Moonlight shadow

Na koleni jsem ucítila slabý tlak a chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se děje. Richard mi položil dlaň na koleno, vykasal mi sukni tak, až se mohl dostat k mé holé kůži. Projelo mnou zachvění a úplně jsem ztuhla. Mé rýpání v jídle přestalo, jelikož konečky svých hbitých prstů něžně přejížděl přes vnitřní stranu mého stehna, než nahmatal otvor v mých spodních kalhotkách. (Pokračování textu…)

Nevím, kdy přesně jsem usnula, ale probudil mne Richardův tichý, broukavý hlas.

„Vstávej, ženo, je čas.“

Hraně jsem se zamračila a ještě se zavřenýma očima ho plácla do ramene. „Nech toho. To se mi nelíbí. Neříkej mi tak.“

„A jak ti mám říkat.“ Naklonil se ke mně a vtiskl mi polibek na čelo.

„Jinak.“ Uzavřela jsem prostě a zavrtala se hlouběji pod deku. (Pokračování textu…)

Měli jsme v plánu být o půlnoci v mezinárodních vodách, a pak se ještě před úsvitem vylodit v Calais. Richard odešel a nechal mě v kajutě samotnou. Říkal, že Amélie nechala donést jeho slavnostní oblečení k nim a ona se pak obleče spolu se mnou u nás.

Seděla jsem tedy sama na posteli a přemítala, jak asi bude má svatba vypadat. Málokdo se vdává o půlnoci a ještě k tomu uprostřed moře. No co, asi bych si měla hodně rychle zvyknout na to, že můj nastávající život bude všechno, jen ne obyčejný. (Pokračování textu…)

Těch několik málo hodin, které jsem spící spočívala v jeho pohodlné náruči, uběhlo až příliš rychle. Probudila jsem se rozlámaná, unavená a neuvěřitelně hladová.

Nebyl to však jen normální pocit hladu, který jsem znala. Žádné kručení v žaludku nebo chuť na něco dobrého, ale neopomenutelná, palčivě svíravá bolest, která vás nenechá ani jednou vydechnout, aniž byste na ni zapomněli. (Pokračování textu…)

Dívala jsem se na ty dva a na jejich těsné objetí. Na tiché projevy jejich vzájemné lásky. Měla bych žárlit?
Párkrát jsem mrknula a něco mi došlo. Když teď odjedu, už nikdy nespatřím své rodiče. Otce, který mi dával lásku, aniž by mi vnutil její pedofilně zvrácenou tvář. Jeho polibky a doteky byly vždy jen takové, jaké by měly být. Ani ve snu by mne nenapadlo, že by mi někdy mohl ublížit, že bych mohla zažít to, co Amélie.
Na matku, která sice nebyla tou nejdokonalejší matkou pod sluncem, ale podle svého nejlepšího svědomí se mne snažila dobře zaopatřit. Nezáleželo nyní na tom, jak scestný byl její výběr mého budoucího chotě, ani čeho tím vším chtěla nakonec docílit. (Pokračování textu…)

Oblékla jsem se rychle, těšila jsem se ven. Cítit opět čerstvý vzduch, provoněný vlhkou hlínou a pozdním jarem. Natáhla jsem na sebe první šaty, co se mi dostaly pod ruku a s velkým zadostiučiněním zjistila, že vespod skříně stojí i mé vysoké šněrovací boty, které asi jako jediné přežily „mou smrt“. (Pokračování textu…)

Dveře se pootevřely a Amélie opatrně nakoukla dovnitř. „Neruším?“ Její slabounký hlásek se nesl pokojem a já se posadila zmateně se rozhlížejíc kolem.

Richard spal, zády otočený k nám a klidně oddychoval.

„Pojď dál.“ Hlesla jsem a mávnula na ni.

Vešla, v rukou držíc proutěný košík. „Jen jsem si říkala, že ho dostanu z těch obvazů. Jistě tě to vyděsilo, já mu říkala, abychom tě dali do vedlejšího pokoje, že to potom nebude takový šok.“ (Pokračování textu…)

Rozespale jsem se otočila na bok, a pak se protáhla s hlasitým zívnutím. Oči jsem nechala zavřené a jen jsem si užívala dokonalého pocitu naplnění, který jsem snad ještě nikdy nezažila. Bylo mi jedním slovem nádherně. (Pokračování textu…)

„Em, zůstaň se mnou, neopouštěj mě, ještě ne. Ne teď. Právě jsem tě našel, nechci tě hned ztratit, nemohu žít bez tebe.“ Položil mne na zem, protože další nával vlhkého chladu si našel cestu skrz mé vlhké oblečení až k mé pokožce. Kdybych měla sílu, určitě bych se rozklepala zimou. (Pokračování textu…)

Po nesnesitelně nudném kázání, jak nepatřičné je pro mladou dívku prodlévat v domě cizího muže, ještě než uviděla šaty, co jsem měla na sobě, jsem strávila zbytek dne přemýšlením o tom, co jsem zažila a o tom, jak se postavím k tomu, co už vím.

Konečné rozhodnutí padlo až tehdy, kdy se značným zpožděním dorazil na statek náš očekávaný host.

Matka celý den nervózně rázovala po domě a křičela na všechny, kdo byli natolik hloupí a připletli se jí do cesty. Večeře se připravovala už od rána a měla mít pět chodů. Jasné mi bylo jen jedno, bude to o dva chody větší nuda, než-li obvykle. (Pokračování textu…)