Moonlight shadow

Pročesávali les. Ian měl pravdu, před chalupou byli stopy boje. Suzan se evidentně nedala snadno. Psy které sebou Patrik vzal se vydali po stopě. Bohužel radost ze získání stopy netrvala dlouho. Po necelé míli končila na břehu potoka. Patrik zaklel. Jak velký asi získal ten muž náskok?  Snažila se ho Suzan zpomalit? Věřila, že jí přijde na pomoc?  Spousta otázek i obav mu vířila hlavou.

„Vezměte psy po břehu. Museli ho někde opustit.“ Uklidňoval ho Simon. A tak se rozděleni vydali po březích. Sám Simon si dělal starosti a nejen o Patrika. Suzan byla jeho přítelkyní, ženou kterou ctil a měl rád. Za více než dva roky se mu stala sestrou, důvěrnicí i rádkyní. Trvalo téměř celý den než se jim povedlo najít další stopy. Opravdu to vypadalo, že se Suzan je jen jeden muž. Bylo to dobré i špatné znamení. Jednomu muži by se Suzan měla ubránit, ale pokud ne, mohl postupovat mnohem rychleji než skupina. Stíny se natahovali , blížil se soumrak.

„Simone, šeří se. Chci abys vzal muže a psy zpět. Potřebují odpočinek. Já tu zůstanu společně s Ianem a Johnem. Ty  a ostatní pomožte Willovi udržet Johana a jeho muže na Elyseu.“  Otočil se na přítele.

„Ale…“ chtěl protestovat.

„Ne příteli. Ona je má, je na mě abych ji našel a pomstil.“ Zakroutil hlavou. „ Ve třech máme větší šanci je dohnat.“  Simon jen vzdechl, věděl, že Patrik má pravdu. „Dobře. Postaráme se aby Johan byl tam kde si přeješ.“  Pokynul mužům a otočil koně.

„Zemane, ..“ otočil se ještě, „ … uštědři mu ránu i za mne.“

Ve tmě která se zanedlouho snesla nad kraj Patrik i oba jeho muži naslouchali. Neměl tušení proč, ale cosi mu našeptávalo, že jeho vyvolená je blíž než si myslel. Dlouho neslyšeli nic než zvuky večerního lesa. Když tu pojednou se tichem nastávající noci rozezněli tóny cizokrajné písně. Zněly vzdáleně, ale i tak rozeznali mužský hlas. Neslyšně, jen za svitu měsíce se vydali za hlasem.

X X X

Na malé skryté pasece hořel ohýnek. U něj seděl muž. Celý zahalený v temném plášti. Kus od něj byla žena. Ve světle plamenů připomínala vílu. Šaty snad z jemných vláken pavučin víc odkrývaly než halily. Tvář skrytou za barevnou mlhou šátku, jen zvláštní oči jiskřily ve světle plamenů. Její svůdně se vlnící tělo přímo křičelo smyslnou touhou. Tóny  mužova hlasu a citery udávaly rytmus jejím pohybům.

„Opravdu věříš, že se Johan tohohle těla vzdá, kvůli tvému potěšení?!“ zeptala se měkce, sladce a zavlnila svádivě boky.

„Pak jsi větší pošetilec než jsem si myslela Farate.“ Neušlo jí jak muži hoří černé oči chtíčem a  o to víc ho vábila, sváděla a dráždila.  Využívala nejen své téměř obnažené tělo, ale i hlas, pohled, gesta.

„Vím o co se snažíš . U mne nepochodíš. Znám tě, nezapomínej. Vím jak umíš být nebezpečná. Na rozdíl od ostatních mužů jsem nezapomněl čeho jsi schopna. V boji z blízka jsi stejně  dobrá jako zkušený muž. Tvá zvláštní technika boje….“ Upřel na ni oči ještě intenzivněji, „… můj pán jistě dovolí abych ji z tebe dostal, naučíš mne vše, ale ne teď. Ne dnes, čarodějko.“ Odfrkl si. „V mé zemi by jsi byla velmi cenná. Leckterý muž by zaplatil mění za divokou pouštní kočku. Bohužel, zdejší barbaři neumí jednat s takovými jako jsi ty. Teď však už mlč a tanči! Bav mne!“ rozkázal chladně. Pak už mlčela. Tolik si přála ho vyprovokovat, ale byl to tvrdý protivník. Muž jiných mravů a hodnot než zdejší muži. Uměl si odepřít potěšení, obzvláště když věřil, že se mu dostane později mnohem větší. Otřásla se. Příliš živě si pamatovala jak vypadaly dívky po „noci“ strávené s ním. Ne k tomu nedojde, ona to nedovolí. Musí jen vymyslet jiný plán.  Pro tuto chvíli se podvolí, zkusí ho ukolébat. Přivřela oči a zaposlouchala se do melodie. Tanči řekl, tak proč ne. Muže tak v klidu přemýšlet.

X X X

Patrik se zarazil. V mihotavém světle malého ohně uviděl přelud. Vzpomněl si na polonahé tanečnice tam v zemi pohanů. I ony se pohybovaly tímto zvláštním, svádivým  způsobem. Stačil mu jediný pohled do tváře ženy , do jejích očí a napětí ustoupilo. Byli u cíle. Sklouzl pohledem z tváře. Na jejím hrdle zaregistroval silný obojek a provaz k němu připevněný. Druhý konec pak spočíval v ruce muže sedícím k němu a jeho mužům zády.

Zastavila se. Muž hrál dál.

„Tanči! Vím, že to umíš. Tolik mi chybí umění žen mé země. Zdejší ženy jsou tak těžkopádné.“  Křikl a zatahal za provaz.

„Je mi zima.“ Odsekla a ani se nepohla.

„Tanči, pohyb tě zahřeje. Když budu spokojen dostaneš možná i něco k snědku.“ Zasmál se hrubě.

„Johan mne chce živou. Když mě necháš hladovět a mrznout v těhle hadříkách k ničemu mu nebudu!“ stála si na svém.

„Johan chce tvou chytrou hlavu děvče. A neměj strach postarám se abys se mu do rukou dostala živá.“ Jeho pohled byl hladový.

„Pochybuji, že je to jen hlava co Johan chce! Už se nemohl dočkat až na mě položí ty své nechutné ruce.“ Nepřestávala se dohadovat.

„Chytrá! Neměj strach má divoká kočičko, jen co se tě můj pán nasytí….“ Vstal  a stoupl si těsně k ní, „…. Bude tohle tělo sloužit mě!“  dřív než mohla odpovědět vytřeštil neznámý oči a zavrávoral.

„Kdo…?“ vyhrkl. Jak klouzal bezvládně po Suzanině těle zanechával hrot jeho nože krvavý šrám na jejím těle. Když se jí konečně složil k nohám uviděla v jeho zádech trčet šíp. Zachvěla se. Kdo to byl? S Johanovými muži by si poradila. Věřila a tento muž jí to potvrdil, že by měli rozkaz jí neublížit. Ale ti co zabili Farata mohli být kýmkoli.  Stála tiše a očima zkoumala lem stromů. Proto ji mohutné postavy vynořující se  zpoza stromů nepřekvapili. Ovšem čím více se blížili k ohni tím víc byla přesvědčena, že je zná.

„Patriku! Iane!“ vykřikla když se muži  dostali k hranici světla.

„Suzan!“ Patrik  za běhu  stahoval svůj plášť z ramen.  Jedním rázným máchnutím odvalil sténajícího muže  a zároveň ji zahalil. Pramálo se staral o jejího věznitele, o toho se postarali zbývající dva muži.

„Musí žít!“ pronesl dnes již podruhé Patrik aniž spustil oči u její tváře. Poprvé vydal tento příkaz když John vkládal šíp do svého luku. „Musí ukázat na muže na jehož rozkaz unesl mou ženu. Na svého pána!“  dodal temně. Ruce  zručně rozepínaly kožený pás kolem Suzanina krku. „Na!“ hodil ho Johnovi. „Zdá se, že má pro něco takového slabost. Proč mu nevyhovět, vždyť je to stejně jen pohanský pes.“   Ušklíbl se Ian a vzal obojek svému druhovy z ruky. Přiklekl k mouřenínovi a hbitě jej obtočil kolem jeho hrdla. Muž zasténal.

„Ale neměj strach. John je dobrý střelec, tvá rána není smrtelná. Kdo se má houpat na oprátce svému osudu neuteče.“ Zdálo se, že Ian má povznesenou náladu.

„Jsi v pořádku má paní?!“  podíval se na ní. Skoro se ztrácela v Patrikově rukou.

„Už ano. Jak jste …?“ zašeptala do Patrikovi hrudi. Chtěla říci víc, ale únava a stres i úleva jí podlomily kolena. Zatmělo se jí před očima a zhroutila se do Patrikových rukou.

P.S. Vím, že je to dnes krátké, ale nějak nestíhám. Příště se polepším 🙂