Moonlight shadow

Probudila jsem se do krásného rána.

Při vzpomínce na můj hysterický včerejšek jsem si pomyslela, že mě Maličký radši opustí. Ležel však klidně vedle mě a oddechoval. V pěstičce svíral pramen mých vlasů. Vypadal jako malé dítě.

Opřela jsem se o loket a dlaní si podepřela hlavu, abych ho mohla lépe pozorovat. Pohled na něj ve mně probouzel lásku a něhu. Myslím, že něco takového jsem ještě k nikomu necítila, ale jistá jsem si tím být nemohla.

Ležel klidně a oddechoval. Muselo se mu zdát něco moc hezkého, zdálo se, že se usmívá. Prsty lehce hýbal, jak pomačkával pramen mých vlasů. Byl tak roztomilý, když vedle mě spal.

Po nějaké chvíli se začal probouzet. Protáhl si celé tělo, pustil pramen mých vlasů, ruce natáhl za hlavu a propnul je až ke konečkům prstů. To samé udělal i s nohami. Očima lehce zamžoural a promnul si je prsty. Podíval se na mě a lehce kývnul na pozdrav.

„Dobré ráno, Maličký.“ zašeptala jsem.

Pohladil mě po ruce. Brala jsem to jako jeho přání dobrého rána pro mě.

„Měli bychom vyrazit na cestu,“ řekla jsem a čekala na jeho reakci. Doufala jsem, že v téhle skoro nekonečné cestě hodlá pokračovat se mnou.

Vyskočil na nohy a vypadal, že se na cestu těší. Značně se mi ulevilo. Zvedla jsem se také.

„Chceš jít nebo tě mám nést?“

Lehce zatleskal ručičkami a hbitě mi vylezl za krk a usadil se, jako se nosí malé děti na „koníčka“.

„Lenochu!“ zasmála jsem se a vyrazila.

Byla jsem ve velmi dobrém rozmaru. Mluvila jsem a mluvila. Určitě by mě nemohlo zastavit nic na světě, i kdyby se to snažilo sebevíc. Odpovědí mi bylo buď zatahání, nebo plácnutí. Jen jsem nevěděla, co to znamená.

Krajina kolem se začínala pozvolna měnit. Už kolem nebyly jen lesy a louky. Začala přibývat víc skal. Divoké řeky čas od času protékaly kolem. Voda skákala přes kameny, co nebylo pevné, brala sebou. Dokonce jsme společně s Maličkým našli pramen vody. Vyvěral ze skály v pravidelných intervalech, jako by někdo na druhé straně pumpoval. Jenže jsem nedokázala posoudit, jestli někde vytváří potůček. Byla to jedna veliká záhada jako všechno tady.

Ta změna se mi líbila. Tvrdost okolní krajiny se mi zamlouvala. Jen můj malý přítel sedící mi na ramenou se začal nervózně ošívat.

„Nelíbí se ti tady, Maličký?“ zeptala jsem se zkusmo.

Odpovědí mi bylo jeho řvaní, které mi trhalo uši. Ještě víc sebou začal házet. Musela jsem něco udělat. Nechtěla jsem, aby byl vyplašený. Byl to můj jediný přítel zde, tak proč si ho rozhněvat?

Rozhodla jsem se změnit směr naší cesty. Odbočila jsem do blízkého řídkého lesíka. Maličký se o něco uklidnil, ale necítila jsem z něj, že by byl klidný úplně.

Začínala jsem nabývat dojmu, že ho něco trápí, ale nejspíš nevěděl, jak mi to má sdělit.

Bylo mi líto, že jsme museli opustit tu krásnou scenérii skal a divokých řek. Nevěděla jsem ani přesně proč, ale moc se mi tam líbilo. Skoro jakoby to byl kousek mě samotné, jenže to nedávalo moc smysl.

Pokud jsem vrba, měla bych mít ráda téměř stojaté vody řek. Spíš by mě mělo lákat sezení na břehu nějaké řeky a ne, abych si užívala tvrdost a divokost skal.

Tyhle hádanky mě začínaly čím dál víc zmáhat. Nemohla jsem na to přijít sama, ale musela jsem si v hlavě vytvořit aspoň nějaké teorie, abych z toho nezačala pomalu šílet.

Vážně bych měla najít někoho, kdo by mi osvětlil alespoň trochu systém tohoto světa. Jinak začnu bláznit. Ale jak je možné, že pravidla tohoto světa neznám? Žiju přece jenom tady. A zatím tu na mě mluvilo tak málo lidí. Proč mi vlastně říkala ta veverka, že sem nepatřím? Škoda, že Maličký nemluví, určitě by mi osvětlil nějaká pravidla a poradil by mi, jak se zde mám chovat, nebo co čekat.

Z mého přemýšlení mě vytrhlo silné zatahání za vlasy. Byl to Maličký, který se dožadoval mojí pozornosti.

„Copak se děje?“

Vymrštil se mi na ramenou a skočil na zem. Podíval se na mě a svým dlouhým, ale drobným prstíkem ukázal k nebi. Měl pravdu. Začalo se pomalu stmívat a byl nejvyšší čas, abychom společně našli místo na nocleh. Rozhlédla jsem se dokola. Hledala jsem vhodné místo. Nemusela jsem hledat dlouho. Jen pár metrů od nás stál obrovský dub. Ukázala jsem na něj a Maličký nadšeně zatleskal.

Došli jsme k němu a já se uvelebila mezi kořeny. Zády jsem se opřela o kmen a čekala, až se Maličký uvelebí v mém klíně. Za malý okamžik už spal a pravidelně oddechoval.

Byla to moje první noc, kdy jsem nemohla spát. Slunce si pomalu zapadalo za obzor. Nejdřív se kolem té obrovské žlutooranžové koule začal dělat růžový opar. Zprvu světlý, ale postupem času tmavnul až do fialova. A pak padla noc. Dalo by se říct, že skoro náhle.

Sledovala jsem noční krajinu a s něčím ji srovnávala. Srovnávala? Ale s čím? Něco hluboko v mé hlavě mi říkalo, že znám i jiné noci, jenže jsem si nemohla vybavit odkud.

Podívala jsem se nebe. Jestli jsem si někdy myslela, že ve dne je to tady nádherné, pak noc mě okouzlila ještě mnohem víc. Nedalo se říct, že to co noc na obloze ukázala, byly hvězdy. Spíš velmi zvláštní vesmírná tělesa. Malá a velká, hranatá i kulatá, barevná, lehce světélkující, zářivá a některá dokonce blikala.

Seděla jsem s Maličkým na klíně u dubu a byla fascinovaná nocí. Kdejaký astrolog by určitě tleskal nadšením a nenáviděl den.

Začínala se mě zmocňovat touha. Touha vznést se do oblak a pokusit se jich dotknout, třeba i jen malinkaté hvězdy. Snad poprvé jsem zalitovala, že nemám křídla. Ale můj společník drak je mít určitě bude. Mohla bych ho tedy požádat, aby se mnou proletěl noční oblohu. Ale bude mě chtít nosit jako nějaké břemeno? Trochu jsem se obávala, aby mě neodmítl. Co bych potom sama bez pomoci dělala?

Noc klidně ubíhala a mě se zachtělo vrátit se zpátky. Zpátky do toho divokého kraje plného skal a řek. Ale nemohla jsem to udělat. Nemohla kvůli Maličkému.

Ale ne…

Trvalo mi to dlouho, ale nakonec jsem si tu myšlenku skutečně musela připustit: Maličký nehledá se mnou mého společníka. On se mnou jenom cestuje, aby mu utekla cesta lépe a rychle. A pak mě opustí… Třeba si najednou uvědomí svůj směr, kterým se má dát a nechá mě zase samotnou a zmatenou. Prostě jednou ve svém srdci pocítí, že už je nadosah cíli své cesty, rozloučí se se mnou a půjde si za svým.

Ta myšlenka mě bolela. Věděla jsem, že tenhle pocit dostanu taky. Díky těm skalám a divoké řece se mi v hlavě uhnízdil ještě víc. Toužila jsem vrátit se tam zpátky.

Začínala jsem být čím dál víc rozhodnutá se tam vrátit zpátky. Nastal čas, kdy jsme se museli rozdělit. Bude mi chybět, ale doufala jsem, že ho zase někdy potkám.

Den se pomalu začal hlásit o slovo. Slunce nejprve nesměle a pomaličku vyslalo pár paprsků na obhlídku, jestli už je správný čas. Nejspíš uznalo, že ano, tak se obloha začala pomalu z tmavých barev měnit do světlých. Ptáci zase začali vyzpěvovat svoje písničky. Maličký se mi nepatrně vrtěl v klínu. Počkala jsem, až se probere úplně. Nechtěla jsem mu to říkat, když byl ještě rozespalý.

Najednou mi došlo, jak rychle jsem se smířila s tím, že se s Maličkým rozdělíme. Vždyť ještě před pár hodinami jsem málem plakala už jen nad pomyšlením, že se rozdělíme. A najednou se těším, až se sama rozběhnu, kam mě to táhne. Snad se mi nálada nebude takhle měnit pořád. Je to jako na horské dráze: nahoru a dolů.

Dívala jsem se, jak se pomalu budí. Nikdo se každý den nebudí stejně ani on nebyl vyjímka. Tentokrát se začal převalovat ze strany na stranu, několikrát krátce zamručel a pomalu otvíral oči. Musela jsem se usmívat. Snad cokoli, co udělal, bylo tak kouzelné. Začínala jsem si připadat, jako jeho matka, nebo starší sestra a znovu jsem zatoužila ho ochraňovat. Za pár okamžiků vyskočil na nohy a poskakoval kolem mě. Vydával trhané skřeky. Nebyly to skřeky rozčílení, zdálo se mi spíš, že to jsou velmi rozverné výkřiky malého dítěte, které si chce hrát, ale nikdo si ho nevšímá.

Musela jsem se začít smát na celé kolo. Všechny moje rozhodné pocity, které jsem měla, vzaly za svoje. Už se mi od něj nechtělo odejít. Místo toho jsem se rozhodla, že ještě nějaký čas s Maličkým zůstanu. Když jsem ho tak pozorovala, jak kolem mě dovádí, nemohla jsem se udržet a vyskočila taky na nohy a dala se hry s ním.

Honili jsme se kolem velikého a určitě starého dubu, jako dvě malé děti. Vískali jsme jeden přes druhého a snažili se navzájem překřičet. Poskakoval přede mnou a snažil se mi uniknout. Byla to vlastně obyčejná hra na honěnou, ale ještě nikdy jsem ji nehrála s šimpanzem. Smála jsem se na celé kolo a snažila se chytnout toho malého nezbedníka. Docela mě překvapilo, jak rychle dokázal vstát. Osobně bych potřebovala tak hodinku, abych se probudila úplně. Maličký jen co rozlepil oči, vyskočil na nohy a chtěl si hrát. Ještěže jsem nespala, jinak bych si ho asi nevšímala.

Dál jsme pokračovali v naší veselé hře. Konečně se mi ho podařilo chytnout. Jenže jak sebou začal škubat a v zápalu boje vřeštět, podařilo se mu narušit mi stabilitu. Oba dva jsme upadli do trávy, ale nepřestali jsme se smát. Snažil se po čtyřech o únik, byla jsem rychlejší. Stáhla jsem si ho zpátky. Lechtala jsem ho. Jeho křik byl ještě silnější než na začátku naší hry. Oplácel mi stejnou mincí. Taky mě lechtal. Smála jsem se jako šílená, už mě od smíchu začínalo bolet břicho.

A pak naše hra z ničeho nic utichla.

Leželi jsme vedle sebe, otočili jsme se na záda a dívali se do nebe. Ani jeden z nás nemluvil. Zprudka jsme oddechovali a snažili jsme se uklidnit.

Velice pozvolna se nám klidnil dech. Snažili jsme se na sebe nedívat. Kolem nás se začalo roztahovat dusné ticho. Úsměv nám zamrzl na tváři. Maličký zavrčel a posadil se. Upřeně se na mě zadíval.

„Copak se děje?“

Přimhouřil oči. Najednou byl jeho pohled tvrdý. Ne zrovna vybraným způsobem do mě šťouchl. Takové chování bych od něj nečekala. Posadila jsem se, abych na něj lépe viděla. Zamračila jsem se a čekala.

Nejdřív se nic nedělo. Prostě jsme tam seděli a probodávali se pohledem. Kde se najednou vzalo to nepřátelství, mi byla záhada. Ale už jsem si na rychlé změny nálad začínala zvykat.

„Už nastal čas?“

Kývnul. Víc jsem vědět nepotřebovala.

Podívala jsem se do země. Snažila jsem se zkoumat každé stéblo trávy, abych se nerozbrečela, jenže mi to nešlo. Přišlo mi to najednou hrozně líto. Slzy se mi vyvalily z očí zcela nekontrolovatelně. I kdybych se snažila ovládat sebevíc, nikdy bych se neuklidnila. Tak jsem se vykašlala sebeovládání a dala svým emocím volný průchod. Rozbrečela jsem se naplno.

Maličký ke mně přistoupil a pohladil mě po vlasech.

Musela jsem mu všechno říct.

„Budeš mi chybět…“ zašeptala jsem a podívala se mu zkusmo do očí. Už se netvářil tak tvrdě jako předtím. Modré oči se mu začaly pomaličku lesknout. Vypadalo to, že je taky dojatý.

„Chci ti poděkovat, že jsi mi dělal nějaký čas společníka. Ale je mi jasné, že tady máme každý nějaký svůj úkol, ale ten svůj neznám. Vlastně ani nevím, kam patřím. Škoda, že nemluvíš… Určitě bys mi s tím dokázal pomoci. Je to tak těžké.“ Slzy se mi z očí valily ještě víc než předtím.

Nesnáším loučení.

Zaťukal mi na rameno. Zvedla jsem k němu oči, které jsem si rychle otírala hřbetem ruky. Naznačil mi, abych zavřela oči. Bála jsem se to udělat. Myslela jsem si, že jak je zavřu, tak mi uteče, aniž by se se mnou pořádně rozloučil. Chvíli mě ještě přesvědčoval posunky a já nakonec podlehla a poslechla. Zavřela jsem oči a čekala.

Položil mi ruce na spánky. Nějakou chvíli se nic nedělo, ale pak mě začala bolet hlava a bylo mi divně. Zdálo se mi, jako by se mi někdo snažil dostat do hlavy.

„Nelekej se.“ Rozezněl se mi v hlavě cizí hlas.

Ta věta měla přesně opačný účinek. Lekla jsem se. Cukla jsem sebou a vytřeštila oči na Maličkého. Ruce mu volně zůstaly podél těla. Ve tváři měl výraz, který naznačoval, že zná všechno na světě. Byla jsem dezorientovaná.

„To – to… To jsi byl ty?“ zeptala jsem se vyděšeně a vážně doufala, aby to byl on.

Kývl.

„Ale jak?“ zajímala jsem se.

Natáhl ruce a naznačil, že mi je chce zase položit na hlavu.

Chvíli jsem váhala. Opravdu jen chvíli. Moje zvědavost byla mnohem silnější, takže jsem se k němu zase naklonila a zavřela oči. Čekala jsem. Znovu mi položil ruce na spánky a zase mě lehce začala bolet hlava. Navíc se mi i mírně točila.

„Liraen… Jsem rád, že mě slyšíš… Už jsem to zkoušel dřív, ale nemohl jsem se k tobě dostat. Odpovím ti na pár tvých dotazů, ale pak budu muset jít. Už jsem našel svojí cestu. A myslím, že ty tu svojí taky. Takže… Ptej se tedy.“

Maličký měl moc příjemný hlas. Hluboký a skoro mě hladil. V jeho hlase jsem poznala i jistou drobnou vadu řeči, ale nebyla tolik zřetelná. Vlastně se mi to na jednu stranu líbilo. Seděl mi k malému šimpanzovi takový hlas, obzvlášť s tou drobnou vadou.

„Jak ti mám říkat?“ zašeptala jsem.

„Tohle už není důležité. Pokračuj v oslovení Maličký. Tady už se nikdy neuvidíme.“

Tady? Jak to myslel? Známe se snad ještě jinde? Vyslovila jsem ty otázky nahlas.

„Jak to myslíš ‚tady‘?“

„Na tuhle odpověď musíš přijít sama. Nemůžu ti to říct. Nemáš tu co dělat, pokud nevíš, kde to jsi. Vrať se odkud jsi přišla…“

I do zavřených očí se mi začaly tlačit oči. Maličký se stal už druhou bytostí, která mě odsud vyháněla. Jenže jsem nevěděla, kam bych se měla vrátit. A hlavně jak. Jak na to vůbec můžu přijít sama, když mi nikdo nic pořádně neřekne.

Musela jsem se uklidnit a začít zase normálně myslet. Byla jsem si jistá, že už nebudu mít moc času, abych mu položila víc otázek. A nerada bych zase promrhala čas, jako posledně s Dantianou. Možná by mě to pak mrzelo ještě víc.

„Kde najdu padající závoj?“ střelila jsem po něm další otázku.

„Nevím. Nejsem tady tak zcestovalý. Ptej se dál prosím, nemáš už moc času.“

„Říkal si, že ses mi do hlavy snažil dostat už dřív. Kdy, kde a jak? Pověz mi, jak je možné, že tě najednou slyším?“

„Zkoušel jsem to už poprvé, když jsem tě viděl. Chtěl jsem s tebou mluvit už od začátku, ale měla jsi v myšlenkách nějaký blok, který mě nechtěl pustit. A teď už ho v hlavě nemáš. Možná sis uvědomila něco, co tě předtím blokovalo a tím, že sis to připustila, se blok odboural.“

Blok v hlavě?

Potřebovala jsem vymyslet další otázku. Přemýšlet nad jeho odpověďmi budu někdy časem. Myšlenky mi vířily hlavou. Nemohla jsem žádnou otázku dát dohromady. A pak mě napadla jedna velmi prostá otázka:

„Co se stane, až najdu svého společníka? Svou spřízněnou duši?“

„Přesně nevím, co se stane. Jen jsem se na to jednou ptal a bylo mi řečeno, že to bude jako, když najdeš kus sebe. Vlastně si tenhle pocit jen představuji a sním si o něm. Podle mě, je to jako bys byla celý život rozbitá a pak si našla to správné lepidlo. Už ti nebude zima, když ti bývala.“

„Proč zrovna drak?“

„Vše tady se doplňuje. Nic není samo. Ten kdo se zde mění na veverku, by měla nejspíš najít svůj spřízněný ořech. Vládne tu dokonalá harmonie. Dalo by se říct, že je to téměř utopie.“

Čím dál zajímavější. Chtěla jsem se ještě ptát, ale přerušil mě. Už, už jsem chtěla otevřít pusu, ale přerušil mě.

„Tvůj čas vypršel. Musím jít. Přeji ti hodně štěstí, Liraen.“

„Ne, počkej! Poslední otázka.“ zaškemrala jsem.

„Dobře, ptej se.“ svolil.

„Jak víš, jak se jmenuju? Nevzpomínám si, že bych ti to říkala.“ byla jsem hrdá za tuhle otázku, třeba se konečně dozvím něco blíž.

„Dobrá otázka. Každý se tady zná. Je to  jako by si chodila se jménem na čele a každý si ho mohl přečíst.“

„Proč já ty jména nevidím?“

„Protože tu nemáš ještě co dělat. Vrať se zpátky…“

Chtěla jsem se ještě ptát. Chtěla jsem víc odpovědí, najednou mi začali naskakovat otázky, ale Maličký přerušil naše spojení.

„Prosím, ještě pár otázek.“ škemrala jsem ještě, aspoň na zkoušku.

Nesouhlasně pokýval hlavou. Znovu se zatvářil tvrdě. Už jsem neměla jedinou šanci abych ho přesvědčila k dalším odpovědím. Musela jsem se s tím smířit. Můj čas zase vypršel.

Když viděl, že jsem smířená s tím, že mi už neodpoví, usmál se. Přistoupil ke mně o kousek blíž a pohladil mě po vlasech. Tiše se tak se mnou loučil. Hladil a čechral mi vlasy.

Už se mi nechtělo brečet. Byla jsem smířená se vším. Byla jsem s Maličkým jen krátký čas, ale užila jsem si každý okamžik s ním. Nelitovala jsem toho, že mě teď opustí. Vlastně jsem si to přála. Přestaneme se navzájem brzdit. Nemyslím tím, že bychom se brzdili v našem hledání. To ne. Spíš jsme se navzájem podporovali a čekali, než si uvědomíme, že nás to táhne jinam.

Zavřela jsem oči a objala drobné tělíčko svého přítele. Přitulil se ke mně. Loučili jsme se mlčky a v objetí.

Navzájem jsme se pustili a naposledy se podívali do očí. Naposledy se mi podíval do očí. A pak mě naposledy políbil po eskymáckém způsobu. Lehce svůj nos otřel několikrát o můj. Pomaličku se zvednul, zamával a pomalu odcházel.

Dívala jsem se na jeho záda, jak mi pomalu mizí z dohledu.

Bylo mi všelijak. Ani dobře, ani zle. Nebyla jsem ani smutná, ani veselá. Pokud se dá prázdno cítit, tak jsem ho cítila. Tak zvláštní pocit. Nemohla jsem se ani donutit, abych myslela na ty odpovědi, které jsem dostala. Nemohla jsem myslet na nic.

Na něco jsem přece jen myslet mohla.

Myslela jsem na divokou řeku, která protékala mezi skalami. Myslela jsem na to nádhernou krajinu a zatoužila se tam vrátit zpátky.

Naposledy jsem se podívala směrem, kde mizel můj Maličký, ale už ho nebylo vidět.

„Budeš mi chybět…“ zašeptala jsem tím směrem.

Zvedla jsem se z trávy a vydala se na cestu. Musela jsem tam být co nejdříve. Potřebovala jsem to. Chtěla jsem to. Toužila jsem po tom celým svým srdcem. Byla jsem tak nadšená, že se tam budu vracet. Málem jsem se rozběhla. Vážně jsem chtěla běžet.

Vesele jsem zavýskla.

Byla jsem nadšená.

„Najdu tě!“ vykřikla jsem si pro sebe.

Sluce už bylo nade mnou. Šťastně jsem si vykračovala tam, kam mě mé srdce táhlo…

Probudila jsem se do kouzelně nádherného rána. Na obličeji mě pošimraly sluneční paprsky, ptáci si vesele štěbetali, všechno se budilo k životu tady. I já.

Přemýšlela jsem, kdy naposledy jsem se tak krásně vyspala, ale nemohla jsem si vzpomenout. Cítila jsem se, jako bych se znovu narodila, jen mnohem lépe. Celý svět mi najednou přišel milejší a hezčí, než kdy dřív.

Přemýšlela jsem nad včerejškem, stráveným, tedy ne úplně celý, s Dantianou. Pomalu jsem si začala uvědomovat, že svůj čas s ní jsem dokonale promrhala. Nezeptala jsem se jí vlastně na nic důležitého. Kruci. Jak jsem mohla být tak hloupá? Měla jsem se zeptat, kde to vlastně jsem, co je tohle za zvláštní svět, jestli tu jsou nějaká pravidla. Jestli zde mám nějaký úkol, který musím splnit, nebo zde zůstanu napořád. Nevěděla jsem prostě nic.

Ani jsem neznala směr, kterým se mám vydat. Podívala jsem se na nebe s bláhovou nadějí, že tam by se mi třeba rada ukázala. Ale zase nic. Taky by tu mohli mít nějaké turistické značky. Klidně i docela malinké. Nemohla jsem se opřít o nic. Prostě jsem se rozhodla, že tentokrát si budu věřit a vydám se směrem, který mě první upoutá. Rozhlédla jsem se kolem dokola. Nádherná krajina už mě neokouzlovala tak jako včera. Zrovna jsem byla ve stresu, jak se z toho všeho dostanu.

Rozhlížela jsem se dál po krajině a pak jsem to objevila. Stála tam, docela samotinká a nádherná jabloň. Zatoužila jsem ochutnat to ovoce. Neviděla jsem, jak vypadá, ale na tak krásném stromě musí být dobré.

V tom jsem si uvědomila, že jsem ještě nejedla. Sice jsem nepociťovala nějaký hlad, ale zvyk je železná košile. Rozešla jsem se k tomu stromu. Hypnotizovala jsem ho očima a přemýšlela nad chutí jablka. Už jsem mu byla skoro nadosah. Visela na něm pouze dvě jablka. Výběr byl sice malý, ale dobrý. Vybrala jsem si to krásně červené, lehce se na stromě lesklo. Skoro se na mě usmívalo. Natáhla jsem ruku.

Z celého stromu vycházela nádherná vůně. Taková po moštu. Na krátký okamžik jsem zavřela oči. Zhluboka jsem nasávala tu krásnou vůni a pomyslela na čerstvě upečený závin. Ale hlad jsem pořád neměla.

Otevřela jsem oči a zadívala se na svou ruku, která se chystala jablko utrhnout. Pomaličku jsem ho sevřela prsty. I na omak bylo příjemné. Chytila jsem ho pevněji a pootočila zápěstím. Stopka s lehkým „křup“ povolila a jablko už bylo jen moje. Ještě chvíli jsem ho otáčela v ruce a podivovala se nad tou dokonalostí. I kdyby se někdo moc snažil, tak by něco tak krásného nevypěstoval a tady si roste, samo, bez pomoci a je krásné.

Pomalu jsem ho přibližovala rtům. Už jsem si skoro kousla.

Z ničeho nic se ozvala jemné „Ach“.

Odtrhla jsem oči od jablka a zůstala stát s pusou dokořán.

Strom se nepatrně zachvěl. Pak o něco víc. Začal se dávat do pohybu. Nebyla jsem schopná se ani pohnout. Sledovala jsem, jak se větve noří do stromu, jedna po druhé. Jablko, které zůstalo na stromě, spadlo a odkutálelo se kousek od něj. Nevěřícně jsem sledovala jabloň, jak pohlcuje sama sebe. Nejen, že do sebe vtahovala větve, ale dokonce se schovávaly i lístky do větví. Ty lístky, které to nestihly, spadly na zem a hned zhnědly. Z kmenu najednou vytryskl proud hnědých vlasů. Dvě největší a nejmohutnější větve se smrskly do dvou drobných rukou. V kmeni se začal objevovat obličej. Kořeny se vysunuly ze země a rozdělily se na dvě nohy. Najednou už přede mnou nebyla jabloň, ale drobná žena s hnědými vlasy. Ještě se vznášela nad zemí a pak lehce dopadla.

Připadala jsem si strašně. Nevěděla jsem, co se to stalo, ale něco mi říkalo, že to nebude nic dobrého. Třeba jsem tu ženu zabila svým neuváženým jednáním.

Ještě nějakou chvíli jsem se na ni dívala a nevěděla, co mám dělat. Pak jsem se ale vzpamatovala a rychle k ní přiklekla.

„Paní!“ chytila jsem její hlavu do dlaní, pravou rukou jsem se jí snažila lehce proplesknout.

Bez reakce.

Začínala jsem lehce panikařit. Doufala jsem, že jsem jí vážně nezabila.

„Paní, prosím… Otevřete oči…“ škemrala jsem jí do obličeje a z očí se mi začaly drát slzy bezmoci.

Přitáhla jsem si ženu na klín a její hlavu si přitiskla na prsa. Začala jsem usedavě plakat.

„Je mi to líto… Nechtěla jsem vám ublížit… Prosím… Proberte se…“ škemrala jsem pořád dokola, jako rozbitý gramofon.

Houpala jsem ženu ve svém náručí a plakala. Bylo mi nanic. Chtělo se mi křičet nad svou vlastní hloupostí, ale zmohla jsem se jenom na houpání a pláč.

Pak jsem ucítila lehký pohyb. Ta žena se mi zavrtěla v náručí!

Povolila jsem svoje sevření a podívala se do jejího obličeje. Taky se na mě dívala. Zprvu nechápavě, ale pak se jí rty roztáhly do širokého úsměvu.

„Dobrý den… Je tu krásně, že…“ řekla.

Zalapala jsem po dechu. Jak je možné, že byla tak vyrovnaná? Vždyť ještě před chvílí byla strom!

„Ano…“ špitla jsem jenom.

„Musím už jít…“

Lehce se ze mě zvedla a došla k jablkům. Jedno se nám ale proměnilo před očima v orla mořského, který odletěl. S láskou se za ním dívala k nebi a mávala, jako malá holčička. Vypadala šťastně.

Druhé zůstalo jablkem. Něžně ho vzala do dlaní. Dívala se na něj s takovou něhou, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Byla jsem vážně překvapená.

„Neboj se… Zůstanu s tebou, dokud nebudeš připravený…“ zašeptala k jablku. „Musím teď jít. Ráda jsem vás poznala, třeba se spolu ještě potkáme. Teď ale musím za svým mužem, už se mu jistě po mně stýská. Na brzkou shledanou,“ usmála se na mě naposledy a vydala se společně s jablkem pryč.

Osaměla jsem.

Jestli jsem předtím byla zmatená, tak potom jsem byla ještě víc. Co tohle všechno mělo znamenat? Potřebovala bych někoho, kdo mi to vysvětlí, ale ta žena neměla stání a asi bych ji jen tak nezastavila. Musím najít někoho, kdo mi celý tenhle svět vysvětlí. Nejlepší by bylo, kdybych potkala Dantianu. Jenže kde je ta jistota, že ji zase potkám?

Ještě nějakou dobu jsem tam seděla a zírala na tu ženu s jablkem, i když už dávno byla pryč.

Ale tím, že bych tam zůstala sedět, bych nikdy na nic nepřišla. Musela jsem se zvednout a vyrazit na cestu. Něco mi totiž říkalo, že mám jen málo času odhalit tajemství tohoto světa. Potlačila jsem veškeré zmatení, které ve mně vzrostlo setkáním s ženou s jablkem. Prostě budu muset někoho najít, kohokoli, kdo mi to vysvětlí.

Zvedla jsem se ze země a vydala se pomalým krokem vstříc novým dobrodružstvím.

Už jsem se bála na cokoli sáhnout. A proč vlastně jíst, když necítím hlad? Rozhodla jsem se tedy jednat vždy, když budu pociťovat akutní potřebu čehokoli.

Vyrazila jsem opačným směrem, než jsem přišla. Dívala jsem se krajinou a začala dumat, kde bych tak mohla najít ten padající závoj. A kde by se tak mohli schovávat draci.

Prohlížela jsem si tu pohádkovou krajinu. Krásná zelená barva, skoro jako by tu každý den pršelo, ale vše včas stačilo uschnout. Pomalu jako dokonale udržovaný fotbalový trávník. Ty stromy. Stromy, jako by rostly podle nějaké formy. Ne že by všechny byly jako jeden. Bylo to jako obrovský les velkých bonsají. Jediné, co mi chybělo, byly kobylky v trávě. Nějak to nebylo ono, když jsem šla a pod nohami mi to nelupalo jejich odrazy od trávy.

Vzduch byl prosycený vodou a vůněmi lesa, luk i polí. Tady snad vonělo všechno. Věřila jsem, že kdybych vyšlápla výkal, byl by cítit po květinách. Naprosto dokonalá a ohromující krása všeho kolem. I kdybych znala všechny superlativy, nevystihla bych to, co všechno vidím, cítím. Jen dotýkat už jsem se bála.

Šla jsem celý den. Nepotkala jsem živou duši. Bylo to zvláštní. Včera jsem jich potkala tolik a dnes nikoho.

Došla jsem na okraj nějakého lesa, posadila jsem se na okraj a opřela se o kmen stromu. Dívala jsem se, jak slunce pomalu zapadá. Ptáci už nezpívali tak vesele jako ráno a celý den. Loučili se s dnem. Já také. Stále jsem neměla hlad, ale jistou únavu jsem pociťovala.

Nemohla jsem přemýšlet. Sice jsem měla hlavu plnou myšlenek, ale nešlo mi, abych je nějak dala dohromady, utřídila je, dala jim jakýkoli směr. Prostě jich bylo moc a tloukly se jedna přes druhou. Ani nevím kdy, ale usnula jsem.

Probudila jsem se do brzkého rána. Slunce zrovna vycházelo. Ptáci už zpívali svoje ranní písně. Pohádková krajina kolem se probouzela.

Najednou mi pohled upoutala malinkatá postava pár metrů ode mě. Zadívala jsem se o něco líp.

Jen kousek ode mě seděl malý šimpanz. Vlastně nebyl tak malý, ale oproti mně byl. Pořádně jsem si ho prohlížela. Legačně odstáté uši mu trčely od hlavy, jako by mu je někdo špatně nalepil. Zaujaly mě hlavně jeho oči. Nebyly tmavé, jak by se dalo čekat, byly modré. Překvapilo mě to. Nikdy jsem takové na žádné opici neviděla. Vlastně nebyl ani tak typický šimpanz. Chlupy na hlavě mu dělaly rozcuchanou čupřinu s blond prameny. Trochu mi někoho připomínal, ale nemohla jsem si vzpomenout koho. Horní končetiny měl svalnaté a šlachovité zároveň. Na šimpanze byl hezký.

Dívali jsme se jeden na druhého a ani jeden z nás se nehnul. Pak jsem se trochu osmělila a zkusila jsem na něj promluvit.

„Maličký… Pojď ke mně…“ natáhla jsem ruce, jako bych se natahovala pro malé dítě.

Lehce natočil hlavu. Přísahala bych, že se usmál. Ale umí se šimpanzi smát?

„Pojď, neboj se, maličký… Neublížím ti…“ zkusila jsem to znovu.

Udělal nepatrný pohyb směrem ke mně. A pak další. Zastavil se a zase se jen díval.

„Vážně ti nic neudělám…“ pokračovala jsem něžným hlasem a moc toužila po tom, aby ke mně konečně došel a stulil se mi do náručí.

Zase udělal pohyb ke mně. Jen malinký.

Zkusila jsem to tedy jinak. Usmála jsem se a klekla si na všechny čtyři. Pak mi došlo, že tu představuji strom a lezu tu po čtyřech. Musela jsem se usmát té absurdní situaci.

Zaplašila jsem tu legrační myšlenku. Udělala jsem pár pohybů směrem k mému novému společníkovi. Spolupracoval. Taky udělal pár kroků. Pak zase já. Střídali jsme se v pohybech proti sobě. Už jsme byli jen kousek od sebe. Klekla jsem si na kolena a sedla si na nohy, znovu jsem zkusmo natáhla ruce.

Tentokrát zdolal ten poslední kousek, který nás ještě dělil. Neočekávaně mi skočil do náruče a pevně mě chytl kolem krku. Také jsem mu ovinula svoje ruce kolem jeho šimpanzího tělíčka.

Zaplavila mě vlna klidu. Cítila jsem z něho přátelství. Skoro jako bych ho znala roky. Dlouho jsme seděli, objímali se. Užívali jsme si přítomnost toho druhého.

Ukončili jsme svoje objímání. Podívali jsme se jeden na druhého.

„Víš, musím tu někoho najít. Budu muset jít. Půjdeš se mnou, maličký?“ zeptala jsem se ho zkusmo. Věděla jsem, že mi neodpoví, ale třeba bychom mohli najít nějaký způsob komunikace mezi sebou. Pokud jsme se k sobě dokázali přiblížit, určitě dokážeme najít nějaký způsob.

Jeho pohled mě překvapil. Zdálo se, že mi opravdu rozumí, což mi způsobilo neskonalou radost. Taky se mi zdálo, že lehce přikývl na znamení souhlasu. Byla jsem neskonale šťastná.

„Budeš tedy mým společníkem?“

Další kývnutí a lehký úsměv na jeho tváři mě ubezpečil v tom, že tu nebudu cestovat sama.

„Nevím, jak ti mám říkat, ale zůstaneme u Maličkého, ano? Doufám, že ti to nevadí, nerada bych tě urazila.“

Lehce se dotkl mého obličeje. Přiblížil svou tvář k té mé. Napjatě jsem čekala na to, co můj nový Maličký přítel udělá. Přitiskl svůj skoro placatý nos na můj a lehce se o něj otřel. Byl to náš malý první eskymácký polibek. Usmála jsem se a musela ho pohladit po jeho čupřině.

Vstala jsem. Postavil se vedle mě. Byl skoro vzpřímený, ale už mě tu nic nepřekvapovalo. Začínala jsem všechno brát jako samozřejmost. Natáhl ke mně ruku, chytla jsem ho. Bylo to, jako když se vydají děti ve školce na procházku.

A tak jsem se vydala ruku v ruce se svým novým přítelem na cestu. Už jsem se ničeho nemusela bát. Určitě by mě upozornil, když bych někde udělala chybu. Sice mlčky, ale doufala jsem, že jednou si porozumíme z gest.

Slunce už bylo nahoře na obloze, když můj společník začal pokulhávat. Asi nebyl zvyklý chodit dlouho. Vzala jsem ho tedy do náručí jako malé dítě. Přivinul se ke mně a zase mi pevně objal krk. Dlaně měl však volné a probíral se mi lehce v mých vrbových vlasech. Byl velmi opatrný, nebolelo mě to, netahal. Lehce se mi probíral vlasy a díval se dozadu na krajinu za mými zády.

Pokračovala jsem v cestě. Maličký si jemně broukal a stále mě něžně vískal ve vlasech. Bylo mi moc příjemně. Snažila jsem se zase myslet na slova Dantiany. Potřebovala jsem zjistit, jak myslela ten závoj a hlavně jak do něj mám skočit.

Slunce se začínalo ukládat pomalu za obzor. Zrovna jsme došli na mýtinu. Usadili jsme se doprostřed. Sedli jsme si proti sobě. Začala jsem zkoumat možnosti naší komunikace.

„Maličký…“ začala jsem, vypadalo to, že kývnul. „Víš, mám tady někoho najít. Má být mým společníkem tady, ale já si nejsem jistá. Taky tu někoho hledáš?“

Chvíli seděl. Pohled upřel ho trávy. Vypadalo to, že přemýšlí. Nechala jsem ho ještě chvíli sedět. Počkala bych klidně až do rána, než nějak vymyslí, jak mi sdělit to, co potřebuje.

Po dlouhé době se na mě podíval a naznačil rukou, abych pokračovala ve své myšlence. Aspoň jsem si to tedy myslela, tak jsem začala:

„Možná teď budu jen plkat…“ začala jsem pomalu. Bylo mi hloupé se mu svěřovat, ale cítila jsem, že jemu věřit můžu. Pokračovala jsem tedy dál: „Ani nevím, jak jsem se sem dostala. To je na tom asi to nejhorší. Začínám asi pomalu zapomínat. Vlastně mi něco říká, že sem nepatřím a nemohu si pomoci. Třeba to zní trochu zvláštně, ale je to tak. Jsem tu druhý den, tím jediným jsem si jistá. Patřím jinam, někde jinde mám svůj vlastní život… Vybavuju si jen svojí fenku a jednoho kluka a pak nic… Je to, jako bych ztratila všechno na světě…“ začaly se mi drát zase slzy do očí. Byla jsem ztracená v neznámém světě a můj Maličký zde byl jediný přítel.

Možná jsem ho začala zahlcovat zbytečnými obavami, nemohla jsem si však pomoct. Všechno se mi začalo hroutit. Hlavně to, že jsem si opravdu nemohla vzpomenout, kam vlastně patřím a proč jsem tady. Začínala se mi nebezpečně ztrácet paměť a to mě mátlo ještě víc, než jsem čekala.

Podívala jsem se na Maličkého. Sledoval mě svýma světlýma očima a zkoumal každou mojí slzu, která mi tekla po tváři. Věděla jsem, že jemu mohu říci cokoli. Chvíli počkal a pak mě zase vybídl k mému monologu.

„Víš, připadám si, jako bych ztratila kus sebe sama. Mám tady najít někoho, kdo mi pomůže. Jen doufám, že to má být můj společník. Jenže hrozně ráda bych našla někoho, s kým budu moct mluvit…

Je to hrozně těžký… Možná si teď myslíš, že jsem jen ufňukaná koza, ale já si prostě… nevím… Kdo mi poradí?“ podívala jsem se na něj s nadějí, ale bylo mi jasné, že se stejně nic nedozvím.

Sledoval mě velmi pozorně. Bylo na něm vidět, jak přemýšlí. Možná promýšlel nějaké gesto, kterým by mě podpořil, dal najevo, že on ví, ale nevěděl jak.

A pak se prostě zvedl, opičím krokem došel až ke mně, lehce mi vlezl do náručí a chytil mou hlavu do dlaní. Díval se mi dlouho do očí. Neměl v nich smutek. Spíš to byla lítost. Možná litoval toho, jak tápu a nevěděl, jak mi má pomoct. Jediné, co udělal, bylo, že zase přitiskl svůj nos na můj a třel se.

V tom jediném gestu bylo všechno. Už jsem se necítila tak sama. Měla jsem konečně přítele a ačkoli nemluvil, věděla jsem, že mi rozumí. Během toho jediného dne se pro mě stal naprosto vším. Už jsem zde nebyla tak sama jako předtím. Měla jsem někoho, o koho se můžu opřít, a to mi dávalo víc, než jsem čekala.

Objímala jsem se se svým Maličkým, dokud jsem neusnula. A po pravdě: ani nevím, kdy to bylo. Vím jenom, že to bylo příjemné. Byl to tak úžasný pocit mít někoho, kdo mi rozumí, i když mi nedokáže odpovědět…

Čekala jsem všechno.

Náraz do zad, bouchnutí hlavy o kámen, následné plnění plic vodou. Prostě jsem se viděla mrtvá. Mrtvá na dně řeky. Očekávala jsem, že jak ze mě vyjde život, naposledy obejdu všechny, které mám ráda. Naposledy se podívat na matku a otce, Kristýnu, Davida, Naru. Bylo by to moje malé rozloučení s těmi všemi, ale nic takového se nekonalo.

Jako bych padala z výšky. A velice, velice pomalu.

Dívala jsem se všude kolem a sledovala modrou oblohu. Byla krásná, ne taková jako vždycky, tak jak jí znám. Na téhle bylo něco jiného. Byla v mnoha ohledech hezčí. Byla modrá a chvilkami až azurová, jako by ho maloval malíř s obrovskou fantazií. Různé světlé odstíny modré přecházeli z jednoho do druhého a vytvářeli dokonalý harmonický obraz. Mraky připomínaly obrovské bílé peřinky, jen se do nich položit a snít. Líně se plavily po nebi.

Zírala jsem na tu krásu s otevřenou pusou a stěží dýchala. Pomalu jsem klesala. Ani nevím proč, zkusila jsem máchnout rukama do strany a fungovalo to. Začala jsem se točit kolem své osy. Podařilo se mi odtrhnout oči od nebe a zkusit sledovat okolí. Jestli je aspoň z části tak úžasné, jako je nebe, mám se na co koukat.

Dech se mi zatajil ještě víc. Možná jsem se ocitla ve svém vlastním světě Divů, tak jako Alenka. Kde to vlastně jsem? Jenže to nebylo tak důležité. Byla jsem dokonale okouzlena krajinou, na kterou se mi naskytl neuvěřitelný pohled.

Pomaličku jsem dopadala k zemi a lehce doskočila na špičky.

Zhluboka jsem se nadechla. Vzduch kolem byl tak krásně čerstvý. Bylo v něm cítit všechno kolem. Dokonce jsem si troufala myslet, že se na nějaké nedaleké louce suší seno. Se zavřenýma očima jsem stála na místě, na které jsem dopadla a užívala si pocit volnosti.

Nakonec mi to stejně nedalo a oči jsem otevřela. Zatajil se mi dech nad tou nádherou, která se mi naskytla. Ústa se mi otevřela dokořán.

Bylo to jako bych otevřela katalog těch nejúžasnějších krajin světa. Skoro jako bych se ocitla v několika zemích naráz a tady se prolínalo to nejhezčí z nich. Louky a pastviny připomínaly krajiny Irska, chyběly už jen ovce a krávy rozmístěné po kopcích. Lesy připomínaly pralesy, stromy byly vysoké a mohutné. Ty lesy byly plné zvířat. Sojky pokřikovaly v korunách stromů a dávaly tím najevo svoje teritorium. Veverky vesele přeskakovaly z větve na větev.

Všechno bylo v dokonalé harmonii a pasovalo to k sobě jako dílky skládačky.

Pomalu jsem se rozešla do lesa a dál pozorovala krajinu. Nikde nebylo nikdo, koho bych se mohla zeptat, kde jsem se to ocitla. Všude byla jen zvířata, která byla tolik krotká, že jim ani nevadilo, že jsem se tam ocitla z ničeho nic. Chvíli jsem si myslela, že mají vzteklinu, ale nevšimla jsem si pěny u tlam, takže jsem to přešla.

Vkročila jsem do lesa a nasávala vzduch plnými doušky. Cítila jsem vůni hub a hrabanky. Taková nádhera. Skoro jsem si začínala myslet, že jsem se z ničeho nic objevila v pohádce. Nebo by to mohla být jistá forma utopie. Všechno bylo možné.

Sedla jsem si do lesní hrabanky a sledovala okolí. Skoro nic se nedělo, ale ten klid byl tak překrásný. Užívala jsem si ho.

Jenže pak se něco dotklo mé ruky. Lekla jsem se a rukou ucukla do strany. Rychle jsem se zvedla z hrabanky a podívala se na ruku jestli se mi něco nestalo. První, co mě zarazilo, bylo, že moje ruka byla zelená. Zase. Přesně jako v mých snech. Na to už jsem byla zvyklá a nemohlo mě to rozladit víc, než že dole na zemi se krčila malá veverka a dívala se na mě svýma korálkovýma očima. Její kožíšek byl černý, ale měla bílou náprsenku. Ani jedna z nás se nepohnula. Stály jsme a dívaly se na sebe. A pak se pohnula směrem ke mně a před mýma očima se proměnila.

Ústa se mi zase otevřela dokořán. Malinkatá veverka se začala protahovat a zvětšovat. Celkově mohutněla a já se nezmohla na nic jiného, než na zírání. Veverka začala dostávat lidské obrysy, ale v člověka se neproměnila úplně. Zůstala mírně nahrbená a ruce držela ve zvláštním úhlu, tak přirozeném zrovna pro veverky. Uši se jí sice stáhly na strany hlavy, ale zůstala na nich legrační špička s chocholkami. Vlasy se jí samy upravily do jakéhosi „kohouta“. Očím zůstala černá duhovka. Vyvinutější řezáky také zůstaly. Nejpozoruhodnější však byly její ruce. Dlouhé prsty zakončené místo nehty jakýmisi drápky. Čas od času jí ruce samovolně ucukly. Zvláštní tik.

„Budeš na mě takhle zírat dlouho?“ řekla ta „osoba“ a mírně jí zase cukla ruka.

„Promiň.“ Vzpamatovala jsem se.

„Co si zač?“ stočila hlavu na stranu a doplnila to dalším záškubem.

„Nevím…“ řekla jsem upřímně.

Vždyť jsem to vážně nevěděla, jak bych jí na tuhle otázku mohla odpovědět? Vlastně jsem ani nevěděla, co dělám na tak úžasném místě. Nevěděla jsem nic.

„Aaa… Ty jsi nová. Ale zrovna strom, pche! Kdybys byla aspoň lískový oříšek…“ zamumlala nakonec a lehce si olízla rty. Byla tak zaujatá tou myšlenkou, co by bylo, kdybych byla ořech, že jí ani neucukla ruka.

„Ani nevím, kde jsem. Pověz mi to prosím.“ Podívala jsem se na ni.

Jenže její reakce mě docela překvapila.

Cukla sebou, jako bych jí dala ránu elektrickým proudem a uskočila do strany. Vyděšeně se na mě podívala a přikrčila se. Dívala se na mě se strachem v očích. Její reakce mě vyděsila. Co jsem provedla strašného, aby se zachovala tak jak se zachovala?

Dívala se na mě pohledem, který mi naznačoval, že jsem veškerý póvl světa. Nebylo mi z něho zrovna dobře.

„Nemáš tady co dělat. Vrať se zpátky. Odejdi.“ Syčela na mě přes semknuté zuby. Prostoupil mě strach.

Otočila se na místě a skočila proti kmenu stromu. Myslela jsem, že si ublíží, ale v tom krátkém letu se proměnila zase zpátky do podoby černé veverky a drápky se mrštně chytla kmenu. Ani jsem se nenadála a zmizela mi z očí.

Stála jsem zase sama uprostřed lesa a nevěděla, co si mám myslet. Moje přátelské halucinace, které mě sem volali, mi říkali, že mě tu chtějí, jenže ta žena/veverka mi zase tvrdila, že tam nemám co dělat. Kam se mám teď vrtnout, co mohu dělat. Nic. Mohla bych tam stát a civět do prázdného lesa. Bezvýchodná situace.

Horečnatě jsem přemýšlela. Snažila jsem si vybavit všechny okamžiky, které jsem ze snů pamatovala. Moc toho nebylo, ale přesto jsem se nevzdávala.

Nejdřív jsem slyšela jenom hlasy. A pak jsem usnula na svém oblíbeném stromě a shodou okolností tu vypadám taky jako vrba. A zdál se mi ten sen. A pak podruhé doma. Neříkala mi ta malá dívka, abych našla svého průvodce? A pak se mi vybavil ten černý drak. To jeho musím najít. A když už ho budu hledat, mohla bych se i podívat po té malé dívce a zeptat se jí na pár věcí. Třeba proč si tady každý tak protiřečí.

Vydala jsem se lesní cestou, rozhlížela jsem se na všechny strany. Kde mám najít svého draka? Jsou draci třeba jako ještěrky? Budou se zdržovat někde na kamenech a na sluníčku? Nebo se budou schovávat před sluncem v obrovské jeskyni a vylézají jenom v noci? Možná by se mohli vyskytovat v nějakém jezeře.

Najednou sem se ze všech těch otázek dostala do své vlastní pasti. Všechno mě tak dokonale zdrtilo, že jsem byla schopná dojít jenom k vykotlanému stromu a stulit se do klučíčka ke kořenům. Rozbrečela jsem se jako malá holka, která neví kudy kam a dokonale se oddala pocitům naprostého ztracení. Slzy se mi valily z očí, myšlenky mi v hlavě vířily v nekonečném kolotoči, ale nebyla jsem schopná se uklidnit.

„Jsi tak velká… A jen tu ležíš a pláčeš?“ zaslechla jsem nad sebou známý hlas.

„Můžu být velká jak chci, ale tomuhle nerozumím… Proč tu jsem a proč sem vlastně nepatřím?“ odpověděla jsem známému hlasu.

„Jsi vrba. Podívej se na sebe. Vidíš se?“ ozvalo se zase.

„Vidím. Připadám si jako příšera. Je mi ze mě špatně. Všechno je špatně. Co mám dělat?“ byla jsem tak zmatená.

Zaznamenala jsem lehké pousmání v jejím tónu.

„Měla bys najít svého průvodce. Pomohla bych ti, ale ukážu ti jen směr, kterým se máš vydat.“

Poprvé jsem vzhlédla ze své skrčené polohy. Byla to ona. Malá dívka, která se mi už dvakrát objevila ve snu. Dlouhé hnědé vlasy se jí volně pohybovaly kolem hlavy. Na tváři měla zase ten všeznalecký pohled. Zdálo se, že má na sobě lehké letní šaty, ale když jsem si otřela slzy a podívala se pořádně, zjistila jsem, že má na sobě něco jako šaty z kožichu. To zjištění mě překvapilo. Natáhla ke mně ruku a já se jí chytla.

„Pojď. Sedneme si na louku a popovídáme si…“

Slepě jsem jí následovala a pozorovala její zvláštní oblečení. Šaty jí padly jako dělané na míru. Chlupy se jí lehce vlnily při chůzi. Někoho mi připomínala, ale nevěděla jsem, kam ji mám zařadit.

Sedla si do stínu tří lip a lehce poklepala na místo vedle sebe. Poslušně jsem přijala místo. Připadala jsem si jako blázen, když jsem poslouchala tuhle malou holčičku, ale neměla jsem jinou možnost.

„Ptej se…“ vybídla mě.

Podívala jsem se jí do očí. Měla je čokoládově hnědé. Ačkoli byla malá, nebo tak aspoň vypadala, byly to oči rozumného člověka. Její věk bych odhadovala kolem deseti let.

Přemýšlela jsem, jakou otázku bych jí tak mohla položit, ale nemohla jsem se rozhodnout. V hlavě se mi vířilo takových věcí. Tolik otázek, ale jak se mi motaly jedna přes druhou, žádná nedávala smysl. Musela jsem se hlavně uklidnit a pak bych jí mohla pokládat otázku za otázkou. Nadechla jsem se a vydechla, jak jsem byla naučená z práce, lehce jsem pohodila hlavou a ozvalo se zašustění listů. Ten zvuk se mi moc líbil.

Začala jsem:

„Jak se jmenuješ?“

„Tady mi říkej Dantiano.“ Odpověděla tajemně.

„Tady? Znám tě i jinde?“

„Na tuhle otázku není vhodná chvíle, na ní ti opovím jindy. Ptej se dál.“ Pobídla mě a lehce mávla rukou ve vyzývavém gestu.

„Co je tohle za místo?“

„Místo? Je to jiný svět, téměř paralelní s tím, který znáš, ale přesto jiný. Jsi tu, ale každý je tu jen napůl. Celá tu jsi až jsi připravená. Ty jsi zde jen napůl, prozatím. Je to krajina, kde se všechno mění. Máš tu mnohem víc možností než si myslíš, ale na druhou stranu ti tu bude asi vadit více omezení. Buď a nebo, nic mezi tím. Tady musíš být celá. Ty jsi tu napůl a proto jsi tak zmatená.“

Odpověděla mi záhadně, nebo se mi to jenom zdálo?

Začínala jsem být mírně naštvaná. Ale nevzdávala jsem se. Zkusím hrát její hru, třeba to vyjde.

„Takže napůl jsem tu pořád?“

„Ano. Dalo by se říct, že jsi vlastně rozdělená, ale jen tady se zase spojíš v jednu.“

„Jak poznám, že jsem tu celá?“

„V každém z nás je symbol. Ty jsi vrba, já pes, ještě tu nejsem celá, ale tím, že na druhé straně jsem mlčenlivé zvíře, tady mluvit mohu. Možná se podivíš, proč tu tedy mluvíš ty. Tvá otázka by byla správná. Ty mluvíš, protože jsi vrba. Nejenže posloucháš, ale potřebuješ i odpovědět. Až najdeš svého průvodce, staneš se jeho hlasem. On zde ještě taky není celý, ale protože na druhé straně je člověkem, zde je zvířetem.“

„Takže ta veverka, kterou jsem se zde potkala a proměnila se, ta je tady úplně?“

„Ano… Je zde úplně…“

„Ale proč tedy byla tak vyděšená?“

„Tady je to jako kdekoli jinde. Každý je tady jiný. A znáš veverky. Jsou to bláznivá stvoření, která se honí za oříšky. Možná, že kdybys byla ořech nebála by se tě tolik.“ Zasmála se nad veverkou.

Její sdělení mě částečně uklidnilo.

Už mě nezajímalo, kde jsem a jestli napůl nebo celá. Strašně jsem zatoužila poznat svého mlčenlivého dračího společníka. A hlavně mě zajímalo, jestli ho znám i na té druhé straně, jak říkala Dantiana. Rozhodně by to mohlo být zajímavé znát někoho dvakrát. A navíc, třeba bych pak mohla odvodit jeho povahu. Teda, jakože když bych ho poznala tady a náhodou ho znala na druhé straně, věděla bych jaký zhruba je.

„Znám tě na druhé straně?“

„Ano.“

„A kdo jsi?“

„Tady jsem Dantiana, přece…“ odpověděla vyhýbavě.

„Napověz mi… prosím…“

„Teď ne. Půjdeš najít svého společníka. Budou tě čekat nástrahy, musíš být opatrná. Najdi závoj, který se pořád hýbe a skoč do něj. Na nic nemysli a skákej. Tam ho najdeš, ale ještě nesmíš jásat. Musíš mu ukázat, že jsi jeho daná společnice, jak to uděláš je jen na tobě. A teď už jdi a hledej to místo. Buď však opatrná, nic zde není, jak se zdá…“ zvedla se k odchodu. Naposledy se na mě podívala, usmála se a rozeběhla se pryč. Zůstala jsem sedět sama s hlavou plnou myšlenek.

„A ještě něco!“ křičela asi dvacet metrů ode mě. „Tady jsem sice Dantiana, ale tam odkud pocházíš jsem Nara!“ křikla a běžela pryč.

Zůstala jsem na ní zírat s ústy dokořán.

Nebyla jsem schopná se ani pohnout. Jen jsem se dívala jak mi pomalu mizí z očí a vesele u toho poskakuje.

Tak proto mi byla tak povědomá. Ale proč se mnou nejde? Nejspíš je to jen nějaká moje zkouška, kterou musím absolvovat sama.

Zůstala jsem sedět pod lípami a přemýšlela. Potřebovala jsem si utřídit myšlenky, abych neměla v hlavě takový chaoz. Přemýšlela jsem nad mojí Narou, která je zde Dantianou a která mi poradila, jak zde mám najít svého společníka. Ale ještě jsem se jí mohla zeptat na to, jestli ten společník zde bude i mým společníkem na druhé straně, ať už je ta druhá strana kdekoli.

Vypadalo to, že veškerý můj život zde je úzce svázán s životem na Zemi, ale tak nějak jinak. Všechno sice bylo tolik podobné, ale tak rozdílné.

A v tu chvíli mi to docvaklo. To nebyly halucinace, když jsem seděla na tom pařezu u lesa a zaslechla ten hlas. To byla moje Nara, která ke mně promlouvala jako Dantiana! No jistě, že mě to nenapadlo dříve, mohla jsem si ušetřit ten zběsilý běh pryč. Musela jsem se začít smát sama sobě.

Pomaličku mi všechno začalo zapadat do sebe, ale ještě je tu spousta otázek, na které mi Dantiana neodpověděla. Kdoví, třeba jí ještě potkám. Ale spoléhat se na to nemohu.

Měla jsem se jít vydat hledat svého společníka, ale všimla jsem si, že se už setmělo, tak jsem si lehla vedle lip. Lehla jsem si na záda a ruce dala pod hlavu. Sledovala jsem noční oblohu a přemýšlela nad vším, co se mi zatím stalo.

Jenže jsem toho moc nevymyslela, protože jsem za chvilku usnula. Spánek byl velice klidný, beze snů. Ačkoli jsem spala na zemi, báječně jsem si odpočinula.

A další den ráno byl čas, abych se vydala na cestu…

Nikdy se mi to nestalo a samotnou mě to trochu překvapilo. Ale ta úleva, která přišla, byla nádherná. Uvolnilo se mi celé tělo. Bylo to jako bych nemohla měsíce spát a nejednou usnula. Tma a ticho bylo uklidňující. Tady mě nic neotravovalo, žádné přátelské halucinace. Byla to jen chvilka, ale bylo mi tak příjemně. V tu chvíli jsem mohla být kdekoliv, kýmkoli a čímkoli. Mohla bych se dostat třeba až na kraj světa, tam kde už není kam jít a přepadnete přes okraj do nicoty. Nebo bych mohla vyletět a proletět všemi atmosférami. A jak bych letěla galaxií, potkala bych malého Prince a cestovala s ním po planetách.

Mohla bych dělat cokoli, co bych si usmyslela. Ale ten stav netrval věčně. Začínala jsem se pomalu probírat a po obličeji mě lehce popleskávala něčí ruka. Veškeré uvolnění ustoupilo a moje tělo zase ztuhlo. Jaká škoda.

Pomalu jsem se probírala z krátkého bezvědomí. Realita mě zaplavila jako nelítostná vlna tsunami.

Uvědomila jsem si, že mám nohy nahoře. Nebo spíš mi je něco drželo nahoře. Na čele mě studil nějaký hadr. Na tváři jsem cítila dotek. Pomalu jsem otevřela oči. Nade mnou se skláněl David a jednou rukou mi hladil tvář, druhou mi držel nohy ve vzduchu. V jeho mlžných očích byla zřejmá obava. Že byl bez trička jsem si všimla až po chvíli.

Nara ležela asi metr ode mě a dívala se. Ležela klidně a nehnutě, chvíli jsem si myslela, že zkameněla. Když jsem na ní ale promluvila, vystřelila ke mně a začala mi olizovat obličej. Odstrkovala jsem jí od sebe a doufala, že mi David rychle pustí nohy, abych mu neublížila.

Lehce se mi motala hlava.

David strčil svoje ruce pode mě a přitáhl si mě na klín. Hlavu jsem si opřela o jeho rameno a vychutnávala si tu chvíli jak jen to šlo. Hladil mě ve vlasech a mírně se houpal dopředu a dozadu. Zase jsem si připadala jako malé děcko, jako skoro pokaždé s ním.

„Už je ti líp?“ zeptal se starostlivě.

„Ano. Ani nevím co se to stalo.“

„Omdlela jsi. Stává se ti to často?“

„Tohle bylo poprvé.“ Špitla jsem a nasávala vůni jeho nahého těla.

Nedalo mi to a musela jsem si prohlédnout aspoň tu část těla, kterou měl nahou. Sledovala jsem jeho prsa. Začínala jsem si myslet, že ten kluk asi dělá nějaký sport. Měl úchvatně vyrýsované svaly. Při pohledu na ruce jsem jen zatajila dech. Silné paže mladého muže. Mohla bych jezdit prstem po jeho šlachách. A do toho teplo jeho kůže a ta zvláštní vůně…

Položil mě do trávy a částečně si na mě lehnul. Díval se mi do očí a hladil mě po vlasech. Prohlížel si mojí tvář. Bylo mi s ním dobře. Ani jsem si neuvědomila jak, ale hladila jsem ho najednou po zádech a užívala jsem si jeho přítomnosti.

Pak jsem si vzpomněla, co jsem si řekla a trochu posmutněla. Vážně s ním nechci být? Ale proč.

Ne, nemohla jsem se v tom plácat. Rozhodla jsem se o tom přemýšlet až potom.

Nechala jsem se unášet tím úžasným pocitem, který mě zaplavoval pokaždé, když jsem byla s ním. Dotýkala jsem se jeho nahého těla. Elektrizující pocit mnou prostupoval od konečků prstů nohou až po kořínky vlasů. Snad ještě nikdy jsem se s někým necítila tak dobře.

Najednou se naše gesta začala shodovat. Líbali jsme se na trávě vedle studánky, kde jsem před chvílí omdlela. Všude to vonělo přírodou. I David tak začal vonět. Dotýkal se mě tak něžně, že jsem chvílemi přemýšlela, jestli to byl on nebo mě jen zalechtala tráva. Rukama mi zajel pod tričko a začal se mě dotýkat na holou kůži. Způsobilo mi to husí kůži. Ale bylo to moc příjemné. Všechny jeho doteky, moje doteky. Jak bylo jen možné, že jsem si s tak mladým klukem rozuměla o tolik víc než třeba se svými vrstevníky?

Z naší krásné aktivity nás vyrušilo Nařino zavrčení. Naše rty se rozpojily a oba jsme se podívali, co se to děje.

Podívala jsem se na Naru a snad poprvé v životě jsem jí viděla naježenou. Zalekla jsem se nad tím, jak vypadala a zase jsem si vzpomněla na tu malou dívku ze svého snu. Uvědomila jsem si, že mi Nařina srst připomíná vlasy té dívky. Je to jenom náhoda, nebo je v tom mnohem víc?

Z lesa se vynořil obrovský pes. Byla to Brazilská fila. Lekla jsem se, protože pokud ten pes byl jen trochu rváč, moje Nara neměla šanci.

Rychle jsem vyskočila na nohy a stoupla si vedle Nary. Bylo mi ale jasné, že pokud by se ta fila rozhodla skočit po Naře, byla bych jí platná jako Sahaře písek. Přesto jsem však doufala.

David zůstal stát opodál a vyčkával. Vypadal, že je připraven skočit. Moc jsem si ho nevšímala. Sledovala jsem toho obrovského psa.

Stál, ani se nehnul. Nara byla snad ještě naježenější než před malou chvílí. Z jejího hrdla se ozývalo velice temné vrčení. Snažila jsem se co nejméně hýbat a nevyhledávat oční kontakt s tím psem. Po nějaké chvíli začal vrtět ocasem a moje napětí lehce povolilo. Nařino taky, vykročila vstříc tomu obrovskému teleti, které by mohli klidně vyřadit z kategorie psů a přesunout do poníků, jen na něj hodit sedlo. I Davidovo napětí lehce povolilo, ale stále na něm byla vidět jistá ostražitost.

„Barone!“ ozvalo se z lesa.

No, tak tohle jméno fakt sedí. Jen se mu začít klanět. Jenže ten hlas mi byl povědomí. Kde jsem ho jenom slyšela? Kolem žaludku se mi začal stahovat pomyslný svěrák, ale netušila jsem z jakého důvodu.

Za okamžik se z lesa vynořila povědomá osoba. Byla jsem sice trochu oslněná sluncem, ale poznala bych jí všude. Menší postava, která vypadala jako dva v jednom. Lehce se mi zatočila hlava. Tohle jsem si fakt nepřála. Igor. Mohlo by to snad být horší? Mohlo. Mohl by Davidovi prozradit, čím se vlastně živím. Začínalo ve mně trnout víc a víc.

„Barone, sakra…“ zavrčel přicházející Igor, ale nespustil mě z očí. Lehce ironicky se usmíval a já dostávala chuť mu jednu vrazit. Ironický úsměv ještě podtrhoval jeho ironický pohled.

„Barboro, ahoj.“ Mrkl.

David se na mě podíval s otázkou v očích.

„Nazdar Igore.“ Snažila jsem se tvářit mile, ale moc mi to nešlo. Navíc jsem si to mohla dovolit, nebyla jsem v práci. David očima přeskakoval z jednoho na druhého, určitě musel vycítit z mé strany tu nepřátelskost a z jeho ironie, nebyl přece slepý.

„Seznámíš nás?“

„Nevím proč. Ani pořádně neznám tebe, takže by ti to mohlo být jedno.“ Přimhouřila jsem oči a probodávala ho pohledem dál.

Jenže jeho nevychovanost a to jak mě rozčiloval, bylo silnější. Nakráčel si to přímo k Davidovi a natáhl ruku. „Nazdar, já jsem Igor.“

David se podíval na mě, chvíli mě sledoval a pak se zase podíval na Igora. Sjel ho pohledem a nakonec se podíval na jeho ruku. Nehnul ani brvou. Nějak jsem se neodvažovala hádat jeho myšlenky. Ale dívat se na ně bylo zvláštní. Nebe a dudy. Oheň a voda. David byl oproti Igorovi vysoký a šlachovitý, kdežto Igor byl malý a robusní.

„David, ale ruku ti nepodám. Nehodlám se s tebou přátelit.“ Řekl klidně.

Igorova ruka se srovnala zpátky podél jeho velkého těla.

Najednou jsem neviděla dva muže, kteří se snažili si svojí sílu dokázat za pomoci pohledů, kterými se zabíjeli. Viděla jsem dva kohouty peroucí se o jedno smetiště. Udělalo se mi z toho všeho zle a potřebovala jsem rychle utéct a už se tady nikdy neukázat. Začalo mi být zle z toho všeho, co se tu začínalo dít. Podívala jsem se na Naru, zrovna se seznamovala s tím Baronem, ale nevypadala zrovna dvakrát přátelsky. Její srst byla stále naježená.

Začala jsem pomalu couvat. Ani si mě nevšimli. Pořád se hypnotizovali pohledy. Ustupovala jsem pomaličku pryč a doufala, že si mě všimnou až když uvidí moje vzdalující záda. Lehce jsem sykla na Naru, podívala se na mě a rychle se přesunula ke mně. Doufala, jsem v náhodu. A hlavně jsem doufala v to, že se to obrovské tele nerozběhne za námi. Ani si mě nevšimli. Když jsem od nich byla asi na dvacet metrů daleko, rozběhla jsem se a lehce sykla na Naru, která se zařadila k mé levé noze a běžela vedle mě.

Oči se mi rychle plnily slzami. Co se to se mnou sakra děje? Žila jsem si tak klidně, na nic nemyslela a najednou je všechno špatně. Běžela jsem jen chvíli. Pak můj běh asi připomínal klopýtání. Přes slzy jsem skoro neviděla, Nara držela krok se mnou a upřeně se dívala před sebe. Naposledy jsem se ohlédla po těch dvou, ale už jsem je neviděla, zmizeli mi z dohledu a mě se vážně ulevilo. Zvolnila jsem do lehkého klusu.

Rozhodla jsem se jít si trochu odpočinout na svoje oblíbené místo, byla jsem od něj jen kousek. V klusu jsem nepolevovala, běžela jsem dál. Běh mi dělal dobře. Díky několika vykouřeným cigaretám denně, se mi plíce začali stahovat a začalo se mi hůř dýchat. Ten stav jsem přijala s otevřenou náručí, nemusela jsem myslet na ty dva u studánky.

Doklusala jsem ke svojí vrbě. Naru odložila u kmenu a vyškrábala se na svoje obvyklé místo, ale tentokrát jsem si nelehla. Sedla jsem si na místo, které vzdáleně připomínalo sedák židle, pokrčila jsem nohy a o kolena opřela bradu. Sáhla jsem do kapsy a vyndala cigarety. Jednu zasunula do úst a rychle jí zapálila. Plíce mě pálily, ale já je nevnímala. V tu chvíli mi ta bolest pomáhala na nic nemyslet.

Dívala jsem se dolů na Naru, ona se dívala na mě. Nechtělo se mi dělat vůbec nic. Jen jsem seděla a vnímala ten klid. Šluk za šlukem jsem byla klidnější a klidnější.

V myšlenkách jsem se začala dostávat zpátky ke všem těm divným věcem, které se mi poslední dobou děly. Myslela jsem na Davida, mladého kluka, který se mnou chtěl asi být, jenže já jsem si nebyla jistá jestli to chci. Ve svém věku už bych asi měla mít ustálené nějaké priority, ale kdo o ně stál? Když jsem se podívala na životy svých bývalých spolužaček, které donekonečna řeší problémy se svými manželi a dětmi. Co mě to mohlo chybět, nestojím o takové přidělávání vrásek. Přesto si troufám říct, že k Davidovi asi něco cítím.

A pak je tu Igor. Obrovský a přitom malý chlap, který je mě někdy strašně štve a někdy je tak milý. Vlastně ani nevím, co si o něm mám myslet, ale s tím jak na něj měním názory…

Taky jsou tu moje přátelské halucinace. Možná jsem začala vážně bláznit. Nebo mám jen prostě strážného anděla, který jen neví, jak mě má kontaktovat. Tak se mě snaží chránit za pomocí větru.

Netroufám si odhadnout, jak dlouho jsem tam seděla, ale bylo to dostatečně dlouho, aby mě začal bolet zadek a dřevěnět nohy. Začala jsem se pomalu hýbat, abych si protáhla ztuhlé končetiny.

„Barčo!“ zaslechla jsem z dáli výkřik. Pokud jsem si troufala odhadnout vzdálenost, byl dostatečně daleko.

Začala jsem mírně panikařit. Nechtěla jsem ho zrovna v tu chvíli vidět. Horečnatě jsem přemýšlela, jak se odtamtud rychle vypařit, ale nenapadalo mě nic, co by se dalo použít na únikový plán i se ztuhlýma nohama.

Z přemýšlení mě vytrhnula vyzváněcí melodie mého mobilu. Jenže jak jsem byla zamyšlená, lekla jsem se a smekla se mi noha.

V boji o život jsem se snažila držet rovnováhu a zachytit se o větev. Jednu se mi podařilo chytit, ale pod náporem mé váhy se zlomila a smekla se mi i druhá noha. Úlekem jsem přestala dýchat. Pode mnou byl jen mělký břeh řeky, nechtělo se tam spadnout. Dál jsem vystřelovala ruce na všechny strany, ale už jsem nezachytila nic, co by mě udrželo.

Padala jsem.

Očekávala jsem tvrdý náraz o vodu.

Nejsem si ani jistá, jestli jsem vykřikla.

Čas se zastavil…

Spala jsem jako vždycky. Ale tentokrát jsem měla zase ten sen s malou holkou s těmi povědomými vlasy.

Ocitla jsem se zase u té studánky, kde jsem minule skončila. Dívka už tam seděla a čekala na mě.

„Jsem ráda, že ses vrátila,“ řekla na uvítanou.

„Ale jak jsem se sem zase dostala?“

Podívala jsem se na ruce, byly zelené. Zbytek těla taky, ale v půlce jsem se půlila, jakoby, a od pasu dolů jsem byla hnědá. Na sobě jsem neměla skoro nic. Bylo to jen takové malé bolerko, které se skládalo snad z listů vrby. Dlouhá sukně ale vypadala, jako kdyby byla šitá z vrbové kůry. Byla však pružná a dokonale se mi přizpůsobovala.

„Dostala? Ty jsi na to ještě nepřišla?“

„Ne, vážně nevím. Poraď mi, prosím.“ Není hloupé žádat malou holčičku o radu? Jenže tady ničemu vážně nerozumím.

Usmála se takovým tím všeznaleckým úsměvem. Najednou jsem si připadala jako ten největší a nejnechápavější idiot na světě.

„Je to jednoduché. Tohle je astrální svět, něco jako jiná dimenze, jiný rozměr, nebo jak tomu chceš říkat. Jenže teď tady nejsi ještě úplně. Teď tu jsi pouze a jenom ve snu. Je to skoro, jako by si tady ani nebyla.“ Smála se tím všeznaleckým způsobem dál a já na ní civěla ještě víc.

„Sen?“ nechápala jsem.

„Snění je způsob astrálního cestování, je to nejbezpečnější. Tak se ti nemůže nic stát. Je to způsob dobrého odpočinku. Vlastně je to něco mezi hlubokým spánkem a bdělostí.“

„Aha, takže… Kde to vlastně jsem?“

„Můžeš tomu říkat, jak chceš. Je to tvoje volba. Můžeš si i vybrat, jestli tu zůstaneš. Všechno záleží jen na tobě. Musíš tady však najít svoje místo a on ti s ním pomůže, nesmíš však na něj spoléhat úplně. Potom bys zde byla ztracená.“ Ukázala maličkým prstíkem do studánky.

Podívala jsem se do čiré vody, ale tentokrát jsem neviděla sebe. Viděla jsem draka? No, podle toho to tak vypadalo. Byl to drak s dlouhým krkem a lesklými šupinami. Byl černý, ale mírně do fialova. Silné nohy připomínaly nohy varana, ale tyhle byly o něco krásnější. Drápy, šupiny, ostny. Najednou se obraz pohnul a drak vychrlil oheň. Cukla jsem sebou.

„Mám hledat draka?“ podívala jsem se nechápavě na drobnou dívku.

„Ano, on je tvým průvodcem zde.“

„Jak ho mám ale najít?“

„Musíš se sem dostat úplně. Najdi si způsob, jak tu být celá a ne jen ve snu a pak to sama poznáš, jak ho najdeš.“ Kývla a začala se mi vzdalovat.

„Ne! Počkej! Řekni mi víc! Kde je ta brána? A kdo jsi?“

Nestihla mi odpovědět, jenom mi zamávala.

Vstávala jsem chvilku po dvanácté hodině, ale byla jsem plná síly. Byla jsem mírně zmatená z toho snu. Chtělo se mi něco podniknout, nic mě však nenapadalo. Sestra se pomalu balila k odjezdu ke svému starému manželovi a já se s ní radši rozloučila dřív, kdybych to pak náhodou nestihla.

„Tak se měj fajn, Kristy.“

„Ty taky, Bramboro. A dávej na sebe pozor, jo?“ Po dlouhé době vypadala jako starší sestra. Svraštila obočí a dívala se na mě zkoumavě. Dlouho jsem jí tak neviděla.

„Ty taky,“ špitla jsem a objala svou drahou sestru.

Šla jsem zpátky do pokoje a koukla na mobil. Byla na něm zpráva, tak jsem odemkla tlačítka a začala číst. Bylo to od Davida. Ptal se, jak jsem se vyspala a jestli bych s ním nešla ven, že by mi rád něco ukázal. Odepsala jsem mu, že ven půjdu ráda a kde a kdy se sejdeme a jestli sebou můžu vzít Naru. Co kdyby chtěl jít někam do kavárny nebo tak jako minule? Odpověděl, že Naru si sebou vzít můžu, že půjdeme ven a projdeme se kolem řeky.

Rychle jsem se najedla a upravila se do přiměřené podoby. Vlasy jsem si stáhla do culíku, vzala jsem si jen lehké tílko a kraťasy. Na nohy sandály. Když půjdeme kolem řeky, tak snad do lesa nepůjdeme, to bych si musela vzít tenisky. Podívala jsem se na sebe naposled do zrcadla a musela jsem konstatovat, že jsem vypadala dostatečně sportovně, ale kdybych to celé doplnila kšiltem, vypadala bych jako kluk. Až na to tílko, teda.

Vydala jsem se na zahradu a zavolala Naru. Vyřítila se zpoza rohu, nohy jí ujížděly na všechny strany jako vždycky. Ze vzdálenosti jednoho metru na mě skočila a radostně se vrtěla celá. Nasadila jsem jí obojek a začala se s ní vítat.

Byl čas pomalu vyrazit ven, aby na nás David nečekal. Rozhodla jsem se jít tou nejrychlejší cestou, kterou jsem znala k místu určení u řeky. Skoro jsem běžela, těšila jsem se, až zase uvidím Davidův milý obličej. Jak jsem se na něj těšila.

Napojila jsem se na cestu podél řeky a vypustila Naru z vodítka. Vyrazila jako střela dopředu, za chvíli jsem jí ztratila z očí.

„Naro!“ zakřičela jsem a ještě pískla. Chvíli jsem čekala, ale nic se nedělo.

Zatracená potvora, pomyslela jsem si. Začínala jsem na ní dostávat čím dál větší vztek. Jestli na tu potvoru někde narazím, jak se zase cpe nějakým hnusem nebo tak, přerazím jí jako hada. Lehce jsem se rozběhla směrem, kterým jsem tušila, že se vydala. Přestože to bylo po cestě podél řeky, mohla kdekoli odbočit.

Poklusem jsem běžela úzkou cestou a rozhlížela se na všechny strany. Dokola jsem volala její jméno, ale pořád se nic nedělo. V hlavě jsem spřádala plány, jak jí už nikdy nepustím z vodítka, bude mi permanentně chodit u nohy, prostě jak z ní bude vychovanej pes a ne nějaká potvora, která se zaběhne, kdy se jí zachce.

Doběhla jsem do mírného oblouku cesty a viděla jsem, jak Nara vyskakuje na Davida. Ušklíbla jsem se. No jistě, jak ženská vidí chlapa, tak zapomene i na paničku.

Přesto jsem se usmála a došla k těm dvěma, kteří se teď stali spojenci. Nara se na mě dívala pohledem ublížené laně a David vedle ní vypadal skoro stejně. Založila jsem si ruce na prsou a našpulila rty do naštvaného výrazu, ale pravý koutek mě prozrazoval, protože mi stále cukal. Chtělo se mi smát.

„Ale Barčo, přece by ses nezlobila,“ přistoupil David blíž a chytil mě lehce za loket.

Podívala jsem se do jeho očí a zase se ztratila v mlze. Bylo až zvláštní, jaký vliv ten mladý kluk na mě měl. S ním jsem se zase vracela do doby, kdy jsem si myslela, že milovat je moje jediné poslání na světě. Bylo tak příjemné se vedle něj cítit mladší o tolik let. Přijímala jsem to jako bonus.

Pohledem do jeho šedých očí se mi zastavil čas a já nemohla myslet na nic jiného než na něj. Díval se mi do očí. Skoro jako bychom se navzájem hypnotizovali. Nemuseli jsme ani mluvit, bylo mi s ním dobře.

Nejednou jsem zadoufala nemít ho jako kluka nebo přítele. Nechtěla jsem s ním nic mít, nic společného. Nevím, jak bych to vysvětlila. Prostě jsem si asi potřebovala něco ujasnit a tím, že bychom spolu například chodili, by to jen stěžovalo. Přála jsem si být pouze jeho známá. Nic víc, nic míň. Rozhodla jsem se tedy, že pro dnešek to bude naposledy, co ho uvidím. A ten poslední den si s ním užiji. Chci ho vidět, až si to všechno ujasním, dřív ne. Možná bych si mohla najít i jinou práci.

S tímhle rozhodnutím se mi najednou myslelo mnohem líp, jako by ze mě odpadlo nějaké břemeno, které mě do teď tížilo.

Naklonil se blíž ke mně a políbil mě. A proč ne, vždyť je to zrovna teď skoro naposledy.

„Jak ses měla?“ optal se a objal mě. Stulila jsem se do jeho náručí.

„Noc v práci byla náročná, ale jinak jsem se měla dobře,“ špitla jsem. „Jak ses měl ty?“

„Bylo to dlouhé a škola je tak otravná.“

To mě začalo zajímat. Jestli se mám dobře rozhodnout, bude se mi hodit pár informací navíc. Takže jsem ho pomalu zpovídala a snažila se o něm dozvědět co nejvíce. Zjistila jsem tak, že má něco jako biskupské gymnázium. Gympl jako každý jiný, řekl mi.

„A věřící si?“ zajímalo mě.

Podíval se na mě, jako by čekal, že se začnu smát na celé kolo a řeknu, že to byl jenom vtip. Jenže mě to vážně zajímalo. Žádného věřícího jsem nikdy nepotkala, tak jsem doufala v premiéru.

„Nevěřím v Boha. Věřím v magii,“ řekl temně a pomalu se ke mně blížil.

Vykulil oči a ruce natáhl před sebe. Nespouštěl mě z očí a krok za krokem mi byl blíž. Začal vydávat zvláštní zvuky. Něco mezi chrčením a sípáním.

„A ty jsi moje oběť…“ zachrčel na mě.

Začínala jsem se ho vážně bát. S tím výrazem vypadal jako šílenec a já se nezmohla na nic jiného než před ním pomalu ustupovat. Zastavila jsem se však o strom a dál ho pozorovala, jak se blížil ke mně.

Už byl skoro u mě. Výraz se mu na tváři střídal, ale pořád zůstával šílený. Došel až ke mně. Strachy jsem se nemohla ani pohnout. Hlavně jsem nevěděla, co mám dělat. Rychle a pevně mě objal. Zavrčel a lehce se mi zakousl do krku.

Nevydržela jsem to a zaskučela strachy.

Podíval se na mě. Tvářil se normálně, ale strašně se smál. Takže si ze mě celou dobu dělal legraci? Docela mě tahle myšlenka naštvala, ale co se dá dělat. Dostal mě. Tak jsem se začala smát taky a lehce ho plácla po rameni na znamení mírného vzteku. Smáli jsme se na celé kolo jako dva blázni.

Po chvíli ale přestal. Políbil mě. Jinak než doposud. Tenhle polibek byl mnohem žádostivější než ty předtím. Vpíjel se svými ústy do mých, jeho ruce mě pevně tiskly k sobě. Skoro bych přísahala, že tuší, že se dnes uvidíme naposledy.

Jenže třeba se ještě rozhodnu jinak. Třeba s ním jednou budu chtít trávit svoje volné chvilky. Mám ho moc ráda, ale jeho mládí… Mělo by to vůbec cenu? Vždyť teď se bude chtít bavit s ostatními kluky, balit svoje vrstevnice a dostávat od nich skalpy. Co bych mu mohla nabídnout já…

Pustili jsme se navzájem ze svého sevření. Podívala jsem se mu do očí. V tu chvíli bych byla schopná říct, že je vážně šťastný.

Vydali jsme se dál cestou a povídali si o všem možném. Ukazoval mi okolí řeky, kam jsem se ještě nikdy nedostala. Vždycky jsem se zasekla u své vrby. Sledovala jsem pozorně, kde co je. Najednou jsem si všimla, že jsme došli za město a ocitli jsme se na louce.

„Tam dál je studánka. Chceš se podívat?“ zeptal se a ukázal prstem kamsi do dáli.

„Jasně,“ odpověděla jsem a zkontrolovala Naru. Běhala kolem nás a náramně si tu vycházku vychutnávala.

Jak jsme pokračovali v cestě, David mě chytil za ruku. Nechytil mě však tak, aby propletl svoje prsty s mými, chytil mě, jako se malé děti chytají ve školce za ruku. Stejně bylo to gesto kouzelné a milé. Užívala jsem si dotyk jeho ruky na mé a dál vnímala, co mi vykládá.

Jenže pak jsem ho přestala vnímat. Tohle místo mi začalo být nějak povědomé. Sledovala jsem Naru, která běžela pomalu před námi a rozhazovala nohama jejím obvyklým způsobem. Jenže jsem si najednou všimla odlesků, které vycházely z její srsti a něco mi to připomnělo, jenže jsem si nemohla vzpomenout co.

„Už tam budeme?“ zeptala jsem se nedočkavě. Očekávala jsem, že se dozvím něco, co potřebuji vědět. Něco, co by mi mohlo pomoci.

„Za chvíli, už tam skoro jsme,“ usmál se ne mě.

Možná se smál mojí dětinskosti, ale já se vážně cítila, jako bych měla přijít na nějaké tajemství. Přicházeli jsme blíž a blíž. A čím blíže jsme byli, tím víc se mi v okolí žaludku tetelil pocit, který připomínal trému. Ta krajina mi byla tak povědomá. Možná už jsem vážně blázen.

„Tak jsme tady,“ máchl David rukou a já zahlédla studánku.

Zatočila se mi hlava. To místo. Vždyť já to tady znám. Tohle místo. Už jsem tady byla, ale kdy? Najednou se zvedl vítr.

„Stalo se ti něco? Jsi nějaká bledá…“ zeptal se opatrně David.

„Já nevím…“ zašeptala jsem.

A pak jsem to zaslechla… Zase to přišlo po větru…

„Liraen… Vítej… Už jsi skoro u nás. Přijď…“

Moje přátelská halucinace se zase vrátila.

Zatočila se mi hlava ještě víc. Zatmělo se mi před očima.

Poprvé ve svém životě jsem omdlela…

„Jak to chceš napravit?“ zeptala jsem se a napila se svého ředěného vína.

„Jmenuji se Igor…“

„To vím,“ skočila jsem mu do řeči.

„Nech mě domluvit, jo?“ Jen jsem kývla. „Jsem Igor a pocházím odjinud, ale žiji tu už delší dobu. Pracuji jako detektiv. Proto možná můj zvláštní zjev. Nemusíš se mě bát, nechci ti ublížit,“ podíval se na mě. V jeho očích jsem si nevšimla žádné falše. Vypadalo to, že je upřímný.

„Fajn,“ řekla jsem prostě a čekala.

Rozpovídal se velmi záhy. Stačila k tomu čtvrtá sklenička whisky, aby mu rozvázala jazyk asi víc, než chtěl, a do očí se mu dostala jistá jiskra. Dělala mu však tupý pohled jako žiletka po měsíci.

Sledovala jsem ho a začala se v jeho společnosti uvolňovat. Přátelská halucinace se nevracela, tak jsem byla klidnější a klidnější. Navíc už jsem s ním vypila skoro celou láhev vína a začínala jsem jí cítit, i přestože byla ředěná.

„Monik, kolik za půl hodiny s tebou o samotě?“ naklonil se najednou Igor blíž ke mně. Mírně ve mně hrklo.

Sdělila jsem mu sumu, která byla obvyklá za půlhodinu s holkou na pokoji. Nehnul brvou a sumu vytáhl z nadité peněženky. Rozklepaně jsem od něj peníze převzala a vydala se k Ronovi předat mu sumu a říct mu, aby mi pohlídal půlhodinu a pak mi zavolal. Sdělil mi číslo pokoje. Vrátila jsem se zpátky k Igorovi a vybídla ho k pohybu. Najednou jako by mi všechen alkohol, který mě uvolnil, vyprchal z krve. Řekla jsem mu, aby ještě chvilku počkal a nenápadně jsem se přitočila za bar, kde jsem si nalila panáka slivovice a rychle ho do sebe otočila.

Vydali jsme se směrem k pokoji. Chvíli jsem bloudila, protože se mi moc často nestávalo, abych se dostala s klientem tak daleko, většinou jsem pouze obsluhovala. Zelené saténové šatičky se mi začaly lepit na tělo, jak jsem se potila strachy.

Vždyť poprvé, když jsem ho potkala, jsem se ho spíše bála a teď s ním mám jít sama na pokoj? Trnula jsem hrůzou a doufala jsem, že za tu půlhodinu nic moc nestihneme.

Otevřela jsem dveře našeho pokoje na tuhle půlhodinu a řekla mu, ať se posadí a chvilku na mě počká. Došla jsem pro čisté povlečení a ručníky, abych mohla pokoj připravit úplně. Vracela jsem se zpátky a dušička ve mně byla malinká. Trnula jsem hrůzou, co by ten obrovský muž po mně mohl chtít.

Vklouzla jsem na pokoj a snažila se tvářit uvolněně, ale v tuhle chvíli by mě neuvolnil ani joint.

„Tohle nebude potřeba,“ ukázal na hromádku prádla v mých rukách.

„Tak co by si chtěl dělat?“ zeptala jsem se. Doufala jsem v možnost, aby si chtěl jenom povídat, ale proč by si v tom případě platil půlhodinu na pokoji? Tak naivní jsem zase nebyla.

„Zatancuj mi…“ kývl směrem k židli.

No, rozhodně to byla skoro ta nejlepší varianta, která se mi mohla stát. Částečně se mi ulevilo, ale nebyla jsem uvolněná dostatečně. Možná proto jsem se věnovala jenom rozlíváním drinků za barem.

Přešla jsem po pokoji k malému rádiu a koukla jsem se, jakou placku obsahuje. Byla to jakási taneční hudba, která mi nic neříkala. Zaklapla jsem CD přehrávač a pustila ho. Pomalu jsem na vysokých podpatcích došla k židli a dala jí dál od stěny. Postavila jsem jí doprostřed pokoje a podívala se na Igora, který se zatím rozvalil na posteli. Sledoval mě toužebným pohledem zastřeným množstvím alkoholu, který vypil. Potutelně se usmíval. Zvedal se mi z něj žaludek.

Hudba se už rozjela a dost mi trhala uši. Jak jsem tenhle šílený taneční styl nesnášela! Musela jsem se hodně přemáhat. Pohledem jsem ještě sjela pokoj a hledala maličký alarm, kdyby si náhodou ten hromotluk chtěl něco zkusit. Našla jsem ho na maličkém nočním stolku. No, pokud si něco dovolí, budu muset být hodně rychlá, abych se k němu dostala a podpatky to všechno jen ztěžovaly.

S veškerým sebezapřením, kterého jsem jen byla schopná, jsem se dala do tance kole židle. Lehce jsem zhoupla boky a pohodila hlavou, aby se mi vlasy rozevlály kolem obličeje. Doufala jsem, že mi spadnou co nejvíce do obličeje, abych se nemusela dívat na něj. Navíc je to jedna z fint, jak udělat klientům tu pravou show.

Rukama jsem lehce švihla nad hlavu a zápěstí přiložila k sobě na temeni a mírně uklonila hlavu na levou stranu. Boky jsem pohupovala ze strany na stranu a lehce napodobovala přírazy k židli. Snažila jsem se myslet na něco jiného, abych se cítila v pohodě.

Přehodila jsem nohu přes sedák židle, aby se taky podíval, jak vypadám zezadu a mírně na něj vyšpulila zadek. Mezi nohama jsem měla židli a kroutila se, jako by mi šlo skoro o život, ale zase jsem to moc nepřeháněla.

Veškeré moje sebezapření ve mně vřelo. Snažila jsem se na to nemyslet, ale bylo to zabijácké. Myslela jsem na to, co budu dělat do konce směny, sice už bylo dost po půlnoci, ale… Dál jsem tancovala tomu hnusákovi na posteli, který se mi sice chvíli zdál sympatický, ale tímhle to všechno pominulo.

Vysvobodilo mě zazvonění telefonu. Ta úleva byla nepopsatelná. Otočila sem se na něj a dokončila svoje číslo. Přešla jsem k telefonu.

„Ano?“ otázala jsem se do něj. Chvíli jsem poslouchala Ronův hlas, jak říká, že jeho půlhodina je u konce a abych ho vyhnala. „Rozumím.“ Položila jsem telefon do jeho klidové polohy. Podívala jsem se na Igora. „Tvůj čas už uplynul. Nashledanou, ještě to tu musím poklidit,“ řekla jsem klidným hlasem.

Beze slova se zvednul a odešel z pokoje.

Jak za ním zapadly dveře, žaludek mi udělal kotrmelec a já tak tak stihla doběhnout na malý záchod a ulevit si. Zvracela jsem jen chvíli, ale stejně to bylo dost vyčerpávající. Nakonec jsem se zhroutila vedle mísy, zpocená od námahy ze zvracení a rozplakala se. Byl to pláč plný úlevy. Jak jsem nenáviděla tyhle okamžiky, kdy si mě klient přál na pokoj!

Ležela jsem na chladné zemi a plakala. Musela jsem tam být asi dlouho, protože přišel Ron. Sháněl se po mně.

„Monik! No kde jsi, kruci?“ Byl rozzlobený, ale když mě viděl ležet na zemi, tak se ke mně sklonil. Pohladil mě po vlasech. „Proč si teda nenajdeš jinou práci, když ti to tak nevyhovuje?“ zeptal se otcovsky a zvednul mě ze země. Přivinul si mě na svoji obrovskou, svaly hrající hruď, a já se k němu stulila. Cítila jsem se tak bezpečně.

„Nevím,“ škytla jsem mu do hrudníku. „Asi se vyžívám v jisté formě masochismu,“ špitla jsem ještě nakonec.

Zvedl mě ze země. Odnesl mě do maličké šatničky a posadil na židličku před zrcadlem.

„Dej se do kupy, uklidím za tebe pokoj a přinesu ti panáka,“ řekl mi a odešel.

Byla jsem mu vděčná jako snad ještě nikdy.

Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Moje oči zářily tou nejzelenější barvou a umocňovala to ještě vlhkost slz. Řasenka mi tekla od očí a vytvářela čáru až k bradě. Opuchlé červené oči. Vypadala jsem příšerně. Vůbec jsem samu sebe nepoznávala.

Rychle jsem se uklidnila, setřela ty nechutné černé potoky, které se mi táhly po obličeji, a přemalovala oči do původní podoby.

Do šatničky vtrhl Ron a postavil přede mě obrovského panáka slivovice, protože věděl, že jí mám ráda, a do úst mi vsunul cigaretu. Rychle ji zapálil a bez jediného slova odešel.

Musela jsem se usmát. Potáhla jsem z cigarety a upila trošky čiré slivovice. Ale nakonec jsem jí do sebe otočila celou. Děkovala jsem v duchu Ronovi, byl to chlap na svém místě, staral se o nás o holky moc hezky. Byl moc milý.

Vrátila jsem se zpátky za bar. Do konce směny zbývala už jen hodina a všude bylo prázdno. Užívala jsem si toho klidu. Poklidila jsem sklenice, které slečna, co mě zaskakovala, nestihla uklidit. Porovnala jsem bar a zapsala pár poznámek do sešitů. Všechno bylo hotovo a holka, která šla po mně, už přišla.

Bylo načase vydat se domů. Odlíčila jsem se, sundala saténové šaty a uklidila je do skříně. Vyšla jsem na ulici a nadechla se čerstvého vzduchu. Cesta domů byla jako každá jiná. Nemyslela jsem už ani na to, co se mi stalo dneska s Igorem.

Dorazila jsem domů, přivítala se s Narou, dala si rychlou sprchu a zatáhla žaluzie. Než jsem však položila hlavu na polštář, přišla mi zpráva na mobil. Kdo by mi mohl přát tak brzo po ránu?

Byl to David. Psal: „Až budeš usínat a tvých rtů se dotkne lehký vánek, tak to bude polibek ode mě pro tvůj klidný spánek. :-*“

Musela jsem se usmívat. Byl tak milý. Skoro jako kouzelná bytost z pohádky. Usínalo se mi báječně. Odepsala bych mu, ale už jsem neměla sílu. Navíc, co bych asi tak napsala na tak krásná písmenka?

Moje poslední myšlenka před spaním patřila jemu…

Dala jsem si zase rychlou sprchu, protože jsem byla docela uhnaná z celého toho nakupování. A pak jsem si šla lehnout. Zavřela jsem oči a oddávala se snění.

Zdálo se mi, jak běžím po louce a vedle mě běžela drobná malá dívka. Byly jsme obě bezstarostné a smály se tomu, jak nám vítr čechrá vlasy.

„Liraen,“ zastavila se najednou a vážně se na mě dívala. „Nejsi blázen, ale je nutné, aby ses dostala k nám. Nedívej se tak zmateně, myslím to vážně.“

„Proč mi říkáš Liraen?“

„Protože Liraen jsi. Je pro mě moc důležité, aby ses dostala k nám do světa. Přijdeš na to sama, ale neboj, já ti pomůžu.“ Tvářila se tak vážně. „Pojď, něco ti ukážu.“

Malá dívka mě chytla za ruku a vedla mě na konec louky, kde začínal les. Chtěla jsem se dívat po okolí, ale nešlo to. Něco na dívčiných vlasech mi přišlo moc povědomé. Dlouhé, hnědé vlasy jí splývaly kolem ramen. Nemohla jsem však přijít na co, co je mi na tom tak povědomého.

„Podívej se dolů,“ řekla a otočila se ke mně.

„Podívat na co?“

Ukázala mi pod nohy a já si všimla, že kousek od nohou je malá studánka. Voda vytékala z menší skalky do malinkého rybníčku.

„Podívej se na sebe…“ zašeptala. Poslechla jsem.

Naklonila jsem se nad vodní hladinu, která byla mírně čeřená pramenem vytékajícím ze skály. Podívala jsem se na sebe.

Byla jsem zelená! Všechno na mně bylo zelené. Vlasy, oči, kůže! Jen rty mi šly mírně do růžova.

„Do prdele!“ zakřičela jsem.

Prudce jsem se probudila. Rozhlédla jsem se kolem. Byla jsem ve svém pokoji. Úleva byla nepopsatelná. Podívala jsem se na ruce. Naštěstí měly barvu, jakou mít měly, ale stejně mi to nedalo a šla jsem se na sebe podívat do zrcadla. Vše bylo tak, jak být mělo.

Byl čas nachystat se do práce. Znovu jsem se lehce opláchla, umyla si vlasy a vyfoukala. Nalíčím se zase tam.

Cestou do práce jsem téměř poskakovala. Měla jsem radost, že nejsem ta zelená příšerka z mého snu. Co by se mi mohlo ještě dneska pokazit? Vždyť všechno jde tak, jak má. Všechno je v pořádku a jde to víc než dobře…

***

Pracovní směna mi začínala jako každá jiná. Jen se mi začal vkrádat na mysl trošku stísněný pocit, jako by se mělo něco stát. Nevnímala jsem to, tady se mi přece nic stát nemůže, o to už se Ron postará.

Vyměnila jsem si s Roxanou pár klasických zdvořilostních frází o práci a jak se která máme. Rozevřela jsem sešitek a chvíli pročítala informace. Bylo potřeba doplnit nějaké limonády. Roxy ještě nestihla umýt pár sklenic, tak jsem to udělala za ní. Sledovala jsem celý prostor baru, utírala skleničky a dívala se, jak se ostatní holky vybavují s klienty. Kiki zase seděla jako puchýř v rohu a netvářila se zrovna přátelsky. Ne, tahle holka tu vážně nevydrží.

Po nějaké době mi to nedalo. Musela jsem se podívat ke dveřím.

A vtom se mi zastavil čas. Dívala jsem se ke vchodu a přemýšlela, jestli mě neklame zrak. Všechno najednou jelo jakoby ve zpomaleném záběru.

Muž, na kterého jsem se dívala, pomalým krokem kráčel ke mně. Ve tváři vážný výraz. Nespouštěl mě z očí. Všimla jsem si, že se mu od začínající pleše lehce odráželo světlo. Byl přesně tak silný, jak jsem si ho pamatovala. Měl ramena, jako by nebyl jen on, ale byli v něm uvěznění dva lidé. Celkově byl ke své výšce velice legrační. Malý, ale mohutný do stran.

Zalil mě studený pot, útroby se mi stáhly do malinkaté kuličky. Nemohla jsem se nadechnout. Nemohla jsem vůbec nic. Jen jsem stála a sledovala ho, jak kráčí ke mně. Díky nedostatku vzduchu se mi začala točit hlava. Nohy mi skoro vrostly do země. Čekala jsem svoje halucinace, které mě chrání, ale nic se nedělo. Bez rady svého rádoby anděla jsem se cítila ještě hůř.

Došel až na bar a posadil se naproti mně. Stále mě sledoval. Nevěděla jsem, co mám dělat. Vyčkávala jsem.

„Naposledy jsme nezačali dobře. Můžeš mi dělat společnost?“

Nechtělo se mi. Celé moje tělo se příčilo, vzpouzelo se udělat tomu chlapovi něco po vůli. Ale musela jsem se přes to všechno přenést. Jsem přece profesionálka, nemůžu si dovolit takovou chybu, abych se chovala jako malé děcko.

Takže jsem jenom přikývla. A vydala se hledat záskok na bar. Kiki byla kupodivu zabraná, tak jsem se rozhlédla a hledala jinou dívku. Doufala jsem, že to bude trvat co nejdéle, ale bohužel jsem volnou holku našla rychle. Pomalu jsem se k ní vydala.

„Vem za mě bar, prosím tě,“ špitla jsem. Kývla a vyrazila.

Otočila jsem se na místě, na kterém seděla ta příšera, co si vyžádala mojí společnost. Vlna odporu se ve mně zase vzedmula. Cítila jsem se jako rozbouřené moře. Moře při bouřce. Chtělo se mi utéct. Utéct tak daleko, jak by to jen šlo. Blesky by nade mnou křižovaly oblohu a to by mě uvolňovalo.

Nadechla jsem se a vydechla. S veškerým sebezapřením jsem vyrazila k té příšeře, která se jmenuje Igor. Nasadila jsem veselou masku holky společnice profesionála a posadila se vedle něj na barovou židli. Podívala jsem se na něj, už měl před sebou skleničku s whisky. Dala jsem si bílé víno klasicky ředěné vodou. Ale radši bych si dala čisté, abych o sobě brzo nevěděla a nemusela vnímat tu osobu vedle.

„Takže… Barboro, minule jsme začali špatně.“

„Tady mi říkej Monik. Ráda bych pak měla aspoň nějaké soukromí,“ usmívala jsem se falešně roztaženými rty. V duchu jsem do něj kopala.

„Jistě… MONIK.“ Řekl to tak… tak odpudivě. Znělo to, jako by mi nejraději říkal jinak, ale ostýchal se. „Takže, Monik, jak jsem už řekl, minule jsme nezačali dobře a já bych to rád napravil.“ Usmál se, ale na jeho úsměvu bylo něco falešného.

Nevěřila jsem mu ani slovo. Profesionálně jsem se usmívala, musela jsem. Bylo na něm vidět, že počítá s tím, že to nebude mít tak jednoduché. Musela jsem si dávat pozor. Ani řečí těla jsem nemohla ukazovat, že je mi ten muž víc než odporný. Byla to jen jedna z nevýhod. Snažila jsem se sedět uvolněně a nemyslet na nic. Uvolněná a usměvavá. Někdy jsem si říkala, jestli mi ta práce za to stojí, ale měla jsem spoustu plánů, které vyžadovaly prostředky.

Stejně jsem skoro celou noc nemohla spát. Můj spánek byl tak jemný, skoro žádný, přesto jsem byla dokonale odpočinutá. Z postele jsem ale nevylezla. Převalovala jsem se ze strany na stranu a přemýšlela dál. Nemohla jsem však na nic přijít.

Kolem osmé mě z přemýšlení vytrhla sestra.

„Barboro! Vstávej! Ale fofrem, jde se nakupovat…“ brblala spokojeně a už se určitě na nákupech viděla.

Roztáhla mi žaluzie v okně pokoje a vesele skočila do mé postele. V očích jí hrály plamínky radosti, takové, jaké se objevují v očích dětí.

„No jo, dej mi chvilku,“ zavrčela jsem, ale na nákupy s ní jsem se těšila.

Nikdy mě to moc nebavilo, ale s ní to bylo jiné. Většinou jen běhala kolem mě a vybírala mi do šatníku spousty věcí, což mi vyhovovalo. Snad nikdy jsem se necítila ztracenější, než když jsem vešla do obchodu a kolem neviděla nic jiného než kupy oblečení. Šaty na ramínkách, trička na ramínkách, další kusy oblečení poskládané do komínků. Kdybych byla pořádný xenofob, tahle myšlenka by mě budila jako noční můra.

Moje příprava do víru nákupů byla velice prostá. Jen jsem si opláchla obličej, trocha řasenky a mohly jsme vyrazit. Kristýna byla nadšená. Nikdy si nestěžovala, že by mi něco trvalo, ba naopak. Obdivovala to, jak jednoduše dokážu z domu mezi lidi vyjít. Ona se vždy dlouho připravovala. Jednou jsem jí u toho pozorovala. K jejím přípravám se nedá říct nic jiného než to, že stráví minimálně polovinu života jenom přípravami, aby mohla vyjít z domu a třetinu tak, aby to ze sebe dostala dolů.

Vyrazily jsme do města. Cesta s ní byla příšerná. Celou dobu štěbetala o svém životě s tím zazobaným paprikou. Tím teda nemyslím, že by žila se zeleninou, ale spíš to, že její manžel je děsně starý. I bez trošky fantazie by jí mohl dělat druhého otce. Zní to ode mě hnusně.

Vlastně jí to ani nezávidím. Hlavně, že je spokojená. Dala bych i ruku do ohně za to, že má nějakou bokovku. Do toho mi nic není. Co chce, to mi řekne a dál to prostě neřeším.

Skoro celou dobu mi vykládala, jak jí balí instruktor golfu, tak se rozhodla, že se naučí jezdit na koni. Sice se prý u toho zapotí, ale zas jí to bude líp udržovat figuru. No, její starosti bych chtěla mít.

Vystoupily jsme u velkého nákupního centra. Žaludek se mi stáhl při představě masy lidí proudící sem a tam, peroucí se o zlevněné svršky. Lidi, kteří se ženou z jednoho konce nákupního centra na druhý, aby jim něco neuniklo. Vyčerpávající.

Kristýna mě chytla za loket a už mě táhla směrem dovnitř. Poslušně jsem za ní cupitala.

„Kristy, dneska jdu ještě do práce, tak mě moc neutahej, jo?“ stihla jsem jí říct, ještě než jsme vkročily do jámy lvové.

„Neboj se, sestřičko. Nakoupíme pár ucházejících kousků, dáme si obídek a ještě stihneš odpoledního šlofíka před prací…“ otočila se na mě a mrkla. Nadšení z ní odkapávalo po litrech a dokonale mě strhla svojí náladou s sebou.

Dokonale jsme si to užívaly. Zkoušely jsme si v kabinkách různé kousky oblečení, ty nejlepší nosily prodavačkám na pult. Přehrabovaly jsme se v kupách oblečení. Prošly jsme všechny obchody mimo hračkářství, knihkupectví a sportů. Obtěžkané taškami jsme si šly sednout do kuřácké restaurace.

Seděly jsme a já se najednou musela otočit. Takové nutkání, prostě se tomu nedalo odolat.

Otočila jsem se a zahlédla ty krásné šedé oči. Prudce jsem se otočila zpátky na sestru. „Papír! Dělej!“ rozkázala jsem jí a ona rychle vytrhla stránku ze svého diáře. Načmárala jsem na stránku svoje telefonní číslo a doplnila ho mrkajícím smajlíkem. „Chvilinku…“ řekla jsem směrem ke Kristýně a vydala se za Davidem.

Došla jsem s úsměvem k němu.

„Ahoj.“ Smála jsem se dál a podle jeho vzoru ho objala a líbla na tvář. Zůstal na mě koukat.

No, možná by to někoho odradilo, ale po tom včerejšku, jak jsem od něj utekla, jsem se ani nedivila, že je zmatený.

„Chtěl si po mě číslo. Tak jestli ho ještě chceš,“ naklonila jsem hlavu na stranu, asi tak, jako to dělá Nara, když mě poslouchá. Stále ze mě nespouštěl oči.

Cítila jsem se jako pod tím nejsilnějším rentgenem, ale vůbec mi to nevadilo. Počkám, si až se vzpamatuje. Zadívala jsem se mu taky do očí a přistoupila k němu o krok blíže. Znovu jsem se ztrácela v jeho mlžných očích. Připadala jsem si jako na louce na podzim, kdy je ráno taková mlha, že jste rádi, když si vidíte pod nohy.

Jako bych tam stála celou věčnost a dívala se do mlžných očí mladého známého. Ale byla to jen chvíle. Natáhl ruku a vzal si papírek s číslem. Ani se na něj nepodíval.

„Prosím, už mi neutíkej. Nevím pak, co se děje,“ zašeptal a políbil mě na ústa. Tentokrát voněl po karamelu. Jak jen to dělal, že mi pokaždé tak voněl?

„Už nebudu…“ zašeptala jsem, když se naše rty rozpojily.

Rozloučili jsme se lehkým mávnutím, ale ještě jsem mu stihla říct, že večer jdu do práce. Jen kývnul a slíbil, že mi napíše.

Najednou jsem se cítila naprosto skvěle. Endorfiny mi kolovaly tělem a já se musela smát na všechny strany.

„No sakra, Bramboro. Co to bylo za borce? Ti snad ještě budu závidět,“ zaskučela sestra, když jsem si sedala zpátky k ní.

„Uklidni se. Však toho svýho paprikáče miluješ, tak si nech ty vzlyky.“

„Pochválit ti ho snad můžu, ne? Hele, jdeme domů. Jsem unavená. Doufám, že se neprokecneš.“

„Prokecla jsem se snad někdy? Už šest let držím jazyk za zuby, tak se uklidni. A díky za hadříky, bylo to super.“

„Bramboro, pro tebe všechno. S tebou se mi nakupuje nejlíp,“ mrkla na mě.

Dál pokračovala v popisování svého života a já jen kroutila hlavou, že ještě může tolik mluvit. Zase mi vykládala o nové kuchyni, kterou si nechali udělat loni, novou vodní postel, kterou budou muset vyměnit za jinou, protože manžela na ní bolí záda. Mluvila a mluvila. Sice jsem jí poslouchala, ale nemohla jsem si pomoci, musela jsem myslet na Davida. Na jeho šedé oči, plné rty. Na výraz jeho tváře včera v noci, když jsem od něj utekla. Na jeho dnešní výraz, kdy na něm bylo vidět, že se mu jistým způsobem ulevilo.

Mohla bych snad o něm říct, že ho miluji? Nebo mám ráda? Nejsem moc stará na to, abych myslela na takové věci? Asi jsem se posunula v čase a místo, abych tyhle věci řešila někdy ve třinácti nebo patnácti, kdy přicházejí první lásky, řešila jsem to teď. Ano, vlastně měl pro mě jistou sílu první lásky. Musela jsem se zašklebit nad touhle myšlenkou.

První láska skoro v pětadvaceti? No bezva. Teoreticky by se dalo říct, že manželství bude ve třiatřiceti, dítě ve čtyřiceti. Místo maturitního plesu svého dítěte si budu dloubat kuří oka a přemýšlet, jestli jsem si vzala prášky, které jsem měla. Důchod už bude jen procházka růžovou zahradou. Budu si sedět s ostatními dědečky a babičkami na lavičce, nadávat na mládí ostatních, kdy mi z úst bude neustále vyklouzávat zubní protéza. A jelikož mám celý život takhle posunutý, je tu velká možnost, že se dožiju minimálně stovky.

Mít bujnou fantazii je někdy k vzteku. Tohle se mi stávalo pořád. Pomyslela jsem na jednu věc a už jsem k tomu vymýšlela pokračování. Jestli se mi to někdy vymkne kontrole, blázinec mě nemine.

Domů jsme dorazily celkem pozdě odpoledne. Setra mě ještě těsně před barákem zatáhla do křoví s tím, že má šílenou chuť na cigaretu, tak jsem si dala s ní.

Zatímco Kristýna běžela za matkou pochlubit se s nákupem, já zůstala na chvíli ještě na zahradě s Narou. Vytáhla jsem její kousací uzlík z boudy a třepala jím nad její hlavou. Poskakovala kolem mě a snažila se ho chytnout. Ale po krátké chvíli už byla unavená, tak jsem si sedla na lavičku a ona mi lehla k nohám. Sledovala jsem dění na zahradě.

A pak jsem si vzpomněla zase na ty halucinace.

„Naro, myslíš, že jsou andělé? A když jo, byli by vidět?“ ušklíbla jsem se nad svou naivitou neustále s Narou mluvit, jako bych z ní snad dokázala vydolovat slovo. „Od tebe se odpovědi nedočkám, co? Asi bych měla vyhledat odbornou pomoc, když už mám i sluchové halucinace.“

Jenže v tu chvíli se rozfoukal jemný vítr a rozevlál mi vlasy kolem hlavy. Byl to úžasný teplý vítr, který byl tak jemný. Zavřela jsem oči a na chvíli se zasnila.

„Liraen. Přijď mezi nás!“ zašeptal vítr, ale tentokrát už jsem se nelekla. Začala jsem si na to zvykat.

Bylo to něco, jako když se schizofrenik vyrovná se svým dalším já a uzavře s ním jistou dohodu o smíru. Poslouchala jsem dál ten hlas, jak mě k sobě volá, a užívala si jemné foukání větru.

„Moc nad tím přemýšlíš! Uvolni se trochu a přestaň řešit, co se děje!“

Tohle byl úplně cizí hlas! Prudce jsem otevřela oči, ale na zahradě nikdo nebyl. To mě vyděsilo ještě víc. Takže když se vyrovnám se svým dalším já, tak přijde další?

Rozhlédla jsem se po zahradě, ale nikde nikdo nebyl. Jenom Nara mi ležela u nohou a dívala se na mě. Stébla trávy ohýbal vítr, jinak nikde nic.

„Už jsem asi fakt blázen. Jdu si na chvíli lehnout.“ Podrbala jsem Naru na hlavě a vydala se domů.

Dala jsem si zase rychlou sprchu, protože jsem byla docela uhnaná z celého toho nakupování. A pak jsem si šla lehnout. Zavřela jsem oči a oddávala se snění.

Dorazila jsem domů, dala si sprchu a šla si na hodinu lehnout. Potřebovala jsem aspoň trochu dobít baterky. Nikdy jsem moc spát nepotřebovala. Už jako malé dítě jsem dlouho do noci koukala do stropu a přemýšlela nebo si v hlavě přehrávala pohádky.

Po hodině lehkého spánku jsem se začala pomalu připravovat. Když jsem se oblékala, vtrhla mi do pokoje Kristýna.

„Áha, Brambůrka má rande?“ lehla si na mojí postel a sledovala mě, jak se oblékám.

„Do toho ti nic není, fyzičko!“ zasyčela jsem na ní varovně.

„Se hned nezblázni. Barko, zajdeme zítra na nákupy. Pokecáme, obídek si dáme a tak, co?“

„Jasně, proč ne. Hele, už musím jít, takže zítra, jo?“ vypakovala jsem jí z pokoje a vydala se ven.

Nara zůstala zklamaně sedět za brankou a vrtěla jen konečkem ocásku. Měla jsem nutkání vzít si jí sebou, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Nechtělo se mi jí brát do města, každý má v tomhle zatraceným městě nějaké předsudky.

Dorazila jsem na místo, na kterém jsme se s Davidem domluvili. Už tam stál a zdálky se na mě usmíval. Mávnul, ale nepřidala jsem do kroku. Většinou totiž, když jsem něco takového udělala, tak jsem si pokaždé vyvrkla kotník.

Dorazila jsem až k němu a usmála se na něj.

„Ahoj, Davide.“

Na nic nečekal. Objal mě a dal mi pusu na tvář.

„Ahoj, Barunko.“

„Co to máš za zvyk?“

„Zvyk? A co tím myslíš? Že tě líbnu na tvář a obejmu?“ Jeho oči se na mě smály. Dokonalá šedá barva jeho očí, bylo to jako topit se v mlze.

Musela jsem zatřepat hlavou, abych se probudila a přestala na něj tak zírat. „Jo, myslím přesně to. Kam půjdeme?“

„Tady kousek za rohem je příjemná kavárna, jestli chceš jít tam.“

Všimla jsem si, že je o něco vyšší než já. Docela mě tohle zjištění překvapilo. Normálně jsem si takových věcí všímala dřív, ale napadlo mě, že jsem se dlouho topila v jeho mlžných očích, takže to dost vysvětlovalo. Chtěla jsem si ho prohlédnout víc, ale musela jsem na něj zase přestat civět. Přikývla se na jeho návrh a vydali jsme se tím směrem, kterým říkal. Ještě mi nabídl rámě a já zaklesla svou ruku do jeho. Překvapoval mě.

Po cestě do kavárny jsme mlčeli. Využila jsem té chvíle k dalšímu přemýšlení. Rozebírala jsem každý kousíček kluka vedle sebe. Rozhodně je mladší než já, o tom žádná. Byl taky hezký. Ostatní jako on byli hloupí frajírci, ale on se mi zatím jevil jako skvělý kluk a kamarád. Kamarád tedy rozhodně nebyl, spíš jen nějaký známý, kterého se snažím poznat. Vedle něj jsem se přesto přese všechno cítila jako malá holčička. Vyzařovalo z něj jisté charisma, které mě nutilo se mu jakoby podřizovat. Ale ne vyloženě tak. Prostě jsem cítila, že jemu můžu věřit a klidně i slepě. Nevěřila bych, že by mě někdy mohl zklamat.

Došli jsme do kavárny a David mi přidržel židli. Vážně mě překvapoval vším, co dělal. Pokud to byla nějaká taktika, kterou se mě snažil obmotat si kolem prstu, byla to zatraceně dobrá taktika. Posadil se naproti mně a chvíli mě sledoval. Marně jsem přemýšlela, jestli jsem ho někdy viděla s vážným výrazem v obličeji, ale nemohla jsem na nic přijít.

„Ještě bych se ti jednou rád omluvil za to odpoledne, nesrazil jsem tě schválně.“

„V pohodě, ale jestli budu mít modřiny, tak si to šeredně odskáčeš,“ řekla jsem a lehce přimhouřila oči.

Nejspíš díky tomu, že jsem se vedle něj cítila jako malá holka, jsem měla neustále chuť blbnout a pošťuchovat ho. Kolikrát jsem se přistihla, že myslím na to, jak ho srazit k zemi a zlechtat ho.

Povídali jsme si o všem možném i nemožném. Čas s ním mi utíkal jako splašený kůň dopředu. Najednou jsme museli kavárnu opustit, protože už zavírali. Byla jsem z toho víc než překvapená. Tohle se mi snad nikdy nestalo.

Postávali jsme chvíli venku a jenom se na sebe dívali. Zdálo se mi, jako by nad něčím přemýšlel.

„Doprovodím tě.“ Přistoupil ke mně blíž a zhluboka se mi podíval do očí. Zase jsem se začala ztrácet v mlze.

„V pohodě, dojdu sama…“ vpíjela jsem se pořád do jeho očí.

Zvedl ruku a lehce mě pohladil po tváři.

„Dávej na sebe pozor… Mám tě totiž rád…“

Jeho vyznání mě překvapilo. Sledovala jsem ho jako přízrak, on nehnul brvou. Poprvé jsem ho viděla s vážným výrazem v obličeji. Mozek se mi zase rozjel na plné obrátky. Dělá si ze mě legraci? Myslí to vážně? Co když to je jenom jistý vypočítavý krok, jak mě dostat tam, kam potřebuje? Kdyby bylo myšlení vidět, myslím, že bych v tu chvíli vypadala jako lokomotiva, která upouští páru.

„Nelekej se…“ řekl klidně a zase mě pohladil.

Dívala jsem se mu do očí a snažila se z nich vyčíst jediný naznak lži. Nenašla jsem však nic. Jenom snad opravdu určitou něžnost.

Naklonil se ke mně o něco blíž. Instinktivně jsem lehce zaklonila hlavu a čekala. Nespouštěla jsem ho z očí. Svůj obličej zastavil dva centimetry od mého a lehce na mě dýchl. Z jeho úst voněla káva, kterou jsme před nějakou dobou dopili. Ta vůně mě dokonale okouzlila, nikdy bych neřekla, že něco může tak skvěle vonět. Nejspíš zahlédl moji reakci, kdy jsem se mírně zachvěla. Nakonec jsem zavřela oči a čekala. Vůně kávy mě stále mírně kolébala.

Chytil mě za ruku a svoje prsty propletl s mými. Neviděla jsem nic, měla jsem zavřené oči. Cítila jsem však každý jeho dech odrážející se od mého obličeje. Nakonec přitiskl svoje rty na moje. Byl to velmi jemný polibek. V oblasti mého žaludku mi divně vibrovalo, jako bych tam měla zapíchnutý plašič na krtky. Lehce se mi zamotala hlava.

Přestala jsem se ovládat a začala ho prostě líbat taky. Oplácela jsem jeho polibky plných úst a užívala si to. Ačkoli v práci s muži jednám v jednom kuse, ve svém vlastním osobním životě si připadám jako troska. Nikdy jsem nedokázala oslovit muže jen tak. Vždy jsem u toho zčervenala jako rajské jablko a blekotala nesmysly. Tohle překvapovalo mě samotnou.

Dokázala jsem se s ním bavit o čemkoli. A pak jsem tam s ním stála a líbala ho, jako bych ho neznala jen dva dny (nebo bych to měla přepočítat na hodiny? To by dělalo asi půl dne.), ale skoro celý život.

„Liraen…“ zašeptalo cosi do vzduchu a já se lekla.

Byly zpátky.

Moje halucinace.

Trhla jsem sebou a úlekem jsem Davida kousla do rtu. Odstupovala jsem od něj a bylo mi všelijak. Zatvářil se dost nechápavě a otřel si krev z ranky, kterou jsem mu omylem způsobila.

„Já… promiň… musím jít…“ blekotala jsem zmateně.

„Udělal jsem něco?“

„Ne… v pořádku… jen musím jít…“

„Počkej, nech mi aspoň číslo, chtěl bych tě zase vidět.“ Vykročil pomalu ke mně a natáhl ruku, jako by mě snad mohl zachytit.

Jenže jsem couvala dál a nenechala ho, aby se ke mně přiblížil. Ne že bych se ho bála, ale najednou jsem si připadala tak divně. Ta noc kolem mě. Slova po větru. Zvláštní pocit, který mi říkal, že se něco stane. Potřebovala jsem rychle domů. Nechtěla jsem se už déle zdržovat.

„Třeba zase budeš mít víc štěstí, než si myslíš…“ řekla jsem jen. Ani jsem nevěděla, proč mu říkám zrovna tohle.

Otočila jsem na podpatku a rozběhla se směrem k zastávce, která určovala správný směr. V běhu jsem se po něm ještě otočila, ale jen tam stál, díval se za mnou a držel si ret, do kterého jsem ho kousla. Bylo mi ho líto. Určitě nechápal, z jakého důvodu jsem tam odsud tak rychle utekla. Bylo to moc příjemné, co jsem s ním dělala, ale ten hlas…

Kdo by mohla být, ta Liraen? A co to kruci slýchám poslední dobou?

Naskočila jsem do přijíždějící tramvaje a sedla si na sedadlo pro jednoho. Opřela jsem hlavu o studené okno a dala volnost své zmatené hlavě. Nevím ani proč, ale spustily se mi slzy. Nebyl to žádný hysterický pláč. Ne, byl to klidný pláč nepláč, kdy mi po tvářích stékaly slzy, ale bez dalších jiných emocí.

Nutně jsem potřebovala vymyslet nějakou teorii, která by to všechno nějak vysvětlovala. Jenže v hlavě jsem měla tak pusto, že jsem se musela přesvědčit, jestli mi ještě hlava sedí na krku. Marně jsem si lámala hlavu, přemítala různé možnosti, ale nic neznělo dostatečně logicky.

Vystoupila jsem na zastávce a došla jsem na lavičku. Ještě jsem potřebovala chvíli sedět. Sedla jsem si a přehrávala si chvíli dnešní večer. Zavřela jsem oči a skoro jsem zase cítila, jak mi David dýchl svůj kávový dech do obličeje. Pak pomalu přiblížil svoje rty k mým a políbil mě tím nejúžasnějším způsobem, který jsem za celý svůj život nepoznala.

Ačkoli nekouřím pravidelně, mám jednou za čas chuť na cigaretu. Vytáhla jsem z kabelky krabičku mentolek a jednu si zasunula do úst. Začala jsem hledat zapalovač. Nemohla jsem ho najít, ale nevzdávala jsem se.

V tom mi někdo cvakl zapalovačem kus od obličeje. Leknutím jsem sebou trhla.

Dívala jsem se na menšího muže, který v silných rukách svíral zapalovač.

„Díky,“ zašeptala jsem a přiblížila hlavu k plamínku.

„Není zač,“ řekl tak silným hlasem, až mi na krku naskočila husí kůže.

Sedl si vedle mně na lavičku a taky si zapálil. Chvíli jen tak seděl, ale pak se se mnou začal vybavovat.

„Proč jste tu tak sama?“

„Přemýšlím.“

„Jsem Igor,“ natáhl ke mně svojí medvědí tlapu. Chvíli jsem se na ní jen dívala, pak mi to nedalo a chytila jsem jí.

„Barbora.“

V tu chvíli se zase objevily moje halucinace.

„Utíkej!“ zakřičel hlas nesený větrem.

Vytrhla jsem svojí ruku z Igorovy tlapy. Díval se na mě, zkoumal mě pohledem. Chvíli jsem tam jenom seděla.

„Děje se něco?“

„Měla bych už jít.“ Zvedla jsem se k odchodu, ale chytil mě za ruku.

„Utíkej! Rychle!“ Moje halucinace začala být lehce hysterická.

„Pusť…“ řekla jsem mu.

„Proč?“

„Chci domů!“ křikla jsem mírně.

Zkřivil obličej do výsměvného úšklebku. Polil mě studený pot. Hlava se mi zase rozjela na plné obrátky a moje hysterická halucinace mi v tom moc nepomáhala. Neustále na mě po větru křičela, ať utíkám.

Pokusila jsem se mu vytrhnout ruku z jeho sevření, ale moc se mi to nedařilo. Cukala jsem opakovaně rukou, ale jeho silná dlaň mě nechtěla pustit jen tak.

Nakonec mě nenapadlo nic lepšího, než toho hromotluka kopnout do holeně. Zaskučel a svoje sevření povolil. Využila jsem té chvíle a vytrhla svou ruku z té jeho, zahodila jsem rozkouřenou cigaretu a rychle se rozběhla směrem domů.

Moje halucinace mě stále povzbuzovala, abych běžela dál. Poslouchala jsem ji. Nechala jsem se vybičovat tím hlasem. Uháněla jsem s větrem o závod. Zastavila jsem se až před brankou. Rychle jsem ji zavřela a rychlým krokem došla k hlavnímu vchodu domu. Naposledy jsem se ode dveří ohlédla na osvícenou ulici, ale nikdo na ní nebyl.

První věc, která mě napadla, když jsem si lehala do své postele po rychlé sprše, byla, že mám nejspíš svého strážného anděla. Pokud něco takového tedy existuje. Nikdy dřív se to neprojevilo. Byla jsem však vděčná, že něco takového mám.

Přece mi zachránil život.

Nebo se stávám schizofrenikem.

Rozhodla jsem se jít na svoje oblíbené místo. Občas jsem tam po práci chodívala. To místo se stalo mým útočištěm před každodenním životem. Došla jsem k řece a prošla hustým křovím k cíly mé cesty.

„Ahoj,“ řekla jsem jako jindy. (Pokračování textu…)