Moonlight shadow

32. Důsledky

„Rolande ne! Nedělej to!“ ozval se chlapecký hlas. Rychle jsem otevřela oči. Ode dveří k nám běžel Eaton.
„Pusť ji!“ snažil se ze mě sundat Rola. Byl úspěšnější než já. Sevření mých rukou povolilo.
„Běž!! Utíkej Rae čeká venku!“ křikl na mne těsně předtím než Roland obrátil svou pozornost na něj.
„To zaplatíš!“ zavrčel a vrhl se na bratra. Utíkala jsem pryč. Nevím jak se mi povedlo najít cestu ven, ale když jsem otevřela dveře uviděla jsem Rae. Zhroutila jsem se mu do náruče a vzlykala. Eaton!!! uslyšela jsem výkřik ve své hlavě.
„Musíš mu pomoc. Roland je šílený, ublíží mu!“ dostala jsem za sebe mezi vzlyky.
„Eatonovi?“ ptal se. Přikývla jsem.
„Sedni si do auta a zamkni se!“ s těmito slovy mne vstrčil do jeepu a rozeběhl se do hradu. Minuty, hodiny čas běžel okolo mne a já ho nevnímala. Když se otevřely dveře a já viděla Rae jak podpírá zraněného Eatona, lekla jsem se. Oba byli zranění, jejích oblečení vypadalo jakoby se dostali do potyčky se smečkou divokých psů. Psů!!! Ne psů , ale vlků nebo spíš jednoho vlka, ale to by znamenalo, že se Roland proměnil. To není možné vždyť já……….nerozumím tomu. Otevřela jsem rychle dveře auta.
„Startuj! Směr nemocnice.“ řekl Rae a věnoval svou pozornost Eatonovi.

+ + +
Vběhl jsem do hradu , teď jsem slyšel všechny myšlenky jasně. Rvali se.
Upírskou rychlostí jsem se ocitl v místnosti kde proti Eatonovi stál ohromný černý vlk a zlostně vrčel. Roland, došlo mi. Byl sice vlk , ale myšlenky měl lidské, šílené to ano , ale lidské. Vrhl se na Eatona. V zlomku sekundy jsem byl u něj a strhl ho včas. Rol proletěl vzduchem v místech kde ještě před okamžikem stál jeho bratr. Zavrčel a otočil své žhnoucí oči na mne. Už zas byl připraven ke skoku. Jen díky své schopnosti jsem včas uhnul a pěstí ho udeřil do spánku. Byl neuvěřitelně rychlý. Čekal jsem, že odpadne nebo , alespoň zpomalí. Nic se však nestalo jen zatřásl hlavou a znovu se rozhodoval na koho zaútočit dřív.
„Eatone zmiz!“ křikl jsem, když v tom vlk zaútočil znovu. Nikoliv na mne , ale na Eatona. Stihl jsem odklonit jeho skok jen z části a tak Eatonova záda zasáhlo máchnutí mohutné vlčí tlapy. Chňapl i po mě a utrhl kus rukávu. Eaton zakřičel bolestí. Podíval jsem se na něj a zjistil, že přes záda se mu táhnou hluboké rýhy způsobené ostrými drápy. Musím odtud i sním a to co nejrychleji. Ztrácí mnoho krve. Klečel na zemi a sbíral sílu k tomu aby vstal.Vlk znovu zaútočil. Tentokrát jsem byl rychlejší. Své zuby zakousl do mne a ne do Eatonovi nohy, Cítil jsem jak zuby pronikají kůží a zarývají se mi do masa. Druhou rukou se mi podařilo chytit vlka za kůži za hlavou. Pustil mne, odhodil jsem ho vší silou na protější zeď. Zadunělo to když dopadl, nehýbal se, ale žil, dýchal. Netušil jsem kolik máme času. Zvedl jsem Eatona a vyrazil ven. Zběžně jsem prohlédl svá zranění. Byla jen „povrchová“ nic vážného. Doufal jsem, že i Eatonova zranění budou lehčího charakteru. Jeho záda však budou potřebovat zašít. Zbytek se uvidí. Vyběhl jsem ven.
Jas řídila. Prohlížel jsem Eatonovy rány. Bylo to zvláštní, ale ony se hojily. Vlastně vypadaly jakoby byly staré několik hodin a ne minut.
„Jak se ti dýchá?“ zeptal jsem se. Měl jsem dojem, že jsem slyšel rupnout pár žeber když jsem ho strhl stranou.
„Dobře. Proč?“
„Myslel jsem,že jsem ti nechtíc zlomil pár žeber.“
„Asi ano, ale už je to dobré.“
Bylo zvláštní, že oba jsme byli svědky velmi nepravděpodobných věcí a ani jeden z nás nevypadal, že by tím byl překvapen. Žádné otázky typu kdo či co jsi zač? Mluvili jsme šeptem, nechtěl jsem Jasmínu děsit.
„Eatone víš, že se tvůj bratr změnil ve vlka?“ Začal jsem se tedy já.
„Ano“ řekla a sklonil oči. Vím a nejen on. Slyšel jsem v myšlenkách.
„Aha“ vypadlo ze mne.
„Nechci aby to věděla!“ požádal mne zas myšlenkou.
„Dobrá. Jak víš , že umím číst myšlenky?“ „
„Došlo mi to když jsi několikrát odpovídal na otázky které jsem si jen myslel a potom tam v pokoji. I já věděl co Rol udělá, ale ty jsi reagoval rychleji. Já……….nemohl jsem uvěřit tomu co jsem slyšel, že se rozhodl napadnout mne. Když uvažoval kdo ho ohrožuje víc jestli já nebo ty. Postavil se proti rodině, proti vlastní krvi. Prostě jsem ztuhl. Ty jsi, ale zareagoval neuvěřitelně rychle.“
„Chceš do nemocnice?“
„Myslím, že to nebude potřeba.“
„Lásko!“ obrátil jsem svou pozornost dopředu k Jas, „Prosím zajeď nejprve na Dunraven.“
„Ale………“ nadhodila nesouhlasně.
„Neboj jsem v pohodě!“ ozval se Eaton.
„Když chcete…“ pokrčila rameny. Byla nepřirozeně klidná potom co prožila by měla projevovat jiné emoce.
„Rae!!“ ze dveří vyběhla Viv s Lolou současně.
„Jasmíno jste v pořádku?“
„Ano jsme.“uklidnila je a šla dovnitř. Díval jsem za ní. Chovala se jakobych tam nebyl.
„Kdo jsi ty?“ zeptal se Matt když vystoupil Eaton.
„Eaton Mortimer MacNab“ představil se. „Jsem potomkem pánů z Ferriru.“ a vlkodlak dodal v duchu. Musel jsem se usmát, byl docela fajn.
„Těší mne“ podal mu Matt ruku, Jas už tu nebyla.
„I mě .“
„Co se stalo? Vypadáte, že vás napadla smečka psů.“ ptala se Viv.

„Vysvětlím vám to vevnitř. Eaton potřebuje najíst a něco na sebe.“ Ujistila jsem se a s Eatonem po boku vešel do hradu.

+ + +

Seděli jsme v knihovně. Dívala jsem se na Rae i Eatona a poslouchala jak vypráví co se stalo. Něco tají! Znám Rae dost dlouho na to abych to poznala. Eaton a Roland jsou dvojčata a pokud se změnil Rol je možné, že i Eat. Jenže proč by byl potom tak potrhaný? Na druhou stranu zas jeho záda byla rozervána dost hluboko to jsem stačila zahlédnout když ho Rae nesl do auta a teď jeho rány vypadaly jen jako povrchové zranění. Přemýšlela jsem ,ale ano muselo to tak být. Jistě to tak bylo jinak by Rae nechtěl jet do nemocnice. Už jsou převlečení a tak vše vypadá méně děsivě. Jsou s Raem skoro stejně velcí. Eat také vyrostl a zmohutněl, že jsem si toho nevšimla dřív. Dokonce je docela hezký. Není jako Roland má v očích dobro. Vypadá to, že o legendě ví něco víc než normální lidé a dosti věcí si všiml. Třeba síly , tělesné teploty , bledosti a rychlosti mé rodiny. Byl, ale taktní a neptal se, alespoň ne nahlas. Chvílemi mi přišlo jako by se s Raem o něčem bavili, ale slova jsem neslyšela.
„Když dovolíte půjdu si lehnout.“ zvedla jsem se. „Jsem unavená.“
„Jistě“ kývl táta „ Jsi v pořádku?“ byl to vlastně první dotaz na mé zdraví.
„Jasně, jsem jen unavená. “ rozloučila jsem se.
„Dobrou Míno“ ozvalo se sborově.
„Dobrou ve spolek a Eatone díky!“zamávala jsem jim . Šla jsem pomalu k sobě.
„Lásko.“ ucítila jsem chladné ruce na svém pase. Bylo to poprvé co jsme dorazili domů co na mne promluvil. Nejspíš to bylo i mou držela jsem si odstup.
„Opravdu ti je dobře? Neměl jsem kdy se tě zeptat jak ti je. Neublížil ti?“ ptal se Rae starostlivě. Bylo na něm vidět jak moc ho zlobilo, že se ostatní starali o ně a ne o mne.
„Jsem v pořádku „ pokusila jsem se o úsměv , nechtěla jsem aby věděl co se dělo v tom pokoji. Potřebuji čas se s tím srovnat.
„Odnesu tě!“ vzal mne do náruče a pomalu kráčel večerním tichem k věži.
Usnula jsem rychle, asi jsem byla opravdu unavená. Probudila jsem se uprostřed noci s křikem a zalitá potem.
„Byl to jen sen hvězdičko.“ šeptal mi do ucha Rae a hojdal mne na rukách. Stulila jsem se v jeho bezpečné náruči a rozbrečela jsem se.
„Co se ti zdálo?“ zeptal se opatrně. Mám mu to říct? Znovu jsem prožívala události v Rolandově pokoji jen s tím rozdílem , že ho nikdo nevyrušil a nezachránil mne a on mohl dokončit co začal.
„Já ………asi by jsi měl vědět co se dělo než přišel Eaton a zachránil mne.“ začala jsem a pokračovala dál dokud jsem mu neřekla vše co se stalo. Když jsem skončila Rae se třásl.
„Rae?“ zvedla jsem hlavu a podívala se mu do strnulé tváře. Jeho oči byly zas téměř černé.
„Ano, asi je dobře , že jsem to nevěděl tehdy. Zabil bych ho.“
Vztek a nenávist to byly ty důvody proč se třásl.
„Rae neodejdeš ode mě, že ne?“ zeptala jsem se . Bála jsem se zůstat sama, ale i aby neprovedl něco co si pak bude vyčítat.
„Ne lásko co tě to napadá!? Ty jsi přeci nic neudělala!“ hladil mne po vlasech. Vyložil si mou otázku jinak , ale to nevadí hlavně že tu zůstane.
„Jsem tu s tebou a pro tebe. Můžeš klidně spát. Budu tě hlídat.“ políbil mne a přitiskl k sobě. Vrátila jsem mu polibek a přisunula se těsněji k němu. Naše polibky se začaly prohlubovat a plnit vášní. Chyběl mi dech. Horkost mi prostupovala tělem a ničila Raeovův chlad. Objevila se touha. Mé tělo vysílalo naprosto jednoznačné signály a Raeovo na ně reagovalo. Najednou mne odtrhl.
„Lásko né!“
„Rae vždyť……..“
„Já vím, ale byl jsem po lovu a klidný. Tedy jak se v tvé blízkosti dalo.“ políbil mne, „ teď jsem hladový a nervy taky zrovinka v klidu nemám. Mohl bych ti ublížit. Miluji tě, toužím po tobě stejně jako ty, ale … nezlob se prosím.“ dodal s lítostí v hlase.
„Dobrá.“ to co řekl znělo rozumě a tak jsem se snažila dostat své hormony pod kontrolu.
„Omlouvám se, nezlob se prosím.“ hladil mne.
„Nezlobím se, ale dej mi chvilku než se zklidním. Ano?!“
„Jsi poklad víš to?! Která by chtěla muže co jí svým odmítáním stále ubližuje a nejen to, odpírá jí tím možnost zažívat krásy lásky. Tělesné lásky.“ obviňoval se.
„Rae sám nejlíp víš, že to tak není. S nikým jiným bych nemohla být šťastná.“
„Zkus spát.“ řekl a začal mi broukat a hladit po vlasech. Usnula jsem a klidně dospala zbytek noci.
Ráno!!!! Do školy se mi ani trochu nechtělo.
„Rae myslíš, že táta dovolí abych dnes zůstala doma?“
„Jistě. Jdu to zařídit . Zkus odpočívat . Jsi bledá a máš kruhy pod očima jak já když jsem nebyl dlouho na lovu.“ uculil se a odešel. Zahrabala jsem se do peřin. Koukala jsem do stropu a uvažovala. Co zkusit „noční zpravodajství“ jak to nazval Nath. Vstala jsem a vzala ze šperkovnice hřebínky. Chvíli jsem na ně koukala a nakonec je vzala sebou a šla se zas lehnout. Položila jsem je pod polštář. Uvidíme. Mám tisíc otázek a tohle je jediný způsob jak dostat alespoň nějaké odpovědi.