Moonlight shadow

XXX

Říct, že láska trvá věčně je jako říct, že plamínek svíčky nikdy nedohoří…

Předmluva

Můžeš sedět v koutku a tlačit hlavu do polštáře. Plakat nad tím, jak je celý svět zlý a místo života si užívat jen přežívání. Schovávat se před vším co ti ubližuje, nevycházet na světlo světa.

Nebo se tomu všemu můžeš postavit a podívat se osudu do očí jako já. Dost bylo toho, aby mi ostatní nakopávali, dost toho, aby se mi posmívali. Postavím se na vlastní nohy. I kdybych měla umřít…

Podívám se na všechny nástrahy tohoto světa a budu bojovat. Už nikdy nebudu plakat do polštáře. Vše špatné, které mě srazí na kolena, se stane mým hnacím motorem na to, abych šla dál s hlavou hrdě vztyčenou. Už se ničeho nebojím… Ničeho a nikoho…

1.kapitola

Šla jsem se projít jako jindy.

Vzala jsem z háčku vodítko a obojek, obula jsem boty a na hlavu narazila svoji oblíbenou kšiltovku. Na dva západy zamkla.

„Naro! Naro, poď ke mně!“ zavolala jsem do zahrady a chvíli čekala. Nemusela jsem čekat dlouho. Zpoza rohu domu se vyřítila moje malá fenka křížence a já se usmála. Pořád měla tak neohrabané nohy, vypadala jako by měla každou chvíli spadnout, nebo by se jí měli rozjet nohy do všech stran.

„Naro, maličká, půjdeme se projít…“ zašeptala jsem jí a sklonila se k ní. Podívala se na mě svýma hnědýma očima, ze kterých vyzařovala energie. Tělem jí cukaly záchvěvy nedočkavosti. „No, však už jdeme.“ Napřímila jsem se a vydala jsem se na cestu.

Malá kolem mě poskakovala a snažila se chytit vodítko do zubů, moc jí to nešlo. Prošla jsem brankou a vydala se ulicí. Pozdravila jsem pár zvědavých sousedek, kterým nikdy nic na ulici neuniklo. Musela jsem několikrát cuknout vodítkem, aby se už Nara uklidnila, kdybych jí to neodnaučovala, byla tu možnost, že by mi v dospělosti utrhla ruku. Na štěně uměla poslouchat velmi dobře. Uklidnila se a spořádaně mi šla u nohy. Věděla totiž, že jí stejně za chvíli pustím a ona si bude moct běhat, kam se jí zlíbí.

Vydala jsem se nejbližší cestou do polí, ale dnes jsem se rozhodla jít kolem starého kamenolomu. Rozhodla jsem se jít vrchem, ačkoli výšky nejsou mým vyhledávaným koníčkem.

Malá kolem mě radostně rozhazovala nožkami a já jí sem tam hodila klacík, ale nikdy mi ho nedonesla. Je to ještě takové maličké telátko. Smála jsem se od ucha k uchu, ale tím nemyslím, že bych měla v polovině odklápěcí obličej. Smála jsem se tedy, ale jen do chvíle, kdy jsem si všimla, že mi Nara zmizela z dohledu.

Zatrnulo ve mně. Už jsem byla skoro navrchu kamenolomu, ale Nara pořád nikde. Zastavila jsem se a chvíli poslouchala. Nic. Ticho. Trnula jsem víc a víc.

„Naro!“ zaječela jsem ze všech sil, skoro hystericky, vlastně ne skoro, zaječela jsem vážně hystericky.

Rozběhla jsem se ke kamenolomu. Před očima jsem viděla šílené scénáře krátkého života mojí milované Nary. Viděla jsem jí rozplácnutou na dně, visící někde za obojek, ale pak se jí vysmekává krk a ona padá. Nebyly to vůbec hezké myšlenky. Do očí se mi hrnuly slzy. Mozek mi jel na plné obrátky: Co bych bez ní dělala? Stala se mojí kamarádkou a já jsem s ní měla takové plány. Chtěla jsem jí naučit spousty kousků, které neumí jen tak nějaký pes. A teď tu byla možnost, že o svoje milované štěňátko přijdu.

Slzy už se mi valily z očí jako potoky. Klopýtala jsem cestou, kterou vyjely kola traktoru, a proto už samotná chůze po ní byla složitá, natož běh. Nedbala jsem toho. Rychle, jak jen mi cesta a kotníky dovolovaly, jsem běžela. Nebyla jsem schopná ani zakřičet její jméno. Cítila jsem se na pokraji svých sil, ale nutila jsem se běžet dál.

Už jsem byla skoro tam, tak jsem ještě přidala.

Pohled, který se mi naskytl, ale vůbec nebyl z mých šílených představ.

Nara si tam spokojeně hrála s nějakým klukem!

Ta úleva. Jako by mi ze srdce spadl obrovský kámen.

Usmála jsem se a otřela si slzy. Zvolnila jsem běh do kroku a usmívala jsem se mnohem víc.

„Naro! Ty zrádkyně!“ zvolala jsem rozverně.

Oba ustali v hraní. Nara rozvrtěla ocásek a svým neohrabaným během se rozběhla ke mně. Sklonila jsem se k ní a podrbala. Nezůstala u mě dlouho, zase se rozběhla zpátky k mladíkovi.

„Dobrý den. Máte hezkého pejska.“ pousmál se na mě.

Přicházela jsem k němu blíž. Prohlížela jsem si ho. Kdo by si ho v té chvíli neprohlédl. Takové mladíky jako byl on potkávám denně. Mladý, silný, hezký, vysoký a hubený.

Bezva, pomyslela jsem si, jeden z namachrovaných frajírků.

„Dobrý den. Promiňte, že vás obtěžovala.“ řekla jsem a snažila jsem se tvářit neutrálně.

„Neobtěžovala. Náhodou bylo to velice milé vyrušení.“ pokrčil rameny a dál si s Narou hrál.

No páni, napadlo mě.

„Vyrušení? Z čeho? Jste sebevrah?“ nic lepšího mě prostě nenapadlo.

Začal se smát a přestal si s Narou hrát. Podíval se na mě svýma šedýma očima. Trochu ve mně zatrnulo. Jeho pohled byl tak zvláštní. Možná by mi trochu naháněl strach, ale nestalo se tak. Vyvolával však ve mně pocit, že jsem malá holčička a to bych dala ruku do ohně za to, že je určitě mladší než já.

„Kdepak. Je tu krásně. Chodím sem často a fotím. Dnes bylo dobré světlo a tady je to ještě lepší.“

„Nevidím foťák.“

Sáhl si do kapsy a fotoaparát opravdu vyndal.

„Zde je mé alibi,“ podával mi ho, ale já jsem jen civěla na jeho ruku s tou mašinkou a připadala si jako naprostý idiot, který zpovídá cizího kluka.

„Promiňte, nechtěla jsem být vlezlá,“ špitla jsem a otočila se. „Naro! Jdeme! Honem!“ rychle jsem vykročila pryč.

Za chvíli jsem ho ale měla v patách.

„Nezlobím se, to je v pořádku. Můžu jít kousek s vámi, prosím?“

Ten kluk mě dostával čím dál víc. Nebyl to ten typický namachrovanec. Vlastně byl celkem milý. Ale něco ve mně mi říkalo, že bych mu neměla věřit. Třeba je to nějaký úchyl, nebo tak.

„Proč byste nemohl? Pokud si dobře pamatuji tohle je svobodná země.“

„Ano, to vím, ale nerad bych vám překážel nebo vás rušil.“ pousmál se.

„Nerušíte.“ trhla jsem rameny a vydala se na cestu. Pískla jsem na Naru.

„Jmenuji se David.“ natáhl ke mně ruku. Zastavila jsem a nabízenou ruku přijala. Byla silná a příjemně teplá. Projela mnou zvláštní vlna, takový pocit jaký se dostaví, když máte tušení, že přijde nějaký průšvih.

„Barbora.“

„Hezké jméno. Budeme si tedy tykat, ne? Nejsme tak staří…“ usmál se. Hezké zuby, projelo mi hlavou.

„No, ty jistě. Ale tak jsem pro tykačku,“ usmála jsem se taky. „Co fotíš?“

„Všechno. Co se mi líbí. Zvířata, kytky, stromy. Někdy i lidi. Nafotil jsem během té chíle pár obrázků. Nara se jmenuje?“

„Jo, Nara.“

„No, tak jsem nafotil pár obrázků Nary.“

Na chvíli jsme se naklonili nad jeho fotoaparát a on mi ukazoval, co nafotil. Ukázal mi i nějaké jiné obrázky. Byly vážně pěkné.

Čím déle jsem si s ním povídala, tím více jsem přicházela na to, že je to vlastně moc milý kluk. Líbil se mi čím dál víc. Dalo se s ním mluvit o všem. Občas měl sice trochu radikálnější názor, než se mi líbilo, ale tak co? Každý jsme nějaký a myslím, že některý můj názor se mu taky nelíbil.

Všimla jsem si, že se začalo trochu stmívat.

„Musím už domů,“ řekla jsem mu a podívala se na něj.

„Doprovodím tě.“

„Ne! Chtěla bych jít sama,“ řekla jsem až moc rychle. Trochu ve mně hrklo, přece jsem ho skoro vůbec neznala.

Jo, dobře, trochu jsem se bála…

„Uvidíme se teda ještě někdy?“ řekl s nadějí v hlase.

„Možná se zase někdy potkáme,“ pokrčila jsem rameny.

„Tak v tom případě budu doufat, že budu mít mnohem víc štěstí, než jsem kdy měl.“ Mírně se ke mně naklonil a líbnul mě na tvář. Trošku jsem se lekla a trhla sebou. Moje reakce ho pobavila.

Lehce mi mávnul a dal se k odchodu. Chvíli jsem se za ním dívala, ale pak jsem se taky vydala domů.

Byla jsem plná pocitů. Co vlastně byl David zač? Přemýšlela jsem nad tím a Nary si moc nevšímala, naštěstí už se mě držela, byla unavená. Došla jsem domů, pozdravila rodiče a začala se chystat do práce. Dneska zase noční, ach jo.

V hlavě jsem ale pořád měla Davida a přemýšlela nad ním. Chtěla bych ho ještě někdy potkat? A co jsem si od toho slibovala? Mám si vůbec co slibovat?

Přestala jsem na to myslet, takhle sama nic nevyřeším, tak proč na to myslet?