Moonlight shadow

A jak to všechno vlastně bylo s ostatními lidmi? Nikdo nepřežil. Jediný, kdo zůstal, byl Tibor bezpečně ukrytý v atomovém krytu.

Každičký člověk spadl jako moucha postříkaná insekticidem. Tak jak kdo stál, tak upadl na zem a vydechl naposledy. Veškerý lidský život skončil.

Postihlo to i drzé výrostky, takže se Tibor stal vězněný nikým. To samozřejmě netušil.

Vir ze „salámku“ si ještě chvíli poletoval vzduchem. Už nebylo koho zabít, takže vir se začal pomaličku nudit. Po dlouhých dohadech, hádkách a malých válkách se vir rozhodl, že nejlepší bude být trošičku kompatibilní.

Možná by se to mohlo zdát hloupé, ale díky hlouposti lidí a taky tomu, že se smíchaný vir začal nudit, začal nový třesk. Vir se totiž rozhodl, že už ničit nebude. Rozhodl se žít v dokonalé symbiose s ostatními buňkami a pomoct jim vylepšit jejich život.

***

Po vykonání potřeby se snažil najít umývač. Bohužel našel jenom porcelánovou mísu přidělanou ke stěně. Snažil se otočit kohoutky, ale moc mu to nešlo, nakonec vyhrál. Jenomže chvíli tekla žlutá voda, což ho donutilo přemýšlet, jestli díra a vodovod není úzce spojen. Nakonec žlutá voda odtekla a on si ruce umyl.

Byl unavený a tak si vylezl na první pryčnu. Ta se mu však nezdála dost pohodlná a tak si vylezl postupně až na tu nejvyšší. Chvíli jen tak civěl. Možná přemýšlel nad svou matkou, která někdy v tu dobu vydechla naposledy. Možná myslel na bandu výrostků, která ho zavřela do krytu, čímž ho vlastně zachránili.

Pořád ještě netušil, že je jediný na světě.

Z nudy začal šátrat kolem sebe. Až nahmatal prazvláštní kapsu. Nedalo mu to. Stejně je tam sám a evidentně v krytu dlouho nikdo nebyl, takže jaképak starosti s tím, komu leze do věcí. Šátral v kapse, až jeho ruka narazila na nějaký placatý obdélník. Ještě chvíli ho jen tak držel, hypnotizoval tmavě zelenou kapsu, která ho ukrývala. Snad doufal, že jí svým zrakem prohlédne. Ale nakonec věc vytáhnul.

Ruku vytahoval velmi opatrně a obezřetně. Neměl tušení, co by ta věc mohla být. Jen v jediné doufal. Doufal, že mu ta věc aspoň trochu zkrátí čas.

Vytáhl ji a započal s jejím zkoumáním. Po chvilce si uvědomil, co by to mohlo být. Vypadalo to jako pradávná herní konzole nebo něco na ten způsob. Snad i nějaký předchůdce někdy – dobých game boyů. Zvláštní obrázky ho nechávaly klidným. Už o těch symbolech slyšel.

Ty symboly byly jeden ze zapomenutých jazyků. Nápis „Jen počkej!“ Tiborovi v azbuce nic neříkal. Přesto hru vyzkoušel.

Připadalo mi až podivné, že se na obrazovce objevily čtyři slepice na bidlech, které pomaličku snášely vajíčka. A ještě divnější mu přišlo, kdo je chytal. Byl to prapodivně vyvedený vlk s košíkem v ruce.

Pozvolna přišel na ovládání hry, které bylo tak jednoduché, že by to zvládla i opice. Čtyřmi knoflíky ovládal hru a chytání vajec ho pohltilo.

Sice si občas vzpomněl na svoji herní konzolu. Na tu dokonalou a vymazlenou konzolu, která se ovládala jednoduchým dotykem na obrazovku. Jemnými pohyby se proplétal hrou a připadal si jako král. Tanec jeho prstů, který ho tolik uklidňoval.

Tahle hra byla pravý opak. Nikdy nehrál hru, kde by šlo o nějaké body. Stalo se to smyslem jeho života. Posadil se do křečovitého sedu, mačkal knoflíky, až mu na rukách naběhly žíly, a chytal vejce jako o život. Křeč v rukou ho nutila mačkat hru více, než bylo nutné.

„Debilní slepice!“ vykřikl občas a dál horečnatě hrál.

„Až nebudete moct snášet, tak z vás vyrvu droby, vy blbky…“ brblal si dál pod nos.

Čas kolem něho plul… Občas pocítil hlad, tak si pomocí nože otevřel konzervu. Chození na díru už mu taky tolik nepřišlo. Jeho celý svět se motal kolem snášení slepic a chytání jejich vajec do vlkova košíku. Tenhle jeho život trval tři měsíce. Pak mu došly baterie a hra se nadobro vypnula.

„Tak… A sem zas v pravěku…“ zaskučel a mrštil hrou přes celý kryt.

Jedinou připomínkou na hru mu zůstaly mozoly na rukách. Tedy pouze na palcích. Obrovské, tvrdé mozoly od chytání vajec. A dva protáhlejší a menší mozoly po stranách ruky mezi palcem a ukazováčkem, od křečovitého držení hry.

Tibor si myslel, že je v krytu zavřený maximálně tři dny, ale opak byl pravdou. Propočítal si všechny konzervy ze zásob. Pokud byl tedy v krytu opravdu jen tři dny, měl by se začít krotit s jídlem, aby mu ještě nějakou dobu vydrželo.

Dumal nad tím, jak by se dostal do svého komunikátoru a dal aspoň nějak vědět matce, která by mohla dostat strach. Nenapadalo ho nic…

Po nějakém týdnu dumání a zkoumání dalších možností krytu našel pár drátů, kabelů a nějaké baterie. Možná by to šlo. Kdyby pár těch monočlánků spojil v nějakém pořadí a použil pár drátů. Pak by jen stačilo vymyslet, jak improvizovanou baterii připojit ke komunikátoru.

Jak čas letí, když se člověk dobře baví. Tibor se však nebavil.

Rozebral komunikátor, vyndal z něj baterii a začal zkoumat, jak nejlépe připojit jeho improvizovanou část. V tom ho taky napadlo, podívat se na hodnoty baterií. Jaké bylo jeho zklamání, když zjistil, že jeho rádoby baterie má mnohem nižší hodnoty. Nevzdával se však a hledal jiné baterie. Kdyby nevybil baterie v historické herní konzole, už by nemusel hledat nic. Takhle se však musel zase víc snažit.

Po nějakém času hledání nějaké baterie našel. Tibor byl však postaven před velmi těžkou zkoušku. Byly to přesně ty mono články, které by se daly dát do hry a ještě nějaký čas hrát vajíčka. Chvíli sledoval ve svých rukách baterie a u stěny ležela hra. Jako by ho vábila k sobě.

Byl však velmi silný. Odolal pokušení, které ho svádělo k chytání vajec, a zapojil poslední články do jeho improvizovaného bateriového systému.

Žaludek se mu sevřel v návalu očekávání.

Neustále dokola se mu v hlavě objevoval profesor fyziky, který měl ke všemu tolik co říct. Lovil v paměti různé poučky a fráze, které by mohly mít za následek, že by jeho komunikátor zničily a on už by byl odřízlý od světa úplně.

Nakonec vše zapojil podle pravidel a jeho nejlepšího mínění. Opatrně, aby moc kabely nehnul, zapnul komunikátor a chvíli čekal, než se načetl jeho operační systém. Zadal přístupový kód, vše šlo jako na drátkách. Obličej mu ozářil displej.

Nic. Žádná zpráva, zmeškaný hovor, video hovor nebo aspoň holografický záznam.

Jeho ramena poklesla a do očí se mu draly slzy. Jeho matka se na něj vykašlala už úplně. Tím si byl jistý, že ztratil poslední blízkou osobu, kterou měl rád, ale ona o něj neměla zájem. Teď teprve je opravdu sám.

V tu chvíli ho napadlo, že se třeba matka jenom zdržela v práci. Někdy se jí to stávalo. Zakousla se do práce natolik, že v ní někdy strávila i tři dny. A to jenom tím, že se snažila najít informace o různých firmách a jejich hodnotách, podnikatelském plánu. V ty chvíle se měnila v honícího psa a snažila se být nejlepší. Nevnímala čas, hlad ani své okolí.

Povzdychnul si nad komunikátorem. V seznamu jmen a čísel vyhledal matku a vymáčkl na obyčejný hlasový hovor, nechtěl ji vidět.

Telefon nevyzváněl, sluchátko ho zašimralo v uchu a on protočil panenky. Záznamník. Oddálil komunikátor od ucha a podíval se na holografické zobrazení vlastní matky. Měla na sobě bílý kostým, sáčko a sukni ke kolenům, vše v podivném kontrastu s černými lodičkami.

„Dobrý den, momentálně nemám čas nebo se mi vybil komunikátor, nechte mi vzkaz a vaše číslo, ozvu se vám, nashle,“ strojená jako vždycky, ušklíbl se Tibor.

„Nazdar mami,“ povzdychl si k holografické podobizně matky. „Asi si ještě nebyla doma, takže se ti snažím oznámit, že mě banda blbečků zavřela v atomovým krytu a nemůžu se dostat ven. Takže až to půjde, tak se uvidíme, nazdar…“ špitl nakonec a doufal, že si matka vzkaz brzo vyzvedne a ozve se mu.

Ačkoli ji viděl málokdy, měl ji rád. Miloval ji. Vždyť to byla jeho matka. Dala mu život. Potají, někde v koutečku hlavy doufal, že k němu jeho matka taky cítí lásku. Omlouval její zápal pro práci. Aspoň měl co jíst, kde spát. Jenže… Jenže pořád mu chybělo to teplé a milé objetí milující matky, kdy by se malý a mladý chlapec, jako je on, cítil naprosto v bezpečí.

Chvíli se díval na nudný displej s ikonkami. Podíval se na hodiny. Bylo kolem půl třetí odpoledne.

Snad se matka brzo probudí z toho pracovního transu a ozve se mi, zadoufal v hlavě.

A pak si všiml něčeho jiného. Úplně mu to zaseklo vzduch v plicích a na pár kratinkých okamžiků se mu zastavilo srdce.

„Doprdele…“ vydechl. Promnul si oči, štípl se do paže a podíval se znovu.

Hodnota byla pořád stejná, nic se nezměnilo.

„Tohle není možný!“ už se neudržel. A na co by se taky držel dál? Byl v krytu sám a nikdo ho neviděl. Povolil všechny pomyslné hráze kolem sebe a po dlouhé době se rozplakal, jako malé děvčátko.

Na pelesti se stočil do klubíčka a plakal. „Maminko…“ škytal mezi vzlyky.

Jak je tohle všechno možné? Jak se mohlo stát? Vždyť už je v krytu zavřený přes půl roku a jeho matka si na něj ani nevzpomněla…

Byl smutný, uplakaný, sám a nakonec usnul.

——————————————–

Vím, kapitoly jsou kratší… Ale nedostatek času, někdy i inspirace jsou jako vlezlý červ… Snad se aspoň dobře pobavíte…

„Tak poď, ty šmejde!“ křičela na něj banda výrostků. Poštuchovali ho ostrými prsty v kroužku trýznitelů z místa na místo. Tahali ho za jeho dlouhé hnědé vlasy.

Najednou jedna dívka, která vypadala spíše jako chlapec, vypískla. Vlastně nevypískla, ale zavřískla silným hlasem: „Bacha, štouchejte toho magora opatrně, ať mu nevycákne jebák!“ ošila se a odskočila stranou.

Ostatní, většinou chlapci kolem sedmnácti let, se tolik výstřiku z pupínku umaštěného kluka nebáli. Ba naopak. V hlavách se začal rodit plán, na záchranu. Další z mnoha ironií.

„Co máš na mysli, vole?“ podíval se na něj kolega se světlými vlasy. Jeho světle modré oči se zabodly do přítelova obličeje. Čekal pořádnou sprosťárnu, věděl, že ho kamarád nezklame. Nespouštěl z něj oči, sledoval jeho měnící se výraz a byl čím dál spokojenější. Nakonec vytáhnul cigaretu a ležérně si ji vložil do úst. Lehce pohodil hlavou a vykřesl silný žhavící plamínek ze zapalovače.

„Z toho se zblázní strachy, vole,“ usmál se brunet a složil jednoduchým chvatem umaštěnce k zemi.

Ten jenom při dopadu hekl a snad se i začal modlit, aby to nebylo nic hrozného, jak bylo jejich zvykem.

„Mluv, sakra,“ vyzval blonďák přítele. Ostatní výrostci se kolem nich shromáždili a očekávali, co se bude dít dál. Nikdo z nich si to nechtěl nechat ujít.

„Podrž mi ho,“ otočil se na jiného chlapce. Pustil se do vykládání. „Takže, všichni určitě znáte ten starej atomovej kryt ve vopuštěný části city, ne?“ rozhlédl se po ostatních. Levý koutek se mu zvedl v ďábelském úsměvu.

Ostatní vytřeštili oči na tmavovlasého hocha. Ačkoli všem bylo kolem sedmnácti let, jejich zákeřnost neznala mezí. Vybrali si k účelům šílené šikany čtrnáctiletého chlapce. Tento náhodný výběr měl za následek, že malý čtrnáctiletý Tibor přežil a tím se stal jediným na světě.

Když ho vedli opuštěnou částí city, vzpíral se jim, kopal kolem sebe jako holka. Kdyby mohl, kousal by. Ta představa, že ho chtějí zavřít do starého, opuštěného a zaprášeného atomového krytu, ho děsila až k nepříčetnosti. Nevydal však ani hlásku. Strach a panika v něm rostla s každým dalším metrem cesty.

Banda výrostků se výborně bavila, jak se jim Tibor snažil vyvléknout. Bavili se dál na jeho účet. Vymýšleli si spousty příběhů, které nebyly ani pravdivé, ale bylo jim to jedno. Chtěli vidět Tibora na pokraji jeho sil, stále čekali, kdy se jim rozpláče v rukách. Vyprávěli různé nesmyslné historky o mimozemšťanech a vysávání mozku a o zbloudilých duších zavražděných v opuštěné části city.

Došli ke starému krytu. Na některých byl vidět strach a taky se podle toho rozhlíželi na všechny strany, protože se sami vyhecovali ke strachu. Velká dívka s postavou chlapce na tom nebyla o nic lépe, ale snažila se nedat na sobě nic znát.

Velký brunet, podle všeho tedy šéf ostatních, předal mladinkého Tibora na podržení dalšímu klukovi. Došel k masivním dveřím z pevné oceli a betonu. Chvíli si je prohlížel.

Hlavně abych se sakra neshodil, pomyslel si a dál se díval, z jaké strany bude nejlepší se dveří chopit a otevřít je. Nakonec pravou ruku položil na masivní kliku a levou zasunul za okraj dveří a zabral. Dveře se jen velmi pomaličku otevřely, ztěžka vrzaly. Ten zvuk se stal pro Tibora výhružkou. Tibor však nebyl jediný, komu přeběhl mráz po zádech.

„Takže…“ otočil se brunet a zase zvedl pravý koutek ve výrazu zlého úsměvu. „Skrčku, tady je tvůj nový domeček. Staneš se naším mazlíčkem, máš radost?“ přibližoval se k němu blíž a byl mírně nakrčený, protože chtěl Tiborovi ukázat, jak je bojovný.

Tibor zvedl oči ze země, už se začínal dostávat do apatie, bylo mu jedno, co se s ním stane, jak to bude probíhat, nebo jak dlouho tam bude zavřený.

„Di do hajzlu,“ řekl klidně a podíval se brunetovi zpříma do očí.

Bylo to jako hodit hadr od benzínu do ohně. Na Tiborově tváři se otiskla ruka bruneta. Chytil ho za límec u trička a pomaličku ho vlekl ke krytu. Nakonec se zastavil přede dveřmi a zadíval se tmavýma očima do Tiborových.

„Tady zkrotneš, ty šmejde. Tohle sis dovolil naposledy!“ cedil přes zuby do pupínkového obličeje a nakonec ho tvrdě strčil dovnitř a pomaličku zavíral mohutné dveře.

Tibor se díval, jak se před ním zavírají dveře a konečně si dovolil, aby mu z očí unikla jedna jediná slza. Netušil, jak dlouho tam zůstane zavřený, ale doufal, že to moc dlouho nebude.

Na druhé straně dveří se na sebe podívala parta výrostků.

„Jak dlouho ho tam necháme?“ zeptala se dívka.

„Nejradši bych ho tam nechal tak dlouho, až zdechne,“ řekl brunet a pravou ruku semkl v pěst.

„Kašlem na něj, ať se ven dostane jak chce,“ ležérně pověděl blonďák a odhodil nedopalek.

Všichni ho poslechli, jenže přesně v tu chvíli se k nim dostal smrtelný koktejl ze ‚salámku‘ a všichni spadli na zem mrtví.

Celý svět se ponořil do absolutního ticha. Nikdo tento zásah nepřežil až na Tibora, který byl bezpečně ukrytý v atomovém krytu.

Tibor netušil, že se stal jediným živým člověkem na celém světě. Dobré dvě hodiny se choulil na zaprášené zemi krytu a doufal v zázrak.

Nakonec se osmělil a posadil se. Kdyby se někomu snažil vysvětlit, co vidí, použil by slova: „Viděl sem prdlačku, ale nevzdával jsem se…“

„Uvažuj, kruci!“ byl tvrdý sám k sobě.

Po chvíli si vzpomněl, že má v kapse svůj komunikátor. Sáhnul tedy do kapsy a vytáhl ho do tmy. Rychlým pohybem ruky ho otevřel a tím si zajistil, aby viděl aspoň to málo.

„No bezva… Bez signálu… Máti…“ zaskučel při vzpomínce na jeho matku.

Asi by to byl zázrak, kdyby si na něj matka vzpomněla. Nebyla to jedna z těch starostlivých matek, navíc nebyla se svým synem dokonale spokojená a tak mu to dávala najevo, jak jen se dalo. Někdy si myslel, že ho adoptovala, protože se nudila. Do toho to byla šílená workoholička s pocity, že bez ní by práce zkrachovala a burza už by se nikdy nezvedla na své vratké nožičky. Někdy kolem něj doma chodila, jako kolem pohovky na kterou si nechce sednout.

A tak byl Tibor samorost, který se snažil sám najít svou cestičku životem. Ale jako by to všichni vycítili, stal se obětí šikany od starších a někdy dokonce i od mladších dětí. Nic si z toho nedělal. Vysnil si svůj vlastní svět, ve kterém byl jen on a nikdo jiný. Kdyby jen tušil, že jeho malý sen se stane skutečností.

Začal si svítit komunikátorem na všechny strany krytu. Hledal cokoli, co by mu pomohlo přežít, než ho pustí ven. Zvedl se ze země a začal si prohlížet svoje tmavé okolí.

Objevil čtyři postele na jedné straně a všechny nad sebou. Zkusil se do jedné z nich položit, ale bylo to pro něj dost nepohodlné. Jen díky své drobné postavě se tam vešel bez sebemenších problémů. Naproti postelím byly skříňky. Začal je prohledávat.

Našel svítilnu, pár konzerv, starý otvírák na konzervy, lékárničku, kterou by neošetřil svého největšího nepřítele a pár kondomů, které byly víc vyschlé než lubrikované. V tu chvíli mu došla baterie a komunikátoru a sám se mu vypnul. Tibor se zase ocitl v naprosté tmě.

Nahmatal rychle svítilnu a hledal knoflík na rozsvícení. Svítilna třikrát zaprskala, ale rozsvítila se. Bylo z ní o něco víc světla a tak se začal rozhlížet dál po stěnách. Nakonec našel i vypínač, rychle k němu došel a rozsvítil.

Na stropě zapraskala zářivka a snad stokrát zablikala než se rozsvítila úplně.

„Do hajzlu…“ zhodnotil Tibor svou situaci a zhroutil se k zemi. „Uvízl sem v zasraným pravěku…“ zavrčel si pro sebe.

Najednou se mu zachtělo na záchod. Hledal mísu toalety, pisoár, prostě cokoli, do čeho by mohl vykonat potřebu. Jenže pak našel hledanou věc a zůstal nad ní stát.

„Proč mě sakra, rovnou nezabili?“ zeptal se sám sebe a sledoval pouhou díru na vykonání potřeby. Z každé strany díry byly nášlapky, nejspíš pro jistější balancování nad toaletní dírou.

Jeho potřeba byla o tolik silnější než on sám. Nakonec musel překonat všechen svůj odpor a nechuť a ulevit si…

Někde na okraji pouště, na velmi dokonale ukrytém místě. Kolem nikde nic nebylo, jen se občas přehnala písečná bouře a tím přesypala duny z místa na místo. Dokonalé místo, přesně na to, aby se tam schovala tlupa mužů v uniformách.

Možná to byla jen tlupa teroristů nebo to byli lidé z nějakého vojenského sektoru. Po tom se nikdo nikdy nepídil.

Přísný řád jim zakazoval vzdalovat se od jejich základny. Byli si neustále nablízku. Z neustálé blízkosti se v jejich budově často přeháněly bouře ponorkové nemoci. Ale jejich vůdce jim to nedovolil, uměl si svoje muže dokonale zkrotit. Jinak by to nebyl správný vůdce.

Velel asi dvaceti mužům, vlastně dvaceti velel na začátku. Dva spáchali sebevraždu po čtyřech měsících života v poušti. Vyžadoval dokonalou disciplínu, každý z nich si vyzkoušel, jaké to je vydrhnout celou základnu kartáčkem na zuby. Šikana ze strany vůdce se brala jako naprosto obyčejná věc, hlavně byla pro jejich dobro. Zhruba tak, jako rodiče udeří své dítě, když něco provedou.

Procházel hlavní chodbou. Jeho naleštěné holinky se leskly v kousíčcích světla, které pronikalo dovnitř základny. Klapaly o tvrdou podlahu a aspoň dávala ostatním mužům echo, že se blíží jejich vůdce. Došel k těžkým dveřím, na okamžik se na ně zahleděl. Nakonec nenašel nic, ať to bylo cokoli, co hledal. Rázným gestem chytl kliku a trhnul dveřmi.

V místnosti se okamžitě postavilo do pozoru pět mužů a zasalutovalo.

„Pohov,“ zavrčel vůdce.

Ruce si chytnul za zády a přecházel po místnosti.

„Nějaké novinky,“ otočil se na muže po své pravé ruce. Ten hned vyskočil a zaujal pevný postoj.

„Nikoli, pane. Mohu ještě mluvit, pane?“ optal se. V očích se mu mihl stín strachu, jenže kdyby mu zatajil tuto informaci, mohl by si to o něco déle ošklivě odskákat.

„Povolení uděleno,“ řekl tvrdě vůdce a zahleděl se muži do očí. Probral v něm zvědavost a to se moc často nestávalo.

„Pane…“ začal pomalu, ale pak zase rychle zaujal vážný postoj a dal do svého hlasu veškerou sílu, které byl v tu chvíli schopen. „Náš radar zachytil zprávu. Je to šifra, ale podařilo se nám ji rozluštit,“ a podával ochmataný papír veliteli.

Vzal si jej do ruky a podíval se na něj. Byly na něm vytisknuty různé obrázky a sem tam mezi nimi se objevilo písmenko.

„Co je to za žert?!“ zahřměl velitel a pěti mužům se zatřásla kolena.

„To není žert, pane,“ odpověděl muž, který s velitelem dál statečně mluvil. „Je to dávná šifra, která se používala v dvacátém a jednadvacátém století, pane. Podařilo se nám najít návod na jeho luštění a zprávu jsme dešifrovali, pane.“

Veliteli trochu povolilo napětí v obličeji. „Co to znamená!“ začínal být netrpělivý.

„Je ale velmi zvláštní, že jsme ho zachytili z vesmíru. Museli být velmi vychytralí. Myslíme si, že je to teroristické hnutí KuDo…“ chtěl ještě pokračovat dál, ale byl přerušen.

„Co to znamená!“ zaječel vůdce a jeho pravé obočí povyskočila a zároveň se objevil lehký tik v levém oku.

Vojákovi zatrnulo, v duchu si nadával, že se nechal tak unést, ale považoval to za důležitou věc. Přešlápl z nohy na nohu. „Útok připraven, vše může začít, vypusťte raketu, smrt s vámi,“ vyblekotal rychle a čůrek potu mu přejel po spánku.

„Ha!“ zařval vítězoslavně velitel. „Přesně tohle jsem si myslel! Pohov!“

Voják se zhroutil na židli a modlil se, aby už velitel nepoložil žádnou otázku zrovna jemu. V duchu si i nadával, že vytáhl nejmenší sirku a byl to on, kdo to musel veliteli oznámit.

Velitel mezitím přešel k velkému oknu. Škrábal si dokonale oholenou tvář. „Jak myslí…“ přestoupl si z nohy na nohu. „Budeme rychlejší…“ otočil se zpátky do místnosti. Díval se do obličejů pěti bílých mužů, žádný z nich ani nedutal. Někteří přestali na pár okamžiků dýchat. Kdyby měl velitel jen o něco ostřejší smysly, cítil by jejich strach a náramně by si tu náladu kolem užíval.

Nebyl zrovna jeden z těch normálních lidí. Jeho normálnost ho opustila už dávno. Vlastně nikdy nebyl jeden z těch normálních. Už ve školce trpěl strašlivými paranoidními stavy. O tolik smutnější, že to bylo u dítěte. Nebyl schopen ani spát v nějaké normální poloze. Končetiny si každou noc pečlivě omotával do peřiny, aby z něj nekoukal ani kousíček. Myslel si totiž, že mu prsty ukouše bubák. Tento strach už ho dávno přešel, ale přišly mnohem horší.

Byl zvyklý mít všechno pod kontrolou, žádný úkol mu nebyl cizí. Vše, po čem kdy toužil, dostal. Ale nekonečný pocit, že ho někdo sleduje, byl silnější. Nebyl schopen téměř ani normálního pohybu v davu lidí. Proto byl odvelen do pouště, proto jeho osmnáct mužů skákalo jako opičky na gumičce.

„Budeme první…“ zašeptal nakonec a jeho vítězoslavný úsměv na tváři vyděsil muže ještě víc.

„Zahájíme plán ‚salámek‘!“ rozkázal do místnosti.

Pět srdcí v místnosti se na pár okamžiků zastavilo a po chvíli se zase rozeběhlo. Nikdo se na nikoho nepodíval, jen stočili vyděšené pohledy na velitele. Nikomu se nechtělo splnit jeho rozkaz. Jenže čím víc se dívali do velitelovy tváře, tím víc si začínali myslet, že je to ten nejlepší nápad. Nenechat se zabít, ale radši se zabít.

Malý zfanatizovaný dav se pomalu pustil do práce. Téměř to připomínalo rituál.

Každý z nich přešel k panelu se spoustou čudlíků, knoflíků a páček. Postupně otvírali ty kryté a postupně je mačkali. Ačkoli to dělali poprvé, jejich pohyby byly dokonale sladěné a připomínaly skoro tanec.

Operace ‚salámek‘ nebyla jen tak nějaká operace. Byl to projekt starý asi deset let a svět o něm moc nevěděl. Přesněji šlo o několik vakcín spojených s viry a bakteriemi různých chorob. Název salámek by se mohl zdát možná i vtipný, v některých případech i trapný. Jenže vědec, který ‚salámek‘ skloubil dohromady, se zajímal o dějiny. Hlavně tedy o dějiny dvacátého a jednadvacátého století.

Díky své lásce k dějinám přišel na to, že v těchto obdobích byl salám jednou z oblíbených pochutin. Dokonce i podle nějakých starých studií přišel na to, že ty jisté salámy mají neblahé účinky na zažívání lidí, což mu ve spojení s jeho koktejlem vakcín a virů přišlo vtipné.

A tak vznikl ‚salámek‘…

„Pane, máte tu čest,“ ozvalo se od jednoho z mužů s jejich veliteli.

Vůdce stál za muži a sledoval jejich práci. Na výzvu vykročil o dva kroky blíž k panelu. Přejel pohledem všechny čudlíky a zhodnotil jejich správnost.

„Sbohem…“ zašeptal.

Jeho muži si všimli šíleného výrazu ve tváři. Zahloubal v nich znovu strach, ale ten je přešel v okamžiku, kdy vůdce zmáčknul poslední čudlík.

Raketa ve tvaru válečku, skoro podobná skutečnému salámu, vystřelila vpřed. Prodírala si cestu teplým vzduchem. Letěla si sama a poklidně. Nic jí nebránilo v tom, aby si letěla, skoro jako by se to prostě mělo stát.

Doletěla k cíli své cesty. Někde mezi Evropou a Asií přistála na zemi. Na jejím těle se otevřelo okýnko a na malém displeji se objevil obraz. Chvilka zrnění přestala a pak se na obrazovce objevila žena. Byl to záznam.

„Dobrý den, chceme vám poděkovat, že jste využili našich služeb. Je nám ctí, že jste využili našich služeb. Přeji vám krásný den,“ zakončila krátkou řeč.

Pak se ozvalo krátké zavrčení a nakonec vyšel oblak slaboučkého dýmu. Tím se do světa vypustila vražedná směs. Proces to byl velmi rychlý a do tří hodin byla celá modrá planeta nezvykle tichá. Každý, ke kterému se vir dostal, zemřel tiše a rychle. Až na toho jediného.

Bylo obrovskou ironií, že se tohle všechno stalo. Vůbec to tak být nemuselo. Kdyby jen si těch pár mužů nastudovalo luštění rébusů o něco víc, došlo by jim, jakou zprávu dostali. Nebyl to teroristický vzkaz chycený z vesmíru. Byl to mimozemský seznam na nákup, který zněl asi takto: Kup něco dobrého, uvařím, miluju tě, brzo se vrať…

Předmluva

Čas plynul… Nikdo si ničeho nevšímal, vždyť ani nebylo čeho. Sobectví, marnivost a hamižnost se staly hlavními vlastnostmi lidí. Kdyby to viděl někdo jiný, myslel by si, že jde o jistou alternativu pekla na zemi.

Společnost se pomalu rozpadala. Ti malověrní, kdyby nebyli slepí, mohli by se zachránit. Ale zachránili by se?

Hlavní problémem byli lidé. Přestali se zajímat o blaho zvířat a celé planety. Nejdříve si vykáceli všechny lesy, ty přenádherné vlhké plíce světa, pralesy. Všechny nemoci se vyplížily ven, přesně tak jako se vyplížil vir HIV, jenže tyhle byly o tolik horší. Splývaly pomaličku s celým lidstvem a pomalu je užíraly až k trýznivé smrti. Už nešlo jen o pouhý a pomalý rozklad krvinek, rozložení obranyschopnosti, tyhle byly o tolik horší, že u každého se projevovaly jinak.

Zájem o zvířata zanikl, jako by nějaký kus oblečení vyšel z módy. Ta přišla na řadu jako druhá. Druh po druhu, rasa po rase odcházely z modré planety. Neodlétaly však do jiných galaxií. Jen prostě vymíraly. Lidé přestali mít zájem řídit jejich reprodukci. A hlavně, když se přestali starat o jejich přirozené prostředí, nebylo již pomoci. Jako poslední vymřeli psi. Nebo možná až švábi? To už nikdo neví, protože se o to nikdo nestaral.

Jak zachránit někoho, kdo o pomoc nestojí a ještě si sám hází klacky pod nohy? Nejdříve jsou to jen klacíky, malinké a lehce zlomitelné, jenže nakonec se na malinké klacíky začnou vršit klacky a pak klády. Nakonec člověk stojí před obrovskou překážkou, kterou si postavil sám. Už si nepamatuje, jak jí celou složil, jak se mu podařilo udělat ji tak velikou. Prostě tam najednou stojí před ním.

A tak lidé začali ničit sami sebe. Začali na těch, kteří se neuměli sami bránit. Na dětech.

Tak jako se kdysi v dávné minulosti vybíraly ty nejsilnější a nejhezčí děti, tak to pokračovalo i v časech budoucích. Jenže jich už tolik žilo, žilo tolik dětí s vadou. Ano, dospělí se začali chovat jako děti. Brali dítka s vadami jako rozbité panenky. A co se dělá s rozbitými panenkami? Spravit je? Moc námahy a hlavně práce. Rozbitá panenka musí ještě dostat pořádně za vyučenou, protože se neměla co rozbíjet a pak se vyhodí. Aspoň ty masové hroby jim zbyly. Někdo by mohl říct, že jim aspoň nebude smutno, vždyť byly mezi svými, chtěly by snad něco víc?

A tak to pokračovalo dál a dál.

Památky na doby dávno minulé se rozpadaly, staré domy chátraly, z kostelních věží padaly zvony a ničily dlažby ulic a někdy zabily i pár lidí. Vše upadalo v zapomnění.

Touha po nových objevech a bohatství zaplavila mysl každému. Objevená místa ztratila svůj lesk, jen co se okoukala. A pak už nebylo nic na objevení. Modrá planeta začala být nudná.

Nebylo co dělat. Vše se stalo všední a nudné. Nemoci vypuštěné z pralesů se kolem lidí plížily jako přízraky fantomů a nedaly jim spát.

Experimenty se staly lidským hnacím motorem. Hledali léky na ony nemoci, tolik zákeřné, ale dá se najít nějaká pomoc? Nenašli nic. Jenže se nevzdávali. Stále dokola a dokola, marné snažení, hokusy pokusy, čáry a kouzla. Nic nepomáhalo. Najednou byly všechny obory ztracené. Nic nedávalo smysl.

Nedali si pokoj, hledali, křížili, zkoumali… Nic, všechno špatně. A tak zbylo poslední…

Konec rodin. Konec rodinné podpory.

Nedůvěra naplnila srdce všech…

A pak začala válka. Ta nejhorší ze všech. Válka, která jedinému pomohla a všechno ostatní ukončila.

A tak vznikl on. On jediný. A tohle je jeho příběh…