Moonlight shadow

Výborně se bavil mým překvapením. Toto jsem opravdu nečekala.

„Ano. Můj otec byl starším bratrem Nacila, nynějšího krále.“ V jeho hlase zazněla temná nenávist, ze které mě až mrazilo.

„Můj otec měl právo prvorozeného. Měl usednout na trůn a místo toho, v okamžiku, kdy se o tento post hlásil, byla mu vražena dýka do srdce. Doslova.“ Rychlostí blesku se přemístil na postel ke mně a já vyděšeně vnímala jeho přítomnost. Jeho uhrančivé oči mě plně vtahovaly do sebe.

„Tvůj tchán a tvůj manžel si zasloužili zemřít. Trůn i msta patří mě.“ Překonal i tu minimální vzdálenost mezi námi a já cítila chlad jeho dechu na svém oušku. Křečovitě jsem zavřela oči a pokoušela se polknout výkřik paniky.

„Ale s tebou sestřenko a s tím, co nosíš ve svém břiše, bude můj nástup na trůn triumfem, o kterém se ani mému otci nesnilo. V okamžiku, kdy se mi podvolíš a odevzdáš mi to, co je ti tak drahé, mi už v cestě nebude stát nic.“ Tichý smích se rozezněl místností a dorážel do mého splašeně tlukoucího srdce.

Zaklepání na dveře bylo mým vysvobozením. Scaro zavrčel a mírně se odtáhl. Pohledem mě varoval, abych se ani nehnula z místa. Ne že bych to měla v plánu. Při tom, jak slabá jsem se cítila, bych se nedostala ani ke dveřím koupelny.

Další zaklepání bylo již razantnější.

„Co je?“ Vyštěkl zuřivě můj věznitel, v okamžiku byl u dveří a rázně je otevřel.

Za nimi stál vysoký tmavovlasý upír s výrazně modrýma očima. Pánova zlost jej přinutila mírně se ošít.

„Můj pane… právě se k nám donesly nejnovější informace.“ Znejistěl a podíval se na mě. Intuitivně jsem věděla, že novinky se týkají mě a mé rodiny.

„Konečně. Ale že ti to trvalo, Valentine. Takže?“

Valentin si odkašlal a poukázal na mou přítomnost.

„Pane… nemyslím, že…,“ upír byl evidentně hodně nervózní. Poposedla jsem si na posteli.

„Naznačuješ mi snad, že zprávy, které přinášíš, se mi nebudou líbit?“ Scarův hlas se ztišil a přešel do tlumeného vrčení. Měla jsem pocit, že upír předem mnou, se už jenom modlí, aby bylo vše za ním.

Najednou se Scaro před mýma očima stal ukázkovým gentlemanem a s klidnou elegancí se otočil ke mně.

„Sestřenko… určitě bys ocenila trochu klidu a soukromí. Přeci jenom, stres nedělá těhotným dámám dobře. Pokud mě omluvíš, půjdu se věnovat svým mocenským povinnostem.“ Naznačil posměšnou úklonu a spolu s Valentinem opustili místnost.

Co to mělo znamenat? Jaké zprávy? Znamenalo to, že přece jenom někdo z mé rodiny přežil? Že nejsem sama? Že mě nenechají napospas Scarovi?

Cítila jsem, jak se mi nesmělá naděje rozlévá ze srdce po celém těle. Po tvářích se mi začaly koulet slzy. Bože prosím, ať je to pravda. Přitiskla jsem dlaně na bříško a láskyplně jej pohladila. Možná pro nás přeci jenom budoucnost neumřela spolu se tvým otcem. Dorian… pořád jsem měla pocit, že při vzpomínce na něj, se mi otáčí dýka v srdci a po tvářích mi stékaly slané krůpěje, ale najednou jsem v sobě našla sílu vzchopit se a jít dál. Teď zůstalo na mě, abych srazila Scara na ty jeho arogantní kolena. Abych vychovala našeho syna a ten se stal vůdcem všech.

Setřela jsem si prsty mokro ze tváří a rozhodla se trochu se uklidnit ve sprše. Teplá voda… takový luxus po posledních dnech. Na vratkých nohou jsem došla ke koupelně. Vlezla jsem si dovnitř a zamkla se. Nevěřila jsem tomu, že by kohokoliv z těch upírů tam venku, jakkoliv odradily zamčené dveře, ale alespoň pro ten pocit bezpečí jsem klíčem otočila.

Vysvlékla jsem se a zarazila se pohledem na zrcadlo. Bože, tahle troska jsem já? Vlasy bez lesku, zplihle visící v cuckách, pod očima temné kruhy, pokožka ztrhané padesátnice a tomu všemu korunovalo už notně se kulaticí bříško.

Chvějícími se prsty jsem pohladila dítě, které se v bříšku ukrývalo. Omlouvám se. Docházelo mi, jak sobecká jsem byla. Hleděla jsem jenom na svůj zármutek a to malé jsem vytěsnila ze své mysli. Takhle to dál nešlo.

Odtrhla jsem od svého odrazu pohled a raději si vlezla pod teplou sprchu. Opřela jsem se o kachlíkovou stěnu a vychutnávala si proudy vody, jako by tím bylo možné smýt všechnu bolest, žal a zoufalství. Měla bych začít konečně žít a hlavně bojovat.

Když jsem měla na prstech varhánky, vylezla jsem ven a sáhla si pro huňatou osušku, položenou v přihrádce hned vedle sprchovacího koutu. Pečlivě jsem se osušila a zjistila, že jsem si nevzala věci na převlečení. Tak jsem si okolo sebe omotala osušku a rozhodla se, že poté, co si vyčistím zuby, prostě přeběhnu do šatny.

Tedy plán to byl dobrý a mohl i vyjít, jenomže to bych nesměla mít v pokoji návštěvu.

***

„Jak to myslíš, že se vám to nepodařilo? Byl to jednoduchý příkaz. Tvrdil jsi, že při tom množství bojovníků, nemají šanci přežít.“ Jeho hlas se zuřivě nesl místností a upír, který mu informaci sděloval, se jenom žalostně krčil při zemi a čekal na svůj ortel smrti. A že přijde, bylo tak jasné, jako že po zimě přichází jaro. Zklamal svého pána. Nebyl schopen dotáhnout svůj úkol do konce.

„Můj pane, král je mnohem mocnější, než jsme původně mysleli.“ Odvážil se sám sebe obhájit.

Scaro rozzuřeně zavrčel a přiskočil ke svému služebníkovi. Chytil jej silně za bradu a trhl jeho hlavou dozadu.

„Myslel jsi? O tom dost pochybuju, když král ještě žije.“ Elegantně a rychle vytáhl z pouzdra stříbrnou dýku a ta nalezla své místo v upírově hrudi. Ten se s odevzdaným hlesnutím sesul na kamennou podlahu síně.

„Ukliďte tu.“ Se lhostejností překročil tělo, které ještě před okamžikem dýchalo.

Proč si musel všechno dělat sám? Proč se nemohl spolehnout, že splní jeho příkazy?

„Valentine, doveď mi do hodovní síně nějakou opravdu krásnou a svůdně vonící kořist. Nebo víš ty co? Doveď mi tam rovnou dvě, ať z toho má alespoň jedna něco víc, než obvykle.“ Doufal, že zoufalství, panika a prosby o život, budou tou správnou náplastí na jeho rozzuřené zklamání. Král ještě žije. Jeho cesta na trůn se komplikuje. Ačkoliv… sestřenka je vdovou a s tím by se dalo něco dělat… Zlověstně mu zajiskřilo v očích.

***

Vykoukla jsem z koupelny a letmým pohledem zkontrolovala pokoj. Zdál se být prázdný. Spěšně jsem vyběhla a už jsem byla u dveří šatny, když si za mnou někdo taktně odkašlal.

„Má paní…,“ polekaně jsem vyjekla a tak tak, že jsem si udržela osušku na těle. Otočila jsem se za hlasem. Stál tam, vysoký, tmavý a evidentně zahanbený. A kolem něj to zvláštní kouzlo.

„Mazzi.“ Přitáhla jsem si blíže k sobě ten kousek látky, chránící mně před jeho zrakem.

„Omlouvám se má paní… já… nevěděl jsem, že…,“ střelil po mě pohledem a pak se opět zadíval na koberec. Ale i ta chvilinka mi stačila, abych věděla, že si je plně vědom, že toho na sobě moc nemám, a že i přes to všechno, čím jsem si musela projít a jak v tuto chvíli vypadám, jsem pro něj byla žádoucí.

Toto poznání mě doslova udeřilo do břicha. Mazzi … to přeci není možné…ale… přeci by…

Zapadla jsem do šatny a rukou jsem hrábla po nejbližším tričku a kalhotách. Ze šuplíku jsem vytáhla spodní prádlo a všechno to na sebe oblékla. V duchu jsem však byla u šokující myšlenky. Byl by Mazzi schopný zbavit se svého přítele, aby získal jeho ženu?
Vyšla jsem ze šatny a sledovala napnutá doktorova záda.
„Tak, v pořádku. Proč jsi přišel?“ Otočil se ke mně a jeho výraz byl srovnaný, bez jakékoliv emoce.

„Jak se cítíte?“ Jeho hlas byl lhostejný, jako by zjišťoval stav počasí venku.

„Řekla bych, že s koktejlem by mi bylo líp.“ Popošla jsem k němu a nepatrně se pousmála. V jeho očích se mihla jiskřička.

„Koktejl vám nemůžu vyrobit. Nejde to.“ Tón jeho hlasu zakolísal. A najednou stál těsně přede mnou a prosebně se na mě zadíval. Jako by se mi snažil něco sdělit beze slov.

„Můj pán si přeje, aby vám byla podávána jenom krev.“ Pomaličku natáhl ruku ke mně a já cítila, jak opatrně uchopil špičkami prstů mou dlaň.

„Mazzi co…“ chtěla jsem ucuknout, ale jeho prsty mě svíraly příliš pevně.

„Měla by jste ji vypít.“ Slova byla pronesena klidným hlasem, ale v jeho obličeji jsem zahlédla naléhavost.

„Nemůžu, ty to nechápeš… je to lidská krev.“ Zkřivila jsem obličejem. Jenom to pomyšlení mi zhouplo žaludkem.

„I váš manžel ji pil.“ Mazzi přesně věděl, do kterého místa udeřit. Zalapala jsem po dechu. Můj manžel… Dorian… trochu jsem zavrávorala. Z velké části to bylo způsobeno i tím, že mé tělo potřebovalo jídlo a dítě koktejl. Mazzi pustil rychle mé ruce a já se ve stejný okamžik ocitla v jeho náručí.

„Měla by jste odpočívat. A poslouchat svého lékaře.“ Třemi kroky došel k posteli a položil mě na ní. Jeho ruka však pod mými zády zůstala déle, než bylo nutné. Vzhlédla jsem k jeho obličeji a nechala se tak snadno polapit do sítí jeho upířího šarmu.

„Má paní, prosím, překonejte svůj odpor. Nejen kvůli dítěti.“ Jeho slova byla sotva slyšitelná. Nepatrně jsem zavrtěla nesouhlasně hlavou.

„Prosím… až přijde okamžik, kdy po vás bude můj pán chtít, aby jste se vzdala své moci ve prospěch svého krále, musíte být silná a odmítnout.“ Jeho slova mi nedávala příliš smysl. O jaké moci mluví? Vždyť žádnou nemám.

„Mazzi-“ přitiskl mi chladný prst na rty a odmítavě zavrtěl hlavou a podíval se ke dveřím.

„Během hodiny vám někdo přinese jídlo. Na večer vám můj pán vzkazuje, že si nemáte nic plánovat, už pro vás má program vymyšlený. Nerad by, aby jeho host nabyl dojmu, že se o něj nestará. V šatně by pro vás měly být připraveny společenské šaty, snad vám budou.“ Poodstoupil a pronesl to normálním, nezúčastněným hlasem.

Sledovala jsem ho, jak odchází ke dveřím, kde se na malý okamžik zastavil a vypadal, že zvažuje, zda mi má ještě něco říct. Nakonec ale, bez jediného slova odešel.

V hlavě mi vířilo tolik myšlenek, že se mi téměř začala motat hlava, jak jsem se snažila všechny je zachytit a uspořádat alespoň to trochu srozumitelné podoby. Mazziho chování, jeho varování a starost o mou osobu, byla více než podivná. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že to byl on kdo zradil mého manžela a mou novou rodinu. A mohla jsem si to myslet ješitně, ale bylo možné, že to udělal proto, aby získal mě? Nebyla jsem mu lhostejná, to jsem mohla odpřísáhnout, ale byl by toho schopen?

A co myslel tím vzdát se své moci pro svého krále? Jakou moc? Copak nějakou mám? Nikdy jsem na sobě nepozorovala, že bych byla schopná něčeho… byla jsem schopná… tehdy, když na mě zaútočil Nacilův služebník, ubránila jsem se, jenomže to nebyla má moc, byla to moc mého dítěte.

Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem nepostřehla ani nově příchozího v mém dočasném pokoji. Leknutím jsem vypískla, když na stoleček vedle postele dopadl tác s jídlem.

Okamžitě jsem se se otočila a zkameněla úžasem.

„Adrieno.“ Její jméno mi sklouzlo ze rtů tichounce, možná jsem ho ani nevyslovila.

Ona se na mě ovšem vítězně usmála a shlížela na mě s pohrdáním, jasně vepsaným v očích.

„Zdravím Bello. Dlouho jsme se neviděly.“ Docela bych přísahala, že jsem v jejím hlase slyšela kostičky ledu cinkající v působivé symfonii o sebe.

Začala jsem mělce dýchat, pomaličku mi docházelo, že ne Mazzi… ale-

„Copak se děje? Nejsi ráda, že vidíš známou tvář? Škoda, těšila jsem se, až tě uvidím a zavzpomínáme na staré časy.“ Dobře si uvědomovala, jak otočit ostřím v mém srdci, vyvolat vzpomínky na nejšťastnější noc v mém životě, kdy mě Dorian požádal o ruku a pak ten slavný svatební den.

„To ty…“ zašeptala jsem. Stáhlo se mi hrdlo.

Její ústa se roztáhla do potěšeného úsměvu.

„Ano já.“ Hrdost na sebe sama, mě zvedla z postele. Překvapivě rychle jsem se postavila čelem k ní s rukama v pěst.

„Proč?“ Hlas se mi mírně zachvěl rozrušením.

„Proč? A to se mě musíš ptát právě ty?“ Překvapeně si mě měřila.

„Ano, ptám se, proč jsi zradila svého krále a celou mou rodinu.“ Přistoupila jsem o krok blíže k ní. Nebála jsem se. Byla jsem jako mimo svou mysl. Potřebovala jsem znát odpovědi a ona mi je mohla poskytnout.

„Protože jsi mi všechno sebrala.“ Její pohyby byly příliš rychlé, než abych na ně mohla zareagovat včas. Cítila jsem její chladné prsty, jak se mi zarývají do kůže na krku. Ztěžka jsem lapala po dechu.

„Všechno, co mělo být mé. Vše, na čem jsem pracovala tak dlouho, se obrátilo v prach jenom proto, že jsi se ty narodila. Vyrůstala jsem s Dorianem. Snila jsem o tom, že jednoho dne mu stanu po boku jako jeho žena, že budu nosit hrdě jméno Mabe, ale v cestě mi stálo to proklaté proroctví. Věděla jsem ale, že i Dorianův otec se mu dokázal vzepřít. Kdyby mezi námi byla láska, jsem si jistá, že bych dosáhla svého. Stala by se ze mě královna. A jsem si jistá, že kdybys nevstoupila Dorianovi do cesty, tak bych nakonec v něm lásku dokázala vyvolat. Ale všechny mé snahy byly rozmetány, když poprvé spatřil tebe. Tu, která spasí náš svět. Pcheee.“ Znechuceně vydechla a stisk jejích prstů zesílil. Pokoušela jsem se vymanit z jejího sevření, ale zdálo se, že si ani neuvědomuje, že mě svírá ve své ruce. Byla plně ponořená do své promluvy.

Takhle přeci nemůžu zemřít, takhle ne. Zadívala jsem se do jejích očí a v duchu si omílala jako mantru „Povol, povol, povol…“. Adriena se zhluboka nadechla a stisk jejích prstů mírně polevil a já se mohla konečně více nadechnout. Pak její ruka uvolněně klesla podél jejího těla a ona na mě šokovaně hleděla. Ustoupila ode mě a z jejího hrdla zaznělo výhrůžné vrčení.

„To bylo naposledy, kdy jsi to na mě použila.“ Z tónu jejího hlasu mě zamrazilo.

Napřáhla ruku a já podvědomě vymrštila tu svou. Sice jsem ji zastavila včas, ale přeci jenom síla nárazu způsobila, že jsem cítila mírné křupnutí ve svém zápěstí a nepříjemnou bolest.

Ode dveří se ozvalo nadšený potlesk. Obě jsme se podívaly tím směrem, abychom spatřily potěšený obličej mého věznitele.

„Věděl jsem má drahá, že jste jedinečná. Nádherná podívaná.“ Uvolněným krokem se vydal k nám.

„Adrieno, asi se nemám ptát, co tady děláš, že ano?“ Chladně si ji prohlédl.

„Ale Scaro-“ zaprotestovala.

„Asi to není jenom můj dojem, když řeknu, že začínáš zneužívat svého postavení v mé domácnosti. A to se mi nelíbí. Nechtěj, abych tě musel varovat ještě jednou. A teď, pokud dovolíš, bych se rád věnoval našemu milému a tolik vzácnému hostovi.“ Pozvedl obočí, když se Adriena nehnula z místa, ale místo toho se nenávistně zadívala na mé bříško.

„Adrieno?“ Temně se na ni zadíval a pro ni to byl jasný signál toho, že jeho trpělivost je téměř na hraně.

„Můj pane…“ kývla hlavou a ladně odcházela ke dveřím.

V ruce jsem cítila nepříjemnou bolest. Rozmluvu Scara s Adrienou jsem moc nevnímala. V mysli jsem si přehrávala okamžik těsně před jeho příchodem. Dokázala jsem přimět její podvědomí, aby mě pustila. Měla jsem moc, o které jsem netušila a kterou jsem neuměla využít. Mohla bych se díky ní dostat pryč? Mohlo být mé dítě schopné dostat nás odsud pryč?

„Přemýšlíte nad útěkem má drahá sestřenko?“ Do tváře mě udeřila jeho opojná vůně a já se znovu snažila nepodlehnout jeho upířímu šarmu.

„Asi se už nudíte, nemám pravdu? Tak jsem si říkal, že bych si pro vás mohl připravit menší rozptýlení. Co by jste řekla menší půlnoční procházce? Dnes by měl být úplněk a já jsem přímo ztělesněná romantika.“ Jeho slova se kolem mě omotávala jako lepivá pavučina lží a přetvářky. Vrcholem bylo, když se Scaro usmál. Jeho obličej, kterému vévodily dvě černé oči s hustými řasami, jež byl lemován delšími tmavými vlasy, nabral naprosto dechberoucí vzezření.

Na malý okamžik jsem sevřela víčka k sobě a před očima se mi probleskla jeho pravá tvář. Nenávist, sršící z jeho očí a nebezpečně vypadající zuby, které na mě cenil spolu s nebezpečným vrčením. Šokovaně jsem otevřela oči a vyděšeně se zabořila do jeho pohledu. Byl to pořád ten stejný Scaro jako před chvílí, ale já v sobě měla jeho pravou podobu. Udělala jsem krok dozadu.

„Jste v pořádku, má drahá?“

„Já… ano, v pořádku, jenom bych měla něco sníst.“ Kývla jsem rukou k tácu s jídlem.

„To by jste měla. Byl bych rád, kdyby jste si naši procházku užila.“ Zadíval se na tác, kde mimo jiné stála sklenice krve.

„Jenom mě mrzí, že nejste ochotná přijmout svět, do kterého teď patříte.“ Rychlým pohybem překonal vzdálenost mezi námi a sevřel mou bradu ve svých prstech dříve, než jsem mohla jakkoliv reagovat.

„Ale jsem si jist, že to budu já, kdo bude slavit triumf.“ Jeho rty se přiblížily k mé tváři a já sebou zděšeně trhla.

„Toto je poslední sklenice, kterou vám donesli. Příští krev, kterou vám donesou, bude ještě kolovat v žilách.“ Sladce se usmál a svou přirozenou rychlostí se přesunul ke dveřím.

„Ale pak už stejně nebudete mít moc možností na výběr.“ A já osaměla. Složila jsem ruce na svém bříšku a odhadovala, kolik mě toho ještě čeká. Předně budu muset Mazziho poprosit, abys se mi podíval na ruku. A pak… kdo ví.

***

„Na co ještě čekáš?“ Přešla po pokoji a zadívala se na svého manžela.

„Prosím, Nacile. Nemůžeme jí tam nechat. A naše vnouče…“ Cailin se zhroutila do křesla a obtočila kolem sebe paže.

„Ztrácíme až příliš… nemůžeme-“

„Já si to uvědomuji, ale bez přípravy to nejde. Scaro je moc silný protivník, než abych ho mohl podcenit. Jeho touha po pomstě je silnější, než jsem myslel. A zaplatili za to životem ti, které jsme chovali se svém srdci. Ne… nemůžu dopustit, aby se znovu opakovala stejná chyba. Tentokrát to budu já, kdo pozvedne vítězně meč.“

Královna se zadívala na svého manžela a tolik si přála mu věřit. Modlila se, aby mohla sevřít svou snachu, tu křehkou dívku, v náručí. Kéž by byli v pořádku.

***

Snědla jsem všechno lidské jídlo, které jsem na podnose našla. Byla jsem čím dál hladovější a slabší. Uvědomovala jsem si, že to bude tím, že lidské jídlo zasytilo mé dítě jenom částečně. Potřebovalo svůj příděl potravy. Své potravy. Věděla jsem, že už to dlouho takhle nevydržíme, ale odpor k lidské krvi byl stále silnější. Zvláštní, asi jsem nebyla dobrou matkou, když se ve mně nevyvinul ten přirozený mateřský instinkt.

Tiché zaklepání na dveře mě probralo z trudných myšlenek.

„Dále.“ Dveře se opatrně otevřely a do pokoje vešel Mazzi.

„Má paní, můj pán vám vzkazuje, aby jste byla během půl hodiny připravená na jeho večerní program.“ Poklonil se a už už se zdálo, že opustí pokoj.

„Mazzi počkej… já-“ Mazzi mě však zarazil pohybem ruky a varovným pohledem.

„Buďte připravená.“ A významně se zadíval na krev, která nedotčená zůstala ve sklenici.

„Ale já…“ Mazzi už se zase chystal k odchodu.

„Počkej, asi mám něco s rukou.“ Okamžitě se ke mně otočil a došel až k posteli. Klekl si ke mně a nastavil svou dlaň. Na chvíli jsem se na ni zadívala a pak do ní vložila tu svou. Něžnými prsty opatrně prohmatal místo, které bylo mírně napuchlé.

„Jak se vám to stalo?“ Rozhlédl se po pokoji a hledal něco, čím by mi ruku zpevnil. Než jsem se stihla nadechnout vběhl do koupelny a v okamžiku byl zpět i s ručníkem, ze kterého utrhl tenký pruh tak, aby mi to alespoň provizorně stáhl. Jeho prsty se pohybovaly tak rychle a přitom s citem, jak se snažil mi nezpůsobit ještě větší bolest. Když byl hotový, zadíval se mi do očí.

„Co se stalo?“

„Na tom teď nezáleží… co jsi myslel tím, že mám-“ ovšem Mazzi mě přerušil.

„Pak vám to ošetřím lépe, teď na to není čas. Pamatujete, co jsem říkal. Buďte připravená.“ Pronesl a zase jsem zůstala sama.

Jak mám vědět, na co se mám připravit, když mi nic neřekne? Buďte silná a odmítněte. Jemu se to řekne, ale když se vzdám své moci ve prospěch Nacila, tak on snad bude schopen zachránit mě i mé dítě. I když si tak docela nedokážu představit, jak by se k němu má moc mohla přenést a k čemu by to bylo Scarovi. Jenom by posílil svého nepřítele.

Povzdechla jsem si a vydala se do šatny, abych našla zmiňované šaty, které by se hodily na večerní slavnostní půlnoční procházku. V šatně jsem se rozhlédla a zjistila jsem, že opravdu nebylo těžké v tom malém množství věcí najít vak, ve kterém byly šaty ukryty.

Rozepnula jsem zip a šokovaně zalapala po dechu. Srdce se mi rozbušilo a já cítila v krku slzy. Z vaku na mě vykoukla přesná kopie mých svatebních šatů. Scarův bizarní smysl pro efekt, mě téměř srazil na kolena. Zmetek jeden.

Roztřesenou rukou jsem přejela přes křehké kontury šatů, které pro mě měly znamenat tak hodně.

Nemohla jsem se do nich obléct. Nechtěla jsem pošlapat i ten zbytek šťastných vzpomínek, které jsem měla. Rozhlédla jsem se kolem sebe a hledala jakoukoliv jinou variantu, kterou bych mohla nahradit ty sněhově bílé šaty.

Objevila jsem kalhoty a tričko delšího střihu. Sundala jsem si to, co jsem měla na sobě a převlékla jsem se. Teda kalhoty mi daly docela zabrat, protože jak se ukázalo, své bříško už do nich nedopnu, takže jsem si je zapnula spíš na bocích, než v pase a nebylo to právě moc pohodlné, ale pořád to bylo lepší, než sebe samu spatřit znova ve svatebním.

Přetáhla jsem ruce rukávy mikiny a zadívala se na sklenici rudě temné tekutiny. Měla bych…? Ne, odmítavě jsem zakroutila hlavou. Nešlo to.

„Ehmm, ehmm… nejsi připravená, sestřenko.“ Podrážděný hlas se mi zaryl do duše. Prudce jsem se otočila k jeho majiteli.

„Jsem, můžeme jít.“ Nevím, kde se ve mně vzal ten vzdor, možná to byl nově nabytý pocit jistoty, že schopnost mám a snad bych ji i mohla použít.

„Jsem si zatraceně jistý, že tohle nejsou ty šaty, které jsi měla na sobě mít.“ Pozvedl varovně obočí.

„Na půlnoční procházku jsou naprosto ideální.“ Vážně jsem to byla já, kdo mu vzdoroval?

Místností se neslo podrážděné vrčení. Scaro se vydal ke mně a svou ladnou chůzí připomínal pantera na lovu.

„Nesnesu odpor.“ Prudce vystřelil ruce a jediným trhnutím zlikvidoval tričko, které jsem měla na sobě. Zůstala jsem před ním stát jenom v podprsence a kalhotách. Než jsem se mohla vůbec pokusit zakrýt se cáry trička, přitiskl mi ruce podél těla. Jeho pohled mi bloudil po těle, až se nakonec se zálibným pohledem zastavil na mém zvětšujícím se bříšku.

Zalapala jsem po dechu, když se jeho studená dlaň na něj přitiskla. Téměř nasněně se na mě podíval.

„Už brzo.“ Ve mně ve vzedmula vlna zlosti. Jak se opovažuje? Instinktivně jsem pozvedla volnou ruku a namířila přesně do toho jeho arogantního obličeje. Scaro však věděl o každém mém nadechnutí a nedělalo mu problém zachytit mou ruku dříve, než dopadla na místo.

Z jeho hrdla se ozvalo varovné vrčení.

„Tohle už nikdy nezkoušej.“ Pevněji uchopil mou ruku a k mé smůle to byla ta, kterou mi Mazzi ovázal.

„No, sestřenko, mám ti ještě pomoct se svlékáním, nebo jsi už schopná zbytek udělat sama?“ Jeho výraz, najednou plný ochoty mi pomoci, mi téměř zvedl žaludek. Jenom z toho pocitu, že bych mu to měla dovolit, se mi dělalo špatně.

„Ne, zvládnu to sama.“ Hrdě jsem pozvedla hlavu a zadívala se do jeho očí. Pobaveně si mě měřil.

„Vážně? Škoda.“ Nezdálo se, že by mě chtěl pustit. Studoval můj výraz s rukou na mém bříšku.

„Dovolíš?“ Naznačila jsem, že bych opravdu ráda přerušila tuto trapnou chvilku.

„Ale jistě… počkám na tebe tady.“ Naposledy pohladil mé bříško, s tím, že jeho ruka sklouzla nebezpečně nízko. Zlostně jsem zatnula ruce a Scaro se vesele zasmál. Pohrával si se mnou a výborně se tím bavil.

Prošla jsem kolem něj a vší silou se nutila do šatny doslova neutéct. Důstojný krok se mi ovšem nezdařil. Třásla jsem se po celém těle a nedostatek Mazziho koktejlu na ničem nepřidávalo.

Rozsvítila jsem a zavřela jsem za sebou. V zámku jsem nenašla klíč, takže jsem doufala, že mi poskytne tu trochu soukromí. Ne, že by ten klíč něčemu zabránil.

Přistoupila jsem zpět k šatům a se rozechvěním jsem je uchopila mezi prsty. Měkký materiál byl tak příjemný a vázalo se k němu tolik vzpomínek… Ztuhlými pohyby jsem ze sebe sundala kalhoty a se smutkem jsem se nasoukala do šatů. Pokoušela jsem se sama zapnout, ale podařilo se mi to jenom do poloviny. Zbytek zipu se rozhodl vzdorovat. Navíc ovázaná ruka začala bolet jako čert.

Jediné, co mi zbývalo, je požádat o pomoc…

Se mírně zlostným a trochu zahanbeným výrazem jsem vyšla ze šatny… Scaro se uvolněně opíral o rám dveří… Když mě spatřil jeho pohled se rozjasnil…

„Tak takhle si tě pamatuju… jenom ti chybí střevíčky, ale to nevadí… to zvládneš i bez nich…“ došel ke mně a se zájmem si mě prohlížel. Neušlo mu, že si šaty vpředu přidržuji na prsou oběma rukama.

„Copak? Že bys přeci jenom potřebovala pomoct?“ Škodolibě se usmál.

Ve stejnou chvíli jsem jej cítila za sebou. Ledově studenými prsty uchopil jezdec zipu a pomaličku jej zapínal, přičemž špičkou jednoho prstu přejížděl po kůži mých zad. Zimničně jsem se zatřásla a na rukou se mi postavily chloupky.

„Hotovo. Můžeme?“ Pokynul rukou ke dveřím a já se naposledy podívala na sklenici s krví. Udělala jsem dobře, že jsem se nenapila?