Moonlight shadow

A jak to všechno vlastně bylo s ostatními lidmi? Nikdo nepřežil. Jediný, kdo zůstal, byl Tibor bezpečně ukrytý v atomovém krytu.

Každičký člověk spadl jako moucha postříkaná insekticidem. Tak jak kdo stál, tak upadl na zem a vydechl naposledy. Veškerý lidský život skončil.

Postihlo to i drzé výrostky, takže se Tibor stal vězněný nikým. To samozřejmě netušil.

Vir ze „salámku“ si ještě chvíli poletoval vzduchem. Už nebylo koho zabít, takže vir se začal pomaličku nudit. Po dlouhých dohadech, hádkách a malých válkách se vir rozhodl, že nejlepší bude být trošičku kompatibilní.

Možná by se to mohlo zdát hloupé, ale díky hlouposti lidí a taky tomu, že se smíchaný vir začal nudit, začal nový třesk. Vir se totiž rozhodl, že už ničit nebude. Rozhodl se žít v dokonalé symbiose s ostatními buňkami a pomoct jim vylepšit jejich život.

***

Po vykonání potřeby se snažil najít umývač. Bohužel našel jenom porcelánovou mísu přidělanou ke stěně. Snažil se otočit kohoutky, ale moc mu to nešlo, nakonec vyhrál. Jenomže chvíli tekla žlutá voda, což ho donutilo přemýšlet, jestli díra a vodovod není úzce spojen. Nakonec žlutá voda odtekla a on si ruce umyl.

Byl unavený a tak si vylezl na první pryčnu. Ta se mu však nezdála dost pohodlná a tak si vylezl postupně až na tu nejvyšší. Chvíli jen tak civěl. Možná přemýšlel nad svou matkou, která někdy v tu dobu vydechla naposledy. Možná myslel na bandu výrostků, která ho zavřela do krytu, čímž ho vlastně zachránili.

Pořád ještě netušil, že je jediný na světě.

Z nudy začal šátrat kolem sebe. Až nahmatal prazvláštní kapsu. Nedalo mu to. Stejně je tam sám a evidentně v krytu dlouho nikdo nebyl, takže jaképak starosti s tím, komu leze do věcí. Šátral v kapse, až jeho ruka narazila na nějaký placatý obdélník. Ještě chvíli ho jen tak držel, hypnotizoval tmavě zelenou kapsu, která ho ukrývala. Snad doufal, že jí svým zrakem prohlédne. Ale nakonec věc vytáhnul.

Ruku vytahoval velmi opatrně a obezřetně. Neměl tušení, co by ta věc mohla být. Jen v jediné doufal. Doufal, že mu ta věc aspoň trochu zkrátí čas.

Vytáhl ji a započal s jejím zkoumáním. Po chvilce si uvědomil, co by to mohlo být. Vypadalo to jako pradávná herní konzole nebo něco na ten způsob. Snad i nějaký předchůdce někdy – dobých game boyů. Zvláštní obrázky ho nechávaly klidným. Už o těch symbolech slyšel.

Ty symboly byly jeden ze zapomenutých jazyků. Nápis „Jen počkej!“ Tiborovi v azbuce nic neříkal. Přesto hru vyzkoušel.

Připadalo mi až podivné, že se na obrazovce objevily čtyři slepice na bidlech, které pomaličku snášely vajíčka. A ještě divnější mu přišlo, kdo je chytal. Byl to prapodivně vyvedený vlk s košíkem v ruce.

Pozvolna přišel na ovládání hry, které bylo tak jednoduché, že by to zvládla i opice. Čtyřmi knoflíky ovládal hru a chytání vajec ho pohltilo.

Sice si občas vzpomněl na svoji herní konzolu. Na tu dokonalou a vymazlenou konzolu, která se ovládala jednoduchým dotykem na obrazovku. Jemnými pohyby se proplétal hrou a připadal si jako král. Tanec jeho prstů, který ho tolik uklidňoval.

Tahle hra byla pravý opak. Nikdy nehrál hru, kde by šlo o nějaké body. Stalo se to smyslem jeho života. Posadil se do křečovitého sedu, mačkal knoflíky, až mu na rukách naběhly žíly, a chytal vejce jako o život. Křeč v rukou ho nutila mačkat hru více, než bylo nutné.

„Debilní slepice!“ vykřikl občas a dál horečnatě hrál.

„Až nebudete moct snášet, tak z vás vyrvu droby, vy blbky…“ brblal si dál pod nos.

Čas kolem něho plul… Občas pocítil hlad, tak si pomocí nože otevřel konzervu. Chození na díru už mu taky tolik nepřišlo. Jeho celý svět se motal kolem snášení slepic a chytání jejich vajec do vlkova košíku. Tenhle jeho život trval tři měsíce. Pak mu došly baterie a hra se nadobro vypnula.

„Tak… A sem zas v pravěku…“ zaskučel a mrštil hrou přes celý kryt.

Jedinou připomínkou na hru mu zůstaly mozoly na rukách. Tedy pouze na palcích. Obrovské, tvrdé mozoly od chytání vajec. A dva protáhlejší a menší mozoly po stranách ruky mezi palcem a ukazováčkem, od křečovitého držení hry.

Tibor si myslel, že je v krytu zavřený maximálně tři dny, ale opak byl pravdou. Propočítal si všechny konzervy ze zásob. Pokud byl tedy v krytu opravdu jen tři dny, měl by se začít krotit s jídlem, aby mu ještě nějakou dobu vydrželo.

Dumal nad tím, jak by se dostal do svého komunikátoru a dal aspoň nějak vědět matce, která by mohla dostat strach. Nenapadalo ho nic…

Po nějakém týdnu dumání a zkoumání dalších možností krytu našel pár drátů, kabelů a nějaké baterie. Možná by to šlo. Kdyby pár těch monočlánků spojil v nějakém pořadí a použil pár drátů. Pak by jen stačilo vymyslet, jak improvizovanou baterii připojit ke komunikátoru.

Jak čas letí, když se člověk dobře baví. Tibor se však nebavil.

Rozebral komunikátor, vyndal z něj baterii a začal zkoumat, jak nejlépe připojit jeho improvizovanou část. V tom ho taky napadlo, podívat se na hodnoty baterií. Jaké bylo jeho zklamání, když zjistil, že jeho rádoby baterie má mnohem nižší hodnoty. Nevzdával se však a hledal jiné baterie. Kdyby nevybil baterie v historické herní konzole, už by nemusel hledat nic. Takhle se však musel zase víc snažit.

Po nějakém času hledání nějaké baterie našel. Tibor byl však postaven před velmi těžkou zkoušku. Byly to přesně ty mono články, které by se daly dát do hry a ještě nějaký čas hrát vajíčka. Chvíli sledoval ve svých rukách baterie a u stěny ležela hra. Jako by ho vábila k sobě.

Byl však velmi silný. Odolal pokušení, které ho svádělo k chytání vajec, a zapojil poslední články do jeho improvizovaného bateriového systému.

Žaludek se mu sevřel v návalu očekávání.

Neustále dokola se mu v hlavě objevoval profesor fyziky, který měl ke všemu tolik co říct. Lovil v paměti různé poučky a fráze, které by mohly mít za následek, že by jeho komunikátor zničily a on už by byl odřízlý od světa úplně.

Nakonec vše zapojil podle pravidel a jeho nejlepšího mínění. Opatrně, aby moc kabely nehnul, zapnul komunikátor a chvíli čekal, než se načetl jeho operační systém. Zadal přístupový kód, vše šlo jako na drátkách. Obličej mu ozářil displej.

Nic. Žádná zpráva, zmeškaný hovor, video hovor nebo aspoň holografický záznam.

Jeho ramena poklesla a do očí se mu draly slzy. Jeho matka se na něj vykašlala už úplně. Tím si byl jistý, že ztratil poslední blízkou osobu, kterou měl rád, ale ona o něj neměla zájem. Teď teprve je opravdu sám.

V tu chvíli ho napadlo, že se třeba matka jenom zdržela v práci. Někdy se jí to stávalo. Zakousla se do práce natolik, že v ní někdy strávila i tři dny. A to jenom tím, že se snažila najít informace o různých firmách a jejich hodnotách, podnikatelském plánu. V ty chvíle se měnila v honícího psa a snažila se být nejlepší. Nevnímala čas, hlad ani své okolí.

Povzdychnul si nad komunikátorem. V seznamu jmen a čísel vyhledal matku a vymáčkl na obyčejný hlasový hovor, nechtěl ji vidět.

Telefon nevyzváněl, sluchátko ho zašimralo v uchu a on protočil panenky. Záznamník. Oddálil komunikátor od ucha a podíval se na holografické zobrazení vlastní matky. Měla na sobě bílý kostým, sáčko a sukni ke kolenům, vše v podivném kontrastu s černými lodičkami.

„Dobrý den, momentálně nemám čas nebo se mi vybil komunikátor, nechte mi vzkaz a vaše číslo, ozvu se vám, nashle,“ strojená jako vždycky, ušklíbl se Tibor.

„Nazdar mami,“ povzdychl si k holografické podobizně matky. „Asi si ještě nebyla doma, takže se ti snažím oznámit, že mě banda blbečků zavřela v atomovým krytu a nemůžu se dostat ven. Takže až to půjde, tak se uvidíme, nazdar…“ špitl nakonec a doufal, že si matka vzkaz brzo vyzvedne a ozve se mu.

Ačkoli ji viděl málokdy, měl ji rád. Miloval ji. Vždyť to byla jeho matka. Dala mu život. Potají, někde v koutečku hlavy doufal, že k němu jeho matka taky cítí lásku. Omlouval její zápal pro práci. Aspoň měl co jíst, kde spát. Jenže… Jenže pořád mu chybělo to teplé a milé objetí milující matky, kdy by se malý a mladý chlapec, jako je on, cítil naprosto v bezpečí.

Chvíli se díval na nudný displej s ikonkami. Podíval se na hodiny. Bylo kolem půl třetí odpoledne.

Snad se matka brzo probudí z toho pracovního transu a ozve se mi, zadoufal v hlavě.

A pak si všiml něčeho jiného. Úplně mu to zaseklo vzduch v plicích a na pár kratinkých okamžiků se mu zastavilo srdce.

„Doprdele…“ vydechl. Promnul si oči, štípl se do paže a podíval se znovu.

Hodnota byla pořád stejná, nic se nezměnilo.

„Tohle není možný!“ už se neudržel. A na co by se taky držel dál? Byl v krytu sám a nikdo ho neviděl. Povolil všechny pomyslné hráze kolem sebe a po dlouhé době se rozplakal, jako malé děvčátko.

Na pelesti se stočil do klubíčka a plakal. „Maminko…“ škytal mezi vzlyky.

Jak je tohle všechno možné? Jak se mohlo stát? Vždyť už je v krytu zavřený přes půl roku a jeho matka si na něj ani nevzpomněla…

Byl smutný, uplakaný, sám a nakonec usnul.

——————————————–

Vím, kapitoly jsou kratší… Ale nedostatek času, někdy i inspirace jsou jako vlezlý červ… Snad se aspoň dobře pobavíte…

„Tak poď, ty šmejde!“ křičela na něj banda výrostků. Poštuchovali ho ostrými prsty v kroužku trýznitelů z místa na místo. Tahali ho za jeho dlouhé hnědé vlasy.

Najednou jedna dívka, která vypadala spíše jako chlapec, vypískla. Vlastně nevypískla, ale zavřískla silným hlasem: „Bacha, štouchejte toho magora opatrně, ať mu nevycákne jebák!“ ošila se a odskočila stranou.

Ostatní, většinou chlapci kolem sedmnácti let, se tolik výstřiku z pupínku umaštěného kluka nebáli. Ba naopak. V hlavách se začal rodit plán, na záchranu. Další z mnoha ironií.

„Co máš na mysli, vole?“ podíval se na něj kolega se světlými vlasy. Jeho světle modré oči se zabodly do přítelova obličeje. Čekal pořádnou sprosťárnu, věděl, že ho kamarád nezklame. Nespouštěl z něj oči, sledoval jeho měnící se výraz a byl čím dál spokojenější. Nakonec vytáhnul cigaretu a ležérně si ji vložil do úst. Lehce pohodil hlavou a vykřesl silný žhavící plamínek ze zapalovače.

„Z toho se zblázní strachy, vole,“ usmál se brunet a složil jednoduchým chvatem umaštěnce k zemi.

Ten jenom při dopadu hekl a snad se i začal modlit, aby to nebylo nic hrozného, jak bylo jejich zvykem.

„Mluv, sakra,“ vyzval blonďák přítele. Ostatní výrostci se kolem nich shromáždili a očekávali, co se bude dít dál. Nikdo z nich si to nechtěl nechat ujít.

„Podrž mi ho,“ otočil se na jiného chlapce. Pustil se do vykládání. „Takže, všichni určitě znáte ten starej atomovej kryt ve vopuštěný části city, ne?“ rozhlédl se po ostatních. Levý koutek se mu zvedl v ďábelském úsměvu.

Ostatní vytřeštili oči na tmavovlasého hocha. Ačkoli všem bylo kolem sedmnácti let, jejich zákeřnost neznala mezí. Vybrali si k účelům šílené šikany čtrnáctiletého chlapce. Tento náhodný výběr měl za následek, že malý čtrnáctiletý Tibor přežil a tím se stal jediným na světě.

Když ho vedli opuštěnou částí city, vzpíral se jim, kopal kolem sebe jako holka. Kdyby mohl, kousal by. Ta představa, že ho chtějí zavřít do starého, opuštěného a zaprášeného atomového krytu, ho děsila až k nepříčetnosti. Nevydal však ani hlásku. Strach a panika v něm rostla s každým dalším metrem cesty.

Banda výrostků se výborně bavila, jak se jim Tibor snažil vyvléknout. Bavili se dál na jeho účet. Vymýšleli si spousty příběhů, které nebyly ani pravdivé, ale bylo jim to jedno. Chtěli vidět Tibora na pokraji jeho sil, stále čekali, kdy se jim rozpláče v rukách. Vyprávěli různé nesmyslné historky o mimozemšťanech a vysávání mozku a o zbloudilých duších zavražděných v opuštěné části city.

Došli ke starému krytu. Na některých byl vidět strach a taky se podle toho rozhlíželi na všechny strany, protože se sami vyhecovali ke strachu. Velká dívka s postavou chlapce na tom nebyla o nic lépe, ale snažila se nedat na sobě nic znát.

Velký brunet, podle všeho tedy šéf ostatních, předal mladinkého Tibora na podržení dalšímu klukovi. Došel k masivním dveřím z pevné oceli a betonu. Chvíli si je prohlížel.

Hlavně abych se sakra neshodil, pomyslel si a dál se díval, z jaké strany bude nejlepší se dveří chopit a otevřít je. Nakonec pravou ruku položil na masivní kliku a levou zasunul za okraj dveří a zabral. Dveře se jen velmi pomaličku otevřely, ztěžka vrzaly. Ten zvuk se stal pro Tibora výhružkou. Tibor však nebyl jediný, komu přeběhl mráz po zádech.

„Takže…“ otočil se brunet a zase zvedl pravý koutek ve výrazu zlého úsměvu. „Skrčku, tady je tvůj nový domeček. Staneš se naším mazlíčkem, máš radost?“ přibližoval se k němu blíž a byl mírně nakrčený, protože chtěl Tiborovi ukázat, jak je bojovný.

Tibor zvedl oči ze země, už se začínal dostávat do apatie, bylo mu jedno, co se s ním stane, jak to bude probíhat, nebo jak dlouho tam bude zavřený.

„Di do hajzlu,“ řekl klidně a podíval se brunetovi zpříma do očí.

Bylo to jako hodit hadr od benzínu do ohně. Na Tiborově tváři se otiskla ruka bruneta. Chytil ho za límec u trička a pomaličku ho vlekl ke krytu. Nakonec se zastavil přede dveřmi a zadíval se tmavýma očima do Tiborových.

„Tady zkrotneš, ty šmejde. Tohle sis dovolil naposledy!“ cedil přes zuby do pupínkového obličeje a nakonec ho tvrdě strčil dovnitř a pomaličku zavíral mohutné dveře.

Tibor se díval, jak se před ním zavírají dveře a konečně si dovolil, aby mu z očí unikla jedna jediná slza. Netušil, jak dlouho tam zůstane zavřený, ale doufal, že to moc dlouho nebude.

Na druhé straně dveří se na sebe podívala parta výrostků.

„Jak dlouho ho tam necháme?“ zeptala se dívka.

„Nejradši bych ho tam nechal tak dlouho, až zdechne,“ řekl brunet a pravou ruku semkl v pěst.

„Kašlem na něj, ať se ven dostane jak chce,“ ležérně pověděl blonďák a odhodil nedopalek.

Všichni ho poslechli, jenže přesně v tu chvíli se k nim dostal smrtelný koktejl ze ‚salámku‘ a všichni spadli na zem mrtví.

Celý svět se ponořil do absolutního ticha. Nikdo tento zásah nepřežil až na Tibora, který byl bezpečně ukrytý v atomovém krytu.

Tibor netušil, že se stal jediným živým člověkem na celém světě. Dobré dvě hodiny se choulil na zaprášené zemi krytu a doufal v zázrak.

Nakonec se osmělil a posadil se. Kdyby se někomu snažil vysvětlit, co vidí, použil by slova: „Viděl sem prdlačku, ale nevzdával jsem se…“

„Uvažuj, kruci!“ byl tvrdý sám k sobě.

Po chvíli si vzpomněl, že má v kapse svůj komunikátor. Sáhnul tedy do kapsy a vytáhl ho do tmy. Rychlým pohybem ruky ho otevřel a tím si zajistil, aby viděl aspoň to málo.

„No bezva… Bez signálu… Máti…“ zaskučel při vzpomínce na jeho matku.

Asi by to byl zázrak, kdyby si na něj matka vzpomněla. Nebyla to jedna z těch starostlivých matek, navíc nebyla se svým synem dokonale spokojená a tak mu to dávala najevo, jak jen se dalo. Někdy si myslel, že ho adoptovala, protože se nudila. Do toho to byla šílená workoholička s pocity, že bez ní by práce zkrachovala a burza už by se nikdy nezvedla na své vratké nožičky. Někdy kolem něj doma chodila, jako kolem pohovky na kterou si nechce sednout.

A tak byl Tibor samorost, který se snažil sám najít svou cestičku životem. Ale jako by to všichni vycítili, stal se obětí šikany od starších a někdy dokonce i od mladších dětí. Nic si z toho nedělal. Vysnil si svůj vlastní svět, ve kterém byl jen on a nikdo jiný. Kdyby jen tušil, že jeho malý sen se stane skutečností.

Začal si svítit komunikátorem na všechny strany krytu. Hledal cokoli, co by mu pomohlo přežít, než ho pustí ven. Zvedl se ze země a začal si prohlížet svoje tmavé okolí.

Objevil čtyři postele na jedné straně a všechny nad sebou. Zkusil se do jedné z nich položit, ale bylo to pro něj dost nepohodlné. Jen díky své drobné postavě se tam vešel bez sebemenších problémů. Naproti postelím byly skříňky. Začal je prohledávat.

Našel svítilnu, pár konzerv, starý otvírák na konzervy, lékárničku, kterou by neošetřil svého největšího nepřítele a pár kondomů, které byly víc vyschlé než lubrikované. V tu chvíli mu došla baterie a komunikátoru a sám se mu vypnul. Tibor se zase ocitl v naprosté tmě.

Nahmatal rychle svítilnu a hledal knoflík na rozsvícení. Svítilna třikrát zaprskala, ale rozsvítila se. Bylo z ní o něco víc světla a tak se začal rozhlížet dál po stěnách. Nakonec našel i vypínač, rychle k němu došel a rozsvítil.

Na stropě zapraskala zářivka a snad stokrát zablikala než se rozsvítila úplně.

„Do hajzlu…“ zhodnotil Tibor svou situaci a zhroutil se k zemi. „Uvízl sem v zasraným pravěku…“ zavrčel si pro sebe.

Najednou se mu zachtělo na záchod. Hledal mísu toalety, pisoár, prostě cokoli, do čeho by mohl vykonat potřebu. Jenže pak našel hledanou věc a zůstal nad ní stát.

„Proč mě sakra, rovnou nezabili?“ zeptal se sám sebe a sledoval pouhou díru na vykonání potřeby. Z každé strany díry byly nášlapky, nejspíš pro jistější balancování nad toaletní dírou.

Jeho potřeba byla o tolik silnější než on sám. Nakonec musel překonat všechen svůj odpor a nechuť a ulevit si…

Někde na okraji pouště, na velmi dokonale ukrytém místě. Kolem nikde nic nebylo, jen se občas přehnala písečná bouře a tím přesypala duny z místa na místo. Dokonalé místo, přesně na to, aby se tam schovala tlupa mužů v uniformách.

Možná to byla jen tlupa teroristů nebo to byli lidé z nějakého vojenského sektoru. Po tom se nikdo nikdy nepídil.

Přísný řád jim zakazoval vzdalovat se od jejich základny. Byli si neustále nablízku. Z neustálé blízkosti se v jejich budově často přeháněly bouře ponorkové nemoci. Ale jejich vůdce jim to nedovolil, uměl si svoje muže dokonale zkrotit. Jinak by to nebyl správný vůdce.

Velel asi dvaceti mužům, vlastně dvaceti velel na začátku. Dva spáchali sebevraždu po čtyřech měsících života v poušti. Vyžadoval dokonalou disciplínu, každý z nich si vyzkoušel, jaké to je vydrhnout celou základnu kartáčkem na zuby. Šikana ze strany vůdce se brala jako naprosto obyčejná věc, hlavně byla pro jejich dobro. Zhruba tak, jako rodiče udeří své dítě, když něco provedou.

Procházel hlavní chodbou. Jeho naleštěné holinky se leskly v kousíčcích světla, které pronikalo dovnitř základny. Klapaly o tvrdou podlahu a aspoň dávala ostatním mužům echo, že se blíží jejich vůdce. Došel k těžkým dveřím, na okamžik se na ně zahleděl. Nakonec nenašel nic, ať to bylo cokoli, co hledal. Rázným gestem chytl kliku a trhnul dveřmi.

V místnosti se okamžitě postavilo do pozoru pět mužů a zasalutovalo.

„Pohov,“ zavrčel vůdce.

Ruce si chytnul za zády a přecházel po místnosti.

„Nějaké novinky,“ otočil se na muže po své pravé ruce. Ten hned vyskočil a zaujal pevný postoj.

„Nikoli, pane. Mohu ještě mluvit, pane?“ optal se. V očích se mu mihl stín strachu, jenže kdyby mu zatajil tuto informaci, mohl by si to o něco déle ošklivě odskákat.

„Povolení uděleno,“ řekl tvrdě vůdce a zahleděl se muži do očí. Probral v něm zvědavost a to se moc často nestávalo.

„Pane…“ začal pomalu, ale pak zase rychle zaujal vážný postoj a dal do svého hlasu veškerou sílu, které byl v tu chvíli schopen. „Náš radar zachytil zprávu. Je to šifra, ale podařilo se nám ji rozluštit,“ a podával ochmataný papír veliteli.

Vzal si jej do ruky a podíval se na něj. Byly na něm vytisknuty různé obrázky a sem tam mezi nimi se objevilo písmenko.

„Co je to za žert?!“ zahřměl velitel a pěti mužům se zatřásla kolena.

„To není žert, pane,“ odpověděl muž, který s velitelem dál statečně mluvil. „Je to dávná šifra, která se používala v dvacátém a jednadvacátém století, pane. Podařilo se nám najít návod na jeho luštění a zprávu jsme dešifrovali, pane.“

Veliteli trochu povolilo napětí v obličeji. „Co to znamená!“ začínal být netrpělivý.

„Je ale velmi zvláštní, že jsme ho zachytili z vesmíru. Museli být velmi vychytralí. Myslíme si, že je to teroristické hnutí KuDo…“ chtěl ještě pokračovat dál, ale byl přerušen.

„Co to znamená!“ zaječel vůdce a jeho pravé obočí povyskočila a zároveň se objevil lehký tik v levém oku.

Vojákovi zatrnulo, v duchu si nadával, že se nechal tak unést, ale považoval to za důležitou věc. Přešlápl z nohy na nohu. „Útok připraven, vše může začít, vypusťte raketu, smrt s vámi,“ vyblekotal rychle a čůrek potu mu přejel po spánku.

„Ha!“ zařval vítězoslavně velitel. „Přesně tohle jsem si myslel! Pohov!“

Voják se zhroutil na židli a modlil se, aby už velitel nepoložil žádnou otázku zrovna jemu. V duchu si i nadával, že vytáhl nejmenší sirku a byl to on, kdo to musel veliteli oznámit.

Velitel mezitím přešel k velkému oknu. Škrábal si dokonale oholenou tvář. „Jak myslí…“ přestoupl si z nohy na nohu. „Budeme rychlejší…“ otočil se zpátky do místnosti. Díval se do obličejů pěti bílých mužů, žádný z nich ani nedutal. Někteří přestali na pár okamžiků dýchat. Kdyby měl velitel jen o něco ostřejší smysly, cítil by jejich strach a náramně by si tu náladu kolem užíval.

Nebyl zrovna jeden z těch normálních lidí. Jeho normálnost ho opustila už dávno. Vlastně nikdy nebyl jeden z těch normálních. Už ve školce trpěl strašlivými paranoidními stavy. O tolik smutnější, že to bylo u dítěte. Nebyl schopen ani spát v nějaké normální poloze. Končetiny si každou noc pečlivě omotával do peřiny, aby z něj nekoukal ani kousíček. Myslel si totiž, že mu prsty ukouše bubák. Tento strach už ho dávno přešel, ale přišly mnohem horší.

Byl zvyklý mít všechno pod kontrolou, žádný úkol mu nebyl cizí. Vše, po čem kdy toužil, dostal. Ale nekonečný pocit, že ho někdo sleduje, byl silnější. Nebyl schopen téměř ani normálního pohybu v davu lidí. Proto byl odvelen do pouště, proto jeho osmnáct mužů skákalo jako opičky na gumičce.

„Budeme první…“ zašeptal nakonec a jeho vítězoslavný úsměv na tváři vyděsil muže ještě víc.

„Zahájíme plán ‚salámek‘!“ rozkázal do místnosti.

Pět srdcí v místnosti se na pár okamžiků zastavilo a po chvíli se zase rozeběhlo. Nikdo se na nikoho nepodíval, jen stočili vyděšené pohledy na velitele. Nikomu se nechtělo splnit jeho rozkaz. Jenže čím víc se dívali do velitelovy tváře, tím víc si začínali myslet, že je to ten nejlepší nápad. Nenechat se zabít, ale radši se zabít.

Malý zfanatizovaný dav se pomalu pustil do práce. Téměř to připomínalo rituál.

Každý z nich přešel k panelu se spoustou čudlíků, knoflíků a páček. Postupně otvírali ty kryté a postupně je mačkali. Ačkoli to dělali poprvé, jejich pohyby byly dokonale sladěné a připomínaly skoro tanec.

Operace ‚salámek‘ nebyla jen tak nějaká operace. Byl to projekt starý asi deset let a svět o něm moc nevěděl. Přesněji šlo o několik vakcín spojených s viry a bakteriemi různých chorob. Název salámek by se mohl zdát možná i vtipný, v některých případech i trapný. Jenže vědec, který ‚salámek‘ skloubil dohromady, se zajímal o dějiny. Hlavně tedy o dějiny dvacátého a jednadvacátého století.

Díky své lásce k dějinám přišel na to, že v těchto obdobích byl salám jednou z oblíbených pochutin. Dokonce i podle nějakých starých studií přišel na to, že ty jisté salámy mají neblahé účinky na zažívání lidí, což mu ve spojení s jeho koktejlem vakcín a virů přišlo vtipné.

A tak vznikl ‚salámek‘…

„Pane, máte tu čest,“ ozvalo se od jednoho z mužů s jejich veliteli.

Vůdce stál za muži a sledoval jejich práci. Na výzvu vykročil o dva kroky blíž k panelu. Přejel pohledem všechny čudlíky a zhodnotil jejich správnost.

„Sbohem…“ zašeptal.

Jeho muži si všimli šíleného výrazu ve tváři. Zahloubal v nich znovu strach, ale ten je přešel v okamžiku, kdy vůdce zmáčknul poslední čudlík.

Raketa ve tvaru válečku, skoro podobná skutečnému salámu, vystřelila vpřed. Prodírala si cestu teplým vzduchem. Letěla si sama a poklidně. Nic jí nebránilo v tom, aby si letěla, skoro jako by se to prostě mělo stát.

Doletěla k cíli své cesty. Někde mezi Evropou a Asií přistála na zemi. Na jejím těle se otevřelo okýnko a na malém displeji se objevil obraz. Chvilka zrnění přestala a pak se na obrazovce objevila žena. Byl to záznam.

„Dobrý den, chceme vám poděkovat, že jste využili našich služeb. Je nám ctí, že jste využili našich služeb. Přeji vám krásný den,“ zakončila krátkou řeč.

Pak se ozvalo krátké zavrčení a nakonec vyšel oblak slaboučkého dýmu. Tím se do světa vypustila vražedná směs. Proces to byl velmi rychlý a do tří hodin byla celá modrá planeta nezvykle tichá. Každý, ke kterému se vir dostal, zemřel tiše a rychle. Až na toho jediného.

Bylo obrovskou ironií, že se tohle všechno stalo. Vůbec to tak být nemuselo. Kdyby jen si těch pár mužů nastudovalo luštění rébusů o něco víc, došlo by jim, jakou zprávu dostali. Nebyl to teroristický vzkaz chycený z vesmíru. Byl to mimozemský seznam na nákup, který zněl asi takto: Kup něco dobrého, uvařím, miluju tě, brzo se vrať…

Předmluva

Čas plynul… Nikdo si ničeho nevšímal, vždyť ani nebylo čeho. Sobectví, marnivost a hamižnost se staly hlavními vlastnostmi lidí. Kdyby to viděl někdo jiný, myslel by si, že jde o jistou alternativu pekla na zemi.

Společnost se pomalu rozpadala. Ti malověrní, kdyby nebyli slepí, mohli by se zachránit. Ale zachránili by se?

Hlavní problémem byli lidé. Přestali se zajímat o blaho zvířat a celé planety. Nejdříve si vykáceli všechny lesy, ty přenádherné vlhké plíce světa, pralesy. Všechny nemoci se vyplížily ven, přesně tak jako se vyplížil vir HIV, jenže tyhle byly o tolik horší. Splývaly pomaličku s celým lidstvem a pomalu je užíraly až k trýznivé smrti. Už nešlo jen o pouhý a pomalý rozklad krvinek, rozložení obranyschopnosti, tyhle byly o tolik horší, že u každého se projevovaly jinak.

Zájem o zvířata zanikl, jako by nějaký kus oblečení vyšel z módy. Ta přišla na řadu jako druhá. Druh po druhu, rasa po rase odcházely z modré planety. Neodlétaly však do jiných galaxií. Jen prostě vymíraly. Lidé přestali mít zájem řídit jejich reprodukci. A hlavně, když se přestali starat o jejich přirozené prostředí, nebylo již pomoci. Jako poslední vymřeli psi. Nebo možná až švábi? To už nikdo neví, protože se o to nikdo nestaral.

Jak zachránit někoho, kdo o pomoc nestojí a ještě si sám hází klacky pod nohy? Nejdříve jsou to jen klacíky, malinké a lehce zlomitelné, jenže nakonec se na malinké klacíky začnou vršit klacky a pak klády. Nakonec člověk stojí před obrovskou překážkou, kterou si postavil sám. Už si nepamatuje, jak jí celou složil, jak se mu podařilo udělat ji tak velikou. Prostě tam najednou stojí před ním.

A tak lidé začali ničit sami sebe. Začali na těch, kteří se neuměli sami bránit. Na dětech.

Tak jako se kdysi v dávné minulosti vybíraly ty nejsilnější a nejhezčí děti, tak to pokračovalo i v časech budoucích. Jenže jich už tolik žilo, žilo tolik dětí s vadou. Ano, dospělí se začali chovat jako děti. Brali dítka s vadami jako rozbité panenky. A co se dělá s rozbitými panenkami? Spravit je? Moc námahy a hlavně práce. Rozbitá panenka musí ještě dostat pořádně za vyučenou, protože se neměla co rozbíjet a pak se vyhodí. Aspoň ty masové hroby jim zbyly. Někdo by mohl říct, že jim aspoň nebude smutno, vždyť byly mezi svými, chtěly by snad něco víc?

A tak to pokračovalo dál a dál.

Památky na doby dávno minulé se rozpadaly, staré domy chátraly, z kostelních věží padaly zvony a ničily dlažby ulic a někdy zabily i pár lidí. Vše upadalo v zapomnění.

Touha po nových objevech a bohatství zaplavila mysl každému. Objevená místa ztratila svůj lesk, jen co se okoukala. A pak už nebylo nic na objevení. Modrá planeta začala být nudná.

Nebylo co dělat. Vše se stalo všední a nudné. Nemoci vypuštěné z pralesů se kolem lidí plížily jako přízraky fantomů a nedaly jim spát.

Experimenty se staly lidským hnacím motorem. Hledali léky na ony nemoci, tolik zákeřné, ale dá se najít nějaká pomoc? Nenašli nic. Jenže se nevzdávali. Stále dokola a dokola, marné snažení, hokusy pokusy, čáry a kouzla. Nic nepomáhalo. Najednou byly všechny obory ztracené. Nic nedávalo smysl.

Nedali si pokoj, hledali, křížili, zkoumali… Nic, všechno špatně. A tak zbylo poslední…

Konec rodin. Konec rodinné podpory.

Nedůvěra naplnila srdce všech…

A pak začala válka. Ta nejhorší ze všech. Válka, která jedinému pomohla a všechno ostatní ukončila.

A tak vznikl on. On jediný. A tohle je jeho příběh…

Vztek ve mně rostl s každým dalším krokem. Kde bych měla najít původce všeho toho, co se mi doteď stalo? Kdo byl ten zatracenej dobrák, který mi doporučil, abych se sem dostala?

Vlastně jsem ho nikdy neviděla a hlavně jsem ani nevěděla, kde toho dotyčného mám hledat…

V útržkách se mi vracely poslední okamžiky… Viděla jsem milého a určitě mladého muže, který se nade mnou skláněl. Skoro jako bych zase cítila jeho doteky.

Dantiana! projelo mi najednou hlavou jméno té malé dívky. To je ona! To ji musím najít… Ale jak?

V poklusu jsem se snažila myslet, snad jsem si myslela, že mi myšlenky taky poběží o něco rychleji. Možná mi to k něčemu pomohlo, protože ta pravá myšlenka dorazila velmi brzy. Už jsem ani nedoufala. A přitom to bylo tak jednoduché.

Pokud jsem si dobře vzpomněla, říkala mi, že se známe a je moje Nara. Není tedy nic jednoduššího.

„Dantiano!“ zakřičela jsem ze všech sil. Z nedaleké koruny mohutného stromu se vzneslo pár ptáků. „Dantiano, ke mně!“ Hlas mi přeskakoval do hysterických tónů, ale nevšímala jsem si toho.

„Kdo tady koho bude poslouchat?! Dělej, ke mně!“ křičela jsem stále dokola. Nevzdávala jsem se, jednou se to v ní muselo zlomit a musela mě zaslechnout. A pokud je vážně můj pes, musí poslouchat.

Uběhla nějaká doba. Otáčela jsem se stále dokola a čekala, pěsti pevně semknuté.

Ozvalo se za mnou praskání a hlasité dýchání v rytmu běhu. Otočila jsem se za zvukem a viděla jsem mladinkou dívku, která běžela za mnou. Vypadala tak krásně a roztomile, až na ten jazyk, který ji vlál z úst opravdu jako psovi.

Tři metry přede mnou zastavila. Nakrčila se.

Podívala jsem se na ni tentokrát už pořádně. Určitě to musela být ona. Jak jsem si jen mohla myslet, že je to jenom dívka? Vždyť je v ní víc ze psa než člověka. Její pohyby tomu nasvědčovaly. Byla to moje malá Nara.

„Co chceš?“ zeptala se opatrně. V hlase jsem jí možná zaslechla lehké vrčení. Tohle si nemohla dovolit.

„Přestaň, to ty si mě sem dostala! Takže teď si mi povinna odpovědět na pár otázek!“ přivřela jsem oči do zlého pohledu.

„Fajn, co chceš vědět?“ Nedokázala se na chvíli zastavit, neustále přecházela z místa na místo a stále si mě měřila pohledem. Přestávalo mě to bavit.

„Sedni!“ štěkla jsem na ni a ona mě okamžitě poslechla. „A teď mi hezky vysvětlíš, proč si mě sem dostala! Hned a bez vytáček!“

Seděla na zemi a sledovala mě. Natáčela hlavu ze strany na stranu a zkoumavě si mě prohlížela.

„Ty to vážně nevíš?“ hlesla.

Jenom jsem záporně pokývla hlavou. Čekala jsem.

„Neviděla ses nikdy cizíma očima. Nikdy jsi neviděla, jak si zoufalá sama nad sebou. Jen jsem ti chtěla pomoci. Takhle by ses zabavila úkolem, který znáš, a už bys nebyla tak nešťastná. Chtěla jsem ti jenom pomoci, nic víc a nic míň. Tobě se tady nelíbí?“ podívala se na mě s takovým smutkem v očích, že jsem se na ní najednou ani nemohla zlobit.

Klesla jsem do trávy na kolena.

Možná to bylo tím prostředím tady, že jsem si pořád připadala tak zlomená, možná to bylo tím, že pokaždé, když jsem se cítila už pevná a rozhodnutá, vždy mě něco donutilo změnit názor.

„Promiň,“ zašeptala jsem, „ale jak se teď odsud dostanu? Miluju svůj život a už vím, jak s ním naložím a co podniknu. Nechci umřít, teď ne. Prosím, pomož mi dostat se zpátky do mého života…“

Zaslechla jsem jemné zakňučení a pak jak lehce šustila tráva. Najednou jsem měla její hlavu v klíně, začala mi lízat ruku. Musela jsem jí začít hladit po vlasech. Prostě byla pes a tohle byla naše mazlivá chvilka.

„Nevím, jak ti pomoci dostat se zpátky. Ale řekni mi, co chceš dělat, až se vrátíš do života?“

„Postavím se na svoje vlastní nohy. Budu samostatná a zaopatřím se tak, abych nemusela už dělat tu šílenou práci. Ale co konkrétně, to ti neřeknu, to se dozvíš, Naro…“

„Dobře,“ řekla jenom.

Dál jsme seděly mlčky, probírala jsem její jemné vlasy a přemýšlela, jak bych to všechno vrátila do těch starých živých kolejí.

„Víš,“ začala pomalu mluvit, „vlastně jsem tě tu chtěla mít. Chtěla jsem tě mít jenom pro sebe. Jasně, vím, že tu máš svého Draka a že bys spíš byla s ním než se mnou, ale třeba bychom časem našli nějaký kompromis, jak tu žít společně… Byli bychom jedna malá a různorodá rodinka…“ dokončila polohlasem a já ucítila, jak mi její první slza skápla na ruku.

„Nemůžeš rozhodovat o osudu ostatních. Jasně, klidně bych tu zůstala, jenže mám v životě takových nedořešených věcí… Prostě bych si je ráda vyřešila a konečně dala svému životu nějaký smysl.“ Začínala jsem pomalu plakat.

„Já vím…“ zaškytala Nara. „Prostě se teď musíme rozejít, ale jednou se tady zase shledáme. Aspoň až jednou ve světě živých umřu, budeš vědět, že tady na tebe čekám a že se tu zase jednou shledáme. Je to chatrná útěcha, ale aspoň něco. Třeba tě to bude míň mrzet…“

„Jo, tak to bude určitě lepší…“ zašeptala jsem.

Pak zvedla hlavu z mého klína a postavila se na nohy. Rozhlédla se kolem dokola, naposledy mi upřela svoje hnědé oči do mých a vzdychla. Natáhla ruku, jako by se mě chtěla dotknout, ale pak ji zase stáhla.

„Takže jednou se shledáme…“ zašeptala. Otočila se na druhou stranu ode mě a rozběhla se pryč.

Dívala jsem se za ní, dokud mi nezmizela.

Utřela jsem si slzy, zvedla se na nohy a vydala se na další pokračování mojí cesty. Musela jsem najít tu správnou cestu odtud. Nevěděla jsem zatím jak, ale doufala jsem, že na něco přijdu, tak jako s Narou.

Už jsem se nemohla kochat krajinou. Jak bych se mohla kochat svojí vlastní smrtí? Krucinál… Stačila by mi třeba jen malinká škvírka, abych se odtud dostala, ale kde jí mám najít?

Nakonec jsem došla k řece. Taková ironie. Něco mi našeptávalo, že u řeky to začalo. Kéž bych to tady mohla i ukončit. Jenže dá se dostat zpátky do života tím, že se zabiji ve smrti?

Už jsem asi nemohla vymyslet větší hloupost…

Chci domů, pomyslela jsem si. Chci zpátky do svého života, klesla jsem na kolena a podívala se na svůj odraz do vody. Dívala se na mě dívka se smaragdovýma uplakanýma očima, nazelenalou pletí a místo vlasů šlahouny větví s listy. Byla smutná. Ráda bych jí pomohla, ale nevěděla jsem jak.

Zavřela jsem oči.

Chci domů, za Davidem… Obejmout jeho pevné a svalnaté tělo, políbit jeho teplé měkké rty, proplétat prsty s jeho. A hlavně cítit teplo jeho kůže a slyšet tep jeho srdce. Být zase zpátky doma a udělat všechno pro to, abych se postavila na vlastní nohy, aby mi už nikdo nemohl ublížit. Obrnit se na ten život, jak jen to půjde. A taky si hlavně užívat Davida. Tolik jsem se upnula na jeho osobu…

Čím víc jsem myslela na domov a Davida, tím víc mi docházel dech. Myslela jsem, že je to z té úzkosti, která mě zaplavovala, jako se umyvadlo plní vodou. Jenomže pak jsem se nemohla nadechnout vůbec, což bylo divné, protože jsem vlastně dýchat nepotřebovala. Chyba.

Vytřeštila jsem oči. Neviděla jsem nic jiného než absolutní tmu. Byla jsem vyděšená a snažila se nadechnout, ale nešlo to. A do toho ta tma…

Snažila jsem se dál lapat po dechu, nevzdávala jsem to.

„Snaž se!“ zaslechla jsem.

Vždyť se snažím! chtěla jsem zakřičet, ale něco mě dusilo.

Bylo to, jako by se mi plíce plnily vodou a stále víc, až každá alveola byla odštípnutá od jakékoli cesty ke kyslíku.

„Dejchcej! Proboha, bojuj!“ dobýval se mi hlas stále do mysli.

Z úst mi unikl první lok vody, ani jsem ho nevyplivla, prostě ze mě vylétnul.

Jenže s gejzírem vody ze mě odešly i všechny myšlenky. Upadla jsem do černého bezvědomí. Ticho a tma…

Zase malinko kratší kapča, tak se prosím nezlobte… Tahle mi trvala dlouho (to ten útlum)… Doufám, že se bude líbit…

—————————————————————————————————————————————————

„Okamžitě mi to vysvětli, protože já už tady nechápu vůbec nic!“ zoufale jsem se na něj dívala a nevěděla, co si myslet. Možná mi byl i jeho obličej povědomý, jen… Kam ho zařadit?

„Báro, podívej se na mě pořádně. Nejsem ti povědomý?“ pousmál se.

Určitě si dobře uvědomoval, že mě štve to jeho „hádej, hádej“.

„Nejsem Bára!“ zavrčela jsem.

„Ale jistě, že jsi!“ zase se zasmál, jako by jednal s malým umanutým dítětem a ne dospělým stromem.

„Dost! A okamžitě mi to všechno vysvětli… Už mám plný zuby těch oklik, který tady na mě každý zkouší! Mluv a pěkně popořadě!“ syčela jsem mu do obličeje a přála si, abych vypadala jako ta nejzuřivější vrba na světě.

Pomalu se zvedl ze země. Napřímil se, ale bylo jasné, že se nenarovná úplně. Poodešel pár kroků ode mě a ohlédl se zpátky. V jeho očích se odrážela bolest a smutek.

Zajímalo mě, co se mu honí v hlavě, ale netroufala jsem si už cokoli říct. Jen jsem seděla a čekala. A hlavně jsem doufala, že začne sám.

Zastavil se. Zhluboka se nadechl a pomalu začal:

„Tohle místo… Je pro každého jiné. Osobně vidím pole a louky. Pole plné obilí a jetele. Jsou to ta nejúrodnější pole. Taková jsem ani neviděl v celém svém životě. Bylo to jako dostat se do ráje. Celý svůj život jsem bojoval s nepřízní počasí a snažil jsem se uživit rodinu z toho mála, které jsem někdy o žních sklidil. Byly to drsné doby, ale já, moje žena i děti jsme byli zocelení. Dal jsem tak vlastně základ silnému rodu. Jenže žádné z mých dětí nekráčel v mých šlépějích. Dělal jsem si obavy o statek, který už vybudoval můj otec a předtím zase jeho…“

Mluvil klidně, když vzpomínal na ty doby. Kdy to bylo, věděl jenom on.

A pak jsem si všimla, že místo fauna už přede mnou nestojí faun. Začal se mi pomalu měnit před očima.

Jeho rohy se mu vsouvaly do hlavy, tam, odkud mu vyrostly. Místo chlupů a kozích nohou měl nohy obyčejného člověka a na sobě kalhoty. Dívala jsem se na mladého muže. Nejspíš s tím, jak vzpomínal, byl zase tím, kým býval.

„Víš, byly to těžké doby, ale dokázal jsem se s tím poprat jako chlap.“ Otočil se zpátky do dálky.

Jeho vyprávění mě začínalo zajímat čím dál víc. Nebylo mi jasné, kam tím vším směřuje, ale něco mi našeptávalo, že se k tomu velmi brzo dostane.

„Čas ubíhal. Neměl jsem čas přemýšlet, co bude, až nebude. Pracoval jsem na poli, obstarával dům, ženu a děti. Bylo mi dobře a nic mi nechybělo. Jenže s přicházejícím stářím jsem byl čím dál více nemohoucí a musel jsem začít všechno rozprodávat. Trhalo mi to srdce na kusy. Vždyť jsem prodával všechno, co mi pomohlo živit rodinu. Nakonec zůstal jen dům, který pomalu chátral. Moje manželka zemřela čtyři roky přede mnou…“ posmutněl.

Otočil se ke mně zpátky, jenže se už na mě nedíval mladý muž. Jeho obličej byl zbrázděný vráskami. Jeho celkový vzhled se změnil. Místo pevného a skoro šlachovitého těla měl jen seschlou a ochablou skořápku. Jeho tělo se mírně lámalo v pase – byl ohnutý, nejspíše vzpomínkou na těžkou práci na poli. Přes kalhoty mu přetékalo ochablé břicho. V očích už nebyla ta mladistvá jiskra.

„Žádné z mých dětí nebylo schopno se o cokoli postarat. Sám už jsem nemohl, nešlo mi to. Děti o mě ztratily veškerý zájem. Tolik jsem se snažil jim dát v dětství všechno a takhle se mi odvděčily. Mohl jsem být jedině rád, že mě nestrčily do starobince.“ ironicky se ušklíbl a propaloval mě očima. Chvíli jsem měla pocit, že za to všechno můžu já…

A pak jako by se mi v hlavě rozsvítila žárovka. Najednou jsem věděla, kdo je ten muž přede mnou. Nevybavovala jsem si ho v přesných barvách. Určitě to musel být on.

Jen matně se mi vybavilo to stavení, které mělo tvar do písmene U. Jen opatrně se mi vkrádalo na mysl, jak jsem si na půdě hrávala s koťátky a snažila se tu starou rezavou váhu donutit, aby mi malá koťátka zvážila.

Bylo to jako probudit se ve tmě a pak najít sirku…

„Ale dost o mém životě. Vrátím se k tomu, co tě tolik zajímá.“ mrknul a povzbudivě se usmál.

„Dědečku?“ zašeptala jsem a do očí se mi draly slzy.

Jako lusknutím prstu se změnil zpátky ve fauna. Pousmál se a přišel blíž ke mně. Dřepnul si a zadíval se mi do očí.

„Vždycky jsi byla bystré děvče. Myslel jsem, že přijdeš sama na to, kde jsi, jenže ti musím pomoci. Moc brzo ses vzdala…“ řekl tajemně a pohladil mě po vlasech, až lehce zašustily lístky.

„Když mi zemřela žena, začal jsem přemýšlet, jestli se s ní zase někdy shledám. A pak jsem sám začal umírat… Pamatuji si to jako dneska. Byl jsem sám, nikdo v mé blízkosti. Nemohl jsem se ani zvednout z postele, jak mi bylo zle. Byl bych schopný odpřísáhnout, že jsem cítil, jak ze mě pomalu odtéká život někam na druhou stranu, jenže jsem si nebyl jistý kam. A tak jsem začal vzpomínat…“ Jeho oči se zalily slzami, když se zase vrátil do těch dob.

Už se mi neměnil před očima. Zůstal tím faunem, kterým byl.

Ani jsem nedutala. Nebyla jsem schopná se ani nadechnout. Ta sirka, kterou jsem našla, mi našla svíčku, kterou jsem zapálila. Najednou mi začalo docházet, kam tím míří. Všechno v mojí hlavě začalo pomaličku zapadat do sebe.

„Vzpomínal jsem na doby, kdy jsem se cítil nejlépe. Vzpomínal jsem na těžkou práci na poli, jak jsem zapřahal do chomoutu svého statného valacha. S touhle poslední myšlenkou jsem umíral… A tak jsem tady a všude, kam se podívám, vidím ta úrodná pole. Je radost se o ně starat…“ usmál se a zase se podíval do těch polí, která viděl.

Jenže ty já neviděla. Viděla jsem spíš volnou zatravněnou plochu. Místo, kde by se volně mohli prohánět koně a jiná zvířata… Viděla jsem stromy, které se měnily v lidi, veverky, které dělaly totéž. Ale to, co jsem chtěla vidět, mi unikalo a odhánělo mě od sebe.

„A tak jsem tady… Tohle je moje smrt. Můj posmrtný život. Nestěžuju si… Každý tu máme svůj úkol. Ty máš najít svého Draka, jenže ještě je moc brzy, aby si ho hledala. Proto tě odmítá.“

„Tím mi chceš říct, že jsem mrtvá? Ale já nevím, jak by se mi to mohlo stát!“

Zoufalost, která se mi začala rozlévat tělem, byla jako rána kladivem. Nechci umřít! Ještě ne! Tolik jsem toho ještě nestihla a pak… Pak je tu David, kterého mám ráda…

David…

Jak jsem si nemohla na nic vzpomenout, najednou jsem si vzpomněla… Bylo to, jako když se vosa snaží vyletět z místnosti, ale všechna okna jsou zavřená a ona naráží do okenic. A s každým úderem jsem si vzpomínala víc a víc…

Začala jsem panikařit.

„Nechci umřít…“ zašeptala jsem a sklopila hlavu.

„Nemusíš. Ještě máš totiž čas. Jenže tu cestu musíš najít sama.“Zvedl se, proměnil se v kozla a utíkal pryč.

Nechal mě samotnou. Seděla jsem na kopci a přemýšlela, jak se asi z téhle šlamastiky dostanu.

Byla jsem totálně zmatená. Jeden mě sem vlekl a nutil mě jít s ním, že tu najdu něco, co jsem vlastně hledala celý život. Jenže když jsem tomu pak nadosah, tak je mi řečeno, že tu nemám co dělat. A pak tady potkám svého dědečka a on mi klidně sdělí, že jsem skoro mrtvá.

Z tohohle se budu muset dostat sama… A už je jedno jak.

Místo toho, abych měla vztek na Dantianu, že jsem se dostala do posmrtného života, měla jsem vztek na sebe, že jsem ji vůbec kdy poslechla.

Zvedla jsem se ze země a řekla si dost!

Konec toho, jak mi každý radí, co mám dělat. Konec těm Machalům, kteří si myslí, že všechno ví líp než já. Prostě se konečně seberu a budu si žít podle svého. Tak jak já sama uznám za vhodné a od nikoho už si nenechám mluvit do svého vlastního života.

Jenže se ještě musím dostat zpátky. Nevím jak, ale musím to dokázat.

S touhle myšlenkou jsem vykročila vstříc, rozhodnutá se odsud dostat. Jednou se mi to povede a pak… Vlastně proč myslet na to, co bude pak. Hlavně musím pryč.

To ráno bylo nezvykle tiché. Dokonce i ptáci byli potichu. Uvědomila jsem si to jen pár okamžiků po tom, co jsem zase začala vnímat.

V pravidelných intervalech mi něco studeného dopadalo na tvář.

Vypadalo to, jako by se moje momentální nálada odrážela na počasí. Ačkoli bylo ráno, bylo nezvyklé šero. Ptáci byli asi schovaní někde v korunách stromů.

To, co mi dopadalo na tvář, byl déšť. Slzy smíchané s deštěm.

Dovolila jsem veškerým svým emocím, aby zmítaly s mým tělem. Nechala jsem prostoupit veškerý vztek a bezmoc, aby mě ovládly. Vymrštila jsem svoje tělo do polohy na všechny čtyři a z plných plic zakřičela. Když jsem se slyšela, udělalo se mi ještě více úzko. Bylo mi šeredně zle.

Ještěže nejsem keř, vzplanula bych jako papír žárem svého vzteku, pomyslela jsem si.

Co když o mě opravdu nestojí? Nechce, abych byla zde?

Někde v dálce se ozvalo tiché a táhlé zahřmění.

„Slyšíš?!“ Zakřičela jsem ze všech sil. „Mám tušení, že tu někde jsi!“ Křičela jsem dál. Byla jsem si vážně jistá, že se schovává někde nedaleko mě a pozoruje moje počínání.

„Slyšíš?“ Zašeptala jsem do trávy a slzy se mi z očí začaly hrnout víc a víc. Přidala jsem na razantnosti, znovu jsem začala křičet z plných plic, v naději, že překřičím svůj pláč. „Tak sakra, slyšíš mě?! To mě tak moc nesnášíš? Jsem ti odporná? Odpověz! Tak moc mě nesnášíš, že se mi zjevíš jen ve snu a ještě mě vyháníš?! Tak moc jsem ti odporná? Nebo se mě jen bojíš? Takový velký drak a bude se bát neškodné vrby? Jsi k smíchu!“

Při posledních slovech se mi zlomil hlas. Moje duševní bolest a slzy se draly na povrch a já už neměla sílu, abych se jí snažila potlačit. Prsty jsem začala pomalu zarývat do hlíny. Dech jsem měla rychlý, přesto mělký.

Začala jsem znovu mluvit, jenže pomalu a už normální hlasitostí.

„Tak si táhni! Jdi si… Běž, když o mě nestojíš…“

Z dalekého lesa se ozvalo bolestné zařvání. Trhla jsem sebou a podívala se tím směrem. Mezi stromy se jen mihl stín. Aspoň jsem si to myslela. Přes vlastní slzy jsem moc neviděla.

Zhroutila jsem se zpátky do trávy. Stulila jsem se do klubíčka a pustila svému pláči otěže. Vzlykala jsem určitě dlouho, protože můj pláč přešel do jakéhosi škytání.

Po nějakém čase jsem se začala uklidňovat.

Déšť se mi vpíjel do kůry. Cítila jsem, jak mi začíná nabývat, jako houba saje vodu.

„Jdi si, kam chceš, když o mě teď nestojíš!“ zašeptala jsem naposledy.

Zoufalá… Byla jsem totálně zoufalá. Dokola jsem si přehrávala svůj sen. Přemýšlela jsem, kde jsem mohla udělat chybu, že mě tolik nechce a odhání mě od sebe.

A co by vlastně dělal drak se stromem.

Překulila jsem se na druhý bok. V dálce jsem zaslechla další řev. To zvíře muselo strašně trpět. Trpělo asi tak, jako sem trpěla já sama.

Nemohla jsem zůstat ležet. Potřebovala jsem utéct. Bylo mi jedno kam, ale nechtěla jsem být tady. Pomalu jsem se zvedla ze země a rozeběhla se směrem, ani jsem nevěděla jakým. Nohy se mi bořily do rozbahněné trávy a klopýtala jsem. Nebyl to ani běh. Spíš chaotický běh.

Doklopýtala jsem ke strmému kopci. Chvíli jsem stála a dívala se na něj. Vylézt? Obejít? Zůstat tam?

A pak ve mně vyhrála ta část, kterou nazývám svým démonem. Potřebovala jsem se pořádně potrestat, aby se mi aspoň trochu ulevilo.

S vypětím všech sil jsem se dala do prudkého stoupání kopce. Ve stoje mi to moc nešlo, tak jsem se podpírala rukama a pomalu postupovala nahoru. Ruce i nohy se mi bořily do rozmočené hlíny.

Slzy pomalu ustupovaly a pláč mi úplně přestal. Soustředila jsem se jenom na to, abych se neskutálela zase dolů.

Neustávala jsem. Stále jsem pomalu postupovala krůček za krůčkem na vrchol. Dívala jsem se do země. Někdy jsem nedýchala, jindy jsem se nadechla z prostého zvyku.

Najednou se mi strmý kopec zaoblil a já se ocitla na samém vrcholu. Unaveně jsem se položila na záda.

„Konečně jsi tady. Už jsem myslel, že se tě nedočkám,“ ozvalo se za mnou mečivým hlasem.

Trhla jsem sebou leknutím a hledala očima majitele onoho velmi zvláštního hlasu.

Proti mně stál kozel. Hnědo – bíle strakatý kozel. Mohutné rohy měl do mírné šroubovice. Jeho bradka byla bílá a nejdelší, jakou jsem kdy viděla. Celkově jeho mohutná postava budila respekt. Aspoň na kozu.

„Co – co prosím?“ vyvalila jsem na něj oči. Odkdy kozy mluví?

Neodpověděl. Jen ustoupil pár kroků dozadu ode mě. Začal se měnit. Velké rohy se smrskly na polovinu, přední kopýtka se mu proměnila v ruce. Bylo zvláštní sledovat, jak se mu ze dvou špárků stávají prsty. Napřímil se, ale zůstal mírně ohnutý dopředu. Zadní končetin mu zůstaly kozí. Najednou přede mnou stál faun. Už ne koza, ani člověk. Faun.

Ihned mě napadlo, že ten muž, tedy faun, je tu celý. Přesně jako ta veverka. Může se měnit, mluví. Ano, on tu bude opravdu celý.

„Říkal jsem, že na tebe čekám,“ odpověděl mi v klidu po jeho přeměně.

„Na mě? Proč?“ stále jsem nechápala. Začala jsem se zvedat ze země, abych mu viděla do očí, jenže byl o dost větší než já, přestože byl faun.

„Pojď se posadit. Myslím, že máš spoustu otázek. A navíc. Krátí se ti čas. Tak pojď, musíme jednat rychle!“ najednou začal být netrpělivý, stepoval na místě a rukou naznačoval směr.

Pomalu a velmi obezřetně jsem se vydala směrem, kterým se vydal taky. Neodvažovala jsem se však jít vedle něj, šla jsem tři kroky za ním a sledovala jeho ocas jak se netrpělivě kroutí.

Jak to myslel, že už nemám moc času?

Uvelebil se na kopci pod jediným stromem, lehce poplácal na místo vedle sebe a já se usadila. Seděli jsme mlčky. Nakonec to ticho prolomil.

„Myslel jsem to vážně, že už nemáš moc času. Měla by ses vrátit.“

„Vrátit, ale kam? Mám hledat svého draka!“

Už mě to začínalo vážně štvát. Nepatřím sem, mám se vrátit, ale kruci, kam a hlavně jak? Každý si tady radí, ale aby mi řekli něco víc k věci, to ne.

„Takže… Tohle místo… Teda na tohle místo máš ještě spousty času. Musíš se vrátit a vyřešit si svůj život, tvůj drak počká. Budeš mít celou věčnost na to, abys ho našla.“ začal pomalu.

Převracela jsem jeho slova v hlavě a přemýšlela. Znělo to… Zvláštně. Už jsem si nebyla ničím jistá.

„Možná se mi to jen zdá,“ začala jsem pomalu přemýšlet nahlas, „ale vypadá to, jako by ses mi snažil naznačit, že umírám…“ civěla jsem do trávy a modlila se, abych se v tomhle pletla.

„No… Nejsi daleko od pravdy, Báro… Musíš se vrátit…“ řekl naprosto klidně, jako by se nechumelilo.

Proboha! Já umírám? Ale jak, kdy, proč? Cítím se dobře, tak jak je to možné?

Podívala jsem se na něj. „Báro? Jsem Liraen…“ zašeptala jsem.

„Smířila ses s tím až moc rychle…“ řekl smutně.

Tohle mi musí okamžitě vysvětlit! Hned!

Vjíždím pomalu do finishe… Děkuji za Vaši přízeň a hlavně za komentáře… Už jen pár dílků a bude to za Vámi 😉

—————————————————————————————————————————————————

Ocitla jsem se v krajině, kterou jsem už navštívila. Byla jsem zde s Maličkým.

Kolem mě se rozprostírala nádherná scenérie skal. Někde rostly stromy. Ale byly to stromy, které měli dostatečné síly a vláhy, aby zde mohly růst. Byly nádherné, i když trochu chudé. Jejich koruny nebyly tolik obsypány listy a jehličím jako kdekoli jinde. Mě se tu však líbilo. Cítila jsem tam určitou úlevu. Pocit, jako bych už věděla, kam patřím. Nebo že jsem konečně našla, co jsem hledala.

Mezi stromy a kameny jsem zahlédla mihnout se stín.

Byl mi povědomí, tak jsem se za ním rozběhla.

„Počkej, prosím!“ křikla jsem a začala se v běhu proplétat složitým terénem.

Onen stín na moje zavolání vůbec nereagoval a utíkal mi dál.

Trochu mě to naštvalo.

Klopýtala jsem mezi kameny a stromy a stín si v klídku proplouval složitým terénem a ani na mě nepočkal! Tohle od něj nebylo moc fér.

Ačkoli se zdálo, že je stín rychlejší než já, začala jsem ho pomalu dohánět. Stín dostával jisté obrysy. Neběžel, jen lehce kráčel, za to rychle.

Moje největší překvapení bylo, když jsem si všimla, že má ocas. Trochu jsem polevila v běhu a sledovala to stvoření před sebou. Bylo vidět, že má mohutné tělo. Jeho tělo bylo pokryté šupinami. Mohutný ocas byl zakončený jakoby šipkou, která se zabarvovala mírně do žluta.

Srdce mi poskočilo radostí.

Byla jsem si jistá tím, kdo to je. Byl to můj drak! Ten, kterého zde celou dobu hledám. Po těle se mi začal rozlévat pocit bezpečí a radosti. Konečně jsem ho našla.

„Drahý! Počkej na mě, prosím…“ zašeptala jsem po větru a doufala, že mě zaslechne.

Zastavil.

Přestala jsem dýchat napětím.

Pomaličku se ke mně otáčel. Nějakou dobu mu to trvalo, přece jen jeho tělo bylo obrovské. Přisunoval nohu k noze. Měla jsem dostatek času obdivovat jeho tělesnou stavbu.

Otočil se celý. Postel se zpříma přede mně.

Neodolala jsem a podívala jsem se mu do očí. Měl hadí panenku. Černou jako ta nejtemnější noc. Jeho duhovka byla tmavě hnědá, skoro jako dokonale uzrálí lískový oříšek, ale nebyla hnědá celá. Místy měl nepravidelně rozsety zelené skvrnky. Jeho oči byly dokonalé, ztrácela jsem se v nich. Mnohem více než v očích mladého rysa, který mi stále někoho připomínal, ale nemohla jsem si vzpomenout.

Taky se mi zahleděl do očí. V ten moment jako bychom splynuly v jedno tělo i duši. Najednou jsem se cítila silnější. Síla prostupovala každou buňkou a molekulou mého těla. Určitě bych mohla udělat cokoli na světě. Zbystřily se mi dokonce smysly. Víc jsem slyšela. Jistě, slyšela jsem hodně věcí, ale najednou jsem slyšela i nějaký drobný hmyz, který se proplétal trávou a jemně o ní otíral nohy.

Ta síla byla úžasná.

Udělala jsem krok k němu, ale on o krok ucouvl.

„Hledala jsem tě…“ zašeptala jsem.

Jeho nozdry se rozšířily mohutným nádechem.

„Proč teď?“ odpověděl mi k mému překvapení.

Chvíli jsem nevěděla, co říct. Ale pak jsem se vzpamatovala.

„Jsem tady chvíli. Mluvila jsem s Dantianou. Měla jsem tě najít.“

„Ona o tom nic neví. Je to ještě dítě.“ Jeho hlas byl přísný. Zněl jako přísný profesor.

Začala jsem uhýbat očima. Těkala jsem z místa na místo a nevěděla, co si počít.

„Jenže… Nevěděla jsem, co si mám počít… Bloumala jsem bezcílně krajinou a nikdo mi neřekl, co dělat… Až ona…“ Pevně jsem se mu zahleděla do očí a čekala na jeho reakci.

„Dobrá. Ale nemáš tu co dělat. Ne v tuto chvíli a tento čas. Přeji si, aby ses vrátila, odkud si přišla. Tvůj čas najít mě přijde až za delší dobu.“ promluvil tiše.

Udělala jsem zase krok k němu a chvíli čekala, jestli zase necouvne. Necouvl. Brala jsem to jako souhlas k tomu přijít k němu blíž. Už, už mi stačil pouze jeden krok a lehce natáhnou ruku a mohla jsem se ho dotknout.

„Stůj!“

Poslechla jsem a čekala.

Prohlížela jsem si jeho kůži posetou šupinami. Možná to bylo tím, že jsme se spolu částečně spojili, ale mohla jsem určit na každé šupině, jak se od ní odráží světlo. A troufla bych si i říct, pod jakým úhlem.

Toužila jsem po doteku. Chtěla jsem si sáhnout na jeho černé šupiny, ale netroufala jsem si. Doufala jsem, že mi to sám dovolí, k ničemu se však neměl.

Prohlížel si mě zkoumavým pohledem.

„Náš společný čas ještě přijde. Teď běž a vrať se.“ Bylo na něm vidět, že ta slova ze sebe násilím vyhání, ale myslel to určitě dobře. Vždyť je to moje spřízněná duše, nemohl mi přát nic špatného.

„Nevím kam…“ zašeptala jsem a sklopila oči k zemi.

„Zavři oči.“ řekl jemně a počkal.

Ještě jsem se na něj podívala. Bála jsem se, že až otevřu oči, bude pryč.

Naposledy jsem se mu podívala do nádherných očí a uposlechla jeho něžný rozkaz.

Slyšela jsem, jak se zhluboka nadechl a pak mi jeho horký dech ovanul obličej. V tu chvíli se mi před zavřenýma očima promítl obraz zvláštního muže. Jenže obraz se mi za chvíli rozplynul a nezůstalo nic než narůžovělý obraz.

„Liraen, lásko… Musím už jít. Znovu se shledáme, až bude ten správný čas. Do té doby na tebe budu myslet a čekat.“ Jeho hlas byl plný něhy.

Otevřela jsem znovu oči. Jeho tlama se mi přibližovala k obličeji. Něžně se o mě otřel. Pak se rychle otočil a utíkal pryč.

Dívala jsem se za ním a sledovala jeho tělo. Možná by se mohlo zdát, že při jeho tělesné mohutnosti bude neohrabaný, ale opak byl pravdou. Byl ladný jako kočka. Ani půda se nechvěla, když klusal. Vlastně to vypadalo, že se ani nedotýká země.

Sledovala jsem směr, kterým běžel. Najednou se prudce odrazil před velkým jezírkem a skočil do vodopádu. Zmizel mi.

Stála jsem jako připražená.

To je ten padající závoj.

Myšlenky zvolna zaplavovaly mou mysl.

Ať se tvářil jak chtěl, nechce mě. Netouží po mě. Jinak by přece bojoval.

Tvář mi začala vlhnout. Za pár chvil jsem byla celá mokrá. Myslela jsem si, že je to od slz. Nebylo. Přesto jsem plakala…

Když jsem nohy měla pod zadkem, chytla jsem jí za ramena a vší silou se ji snažila přetlačit pod sebe. Povedlo se mi to, ale jen s obrovským úsilím. Překulila jsem se. Jak jsem se dostala nad ní, tlačila jsem ji do ramen ze všech sil, ze kterých jsem mohla. Nezdála se, měla sílu.

„Kam? Kam bych sakra pořád chodila, když tady je to v pohodě?“ prskala jsem jí do obličeje. Jak už jsem téměř neměla sílu, lítaly ze mě sliny na všechny strany.

Veškerou silou, kterou jsem v sobě měla, jsem se snažila pánví odrazit a povedlo se mi to. Překulila jsem jí na levý bok a tím se dostala nad ní. Nesnažila jsem se ruce rychle přesunout na její krk. Spíš jsem se snažila držet si jí od sebe. Neměla jsem jakýkoli zájem jí ublížit.

„Sakra! Tak mi to řekni! Řekni mi, proč tu nemám co dělat!“ snažila jsem se jí prskat do obličeje, aby věděla, že jsem naštvaná.

Ani jsem si toho nevšimla, ale jak jsem se dostávala nad ní, strčila mi nohu mezi nohy. Možná jsem byla zaujatá jen sama sebou, že jsem si toho nevšimla předtím.

Ocitla jsem se nad ní a poprvé se jí podívala do očí. Byly plné zloby a takového vzteku, až jsem se začala mírně bát. Možná ani ne bát, ale její pohled ve mně nevzbuzoval moc jistoty.

„Nech mě na pokoji! Nemám sebemenší zájem o toho tvýho vylínanýho vlka!“ sykla jsem jí do obličeje a mírně jsem svoje sevření povolila.

To však byla moje chyba.

Nohu, kterou mi zasunula pod zadek, vší silou vymrštila a překopla mě přes sebe. Ocitly jsme se hlavami u sebe. Byla jsem vykolejená z jejího výpadu. Ona však ne. Rychle se vymrštila na nohy a zase mě zasedla. Chytila mě za ruce a držela mi je roztažené od sebe.

A pak jsem si všimla jejích očí.

Neměla klasickou panenku, kulatou. Měla panenku jako kočka nebo had. Divoce roztažený ve zlobě. Její barva očí se pomalu ztrácela a měnila se v červenou. Velmi pomalu. Jako by v duhovce měla žilky, které jí přebarvovaly oči. Byl to fascinující pohled, ačkoli naháněl hrůzu.

A oči nebyly to jediné, co se na ní měnilo.

Všimla jsem si, že najednou na mě cení zuby. Její špičáky byly dlouhé a ostré.

Zatuhla mi krev v žilách. Najednou jsem před sebou měla upírku, která byla přesvědčená o tom, že chci jejího psa. Hrdlo se mi stáhlo strachem. Nebyla jsem schopná pohybu. Celá jsem pod ní ztuhla. Můj strach byl větší a větší.

Přestala jsem vnímat okolí a jenom jsem sledovala tu malou silnou upírku. Z hrdla se jí dralo vrčení, znělo dost trhaně. Pomalu se mi přibližovala ke krku. Nebo se mi to jen pomalé zdálo.

Nad hlavou mi proletělo něco chlupatého. Chlupatého a velkého. Vytrhlo mě to z transu, hlavně asi taky proto, že upírka ze mě najednou byla dole. Zapřela jsem se rukama a podívala jsem se, co se stalo.

Byl to ten vlk. Srazil ji ze mě. Stál na ní a díval se jí přímo do obličeje. Svoje mohutné tlapy měl opřeny o její ramena. Začal jí olizovat obličej a ona se začala smát. Vypadalo to, že si tu mizernou upírku udobřuje. Vlk si vesele mával ocasem ze strany na stranu. Už to bylo v pořádku a ona mi nechtěla ublížit.

Seskočil z jejího těla a ona se rychle zvedla. Dívala se na něj s takovou láskou a něhou, že jsem nemohla uvěřit vlastním očím. Byla jsem překvapená, kde se v ní najednou vzalo tolik citu. A pak mi to došlo. Byla to její spřízněná duše. Byli si pro sebe vším. To proto na mě byla tak ostrá. Asi bych se zachovala stejně, ale rozhodně bych se nesnažila zabít.

Dali se na odchod. Odcházeli si bok po boku. Vlk stále vesele vrtěl ocasem, ale už jen mírně. Čenich tlačil upírce do ruky a ona ho chvílemi něžně pomačkávala.

Nebezpečí pominulo.

Došlo mi, že ten vlk se vlastně pral ještě s někým. Začala jsem se rozhlížet po kotěti rysa. Otočila jsem hlavu doleva a byl tam. Seděl, ocas stočený kolem těla, a sledoval mě pohledem. Zdálo se, že lehce přede.

Zadívala jsem se mu do očí. Jako bych je už někdy viděla, ale nemohla jsem si vzpomenout. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Za pár okamžiků jsem se v jeho očích začala topit. Přemýšlela jsem, jestli je možné, aby kočkovitá šelma měla takhle šedé oči? Bylo to, jako bych se ocitla uprostřed husté mlhy. Byla jsem úplně ztracená.

Kde jsem je jenom už viděla?

Rys se zvednul a přešel ke mně. Opravdu lehce vrněl. Vypadal spokojeně.

„Ahoj, koťátko…“ usmála jsem se na něj a pohladila ho po hlavě. Asi byl rád, že jsem se ho dotkla, protože jakmile jsem mu přiložila ruku na hlavu, vtlačil mi jí do dlaně a začal příst o něco silněji.

Pak odstrčil mou ruku. Přistoupil o pár kroků blíž a olízl mi obličej.

V tu chvíli jako by mi někdo vypnul zvuk a já nic neslyšela. Naprosté ticho. Podíval se na mě a čekal. Začala jsem přemýšlet, co se to stalo. V hlavě mi lítaly myšlenky jedna přes druhou, ale nemohla jsem tomu přijít na kloub.

Zatvářil se nechápavě a znovu mi olízl obličej. Jakmile zase přiložil jazyk na mou tvář, v mé hlavě zase všechno utichlo. Tohle bylo vážně zvláštní. Vždyť předtím jsem ho slyšela. Nebo jsem si aspoň myslela, že se mnou chce mluvit. Nevzdával se naděje a stále dokola mi olizoval tvář. Už jsem jí měla celou mokrou, ale pořád nic.

Jeho olizování bylo čím dál zuřivější a pořád jsem nic neslyšela. Na kotěti bylo vidět, že ho to dost znervózňuje.

„Vrať se!“ zařvalo mi najednou v hlavě.

Vyděšeně jsem ucukla hlavou a tím přerušila snaživé olizování. Vytřeštila jsem na rysa oči. V těch jeho jsem zahlédla jistý vztek. Možná proto, že jsem byla vůči němu hluchá.

Zase přikročil ke mně a chtěl začít nanovo. Evidentně se nechtěl vzdát šance se mnou mluvit. Ale já už jsem nechtěla. Už takhle jsem měla oslintaný obličej a pak mě vyděsil ten výkřik. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet.

Začala jsem se bránit jeho přibližování. Rukama jsem si kryla obličej a snažila jsem se rychle vstát. Jenže díky tomu, že jsem neměla oporu aspoň jedné ruky, se mi to nedařilo. Kryla jsem si tedy tvář jen jednou rukou, kterou jsem zběsile mávala ze strany na stranu, a druhou jsem se snažila zapřít o zem, abych mohla vyskočit na nohy.

Na pár okamžiků jsem zahlédla jeho výraz v očích a znovu se vyděsila. V jeho očích se zračil takový vztek. Možná to bylo tou barvou jeho očí, možná tomu dodávala i jeho mimika, ale vážně jsem se o sebe začala bát.

Bránila jsem se ještě zuřivěji. Z jeho hrdla se draly ven zvuky, které ve mně nebudily zrovna důvěru. Ty skřeky naznačovali, že to, že se mu bráním, se mu zrovna dvakrát nelíbí.

„Ne, přestaň!“ křičela jsem přerušovaně a stále se snažila zvednout.

Byl ještě o něco zuřivější.

Konečně se mi povedlo najít ten správný úhel zapření. Nohy jsem natlačila pod sebe a prudce se odrazila od země rukou. Stále jsem si ještě kryla obličej.

Jenže to mládě bylo bojovnější, než jsem si myslela.

V prudkém pohybu, kdy šlo moje tělo do stoje, mi ruka zůstala volně u těla a on se mi do ní v zápalu boje zakousnul. Vykřikla jsem bolestí. Ale ani můj výkřik ho nedonutil, aby povolil sevření svých zubů. Díky pudu sebezáchovy jsem rukou zprudka škubla s úmyslem pokusit se ho setřást. Bohužel to bylo jako přilít olej do ohně.

Před očima mi začaly lítat mžitky a celý obraz, který jsem viděla, mi lehce ztmavnul. Bolest mě srazila na kolena a do očí mi vytryskly slzy. Svěsila jsem hlavu a už jen odevzdaně čekala, jestli mě někdy pustí.

„Pusť, prosím…“ zašeptala jsem a doufala, že to udělá.

Výraz jeho očí najednou zkrotl. Asi si konečně uvědomil, že mi ubližuje.

„Bojuj!“ zaslechla jsem zoufalý křik. Lekla jsem se.

Rys svoje sevření povolil a rychle utekl. Byla jsem za to ráda.

Tou úlevou jsem sebou praštila o zem. V ruce mi nepříjemně tepalo. Došlo mi, že musím určitě krvácet. Potřebovala jsem vidět, jak moc mi ublížil. Zvedla jsem si ruku k obličeji. Slzy mi stále tekly po tvářích. Zvedla jsem ruku na úroveň očí a zůstala jsem vyděšeně zírat.

Tohle jsem vážně nečekala. Něco bylo špatně.

Očekávala jsem, že mi z ruky poteče krev, ale krev to nebyla.

Místo toho mi z ruky tekla lepkavá tekutina, která byla mírně do žluta. Vytékala pomalu, skoro neznatelně. Byla jsem vážně překvapená. Dívala jsem se na tu tekutinu a přemýšlela, co by to mohlo být. Došlo mi to v zápětí.

Jsem přece strom. Tohle je míza.

Neodolala jsem a zkusila si líznout. Chuť byla trpká, ale i sladká zároveň.

Posadila jsem se a dál sledovala svou ruku. Míza už přestávala téct. Měla jsem ruku celou zalepenou. Potřebovala jsem se umýt.

Rozhlédla jsem se kolem, jestli si například nevšimnu řeky, potoka nebo jen studánky. Nikde nebylo v dohledu nic. Tak jsem se zvedla a vyrazila se hledat nějaký vodní tok nebo hladinu.

Šla jsem asi hodinu a našla jsem studánku.

Klekla jsem si k ní a začala si omývat ruce. Míza šla dolů jen velmi špatně. Když se mi podařilo umýt si ruce, rovnou jsem si opláchla i obličej. Neodolala jsem a podívala se na sebe do té malé vodní hladiny. Obraz se nejdříve hýbal, jak jsem se ještě před chvílí myla, ale za pár okamžiků se začala voda klidnit a obraz se zlepšoval.

Zadívala jsem se do svého obličeje. Možná to bylo tím náročným dnem, který jsem měla za sebou. Měla jsem kruhy pod očima. I přes to, že jsem si obličej před nějakou chvílí omyla, měla jsem na tvářích cestičky po tvářích. Nepoznávala jsem se. Něco mi říkalo, že tohle nejsem já. Jenže kdo ve skutečnosti jsem?

Stočila jsem se do klubíčka kousek od studánky a začala přemýšlet nad dnem, který už byl skoro za mnou. Rukama jsem si chytla kolena.

Přemýšlela jsem nad celým dnem. Znovu jsem si v hlavě přehrávala, jak se mi za zády objevil vlk, pak rys a nakonec žena upírka. Na tu jsem myslela nejvíce. Neživí se upíři krví? Vlastně by mě nemohla ani zabít. Bylo by to naprosto nemožné. Jenže náhody se někdy stávají a taky by se mohlo stát, že bych té ženě ještě zachutnala.

Když už se zase nebe začalo barvit do tmavých barev a začaly se ukazovat ty nádhery na noční obloze, začínala jsem být mírně unavená. Nevěděla jsem, kolik času přesně uběhlo, ale podařilo se mi usnout. Byl to dlouhý a velmi osvěžující spánek. Měl jen jednu jedinou vadu. Díky němu jsem byla zmatená a nevěděla, co si mám počít. Bylo to poprvé, kdy se mi tady zdál sen.

A nebyl ledajaký…

Z veselého kroku jsem zastavila, něco nesedělo.

Ztratila jsem se.

Moje radost byla ta tam, když mi došlo, že jsem najednou někde jinde. Už jsem dávno měla být mezi skalami, kam mě to táhlo, ale místo toho se kolem mě rozléhaly hluboké lesy. Nejspíš jsem se do své radosti tolik zabrala, že jsem snad ani neuvědomovala svůj omyl a zabloudila. Začínala jsem být na sebe dost vážně naštvaná.

Stála jsem kdoví kde v nějakém lese a nevěděla, co dělat. Pocit ztracení mě zaplavil stejně náhle jako obrovská vlna vody. Měla jsem sto chutí si kleknout do lesní hrabanky a začít křičet z plných plic, ale ovládala jsem se. Nemohla jsem přece naprosto zbytečně plašit lesní zvěř. Stejně jsem si ale klekla a aspoň vydala přidušený výkřik. Úlevu mi to stejně nepřineslo.

Klečela jsem v hrabance a bořila do ní prsty. Připadala jsem si jako na pokraji svých sil, nemohla jsem si pomoci, nijak.

Maličký je pryč. Z nějakého mě neznámého důvodu sem nepatřím. A nakonec jsem se ještě ztratila. Jak jen jsem si mohla být jistá, že nezabloudím?

Dusila jsem se svým vlastním vztekem. Vztekem na sebe samotnou. Kdybych mohla, tak bych si vyčinila, jak se to dělá malým dětem, když něco provedou. Slzy vzteku mi tekly po tvářích. Přísahala bych, že mě samotnou pálí. Zatnula jsem pěst, zůstalo mi v ní trochu hrabanky. Pěstí jsem udeřila do země. Ruka mě okamžitě začala bolet. Zatřepala jsem s ní s nadějí, že bolet vyklepu. Nestalo se tak.

Propukla jsem v pláč. Plakala jsem. Zase. Jako bych nedělala nic jiného, než brečela nad svým zpackaným životem.

Zůstala jsem na kolenou a dlaněmi se opřela o zem. Hlavu jsem nechala volně klesnout mezi ramena. Slzy se mi valily z očí. Ta beznaděj mě začínala pomaličku ničit.

Jak jsem jenom mohla zabloudit. Byla jsem si jistá, že jdu správně. A najednou se ocitnu uprostřed nějakého lesa, nevím, kde jsem a kudy mám jít dál. Co bych asi tak mohla dělat? Pozorovat veverky?

Vztek, který se změnil na beznaděj, se zase změnil na vztek. Uzavřený kruh. Chtěla jsem z něj ven.

Po nějaké době jsem se začala uklidňovat. Začalo se mi lépe dýchat. Sice mi v hlavě hučel ještě dozvuk vzteku, ale už mi bylo mnohem lépe. Trochu mě brněly dásně, snažila jsem se to nevnímat. Vyčkávala jsem, až vztek odezní úplně.

Odezníval opravdu pomalu.

Snažila jsem se vnímat spíše zvuky lesa. Se zavřenýma očima a pravidelným dechem jsem poslouchala. Slyšela jsem klidné kývání větví doprovázené slabým šelestem. Občasné zavrzání kmenů. Vítr si prostě hrál se všemi stromy, žádný určitě nenechal samotný. Byl jako ovčácký pes, každému věnoval svoji péči.

Další zvuky na sebe nenechaly dlouho čekat. Možná to bylo tím, že čím víc jsem poslouchala, tím víc jsem slyšela. Rychlé rytmické klování do kůry stromu, přerušované vždy jen na pár okamžiků. A pak se zase ozvalo. A zase utichlo. Bylo to neúnavné zvíře, které se snažilo narušit kůru.

Pomalu jsem přisunula ruce podél těla a sedla si na paty. Oči jsem nechala stále zavřené.

Harmonie zvuků a ticha měla blahodárné účinky na moje rozpoložení. Už jsem necítila vztek sama na sebe. Téměř dokonale jsem se uklidnila. Přesto jsem dál zůstávala sedět v hrabance a vnímala jen zvuky.

Uvědomila jsem si, že po celou dobu, po kterou jsem se snažila uklidnit, jsem nedýchala. Nadechla jsem se. Plíce mi málem pukly. Nemyslím tím, že by pukly z přemíry vzduchu. Spíš ta okolní vůně dokreslila dokonalost zvuků. Až ve chvíli, kdy jsem se nadechla, všechno do sebe krásně zapadlo.

Nedýchala jsem?

Rychle jsem otevřela oči. Byla jsem překvapená svými vlastními možnostmi. Zkusila jsem zadržet dech a čekala jsem, kdy mi začne nedostatek vzduchu v plicích vadit.

Nechyběl mi.

Zvláštní.

Nějakou chvíli jsem si ještě hrála s dýcháním. Bavilo mě to. Vydechla jsem úplně, až by se dalo říct, že jsou úplně prázdné. A zase čekala.

Dokázala bych si tak sama se sebou hrát hodiny, možná i dny. Byla jsem dokonale odrovnaná, co všechno moje tělo může. Začínala jsem se moc těšit, co objevím příště. Jaké jsou ještě moje další možnosti zde. Třeba bych mohla přijít na to, že létám, nebo budu ovládat jinou zábavnou věc.

Potěšená novým poznáním a klidná jsem vyrazila na další cestu. Musím najít ty skály.

Rozhlédla jsem se po lese a hledala cestu ven. Byla jsem překvapená zjištěním, že se začínalo pomalu stmívat. Nebyla jsem ještě v noci v lese sama a trochu jsem se toho bála. Vzpomněla jsem si, že mi jednou někdo říkal, že když nemůžu najít v lese cestu z něj ven, tak se mám podívat nahoru do korun stromů. A až uvidím volný pruh mezi stromy, mám se vydat tou cestou.

Zaklonila jsem hlavu. Snažila jsem se najít ten pruh, ale nedařilo se mi to. Rozhodla jsem se, že se tedy vydám se zakloněnou hlavou. Musím ho najít.

Po nějakém čase se mi konečně podařilo najít tu správnou cestu.

Vyšla jsem z lesa. Ocitla jsem se na rozlehlé louce, ale takové tady byly všude.

Někdy jsem si i myslela, že tu chodím v kruzích a nic jiného se neděje. Nebo jsem mohla stát jen na nějakém podiu a někdo otáčel krajinu kolem mě. Ale doufala jsem, že v kruzích nechodím.

Vyšla jsem na louku a sledovala zapadající slunce. Bylo mi smutno. Končil další den a byla jsem sama. Kdybych měla u sebe svého maličkého, tak… Tak bych se k němu mohla aspoň přitulit. Vzít si ho do náručí a sledovat s ním západ slunce, ale byla jsem sama. Naprosto opuštěná.

Slunce se pomalu schovávalo za obzor. Napravo od zapadajícího kotouče se začal pomaličku ukazovat měsíc.

Byla by to nádherná chvíle, kdybych nebyla sama.

Po tváři mi zase stekla slza. Opustila koutek mého oka a po tváři si pomaličku stékala dál. Nakonec mi sjela k bradě a skápla do trávy. V tu chvíli na mě padla veškerá únava. Ani jsem si jí neuvědomovala.

A pak jsem padala.

Padala jsem do trávy a bylo mi naprosto jedno, že až dopadnu do trávy, bude mě to bolet. Padala jsem vstříc zemi a nesnažila jsem se dát ani ruce před sebe. Prostě jsem byla moc unavená.

Nevím, kdy jsem dopadla na zem. Nevím, jestli mě to bolelo. Usnula jsem nejspíš někdy v letu. Spala jsem celou noc a ani nevím, jestli se mi něco zdálo.

Ráno mě probudil klasický zpěv ptáků.

Otevřela jsem oči. Dívala jsem se do trávy. Mezi stébly trávy vykukovala hnědá zem. Chtěla jsem se pohnout, ale jako by mi něco bránilo. Byla jsem ztuhlá spánkem. Možná jsem neměla tak rychle usnout a soustředit se trochu na uložení, ale nějak jsem si nevybavovala, kdy se mi podařilo usnout.

Bylo na čase, abych se zvedla a vyrazila dál. Rukama jsem se zapřela o zem a zatlačila proti zemi. Byla jsem asi v polovině zvedání, když jsem za sebou uslyšela temné zavrčení.

Zatuhla jsem v pohybu. Projela mnou vlna špatného tušení a do smíchu mi nebylo. Vnitřnosti se mi sevřely úzkostí. To vrčení nebude věštit nic dobrého.

Přestala jsem pro jistotu dýchat, ale nedoufala jsem, že by mi to nějak pomohlo. Nebyla jsem schopná pohybu. Skoro jako bych zamrzla na místě.

Vrčení se ozývalo stále za mnou a bylo táhlejší a děsivější. Na pár okamžiků vždy ustalo a bylo slyšet, jak se to zvíře za mnou nadechuje, ale pak zase začalo. Odhadovala jsem, že to bude nejspíš velký pes nebo možná nějaký samotářský vlk. Ale vlk je zvíře, které je snad radši ve smečce. Moc jsem doufala, aby to byl jen pes a ne vlk. U psa se mi i naskytovala jistá šance, že bych mohla ten útok nějak odvrátit. Jestli to je vlk, tak tu určitě nebude sám…

Prosím, ať je to jen pes, pomyslela jsem si.

Pomalu jsem se začala nadechovat a sbírat veškerou odvahu, kterou jsem měla. Lehce jsem se pohnula. Zavrčení bylo najednou intenzivnější. Kruci. Potřebovala jsem ho aspoň vidět. Pokud mě měl zranit nebo připravit o život, potřebovala jsem vidět, kdo proti mně stojí.

Hlavou mi jen probíhala myšlenka: Prosím, pes, pes, ať je to pes!

Ruce jsem odlepila od země, ale bylo to moc složité. Nešlo mi to se moc hýbat. Byla jsem ztuhlá strachem. Pokud se to zvíře rozhodne zaútočit, tak jsem se neměla pomalu jak bránit. Ale jak bych se mohla bránit holýma rukama proti psím zubům.

Sedla jsem si zase na paty a pravou rukou jsem se opřela o zem. Pomalu jsem otáčela hlavu. Měla jsem zavřené oči a nedýchala jsem. Až jsem měla hlavu skoro otočenou za směrem od kterého se neslo vrčení, začala jsem pomalu otvírat oči.

Musela jsem to udělat pomalu. Nejdříve jedno oko a pak druhé.

Mé doufání v psa bylo ta tam.

Za mnou stál obrovský vlk a stále vrčel. Snažila jsem se mu nedívat do očí. Prohlédla jsem si jeho tělo a přestala jsem doufat úplně. Mohutné tělo, samý sval. Jeho kožich byl sice mírně samá lysina, ale chlupy které měl, byly dlouhé. Jeho nohy zakončené obrovskými tlapami vypadaly jako tlapy medvěda. Celkově se jeho tělo dalo přirovnat k medvědu. Tak obrovský. Můj strach rostl čím dál víc.

„Hodnej pejsek…“ zašeptala jsem zkusmo.

Vrčení se znovu ozvalo jako předzvěst něčeho hodně zlého a bolestivého zároveň.

A pak jsem zaslechla další zvuk. Tohle ale nebylo vrčení. Spíš prskání nebo syčení. Tohle začínalo být čím dál horší. Začínala jsem se čím dál víc bát.

Vlk přešlápl z nohy na nohu a zavrčel ještě temněji než před pár okamžiky. Kdybych potřebovala dýchat, nejspíš bych už byla bez sebe. Nedýchala jsem vůbec. Byla jsem v takovém stresu, že jsem nezvládala nic. Nemohla jsem ani vymyslet, jak se dostat z té prekérní situace, ve které jsem se ocitla. Začínala jsem doufat, že mě ten vlk zabije. Protože pokud by mě jen zranil, zranil by mě určitě hodně a nejspíš bych potom stejně umřela.

Podívala jsem se na druhou stranu na to zvíře, které se k nám přidalo a syčelo. Byl to rys. Určitě nebyl tak starý jako vlk naproti němu. Jeho mladé tělo bylo samý sval a šlacha. Uši s chocholkami měl sklopené k hlavě a ve tváři měl zlý výraz. Když zasyčel, odhalil řadu bílých a ostrých zubů.

Pokud měli v plánu mě skolit oba, byla tu velká šance, že by mě mohli zabít.

Připadala jsem si, jako bych spadla do jámy a nevěděla jak se z ní dostat ven. A ti dva jen čekali, kdo se dostane první k mému tělu.

Chtěla jsem se pohnout, ale nešlo mi to. Byla jsem zkoprnělá strachem.

A pak se událo několik věcí naráz.

Mladý rys udělal několik kroků směrem ke mně. Hrůzou jsem zavřela oči a čekala. Jenže ten rys mi jen olíznul obličej a na to se mi v hlavě ozvalo: „Vrať se zpátky…“

Překvapeně jsem otevřela oči. Byl o něco větší než by rys obvykle byl. Díval se mi do očí. Jeho pohled mi byl povědomí. Ty šedé oči. Jako bych se dívala do husté mlhy. Kde jsem je jenom už viděla.

Najednou se podíval za mě a zase sklopil uši k hlavě. Vydal šílený zvuk, při kterém mi zase zatrnulo. Odrazil se, mohutným skokem mě přeskočil, ale ještě se odrazil zadníma nohama od mých zad a vyšvihl se tak ještě víc. Jak se ode mě odrazil, odstrčil mě a já jsem upadla na zem. Naštěstí jsem stihla zbrzdit pád rukama.

Jak jsem dopadla, zaslechla jsem už jen cvakání zubů a zvuky zápasu. Nadzvedla jsem se na rukách. Musela jsem se podívat, jak ten zápas pokračuje. Vůbec jsem netušila, kde se tu vzali a hlavně, proč se do sebe tak pustili.

Viděla jsem jen barevnou chlupatou kouli, která se převalovala ze strany na stranu. Zlověstné cvakání zubů se ozývalo docela pravidelně. Bylo mi z toho do pláče. Chtěla jsem tomu i nějak zabránit, ale nemohla jsem si srovnat v hlavě jak.

Napřímila jsem se na nohy a chtěla mezi ně skočit. Ale pak jsem si uvědomila, že už jsem tuhle situaci jednou zažila. Dívala jsem se na ty dva, jak se váleli po zemi. Tohle už tu bylo. Ale kdy? Co mi to jenom připomínalo?

„Okamžitě toho nechte!“ zakřičela jsem, co mi síly stačily. Jenže ti dva toho nenechali. Pokračovali ve rvačce dál.

Začínala jsem dostávat šílený vztek. Chtěla jsem je od sebe odtrhnout. Už jsem se ani nebála.

„Myslíš, že ti nechám mého vlka? Ty ses zbláznila!“ zaječel kdosi za mnou.

Podle hlasu to byla žena. Žádný muž by nemluvil tak pištivým hlasem. A ten nepříjemný tón. Už jen ten hlas sám o sobě ve mně zvedal vztek.

Pomalu jsem se otočila. Proti mně stála malá a kulatá žena. Oči měla zúžené do malých štěrbinek. Její nos působil dojmem kravských nozder, obzvláště jak ještě zhluboka dýchala. Nebyla ani hezká. Docela obyčejná tuctová žena.

„Promiň, ale říkala jsi něco?“ zeptala jsem se bojovně a vyčkávala.

Dala si ruce v bok, snad jako by to gesto mělo znamenat nějakou výhružku. Mírně se rozkročila a naklonila se mým směrem. Pokud se mě snažila vyděsit, rozhodně se jí to nedařilo. Byla mi spíš k smíchu.

„Říkala jsem, že ten vlk je můj! Nech ho na pokoji!“ ječela, jako by jí šlo o život a ne jen o vlka.

„Děláš si legraci? Nestojím o něj!“ odpověděla jsem a snažila se vypadat arogantně.

„Lžeš! Jinak bys tu ani nebyla! Indigo je můj! Táhni odsud!“ dupla a mračila se. Začínala mi být vážně k smíchu. Jestli si myslela, že se jí leknu, byla na velkém omylu.

„Nejsem tady kvůli němu. Běž si svou žárlivost vylít na někom jiném!“ křikla jsem na ní a otočila se zpátky k těm dvěma chlupáčům. Ještě pořád se rvali. Jejich agresivita už nebyla tak velká, ale cvakání zubů se stále ozývalo. Přesto jejich souboj vypadal stále hrozně.

Na rameno mi dopadla tvrdě něčí ruka.

Trhla jsem sebou a ruku setřásla. Uskočila jsem stranou, měla jsem potřebu se chránit a ona se snažila dostat do mého osobního prostoru a to mi vadilo. Prudce jsem se otočila obličejem k ní a snažila se tvářit naštvaně.

„Nešahej na mě!“ syčela jsem ztišeným hlasem, ale tak aby mě bylo dostatečně slyšet, bez toho aniž by musela bystřit smysly.

„Nebo co? Co mi uděláš?“ posměšně poskočila a snažila se být arogantní.

Věděla jsem, že bych jí přeprala i s jednou rukou svázanou a zlomenou nohou. Možná bych mohla mít i pásku přes oko a stejně bych se jí ubránila. Byla jsem si jistá.

Jenže jsem jí nechtěla ublížit…

Pokud by na mě zaútočila, byla jsem rozhodnutá bránit se, ale takhle. Asi si chtěla vyskakovat jen slovně a to, že mě chytla za rameno, byla jen snaha upozornit na sebe.

A pak mi něco podrazilo nohy. Té ženě taky a bohužel spadla na mě. Určitě by mi svou vahou vyrazila dech, ale naštěstí jsem dýchat nepotřebovala. Takže to bylo zábavné jak na hraní, tak na jakousi sebeobranu proti vyražení dechu. Jenže jak jsem si všimla, ani ona nepotřebovala dýchat. Jenom při dopadu na mě hekla a to bylo celé. Rozhodně jsem byla zklamaná, že nedýchat tu asi umí každý a ne jenom já.

Moje zklamání však muselo stranou. Nečekala bych, že někdo jako ona, bude tak pružný.

Nedýchala. To jsem si všimla.

Možná to bylo díky tomu, že se dostala nade mě. Pustila se do mě s takovou vervou. Na pár okamžiků mi připadalo, že jsem naprosto bez šance.

„Nemáš tu co dělat!“ hekala mi do obličeje.

Chytla mě pod krkem a začala mě škrtit. Nemělo to však žádný účinek. Můj pud sebezáchovy zapracoval a okamžitě jsem jí chytila za prsty. Snažila jsem se je vypáčit od mého krku. Držela mě vážně pevně. Její síla mě překvapila.

Přestala jsem vnímat okolní svět a hlavně zápas těch dvou. Nejspíš to byli oni, kdo nám podrazil nohy. Plně jsem se soustředila na boj se ženou.

Prsty z mého krku bych jí silou nevykroutila, přece jen byla nade mnou a to jí dost zvýhodňovalo.

Násilím jsem se snažila dostat vlastní nohy k zadku. Pokrčila jsem je v kolenou, ruce jsem stále měla na jejích. V pravidelných intervalech jsem se zapírala vždy o jednu a pak o druhou nohu. Pomalu jsem nohy přisouvala blíž a blíž k zadku. Ani si toho nevšimla, byla zaujatá mým škrcením. Jak byla naivní.