Moonlight shadow

Toto je závěrečná kapitola… Doufám, že si ji užijete a přeji příjemné počtení.

————————————————————————————————————————- (Pokračování textu…)

Povalovali jsem se společně v posteli přitulení jeden k druhému. „Miláčku?“ oslovil mě něžně, ale já místo odpovědi tiše zamručela. „Už jsme nevylezli z pokoje přes tři dny. Měl bych zjistit, jestli mi služebnictvo nezvlčelo,“ jeho zvonivý smích mě pohladil na duši. „Nechce se mi vylézt,“ odpověděla jsem trochu nevrle, ale nelíbila se mi představa zůstat bez něho. „Pomůžu ti do šatů a pak zase z nich,“ uličnicky na mě mrknul a políbil mě na čelo. „To beru,“ skočila jsem na něho a vášnivě ho políbila. Jeho tělo reagovalo okamžitě. (Pokračování textu…)

Zvedla jsem se ze země a se slzami v očích utekla pryč. Slyšela jsem za sebou další ránu do stromu a hlasité praskání dřeva. Kmen se přelomil. Pak následoval řev připomínající lva nárokujícího si své území. Vlna jeho moci se bleskovou rychlostí rozletěla do okolí. Obsahovala neředěný, naprosto čirý vztek. Zuřil. (Pokračování textu…)

Ležela jsem na břiše a pod sebou hromadu dek, pod hlavou ani jeden polštář. V zádech mi příšerně šípalo. Pomalu jsem otevřela oči a mírně se nadzdvihla. Pravou paží mi projela bolest tak ostrá, že se mi podlomil loket a já se zhroutila zpět na lože. Pomalu jsem otevřela oči a snažila se zaostřit do neprostupné tmy. V křesle za mnou se rýsoval obrys mužského těla. Zaposlouchala jsem se do pravidelného oddechovaní. Očividně spal. Natočila jsem se na bok a natáhla k němu ruku. Letmý dotek prstů ho téměř okamžitě probudil. (Pokračování textu…)

Projela mnou vlna rozčílení. „Nemůžeš mě tady držet proti mé vůli,“ vlastní hlas mi zněl jako kočičí zasyčení. „A pokud si dobře pamatuji, není to tak dávno, kdy ve tvé zemi Zákon o nezabíjení platil.“ Z hrdla se mu vydralo zlostné zavrčení. „Mnoho věcí se změnilo po té, co si mě opustila.“ Sotva tu větu dokončil, na jeho tváři přistál tvrdý políček. „Nikdy bych tě neopustila, kdybys mi nezlomil srdce. Milovala jsem tě!“ Ječela jsem na něho z plných plic. Marcellus vše otočil proti mně. „Jak silná mohla být tvá láska, když si na mě dokázala během pár let zapomenout!“ (Pokračování textu…)

Gabriel v sevření mých zubů zkrotl jako beránek. Když si uvědomil, co mám v plánu začal se zmítat, ale jakmile špičáky narušily jeho kůži a já polkla první sousto veškeré pokusy o své osvobození vzdal. V tom okamžiku v nich zřejmě vládu nad tělem převzala jejich lidská součást a oni se stejně jako obyčejní smrtelníci odevzdali tomu opojnému pocitu. Jenže s člověkem jsem nikdy nezažila takové propojení jako s nimi. Nedalo se to srovnat a já měla najednou pocit, že splýváme v jednu bytost. I přes značnou nenávist jsem pochopila jeho touhu po zničení mé rasy. Musel splnit úkol, jež nesl na svých bedrech. Stejně jako se mým úkolem stala Marcellova záchrana. (Pokračování textu…)

„Amelie!“ vykřikl Raziel sotva jsme překročili práh domu. Služebná vyběhla z chodby vedoucí do kuchyně a hluboce se pánovi uklonila. „Přejete si?“ „Najdi pro slečnu vhodné šaty na cestu. Pojede v přestrojení za posla, bude to pro ni bezpečnější.“ (Pokračování textu…)

Raziel svižně překonal vzdálenost mezi našimi pokoji. Slyšela jsem ho. Tiše zaklepal na dveře, protože jsem mu stále neodpovídala, vzal za kliku a otevřel si. Stále jsem byla schovaná pod peřinou a snažila se předstírat, že ještě spím. Odkašlal si, jako by na sebe musel upozorňovat… (Pokračování textu…)

Klečela jsem na zemi a on proti mně, jeho zápěstí pevně přitisknuté u pootevřených rtů a hladově jsem hltala jeho krev, jež mi začala navracet ztracenou sílu. Po tváři se mi stále valily proudy slzí. Nenáviděla jsem se za to, že jsem podlehla, nenáviděla jsem jeho za to, že mě mučil. Druhou rukou mě pohladil po vlasech a já sebou nevědomky trhla, stále jsem byla vystrašeným zvířátkem, kterému se jen pozvolna vracela duševní rovnováha. „Jen klid, už je dobře,“ špitl a pomalu odtáhl svou ruku, abych přestala pít. (Pokračování textu…)

Opatrně jsem zamžourala do tmy, která mě odklopovala svým neprodyšným závojem. Marně jsem se snažila zaostřit, neviděla jsem ani na špičku svého nosu. Měla bych vidět, jsem přeci noční tvor, tak proč? Chtěla jsem si promnout oči, ale něco mě v tom zastavilo. Těžké kované okovy na mých zápěstí strhly mé ruce zpět. Vyděšeně jsem se rozhlížela kolem sebe, a čím víc jsem se soustředila, tím víc mě třeštila hlava. (Pokračování textu…)