Moonlight shadow

Stejně jsem skoro celou noc nemohla spát. Můj spánek byl tak jemný, skoro žádný, přesto jsem byla dokonale odpočinutá. Z postele jsem ale nevylezla. Převalovala jsem se ze strany na stranu a přemýšlela dál. Nemohla jsem však na nic přijít.

Kolem osmé mě z přemýšlení vytrhla sestra.

„Barboro! Vstávej! Ale fofrem, jde se nakupovat…“ brblala spokojeně a už se určitě na nákupech viděla.

Roztáhla mi žaluzie v okně pokoje a vesele skočila do mé postele. V očích jí hrály plamínky radosti, takové, jaké se objevují v očích dětí.

„No jo, dej mi chvilku,“ zavrčela jsem, ale na nákupy s ní jsem se těšila.

Nikdy mě to moc nebavilo, ale s ní to bylo jiné. Většinou jen běhala kolem mě a vybírala mi do šatníku spousty věcí, což mi vyhovovalo. Snad nikdy jsem se necítila ztracenější, než když jsem vešla do obchodu a kolem neviděla nic jiného než kupy oblečení. Šaty na ramínkách, trička na ramínkách, další kusy oblečení poskládané do komínků. Kdybych byla pořádný xenofob, tahle myšlenka by mě budila jako noční můra.

Moje příprava do víru nákupů byla velice prostá. Jen jsem si opláchla obličej, trocha řasenky a mohly jsme vyrazit. Kristýna byla nadšená. Nikdy si nestěžovala, že by mi něco trvalo, ba naopak. Obdivovala to, jak jednoduše dokážu z domu mezi lidi vyjít. Ona se vždy dlouho připravovala. Jednou jsem jí u toho pozorovala. K jejím přípravám se nedá říct nic jiného než to, že stráví minimálně polovinu života jenom přípravami, aby mohla vyjít z domu a třetinu tak, aby to ze sebe dostala dolů.

Vyrazily jsme do města. Cesta s ní byla příšerná. Celou dobu štěbetala o svém životě s tím zazobaným paprikou. Tím teda nemyslím, že by žila se zeleninou, ale spíš to, že její manžel je děsně starý. I bez trošky fantazie by jí mohl dělat druhého otce. Zní to ode mě hnusně.

Vlastně jí to ani nezávidím. Hlavně, že je spokojená. Dala bych i ruku do ohně za to, že má nějakou bokovku. Do toho mi nic není. Co chce, to mi řekne a dál to prostě neřeším.

Skoro celou dobu mi vykládala, jak jí balí instruktor golfu, tak se rozhodla, že se naučí jezdit na koni. Sice se prý u toho zapotí, ale zas jí to bude líp udržovat figuru. No, její starosti bych chtěla mít.

Vystoupily jsme u velkého nákupního centra. Žaludek se mi stáhl při představě masy lidí proudící sem a tam, peroucí se o zlevněné svršky. Lidi, kteří se ženou z jednoho konce nákupního centra na druhý, aby jim něco neuniklo. Vyčerpávající.

Kristýna mě chytla za loket a už mě táhla směrem dovnitř. Poslušně jsem za ní cupitala.

„Kristy, dneska jdu ještě do práce, tak mě moc neutahej, jo?“ stihla jsem jí říct, ještě než jsme vkročily do jámy lvové.

„Neboj se, sestřičko. Nakoupíme pár ucházejících kousků, dáme si obídek a ještě stihneš odpoledního šlofíka před prací…“ otočila se na mě a mrkla. Nadšení z ní odkapávalo po litrech a dokonale mě strhla svojí náladou s sebou.

Dokonale jsme si to užívaly. Zkoušely jsme si v kabinkách různé kousky oblečení, ty nejlepší nosily prodavačkám na pult. Přehrabovaly jsme se v kupách oblečení. Prošly jsme všechny obchody mimo hračkářství, knihkupectví a sportů. Obtěžkané taškami jsme si šly sednout do kuřácké restaurace.

Seděly jsme a já se najednou musela otočit. Takové nutkání, prostě se tomu nedalo odolat.

Otočila jsem se a zahlédla ty krásné šedé oči. Prudce jsem se otočila zpátky na sestru. „Papír! Dělej!“ rozkázala jsem jí a ona rychle vytrhla stránku ze svého diáře. Načmárala jsem na stránku svoje telefonní číslo a doplnila ho mrkajícím smajlíkem. „Chvilinku…“ řekla jsem směrem ke Kristýně a vydala se za Davidem.

Došla jsem s úsměvem k němu.

„Ahoj.“ Smála jsem se dál a podle jeho vzoru ho objala a líbla na tvář. Zůstal na mě koukat.

No, možná by to někoho odradilo, ale po tom včerejšku, jak jsem od něj utekla, jsem se ani nedivila, že je zmatený.

„Chtěl si po mě číslo. Tak jestli ho ještě chceš,“ naklonila jsem hlavu na stranu, asi tak, jako to dělá Nara, když mě poslouchá. Stále ze mě nespouštěl oči.

Cítila jsem se jako pod tím nejsilnějším rentgenem, ale vůbec mi to nevadilo. Počkám, si až se vzpamatuje. Zadívala jsem se mu taky do očí a přistoupila k němu o krok blíže. Znovu jsem se ztrácela v jeho mlžných očích. Připadala jsem si jako na louce na podzim, kdy je ráno taková mlha, že jste rádi, když si vidíte pod nohy.

Jako bych tam stála celou věčnost a dívala se do mlžných očí mladého známého. Ale byla to jen chvíle. Natáhl ruku a vzal si papírek s číslem. Ani se na něj nepodíval.

„Prosím, už mi neutíkej. Nevím pak, co se děje,“ zašeptal a políbil mě na ústa. Tentokrát voněl po karamelu. Jak jen to dělal, že mi pokaždé tak voněl?

„Už nebudu…“ zašeptala jsem, když se naše rty rozpojily.

Rozloučili jsme se lehkým mávnutím, ale ještě jsem mu stihla říct, že večer jdu do práce. Jen kývnul a slíbil, že mi napíše.

Najednou jsem se cítila naprosto skvěle. Endorfiny mi kolovaly tělem a já se musela smát na všechny strany.

„No sakra, Bramboro. Co to bylo za borce? Ti snad ještě budu závidět,“ zaskučela sestra, když jsem si sedala zpátky k ní.

„Uklidni se. Však toho svýho paprikáče miluješ, tak si nech ty vzlyky.“

„Pochválit ti ho snad můžu, ne? Hele, jdeme domů. Jsem unavená. Doufám, že se neprokecneš.“

„Prokecla jsem se snad někdy? Už šest let držím jazyk za zuby, tak se uklidni. A díky za hadříky, bylo to super.“

„Bramboro, pro tebe všechno. S tebou se mi nakupuje nejlíp,“ mrkla na mě.

Dál pokračovala v popisování svého života a já jen kroutila hlavou, že ještě může tolik mluvit. Zase mi vykládala o nové kuchyni, kterou si nechali udělat loni, novou vodní postel, kterou budou muset vyměnit za jinou, protože manžela na ní bolí záda. Mluvila a mluvila. Sice jsem jí poslouchala, ale nemohla jsem si pomoci, musela jsem myslet na Davida. Na jeho šedé oči, plné rty. Na výraz jeho tváře včera v noci, když jsem od něj utekla. Na jeho dnešní výraz, kdy na něm bylo vidět, že se mu jistým způsobem ulevilo.

Mohla bych snad o něm říct, že ho miluji? Nebo mám ráda? Nejsem moc stará na to, abych myslela na takové věci? Asi jsem se posunula v čase a místo, abych tyhle věci řešila někdy ve třinácti nebo patnácti, kdy přicházejí první lásky, řešila jsem to teď. Ano, vlastně měl pro mě jistou sílu první lásky. Musela jsem se zašklebit nad touhle myšlenkou.

První láska skoro v pětadvaceti? No bezva. Teoreticky by se dalo říct, že manželství bude ve třiatřiceti, dítě ve čtyřiceti. Místo maturitního plesu svého dítěte si budu dloubat kuří oka a přemýšlet, jestli jsem si vzala prášky, které jsem měla. Důchod už bude jen procházka růžovou zahradou. Budu si sedět s ostatními dědečky a babičkami na lavičce, nadávat na mládí ostatních, kdy mi z úst bude neustále vyklouzávat zubní protéza. A jelikož mám celý život takhle posunutý, je tu velká možnost, že se dožiju minimálně stovky.

Mít bujnou fantazii je někdy k vzteku. Tohle se mi stávalo pořád. Pomyslela jsem na jednu věc a už jsem k tomu vymýšlela pokračování. Jestli se mi to někdy vymkne kontrole, blázinec mě nemine.

Domů jsme dorazily celkem pozdě odpoledne. Setra mě ještě těsně před barákem zatáhla do křoví s tím, že má šílenou chuť na cigaretu, tak jsem si dala s ní.

Zatímco Kristýna běžela za matkou pochlubit se s nákupem, já zůstala na chvíli ještě na zahradě s Narou. Vytáhla jsem její kousací uzlík z boudy a třepala jím nad její hlavou. Poskakovala kolem mě a snažila se ho chytnout. Ale po krátké chvíli už byla unavená, tak jsem si sedla na lavičku a ona mi lehla k nohám. Sledovala jsem dění na zahradě.

A pak jsem si vzpomněla zase na ty halucinace.

„Naro, myslíš, že jsou andělé? A když jo, byli by vidět?“ ušklíbla jsem se nad svou naivitou neustále s Narou mluvit, jako bych z ní snad dokázala vydolovat slovo. „Od tebe se odpovědi nedočkám, co? Asi bych měla vyhledat odbornou pomoc, když už mám i sluchové halucinace.“

Jenže v tu chvíli se rozfoukal jemný vítr a rozevlál mi vlasy kolem hlavy. Byl to úžasný teplý vítr, který byl tak jemný. Zavřela jsem oči a na chvíli se zasnila.

„Liraen. Přijď mezi nás!“ zašeptal vítr, ale tentokrát už jsem se nelekla. Začala jsem si na to zvykat.

Bylo to něco, jako když se schizofrenik vyrovná se svým dalším já a uzavře s ním jistou dohodu o smíru. Poslouchala jsem dál ten hlas, jak mě k sobě volá, a užívala si jemné foukání větru.

„Moc nad tím přemýšlíš! Uvolni se trochu a přestaň řešit, co se děje!“

Tohle byl úplně cizí hlas! Prudce jsem otevřela oči, ale na zahradě nikdo nebyl. To mě vyděsilo ještě víc. Takže když se vyrovnám se svým dalším já, tak přijde další?

Rozhlédla jsem se po zahradě, ale nikde nikdo nebyl. Jenom Nara mi ležela u nohou a dívala se na mě. Stébla trávy ohýbal vítr, jinak nikde nic.

„Už jsem asi fakt blázen. Jdu si na chvíli lehnout.“ Podrbala jsem Naru na hlavě a vydala se domů.

Dala jsem si zase rychlou sprchu, protože jsem byla docela uhnaná z celého toho nakupování. A pak jsem si šla lehnout. Zavřela jsem oči a oddávala se snění.