Moonlight shadow

Tohle už je staršího data, ale zajímalo by mne zda by podle vás stál tenhle nápad stál za to aby zněj vznikla povídka. Snad se bude líbit.

Příběh

Ahoj všichni vím asi se ptáte co chci, no…..třeba by vás zajímal jeden příběh. Má daleko k „pohádkám“, ale mohl by vám ukázat , že i bez nich je život fajn.

Jmenuji se Monika a můj příběh začal když mi bylo 14. Byla jsem „divná“, neměla jsem přátele a kamarádky, ale nikdy mi to nevadilo. Když jsem se v první třídě naučila číst propadla jsem kouzlu knížek a ve svých 14 jsem jich měla přečteno víc než většina dospělých. Už mi to přestávalo stačit a tak jsem zkusila něco napsat. Zamilovala si to a tak propadla další posedlosti. Nepsala jsem nic velkého,povídky, úvahy a strkala je do šuplíku. V devítce mě moje češtinářka, jediná spřízněná duše

donutila jich pár poslat do různých soutěží a ……světe div se ony se líbily. Přišel gympl a já……..nic se nezměnilo. Měla jsem jen jednu kamarádku, teda byla to jen holka která se byla ochotna se mnou občas bavit. To mi nevadilo, měla jsem své knížky a psaní. Přispívala jsem do různých časopisů a byla spokojená. Když mě přijali na vejšku , žurnalistika, byla jsem šťastná a tak jsem se ve dvaceti zbalila a zmizela z našeho maloměsta pryč do velké Prahy. Našla jsem si levný a útulný podnájem, práci v redakci jednoho časopisu a byla spokojená. Čas utíkal a ani mě se nevyhnulo šílenství Twiling ságy. Už dávno jsem nečetla vše , ale měla jsem vybrané žánry. Fantasy patřil k nim. Úplně mne pohltil svět Stephenie Meyerové a tak jsem četla jednotlivé díly ještě v originále , dříve než se dostaly na náš trh přeložené verze. Snila jsem o někom jako byl Edward nebo Jakob. Vlastně ………bylo mi 23 a kromě pár uslintaných pus když mi bylo 17 jsem s klukama nic neměla. Nechybělo mi to až teď. Okolo mě to bylo samý vztah a já……nic. Přesně rok na to co jsem začala vnímat svou samotu se objevila má „šance“. V redakci mi udělali nabídku být celý rok na stáži v USA. Škola mi vyšla vstříct víc než jsem čekala, mohla jsem studovat na místní universitě a pokud udělám zápočty tak postoupím normálně dál. Těšila jsem se.

Den před mými 25 narozeninami jsem odletěla. Nastal mi shon, ale nevadilo to. Zapomněla jsem na problémy s láskou, spíš neláskou a nasávala jiný způsob života, myšlení. Po 6 měsících mě čekala něco jako dovolená. 14 dní svobody a volna. Ve škole byli prázdniny a já se rozhodla těch dní využít k poznávání USA. Vytáhla jsem své auto a kreditku. Stav obojího byl uspokojivý a tak jsem vyrazila. Jistě jako nadšenci mi bylo jasné kam se chci podíval jako první. Stát Washington, městečko Forks. Bláhové, jako by tam mohlo být něco jiného než jinde okolo. Ale opravdu tu bylo hezky. Strávila jsem tu dva dny a potom jela dál. Další zastávka Yellowstone. Cesta pozvolna ubíhala, klikatila se nekonečnými lesy. Byl krásný den a já už cítila jak mi za volantem tuhnou svaly. Zastavila jsem na okraji lesa a rozhodla se pro malou procházku. Nejhloupější nápad co jsme kdy dostala. Pomalu a opatrně jsem šla mezi stromy. Bylo tu zelené přítmí, slunce se jen ztěžka dostávalo skrz listoví. Zapraskání napravo ode mě bylo v tom tichu jako výstřel z pistole. Cukla jsem sebou a otočila se za zvukem. O strom se opíral muž. Vypadal jako výletník.

„Ahoj! Co tu tak sama? Neztratila jsi se?“ ptal se a pobaveně se díval na můj úlek.

„Ahoj! Neztratila , jen protahuji nohy po dlouhé cestě.“ odpověděla jsem. Nebála jsem se, nepůsobil nebezpečně.

„A kde máš ostatní?“ zeptal se a já udělala druhou chybu.

„Nikde, jsem tu jen já.“ Jeho úsměv se rozšířil.

„Tak teda, já jsem Samuel.“ podával mi ruku.

„Monika“ přijala jsem ji. Přitáhl mne za ni k sobě a dřív než jsem stačila pochopit co se děje………rozprostřela se kolem mne tma.

„Halo slečno, už je čas vstávat!“ slyšela jsem povědomý hlas. Otevřela jsem oči a rozhlédla se.

„Co….co se stalo?“ nechápavě jsem si sedla a pozorovala muže sedícího vedle mne na široké posteli stojící v pokoji obloženém dřevem. Srub! Napadlo mne.

„Nehoda, osud nevím. Měla jsi být jen jídlo, ale tvá krev……….je zvláštní. Nemohl jsem jinak než tě změnit v jednu z nás.“ řekl.

„Co?“ vůbec jsem netušila o čem mluví.

„Jsi upír.“ řekl pobaveně. Chvíli jsem na něj zírala. Jasně! Doklaplo mi.

„Ha ha ha ……….dobře sranda, ale teď vážně kde jsem a proč?“ nuceně jsem se zasmála.

„Jsi u mě doma a protože jsi upír., teda přesněji zanedlouho budeš.“ nedal pokoj.

„Na zlom to.“ podával mi poleno o síle mé ruky. Jasně chce si hrát, tak budiž, copak si myslí, že to zlomím?! Vzala jsem si poleno a bez většího zájmu ho chytla na obou koncích.

„Takhle nějak?“ posměšně jsem se zeptala a chtěla ho zlomit jako větvičku. Vůbec jsem nad tím nepřemýšlela vždyť je to nemožné jenže………..nevěřícně jsem zírala na roztřepené konce polena. Já ho zlomila a ………jako nic.

„Tak co už mi věříš?“ zeptal se a jeho hlas zněl potlačovaným smíchem.

„Co se stalo?“ vyšlo mi tiše z pusy. Česky.

„He?“ nechápavě mrkl.

„Co se stalo?“ zopakovala jsem otázku anglicky.

„No…… začnu od začátku. Byla jsi ve špatnou chvíli na špatném místě , teda pro tebe. Né že by jsi nepřežila, jen by ti bylo pár dní slabo, ale………. No už víš………prostě musel jsem tě buď zabít nebo proměnit a tak jsem vybral tu druhou možnost.“ řekl. Stále jsem nechápala nic z toho co říká, jen to, že už nejsem člověk. Necítila jsem se jinak.

„To znamená co?!“ začínala jsem být naštvaná.

„Tvá krev. Slyšel jsem, že se občas objeví jedinci jako ty. Víš ono změnit člověka v upíra není nic jednoduchého, ale u jedinců s tvou anomálií………….jsou vyjímky co potvrzují pravidlo…….díky vám vznikají mýty. Vaše krev……….něco jí chybí a tak…………nejste k jídlu, ale když se vám dostane do oběhu náš jed…..reagujete odlišně .“ lezlo to z něj pomalu.

„Jak odlišně?“

„Normálně náš jed působí tak, že oběť znehybní a v paměti se po našem setkání nic nezaznamená. Jenže u vás ……….nefunguje to. Víte, pamatujete si vše. A tak……………většinou vás změníme, u vás to jde jednoduše. Stačí dostat do vašeho oběhu co nejvíce jedu. Jenže tím se dostávám k druhému bodu. Od teď jsme spojeni poutem které může být přerušeno jen dvěma způsoby. Jsem tvým patronem a jako takový tě musím naučit vše co musíš vědět, když usoudím, že je tvá výchova u konce propustím tě, nebo pokud tvé znalosti budou větší než mé máš právo svobodně odejít. Jo a pokud jeden z nás zemře to se, ale moc neděje.“ nejdelší řeč co zatím pronesl.

„Dobře tak co se bude dít teď a jak dlouho jsem byla mimo?“ potřebovala jsem informace abych se byla schopna rozhodnout co dál

„Mimo jsi byla jen pár hodin a co teď …………..to je trochu i na tobě. Můžeš prostě zmizet, být pohřešovaná a nebo se vrátit domů urovnat věci, rozloučit se s přátely, partnerem a pak………..Máš pár měsíců.“

Wow no moc možností nemám.

„Jo a promiň celou tu dobu budu s tebou.“ dodal. Kruci!!

„To bude problém. Nemám přátele, ale jen pár známých a už vůbec partnera a tak ……….bude to divné ….nejsem zvyklá na společnost.“ tak tohle byla věta! Co se mnou je? Musím nějak uzavřít svůj život. Nemůžu jen tak zmizet, ne, ne kvůli mámě.

„Jedu domů a ty si dělaj co chceš!“ zvedla jsem se z postele. Zamotala se mi hlava a já si zas kecla.

„Pomalu. Jo jsem Viktor.“ představil se.

„Počkej , ale předtím ……..“ nejistě jsem si uvědomovala jiné jméno.

„Jo já vím, ale tehdy na jménu nezáleželo. Nechci abys mi říkala jménem co mi nepatří.“ uvedl mne do obrazu.

„Fajn! Kde mám auto?“ už jsem stála.

„Dovedu tě k němu.“ šel přede mnou. Lesem se šlo dobře, znal cestičky.

„Mono…………“ začal.

„Ne jsem Monika“ opravila jsem ho. To byla jedna z mála věcí co jsem chtěla. Nesnášela jsem když mi poangličťovali jméno.

„Dobrá . Moniko omlouvám se. Vážně jsem neměl v úmyslu zničit ti život. Pokud chceš tak mě klidně vydávej za bratrance. Jako ……….partneři bychom se k sobě museli chovat důvěrně a o to asi nestojíš. Co! “ v očích mu zasvítilo když řekl poslední slova.

„Ne nestojím. Takže bratránku, co se bude dít teď ?“ chtěla jsem plán…….cestu.

„Co jsi měla v plánu?“

„Mám ještě týden volno a tak jsem měla namířeno do Yelloustone“ prozradila jsem své plány.

„Tak pojedem, alespoň se trochu poznáme.“ usmál se povzbudivě.

„Jo a s jídlem to bude jak?“ nedalo mi to. Stále mi neřekl nic, žádné informace k mému budoucímu životu. Uculil se.

„Se mnou si starosti nedělej a ty……….první měsíc se ti jídelníček moc nezmění, teda pokud nejsi vegetariánka..“ řekl.

„Ne to nejsem a co pak?“ chtěla jsem vědět víc.

„Vše se dozvíš, ale ………jsme tu.“ a opravdu právě jsme vyšli z lesa u mého auta. Odemkla jsem a Viktor se usadil vedle mne.

„Až budeš chtít můžem se vyměnit.“ řekl a připoutal se.

„Ty jedeš jen tak?“ nechápavě jsem s zeptala. Jen pokrčil rameny. Rozjela jsem se.

„Tak se ptej.“ řekl se smíchem asi po deseti minutách tiché jízdy.

„O.K. Co se se mnou bude dít?“

„Budeš se měnit. Nevím jak dlouho, to záleží kolik jedu tvé tělo absorbovalo. Nejdřív zmizí únava, chuť k jídlu a během toho……….přibude ti síla, zlepší reflexy a zbystří smysly. Nakonec ……to lidské v tobě se změní. Zůstane tvá mysl, ale tělo už bude lidsky jen vypadat.“ řekl klidně. Jak myslí jen vypadat. Uvidíme .

„A celé to může trvat jak dlouho ?“ chtěla jsem vědět kolik mám času.

„To je různé. Už jsem to říkal . Asi tak 3-6 měsíců.“ Alespoň něco, ale zároveň tak málo.

„Co potom, po té době?“ vůbec jsem neměla potuchy co dál.

„Je toho hodně a nemá smysl ti hned teď zahltit hlavu. Vše má svůj čas Moniko.“ zas neurčitá odpověď.

„Hele mám snad právo vědět co se se mnou stane.“ rozkřičela jsem se a zastavila.

„Klid holka. A…….“ jeho hlas dostal nebezpečný podtón „……..už nikdy na mě nezvedej hlas. To by se ti nemuselo vyplatit. Měla by jsi vědět, že dokud neporuším naše pouto jsi mi povynována poslušností.“

„A…..“ otevřela jsem pusu a zas ji zavřela. Tohle mi jako mínil říct kdy? Poslušností! Pche od svých 16 si o sobě rozhoduji sama a teď to měnit nehodlám.

„S tím nepočítej!“ řekla jsem si pro sebe.

„Nepočítám, ale ty pochopíš že ti nic jiného nezbude. Život je jiný, skutečnost je na hony vzdálena pohádkám.“ posměšně řekl. Krucinál to bude život na………..

„Neboj těch pár let se mnou ti rychle uteče a čím rychleji se budeš učit tím dřív se mě zbavíš.“ dodal jakoby věděl na co myslím.

„Už si zvykám.“ utrousila jsem.

Po 4 hodinách jízdy jsem zaparkovala u motelu. Do cíle zbývá ještě tak 100 mil a tak …zítra Ahoj Yelloustone ! Otevřela jsem dveře a vydala se k recepci. Viktor mi byl v patách.

„Dobrý večer. Prosím dva jednolůžkové pokoje na jednu noc.“ ozval se dřív než jsem stačila otevřít pusu.

„Ano , ale máme jeden problém. Mám jen dva volné pokoje a oba dvoulůžkové a…..“ ukázal za nás . Stál tam pár a viditelně toužil po pokoji.

„Tak ten se samostatnými postelemi?“ zeptal se. Viktor se podíval na mne a kývl.

„Jistě . Číslo 19.“ podával mu klíče.

„Ještě….. pár formalit prosím.“ zastavil ho recepční. Viktor vyplnil formulář a šli jsme se ubytovat.

„Nebudu rušit !“ řekl a zmizel jen co mi položil tašku na postel. Osprchovala jsem se a prohlížela se v zrcadle. Na krku, rukou jsem měla malé sotva viditelné ranky. Oblékla jsem se a zalezla do postele.

„Vstávej ospalče.“ ozvalo se moc brzy. Rozlepila jsem oči a podívala se na hodinky na nočním stolku. Bylo osm.

„Hm“ zavrčela jsem a posadila se . Viktor seděl v jediném křesle u okna a pobaveně se na mě díval. Jeho postel byla netknutá.

„Můžu mít trochu soukromí?“ zeptala jsem se. Nevím jak dlouho tu je, ale mé noční oblečení se stává jen z dlouhého trika a jinak…….začervenala jsem se.

„Stačí když zavřu oči?“ zeptal se.

„Bude muset“ počkala jsem až je zavře a neochotně jsem odešla do koupelny. Už jako člověk jsem z ní vyšla.

„Stačí když si zbalíš, pokoj už je zaplacený.“ řekl a pohupoval nohou.

„Já bych si za sebe zaplatila.“ utrousila jsem.

„To můžeš, kup si snídani.“ řekl pobaveně. Během chvíle jsem naházela věci zpět do tašky a mohli jsme jít. V obchůdku jsem si koupila sendviče, vodu , kafe a velkou tabulku hořké čokolády. Hledala jsem klíče od auta, když mi došlo, že Viktor už sedí za volantem.

„Budu řídit.“ konstatoval a ukázal na místo spolujezdce.. Vyjeli jsme.

„Tak začnem co ty na to?“

„S čím?“ nechápala jsem jeho slova.

„Základní informace, nebo je nechceš?“ protočil oči.

„Aha“ fakt duchaplné.

„Pro začátek…….na nesmysly jako, že můžeš přežít na krvi zvířat zapomeň. Nejde to, ale nemusíš zabíjet. Pokud budeš mít dost kázně zvládneš se napít a neublížit. Nepotřebujeme zas bůhví kolik. Tak to pro teď stačí a teď nějaké informace o tom co se změní. Budeš mít větší sílu než člověk, ta díky níž jsi zlomila poleno už z tebe vyprchala, byla má. Ta tvá bude přibývat pozvolna stejně jako se ti bude zlepšovat zrak, čich, hmat a sluch. Uvidíš dál a ostřeji, sluch budeš mít velmi citlivý, výhoda i prokletí. Proto žiji o samotě, hluk města je nesnesitelný. Čichem poznáš vůně které jsi do teď necítila a hmatem rozpoznáš strukturu téměř čehokoli. Jen tak se neunavíš, budeš o dost rychlejší než člověk, ale rozhodně ne superman. Stárnout budeš v porovnání s lidským věkem velmi pomalu, zranit tě je těžké, ale ne nemožné. Smrtelný je pro tebe oheň a většina jedů. Kůlem ti vážně nikdo srdce neprobodne, ale když přijdeš o hlavu……….Stříbro a podobné věci jsou jen povídačky. Kulka tě zraní, ale nezabije. Slunce……nezměníš se v prach, ale spálíš se. Je to jako opařit se pro člověka, ven můžeš, ale pečlivě si zakryj holou kůži. Zima, teplo, déšť nic z toho ti nevadí, nenastydneš. Zvířata se tě bojí a většina malých dětí cítí, že jsi jiná. Nikdy………nikdy nesmíš pít krev nedospělého člověka. To je zákon. Jo a ještě něco……..nesmrtelnost je relativní.“ dostávalo se mi informací které jsem chtěla a ……….pochopila jsem proč řídí, získala jsem šanci vstřebat co jsem se dozvěděla.

„Co děláš?“ prolomil ticho trvající už pár mil.

„Jsem dopisovatelka a studuji.“ můj hlas zněl cize.

„Píšeš?“ překvapeně se na mě podíval.

„Ano už od svých 14. Vyšlo mi i pár povídek.“ pochlubila jsem se.

„To je dobré, budeš mít dost času se tomu věnovat. Po nocích.“ jeho tón byl………výsměšný.

„Teď něco co bych jako i když vzdálený příbuzný měl vědět.“ naznačil mi, že je čas začít pracovat na „našem“ vztahu.

„Jmenuji se Monika Stránská, je mi 25 , jsem Češka, studuji žurnalistiku. Žiju jen s mamkou, táta umřel když mi byl rok. Ještě něco?“

„Máš sourozence?“ ptal se.

„Ne, jsem jedináček. Mamka už nikoho jiného nechtěla.“ smutně jsem dodala. Jako malé mi táta moc chyběl, ale mamka se už nikdy nezamilovala a tak jsme si musely stačit samy.

„Co ty? Co bych měla vědět, Moc toho zatím není. Jen to, že jsi upír a jmenuješ se Viktor.“poznamenala jsem. Usmál se.

„Tak tedy je mi……….33, jsem už američan a živím se jako burzovní makléř. Jsem sám, myslím tím úplně sám. Stačí?“ jeho hlas byl na konci plný smutku.

„Asi bude muset, viď!“ už jsem pochopila, že z toho že je můj patron není nadšen, ale to jsme mimochodem dva.

„Za chvíli jsme v cíli.“ pronesl jen tak. A opravdu do půl hodiny jsme stáli u závory vjezdu do národního parku. Koukla jsem na hodinky………..musel jet mnohem rychleji než já.

„Chatku pro dva na tři dny.“ řekl u recepce. Ani se neptal. Vzal klíčky a dojel k chatce. Byla na konci kempu, ani mě to nepřekvapilo.

„Račte.“ otevřel dveře, byla jsem trochu zmatená. Chvíli byl galantní a milý a za okamžik arogantní a neosobní.

„Nech si ložnci, ale o koupelnu se budeme dělit. Chceš se projít?“ oznámil mi.

„Hm…….docela jo“ přijala jsem pozvání, vždyť proto tu jsem, kvůli přírodě.

„Tak se přezuj a vyrazíme.“ řekl a šel ven. Vyšli jsme a já cupitala za ním.

„Moniko omlouvám se jestli jsem nepříjemný, ale ………. jsem už dlouho sám a ty jsi byla nečekaná……..komplikace. Vydrž to se mnou a já slibuji, že se ti nebudu moc plést do života, jen když to bude nutné.“ zas byl jeho hlas smutný.

„Proč jsi sám?“ byla jsem obyčejně zvědavá a tak mne nenapadlo, jak moc může být tahle

otázka osobní.

„To je má věc.“ řekl příkře.

„Monika…….. proč ne Nika?“ převedl řeč zas na mne.

„ Protože Monika, nebo Moni, tak mi říká máma. U nás se jména zdrobňují jinak.“ tohle mu jako vysvětlení musí stačit. Nesnáším když mi tu ameračini devastovali jméno.

„Jak to bude teď? Myslím až se dostaneme ke mně domů.“ stále jsem netušila jak má fungovat naše soužití.

„Nejlepší by bylo kdybych mohl bydlet s tebou. A…….ze začátku klidně stejně jako jsi žila dosud, alespoň prvních pár týdnů. Pak …….sama uvidíš jak budou probíhat změny.“ mluvil klidně.

„No……..víš to bude problém, mám jen jednu místnost, koupelnu a kuchyňskou linku. Nevím jak bychom se tam porovnali.“ nechtěla jsem na svém soukromí nic měnit a navíc to byla pravda.

„Tak najdem něco většího.“ oznámil prozaicky.

„Viktore , ale já……..no prostě jsem studentka s brigádou a ………..“ bylo mi hloupé říct, že na nic jiného nemám.

„Peníze? Aha tak ty nejsou problém. Jsem za tebe zodpovědný a tak si nelam hlavu s financemi.“ jeho hlas byl……….netečný jako by ho debata o penězích nudila.

„Nechci abys za mě cokoli platil!“ nechtěla jsem být nikomu nic dlužna.

„Taky nebudeš. Bydlet stejně musím a bude lepší pro nás oba když budu na blízku. Můžeš mi platit nájem.“ navrhl.

„Fajn.“ tohle by šlo.

„Nemáš hlad?“ zeptal se najednou. Když to vyslovil uvědomila jsem si, že jsem od snídaně nic nesnědla a opravdu jsem měla hlad.

„Docela jo“ přiznala jsem.

„Vrátíme se“ otočil se a zas šel kus přede mnou. Když jsme došli k tábořišti mlčky ukázal k hlavní budově u vjezdu a sám si to namířil k chatce. Došla jsem kam ukazoval, koupila si sendvič, džus a ovoce. Pomalu jsem se vracela a uvažovala jaké bude žít v jedné domácnosti s mužem, cizím mužem. Sedla jsem si venku a jedla. Když jsem dojedla šla jsem znovu do lesa, sama. Rozhodla jsem se chovat se jako by tu Viktor nebyl. Do setmění zbývaly tak 2 hodiny. Už se stmívalo když jsem otvírala dveře chatky.

„Viktore?“ zavolala jsem do tmy uvnitř. Ticho. Sáhla jsem na vypínač a rozsvítila. Nikdy nebyl vidět. Vzala jsem si v ložnici z tašky toaletní taštičku. Zalezla jsem pod sprchu a smyla ze sebe prach z cesty. Zabalená v osušce jsem se vydala zpět pro něco na sebe. Byla jsem v pokoji a dopřávala tělu trochu luxusu v podobě masáže a krému. Bylo mi příjemně a úplně jsem zapomněla, že by mohl někdo vejít.

„Hm……..“ ozvalo se ode dveří. O futra se opíral Viktor a prohlížel si mne se zdviženým obočím.

„Vypadni“ řekla jsem mrazivě. Zmizel stejně neslyšně jako se objevil. Oblékla jsem se a šla za ním do druhé místnosti. Seděl v křesle, oči zavřené.

„Můžeš mi říct co to mělo znamenat?“ začala jsem bez obalu.

„Nic byl jsem jen zvědavý“ zněla odpověď. Stále seděl, hlavu zvrácenou do zadu, oči zavřené.

„Aha…….tak pro příště………na dveře mého pokoje se klepe!“ dala jsem si pozor abych nekřičela, ale i tak byl můj hlas plný hněvu. Jen pokrčil rameny. Nevěděla jsem co s ním. Otočila jsem se a vrátila do ložnice. Padla jsem do postele a dívala se do stropu. Nevím kdy jsem usnula, ale když jsem otevřela oči bylo za okny slunce. Rychle jsem se zvedla a šla do koupelny. Potom jsem se šla podívat jestli je tu Viktor. Byl tam kde včera. Jakoby se ani nepohnul.

„Ahoj „ pozdravila jsem.

„Vyspala jsi se?“ zeptal se.

„Šlo to. Jdu si pro snídani, chceš něco?“ zeptala jsem se automaticky.

„No ….. 2litry A+ by bodly.“ uchechtl se.

„A……….promiň“ připadala jsem si jako blbec. Rychle jsem vypadla. Nespěchala jsem s návratem. Slunce hřálo a tak jsem se i s jídlem natáhla do trávy za chatkou. Snědla jsem bagetu, vypila džus a rozhodla se si zalenošit. Šla jsem do auta, má mobilní knihovna obsahovala mé nejoblíbenější tituly. Vytáhla jsem něco „ z přírody“ Den trifidů jsem poprvé četla ve 12 a díky němu propadla sci-fi a potom i fantasy. Vzala jsem i deku a vrátila se za chajdu. V trávě jsem nechala kafe a koláč.. Natáhla jsem se a užívala si slunce, klidu a přírody. Trvalo dost dlouho než se slabý pocit změnil v jistotu. Někdo mne pozoruje! Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se. Nikdo! Ale………v okně chatky byl stín. Že by Viktor? Pokrčila jsem rameny. Dnešek byl přesně takový jaký by byl bez Viktora. Možná to půjde. Budu ho prostě ignorovat kdykoli to půjde. Zbývající dny proběhly podobně. Nastal odjezd.

„Budu řídit.“ řekl a nastavil ruku, neochotně jsem mu předala klíčky. Dnes se zatáhlo. Vyrazili jsme. Do Bostonu to byli tak tři dny jízdy. Většinu času jsme mlčeli, nevadilo mi to, občas jsem i mohla řídit.

Když jsme přijeli do města donavigovala jsem ho ke svému bytu.

„Zbalíme ti a zbytek co nepoberem ti zítra přivezou.“ řekl když jsme zaparkovali u domu.

„Co?“ nechápavě jsem vytřeštila oči.

„Zajistil jsem bydlení pro oba tak proč zůstávat……..tady“ rozhlédl se okolo s výrazem odporu. Jistě nebyla to tu zrovna ukázková čtvrť , ale tak hrozné to není.

„Kolik mám času?“ rezignovala jsem.

„Pomůžu ti…………..neboj nic nerozbiju a nebudu mít poznámky.“ řekl. Nevím kdy a jak to zařídil, ale přede dveřmy jsem měla složenou hromadu papírových krabic. Zabalení mi netrvalo tak dlouho. Moc toho nemám. Za dvě hodiny bylo po všem. Vzala jsem si dvě krabice kde bylo to na čem mi záleželo a vydala se s Viktorem k novému domovu.

Tak tohle bylo opravdu jiné než můj starý byt. Nejmodernější část města a taky nejdražší. Naprosto jistě dojel k jednomu z nejdražších bytových domů. Vrata garáží se otevřela a mi vjeli dovnitř. Bez zaváhání zajel k parkovacím místům patřícím k bytu. Mezi těmi nablýskanými, luxusními vozy se můj starý Dodge vyjímal asi jako husa mezi pávy. Nehodil se sem stejně jako já. Viktor vyndal mé věci z kufru a šel k výtahu, rychle jsem běžela za ním. Dveře se otevřeli a on odnikud vytáhl kartu, projel čtečkou a zmáčkl knoflík nejvyššího patra. Čekala jsem chodbu a alespoň tak dvoje dveře, takže mě to, že se dveře otevřely přímo do obýváku překvapilo. Celé horní patro ! Sakra tak na tohle můj nájem nestačí. Přede mnou se otvíral obývák o velikosti celého mého bytu ne-li větší. Prosklená stěna umožňovala úžasný pohled na město a prostornou terasu. Napravo byla kuchyně – naprosto dokonalá kuchyně. Vlevo bylo cosi jako chodba teda pokud by jste nad tímto označením hodně zamhouřili oči. Ústily do ní šestery dveře. Viktor zamířil až k těm posledním.

„Tvůj pokoj a koupelna jsou ty dveře naproti.“ řekl a otevřel dveře. „Můj“ pokoj byl odlišný od toho co jsem doposud viděla. Byt byl laděný v černé, bílé a stříbrné, ale tady………béžová, zlatá a broskvová. Po straně skryté dveře patřily k šatně. V té se těch pár mých svršků úplně ztratí. Stůl, knihovna, křeslo a ohromná postel. Byl velmi prostorný a měl dveře na terasu, ta jak jsem zjistila se táhne podél celého bytu.

„Děkuju“ na víc jsem se nezmohla. Zavřel dveře z venku. Sedla jsem si omámeně na postel a dívala se okolo. Stačí pár kytek a doplňků a bude to tu útulné. Šla jsem vybalit těch pár věcí co jsem si přivezla teď. Jak jsem říkala mé oblečení se v šatně ztratilo a to nebyla nijak velká. Svůj notebook jsem dala na stůl a zjistila, že je tu vše potřebné k připojení. Co jsem si myslela?! Nakonec jsem šla do koupelny. Dveře byly přímo proti pokoji a i ona byla laděna do stejných barev. Umyvadlo, ohromné zrcadlo a masážní sprcha. Nic ohromujícího, ale i z toho byly cítit peníze. Vše křičelo nejvyšší kvalita. Sice chyběla vana, ale co to přežiji. Uložila jsem si věci a rozhodla se vyzkoušet co ta sprcha umí. Zamkla jsem a zalezla pod vodu. Tak tohle byla pohádka. Dokonalá relaxace po dlouhé cestě, jediné co by mohlo být lepší je masážní vana. Krásně uvolněná jsem vylezla a teprve teď si uvědomila, že jsem si nevzala nic na sebe. Jen tak zamotaná v osušce jsem přeběhla do pokoje. Nemohla jsem odolat a tak jsem sebou plácla do té velikánské postele. Povlečení bylo jak pohlazení. Příjemně hladilo po nahé kůži. Zavrtěla jsem se. Klepání na dveře mě vytrhlo z příjemného utlumení.

„Moment!“ vykřikla jsem a rychle hledala něco na sebe. Triko a tepláky .

„Už“

Viktor vešel a zkoumavým pohledem si mne prohlížel.

„Zabydlela jsi se?“ jeho hlas měl příjemný tón.

„Ano díky je to tu ……….nádherné, ale bojím se, že částka kterou si můžu dovolit platit ani zdaleka nepokryje sumu jakou by měla.“

„To se může vyřešit. Co kdybys si to co chybí odpracovala?“ řekl a vysloveně nestydatě si mě prohlížel. Až v tu chvíli mi docvaklo proč. Voda z vlasů , mimochodem musím se nechat ostříhat, promáčela bílé triko a to jaksi ztratilo svou zahalovací funkci.

„Ne Viktore!“ řekla jsem rozlobeně.

„Myslel jsem úklid Moniko, alespoň bych nemusel platit úklidovou firmu.“ řekl pobaveně. Sakra!! už zas jsem šlápla vedle.

„To by šlo…a………….promiň.“ souhlasila jsem.

„O.K. Chceš ukázat celý byt?“ natáhl ke mně ruku .

„Ráda“ nevzala jsem za ni, ale vykročila k němu. Šel přede mnou.

„Obývák, terasa…..kuchyň používej jak chceš, ale lednici si budeš zásobovat sama. Tohle je můj pokoj, pracovna s knihovnou, můžeš použít pokud by jsi chtěla. Má koupelna a tohle je komora. Zde najdeš vše co potřebuješ k úklidu. Když ti něco dojde, nebo budeš potřebovat, řekni a já to doplním, nebo ti dám peníze.“ Byl jak průvodce. Neosobní tón hlasu studil.

„Tady máš klíče, kartu a kód. Dole v recepci už vědí, že jsme dva. Tvé číslo parkovacího místa je 2, mé 1.Ještě něco co by jsi chtěla vědět?“ zeptal se.

„Já……….asi ne. Jen ….stačí nájemné k 15. ? Byla jsem tak zvyklá.“ zeptala jsem se.

„Klidně.“ pobavený úsměv mu pohrával na tváři. Došlo mi, že ty „drobné“ ode mne asi nepotřebuje.

„V kolik zítra začínáš?“

„Mám dopoledne přednášky, kromě čtvrtka a v redakci jsem různě, někdy jen do tří a jindy zas až do noci.“ opravdu jsem zůstávala v práci dlouho, ale ne tak kvůli práci, ale jen se mi nechtělo domů.

„Měla by jsi připravit své okolí, že se začnu objevovat v tvé blízkosti.“ upozornil mne. Přikývla jsem.

„To je vše. Takže…….“

„Díky“ špitla jsem a zmizela k sobě. Do školy jsem to měla dál, ale do redakce blíž. Dny se pomalu ustálily a já zjistila, že soužití s Viktorem není zas tak zlé, vlastně jsem ho moc neviděla. Každý den ráno se ptal jak mi je. Vlastně jsem necítila žádný rozdíl. V poklidu uběhly dva měsíce a já až se zpožděním zjistila, že se se mnou přeci jen něco děje. Míň jsem spala a přestala jsem jíst sladké a zeleninu, spíš jím jen maso , ovoce a hořkou čokoládu. Takže když dnes Viktor položil svou otázku zněla má odpověď jinak. Vysvětlila jsem mu jak jsem na tom.

„Moniko nastal čas abychom začali s výukou. Méně spíš tak využijeme tento čas. Až přijdeš budu tě čekat v knihovně.“ rozloučil se se mnou. Další měsíc jsem trávila zapamatováním si věcí které musím znát pro svou další existenci. Také změny přicházely rychleji a bylo jich víc.

Od setkání s Viktorem uplynuly 3 měsíce. Už skoro nespím a žiji teď už jen na čokoládě. Slyším i ten nejtišší hovor přes tři stěny, vidím i částečky prachu a vůně! To je jediné co si opravdu užívám. Rozpoznám už druhy květin i na vzdálenost 500m a poslepu. Viktor mě doprovází a všichni jsou z něj paf. Teda hlavně ženy a slečny. Ve škole způsobil pozdvižení. Ano je hezký, ale přijde mi spíš jako frajer, pozér. Jako dlouhé černé vlasy,snědá pleť a vypracované tělo bylo velkým lákadlem. Jediné co to předčilo byl jeho úsměv a hlas. Když chtěl byl neuvěřitelně přitažlivý, milý a zábavný.

„Viktore“ přišla jsem za ním do obýváku. Seděl, spíš ležel na pohovce a sledoval sportovní kanál.

„Hm?“ ani nezvedl oči. Když jsme byli sami jeho maska dokonalosti zmizela.

„Já………..už tři dny jsem nespala a nedostanu do sebe už ani čokoládu a……..nevím jak to říct. Připadám si jako bych měla dostat angínu, bolí mě celé tělo a pálí krk.“ Než jsem domluvila už byl otočen ke mně , televize byla vypnutá a plně mne vnímal.

„Moniko je čas ukončit tvé působení ve škole a v práci. Máš tak maximálně 14 dní než tvůj dosavadní život skončí.“ upozornil mne. Ne to né….já…….já chci ještě vidět mámu!

„Viktore to………já………..“ rozplakala jsem se.

„Co se děje?“ nervózně stál nade mnou. Bylo tom poprvé co mne viděl plakat.

„Nerozloučila jsem se s mámou.“ povedlo se mi říct mezi vzlyky.

„To snad zvládnem později. Uvidíš jak ti vše půjde. Dlouho jste se neviděli a tak bude očekávat změny.“ jeho věta my nedávala smysl, zpočátku. Po chvíli mi došlo co tím myslel. Uklidnila jsem se.

„Máš nějaký plán jak „nenápadně“ ukončit život ?“ optala jsem se ironicky.

„Je tu pár možností. Rodinné důvody, láska, nemoc……….“ vůbec si nevšiml mé ironie, ale vše co řekl mi znělo………..nepravděpodobně vzhledem k mé povaze. Nakonec jsme začali „pracovat“ na té nejpřijatelnější. Zamilovala jsem se a hodila vše za hlavu. Jdu za hlasem srdce. Snad mi to okolí zbaští. Ve škole to nebyl problém, ale v redakci se vyptávali. Trochu, dost pomohlo, že se tu Viktor zjevoval poněvadž všichni považovali za onoho tajemného muže jeho.

Uplynulo 10 dní a já už udělala tlustou čáru za svým životem.

Stmívalo se, seděla jsem na terase a pozorovala poslední paprsky slunce. Bylo léto a já se klepala zimou. Bylo mi zle, moc zle. Přála jsem si umřít. Bolela mě každá molekula mého těla. Slzy mi stékaly němě po tvářích, chtělo se mi křičet, řvát, ale nemělo by to smysl. Třásla jsem se zimou, bolestí i pláčem.

„Moniko“ Viktorův tichý hlas zněl večerním tichem

„Hm“ nic jiného jsem přes semknuté rty nedostala.

„Vím, že to bolí. Nechceš………..připravil jsem ti horkou vanu, pomůže to bolavým svalům a zahřeješ se.“ znělo to logicky, ale nebyla jsem si jistá, že tam dojdu. Viktorovi došlo nad čím uvažuji.

„Odnesu tě.“ zvedl mne do náruče jako bych nic nevážila. Postavil mě až v koupelně.

„Už to zvládnu.“ špitla jsem. Nepřesvědčivě se na mě podíval, ale odešel. Pomalu a opatrně jsem se svlékla a zalezla do jeho ohromné vany. Byla plná vroucí vody a voněla po neznámých bylinách.

Pomalu jsem se přestávala třást. Otevřela jsem oči. Černobílá koupelna s chromovými doplňky. Když jsem ji uviděla poprvé oněměla jsem. Byla……..velká, nádherná a bez kazu prostě luxus, ale bylo tu ještě jedno slovo…………chladná. Byla přesně taková jako Viktor. Tedy na venek, já už věděla co se pod tou dokonalou fasádou skrývá. Znala jsem ho, alespoň to co dovolil.

Znovu jsem zavřela oči a přemýšlela. Viktor, jaký je………….jakého ho znám? Vím , že dokáže být okouzlující, ale to je jen maska. Je náladový! Milý, pozorný, citlivý a občas i upřímný, ale i nepříjemný, cynický, netaktní a tvrdý. Nikdy ale ne zlý, násilnický…….není zrůda. Je lidský.

Voda pomalu chladla, byl čas vylézt než ta úleva kterou přinesla zmizí. Zabalená do velké osušky jsem došla do pokoje. Padla jsem na postel, bolest už mne zas doháněla, věděla jsem, že bych se měla přikrýt, ale už to nešlo. Zavřela jsem oči a …….Cítila jsem jak mne silné ruce zvedly a znovu položily, cítila jsem jak mne balí do dek a chtěla poděkovat, ale nešlo to. Potom !!

Uběhly dva dny během nichž jsem chtěla umřít. Viktor mne ještě pětkrát odnesl do vany. Nevím co do ní přidával, ale pomáhalo to.

„Je čas odjet.“ řekl když jsem už byla………jiná. Když jsem se poprvé podívala do zrcadla neuvědomila jsem si změny, ale byli tam. Má kůže byla jasnější a bez chyb, postava se zpevnila a zformovala do výraznějších ženských tvarů, ale hlavně cítila jsem se……….ne jinak, ale ……věřila jsem si, jakoby do mne někdo nalil sebevědomí.

Moc jsem si toho nebrala, jen fotografie a věci co my připomínaly domov. Víc Viktor nedovolil, Vše ostatní prý zařídí. Rozhlédla jsem se po pokoji který mi byl 5 měsíců domovem a skončil v něm můj život. Dole v garážích na mě čekalo překvapení. Na místě kde obvykle parkoval můj Dodge stál nablýskaný offroad.

„Dárek k novému životu:“ podával mi Viktor klíče, byli moje teda alespoň přívěšek ano.

„Není to zas taková změna. Dodge jako Dodge.“ smál se mému úžasu.

„Nasedej a jeď za mnou.“ namířil si to ke svému maseratti. Otevřela jsem dveře a nasedla. Zadívala jsem se předním skle a došlo mi, že teď poprvé od svých 15 nevím co bude dál. Měla jsem své plány, věděla jsem co od života chci a teď………..prázdno a nevědomost. Usmála jsem se. Nový život tak to řekl Viktor a já mu věřila. Milovala jsem svůj život, ale ten nový bude jiný, už teď je jiný. Mám poprvé v životě přítele, člověka na kterého se můžu spolehnout a třeba přijde i………..Rozjela jsem se.