Moonlight shadow

„Jak to chceš napravit?“ zeptala jsem se a napila se svého ředěného vína.

„Jmenuji se Igor…“

„To vím,“ skočila jsem mu do řeči.

„Nech mě domluvit, jo?“ Jen jsem kývla. „Jsem Igor a pocházím odjinud, ale žiji tu už delší dobu. Pracuji jako detektiv. Proto možná můj zvláštní zjev. Nemusíš se mě bát, nechci ti ublížit,“ podíval se na mě. V jeho očích jsem si nevšimla žádné falše. Vypadalo to, že je upřímný.

„Fajn,“ řekla jsem prostě a čekala.

Rozpovídal se velmi záhy. Stačila k tomu čtvrtá sklenička whisky, aby mu rozvázala jazyk asi víc, než chtěl, a do očí se mu dostala jistá jiskra. Dělala mu však tupý pohled jako žiletka po měsíci.

Sledovala jsem ho a začala se v jeho společnosti uvolňovat. Přátelská halucinace se nevracela, tak jsem byla klidnější a klidnější. Navíc už jsem s ním vypila skoro celou láhev vína a začínala jsem jí cítit, i přestože byla ředěná.

„Monik, kolik za půl hodiny s tebou o samotě?“ naklonil se najednou Igor blíž ke mně. Mírně ve mně hrklo.

Sdělila jsem mu sumu, která byla obvyklá za půlhodinu s holkou na pokoji. Nehnul brvou a sumu vytáhl z nadité peněženky. Rozklepaně jsem od něj peníze převzala a vydala se k Ronovi předat mu sumu a říct mu, aby mi pohlídal půlhodinu a pak mi zavolal. Sdělil mi číslo pokoje. Vrátila jsem se zpátky k Igorovi a vybídla ho k pohybu. Najednou jako by mi všechen alkohol, který mě uvolnil, vyprchal z krve. Řekla jsem mu, aby ještě chvilku počkal a nenápadně jsem se přitočila za bar, kde jsem si nalila panáka slivovice a rychle ho do sebe otočila.

Vydali jsme se směrem k pokoji. Chvíli jsem bloudila, protože se mi moc často nestávalo, abych se dostala s klientem tak daleko, většinou jsem pouze obsluhovala. Zelené saténové šatičky se mi začaly lepit na tělo, jak jsem se potila strachy.

Vždyť poprvé, když jsem ho potkala, jsem se ho spíše bála a teď s ním mám jít sama na pokoj? Trnula jsem hrůzou a doufala jsem, že za tu půlhodinu nic moc nestihneme.

Otevřela jsem dveře našeho pokoje na tuhle půlhodinu a řekla mu, ať se posadí a chvilku na mě počká. Došla jsem pro čisté povlečení a ručníky, abych mohla pokoj připravit úplně. Vracela jsem se zpátky a dušička ve mně byla malinká. Trnula jsem hrůzou, co by ten obrovský muž po mně mohl chtít.

Vklouzla jsem na pokoj a snažila se tvářit uvolněně, ale v tuhle chvíli by mě neuvolnil ani joint.

„Tohle nebude potřeba,“ ukázal na hromádku prádla v mých rukách.

„Tak co by si chtěl dělat?“ zeptala jsem se. Doufala jsem v možnost, aby si chtěl jenom povídat, ale proč by si v tom případě platil půlhodinu na pokoji? Tak naivní jsem zase nebyla.

„Zatancuj mi…“ kývl směrem k židli.

No, rozhodně to byla skoro ta nejlepší varianta, která se mi mohla stát. Částečně se mi ulevilo, ale nebyla jsem uvolněná dostatečně. Možná proto jsem se věnovala jenom rozlíváním drinků za barem.

Přešla jsem po pokoji k malému rádiu a koukla jsem se, jakou placku obsahuje. Byla to jakási taneční hudba, která mi nic neříkala. Zaklapla jsem CD přehrávač a pustila ho. Pomalu jsem na vysokých podpatcích došla k židli a dala jí dál od stěny. Postavila jsem jí doprostřed pokoje a podívala se na Igora, který se zatím rozvalil na posteli. Sledoval mě toužebným pohledem zastřeným množstvím alkoholu, který vypil. Potutelně se usmíval. Zvedal se mi z něj žaludek.

Hudba se už rozjela a dost mi trhala uši. Jak jsem tenhle šílený taneční styl nesnášela! Musela jsem se hodně přemáhat. Pohledem jsem ještě sjela pokoj a hledala maličký alarm, kdyby si náhodou ten hromotluk chtěl něco zkusit. Našla jsem ho na maličkém nočním stolku. No, pokud si něco dovolí, budu muset být hodně rychlá, abych se k němu dostala a podpatky to všechno jen ztěžovaly.

S veškerým sebezapřením, kterého jsem jen byla schopná, jsem se dala do tance kole židle. Lehce jsem zhoupla boky a pohodila hlavou, aby se mi vlasy rozevlály kolem obličeje. Doufala jsem, že mi spadnou co nejvíce do obličeje, abych se nemusela dívat na něj. Navíc je to jedna z fint, jak udělat klientům tu pravou show.

Rukama jsem lehce švihla nad hlavu a zápěstí přiložila k sobě na temeni a mírně uklonila hlavu na levou stranu. Boky jsem pohupovala ze strany na stranu a lehce napodobovala přírazy k židli. Snažila jsem se myslet na něco jiného, abych se cítila v pohodě.

Přehodila jsem nohu přes sedák židle, aby se taky podíval, jak vypadám zezadu a mírně na něj vyšpulila zadek. Mezi nohama jsem měla židli a kroutila se, jako by mi šlo skoro o život, ale zase jsem to moc nepřeháněla.

Veškeré moje sebezapření ve mně vřelo. Snažila jsem se na to nemyslet, ale bylo to zabijácké. Myslela jsem na to, co budu dělat do konce směny, sice už bylo dost po půlnoci, ale… Dál jsem tancovala tomu hnusákovi na posteli, který se mi sice chvíli zdál sympatický, ale tímhle to všechno pominulo.

Vysvobodilo mě zazvonění telefonu. Ta úleva byla nepopsatelná. Otočila sem se na něj a dokončila svoje číslo. Přešla jsem k telefonu.

„Ano?“ otázala jsem se do něj. Chvíli jsem poslouchala Ronův hlas, jak říká, že jeho půlhodina je u konce a abych ho vyhnala. „Rozumím.“ Položila jsem telefon do jeho klidové polohy. Podívala jsem se na Igora. „Tvůj čas už uplynul. Nashledanou, ještě to tu musím poklidit,“ řekla jsem klidným hlasem.

Beze slova se zvednul a odešel z pokoje.

Jak za ním zapadly dveře, žaludek mi udělal kotrmelec a já tak tak stihla doběhnout na malý záchod a ulevit si. Zvracela jsem jen chvíli, ale stejně to bylo dost vyčerpávající. Nakonec jsem se zhroutila vedle mísy, zpocená od námahy ze zvracení a rozplakala se. Byl to pláč plný úlevy. Jak jsem nenáviděla tyhle okamžiky, kdy si mě klient přál na pokoj!

Ležela jsem na chladné zemi a plakala. Musela jsem tam být asi dlouho, protože přišel Ron. Sháněl se po mně.

„Monik! No kde jsi, kruci?“ Byl rozzlobený, ale když mě viděl ležet na zemi, tak se ke mně sklonil. Pohladil mě po vlasech. „Proč si teda nenajdeš jinou práci, když ti to tak nevyhovuje?“ zeptal se otcovsky a zvednul mě ze země. Přivinul si mě na svoji obrovskou, svaly hrající hruď, a já se k němu stulila. Cítila jsem se tak bezpečně.

„Nevím,“ škytla jsem mu do hrudníku. „Asi se vyžívám v jisté formě masochismu,“ špitla jsem ještě nakonec.

Zvedl mě ze země. Odnesl mě do maličké šatničky a posadil na židličku před zrcadlem.

„Dej se do kupy, uklidím za tebe pokoj a přinesu ti panáka,“ řekl mi a odešel.

Byla jsem mu vděčná jako snad ještě nikdy.

Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Moje oči zářily tou nejzelenější barvou a umocňovala to ještě vlhkost slz. Řasenka mi tekla od očí a vytvářela čáru až k bradě. Opuchlé červené oči. Vypadala jsem příšerně. Vůbec jsem samu sebe nepoznávala.

Rychle jsem se uklidnila, setřela ty nechutné černé potoky, které se mi táhly po obličeji, a přemalovala oči do původní podoby.

Do šatničky vtrhl Ron a postavil přede mě obrovského panáka slivovice, protože věděl, že jí mám ráda, a do úst mi vsunul cigaretu. Rychle ji zapálil a bez jediného slova odešel.

Musela jsem se usmát. Potáhla jsem z cigarety a upila trošky čiré slivovice. Ale nakonec jsem jí do sebe otočila celou. Děkovala jsem v duchu Ronovi, byl to chlap na svém místě, staral se o nás o holky moc hezky. Byl moc milý.

Vrátila jsem se zpátky za bar. Do konce směny zbývala už jen hodina a všude bylo prázdno. Užívala jsem si toho klidu. Poklidila jsem sklenice, které slečna, co mě zaskakovala, nestihla uklidit. Porovnala jsem bar a zapsala pár poznámek do sešitů. Všechno bylo hotovo a holka, která šla po mně, už přišla.

Bylo načase vydat se domů. Odlíčila jsem se, sundala saténové šaty a uklidila je do skříně. Vyšla jsem na ulici a nadechla se čerstvého vzduchu. Cesta domů byla jako každá jiná. Nemyslela jsem už ani na to, co se mi stalo dneska s Igorem.

Dorazila jsem domů, přivítala se s Narou, dala si rychlou sprchu a zatáhla žaluzie. Než jsem však položila hlavu na polštář, přišla mi zpráva na mobil. Kdo by mi mohl přát tak brzo po ránu?

Byl to David. Psal: „Až budeš usínat a tvých rtů se dotkne lehký vánek, tak to bude polibek ode mě pro tvůj klidný spánek. :-*“

Musela jsem se usmívat. Byl tak milý. Skoro jako kouzelná bytost z pohádky. Usínalo se mi báječně. Odepsala bych mu, ale už jsem neměla sílu. Navíc, co bych asi tak napsala na tak krásná písmenka?

Moje poslední myšlenka před spaním patřila jemu…

Dala jsem si zase rychlou sprchu, protože jsem byla docela uhnaná z celého toho nakupování. A pak jsem si šla lehnout. Zavřela jsem oči a oddávala se snění.

Zdálo se mi, jak běžím po louce a vedle mě běžela drobná malá dívka. Byly jsme obě bezstarostné a smály se tomu, jak nám vítr čechrá vlasy.

„Liraen,“ zastavila se najednou a vážně se na mě dívala. „Nejsi blázen, ale je nutné, aby ses dostala k nám. Nedívej se tak zmateně, myslím to vážně.“

„Proč mi říkáš Liraen?“

„Protože Liraen jsi. Je pro mě moc důležité, aby ses dostala k nám do světa. Přijdeš na to sama, ale neboj, já ti pomůžu.“ Tvářila se tak vážně. „Pojď, něco ti ukážu.“

Malá dívka mě chytla za ruku a vedla mě na konec louky, kde začínal les. Chtěla jsem se dívat po okolí, ale nešlo to. Něco na dívčiných vlasech mi přišlo moc povědomé. Dlouhé, hnědé vlasy jí splývaly kolem ramen. Nemohla jsem však přijít na co, co je mi na tom tak povědomého.

„Podívej se dolů,“ řekla a otočila se ke mně.

„Podívat na co?“

Ukázala mi pod nohy a já si všimla, že kousek od nohou je malá studánka. Voda vytékala z menší skalky do malinkého rybníčku.

„Podívej se na sebe…“ zašeptala. Poslechla jsem.

Naklonila jsem se nad vodní hladinu, která byla mírně čeřená pramenem vytékajícím ze skály. Podívala jsem se na sebe.

Byla jsem zelená! Všechno na mně bylo zelené. Vlasy, oči, kůže! Jen rty mi šly mírně do růžova.

„Do prdele!“ zakřičela jsem.

Prudce jsem se probudila. Rozhlédla jsem se kolem. Byla jsem ve svém pokoji. Úleva byla nepopsatelná. Podívala jsem se na ruce. Naštěstí měly barvu, jakou mít měly, ale stejně mi to nedalo a šla jsem se na sebe podívat do zrcadla. Vše bylo tak, jak být mělo.

Byl čas nachystat se do práce. Znovu jsem se lehce opláchla, umyla si vlasy a vyfoukala. Nalíčím se zase tam.

Cestou do práce jsem téměř poskakovala. Měla jsem radost, že nejsem ta zelená příšerka z mého snu. Co by se mi mohlo ještě dneska pokazit? Vždyť všechno jde tak, jak má. Všechno je v pořádku a jde to víc než dobře…

***

Pracovní směna mi začínala jako každá jiná. Jen se mi začal vkrádat na mysl trošku stísněný pocit, jako by se mělo něco stát. Nevnímala jsem to, tady se mi přece nic stát nemůže, o to už se Ron postará.

Vyměnila jsem si s Roxanou pár klasických zdvořilostních frází o práci a jak se která máme. Rozevřela jsem sešitek a chvíli pročítala informace. Bylo potřeba doplnit nějaké limonády. Roxy ještě nestihla umýt pár sklenic, tak jsem to udělala za ní. Sledovala jsem celý prostor baru, utírala skleničky a dívala se, jak se ostatní holky vybavují s klienty. Kiki zase seděla jako puchýř v rohu a netvářila se zrovna přátelsky. Ne, tahle holka tu vážně nevydrží.

Po nějaké době mi to nedalo. Musela jsem se podívat ke dveřím.

A vtom se mi zastavil čas. Dívala jsem se ke vchodu a přemýšlela, jestli mě neklame zrak. Všechno najednou jelo jakoby ve zpomaleném záběru.

Muž, na kterého jsem se dívala, pomalým krokem kráčel ke mně. Ve tváři vážný výraz. Nespouštěl mě z očí. Všimla jsem si, že se mu od začínající pleše lehce odráželo světlo. Byl přesně tak silný, jak jsem si ho pamatovala. Měl ramena, jako by nebyl jen on, ale byli v něm uvěznění dva lidé. Celkově byl ke své výšce velice legrační. Malý, ale mohutný do stran.

Zalil mě studený pot, útroby se mi stáhly do malinkaté kuličky. Nemohla jsem se nadechnout. Nemohla jsem vůbec nic. Jen jsem stála a sledovala ho, jak kráčí ke mně. Díky nedostatku vzduchu se mi začala točit hlava. Nohy mi skoro vrostly do země. Čekala jsem svoje halucinace, které mě chrání, ale nic se nedělo. Bez rady svého rádoby anděla jsem se cítila ještě hůř.

Došel až na bar a posadil se naproti mně. Stále mě sledoval. Nevěděla jsem, co mám dělat. Vyčkávala jsem.

„Naposledy jsme nezačali dobře. Můžeš mi dělat společnost?“

Nechtělo se mi. Celé moje tělo se příčilo, vzpouzelo se udělat tomu chlapovi něco po vůli. Ale musela jsem se přes to všechno přenést. Jsem přece profesionálka, nemůžu si dovolit takovou chybu, abych se chovala jako malé děcko.

Takže jsem jenom přikývla. A vydala se hledat záskok na bar. Kiki byla kupodivu zabraná, tak jsem se rozhlédla a hledala jinou dívku. Doufala jsem, že to bude trvat co nejdéle, ale bohužel jsem volnou holku našla rychle. Pomalu jsem se k ní vydala.

„Vem za mě bar, prosím tě,“ špitla jsem. Kývla a vyrazila.

Otočila jsem se na místě, na kterém seděla ta příšera, co si vyžádala mojí společnost. Vlna odporu se ve mně zase vzedmula. Cítila jsem se jako rozbouřené moře. Moře při bouřce. Chtělo se mi utéct. Utéct tak daleko, jak by to jen šlo. Blesky by nade mnou křižovaly oblohu a to by mě uvolňovalo.

Nadechla jsem se a vydechla. S veškerým sebezapřením jsem vyrazila k té příšeře, která se jmenuje Igor. Nasadila jsem veselou masku holky společnice profesionála a posadila se vedle něj na barovou židli. Podívala jsem se na něj, už měl před sebou skleničku s whisky. Dala jsem si bílé víno klasicky ředěné vodou. Ale radši bych si dala čisté, abych o sobě brzo nevěděla a nemusela vnímat tu osobu vedle.

„Takže… Barboro, minule jsme začali špatně.“

„Tady mi říkej Monik. Ráda bych pak měla aspoň nějaké soukromí,“ usmívala jsem se falešně roztaženými rty. V duchu jsem do něj kopala.

„Jistě… MONIK.“ Řekl to tak… tak odpudivě. Znělo to, jako by mi nejraději říkal jinak, ale ostýchal se. „Takže, Monik, jak jsem už řekl, minule jsme nezačali dobře a já bych to rád napravil.“ Usmál se, ale na jeho úsměvu bylo něco falešného.

Nevěřila jsem mu ani slovo. Profesionálně jsem se usmívala, musela jsem. Bylo na něm vidět, že počítá s tím, že to nebude mít tak jednoduché. Musela jsem si dávat pozor. Ani řečí těla jsem nemohla ukazovat, že je mi ten muž víc než odporný. Byla to jen jedna z nevýhod. Snažila jsem se sedět uvolněně a nemyslet na nic. Uvolněná a usměvavá. Někdy jsem si říkala, jestli mi ta práce za to stojí, ale měla jsem spoustu plánů, které vyžadovaly prostředky.

Stejně jsem skoro celou noc nemohla spát. Můj spánek byl tak jemný, skoro žádný, přesto jsem byla dokonale odpočinutá. Z postele jsem ale nevylezla. Převalovala jsem se ze strany na stranu a přemýšlela dál. Nemohla jsem však na nic přijít.

Kolem osmé mě z přemýšlení vytrhla sestra.

„Barboro! Vstávej! Ale fofrem, jde se nakupovat…“ brblala spokojeně a už se určitě na nákupech viděla.

Roztáhla mi žaluzie v okně pokoje a vesele skočila do mé postele. V očích jí hrály plamínky radosti, takové, jaké se objevují v očích dětí.

„No jo, dej mi chvilku,“ zavrčela jsem, ale na nákupy s ní jsem se těšila.

Nikdy mě to moc nebavilo, ale s ní to bylo jiné. Většinou jen běhala kolem mě a vybírala mi do šatníku spousty věcí, což mi vyhovovalo. Snad nikdy jsem se necítila ztracenější, než když jsem vešla do obchodu a kolem neviděla nic jiného než kupy oblečení. Šaty na ramínkách, trička na ramínkách, další kusy oblečení poskládané do komínků. Kdybych byla pořádný xenofob, tahle myšlenka by mě budila jako noční můra.

Moje příprava do víru nákupů byla velice prostá. Jen jsem si opláchla obličej, trocha řasenky a mohly jsme vyrazit. Kristýna byla nadšená. Nikdy si nestěžovala, že by mi něco trvalo, ba naopak. Obdivovala to, jak jednoduše dokážu z domu mezi lidi vyjít. Ona se vždy dlouho připravovala. Jednou jsem jí u toho pozorovala. K jejím přípravám se nedá říct nic jiného než to, že stráví minimálně polovinu života jenom přípravami, aby mohla vyjít z domu a třetinu tak, aby to ze sebe dostala dolů.

Vyrazily jsme do města. Cesta s ní byla příšerná. Celou dobu štěbetala o svém životě s tím zazobaným paprikou. Tím teda nemyslím, že by žila se zeleninou, ale spíš to, že její manžel je děsně starý. I bez trošky fantazie by jí mohl dělat druhého otce. Zní to ode mě hnusně.

Vlastně jí to ani nezávidím. Hlavně, že je spokojená. Dala bych i ruku do ohně za to, že má nějakou bokovku. Do toho mi nic není. Co chce, to mi řekne a dál to prostě neřeším.

Skoro celou dobu mi vykládala, jak jí balí instruktor golfu, tak se rozhodla, že se naučí jezdit na koni. Sice se prý u toho zapotí, ale zas jí to bude líp udržovat figuru. No, její starosti bych chtěla mít.

Vystoupily jsme u velkého nákupního centra. Žaludek se mi stáhl při představě masy lidí proudící sem a tam, peroucí se o zlevněné svršky. Lidi, kteří se ženou z jednoho konce nákupního centra na druhý, aby jim něco neuniklo. Vyčerpávající.

Kristýna mě chytla za loket a už mě táhla směrem dovnitř. Poslušně jsem za ní cupitala.

„Kristy, dneska jdu ještě do práce, tak mě moc neutahej, jo?“ stihla jsem jí říct, ještě než jsme vkročily do jámy lvové.

„Neboj se, sestřičko. Nakoupíme pár ucházejících kousků, dáme si obídek a ještě stihneš odpoledního šlofíka před prací…“ otočila se na mě a mrkla. Nadšení z ní odkapávalo po litrech a dokonale mě strhla svojí náladou s sebou.

Dokonale jsme si to užívaly. Zkoušely jsme si v kabinkách různé kousky oblečení, ty nejlepší nosily prodavačkám na pult. Přehrabovaly jsme se v kupách oblečení. Prošly jsme všechny obchody mimo hračkářství, knihkupectví a sportů. Obtěžkané taškami jsme si šly sednout do kuřácké restaurace.

Seděly jsme a já se najednou musela otočit. Takové nutkání, prostě se tomu nedalo odolat.

Otočila jsem se a zahlédla ty krásné šedé oči. Prudce jsem se otočila zpátky na sestru. „Papír! Dělej!“ rozkázala jsem jí a ona rychle vytrhla stránku ze svého diáře. Načmárala jsem na stránku svoje telefonní číslo a doplnila ho mrkajícím smajlíkem. „Chvilinku…“ řekla jsem směrem ke Kristýně a vydala se za Davidem.

Došla jsem s úsměvem k němu.

„Ahoj.“ Smála jsem se dál a podle jeho vzoru ho objala a líbla na tvář. Zůstal na mě koukat.

No, možná by to někoho odradilo, ale po tom včerejšku, jak jsem od něj utekla, jsem se ani nedivila, že je zmatený.

„Chtěl si po mě číslo. Tak jestli ho ještě chceš,“ naklonila jsem hlavu na stranu, asi tak, jako to dělá Nara, když mě poslouchá. Stále ze mě nespouštěl oči.

Cítila jsem se jako pod tím nejsilnějším rentgenem, ale vůbec mi to nevadilo. Počkám, si až se vzpamatuje. Zadívala jsem se mu taky do očí a přistoupila k němu o krok blíže. Znovu jsem se ztrácela v jeho mlžných očích. Připadala jsem si jako na louce na podzim, kdy je ráno taková mlha, že jste rádi, když si vidíte pod nohy.

Jako bych tam stála celou věčnost a dívala se do mlžných očí mladého známého. Ale byla to jen chvíle. Natáhl ruku a vzal si papírek s číslem. Ani se na něj nepodíval.

„Prosím, už mi neutíkej. Nevím pak, co se děje,“ zašeptal a políbil mě na ústa. Tentokrát voněl po karamelu. Jak jen to dělal, že mi pokaždé tak voněl?

„Už nebudu…“ zašeptala jsem, když se naše rty rozpojily.

Rozloučili jsme se lehkým mávnutím, ale ještě jsem mu stihla říct, že večer jdu do práce. Jen kývnul a slíbil, že mi napíše.

Najednou jsem se cítila naprosto skvěle. Endorfiny mi kolovaly tělem a já se musela smát na všechny strany.

„No sakra, Bramboro. Co to bylo za borce? Ti snad ještě budu závidět,“ zaskučela sestra, když jsem si sedala zpátky k ní.

„Uklidni se. Však toho svýho paprikáče miluješ, tak si nech ty vzlyky.“

„Pochválit ti ho snad můžu, ne? Hele, jdeme domů. Jsem unavená. Doufám, že se neprokecneš.“

„Prokecla jsem se snad někdy? Už šest let držím jazyk za zuby, tak se uklidni. A díky za hadříky, bylo to super.“

„Bramboro, pro tebe všechno. S tebou se mi nakupuje nejlíp,“ mrkla na mě.

Dál pokračovala v popisování svého života a já jen kroutila hlavou, že ještě může tolik mluvit. Zase mi vykládala o nové kuchyni, kterou si nechali udělat loni, novou vodní postel, kterou budou muset vyměnit za jinou, protože manžela na ní bolí záda. Mluvila a mluvila. Sice jsem jí poslouchala, ale nemohla jsem si pomoci, musela jsem myslet na Davida. Na jeho šedé oči, plné rty. Na výraz jeho tváře včera v noci, když jsem od něj utekla. Na jeho dnešní výraz, kdy na něm bylo vidět, že se mu jistým způsobem ulevilo.

Mohla bych snad o něm říct, že ho miluji? Nebo mám ráda? Nejsem moc stará na to, abych myslela na takové věci? Asi jsem se posunula v čase a místo, abych tyhle věci řešila někdy ve třinácti nebo patnácti, kdy přicházejí první lásky, řešila jsem to teď. Ano, vlastně měl pro mě jistou sílu první lásky. Musela jsem se zašklebit nad touhle myšlenkou.

První láska skoro v pětadvaceti? No bezva. Teoreticky by se dalo říct, že manželství bude ve třiatřiceti, dítě ve čtyřiceti. Místo maturitního plesu svého dítěte si budu dloubat kuří oka a přemýšlet, jestli jsem si vzala prášky, které jsem měla. Důchod už bude jen procházka růžovou zahradou. Budu si sedět s ostatními dědečky a babičkami na lavičce, nadávat na mládí ostatních, kdy mi z úst bude neustále vyklouzávat zubní protéza. A jelikož mám celý život takhle posunutý, je tu velká možnost, že se dožiju minimálně stovky.

Mít bujnou fantazii je někdy k vzteku. Tohle se mi stávalo pořád. Pomyslela jsem na jednu věc a už jsem k tomu vymýšlela pokračování. Jestli se mi to někdy vymkne kontrole, blázinec mě nemine.

Domů jsme dorazily celkem pozdě odpoledne. Setra mě ještě těsně před barákem zatáhla do křoví s tím, že má šílenou chuť na cigaretu, tak jsem si dala s ní.

Zatímco Kristýna běžela za matkou pochlubit se s nákupem, já zůstala na chvíli ještě na zahradě s Narou. Vytáhla jsem její kousací uzlík z boudy a třepala jím nad její hlavou. Poskakovala kolem mě a snažila se ho chytnout. Ale po krátké chvíli už byla unavená, tak jsem si sedla na lavičku a ona mi lehla k nohám. Sledovala jsem dění na zahradě.

A pak jsem si vzpomněla zase na ty halucinace.

„Naro, myslíš, že jsou andělé? A když jo, byli by vidět?“ ušklíbla jsem se nad svou naivitou neustále s Narou mluvit, jako bych z ní snad dokázala vydolovat slovo. „Od tebe se odpovědi nedočkám, co? Asi bych měla vyhledat odbornou pomoc, když už mám i sluchové halucinace.“

Jenže v tu chvíli se rozfoukal jemný vítr a rozevlál mi vlasy kolem hlavy. Byl to úžasný teplý vítr, který byl tak jemný. Zavřela jsem oči a na chvíli se zasnila.

„Liraen. Přijď mezi nás!“ zašeptal vítr, ale tentokrát už jsem se nelekla. Začala jsem si na to zvykat.

Bylo to něco, jako když se schizofrenik vyrovná se svým dalším já a uzavře s ním jistou dohodu o smíru. Poslouchala jsem dál ten hlas, jak mě k sobě volá, a užívala si jemné foukání větru.

„Moc nad tím přemýšlíš! Uvolni se trochu a přestaň řešit, co se děje!“

Tohle byl úplně cizí hlas! Prudce jsem otevřela oči, ale na zahradě nikdo nebyl. To mě vyděsilo ještě víc. Takže když se vyrovnám se svým dalším já, tak přijde další?

Rozhlédla jsem se po zahradě, ale nikde nikdo nebyl. Jenom Nara mi ležela u nohou a dívala se na mě. Stébla trávy ohýbal vítr, jinak nikde nic.

„Už jsem asi fakt blázen. Jdu si na chvíli lehnout.“ Podrbala jsem Naru na hlavě a vydala se domů.

Dala jsem si zase rychlou sprchu, protože jsem byla docela uhnaná z celého toho nakupování. A pak jsem si šla lehnout. Zavřela jsem oči a oddávala se snění.

Dorazila jsem domů, dala si sprchu a šla si na hodinu lehnout. Potřebovala jsem aspoň trochu dobít baterky. Nikdy jsem moc spát nepotřebovala. Už jako malé dítě jsem dlouho do noci koukala do stropu a přemýšlela nebo si v hlavě přehrávala pohádky.

Po hodině lehkého spánku jsem se začala pomalu připravovat. Když jsem se oblékala, vtrhla mi do pokoje Kristýna.

„Áha, Brambůrka má rande?“ lehla si na mojí postel a sledovala mě, jak se oblékám.

„Do toho ti nic není, fyzičko!“ zasyčela jsem na ní varovně.

„Se hned nezblázni. Barko, zajdeme zítra na nákupy. Pokecáme, obídek si dáme a tak, co?“

„Jasně, proč ne. Hele, už musím jít, takže zítra, jo?“ vypakovala jsem jí z pokoje a vydala se ven.

Nara zůstala zklamaně sedět za brankou a vrtěla jen konečkem ocásku. Měla jsem nutkání vzít si jí sebou, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Nechtělo se mi jí brát do města, každý má v tomhle zatraceným městě nějaké předsudky.

Dorazila jsem na místo, na kterém jsme se s Davidem domluvili. Už tam stál a zdálky se na mě usmíval. Mávnul, ale nepřidala jsem do kroku. Většinou totiž, když jsem něco takového udělala, tak jsem si pokaždé vyvrkla kotník.

Dorazila jsem až k němu a usmála se na něj.

„Ahoj, Davide.“

Na nic nečekal. Objal mě a dal mi pusu na tvář.

„Ahoj, Barunko.“

„Co to máš za zvyk?“

„Zvyk? A co tím myslíš? Že tě líbnu na tvář a obejmu?“ Jeho oči se na mě smály. Dokonalá šedá barva jeho očí, bylo to jako topit se v mlze.

Musela jsem zatřepat hlavou, abych se probudila a přestala na něj tak zírat. „Jo, myslím přesně to. Kam půjdeme?“

„Tady kousek za rohem je příjemná kavárna, jestli chceš jít tam.“

Všimla jsem si, že je o něco vyšší než já. Docela mě tohle zjištění překvapilo. Normálně jsem si takových věcí všímala dřív, ale napadlo mě, že jsem se dlouho topila v jeho mlžných očích, takže to dost vysvětlovalo. Chtěla jsem si ho prohlédnout víc, ale musela jsem na něj zase přestat civět. Přikývla se na jeho návrh a vydali jsme se tím směrem, kterým říkal. Ještě mi nabídl rámě a já zaklesla svou ruku do jeho. Překvapoval mě.

Po cestě do kavárny jsme mlčeli. Využila jsem té chvíle k dalšímu přemýšlení. Rozebírala jsem každý kousíček kluka vedle sebe. Rozhodně je mladší než já, o tom žádná. Byl taky hezký. Ostatní jako on byli hloupí frajírci, ale on se mi zatím jevil jako skvělý kluk a kamarád. Kamarád tedy rozhodně nebyl, spíš jen nějaký známý, kterého se snažím poznat. Vedle něj jsem se přesto přese všechno cítila jako malá holčička. Vyzařovalo z něj jisté charisma, které mě nutilo se mu jakoby podřizovat. Ale ne vyloženě tak. Prostě jsem cítila, že jemu můžu věřit a klidně i slepě. Nevěřila bych, že by mě někdy mohl zklamat.

Došli jsme do kavárny a David mi přidržel židli. Vážně mě překvapoval vším, co dělal. Pokud to byla nějaká taktika, kterou se mě snažil obmotat si kolem prstu, byla to zatraceně dobrá taktika. Posadil se naproti mně a chvíli mě sledoval. Marně jsem přemýšlela, jestli jsem ho někdy viděla s vážným výrazem v obličeji, ale nemohla jsem na nic přijít.

„Ještě bych se ti jednou rád omluvil za to odpoledne, nesrazil jsem tě schválně.“

„V pohodě, ale jestli budu mít modřiny, tak si to šeredně odskáčeš,“ řekla jsem a lehce přimhouřila oči.

Nejspíš díky tomu, že jsem se vedle něj cítila jako malá holka, jsem měla neustále chuť blbnout a pošťuchovat ho. Kolikrát jsem se přistihla, že myslím na to, jak ho srazit k zemi a zlechtat ho.

Povídali jsme si o všem možném i nemožném. Čas s ním mi utíkal jako splašený kůň dopředu. Najednou jsme museli kavárnu opustit, protože už zavírali. Byla jsem z toho víc než překvapená. Tohle se mi snad nikdy nestalo.

Postávali jsme chvíli venku a jenom se na sebe dívali. Zdálo se mi, jako by nad něčím přemýšlel.

„Doprovodím tě.“ Přistoupil ke mně blíž a zhluboka se mi podíval do očí. Zase jsem se začala ztrácet v mlze.

„V pohodě, dojdu sama…“ vpíjela jsem se pořád do jeho očí.

Zvedl ruku a lehce mě pohladil po tváři.

„Dávej na sebe pozor… Mám tě totiž rád…“

Jeho vyznání mě překvapilo. Sledovala jsem ho jako přízrak, on nehnul brvou. Poprvé jsem ho viděla s vážným výrazem v obličeji. Mozek se mi zase rozjel na plné obrátky. Dělá si ze mě legraci? Myslí to vážně? Co když to je jenom jistý vypočítavý krok, jak mě dostat tam, kam potřebuje? Kdyby bylo myšlení vidět, myslím, že bych v tu chvíli vypadala jako lokomotiva, která upouští páru.

„Nelekej se…“ řekl klidně a zase mě pohladil.

Dívala jsem se mu do očí a snažila se z nich vyčíst jediný naznak lži. Nenašla jsem však nic. Jenom snad opravdu určitou něžnost.

Naklonil se ke mně o něco blíž. Instinktivně jsem lehce zaklonila hlavu a čekala. Nespouštěla jsem ho z očí. Svůj obličej zastavil dva centimetry od mého a lehce na mě dýchl. Z jeho úst voněla káva, kterou jsme před nějakou dobou dopili. Ta vůně mě dokonale okouzlila, nikdy bych neřekla, že něco může tak skvěle vonět. Nejspíš zahlédl moji reakci, kdy jsem se mírně zachvěla. Nakonec jsem zavřela oči a čekala. Vůně kávy mě stále mírně kolébala.

Chytil mě za ruku a svoje prsty propletl s mými. Neviděla jsem nic, měla jsem zavřené oči. Cítila jsem však každý jeho dech odrážející se od mého obličeje. Nakonec přitiskl svoje rty na moje. Byl to velmi jemný polibek. V oblasti mého žaludku mi divně vibrovalo, jako bych tam měla zapíchnutý plašič na krtky. Lehce se mi zamotala hlava.

Přestala jsem se ovládat a začala ho prostě líbat taky. Oplácela jsem jeho polibky plných úst a užívala si to. Ačkoli v práci s muži jednám v jednom kuse, ve svém vlastním osobním životě si připadám jako troska. Nikdy jsem nedokázala oslovit muže jen tak. Vždy jsem u toho zčervenala jako rajské jablko a blekotala nesmysly. Tohle překvapovalo mě samotnou.

Dokázala jsem se s ním bavit o čemkoli. A pak jsem tam s ním stála a líbala ho, jako bych ho neznala jen dva dny (nebo bych to měla přepočítat na hodiny? To by dělalo asi půl dne.), ale skoro celý život.

„Liraen…“ zašeptalo cosi do vzduchu a já se lekla.

Byly zpátky.

Moje halucinace.

Trhla jsem sebou a úlekem jsem Davida kousla do rtu. Odstupovala jsem od něj a bylo mi všelijak. Zatvářil se dost nechápavě a otřel si krev z ranky, kterou jsem mu omylem způsobila.

„Já… promiň… musím jít…“ blekotala jsem zmateně.

„Udělal jsem něco?“

„Ne… v pořádku… jen musím jít…“

„Počkej, nech mi aspoň číslo, chtěl bych tě zase vidět.“ Vykročil pomalu ke mně a natáhl ruku, jako by mě snad mohl zachytit.

Jenže jsem couvala dál a nenechala ho, aby se ke mně přiblížil. Ne že bych se ho bála, ale najednou jsem si připadala tak divně. Ta noc kolem mě. Slova po větru. Zvláštní pocit, který mi říkal, že se něco stane. Potřebovala jsem rychle domů. Nechtěla jsem se už déle zdržovat.

„Třeba zase budeš mít víc štěstí, než si myslíš…“ řekla jsem jen. Ani jsem nevěděla, proč mu říkám zrovna tohle.

Otočila jsem na podpatku a rozběhla se směrem k zastávce, která určovala správný směr. V běhu jsem se po něm ještě otočila, ale jen tam stál, díval se za mnou a držel si ret, do kterého jsem ho kousla. Bylo mi ho líto. Určitě nechápal, z jakého důvodu jsem tam odsud tak rychle utekla. Bylo to moc příjemné, co jsem s ním dělala, ale ten hlas…

Kdo by mohla být, ta Liraen? A co to kruci slýchám poslední dobou?

Naskočila jsem do přijíždějící tramvaje a sedla si na sedadlo pro jednoho. Opřela jsem hlavu o studené okno a dala volnost své zmatené hlavě. Nevím ani proč, ale spustily se mi slzy. Nebyl to žádný hysterický pláč. Ne, byl to klidný pláč nepláč, kdy mi po tvářích stékaly slzy, ale bez dalších jiných emocí.

Nutně jsem potřebovala vymyslet nějakou teorii, která by to všechno nějak vysvětlovala. Jenže v hlavě jsem měla tak pusto, že jsem se musela přesvědčit, jestli mi ještě hlava sedí na krku. Marně jsem si lámala hlavu, přemítala různé možnosti, ale nic neznělo dostatečně logicky.

Vystoupila jsem na zastávce a došla jsem na lavičku. Ještě jsem potřebovala chvíli sedět. Sedla jsem si a přehrávala si chvíli dnešní večer. Zavřela jsem oči a skoro jsem zase cítila, jak mi David dýchl svůj kávový dech do obličeje. Pak pomalu přiblížil svoje rty k mým a políbil mě tím nejúžasnějším způsobem, který jsem za celý svůj život nepoznala.

Ačkoli nekouřím pravidelně, mám jednou za čas chuť na cigaretu. Vytáhla jsem z kabelky krabičku mentolek a jednu si zasunula do úst. Začala jsem hledat zapalovač. Nemohla jsem ho najít, ale nevzdávala jsem se.

V tom mi někdo cvakl zapalovačem kus od obličeje. Leknutím jsem sebou trhla.

Dívala jsem se na menšího muže, který v silných rukách svíral zapalovač.

„Díky,“ zašeptala jsem a přiblížila hlavu k plamínku.

„Není zač,“ řekl tak silným hlasem, až mi na krku naskočila husí kůže.

Sedl si vedle mně na lavičku a taky si zapálil. Chvíli jen tak seděl, ale pak se se mnou začal vybavovat.

„Proč jste tu tak sama?“

„Přemýšlím.“

„Jsem Igor,“ natáhl ke mně svojí medvědí tlapu. Chvíli jsem se na ní jen dívala, pak mi to nedalo a chytila jsem jí.

„Barbora.“

V tu chvíli se zase objevily moje halucinace.

„Utíkej!“ zakřičel hlas nesený větrem.

Vytrhla jsem svojí ruku z Igorovy tlapy. Díval se na mě, zkoumal mě pohledem. Chvíli jsem tam jenom seděla.

„Děje se něco?“

„Měla bych už jít.“ Zvedla jsem se k odchodu, ale chytil mě za ruku.

„Utíkej! Rychle!“ Moje halucinace začala být lehce hysterická.

„Pusť…“ řekla jsem mu.

„Proč?“

„Chci domů!“ křikla jsem mírně.

Zkřivil obličej do výsměvného úšklebku. Polil mě studený pot. Hlava se mi zase rozjela na plné obrátky a moje hysterická halucinace mi v tom moc nepomáhala. Neustále na mě po větru křičela, ať utíkám.

Pokusila jsem se mu vytrhnout ruku z jeho sevření, ale moc se mi to nedařilo. Cukala jsem opakovaně rukou, ale jeho silná dlaň mě nechtěla pustit jen tak.

Nakonec mě nenapadlo nic lepšího, než toho hromotluka kopnout do holeně. Zaskučel a svoje sevření povolil. Využila jsem té chvíle a vytrhla svou ruku z té jeho, zahodila jsem rozkouřenou cigaretu a rychle se rozběhla směrem domů.

Moje halucinace mě stále povzbuzovala, abych běžela dál. Poslouchala jsem ji. Nechala jsem se vybičovat tím hlasem. Uháněla jsem s větrem o závod. Zastavila jsem se až před brankou. Rychle jsem ji zavřela a rychlým krokem došla k hlavnímu vchodu domu. Naposledy jsem se ode dveří ohlédla na osvícenou ulici, ale nikdo na ní nebyl.

První věc, která mě napadla, když jsem si lehala do své postele po rychlé sprše, byla, že mám nejspíš svého strážného anděla. Pokud něco takového tedy existuje. Nikdy dřív se to neprojevilo. Byla jsem však vděčná, že něco takového mám.

Přece mi zachránil život.

Nebo se stávám schizofrenikem.

Rozhodla jsem se jít na svoje oblíbené místo. Občas jsem tam po práci chodívala. To místo se stalo mým útočištěm před každodenním životem. Došla jsem k řece a prošla hustým křovím k cíly mé cesty.

„Ahoj,“ řekla jsem jako jindy. (Pokračování textu…)

Dala jsem si sprchu a upravila vlasy. Rozhodla jsem se nalíčit až v práci, přece nepojedu přes celé město tak, jak vypadám tam.

Dojela jsem hromadnou dopravou pár bloků od místa, kde pracuji. (Pokračování textu…)

XXX

Říct, že láska trvá věčně je jako říct, že plamínek svíčky nikdy nedohoří…

Předmluva

Můžeš sedět v koutku a tlačit hlavu do polštáře. Plakat nad tím, jak je celý svět zlý a místo života si užívat jen přežívání. Schovávat se před vším co ti ubližuje, nevycházet na světlo světa.

Nebo se tomu všemu můžeš postavit a podívat se osudu do očí jako já. Dost bylo toho, aby mi ostatní nakopávali, dost toho, aby se mi posmívali. Postavím se na vlastní nohy. I kdybych měla umřít…

Podívám se na všechny nástrahy tohoto světa a budu bojovat. Už nikdy nebudu plakat do polštáře. Vše špatné, které mě srazí na kolena, se stane mým hnacím motorem na to, abych šla dál s hlavou hrdě vztyčenou. Už se ničeho nebojím… Ničeho a nikoho… (Pokračování textu…)