Moonlight shadow

Kráčela jsem potemnělou chodbou se Scarem po svém boku. Tichem se ozýval jenom ťapot mých bosých chodidel a jemný šustot vlečky šatů. Zdravou rukou jsem si přidržovala vpředu sukni a druhou měla položenou na bříšku. Odmítla jsem nabízené rámě svého bratránka a na něm bylo vidět, že se mu moje odmítnutí nezamlouvá, ale z nějakého důvodu to nechal být.

Chodba byla hodně potemnělá, aby taky ne, když venku už panovala noc a jak se zdálo, můj upíří hostitel nepovažoval za nutné rozsvěcet světla jenom kvůli mě. Pro něj se nic neměnilo. Téměř nedokázal rozlišit noc ode dne. Došli jsme k širokému schodišti, na kterém byli ve špalíru seřazení, podle oděvů bohatí Scarovi přívrženci. Zastavili jsme se na vrchu schodiště a Scaro se rozhlédl po přítomných. Cítila jsem na sobě jejich pohledy. Hodnotící a potěšené. Chtělo se mi na ně začít řvát, že to kvůli nim je ze mě vdova a mé dítě nikdy nepozná svého otce, ale i kdybych sebrala odvahu, mé hrdlo bylo sevřeno strachem. Strachem, co se stane v příštích minutách. Co pro mě Scaro připravil.

„Vážené panstvo, dovolte mi oficiálně vám představit princeznu vdovu Isabellu z Mabe.“ Scarův hluboký hlas, plný autority, se rozléhal prostorem. I přesto, že jsem studovala plochu schodů před sebou, jsem jasně cítila napětí kolem sebe. Nikdo se nepohnul. Nevydržela jsem ten nehybný klid a přes řasy jsem prozkoumala situaci. Šokovaně jsem zjistila, že to nejsem já, ale Scaro, který upoutal pozornost všech přítomných. Bleskla jsem po něm pohledem a sledovala, jak si měří pohledem shromážděné upíry, které až docela nepatrné vrčení z jeho hrdla, donutilo mi vzdát poctu. Bylo to vážně překvapení, které se mihlo Scarovi v obličeji? Nečekal ten tichý odpor?

„Sestřenko?“ Nabídl mi rámě. Zahleděla jsem se na nabízenou oporu a odmítavě zavrtěla hlavou. Pevněji jsem v prstech uchopila sukni šatů a vzdorovitě vystrčila bradu, odhodlaná mu neustoupit. Jako blesk rychle vystřelila Scarova ruka a velmi bolestivě stiskla mou poraněnou dlaň.

Naklonil se ke mně a slabě mi foukl na krk.

„Cítila jsi to? To právě vydechla Temná paní smrt tvůj poslední nádech.“ Ledový krunýř se mi sevřel kolem hrudi. Najednou jsem měla dojem, že se nenadechnu….

Scaro ovšem nehodlal čekat, až se dám trochu dohromady a začal sestupoval ze schodiště. V ruce drtil mou ruku a mě se tlačily do očí slzy bolesti. Pokud jsem se nechtěla skutálet ze schodiště, byla jsem nucená jej následovat. Volnou rukou jsem si přidržovala širokou sukni a né právě důstojně jsem sestoupila špalírem do haly sídla.

Na posledním schodě jsem nepatrně zavrávorala. Přes mé tělo se přelila vlna slabosti a před očima jsem měla mžitky. Bože, opravdu jsem tak chybovala, když jsem do sebe nedostala ani lok krve?

Ve stejnou chvíli k nám sestoupili i ostatní přítomní a na Scarovo mírné pokynutí jsme opustili dům. Netušila jsem, kde se nacházím, ale i tak jsem byla prostředím zaražená. Mé oči už uvykly na tmu kolem a tak jsem teď bloudila pohledem po černých siluetách stromů a keřů jistě udržované zahrady. Scaro mi však nedal čas pořádně se rozhlédnout a zcela neurvale dával najevo, že moje drzost už přesáhla jeho mez a že jenom dítě, které nosím, je jediným pojítkem mne samé s mým životem. Nemusel mnou ani smýkat, stačilo silněji stisknout mou ruku. Právě jako teď.

Přidala jsem pod náporem bolesti do kroku. Do bosých chodidel se mi zarývaly drobné kamínky štěrkového chodníčku, který se vinul zahradou a my každým krokem zapadali hlouběji a hlouběji do jejích zákoutí.

Všude panovalo až mrtvolné ticho. Jako by se všechno živé raději schovalo před skupinou nebezpečných dravců ukrytých v lidské podobě. Slyšela jsem svůj tlukot srdce a téměř bych přísahala, že i tlukot srdíčka dítěte. Krunýř kolem hrudníku se sevřel ještě pevněji. Má mysl se začala plnit podivnými emocemi, které mi snad ani nemohly patřit. Začala se mi téměř točit hlava z pocitů plných radosti, očekávání a touhy po moci. Dělalo se mi z toho špatně. Zhluboka jsem se nadechla a pevněji sevřela v prstech sukni šatů, abych si nepřišlápla lem.

Po chvíli jsem zaznamenala, že jsme sešli z cestičky sypané jemným štěrkem, protože holá kůže mých nohou se zabořila do zmrzlé trávy.

„Tak drahá. Jak se ti u mě líbí?“ Leknutím jsem téměř podskočila, když se tichem rozlehl Scarův rezervovaný hlas. Bylo až s podivem, že tak početná skupina nenadělala pražádný hluk.

„Zatím jsem toho neviděla tolik, abych mohla soudit.“ Sykla jsem na něj. Za svou drzost se mnou Scaro neurvale trhl. Do paže mi vystřelila ostrá bolest. Kost nejspíš nápor nevydržela a to co bylo jenom naštípnuté, bylo v půli. Alespoň bolest tomu odpovídala.

„Viděla jsi to, co ti příslušelo vidět.“ Jistě, nebyla jsem pro něj nic. Jenom další položka k získání moci. Jenom bezduchá schránka, která umožní narození Nejvyššího.

S dalšími kroky jsme se plynule ze zahrady přesunuli do lesa, ve kterém byla téměř úplná tma. Jenom mé šaty svítily do noci. Jemná tkanina se zadrhávala o lesní porost a nutila mě zpomalit v chůzi. Mou mysl vyplnilo vědomí, že tento okamžik jsem už jednou zažila… ve svém snu. Zděšení, které mnou prostoupilo z vědomí, co mě nejspíš čeká, zatlačilo do pozadí pocity radosti a očekávání, které mnou bouřily.

Les přede mnou začal světlal, jak jsme přicházeli na jeho okraj. Věděla jsem, jaký pohled se mi naskytne. Čekala jsem, kdy vyjdu na louku, vstříc svému osudu.

Vyšli jsme na louku, došli do jejího středu a Scaro konečně pustil mou ruku. Postavil se čelem ke mně a já i přes nedokonalost lidského zraku, mohla přísahat, že v jeho tváři se mísí potěšení s nedočkavostí.

Mírně se mi uklonil a kolem nás se v tu chvíli rozestoupili do kruhu ostatní upíři. Po těle mi přeběhl mráz a já kolem bříška obtočila v obranném gestu své paže.

„Asi bych ti měl konečně říct pravý důvod naší hromadné procházky.“ V tu chvíli se mraky prodral paprsek měsíce a v jeho očích to způsobilo zajiskření, které mě donutilo zadržet dech. Scaro najednou vypadal jako pravý nelítostný válečník, který je sžíraný nenávistí a touhou po moci a pomstě už moc dlouho.

„Dnes je měsíc v úplňku a moc nás nočních tvorů je nejsilnější.“ Trhavě jsem se nadechovala a nechala sebou prostoupil sílu jeho podmanivého tónu hlasu. Opět ve mně začaly kolovat emoce dychtící konečně dosáhnout svého. Moc a sláva. Pomsta na mé straně. Touha mě samou srazit na kolena. Můj dech se zkrátil a já cítila, jak mi nohy slábnou a já dopadla před svého nepřítele na kolena.

Co se to se mnou děje? Co znamenají všechny ty myšlenky, plnící mi mysl?

„V tuto temnou noc jsme se sešli proto, abychom pomstě dali volnou cestu k vítězství. Abychom my sami měli sílu stanout svému protivníkovi tváří tvář a oslavili jeho pád. Proto tě nyní žádám, Isabello z Mabe, jménem svým a svého práva, vzdej se své moci ve prospěch svého krále.“

Pozvedla jsem k němu tvář. Pevně jsem se zahleděla do jeho obličeje a nepatrně odmítavě zakroutila hlavou. Scarovi ten drobný pohyb neunikl a s vrčením se ke mně sklonil. Mraky se definitivně prodral měsíc a téměř mýticky ozářil prostranství. Konečně jsem si mohla plně prohlédnout výraz v obličeji svého protivníka.

Jeho tvář byla zkřivená zlostí. Probodával mě pohledem. Proč stál o to, abych se vzdala své moci? Moci svého dítěte? Opravdu pro něj bylo tak nebezpečně silné? Pak jsem měla před očima Mazziho prosebný pohled, když mě tichým hlasem žádal, abych byla silná a odmítla předat svou moc Nacilovi. Ale kdyby ji dostal, nebyl by nakonec přeci jenom schopen nás zachránit a porazit Scara? Proč bych měla odmítat? Ale co z toho měl Scaro, když oslabí křehkou ženu a ještě nenarozené dítě a předá moc do rukou svého protivníka?

Nic z toho všeho mi nedávalo smysl, ale z nějakého důvodu jsem věřila Mazzimu, a tak jsem klečela na kolenou a oplácela hrdý pohled Scarovi. Jeho oči se stáhly do úzkých štěrbinek a jeho ústa se roztáhla do vítězného úsměvu. Slova, která pronesl, projela mým tělem jako rozžhavené ostří a já začala váhat.

„Tvá matka i ten její spratek jsou naživu. Ovšem záleží jenom na tobě, jestli zítra ráno spatří světlo nového dne.“ Věděl, že mě dostal do kouta.

Mami… po tvářích se mi samovolně rozeběhla slaná krůpěj. Ona žije. Pocit úlevy mě málem svalil na zmrzlou zem. Štěstí z vědomí, že matka žije bylo přehlušeno zděšením. Když odmítnu, zemře. Když příjmu, sílu získá Nacil a bude schopen nás ochránit. Proč to odmítáš? … Buďte silná a odmítněte. Proč by Scaro dobrovolně posílil svého nepřítele? Něco mi uniká a pocit, že jsem udělala správně, když jsem odmítla byl jenom silnější a silnější.

„Ne.“ Třesoucí hlas mě prozradil, že si sama svou odpovědí nejsem úplně jistá, ale nešlo to jinak.

Scarovi zaklel a ve stejný okamžik jeho prsty v bolestivém gestu svíraly mou bradu.

„Slibuju, že až s tebou skončím, budeš prosit, abych se tě zeptal ještě jednou.“ Napřáhl se a hřbetem ruky mě udeřil do tváře. Dopadla jsem tvrdě zády na pevnou zem kousek dál a téměř si vyrazila dech. Bolestí mi vytryskly slzy z očí a čelist jsem měla v jednom ohni.

Než ke mně Scaro došel, vyhrabala jsem se do sedu. Cítila jsem jeho omamnou vůni stále silněji, jak se přibližoval a najednou se mi z hrdla dral proti mé vůli smích. Celé mé tělo se napjalo a má mysl se opět začala plnit všemi těmi pocity očekávání, touhy po moci a přání vítězství, které bylo na dosah ruky. Se sklopenou hlavou a pohledem na prsty svých rukou, zabořených v jemném materiálu sukně, se mé tělo začalo otřásat smíchy. Ten nejprve v tichých tónech opouštěl má ústa, až jsem se rozesmála naplno. Bleskla jsem z pod řas pohledem po Scarovi, který zůstal nehybně v šoku stát kousek ode mě.

Nech mě jít. Stůj a nech mě jít. Nezastavujte mě a nechte mě odejít. Už jsem přesně věděla, co znamenaly ty pocity, které mnou protékaly. Mé dítě se přese mě napojilo na podvědomí přítomných a pokoušelo se nám vytvořit únikovou cestu. Ve chvíli šoku byla jejich mysl tak snadno ovladatelná. Nemotorně jsem se postavila na nohy a udělala pár kroků vzad. Stále jsem upřeně sledovala Scarův obličej a očekávala, kdy mě ztrestá. V jeho pohledu bylo něco, co mě varovalo. Nebyl plně ovládnut, ale ani nebyl schopný mě zastavit. Udělala jsem dalších pár spěšných kroků k okraji kruhu, abych se nakonec protáhla mezi dvěma upíry a utíkala k lesu. Pryč od nebezpečí. V mysli jsem se stále snažila udržet své protivníky v šachu, ale odráželo se to na mé síle. Byla jsem slabší s každým krokem. Musela jsem si vybrat. Buď povolím v mysli, nebo povolím v běhu.

Doběhla jsem až na kraj lesa, když se mi před očima objevily mžitky a já padla celou váhou na kmen stromu. Zrychleně jsem dýchala, až jsem nakonec sjela k zemi. Za sebou jsem slyšela Scarův zuřivý řev a došlo mi, že jsem udělala největší chybu svého života.

Odmítla jsem vypít sklenici krve.

Pomalu jsem otevřela oči a před sebou jsem spatřila krvavou malbu, jejímž autorem jsem byla já sama. Povzdechla jsem si. Byla jsem opět v kobce někde ve Scarově sídle. Pokusila jsem se pohnout, ale jenom jsem vykřikla bolestí, jak se mi čelist i ruka připomněly.

„Pšššt… má paní.“ Něčí dlaň mi překryla ústa a utlumila tak můj zděšený výkřik. Nadechla jsem se a uvolněně vydechla. Mazzi. Mé tělo se otřáslo prvním vzlykem. Bože, do čeho jsem se to dostala.

Jeho paže se kolem mě nejistě obtočily a já se usedavě rozplakala v jeho pevném náručí. Mám matka je v ohrožení života a já sama jsem si podřezala větev svým odmítnutím. K čemu mi má moc je, když jí nedokážu využít?

Mazzi se mě snažil uklidnit hřejivým slůvky a jeho dlaň mě něžně hladila po zádech. Bylo tak snadné nechat ho o mě se starat. Tak jednoduché…

Nevím kolik uteklo času, ale Mazzi se odtáhl, aby se na mě podíval.

„Už je lépe?“ Opatrně zjišťoval. Apaticky jsem pokrčila rameny. Jak může být lépe?

„Do jak velkých potíží jsem se dostala tentokrát?“ Sledovala jsem, jak Mazziho oči téměř zčernaly a jeho obličej se stáhl do nečitelné masky.

„Můj pán si dal den na rozmyšlenou. Buďto okamžitá smrt nebo ve chvíli narození Nejvyššího.“ Snažil se mi to oznámit šetrně, ale já jsem v jeho slovech vycítila strach a bolest. Tiše jsem na něj hleděla.

„Mazzi… já..“ vlastně jsem ani nevěděla co říct.

Mazzi se natáhl rukou za sebe a podal mi kupku tmavého oblečení.

„Co to…“ zavrtěl hlavou a naznačil směrem ke dveřím. Kývl na mě rukou, jako že si to mám obléct a postavil se zády ke mně.

Dojalo mě, jakou péčí mě zahrnuje. Ovšem nastal problém. Nedokázala jsem si sama sundat šaty. Pomaličku jsem se postavila na slabé nohy a udělala krok směrem k němu. Nejistě jsem se dotkla jeho ramene a on se okamžitě otočil ke mně.

Zahanbeně jsem sklopila oči a otočila se k němu zády.

„Prosím, mohl bys?“ Chvíli se nic nedělo, až pak jsem ucítila téměř motýlí dotek jeho chladných prstů na své kůži. Zip šatů se pomaličku rozepínal a mě to přišlo tak neslušně intimní, že jsem nezabránila zčervenání tváří. Studený vzduch se dotkl mé pokožky a já věděla, že Mazzi už je zase otočený zády ke mně. Jenom jsem to očkem zkontrolovala a měla jsem pravdu. Dokonalý gentleman.

„Děkuju ti za to oblečení. Ani nevíš, jak moc to pro mě znamená.“ Šaty se sesunuly k zemi a já s rozpaky sáhla po prvním kousku oblečení. Bylo to tmavě zelené tričko s dlouhými rukávy. A jak se ukázalo, oblíknout se se zlomenou rukou je docela problém. Kousala jsem se do rtu, jak jsem snažila potlačit projevy bolesti. Nechtěla jsem už být ta slabá, ta hromádka emocí.

Kalhoty se ukázaly být největším problémem. To už jsem nedokázala ukočírovat slzy bolesti a ve stejný okamžik, kdy se rozeběhly po tvářích, se ke mně obrátil i Mazzi, aby za mě dokončil zapnutí zipu a knoflíku. Tohle gesto bylo to poslední, co jsem v tuto chvíli očekávala a rozhodně na mě mělo účinek, který se mi za daných okolností vůbec nelíbil.

„Omlouvám se za své jednání, ale nemáme už moc času.“ Tiše mi zašeptal do ucha a já se zachvěla pod tíhou jeho omamné vůně. Trochu mi připomínal mého manžela. Možná proto jsem k němu cítila sympatie, možná proto jsem mu instinktivně důvěřovala.

„Času na co?“ nazula jsem si druhou botu a podívala se na něj. Klekl si přede mě a zavázal mi tkaničky. Pak se jeho obličej přiblížil k mému.

„Důvěřujete mi, má paní?“ Jeho vážný obličej mě vyděsil.

„Jistě, ale-“ přerušil mě.

„Je nejvyšší čas začít používat moc, kterou máte. Není mnoho času k útěku.“ Zalapala jsem po dechu. Utéct? On mi chce pomoct utéct?

„Ale proč? Proč to děláš?“ Zašeptala jsem.

Mazzi zklamaně sklopil oči a upravil mi mašličku na botě.

„Opravdu se musíte ptát, má paní? Není to dost jasné?“ Zvedl pohled a já zalapala po dechu. Tolik lásky, kolik jsem spatřila v jeho očích, byl až dech beroucí.

„Mazzi … já-“ překryl mi prstem ústa. Ten dotek měl v sobě elektrizující účinek.

„Nic nežádám. Jenom snad o odpuštění.“ Uchopil do prstů mou zdravou ruku a s nadějí visel na mých rtech.

„Odpuštění? Ale za co?“ CO měl na mysli?

„Vím, že si myslíte, že jsem zradil Doriana a já se tak i cítím, ale neměl jsem na výběr. Nemohl jsem jinak. Věděl jsem, že Scaro se před ničím nezastaví, aby vás získal. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že když zůstanu s Dorianem, ztratím vás. To proto jsem u Scara, měl jsem tak možnost být vám na blízku a chránit vás.“ zarazil se a rozpačitě uhnul pohledem.

„Cítím se jako zločinec. Mé srdce patří ženě jiného muže a já v rozhodujícím okamžiku upřednostnil svou sobeckost a rozhodl se pro její život. Odpusťte mi, má paní.“

Zaraženě jsem seděla a hleděla na temného, s pokorou klečícího upíra u mých nohou, jež měl na rtech vyznání lásky a nevěděla co si s tím počít. Jistě, měla jsem ho ráda, byl bezpečím, které jsem tolik potřebovala, ale láska? S lítostí jsem musela sama sobě přiznat, že víc než přátelství a vděčnost jsem mu nebyla schopná poskytnout. Až příliš jsem milovala Doriana.

„Nemám ti co odpouštět. Není to tvá vina, co se stalo. A jen díky tobě jsme já i dítě v pořádku. Prosím, nevyčítej si to, co se stalo. Zaplatit by za to všechno měl někdo jiný.“ Pohladila jsem jej po ruce a Mazzi se jenom hořce pousmál.

„Nepřestanu si to vyčítat. Tak ale teď je opravdu čas jít. Tady.“ vyprostil ruku z mého sevření a sáhl si pod černý kožený kabát. Vytáhl balení krve a podal mi ho.

„Vím, že je to moc, co po vás žádám, ale musíte to vypít. Není jiná možnost. Jinak nemůžete zachránit sebe a dítě.“ Vyděšeně jsem sledovala krev ve své ruce.

„Ty jsi silný, přeci-“ odmítavě zakroutil hlavou.

„Vy musíte být silná. Půjdeme přes den. To jsou upíři raději v úkrytu. Asi víte co s našimi těly provádí sluníčko. Nebude to trvat dlouho a …“ jeho hlas se vytratil a mě došlo, co tím myslel. Jeho tělo vinou tepla zeslábne a zkolabuje. Nebude schopen jít dál. Musím to být já, kdo si poradí.

„Prosím, vypijte to.“ Sebral mi krev z rukou a svými zuby nakousl obal. Pak mi ji opatrně podal zpět. Roztřesenými prsty jsem ji od něj vzala a hlubokými nádechy se snažila udržet žaludek na místě při prvním závanu měděné vůně smrti.

„Prosím. Myslete na vaše dítě. Na to, že pro jeho záchranu byl ochotný Dorian obětovat svůj život.“ V očích mě pálily slzy, ale Mazzi měl pravdu. Musela jsem to udělat. Už jenom pro to, co pro to malé udělali ti, kteří jej milovali.

Přitiskla jsem odhodlaně rty k obalu a vsála do sebe první doušek krve. Reakce byla téměř okamžitá. Jakmile se krev převalila přes spodní ret, instinktivně jsem ji chtěla vyplivnout ven. A bylo by se mi to podařilo, nebýt Mazziho. Přitiskl své rty na mé a tak se krev vlila do jeho úst. Dotek našich rtů byl jako elektrizující rána pěstí do žaludku. Zhoupla se pode mnou země a srdce se mi splašeně rozeběhlo.

Mazzi svými rty něžně přejel po mé bradě, kde mu utekla karmínová krůpěj a pak se ode mě pomaličku odtáhl. Šokovaně jsem hleděla do jeho očí, kterými se mi snažil vyjádřit to, co se neodvažoval říci nahlas. Miloval mě.

„Mazzi…,“ hleděla jsem na něj a i přes to všechno, co se mezi námi teď stalo, přes ten intenzivní pocit, že s ním jsem v bezpečí, ve mně něco bojovně vrčelo. Takhle to nemá být, takhle to není správně.

„Je mi to líto. Omlouvám se, za to co jsem udělal, ale nebylo by dobře, kdyby jste byla od krve a nemám čas donést nové oblečení.“ Jeho kajícným hlasem se proplétal podtón, kterému jsem nerozuměla.

„Já… dobře. Jdu na to.“ zavřela jsem oči a znovu přitiskla rty na obal s krví. Zadržela jsem dech a do úst se mi nahrnula první dávka krve. Statečně jsem se snažila potlačit silnou měděnkovou příchuť a polknout… je to lidská krev… znovu jsem měla tendence se krve zbavit, ale před očima se mi mihl šťastný Dorianův úsměv, když se rty dotýkal místa, kde spočívalo naše dítě. Polkla jsem. Žaludek zaprotestoval a já se za něj chytla zraněnou rukou. Prosím, dej mi sílu nám pomoci. Dej mi odhodlání a vůli bojovat za tvůj život.

Mezitím se mi do úst valila další krev, kterou jsem se sebezapřením dostala do žaludku. Zdálo se, že je toho snad pár litrů a ne jenom několik deci. Otevřela jsem oči a střetla se s Mazziho něžným pohledem. Spolka jsem poslední doušek a aniž bych odtrhla oči od upíra klečícího přede mnou, otřela jsem si hřebem ruky ústa.

„Myslím, že můžeme jít.“ Tiše zašeptal a postavil nás oba na nohy.

Už dlouho jsem nestála na nohou tak jistě jako po téhle dávce krve. Žaludek stále vzdoroval, ale i tak jsem cítila, jak se mi to těle rozlévá životní síla. Stejně tak i naděje na záchranu se mi teď jevila být snazší a na dosah.

„Dobře. Teď zavřete oči a pokuste se vnímat upíry, kteří jsou tam venku.“ Poslechla jsem jej a v mysli se snažila vyvolat si jejich pocity. Překvapivě to bylo snazší, než jsem myslela. Mé dítě, posilněno krví, mi poskytlo sílu, kterou jsem potřebovala.

Nic pro vás neznamenám. Nejsem nikdo. Proč po vás chce aby jste hlídali takovou nulu? Proč hlídáte před svými druhy toho lidského červíčka? Nechte mě odejít, budete se cítit volní a svobodní. Uleví se vám. Nebudete tu muset stát hodiny a hodiny a marnit svůj čas. Necháte nás jít. Budete se cítit šťastní a volní.

Mým tělem se začaly ve vlnách rozlévat pocity uvolnění a očekávání, mísící se s nadšením. Konečně můj úkol skončí a já se konečně začnu věnovat něčemu užitečnému, budu moc do boje. Mysl se mi zaplnila jejich pocity a já si s nimi mohla pohrávat jako s modelínou.

Otevřela jsem oči a šťastně se usmála do Mazziho napjatého výrazu. Koutek jeho rtů se pozvedl a jeho obličej získal na dech beroucím výrazu.

„Takže jdeme.“ Došli jsme ke dveřím, které Mazzi opatrně otevřel. Vyšel první a zkoumavě se zahleděl na oba strážné. Ti nevypadali jinak než obvykle a přesto měli ve tvářích lehce nepřítomné pohledy. Vyšla jsem za Mazzim a čekala jaká bude reakce mých strážných. Oba se na mě zahleděli jako na povel a já čekala to nejhorší. Nic se však nedělo a já se ve svém mysli snažila ještě více omotat je do sítí své touhy a přání.

„Jdeme.“ Ve stejném okamžiku jsem se zhoupla Mazzimu do náručí a on začal utíkat temnou chodbou pryč od mé cely. Zavřela jsem oči a v mysli se snažila vycítit další a další oběti svého daru. Díky krvi se má síla pomaličku začala zvětšovat a tak jsme se dostali až ven před sídlo, aniž bychom měli sebemenší potíže.

Ty nastaly v okamžiku, kdy jsme zjistili, že je mnohem později, než měl Mazzi v plánu. Slunce už začalo stoupat po obloze a jeho paprsky oslabovaly tělo mého zachránce.

„Kousek dál mám nachystáné auto. Tím se pohodlněji dostaneme k vaší rodině.“ Zašeptal a pak jsme se rozeběhli pryč přes zahradu do lesa, který teď za denního světla nevypadal tak děsivě jako v noci.

Slunce však bylo proti nám. Tím, jak se Mazzi snažil nás co nejdříve dostat do bezpečí, jeho síly slábly a patnáct minut na slunci, které stačí k tomu, aby srazily i toho nejsilnějšího upíra, se snížily téměř na minimum.

„Mazzi, prosím, alespoň běžme lesem.“ Zaprosila jsem a jeho jedinou odpovědí, bylo silnější sevření mě v náručí.

„Prosím, zbytečně se vysiluješ.“ Mazzi se na mě podíval jenom koutkem oka.

„V lese máme menší šanci. Už jsou nám v patách a věřte mi, na sluníčko se jim nebude chtít. V lese je pro ně ideální přítmí.“ jeho pohled se upíral na cestu před námi, jak bleskově hodnotil situaci.

„Ale kdybychom i my běželi lesem, dostali bychom se k autu dřív a …“ Mazziho rty se zkřivily do nešťastného úsměvu.

„K autu už dávno nemíříme. Bohužel, nepodařilo se nám je zadržet na tak dlouho, jak bychom potřebovali. Cítím jejich přítomnost, nebude to trvat dlouho a…“ umlkl a já cítila, jak ještě zrychlil ve svém pohybu.

„Máš ještě krev?“ Zadíval se mi do očí a jeho běh přešel do kroku, až se zastavil úplně. Postavil mě opatrně na zem.

„Máš?“ Přikývl a rukou odhrnul černý kabát. V každé z vnitřních kapes měl jednu dávku krve.

„Tak na co čekáš? Prosím, vezmi si jednu.“ Odmítavě zavrtěl hlavou.

„Ty jsou pro vás, má paní. Až už nebudu moct, slibte mi, že je vypijete. Prosím. Musíte být silná.“ Natáhl ruku a i když zaváhal, nakonec mě jemně pohladil po tváři.

„Jenom je vypijte. Nic víc.“

„Ne. Mazzi, tohle nejde. Budeš pro nás oba víc užitečnější, když se napiješ. Dostaneme se dál.“ Zmoženě zakroutil hlavou a mě až teď došlo, že on už je na pokraji svých sil v tuto chvíli a tím, že jsem ho donutila zastavit, jenom jeho tělo dostalo možnost se konečně ozvat.

Opět si mě vyhoupl do náručí, ale už se se mnou nerozeběhl, jenom kráčel velmi rychle.

„Mazzi…-“ hlas se mi zlomil.

Můj zachránce zpomaloval, až se zastavil úplně. Postavil mě znovu na zem a sám zatínal pěsti, aby se přemohl a zůstal stát.

Trhavě se nadechoval a když jsem přitiskla dlaň na jeho tvář, moje oči se zabořily do láskou přeplněného pohledu, ve kterém bylo vepsáno sbohem.

„Dost Mazzi, přikazuji ti jako tvá budoucí královna, abys vypil tu krev.“ Zuřivost se mi vlila do žil a já sáhla rukou pod jeho kabát. Prsty jsem přejela po jeho pevném hrudníku, až jsem s úlevou narazila na plastový obal a vytáhla jej.

Zahleděla jsem se mu do očí a až nerada, nabourala jsem se do jeho podvědomí.

Jsem slabý, tolik moc. Ale krev mě dostane zpět. Jenom ji vypít. Jenom doušek dva a budu moct pokračovat. Jenom se napiji.

Sledovala jsem jeho výraz jak se natáhl rukou, aby si ode mě vzal alespoň tu trochu, která by jej postavila na nohy, ale jeho tělo zradilo a Mazzi se sesul na kolena přede mě.

Vykřikla jsem a klesla na kolena k němu. Svalil se na bok a jeho dech se změnil na mělké nádechy a výdechy, jak se snažil zůstat při vědomí.

„Mazzi, prosím, jenom se napij. Sakra, takhle ty bojuješ? Takhle ty chráníš ty co miluješ? Vstávej…“ udeřila jsem do něj rukou a málem si zlomila i tu druhou. Ani jsem si neuvědomovala, že na něj křičím.

„Do prdele fix, Mazzi. Přece mě tu nemůžeš jenom tak nechat. Nemůžeš nás opustit. Už nechci být sama. Přišla jsem o Doriana, nemůžu přijít i to tebe. Bojuj sakra.“ On ale jenom otevřel oči a v jeho zamlženém pohledu jsem spatřila slzy.

„Ne, tohle ne… to ti nedovolím. To nesmíš.“ Vlastními zuby jsem se pokusila roztrhnout obal, ale nešlo mi to. Odhodila jsem jí stranou a uchopila jeho tvář do svých dlaní. Oči se mi zamlžily a po tvářích mi stékaly první slzy. Umíral? Byl smrtelně vyčerpaný a neschopný se bránit.

„Tohle mi nemůžeš udělat. Ne to tom všem.“ obešla jsem jej a postavila se za něj. Vsunula jsem mu ruce pod ramena a i přes neuvěřitelnou bolest jsem se pokusila jej zatáhnout do tmavého houští dál v lese. Slzy bolesti se mísily se strachem a bolestí ze ztráty dalšího upíra, na kterém mi během tak krátké doby, začalo tak moc záležet. Nemohla jsem ho nikdy vnímat jako muže, ale milovala jsem jej jako svého bratra. Bratra kterého jsem nikdy neměla.

Silně jsem se kousla do rtu a posunula jeho již téměř bezvládné tělo o další kousek. Nedokázala jsem to, nešlo to, neměla jsem už dost sil ani unést sebe sama, natož pak jeho mohutné tělo.

Sesula jsem se na zem vedle něj. V podbřišku se ozvala tupá bolest. Tohle ne, prosím. Tohle znovu už né. Vyčerpaně jsem se stočila do klubíčka vedle Mazzi a očekávala nevyhnutelné. Nemohla jsem tu Mazziho nechat samotného a sama bych daleko stejně nedošla, tak proč plýtvat zbytky sil?

Už jsem téměř propadala do blaženého nevědomí, když mé již notně otupené smysly zachytily zvuky, které jasně signalizovaly přítomnost upírů.

Pozvedla jsem mátožně hlavu a unaveně proletěla pohledem les za námi.

„Můj pane, tady…“ a je to tu. Náš konec. Doriane, lásko… už brzy.