Moonlight shadow

Děkuji holky za komentáře, pochvala těší a povzbuzuje. Jsem ráda, že se vám příběh líbí.

Byla rozhodnutá. Proč by to ona, měla být lovnou zvěří. Raději se stane lovcem. Bude to ona kdo rozhodne kdy, kde a jak se sblíží. To ona bude opouštět jeho lože nikoli on to její.  Bude to ona kdo bude dobyvatel a ne dobývaný. Bude to ona kdo vítězí a stane se pánem. S jiskřičkami v očích a potměšilým úsměvem se vracela zpět. „Bůh stůj při tobě Patriku Kincaide, protože to já budu tvou paní a vládkyní.“ Pronesla tiše. „Ale nemusíš mít strach budu ti vládnout rukou laskavou.“  Zasmála se rozpustila. „Dnes v noci drahý! Dnes v noci ….“dodala tiše zasněně. Pobídla koně a s jasným plánem do budoucna mířila k domovu. Ano k domovu, konečně ho zase našla. Elysium se jí stal domovem. Pod rouškou soumraku vjela na hrad. Rychle proklouzla do své komnaty. Tam, za zvuků usínajícího hradu se připravovala na dnešní noc.  Dříve než opustila své útočiště se umyla v jezírku a tak teď spíše vybírala co si obléct. Když se hrad utišil a usnul, vydala se k zemanovu pokoji.

X X X

Uslyšel tiché kroky na schodišti a poté klepot. Kdo to může být? Stalo něco? Zamračil se.  „Ano?“ vstal a vydal se ke dveřím.  Pozvolna se otvíraly a Patrik se zvědavě zadíval do tmavého obdélníku dveří. Když spatřil osobu stojící v nich, strnul.  „Ty …?!“ zašeptal. „Ano můj pane.“ Usmála se na něj. Byl to úsměv který u ní zatím nikdy neviděl. Smyslně ženský, zvoucí. Vešla dovnitř a tiše zavřela.

„Nejsi rád, že mne vidíš.., Patriku!?“ jeho jméno téměř zapředla. Tón jejího hlasu ho obtáčel jako pavučina. Jen němě přikývl. Přistoupila těsně k němu. Stáli oba tedy vprostřed pokoje.

„Proč jsi tu?“ vydechl a nespouštěl oči z ženy v plášti.

„Abychom pokračovali v našem sblížení. Ty jsi udělal první krok a teď je na mě abych ti vyšla vstříc…drahý.“ Mluvila tiše, spíš předla jako kočka. Patrik stál jak přikovaný když se prsty zlehka dotkla jeho nahé hrudi. Pomalu jej obcházela a prsty jemně klouzaly po teplé pokožce jeho těla. „Jsi krásný, víš to!?“ zastavila se když stanula znovu před ním. A položila obě své dlaně na jeho tvrdé prsní svaly.

„Polib mne!“ rozkázala a zvedla k němu tvář. Nikdy dřív s ním žádná žena nemluvila a nejednala tímto způsobem a tak bez odporu poslechl. Byl tak ohromený, že nebyl schopen odporu. Sklonil se k ní. Když se jejich rty setkali, vpletla své prsty do jeho vlasů a přitáhla si ho blíže. Dravě vklouzla do jeho úst a vyzvala jeho jazyk k milostnému souboji. Byla to znovu ona, kdo jejich polibek ukončil. Ustoupila stranou a vymanila z jeho obětí. Podívala se na něj očima temnýma touhou. Pohledem klouzala po jeho postavě. Nahá hruď se mu zvedala přerývaným dechem, klesla očima níž a látka jeho vzpínajících se kalhot ji ujistila o jeho touze. Vědoucně se pousmála. Když už měl pocit, že její pohled nevydrží a vrhne se na ni, otočila se k němu zády a kráčela s pohupujícími boky k posteli stojící v rohu pokoje. Cestou si z ramen nechala sklouznout plášť až do této chvíle  pevně zapnutý.  Sledoval ohromeně jak se nahá pokládá do jeho lože.  Opřená o loket se na něj vyzývavě dívala.

„Na co čekáš, pane? Nevíš snad, že ženu nemáš nechat čekat? Mám snad prosit o tvou pozornost?“ pronesla trochu ostřeji. „Ne, nikoli má paní.“ Vzpamatoval se konečně a čtyřmi rychlými kroky se ocitl na okraji postele přímo před ní.  „Stůj!“ zarazila ho, když se k ní skláněl. Nechápavě se zamračil, ale poslechl.

„Ty už víš co nabízím já a tak …. Chci vidět co nabídneš ty mě.“ Prstem ukázala na jeho jediný oděv. A naznačila co s ním má udělat. Spěšně ho ze sebe stáhl a vystavil na odiv své svalnaté tělo i mohutnou erekci. Smyslně si jej prohlížela, a když se jí mlsně mihla po rtech špička jazýčku, zavrčel. V očích mu plál už jen čistý chtíč. Jen jeho silné vůli, vytrénované v bojích mohla děkovat, že se na ni nevrhl jako nějaký neurvalec. Sváděla, vzrušovala ho jen svými pohledy a nahým tělem. Začínal tušit, že jakmile se ho dotkne, stane se jejím zajatcem. V tento okamžik se jím stane rád. Třásl se touhou po jejích dotecích. Vztyčila se na kolena a dlaně opřela o jeho prsa. Pomalu jimi začala klouzat přes pevné břicho k tmavé houštince u kořene jeho penisu. Hlasitě vydechl a zasténal když se ho zlehka dotkla.

„Hmmm….“ Nepřítomně zavrněla plně soustředěna na tvrdé hedvábí v jeho slabinách.

„Suzan…“ zašeptal prosebně.

„Ano?!“  pozvedla oči k jeho tváři stažené nevýslovnou touhou.

„Chci tě! Netuším jak dlouho se ještě vydržím kontrolovat.“ Spíše chraptěl než mluvil.

„Ale to já přeci vím.“ Zazněla pobavená odpověď a sklonila usmívající se rty k rudé hlavě jeho chlouby. Z úst se mu vydral výkřik připomínající zvuk raněného zvířete přesně v ten okamžik kdy ho vtáhla do horkého, vlhkého  tepla svých úst. Její laskání se pro něj stávalo neúnosné, cítila jak se v něm vzdouvá vlna orgasmu. On si však nepřál skončit takto.

„Prosím, přestaň.“ Žadonil, prosil, žebral. Nevyslyšela ho. Netrvalo dlouho a on už věděl, že je za hranicí odkud není cesty zpět a plně se oddal rozkoši. Ve chvíli nejvyšší slastí ztratil ponětí o svém okolí. Jako z dálky slyšel čísi řev. Když  po chvíli přišel k sobě seděla  Suzan před ním na patách a pobaveně si ho prohlížela. V očích jí však krom jiskřiček veselí doutnala neukojená touha.

„Já … já … omlouvám se.“ Zčervenal jako nějaký mladíček před svou první. Vůbec si teď nepřipadal jako dospělý, zkušený muž. Zeman mnohohlavého klanu, otec dvou dětí. Byl vykolejený z toho, jak lehce se jí poddal a, že mu to vůbec nevadilo.

„Nevím zda mi pouhá omluva bude stačit, pane. Snad kdybys…“ s posledními slovy znovu klesla mezi kožešiny na jeho lůžku a jemně rozevřela stehna. Žádostivě polkl a mlčky klesl mezi ně. Vtiskl žhavý polibek na vnitřní stranu bělostných stehen a společně s třesoucími se dlaněmi se vydal na průzkum sametové pleti. Dříve než si dopřál potěšení okusit její sladký nektar byl znovu připraven. Stále omámen si začínal uvědomovat, že to on byl sveden  a manipulován. Že vše co se děje má v rukou ona. To její vzrušené vzlyky plní jeho uši a nedovolují mu převzít kontrolu.

„Ach má čarodějko, poroučej! Splním každičké tvé přání, každý tvůj rozkaz.“ Šeptal vzrušeně do její kůže.

„Pak tedy… miluj mne můj nejdražší.“ Vykřikla mu v odpověď kdy zasunul svůj jazyk do její svatyně. Učinil beze zbytku to oč si řekla. Když konečně po pár hodinách usínal  s jejím vláčným tělem v náručí mohl s klidným svědomím říci, že zná každičký centimetr jejího těla. Největším překvapením, ale i vzrušujícím bodem byl motýl zdobící vnitřní stranu jednoho stehna. Křehké stvoření zamrzlé v letu mu učarovalo, ale vyvolalo velké množství otázek.  Podobné zdobení viděl na kůži bezvěrců, ovšem to mělo tvar jemu nic neříkajících ornamentů, spletité a neurčité. Její motýl budil dojem, že se co nevidět zvedne z jejího těla a odletí. S myšlenkami na krásného motýla ležícím mu na hrudi nakonec usnul i on.

X X X

Tvrdě spal když se vypletla z jeho objetí. Z podlahy zvedla plášť a jen za slabého svitu měsíce si prohlížela jeho tvář. Než odešla vtiskla mu jemný polibek do vlasů.

„Děkuji Patriku.“ Zašeptala a tiše zmizela z jeho komnaty. Bez svíce jí cesta k pokoji trvala déle než čekala. Do rozednění bylo ještě daleko když uléhala do své postele za zajištěnými dveřmi.

„Smím ti na okamžik odloudit společníka, máti?“ zeptal se  a provrtával přítele zkoumavým pohledem.

„Ach, drahý synu! Pokud teď  se sirem Abrhámem potřebuješ opravdu mluvit…, odeberu se již do svých komnat. Je opravdu pozdě. Zdá se, že jsem tu poslední z žen tvé domácnosti. Suzan se loučila před pár minutami.! Pohladila syna po ruce a věnovala mu mateřský úsměv. Pak se znovu otočila ke svému společníkovi. „Přeji vám klidný spánek, pane.“   Tón jejího hlasu se změnil. I výraz její tváře měl daleko v shovívavému pohledu kterým obdařila syna. Abrhám zlehka obrátil její ruku kterou do teď jemně svíral. „I já vám přeji sladký spánek, paní.“  Pronesl a vtiskl polibek do její drobné dlaně. „Ach!“ překvapeně vzdechla a zapýřila se jako dívenka. Úsměv který pak Abrhámovi věnovala byl však už čistě ženský a velice výmluvný. Pochopila. S jeho pomocí vstala a když Patrikovi udělila pár posledních pokynů ohledně závěru slavnosti odešla pryč.

Oba muži ji chvilku pozorovali a pak se Abrhám otočil  na Patrika. „Co nemohlo ještě chvíli počkat?“ nakvašeně se zeptal, hned jak byla lady Bea z doslechu.

„To moc dobře víš!“ i Patrik byl podrážděný. U obou mohla za jejich náladu žena. Nebo spíše její nepřítomnost.

„Zdá se, že nejsi schopen myslet na nic a nikoho jiného než na svou cizinku! Pokud ti to ušlo, a to nejspíše ano, byl jsem uprostřed příjemného rozhovoru s velmi okouzlující dámou.“ Prskal nenaloženě.

„Ta dáma je má matka Abrháme !“ odtušil Patrik.

„Ano, toho jsem si vědom. To však nic nemění na tom co jsem řekl. Tvá matka je okouzlující dáma Patriku. Ať už se ti to líbí či ne!“ umíněně si stál na svém. „Fajn ať je tedy po tvém. Co si myslíš o Suzan?“ přešel netrpělivě Patrik. „Je to krásná žena, hrdá, silná a tvrdohlavá řekl bych. Ale to jistě víš, co!? Co se jejího původu týká….. nevím. Její jazyk mi připomíná země na východě Evropy, ale nic konkrétního.“ Nerozhodně pokrčil rameny. „Je mi to líto, Patriku.“

„Sakra, Abrháme. Spoléhal jsem na tebe.“  Frustrovaně si ulevil Patrik. Znamená to, že se nedostál dál než byl doposavad.

„Vydrž příteli, ještě není nic ztraceno. Promluvím s ní.“  Položil mu ruku na rameno. Podráždění z nich vyprchalo.

„Děkuji ti. Abrháme já ….“ Nevěděl co říci. Nikdy v životě se necítil tak bezradný. Zraněný, smutný, zoufalý, osamělý to ano, ale vždy věděl jak dál, co má dělat. Teď ne.  Znal svůj cíl, jen netušil jak jej dosáhnout. Když dozrál čas odvrávoral do svého pokoje. A nechal si zdát o ženě která mu stále unikala.

X X X

Co to provedla!!!! Seděla v pokoji, ruce v dlaních a tiše rozmlouvala se psem.

„Eny už jsem si přeci podobnou situací prošla. Nejprve sladké řeči a pak … Co mám dělat? Kdyby alespoň kruci nebyl tak hříšně sexy. Jsem už tak dlouho sama…. Ne, ne… holka koukej se vzpamatovat! Musím pryč, alespoň na čas. Nejsem ve stavu se s ním sejít, vidět do. Pojedeme hned za úsvitu.“ Rozhodnutá vstala a začala balit své sedlové brašny. Než byla hotova uběhla skoro hodina. Pak vklouzla do postele. Dívala se upřeně do nebes nad sebou a pokoušela se usnout. Místo toho však vzpomínala na jeho rty na svých, jeho pevné objetí a horké ruce. Jak jen mu mohla podlehnout? Jak !? Jednoduše! Věděla jak na ni působí , přitahoval ji jak můru světlo. Možná za to může i lady Bea. Stále jí připomíná její samotu a prázdnou postel. Jakoby to necítila sama. Není přeci nevědomá panna, a co si nalhávat za poslední tři roky spala s mužem jen jednou jedinkrát a to je sakramentsky málo. Vždyť ona milování tak zbožňovala…. A teď … přijde si tenhle  symbol všeho co se jí na mužích vzrušuje a strhne jí do náruče a políbí…… bože a jak políbí!!! Bylo to jak elektrický šok, při kterém se tělo navrací k životu. Nenaspala toho mnoho. Jen co se první paprsek světla dotkl obzoru byla ve stájích a bez pomoci štolby sedlala svou kobylu. Dříve než se hrad stačil probudit pouštěla ji hlídka z brány. Dojela na dohled od hradu a zastavila. Natočila kobylu bokem a pohlédla zpět na mohutnou černou stavbu. Když ji spatřila poprvé cítila strach i úlevu. Teď už se nebála, ale i tak cítila obavy. Bude tu moci zůstat? Dnes v noci když konečně zahnala myšlenky na Patrika si uvědomila, jak moc jí na obyvatelích tohoto hradu záleží. Stali se jí rodinou ač si to do dnešní noci neuvědomila. V očích se ji zatřpytily slzy. Zaklepala hlavou. „Běž!“ křikla a pobídla koně v klus. Pes vyrazil vpřed a ona za ním. Netušila, že ji kdosi pozoruje.

X X X

Stál  u okna, jeho pokoj ve věži byl výše než ostatní a  ani on nemohl spát. Díval se jak vyvádí koně i jak projíždí branou. Chtěl ji zastavit, ale tušil, že mu nemizí navždy. Vrátí se! Musí! Vlastně… je dobře, že odjela. I on potřeboval čas rozmyslet si další kroky. Přesně jak předpokládal, zanechala matce vzkaz, že se vrátí do tří dnů. Tři dny! To není tak mnoho usoudil. Jak byl bláhový! Už první večer byla jak na trní. Co když ji někdo přepadne? Dojela v pořádku? Nespadla z koně?  Měl o ní strach a s hrůzou zjišťoval, že přestává být pánem svých citů. Musel si přiznat, že se zamiloval jako do žádné předtím. Ano, Minervu miloval nadevše, ale byla to něžné krása a nevinnost která ho zaujala. Pocit síly kterou vyvolávala nutnost chránit a starat se o ni. Suzan … ta oplývá zralostí, inteligencí a nespoutaností spojenou s odvahou, byla to vášnivá žena, partnerka nikoli bytost o kterou je potřeba se neustále něžně starat a ochraňovat. Nakonec jeho trpělivost vypověděla poslušnost, po obědě druhého dne se vydal tajně do jejího hájemství. Tak jako posledně i dnes tiše seděl na skále mimo dohled i dosah její feny. Trvalo více jak hodinu než se objevila. V ruce košík plný nejrůznějších bylin. Vítr k němu zanesl tichý šepot jejího hlasu kterým rozmlouvala se psem. Po těle se mu rozlil teplý pocit klidu. Když zmizela do útrob domku rozhodl se nepozorovaně odejít. Rozum ho nabádal uposlechnout, ale srdci se odejít nechtělo. Vyčkával. Pozoroval jak sedí na zápraží tvář vystavenou slunci a svazuje květiny do kytic. Zasněně naslouchal tichému zpěvu. Teskné tóny písní jež jí splývaly ze rtů ho braly za srdce. Netěšil se na noc, tehdy se cítil osaměleji než ve dne.  Odjel.

„Suzan!!!“ dětský hlas ji vytrhl ze zamyšlení. „ Suzan!“ malý Calum ji zpozoroval a rozběhl se k ní.  Pozorovala chlapce jak s rozesmátou  tváří  mává rukou v které svíral drobnou kytičku.

„Suzan! Konečně, já už se bál, že nepřijdeš.“ Udýchaně si stěžoval. „To bych nemohla udělat. Vím, že si přeješ si se mnou zatančit a slíbila jsem ti, že zazpívám. Své sliby plním, to přeci víš.“ Sklonila se k němu.

„Vím. Na !“ podal jí pestrobarevné kvítky, „Natrhal jsem je sám. Vím, že by jsi jinak žádné nedostala. Nemáš žádného otce ani manžela nebo bratra.“ Prohlásil hrdě.

„Jsou nádherné, moc ti děkuji Calume.“ Políbila chlapce na tvář a rychle zamrkala aby zahnala slzy. Vsunula si kytičku do záňadří a podala chlapci ruku. „Doprovodíte mne pane Calume?“ zeptala se obřadním tónem. Uklonil se jak se na  šlechtice slušelo a vzal ji za nastavenou ruku.  Když znovu vzhlédla do síně  strnula. U paty schodů stál  Patrik. Ne však sám, byl tam i Will,  Simon  ba i Abrahám. Všichni společně ji sledovali bez jediného slova.

Konečně je tu! To byla první myšlenka  která probleskla Patrikovi hlavou když zaslechl  nadšené zvolání svého syna. Byl v pokušení nechat muže stát, bez ohledu na vážnost diskuze, napodobit Cala. Jen smysl pro odpovědnost a přítomnost jeho klanu mu v tom zabránila.

„Omluvte mne, ale zdá se, že můj doprovod se rozhodl konečně poctít nás svou přítomností.“  Omluvil se hned jak to bylo možné. Nečekal na odpověď a vyrazil ke schodišti. Cestou vzal do ruky květy ležící stranou od ostatní výzdoby. Za sebou slyšel kroky a domyslel si, že není jediný kdo míří stejným směrem. Zastavil se před prvním schodem a vyčkával, až si ho objekt jeho touhy všimne. Zatím byla skloněna k dítěti a plně se mu věnovala. Když se narovnala a pohlédla přes chlapcovu hlavu přímo na něj, okolní světa jakoby přestal existovat. Ohromeně zíral na přízrak před sebou. Její tvář pokrýval jemný nach a oči … ty kočičí oči byly snad ještě uhrančivější než jindy. Vpíjel se do jejího pohledu a cítil touhu sevřít ji v náruči a nikdy již nepustit. Konečně odpoutal zrak a klesl pohledem na její rty. Už tak plné, teď přímo vybízeli k polibku. Jejich rudá barva prosila „Polib mne!“ Jen silou vůle od nich odtrhl pohled a podvědomě sklouzl ještě níž, do plného výstřihu. I přes kvítky zaregistroval přetékající oblinky a jeho slabiny na to okamžitě zareagovali. Těžce polkl.

„Má paní..“ s lehkou poklonou jí podal ruku. Stála teď na poslední schodu a díky tomu se Patrikovi dívala přímo do očí. S úsměvem přijala nabízenou dlaň.

„To je pro tebe.“ Vzpamatoval se, alespoň z části, a padal jí květinový věnec.

„Ach…“  Lehce zčervenala a rozpačitě si jej prohlížela.

„Patří na hlavu…“ podotkl se špatně utajeným humorem Simon. „ A…., ano, jistě.“  S rozpustilým úsměvem na něj pohlédla. „Pomohu ti.“ Konečně se do rozhovoru zapojil i Patrik. Vzal věneček zpět ze Suzaniných rukou a jemně jej posadil na její kratinké vlasy. Nemá čepeček! Až teď mu došlo, že už zas nemá tuto nezbytný kus ženského oděvu. Konečně měl pocit, že zase našel pevnou půdu pod nohama. Zaregistroval, že se jí cosi zalesklo na hraně drobných oušek. Zaměřil svůj pohled na ono místo a zaraženě si uvědomil co vidí. Naušnice! Tuto ozdobu zatím viděl jen na své cestě a ještě na mužích živící se spíše jako piráti než námořníci. Na ženě je neviděl nikdy. Lhal by kdyby řekl, že ho to nepřekvapilo, ale rozhodně ho ty drobné plátky zlata nemohli donutit aby  zanechal zkoumání jejího těla. V úžlabině ňader, těsně nad něžnou kytičkou od Caluma na velmi jemném řetízku se houpala podobizna madony. Posledními šperky na kterých ulpěl jeho zrak byly prsteny. Všiml si, že mezi nimi nechybí ani ten který jí nasadil manžel při jejich slavnostním slibu. Netušil však, jak ho pohled na připomínku jejího zemřelého muže zabolí. Tolik toužil stáhnout ho z jejího prstu a nahradit ho svým. Neušlo mu jak subtilní její ozdoby jsou. Musel  přiznat, že ač byli drobné, působili na něj velmi cenným dojmem.  Jemná téměř delikátní práce mistrů zlatníků ho okouzlila. Všechny její šperky mluvily o nemalé ceně. To znamená, že ona sama musí pocházet z ušlechtilého rodu. Ovšem urozená dáma nemůže jen tak beze stopy zmizet. Musí ji někdo postrádat, hledat. Obzvláště ženu tak hrdou a nepoddajnou jako je ona. Teď s květy ve vlasech a záňadří působila křehce a on ji snad poprvé za dobu co ji zná vnímal jako celistvou ženu.  Byla nádherná, barvy  Kincaidova klanu jí rozhodně sluší. Pochvaloval si. Ano, tak by měla vypadat jeho manželka. Spojení jemnosti a nepoddajnosti. Něžně ji uchopil za ruku kterou Calum pustil, když došli k otci.

„Pojďme!“ pronesl chraplavě. Poddala se mu, nečekaně lehce a se zářivým úsměvem vykročila po jeho boku. Ostrý hvizd upoutal pozornost davu.

„Hej tiše! Poslouchejte mí milí!“ zvolal svým zvučným hlasem, když s ní šel doprostřed sálu.

„Královna letošní sklizně je tu!“ pronesl uctivým hlasem a poklekl před ní. S rozpačitým úsměvem se rozhlédla okolo. Tak do toho! Povzdechla si.

„Catrine, Calume!“ požádala děti. Oba dva s ní cvičili a tak jako jediní věděli, jakou píseň si vybrala k poděkování za bohatou úrodu.  Jmenovaní se hbitě rozeběhli k hudebníkům, kde měli schovány i své nástroje. Když,  za doprovodu loutny a píšťalky začala zpívat, v sále nastalo hrobové ticho. Jen její melodický hlas a tóny nástrojů jej porušovali. Bylo to poprvé co ji slyšel zpívat někdo jiný než děti a Bea. Patrik před ní stále klečel na jednom koleni a s něho v očích si ji prohlížel.  Teď když její pozornost plně odváděl zpěv si uvědomoval detaily které mu při pohledu na její tvář unikali. Melodie která plynula z jejího hrdla byla podmanivá. Chvíli teskná, pak veselá, zádučivá i rozpustilá. Když zpěv utichl a děti uložili své nástroje zaburácel sálem potlesk a nadšená slova uznání. Patrik rychle vstal objal ji, aby mu neupláchla. Hudebníci začali znovu hrát a tak nebylo těžké přimět ji k tanci. Vzpomněl si na její tanec v lesní trávě . I zde se pohybovala lehounce jako víla i když její kroky nebyly tak úplně sebejisté. Nevadilo mu to. O to více si užíval, že ji mohl vést. Podvečer pomalu plynul a i když nebyl v její blízkosti stále  sledoval její pohyb. Když světlo nahradila noc a v sále  už zbyli jen dospělí atmosféry se pomalu měnila. Víno, pivo a medovina uvolnila emoce a zábrany. V temných zákoutích místnosti se k sobě tiskli milenci a ti jenž svou náklonnost skrývat nemuseli projevovali své zaujetí veřejně. Patrik, posilněn pivem a medovinou, se rozhodl pro frontální útok. Suzan našel u stolu se zbytky hostiny. Dříve než mohla protestovat ji uchvátil do své rozměrné náruče a vtiskl ji do jednoho z temných výklenků. Rukou jí položil na zátylek a tlakem ji donutil zvrátit hlavu.  Vnímal odmítání jejího strnulého těla, ale i když mu ten poslední kousek zdravého a nezakaleného rozumu říkal, že chybuje, nemohl si již pomoci. Přitiskl své rty k jejím a odevzdal se osudu. Majetnicky ji k sobě tiskl a jazykem laskal spodní ret. Čekal kdy se začne bránit a odtahovat se. V okamžiku kdy se její ruce pohnuly se smiřoval s tím, že jeho pobyt v ráji končí. Místo aby se zastavily na jeho ramenou a snažily se je oddělit pokrčovaly víš až se spojily v jeho vlasech. Místo odstrčení si jej přitáhly blíž a tak nyní strnul on. Její tělo se vláčně přitisklo k jeho a rty se pootevřely ve slastném vzdechu.  Rychle se vzpamatoval a vklouzl jazykem  do její vlhké temnoty. Chutnala po víně, medu a sladkém koření. Druhou ruka se mu pevně uhnízdila na konci jejích zad. Byl unešen vstřícnou reakcí jejího těla, ale ač zcela okouzlen a zmámen stále si uvědomoval, že víc žádat nesmí. Chtít více než jen polibky…uteče. Netušil jak dlouho ji objímal v intimním přítmí niky, skryt náhodným zrakům okolí, ale když se konečně odtáhla nenaléhal a pustil ji. „Suzan…“ zašeptal zklamaně. Zvedla k němu roztoužené oči. Byla v nich nejen touha a zmatek, ale i strach a byl to právě on kdo ho zastavil. Tolik po ní toužila, že nevidět strach v jejím pohledu nedokázal by ji již pustit ze svých rukou. Chápal touhu i zmatek, ale nedokázal si vysvětlit strach. Obavy ty ano, ale ty v očích neměla. Byl to strach. Ona se, ale přeci ničeho nebála?! Ani jeho ne, tak proč …. Položila mu prst na rty. „Pšt, neříkej nic. Ne teď.“ Přerušila jeho myšlenky jakoby je četla. Než se mohl jakkoli ohradit proklouzla kolem něj a zmizela mu v osvětleném sále. On sám musel počkat. Nejen jeho mysl byla omámena blízkostí jejího teplého těla. Nepřehlédnutelná erekce ukazovala jak mocně na ni reaguje i jeho tělo. „Sakra!“ ulevoval si, když se jeho tělo nechovalo jak si přál. Zhluboka dýchal a snažil se nemyslet na nic co souviselo s ní. Když se konečně dostal do sálu zjistil, že již odešla. Abrhám se věnoval jeho matce a zdálo se, že ti dva mají společného víc než se mu líbilo.

Den před  slavností, kdy byl hrad vzhůru nohama, dorazil Abrhám.

„Příteli !“ vítal ho nadšeně Patrik. Sám totiž nepokročil ani o píď. S radostí způsobenou nejen přítelovým příjezdem ho vedl do síně. Všude teď bylo plno lidí a povyku. Celý hrad i přilehlá vesnice se připravovalo na nadcházející slavnost. Velká síň byla vyzdobena svazky zralého obilí a podzimních květin.

„Matko!“ oslovil starší ženu. Ta se společně s dvěma dětmi otočila. Zvědavě si prohlížela neznámého muže. Nebyl to žádný mladíček, musel být o dobrých deset let starší než její syn.

„Matko, dovol abych ti představil svého přítele. Abrahám Granille, markýz Southem. Má matka lady Beatrice.“ Představil je. Žena mírně sklonila hlavu a nechala angličana aby jí políbil ručku.

„Těší mne, má paní. Je mi ctí poznat tak ušlechtilou dámu. Víte, skoro jsem nevěřil, že opravdu existujete. Když o vás Patrik vyprávěl, měl jsem pocit, že mluví o svaté.“ Skládal jí poklonu.

„I mne těší pane. Zdá se neuvěřitelné, aby někdo tak vychovaný  a kultivovaný je přítelem mého syna.“ Usmála se na něj.

„A tato mladá dáma…“ držel teď Patrik za ruku Catrinu a popostrčil ji dopředu. „… je má krásná Catrina.“

Abrhám  odpoutal pohled od lady Bei as úsměvem si prohlížel dívenku stojící před Patrikem. Udělala drobnou poklonu a nesměle pozdravila.

„Těší mne lady Catrine. Musím přiznat, že o vás  se otec příliš nezmiňoval.  Ovšem teď tomu rozumím. Nebylo by moudré aby v táboře plném mužů prozradil, že doma skrývá tak půvabné poupátko.“  S úklonou políbil hřbet ruky i jí.

„No a tento mladý muž, ..“ pokračoval Patrik a položil ruce na ramena svého syna, „….je Calum, můj dědic.“ Nikdo nemohl neslyšet hrdost a pýchu v jeho hlase.

„Jsi podobný otci, chlapče. Doufám, že se v tobě skrývá i jeho odvaha a statečnost.“ Pohladil chlapce po hlavě  a se zájmem si ho prohlížel.

„Ano pane.“ Špitl Calum. Muž zvedl hlavu a tvář mu ozdobil jiný druh úsměvu. Viděl v očích ze svého přítele takový klid jaký tam už dlouhá léta  nebyl.

„No svého nezdárného bratříčka ti představím později, hned jak se uráčí objevit. Teď pojď, jistě musíš mít hlad. Dnes je tu poněkud zmatek, nečekal jsem tvůj příjezd tak brzy. Zítra vzdáváme dík za letošní úrodu a ženy na nic jiného nemyslí.  Neměj však obavy v kuchyni ji jídla dost a nejen jeho i vína a piva je dostatek.“ Vzal přítele kolem širokých ramen a vedl do do tepajícího srdce hradu.

„Tak kde schováš ten svůj klenot?“ zeptal se Abrahám hned jak byli ostatní z doslechu.

„Neschovávám ji a doufám, že je právě tam kam míříme.“ Patrik neměl tušení kde se Suzan nachází. Pobíhala po celém hradě a pomáhala tam kde ji bylo zapotřebí. Přesně jak se slušelo na hradní paní. Nikdo jí neodmítal poslušnost, uvědomil si a pousmál se. Ač se snažila o opak přeci jen se o ní lecos dozvěděl. Milovala volnost, rychlost. Nebyla nijak ohromující jezdkyní, ale to z ní činilo jezdce srovnatelného s mnohem zkušenějšími byla její odvaha hraničící se zbrklostí s jakou se vrhala  v trysk. Když ji tak spatřil jet poprvé s ohromením si uvědomil jaký oheň , vášeň a silné emoce  v sobě ukrývá.

„Ona je tvá kuchařka?“ Abrahám byl překvapen. Domníval se, že žena, která uchvátila nepolapitelné srdce skotského horala a zemana Patrika Kincaida je urozeného původu.

„Nikoli, … jak už jsem ti psal… já vlastně netuším kdo je. Ale rozhodně se jí dostalo více než dobrého vzdělání. Kuchyň je jejím královstvím jako každé dobré ženy. Už si vychovala kuchařky, ale stejně na vše dohlíží. Má matka jí nenápadně předala otěže během mé nepřítomnosti a já nemá důvod nic měnit. Vlastně, bych chtěl aby to bylo s mým požehnáním, ale jak sám víš nemohu vědomě dovolit aby se chovala jako zdejší paní i když to už dělá.“ Vysvětloval a zcela nečekaně jeho hlas prosytila něha. Abrahám na něj pohlédl se zvědavě zvednutým obočím. Jediná žena, která kdy vyvolala v jeho hlase něhu, byla Minerva a i to jen když byl hodně opilý. Jinak o své rodině mluvil málo.

„Chtěl bych se s ní oženit, ale ona mi vzdoruje. Kdybych o ní věděl víc, odkud je, jaké jsou zvyky jejího národa, snad by mi to pomohlo zlomit její odpor.“ Upřel na přítele oči a nechal ho vzácně nahlédnout do své duše .Byl jedním z mála lidí kterým důvěřoval natolik aby jim odkryl svá slabá místa a ona se stala tím nejslabším. Jeho jedinou slabinou.

„Ona tě nechce?“ nemohl uvěřit Abrahám. Za ty roky, co byli přátelé, nepoznal ženu, která by tomuto muži odolala, pokud projevil oni zájem. Mnoho žen se snažilo zlákat ho do své náruče či postele, ale jen málo z nich uspělo.

„Nejsem to jen já, koho nechce. Odmítla každého muže, který o ni projevil zájem. Nechce žádného manžela.“ Odsekl na obranu, ale i jemu přišlo hloupé se odpovědět takto.

„Třeba až bude starší…?“ nadhodil Abrahám. Patrik si až teď uvědomil, jak málo toho o ní příteli napsal.

„Není to nevinné holátko, ale zralá žena. Vdova.“  Vysvětlil sklesle. To Abraháma překvapilo a o to víc byl zvědavý.

„Pak tedy pospěšme, drahý chlapče. Nemohu se dočkat, až uvidím tu co ti tak zamotala hlavu.“ Poplácal ho po rameni.

„Nic mi nezamotala…“ začal se dotčeně bránit, ale mužův přívětivý pohled ho zarazil. Pozvolna a zpříma sestupovali do místnosti, kde to bzučelo pilnou prací. Patrik zastavil za drobnou ženou.

„Suzan…“ oslovil ji. Když se otočila, zalapal Abrahám po dechu znovu. Díval se do těch nejúžasnějších očí jakékdy spatřil. Kočka! Divoká kočka! Blesklo mu hlavou.

„Ach Patriku….!?“ Vzdychla zmateně zvonivým hlasem sladkým jako teplý med. Těšilo ho, že ho vyslovovala stále častěji.

„Omlouvám se. Chtěl bych vám někoho představit a požádat, aby jste se o něj postarala.“ Pronesl vesele.  Její oči se odvrátili od Patrika a začali se zabývat neznámým mužem vedla něj.

„Toto je Abrahám Granille, můj blízký přítel. Přijel s námi pobýt nějaký čas.“ Počkal až se starší muž skloní k její ruce a teprve pak pokračoval.  „ A .. paní Suzan.“  Abrahám se uklonil. „Těší mne madam. Rád se svěřím do péče tak půvabné dámy.“  Polibek, který vtiskl na její prsty, byl příliš žhavý, alespoň v Patrikových očích, stejně jako pohled jakým si ji prohlížel. Nenápadně do přítele kopl a vzápětí si uvědomil, že je to pro něj zcela nový pocit. Nikdy nebyl tímto způsobem majetnický. Ano, neměl rád, když se kolem Minervy motalo mnoho mužů, ale nikdy mu nevadilo, když se jí dotkli v rámci zdvořilostí. Teď to bylo jiné. Cítil neznámý pocit vlastnictví. Ona patří jen a jen jemu a nikdo nemá právo se jí jakkoli dotknout. Abrahám zvedl tvář a skryl chápavý úsměv pod knírkem. ¨

„I mne těší pane. Omluvte však mou neposlušnost. Teď  opravdu nemám kdy se vám věnovat. Náš pán,..“ dala přílišný důraz na ona slova a by vyzněla pokorně,  „.. mne zapomněl na váš příjezd upozornit. Pokud tedy máte hlad, posaďte se zde a Jane se o vás vzorně postará.“ Pronesla chladně, ale na tváři nechyběl zdvořilý úsměv.  Pohled jejích očí taky příliš nehřál.  Takže ledovou královnu si Patrik našel, pomyslel si. To ho překvapilo. Nemohl nepřiznat, že byla výjimečná. Od prvního pohledu do těch kočičích očí věděl, že je jiná a pochopil proč jí Patrik nemohl odolat. Ovšem stále nemohl přijít na to proč  a čím se vlastně liší od jiných žen okolo. A ač působila chladně jeho mužská část cítila žár na jehož uhašení by on nestačil.

„Děkuji paní, nerad vám přidělávám starosti.“ Pustil její ruku a otočil se směrem kterým ukázala.

„Jane!“  zavolala překvapivě zvučně na tak drobnou ženu.“Postarej se o pána.“  Rozkázala ženě tak čtyřicetileté. Bylo znát, že tu má respekt a úctu lidí.  Služebnictvo jí poslouchalo jako by tu byla paní.

„Jistě mne teď omluvíte, musím nechat připravit pokoje pro vašeho hosta, pane.“ S tichou výčitkou se otočila k Patrikovi.

„Jistě“ vyhrkl skoro zahanbeně.  Sledoval jak zavolala na psa a vzpřímeně stoupá po schodišti.

„Slyšel jsi?!“ zeptal se přítele aniž by od ní odtrhl zrak.

„Hm, ale z jednoho slova toho moc nepoznám. Spíš mne upoutalo, jak s tebou jedná. Ona se tě ani trochu nebojí, co?! Pamatuji se, jak jsi zatočil s mladíky kteří se provinili o mnoho menší drzostí a zpupností.“  Zamumlal s plnými ústy on.  Patrik se jen ušklíbl a počkal než se přítel posilní a pak společně opustili kuchyň. Celý ten čas se rozhlížel kolem sebe. Pozoroval jak ženy připravují vše potřebné na zítřejší slávu.  Musel připustit, že v Minerviných rukou hrad nikdy  nefungoval tak hladce a možná , že ani v těch matčiných.

„Neboj, však dostaneš příležitost.“ Pronesl nevrle, ale vlastně muže vedle sebe mnoho nevnímal. Myšlenky mu zaměstnávala ona. Přemýšlel co dělá, jaký pokoj pro Abraháma vybrala, či se o tom šla poradit s matkou?  Připraví ho sama, nebo to někomu uloží?  Tiše a plíživě se mu do mysli vloudil obraz jí jako paní jeho domácnosti a jemu to ani trochu nevadilo.

Slunce už bylo dávno pokročilo ve své pouti po obloze, když stála  v pokoji a pozorovala šaty ležící na posteli. Krásné krémové lněné šaty, společně se zelenošedohnědým tartanem. Mlčky si jej prohlížela a pak se s povzdechem podívala do čokoládových očí své feny. Moc dobře si uvědomovala co znamenají i to co bude znamenat, když je oblékne. To, že se jí Patrik dvoří poznala, i si konečně začínala uvědomovat  důvod proč tomu tak je. Jako její manžel by měl právo donutit ji k poslušnosti, pokoře. Musela by udělat co by po ní požadoval. To ona, ale nikdy nedovolí, nevezme si ho.

„Chce mne Eny,“ promluvila na ni „… tak co zjistit jak moc je odhodlaný?! Zjistíme, zda má náš pán dost odvahy ucházet se o čarodějku, co ty na to?!“ pak se  s neochvějným odhodláním pohnula. Přistoupila k truhle obsahující její věci. Otevřela víko a zarazila se. Narovnala, došla ke dveřím a zatáhla závoru. Pak se vrátila a klekla si před truhlici a opatrně začala vyndávat složené kousky oděvů dokud nezdála zcela prázdná. Obě ruce vstrčila dovnitř a vyndala desku zakrývající dvojité dno. Její ruka znovu zmizela v útrobách truhlice a na světlo vynesla podivný kousek oděvu. Položila jej  vedle sebe, hned vedle malé dřevěné skřínky která se skrývala mezi šaty.  Vrátila zpět falešné dno a opatrně vrátila oblečení na své místo. Vstala a vzala sebou látku i truhličku.  Obojí položila na postel vedle šatů od Patrika. Chvilku jen tak stála a dívala se na věci. Z hluboka se nadechla.

„Staň se vůle boží, jak říká zdejší kněz, En.“ Zašeptala a nepřítomně pohladila psa. Z vlasů sňala plachetku a z ramen setřásla halenu.  Stále teď nahá a jen oči prozrazovala boj odehrávající se v jejím nitru. Nakonec vztáhla ruku k jemné bílé látce kterou měla ukrytou před světem a zručně si ji oblékla.  Šaty byly ušity na ženu s mnohem plnějším hrudníkem než měla ona, ale teď jako zázrakem jí lem sahal až k oblinkám ňader nyní dráždivě se deroucích z výstřihu. S úsměvem si uhladila šaty a přenesla  skřínku ke stolku u okna. Zvedla ozdobné víko. Chvilku se mlčky dívala na obrázek  dětí ležící hned na vrchu. Smutně jej pohladila prstem po rozesmátých tvářích a pak jej odložila stranou.  Vyndala podlouhlou kazetu z lesklého materiálu.  Chvíli na ni mlčky koukala, pak vzdychla a s tichou omluvou. „Johne, odpusť , ale teď opravdu musím.“  Otevřela víko kazety a vyndala jemný štěteček. Za pár minut  se zadívala do malého zrcadla umístěného na vnitřní straně a dívala se na ženu s lehkým ruměncem na tvářích a zářícíma očima s temnými vějířky řas. Usmála se a zavřela kazetu.

„Tak teď už jen ozdoby „ pronesla pobaveně do ticha pokoje. Jedinou odpovědí jí byl upřený pohled její feny. Na krk si připjala jemný zlatý řetízek zatížený obrázkem madony, na drobné prsty navlékla prsteny do té doby ukryté mezi jejími věcmi. Jeden od otce, druhý od matky a ten třetí co držela v dlani byl od manžela. Byl to prsten který jí navlékl v den kdy se zaslíbili jeden druhému. Poslední co zbývalo byli dva drobné kousky zlata. Věděla, že právě ty způsobí největší pozdvižení. Byly jimi naušnice a žádná z žen  a  ani mužů, včetně lady Beatrice nikdy nic podobného nevlastnila a nejspíše ani neviděla.  Zavřela schránku a znovu ji uložila do truhly a vrátila na zpět i své prádlo. Zamkla ji a klíč znovu ukryla do obojku. „Hlídej, holčičko.“ Podrbala psa mezi ušima. Uhladila  záhyby sukně a zkontrolovala svůj vzhled v odraze vyleštěného štítu. Usmála se na sebe a pevným, sebevědomým krokem zamířila ke dveřím. Čepeček zůstal zapomenut ležet na zemi před postelí.

„Ne, dnes ne. Budeš tady, hlídej.“ Zabránila psovi projít kolem ní na chodbu. Zavřela dveře a zhluboka se nadechla. „ Tak tedy….vzhůru do boje.“ Zašeptala si pro sebe. Se zdviženou hlavou a rovnými zády stanula na vrcholku schodiště. Dívala se dolů. Bylo zde víc lidí než roky předtím. Jistě je sem  přivedla  přítomnost jejich zemana. Očima hledala lady Beu. Stála kus od ústředního krbu společně s Cat a dalšími ženami. Na téměř opačné straně  sálu stál v hloučku mužů Patrik. Byl s ním Will, Simon i onen cizinec a v přátelské náladě vtipkoval s muži z vesnice. Cal poskakoval okolo mužů společně s jinými dětmi. Mladí chlapci i dívky tančili za doprovodu dud, louten a harf. Přicházela pozdě, ale to věděla a tak to i chtěla. Začala pomalu sestupovat ke společnosti, k lidem kteří ji přijali mezi sebe, ale přesto se uvnitř chvěla, jak přijmou až ji uvidí takto. Bála se. Najednou jí její plán přišel pošetilý, nebezpečný, hloupý. Byla tu v barvách Kincaidova klanu a …..

Toho rána se probudila brzy. Ještě za ranního šera se zjevila v komnatě lady Beatrice aby jí požádala o pomoc Děkovala přírodě, že jí nenadělila příliš bujné vnady. Svá drobná ňadra za vydatné asistence své přítelkyně stáhla širším pruhem pevného plátna a oblékla si volnější kalhoty a mužskou halenu. Na hlavu si narazila koženou čapku a obličej ušmudlala sazemi. Ne, takto jí jistě nikdo z mužů na cvičišti nepozná. Rozhodla se být na místě dříve než Patrik a muž, jehož jí vybral za soupeře. Teď když většina mužů byla s hodovní síni na snídani, či se ještě hrabala z peřin byl nejlepší čas připravit se. Vzduch byl cítit nočním deštíkem a čisté nebe slibovalo teplý, slunečný den. Při automatických pohybech, které její tělo bylo zvyklé vykonávat po ránu už mnoho let přemýšlela o muži, který stane proti ní. Kterého z oněch osmy Patrik vybere? Jistě ne Braina a ani Cola, jsou příliš hrr a také jsou z nich nejmladší. Kdyby měla rozhodovat ona, byl by to Connor nebo Berthram. Muži v plné síle, ale dostatečně zkušení a trpěliví. Však do hodiny uvidí. Jak se začínal plnit plac, stahovala se ze zorného pole ostatních mužů. Jako všude i zde platilo, že mladí jsou tu od toho aby se jim dostalo „přiměřené“ pozornosti a ona nechtěla vzbudit rozruch dříve než to bude nutné. Většina mužů a chlapců co zde cvičila ji mnoho neznalo, tak nehrozilo, že by byl její převlek prozrazen, když se , ale od hradeb začal pomalým krokem blíži Ian znervózněla. On by mohl, pokud by byl dostatečně blízko, prozradit její totožnost.  Ještě, že nechala svou  fenu zavřenou v pokoji. Naštěstí se zastavil hnedle na začátku a zapojil se do nácviku boje s mečem. Ráno pokročilo a Suzan se začínala zlobit na Patrika a ostatní výše postavené muže. Kde ksakru jsou, opravdu nemám čas promarnit s nimi celé dopoledne. Spílala jim v duchu.  Když už se rozhodovala, že toho nechá a vrátí se do kuchyně a k ostatním povinnostem objevil se Patrik a hloučkem svých bojovníků.

„Tiše, zeman přichází!!“ zazněl odkudsi povel a pohyb na kolbišti ustal.

XXX

To snad není pravda! Mumlal si v duchu Patrik. Opravdu jsem dovolil tohle bláznovství?! Pátravě se rozhlížel po prostranství okolo sebe. Snad přeci jen nepřišla a nic se konat nebude. Zadoufal.  Jemné šťouchnutí od Willa ho však zbavilo naděje. Mezi muži se k nim proplétal mladý jinoch v kterém by nikdo nehledal dívku. Vždyť ani on ji nepoznal a to věděl, že tu někde je. V převleku jak slíbila.  Tak tedy….. Hned z rána vyhledal Ivora a požádal ho „lekci“ mladému vejtahovi. Věděl, že na rozdíl od ostatních jeho mužů, má on trpělivosti za deset a i když má na zádech už pár křížků, má i dost sil na drobnou ženu.

„ Chtěl bych po tobě aby utrpěla jen jeho hrdost nikoli tělo. Jen drobný výprask. Nic co by si nepamatoval, ale taky žádné zranění.“  Důrazně vysvětlil Ivorovi mezi čtyřma očima. Ač musel snést zkoumavý pohled staršího muže, ten nakonec mlčky kývl. Teď tu stali společně a nepříjemný akt se nevyhnutelně blížil. Už i Ivor zpozoroval drobnou postavičku prodírající se jim v ústrety.

„To je on, můj pane?“ zeptal se. Přikývl.

„Ano, je. Nezapomeň co jsem říkal. Jen mírný výprask. Nic se mu nesmí stát.“ Řekl tiše Patrik. Nestál o to aby okolí vědělo, že si o onoho mladíčka dělá starost. Jen Williem si všímal jeho nervozity a z nepochopitelného důvodu se jím bavil. Sakra co to s ním je? On se o ni ani trochu nestrachuje!

„Hej mladej !“ oslovil ji Ivor hned jak byla dostatečně blízko.

„Slyšel jsem, že si troufáš tvrdit, že přemůžeš kteréhokoli muže na hradě!?“ Měřil si ji pečlivě od okopaných špiček škrpálů až po ušmudlanu tvář vyčuhující zpod čapky.  Odpovědí mu bylo jen rozšafné pokrčení ramen.

„Ale !!! došla ti slova, chlapče? „ dobíral si ji Ivor. Naklonila hlavu k rameni a vyzívavě si ho prohlédla.

„Tak se ukaž. Náš pán jistě rád uvidí jak překonáš nejlepšího z jeho mužů. Tedy pokud si troufáš, vychloubálku!“ popichoval dál. Teď už se kolem nich udělalo prostranství dost velké na zápas dvou mužů. Jak si muži okolo začínali uvědomovat, že se schyluje k potyčce. Stavěli se dokola a vymezovali tak arénu. Suzan i Ivor byli v jejím středu. Většinu pozornosti na sebe strhl právě Ivor a tak jen menšina mužů zahlédla drzé gesto kterým ten neznámý klouček vyprovokoval staršího muže k výpadu. Patrik který z ní od chvíle kdy ji uviděl nespustil oči zkoprněl. Wauuu! To ne. Tohle si žádný muž nenechá líbit! Zaúpěl v duchu.  A pak už bylo vše dílem chvíle. Zpozoroval Ivorův výpad a pak už ho viděl klečet na kolenou a ji stát za ním. Netrvalo dlouho a Ivor  třikrát plácl dlaní do prachu  cvičiště.  Co se sakryš stalo?!

X X X

Konečně! Že jim to , ale trvalo. Zhodnotila Suzan , když se Patrik s doprovodem objevil na scéně.  Pečlivě si prohlížela muže kteří šli s ním. Byli tam všichni z jeho doprovodu, ale nejblíže mu šel Ivor a z jeho pátravého pohledu jímž se rozhlíže usoudila, že právě on bude jejím protivníkem. Usmála se. Ach Patriku, ani nevíš jak moc jsi mi to ulehčil! Zaradovala se. Věděla, že porazí většinu zdejších mužů ve férovém boji, ale přeci jen s Connora a Berthrama měla obavy. Byli to muži kteří by se nedali snadno obelstít. Naproti tomu Ivor, byl si příliš vědom svých dovedností a tak měl sklon podceňovat „neškodné“ protivníky. Už ho slyšela několikráte hanět nový styl boje vybraných členů hradní gardy. Nikdy však s žádným z nich nebojoval a to jí přinášelo další výhodu. Jak Connor tak Berthram  již začínali zkoumat možnosti neznámých pohybů a to je činilo obávanějšími protivníky. S klidným srdcem a předsevzetím, vše rychle odbít se začala prodírat k Patrikovi a jeho mužům.

Bože!! Co na tom ti muži mají. To nemůžou  prostě začít bez hloupých  průpovídek? povzdechla si. No co ! V duchu se pousmála. Už předem se rozhodla mlčet. Nechtěla riskovat prozrazení a jak tedy odpovědět nejlépe na provokace !?  Udělala to co už dlouho ne, a co se k dospělé ženě ani trochu nehodí. Vyplázla na Ivora jazyk jako nějaká malá uličnice. Mělo to okamžitý účinek a to dokonce větší než doufala. Jeho výpad byl spíše vztelý než promyšlený a tak stačilo málo. Do pohybu dal zbytečně mnoho síly a ona ji plně využila. Během chvíle mu držela ruku za zády v tenzi a mohutný muž jí klečel u nohou. Tiše mu zamumlala do ucha.

„Ukonči to a bude tě jen trochu bolet rameno.“ Doufala, že to bude stačit a lehce zatlačila na ramenní kloub. Bohužel muž jen odmítavě zavrčel. Fajn, když to musí být! Proč dělat věci jednoduché. Zabrblala si. Použila sílu a trhnutím vyhodila Ivorovo rameno z kloubní jamky. Sakra bude ho to bolet, až to budeme vracet a zdrží ženy od práce. Hudrovla vduchu.

„Přijdi co nejdříve do kuchyně. Dají ti to do pořádku.“ Zašeptala znovu když sebou v bolestech muž trhl a smluveným signálem oznámil porážku.

„Zdá se drahý příteli, že tento mladíček docílil, že jsi kapituloval.“ Zamručel ubručeně Patrik a díval se muži do očí a hledal odpověď či vysvětlení toho co se před chvílí stalo. Suzan se celkem bez větší pozornosti povedlo dostat k nejbližší budově jíž byli stáje. Postraním vchodem vešel hošek a hlavními na nádvoří už ke kuchyni pospíchala žena. Halenou se snažila očistit tvář a jen co vpadla do místnosti začala rozdávat úkoly.

„Jane, sežeň Betty. Potřebuji ji tu, hned!“ volala už ve dveřích. „ Stelo, přines pohár pálenky a ty Jill přines šátek .“  všechny oslovené ženy se rozeběhly splnit její rozkazy a ona sama vykročila ke kádi aby se pořádně omyla.  Ve stejný okamžik kdy do kuchyně vcházela Betty s Jane v patách se objevil i Ivor. S tváří staženou bolestí se rozhlížel.

„Sem!“ ukázala mu lady Suzan na lavici u které stála. „Sedni se a drž!“ nakázala. Posadil se a s nedůvěrou si prohlížel ženy okolo sebe.

„No…, snad … oni by mi pomohli i muž.“ Cedil skrze zaťaté zuby a začal se zvedat.

„Jistě, ale už by jsi tou rukou taky nemusel do smrti hnout. Já na rozdíl od nich vím co dělám. Umím  kloub nejen vykloubit, ale i vrátit zpět. Tak drž za okamžik bude po bolesti.“  Pronesla příkře a kývla na mohutnou ženu po svém boku.  Nervalo dlouho a s zřetelným lupnutím  zapadl kloub na místo a Ivor si od srdce zaklel.

Než odešel z kuchyně s rukou zavěšenou v šátku pochopil jedno. Ten mladíček nebyl nikdo jiný než paní Suzan. Nechápal proč tohle všechno, ale rozhodně nešlo o něj. Neutahovala si z něj a nedala ani náznakem najevo, že to právě ona je za jeho zraněním. Kdyby na něj tam venku nepromluvila a on pak v kuchyni nepoznal onen hlas nevěděl by to ani on sám.

Patrik ji až do večera nevyhledal, ale u večeře byl snad ještě pozornější a ona ostražitější než doposavad. Když se zeptala  na jejich dohodu, uznal ji ač nerad za vítěze. Škodolibě ji těšilo vidět ho jak nerad jí přiznává právo na volnost pohybu bez nutnosti doprovodu mimo hradby Elysea.

X X X

Od toho dne se snažil být s ní a dětmi co nejvíce času. Nepřišlo mu, že by jí jeho společnost vadila, ovšem ten nedůvěřivý pohled z jejích očí nemizel. Tam kde byla s Willem či Simonem uvolněná, s ním z ní čišela ostražitost a nedůvěra. Netušila co má za lubem, proč ta náhlá změna jeho postoje vůči ní.

Léto končilo a podzim se rozeběhl naplno. Blížila se slavnost úrody.

„Suzan..“ oslovil ji jednoho podvečera když tiše vešel do pracovny správce.

„Ano, pane!?“  zvedla hlavu. Stále se mu nedařilo docílit aby ho alespoň když budou sami oslovovala jménem. Občas když se mu povedlo ji vyvést z míry vyslovila jeho jméno, ale hned jak našla sebeovládání vrátila se k chladnému pane.

„Rád bych vám poděkoval za vše co tu děláte. Za výuku mých dětí i za vše…. okolo.“ Začal.

„Děkuji, ale není zač. Mám za to vše co potřebuji a ochranu vašich mužů.“ Sklonila hlavu v pokorném gestu.

„Já …. To jsem na mysli neměl. Za  pár dní je to slavnost úrody. Přál bych si aby jste se  letos stala královnou podzimu.“ S napětím čekal její odpověď.

„Ale … já … Patriku. Ne…nejsem si jista jestli je to dobrý nápad.“ Koktala zcela neschopna souvislé myšlenky. Drobným úsměvem reagoval na své jméno a těšilo ho vidět ji zaskočenou.

„Já si myslím, že ten nejlepší. Catrine je moc mladá a matka zas stará. Jsem přesvědčen, že lidé budou nadšeni mým výběrem.“  Mluvil tiše, vemlouvavě. Musel využít momentu překvapení aby co nejrychleji získal její souhlas. Nesmí mít možnost přemýšlet jinak odmítne.

„Opravdu chceš abych to byla já?!“ nejistě si ho prohlížela. Královnou podzimu byla vždy žena spřízněná se zemanem. Manželka, dcera, matka, snoubenka či alespoň milenka. Ona nebyl nic z toho. Dokonce ani ta milenka.  Neměl ji rád, tak proč ji o to žádá?! Mátl ji již více jak měsíc. Jeho nepřátelskost zmizela a ona nemohla stále přijít na důvod proč se tak stalo.

„Ano. Už jsem zařídil aby ti ušily šaty.“  V duchu zavýskl, má vyhráno.

„Šaty? To není nutné. Já …“ zavrtěla hlavou.

„Prosím, Suzan berte to jako mé poděkování….prosím.“ přerušil ji tiše. Ač ho její námitky hněvali, od chvíle kdy ji přestal vnímat jako „viníka“ neměl problém ovládnout svůj hněv. Ovládnout jiné pocity už bylo těžší. Od onoho památného dne se nepohodli již mnohokrát, ale nebyl to vztek a hněv co v něm vyvolávala, byla to touha ji poznat a to ve všech významech toho slova. Touha poznat její tělo, duši, mysl, srdce. Pochopil, že když jí to dovolí ocení jeho přednosti a dovolí i jemu ocenit ty její.

Dívala se na něj a přemýšlela. Co tím sleduje? Bude po ní chtít nějakou kompenzaci… myšlenky jí lítali hlavou. Všiml si jejího pohledu. Přemýšlí! Lekl se.

„Je to jen poděkování, pocta kterou si zasloužíte, má paní. Mé úmysly jsou počestné.“ Pronesl rychle.

Copak jí vidí do hlavy? Je opravdu tak čitelná? Napadlo ji.

„Pak tedy…. Děkuji přijímám, můj pane.“ Pronesla krotce. Stále neschopna najít důvod jak svého souhlasu tak jeho návrhu.

„Nechám vám do pokoje přinést šaty hned jak budou dokončeny.“ Přijal s úlevou její odpověď.  Úklonou se rozloučil a odešel dřív než by mohla změnit svůj názor.

Pár hodin poté seděla ve své komnatě, s hlavou v dlaních  a kroutila hlavou.

„Co jsem to udělala, Eny?!  Jak mě mohlo napadnout přijmout takovou věc. Teď si všichni tady budou myslet, že na mě má právo. Že jsem jeho metresa. Kdyby to na mě tak nevyhrkl, kdyby mi dal čas na rozmyšlenou, kdyby…. Ach bože Eny co mám dělat? Nemůžu to udělat, nemůžu!!!! „  stěžovala si své feně potichu.

„Ne pane!“ založila ruce v bok. „Nejsem tak bezbranná jak si o mě myslíte.“ Díval se na její zamračenou tvář a sám potlačoval vztek.

„Mýlíte se paní. Jste pod mou ochranou a já říkám, že sama již neopustíte hrad.“ Trval na svém. Očekával nadšení, nebo alespoň vděk. Ale ne, ona se tvářila jako by jí ubližoval. Williem a Simon s pobavenými obličeji tiše přihlíželi jejich novému sporu. Vzdorovitě pozvedla bradičku a ač mu dosahovala sotva po ramena dávala najevo, že nemíní ustoupit byť o jedinou píď.

„Dobrá pane. Vyberte jednoho z mužů z vašeho doprovodu a já vám dokáži, že se umím dostatečně ubránit sama.“ Vyzvala ho s  ledovým hlasem. Nikdo nemohl pochybovat, že svá slova myslí vážně. Blahoskloně se pousmál a zavrtěl hlavou. Co si ta žena sakra myslí!!!

„Bojíte se snad, že by pouhá žena mohla přemoci některého z vašich rytířů?!“ začala popichovat  a útočit na Patrikovu ješitnost.

„Žádný z mých mužů nenapadne ženu.“ Odtušil jako kdyby  nebylo jasné v čem je její návrh nesmyslný.

„Pak tedy nebudou vědět, že bojují se ženou.“ Nedala se. „Co máte v plánu, paní?!“ zamračil se. Celý rozhovor nabral směr který se mu ani za mák nezamlouval.

„Jen malý zápas beze zbraní. Zde na cvičišti. Sám určíte jeho délku i vítěze.“ Hlas měla plný odhodlání. Trvalo ještě hodinu než Patrik kapituloval a to i díky intervenci svého bratra který překvapivě stál na její straně. Myslel, že bude i jeho cílem tu ženu chránit a ne jí vystavovat možnému zranění. Nechápal jak může  ohrozit její zdraví když se ohání něžnými city jenž k ní chová.

„Mám, ale podmínku paní. Zápas skončí okamžitě na můj povel. Pokud se vám nepovede přemoci do té chvíle mého muže podvolíte se mé vůli a již nikdy neopustíte hradby Elysea bez doprovodu.“ Pronesl konečně unaveně.

„Souhlasím. Vy však vyberete muže z vaší družiny a nikoli z hradní gardy.“ Kladla si i ona požadavek.

„To všechno jsou muži zběhlí v boji paní! Proč chceš svůj úděl tolik ztížit?“ ohradil se, ale nebyl v tom žádný nesouhlas. Spíše zvědavost.

„Nemíním si nic ztížit pane. Tví muži neznají nic z toho co jsem naučila zdejší muže.“ Usmála se na něj potměšile a jemu se zadrhl dech. Měla roztomilý výraz a jemu začínalo docházet, že je ztracen. Ne neměl vůbec dovolit aby se o takové bláznivině bavili . Vždyť i ten nejméně zkušený muž z jeho družiny byl o půl hlavy větší a alespoň jednou tak těžší než ona.

„Paní jsi si jistá tím co chceš udělat? Mohla by jsi být zraněna a ….“  „Jsem si více než jista , pane!“ skočila mu do řeči. „Zítra, pokud dovolíte se rozhodne. Do té chvíle…. Omluvte mne musím za svými povinnostmi.“  Uklonila se a rychle odešla. Snad aby si to Patrik nerozmyslel.

X X X

„Přeji příjemný večer mé dámy!“ zvučně  pozdravil s jemnou úklonou obě ženy. Lady Bea mu odpověděla nadšeným úsměvem, zato Suzan na něj pohlížela s nedůvěrou.

„Ach Patriku, konečně.  Můžeme tedy začít s večeří.“ Vlídně ho pokárala matka a pokynem ruky uvedla v činnost služebné.  Bylo to od ní, ale pokárání. Než se objevil byla plně zabrána do debaty se Suzan. Řešily právě nový vzor na Catrininy slavnostní šaty. Chvíli poslouchal poslední z poznámek a v hlavě mu začal klíčit nápad. Šaty! Do měsíce tu budou oslavy sklizně a ona by byla tou nejkrásnější ozdobou tanečního hemžení. Obzvlášť v šatech nesoucí barvy jeho klanu. Až teď si uvědomil, že jako jediná zde nenosí nic co by ji s jeho lidmi spojovalo. Nemá nic v jeho barvách. Jídlo započalo a stůl se naplnil plnými mísami.  Přesně jak doufal musela využít jeho pomoci. Společný pohár a etiketa jí to nakazovali. S milým úsměvem se k ní natočil. Chvíli pozoroval co hledají její oči, šunka na kterou měla evidentně chuť ležela  mimo její dosah.

„Smím vám posloužit, má paní?“  upřeně se zadíval do jejích očí.

„Ach … děkuji.“ Nedůvěřivě si ho prohlížela, když jí podával to, oč nepožádala.

„Pro vás vše, má paní.“ Usmál se na ni. Neušlo mu, jak ztuhla. Skoro mohl slyšet, co se jí honí hlavou. Co se tu dějě? Proč najednou ta zdvořilost? Změnil taktiku, kvůli čemu, co po mě chce?  Doufá, že se vzdám zítřejší zkoušky? Neušlo jí, kam ji lady Bea vmanévrovala, ale vhledem k tomu, že Patrik nebyl v dohledu, nevadilo jí to. Až do teď. Will jí také moc nepomáhal, zrovna dnes se evidentně rozhodl věnovat svou pozornost dětem. Jen doufala, že se na ni nezlobí kvůli dnešnímu rozhovoru. Usmál se na ni, když přišla, tak věřila, že je mezi nimi vše v pořádku.  Vždyť ji i podpořil když se jeho bratr rozhodl, že ji bude držet v bezpečí hradu a pod dohledem. Patrikův příchod a jeho změna chování ji upřímně děsil. Jeho hřejivý úsměv ji však mátl nejvíce. Ovšem s ním bylo také mnohem těžší odolávat jeho mužnosti. Nemohl tušit, co s ní jeho blízkost dělá.  Byl urostlý, charismatický muž a ona nebyla z kamene,… vzpomněla si na dnešní odpoledne kdy to byl právě on kdo hrál hlavní a jedinou roli v jejích představách. Cítila, jak se jí žene krev do tváří a rychle sklonila hlavu. Bože! Copak je nějaké pískle, aby se červenala, když se na ni muž usměje?!

Byla nespokojená a reakcemi svého těla. Je to přeci tyran a ignorant! Despota! Nutila se, si  to opakovat znovu. Přesto… marně se nutila odtrhnout pohled od jeho úsměvu. Nepřítomně pozorovala jak nakládá na společný talíř šunku. Zamrkala.

„Prosím, má paní.“  Podával jí kus chleba. Znovu zamrkala a kývla. Konečně se jí povedlo vymanit se z okouzlení. Rychle se rozhlédla kolem sebe. S oddechnutím zjistila, že si jejího okouzlení nikdy nevšiml. Nikdo, až na Patrika. S potěšením kvitovala, že zbytek večera ji již nevyvedl z rovnováhy. A že se důvody našli.  Dnes byl ten tam mlčenlivý pozorovatel. Seděl na kožešinách před krbem s dcerou posazenou v klíně a vyprávěl zážitky z cest. S radostí zaznamenal, že Suzan sedící o kus dál v křesle s Calumem v náručí soustředěně naslouchá jeho slovům. Dokonce se nezvedla, ani když klučina v jejích rukou odplul do říše snů. Když večerní čas pokročil a i ona ucítila únavu rozhodla se, že je čas aby ona i děti odešli do postelí.

„Omlouvám se, za přerušení pane. Děti i já jsme unavení, je čas  vás opustit.“ Přerušila ho.  V tónu jejího hlasu nebylo poprvé ani stopy po chladu a nepřátelství.

„Jistě. Nevšiml jsem si, že je tak pozdě.“ Pronesl Patrik dvorně. Neušel mu nesouhlasný pohled jeho dcery. Usmál se na ni.

„Suzan má pravdu, holčičko. Neměj strach zítra vám  dopovím konec.“ Pohladil ji po zlatavých kadeřích. S velkou neochotou vepsanou v tváři vstala a poslechla otce. Suzan zatím přemýšlela jak vstát aniž by vzbudila chlapce ve svém náručí.

„Vezmu ho.“ Zašeptal a sklonil se nad vylekanou ženou. Trhla sebou, nevnímala jeho přítomnost.

„Ale, já …“ než mohla větu dokončit, zvedl syna a namířil si to s ním ke schodům.

„Pojďte, uložíte ho sama.“ Pronesl téměř něžně.  Kývla. Popoběhla a společně s Catrin stoupala před ním. Nevědomky mu poskytla pohled, který ho uchvacoval. Pozoroval, jak se jí při chůzi vlní boky a v hlavě mu vyvstali vzpomínky na cestu rukou jimiž hladila své tělo. Nebude trvat dlouho a budou to mé ruce, které budou hladit toto tělo, sliboval si.

Moc vám všem které jste komentovaly děkuji za povzbuzení a jsem moc ráda, že se vám povídka líbí.

„Matko!!!“ hlas se rozléhal tichem chodby. Zadýchaný vpadl do matčiných komnat aniž by čekal na pozvání.

„Musíme si promluvit.“ Pronesl a usedl  na jednu z židlí proti matce. Když po hodině opouštěl  pokoj lady Beatrice, měl na tváři spokojený výraz. Suzan pro něj byla i nadále záhadou, vlastně ještě větší než před rozmluvou s matkou, ale choval v sobě semínko naděje, že jeho věc dopadne úspěšně. To co se dozvěděl od matky  mu zamotalo hlavu. Nevěděl co si vybrat. Její znalosti byli ohromující, ale byly oblasti v kterých byla její neznalost alarmující. Všechny urozené dámy se kterými se kdy setkal uměly nejen normanskou francouzštinu, ale znaly alespoň z části i angličtinu. Ty vzdělanější i galštinu, řeč  skotů.  Ona jak se zdá neovládala ani jednu z těchto řečí, vlastně něco podobnému angličtině ano, trochu. Učí se jim společně s Calumem a Catrinou.  Umí psát a číst a ovšem matematika, filosofie, astronomie a přírodní vědy v tom všem je velmi zběhlá.  Jak se zdá vyzná se  i v práci správce a řemeslech, některých. To je pro ženu neobvyklé. Avšak o vedení zemanovi domácnosti její vědomosti pokulhávají. Byla plná protikladů.  Matka se jeho úmyslem dvořit se jí zdála nadšená. Varovala ho však, Suzan není žádnou sotva odrostlou dívenkou. Je to žena která velmi dobře ví co chce a co ne. Nebude vůbec lehké změnit její rozhodnutí neprovdat se. Patrik si ovšem ani kouskem své bytosti nepřipustil, že by mohl neuspět. Byl pevně rozhodnut si Suzan vzít a nic mu v tom nezabrání. Překoná, zničí její odpor. Zamířil do pracovny.  Během rozhovoru s matkou v něm pomalu uzrával plán jak zjistit něco o jejím původu.  Rozhodl se  pozvat na Eliseum Abrháma.  Jednoho z mála anglických šlechticů které nazýval přítelem. Jeho znalost  jazyků a národů pevniny by mohla pomoci odkrýt Suzanin původ. Dřív než se jeho bratr a Simon vrátili , byl již posel s dopisem na cestě.

„Wille! Wille!“ zavolal na bratra když zaslechl koně na nádvoří. Jmenovaný zvedl hlavu a čekal zda  bude Patrik pokračovat. Ten ho s hlavou v okně jen požádal aby přišel k němu, ihned. To Will uvítal, sám měl na srdci dost věcí které chtěl s bratrem probrat.

„Zdá se, že jsi konečně ochoten vyslechnout i názory jiných? Nebo jsi mne zavolal, jen abys mi mohl cosi vytýkat?“ s těmi to slovy vešel do bratrova doupěte.  Zlost kterou vůči staršímu bratrovi cítil ještě zcela nezmizela.

„Ani jedno, i když si rád vyslechnu požadavky nájemců, teď mám na mysli něco jiného, osobnějšího. Prosím, posaď se.“  Nervózně ukázal na židli proti sobě. Vědomí, že Williem je jediný člověk, který se nebude rozpakovat se mu postavit, činilo jeho žádost ještě těžší. A to, oč ho míní požádat, se mu jistě nebude zamlouvat, o tom je Patrik přesvědčen. Williem se zamračil, znal svého bratra dobře, a proto jeho nervozita nevěstila nic dobrého. Snad i proto, se pokusil zatím potlačit svou rozmrzelost vůči němu.

„Willieme, chtěl bych tě požádat …mohl by jsi … „  Patrik koktal. Stále nemohl najít správná slova. Vstal a přešel k oknu, poté k posteli a nakonec si znovu sedl.

„Požádal jsi Suzan o ruku?“ vyhrkl a napjatě se na bratra zahleděl. Will na něj však jen nevěřícně vyvalil oči.

„Odmítla mne.“ Odpověděl  zaraženě dřív než stačil plně porozumět bratrovu dotazu. Patrik si oddechl, což Williemovi neušlo.

„Byl … byl by jsi ochotný zanechat, alespoň na nějaký čas, svých snah o její přízeň? Počkej …“, zvedl ruku aby zabránil bratrovi promluvit, „… dřív než mi odpovíš … já … chtěl bych z ní učinit paní na Eliseu.“ Se zatajeným dechem pozoroval bratrovu tvář. Po chvíli napjatého ticha  se Will rozesmál. Jeho hlasitý smích Patrika znejistěl, ale i rozčílil.

„Proč se u všech rohatých směješ ?  Simon i ty mi od chvíle co jsem se vrátil neustále předhazujete její přednosti. Stejně jako to, že se mám oženit. No a toto by bylo idealní řešení! Mé děti jí milují a ona jak se zdá je má taky ráda. Lidé si jí váží a zdá se, že jí se tu líbí. Co je na mém návrhu tak směšného!?“ hudroval rozmrzele.

„Co? Ty se vážně ptáš co? Bože, Patriku vždyť se nemůžete vystát. Vážně věříš tomu, že by se za tebe dobrovolně provdala? Víš ty co?! Rád se podívám, jak tě pošle k čertu. Máš můj souhlas, stáhnu se do pozadí a budu se bavit tvými marnými snahami a jejím odmítavým postojem. A až toho budete mít oba dost, vrátím se a získám ji pro sebe.“ S pobaveným tónem si bratra prohlížel. Ani na moment nezapochyboval o jeho neúspěchu. Díky dnešní rozmluvě se Suzan , byl klidný, věděl, že sňatek je to poslední co chce. A vzít si Patrika!!!! Holý nesmysl.

„Můžu se spolehnout, že když uspěji, nebude to znamenat rozkol mezi námi, bratře?“ ujišťoval se. Na rozdíl od Willa, věřil, že ji získá.

„Jistě. Ať uspěje ten lepší.“ Přikývl s úsměvem Will.

„Či ten komu bude přát štěstí.“  Dodal Patrik. Ulevilo se mu, že vše proběhlo v klidu a dobré náladě. Nechtěl se s bratrem vadit, zvláště ne kvůli ženě. I když mu bylo nepříjemné, že Will dal na srozuměnou, že ani za mák nevěří v jeho úspěch. Zdá se, že stejně jako jeho matka i bratr nemá dost důvěry v jeho schopnosti okouzlit tuto ženu. Nemínil ztrácet čas, proto netrpělivě vyhlížel její návrat. Když, ji pozoroval z výšky svého okna, pousmál se nad ironií dnešního dne. Stejně jako v lese teď stál nad ní a prohlížel si ji bez jejího vědomí. Ještě však se musí postarat aby se už nikdy neopakovalo to co doposud, už nikdy nevyjede hradby sama.

Večeře bude první příležitostí ukázat jí, že i on umí být galantní, milý, vstřícný i okouzlující společník. Za vydatného přispění své matky uspořádal zasedací pořádek u hlavního stolu tak aby mu napomáhal v úkolu, který si vytýčil. Pro dnešní večer, ale i pro ty nadcházející, bude Suzanino místo po jeho pravici. Ze stejného důvodu hodlal do hodovní síně přijít o něco později než ostatní, aby ji nevyplašil. Teď jí hodlal oznámit, že ode dneška bude postaráno o její bezpečí. Těšil se jak tento jeho vstřícný krok ocení. Se samolibým úsměvem se ji vydal vyhledat.

Jen taková „vsuvka“ pro pobavení. :-)))

Seděl udiven nad ní. Když uslyšel zvuk koňských kopyt strnul. Zanedlouho se z lesa vynořil ta, na kterou myslel. Nemohla ho vidět a i jejímu ochránci zůstal utajen, ale on se i přesto ještě stáhl do stínu. Pozoroval ji, jak svůdně tančí, ne nebyla skřítek, ale divoženka. Její smích projasňoval vzduch a on se jím nemohl nasytit.  Najednou se přistihl, že touží, aby se takto šťastně smála na něj, pro něj, kvůli němu. Ten zvonivý zvuk ho plnil radostí a nadějí. Když odložila ten drobný kousek šatů, který měla na sobě a vstoupila do průzračné vody, stálo ho hodně sil aby neskočil za ní. Jak očarovaný pozoroval rozhodná a pevná tempa, kterými čeřila vodní hladinu. Plavala rychle a sebejistě. Když se však dostala do středu jezírka, otočila se. Ležela teď klidně na hladině, jakoby spala. Jen drobné pohyby prozrazovali, že je vzhůru. Nikdy nic takového neviděl, nechápal jak, ji mohou ty neznatelné pohyby udržet nad vodou, ale většinu jeho vědomí zaměstnávala podívaná, kterou mu nabídla. Zcela nahá, vystavená slunečním paprskům a jeho pohledu. Se zaujetím muže studoval její tělo. Drobná ramena, kulatá, vysoce postavená ňadra, patřící spíše dívce než zralé ženě. Oblé boky a štíhlý pas.  A nakonec … trojúhelník tmavých chloupků tam kde se spojovala její bělostná stehna. Znenadání zakopala nohama a na jedné nich…. Zatajil dech. Zamračil se. Co to bylo? Nebyl si jist, zda ho neklamou oči. Už však znovu plavala a byla k němu otočena neméně přitažlivou částí těla. Nemohl se tedy přesvědčit, zda ho neklamal zrak. Kdesi uvnitř si uvědomoval, že měl dávno odejít, že narušuje její soukromí, ale nemohl si pomoci.  Cítil, že teď, tady je sama sebou, že nic neskrývá. Ležela teď na trávě, s očima zavřenýma a vystavovala nahé tělo slunci. Její nahota ho vzrušovala stejně jako naprostá přirozenost s jakou se v ní pohybovala. Když se její ruka  dotkla růžových poupat na konci ňader netušil co ho čeká.  A než si uvědomil čeho je svědkem byl už zcela v moci jejích pohybů. Za zavřenými dveřmi jeho svědomí se ozýval hlas, který ho odsuzoval za jeho momentální chování a nedostatek vůle. Nevěnoval mu však sluch a ani nemohl při pohledu na ni. Její ruce nahrazovali mužské dlaně a netrvalo dlouho a její tvář získala zasněný výraz. Cítil jak jeho chlouba reaguje na podívanou odehrávající se dole v trávě. Krev se mu vařila v žilách a tvrdý úd hrozil, že se osvobodí sám, pokud to Patrik rychle neudělá. Zcela fascinován jejími doteky, vykonávala jeho dlaň známé pohyby.  I on teď třímal v ruce svůj vztyčený pyj a s očima upřenýma na ukájející se ženu, se sám blížil k vyvrcholení. Hlasitý milostný sten nesoucí se z hlubin pod ním odstartoval jeho uvolnění. Když se probral, z prožitého omámení, zjistil, že nic tak „skandálního“, ale zároveň přirozeného ještě nezažil. Nikdy neviděl ženu přivodit si vlastní rozkoš bez přispění muže. Pochopil jak vášnivou ženou Suzan je. V ten okamžik navždy opustil myšlenku na její a Willovo spojení. To on je ten kdo bude hladit její tělo, to jeho jméno bude křičet v rozkoši. Toto procitnutí bylo osvobozující. Zcela nepozorovaně zmizel přízrak Minervy, který ho neopustil od její smrti. Když si teď představil ženské tělo pod svým, mělo tvář té tvrdohlavé, vzpurné vdovy. Minervina krásná tvář ho konečně opustila. Ve světle tohoto poznání si uvědomil, že získat Suzan bude v mnohém jiné a jistě o mnoho obtížnější než vše s čím se do této doby při dobývání žen potkal. Získat ji, toto rozhodnutí v něm nevědomě zrálo již nějaký čas, ale teprve právě prožitá rozkoš a intimita mu otevřela oči. Ovšem ona ho odmítala ho. A jako by to nestačilo, nejen že nechtěla nikoho a jeho odmítala víc než jiné. To není zrovinka dobrá výchozí pozice.  Už nepochyboval o boží vůli,to ona je jeho vytoužená druhá šance, jeho znovu nalezené štěstí. Přesto, nebo snad právě kvůli tomu nemínil ustoupit ze svého rozhodnutí odkrýt její minulost. O své manželce mínil vědět vše. Nezpozorován zmizel ze svého vyvýšeného místa. Na hradě byl o dost dříve než  Williem a Simon a samozřejmě o hodně dříve než ona. Cestou za zabýval vymýšlením způsobů jak nejlépe získat její souhlas k sňatku, ale i neschopností svých mužů. Jak mohou dovolit, aby zůstala sama nechráněná bezpečím hradních zdí. Byl si vědom, že pokud o ní někdo ví více je to jeho matka. Ta by mohla, pokud se správně vyjádří, být jeho nejsilnějším spojencem.

Vyšla z jeho pokoje a vztek se v ní mísil s bolestí. Sama, je sama. Pocit osamělosti se znovu hlásil  a to v plné síle. Na tak dlouho se jí ho dařilo umlčet. Pomalým tempem došla do svého pokoje a klesla na postel. Kožené úvazy držící její matraci zasténali jako sténala její duše. Nepřítomný pohled upírala na podlahu a rukou nevědomky hladila psa. Tolik jí scházeli její milovaní. Vědomí, že je již nikdy nespatří, jí způsobovalo nepředstavitelnou bolest. Z očí jí tiše kanuly slzy. Proč? Proč, ji sakra musel vyprovokovat aby si znovu uvědomila, že sem nepatří.   Slepě došla k truhle v rohu pokoje. Klesla na kolena a otevřela víko. Na dně byl ukryta malá vyřezávaná truhlička a v ní … obrázek dvou smějících se dětí. Jejích dětí.

„Proč já?!“ zakřičela v bolesti a přitiskla si jej na prsa a rozplakala se. Trvalo dlouho než byla schopna vyjít z komnaty. S červenýma očima a trochu strnulým úsměvem se vrátila ke svým povinnostem. Rozhodla se, že pro dnešek má rodiny dost.

x x x

„Cos jí provedl?“ zaútočil u večeři na bratra Williem. „Nic.“ Oba příliš dobře věděli o kom je řeč.

Suzan se neukázala u oběda, prý jí není dobře. O nic by nešlo, nebýt Simona a jeho nevymáchané pusy. Všichni teď již věděli o jejich roztržce.  Naštěstí, ale zůstala na hradě. Cam a Catrin s ní měli odpoledne hodinu matematiky a  tam se dostavila. Proč, ale nepřišla k jídlu? Může být on tím důvodem?

„Patriku, to tvoje nic je důvodem proč už zas není u jídla!“ nedal se Will. „Zase jsi se ji snažil zastrašovat, nebo jsi jí uložil nějaký nesmyslný trest?“

„Wille, asi mi nebudeš věřit, ale nic z toho jsem neudělal. Jistě tě potěší, že se nám dokonce podařilo najít kompromis ohledně běhu dílen. A … nebylo proč ji trestat.“ Dodal tiše. Bratr ho však slyšel.

„Máš pravdu, tomu se mi opravdu špatně věří. A podle mne i ten kompromis zařídila ona. Ustoupila ti, že! Sakra i když jsi můj bratr a zeman a já tě mám rád, pokud té ženě ublížíš, zapomenu na to!“ Williemův obličej zrcadlil vše co cítil vztek, zmatek i beznaděj.

„Já vím.“ Kývl Patrik. Ani netušíš jak ti rozumím. Říkal bratrovi v duchu když viděl jeho výraz. Ač nerad musel si přiznat, že i on pomalu propadá jejímu kouzlu. Zbytek večer proběhl v klidu, ale rodina s ním příliš nemluvila. Ráno zmizel dřív než se stačil hrad pořádně probudit. Potřeboval samotu. Simon a Will mají dnes jet do vesnice a děti stráví den s jeho matkou a Suzan. Neměl by nikomu chybět. Dřív než se sluneční paprsky prodrali skrz zelený strop stromů, seděl na vrcholku skály a díval se dolů. Naposledy když tu seděl, díval se na nymfu vycházející z šumící vody. Teď mu lesní ticho a kouzelná scenérie pomáhala najít klid. Už dávno se nezlobil, že místo kde s Minervou ukrývali svou lásku patří jiné ženě. Teď více než jindy chápal její potřebu samoty. Oběť ! Včera mu vyčetla, že v ní viděl jen viníka a měla pravdu. Teď po noci strávené úvahami, ale i představami o ní nechápal jak mohl být  tak zabedněný. Viděl jen její vzdor, vzpurnost a neochotu poslechnout. Měl ji za svéhlavou, rozmazlenou ženu a nestaral se proč je taková. Nechtěl vidět i jiné její stránky. Její starostlivost, laskavost, pracovitost a vysokou inteligenci. Odmítal si připustit vše co by jí v jeho očích činilo lepší. Nechtěl jí mít rád. Možná proto, že se mu v noci vracel obraz jejího nahého těla a sžíravá touha se s ní milovat. Nebo protože ho vyváděla z jeho klidu jako se to nepovedlo žádné jiné ženě.

X X X

„Simone, Willieme!“ zavolala.

„Ano, má paní.“ Oba se otočili a s dvornou úklonou zastavili.

„Smím jet s vámi?“ požádala je. Dnes ráno, když vešla do hlavní síně našla tu všechny kromě Patrika. Ten prý zmizel hned za rozbřesku. Chtěla toho využít a proklouznout z hradu ven.

„Jistě. Vždyť víš, že tebe všichni uvidí raději než nás. Je skoro zahanbující když nájemci více spoléhají na tvůj úsudek než na ten můj.“ Naoko se škaredil Simon. Oba se chystali na pravidelnou objížďku bližších nájemců.

„Ale, ale, že i ty by jsi trpěl tím hrozným mužským nešvarem?“ povzdechla si zklamaně, ale oči se jí smáli.

„A to je jaký, má paní?“ ozval se Will, který již držel otěže, jejího koně.

„Přehnaná pýcha!“ utrousila. „Tak to já jsem v bezpečí. Myslím, že mi ji všechnu vyfoukl Patrik, a tak mohu s hrdostí prohlásit, že mi zcela chybí.“ Smál se Williem na oba. Simon jen pokrčil rameny. Ve svorné a veselé náladě vyjeli. Když se však dostali na lesní křižovatku Suzan přitáhla své kobylce otěže a zastavila. Oba muži a nejen oni, i jejich malý doprovod zastavili s ní a nechápavě se na ni podívali.

„Tady se rozloučíme.“ Poznamenala. „Ty nejedeš dál?“ zaraženě se zeptal Will.

„Ne, omlouvám se, že jsem to neřekla hned, rozmlouvali by jste mi to. Potřebuji být chvíli sama a než začnete…“ zvedla rychle ruku, aby zarazila jejich protesty,“… do večeře jsem zpět na Eliseu.“ Dodala rychle s pohledem na jejich nesouhlasné obličeje.

„To kvůli Patrikovi?“ vydechl Will a popojel jí k boku. „Taky.“ Smutně se na něj usmála.

„Suzan co ti udělal? Jsi od včerejška zamlklá.“  To by nebyl Simon, aby si nevšiml. Trochu ji děsilo, jak dobře jí tento muž zná. Teď stáli každý po jedné její straně, kousek od svých mužů a plně soustředěni na ní.

„Jen … nechme to být.“ Mávla nad tím rukou. Jak jim má vysvětlit, že jí připomněl její odlišnost, minulost a samotu, které jí bude navždy činit jinou než ostatní.

„Nechat být?!“ Will se nemínil dát. „Suzan ty znáš mé city a i když je neopětuješ, já … nesnesu, aby ti kdokoli ubližoval, včetně mého bratra. Kdybys … kdybys byla mou ženou, nemohl by si dovolit to co teď. Neměl by na to právo a já … víš, že bych po tobě nechtěl nic, co by jsi nechtěla ty sama.“ Mluvil k ní tiše, jakoby si vůbec neuvědomoval přítomnost Simona a ostatních mužů.

„Willieme…“ pohladila ho po ruce. „Vážím si tvé nabídky, ale … odpusť, víš velmi dobře, že ji nemohu přijmout. Už jednou jsem ti řekla, že se netoužím znovu provdat, příliš by mne to svazovalo. Věřím, že  by jsi ke mně byl velkorysý, ale ani ty by jsi jednoho dne neodolal „moci“, kterou by jsi nade mnou měl. A až by nadešla ta chvíle, kdyby ses z pozice manžela dožadoval … čehokoli, zničilo by to vše. Nemohla bych pak zůstat.“ Bylo to poprvé, co promluvila tak otevřeně o svých důvodech. Snad za to mohlo citové rozpoložení posledních dnů. Možná Patrikovo obviňování a chuť jí vnucovat svou vůli, že dovolila aby viděli více z jejích myšlenek. Oba muži ji němě pozorovali a tiše zvažovali její slova. Simon nejspíše pochopil více než Will, ale i tak mu to stačilo.

„Suzan…“ zašeptal a posmutněle se usmál. Sen, který měl v mysli, se rozplynul. Oba jí již znali dost dobře nato, aby věděli, že je pro ně nedostupná. Jen přátelé, nikdy nic víc.

„Jeďte! Už vás jistě čekají a se mnou si nedělejte starosti. Až se vrátím na Eliseum budu pořádku.“ Ukončila napjatou atmosféru. A vyloudila na tváři úsměv.

„Opatruj se maličká.“ Rozloučil se Simon a položil ruku na pevné stehno, kterým se dotýkali. Věděl, co potřebuje slyšet i cítit. Přátelství. A právě to jí nabízel.  Už dávno se smířil s rolí přítele a tak trochu i důvěrníka. Dávalo mu to možnost být jí mnohem blíže než kdyby se jí dvořil. Díky tomuto postavení si mohl dovolit i určitou familiárnost v chování vůči ní. I když jen v soukromí. Byla jeho i když jen částečně a to bylo víc než mohl říci kterýkoli jiný muž. A on to nemínil ztratit.

„Jistě.“ Zasmála se zvonivým smíchem a stočila kobylku směrem ke svému ráji. Za známých tónů lesa dojela k domku. Ustájit Bohemii jí trvalo jen okamžik. Když z kapsy sukně vytáhla klíč, dala psovi volno a společně s ním se uvolnila i ona. Otevřela okna i dveře a nechala voňavý vzduch vnikat do útrob domu. Když se objevila před domem měla na sobě jen košilku sahající jen do poloviny stehen. Byl to jeden z posledních teplých dnů končícího léta a ona se rozhodla užít si ho. Bude trvat dlouho, než zas bude moci odjet z Elisea. Dnes se chce smát a zapomenout na bolest, kterou on probudil. Začala si broukat a roztančila se travou. Slunce jí hřálo n kůži a krása okolo po duši. Hrála a dováděla se svou fenou, trhala květy a nakonec….

„Běžte, přijdu k večeři.“ Jemně popostrčila oba k odchodu. „Suzan?!“ zavolal chlapec.

„Ano?“    „ Smím si sebou vzít En?“ prosebně se díval na psa u jejich nohou. Usmála se a kývla.

„Běž.“ Pokynula psovi a podívala se zpět na hocha. „Calume teď jsi za ní zodpovědný. Věřím, že se o ní se ctí postaráš.“ Pronesla vážně. Ten narovnal ramena a jakoby díky tomu i vyrostl. „Nezklamu tě.“ Ujistil ji vesele a s povelem „ Jdeme“ se rozeběhl po schodech.

„Má tě moc rád, víš to.“ Zkoumavě si jí prohlížel Will, kterého nechalo dítě za sebou na prvním stupni schodů.

„I já jeho.“ Odpověděla prostě a vrátila se ke své práci.   Ještě chvíli se zabývala v mysli Willem. Byl pro ni vzácným a milovaným přítelem. Jediné co ji ve vztahu s ním trápilo, byla snaha přimět ji aby se stala jeho manželkou. Kdyby jen šlo mít s ním nezávazný sex.  Byli okamžiky kdy jí tělesný kontakt  s mužem zoufale chyběl. Bohužel zdejší muži mají příliš majetnické pudy.  Když se přiblížil čas večeře, rozdala pokyny svým pomocnicím šla se převléknout. Přišla o chvíli později, všichni už byli usazeni na svých místech. S pokornou úklonou se zastavila před Patrikem.

„Přeji příjemný večer, pane.“ Pozdravila. „I já vám paní. Jsem rád, že jste se k nám přidala.“ Snažil se být příjemný i on. Pokynul k volné židli. Důvodem proč se na ni usmíval skrze zaťaté zuby byl Calum. Za poslední dva dny poznal, že Suzan je pro jeho syna velmi důležitá a protože si přál najít cestu k synovu srdci rozhodl se chovat se k té zpupné ženě s blakosklonou shovívavostí. Během včera  pozoroval své děti jak se těší z její přítomnosti.  A nejen ony. Will nespustil z té ženy celý čas oči. Snažil se být neustále poblíž a bavit ji i děti  historkami. Simon pohodlně usazený před krbem s pohárem vína a mísou pamlsků v klíně, připomínal kocoura nad mísou smetany. Byl to klidný čas naplněný mírem a láskou. Na hony vzdálený  neklidu bitevního tábora.

„Catrin, Cale myslím, že je čas popřát všem příjemné sny a odebrat se do postelí.“  Vstala Suzan a oslovila děti.

„A budeš nám vyprávět?“ vykřikl Cal. „Jistě, že budu, ale musíš být rychlý.“ Pohladila ho po vláskách.

„Prosím tu o rytíři se lvem.“ Ozvala se Cat. „Dobrá povím vám o rytíři se lvem..“ na oko poraženě přitakala. Věděla, že tento příběh je dívčin nejoblíbenější.  Teprve před nedávnem se rozhodla, že už je její znalost jejich jazyka natolik obšírná aby jim mohla začít vyprávět příběhy a pověsti své domoviny. Stale i tak bylo dost slov které musela nahrazovat. Na oplátku se Cal a Cat starali aby ona nezapomněla ten svůj a pilně se mu učili. Milovali když zpívala písničky ve své mateřštině  a chtěli vědět o čem jsou.

„Dobrou noc Wille a Simone! „ vykřikl Calum. Rychle políbil svou babičku a uháněl za Suzan která už byla u paty schodiště.

„Nezapomněl jsi na někoho Calume?!“  tiše ho upozornila.

„Dobrou noc otče.“ Přála právě Catrina a políbila  ho na tvář. Cal se podíval na Suzan a pak na Patrika. Váhavým krokem se vracel k otci.

„Krásné sny , pane.“ Pronesl nesměle. Patrik se naklonil k synovi. Vzal ho na ruce a posadil na klín.

„I já ti přeji  krásný a klidný spánek Calume.“ Usmíval se na něj.  Zlehka políbil chlapce na tvář.  Ten se rychle vymanil z jeho rukou a rozběhl se k Suzan. Společně odešli. Simon využil Patrikova dobrého rozmaru a nastínil mu problémy s dílnami které je nutné vyřešit. Přesněji, tlumočil Suzanina slova. Byl natolik rozumný aby  však její jméno nezmiňoval a Patrik natolik v povznesené náladě aby nevnímal mezery v jeho vyprávění. Další den  měl v plánu vzít děti  sebou do vesnice.Catrina přijala jeho nabídku nadšeně, ale Cal se před odpovědí podíval na Suzan. Ta se usmála a kývla. V ten okamžik  se jeho úmysl nevěnovat té ženě žádnou pozornost téměř  změnil v prach. Jen s velkým zapřením udržel neutrální tvář.  Odměnou za to mu byl čas strávený s Calumem. To, že Cal začínal být v jeho přítomnosti méně ostýchavý připočítával svému chování a snaze trávit s ním co nejvíce času. Nebylo to uplně tak, ale on nebyl z těch kteří by to uznali. Velkou zásluhu na tom měla však lady Bea a Suzan. Taktika ignorace a vyhýbání přinesla  čtrnáct dní klidu. Pak jednoho krásného odpoledne…..

„Simone!“ nádvořím zněl ženský hlas. Jmenovaný se objevil ve dveřích stájí a zvědavě se podíval na tu jenž patřil.

„Můžeš mi říci, který idiot, řekl Seanovi aby rozřezal ty velké kmeny z jižního svahu? Ty co byli určeny pro Grahama?“ Suzan byla vzteklá. Trvalo celého půldruhého roku, než to dřevo vyschlo tak aby je mohli použít na výrobu v dílnách.  „Já to nebyl a pochybuji, že Will. Ten se ti , od té doby kdy jsi mu  názorně vysvětlila, že se nemá motat do věcí jímž nerozumí , do ničeho nevměšuje.“ Zvedl ruce v obraném gestu.

„Tak kdo? Nebýt toho, že si Sean přišel pro mazání a ptal se, nevěděla bych o tom.“   Než však dokončila větu věděla přesně kdo ten hloupý rozkaz vyřkl. A nedošlo to jen jí. I Simonova tvář  prozrazovala, že tuší kdo  je původcem jejího  rozčílení.

„To snad ne! Ten ignorant! Co si myslí?! Objeví se tu a strká nos do věcí, o kterých nic neví!“ soptila. Simon ji pozoroval a  přemýšlel zda tuší jak jí vztek sluší.  Tváře zrůžovělé z jízdy, oči jiskřící rozčilením. Celá jakoby zářila. Ani si neuvědomovala, že přešla do své mateřštiny a Simon netuší, co říká. Tón, kterým slova pronášela ho, ale nenechal na pochybách, že nic lichotivého. Asi by ještě chvíli pokračovala ve své litanii, kdyby se Simonova pobavená tvář nezměnila v neutrální jak mávnutím kouzelného proutku. Ani na okamžik nezaváhala. Bylo jí ihned jasné kdo se objevil za jejími zády.

„Madam! Byl bych rád, aby jste nezapomínala, že to já jsem zdejším pánem a jsou to mé rozkazy co tu jsou zákonem!!“ měřil si ji rozzuřeným, temným pohledem. Suzan se otočila a s výhružně vystrčenou bradou mu jeho pohled opětovala. „Nikoli vy!“  dořekl. Nebojí se! Blesklo mu hlavou když se jejich oči setkali. A měl pravdu. Byla natolik rozzuřená, že na strach či obavy jí  nezbyli myšlenky.

„Pane, pokud budou vaše rozkazy ničit úsilí vašich lidí nemíním se jimi řídit a přesvědčím každého aby se choval stejně.“ Štěkla odbojně. Mužovi oči se přimhouřili do nebezpečných škvírek. I Simon bezděčně ustoupil o krok dozadu, jen ona nic. Vlastně … založila ruce v bok a vracela mu stejně zlostný pohled.

„Zapomínáš, že jsi tu jen trpěný host!“ hlas se mu chvěl neskrývanou zlostí.

„Nikoli, ale naštěstí ne váš host ! až se lady Bea či Williem rozhodnou, že je má přítomnost tu nudí nebo obtěžuje, odejdu, ale ne dřív. Nedovolím, aby nějaký nadutec který si nevidí na špičku nosu, zničil to co jeho lidé bez JEHO přičinění dokázali! Nedovolím, aby jen kvůli své pýše a neschopnosti vidět i něco jiného než sebe, ubližoval jiným.“ V rozčilení byl její přízvuk výraznější a nejen on. Vynikly i jiné odlišnosti. Neměla v sobě ani za mák poslušnosti a poddajnosti.  Její vzdor, ale hlavně nebojácná  a nehorázná slova zbavila Patrika řeči. Copak jemu nezáleží na jeho lidech? Kde  ksakru bere tu drzost něco takového tvrdit a rovnou jemu do očí ! Ruce do tohoto okamžiku vysící mu podél těla, zatnuté v pěst se dali do pohybu. Najednou před ním stál Simon.

„Simone!“ ozval se dvojhlasný výkřik. Oba hlasy, mužský i ženský vyslovili jeho jmén s nesouhlasem.

„Víte co vy horké hlavy?! Já zmizím, ale až budu mít jistotu, že se nikomu nic nestane.“ Mluvil k oběma, ale oči měl upřené do Patrikových. Opar který tam ještě před pár vteřinami byl, zmizel a muž kývl.

„Simone, měl by jsi jít po své práci. S paní Suzan si promluvím později.“ Pronesl Patrik, otočil se o oběma zády a odcházel.

„Kam si sakra myslí, že jde!?“ ozval se ženský hlas za Simonovými zády.

„Tiše Suzan. Teď není čas ho dráždit. Oba jste rozčilení a Patrik neměl daleko k tomu aby ti ublížil. Ještě nikdy jsem ho neviděl ztratit nervy, obzvláště  kvůli ženě.“ Dodal.

„Ccc…….. je to jen hlupák co neumí přiznat své chyby. Tyran který vydává rozkazy, ale neváží si názorů ostatních. Sobec!“  pronesla pohrdavě. „Simone pokud chceš, tak až skončíš zastav se u mne v kuchyni. Schovala jsem ti kus jablečného koláče co máš tak rád.“ Najednou její tvář prozářil úsměv.

„To neodmítnu. Čím jsem si zasloužil takovou pozornost?“ vrátil jí úsměv.

„Nic po mě nechceš, nic neočekáváš. Jsi přítel a toho si cením.“   Vysvětlila s hořkým úsměvem. „Prosím, postaráš se o Bohemii?“ podívala se na svou klisnu.

„Běž.“ Popostrčil jí a vzal koně za uzdu. Jen co došla do své svatyně se přivítala s ostatními. Ráno vyjela brzy a tak neměla ani čas zkontrolovat kuchyni. Když se objevil malý Dick se vzkazem, že má přijít za pánem do pracovny zhluboka si povzdechla. Povelem přivolala psa k noze a vydala se vstříct dalšímu střetu.  Přede dveřmi se zastavila a nadechl aby  ovládla přetrvávající pohoršení které vůči němu cítila a zaklepala.

„Dál!“ stál u okna a díval se ven. Byl rád, že ho na nádvoří Simon zastavil. Byl pyšný na to, že nikdy v životě nezvedl ruku ani na ženu, ani na dítě, ale dnes … Nechápal co ho to na té ženě tak rozčiluje, stačí jediný pohled a už ztrácí svůj pověstný klid.

„Pane.“  Její hlas zněl chladně. To ho příliš nepřekvapilo, byl takový většinou, když s ním mluvila. Přistihl se, že závidí ostatním její smích a úsměvy. Jemu to věnovala jen jedinkrát a to při jejich seznámení.

„Madam.“  Líně se otočil. Stála uprostřed pokoje s tím svým zatraceným psem u nohou.

„Madam, řekl jsem, že si nepřeji aby se to vaše psisko potulovalo po hradě.“ Upozornil ji tiše.

„Ona se nepotlouká, ale následuje mne. Je mou ochranou. Jistě by jste nevzal ženě ochranu, pane. A nebo ano?“ vyzívavě se na něj dívala. Kruci!

„Ne madam, ale ujišťuji vás, že tady jste v naprostém bezpečí. Není nutno se bát.“  Dýchal zhluboka, bál se  aby zlost nepřevzala vládu nad rozumem. Jen bůh ví jak ho ta žena dráždí.

„To pokud dovolíte, můj pane posoudím sama. Chtěl jste se mnou mluvit a nemyslím si, že má fena byla tím důvodem.“ Zamrkal.

„Ano máte pravdu.“ Přiznal a nechal její drzou poznámku být. Pro zatím.

„To co stalo dnes u stájí se již nebude opakovat. Musíte si uvědomit, že to mé slovo je zde zákonem. Jestli se míníte bouřit a či dokonce podněcovat k tomu i ostatní mám nezadatelné právo vás potrestat. Myslím, že trest pro buřiče by se nemusel líbit vašemu tělu ani duši.“ Pozoroval ji, co s ní jeho slova udělají. Dnes opravdu zašla daleko a nezdálo se, že by v tom chtěla přestat. Jemu však docházela trpělivost.

„Být mou poddanou…“ pokračoval, „… dal bych vás dostatečně silnému muži, aby vás zkrotil a naučil jak se má manželka a žena chovat.  Váš manžel na vás evidentně nestačil a dal vám volnost, kterou nezasluhujete.“ Teď již stál zcela otočený k ní a sledoval ji tvrdým pohledem.

„Nejsem buřič a ani jím nemíním být, ale když budou vaše pokyny bez rozmyslu, postavím se jim. Nebyl jste tu dlouho a mezitím vaši lidé vybudovali fungující manufakturu. Díky tomu mají lepší život nejen oni, ale i vám se plní pokladna. Jediné co od vás očekávám je, že než vynesete nějaký svůj rozkaz, seznámíte se s během, pro vás neznámého pořádku. S prominutím, nepřipadáte mi jako člověk znalý výroby nábytku a ostatního. Nemíním snižovat vaši autoritu, ale nebudu nečinně přihlížet jak  ničíte úsilí jiných jen svou nevědomostí. A co se týká mého manžela …  do toho vám nic není. Přesto vám něco povím. Vy pane, nesaháte mému muži ani po kotníky. Jo a ještě něco…  Děkuji bohu, že nejsem vaše poddaná a tudíž na vás nezáleží můj osud. Nemíním se znovu vdát. To mějte  na paměti. Nikdy  nebude dost „silný“ muž, aby si ze mne učinil poslušnou a poddajnou loutku, otrokyni.“ Ač svou řeč  začala tiše a klidně na jejím konci jí z očí šlehali blesky, hlas zněl poněkud hlasitě a tváře jí hořeli.

„Váš nedostatek  úcty vůči mé osobě a postavení jenž zastávám musí skončit, paní!!“  vykřikl.

„A jak toho chcete docílit?“ vracela mu stejně hlasitě. „Silou!?“ Šlehla ho tím slovem, jakoby to byl bič.

„Za koho mne máte! Nikdy jsem ženě neublížil!“  vyštěkl ostřeji než zamýšlel. Možná proto, že si  uvědomil, že jen před pár hodinami málem ztratil kontrolu a jeho slova už nemusela být pravdou.

„No, opravte mne, ale nebýt  Simona odnesla bych si z našeho dnešního setkání pár modřin.“ Zarputile si stála za svým a propalovala ho vyzývavým pohledem. Poznala to! Došlo mu. Zhluboka se nadechl a otočil se od ní.

„Pokud se nepletu, chcete po mě abych se s vámi radil než vydám nějaký pokyn na své panství! Je to tak?“  vrátilo se k původnímu tématu.  Stál už zas u okna a pozoroval okolní krajinu. Odpovědí mu bylo ticho.

„Ne já jen …“ koktala, „.. lidé z dílen si zvykli chodit za mnou. Dříve, jsem Simonovi a Willovi řekla  co chtějí a společně jsme se dobrali řešení.  Některý z nich  pak zařídil, aby to bylo vykonáno. Většinou to byl Will jako vás zástupce. Pokud … Bylo by pro vás přijatelné, kdybych i nadále radila Simonovi a on by pak vše předkládal vám? Bylo by to přijatelnější?“ stálo jí hodně úsilí ovládnout se, ale tuto bitvu vedla za jiné ne za sebe a nemohla si dovolit zklamat. Kvůli  jeho lidem ustoupí, ale do svého života si mluvit nenechá.  Byl překvapený změnou jejího chování. Očekával výtky, křik, ale ona mu nabízí smír. Zamyslel se, její návrh nebyl úplně špatný. Připustil, že opravdu nemá o většině věcí co se tu teď dějí dost znalostí. I to, že by jeho neznalost mohla  spíše uškodit. Zdá se, že Simon  si už osvojil dost vědomostí které ukrývala ve své hlavě a pokud to dokázal on … Patrik jistě rychle  přijde na kloub všemu co potřebuje a pak nebude jejích rad potřeba. Chladně se pousmál. Tak proto jí její nevhodné chování  jeho bratr toleruje, potřebují jí. Už ne dlouho, ušklíbl se. Dobrá, proč jí tedy nevyhovět, však to nebude na dlouho.  Jak si slíbil.

„Dobře, ale vy sama nevydáte jediný pokyn. Nebudete od této chvíle na mém panství nic nařizovat ani o ničem rozhodovat! Rozumíme si?“ prudce se otočil a zahleděl je jí do očí.

„Mám to brát doslova?“ povytáhla jedno z jemně klenutých obočí.

„Jak…?!“ nechápal její otázku.

„Mám na povel vaši kuchyni a domácnost. A také se podílím na výuce vašich dětí. I v tom se mám nejprve radit se Simonem a pak čekat na váš rozkaz?“ byla škodolibá a on si to velmi dobře uvědomoval.

„Znovu pokoušíte mou trpělivost,paní.“ Upozornil ji aniž by z ní spustil zrak.

„Já jen aby nedošlo k nedorozumění. Nechtěla bych vás znovu popudit, můj pane.“ Falešně se na něj usmála. Tento úsměv nehřál, ale bodal. Podvědomě se otřásl.

„Smím odejít?“ ozvala se jen se odvrátil pohled. „Ne! Stále je tu otázka vaší minulosti. Odkud jste se tu vzala? A proč?!“  to, že ostatní již vzdali snahu o ní něco zjistit neznamená, že to vzdá on.

„Vše  co jsem chtěla říci, jsem vám již řekla.“ Osekla. Tatam byla její předešlá ochota.

„A nebylo toho mnoho, paní!“ i u něj již nebylo ani stopy po klidu s kterým dosáhli předchozí dohody.

„Není nic co by jste ještě potřeboval vědět. Nic co by jakkoli ohrožovalo vás či váš klan.“ Pokud šlo o její soukromí nemínila mu ustoupit ani o píď.

„Co jste provedla? Proč, před čím utíkáte?“ Útočil na ní již tváří v tvář. „Provedla?“ ohromeně se na něj podívala.

„Ano provedla! Jaký jiný důvod by jste měla k vašim tajnostem.“ Byl přesvědčený, že před něčím utíká a vzhledem k její povaze to musí být trest.

„Pane, zdá se , že váš názor na mne je veskrze špatný. Vás opravdu ani na okamžik nenapadlo, že bych mohla být oběť a ne viník.“ Pronesla nezvykle tiše. V očích jí kromě vzteku problesklo i ublížení a bolest. Po těchto slovech se otočila a pomalu odcházela. S tichým klapnutím se za ní zavřely dveře.

Oběť? Sakra! Patrik stál strnule, přesně tak jak ho opustila a hlavou mu vyvstávali otázky. Kvůli jejímu chování ho opravdu nikdy nenapadlo, že by mohla být obětí. Jenže… když se teď  zpětně díval na její chování, viděl to, co mu unikalo. Nový pohled mu říkal, že její vzdor a uzavřenost mohou být následek něčeho špatného.  Co se jí asi stalo? Může to vše být její obrana, snaha zabránit aby jí znovu někdo ublížil? Co vlastně skrývá? Zlehka klesl do křesla za stolem. Oběť! To slovo mu stále blikalo v hlavě.