Moonlight shadow

Metatron seděl na parapetu jednoho ze stylových domků uprostřed Paříže a pozoroval spící dívku. Její zlaté vlasy se volně povalovaly po polštáři. Schoulená do klubíčka k sobě pevně přivinula peřinu. Plakala. Nemusel nahlížet do jejích snů, aby poznal, o čem se jí zdá. Opět snila o muži, kterého milovala od malička. I přes to, že celá historie byla přepsána Serena si ve své paměti zachovala vzpomínky na to, co bylo. Neměla si to pamatovat, ale její mysl pracovala jinak, než u ostatních lidí a ve snu k ní promlouvaly doby dávno minulé. Vždyť i první slovo, které pro probuzení vyslovila, bylo Jeho jméno.

Probudila se v němém výkřiku. Zakryla si dlaněmi obličej a chvíli tiše vzlykala. Měla pocit, jako by na sobě stále cítila jeho krev. Vyběhla do koupelny a pustila vařící sprchu. Nezáleželo jí na tom, že je oblečená do pyžama. Rovnou si vlezla pod proud vody. Kolena jí vypověděla službu a sesunula se na zem. Kapky vody se mísily se slzami. Po půl hodině se uklidnila, naplněná podivnou prázdnotou ze sebe sundala mokré oblečení a zabalila se do županu.

V chodbě jejího bytu se ozvaly tiché kroky. Její spolubydlící probudily Sereniny bolestné vzlyky a šla ji zkontrolovat. „Zase se ti o něm zdálo?“ objala svou kamarádku. „To nic Sero, byl to jen sen, ošklivá noční můra. Poď udělám ti něco k jídlu,“ od té doby, co se ty dvě poprvé setkaly, spojovalo je víc než sesterské pouto. Marry znala celý příběh o tajemném muži, kterého Serena každou noc potkávala ve svých snech, ale nikdy svou přítelkyni neviděla tak zdrcenou.

„Vypij to,“ podala jí šálek kávy. „Seber se holka, dneska je tvůj velký den. Na ten pohovor musíš vypadat dobře.“ Sera mlčky přikývla. Měla dojem jako by se vůbec nevyspala. Unavovaly jí neustálé sny o Razielovi. Po každém probuzení litovala, že není skutečný, protože její láska k němu bránila tomu, aby si našla normálního kluka.

Hodila na sebe nejlepší kostýmek a vyrazila směrem k nemocnici, kde probíhal konkurz do laboratoře. Vždycky byla fascinování lidským tělem a krví, což jí pomáhalo ve studiu. Na lékařské fakultě vystupovala vždy jako premiantka třídy a ani u promoce tomu nebylo jinak.

Seděla na chodbě před kanceláří ředitele Midnighta a čekala, až si ji pozve dovnitř. Dveře se otevřely a vyšel její bývalý spolužák ze školy. „Seš na řadě Sero.“ Popřál jí hodně štěstí a odešel. Dívka nesměle vstoupila do místnosti. V koženém křesle seděl muž s téměř černými vlasy. Víc toho neviděla, protože byl otočen k velkému francouzskému oknu a pozoroval čilý ruch v ulici. „Dnešní svět je jeden velký blázinec,“ pronesl hlubokým melodickým hlasem a Serenino srdce vynechalo jeden úder. Křeslo se otočilo a ona pohlédla do tváře muže svých snů. Sotva se její pohled střetl s jeho azurově zelenýma očima, udělalo se jí nevolno. „Sereno?“ zíral na ní stejně nevěřícně jako ona na něj. Zamotala se jí hlava a kolena vypověděla službu. Skácela se k zemi.

V rohu místnosti stál Met a všechno pozoroval. Jeho božský původ způsobil, že ho obyčejní smrtelníci, jakými teď byli ti dva, neviděli. Spokojeně se usmíval, když Raziel přešel ke své vyvolené, opatrně ji zdvihl do náruče a položil na gauč u zdi. To on byl tím, kdo zařídil, aby se ti dva setkali i po Razielově smrti. V hlouby duše tušil, že na svého drahého Serena nikdy nezapomene a měl pravdu. Díky jeho zásahu se našli a už jim nehrozilo žádné nebezpečí.

Andělova podstata se začala pomalu rozplývat. Nebylo to nepříjemné, protože sledoval, že dívka jeho srdce získala to, co si zasloužila, lásku na celý život. Kvůli zachování rovnováhy se sám obětoval, ale stálo mu to za to. Ti dva mohli být spolu.

Raziel pohladil Serenu po zbledlé tváři. „Konečně jsem tě našel…“ zašeptal.

(Pokračování textu…)

Toto je závěrečná kapitola… Doufám, že si ji užijete a přeji příjemné počtení.

————————————————————————————————————————- (Pokračování textu…)

Povalovali jsem se společně v posteli přitulení jeden k druhému. „Miláčku?“ oslovil mě něžně, ale já místo odpovědi tiše zamručela. „Už jsme nevylezli z pokoje přes tři dny. Měl bych zjistit, jestli mi služebnictvo nezvlčelo,“ jeho zvonivý smích mě pohladil na duši. „Nechce se mi vylézt,“ odpověděla jsem trochu nevrle, ale nelíbila se mi představa zůstat bez něho. „Pomůžu ti do šatů a pak zase z nich,“ uličnicky na mě mrknul a políbil mě na čelo. „To beru,“ skočila jsem na něho a vášnivě ho políbila. Jeho tělo reagovalo okamžitě. (Pokračování textu…)

Zvedla jsem se ze země a se slzami v očích utekla pryč. Slyšela jsem za sebou další ránu do stromu a hlasité praskání dřeva. Kmen se přelomil. Pak následoval řev připomínající lva nárokujícího si své území. Vlna jeho moci se bleskovou rychlostí rozletěla do okolí. Obsahovala neředěný, naprosto čirý vztek. Zuřil. (Pokračování textu…)

Ležela jsem na břiše a pod sebou hromadu dek, pod hlavou ani jeden polštář. V zádech mi příšerně šípalo. Pomalu jsem otevřela oči a mírně se nadzdvihla. Pravou paží mi projela bolest tak ostrá, že se mi podlomil loket a já se zhroutila zpět na lože. Pomalu jsem otevřela oči a snažila se zaostřit do neprostupné tmy. V křesle za mnou se rýsoval obrys mužského těla. Zaposlouchala jsem se do pravidelného oddechovaní. Očividně spal. Natočila jsem se na bok a natáhla k němu ruku. Letmý dotek prstů ho téměř okamžitě probudil. (Pokračování textu…)

Projela mnou vlna rozčílení. „Nemůžeš mě tady držet proti mé vůli,“ vlastní hlas mi zněl jako kočičí zasyčení. „A pokud si dobře pamatuji, není to tak dávno, kdy ve tvé zemi Zákon o nezabíjení platil.“ Z hrdla se mu vydralo zlostné zavrčení. „Mnoho věcí se změnilo po té, co si mě opustila.“ Sotva tu větu dokončil, na jeho tváři přistál tvrdý políček. „Nikdy bych tě neopustila, kdybys mi nezlomil srdce. Milovala jsem tě!“ Ječela jsem na něho z plných plic. Marcellus vše otočil proti mně. „Jak silná mohla být tvá láska, když si na mě dokázala během pár let zapomenout!“ (Pokračování textu…)

Gabriel v sevření mých zubů zkrotl jako beránek. Když si uvědomil, co mám v plánu začal se zmítat, ale jakmile špičáky narušily jeho kůži a já polkla první sousto veškeré pokusy o své osvobození vzdal. V tom okamžiku v nich zřejmě vládu nad tělem převzala jejich lidská součást a oni se stejně jako obyčejní smrtelníci odevzdali tomu opojnému pocitu. Jenže s člověkem jsem nikdy nezažila takové propojení jako s nimi. Nedalo se to srovnat a já měla najednou pocit, že splýváme v jednu bytost. I přes značnou nenávist jsem pochopila jeho touhu po zničení mé rasy. Musel splnit úkol, jež nesl na svých bedrech. Stejně jako se mým úkolem stala Marcellova záchrana. (Pokračování textu…)

„Amelie!“ vykřikl Raziel sotva jsme překročili práh domu. Služebná vyběhla z chodby vedoucí do kuchyně a hluboce se pánovi uklonila. „Přejete si?“ „Najdi pro slečnu vhodné šaty na cestu. Pojede v přestrojení za posla, bude to pro ni bezpečnější.“ (Pokračování textu…)

Raziel svižně překonal vzdálenost mezi našimi pokoji. Slyšela jsem ho. Tiše zaklepal na dveře, protože jsem mu stále neodpovídala, vzal za kliku a otevřel si. Stále jsem byla schovaná pod peřinou a snažila se předstírat, že ještě spím. Odkašlal si, jako by na sebe musel upozorňovat… (Pokračování textu…)

Klečela jsem na zemi a on proti mně, jeho zápěstí pevně přitisknuté u pootevřených rtů a hladově jsem hltala jeho krev, jež mi začala navracet ztracenou sílu. Po tváři se mi stále valily proudy slzí. Nenáviděla jsem se za to, že jsem podlehla, nenáviděla jsem jeho za to, že mě mučil. Druhou rukou mě pohladil po vlasech a já sebou nevědomky trhla, stále jsem byla vystrašeným zvířátkem, kterému se jen pozvolna vracela duševní rovnováha. „Jen klid, už je dobře,“ špitl a pomalu odtáhl svou ruku, abych přestala pít. (Pokračování textu…)