Moonlight shadow

Vztek ve mně rostl s každým dalším krokem. Kde bych měla najít původce všeho toho, co se mi doteď stalo? Kdo byl ten zatracenej dobrák, který mi doporučil, abych se sem dostala?

Vlastně jsem ho nikdy neviděla a hlavně jsem ani nevěděla, kde toho dotyčného mám hledat…

V útržkách se mi vracely poslední okamžiky… Viděla jsem milého a určitě mladého muže, který se nade mnou skláněl. Skoro jako bych zase cítila jeho doteky.

Dantiana! projelo mi najednou hlavou jméno té malé dívky. To je ona! To ji musím najít… Ale jak?

V poklusu jsem se snažila myslet, snad jsem si myslela, že mi myšlenky taky poběží o něco rychleji. Možná mi to k něčemu pomohlo, protože ta pravá myšlenka dorazila velmi brzy. Už jsem ani nedoufala. A přitom to bylo tak jednoduché.

Pokud jsem si dobře vzpomněla, říkala mi, že se známe a je moje Nara. Není tedy nic jednoduššího.

„Dantiano!“ zakřičela jsem ze všech sil. Z nedaleké koruny mohutného stromu se vzneslo pár ptáků. „Dantiano, ke mně!“ Hlas mi přeskakoval do hysterických tónů, ale nevšímala jsem si toho.

„Kdo tady koho bude poslouchat?! Dělej, ke mně!“ křičela jsem stále dokola. Nevzdávala jsem se, jednou se to v ní muselo zlomit a musela mě zaslechnout. A pokud je vážně můj pes, musí poslouchat.

Uběhla nějaká doba. Otáčela jsem se stále dokola a čekala, pěsti pevně semknuté.

Ozvalo se za mnou praskání a hlasité dýchání v rytmu běhu. Otočila jsem se za zvukem a viděla jsem mladinkou dívku, která běžela za mnou. Vypadala tak krásně a roztomile, až na ten jazyk, který ji vlál z úst opravdu jako psovi.

Tři metry přede mnou zastavila. Nakrčila se.

Podívala jsem se na ni tentokrát už pořádně. Určitě to musela být ona. Jak jsem si jen mohla myslet, že je to jenom dívka? Vždyť je v ní víc ze psa než člověka. Její pohyby tomu nasvědčovaly. Byla to moje malá Nara.

„Co chceš?“ zeptala se opatrně. V hlase jsem jí možná zaslechla lehké vrčení. Tohle si nemohla dovolit.

„Přestaň, to ty si mě sem dostala! Takže teď si mi povinna odpovědět na pár otázek!“ přivřela jsem oči do zlého pohledu.

„Fajn, co chceš vědět?“ Nedokázala se na chvíli zastavit, neustále přecházela z místa na místo a stále si mě měřila pohledem. Přestávalo mě to bavit.

„Sedni!“ štěkla jsem na ni a ona mě okamžitě poslechla. „A teď mi hezky vysvětlíš, proč si mě sem dostala! Hned a bez vytáček!“

Seděla na zemi a sledovala mě. Natáčela hlavu ze strany na stranu a zkoumavě si mě prohlížela.

„Ty to vážně nevíš?“ hlesla.

Jenom jsem záporně pokývla hlavou. Čekala jsem.

„Neviděla ses nikdy cizíma očima. Nikdy jsi neviděla, jak si zoufalá sama nad sebou. Jen jsem ti chtěla pomoci. Takhle by ses zabavila úkolem, který znáš, a už bys nebyla tak nešťastná. Chtěla jsem ti jenom pomoci, nic víc a nic míň. Tobě se tady nelíbí?“ podívala se na mě s takovým smutkem v očích, že jsem se na ní najednou ani nemohla zlobit.

Klesla jsem do trávy na kolena.

Možná to bylo tím prostředím tady, že jsem si pořád připadala tak zlomená, možná to bylo tím, že pokaždé, když jsem se cítila už pevná a rozhodnutá, vždy mě něco donutilo změnit názor.

„Promiň,“ zašeptala jsem, „ale jak se teď odsud dostanu? Miluju svůj život a už vím, jak s ním naložím a co podniknu. Nechci umřít, teď ne. Prosím, pomož mi dostat se zpátky do mého života…“

Zaslechla jsem jemné zakňučení a pak jak lehce šustila tráva. Najednou jsem měla její hlavu v klíně, začala mi lízat ruku. Musela jsem jí začít hladit po vlasech. Prostě byla pes a tohle byla naše mazlivá chvilka.

„Nevím, jak ti pomoci dostat se zpátky. Ale řekni mi, co chceš dělat, až se vrátíš do života?“

„Postavím se na svoje vlastní nohy. Budu samostatná a zaopatřím se tak, abych nemusela už dělat tu šílenou práci. Ale co konkrétně, to ti neřeknu, to se dozvíš, Naro…“

„Dobře,“ řekla jenom.

Dál jsme seděly mlčky, probírala jsem její jemné vlasy a přemýšlela, jak bych to všechno vrátila do těch starých živých kolejí.

„Víš,“ začala pomalu mluvit, „vlastně jsem tě tu chtěla mít. Chtěla jsem tě mít jenom pro sebe. Jasně, vím, že tu máš svého Draka a že bys spíš byla s ním než se mnou, ale třeba bychom časem našli nějaký kompromis, jak tu žít společně… Byli bychom jedna malá a různorodá rodinka…“ dokončila polohlasem a já ucítila, jak mi její první slza skápla na ruku.

„Nemůžeš rozhodovat o osudu ostatních. Jasně, klidně bych tu zůstala, jenže mám v životě takových nedořešených věcí… Prostě bych si je ráda vyřešila a konečně dala svému životu nějaký smysl.“ Začínala jsem pomalu plakat.

„Já vím…“ zaškytala Nara. „Prostě se teď musíme rozejít, ale jednou se tady zase shledáme. Aspoň až jednou ve světě živých umřu, budeš vědět, že tady na tebe čekám a že se tu zase jednou shledáme. Je to chatrná útěcha, ale aspoň něco. Třeba tě to bude míň mrzet…“

„Jo, tak to bude určitě lepší…“ zašeptala jsem.

Pak zvedla hlavu z mého klína a postavila se na nohy. Rozhlédla se kolem dokola, naposledy mi upřela svoje hnědé oči do mých a vzdychla. Natáhla ruku, jako by se mě chtěla dotknout, ale pak ji zase stáhla.

„Takže jednou se shledáme…“ zašeptala. Otočila se na druhou stranu ode mě a rozběhla se pryč.

Dívala jsem se za ní, dokud mi nezmizela.

Utřela jsem si slzy, zvedla se na nohy a vydala se na další pokračování mojí cesty. Musela jsem najít tu správnou cestu odtud. Nevěděla jsem zatím jak, ale doufala jsem, že na něco přijdu, tak jako s Narou.

Už jsem se nemohla kochat krajinou. Jak bych se mohla kochat svojí vlastní smrtí? Krucinál… Stačila by mi třeba jen malinká škvírka, abych se odtud dostala, ale kde jí mám najít?

Nakonec jsem došla k řece. Taková ironie. Něco mi našeptávalo, že u řeky to začalo. Kéž bych to tady mohla i ukončit. Jenže dá se dostat zpátky do života tím, že se zabiji ve smrti?

Už jsem asi nemohla vymyslet větší hloupost…

Chci domů, pomyslela jsem si. Chci zpátky do svého života, klesla jsem na kolena a podívala se na svůj odraz do vody. Dívala se na mě dívka se smaragdovýma uplakanýma očima, nazelenalou pletí a místo vlasů šlahouny větví s listy. Byla smutná. Ráda bych jí pomohla, ale nevěděla jsem jak.

Zavřela jsem oči.

Chci domů, za Davidem… Obejmout jeho pevné a svalnaté tělo, políbit jeho teplé měkké rty, proplétat prsty s jeho. A hlavně cítit teplo jeho kůže a slyšet tep jeho srdce. Být zase zpátky doma a udělat všechno pro to, abych se postavila na vlastní nohy, aby mi už nikdo nemohl ublížit. Obrnit se na ten život, jak jen to půjde. A taky si hlavně užívat Davida. Tolik jsem se upnula na jeho osobu…

Čím víc jsem myslela na domov a Davida, tím víc mi docházel dech. Myslela jsem, že je to z té úzkosti, která mě zaplavovala, jako se umyvadlo plní vodou. Jenomže pak jsem se nemohla nadechnout vůbec, což bylo divné, protože jsem vlastně dýchat nepotřebovala. Chyba.

Vytřeštila jsem oči. Neviděla jsem nic jiného než absolutní tmu. Byla jsem vyděšená a snažila se nadechnout, ale nešlo to. A do toho ta tma…

Snažila jsem se dál lapat po dechu, nevzdávala jsem to.

„Snaž se!“ zaslechla jsem.

Vždyť se snažím! chtěla jsem zakřičet, ale něco mě dusilo.

Bylo to, jako by se mi plíce plnily vodou a stále víc, až každá alveola byla odštípnutá od jakékoli cesty ke kyslíku.

„Dejchcej! Proboha, bojuj!“ dobýval se mi hlas stále do mysli.

Z úst mi unikl první lok vody, ani jsem ho nevyplivla, prostě ze mě vylétnul.

Jenže s gejzírem vody ze mě odešly i všechny myšlenky. Upadla jsem do černého bezvědomí. Ticho a tma…

Zase malinko kratší kapča, tak se prosím nezlobte… Tahle mi trvala dlouho (to ten útlum)… Doufám, že se bude líbit…

—————————————————————————————————————————————————

„Okamžitě mi to vysvětli, protože já už tady nechápu vůbec nic!“ zoufale jsem se na něj dívala a nevěděla, co si myslet. Možná mi byl i jeho obličej povědomý, jen… Kam ho zařadit?

„Báro, podívej se na mě pořádně. Nejsem ti povědomý?“ pousmál se.

Určitě si dobře uvědomoval, že mě štve to jeho „hádej, hádej“.

„Nejsem Bára!“ zavrčela jsem.

„Ale jistě, že jsi!“ zase se zasmál, jako by jednal s malým umanutým dítětem a ne dospělým stromem.

„Dost! A okamžitě mi to všechno vysvětli… Už mám plný zuby těch oklik, který tady na mě každý zkouší! Mluv a pěkně popořadě!“ syčela jsem mu do obličeje a přála si, abych vypadala jako ta nejzuřivější vrba na světě.

Pomalu se zvedl ze země. Napřímil se, ale bylo jasné, že se nenarovná úplně. Poodešel pár kroků ode mě a ohlédl se zpátky. V jeho očích se odrážela bolest a smutek.

Zajímalo mě, co se mu honí v hlavě, ale netroufala jsem si už cokoli říct. Jen jsem seděla a čekala. A hlavně jsem doufala, že začne sám.

Zastavil se. Zhluboka se nadechl a pomalu začal:

„Tohle místo… Je pro každého jiné. Osobně vidím pole a louky. Pole plné obilí a jetele. Jsou to ta nejúrodnější pole. Taková jsem ani neviděl v celém svém životě. Bylo to jako dostat se do ráje. Celý svůj život jsem bojoval s nepřízní počasí a snažil jsem se uživit rodinu z toho mála, které jsem někdy o žních sklidil. Byly to drsné doby, ale já, moje žena i děti jsme byli zocelení. Dal jsem tak vlastně základ silnému rodu. Jenže žádné z mých dětí nekráčel v mých šlépějích. Dělal jsem si obavy o statek, který už vybudoval můj otec a předtím zase jeho…“

Mluvil klidně, když vzpomínal na ty doby. Kdy to bylo, věděl jenom on.

A pak jsem si všimla, že místo fauna už přede mnou nestojí faun. Začal se mi pomalu měnit před očima.

Jeho rohy se mu vsouvaly do hlavy, tam, odkud mu vyrostly. Místo chlupů a kozích nohou měl nohy obyčejného člověka a na sobě kalhoty. Dívala jsem se na mladého muže. Nejspíš s tím, jak vzpomínal, byl zase tím, kým býval.

„Víš, byly to těžké doby, ale dokázal jsem se s tím poprat jako chlap.“ Otočil se zpátky do dálky.

Jeho vyprávění mě začínalo zajímat čím dál víc. Nebylo mi jasné, kam tím vším směřuje, ale něco mi našeptávalo, že se k tomu velmi brzo dostane.

„Čas ubíhal. Neměl jsem čas přemýšlet, co bude, až nebude. Pracoval jsem na poli, obstarával dům, ženu a děti. Bylo mi dobře a nic mi nechybělo. Jenže s přicházejícím stářím jsem byl čím dál více nemohoucí a musel jsem začít všechno rozprodávat. Trhalo mi to srdce na kusy. Vždyť jsem prodával všechno, co mi pomohlo živit rodinu. Nakonec zůstal jen dům, který pomalu chátral. Moje manželka zemřela čtyři roky přede mnou…“ posmutněl.

Otočil se ke mně zpátky, jenže se už na mě nedíval mladý muž. Jeho obličej byl zbrázděný vráskami. Jeho celkový vzhled se změnil. Místo pevného a skoro šlachovitého těla měl jen seschlou a ochablou skořápku. Jeho tělo se mírně lámalo v pase – byl ohnutý, nejspíše vzpomínkou na těžkou práci na poli. Přes kalhoty mu přetékalo ochablé břicho. V očích už nebyla ta mladistvá jiskra.

„Žádné z mých dětí nebylo schopno se o cokoli postarat. Sám už jsem nemohl, nešlo mi to. Děti o mě ztratily veškerý zájem. Tolik jsem se snažil jim dát v dětství všechno a takhle se mi odvděčily. Mohl jsem být jedině rád, že mě nestrčily do starobince.“ ironicky se ušklíbl a propaloval mě očima. Chvíli jsem měla pocit, že za to všechno můžu já…

A pak jako by se mi v hlavě rozsvítila žárovka. Najednou jsem věděla, kdo je ten muž přede mnou. Nevybavovala jsem si ho v přesných barvách. Určitě to musel být on.

Jen matně se mi vybavilo to stavení, které mělo tvar do písmene U. Jen opatrně se mi vkrádalo na mysl, jak jsem si na půdě hrávala s koťátky a snažila se tu starou rezavou váhu donutit, aby mi malá koťátka zvážila.

Bylo to jako probudit se ve tmě a pak najít sirku…

„Ale dost o mém životě. Vrátím se k tomu, co tě tolik zajímá.“ mrknul a povzbudivě se usmál.

„Dědečku?“ zašeptala jsem a do očí se mi draly slzy.

Jako lusknutím prstu se změnil zpátky ve fauna. Pousmál se a přišel blíž ke mně. Dřepnul si a zadíval se mi do očí.

„Vždycky jsi byla bystré děvče. Myslel jsem, že přijdeš sama na to, kde jsi, jenže ti musím pomoci. Moc brzo ses vzdala…“ řekl tajemně a pohladil mě po vlasech, až lehce zašustily lístky.

„Když mi zemřela žena, začal jsem přemýšlet, jestli se s ní zase někdy shledám. A pak jsem sám začal umírat… Pamatuji si to jako dneska. Byl jsem sám, nikdo v mé blízkosti. Nemohl jsem se ani zvednout z postele, jak mi bylo zle. Byl bych schopný odpřísáhnout, že jsem cítil, jak ze mě pomalu odtéká život někam na druhou stranu, jenže jsem si nebyl jistý kam. A tak jsem začal vzpomínat…“ Jeho oči se zalily slzami, když se zase vrátil do těch dob.

Už se mi neměnil před očima. Zůstal tím faunem, kterým byl.

Ani jsem nedutala. Nebyla jsem schopná se ani nadechnout. Ta sirka, kterou jsem našla, mi našla svíčku, kterou jsem zapálila. Najednou mi začalo docházet, kam tím míří. Všechno v mojí hlavě začalo pomaličku zapadat do sebe.

„Vzpomínal jsem na doby, kdy jsem se cítil nejlépe. Vzpomínal jsem na těžkou práci na poli, jak jsem zapřahal do chomoutu svého statného valacha. S touhle poslední myšlenkou jsem umíral… A tak jsem tady a všude, kam se podívám, vidím ta úrodná pole. Je radost se o ně starat…“ usmál se a zase se podíval do těch polí, která viděl.

Jenže ty já neviděla. Viděla jsem spíš volnou zatravněnou plochu. Místo, kde by se volně mohli prohánět koně a jiná zvířata… Viděla jsem stromy, které se měnily v lidi, veverky, které dělaly totéž. Ale to, co jsem chtěla vidět, mi unikalo a odhánělo mě od sebe.

„A tak jsem tady… Tohle je moje smrt. Můj posmrtný život. Nestěžuju si… Každý tu máme svůj úkol. Ty máš najít svého Draka, jenže ještě je moc brzy, aby si ho hledala. Proto tě odmítá.“

„Tím mi chceš říct, že jsem mrtvá? Ale já nevím, jak by se mi to mohlo stát!“

Zoufalost, která se mi začala rozlévat tělem, byla jako rána kladivem. Nechci umřít! Ještě ne! Tolik jsem toho ještě nestihla a pak… Pak je tu David, kterého mám ráda…

David…

Jak jsem si nemohla na nic vzpomenout, najednou jsem si vzpomněla… Bylo to, jako když se vosa snaží vyletět z místnosti, ale všechna okna jsou zavřená a ona naráží do okenic. A s každým úderem jsem si vzpomínala víc a víc…

Začala jsem panikařit.

„Nechci umřít…“ zašeptala jsem a sklopila hlavu.

„Nemusíš. Ještě máš totiž čas. Jenže tu cestu musíš najít sama.“Zvedl se, proměnil se v kozla a utíkal pryč.

Nechal mě samotnou. Seděla jsem na kopci a přemýšlela, jak se asi z téhle šlamastiky dostanu.

Byla jsem totálně zmatená. Jeden mě sem vlekl a nutil mě jít s ním, že tu najdu něco, co jsem vlastně hledala celý život. Jenže když jsem tomu pak nadosah, tak je mi řečeno, že tu nemám co dělat. A pak tady potkám svého dědečka a on mi klidně sdělí, že jsem skoro mrtvá.

Z tohohle se budu muset dostat sama… A už je jedno jak.

Místo toho, abych měla vztek na Dantianu, že jsem se dostala do posmrtného života, měla jsem vztek na sebe, že jsem ji vůbec kdy poslechla.

Zvedla jsem se ze země a řekla si dost!

Konec toho, jak mi každý radí, co mám dělat. Konec těm Machalům, kteří si myslí, že všechno ví líp než já. Prostě se konečně seberu a budu si žít podle svého. Tak jak já sama uznám za vhodné a od nikoho už si nenechám mluvit do svého vlastního života.

Jenže se ještě musím dostat zpátky. Nevím jak, ale musím to dokázat.

S touhle myšlenkou jsem vykročila vstříc, rozhodnutá se odsud dostat. Jednou se mi to povede a pak… Vlastně proč myslet na to, co bude pak. Hlavně musím pryč.

To ráno bylo nezvykle tiché. Dokonce i ptáci byli potichu. Uvědomila jsem si to jen pár okamžiků po tom, co jsem zase začala vnímat.

V pravidelných intervalech mi něco studeného dopadalo na tvář.

Vypadalo to, jako by se moje momentální nálada odrážela na počasí. Ačkoli bylo ráno, bylo nezvyklé šero. Ptáci byli asi schovaní někde v korunách stromů.

To, co mi dopadalo na tvář, byl déšť. Slzy smíchané s deštěm.

Dovolila jsem veškerým svým emocím, aby zmítaly s mým tělem. Nechala jsem prostoupit veškerý vztek a bezmoc, aby mě ovládly. Vymrštila jsem svoje tělo do polohy na všechny čtyři a z plných plic zakřičela. Když jsem se slyšela, udělalo se mi ještě více úzko. Bylo mi šeredně zle.

Ještěže nejsem keř, vzplanula bych jako papír žárem svého vzteku, pomyslela jsem si.

Co když o mě opravdu nestojí? Nechce, abych byla zde?

Někde v dálce se ozvalo tiché a táhlé zahřmění.

„Slyšíš?!“ Zakřičela jsem ze všech sil. „Mám tušení, že tu někde jsi!“ Křičela jsem dál. Byla jsem si vážně jistá, že se schovává někde nedaleko mě a pozoruje moje počínání.

„Slyšíš?“ Zašeptala jsem do trávy a slzy se mi z očí začaly hrnout víc a víc. Přidala jsem na razantnosti, znovu jsem začala křičet z plných plic, v naději, že překřičím svůj pláč. „Tak sakra, slyšíš mě?! To mě tak moc nesnášíš? Jsem ti odporná? Odpověz! Tak moc mě nesnášíš, že se mi zjevíš jen ve snu a ještě mě vyháníš?! Tak moc jsem ti odporná? Nebo se mě jen bojíš? Takový velký drak a bude se bát neškodné vrby? Jsi k smíchu!“

Při posledních slovech se mi zlomil hlas. Moje duševní bolest a slzy se draly na povrch a já už neměla sílu, abych se jí snažila potlačit. Prsty jsem začala pomalu zarývat do hlíny. Dech jsem měla rychlý, přesto mělký.

Začala jsem znovu mluvit, jenže pomalu a už normální hlasitostí.

„Tak si táhni! Jdi si… Běž, když o mě nestojíš…“

Z dalekého lesa se ozvalo bolestné zařvání. Trhla jsem sebou a podívala se tím směrem. Mezi stromy se jen mihl stín. Aspoň jsem si to myslela. Přes vlastní slzy jsem moc neviděla.

Zhroutila jsem se zpátky do trávy. Stulila jsem se do klubíčka a pustila svému pláči otěže. Vzlykala jsem určitě dlouho, protože můj pláč přešel do jakéhosi škytání.

Po nějakém čase jsem se začala uklidňovat.

Déšť se mi vpíjel do kůry. Cítila jsem, jak mi začíná nabývat, jako houba saje vodu.

„Jdi si, kam chceš, když o mě teď nestojíš!“ zašeptala jsem naposledy.

Zoufalá… Byla jsem totálně zoufalá. Dokola jsem si přehrávala svůj sen. Přemýšlela jsem, kde jsem mohla udělat chybu, že mě tolik nechce a odhání mě od sebe.

A co by vlastně dělal drak se stromem.

Překulila jsem se na druhý bok. V dálce jsem zaslechla další řev. To zvíře muselo strašně trpět. Trpělo asi tak, jako sem trpěla já sama.

Nemohla jsem zůstat ležet. Potřebovala jsem utéct. Bylo mi jedno kam, ale nechtěla jsem být tady. Pomalu jsem se zvedla ze země a rozeběhla se směrem, ani jsem nevěděla jakým. Nohy se mi bořily do rozbahněné trávy a klopýtala jsem. Nebyl to ani běh. Spíš chaotický běh.

Doklopýtala jsem ke strmému kopci. Chvíli jsem stála a dívala se na něj. Vylézt? Obejít? Zůstat tam?

A pak ve mně vyhrála ta část, kterou nazývám svým démonem. Potřebovala jsem se pořádně potrestat, aby se mi aspoň trochu ulevilo.

S vypětím všech sil jsem se dala do prudkého stoupání kopce. Ve stoje mi to moc nešlo, tak jsem se podpírala rukama a pomalu postupovala nahoru. Ruce i nohy se mi bořily do rozmočené hlíny.

Slzy pomalu ustupovaly a pláč mi úplně přestal. Soustředila jsem se jenom na to, abych se neskutálela zase dolů.

Neustávala jsem. Stále jsem pomalu postupovala krůček za krůčkem na vrchol. Dívala jsem se do země. Někdy jsem nedýchala, jindy jsem se nadechla z prostého zvyku.

Najednou se mi strmý kopec zaoblil a já se ocitla na samém vrcholu. Unaveně jsem se položila na záda.

„Konečně jsi tady. Už jsem myslel, že se tě nedočkám,“ ozvalo se za mnou mečivým hlasem.

Trhla jsem sebou leknutím a hledala očima majitele onoho velmi zvláštního hlasu.

Proti mně stál kozel. Hnědo – bíle strakatý kozel. Mohutné rohy měl do mírné šroubovice. Jeho bradka byla bílá a nejdelší, jakou jsem kdy viděla. Celkově jeho mohutná postava budila respekt. Aspoň na kozu.

„Co – co prosím?“ vyvalila jsem na něj oči. Odkdy kozy mluví?

Neodpověděl. Jen ustoupil pár kroků dozadu ode mě. Začal se měnit. Velké rohy se smrskly na polovinu, přední kopýtka se mu proměnila v ruce. Bylo zvláštní sledovat, jak se mu ze dvou špárků stávají prsty. Napřímil se, ale zůstal mírně ohnutý dopředu. Zadní končetin mu zůstaly kozí. Najednou přede mnou stál faun. Už ne koza, ani člověk. Faun.

Ihned mě napadlo, že ten muž, tedy faun, je tu celý. Přesně jako ta veverka. Může se měnit, mluví. Ano, on tu bude opravdu celý.

„Říkal jsem, že na tebe čekám,“ odpověděl mi v klidu po jeho přeměně.

„Na mě? Proč?“ stále jsem nechápala. Začala jsem se zvedat ze země, abych mu viděla do očí, jenže byl o dost větší než já, přestože byl faun.

„Pojď se posadit. Myslím, že máš spoustu otázek. A navíc. Krátí se ti čas. Tak pojď, musíme jednat rychle!“ najednou začal být netrpělivý, stepoval na místě a rukou naznačoval směr.

Pomalu a velmi obezřetně jsem se vydala směrem, kterým se vydal taky. Neodvažovala jsem se však jít vedle něj, šla jsem tři kroky za ním a sledovala jeho ocas jak se netrpělivě kroutí.

Jak to myslel, že už nemám moc času?

Uvelebil se na kopci pod jediným stromem, lehce poplácal na místo vedle sebe a já se usadila. Seděli jsme mlčky. Nakonec to ticho prolomil.

„Myslel jsem to vážně, že už nemáš moc času. Měla by ses vrátit.“

„Vrátit, ale kam? Mám hledat svého draka!“

Už mě to začínalo vážně štvát. Nepatřím sem, mám se vrátit, ale kruci, kam a hlavně jak? Každý si tady radí, ale aby mi řekli něco víc k věci, to ne.

„Takže… Tohle místo… Teda na tohle místo máš ještě spousty času. Musíš se vrátit a vyřešit si svůj život, tvůj drak počká. Budeš mít celou věčnost na to, abys ho našla.“ začal pomalu.

Převracela jsem jeho slova v hlavě a přemýšlela. Znělo to… Zvláštně. Už jsem si nebyla ničím jistá.

„Možná se mi to jen zdá,“ začala jsem pomalu přemýšlet nahlas, „ale vypadá to, jako by ses mi snažil naznačit, že umírám…“ civěla jsem do trávy a modlila se, abych se v tomhle pletla.

„No… Nejsi daleko od pravdy, Báro… Musíš se vrátit…“ řekl naprosto klidně, jako by se nechumelilo.

Proboha! Já umírám? Ale jak, kdy, proč? Cítím se dobře, tak jak je to možné?

Podívala jsem se na něj. „Báro? Jsem Liraen…“ zašeptala jsem.

„Smířila ses s tím až moc rychle…“ řekl smutně.

Tohle mi musí okamžitě vysvětlit! Hned!

Vjíždím pomalu do finishe… Děkuji za Vaši přízeň a hlavně za komentáře… Už jen pár dílků a bude to za Vámi 😉

—————————————————————————————————————————————————

Ocitla jsem se v krajině, kterou jsem už navštívila. Byla jsem zde s Maličkým.

Kolem mě se rozprostírala nádherná scenérie skal. Někde rostly stromy. Ale byly to stromy, které měli dostatečné síly a vláhy, aby zde mohly růst. Byly nádherné, i když trochu chudé. Jejich koruny nebyly tolik obsypány listy a jehličím jako kdekoli jinde. Mě se tu však líbilo. Cítila jsem tam určitou úlevu. Pocit, jako bych už věděla, kam patřím. Nebo že jsem konečně našla, co jsem hledala.

Mezi stromy a kameny jsem zahlédla mihnout se stín.

Byl mi povědomí, tak jsem se za ním rozběhla.

„Počkej, prosím!“ křikla jsem a začala se v běhu proplétat složitým terénem.

Onen stín na moje zavolání vůbec nereagoval a utíkal mi dál.

Trochu mě to naštvalo.

Klopýtala jsem mezi kameny a stromy a stín si v klídku proplouval složitým terénem a ani na mě nepočkal! Tohle od něj nebylo moc fér.

Ačkoli se zdálo, že je stín rychlejší než já, začala jsem ho pomalu dohánět. Stín dostával jisté obrysy. Neběžel, jen lehce kráčel, za to rychle.

Moje největší překvapení bylo, když jsem si všimla, že má ocas. Trochu jsem polevila v běhu a sledovala to stvoření před sebou. Bylo vidět, že má mohutné tělo. Jeho tělo bylo pokryté šupinami. Mohutný ocas byl zakončený jakoby šipkou, která se zabarvovala mírně do žluta.

Srdce mi poskočilo radostí.

Byla jsem si jistá tím, kdo to je. Byl to můj drak! Ten, kterého zde celou dobu hledám. Po těle se mi začal rozlévat pocit bezpečí a radosti. Konečně jsem ho našla.

„Drahý! Počkej na mě, prosím…“ zašeptala jsem po větru a doufala, že mě zaslechne.

Zastavil.

Přestala jsem dýchat napětím.

Pomaličku se ke mně otáčel. Nějakou dobu mu to trvalo, přece jen jeho tělo bylo obrovské. Přisunoval nohu k noze. Měla jsem dostatek času obdivovat jeho tělesnou stavbu.

Otočil se celý. Postel se zpříma přede mně.

Neodolala jsem a podívala jsem se mu do očí. Měl hadí panenku. Černou jako ta nejtemnější noc. Jeho duhovka byla tmavě hnědá, skoro jako dokonale uzrálí lískový oříšek, ale nebyla hnědá celá. Místy měl nepravidelně rozsety zelené skvrnky. Jeho oči byly dokonalé, ztrácela jsem se v nich. Mnohem více než v očích mladého rysa, který mi stále někoho připomínal, ale nemohla jsem si vzpomenout.

Taky se mi zahleděl do očí. V ten moment jako bychom splynuly v jedno tělo i duši. Najednou jsem se cítila silnější. Síla prostupovala každou buňkou a molekulou mého těla. Určitě bych mohla udělat cokoli na světě. Zbystřily se mi dokonce smysly. Víc jsem slyšela. Jistě, slyšela jsem hodně věcí, ale najednou jsem slyšela i nějaký drobný hmyz, který se proplétal trávou a jemně o ní otíral nohy.

Ta síla byla úžasná.

Udělala jsem krok k němu, ale on o krok ucouvl.

„Hledala jsem tě…“ zašeptala jsem.

Jeho nozdry se rozšířily mohutným nádechem.

„Proč teď?“ odpověděl mi k mému překvapení.

Chvíli jsem nevěděla, co říct. Ale pak jsem se vzpamatovala.

„Jsem tady chvíli. Mluvila jsem s Dantianou. Měla jsem tě najít.“

„Ona o tom nic neví. Je to ještě dítě.“ Jeho hlas byl přísný. Zněl jako přísný profesor.

Začala jsem uhýbat očima. Těkala jsem z místa na místo a nevěděla, co si počít.

„Jenže… Nevěděla jsem, co si mám počít… Bloumala jsem bezcílně krajinou a nikdo mi neřekl, co dělat… Až ona…“ Pevně jsem se mu zahleděla do očí a čekala na jeho reakci.

„Dobrá. Ale nemáš tu co dělat. Ne v tuto chvíli a tento čas. Přeji si, aby ses vrátila, odkud si přišla. Tvůj čas najít mě přijde až za delší dobu.“ promluvil tiše.

Udělala jsem zase krok k němu a chvíli čekala, jestli zase necouvne. Necouvl. Brala jsem to jako souhlas k tomu přijít k němu blíž. Už, už mi stačil pouze jeden krok a lehce natáhnou ruku a mohla jsem se ho dotknout.

„Stůj!“

Poslechla jsem a čekala.

Prohlížela jsem si jeho kůži posetou šupinami. Možná to bylo tím, že jsme se spolu částečně spojili, ale mohla jsem určit na každé šupině, jak se od ní odráží světlo. A troufla bych si i říct, pod jakým úhlem.

Toužila jsem po doteku. Chtěla jsem si sáhnout na jeho černé šupiny, ale netroufala jsem si. Doufala jsem, že mi to sám dovolí, k ničemu se však neměl.

Prohlížel si mě zkoumavým pohledem.

„Náš společný čas ještě přijde. Teď běž a vrať se.“ Bylo na něm vidět, že ta slova ze sebe násilím vyhání, ale myslel to určitě dobře. Vždyť je to moje spřízněná duše, nemohl mi přát nic špatného.

„Nevím kam…“ zašeptala jsem a sklopila oči k zemi.

„Zavři oči.“ řekl jemně a počkal.

Ještě jsem se na něj podívala. Bála jsem se, že až otevřu oči, bude pryč.

Naposledy jsem se mu podívala do nádherných očí a uposlechla jeho něžný rozkaz.

Slyšela jsem, jak se zhluboka nadechl a pak mi jeho horký dech ovanul obličej. V tu chvíli se mi před zavřenýma očima promítl obraz zvláštního muže. Jenže obraz se mi za chvíli rozplynul a nezůstalo nic než narůžovělý obraz.

„Liraen, lásko… Musím už jít. Znovu se shledáme, až bude ten správný čas. Do té doby na tebe budu myslet a čekat.“ Jeho hlas byl plný něhy.

Otevřela jsem znovu oči. Jeho tlama se mi přibližovala k obličeji. Něžně se o mě otřel. Pak se rychle otočil a utíkal pryč.

Dívala jsem se za ním a sledovala jeho tělo. Možná by se mohlo zdát, že při jeho tělesné mohutnosti bude neohrabaný, ale opak byl pravdou. Byl ladný jako kočka. Ani půda se nechvěla, když klusal. Vlastně to vypadalo, že se ani nedotýká země.

Sledovala jsem směr, kterým běžel. Najednou se prudce odrazil před velkým jezírkem a skočil do vodopádu. Zmizel mi.

Stála jsem jako připražená.

To je ten padající závoj.

Myšlenky zvolna zaplavovaly mou mysl.

Ať se tvářil jak chtěl, nechce mě. Netouží po mě. Jinak by přece bojoval.

Tvář mi začala vlhnout. Za pár chvil jsem byla celá mokrá. Myslela jsem si, že je to od slz. Nebylo. Přesto jsem plakala…

Když jsem nohy měla pod zadkem, chytla jsem jí za ramena a vší silou se ji snažila přetlačit pod sebe. Povedlo se mi to, ale jen s obrovským úsilím. Překulila jsem se. Jak jsem se dostala nad ní, tlačila jsem ji do ramen ze všech sil, ze kterých jsem mohla. Nezdála se, měla sílu.

„Kam? Kam bych sakra pořád chodila, když tady je to v pohodě?“ prskala jsem jí do obličeje. Jak už jsem téměř neměla sílu, lítaly ze mě sliny na všechny strany.

Veškerou silou, kterou jsem v sobě měla, jsem se snažila pánví odrazit a povedlo se mi to. Překulila jsem jí na levý bok a tím se dostala nad ní. Nesnažila jsem se ruce rychle přesunout na její krk. Spíš jsem se snažila držet si jí od sebe. Neměla jsem jakýkoli zájem jí ublížit.

„Sakra! Tak mi to řekni! Řekni mi, proč tu nemám co dělat!“ snažila jsem se jí prskat do obličeje, aby věděla, že jsem naštvaná.

Ani jsem si toho nevšimla, ale jak jsem se dostávala nad ní, strčila mi nohu mezi nohy. Možná jsem byla zaujatá jen sama sebou, že jsem si toho nevšimla předtím.

Ocitla jsem se nad ní a poprvé se jí podívala do očí. Byly plné zloby a takového vzteku, až jsem se začala mírně bát. Možná ani ne bát, ale její pohled ve mně nevzbuzoval moc jistoty.

„Nech mě na pokoji! Nemám sebemenší zájem o toho tvýho vylínanýho vlka!“ sykla jsem jí do obličeje a mírně jsem svoje sevření povolila.

To však byla moje chyba.

Nohu, kterou mi zasunula pod zadek, vší silou vymrštila a překopla mě přes sebe. Ocitly jsme se hlavami u sebe. Byla jsem vykolejená z jejího výpadu. Ona však ne. Rychle se vymrštila na nohy a zase mě zasedla. Chytila mě za ruce a držela mi je roztažené od sebe.

A pak jsem si všimla jejích očí.

Neměla klasickou panenku, kulatou. Měla panenku jako kočka nebo had. Divoce roztažený ve zlobě. Její barva očí se pomalu ztrácela a měnila se v červenou. Velmi pomalu. Jako by v duhovce měla žilky, které jí přebarvovaly oči. Byl to fascinující pohled, ačkoli naháněl hrůzu.

A oči nebyly to jediné, co se na ní měnilo.

Všimla jsem si, že najednou na mě cení zuby. Její špičáky byly dlouhé a ostré.

Zatuhla mi krev v žilách. Najednou jsem před sebou měla upírku, která byla přesvědčená o tom, že chci jejího psa. Hrdlo se mi stáhlo strachem. Nebyla jsem schopná pohybu. Celá jsem pod ní ztuhla. Můj strach byl větší a větší.

Přestala jsem vnímat okolí a jenom jsem sledovala tu malou silnou upírku. Z hrdla se jí dralo vrčení, znělo dost trhaně. Pomalu se mi přibližovala ke krku. Nebo se mi to jen pomalé zdálo.

Nad hlavou mi proletělo něco chlupatého. Chlupatého a velkého. Vytrhlo mě to z transu, hlavně asi taky proto, že upírka ze mě najednou byla dole. Zapřela jsem se rukama a podívala jsem se, co se stalo.

Byl to ten vlk. Srazil ji ze mě. Stál na ní a díval se jí přímo do obličeje. Svoje mohutné tlapy měl opřeny o její ramena. Začal jí olizovat obličej a ona se začala smát. Vypadalo to, že si tu mizernou upírku udobřuje. Vlk si vesele mával ocasem ze strany na stranu. Už to bylo v pořádku a ona mi nechtěla ublížit.

Seskočil z jejího těla a ona se rychle zvedla. Dívala se na něj s takovou láskou a něhou, že jsem nemohla uvěřit vlastním očím. Byla jsem překvapená, kde se v ní najednou vzalo tolik citu. A pak mi to došlo. Byla to její spřízněná duše. Byli si pro sebe vším. To proto na mě byla tak ostrá. Asi bych se zachovala stejně, ale rozhodně bych se nesnažila zabít.

Dali se na odchod. Odcházeli si bok po boku. Vlk stále vesele vrtěl ocasem, ale už jen mírně. Čenich tlačil upírce do ruky a ona ho chvílemi něžně pomačkávala.

Nebezpečí pominulo.

Došlo mi, že ten vlk se vlastně pral ještě s někým. Začala jsem se rozhlížet po kotěti rysa. Otočila jsem hlavu doleva a byl tam. Seděl, ocas stočený kolem těla, a sledoval mě pohledem. Zdálo se, že lehce přede.

Zadívala jsem se mu do očí. Jako bych je už někdy viděla, ale nemohla jsem si vzpomenout. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Za pár okamžiků jsem se v jeho očích začala topit. Přemýšlela jsem, jestli je možné, aby kočkovitá šelma měla takhle šedé oči? Bylo to, jako bych se ocitla uprostřed husté mlhy. Byla jsem úplně ztracená.

Kde jsem je jenom už viděla?

Rys se zvednul a přešel ke mně. Opravdu lehce vrněl. Vypadal spokojeně.

„Ahoj, koťátko…“ usmála jsem se na něj a pohladila ho po hlavě. Asi byl rád, že jsem se ho dotkla, protože jakmile jsem mu přiložila ruku na hlavu, vtlačil mi jí do dlaně a začal příst o něco silněji.

Pak odstrčil mou ruku. Přistoupil o pár kroků blíž a olízl mi obličej.

V tu chvíli jako by mi někdo vypnul zvuk a já nic neslyšela. Naprosté ticho. Podíval se na mě a čekal. Začala jsem přemýšlet, co se to stalo. V hlavě mi lítaly myšlenky jedna přes druhou, ale nemohla jsem tomu přijít na kloub.

Zatvářil se nechápavě a znovu mi olízl obličej. Jakmile zase přiložil jazyk na mou tvář, v mé hlavě zase všechno utichlo. Tohle bylo vážně zvláštní. Vždyť předtím jsem ho slyšela. Nebo jsem si aspoň myslela, že se mnou chce mluvit. Nevzdával se naděje a stále dokola mi olizoval tvář. Už jsem jí měla celou mokrou, ale pořád nic.

Jeho olizování bylo čím dál zuřivější a pořád jsem nic neslyšela. Na kotěti bylo vidět, že ho to dost znervózňuje.

„Vrať se!“ zařvalo mi najednou v hlavě.

Vyděšeně jsem ucukla hlavou a tím přerušila snaživé olizování. Vytřeštila jsem na rysa oči. V těch jeho jsem zahlédla jistý vztek. Možná proto, že jsem byla vůči němu hluchá.

Zase přikročil ke mně a chtěl začít nanovo. Evidentně se nechtěl vzdát šance se mnou mluvit. Ale já už jsem nechtěla. Už takhle jsem měla oslintaný obličej a pak mě vyděsil ten výkřik. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet.

Začala jsem se bránit jeho přibližování. Rukama jsem si kryla obličej a snažila jsem se rychle vstát. Jenže díky tomu, že jsem neměla oporu aspoň jedné ruky, se mi to nedařilo. Kryla jsem si tedy tvář jen jednou rukou, kterou jsem zběsile mávala ze strany na stranu, a druhou jsem se snažila zapřít o zem, abych mohla vyskočit na nohy.

Na pár okamžiků jsem zahlédla jeho výraz v očích a znovu se vyděsila. V jeho očích se zračil takový vztek. Možná to bylo tou barvou jeho očí, možná tomu dodávala i jeho mimika, ale vážně jsem se o sebe začala bát.

Bránila jsem se ještě zuřivěji. Z jeho hrdla se draly ven zvuky, které ve mně nebudily zrovna důvěru. Ty skřeky naznačovali, že to, že se mu bráním, se mu zrovna dvakrát nelíbí.

„Ne, přestaň!“ křičela jsem přerušovaně a stále se snažila zvednout.

Byl ještě o něco zuřivější.

Konečně se mi povedlo najít ten správný úhel zapření. Nohy jsem natlačila pod sebe a prudce se odrazila od země rukou. Stále jsem si ještě kryla obličej.

Jenže to mládě bylo bojovnější, než jsem si myslela.

V prudkém pohybu, kdy šlo moje tělo do stoje, mi ruka zůstala volně u těla a on se mi do ní v zápalu boje zakousnul. Vykřikla jsem bolestí. Ale ani můj výkřik ho nedonutil, aby povolil sevření svých zubů. Díky pudu sebezáchovy jsem rukou zprudka škubla s úmyslem pokusit se ho setřást. Bohužel to bylo jako přilít olej do ohně.

Před očima mi začaly lítat mžitky a celý obraz, který jsem viděla, mi lehce ztmavnul. Bolest mě srazila na kolena a do očí mi vytryskly slzy. Svěsila jsem hlavu a už jen odevzdaně čekala, jestli mě někdy pustí.

„Pusť, prosím…“ zašeptala jsem a doufala, že to udělá.

Výraz jeho očí najednou zkrotl. Asi si konečně uvědomil, že mi ubližuje.

„Bojuj!“ zaslechla jsem zoufalý křik. Lekla jsem se.

Rys svoje sevření povolil a rychle utekl. Byla jsem za to ráda.

Tou úlevou jsem sebou praštila o zem. V ruce mi nepříjemně tepalo. Došlo mi, že musím určitě krvácet. Potřebovala jsem vidět, jak moc mi ublížil. Zvedla jsem si ruku k obličeji. Slzy mi stále tekly po tvářích. Zvedla jsem ruku na úroveň očí a zůstala jsem vyděšeně zírat.

Tohle jsem vážně nečekala. Něco bylo špatně.

Očekávala jsem, že mi z ruky poteče krev, ale krev to nebyla.

Místo toho mi z ruky tekla lepkavá tekutina, která byla mírně do žluta. Vytékala pomalu, skoro neznatelně. Byla jsem vážně překvapená. Dívala jsem se na tu tekutinu a přemýšlela, co by to mohlo být. Došlo mi to v zápětí.

Jsem přece strom. Tohle je míza.

Neodolala jsem a zkusila si líznout. Chuť byla trpká, ale i sladká zároveň.

Posadila jsem se a dál sledovala svou ruku. Míza už přestávala téct. Měla jsem ruku celou zalepenou. Potřebovala jsem se umýt.

Rozhlédla jsem se kolem, jestli si například nevšimnu řeky, potoka nebo jen studánky. Nikde nebylo v dohledu nic. Tak jsem se zvedla a vyrazila se hledat nějaký vodní tok nebo hladinu.

Šla jsem asi hodinu a našla jsem studánku.

Klekla jsem si k ní a začala si omývat ruce. Míza šla dolů jen velmi špatně. Když se mi podařilo umýt si ruce, rovnou jsem si opláchla i obličej. Neodolala jsem a podívala se na sebe do té malé vodní hladiny. Obraz se nejdříve hýbal, jak jsem se ještě před chvílí myla, ale za pár okamžiků se začala voda klidnit a obraz se zlepšoval.

Zadívala jsem se do svého obličeje. Možná to bylo tím náročným dnem, který jsem měla za sebou. Měla jsem kruhy pod očima. I přes to, že jsem si obličej před nějakou chvílí omyla, měla jsem na tvářích cestičky po tvářích. Nepoznávala jsem se. Něco mi říkalo, že tohle nejsem já. Jenže kdo ve skutečnosti jsem?

Stočila jsem se do klubíčka kousek od studánky a začala přemýšlet nad dnem, který už byl skoro za mnou. Rukama jsem si chytla kolena.

Přemýšlela jsem nad celým dnem. Znovu jsem si v hlavě přehrávala, jak se mi za zády objevil vlk, pak rys a nakonec žena upírka. Na tu jsem myslela nejvíce. Neživí se upíři krví? Vlastně by mě nemohla ani zabít. Bylo by to naprosto nemožné. Jenže náhody se někdy stávají a taky by se mohlo stát, že bych té ženě ještě zachutnala.

Když už se zase nebe začalo barvit do tmavých barev a začaly se ukazovat ty nádhery na noční obloze, začínala jsem být mírně unavená. Nevěděla jsem, kolik času přesně uběhlo, ale podařilo se mi usnout. Byl to dlouhý a velmi osvěžující spánek. Měl jen jednu jedinou vadu. Díky němu jsem byla zmatená a nevěděla, co si mám počít. Bylo to poprvé, kdy se mi tady zdál sen.

A nebyl ledajaký…

Probudila jsem se do krásného rána.

Při vzpomínce na můj hysterický včerejšek jsem si pomyslela, že mě Maličký radši opustí. Ležel však klidně vedle mě a oddechoval. V pěstičce svíral pramen mých vlasů. Vypadal jako malé dítě.

Opřela jsem se o loket a dlaní si podepřela hlavu, abych ho mohla lépe pozorovat. Pohled na něj ve mně probouzel lásku a něhu. Myslím, že něco takového jsem ještě k nikomu necítila, ale jistá jsem si tím být nemohla.

Ležel klidně a oddechoval. Muselo se mu zdát něco moc hezkého, zdálo se, že se usmívá. Prsty lehce hýbal, jak pomačkával pramen mých vlasů. Byl tak roztomilý, když vedle mě spal.

Po nějaké chvíli se začal probouzet. Protáhl si celé tělo, pustil pramen mých vlasů, ruce natáhl za hlavu a propnul je až ke konečkům prstů. To samé udělal i s nohami. Očima lehce zamžoural a promnul si je prsty. Podíval se na mě a lehce kývnul na pozdrav.

„Dobré ráno, Maličký.“ zašeptala jsem.

Pohladil mě po ruce. Brala jsem to jako jeho přání dobrého rána pro mě.

„Měli bychom vyrazit na cestu,“ řekla jsem a čekala na jeho reakci. Doufala jsem, že v téhle skoro nekonečné cestě hodlá pokračovat se mnou.

Vyskočil na nohy a vypadal, že se na cestu těší. Značně se mi ulevilo. Zvedla jsem se také.

„Chceš jít nebo tě mám nést?“

Lehce zatleskal ručičkami a hbitě mi vylezl za krk a usadil se, jako se nosí malé děti na „koníčka“.

„Lenochu!“ zasmála jsem se a vyrazila.

Byla jsem ve velmi dobrém rozmaru. Mluvila jsem a mluvila. Určitě by mě nemohlo zastavit nic na světě, i kdyby se to snažilo sebevíc. Odpovědí mi bylo buď zatahání, nebo plácnutí. Jen jsem nevěděla, co to znamená.

Krajina kolem se začínala pozvolna měnit. Už kolem nebyly jen lesy a louky. Začala přibývat víc skal. Divoké řeky čas od času protékaly kolem. Voda skákala přes kameny, co nebylo pevné, brala sebou. Dokonce jsme společně s Maličkým našli pramen vody. Vyvěral ze skály v pravidelných intervalech, jako by někdo na druhé straně pumpoval. Jenže jsem nedokázala posoudit, jestli někde vytváří potůček. Byla to jedna veliká záhada jako všechno tady.

Ta změna se mi líbila. Tvrdost okolní krajiny se mi zamlouvala. Jen můj malý přítel sedící mi na ramenou se začal nervózně ošívat.

„Nelíbí se ti tady, Maličký?“ zeptala jsem se zkusmo.

Odpovědí mi bylo jeho řvaní, které mi trhalo uši. Ještě víc sebou začal házet. Musela jsem něco udělat. Nechtěla jsem, aby byl vyplašený. Byl to můj jediný přítel zde, tak proč si ho rozhněvat?

Rozhodla jsem se změnit směr naší cesty. Odbočila jsem do blízkého řídkého lesíka. Maličký se o něco uklidnil, ale necítila jsem z něj, že by byl klidný úplně.

Začínala jsem nabývat dojmu, že ho něco trápí, ale nejspíš nevěděl, jak mi to má sdělit.

Bylo mi líto, že jsme museli opustit tu krásnou scenérii skal a divokých řek. Nevěděla jsem ani přesně proč, ale moc se mi tam líbilo. Skoro jakoby to byl kousek mě samotné, jenže to nedávalo moc smysl.

Pokud jsem vrba, měla bych mít ráda téměř stojaté vody řek. Spíš by mě mělo lákat sezení na břehu nějaké řeky a ne, abych si užívala tvrdost a divokost skal.

Tyhle hádanky mě začínaly čím dál víc zmáhat. Nemohla jsem na to přijít sama, ale musela jsem si v hlavě vytvořit aspoň nějaké teorie, abych z toho nezačala pomalu šílet.

Vážně bych měla najít někoho, kdo by mi osvětlil alespoň trochu systém tohoto světa. Jinak začnu bláznit. Ale jak je možné, že pravidla tohoto světa neznám? Žiju přece jenom tady. A zatím tu na mě mluvilo tak málo lidí. Proč mi vlastně říkala ta veverka, že sem nepatřím? Škoda, že Maličký nemluví, určitě by mi osvětlil nějaká pravidla a poradil by mi, jak se zde mám chovat, nebo co čekat.

Z mého přemýšlení mě vytrhlo silné zatahání za vlasy. Byl to Maličký, který se dožadoval mojí pozornosti.

„Copak se děje?“

Vymrštil se mi na ramenou a skočil na zem. Podíval se na mě a svým dlouhým, ale drobným prstíkem ukázal k nebi. Měl pravdu. Začalo se pomalu stmívat a byl nejvyšší čas, abychom společně našli místo na nocleh. Rozhlédla jsem se dokola. Hledala jsem vhodné místo. Nemusela jsem hledat dlouho. Jen pár metrů od nás stál obrovský dub. Ukázala jsem na něj a Maličký nadšeně zatleskal.

Došli jsme k němu a já se uvelebila mezi kořeny. Zády jsem se opřela o kmen a čekala, až se Maličký uvelebí v mém klíně. Za malý okamžik už spal a pravidelně oddechoval.

Byla to moje první noc, kdy jsem nemohla spát. Slunce si pomalu zapadalo za obzor. Nejdřív se kolem té obrovské žlutooranžové koule začal dělat růžový opar. Zprvu světlý, ale postupem času tmavnul až do fialova. A pak padla noc. Dalo by se říct, že skoro náhle.

Sledovala jsem noční krajinu a s něčím ji srovnávala. Srovnávala? Ale s čím? Něco hluboko v mé hlavě mi říkalo, že znám i jiné noci, jenže jsem si nemohla vybavit odkud.

Podívala jsem se nebe. Jestli jsem si někdy myslela, že ve dne je to tady nádherné, pak noc mě okouzlila ještě mnohem víc. Nedalo se říct, že to co noc na obloze ukázala, byly hvězdy. Spíš velmi zvláštní vesmírná tělesa. Malá a velká, hranatá i kulatá, barevná, lehce světélkující, zářivá a některá dokonce blikala.

Seděla jsem s Maličkým na klíně u dubu a byla fascinovaná nocí. Kdejaký astrolog by určitě tleskal nadšením a nenáviděl den.

Začínala se mě zmocňovat touha. Touha vznést se do oblak a pokusit se jich dotknout, třeba i jen malinkaté hvězdy. Snad poprvé jsem zalitovala, že nemám křídla. Ale můj společník drak je mít určitě bude. Mohla bych ho tedy požádat, aby se mnou proletěl noční oblohu. Ale bude mě chtít nosit jako nějaké břemeno? Trochu jsem se obávala, aby mě neodmítl. Co bych potom sama bez pomoci dělala?

Noc klidně ubíhala a mě se zachtělo vrátit se zpátky. Zpátky do toho divokého kraje plného skal a řek. Ale nemohla jsem to udělat. Nemohla kvůli Maličkému.

Ale ne…

Trvalo mi to dlouho, ale nakonec jsem si tu myšlenku skutečně musela připustit: Maličký nehledá se mnou mého společníka. On se mnou jenom cestuje, aby mu utekla cesta lépe a rychle. A pak mě opustí… Třeba si najednou uvědomí svůj směr, kterým se má dát a nechá mě zase samotnou a zmatenou. Prostě jednou ve svém srdci pocítí, že už je nadosah cíli své cesty, rozloučí se se mnou a půjde si za svým.

Ta myšlenka mě bolela. Věděla jsem, že tenhle pocit dostanu taky. Díky těm skalám a divoké řece se mi v hlavě uhnízdil ještě víc. Toužila jsem vrátit se tam zpátky.

Začínala jsem být čím dál víc rozhodnutá se tam vrátit zpátky. Nastal čas, kdy jsme se museli rozdělit. Bude mi chybět, ale doufala jsem, že ho zase někdy potkám.

Den se pomalu začal hlásit o slovo. Slunce nejprve nesměle a pomaličku vyslalo pár paprsků na obhlídku, jestli už je správný čas. Nejspíš uznalo, že ano, tak se obloha začala pomalu z tmavých barev měnit do světlých. Ptáci zase začali vyzpěvovat svoje písničky. Maličký se mi nepatrně vrtěl v klínu. Počkala jsem, až se probere úplně. Nechtěla jsem mu to říkat, když byl ještě rozespalý.

Najednou mi došlo, jak rychle jsem se smířila s tím, že se s Maličkým rozdělíme. Vždyť ještě před pár hodinami jsem málem plakala už jen nad pomyšlením, že se rozdělíme. A najednou se těším, až se sama rozběhnu, kam mě to táhne. Snad se mi nálada nebude takhle měnit pořád. Je to jako na horské dráze: nahoru a dolů.

Dívala jsem se, jak se pomalu budí. Nikdo se každý den nebudí stejně ani on nebyl vyjímka. Tentokrát se začal převalovat ze strany na stranu, několikrát krátce zamručel a pomalu otvíral oči. Musela jsem se usmívat. Snad cokoli, co udělal, bylo tak kouzelné. Začínala jsem si připadat, jako jeho matka, nebo starší sestra a znovu jsem zatoužila ho ochraňovat. Za pár okamžiků vyskočil na nohy a poskakoval kolem mě. Vydával trhané skřeky. Nebyly to skřeky rozčílení, zdálo se mi spíš, že to jsou velmi rozverné výkřiky malého dítěte, které si chce hrát, ale nikdo si ho nevšímá.

Musela jsem se začít smát na celé kolo. Všechny moje rozhodné pocity, které jsem měla, vzaly za svoje. Už se mi od něj nechtělo odejít. Místo toho jsem se rozhodla, že ještě nějaký čas s Maličkým zůstanu. Když jsem ho tak pozorovala, jak kolem mě dovádí, nemohla jsem se udržet a vyskočila taky na nohy a dala se hry s ním.

Honili jsme se kolem velikého a určitě starého dubu, jako dvě malé děti. Vískali jsme jeden přes druhého a snažili se navzájem překřičet. Poskakoval přede mnou a snažil se mi uniknout. Byla to vlastně obyčejná hra na honěnou, ale ještě nikdy jsem ji nehrála s šimpanzem. Smála jsem se na celé kolo a snažila se chytnout toho malého nezbedníka. Docela mě překvapilo, jak rychle dokázal vstát. Osobně bych potřebovala tak hodinku, abych se probudila úplně. Maličký jen co rozlepil oči, vyskočil na nohy a chtěl si hrát. Ještěže jsem nespala, jinak bych si ho asi nevšímala.

Dál jsme pokračovali v naší veselé hře. Konečně se mi ho podařilo chytnout. Jenže jak sebou začal škubat a v zápalu boje vřeštět, podařilo se mu narušit mi stabilitu. Oba dva jsme upadli do trávy, ale nepřestali jsme se smát. Snažil se po čtyřech o únik, byla jsem rychlejší. Stáhla jsem si ho zpátky. Lechtala jsem ho. Jeho křik byl ještě silnější než na začátku naší hry. Oplácel mi stejnou mincí. Taky mě lechtal. Smála jsem se jako šílená, už mě od smíchu začínalo bolet břicho.

A pak naše hra z ničeho nic utichla.

Leželi jsme vedle sebe, otočili jsme se na záda a dívali se do nebe. Ani jeden z nás nemluvil. Zprudka jsme oddechovali a snažili jsme se uklidnit.

Velice pozvolna se nám klidnil dech. Snažili jsme se na sebe nedívat. Kolem nás se začalo roztahovat dusné ticho. Úsměv nám zamrzl na tváři. Maličký zavrčel a posadil se. Upřeně se na mě zadíval.

„Copak se děje?“

Přimhouřil oči. Najednou byl jeho pohled tvrdý. Ne zrovna vybraným způsobem do mě šťouchl. Takové chování bych od něj nečekala. Posadila jsem se, abych na něj lépe viděla. Zamračila jsem se a čekala.

Nejdřív se nic nedělo. Prostě jsme tam seděli a probodávali se pohledem. Kde se najednou vzalo to nepřátelství, mi byla záhada. Ale už jsem si na rychlé změny nálad začínala zvykat.

„Už nastal čas?“

Kývnul. Víc jsem vědět nepotřebovala.

Podívala jsem se do země. Snažila jsem se zkoumat každé stéblo trávy, abych se nerozbrečela, jenže mi to nešlo. Přišlo mi to najednou hrozně líto. Slzy se mi vyvalily z očí zcela nekontrolovatelně. I kdybych se snažila ovládat sebevíc, nikdy bych se neuklidnila. Tak jsem se vykašlala sebeovládání a dala svým emocím volný průchod. Rozbrečela jsem se naplno.

Maličký ke mně přistoupil a pohladil mě po vlasech.

Musela jsem mu všechno říct.

„Budeš mi chybět…“ zašeptala jsem a podívala se mu zkusmo do očí. Už se netvářil tak tvrdě jako předtím. Modré oči se mu začaly pomaličku lesknout. Vypadalo to, že je taky dojatý.

„Chci ti poděkovat, že jsi mi dělal nějaký čas společníka. Ale je mi jasné, že tady máme každý nějaký svůj úkol, ale ten svůj neznám. Vlastně ani nevím, kam patřím. Škoda, že nemluvíš… Určitě bys mi s tím dokázal pomoci. Je to tak těžké.“ Slzy se mi z očí valily ještě víc než předtím.

Nesnáším loučení.

Zaťukal mi na rameno. Zvedla jsem k němu oči, které jsem si rychle otírala hřbetem ruky. Naznačil mi, abych zavřela oči. Bála jsem se to udělat. Myslela jsem si, že jak je zavřu, tak mi uteče, aniž by se se mnou pořádně rozloučil. Chvíli mě ještě přesvědčoval posunky a já nakonec podlehla a poslechla. Zavřela jsem oči a čekala.

Položil mi ruce na spánky. Nějakou chvíli se nic nedělo, ale pak mě začala bolet hlava a bylo mi divně. Zdálo se mi, jako by se mi někdo snažil dostat do hlavy.

„Nelekej se.“ Rozezněl se mi v hlavě cizí hlas.

Ta věta měla přesně opačný účinek. Lekla jsem se. Cukla jsem sebou a vytřeštila oči na Maličkého. Ruce mu volně zůstaly podél těla. Ve tváři měl výraz, který naznačoval, že zná všechno na světě. Byla jsem dezorientovaná.

„To – to… To jsi byl ty?“ zeptala jsem se vyděšeně a vážně doufala, aby to byl on.

Kývl.

„Ale jak?“ zajímala jsem se.

Natáhl ruce a naznačil, že mi je chce zase položit na hlavu.

Chvíli jsem váhala. Opravdu jen chvíli. Moje zvědavost byla mnohem silnější, takže jsem se k němu zase naklonila a zavřela oči. Čekala jsem. Znovu mi položil ruce na spánky a zase mě lehce začala bolet hlava. Navíc se mi i mírně točila.

„Liraen… Jsem rád, že mě slyšíš… Už jsem to zkoušel dřív, ale nemohl jsem se k tobě dostat. Odpovím ti na pár tvých dotazů, ale pak budu muset jít. Už jsem našel svojí cestu. A myslím, že ty tu svojí taky. Takže… Ptej se tedy.“

Maličký měl moc příjemný hlas. Hluboký a skoro mě hladil. V jeho hlase jsem poznala i jistou drobnou vadu řeči, ale nebyla tolik zřetelná. Vlastně se mi to na jednu stranu líbilo. Seděl mi k malému šimpanzovi takový hlas, obzvlášť s tou drobnou vadou.

„Jak ti mám říkat?“ zašeptala jsem.

„Tohle už není důležité. Pokračuj v oslovení Maličký. Tady už se nikdy neuvidíme.“

Tady? Jak to myslel? Známe se snad ještě jinde? Vyslovila jsem ty otázky nahlas.

„Jak to myslíš ‚tady‘?“

„Na tuhle odpověď musíš přijít sama. Nemůžu ti to říct. Nemáš tu co dělat, pokud nevíš, kde to jsi. Vrať se odkud jsi přišla…“

I do zavřených očí se mi začaly tlačit oči. Maličký se stal už druhou bytostí, která mě odsud vyháněla. Jenže jsem nevěděla, kam bych se měla vrátit. A hlavně jak. Jak na to vůbec můžu přijít sama, když mi nikdo nic pořádně neřekne.

Musela jsem se uklidnit a začít zase normálně myslet. Byla jsem si jistá, že už nebudu mít moc času, abych mu položila víc otázek. A nerada bych zase promrhala čas, jako posledně s Dantianou. Možná by mě to pak mrzelo ještě víc.

„Kde najdu padající závoj?“ střelila jsem po něm další otázku.

„Nevím. Nejsem tady tak zcestovalý. Ptej se dál prosím, nemáš už moc času.“

„Říkal si, že ses mi do hlavy snažil dostat už dřív. Kdy, kde a jak? Pověz mi, jak je možné, že tě najednou slyším?“

„Zkoušel jsem to už poprvé, když jsem tě viděl. Chtěl jsem s tebou mluvit už od začátku, ale měla jsi v myšlenkách nějaký blok, který mě nechtěl pustit. A teď už ho v hlavě nemáš. Možná sis uvědomila něco, co tě předtím blokovalo a tím, že sis to připustila, se blok odboural.“

Blok v hlavě?

Potřebovala jsem vymyslet další otázku. Přemýšlet nad jeho odpověďmi budu někdy časem. Myšlenky mi vířily hlavou. Nemohla jsem žádnou otázku dát dohromady. A pak mě napadla jedna velmi prostá otázka:

„Co se stane, až najdu svého společníka? Svou spřízněnou duši?“

„Přesně nevím, co se stane. Jen jsem se na to jednou ptal a bylo mi řečeno, že to bude jako, když najdeš kus sebe. Vlastně si tenhle pocit jen představuji a sním si o něm. Podle mě, je to jako bys byla celý život rozbitá a pak si našla to správné lepidlo. Už ti nebude zima, když ti bývala.“

„Proč zrovna drak?“

„Vše tady se doplňuje. Nic není samo. Ten kdo se zde mění na veverku, by měla nejspíš najít svůj spřízněný ořech. Vládne tu dokonalá harmonie. Dalo by se říct, že je to téměř utopie.“

Čím dál zajímavější. Chtěla jsem se ještě ptát, ale přerušil mě. Už, už jsem chtěla otevřít pusu, ale přerušil mě.

„Tvůj čas vypršel. Musím jít. Přeji ti hodně štěstí, Liraen.“

„Ne, počkej! Poslední otázka.“ zaškemrala jsem.

„Dobře, ptej se.“ svolil.

„Jak víš, jak se jmenuju? Nevzpomínám si, že bych ti to říkala.“ byla jsem hrdá za tuhle otázku, třeba se konečně dozvím něco blíž.

„Dobrá otázka. Každý se tady zná. Je to  jako by si chodila se jménem na čele a každý si ho mohl přečíst.“

„Proč já ty jména nevidím?“

„Protože tu nemáš ještě co dělat. Vrať se zpátky…“

Chtěla jsem se ještě ptát. Chtěla jsem víc odpovědí, najednou mi začali naskakovat otázky, ale Maličký přerušil naše spojení.

„Prosím, ještě pár otázek.“ škemrala jsem ještě, aspoň na zkoušku.

Nesouhlasně pokýval hlavou. Znovu se zatvářil tvrdě. Už jsem neměla jedinou šanci abych ho přesvědčila k dalším odpovědím. Musela jsem se s tím smířit. Můj čas zase vypršel.

Když viděl, že jsem smířená s tím, že mi už neodpoví, usmál se. Přistoupil ke mně o kousek blíž a pohladil mě po vlasech. Tiše se tak se mnou loučil. Hladil a čechral mi vlasy.

Už se mi nechtělo brečet. Byla jsem smířená se vším. Byla jsem s Maličkým jen krátký čas, ale užila jsem si každý okamžik s ním. Nelitovala jsem toho, že mě teď opustí. Vlastně jsem si to přála. Přestaneme se navzájem brzdit. Nemyslím tím, že bychom se brzdili v našem hledání. To ne. Spíš jsme se navzájem podporovali a čekali, než si uvědomíme, že nás to táhne jinam.

Zavřela jsem oči a objala drobné tělíčko svého přítele. Přitulil se ke mně. Loučili jsme se mlčky a v objetí.

Navzájem jsme se pustili a naposledy se podívali do očí. Naposledy se mi podíval do očí. A pak mě naposledy políbil po eskymáckém způsobu. Lehce svůj nos otřel několikrát o můj. Pomaličku se zvednul, zamával a pomalu odcházel.

Dívala jsem se na jeho záda, jak mi pomalu mizí z dohledu.

Bylo mi všelijak. Ani dobře, ani zle. Nebyla jsem ani smutná, ani veselá. Pokud se dá prázdno cítit, tak jsem ho cítila. Tak zvláštní pocit. Nemohla jsem se ani donutit, abych myslela na ty odpovědi, které jsem dostala. Nemohla jsem myslet na nic.

Na něco jsem přece jen myslet mohla.

Myslela jsem na divokou řeku, která protékala mezi skalami. Myslela jsem na to nádhernou krajinu a zatoužila se tam vrátit zpátky.

Naposledy jsem se podívala směrem, kde mizel můj Maličký, ale už ho nebylo vidět.

„Budeš mi chybět…“ zašeptala jsem tím směrem.

Zvedla jsem se z trávy a vydala se na cestu. Musela jsem tam být co nejdříve. Potřebovala jsem to. Chtěla jsem to. Toužila jsem po tom celým svým srdcem. Byla jsem tak nadšená, že se tam budu vracet. Málem jsem se rozběhla. Vážně jsem chtěla běžet.

Vesele jsem zavýskla.

Byla jsem nadšená.

„Najdu tě!“ vykřikla jsem si pro sebe.

Sluce už bylo nade mnou. Šťastně jsem si vykračovala tam, kam mě mé srdce táhlo…

Probudila jsem se do kouzelně nádherného rána. Na obličeji mě pošimraly sluneční paprsky, ptáci si vesele štěbetali, všechno se budilo k životu tady. I já.

Přemýšlela jsem, kdy naposledy jsem se tak krásně vyspala, ale nemohla jsem si vzpomenout. Cítila jsem se, jako bych se znovu narodila, jen mnohem lépe. Celý svět mi najednou přišel milejší a hezčí, než kdy dřív.

Přemýšlela jsem nad včerejškem, stráveným, tedy ne úplně celý, s Dantianou. Pomalu jsem si začala uvědomovat, že svůj čas s ní jsem dokonale promrhala. Nezeptala jsem se jí vlastně na nic důležitého. Kruci. Jak jsem mohla být tak hloupá? Měla jsem se zeptat, kde to vlastně jsem, co je tohle za zvláštní svět, jestli tu jsou nějaká pravidla. Jestli zde mám nějaký úkol, který musím splnit, nebo zde zůstanu napořád. Nevěděla jsem prostě nic.

Ani jsem neznala směr, kterým se mám vydat. Podívala jsem se na nebe s bláhovou nadějí, že tam by se mi třeba rada ukázala. Ale zase nic. Taky by tu mohli mít nějaké turistické značky. Klidně i docela malinké. Nemohla jsem se opřít o nic. Prostě jsem se rozhodla, že tentokrát si budu věřit a vydám se směrem, který mě první upoutá. Rozhlédla jsem se kolem dokola. Nádherná krajina už mě neokouzlovala tak jako včera. Zrovna jsem byla ve stresu, jak se z toho všeho dostanu.

Rozhlížela jsem se dál po krajině a pak jsem to objevila. Stála tam, docela samotinká a nádherná jabloň. Zatoužila jsem ochutnat to ovoce. Neviděla jsem, jak vypadá, ale na tak krásném stromě musí být dobré.

V tom jsem si uvědomila, že jsem ještě nejedla. Sice jsem nepociťovala nějaký hlad, ale zvyk je železná košile. Rozešla jsem se k tomu stromu. Hypnotizovala jsem ho očima a přemýšlela nad chutí jablka. Už jsem mu byla skoro nadosah. Visela na něm pouze dvě jablka. Výběr byl sice malý, ale dobrý. Vybrala jsem si to krásně červené, lehce se na stromě lesklo. Skoro se na mě usmívalo. Natáhla jsem ruku.

Z celého stromu vycházela nádherná vůně. Taková po moštu. Na krátký okamžik jsem zavřela oči. Zhluboka jsem nasávala tu krásnou vůni a pomyslela na čerstvě upečený závin. Ale hlad jsem pořád neměla.

Otevřela jsem oči a zadívala se na svou ruku, která se chystala jablko utrhnout. Pomaličku jsem ho sevřela prsty. I na omak bylo příjemné. Chytila jsem ho pevněji a pootočila zápěstím. Stopka s lehkým „křup“ povolila a jablko už bylo jen moje. Ještě chvíli jsem ho otáčela v ruce a podivovala se nad tou dokonalostí. I kdyby se někdo moc snažil, tak by něco tak krásného nevypěstoval a tady si roste, samo, bez pomoci a je krásné.

Pomalu jsem ho přibližovala rtům. Už jsem si skoro kousla.

Z ničeho nic se ozvala jemné „Ach“.

Odtrhla jsem oči od jablka a zůstala stát s pusou dokořán.

Strom se nepatrně zachvěl. Pak o něco víc. Začal se dávat do pohybu. Nebyla jsem schopná se ani pohnout. Sledovala jsem, jak se větve noří do stromu, jedna po druhé. Jablko, které zůstalo na stromě, spadlo a odkutálelo se kousek od něj. Nevěřícně jsem sledovala jabloň, jak pohlcuje sama sebe. Nejen, že do sebe vtahovala větve, ale dokonce se schovávaly i lístky do větví. Ty lístky, které to nestihly, spadly na zem a hned zhnědly. Z kmenu najednou vytryskl proud hnědých vlasů. Dvě největší a nejmohutnější větve se smrskly do dvou drobných rukou. V kmeni se začal objevovat obličej. Kořeny se vysunuly ze země a rozdělily se na dvě nohy. Najednou už přede mnou nebyla jabloň, ale drobná žena s hnědými vlasy. Ještě se vznášela nad zemí a pak lehce dopadla.

Připadala jsem si strašně. Nevěděla jsem, co se to stalo, ale něco mi říkalo, že to nebude nic dobrého. Třeba jsem tu ženu zabila svým neuváženým jednáním.

Ještě nějakou chvíli jsem se na ni dívala a nevěděla, co mám dělat. Pak jsem se ale vzpamatovala a rychle k ní přiklekla.

„Paní!“ chytila jsem její hlavu do dlaní, pravou rukou jsem se jí snažila lehce proplesknout.

Bez reakce.

Začínala jsem lehce panikařit. Doufala jsem, že jsem jí vážně nezabila.

„Paní, prosím… Otevřete oči…“ škemrala jsem jí do obličeje a z očí se mi začaly drát slzy bezmoci.

Přitáhla jsem si ženu na klín a její hlavu si přitiskla na prsa. Začala jsem usedavě plakat.

„Je mi to líto… Nechtěla jsem vám ublížit… Prosím… Proberte se…“ škemrala jsem pořád dokola, jako rozbitý gramofon.

Houpala jsem ženu ve svém náručí a plakala. Bylo mi nanic. Chtělo se mi křičet nad svou vlastní hloupostí, ale zmohla jsem se jenom na houpání a pláč.

Pak jsem ucítila lehký pohyb. Ta žena se mi zavrtěla v náručí!

Povolila jsem svoje sevření a podívala se do jejího obličeje. Taky se na mě dívala. Zprvu nechápavě, ale pak se jí rty roztáhly do širokého úsměvu.

„Dobrý den… Je tu krásně, že…“ řekla.

Zalapala jsem po dechu. Jak je možné, že byla tak vyrovnaná? Vždyť ještě před chvílí byla strom!

„Ano…“ špitla jsem jenom.

„Musím už jít…“

Lehce se ze mě zvedla a došla k jablkům. Jedno se nám ale proměnilo před očima v orla mořského, který odletěl. S láskou se za ním dívala k nebi a mávala, jako malá holčička. Vypadala šťastně.

Druhé zůstalo jablkem. Něžně ho vzala do dlaní. Dívala se na něj s takovou něhou, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Byla jsem vážně překvapená.

„Neboj se… Zůstanu s tebou, dokud nebudeš připravený…“ zašeptala k jablku. „Musím teď jít. Ráda jsem vás poznala, třeba se spolu ještě potkáme. Teď ale musím za svým mužem, už se mu jistě po mně stýská. Na brzkou shledanou,“ usmála se na mě naposledy a vydala se společně s jablkem pryč.

Osaměla jsem.

Jestli jsem předtím byla zmatená, tak potom jsem byla ještě víc. Co tohle všechno mělo znamenat? Potřebovala bych někoho, kdo mi to vysvětlí, ale ta žena neměla stání a asi bych ji jen tak nezastavila. Musím najít někoho, kdo mi celý tenhle svět vysvětlí. Nejlepší by bylo, kdybych potkala Dantianu. Jenže kde je ta jistota, že ji zase potkám?

Ještě nějakou dobu jsem tam seděla a zírala na tu ženu s jablkem, i když už dávno byla pryč.

Ale tím, že bych tam zůstala sedět, bych nikdy na nic nepřišla. Musela jsem se zvednout a vyrazit na cestu. Něco mi totiž říkalo, že mám jen málo času odhalit tajemství tohoto světa. Potlačila jsem veškeré zmatení, které ve mně vzrostlo setkáním s ženou s jablkem. Prostě budu muset někoho najít, kohokoli, kdo mi to vysvětlí.

Zvedla jsem se ze země a vydala se pomalým krokem vstříc novým dobrodružstvím.

Už jsem se bála na cokoli sáhnout. A proč vlastně jíst, když necítím hlad? Rozhodla jsem se tedy jednat vždy, když budu pociťovat akutní potřebu čehokoli.

Vyrazila jsem opačným směrem, než jsem přišla. Dívala jsem se krajinou a začala dumat, kde bych tak mohla najít ten padající závoj. A kde by se tak mohli schovávat draci.

Prohlížela jsem si tu pohádkovou krajinu. Krásná zelená barva, skoro jako by tu každý den pršelo, ale vše včas stačilo uschnout. Pomalu jako dokonale udržovaný fotbalový trávník. Ty stromy. Stromy, jako by rostly podle nějaké formy. Ne že by všechny byly jako jeden. Bylo to jako obrovský les velkých bonsají. Jediné, co mi chybělo, byly kobylky v trávě. Nějak to nebylo ono, když jsem šla a pod nohami mi to nelupalo jejich odrazy od trávy.

Vzduch byl prosycený vodou a vůněmi lesa, luk i polí. Tady snad vonělo všechno. Věřila jsem, že kdybych vyšlápla výkal, byl by cítit po květinách. Naprosto dokonalá a ohromující krása všeho kolem. I kdybych znala všechny superlativy, nevystihla bych to, co všechno vidím, cítím. Jen dotýkat už jsem se bála.

Šla jsem celý den. Nepotkala jsem živou duši. Bylo to zvláštní. Včera jsem jich potkala tolik a dnes nikoho.

Došla jsem na okraj nějakého lesa, posadila jsem se na okraj a opřela se o kmen stromu. Dívala jsem se, jak slunce pomalu zapadá. Ptáci už nezpívali tak vesele jako ráno a celý den. Loučili se s dnem. Já také. Stále jsem neměla hlad, ale jistou únavu jsem pociťovala.

Nemohla jsem přemýšlet. Sice jsem měla hlavu plnou myšlenek, ale nešlo mi, abych je nějak dala dohromady, utřídila je, dala jim jakýkoli směr. Prostě jich bylo moc a tloukly se jedna přes druhou. Ani nevím kdy, ale usnula jsem.

Probudila jsem se do brzkého rána. Slunce zrovna vycházelo. Ptáci už zpívali svoje ranní písně. Pohádková krajina kolem se probouzela.

Najednou mi pohled upoutala malinkatá postava pár metrů ode mě. Zadívala jsem se o něco líp.

Jen kousek ode mě seděl malý šimpanz. Vlastně nebyl tak malý, ale oproti mně byl. Pořádně jsem si ho prohlížela. Legačně odstáté uši mu trčely od hlavy, jako by mu je někdo špatně nalepil. Zaujaly mě hlavně jeho oči. Nebyly tmavé, jak by se dalo čekat, byly modré. Překvapilo mě to. Nikdy jsem takové na žádné opici neviděla. Vlastně nebyl ani tak typický šimpanz. Chlupy na hlavě mu dělaly rozcuchanou čupřinu s blond prameny. Trochu mi někoho připomínal, ale nemohla jsem si vzpomenout koho. Horní končetiny měl svalnaté a šlachovité zároveň. Na šimpanze byl hezký.

Dívali jsme se jeden na druhého a ani jeden z nás se nehnul. Pak jsem se trochu osmělila a zkusila jsem na něj promluvit.

„Maličký… Pojď ke mně…“ natáhla jsem ruce, jako bych se natahovala pro malé dítě.

Lehce natočil hlavu. Přísahala bych, že se usmál. Ale umí se šimpanzi smát?

„Pojď, neboj se, maličký… Neublížím ti…“ zkusila jsem to znovu.

Udělal nepatrný pohyb směrem ke mně. A pak další. Zastavil se a zase se jen díval.

„Vážně ti nic neudělám…“ pokračovala jsem něžným hlasem a moc toužila po tom, aby ke mně konečně došel a stulil se mi do náručí.

Zase udělal pohyb ke mně. Jen malinký.

Zkusila jsem to tedy jinak. Usmála jsem se a klekla si na všechny čtyři. Pak mi došlo, že tu představuji strom a lezu tu po čtyřech. Musela jsem se usmát té absurdní situaci.

Zaplašila jsem tu legrační myšlenku. Udělala jsem pár pohybů směrem k mému novému společníkovi. Spolupracoval. Taky udělal pár kroků. Pak zase já. Střídali jsme se v pohybech proti sobě. Už jsme byli jen kousek od sebe. Klekla jsem si na kolena a sedla si na nohy, znovu jsem zkusmo natáhla ruce.

Tentokrát zdolal ten poslední kousek, který nás ještě dělil. Neočekávaně mi skočil do náruče a pevně mě chytl kolem krku. Také jsem mu ovinula svoje ruce kolem jeho šimpanzího tělíčka.

Zaplavila mě vlna klidu. Cítila jsem z něho přátelství. Skoro jako bych ho znala roky. Dlouho jsme seděli, objímali se. Užívali jsme si přítomnost toho druhého.

Ukončili jsme svoje objímání. Podívali jsme se jeden na druhého.

„Víš, musím tu někoho najít. Budu muset jít. Půjdeš se mnou, maličký?“ zeptala jsem se ho zkusmo. Věděla jsem, že mi neodpoví, ale třeba bychom mohli najít nějaký způsob komunikace mezi sebou. Pokud jsme se k sobě dokázali přiblížit, určitě dokážeme najít nějaký způsob.

Jeho pohled mě překvapil. Zdálo se, že mi opravdu rozumí, což mi způsobilo neskonalou radost. Taky se mi zdálo, že lehce přikývl na znamení souhlasu. Byla jsem neskonale šťastná.

„Budeš tedy mým společníkem?“

Další kývnutí a lehký úsměv na jeho tváři mě ubezpečil v tom, že tu nebudu cestovat sama.

„Nevím, jak ti mám říkat, ale zůstaneme u Maličkého, ano? Doufám, že ti to nevadí, nerada bych tě urazila.“

Lehce se dotkl mého obličeje. Přiblížil svou tvář k té mé. Napjatě jsem čekala na to, co můj nový Maličký přítel udělá. Přitiskl svůj skoro placatý nos na můj a lehce se o něj otřel. Byl to náš malý první eskymácký polibek. Usmála jsem se a musela ho pohladit po jeho čupřině.

Vstala jsem. Postavil se vedle mě. Byl skoro vzpřímený, ale už mě tu nic nepřekvapovalo. Začínala jsem všechno brát jako samozřejmost. Natáhl ke mně ruku, chytla jsem ho. Bylo to, jako když se vydají děti ve školce na procházku.

A tak jsem se vydala ruku v ruce se svým novým přítelem na cestu. Už jsem se ničeho nemusela bát. Určitě by mě upozornil, když bych někde udělala chybu. Sice mlčky, ale doufala jsem, že jednou si porozumíme z gest.

Slunce už bylo nahoře na obloze, když můj společník začal pokulhávat. Asi nebyl zvyklý chodit dlouho. Vzala jsem ho tedy do náručí jako malé dítě. Přivinul se ke mně a zase mi pevně objal krk. Dlaně měl však volné a probíral se mi lehce v mých vrbových vlasech. Byl velmi opatrný, nebolelo mě to, netahal. Lehce se mi probíral vlasy a díval se dozadu na krajinu za mými zády.

Pokračovala jsem v cestě. Maličký si jemně broukal a stále mě něžně vískal ve vlasech. Bylo mi moc příjemně. Snažila jsem se zase myslet na slova Dantiany. Potřebovala jsem zjistit, jak myslela ten závoj a hlavně jak do něj mám skočit.

Slunce se začínalo ukládat pomalu za obzor. Zrovna jsme došli na mýtinu. Usadili jsme se doprostřed. Sedli jsme si proti sobě. Začala jsem zkoumat možnosti naší komunikace.

„Maličký…“ začala jsem, vypadalo to, že kývnul. „Víš, mám tady někoho najít. Má být mým společníkem tady, ale já si nejsem jistá. Taky tu někoho hledáš?“

Chvíli seděl. Pohled upřel ho trávy. Vypadalo to, že přemýšlí. Nechala jsem ho ještě chvíli sedět. Počkala bych klidně až do rána, než nějak vymyslí, jak mi sdělit to, co potřebuje.

Po dlouhé době se na mě podíval a naznačil rukou, abych pokračovala ve své myšlence. Aspoň jsem si to tedy myslela, tak jsem začala:

„Možná teď budu jen plkat…“ začala jsem pomalu. Bylo mi hloupé se mu svěřovat, ale cítila jsem, že jemu věřit můžu. Pokračovala jsem tedy dál: „Ani nevím, jak jsem se sem dostala. To je na tom asi to nejhorší. Začínám asi pomalu zapomínat. Vlastně mi něco říká, že sem nepatřím a nemohu si pomoci. Třeba to zní trochu zvláštně, ale je to tak. Jsem tu druhý den, tím jediným jsem si jistá. Patřím jinam, někde jinde mám svůj vlastní život… Vybavuju si jen svojí fenku a jednoho kluka a pak nic… Je to, jako bych ztratila všechno na světě…“ začaly se mi drát zase slzy do očí. Byla jsem ztracená v neznámém světě a můj Maličký zde byl jediný přítel.

Možná jsem ho začala zahlcovat zbytečnými obavami, nemohla jsem si však pomoct. Všechno se mi začalo hroutit. Hlavně to, že jsem si opravdu nemohla vzpomenout, kam vlastně patřím a proč jsem tady. Začínala se mi nebezpečně ztrácet paměť a to mě mátlo ještě víc, než jsem čekala.

Podívala jsem se na Maličkého. Sledoval mě svýma světlýma očima a zkoumal každou mojí slzu, která mi tekla po tváři. Věděla jsem, že jemu mohu říci cokoli. Chvíli počkal a pak mě zase vybídl k mému monologu.

„Víš, připadám si, jako bych ztratila kus sebe sama. Mám tady najít někoho, kdo mi pomůže. Jen doufám, že to má být můj společník. Jenže hrozně ráda bych našla někoho, s kým budu moct mluvit…

Je to hrozně těžký… Možná si teď myslíš, že jsem jen ufňukaná koza, ale já si prostě… nevím… Kdo mi poradí?“ podívala jsem se na něj s nadějí, ale bylo mi jasné, že se stejně nic nedozvím.

Sledoval mě velmi pozorně. Bylo na něm vidět, jak přemýšlí. Možná promýšlel nějaké gesto, kterým by mě podpořil, dal najevo, že on ví, ale nevěděl jak.

A pak se prostě zvedl, opičím krokem došel až ke mně, lehce mi vlezl do náručí a chytil mou hlavu do dlaní. Díval se mi dlouho do očí. Neměl v nich smutek. Spíš to byla lítost. Možná litoval toho, jak tápu a nevěděl, jak mi má pomoct. Jediné, co udělal, bylo, že zase přitiskl svůj nos na můj a třel se.

V tom jediném gestu bylo všechno. Už jsem se necítila tak sama. Měla jsem konečně přítele a ačkoli nemluvil, věděla jsem, že mi rozumí. Během toho jediného dne se pro mě stal naprosto vším. Už jsem zde nebyla tak sama jako předtím. Měla jsem někoho, o koho se můžu opřít, a to mi dávalo víc, než jsem čekala.

Objímala jsem se se svým Maličkým, dokud jsem neusnula. A po pravdě: ani nevím, kdy to bylo. Vím jenom, že to bylo příjemné. Byl to tak úžasný pocit mít někoho, kdo mi rozumí, i když mi nedokáže odpovědět…

Čekala jsem všechno.

Náraz do zad, bouchnutí hlavy o kámen, následné plnění plic vodou. Prostě jsem se viděla mrtvá. Mrtvá na dně řeky. Očekávala jsem, že jak ze mě vyjde život, naposledy obejdu všechny, které mám ráda. Naposledy se podívat na matku a otce, Kristýnu, Davida, Naru. Bylo by to moje malé rozloučení s těmi všemi, ale nic takového se nekonalo.

Jako bych padala z výšky. A velice, velice pomalu.

Dívala jsem se všude kolem a sledovala modrou oblohu. Byla krásná, ne taková jako vždycky, tak jak jí znám. Na téhle bylo něco jiného. Byla v mnoha ohledech hezčí. Byla modrá a chvilkami až azurová, jako by ho maloval malíř s obrovskou fantazií. Různé světlé odstíny modré přecházeli z jednoho do druhého a vytvářeli dokonalý harmonický obraz. Mraky připomínaly obrovské bílé peřinky, jen se do nich položit a snít. Líně se plavily po nebi.

Zírala jsem na tu krásu s otevřenou pusou a stěží dýchala. Pomalu jsem klesala. Ani nevím proč, zkusila jsem máchnout rukama do strany a fungovalo to. Začala jsem se točit kolem své osy. Podařilo se mi odtrhnout oči od nebe a zkusit sledovat okolí. Jestli je aspoň z části tak úžasné, jako je nebe, mám se na co koukat.

Dech se mi zatajil ještě víc. Možná jsem se ocitla ve svém vlastním světě Divů, tak jako Alenka. Kde to vlastně jsem? Jenže to nebylo tak důležité. Byla jsem dokonale okouzlena krajinou, na kterou se mi naskytl neuvěřitelný pohled.

Pomaličku jsem dopadala k zemi a lehce doskočila na špičky.

Zhluboka jsem se nadechla. Vzduch kolem byl tak krásně čerstvý. Bylo v něm cítit všechno kolem. Dokonce jsem si troufala myslet, že se na nějaké nedaleké louce suší seno. Se zavřenýma očima jsem stála na místě, na které jsem dopadla a užívala si pocit volnosti.

Nakonec mi to stejně nedalo a oči jsem otevřela. Zatajil se mi dech nad tou nádherou, která se mi naskytla. Ústa se mi otevřela dokořán.

Bylo to jako bych otevřela katalog těch nejúžasnějších krajin světa. Skoro jako bych se ocitla v několika zemích naráz a tady se prolínalo to nejhezčí z nich. Louky a pastviny připomínaly krajiny Irska, chyběly už jen ovce a krávy rozmístěné po kopcích. Lesy připomínaly pralesy, stromy byly vysoké a mohutné. Ty lesy byly plné zvířat. Sojky pokřikovaly v korunách stromů a dávaly tím najevo svoje teritorium. Veverky vesele přeskakovaly z větve na větev.

Všechno bylo v dokonalé harmonii a pasovalo to k sobě jako dílky skládačky.

Pomalu jsem se rozešla do lesa a dál pozorovala krajinu. Nikde nebylo nikdo, koho bych se mohla zeptat, kde jsem se to ocitla. Všude byla jen zvířata, která byla tolik krotká, že jim ani nevadilo, že jsem se tam ocitla z ničeho nic. Chvíli jsem si myslela, že mají vzteklinu, ale nevšimla jsem si pěny u tlam, takže jsem to přešla.

Vkročila jsem do lesa a nasávala vzduch plnými doušky. Cítila jsem vůni hub a hrabanky. Taková nádhera. Skoro jsem si začínala myslet, že jsem se z ničeho nic objevila v pohádce. Nebo by to mohla být jistá forma utopie. Všechno bylo možné.

Sedla jsem si do lesní hrabanky a sledovala okolí. Skoro nic se nedělo, ale ten klid byl tak překrásný. Užívala jsem si ho.

Jenže pak se něco dotklo mé ruky. Lekla jsem se a rukou ucukla do strany. Rychle jsem se zvedla z hrabanky a podívala se na ruku jestli se mi něco nestalo. První, co mě zarazilo, bylo, že moje ruka byla zelená. Zase. Přesně jako v mých snech. Na to už jsem byla zvyklá a nemohlo mě to rozladit víc, než že dole na zemi se krčila malá veverka a dívala se na mě svýma korálkovýma očima. Její kožíšek byl černý, ale měla bílou náprsenku. Ani jedna z nás se nepohnula. Stály jsme a dívaly se na sebe. A pak se pohnula směrem ke mně a před mýma očima se proměnila.

Ústa se mi zase otevřela dokořán. Malinkatá veverka se začala protahovat a zvětšovat. Celkově mohutněla a já se nezmohla na nic jiného, než na zírání. Veverka začala dostávat lidské obrysy, ale v člověka se neproměnila úplně. Zůstala mírně nahrbená a ruce držela ve zvláštním úhlu, tak přirozeném zrovna pro veverky. Uši se jí sice stáhly na strany hlavy, ale zůstala na nich legrační špička s chocholkami. Vlasy se jí samy upravily do jakéhosi „kohouta“. Očím zůstala černá duhovka. Vyvinutější řezáky také zůstaly. Nejpozoruhodnější však byly její ruce. Dlouhé prsty zakončené místo nehty jakýmisi drápky. Čas od času jí ruce samovolně ucukly. Zvláštní tik.

„Budeš na mě takhle zírat dlouho?“ řekla ta „osoba“ a mírně jí zase cukla ruka.

„Promiň.“ Vzpamatovala jsem se.

„Co si zač?“ stočila hlavu na stranu a doplnila to dalším záškubem.

„Nevím…“ řekla jsem upřímně.

Vždyť jsem to vážně nevěděla, jak bych jí na tuhle otázku mohla odpovědět? Vlastně jsem ani nevěděla, co dělám na tak úžasném místě. Nevěděla jsem nic.

„Aaa… Ty jsi nová. Ale zrovna strom, pche! Kdybys byla aspoň lískový oříšek…“ zamumlala nakonec a lehce si olízla rty. Byla tak zaujatá tou myšlenkou, co by bylo, kdybych byla ořech, že jí ani neucukla ruka.

„Ani nevím, kde jsem. Pověz mi to prosím.“ Podívala jsem se na ni.

Jenže její reakce mě docela překvapila.

Cukla sebou, jako bych jí dala ránu elektrickým proudem a uskočila do strany. Vyděšeně se na mě podívala a přikrčila se. Dívala se na mě se strachem v očích. Její reakce mě vyděsila. Co jsem provedla strašného, aby se zachovala tak jak se zachovala?

Dívala se na mě pohledem, který mi naznačoval, že jsem veškerý póvl světa. Nebylo mi z něho zrovna dobře.

„Nemáš tady co dělat. Vrať se zpátky. Odejdi.“ Syčela na mě přes semknuté zuby. Prostoupil mě strach.

Otočila se na místě a skočila proti kmenu stromu. Myslela jsem, že si ublíží, ale v tom krátkém letu se proměnila zase zpátky do podoby černé veverky a drápky se mrštně chytla kmenu. Ani jsem se nenadála a zmizela mi z očí.

Stála jsem zase sama uprostřed lesa a nevěděla, co si mám myslet. Moje přátelské halucinace, které mě sem volali, mi říkali, že mě tu chtějí, jenže ta žena/veverka mi zase tvrdila, že tam nemám co dělat. Kam se mám teď vrtnout, co mohu dělat. Nic. Mohla bych tam stát a civět do prázdného lesa. Bezvýchodná situace.

Horečnatě jsem přemýšlela. Snažila jsem si vybavit všechny okamžiky, které jsem ze snů pamatovala. Moc toho nebylo, ale přesto jsem se nevzdávala.

Nejdřív jsem slyšela jenom hlasy. A pak jsem usnula na svém oblíbeném stromě a shodou okolností tu vypadám taky jako vrba. A zdál se mi ten sen. A pak podruhé doma. Neříkala mi ta malá dívka, abych našla svého průvodce? A pak se mi vybavil ten černý drak. To jeho musím najít. A když už ho budu hledat, mohla bych se i podívat po té malé dívce a zeptat se jí na pár věcí. Třeba proč si tady každý tak protiřečí.

Vydala jsem se lesní cestou, rozhlížela jsem se na všechny strany. Kde mám najít svého draka? Jsou draci třeba jako ještěrky? Budou se zdržovat někde na kamenech a na sluníčku? Nebo se budou schovávat před sluncem v obrovské jeskyni a vylézají jenom v noci? Možná by se mohli vyskytovat v nějakém jezeře.

Najednou sem se ze všech těch otázek dostala do své vlastní pasti. Všechno mě tak dokonale zdrtilo, že jsem byla schopná dojít jenom k vykotlanému stromu a stulit se do klučíčka ke kořenům. Rozbrečela jsem se jako malá holka, která neví kudy kam a dokonale se oddala pocitům naprostého ztracení. Slzy se mi valily z očí, myšlenky mi v hlavě vířily v nekonečném kolotoči, ale nebyla jsem schopná se uklidnit.

„Jsi tak velká… A jen tu ležíš a pláčeš?“ zaslechla jsem nad sebou známý hlas.

„Můžu být velká jak chci, ale tomuhle nerozumím… Proč tu jsem a proč sem vlastně nepatřím?“ odpověděla jsem známému hlasu.

„Jsi vrba. Podívej se na sebe. Vidíš se?“ ozvalo se zase.

„Vidím. Připadám si jako příšera. Je mi ze mě špatně. Všechno je špatně. Co mám dělat?“ byla jsem tak zmatená.

Zaznamenala jsem lehké pousmání v jejím tónu.

„Měla bys najít svého průvodce. Pomohla bych ti, ale ukážu ti jen směr, kterým se máš vydat.“

Poprvé jsem vzhlédla ze své skrčené polohy. Byla to ona. Malá dívka, která se mi už dvakrát objevila ve snu. Dlouhé hnědé vlasy se jí volně pohybovaly kolem hlavy. Na tváři měla zase ten všeznalecký pohled. Zdálo se, že má na sobě lehké letní šaty, ale když jsem si otřela slzy a podívala se pořádně, zjistila jsem, že má na sobě něco jako šaty z kožichu. To zjištění mě překvapilo. Natáhla ke mně ruku a já se jí chytla.

„Pojď. Sedneme si na louku a popovídáme si…“

Slepě jsem jí následovala a pozorovala její zvláštní oblečení. Šaty jí padly jako dělané na míru. Chlupy se jí lehce vlnily při chůzi. Někoho mi připomínala, ale nevěděla jsem, kam ji mám zařadit.

Sedla si do stínu tří lip a lehce poklepala na místo vedle sebe. Poslušně jsem přijala místo. Připadala jsem si jako blázen, když jsem poslouchala tuhle malou holčičku, ale neměla jsem jinou možnost.

„Ptej se…“ vybídla mě.

Podívala jsem se jí do očí. Měla je čokoládově hnědé. Ačkoli byla malá, nebo tak aspoň vypadala, byly to oči rozumného člověka. Její věk bych odhadovala kolem deseti let.

Přemýšlela jsem, jakou otázku bych jí tak mohla položit, ale nemohla jsem se rozhodnout. V hlavě se mi vířilo takových věcí. Tolik otázek, ale jak se mi motaly jedna přes druhou, žádná nedávala smysl. Musela jsem se hlavně uklidnit a pak bych jí mohla pokládat otázku za otázkou. Nadechla jsem se a vydechla, jak jsem byla naučená z práce, lehce jsem pohodila hlavou a ozvalo se zašustění listů. Ten zvuk se mi moc líbil.

Začala jsem:

„Jak se jmenuješ?“

„Tady mi říkej Dantiano.“ Odpověděla tajemně.

„Tady? Znám tě i jinde?“

„Na tuhle otázku není vhodná chvíle, na ní ti opovím jindy. Ptej se dál.“ Pobídla mě a lehce mávla rukou ve vyzývavém gestu.

„Co je tohle za místo?“

„Místo? Je to jiný svět, téměř paralelní s tím, který znáš, ale přesto jiný. Jsi tu, ale každý je tu jen napůl. Celá tu jsi až jsi připravená. Ty jsi zde jen napůl, prozatím. Je to krajina, kde se všechno mění. Máš tu mnohem víc možností než si myslíš, ale na druhou stranu ti tu bude asi vadit více omezení. Buď a nebo, nic mezi tím. Tady musíš být celá. Ty jsi tu napůl a proto jsi tak zmatená.“

Odpověděla mi záhadně, nebo se mi to jenom zdálo?

Začínala jsem být mírně naštvaná. Ale nevzdávala jsem se. Zkusím hrát její hru, třeba to vyjde.

„Takže napůl jsem tu pořád?“

„Ano. Dalo by se říct, že jsi vlastně rozdělená, ale jen tady se zase spojíš v jednu.“

„Jak poznám, že jsem tu celá?“

„V každém z nás je symbol. Ty jsi vrba, já pes, ještě tu nejsem celá, ale tím, že na druhé straně jsem mlčenlivé zvíře, tady mluvit mohu. Možná se podivíš, proč tu tedy mluvíš ty. Tvá otázka by byla správná. Ty mluvíš, protože jsi vrba. Nejenže posloucháš, ale potřebuješ i odpovědět. Až najdeš svého průvodce, staneš se jeho hlasem. On zde ještě taky není celý, ale protože na druhé straně je člověkem, zde je zvířetem.“

„Takže ta veverka, kterou jsem se zde potkala a proměnila se, ta je tady úplně?“

„Ano… Je zde úplně…“

„Ale proč tedy byla tak vyděšená?“

„Tady je to jako kdekoli jinde. Každý je tady jiný. A znáš veverky. Jsou to bláznivá stvoření, která se honí za oříšky. Možná, že kdybys byla ořech nebála by se tě tolik.“ Zasmála se nad veverkou.

Její sdělení mě částečně uklidnilo.

Už mě nezajímalo, kde jsem a jestli napůl nebo celá. Strašně jsem zatoužila poznat svého mlčenlivého dračího společníka. A hlavně mě zajímalo, jestli ho znám i na té druhé straně, jak říkala Dantiana. Rozhodně by to mohlo být zajímavé znát někoho dvakrát. A navíc, třeba bych pak mohla odvodit jeho povahu. Teda, jakože když bych ho poznala tady a náhodou ho znala na druhé straně, věděla bych jaký zhruba je.

„Znám tě na druhé straně?“

„Ano.“

„A kdo jsi?“

„Tady jsem Dantiana, přece…“ odpověděla vyhýbavě.

„Napověz mi… prosím…“

„Teď ne. Půjdeš najít svého společníka. Budou tě čekat nástrahy, musíš být opatrná. Najdi závoj, který se pořád hýbe a skoč do něj. Na nic nemysli a skákej. Tam ho najdeš, ale ještě nesmíš jásat. Musíš mu ukázat, že jsi jeho daná společnice, jak to uděláš je jen na tobě. A teď už jdi a hledej to místo. Buď však opatrná, nic zde není, jak se zdá…“ zvedla se k odchodu. Naposledy se na mě podívala, usmála se a rozeběhla se pryč. Zůstala jsem sedět sama s hlavou plnou myšlenek.

„A ještě něco!“ křičela asi dvacet metrů ode mě. „Tady jsem sice Dantiana, ale tam odkud pocházíš jsem Nara!“ křikla a běžela pryč.

Zůstala jsem na ní zírat s ústy dokořán.

Nebyla jsem schopná se ani pohnout. Jen jsem se dívala jak mi pomalu mizí z očí a vesele u toho poskakuje.

Tak proto mi byla tak povědomá. Ale proč se mnou nejde? Nejspíš je to jen nějaká moje zkouška, kterou musím absolvovat sama.

Zůstala jsem sedět pod lípami a přemýšlela. Potřebovala jsem si utřídit myšlenky, abych neměla v hlavě takový chaoz. Přemýšlela jsem nad mojí Narou, která je zde Dantianou a která mi poradila, jak zde mám najít svého společníka. Ale ještě jsem se jí mohla zeptat na to, jestli ten společník zde bude i mým společníkem na druhé straně, ať už je ta druhá strana kdekoli.

Vypadalo to, že veškerý můj život zde je úzce svázán s životem na Zemi, ale tak nějak jinak. Všechno sice bylo tolik podobné, ale tak rozdílné.

A v tu chvíli mi to docvaklo. To nebyly halucinace, když jsem seděla na tom pařezu u lesa a zaslechla ten hlas. To byla moje Nara, která ke mně promlouvala jako Dantiana! No jistě, že mě to nenapadlo dříve, mohla jsem si ušetřit ten zběsilý běh pryč. Musela jsem se začít smát sama sobě.

Pomaličku mi všechno začalo zapadat do sebe, ale ještě je tu spousta otázek, na které mi Dantiana neodpověděla. Kdoví, třeba jí ještě potkám. Ale spoléhat se na to nemohu.

Měla jsem se jít vydat hledat svého společníka, ale všimla jsem si, že se už setmělo, tak jsem si lehla vedle lip. Lehla jsem si na záda a ruce dala pod hlavu. Sledovala jsem noční oblohu a přemýšlela nad vším, co se mi zatím stalo.

Jenže jsem toho moc nevymyslela, protože jsem za chvilku usnula. Spánek byl velice klidný, beze snů. Ačkoli jsem spala na zemi, báječně jsem si odpočinula.

A další den ráno byl čas, abych se vydala na cestu…

Nikdy se mi to nestalo a samotnou mě to trochu překvapilo. Ale ta úleva, která přišla, byla nádherná. Uvolnilo se mi celé tělo. Bylo to jako bych nemohla měsíce spát a nejednou usnula. Tma a ticho bylo uklidňující. Tady mě nic neotravovalo, žádné přátelské halucinace. Byla to jen chvilka, ale bylo mi tak příjemně. V tu chvíli jsem mohla být kdekoliv, kýmkoli a čímkoli. Mohla bych se dostat třeba až na kraj světa, tam kde už není kam jít a přepadnete přes okraj do nicoty. Nebo bych mohla vyletět a proletět všemi atmosférami. A jak bych letěla galaxií, potkala bych malého Prince a cestovala s ním po planetách.

Mohla bych dělat cokoli, co bych si usmyslela. Ale ten stav netrval věčně. Začínala jsem se pomalu probírat a po obličeji mě lehce popleskávala něčí ruka. Veškeré uvolnění ustoupilo a moje tělo zase ztuhlo. Jaká škoda.

Pomalu jsem se probírala z krátkého bezvědomí. Realita mě zaplavila jako nelítostná vlna tsunami.

Uvědomila jsem si, že mám nohy nahoře. Nebo spíš mi je něco drželo nahoře. Na čele mě studil nějaký hadr. Na tváři jsem cítila dotek. Pomalu jsem otevřela oči. Nade mnou se skláněl David a jednou rukou mi hladil tvář, druhou mi držel nohy ve vzduchu. V jeho mlžných očích byla zřejmá obava. Že byl bez trička jsem si všimla až po chvíli.

Nara ležela asi metr ode mě a dívala se. Ležela klidně a nehnutě, chvíli jsem si myslela, že zkameněla. Když jsem na ní ale promluvila, vystřelila ke mně a začala mi olizovat obličej. Odstrkovala jsem jí od sebe a doufala, že mi David rychle pustí nohy, abych mu neublížila.

Lehce se mi motala hlava.

David strčil svoje ruce pode mě a přitáhl si mě na klín. Hlavu jsem si opřela o jeho rameno a vychutnávala si tu chvíli jak jen to šlo. Hladil mě ve vlasech a mírně se houpal dopředu a dozadu. Zase jsem si připadala jako malé děcko, jako skoro pokaždé s ním.

„Už je ti líp?“ zeptal se starostlivě.

„Ano. Ani nevím co se to stalo.“

„Omdlela jsi. Stává se ti to často?“

„Tohle bylo poprvé.“ Špitla jsem a nasávala vůni jeho nahého těla.

Nedalo mi to a musela jsem si prohlédnout aspoň tu část těla, kterou měl nahou. Sledovala jsem jeho prsa. Začínala jsem si myslet, že ten kluk asi dělá nějaký sport. Měl úchvatně vyrýsované svaly. Při pohledu na ruce jsem jen zatajila dech. Silné paže mladého muže. Mohla bych jezdit prstem po jeho šlachách. A do toho teplo jeho kůže a ta zvláštní vůně…

Položil mě do trávy a částečně si na mě lehnul. Díval se mi do očí a hladil mě po vlasech. Prohlížel si mojí tvář. Bylo mi s ním dobře. Ani jsem si neuvědomila jak, ale hladila jsem ho najednou po zádech a užívala jsem si jeho přítomnosti.

Pak jsem si vzpomněla, co jsem si řekla a trochu posmutněla. Vážně s ním nechci být? Ale proč.

Ne, nemohla jsem se v tom plácat. Rozhodla jsem se o tom přemýšlet až potom.

Nechala jsem se unášet tím úžasným pocitem, který mě zaplavoval pokaždé, když jsem byla s ním. Dotýkala jsem se jeho nahého těla. Elektrizující pocit mnou prostupoval od konečků prstů nohou až po kořínky vlasů. Snad ještě nikdy jsem se s někým necítila tak dobře.

Najednou se naše gesta začala shodovat. Líbali jsme se na trávě vedle studánky, kde jsem před chvílí omdlela. Všude to vonělo přírodou. I David tak začal vonět. Dotýkal se mě tak něžně, že jsem chvílemi přemýšlela, jestli to byl on nebo mě jen zalechtala tráva. Rukama mi zajel pod tričko a začal se mě dotýkat na holou kůži. Způsobilo mi to husí kůži. Ale bylo to moc příjemné. Všechny jeho doteky, moje doteky. Jak bylo jen možné, že jsem si s tak mladým klukem rozuměla o tolik víc než třeba se svými vrstevníky?

Z naší krásné aktivity nás vyrušilo Nařino zavrčení. Naše rty se rozpojily a oba jsme se podívali, co se to děje.

Podívala jsem se na Naru a snad poprvé v životě jsem jí viděla naježenou. Zalekla jsem se nad tím, jak vypadala a zase jsem si vzpomněla na tu malou dívku ze svého snu. Uvědomila jsem si, že mi Nařina srst připomíná vlasy té dívky. Je to jenom náhoda, nebo je v tom mnohem víc?

Z lesa se vynořil obrovský pes. Byla to Brazilská fila. Lekla jsem se, protože pokud ten pes byl jen trochu rváč, moje Nara neměla šanci.

Rychle jsem vyskočila na nohy a stoupla si vedle Nary. Bylo mi ale jasné, že pokud by se ta fila rozhodla skočit po Naře, byla bych jí platná jako Sahaře písek. Přesto jsem však doufala.

David zůstal stát opodál a vyčkával. Vypadal, že je připraven skočit. Moc jsem si ho nevšímala. Sledovala jsem toho obrovského psa.

Stál, ani se nehnul. Nara byla snad ještě naježenější než před malou chvílí. Z jejího hrdla se ozývalo velice temné vrčení. Snažila jsem se co nejméně hýbat a nevyhledávat oční kontakt s tím psem. Po nějaké chvíli začal vrtět ocasem a moje napětí lehce povolilo. Nařino taky, vykročila vstříc tomu obrovskému teleti, které by mohli klidně vyřadit z kategorie psů a přesunout do poníků, jen na něj hodit sedlo. I Davidovo napětí lehce povolilo, ale stále na něm byla vidět jistá ostražitost.

„Barone!“ ozvalo se z lesa.

No, tak tohle jméno fakt sedí. Jen se mu začít klanět. Jenže ten hlas mi byl povědomí. Kde jsem ho jenom slyšela? Kolem žaludku se mi začal stahovat pomyslný svěrák, ale netušila jsem z jakého důvodu.

Za okamžik se z lesa vynořila povědomá osoba. Byla jsem sice trochu oslněná sluncem, ale poznala bych jí všude. Menší postava, která vypadala jako dva v jednom. Lehce se mi zatočila hlava. Tohle jsem si fakt nepřála. Igor. Mohlo by to snad být horší? Mohlo. Mohl by Davidovi prozradit, čím se vlastně živím. Začínalo ve mně trnout víc a víc.

„Barone, sakra…“ zavrčel přicházející Igor, ale nespustil mě z očí. Lehce ironicky se usmíval a já dostávala chuť mu jednu vrazit. Ironický úsměv ještě podtrhoval jeho ironický pohled.

„Barboro, ahoj.“ Mrkl.

David se na mě podíval s otázkou v očích.

„Nazdar Igore.“ Snažila jsem se tvářit mile, ale moc mi to nešlo. Navíc jsem si to mohla dovolit, nebyla jsem v práci. David očima přeskakoval z jednoho na druhého, určitě musel vycítit z mé strany tu nepřátelskost a z jeho ironie, nebyl přece slepý.

„Seznámíš nás?“

„Nevím proč. Ani pořádně neznám tebe, takže by ti to mohlo být jedno.“ Přimhouřila jsem oči a probodávala ho pohledem dál.

Jenže jeho nevychovanost a to jak mě rozčiloval, bylo silnější. Nakráčel si to přímo k Davidovi a natáhl ruku. „Nazdar, já jsem Igor.“

David se podíval na mě, chvíli mě sledoval a pak se zase podíval na Igora. Sjel ho pohledem a nakonec se podíval na jeho ruku. Nehnul ani brvou. Nějak jsem se neodvažovala hádat jeho myšlenky. Ale dívat se na ně bylo zvláštní. Nebe a dudy. Oheň a voda. David byl oproti Igorovi vysoký a šlachovitý, kdežto Igor byl malý a robusní.

„David, ale ruku ti nepodám. Nehodlám se s tebou přátelit.“ Řekl klidně.

Igorova ruka se srovnala zpátky podél jeho velkého těla.

Najednou jsem neviděla dva muže, kteří se snažili si svojí sílu dokázat za pomoci pohledů, kterými se zabíjeli. Viděla jsem dva kohouty peroucí se o jedno smetiště. Udělalo se mi z toho všeho zle a potřebovala jsem rychle utéct a už se tady nikdy neukázat. Začalo mi být zle z toho všeho, co se tu začínalo dít. Podívala jsem se na Naru, zrovna se seznamovala s tím Baronem, ale nevypadala zrovna dvakrát přátelsky. Její srst byla stále naježená.

Začala jsem pomalu couvat. Ani si mě nevšimli. Pořád se hypnotizovali pohledy. Ustupovala jsem pomaličku pryč a doufala, že si mě všimnou až když uvidí moje vzdalující záda. Lehce jsem sykla na Naru, podívala se na mě a rychle se přesunula ke mně. Doufala, jsem v náhodu. A hlavně jsem doufala v to, že se to obrovské tele nerozběhne za námi. Ani si mě nevšimli. Když jsem od nich byla asi na dvacet metrů daleko, rozběhla jsem se a lehce sykla na Naru, která se zařadila k mé levé noze a běžela vedle mě.

Oči se mi rychle plnily slzami. Co se to se mnou sakra děje? Žila jsem si tak klidně, na nic nemyslela a najednou je všechno špatně. Běžela jsem jen chvíli. Pak můj běh asi připomínal klopýtání. Přes slzy jsem skoro neviděla, Nara držela krok se mnou a upřeně se dívala před sebe. Naposledy jsem se ohlédla po těch dvou, ale už jsem je neviděla, zmizeli mi z dohledu a mě se vážně ulevilo. Zvolnila jsem do lehkého klusu.

Rozhodla jsem se jít si trochu odpočinout na svoje oblíbené místo, byla jsem od něj jen kousek. V klusu jsem nepolevovala, běžela jsem dál. Běh mi dělal dobře. Díky několika vykouřeným cigaretám denně, se mi plíce začali stahovat a začalo se mi hůř dýchat. Ten stav jsem přijala s otevřenou náručí, nemusela jsem myslet na ty dva u studánky.

Doklusala jsem ke svojí vrbě. Naru odložila u kmenu a vyškrábala se na svoje obvyklé místo, ale tentokrát jsem si nelehla. Sedla jsem si na místo, které vzdáleně připomínalo sedák židle, pokrčila jsem nohy a o kolena opřela bradu. Sáhla jsem do kapsy a vyndala cigarety. Jednu zasunula do úst a rychle jí zapálila. Plíce mě pálily, ale já je nevnímala. V tu chvíli mi ta bolest pomáhala na nic nemyslet.

Dívala jsem se dolů na Naru, ona se dívala na mě. Nechtělo se mi dělat vůbec nic. Jen jsem seděla a vnímala ten klid. Šluk za šlukem jsem byla klidnější a klidnější.

V myšlenkách jsem se začala dostávat zpátky ke všem těm divným věcem, které se mi poslední dobou děly. Myslela jsem na Davida, mladého kluka, který se mnou chtěl asi být, jenže já jsem si nebyla jistá jestli to chci. Ve svém věku už bych asi měla mít ustálené nějaké priority, ale kdo o ně stál? Když jsem se podívala na životy svých bývalých spolužaček, které donekonečna řeší problémy se svými manželi a dětmi. Co mě to mohlo chybět, nestojím o takové přidělávání vrásek. Přesto si troufám říct, že k Davidovi asi něco cítím.

A pak je tu Igor. Obrovský a přitom malý chlap, který je mě někdy strašně štve a někdy je tak milý. Vlastně ani nevím, co si o něm mám myslet, ale s tím jak na něj měním názory…

Taky jsou tu moje přátelské halucinace. Možná jsem začala vážně bláznit. Nebo mám jen prostě strážného anděla, který jen neví, jak mě má kontaktovat. Tak se mě snaží chránit za pomocí větru.

Netroufám si odhadnout, jak dlouho jsem tam seděla, ale bylo to dostatečně dlouho, aby mě začal bolet zadek a dřevěnět nohy. Začala jsem se pomalu hýbat, abych si protáhla ztuhlé končetiny.

„Barčo!“ zaslechla jsem z dáli výkřik. Pokud jsem si troufala odhadnout vzdálenost, byl dostatečně daleko.

Začala jsem mírně panikařit. Nechtěla jsem ho zrovna v tu chvíli vidět. Horečnatě jsem přemýšlela, jak se odtamtud rychle vypařit, ale nenapadalo mě nic, co by se dalo použít na únikový plán i se ztuhlýma nohama.

Z přemýšlení mě vytrhnula vyzváněcí melodie mého mobilu. Jenže jak jsem byla zamyšlená, lekla jsem se a smekla se mi noha.

V boji o život jsem se snažila držet rovnováhu a zachytit se o větev. Jednu se mi podařilo chytit, ale pod náporem mé váhy se zlomila a smekla se mi i druhá noha. Úlekem jsem přestala dýchat. Pode mnou byl jen mělký břeh řeky, nechtělo se tam spadnout. Dál jsem vystřelovala ruce na všechny strany, ale už jsem nezachytila nic, co by mě udrželo.

Padala jsem.

Očekávala jsem tvrdý náraz o vodu.

Nejsem si ani jistá, jestli jsem vykřikla.

Čas se zastavil…

Spala jsem jako vždycky. Ale tentokrát jsem měla zase ten sen s malou holkou s těmi povědomými vlasy.

Ocitla jsem se zase u té studánky, kde jsem minule skončila. Dívka už tam seděla a čekala na mě.

„Jsem ráda, že ses vrátila,“ řekla na uvítanou.

„Ale jak jsem se sem zase dostala?“

Podívala jsem se na ruce, byly zelené. Zbytek těla taky, ale v půlce jsem se půlila, jakoby, a od pasu dolů jsem byla hnědá. Na sobě jsem neměla skoro nic. Bylo to jen takové malé bolerko, které se skládalo snad z listů vrby. Dlouhá sukně ale vypadala, jako kdyby byla šitá z vrbové kůry. Byla však pružná a dokonale se mi přizpůsobovala.

„Dostala? Ty jsi na to ještě nepřišla?“

„Ne, vážně nevím. Poraď mi, prosím.“ Není hloupé žádat malou holčičku o radu? Jenže tady ničemu vážně nerozumím.

Usmála se takovým tím všeznaleckým úsměvem. Najednou jsem si připadala jako ten největší a nejnechápavější idiot na světě.

„Je to jednoduché. Tohle je astrální svět, něco jako jiná dimenze, jiný rozměr, nebo jak tomu chceš říkat. Jenže teď tady nejsi ještě úplně. Teď tu jsi pouze a jenom ve snu. Je to skoro, jako by si tady ani nebyla.“ Smála se tím všeznaleckým způsobem dál a já na ní civěla ještě víc.

„Sen?“ nechápala jsem.

„Snění je způsob astrálního cestování, je to nejbezpečnější. Tak se ti nemůže nic stát. Je to způsob dobrého odpočinku. Vlastně je to něco mezi hlubokým spánkem a bdělostí.“

„Aha, takže… Kde to vlastně jsem?“

„Můžeš tomu říkat, jak chceš. Je to tvoje volba. Můžeš si i vybrat, jestli tu zůstaneš. Všechno záleží jen na tobě. Musíš tady však najít svoje místo a on ti s ním pomůže, nesmíš však na něj spoléhat úplně. Potom bys zde byla ztracená.“ Ukázala maličkým prstíkem do studánky.

Podívala jsem se do čiré vody, ale tentokrát jsem neviděla sebe. Viděla jsem draka? No, podle toho to tak vypadalo. Byl to drak s dlouhým krkem a lesklými šupinami. Byl černý, ale mírně do fialova. Silné nohy připomínaly nohy varana, ale tyhle byly o něco krásnější. Drápy, šupiny, ostny. Najednou se obraz pohnul a drak vychrlil oheň. Cukla jsem sebou.

„Mám hledat draka?“ podívala jsem se nechápavě na drobnou dívku.

„Ano, on je tvým průvodcem zde.“

„Jak ho mám ale najít?“

„Musíš se sem dostat úplně. Najdi si způsob, jak tu být celá a ne jen ve snu a pak to sama poznáš, jak ho najdeš.“ Kývla a začala se mi vzdalovat.

„Ne! Počkej! Řekni mi víc! Kde je ta brána? A kdo jsi?“

Nestihla mi odpovědět, jenom mi zamávala.

Vstávala jsem chvilku po dvanácté hodině, ale byla jsem plná síly. Byla jsem mírně zmatená z toho snu. Chtělo se mi něco podniknout, nic mě však nenapadalo. Sestra se pomalu balila k odjezdu ke svému starému manželovi a já se s ní radši rozloučila dřív, kdybych to pak náhodou nestihla.

„Tak se měj fajn, Kristy.“

„Ty taky, Bramboro. A dávej na sebe pozor, jo?“ Po dlouhé době vypadala jako starší sestra. Svraštila obočí a dívala se na mě zkoumavě. Dlouho jsem jí tak neviděla.

„Ty taky,“ špitla jsem a objala svou drahou sestru.

Šla jsem zpátky do pokoje a koukla na mobil. Byla na něm zpráva, tak jsem odemkla tlačítka a začala číst. Bylo to od Davida. Ptal se, jak jsem se vyspala a jestli bych s ním nešla ven, že by mi rád něco ukázal. Odepsala jsem mu, že ven půjdu ráda a kde a kdy se sejdeme a jestli sebou můžu vzít Naru. Co kdyby chtěl jít někam do kavárny nebo tak jako minule? Odpověděl, že Naru si sebou vzít můžu, že půjdeme ven a projdeme se kolem řeky.

Rychle jsem se najedla a upravila se do přiměřené podoby. Vlasy jsem si stáhla do culíku, vzala jsem si jen lehké tílko a kraťasy. Na nohy sandály. Když půjdeme kolem řeky, tak snad do lesa nepůjdeme, to bych si musela vzít tenisky. Podívala jsem se na sebe naposled do zrcadla a musela jsem konstatovat, že jsem vypadala dostatečně sportovně, ale kdybych to celé doplnila kšiltem, vypadala bych jako kluk. Až na to tílko, teda.

Vydala jsem se na zahradu a zavolala Naru. Vyřítila se zpoza rohu, nohy jí ujížděly na všechny strany jako vždycky. Ze vzdálenosti jednoho metru na mě skočila a radostně se vrtěla celá. Nasadila jsem jí obojek a začala se s ní vítat.

Byl čas pomalu vyrazit ven, aby na nás David nečekal. Rozhodla jsem se jít tou nejrychlejší cestou, kterou jsem znala k místu určení u řeky. Skoro jsem běžela, těšila jsem se, až zase uvidím Davidův milý obličej. Jak jsem se na něj těšila.

Napojila jsem se na cestu podél řeky a vypustila Naru z vodítka. Vyrazila jako střela dopředu, za chvíli jsem jí ztratila z očí.

„Naro!“ zakřičela jsem a ještě pískla. Chvíli jsem čekala, ale nic se nedělo.

Zatracená potvora, pomyslela jsem si. Začínala jsem na ní dostávat čím dál větší vztek. Jestli na tu potvoru někde narazím, jak se zase cpe nějakým hnusem nebo tak, přerazím jí jako hada. Lehce jsem se rozběhla směrem, kterým jsem tušila, že se vydala. Přestože to bylo po cestě podél řeky, mohla kdekoli odbočit.

Poklusem jsem běžela úzkou cestou a rozhlížela se na všechny strany. Dokola jsem volala její jméno, ale pořád se nic nedělo. V hlavě jsem spřádala plány, jak jí už nikdy nepustím z vodítka, bude mi permanentně chodit u nohy, prostě jak z ní bude vychovanej pes a ne nějaká potvora, která se zaběhne, kdy se jí zachce.

Doběhla jsem do mírného oblouku cesty a viděla jsem, jak Nara vyskakuje na Davida. Ušklíbla jsem se. No jistě, jak ženská vidí chlapa, tak zapomene i na paničku.

Přesto jsem se usmála a došla k těm dvěma, kteří se teď stali spojenci. Nara se na mě dívala pohledem ublížené laně a David vedle ní vypadal skoro stejně. Založila jsem si ruce na prsou a našpulila rty do naštvaného výrazu, ale pravý koutek mě prozrazoval, protože mi stále cukal. Chtělo se mi smát.

„Ale Barčo, přece by ses nezlobila,“ přistoupil David blíž a chytil mě lehce za loket.

Podívala jsem se do jeho očí a zase se ztratila v mlze. Bylo až zvláštní, jaký vliv ten mladý kluk na mě měl. S ním jsem se zase vracela do doby, kdy jsem si myslela, že milovat je moje jediné poslání na světě. Bylo tak příjemné se vedle něj cítit mladší o tolik let. Přijímala jsem to jako bonus.

Pohledem do jeho šedých očí se mi zastavil čas a já nemohla myslet na nic jiného než na něj. Díval se mi do očí. Skoro jako bychom se navzájem hypnotizovali. Nemuseli jsme ani mluvit, bylo mi s ním dobře.

Nejednou jsem zadoufala nemít ho jako kluka nebo přítele. Nechtěla jsem s ním nic mít, nic společného. Nevím, jak bych to vysvětlila. Prostě jsem si asi potřebovala něco ujasnit a tím, že bychom spolu například chodili, by to jen stěžovalo. Přála jsem si být pouze jeho známá. Nic víc, nic míň. Rozhodla jsem se tedy, že pro dnešek to bude naposledy, co ho uvidím. A ten poslední den si s ním užiji. Chci ho vidět, až si to všechno ujasním, dřív ne. Možná bych si mohla najít i jinou práci.

S tímhle rozhodnutím se mi najednou myslelo mnohem líp, jako by ze mě odpadlo nějaké břemeno, které mě do teď tížilo.

Naklonil se blíž ke mně a políbil mě. A proč ne, vždyť je to zrovna teď skoro naposledy.

„Jak ses měla?“ optal se a objal mě. Stulila jsem se do jeho náručí.

„Noc v práci byla náročná, ale jinak jsem se měla dobře,“ špitla jsem. „Jak ses měl ty?“

„Bylo to dlouhé a škola je tak otravná.“

To mě začalo zajímat. Jestli se mám dobře rozhodnout, bude se mi hodit pár informací navíc. Takže jsem ho pomalu zpovídala a snažila se o něm dozvědět co nejvíce. Zjistila jsem tak, že má něco jako biskupské gymnázium. Gympl jako každý jiný, řekl mi.

„A věřící si?“ zajímalo mě.

Podíval se na mě, jako by čekal, že se začnu smát na celé kolo a řeknu, že to byl jenom vtip. Jenže mě to vážně zajímalo. Žádného věřícího jsem nikdy nepotkala, tak jsem doufala v premiéru.

„Nevěřím v Boha. Věřím v magii,“ řekl temně a pomalu se ke mně blížil.

Vykulil oči a ruce natáhl před sebe. Nespouštěl mě z očí a krok za krokem mi byl blíž. Začal vydávat zvláštní zvuky. Něco mezi chrčením a sípáním.

„A ty jsi moje oběť…“ zachrčel na mě.

Začínala jsem se ho vážně bát. S tím výrazem vypadal jako šílenec a já se nezmohla na nic jiného než před ním pomalu ustupovat. Zastavila jsem se však o strom a dál ho pozorovala, jak se blížil ke mně.

Už byl skoro u mě. Výraz se mu na tváři střídal, ale pořád zůstával šílený. Došel až ke mně. Strachy jsem se nemohla ani pohnout. Hlavně jsem nevěděla, co mám dělat. Rychle a pevně mě objal. Zavrčel a lehce se mi zakousl do krku.

Nevydržela jsem to a zaskučela strachy.

Podíval se na mě. Tvářil se normálně, ale strašně se smál. Takže si ze mě celou dobu dělal legraci? Docela mě tahle myšlenka naštvala, ale co se dá dělat. Dostal mě. Tak jsem se začala smát taky a lehce ho plácla po rameni na znamení mírného vzteku. Smáli jsme se na celé kolo jako dva blázni.

Po chvíli ale přestal. Políbil mě. Jinak než doposud. Tenhle polibek byl mnohem žádostivější než ty předtím. Vpíjel se svými ústy do mých, jeho ruce mě pevně tiskly k sobě. Skoro bych přísahala, že tuší, že se dnes uvidíme naposledy.

Jenže třeba se ještě rozhodnu jinak. Třeba s ním jednou budu chtít trávit svoje volné chvilky. Mám ho moc ráda, ale jeho mládí… Mělo by to vůbec cenu? Vždyť teď se bude chtít bavit s ostatními kluky, balit svoje vrstevnice a dostávat od nich skalpy. Co bych mu mohla nabídnout já…

Pustili jsme se navzájem ze svého sevření. Podívala jsem se mu do očí. V tu chvíli bych byla schopná říct, že je vážně šťastný.

Vydali jsme se dál cestou a povídali si o všem možném. Ukazoval mi okolí řeky, kam jsem se ještě nikdy nedostala. Vždycky jsem se zasekla u své vrby. Sledovala jsem pozorně, kde co je. Najednou jsem si všimla, že jsme došli za město a ocitli jsme se na louce.

„Tam dál je studánka. Chceš se podívat?“ zeptal se a ukázal prstem kamsi do dáli.

„Jasně,“ odpověděla jsem a zkontrolovala Naru. Běhala kolem nás a náramně si tu vycházku vychutnávala.

Jak jsme pokračovali v cestě, David mě chytil za ruku. Nechytil mě však tak, aby propletl svoje prsty s mými, chytil mě, jako se malé děti chytají ve školce za ruku. Stejně bylo to gesto kouzelné a milé. Užívala jsem si dotyk jeho ruky na mé a dál vnímala, co mi vykládá.

Jenže pak jsem ho přestala vnímat. Tohle místo mi začalo být nějak povědomé. Sledovala jsem Naru, která běžela pomalu před námi a rozhazovala nohama jejím obvyklým způsobem. Jenže jsem si najednou všimla odlesků, které vycházely z její srsti a něco mi to připomnělo, jenže jsem si nemohla vzpomenout co.

„Už tam budeme?“ zeptala jsem se nedočkavě. Očekávala jsem, že se dozvím něco, co potřebuji vědět. Něco, co by mi mohlo pomoci.

„Za chvíli, už tam skoro jsme,“ usmál se ne mě.

Možná se smál mojí dětinskosti, ale já se vážně cítila, jako bych měla přijít na nějaké tajemství. Přicházeli jsme blíž a blíž. A čím blíže jsme byli, tím víc se mi v okolí žaludku tetelil pocit, který připomínal trému. Ta krajina mi byla tak povědomá. Možná už jsem vážně blázen.

„Tak jsme tady,“ máchl David rukou a já zahlédla studánku.

Zatočila se mi hlava. To místo. Vždyť já to tady znám. Tohle místo. Už jsem tady byla, ale kdy? Najednou se zvedl vítr.

„Stalo se ti něco? Jsi nějaká bledá…“ zeptal se opatrně David.

„Já nevím…“ zašeptala jsem.

A pak jsem to zaslechla… Zase to přišlo po větru…

„Liraen… Vítej… Už jsi skoro u nás. Přijď…“

Moje přátelská halucinace se zase vrátila.

Zatočila se mi hlava ještě víc. Zatmělo se mi před očima.

Poprvé ve svém životě jsem omdlela…