Moonlight shadow

Chvíli stál na chodbě a vychutnával si pocit vítězství, než se vydal zpět do věže. Spěšnými kroky vyběhl schody a tiše otevřel dveře. Ještě ležela na zmačkaných pokrývkách. Usedl vedle ní a pohladil po jemné pokožce nahých zad.

„Jak jsi se vyspala, malá?“ šťastně se díval do její rozzářených očí.

„V tvém náručí? … bezpečně.“ Přitiskla se k němu.

„Dnes v poledne nás otec Conrád oddá.“ Oznámil a se zatajeným dechem očekával její reakci.

„Bože už v poledne?! A já tu ještě ležím!“ vyskočila z postele. Zmateně se začala rozhlížet po svém oblečení. Jak tam stála odhalená jeho pohledům oči mu ztmavly touhou.

„Hm … tak si myslím, že naše svatební noc je příliš daleko abych vydržel pohled který mi poskytuješ.“  Mlsně si ji měřil. „Patriku!“ zamračila se. Nemohla tušit, že s rukama v bok  a našpulenou pusinkou mu připadá ještě přitažlivější. „Tak tedy ne.“ Na oko zarmouceně kapituloval. Pozoroval jak si obléká první co jí přišlo pod ruku. Halenu a sukni které na ní vídal, když pracovala v dílnách.

„Musím do kuchyně. Snad vše stihneme.“ Držela si ruce u spánků a bylo vidět jak usilovně přemýšlí. „Kruci jak udělat hostinu za tak málo času?!“ mumlala si pod nosem a zdálo se, že zcela zapomněla na Patrikovu přítomnost. Hrnula se ke dveřím, jeho paže jí to však znemožnili. „Co?“ nepřítomně si ho prohlížela, myslí na hony vzdálena tělu.

„Ještě jsi dnes nepolíbila svého budoucího pána a manžela.“ Napověděl jí. Vzdychla a postavila se na špičky aby dosáhla alespoň na hranu čelisti. Vztáhl k ní ruce a aniž by vyvinul příliš mnoho námahy si ji zvedl ke rtům. Lehce přejel po našpuleném dolním rtu a škádlivě jej dráždil špičkou jazyka. Cítil jak se mu v rukou zachvěla. Pustil ji dřív než se jejich polibek stal příliš naléhavým.

„Běž.“ Otočil ji a drobným plácnutím přes zadeček jí odehnal.  Vyběhla z komnaty ani se neohlédla. On sám  vyšel až o chvíli později. Potřeboval dát svému tělu čas na uklidněnou. Bylo s podivem jak moc ho ta žena přitahovala, jak pění jeho krev. Pozvolným krokem  došel do hodovní síně- tam již u stolů seděla většina mužů jeho posádky. Neušli mu kradmé pohledy a tišší šepot než bylo zvykem.

„Je pravda co se šušká v kuchyni?!“ zeptal se u hlavního stolu tiše Will bratra jen co dosedl na své místo.

„A co se v kuchyni šušká?“ s pobaveným tónem opáčil.

„Že se dnes ženíš!“ mrkl na něj Will a zakroutil hlavou.

„Ano s úderem poledne se Suzan stane mou ženou.“ Potvrdil klidným hlasem Patrik. „ACH….“ Will vytřeštil n bratra oči a nevnímal jak mu číše vyklouzla z ruky. V ten okamžik přistoupil ke stolu Johan.

„Zdravím tě zemane.“ Lehce se uklonil jak vyžadoval dobrý mrav.

„I já tebe  sire Johane. Doufám, že se ti u nás líbí?!“ usmíval se ledově Patrik. „Ano musím, že mne tvé panství a tvůj lid překvapili.“

„Pak tedy dovol abych tě pozval na dnešní hostinu a veselici.“  „Rád tvé pozvání přijímám, pane. Mohu doufat, že dnes nám bude dělat společnost i paní Suzan?“ zeptal se.  „Ano. Uvidíš ji.“ V jeho hlase bylo obsaženo o mnoho víc než ve slovech.  Ta znamenala přesně to co vyjadřovala.  Dále už spolu muži nepromluvili.  Willovi se během jejich rozmluvy povedlo najít ztracené ovládání. Z pohledu jímž ho bratr počastoval pochopil, že nemá chuť řešit rodinné záležitosti v přítomnosti Johana.  Tak proběhlo jídlo v tichosti.

Ian se stále držel Suzan v patách a začínal být kapku nesvůj. Společně s hordou žen poletovala po kuchyni a připravovala vše na odpolední slávu. Zeman mu nakázal, že od ní nesmí hnout, vyjma její komnaty až do obřadu a on si uvědomoval, že nyní je své paní spíše na obtíž než k užitku. Ovšem jediná vzpomínka na okamžik kdy zjistili, že ji unesli mu dodala rozvahy a tak i když se tyčil nad všechny v místnosti snažil se být tím nejmenším. Teď když se blížilo poledne se mu zdálo, že jindy klidná žena projevuje značnou nervozitu. Věděl, že z komnaty ji  bude doprovázet Simon, zeman ho požádal aby to byl on kdo jeho nastávající odevzdal do jeho rukou.

„Drahá je čas!“ netrpělivě se už asi po šesté ozvala lady Bea. Snažila se Suzan odvést do pokoje aby ji oblékly a připravily. Ta však stále nebyla spokojena s pracemi a přípravami. Když ani teď neposlechla výzvy starší ženy otočila se na Iana. „Vezmi svou paní a odnes ji do mé ložnice.“ Poručila suše a sama se tam vydala. Kývl a chytil nic netušící ženu do náruče. Suzan chvíli trvalo než pochopila oč jde a přestala se bránit. Jen co byli na vrcholu schodiště zabušila do Ianových zad. „Polož mne  Iane. Půjdu sama.“  Pronesla odevzdaně. Bez prodlení poslechl. Nezamířila však k pokojům Bei, ale k věži.

„Paní!“ ozval se Ian. „Neboj vím kam mám jít. Za chvilku jsem tam jen potřebuji něco ze svých věcí. Však sám uvidíš jsi mi celý den v patách jako stín.“ Nebyla  to výčitka jen konstatování. Vběhla do Patrikovi ložnice, která se měla dnešní nocí stát jejich a zamířila i to rovnou ke své truhle. Rychle vynadala pár hadříků a s nimi v náručí vyběhla zas ven. Když došla k pokojům lady Bei čekaly tam na ni již připravené šaty. Společně s nimi tam byla nejen lady Bea  a Cat, ale i vana a dvě dívky aby se vším pomohly. Suzan se zaraženě dívala na neznámé šaty rozložené na posteli.  Stříbřitě bílá látka vypadala jak tekutá rtuť.

„Rychle, není času na zbyt.“ Popoháněla ji Bea. S pomocí jedné z dívek z ní stáhla halenu i sukni a nahnala do vody vonící po růžích.

„Ještě štěstí, že tvé vlasy jsou tak kratinké, alespoň se nebudeš vdávat s mokrou hlavou.“ Povzdechla si .  v komnatě bylo větší teplo než jinde, mohl za to velký oheň plápolající v krbu.  Když konečně stála zabalená v osušce začala přemítat jak si obléci ty části oděvu které by neměl vidět nikdo jiný než ona a Patrik. „Beo, prosím mohla by jsi poslat dívky pryč?“ požádala nakonec svou nastávající tchýni. Ta splnila její prosbu bez otázek. Když zůstaly samy dvě vymotala se z plátna a rozhrnula kupičku kterou předtím odložila na postel hned vedle šatů. Vyndala bílý pás zdobený krajkou.

„Co to je?“ zvědavě si jej prohlížela  druhá žena.  „Ve tvé řeči to nemá jméno.“ Vysvětlila Suzan „Ji zvláštní žena. To už vím dlouho a jsem ráda, že jsi souhlasila, že spojíš svůj život s mým synem. Asi mi neřekneš jak jsi přišla tomu!?“ ukázala na odhalený obrázek motýla. Ta jen zakroutila hlavou a zručně se oblékla.  V tu chvíli se na obličeji ženy i dívky objevil úžas. Do té doby Suzanina drobná ňadra se ukryla za krajkou a viditelně nabyla na objemu.

„Ach!!!“ nevěřícně si ji prohlížela Bea. „Myslím, že takto my tvé šaty budou sedět mnohem lépe.“ Usmála se na ni Suzan. Nepochybovala, že jsou to právě Beatričiny šaty v kterých se má vdát.

„Ano jsou mé. Látku z které jsou ušity mi kdysi přivezl otec od kupců z dálných krajů.“ Potvrdila jí domněnku, ale stále  nemohla spustit oči od ženiných prsou.

„Je to věc co jsi si přivezla ze své domoviny?“ zeptala se nakonec. Suzan kývla.  S Catrininou pomocí si začala oblékat svatební šaty.  Když Bae začala šněrovat jejich živůtek potvrdila se Suzanina slova. Ač měla lady Bea plnější tvary, díky vycpavše jí teď seděli jako ulité. Vlasy jí již stačily uschnout a Suzan si je zručně upravila.

„Počkej!“  zarazila ji lady Bea když chtěla vstát. V rukou měla jemný závoj na stříbrné obroučce. Ten teď  upevnila na jejích krátkých kadeřích.  Dívala se na sebe do zrcadla a byla dojatá.  Slušelo jí to víc než vůbec čekala. Takhle jsem chtěla vypadat na své první svatbě. Uvědomila si.

„No, myslím, že jsi hotová.“  Pronesla spokojeně Cat.  Suzan už chtěla souhlasit když si na cosi vzpomněla.

„Ještě drobnost.“  Stáhla si z prstu  drobný kroužek. Položila si ho na dlaň a tiše se na něj zakoukala. Myšlenkami vzdálena necítila jak se jí přes rameno naklonila Bea.  Na rtech se jí  objevil chápavý úsměv.

„Dostaneš jiný.“ Zašeptala. „Já vím.“ Kývla a došla k posteli na které ležela její šperkovnice. Otevřela víčko a s polibkem jej vložila dovnitř. „Sbohem“ zašeptala něžně.  Dříve než ji znovu zavřela vyndala, ale něco jiného. Naušnice. Cítila, že potřebuje drobnost která jí bude připomínat odkud je a kým je. Nasadila si je s otočila se čelem k ženám.

„Teď už jsem připravena.“  Nadechla se. „Tak půjdeme. Je čas.“  Lady Beatrice němě otevřela  dveře.  Za nimi již čekal Simon a samozřejmě Ian.

„Má paní.“ Vydechl Ian ohromeně a  nemohl z ní spustit oči.

„Pojď Iane, doprovodíš nás ke kapli.“ Strčila do něj Bea . Rychle zamrkal, otočil se a šel před ní a Cat.

„Tak co Simone, bude tvůj zeman spokojen?“  usmála se na přítele trochu nejistě Suzan.

„Myslím, že bude víc než jen spokojen. Je tebou uchvácen od prvního pohledu a dnes znovu začne žít. To vše jen díky tobě. Přeji vám jen šťastné dny.“ Nabídl jí rámě. „Je mi milou povinností vás doprovodit a předat do starostlivých rukou svého pána, madam.“ Oznámil jí cestou.

Patrik který od rána Suzan neviděl byl nervózní. Will s Calumem mu stáli po boku když netrpělivě podupával před oltářem. Očima stále sledoval vchod do kaple. Když jím prošla jeho matka s dcerou nadechl se. Jako na trní sledoval jak si sedají do první řady na stranu ženicha. Na druhé straně seděl Johan v sevření Patrikových mužů. Ačkoli zvažoval o tom, že Johanovi znemožní zúčastnit se této chvíle, nakonec si to rozmyslel. Bude jen dobře, když uvidí, že je pro něj i pro ostatní Suzan navždy ztracena. A hodlal tak i předejít případným nepříjemnostem vyvolaným právě markýzem. Netoužil po tom, aby později kdokoli zpochybňoval jejich sňatek. Právě odbíjelo dvanáct když se ve vstupu objevila Suzan v Simonově doprovodu. Zatajil se mu dech, byla nádherná. Šum v kapli mu napovídal, že není jediným okouzleným. Teď vypadala jako víla za kterou ji považoval když ji viděl poprvé jak nahá vystupuje z vod. William mu podal kytici.  Suzan pozvolna kráčela  uličkou mezi lavicemi plnými lidí které znala a když zvon udeřil naposledy stanula před knězem po Patrikově boku. Mlčky jí podal kytici z podzimních květin. Nebyla taková jakou by si přál, ona by měla mít zářivé barvy léta, ale i tak byl rád za těch pár pozdních květů. Bylo to pro něj zvláštní, ale musel si připustit, že je nesvůj. Když poprvé stanul v kapli aby se zaslíbil jediné ženě cítil klid a spokojenost, zatím co jeho nevěsta se chvěla nervozitou a bázní. Ovšem dnes je to jiné, vedle něj stojí hrdá a silná žena a on cítí nejen neklid, ale i radost a pýchu. Otec Conrád začal odříkávat slova jež je navždy spojí.  Vnímal její klidný dech a věděl, že je zde dobrovolně. Když pronesla své „ano“ zněl její hlas vesele a zvučně.  Nikdo z přítomných nemohl říci, že by její souhlas neslyšel. Ve chvíli kdy ho kněz vyzval aby stvrdil svůj slib prstenem zatajil se mu dech. Podala mu svou ruku a on viděl, že je prosta všech prstenů. Odložila manželův kroužek aby přijala nový, jeho. Aby se ve všech směrech stala jen jeho ženou. Ač ještě před okamžikem se mu zdál jeho prstýnek tím nejlepším , najednou zakolísal. Bude se jí líbit? S touto myšlenkou jí na prsteníček navlékl subtilní kroužek zdobený kameny v barvě jejích očí.  Kov měl tvar vřesové větvičky a kameny vypadaly jak kapka ranní rosy.

„Patriku…“ vydechla. „Je … je překrásný.“ Zašeptala zajíkavě když se k ní sklonil pro první manželské políbení. Koutkem oka zhlédl Johanovu tvář. Byl vzteky bez sebe. Ovšem udržel jazyk za zuby.  Gratulace se na ně hrnuli ze všech stran a chvíli trvalo než se dostali z kaple.

Teď seděli po boku v čela stolu a před sebou slavnostní tabuli. Veselí a radost se přenesla z hodovní síně i ven.  Společně se svým zemanem slavil a radoval se celý klan. Už se stmívalo, většina hostů byla více či méně zmožena vínem či pivem a zábava sklouzávala k nemravnostem.

„Je čas je opustit a zabývat se vlastním potěšení.“ Zašeptal Patrik s hříšným úsměvem na rtech. Oba pili jen střídmě.

„Taky si myslím. Mám prosbičku … manželi.“ Mazlila se s tím slovem. „ Dej mi chvilku, chtěla bych tě něčím překvapit, mám pro tebe malý ryze soukromý dárek.“ Požádala ho a přidala úsměv plný příslibů.

„Drahá, v této době je to muž kdo dává své nevěstě svatební dar. Což mi připomíná… měla by jsi vyslovit své přání.“  Podržel jí prsty u rtů a svým dechem jí vysílal do těla smyslné záchvěvy.

„To počká a já… vlastně to ani není tak úplně dar. Je to něco pro nás oba.“  Svůdně se na něj podívala a on měl co dělat aby ji nestrhl do náruče a zcela proti etiketě nezlíbal přímo tady v sále.

„Ach bože takhle se ne mne nedívej, nebo to nevydržím a vezmu si tě v nejbližším temném koutě.“ Chraplavě zašeptal a cítil jak se mu do slabin hrne krev.

„Potom tedy… ráda tě za chvíli přivítám v … naší komnatě.“  Se smíchem se zvedla a nepozorovaně se snažila dostat ze síně. Skoro se jí to povedlo. Ovšem byli tu oči které jí celý den nespustily ze zřetele.  Johan jen čekal na svou šanci, na dobu kdy bude sama.  A to se právě dělo.  Tiše a nespatřen se vytratil za ní.

Omlouvám se, že to teď tak trvalo, ale sklátila mne choroba a nechtěla odejít. 🙂 Už se polepším. Jinak moc děkuju holky za komentáře.

Patrik scházel schody k ní.

“ Neměla jsi opouštět komnatu!“ zlobil se. Strnula.

„Odpovíš mi?!“  zastavil se jí za zády.  Pomalu  a s obavami se otočila a zvedla k němu oči.

„Přemýšlel jsi, nechtěla jsem tě rušit.“  Zašeptala. Vztáhl k ní ruku.  Ucukla. Byl to reflex.  I Johan měl v očích podobný výraz když ji  uhodil.

„Ty se mne bojíš?!“  tón jeho hlasu i výraz tváře se mávnutím proutku změnil. Bodlo ho u srdce. Co se mu asi zračilo v tváři, že se před ním přikrčila  jakoby čekala úder. Když se prve rozhlédl po pokoji zjistil, že tam není. Netušil jak dlouho seděl a snažil se pochopit co mu řekla a ukázala.  Bylo to neskutečné, ale to je přeci mnoho příběhů.  Kdysi se mu otec smál, že je snílek když prosil ,matku aby mu vyprávěla příběhy svého lidu.  I ona pocházela  z jiné země. Ze země  daleko na severu až za zeměmi vikingů.  Slíbil bohu, že přijme  cokoli když ji bude moci znovu sevřít živou ve své náruči a on svou část dohody splnil.  Vrátil mu ji a teď je na Patrikovi aby splnil co bohu slíbil.  Možná je opravdu z jiného času, ale teď je tu, u něj a už zde zůstane. Nejen v jeho čase, ale i na jeho panství, po jeho boku.  To vše jí chtěl říct, ale ona tam nebyla.  Projel jím strach. Připomněl si jak byla nervózní když mu začala vyprávět svůj příběh, měla strach, že jí odmítne, vyžene.  Jako z mlhy k němu  doléhaly její slova.

„ …..Když budeš chtít abych odešla , udělám to. …… Prosím řekni něco!“   Odpověděl jí? Nevzpomínal si, ale věděl, že ji jistě neposlal pryč.

Obešel ji a klekl si před ni.  Vztáhl k ní ruce a ucítil jak se chvěje.  Netušil zda je to chladem či obavami.

„Nerušila by jsi mne. Takto jsem se bál co se ti stalo. Už nikdy, slyšíš? Nikdy ode mne nesmíš odejít aniž by jsi mi řekla kam jdeš.“  Líbal jí do vlasů. „Zítra se za mne provdáš!“ dodal důrazně tónem, který nepřipouštěl odmítnutí.

„Ale…“ začala.

„Žádné ale motýlku. Až přijede králův šerif, přivítáš ho jako má manželka, jako právoplatná paní na Elyseu.“ Utnut její námitku. Vstal a ji zvedl sebou.

„A teď má drahá, se vrátíš tam, kam patříš, tam kde jsi měla zůstat.“ Něžně ji natočil se schodišti.

„Tvůj má chladnou postel, ženo.“  Zašeptal a jemným plesknutím přes zadeček jí přiměl k pohybu. Beze slova šla před ním.  Když za nimi zaklapla klika zachvěla se. „Suzan pojď ke mně.“ Pokynul jí, sám už došel k posteli. Udělala co žádal. Zabalil ji do pokrývek a vtáhl na svou hruď.

„Jestli tohle neodstonáš stane se další zázrak.“ Mumlal si pod nos.

„Teď mne dobře poslouchej. Od  zítřka budeš mou ženou. Co bylo to bylo, zapomeň. Vše co jsi prožila  bude ode dneška jen příběhem pro pobavení dětí.  Jsi vdova, cizinka v mé zemi. Odvlečena proti své vůli. Nemáš zde ochránce a tak není nikdo kdo by mi zabránil vzít si tě. A přesně to zítra udělám, stejně jako otec mou matku.! Mluvil tiše, ale jeho rozhodný hlas nenechal prostor k námitkám.

„Jen já a ty známe pravdu a tak to i zůstane. Až bude vyřešen přečin Johanova muže, odvezeme vše co tě spojuje  s … minulostí. Uložíš to kam má a pak se budeme zabývat už jen budoucností. Naší společnou budoucností.“  Svíral jí v rukou. „Zítřejším jitrem se z tebe stane žena tohoto času. Já ti slibuji, že s tebou budu jednat tak jak si zasluhuješ, budu tě milovat, chránit, ctít, ale i trestat až do konce našich dní.“ Šeptal. Chvíli nastalo ticho. Vyčkával. Snažil se být co nejúpřímnější, na rovinu jí řekl jak bude vypadat jejich život.

„Jak si přeješ Patriku. I já ti slibuji svou nehynoucí lásku, slibuji ale také tě budu trápit, zlobit, utěšovat, opatrovat a pléct se ti do vedení klanu až do konce našich dní.“ Pevně se k němu přimkla. „Můj čarovný motýlku, s tím vším budu rád žít.“ Sklouzl k její rtům a vzal si je nespoutaně, hladově.

„Prosím teď ne.“  Zarazila ho mezi polibky. „Proč?“ nechápal, šíleně po ní toužil. Je jeho a ví to.

„Jsem unavená. Já …  chtěla bych se jen přitisknout k tvého teplému tělu a spát.“ Oči měla doširoka rozevřené. Až teď zaregistroval tmavé stíny pod nimi.  Opravdu toho poslední dobu moc nenaspala a dělo se toho přespříliš což ji vyčerpalo.

„Dobrá pokusím se udržet svou touhu až do svatební noci.“ Ustoupil i když ho slabiny boleli touhou. Přitiskl si ji na nahou hruď a pažemi ji pevně sevřel.  Usnula rychleji než očekával. Musela být opravdu velmi unavená, a aby ne. Celý den se strachovala o svou budoucnost. Usmál se, už nikdy se díky němu nebude muset bát co jí přinese nový den.  S pocitem ohromné moci usnul i on. Ráno jej zastihlo  s jejím tělem ovinutým kolem jeho. Zlehka políbil její skráň a tiše aby ji neprobudil  se vytratil. Bylo to ho mnoho co měl v plánu stihnout.  Jeho první kroky vedli k otci  Conrádovi, měl trochu obavy jak duchovní zareaguje na volbu budoucí paní.

„Dnes?!“ ujišťoval se již poněkolikáté mnich když mu Patrik sdělil co si od žádá.

„Ano dnes v pravé poledne! Hned poté co zvon odbije dvanáct.“ Potvrdil. Zase.

„A ona souhlasí?! Víš synu, že proti její vůli vás neoddám ať mi pohrozíš čímkoli.“  Stále si nedůvěřivě stěžoval.

„Souhlasí, otče. Nemusíš se bát, stane se mou ženou ze své vlastní vůle.“ Pousmál se. No, kdyby bylo jen na ní nesouhlasila by tak rychle, ale to nemusí nikdo vědět. Důležité je, že souhlasila.

„Pak tedy dovol zemane abych ti pogratuloval. Bereš si anděla.“ Rozzářil se mnich. Toto prohlášení z úst nerudného duchovního Patrika udivilo.

„Od kdy je pro vám má vyvolená anděl, otče?“  nedalo mu aby se nezeptal. „Ne, vše musíš vědět, zemane.“  Ne starcově tváři se mihl vzácný úsměv a Patrikova tvář se jím rozjasnila také.

„Dobrá tedy. Uvidíme se v poledne, mnichu.“  Otočil se a svižným krokem zamířil zpět do hradu.

„Nezapomeň na prsten a květiny synu!“ ozvalo se z přítmí kostelíka do jeho zad. Odpovědět se neobtěžoval.

„Máti!“  zvučně se domáhal vstupu do jejích komnat a ač zaklepal nečekal na pozvání.

„Mohl by jsi počkat, synu!“  zastavil ho rozčilený hlas lady Bei. Patrik netrpělivě přešlapoval přede dveřmi než se ozvalo  „Vstup.“

„Co tě přivádí  tak brzy?“ ptala se hned jak vešel.  Všiml si, že vždy uhlazené a sepnuté vlasy jí teď měkce splývají přes ramena. Vypadala mladistvěji a velice půvabně. Poprvé se svou matku viděl jako ženu a konečně porozuměl Abrahámovi. Ano jeho matka je stále okouzlující, žádoucí žena.

„Budu se ženit!“ oznámil jednoduše.

„Ach…. Suzan souhlasila?“ překvapeně vydechla.

„Ano. Dnes v poledne se stane mou ženou.“ Vychrlil ze sebe.

„Patriku proč tak narychlo? To nejde! Vždyť se nic nestihne. Musíme ušít šaty, připravit hostinu, sezvat hosty…. Ach bože je toho tolik. Vždyť není kam pospíchat, pokud ti dala své slovo. Ona není  těch které by si to rozmyslí.“  Nesouhlasně kroutila hlavou. Najednou ztuhla a ostře se podívala na své dítko.

„Ledaže…“ pozorně sledovala Patrikovu tvář, „… ledaže by pod srdcem nosila tvé dítě?“  Mlčel. Pozvedla jedno klenuté obočí.

„No, to asi ještě ne, i když i to je již možné….(zasněně se usmál). To však není důvod mého spěchu, ani nedůvěra. Věřím, že Suzan by neporušila dané slovo. Jsou zde jiné mnohem prozaičtější důvody.  Dnes v poledne se vezmeme, do té doby musí být vše přichystáno.“ Oznámil. Nepřipouštěl žádné diskuze. Dřív než ji znovu zlíbá v objetí zaslíbí se jeden druhému.

„A co prsten synu? Jak zařídíš ten?“  hledala důvod odkladu Bea.  Jistě uvědomovala si, že v pokladnici je ten co nosila Minerva, ale která žena by chtěla zdědit takovýto symbol po první manželce?!

„Jsi dnes již druhá která se mne na něj ptá. Nemějte obavy matko, moje nevěsta bude odcházet z kaple s mým prstenem na své ruce.“  Řekl tajemně a vstal aby zamezil dalším dotazům. „Prosím matko, zařiď vše aby dnešní den byl pro Suzan tím nejhezčím co zde zatím zažila.“ Požádal ještě ve dveřích.  S největšími obavami si to namířil k pokoji dětí. Vklouzl do komnaty  a zjistil, že Cal je již vzhůru. Cat spokojeně spala.

„Synu.“ Sedl si na okraj chlapcovi postele a tiše promluvil. „Co by jsi řekl kdybych ze Suzan  učinil svou ženu, vaši novou matku?“ S napětím se díval do dětského obličeje.  Úsměv který se na ní rozlil když uviděl vstupovat otce se rozšířil.

„Ano!!!“ vykřikl a vyskočil z postýlky. „To znamená, že už nikdy neodejde?! Že ano, otče!“ žádal ujištění.  Přikývl. “Ano. Zůstane zde s námi už napořád.“ Potvrdil.

„Ano tati, ano vezmi si ji!“ nadšeně poskakoval a nakonec skončil na otcově klíně.

„Musíš tak křičet, kluku!“ ozvalo se rozespale z Catrininy postele.

„Musím Cat! Otec si vezme Suzan za manželku. Budeme mít zas maminku, opravdovou ne jen jako. Takovou co už nikam neodejde.“ Vysvětloval a seskočil z klína a běžel k sestře.

„Co?“ vyhrabala se dívka z pokrývek a udiveně přeskakovala pohledem z bratra na otce.

„Dnes se Suzan stane mou ženou. To znamená, že bude i vaší matkou.“ Pronesl Patrik do nadšeného Calumova výskání.

„Myslíš to vážně?“ zeptala se Cat. Patrik se zarazil, nebyl si jist dívčinou reakcí. Byla ráda či ne?

„Ano.“ Přitakal. A pátravě si dceru měřil.

„No tak Cat přestaň se mračit. Suzan už tady zůstane. Neodejde jako maminka.“ Strkal do sestry Cal. Konečně se dívka usmála.

„Můžu jít za družičku?  A proč jste to tajili, takhle není čas ušít nové šaty.“ Ptala se a zlobila najednou. Díval se do zrůžovělé tvářičky své dcery a najednou se rozesmál.  Úlevou i poznáním, že je jedno kolik ženě je. Vždy jí budou trápit ty samé věci.

Náhodou vím, že díky Suzan máš více krásných šatů než jiné dívky. Tak si vyber jedny.“ Alespoň dceři se snažil najít řešení na otázku Co na sebe?!

„A co Suzan? Ta jistě nemá žádné slavnostní šaty! Bože tati, ví ona, že se bude vdávat?“ zamračila se na otce. Nebyla slepá a hluchá a již byla dost velká aby z toho co slyšela pochopila, že Suzan zatím všechny nabídky k sňatku odmítla.

„Ano holčičko, ví, že se bude vdávat. Večer odpověděla ano na mou nabídku. Mám z tvého chování usuzovat, že s mou volbou souhlasíš? Přijmeš ji jako svou matku a paní na Elysiu?“ díval se jí do očí.

„Ano otče. Budu jí poslouchat a ctít jako by byla mou rodnou matkou.“ Pronesla slavnostně. „Já taky! Já taky!“ přidal se Calum.

„Pak tedy… budu potěšen když mi budeš stát po boku až otec Conrád spojí naše životy.“ Pohladil syny po černých kadeřích a vrátil se očima k dceři. „A ty má milá zaujmeš své místo po boku své matky.“  Natáhl se a pohladil jí po jemné tváři. Najednou vyskočila z postele. „Kde je Suzan?“ vyptávala se . „Musím jí pomoci připravit se.“

„Ještě spí, ale pokud opravdu chceš pomoci, oblékni se a pak běž k babičce.“ Vesele konstatoval laškovně jí cvrnknul do malého nosíku. Se zalíbením si ji prohlížel. Opravdu byla kopií jeho první ženy. Nepotrvá dlouho a zamotá hlavu kdejakému mladíkovi.

„Spí! Jak může v tak důležitý den spát?!  Vždyť se vdává!“ nevěřícně si otce prohlížela.

„Drahá dcero, tvá matka není žádný mladý potřeštěnec. Již jednou vdaná byla, ví co jí čeká.“ Snažil se zachránit situaci. Cat jen pokrčila rameny, ale bylo znát, že ji otcova odpověď neuklidnila.

„Co babička? Už to ví?“ vyptávala se dál zatímco se snažila dát dohromady oblečení.

„Ano a očekává tě ve své komnatě abys jí pomohla.“ Rozhodl se, že nejlepší bude děti dnes co nejvíce zaměstnat.

„Já taky pomůžu!“ ozval se Calum.  „Dobře. Oblečte se a po snídani se hlaste u své babičky.“  Vydal pokyn a s lehkým srdcem se zvedl.

Rychle vyskočila z postele a začala se oblékat. Nasnídali se společně.

„Musím jít Suzan. Prosím vydrž dnes zde a já ti slibuji, že zítra už po tobě nebudu chtít abys se schovávala.“

Požádal ji znovu.

„Už jsem ti přeci řekla ano. Mám co dělat. Tak běž a udělej co je nutné abych byla zas volná.“  Políbila ho a skoro vystrčila z jeho pokoje.

„Cokoli si bude přát.“  Řekl Ianovi, který již stál za dveřmi.

„Ano můj pane.“ Přikývl s potěšeným výrazem. Nikomu by ženu v pokoji za jeho zády nepřál více než svému zemanovi.

Chvíli seděla jen tak. Začala přemýšlet. Vdát se?  Jistě Patrik se jí líbil. Byl to spolehlivý a chytrý muž, ale … Bylo tu velké ale. Nešlo o „nadvládu“ jak se domníval Patrik. Tedy ona nebyla tím pravým důvodem, proč váhala. Už dávno pochopila, že Patrik by jí mohl být rovnocenným partnerem kdyby chtěla. Ve hře toho bylo víc. Její původ, minulost, vlastně její absence. Jak se Patrik smíří s pravdou? Přijme ji vůbec?  Tím si nebyla jista. Ač prokázal důvtip a otevřenou mysl její vysvětlení ležela za hranicemi běžného chápání.  Část dne proseděla nepozorně nad účetní knihou, než to vzdala.  Otevřela dveře a pohledem vyhledala Iana.

„Iane, prosím mohl by jsi zařídit aby mi sem donesli mou truhlu? A neste ji opatrně, nesmí vám upadnout.“ Dodala po jeho přikývnutí.

„Jistě má paní. Zařídím to. Nevycházej teď z pokoje, prosím.“ Uklonil se a  sbíhal schody. Zavřela dveře a usedla znovu na okraj lůžka. Pozorovala oblohu za  oknem. Po dlouhém vnitřním boji se rozhodla odpovědět Patrikovi ano, ale chtěla aby o ní věděl vše. Znal její příběh, celý a nezkreslený. Ať se pak sám rozhodne zda mu stojí za  to kvůli ní riskovat. Doufala, že nedělá chybu. John jí varoval a ona až doposud téměř neporušila jeho pravidla, ale teď už nešlo jen o ni. Když se ozval hluk, vytrhl ji z rozjímání, běžela otevřít dveře. Čtyři muži nesli její truhlu. Ian dohlížel aby ji donesli neporušenou a jeho „Opatrně vy holomci!“  se opakovalo při každém schodu.

„Sem.“ Ukázala na místo  v rohu pokoje. Když ji lehce položili na zem, zásluhou Iana s ní nakládali jako se sklem, poděkovala.  Jen co zmizeli  ozval se jí za zády mužský hlas.

„Ještě něco má paní? Nechcete něco pojíst?“ otázal se Ian. !Ne děkuji, ale nemám hlad.“ Pokusila se o úsměv. Nevyšel. Útroby se jí svírali nervozitou. Rozhodla se, měla by být uvolněná, klidná, ale  tolik se obávala reakce. Její obavy se  jí odráželi v obličeji.

„Stalo se něco? Bojíte se?  Zeman je hodný muž a vás miluje. Nemusíte se ho bát. O svou první manželku se vždy dobře staral. Paní Minervě nikdy nic nechybělo a vás …. Vás miluje možná více než ji. Nemějte obavy.“ Byla to nejdelší řeč jakou od tohoto muže slyšela za celé dva roky. Potěšila jí jeho starost.

„Děkuji Iane. Vím, že by mi zeman nikdy neublížil. Z něj strach nemám.“ Pohladila muže po silné paži.

„Nedělej si starosti.“ Odešel. Neříkal tak zcela pravdu, její strachy měli však jinou podstatu než se domníval Ian.

Bylo pozdě když se Patrik vrátil do komnaty.

„Promiň malá, že jsi musela jíst sama.“ Byla první slova která pronesl. „Děla mi společnost Ian.“  Usmála se. A pozorovala ho chtivým pohledem. „Jsi moc unavený?“  vrátil jí pohled a křivě se usmál.

„Pro svou paní nejsem nikdy moc unaven.“  Přišel těsně k ní a vtáhl ji do náruče. Slastně zavrněla.  Užije si jejich milování a pak…. Třeba je to naposledy co mne drží v rukou, blesklo jí hlavou. Následující hodiny nebylo třeba mluvit.

Teď když se příjemně unavená  tiskla k jeho tělu nastal čas si promluvit.

„Patriku?“  upoutala tiše jeho pozornost. „Hm“ bezmyšlenkovitě jí hladil nahá záda.

„Já …“ najednou něvěděla jak začít. „Rozhodla jsi se?“ ponoukl ji on.

„Vlastně ano, ale ….  Nejprve ti musím něco říci a pak … pak se uvidí zda ještě budeš stát o odpověď.“ Odtáhla se  a posadila. I on se zvedl do sedu. Dle jejího výrazu soudil, že jde o něco vážného.

„Johan mne nazval čarodějnicí a měl k tomu důvod.“ Začala. Zamračil se. Sám nevěřil na pověry o čárech a kouzlech.

„Nejsem čarodějnice, jen … vím o některých událostech které se mají stát. Není to ani jasnovidectví, ani nejsem prorok, je to jen  proto… je to protože …“ netušila jak to říci.

„Je to protože?“  zopakoval a zvědavě se na ni zadíval.

„Já … narodila jsem se 20.2. 2020.“ Pronesla a napjatě se na Patrika zadívala. Ticho se prodlužovalo. Patrik mlčel a přemýšlel zda si z něj dělá blázna. Jenže  bylo tu mnoho maličkostí které mluvili v její prospěch. Ovšem … 2020?  Ne to je nemyslitelné!

„Já vím, že to zní šíleně a pochopím když mne budeš mít za blázna, ale mohu ti to dokázat. Jen … bojím se, že … když budeš chtít odejdu. Hned.“ Nevydržela napětí plnící celou místnost.

„Jak?“ pronesl tiše.  „Co jak?!“

„Jak je to možné!“ byl rozhodnut vyslechnout ji až do konce, ať mu chce říci cokoli.

„Byla jsem ve špatnou chvíli na špatném místě. Ale asi bych měla začít od začátku. Před třemi lety jsem byla na cestě za .. klientem. Měla jsem poruchu a tak jsem se ocitla v místě kde nikdo neměl být.  Pár jedinců usilovně pracovalo na stroji který měl zakřivit časovou osu. Podle teorie relativity je to možné.  Ten večer uskutečňovali  přesun. Přípravou na něj strávili několik let a John měl být prvním člověkem  který bude cestovat časem. Bohužel jsem byla v zóně  kterou zasáhlo jejich energetické pole. Experiment se povedl jen z části. John  se opravdu přesunul do doby kterou určili, ovšem mě  vzal jaksi nevědomky navíc. Něco však nevyšlo jak mělo a my tu uvízli, nepovedlo se nám dostat zpět. John mne učil  zdejší jazyk a snažil se mne naučit i ostatní nutné dovednosti. Žili jsme na odlehlém místě a já pomáhala Johnovi sbírat informace. Pak, asi po pěti měsících měl John nehodu a na její následky zemřel. Musela jsem  mu slíbit, že najdu lidi a pokusím se začlenit do vaší doby. Uložila jsem jeho a své věci kam mi řekl a nechala si jen …  na to není ve vašem jazyku pojmenování, ale řekněme kroniku abych zapisovala události. Jako svědectví tvé doby. Až by byla plná uložila bych ji tam kam John chtěl. Díky tomu, že jsem  se narodila o 700 let později vím co se stane. Tedy jen významné události dějin.“ Odmlčela se. Teď seděla proti Patrikovi. Ten si ji prohlížel chladným pohledem.

„Proto jsi tvrdila, že tě muž nemůže najít?!“   „Ano. Jsem v jiném čase než oni.“ Nechápala jeho klid. Ledaže… nevěřil jí!

„Ta mi nevěříš, že ano?“ zeptala se.

„Ne , ne tak úplně.“ Přiznal se. „Počkej.“ Vstala a došla ke své truhle. Klekla u ní a začala vyndávat oblečení. Stranou položila dřevěnou kazetu. Když byla truhlice prázdná vyndala i falešné dno. Patrik ji pečlivě sledoval. Seděl už na kraji postele.  Když se jí v rukou objevila černá plochá věc vzdychla a tiše si cosi zamumlala.  Vstala a společně s onou věcí vzala sebou i kazetu jenž poznal. Ukrývala obrázek jejích synů jak si domyslel. Posadila se vedle Patrika, tu neznámou věc položila vedle sebe a na klín uložila skřínku. Otevřela víko. Nahoře byla fotografie jejích dětí. Tu již viděl.

„Tohle je obrázek mých chlapců. Je to … fotografie. Není to malovaný obrázek. Je to otisk reálného okamžiku“  s těmito slovy mu jej podala.  Vzal si ji.

„Jsou ti podobní.“ Pronesl jen. Zamračila se. Nezdál se překvapený.  Sáhla znovu do krabičky. Na dlani jí teď leželi hodinky.

„Ach…“ teď  už byl překvapený. Opatrně  je zvedl z její dlaně. Prohlížel si jemnou práci.

„Otoč je.“ Vyzvala ho tiše. Udělal to. Na spodní straně bylo věnování a datum. Byl to dárek od jejího manžela k desátému výročí. Během času co si prohlížel podrobně hodinky odložila šperkovnici a zvedla tu neznámou věc. Skrytým mechanismem odklopila „víko“, ale uvnitř nebyl žádný prostor. Jen hladký povrch a neznámé značky.. ne písmena a znaky které neznal. Rychlým pohybem zatlačila na jeden ze znaků a černé lesklá plocha  ožila. Zablikalo nezvyklé světlo.

„Co..?!“ vyhrkl a odložil hodinky vedle sebe , zaujat děním v jejím klíně.

„To je jeden z vynálezů mého století. Je to .. počítač .. přístroj  v kterém jsou stovky různých informací. Něco jako knihovna.“ Snažila se co nejvíce přiblížit a vysvětlit o co jde.  Patrikův nevěřícný pohled ji začínal děsit.  Bože jak tohle dopadne! Měla obavy, že právě teď ztrácí vše v co doufala získat.  Ne tohle nemůže člověk  z 14. Století pochopit. Upálí ji, nebo v lepším případě vyženou.

„Bože, vím co jsem slíbil, ale jak mám přijmout tohle!?“ v duchu se ptal Patrik. To co mu říkala bylo bláznivé samo o sobě, ale to že každé své slovo může dokázat … uvažoval zda je opravdu možné aby prošla časem. Ovšem přeci i sama církev je nakloněna zázrakům, tak proč … ano nemusím vše pochopit, stačí když přijmu co říká a budu to brát jako boží zázrak, rozhodl se. Možná, že časem…

„Tohle.“ Ukázala na obrázek který se objevil v té její knize, „.. je …“  „Náš král!“ doplnil Patrik. Vypadal sice starší než si ho pamatoval, ale nemohl se mýlit.

„Ano. Je to portrét který se dochoval do mé doby.  Bude , ale teprve namalován. Za 9 let.“ Přikývla.

„A toto…“ prsty zručně přejela po klávesách, „… je můj svět.“  Na obrazovce se objevili obrázky neznámé krajiny, podivné stavby a ještě podivnější stroje. Patrik rozrušeně zvedl ruku a pomalu ji natáhl o obrázkům.

„Co je to?“ ukázal na vysokou budovu samé sklo a kov.

„Mrakodrap. Dům vyšší než vše co znáš, vyšší než věže Elysea.“

„Z čeho je? Leskne se a odráží světlo jak vyleštěná zbroj.“

„Ze skla, ocele a betonu.“ „Jak může stát, nespadne?“

„Ne, je stavěn jinak než zdejší stavby.“ Odmlčel se a díval se jak se obrazy mění. Když Suzan svou ukázku ukončila, Patrik stále mlčel.

„Prosím pověz něco.“ Zašeptala když už jí přišlo ticho nesnesitelné.

„Nevím co ti říci. Zdá se, že říkáš pravdu, ale je to příliš… bizardní abych chápal vše.“ Chladně, neosobně odpověděl. Mlčky vstala. Pomalu ukládala věci zpět na původní místo. Po očku  pozorovala Patrika. Ten seděl  jak vytesaný z kamene a nepřítomně se díval kamsi.  Nepozorovaně se teple oblékla a tiše vyklouzla  z pokoje. Se sotva zadržovanými slzami se rozeběhla k psinci. Modlila se aby jí Patrik dal alespoň tolik času kolik je potřeba aby se její fena dala do pořádku. Pak v tichosti zmizí.  Nechtěla si vůbec připustit, že by  s ní mohl naložit hůř než ji jen vyhnat. Ne jistě by nedovolil aby ji upálili. Tuto možnost si nechtě ani připustit.  Hned ráno si zabalí své věci a stáhne se k Bohemii do stájí, tam je místa dost. Právě se protahovala brankou u Filipova domu, když ji ucítili psy. Znali ji a proto neštěkali, jen ji vítali radostným kňučením.  V přítmí které poskytovali louče na hradbách pátrala očima po kotcích. Nikde však svou fenu neviděla. Za zády se jí se skřípotem otevřeli dveře.

„Paní?!“  Filipův hlas zněl překvapeně. „Co tu děláte v tuhle hodinu? Vaše fena byla neklidná, tak jsem se šel podívat. Cítila vás. Pojďte dovnitř, je zima a vy nemáte plášť.“ Držel dveře otevřené, prosmýkla se kolem něj.

„Ach Eny“ zašeptala něžně a přiklekla k feně. Ta ležela vedle hořícího krbu. Hrudník měla ovázaný a  ač byla viditelně slabá při spatření své paní se snažila postavit.

„Lehni!“ vykřikla. „Ty hloupoučká.“ Dodala „ Musíš ležet.“ Hladila ji a utěšovala sebe i ji něžnými slovíčky. Když se zklidnila, otočila se na Filipa.

„Jak je na tom?“  „Lépe než bych čekal. Je znát, že je dobře živená a od přírody bojovnice. Šíp prošel svalem nad lopatkou. Chvíli potrvá než se postaví na přední tlapu, ale pokud se neobjeví infekce přežije to.  Měla neuvěřitelné štěstí.“  Na Filipovi bylo vidět, jak se mu její pes líbí.  Byl z těch mužů kteří dokázali ocenit když někdo jiný byl úspěšný v jeho oboru.  Mnohokrát za poslední dva roky  spolu diskutovali o výcviku, ale i rasách psů.  Její fena ho nadchla v mnoha ohledech. Nikdy doposavad nenarazil na takového psa a obdivoval se její vytrvalosti, síle a oddanosti. Teď byl rozzlobený, nerad viděl své  psy trpět a útok na jednoho z nich ho silně podráždil. Se svou ženou neměli děti a psy mu je plně vynahrazovali. Miloval je.

„Děkuji, že jsi se o ni postaral Filipe.“ Vstala a podala mu ruku. „Přinesu hojivou mast, měla by jí pomoci od bolesti.“ Otočila se k odchodu.

„Nebude třeba paní.  Pan správce už zde byl a přinesl ji. Spíše…“ sklopil zrak.“ … bojím se, že teď když tě viděla… neznám slova jimiž ji ovládáš.“ To byl kámen úrazu.  Stále věřil, že ho poslechne i když dá povel v galštině. Ovšem ověřovat si to v této situaci by bylo ošidné.

„Dnes už bude spát a pokud jí bude ráno líp  vezmu ji k sobě.“ Uklidnila ho. „Dám vám vědět paní kdyby jí bylo hůř, teď by jste, ale měla  jít do hradu. Je zima a pozdě.“ Popostrčil ji ke dveřím.

„Ano.“ Zmizel jí úsměv z očí i když na tváři se udržel.

„Přeji tobě i tvé ženě klidnou noc.“ Rozloučila se. S nohama jako z olova se pomaloučku šinula k hlavní síni. Tolik se bála co ji tam čeká.  Sedla si na zem před pomalu dohasínající krb a nebyla schopna jediné kloudné myšlenky. Nabádala se ke klidu, jen tak mohla plánovat svůj odjezd, ale její srdce odsud nechtělo. Tři roky samoty byli dostatečným argumentem.  Kdysi jí její muž řekl, že nedokáže být sama. Smála se tomu, ale teď se přesvědčila jak velkou pravdu měl. Opravdu nedokázala být šťastná bez lásky a blízkosti jiné lidské bytosti.  Potřebovala kolem sebe přátele, rodinu, někoho koho by mohla milovat a kdo by miloval ji.

„Co tu děláš!?“ vytrhl jí z myšlenek vzteklý mužský hlas.   „A sama!“

Aniž se otočila věděla kdo to je.

„Motýlku!“  Zvedl ji k sobě a zabořil tvář  do jejích vlasů.  Položil ji těsně k ohni a pevně zabalil do pláště. Ian i John pod ni zručně rozprostřeli ty své.  Rychlými, zkušenými pohyby sbalili mužovo ležení, jeho samotného  přehodili přes  hřbet Suzaniny Bohemie.  Patrik sám usedl na druhého, ušlechtilého hřebce, hned jak byli připraveni k odjezdu.  Ian mu podal opatrně  bezvládnou ženu a zvolna se vydali  ke svým koním a pak zpět  na Elysium. Měsíční světlo za jasné noci jim osvětlovalo cestu známým krajem dostatečně.  Ještě než se dostali  na dohled hradu, se Suzan probrala.  Jen pomalu si připomínala události posledních hodin.

„Patriku!“  zvedla oči  k zarostlé tváři a přitiskla se k teplému tělu.

„Už jsi v bezpečí, malá.“ Šeptal. Zavřela oči a nechala ho aby se o ni postaral.  Když ho slyšela pronést heslo u brány narovnala se mu v rukou.  Věděla, že jsou doma. Patrik sklouzl z Bojovníka a jemně pomohl sesednout i jí.  Zvedl ji do náruče hned jak se dotkla nohou dláždění.  Nesl ji do útrob hradu. Tentokrát to byla jeho komnata kam ji odnášel. Blížil se úsvit. Uložil ji do postele a beze slova znovu odešel. Když se vrátil, nebyl sám. Za ním do pokoje vešli tři muži nesoucí velkou káď. Jen co muži opustili místnost konečně promluvil.

„V horké lázni se prohřeješ.“ Vysvětlil a podržel dveře dalším mužům nesoucím vědra s horkou vodou. Zanedlouho byla lázeň připravena a oni osaměli. Přistoupil k ní a začal rozmotávat vlastní plášť. Pozorně si ji prohlížel. Ač to bylo nemístné nemohl si nevšimnout jak moc je v těch průsvitných hadřících svůdná.  Ani jí neušel temný pohled jeho očí.

„Opatrně, třeba pro ně ještě najdeme využití, později.“ Šeptla pobaveně.  Zvedl k ní oči. Usmála se. Kývl a začal ji zručně svlékat. Neušla mu zaschlá krev táhnoucí se jí od žeber až po oblinu boku.  Když ji o pár okamžiků později pokládal do vody sykla. Až teď si uvědomila šrám jenž způsobila špička Faratova nože.

„Co tě bolí?“ zpozorněl. „Nic. Je to jen škrábnutí.“ Uklidnila ho a pozorovala jak se začal hbitě svlékat.  Jen ve spodkách si klekl vedle vany a něžně jí začal mydlit ramena a záda.

„Ublížil ti i jinak?“ zeptal se s chladným klidem.

„Ne. Nedovolil si to. Je to s podivem, ale je Johanovi oddán svým životem. Nikdy by neporušil jeho rozkaz. Měl mě udržet živou a …nedotčenou, než mě odevzdá do jeho … péče.“ Pomalu se jí vracela síla i rozvaha. Klepání přerušilo jejich další rozmluvu.  Patrik vstal a pootevřel jen natolik aby si mohl od Simona převzít tác  s jídlem.  Ten jej se sklopeným pohledem předal do čekajících rukou svého zemana. „S oním mužem bylo naloženo jak jsi rozkázal.“ informoval ho.

„Děkuji.“  Kývnutím ho propustil a ramenem zavřel dveře. Odložil jídlo na stůl a vrátil se k Suzan. Ta se již myla sama. Sáhl po osušce a pomohl jí se do ní zabalit.  Zvedl ji do náruče a ještě vlhkou odnesl do postele. Když se přesvědčil, že je pečlivě přikryta peřinou i kožešinami šel pro jídlo a teplé okořeněné víno.  Mlčky jí podal pohár a vkládal jí do úst bedlivě vybrané sousta.

„Stačí.“ Upozorňovala ho již poněkolikáté. „Patriku dost! Už nemohu.“ Zadržela  ruku nesoucí další sousto.

„Co bude dál?“ zeptala se na to co jí nejvíce  vrtalo hlavou.

„Jak co?!“  nechápavě se zamračil.

„S Faratem, Johanem …?“

„ Toto rozhodnutí není bohužel úplně v mé pravomoci. Ten muž tě unesl na rozkaz svého pána. Musí být potrestán a také bude. Jeho pán však podléhá králi a tak je jeho potrestání v rukou panovníka.  Neměj však obavy dojdou trestu, … oba!“

„Farat svého pána nezradí! Nikdy nepřizná, že jednal na jeho pokyn.“ Upozornila ho Suzan. Farat byl prvním mužem Johanova domu, jeho pravá ruka. Raději by zemřel než jakkoli ohrozil Johana. Uvažovala. Vděčil mu za život a nejen to. Oba muže pojil i zvrácený pocit uspokojení z utrpení jiných a láska k moci a penězům.

„Pak ponese celý trest sám.“ Pronesl chladně Patrik.

„Co mu uděláš?“ zeptala se opatrně.

„Já … budu muset počkat . Už jsem vydal rozkaz , ráno vyrazí posel ke královskému zmocněnci. Pokud chci aby pykal i Johan musím ho odevzdat do šerifových rukou. Mám sice pravomoc soudit svůj lid avšak Johan a jeho muži  mi nepodléhají. O jejich osudu smí rozhodnout jen králův muž.  Nic jiného mi nezbývá pokud nechci zapříčinit vleklý spor.“  Z jeho hlasu byl cítit nepokoj a nespokojenost. Položil se  vedle ní  a vtáhl ji k sobě. Mlčky ji vymotával z osušky  a svými polibky pozvolna budil její vášeň. Milovali se dlouho a něžně.

Probudil se s její hlavou na rameni a nohou přehozenou přes své.  Bylo to poprvé co ji cítil takto.

„Vzbuď se motýlku. „ políbil ji na temeno. Byl již dávno den.

„Prosím malá, musíme si promluvit.“ Něžně ji budil. Byla tak půvabná, celá omámená spánkem.

„O čem?“ zamumlala ospale.

„O naší budoucnosti. Vím jak se stavíš k manželství, ale …. Tvá ochrana by byla jednodušší kdyby….“ Nemohl najít správná slova.

„Kdybych si tě vzala?!“ dořekla za něj. „Ano.“ Potvrdil. Nadechla se, ale dřív než otevřela ústa přiložil jí na rty prst.

„Šššš… nechci tvou odpověď teď. Počkám. Přemýšlej a až budeš rozhodnutá řekni mi to.  Zvaž všechna  fakta a možnosti.  Dnes odpočívej, nechci aby Johan věděl, že jsi zpět.  Má komnata ti je plně k dispozici. Venku bude Ian, kdybys cokoli potřebovala řekni mu.“ Vstal a začal se oblékat.

„Patriku, nech ho vyspat. Byl přeci v noci s tebou. Já nepotřebuji chůvu. Tedy alespoň ne na tvém hradě.“ Dodala rychle když viděla jeho pozvednuté obočí.

„Motýlku, Ian je muž a něco vydrží. Nehledě na to, stejně by nedovolil nikomu jinému aby dbal v mé nepřítomnosti o tvé blaho. Simon ani Will se nemohou této služby zhostit, bylo by to příliš nápadné.“ Smál se. „ A já se o tebe příliš bojím abych tě nechal samotnou dokud se spor s Johanem nevyřeší.“ Vzal její tvář do dlaní a políbil ji. „Prosím poslechni mne a vyhov mému přání.“ Zašeptal. Mlčky se ne něj dívala. Vzdychla. Uvědomovala si, že má pravdu.

„Tak dobře, ale podvolím se jen po dobu než se spor s Johanem vyřeší. Pak už žádný dozor Patriku!“ vzdala se. Věděla, že to nedělá z rozmaru, že se o ni opravdu strachuje. Dokud s ní bude jednat jako s rovnocennou partnerkou nemá důvod neposlechnout jeho rozumná slova.

„Děkuji a slibuji. Teď odpočívej.“ Něžně ji pohladil pohledem a vydal se ke dveřím. „Jo a Suzan…. Drž se v mém loži. Nechci aby tě takto viděl jiný muž než já.“ Pobaveně  ji škádlil. Sklouzla pohledem na své tělo a až teď jí došlo, že kromě přikrývky zakrývající jí klín na sobě nic nemá.

„Patriku!“ napomenula ho. „Počkej! Co děti?“ vykřikla . „Uvidíš je zítra. Myslí si přeci stejně jako ostatní, že jsi ve svém domku. Nebudeš jim scházet, tedy ne víc než obvykle.“ Uklidnil ji.

„Už neusnu.“ Dodala vzdorovitě.

„Dobrá. Nechám ti přinést jídlo a šaty. Pokud budeš mít dlouhou chvíli tak….“ Ukázal  ke svému stolu. „… účetní knihu znáš.“  Dávno pochopil, že v jejím vedení to byla právě ona kdo dělal většinu práce za Simona a Willa. Usmála se a začala se vymotávat z přikrývek.

„Je tu chladno, malá a já tě nemohu teď zahřát. Počkej než ti přinesou jídlo a tvé šaty.“ Zastavil ji. Pozvedla k němu oči a viděla temné oči jiskřící pobavením i touhou. „Ach.“  Vklouzla znovu do postele. Jen se zasmál a odešel.  Netrvalo dlouho  a  byl zpět.  V ruce nesl její šaty a  v patách měl Iana s podnosem plným jídla.

„Dobrý den, paní.“ Uklonil se a snažil se ne ni nezírat.

„I tobě Iane. Jak jsi se odpočinul?“ zářivě se na něj usmála a zralý muž se začervenal.

„Teď když jste v bezpečí zpět, už dobře. Já … já omlouvám se, že jsem vás neochránil.“ Sklopil zrak.

„Nemáš se zač omlouvat. Nebyl jsi tam. Poslala jsem vás pryč.“ Její tvář posmutněla. „Smím mít pání?“ podívala se na Patrika stojícího po straně postele.

„Kolik jen chceš.“

„Farat zastřelil En. Chtěla bych ji, nebo alespoň to co z ní zbylo pochovat.“ Teď už se jí oči leskly slzami.

„Tvá fena je zde na hradě, v péči Filipa, paní. Zdá se, že své zranění přežije. Našli jsme ji když jsme vás přijeli ….  chránit.“ Rychle ji utěšoval Ian.  I když Patrik věděl, že mužovi city  jsou nevinné a plné zbožňování přesto se v něm ozval hlas žárlivosti. Proč si nevzpomněl dřív. Měl to bát přeci on kdo jí měl potěšit dobrými zvěstmi.  Tvář ji rozsvítila radost.

„Chtěla bych ji vidět. Neposlechne  Filipa.“  Už zas spustila nohy z postele. Na  poslední chvíli a snad i díky zajíkavému zvuku který vydal zděšený Ian si uvědomila,  že je stále oděna jen v pokrývkách a rychle je vtáhla zpět.

„Zařídím  co půjde malá, ale teď….“podíval se na Iana. Ten vzal mlčky ze stolu tác  se zbytky večeře a tiše zmizel.

Pročesávali les. Ian měl pravdu, před chalupou byli stopy boje. Suzan se evidentně nedala snadno. Psy které sebou Patrik vzal se vydali po stopě. Bohužel radost ze získání stopy netrvala dlouho. Po necelé míli končila na břehu potoka. Patrik zaklel. Jak velký asi získal ten muž náskok?  Snažila se ho Suzan zpomalit? Věřila, že jí přijde na pomoc?  Spousta otázek i obav mu vířila hlavou.

„Vezměte psy po břehu. Museli ho někde opustit.“ Uklidňoval ho Simon. A tak se rozděleni vydali po březích. Sám Simon si dělal starosti a nejen o Patrika. Suzan byla jeho přítelkyní, ženou kterou ctil a měl rád. Za více než dva roky se mu stala sestrou, důvěrnicí i rádkyní. Trvalo téměř celý den než se jim povedlo najít další stopy. Opravdu to vypadalo, že se Suzan je jen jeden muž. Bylo to dobré i špatné znamení. Jednomu muži by se Suzan měla ubránit, ale pokud ne, mohl postupovat mnohem rychleji než skupina. Stíny se natahovali , blížil se soumrak.

„Simone, šeří se. Chci abys vzal muže a psy zpět. Potřebují odpočinek. Já tu zůstanu společně s Ianem a Johnem. Ty  a ostatní pomožte Willovi udržet Johana a jeho muže na Elyseu.“  Otočil se na přítele.

„Ale…“ chtěl protestovat.

„Ne příteli. Ona je má, je na mě abych ji našel a pomstil.“ Zakroutil hlavou. „ Ve třech máme větší šanci je dohnat.“  Simon jen vzdechl, věděl, že Patrik má pravdu. „Dobře. Postaráme se aby Johan byl tam kde si přeješ.“  Pokynul mužům a otočil koně.

„Zemane, ..“ otočil se ještě, „ … uštědři mu ránu i za mne.“

Ve tmě která se zanedlouho snesla nad kraj Patrik i oba jeho muži naslouchali. Neměl tušení proč, ale cosi mu našeptávalo, že jeho vyvolená je blíž než si myslel. Dlouho neslyšeli nic než zvuky večerního lesa. Když tu pojednou se tichem nastávající noci rozezněli tóny cizokrajné písně. Zněly vzdáleně, ale i tak rozeznali mužský hlas. Neslyšně, jen za svitu měsíce se vydali za hlasem.

X X X

Na malé skryté pasece hořel ohýnek. U něj seděl muž. Celý zahalený v temném plášti. Kus od něj byla žena. Ve světle plamenů připomínala vílu. Šaty snad z jemných vláken pavučin víc odkrývaly než halily. Tvář skrytou za barevnou mlhou šátku, jen zvláštní oči jiskřily ve světle plamenů. Její svůdně se vlnící tělo přímo křičelo smyslnou touhou. Tóny  mužova hlasu a citery udávaly rytmus jejím pohybům.

„Opravdu věříš, že se Johan tohohle těla vzdá, kvůli tvému potěšení?!“ zeptala se měkce, sladce a zavlnila svádivě boky.

„Pak jsi větší pošetilec než jsem si myslela Farate.“ Neušlo jí jak muži hoří černé oči chtíčem a  o to víc ho vábila, sváděla a dráždila.  Využívala nejen své téměř obnažené tělo, ale i hlas, pohled, gesta.

„Vím o co se snažíš . U mne nepochodíš. Znám tě, nezapomínej. Vím jak umíš být nebezpečná. Na rozdíl od ostatních mužů jsem nezapomněl čeho jsi schopna. V boji z blízka jsi stejně  dobrá jako zkušený muž. Tvá zvláštní technika boje….“ Upřel na ni oči ještě intenzivněji, „… můj pán jistě dovolí abych ji z tebe dostal, naučíš mne vše, ale ne teď. Ne dnes, čarodějko.“ Odfrkl si. „V mé zemi by jsi byla velmi cenná. Leckterý muž by zaplatil mění za divokou pouštní kočku. Bohužel, zdejší barbaři neumí jednat s takovými jako jsi ty. Teď však už mlč a tanči! Bav mne!“ rozkázal chladně. Pak už mlčela. Tolik si přála ho vyprovokovat, ale byl to tvrdý protivník. Muž jiných mravů a hodnot než zdejší muži. Uměl si odepřít potěšení, obzvláště když věřil, že se mu dostane později mnohem větší. Otřásla se. Příliš živě si pamatovala jak vypadaly dívky po „noci“ strávené s ním. Ne k tomu nedojde, ona to nedovolí. Musí jen vymyslet jiný plán.  Pro tuto chvíli se podvolí, zkusí ho ukolébat. Přivřela oči a zaposlouchala se do melodie. Tanči řekl, tak proč ne. Muže tak v klidu přemýšlet.

X X X

Patrik se zarazil. V mihotavém světle malého ohně uviděl přelud. Vzpomněl si na polonahé tanečnice tam v zemi pohanů. I ony se pohybovaly tímto zvláštním, svádivým  způsobem. Stačil mu jediný pohled do tváře ženy , do jejích očí a napětí ustoupilo. Byli u cíle. Sklouzl pohledem z tváře. Na jejím hrdle zaregistroval silný obojek a provaz k němu připevněný. Druhý konec pak spočíval v ruce muže sedícím k němu a jeho mužům zády.

Zastavila se. Muž hrál dál.

„Tanči! Vím, že to umíš. Tolik mi chybí umění žen mé země. Zdejší ženy jsou tak těžkopádné.“  Křikl a zatahal za provaz.

„Je mi zima.“ Odsekla a ani se nepohla.

„Tanči, pohyb tě zahřeje. Když budu spokojen dostaneš možná i něco k snědku.“ Zasmál se hrubě.

„Johan mne chce živou. Když mě necháš hladovět a mrznout v těhle hadříkách k ničemu mu nebudu!“ stála si na svém.

„Johan chce tvou chytrou hlavu děvče. A neměj strach postarám se abys se mu do rukou dostala živá.“ Jeho pohled byl hladový.

„Pochybuji, že je to jen hlava co Johan chce! Už se nemohl dočkat až na mě položí ty své nechutné ruce.“ Nepřestávala se dohadovat.

„Chytrá! Neměj strach má divoká kočičko, jen co se tě můj pán nasytí….“ Vstal  a stoupl si těsně k ní, „…. Bude tohle tělo sloužit mě!“  dřív než mohla odpovědět vytřeštil neznámý oči a zavrávoral.

„Kdo…?“ vyhrkl. Jak klouzal bezvládně po Suzanině těle zanechával hrot jeho nože krvavý šrám na jejím těle. Když se jí konečně složil k nohám uviděla v jeho zádech trčet šíp. Zachvěla se. Kdo to byl? S Johanovými muži by si poradila. Věřila a tento muž jí to potvrdil, že by měli rozkaz jí neublížit. Ale ti co zabili Farata mohli být kýmkoli.  Stála tiše a očima zkoumala lem stromů. Proto ji mohutné postavy vynořující se  zpoza stromů nepřekvapili. Ovšem čím více se blížili k ohni tím víc byla přesvědčena, že je zná.

„Patriku! Iane!“ vykřikla když se muži  dostali k hranici světla.

„Suzan!“ Patrik  za běhu  stahoval svůj plášť z ramen.  Jedním rázným máchnutím odvalil sténajícího muže  a zároveň ji zahalil. Pramálo se staral o jejího věznitele, o toho se postarali zbývající dva muži.

„Musí žít!“ pronesl dnes již podruhé Patrik aniž spustil oči u její tváře. Poprvé vydal tento příkaz když John vkládal šíp do svého luku. „Musí ukázat na muže na jehož rozkaz unesl mou ženu. Na svého pána!“  dodal temně. Ruce  zručně rozepínaly kožený pás kolem Suzanina krku. „Na!“ hodil ho Johnovi. „Zdá se, že má pro něco takového slabost. Proč mu nevyhovět, vždyť je to stejně jen pohanský pes.“   Ušklíbl se Ian a vzal obojek svému druhovy z ruky. Přiklekl k mouřenínovi a hbitě jej obtočil kolem jeho hrdla. Muž zasténal.

„Ale neměj strach. John je dobrý střelec, tvá rána není smrtelná. Kdo se má houpat na oprátce svému osudu neuteče.“ Zdálo se, že Ian má povznesenou náladu.

„Jsi v pořádku má paní?!“  podíval se na ní. Skoro se ztrácela v Patrikově rukou.

„Už ano. Jak jste …?“ zašeptala do Patrikovi hrudi. Chtěla říci víc, ale únava a stres i úleva jí podlomily kolena. Zatmělo se jí před očima a zhroutila se do Patrikových rukou.

P.S. Vím, že je to dnes krátké, ale nějak nestíhám. Příště se polepším 🙂

„Nikoli pane. Jen … zdá se mi zvláštní, že chytrý muž jako ty se spojí s ženou kterou téměř nezná. Jak mi bylo řečeno jsou to teprve tři měsíce co jste se vrátil z bitev.“  Bylo vidět, že Johan se do žádné bitky pouštět nechce. Raději využíval slov než ran.

„Ano byl jsi informován správně a zdá se mi, že nejen o mém návratu. Proto … odložme masky. Proč jste přijel na můj hrad, pane? Pravdu, svou historku si nechte. Nejste zde náhodou.“ Teď už Patrik nepředstíral přátelskou tvář.

„Dobrá tedy.“ I Johanův hlas ztratil na vlídnosti.  „Přijel jsem si proto co je mé. Pro čarodějku z černého lesa. Tvá … lady … je … má! Poslední slova vztekle odsekával.

„Jakým právem si ji žádáš?“ přešel Johanovu poznámku o čarodějce.

„Je mou poddanou. Neměla práva bez souhlasu opustit mé pozemky.“ Patrik se uvolnil, Johan lhal.

„Narodila se tedy na tvém panství?!“  sám věděl, že to není pravda a stačí jen pár Suzaniných vět a každý pozná, že je cizinka. Johan si ho nepřátelsky měřil. Věděl, jak chatrný je tento argument.

„Ne.“ Vyštěkl po chvíli ticha. „Pak tedy není tím zač ji prohlašuješ.“ Odtušil.

„Je má! Jen já dokáži ovládnout její démony.“ Zkusil to jinak. Pověrčivost byla silnou zbraní.

„Démony?! Je zde již dvě zimy a nikdo, ani náš kněz si nevšiml, že by byla posedlá.“ Vysmíval se Johanovu výmyslu.

„Možná ne, ale co o ní vlastně víš? Znám její temnou stránku nejlépe ze všech. Tobě ji jistě neukázala, jinak by se nedostala tak lehce do tvé postele. Proč ,myslíš, že čekala až na tebe? Jsi zdejším pánem, vládcem. Opravdu věříš, že k tobě něco cítíš!?“ zaséval svá zlomyslná semínka pochybností. Nevěděl přeci jen všechno jak se domníval. Netušil, že je to právě Patrik kdo ji pomalu zbavuje obav a snaží se změnit její rozhodnutí ohledně sňatku.

„Nemusí ke mně cítit nic než oddanost. Z její přítomnosti zde těží celý klan. To je podle mne i tvůj pravý důvod proč jsi zde a vztahuješ na ni svá práva. Její nápady jsou vskutku výnosné, že?“ Patrik se varoval ukázat byť jen náznak svých pravých citů.

„Pak tedy… hlídej si záda, pane. Je prý vdova, jak jistě víš. Ovšem jak se jí stala ví jen ona sama. Když vezmu její … nadání, nevím je moudré jí věřit.“  Zaséval další pochybnosti.

„Nadání? Nemám tušení o čem mluvíš pane, ale za celou dobu co zde žije neudělala nic co by člověk nemohl očekávat od svéhlavé a samostatné ženy.“

„Pak je zde opatrnější než byla v mé domácnosti. Měl by jsi vědět, že má dar jasnovidectví. Viděl jsem ji, ale i při jiných … činnostech. Tančila, tedy pokud se to dalo nazvat tancem, možná tím jen uctívala ďábla, jako čarodějnice či divoženka. Zpěv který se jí při tom linul z hrdla nebyl v žádném známém jazyce.“ Snažil se nahlodat Patrikovu důvěru k Suzan.

Proč potom tolik usiluješ o to aby se vrátila. Kdo by chtěl mít ve svém domě čarodějnici? A co její čáry? Co způsobily? Uhynul ti dobytek, zašla úroda či tě postihla jiná zkáza?!“ kontroval s pevným odhodlání.

„Nic z toho. Jen muži byly jak uhranutí. Nechtěli jiné ženy než ji!“ doneslo se mu, že i zde jí mnoho mužů nadbíhalo. Proto toho využil a skutečnost přibarvil. Opravdu ji chtěla většina jeho mužů, ale když dala na vědomí, že o nikoho z nich  nestojí obrátili svou pozornost k ostatním příslušnicím jejího rodu. Zvláště když na ni vznesl nárok on sám.

„A ty se divíš?! Je to krásná, chytrá a vášnivě žena. Velmi nepodobná většině našich žen. Jen bloud by po ní netoužil.“ Smetl Patrik všechna Johanova obvinění. Nebyl hlupák aby nechápal, že Johan spoléhá na omezenost prostých lidí. Stačí pár správně pronesených vět do správných uší a klepy udělají většinu práce za něj. Kdyby i jen polovina z jeho nařčení došla sluchu prosťáčků byla by Suzan obviněna za každý neúspěch, úmrtí či nehodu. To nesmí dopustit. Začne varováním, ale rychle bude muset vymyslet trvalejší řešení.

„Pane markýzy, měl by jsi vědět, že vyslovíš-li svá pomlouvačná slova před mým lidem, se zlou se potážeš. Nikdo nesmí beztrestně pomlouvat mou paní.“ Nadnesený tón kterým až do teď vyvracel Johanova nařčení zmizel. Teď jeho hlas mrazil a jen pošetilec by ho nebral vážně. Johan se vždy považoval za velmi chytrého muže, ale teď nemínil na své rozhodnutí získat Suzan zpět nic měnit.

„Pane oba víme, že není tvou ženou. A já nejsem tvým vazalem, je tedy jen na mé vůli jak se zachovám. Pokud se jí nechceš vzdát budeš  muset její pobyt zde obhájit. Nikdo ani král by nedovolil abys beztrestně vztáhl ruku na šlechtice kvůli metrese.“  Bylo to otevřené vyzvání k boji. Toho si byl Patrik vědom a ač věřil svým lidem, nečinil si plané naděje o jejích reakci na Johanova pomlouvačná slova. Teď bude potřebovat veškerou pomoc kterou může získat a jedním z těch kteří mají dost vlivný hlas je i Abrahám. Musí zjistit co může o jejím původu.

Popotáhl uzdu a nechal jejich muže přijet blíž.

„Budu vám muset požádat aby jste omluvil mou nepřítomnost, markýzy. Zapomněl jsem na jisté povinnosti které nemají možnost odkladu.  Proto prosím přijměte mou omluvu a slib, že své panství  vám ukáži hned jak to bude možné. Vracíme se zpět!“ křikl na své muže a sám už otáčel koně zpět k černým hradbám Elysea. Cesta jim zabrala poměrně kratší dobu. I přesto si našel čas aby nepozorovaně prohodil pár slov s Willem. Požádal ho aby dohlédl na Johana. Jejich host neměl zůstat ani na okamžik sám. Požádal ho aby až dorazí na hrad, jeho jménem zapojil do plánu i Abraháma. Ten se nakonec nevydal s nimi. Zdržela ho lady Bea.

Doma se vybral najít Suzan. Když zjistil, že není ve svém pokoji a ani v kuchyni vydal se do pokojů dětí. Tam však našel jen matku s Cat.

„Vzala Caluma na projížďku. Je s nimi Ian a Abrahám. Využil toho aby se přeci jen podíval na některá vylepšení.“ Usmála se matka  když se ptal po Suzan. Zklidnil se. Oba dva muži pro něj byli dostatečnou zárukou bezpečí jeho syna i ženy. Klid měl mít jen pár hodin. Když konečně zaslechl klapot koňských kopyt o dláždění vyběhl jim v ústrety.

„Abraháme!“ vítal přítele jenž se tvářil velmi spokojeně. Očima však pátral po drobné postavě s vlasy jako skřítek. Ze dveří pávě vycházel Ian s Calem na ramenou.

„Tati!“ hrabal se s rozzářenými tvářeni chlapec dolů aby se dostal co nejrychleji k otci. Ten jej nepřítomně chytil a čekal kdy se v obdélníku vrat objeví Suzan.

„Chlapče! Jak jsi se měl celý den? Líbilo se ti na projížďce?!“ ptal se.

„Suzan a Abrahám mi ukázali nové kolo mlýna!“ hlásil. „A kde je Suzan?“ vyhrkl nedočkavě.

„Paní se prý dnes zdrží ve svém domě, pane. Prý potřebuje vyrobit další hojivé masti. Co jste se vrátil, zvětšila se její potřeba.“ Odpověděl místo hocha Ian. V Patrikovi zatrnulo. To není dobré. Ať si říkala co chce, kolikrát už tam zůstávala sama za dobu co zde žije, teď je situace jiná. Johan má více informací o jeho domácnosti než je mu milé a tak jistě ví i o jejím útočišti.  Tušil, že únos by nebyl Johanovi proti mysli.

„Iane najdi Simona a jeďte za ní. Chci aby odteď nebyla ani na okamžik sama. Pokud se nebude chtít vrátit nevadí, ale vy zůstanete s ní. Hlídejte ji, chraňte a mějte oči otevřené. Pronesl chvatně. Nejraději by se za ní rozjel sám, ale nebylo to možné.

„Hrozí snad paní nějaké nebezpečí?“  zeptal se poplašeně Ian. Byl jí zcela oddán. „Je to možné.“ Připustil Patrik.

„Od toho cizince?  Nelíbí se mi jak se na ni kouká. Jako vlk na jehně.“ Cedil skrze zuby. Zeman přikývl.

„Proto chci aby to byl právě ty a Simon kdo ji hlídá. Jste jí oddáni možná i více než mě. Mohu se tak spolehnout, že pro ni nasadíte i život bude-li to nutné.“ Tato slova pronesl tiše. Calum který do teď pozoroval hrající si koťata se začal živě zajímat o rozmluvu dospělých.

„Jak pravíš můj pane.“ Pronesl hrdě Ian a zmizel splnit zemanův příkaz. Společně se svým synem vstoupil Patrik do hlavní síně. Zčásti uklidněn se rozhlédl. Již vše bylo připraveno k večeři. Většina mužů již zasedlo k dlouhým stolům. Tak nemeškal a usadil se na své a pokynul ženám aby servírovaly.

„Tvá družka nás dnes nepoctí svou přítomností?“ oslovil ho po chvíli Johan. „Musím přiznat, že jsem její přítomnost musel oželet i u oběda.“ Dodal.

„Bohužel se dnes necítí dobře a tak na mou prosbu zůstala ve své komnatě.“ Zalhal bez zaváhání. „Ale..“ začal Calum. „Nebij synu, je o ní dobře postaráno a zítra mezi nás jistě zavítá.“ Přerušil ho Patrik. Zbytek večera  se o Suzan již nikdo nezmínil. Probíral s muži běžný chod panství a tak se brzy rozešli uložit ke spánku. Nemohl spát a tak ještě nějaký čas chodil po pokoji. Nakonec se přinutil ulehnout. V tu chvíli zaslechl stráže u brány a klapot koní. Zamračil se. Kdo? Který poutník by žádal o vstup v tak pozdní hodinu. Rychle se oblékl a pospíchal dolů.

„Zemane!“ Ianův hlas zněl zkroušeně když se díval na svého pána. Rychlým pohledem zjistil, že Suzan s ním není.

„Co se stalo?“ zatrnulo v něm. Zlý pocit která ho provázel po celý den zintenzivněl.

„Omlouvám se pane, ale když jsme přijeli našli jsme už jen její zraněnou fenu. Pan správce ji odnesl do psince aby se o ni postarali.“ Rychle drmolil obr.

„Kde je Suzan?!“ Patrik se jen s těží ovládal.

„Netuším pane.“  Sklonil sklesle hlavu mezi ramena Ian. Na tak velkého muže působil nyní velmi křehce. V tu chvíli se z šera vynořil Simon.

„Co se ksakru stalo?!“ vyštěkl na něj Patrik. „Unesli ji od jejího domku, našli jsme na místě její fenu a stopy zápasu. Žádnou krev, nepočítám-li psí. „ dodal rychle když uviděl výraz svého přítele.

„Kam ji odvedli?“  „Netuším. Stopy jsme ztratili po pár metrech na břehu potoka co vytéká z té tůně u vodopádu. Ale myslím si a stopy tomu nasvědčují, že ji unesl jen jeden muž. Bohužel, musel moc dobře vědět do čeho se pouští. Pes byl střelen z dálky. Šíp mu zůstal v lopatce.“ Podával hlášení. Zatím co Patrik měl chuť řvát, vyšvihnout se na koně a pročesat les dokud ji nenajde., ale bylo by to zbytečné. Je noc. Koně by neviděli na cestu a oni zas na stopy. Touha vrazit do Johanova pokoje a vymlátit z něj kam jeho ženu odvezl také nemohl. Johan je šlechtic a jako takový má svá práva a král dbá na jejich dodržování. Strach se pomalu v jeho nitru měnil na chlad. Ano s chladnou hlavou má větší šanci získat ji rychle zpět.

„Ráno vyrazíme. Hned za rozbřesku. Řekni to mužům.“ Chladně pohlédl na Simona.

„Ano pane.“ Kývl a odešel. „Co já pane?“ ozval se tiše Ian. „Ty?!“ nepřítomně se na něj zadíval zeman. „Vyspi se. Budeš potřebovat sílu. Nemíním se vrátit bez ní.“ Z mávnutím ho propustil a vydal se za bratrem.

„Suzan zmizela.“ To bal první slova která pronesl když bez klepání vpadl do jeho pokoje. „Prosím tě, ne přikazuji ti… nespustíš z Johana oči. On a jeho muži neopustí Elysei dokud se Suzan nevrátí!“ pokračoval nesouvisle.

„Co se stalo?“  s ospalýma očima se díval na zemana a snažil se pochopit co mu Patrik sděluje.

„Nejsem si zcela jist, ale obávám se, že jsem našeho návštěvníka hluboce podcenil. Přijel sem s jediným cílem. Odvézt si Suzan a vypadá to, že je odhodlán získat jakýmkoli způsobem. Je skoro jisté, že to byl právě jeho muž kdo ji unesl.“  Až teď přede chápavým zrakem bratra povolilo jeho sebeovládání.

„Wille já … musím ji najít. Nemohu o ni přijít. Ne teď. Co když….“ Nedořekl bylo to jen jeho toužebné přání. Přál si, doufal, že by už teď mohlo v jejím lůně klíčit jeho sémě.

„Neměj strach, bratříčku. Bůh jistě nedopustí abys znovu přišel o tu jenž miluješ.“ Položil mu ruku na rameno a uvědomil si, že ho to nemrzí. Ano Suzan byla  v jeho srdci, ale když se díval na bratra pochopil, že jeho cit je jen stínem toho co cítí on.

!Nespustím z pána de Brascou oči. Raději bych sice byl po tvém boku a hledal svou budoucí švagrovou, ale pokud je opravdu původcem tvé bolesti on … zaplatí zato. To ti slibuji!“ ač zněl jeho hlas tiše tón dal jeho slovům sílu přísahy. „Johan de Brascou neopustí Elysium dokud v jeho zdech znovu nezazní Suzanin hlas to ti slibuji, bratře.“

„Děkuji ti Williame.“  Pokynul mu na znamení díků a vyšel. Vydal se do její komnaty. Potřeboval kus jejího oděvu pro psy. Tiše vklouzl dovnitř i když zde nebyla stále se v pokoji vznášela její vůně. Jak vzdálené mu přišlo dnešní ráno kdy tu oba leželi těšíc se z tepla nahých těl. Došel k truhle. Chvíli váhal. Respektoval soukromí a teď cítil, že nahlédne tam kam zatím nebyl pozván. „Odpusť.“ Zašeptal a odklopil víko. Něžně se dotýkal jejích věcí. Spodní košile měla vyšité, koutek rtů se mu zvedl k úsměvu když bříšky prstů přejel po barevných křídlech motýlů . Opatrně vyndal kus jejího šatstva když mezi bílou tkaninou zahlédl temné dřevo. Zarazil se. S neodolatelným nutkáním po něm sáhl. Byla to skřínka. Se zatajeným dechem otevřel víčko. Věděl, že teď se opravdu dopouští nepravosti, ale toužil poznat její tajemství, odkrýt základy jejích obav a smutku. Díval se do tváře smějících se dětí. Nechápavě přejel po obrázku prsty. Byl dokonale hladký a byl namalován na tom nejzvláštnějším papíře co kdy viděl. Ovšem co ho zaráželo ještě víc bylo, že tu nebyl znát jediný tah štětce. Jakoby někdo zmrazil okamžik kdy se děti smáli. Dva chlapci v podivném oblečení. Chlapci! Že by to byli…? Rychle vrátil obrázek do skřínky a zavřel ji. Uložil ji tam kde ji našel a nebyl si jist, že je rád, že zasáhl do jejího soukromí. Vlastně se mu jen zvětšil počet neznámý událostí její minulosti.  Zavřel i truhlu a rozhlédl se. Ulpěl pohledem na posteli v níž se dnešní noci milovali. Došel k ní a zabořil tvář dom polštářů.

„Motýlku slibuji, že tě najdu a pomstím vše co ti ten ničema udělá.“ Šeptal.

„Bože nedopusť aby znovu trpěla. Přijmu vše co mi uložíš, vyrovnám se s jakoukoli událostí její minulosti jen ji zachraň a vrať živou do mé náruče. Budu ji chránit a milovat víc než vlastní život.“ Očima zavřenýma a rukama sepnutýma žádal v kleku tiše.  Tu noc se už do svého pokoje nevrátil. Dlouho bojoval s bolestí jakou nepocítil ani po smrti Minervy. Dříve než slunce zalilo svou září nový den byl Patrik s muži již na cestě.

P.S.

Snad nebudete zklamané, že se bitka teď nekonala.  Nebojte o svou porci krve nepřijdete. 🙂 a děkuji za vaše názory.

Holky, jmenovitě Ivčo a Diblíku, moooc děkuji za komenty. jste úžasné holky vždycky se moc těším co mi napíšete. A mnohdy se dost bavím. Takže ještě jednou dííííky

„Ne, ne nic takového …“ v očích jí zablesklo rozhořčení. „Myslel jsem si to.“ Usmál se a naklonil aby jí vtiskl jemný polibek na čelo.

„Nic víc vědět nepotřebuji. Věřím ti a ty věř mě!“ pustil ji a položil se na záda.

„Patriku?“ tentokrát to byla ona kdo se zvedl. Opřela se o lokty a zahleděla se na něj.

„Hm…“ zavřel oči.

„Já …“ zaváhala, „… já přišla jsem do této země před třemi lety. Předtím jsem byla vdaná a krom manžela jsem měla i dva syny. Milovala jsem svého muže i děti. Nikdy bych je neopustila, ale nebylo to mé rozhodnutí a ani jsem neměla možnost výběru, či šanci jak tomu zabránit.  Po pár měsících zde jsem se dostala do Johanova domu. Uměla jsem jen pár slov a on, přesněji jeden z jeho vazalů mne našel v lese a dovedl k němu. Nechal mne u sebe. Učila jsem se jazyk a snažila být užitečná. Hned od začátku mi dával najevo svůj zájem a netrvalo dlouho začal se mi dvořit.  V té době jsem si přišla příliš osamělá a uvěřila jeho milému chování a svůdným slovům. Učarovala mi jeho pozornost. Strávila jsem v blažené naději jednu jedinou noc a pak mne čekalo tvrdé procitnutí. Byl majetnický , panovačný a když mi poprvé poručil zasmála jsem se.  Trvalo  pět dní než na mne vztáhl ruku. Bylo to poprvé a naposled. Potřebovala jsem celých 24hodin než jsem byla schopna odjet.  Naštěstí  hned po mém výprasku musel odjet a tak mu trvalo skoro týden než zjistil, že jsem pryč. Jela jsem deset dní mimo cesty, jen s malými zastávkami na spánek než jsem se odvážila znovu cestovat po cestách. K tvému hradu jsem se dostala po dalších více jak 14 dnech. Jak to bylo pak už víš.“ Své vyprávění se snažila vypovědět co možná nejklidněji. V pokoji bylo dlouho ticho.

„Proč jsi se nevrátila … domů?“ to byla jeho první opatrná slova.

„Nejde to.“  Zazněla její strohá odpověď, ale neunikl mu osten žalu v jejím hlase.

„Nechceš být trochu otevřenější? Copak tě tvůj muž nehledá?“ spodní tón rozčilení byl v jeho hlase  znát jen neznatelně. Nechápal to. On sám by si nedal pokoj dokud by ji nenašel.

„Možná ano, ale není mu to nic platné. Není žádná šance se znovu setkat.“ Smutek a bolest už teď nešla přeslechnout. Zraňovalo ho vidět ji smutnou, zvláště když smutnila pro jiného muže.

„Motýlku.“ Přitiskl ji k sobě. „Nechtěl jsem ti způsobit bolest, odpust.“

„Já vím.“  Pohladila ho po ruce  která ji něžně svírala. „Já vím.“

„Už jsem se smířila s tím, že neuvidím své syny dospívat. Utěšuje mne, že jejich otec je s nimi a miluje je za nás oba. Teď … teď přišel čas abych i já začala znovu žít. K tomu prozření jsi mi pomohl právě ty Patriku. Hlavně ty.“ Oči měla sklopené k jeho prsům když mluvila a tak neviděla štěstí jenž mu rozzářilo tvář. Její slova ho naplnila radostí a pocitem vítězství. ON, vybrala si ho. Nevědě co říci a tak ji jen pevněji sevřel a přetočil se nad ni. Byla v jeho rukou tak drobná, křehká, zranitelná.

„I já díky tobě našel znovu chuť žit, našel jsem své srdce!“  chtěl jí říct, ale nedokázal to. Bál se, že se zalekne jeho citů, že se bude cítit v pasti.

„Už nikdo ti neublíží.“ Políbil ji do vlasů. Zívla.

„Měla by jsi spát.“   „Už mi poroučíš?“ štípla ho do boku.

„Ne, to bych si nedovolil, byl to jen návrh. Zdáš se mi unavená a dnes bude dlouhý den.“ Zavrtěl hlavou a pronesl překvapivě vážně.

„Možná máš pravdu..“ položila si hlavu na jeho rameno a zanedlouho usnula. Patrik přemýšlel a tak usnul až dlouho po ní, to už první nesmělé paprsky slunce nahlíželi do okna jejich pokoje. Mnoho u jejího vyprávění mu vířilo myslí. Část chápal, ale byli tu skutečnosti které si nedokázal rozumně vysvětlit. Třeba proč se nemůže vrátit domů. Ač by to nikomu nepřiznal, pokud by to znamenalo, že bude šťastná, odvez by ji sám. Ona však věří, že to není možné a přitom… pevnina je dosažitelná bez velkých překážek. První věcí kterou se rozhodl udělat hned jak vstanou je rozhovor mezi čtyřma očima s Johanem. Zdá se, že o ní ví věci které mu zatím neřekla.

„Ví zeman o tvých zvláštních schopnostech?!“ tato věta mu vrtala hlavou. Co Suzan umí? Je chytrá a má spoustu dobrých nápadů a i na urozenou ženu je příliš tvrdohlavá a samostatná, ale to není nic „výjimečného“. Což nebyla tak úplně pravda. Patrikovi přišla výjimečná celá, ale toto přesvědčení nepramenilo z žádných zvláštností. Pro každého muže je jeho vyvolená výjimečná. Johan ji zná zdá se jinou a bylo by moudré poznat jeho vědomosti dříve než začne o Suzan trousit pomluvy. I když jí většina jeho lidí měla ráda, stále tu byli tací kteří by jen neradi přijímali cizinku za svou paní. Zvláště to co žili dále od hradu. Ti Suzan neznají tak dobře. Nehledě na tento důvod, chtěl z ní učinit jejich paní a nedovolí aby kdokoli beztrestně šířil pomluvy.  Díval se jak konečně klidně spí stočená u jeho boku. Teď budila zdání dívenky sotva odrostlé dětským botkám. Usmál se a přivinul si ji ještě blíž k sobě  a konečně usnul. Pozdě ráno se probudil do prázdné postele, zase. Rychle se oblékl a nezpozorován opustil její komnatu.

X X X

Bylo ještě šero  když vyklouzla z Patrikovy bezpečné náruče  a vydala se k prázdné kapli.  Místní duchovní a ona nebyli právě přátelé. Jejich názory se příliš lišily, to ale neznamenalo. Že by do kaple nechodila. Jen to bylo ve chvílích kdy uvnitř nikdo nebyl. Teď klečela  v posvátném tichu a skoro neslyšně šeptala své modlitby. Když se ke klenutému stropu  vznesly tklivé tóny plynoucí z jejího hrdla, netušila, že není sama. Ve skrytu stínů tam stála tmavá postava.

„Bože, prosím odpust mi má slova.“ Zašeptala bezhlasně postava. Byl to Conrád, duchovní zdejších lidí.  Vždy měl Suzan za  bezbožnou cizinku, odsouzenou k pekelným mukám. Nikdy ji neviděl na mši či u zpovědi nebo přijímání. Teď však užasle naslouchal jejímu zpěvu. Ač netušil co znamenají slova její písně, tón a melodie ho nenechala na pochybách komu je určena. První co ho napadlo, když dnes časně vstoupil do svatyně a zaslechl zpěv, bylo, že slyší anděla. Trvalo mu než rozpoznal klečící postavu před oltářem a ani poté nechtěl uvěřit. Nikdy, ani okrajem svého svědomí ji nepovažoval za pokornou služebnici boží, až teď. Jen ten kdo má víru v jeho pána pevně v srdci může svým zpěvem vynutit slzy z očí jenž neplakali desítky let. A otec Conrád plakal. Plakal nad bolestí, citem a úctou kterými byla její píseň protknuta. Když hlas dozněl a klečící postava se napřímila stáhl se ještě více do temna stínů. Prošla okolo něj aniž ho zahlédla. On však viděl její tvář. Oči zarudlé pláčem a pohled beznaděje. Co se asi stalo?

X X X

Patrik vyběhl do své komnaty a rychle se převlékl. Vydal se do síně na snídani. Že tu potká Suzan nemyslel, ale doufal, že tu zastihne Johana. Byl tu i Simon s Willem, to se mu hodilo. Doufal, že se mu povede vylákat Johana mimo Suzaninu přítomnost. Rozhodl se hrát sebou a nabídnout mu projížďku a prohlídku panství.  Tak by mohli mít oba dost soukromí na rozhovor který je  čeká.

„Krásný den přeji!“ pozdravil zvučně. Nic si nedělal ze zkoumavého pohledu své matky a s jiskrou v oku ji políbil na tvář. „ Doufám, že jsi měla příjemnou noc, matko.“  Započal nenucené konverzaci.

„I tobě krásný den, synu. A děkuji za optání, ano měla jsem klidnou noc. Jsi zde dnes poněkud později než je tvým zvykem, děje se něco?“ pátravě si jej prohlížela. Nebylo obvyklé, že by vstávala takto pozdě a ještě s tak dobrým rozmarem.

„Ah, nic. Asi mne jen přemohla únava. Dělo se toho v posledních dnech tolik….  A co vy sire Johane? Jak se vám u nás spalo? Nerušilo vás nic?“ otočil se na svého nezvaného hosta.

„Musím říci zemane, že tvůj dům je vzorem pohodlnosti a pohostinnosti. Nebylo nic co by mi chybělo. Postele jsou zde pohodlné, prosté vší havěti. Jídlo se jen rozplývá, měl bych složit holt tvému kuchaři či snad kuchařce?“  odpověděl mu Johan nanejvýš zdvořile.

„Pak tedy dovol abych ještě zlepšil tvůj dojem. Pokud nepospícháš s odjezdem rád ti ukáži své panství. Chystám se právě na pravidelnou objížďku společně se svým správcem a drahým přítelem Abrhámem. Pokud by jsi chtěl mohl by jsi nás doprovodit?“  pronesl klidně, jako by to nebylo jen pár minut staré rozhodnutí. Děkoval, bohu, že nejen jeho muži, ale i bratr a přítel nepronesli žádnou námitku, ale tiše přijali jeho slova.¨

Neuplynula tedy ani hodina a malý oddíl jezdců vyjížděl z brány Elysia. Patrikovi nedalo mnoho námahy oddělit sebe a Johana  od zbytku svých i jeho mužů. Jeli teď v čele kus před celou skupinou. Zdálo se, že i on chce být s Patrikem mimo doslech.

„Zdá se pane, že vám učarovala má společnice.“ Začal Patrik bez velkých oklik. Johan se na něj úkosem podíval, odhadujíc co se děje za neprostupnou maskou Patrikovi tváře.

„Jak to myslíte, pane?“ opatrně se zareagoval.

„Mám na mysli lady Suzan! Netuším proč se tváříte, že ji neznáte, ale i slepému by neušel váš pohled včera večer. Nemohl jste z ní spustit oči.“ Řekl příkřeji než měl v úmyslu. Nemínil ukázat tomuto muži jak moc mu na ní záleží, kolik pro něj znamená. Johan si Patrika prohlížel a mlčel. Byl zvyklí dost rychle prokouknout ostatní, ale tímto přímým horalem se mu to nedařilo. Jeho obličej byl bez emocí. Přemýšlel.

„Když jsem ji viděl naposledy tak jí titul lady nepříslušel.“ Řekl vyhýbavě. „Jako mé ženě jí tento titul náleží.“

„Vaší ženě?!“ Johan pozvedl jedno obočí.

„Pochybujete snad o mých slovech?!“ Patrikův pohled přímo vybízel k roztržce.

„Ne Johane!“ poznal hlas Suzan. Nezněla vystrašeně, spíše rozzlobeně.

„Copak!? Už ti mé doteky nevoní!? Našla sis lepšího ?“ Johanův hlas zněl zle, vysmívavě.

„Do toho ti nic není! Řekla jsem abys na mne nesahal!“

„Kdo my v tom asi tak zabrání? To tvoje štěně? Nikdo jiný tu totiž není!“  pohrdavě si odfrkl.

„Už to není štěně a radila bych ti brát ji na vědomí!“

„Myslíš, že tě bude zdejší pán chránit? Že mu stojíš za nepříjemnosti, když mu zahříváš postel?“ jeho hlas byl plný jedu.

„Co dělám se tě nijak netýká, Johane!“ hněvivě mu odsekla.

„Komu asi tak uvěří když zpochybním tvou minulost? Tady nejsi oni míň cizinkou než u mne!“ vysmíval se. „Co ode mne chceš?“

„Abys odešla se mnou!“ zazněla prostá odpověď. „Proč?“ vyhrkla nechápavě.

„Protože jsi moje, dokud neřeknu jinak!“ pronesl tvrdě.

„Nikdy jsem tvoje nebyla, Johane! Vyspala jsem se s tebou a na chvíli uvěřila tvým slibům nic víc! Nemáme k sobě žádné pouto.“

„Dlužíš mi!“ štekl. „Co? Co ti dlužím? Svůj pobyt u tebe jsem splácela prací. Z mých nápadů jsi měl nemalý užitek a jistě stále máš.“ Stála proti němu s rukama v bok. Hněv z ní sálal. Tatam byl strach z dnešního podvečera.

„Dal jsem ti střechu nad hlavou, postel v níž jsi mohla spát a jídlo abys netrpěla hlady!“

„Ach ano postel! Hned druhý večer jsi v ní chtěl být se mnou!“ bojovně vysunula bradu.

„Stále tak věrna památce manžela?! Nenech se vysmát. Jen bůh ví jak to s ním  a s tvými syny bylo!“ ťal do živého.

„Johane!!! Víš přeci…“ ohradila se, ale hlas se jí zlomil bolestí. On byl jediný komu svěřila kus svého tajemství a teď toho litovala. Jen zrůda jakou Johan de Bracsou byl mohl její důvěru zneužít k tomu aby působil bolest. Nadechla se.

„Nemáš nic čím by jsi svá tvrzení dokázal. Tvým lžím tu nikdo neuvěří!“ vzchopila se a rozhodla se věřit slovům která jí šeptal Patrik.  Je tu doma.

„Možná, ale jakmile zaseješ semínko podezření….“ Významně se na chvíli odmlčel.

„Ví zeman o tvých schopnostech? Zatančila jsi mu tak jako mě? Ví kdo jsi?“ povýšeně po ní házel otázky na které nečekal odpověď. Mlčela.

„Vidíš, mám mnoho možností jak tě odsud vyštvat a ani se nebudu moc příliš namáhat. Vlastně je až příliš jednoduché zařídit aby tě vyhnali oni samy. Vrať se semnou a nevyužiji jediný!“  vypočítával chladně a klidně.

„Nepůjdu s tebou! Nikdy a nikam!“ vykřikla ona.

„Ale ano, jen jde o to zda po dobrém či po zlém.“  Začal se sebevědomě usmívat.

„I kdyby mne zdejší vykázali,… nepůjdu s tebou!“ pronesla tiše a uvolnila postoj. „Suzan!“ houkl a natáhl k ní ruku. V tom zazněl povel a vzápětí se ozval mužský výkřik.

„Zůstaň!“ přerušil ho Suzanin klidný hlas. „Ještě jednou se mne pokusíš dotknout Johane a věř … nezastavím ji!“ pronesla ledově. „Dělej co chceš, ale mne na své panství už nedostaneš!“ v očích jí jiskřilo jistotou vítězství. Ano, nemusí se bát. S chladnou tváří se otočila k muži zády. Pokynula psovi a odcházela od pokořeného muže.

„To mi zaplatíš čarodějnice!“ vyhrkl za ní. Patrikovi se podařilo jen taktak ukrýt v temném výklenku. Byl na ni pyšný i když se třásl vztekem a strachy po celém těle. Nebyl si jist jak dlouho by ještě vydržel držet se mimo. Suzan okolo něj prošla s tvářemi hořícími zlostí a jen En věděla o jeho přítomnosti. Vběhla do svého pokoje plná vzteku, ale i obav. Mohl by Johan splnit své hrozby? A pokud ano, opravdu jim zdejší lidé uvěří?  Může věřit Patrikovým slovům a nové „rodině“ ? Bylo jí do pláče. Už jí neovládal onen děs jako když spatřila Johana, ale zmítaly jí obavy o vlastní budoucnost.  Proč? Ptala se.  Zdálo se jí, že konečně našla znovu svůj život. Že konečně získala nějakou jistotu a šanci žít dál…ovšem teď jí zbyly jen trosky. Zhroutila se na kolena vprostřed pokoje, dlaněmi si zakryla oči.

„Ne!!! Už ne!!!“ zakřičela zoufale. Fena jí vlhkým čumákem drcala do skloněné hlavy. Tiše klečela a hledala východisko a přijímala konejšivé doteky své společnice. Když tu se jí za zády ozvalo nesmělé zaklepání. Vzdychla. Koho probudila?

„Suzan! Suzan otevři!“ poznala Patrikův hlas. Neměla sílu vstát a čelit mu. „Je odemčeno. Pojď dál.“ Pronesla tlumeně. Hlas jí tlumily ruce za nimiž se stále skrývala její uplakaná tvář. Rychle vstoupil a zajistil za sebou dveře. Nestál o nečekanou návštěvu. Potřeboval ji mít jen pro sebe.  Teď se na ni mlčky díval a vztek v něm nabýval nezvladatelných rozměrů. Takto tu ženu neznal a nelíbilo se mu ji takovou vidět. Jeho Suzan byla silná, tvrdohlavá, vzpurná, chytrá a nebojácná a jak si s chtivým pousmáním vzpomněl i vášnivá, poddajná a vstřícná.  Teď tu však klečela zlomená žena a to nemohl připustit. Musí jí donutit aby věřila. Věřila v sebe, v něj a jeho klan. Z nich může čerpat sílu a oporu. Beze slova si klekl za ni a objal ji. Netušil co říci. Nechtěl prozradit že, byl svědkem její roztržky s Johanem. Chtěl aby mu věřila  a sama se mu svěřila.

„Co se stalo motýlku?“ zašeptal jí nakonec tiše u ucha. Jen zavrtěla hlavou. Zamrzelo ho její mlčení. Když se však protočila v jeho rukou, zabořila mu obličej do vonící tuniky na jeho prsou a ruce sepjala za hlavou oddechl si. Potřebovala ho! Netušil jak dlouho tak zůstali, ale když její ruce přestaly křečovitě svíral límec tuniky a sklouzly k jeho pasu a podklouzly pod její okraj zrychlil se mu dech. Jemné doteky nabývaly na intenzitě  a netrvalo dlouho a skončili ve žhavém polibku. Cítil její napětí a ač si na jejich vášnivé spojení nemohl a ani nechtěl stěžovat, nelíbilo se mu, že je reakcí na hádku či spíše na strach způsobený Johanem. Milovali se zběsile, jako by nikdy neměl přijít nový den.

„Jak chceš dnes odejít, má malá?!“ dobíral si jí.

„Hm…“ podívala se na něj. Teď už leželi klidní v její posteli. Byla položená na jeho hrudi a bradu mu zavrtávala do tuhých prsních svalů.

„Jako první a jednoduše … dveřmi, drahý.“ Pronesla pobaveně. Cítila se zas bezpečně, obklopená jeho teplem a vůní. Zvedl jedno husté obočí.

„Mám tomu rozumět tak, že mám čekat až mne odsud propustíš?“ hlas i jemu vibroval veselím. Toužil zaplašit všechny její obavy a strachy a teď se mu to celkem dařilo.

„Chytrý to muž! Ale co se divím, o hlupáky jsem nikdy zájem nejevila.“ Popichovala ho. „Kompliment?!“ zakřenil se.

„Ne a nebuď ješitný, jen jsem konstatovala holý fakt!“ s pobaveným úsměvem zvedla nosánek.

„Do rána je daleko… co tu budu celý ten čas dělat?“ zamrkal. „Neměj strach, nějakou činnost ti najdu!ů zavrtěla se mu na těle. Vzdychl. Nechápal jak se jí to daří, ale vzbuzovala v něm touhu téměř nepřetržitě od chvíle kdy jí ochutnal. Tentokrát se milovali pomaleji, něžněji, víc dávali než brali. Zůstali bdělí až do rozbřesku. Patrik se snažil přimět ji aby mu poodhalila více ze své minulosti a obav. Ovšem jediného čeho dosáhl bylo, že se jí vytratily jiskřičky z očí.

„Suzan…,“ vzal její tvář do dlaní a donutil ji tak neuhnout jeho pohledu.

„Ať už máš strach z čehokoli prosím …. Věř mi. Rozhodl jsem se učinit tě svou ženou a paní na Elysiu hned jak na to budeš připravená. Do té chvíle tě žádám o jediné. Měj ke mně a mým,… našim lidem důvěru. Přijali jsme tě mezi sebe, stala jsi se jednou z nás,a jako takové se ti dostane stejné podpory a ochrany jako komukoli jinému z klanu.“ Povzdechla si, slyšela odhodlání v jeho hlase. Věřil všemu co jí říkal. Nemohla však tušit jak těžké pro něj bylo vyslovit tato slova.

„Nic o mě nevíte!“ protestovala.

„Zabila jsi? Ublížila jsi někomu? Kradla jsi? Urazila jsi krále?“ klidným hlasem se ptal a nespouštěl oči ani ruce z její tváře.

„Patriku, jsem rád, že jsi zpět!“  ozval se Will. Tón jeho hlasu napovídal aby byl jeho bratr ve střehu. Co se děje? Kdo je ten muž? Otočil pohled zpět k Suzan aby společně došli ke stolu, ale ona už vedle něj nestála.

„Ano. Jak koukám máme návštěvu!“  napůl nepřítomně  opověděl a podezřívavě si při chůzi prohlížel neznámého.

„Omlouvám se, zemane! Dovolte abych se představil. Johan de Bracsou, markýz de Bracsou. Jsem na cestě do Edinburghu a pověst o kuchařském umění tvého domu a zručnosti tvého lidu mne  naplnila zvědavosti a tak jsem si dovolil pozměnit cestu a zjistit zda je vše pravda. Chtěl bych tě, zemane požádat o pár dní tvé pohostinnosti. „ pronesl bez sebemenšího zaváhání a ostychu. Patrik se po celou dobu pevně díval do cizincových očí.  Byl téměř stejně vysoký a jen o málo rozložitý. Co je pravým důvodem tvé návštěvy zde? Ptal se sám sebe. Ovšem nejen vetřelec uměl skrýt své pravé myšlenky a emoce.

„Rád vám a vašemu doprovodu poskytnu přístřeší, pane.  Věřím že, se nezklamete ani v naší kuchyni. Teď mne prosím na chvíli omluvte, můj bratr vám bude dělat společnost a matka vám ukáže vaše komnaty.  Jen ještě varování…. Ženy , všechny ženy a dívky zde jsou pod mou ochranou a nerad bych se doslechl , že vy či některý z vašich mužů  některé z nich vnucují svou společnost!“  při svých  slovech pečlivě  sledoval mužovu tvář. Aniž by pohnul jediným svalem Johan kývl.

„Nedovolil bych se chovat způsobem který by způsobil váš hněv. Na své muže dohlédnu.“ S uctivou úklonou odpověděl.  Přes zdvořilost, ale i přímý pohled se mu cosi na tom muži nelíbilo. S lehkou úklonou hlavy se otočil a odešel ze sálu.  Nešel však daleko, dlouhými kroky vystoupal schody k pokojům rodiny. Chtěl vědět co se stalo. Proč Suzan na onoho cizince reagovala tak silně. První místo kde ho napadlo ji hledat byla její komnata. Zaklepal a vyčkal odezvy. Ticho.

„Suzan prosím otevři!“ pronesl polohlasem po chvíli. Čekal až otevře sama, nebyl si úplně jist, že je v místnosti.

Otevřela. Pohled na její tvář ho polekal. Nikdy, za celý čas co ji znal ji neviděl vyděšenou. Ani když na ni házel pohledy při kterých se i jeho muži třásli, nebála se. Zněť pocitů mu projela tělem. Vztek, strach chuť jít a zlomit tomu cizinci vaz či ji schovat v náruči. Nakonec zvítězila ona.

„Bože, motýlku co se ti stalo?“ vtáhl ji na svou hruď a společně s ní vstoupil do pokoje a zavřel dveře.

„Já … já …“ zakroutila hlavou a zabořila mu tvář do prsou.

„To ten muž? Znáš ho? Ublížil ti?“  chrlil ze sebe otázky.

„Ano, znám ho.“ Popotáhla a snažila se překonat pláč. „Suzan.“ Odtáhl ji od sebe na délku paží. „To před ním tě Eny chrání? To on je důvod proč utíkalas?“ díval se jí do očí a děsil ho výraz, který viděl. Děs, bála se, strašně moc se bála.

„Ach holčičko moje.“ Znovu si ji přivinul k hrudi. Pevně se přitiskla k jeho tělu. Teď opravdu připomínala spíše malou vyplašenou dívenku a ne tu tvrdohlavou ženu kterou byla. Vzal ji do náruče a posadil se i sní na postel. Jednou rukou měl pevně obtočenou kolem jejího pasu a druhou něžně hladil tvář.

„Mluv. Pověz mi, čeho se tak obáváš?“ tiše jí přemlouval.

„Patriku, on … on … ano, to od něj jsem před lety utíkala.  Co tu chce? Teď po více jak dvou letech? Já … já nemám … netuším co chce ani co míní udělat. Bojím se, že mne hledal, že jsem to já co chce.“ Zajíkala se. Po tvářích jí stékaly slzy. Ještě před pár hodinami její oči zářili štěstím a láskou a teď  se topí v obavách. Patrik měl co dělat aby zachoval zdánlivý klid.

„Má na tebe právo?“  v hlavě se mu znovu nahlas ozývali otázky jejího původu a minulosti.

„Ne! Ne, nikdy na mne neměl žádné právo. Když jsem se tu ocitla, pobyla jsem po nějaký čas v jeho domácnosti, kde jsem, tak jako tady našla přístřeší. Uvěřila jsem jeho slibům a podlehla jeho svodům. Byla jsem tak sama… ovšem pak… chtěl mne vlastnit a když jsem se s ním vyspala usoudil, že má právo nad mým životem a jen on o něm rozhoduje. Když jsem se mu vzepřela, vysvětlil mi  své stanovisko … velmi sugestivně. Pak jsem utekla.“  Trhaně vyprávěla. Sugestivně?! Bylo mu nad slunce jasné jakým způsobem jí svůj názor vysvětlil. Jen ona a bůh ví co vše jí udělal. Zlost a hněv v něm rostl. I přesto stačil zaregistrovat, že neřekla nic o způsobu jakým se dostala do jeho země.

„Nemusíš mít strach. Už nikdy na tebe nevztáhne ruku. Je možné, že opravdu jen projíždí kolem a neví o tvé přítomnosti.“ Těšil ji.

„Jsi pod ochranou mou i mého klanu Suzan. Nikdo ti již neublíží.“ Ujišťoval ji. „Ani já ne!“ dodal rezolutně. Její nynější stav byl dalším dílkem skládanky která mu ukazovala obraz ženy  chvějící se mu teď v rukou.

„Patriku, obávám se, že ví velmi dobře, že jsem zde. I u něj jsem se snažila být užitečná a ač jsem ještě neovládala vaši řeč tak dobře jako teď stačilo to abych pomohla jeho panství pár nápady. Pozná můj vliv.“ Zašeptala už klidnější. Chvilku mlčel.

„Oblíkni se!“ pronesl hlasem který nesnesl odpor. „ Oblíkni se jako paní domu. Doprovodím tě dolů. Nikdo tě přeci nedonutí skrývat se ve vlastním domově. Calumovi jsi řekla, že se má svému strachu postavit a on pak zmizí. Řiď se vlastními slovy. Jsi přeci bojovnice.“ Dodal už něžněji a lehce ji políbil na špičku nosu. Will mu vyprávěl o strach svého syny z něj i o tom, že se s tím svěřil právě Suzan. Řekl mu i radu kterou od ní dostal. Zdálo se, že jeho slova zabrala. Hrdě narovnala ramena. Zahleděla se mu do očí.

„Ano! Ty ani Williem či Simon by jste nedovolili aby mi ublížil.“ Utřela si mokrou tvář. Usmál se-

„No, kdybychom snad zklamali… je tu ještě Ian, Abrahám a mnoho dalších! Mám tě nechat chvíli samu?“ zeptal se.  Jeho přítomnost jí dodávala bezpečí a nebylo stejně nic co by už na ní neviděl.

„Ne!“ vykřikla proto bez rozmýšlení. Znovu jí jemně políbil .“Běž a vezmi si ta nejbarevnější křídla. Ať každý vidí jak nádherný motýl jsi.“ Postavil ji a popostrčil ke skříni. Jen co otevřela její dveře věděla co si obleče. Netrvalo dlouho a zavěšena do Patrikovy paže scházela jistým krokem dolů k hodovní síni. Jeho muži se již začali scházet k večeři. Pomalým krokem občas přerušeným zastávkou s tím či o ným mužem došli k hlavnímu stolu. Cestou vnímal povzbudivé, zvědavé pohledy a vzrušené poznámky komentující jejích neobvyklý příchod. S galantním gestem ji usadil po své pravici, počkal až se usadí a teprve poté si sedl i on. Rukou dal pokyn aby začali nosit na stůl.

„Suzan kde jsi byla?“ ozval se z leva dětský hlásek. Calum se neposedně vrtěl na židli.

„Venku. Strávila jsem dnešní den s tvým otcem.“ usmála se na něj.

„Byl na tebe hodný?“ odhodlaně se podíval na otce a čekal na její odpověď. Dřív než stačila odpovědět ozval se Patrikův pobavený hlas.

„Jsem rád, že se o Suzan tak staráš. A ano byl jsem na ni hodný.“ Během svých slov překryl její dlaň svou.  Hlasité odkašlání po jeho levé straně ho rozladilo, ale nedal nic znát. Otočil se směrem k výtržníkovi.

„Ach omlouvám se, markýzi. Suzan chtěl bych ti představit našeho nečekaného hosta. Suzan toto je Johan de Bracsou.“ Držel při tom celou dobu Suzaninu ruko ve své.

„Těší mne“ pokynula hlavou a čekala zda dá najevo, že se znají.

„I mne madam.“ Uctivě se poklonil a znovu si sedl. Uměl se vybraně chovat, ale to ji z míry nevyvedlo. To, že se však  rozhodl jejích dřívější vztah držet v tajnosti jí nahánělo strach. Znala svůj důvod proč se k němu nehlásí, co ale vedlo jeho k témuž?! Večer uplynul bez nejmenšího sporu. Lady Bea strávila většinu času ve společnosti sira Abrahama a v jedné z mála chvilek kdy obě osaměly jí popřála mnoho štěstí z jejím synem. Zdálo se, že jí to nevadí. Přesto však Suzan nechtěla o svatbě ani slyšet. Jedinou odpovědí která se jí id přítelkyně dostalo, bylo zklamané povzdechnutí. Celý večer se jí dařilo vyhýbat se Johanově společnosti a vypadalo to, že i on nestojí o její společnost. Patrik se snažil nechat své vyvolené dost prostoru ovšem stále sledoval kde se nachází a co dělá.  Po většinu večera se  oblažoval svou společností právě Johana de Bracsou.  Když ji zahlédl  společně s dětmi odcházet chápal její touhu utéct.  Sledoval ji roztouženým pohledem a přál si aby  celá společnost zmizela a on jí mohl pomoci s dětmi a pak si ji odvést  do svého lože. Těšilo ho, ale vědomí, že získal slib, že i dnes v noci navštíví jeho komnatu. Jen co mu zmizela z očí přestal  svého návštěvníka oblažovat svou pozorností. Uběhl již nějaký čas a  všichni se rozešli uložit se ke spánku. Pomalu stoupal k soukromým pokojům své rodiny.  Dříve než se odebere do soukromí věže chtěl políbit ještě své děti. Věděl, že Suzan tráví nějaký čas u nich. Vyprávěla jim různé příběhy před spaním. Obě děti tyto chvíle milovali.  Došel k rohu chodby když ho zastavily hlasy.

První paprsky slunce se dotkly prázdného místa v jeho rukou. Natáhl se a po slepu hledal v pokrývkách její teplé tělo. Nic.  Trhnutím se posadil a rozhlédl se, byl tu sám.

„Suzan!“ zavolal přesto. Ticho. V pokoji krom jeho nikdo nebyl.  S kletbou dopadl zpět do polštářů. Na mlhavý okamžik se cítil podvedený snem, jenž měl za skutečnost. Pak však pochopil. Ne nebyl to sen a ona tu s ním opravdu byla, vzlykala rozkoší v jeho rukou a pak odešla! Udělala přesně to co dělal on a ostatní muži. Svedla ho, milovala se s ním, ale odešla dřív než by si mohl činit nárok na její společnost. Zachovala se tak jak se muži chovají k milenkám, metresám. Část jeho osobnosti se cítila uražena jejím chováním, ale ta druhá ji musela obdivovat. Nebyla ochotna ani trochu ohrozit svou svobodu. Nikdo ji neviděl, o to se jistě postarala, a vzhledem k jejímu dřívějšímu chování vůči mužské společnosti, by mu nikdo neuvěřil, že se stala jeho milenkou pokud by to sama nepřiznala. Ne, nedala mu proti sobě žádnou zbraň či výhodu. Ležel a přemýšlel v ranním tichu nad neobyčejnou ženou, jenž si nenápadně získala jeho srdce. Byla pro něj opravdu jako ten motýl. Na křehkých křídlech mu přinesla život do jeho temné existence, dotkla se ho jimi a probudila ho. Stále měl strach aby dnešní noc nebyla jen toužebným snem, spleteným z jeho touhy a chtíče. Chtěl ji mít po svém boku, probouzet se vedle jejího hřejivého těla a usínat v jejích konejšivých rukou. Míň rozlobený než si sám dovolil i jen představit, zato o mnoho více odhodlán vstal. Bylo později než obvykle když se objevil u snídaně. Očima pátral po sále, ale ač se snažil sebevíc nemohl ji najít.

„ Když budeš cokoli chtít běž si do kuchyně.“  Šeptla mu  matka a spiklenecky na něj mrkla, když si poraženecky sedal na svou židli. Překvapeně zvedl hlavu a podíval se nechápavě na ni. Zamrkal a uvažoval zda se mu to nezdálo. Opravdu na něj mrkla?  Zachmuřená tvář se rozjasnila jiskřícím úsměvem. S nenasytným apetitem se pustil do jídla před sebou. Co vše asi jeho matka ví? Řekla jí to sama Suzan, nebo jí to došlo samo? Otázky se mu honily hlavou celou snídani. Než sešel do prostoru kuchyně strávil nějaký čas na vrchu schodiště  a kochal se pohledem na drobnou ženu derigující činnost všech přítomných.  Snažil se k ní tiše a nepozorovaně přiblížit. V hlavě mu zrál nanejvýš odvážný plán. Rozhodl se riskovat a odhalit veřejně jejich blízký vztah. Chtěl dát přede všemi najevo svůj úspěch a náklonnost k této podivuhodné ženě. Doufal, že se nesetká s vysloveným odporem, snad jen s mírnou rozladěností.  Podařilo se mu gesty a pohledy umlčet okolní ženy a tak se ocitl za ní aniž by věděla o jeho přítomnosti. Majetnicky jí ovinul zezadu ruce kolem pasu a přitiskl rty na odhalenou křivku šíje.

„Zmizela jsi „ zašeptal tichounce rovnou jí do ouška. Trhla sebou úlekem, ale rychle se uklidnila.

„Ne nezmizela, odešla jsem.“ Protočila se mu v náruči a zadívala se do temných očí. Jen co ucítil její teplo na své kůži, po páteři mu proběhla vlna slastného mrazení a tělo tuhlo touhou.

„Proč? Nesplnil jsem snad dostatečně tvá očekávání?“ neušlo jí lehké zakolísání v jeho hlase. Ale copak, mocný zeman si není jist svým mileneckým umem? Pobaveně jí zajiskřilo v kočičích očích.

„Právě naopak. Musím ti přiznat pane, že jako milenec jste zcela splnil mé požadavky.“ Tichounce, tak jak vedli celou debatu, se zasmála.

„Tak tedy proč? Proč jsi nezůstala se mnou až do rána?“ dožadoval se vysvětlení.

„Proč asi…Copak svůdce zůstává u milenky do ranního kuropění? Nikoli pane, odchází když je uspokojen.  Tj., kdy se mu zachce.“ Vyzývavě se na něj dívala a čekala na reakci. Jistě bouřlivou jak předpokládala. Že je velmi vášnivým mužem jí dal pocítit v noci a tak byla připravená. Ne, čekala na jeho pobouření, těšila se na něj. Začalo ji bavit jejich stálé popichování.  Místo výbuchu však strnul. Takže se nemýlil! Nechtěla být v postavení svedené ženy. I když by pravdu znal jen on.

„Nechceš abych to byl já kdo bude odcházet!“ ujistil se.

„Jsem svobodná žena, nemíním na tom nic měnit i když teď po tvém …. Hmm ..projevu sympatií , si každý bude o našem sblížení povídat. Pokud s tím nesouhlasíš ber dnešní noc jako dárek a vrátíme se k původnímu vztahu.  Ráda budu tvou „tajnou“ milenkou, ale nic víc.“ Pronesla klidně. Dala mu na vědomí za jakých podmínek ji může mít. Nemohl necítit její napětí i když se tvářila klidně. Chtěl ji, a ona chtěla jeho, o tom nepochyboval, ovšem podmínky za kterých jejich vztah chtěla ona se mu nezamlouvali. Chtěl být tím kdo bude určovat jeho směr, intenzitu i náplň. Ovšem pokud teď odmítne, už nebude mít možnost mít s ni jakýkoli bližší vztah. Přemýšlel a přitom ji stále svíral v objetí. Cítil její drobné dlaně na prsou a ten pocit byl božský.

„Rád tě ve svém lůžku uvítám, kdykoli po mě tvé tělo zatouží.“ Sklonil se aby ji přede všemi políbil a tím zpečetil jejich osud. Nechala ho. Dříve, a nebo později bude jeho tak jak si přeje on. Začínal chápat, že získat ji bude mnohem složitější než očekával, že ani silná tělesná přitažlivost ji nezbaví ostražitosti a nechuti se vdát. Nebyla ochotna vzdát se své svobody, neměla problém být jeho milenkou a níž ostatní vědí, ale odmítala se stát jeho manželkou. Ani jako své milence ho nenechá převzít nad ní moc a kontrolu.

Polibek jenž jí vtiskl na rty mu s nadšením vracela a to ho utvrzovalo v přesvědčení, že ani on jí není zcela lhostejný. V noci pochopil, že bez asistence citů by se mu nikdy neoddala. Teď musel docílit jediného, donutit ji uvěřit, že jsou si souzeni. Miluje ji, to si přiznal když mu po milování usínala v náruče a pevně věřil, že její city vůči němu jsou stejné, jen si je omítá pustit do srdce tak jako dlouhou dobu i on. Šramot ho vyrušil z myšlenek. V momentě kdy se její rty přestaly dotýkat jeho, mu došlo kde se oba nachází. Všechny ženy a pár mladíků kteří byli v místnosti je  se pozorovali. V očích staré Betty a Jane byla znát radost.

„Teď už všichni budou vědět, že jsi má.“ Zašeptal jí do vlasů. „Vadí ti to?“ zkoumavě se odklonil aby si ji mohl lépe prohlédnout.  Zvedla oči k jeho tváři a zavrtěla hlavou. „ A tobě?“  vydechla. Nezaváhal s odpovědí ani na okamžik.

„Nikoli … motýlku. Jsem rád, že ani ty nechceš naše city skrývat.  Jsi má a já tvůj.“ Pronesl hlasitěji a rozhodně. Znovu jí ukradl letmý polibek a s úsměvem na jindy vážné tváři ji pustil.

„Motýlku, zůstaň dnes celý den se mnou!?“ požádal ji. Nerozkázal, poučil se a ať si ona myslela cokoli. Nebyl zabedněný neandrtálec, věděl jak zapůsobit na ženu, jen to neměl zatím příliš potřeba. Mlčela. Se zatajeným dechem čekal nejen on na její odpověď.

„Hmm..“  „Prosím..“ sklonil se a zašeptal jen pro ni. Kuchyň nezvykle utichla a tak její slova zněla hlasitěji než zamýšlela.

„Jak si přeješ, můj pane.“ Usmála se do jeho nadšené tváře. Kuchyň si vydechla a zas se ozval hluk horečnaté činnosti. Naklonila se k němu.

„ Nemůžu ti odolat když prosíš.“ Zašeptala chraplavým hlasem. Dřív, než stačila utéci, jí zvedl a s hlasitým smíchem s ní zatočil nad hlavou.

„Pojď!“ chytil ji za ruku hned, jak ji postavil a odtáhl ji ven. Smála se a oči jí zářili stejně jako jemu. V patách jim běžela její fena a nehnula se od nich ani když sedlali koně.

„Kam jedeme?!“ zeptala se když jí vysadil do sedla.

„Do ráje!“ zazněla jeho strohá odpověď. Cítil se tak mladý, živý… šťastný. Zapomněl na Abraháma, matku a vše ostatní. Však on se Will a Simon už postarají. On teď má mnohem důležitější úkol. Získat tuhle divoženku. Jeli pomaleji než čekala a když dorazili k lesu začínala tušit kam míří.

„Vezmeš mne k tvému vodopádu?“ zeptal se když se blížili ke křižovatce.

„Myslíš do svého ráje?“ použila jeho slova. „Ano.“ Odpověděl jednoduše.

„Ráda tě vezmu kam budeš chtít.“  Něžně se na něj zadívala a četla stejnou náklonnost i v jeho pohledu. Společně rychle obstarali koně , ale na prahu domku se zarazil. Čekal na její pozvání. Rozhlédl se po jediné velké místnosti. Nebylo tamtoho mnoho. Stůl, dvě židle, malá skříň a velká truhla.  A ještě… postel, příliš prostorná na tak malou ženu.

„Ještě nikdo, kromě mě v ní nespal. „ pronesla tiše když zachytila směr jeho pohledu.

„To bych si přál změnit, pokud mi to dovolíš.“ S otazníkem v očích stočil pohled na ni. Bylo to poprvé co o něco žádal místo aby nařizoval. Dříve by jen popadl ženu do náručí a odnesl tam kde ji chtěl mít, na lože.  S ní čí spíše kvůli ní dělal mnoho pro něj nezvyklých věcí. Nebyl by tím kým je a neměl by pověst jakou má kdyby neměl pevnou vůli, chytrou hlavu a kupu trpělivosti. Rozhodl se, že z ní bude jeho manželka a teď vše podřídil tomu aby své rozhodnutí změnil ve skutečnost.  Pokud toho chce docílit musí získat její důvěru a toto je jedním z kroků k cíli. Jestli chce uspět bude muset udělat ještě o mnoho víc než jen žádat. Tak nechal i teď na ní aby je odvedla k lůžku. Milovali se při svitu slunce a uctívali tělo toho druhého způsobem, který Patrika dojímal, a naplňoval city o nichž ani netušil, že jich je schopen.  Vraceli se až s pozdním odpolednem, o něco si bližší než před pár hodinami, přesto byl jejich počínající vztah velmi křehký.  Patrik byl však už najisto přesvědčen, že jednoho dne dobrovolně stane po jeho boku jako jeho žena.

„Přijdeš dnes v noci za mnou?“ otázal se, když ji vyvedl ze stájí. „To ještě nemáš dost?“ pozvedla obočí.

„Nemohu se tě nasytit. Jsi pro mne příliš opojná, motýlku.“ Zašeptal vroucně. „Možná!“ prohodila potměšile a v očích jí toužebně zajiskřilo. Jeho temný a výmluvný pohled v ní probouzel touhu milovat se, ale i škádlit ho. Cítila se šťastná, silná, chráněná a chtěná. To pro ni dost znamenalo, protože tento pocit už velmi dlouhou dobu postrádala. S pocitem naprosté volnosti a radosti se rozeběhla k hlavní síni. Jen okrajově vnímala pohledy ostatních. Patrik je vnímal více a těšilo ho, že nezahlédl ani nezaslechl jedinou zlovolnou poznámku. Spíše jen pochvalné a radostné ušklíbání a chichot. Rychlými kroky vyrazil za ní. Dostihl ji však dříve než očekával. Stála ztuhle jen pár kroků od vchodu velké síně. Oči měla do široka rozevřené a celé její tělo lehce vibrovalo.

„Suzan  co …?“ Zeptal se zmateně a vrhl pohled k hlavnímu stolu v sále. Ve společnosti Willa a jeho matky tam byl neznámý urozený muž.