Moonlight shadow

Sotva se mi Metatron ztratil z očí, Rachel nesměle zaťukala na dveře, chtěla mi oznámit, že kočár je již připraven. Sešla jsem tedy z prvního poschodí. Přála jsem si, aby mě má komorná doprovázela na Razielův hrad, ale strach, který se jí při té myšlence odrážel v očích, mě přesvědčil, abych ji dovolila zůstat. Sympatický kočí, při prvním pohledu na něj jsem pochopila, že není člověk, mi bez zaváhání otevřel dveře a pomohl nastoupit. Byl jedním z Razielových mužů. Po městečku se brzy rozneslo, že mám v plánu našeho nejvyššího vladaře navštívit, proto pro mě nechal poslat. Na dveřích kočáru se pyšně leskl jeho rodový znak, znak, který jsem přijala za vlastní poté, co se mne ujal Marcellus. (Pokračování textu…)

Met mě drtil ve své náruči a já si užívala teplo mužného těla, které jsem si odpírala a které jsem tak dlouho postrádala. Jeho přítomnost mě naplňovala, po tolika měsících jsem se zase cítila celá. Něžně jsem mu nehty přejížděla přes záda, dokud jsem nenarazila na dva vystouplé hrbolky ztvrdlé kůže z nichž mu vystupovala křídla. V ten okamžik jsem si něco uvědomila. Pochopila jsem, že to co děláme není správné, že překračujeme všechna pravidla. S Metatronem jsem ochutnávala zakázané ovoce a chutnalo ďábelsky dobře, nebo mám snad říci božsky? Na tom nezáleží, vše zakázané je dobré… (Pokračování textu…)

Probuzení nebylo ani zdaleka tak příjemné, jak bych od své pohodlné postele očekávala. Vyskočila jsem z postele a prudce odtáhla těžké, tmavé závěsy, které mě do tohoto okamžiku chránily před slunečním svitem. Vůbec jsem si neuvědomila, že venku stále panuje jasný slunný den. Ostré paprsky se mi zabodly do očí jako dýky a já v údivu ustoupila o několik kroků vzad. Promnula jsem si obličej a znovu přikročila k oknu. Můj zrak se s denním světlem smířil v celku rychle, přesto to pro mě byl šok. Moje lepší já mě zřejmě neochraňovalo jen před kříži a jinými pánbíčkářskými cetkami. (Pokračování textu…)

Po několikadenní plavbě loď konečně zakotvila v přístavu vzdálené Skandinávie. Byla to krajina vskutku nelítostná a nezkrocená. Než jsem stačila udělat první krok v zemi, o níž jsem se dozvěděla teprve nedávno, pohotově mě obklíčila garda místního Vévody. V mírumilovném gestu jsem zvedla dlaně vzhůru a nasadila ten nejsladší úsměv, jakého jsem byla schopná. „Jmenuji se Seraphine, přicházím jménem naší Vévodkyně Igrayn z Anglických ostrovů,“ lámaně jsem se snažila mluvit jejich složitým jazykem k mému velkému překvapení a úlevě jeden ze strážců promluvil téměř plynulou angličtinou. „V našich končinách nemáme rádi nezvané hosty,“ ohradil se hrubým tónem, já jsem však přicházela s prosíkem a tak mi nezbylo než překousnout jeho drzost. Vikingové patřili odjakživa mezi vynikající bojovníky a já je hodlala získat na svou stranu v čemž by mi spratkovité a povýšenecké chování jistě nepomohlo.

(Pokračování textu…)

Pocit zrady, který jsem cítila po odchodu z Marcellova domu, se opět pomalu vkrádal do mého podvědomí. Nespočet dnů a týdnů, které se proměnily v měsíce, jsem se z mysli snažila vytlačit jakékoliv myšlenky na svého bývalého milence. Nyní se ke mně všechny vzpomínky vracely a já se opět cítila příšerně. To nejhorší na tom všem ale nepředstavovala bolest, kterou jsem pociťovala, ale zjištění, že si nedokážu vybavit to zlé, co se mi stalo. Všechno zklamání vyprchalo alkoholovou rychlostí a zůstalo jen to hezké. (Pokračování textu…)

Ležela jsem stočená na zemi snad několik hodin a oddávala se tichému pláči. Chtěla jsem se usmířit a místo toho … zhroutil se mi celý svět. Vše, pro co bych mohla dýchat, jsem ztratila během pár okamžiků. Jediná osoba, kterou jsem kdy milovala, za kterou bych položila život, mi můj život vzala a to hned dvakrát… zrada bolí…bolí tak moc, že má slova nestačí k tomu, abych tu prázdnotu v sobě poslala. Ovinula jsem ruce kolem hrudi ve snaze udržet se pohromadě. Jakoby ze mě Marcell zapomněl vytáhnout meč, kterým mi věnoval nesmrtelnost. Neviditelná ruka jím otáčela a já měla dojem, že se na čepel natáčejí všechny moje vnitřnosti a mučivě se odstrhávají z míst, kam patří. (Pokračování textu…)

Byla jsem asi hodně hloupá, když jsem si myslela, že se Marcellus o mém denním dobrodružství nedozví. Leželi jsme vedle sebe a on si mě skoro bolestivě přitáhl k sobě. Jeho prsty se pevně semkly kolem mé šíje. Přesto, že jsem ke svému bytí nepotřebovala vzduch, mi byla tato situace krajně nepříjemná. Chytla jsem ho za zápěstí a snažila se odtáhnout ho od sebe. Jeho druhá ruka vystřelila tak rychle, že jsem to sotva zaregistrovala. Zkroutil mi paži za záda. V jeho očích se odráželo nebezpečí a hlad. Andělskou dokonalost jeho tváře vystřídala ďábelská hloubka jeho téměř bílých duhovek. (Pokračování textu…)

Čekala jsem dokud se jeho dech naprosto neuklidnil. Opatrně jsem se vplížila do jeho mysli, abych se ujistila, že opravdu spí. I přes tvrdé nevědomí mi zůstávaly jeho vzpomínky ukryté. Vykouzla jsem tiše z postele a přeběhla do svého pokoje, abych se oblékla na cestu. Svou róbu jsem příliš neřešila, protože šněrování korzetu bylo bez pomoci Ethel nezvládnutelným úkolem i pro upíra, nasoukala jsem se do svého starého kompletu pro hony, naštěstí mi kalhoty padly perfektně. Kabátek jsem musela nechat rozepnutý, protože od doby, kdy jsem ho měla naposledy se mi poněkud zvětšil hrudník. (Pokračování textu…)

Ještě pevněji jsem sevřela čelist a semkla víčka. Snažila jsem se ovládnout, ale mé smysly byly najednou silnější než kdy dřív. Což Etienne necítil nebezpečí, které ze mě právě vyzařovalo? Nebo snad rád hazardoval s vlastním životem? Věděla jsem, že dnešní večer bude těžkou zkouškou a přijala to, nebylo lehké se udržel v klidu, když kolem mě procházelo toliko snadné kořisti, ale v bratrově přítomnosti bylo téměř nemožné nezaútočit. Veškeré své usilí jsem musela soustředit na jedinou myšlenku. „Zůstaň ležet,“ musela jsem si to připomínat stále dokola, abych nevyskočila proti němu. Příliš jsem toužila zabořit své tesáky do linie jeho jemné šíje. Začaly se mi zbíhat sliny smíšené s jedem. Naprázdno jsem polkala a mé hrdlo zachvátil požár. Šířil se po mém těle stejnou rychlostí jakou hoří suché listí. „Přeci nejsi divoké zvíře,“ napomenula jsem samu sebe a zhluboka se nadechla. Už nezáleželo na tom, jestli Etienne stojí na druhé straně pokoje, domu nebo pár kroků od sofá, na které mě položili. Jeho zemitá, sladce kouřová vůně vyzývavě tančila všude kolem mě. Otřela se o můj jazyk a já téměř okusila jeho chuť. (Pokračování textu…)

Kapitola 1. – ZROZENÍ

Znuděně jsem ležela na posteli. Mé téměř nekonečné domácí vězení už mě začalo pomalu, ale jistě přivádět k šílenství. Nepřítomně jsem zírala do stropu a přemýšlela. O tom, co jsem provedla… Otec trval na tom, že mě nepustí, dokud si plně neuvědomím, co jsem udělala. Snažil se mě tímto drastickým způsoben naučit odpovědnosti za své činy. (Pokračování textu…)