dokonce i za dům, abych se ujistila, že není nikde poblíž. Čelist mi spadla úžasem.

Všude kam jsem se podívala, ležela alespoň půl metrová nadílka zářivě bílého sněhu. Okolní stromy byly celé zasněžené, místy ještě vykukovaly větve obalené zeleným jehličím. Slunce na nebi matně zářilo přes vrstvu našedlých mračen, která zvěstovala novou várku sněhu. Sluneční paprsky na bílém sněhu vytvářely dojem, že na zemi leží diamanty a křišťály lesknoucí se všemi barvami. Nad krásou tohoto místa se až tajil dech. Možná proto jsem ve dveřích stála několik dlouhých minut, než mě začaly zebat prsty na nohou a zuby drkotat o sebe.

Teprve až se dveře zavřely, dovolila jsem sama sobě podlehnout panice. Daniel nebyl nikde k nalezení, i když jsem volala jeho jméno, neodpovídal mi, což by neudělal, kdyby byl v domě. Z toho vyplynulo, že prostě není doma. Ale kde ksakru je? Nesmyslně jsem pobíhala po domě, každou minutu jsem přiskočila k zadním francouzským okům a vyhlížela ho, okusujíc si přitom nehty na rukou. Ještě nikdy jsem nebyla sama v tomhle baráku! Tedy, byla, ale v tu chvíli jsem o tom nevěděla. Vědomí, že jsem tu sama mě děsilo k nepopsání.

Musela jsem si založit ruce do kapes u županu, abych si nehty neokousala až do masa. Pak jsem se rychle přesunula na sedačku. Schoulila jsem se do ochranného klubíčka, k hrudi si přimáčkla polštářek a uklidňovala se. Všechno bude v pohodě. Tenhle dům je přece zabezpečený, nic se mi tady nemůže stát. Daniel určitě jel nakoupit, hned se vrátí a až se vrátí, tak mu zakroutím krkem, že odjel a ani mě nevaroval. Jenže co když nejel nakoupit?

Hrklo ve mně a vystřelila jsem se do sedu jako raketa. V krku se mi utvořila překážka, jež mi nedovolovala polknout. S panickou hrůzou v očích jsem těkala pohledem ze schodiště na přední dveře a tak pořád dokola. Co když nás našli ti dva chlápci? Museli se postarat o Daniela, aby se mohli dostat ke mně a konečně mě zamordovat. Nebo snad Daila povstala z mrtvých a nejdřív zabila Daniela, aby mě trýznila a ošklivě si se mnou pohrála před tím, než brutálně zavraždí i mě? Anebo nás našla policie, Jenny s Rogerem mě určitě nechávají hledat po celých státech… Daniel je pro všechny můj únosce, takže ho třeba právě teď někde vyslýchají a snaží se z něj vytáhnout, kde mě drží. Panebože!

Vrazila jsem si pořádnou facku, neboť mi všechny tyhle chmurné myšlenky zatemňovaly mozek a pomalu ale jistě jsem tak sama na sebe sesílala mdloby. „Přestaň s tím! Počkej ještě chvíli jestli se nevrátí!“ říkala jsem si nahlas a zhluboka dýchala. On se vrátí. Za chvíli vejde do dveří s taškami plnými jídla a pak ho vážně uškrtím! Jo, přesně to udělám, pokud se vrátí. Nad tím, co budu dělat, když se nevrátí, jsem se ani neodvažovala přemýšlet.

Nadskočila jsem o několik čísel nad sedačku, když se vchodové dveře pomalu otevřely a v nich se objevila čísi hlava s černou čepicí. A do prkýnka, tak tohle je nejspíš můj konec. Zoufala jsem si v duchu a přivírala oči, abych se na svého vraha nemusela dívat moc dlouho. Když ale postava vskočila dovnitř a já si ji mohla dokonale prohlédnout, málem jsem se úlevou svalila na zem. Místo toho jsem ale vyskočila, jako nějaká puberťačka dokřepčila k Danielovi a pověsila se na něj. Kašlu na nějaké škrcení!

„Ty idiote! Co tě to napadlo mě tady nechat samotnou a ani mi nenapsat vzkaz, kam jsi šel?!“ napůl jsem se připitoměle smála, napůl brečela úlevou. „Ještě před pár vteřinami jsem promýšlela, jak tě uškrtím. Tohle mi sakra nemůžeš dělat!“ mačkala jsem ho jako kdybych ždímala houbu, ale bylo mi to jedno. Byla jsem tak ráda, že je zpátky a hlavně v pořádku, že bych nejraději začala poskakovat a tančit vítězný tanec.

„Já ti nechal vzkaz na posteli!“ ohradil se dotčeně a podržel si mě před sebou na délku natažených paží. „Copak tys ho nečetla?“ svraštil obočí tak, že mu nad kořenem nosu vytvořilo černou čáru a našpulil spodní ret. Rozesmála jsem se, až jsem nadskakovala nad zemí a on se na mě podrážděně díval. „Jsi naštvaná, nebo si ze mě děláš srandu?“ vzdorovitě si založil ruce v bok.

„Měla jsem spíš strach, žes mě tu nechal samotnou. Jak jsem měla vědět, co se s tebou stalo?“ prudce jsem rozhodila rukama a veškerý můj smích ustal. „Byla jsem sama v tomhle baráku! Úplně sama! Po tom co jsem udělala… jak jsi mě tady mohl nechat samotnou?!“ přikrčil se asi jako kdyby měl každým okamžikem schytat pohlavek.

„Nikdy mě nenapadlo, že si do domu přivedu takovou ženskou. Na manželské hádky nejsem připravený.“ Omluvně pokrčil rameny a hlasitě se rozchechtal.

„Manželské hádky?“ bouchla jsem ho pěstí do břicha. Začal se rukama bránit a couvat přede mnou. „Víš co by udělala v takové chvíli manželka?“ zavrtěl hlavou a dostal další ránu do ramene. „Urazila by se a odešla.“ Vyplázla jsem na něho jazyk, otočila se na patě a byla na odchodu, když v tom mě jeho ruka prudce otočila zpět na něj. Dlaněmi jsem přistála na jeho hrudníku.

„Co děláš?“ vyhrkla jsem ukvapeně. Mé oči ale zatoužily po tom si ho pozorně prohlédnout. Na hlavě měl pořád černou čepici, zpod které místy vykukovaly jeho husté černé vlasy zkroucené od sněhu do roztomilých kudrlin. Byl oblečen v černém úplém tričku, pod kterým se perfektně rýsovaly vypracované svaly. Na nohou měl natažené obyčejné šedé tepláky na šňůrku a černé běžecké tenisky. Jednoduše, byl k nakousnutí. V tomhle ryze sportovním oblečení ještě o něco víc než v košili a kalhotách.

„Něco, co chci udělat už dlouho. Ale neměl jsem odvahu. Jsem bábovka.“

„Jo, to teda jsi.“ Řekla jsem trochu nepřítomně, avšak se smíchem, jež se snesl z mých rtů.

Hned nato se stalo něco, po čem moje srdce a celé mé tělo toužilo tak dlouho. Jeho růžové rty se dotkly těch mých a já konečně mohla ochutnat jejich sametovou hebkost a sladkou chuť. Chtěla jsem vyskočit a nahlas zakřičet. Nemohla jsem uvěřit, že se tohle konečně děje! Jeho polibky byly váhavé, rozvážné, asi si nebyl jistý, jestli tohle chci i já. Klepala jsem se jako kdybych měla zimnici, ale takhle bláznivě mé tělo reagovalo na něj. Chtěla jsem ho blíž, a tak jsem mu oběma rukama pomalu zajela do vlasů a přitáhla si jeho rty blíž. Když mě ovanul jeho dech, motýli v mém břiše se pustili do zběsilého tance a krev ve mně vřela. Okouzleně jsem vydechla a pootevřela ústa. Toho využil on a bez možnosti nádechu mě umlčel dalším polibkem. Tentokrát se ale všechny pochyby vytratily a zůstala jen dlouho potlačovaná a nenaplněná touha.

Prsty mi jemně přejížděl po šíji, načež jediným pohybem sundal z mých vlasů ručník. Ještě vlhké vlasy se mi rozprostřely kolem obličeje. Polibek se stával stále náruživějším, neustále se prohluboval až jsem nestačila s dechem. Poznal to a tak mi dal chvíli k odpočinku. Roztřesenými prsty mi lehce odhrnul župan z ramen a celý krk zasypával drobnými polibky. Pak jeho polibky směřoval na hranu čelisti, znovu o něco poodhrnul župan a zastavil se. Musela jsem se pousmát. On byl nervózní?

Tohle nevinné pousmání se však ukázalo být jako velká chyba. S neochotným povzdechnutím se ode mě odtáhl. „Tak to bychom měli.“ Zašeptal si spíš pro sebe spokojeně a usmíval se od ucha k uchu. Nelíbilo se mi, že tuhle chvíli, na kterou jsem čekala tak dlouho, přerušil. Zůstala jsem strnule stát na místě, otevřela jsem pusu a chtěla  něco říct, jenže slova mi nejspíš utekla ven z hlavy ušima, a tak jsem pusu zklamaně zavřela. „Fajn.“ Jeho rty se roztáhly do širokého úsměvu a pak prostě odešel ven.

„Asi nikdy neproniknu do tajů chlapského myšlení.“ Zahuhňala jsem si rozhořčeně pod nosem. Prsty jsem si jemně přejížděla po rtech, kde se mě ještě před chvílí dotýkaly jeho. Asi byl spokojený sám se sebou, když mě tady nechal jen tak stát. Ale co na tom sejde? Konečně se stalo to, na co jsem čekala. Víc jsem prozatím nepotřebovala. A tak jsem vyběhla do svého pokoje, převlékla se, vysušila si vlasy a natáhla se na postel. Nahlas jsem se rozesmála, prostě jen tak od radosti. Bylo mi skvěle.

Dobrý pocit mě na prsou hřál po celý zbytek dne. S tím polibkem ze mě spadlo všechno špatné, všechny obavy. Myšlenky jsem měla jasné jako modré nebe bez jediného mráčku, ale přeci jen vzadu v hlavě malinký mráček pochybností stále existoval. Nebyly to pochybnosti o Danielovi, ale o mě samotné. I když mě ujistil, že už nikdy nikomu život nevezmu, nebyla jsem si tím tak úplně jistá. Nebyla jsem ani smířená s tím, co jsem udělala. Bylo mi jasné, že ty vzpomínky ve mně zůstanou napořád. Každý den svého života budu vědět, že jsem udělala něco špatného a bude to mé břemeno, které s sebou potáhnu po zbytek svých dní na téhle planetě. Vždycky ve mně bude tahle temná stránka knihy, kterou budu přísně držet pod zámkem.

Zamyšlená jsem se rozhodla uvařit něco k večeři. Seběhla jsem tedy dolů, rázovala si to směr kuchyň, ale mou pozornost upoutalo něco docela jiného. Nápad s večeří utekl někam daleko, místo něj se mé oči přilepily na Daniela, který venku v té zimě a sněhové nadílce sekal dřevo. Stále na sobě měl ono černé úplé tričko, takže pokaždé když se rozmáchl sekerou, měla jsem možnost vidět jeho svalnaté ruce v plné síle. Kousla jsem se do rtu. Tak tohle bylo fakt něco, říkala jsem si v duchu a zasněně se opřela o okno.

Sledovala jsem ho dlouhé minuty, on mě však nezpozoroval, za což jsem byla Bohu celkem vděčná. Probrala mě až skutečnost, že si Daniel naložil náruč plnou dřevěných polen a chystal se ji zanést dovnitř. Nevím co mě to popadlo, ale trhnutím jsem otevřela dveře, v plátěných teniskách vyběhla ven za ním a rychlými kroky došla až těsně k němu. Neuniklo mi překvapení v jeho očích, když mě viděl jen v tričku a džínách, jak si to mířím přímo za ním.

„Co to…“ divil se, ale nedala jsem mu možnost myšlenku dokončit. Místo toho jsem se natáhla na špičky, chytla jeho zaskočený obličej do dlaní a rychle ho políbila na rty. Hned nato jsem se odtáhla a vítězně se ušklíbla. Byl stejně mimo jako já když odešel. „Za co byla tahle pusa?“ volal za mnou, když jsem nanejvýš spokojeně cupitala zpět do tepla.

„Teď jsme si kvit!“ zakřičela jsem na něj. Byla jsem pyšná sama na sebe, proto jsem se opět vrátila k myšlence dobré večeře a vrhla se na vaření. Zatímco já kmitala u plotny, Daniel zatopil v cihlovém krbu a domem se začalo linout příjemné teplo a vůně čerstvě naštípaného dřeva. Opřela jsem se o linku a se slzami v očích se snažila vybavit, jak to vonělo u nás doma. A co právě teď asi dělá Lexie, Jenny a Roger? Chybím jim ještě vůbec nebo svou snahu o mé nalezení vzdali a smířili se s myšlenkou, že už se jim nikdy nevrátím? Možná počítají i s variantou, že jsem mrtvá…

„Liso, jsi v pořádku?“ zatřásl se mnou Daniel. Škubla jsem sebou jako bych dostala ránu elektrickým proudem a nechápavě se na něj podívala. „Proč pláčeš? Stalo se něco?“ ptal se mě ustaraně a na čele mu naskočily vrásky. Copak já pláču? Divila jsem se a namátkou si sáhla na tváře. Opravdu jsem plakala, slzy mi stékaly po tvářích až na okraj čelisti, odkud padaly dolů.

„Jsem jen unavená. Půjdu si lehnout.“ Vymluvila jsem se honem. Pohladila jsem ho po tváři a nechala ho stát v kuchyni samotného s nedovařenou večeří. Bylo mi hrozně líto, že ho takhle opouštím, ale momentálně jsem nedokázala potlačit tichý pláč. A nechtěla jsem ho trápit svým brekem. Potřebovala jsem asi být chvíli o samotě.

Vpadla jsem do pokoje jako zloděj, zabouchla za sebou dveře a opřela se o ně zády. Otočila jsem klíčem v zámku, svezla se na zem, položila si hlavu na kolena a teprve teď jsem se rozplakala naplno. Všechen ten potlačovaný žal, každá myšlenka na Lexie a Jenny s Rogerem, mě úděsně pálila u srdce. Možná jsem si to díky všem těm příšerným věcem, jež se staly v tomhle domě nepřipouštěla, ale hrozně jsem postrádala svůj domov. Svůj vlastní pokoj, postel, své houpací křeslo pod oknem. Svoji skoro sestru, okamžiky kdy jsme spaly v jedné posteli, protože jsme se chvíli předtím dívaly na horor. Jak já jsem chtěla domů!

Chyběla mi vůně malinového koláče, který Jenny s oblibou pekla a já s Rogerem jsme ho v noci potají ujídali z lednice. Pamatuji si, že jednou v noci, zrovna byla bouřka a celý malinový koláč byl v lednici, seběhla jsem tiše jako myška do kuchyně, abych ho ochutnala. Jenže Roger mě předběhl, seděl teď u stolu s dezertní lžičkou v ruce a pochutnával si na koláči sám. Když mě uviděl, zarazil se s lžičkou před pusou. Přiskočila jsem ke stolu, vzala si svou lžičku a společně jako dva zlodějíčci jsme ujídali koláč, ze kterého po pár minutách zbyla jen dobrá půlka.

Nebo když jsem s Jenny do lahví od piva nalévala vodu se šťávou. Dělaly jsme Rogerovi naschvály. A když jsme jednou s Lexie rodičům přinesly koláčky s marihuanou, smíchy jsme se válely po zemi a plakaly. Všechny tyhle okamžiky rodinné pohody se mi vracely na mysl a já se zhroutila. Chtěla bych se k nim vrátit, i když vím, že to prostě není možné a nejspíš ještě hodně dlouhou dobu nebude.

Můj hlasitý žalostný pláč musel být slyšet až dolů. A já věděla, že Daniel ho slyší a trápí se kvůli tomu. S pláčem jsem bojovala dlouhé hodiny a byla ráda, že Daniel mě nechal abych se s tím poprala sama. Nepřišel za mnou, nedobýval se dovnitř a nesnažil se mě uklidnit. A to bylo to, co jsem potřebovala ze všeho nejvíc. Vyplakat se. Brekot mě však příliš unavil, a tak jsem po několika hodinách usnula na zemi, stočená do klubíčka.

Probudilo mě rozvážné zaklepání na dveře. „Liso, nechceš se mnou jet do města? Musíme nakoupit něco k jídlu. Potřebuješ oblečení na zimu…“ odmlčel se a poslouchal, jestli jsem vzhůru nebo ne. Protřela jsem si oči a posadila se. „Pokud budeš chtít jet, za dvacet minut tě počkám dole.“ Dodal ještě tiše, jakoby mu bylo jasné, že stejně nechci jet. Opak byl ovšem pravdou. Potřebovala jsem odsud na chvíli zmizet, dostat se mezi lidi, provětrat si hlavu.

Musela jsem se dát trochu dohromady než půjdu mezi lidi. Vlasy jsem stáhla do obyčejného copu, opláchla se ledovou vodou, abych se definitivně probudila, vyčistila si zuby a dala si rychlou povzbuzující sprchu. Natáhla jsem na sebe černé úplé džíny, tričko a mikinu. Ve spěchu jsem si ještě nalíčila oči řasenkou a na rty nanesla trochu bezbarvého lesku. Popadla jsem svou podzimní bundu, ve které nejspíš zmrznu a pak se jako tornádo přihnala do obýváku, kde na sedačce seděl Daniel, ruce sepjaté za hlavou a nohy lehce překřížené v kotnících.

„Tak můžeme vyrazit!“ Vynasnažila jsem se, aby to znělo povzbudivě a nadšeně, ale Danielův pohled naznačoval tomu, že můj záměr se nepovedl.

„Vypadáš dobře.“ Pokýval uznale hlavou a prohlédl si mě od hlavy k patě. Vyskočil na nohy, chytil mě kolem pasu (což mě dost mile překvapilo) a něžně mě políbil na tvář. „Ještě že město je celkem malé a nežije tu moc mladých kluků.“ Zasmál se mi do ucha, čímž mě rozveselil.

O několik málo minut později už jsem seděla v autě, topení bylo zapnuté na maximum, protože jsem děsně drkotala zuby a od pusy se mi kouřilo. Když jsme se s tichým předením motoru rozjeli, opřela jsem se hlavou o okénko a sledovala cestu kolem nás. Asi dvacet minut jsme jeli jen hustým lesem po neodházené cestě, než jsme vjeli na cestu udržovanou, nejspíš hlavní. V autě bylo ticho, ale ne takové to rozpačité mlčení, spíš příjemné porozumění.

Po další asi půlhodině se po stranách silnice začaly objevovat malé domky, z jejichž komínů se zběsile čmoudilo. Všechny domy byly nízké, jednopatrové a s malou zahrádkou vepředu, na které seděla alespoň metrová vrstva sněhu. Sem tam se kolem nás mihlo další auto, pár dětí se venku koulovalo a staří dědečkové odhrnovali sníh z příjezdových cest. Naprosto klidné, harmonické místo. Nějak jsem nemohla uvěřit, že tady mají supermarket. To se sem prostě nehodilo. Jenže jak se o něco později ukázalo, každý si pod pojmem supermarket představí něco jiného.

V jazyce místních lidí byl supermarket bývalým skladištěm. Měla jsem obavy do něj vůbec vejít, ale Daniel mě uklidňoval, že není čeho se bát. Trochu váhavě jsem ho chytla za ruku, když jsme se chystali vstoupit dovnitř. Jeho úsměv mi však dodal jistou nutnou dávku odvahy, a tak jsme se ocitli před otevíracími dveřmi. Údivem mi spadla čelist a zároveň ze mě opadl všechen strach.

Vnitřek supermarketu vypadal naprosto totožně jako všechny obchody ve Státech. Všude svítila spousta světel, regály byly naplněné různým zbožím od podlahy až skoro ke stropu a všude se linula příjemná vůně svařeného vína. V uličkách mezi policemi běhaly rozdováděné děti, nakupující se vesele zdravili, občas prohodili pár vět a celkově se všichni tvářili přívětivě. Pokladní nás také obdarovala širokým úsměvem a rozverným „Dobré ráno!“.

„Já jdu nakoupit jídlo, ty koukni do oddělení s oblečením. Dobře?“ mrknul na mě a lehce mě políbil. Přikývla jsem na znamení souhlasu a za chvíli jsem viděla Danielova záda jak mizí za regály s jídlem. Trochu rozvážně jsem se vydala na druhý konec obchodu a hledala oddělení s oblečením. Bloudila jsem uličkami a stále nenacházela svůj cíl.

Poblíž mě kráčela mladá maminka se svou dcerou, která se pořád na něco ptala a hlasitě se smála nádherným zvonivým hláskem. Přidala jsem do kroku a dohonila ženu s holčičkou. „Dobrý den!“ pozdravila mě ihned a já byla vřelostí a upřímností jejího úsměvu tak zaskočená, že jsem několik vteřin jen stála na místě.

„Dobrý den.“ Vyhrkla jsem spěšně a styděla se sama za sebe. „Potřebovala bych pomoct… už dvacet minut tady bloudím jako v labyrintu a nemůžu najít oddělení s oblečením.“ Vysypala jsem ze sebe a tváře se mi lehce začervenaly. Když se však žena chápavě usmála, ulevilo se mi.

„Jste tu nová, že?“ zeptala se s hlavou nakloněnou na stranu. Přikývla jsem a podívala se na malou holčičku, která svou maminku nepřetržitě tahala za rukáv a něco jí šeptala. „Takovou hezkou holku by si tady všichni pamatovali. Jste vážně moc hezká.“

„No, ehm… děkuji.“ Vykoktala jsem ze sebe plná rozpaků. Ještě se nikdy nestalo, že mi zcela neznámý člověk řekl, že jsem hezká.

„Lily, počkej chvíli! Paní se mě na něco ptá! Hned se ti budu věnovat!“ sykla žena netrpělivě směrem ke své dceři a omluvně se zakabonila. „Oddělení s oblečením je o tři uličky dál. Už jste skoro tam.“ Poradila mi a srdečně se usmála. Byla tak milá!

„Ta paní je zlá, maminko!“ vykřikla najednou malá a rozplakala se. „Ubližuje lidem! Je moc zlá! Paní patří do pekla!“ vřískala na celé kolo, až se kolemjdoucí ohlíželi, co se to tam děje. Já jsem nebyla schopna jediného slova ani pohybu. Není přece možné, aby věděla co jsem udělala Daile. Nebo snad ano? Co když přede mnou právě stojí mimořádně nadané dítě, s nějakým darem vnitřního vidění nebo co to sakra je?!

„Lily a dost! Přestaň s tímhle!“ zakřičela teď žena a přehlušila zcela dceřin křik. „Promiňte, hrozně moc se omlouvám. Občas takhle prostě vyletí… Raději už půjdeme. Omlouvám se za nepříjemnosti.“ Nestačila jsem ani otevřít pusu a žena i s dcerkou zmizely ve změti regálů. Srdce mi překotně bušilo, byl to tlukot tak silný, až mě to bolelo. První na co jsem se po tom šoku vzmohla byly slzy. Ty byly následovány zběsilým úprkem ven z obchodu. Venku neskutečně mrzlo, až mi slzy zamrzaly přímo na tvářích. Bolela mě hlava jak kolem mě fučel ledový vítr a píchalo mě v boku. Běžela jsem však stále dál, nezastavovala se a neohlížela se nazpátek. Až Daniel pojede domů, najde mě někde podél cesty.

Ta holčička a její pohled, když říkala, že jsem zlá a patřím do pekla! Další věc na seznamu, na kterou snad nikdy v životě nezapomenu a která se bude zjevovat v mých nočních můrách. Cítila jsem se příšerně prázdná a doopravdy zlá, přesně jak ta malá řekla. Ubližuju lidem, to je přece pravda! Vždyť jsem jednoho člověka nedávno zabila! Jak to ale ksakru Lily mohla vědět?

Koutkem oka jsem zahlédla, jak se lidé zastavují a nechápavě se dívají mým směrem, když jsem probíhala kolem jejich domů. Byla jsem v části města, kde začínaly malé domky a bylo mi jasné, že za chvíli vyběhnu z města a přede mnou bude jen dlouhá cesta vedoucí k lesní cestičce, jež mě zavede až domů. I kdybych nějakým zázrakem doběhla až k domu, což se nestane ani náhodou vzhledem k mé příšerné fyzičce a psychickému stavu, neměla jsem u sebe klíče. Nohy mě v teniskách zebaly a když jsem konečně vyběhla z města, zvolnila jsem. Už jsem neutíkala, jen rychle šla se skloněnou hlavou proti zběsilému vichru, který mě štípal na tvářích.

Hlasitě jsem vzlykala, ale další slzy nepřicházely. Byla jsem snad zkažená až do morku kosti, že i to malé dítě poznalo, jak špatný a zlý jsem člověk? Má rychlá chůze opět přešla do poklusu, který ovšem netrval dlouho. Tvrdě jsem totiž narazila do člověka před sebou, který mi poskytl ochranu před zimou a větrem ve svém mohutném a vyhřátém náručí.

Daniel! Problesklo mi hned hlavou. Když jsem ale nadějně vzhlédla, nebyl to on. Přesto jsem toho muže znala…