Moonlight shadow

Diana se probrala velice brzy. Za celou noc se moc dobře nevyspala. Zdály se jí nepříjemné sny o Sall. Položila ruku na místo vedle sebe, kde očekávala přítomnost manžela, jenže polštář byl prázdný. Věděla, co to znamená, spí dole v křesle a bude celý den nepříjemně naladěný, kvůli bolesti zad. Hodila na sebe džíny s košilí a seběhla po schodech do kuchyňky, nemusela ani dávat pozor na to, aby je neprobudila – to byl nadlidský úkol. Uvařila čerstvou kávu a připravila míchaná vajíčka. (Pokračování textu…)

Znovu se chtěli pustit do práce, ale dřív než stačili naskočit do sedel, zazvonil Ralphovi telefon. „Rain prosím?“ „Zdravím Vás pane Raine, volám z nemocnice Sv. Martina. Před chvíli k nám přivezli zřejmě… vaši dceru?“ Bez rozmyslu souhlasil. „Lékaři ji uvedli do umělého spánku a připravují ji na operaci. Já bych od vás zatím potřebovala několik údajů, protože nemáme žádné její doklady.“ „Aha,“ nastala chvíle trapného ticha. „Pane Raine, já chápu, že jste zřejmě v šoku z toho, co se stalo, ale potřebovala bych číslo zdravotního pojištění vaší dcery.“ „Jo, jo jistě,“ během hovoru došel k Sallyinu batohu a vytáhl z peněženky kartičku pojišťovny, nadiktoval sestřičce číslo a další důležité informace, které by měli vědět, například o její alergii na penicilin. „Sestro, prosím Vás, řekněte mi, jak je na tom?“ Drsnému rančerovi se do očí hrnuly slzy. Opět se mu vybavil obraz bezvládné Sall. „Po operaci toho budeme vědět mnohem víc pane Raine. Teď Vás mohu jen ubezpečit, že vaše dcera je mimo ohrožení života.“ Najednou Ralpha napadla nejhorší varianta toho, co by se mohlo stát. „Dokážete…“ ta slova se mu zasekla v hrdle. Věděl, že to, co ho právě napadlo, by Sally nepřežila. „Dokážete zachránit,“ znovu se odmlčel, „ach bože…“ zhluboka se nadechl. Sestře došlo, která myšlenka ho rozhodila. „Zatím Vám nemohu slíbit, že nohu Vaší dcery dokážeme zachránit, ale moderní medicína již několikrát dokázala zázraky…“ snažila se ho uklidnit, ale spíše nalila olej do ohně. „Jaké jsou šance?“ (Pokračování textu…)

Sall se otráveně položila na znak, složila si ruce pod hlavu a poslouchala nepravidelné bubnování dešťových kapek o látku jejího stanu. V té pozici však příliš dlouho nezůstala. Sedřená kůže na zádech jí nepříjemně štípala a tak se přetočila na břicho. Ani to však nebyla příliš pohodlná poloha. Celé tělo měla rozbolavělé z jízdy. S dalším hromem jí přeběhl mráz po zádech. Bouře řádila přímo nad nimi. Cítila, jak se pod ní chvěje zem. Uvnitř jejího nitra narůstal neklid, do kůže jí bodal strach a panika proudící směrem od jejich uvázaných koní. Venku nastala naprostá tma. Skrz temné mraky nepronikl ani paprsek světla. Další blesk rozčísl oblohu. Koňské ržání se měnilo v srdcervoucí nářek. Do očí se jí nahrnuly slzy. Uhodilo do stromu. Praskání dřeva zaznělo až nebezpečně blízko. Přelomený kmen dopadl na zem s ohlušující ranou, plameny požírající zbytek stromu osvětlily provizorní tábořiště. (Pokračování textu…)

Po večeři se všichni uložili do svých stanů, čekal je náročný den a potřebovali být odpočatí. Sally se však převalovala ze strany na stranu, nemohla usnout. V hlavě se jí vířilo tolik zmatených myšlenek, které se marně snažila uspořádat. „Ach jo,“ vzdychla si a otráveně vylezla ze stanu. Vytáhla spacák a přeběhla tiše mezi koně, nechtěla nikoho probudit. Položila se vedle nohou svého hřebečka a poslouchala jeho klidný, vyrovnaný dech. Tex se sklonil a čumákem jí strčil do ramene. „Co je?“ zeptala se mírným hlasem.  Odpovědi se však nedočkala, koník do ní opět šťouchnul. „Texy přestaň,“ sykla, ale on si hlasitě odfrknul, jako by se urazil. „No jo,“ rukou zajela do kapsy a vytáhla malé jablíčko. „A už mě nech spát,“ Texas si znovu odfrknul, tentokrát spokojeně. Kousek od Sally se ozval tlumený smích. Rychle se za tím zvukem otočila. Vedle stromu se rozsvítil rozžhavený konec cigarety. Přivřela oči, mžourala do tmy a snažila se rozpoznat tvář, která ji sledovala. Ve stínu panovala neproniknutelná temnota. „Tenhle výraz ti moc nesluší,“ ušklíbl se Trent. Okamžitě rozeznala jeho hlas. „Vůbec na tebe nevidím.“ Vystoupil se svého úkrytu. „Nemůžeš spát?“ posadil se vedle ní a zády se opřel o strom. „Ani ne. Moc myšlenek, znáš to…“ „Hmmm,“ zahučel. (Pokračování textu…)

Sally se probudila už v pět ráno, samou nedočkavostí nemohla dospat. Těšila se na nové dobrodružství. Rozespale se protáhla, protřela si oči. Když je otevřela, čekal jí šok. Prudce se posadila na posteli a zmateně se rozhlédla po svém pokoji. „Jak?“ než se stačila sama sebe zeptat, jak se do pokoje dostala, v nose ji zašimral slaboučký náznak dřevité, kořeněné vůně.  Mezi prsty chytila tričko, přitáhla si ho k obličeji a zhluboka se nadechla. Byl to on. Sice v téměř nepatrném závanu, ale přesto ho cítila. Prudce si přetáhla tričko přes hlavu a mrštila jím do rohu místnosti. Její mozek jakoby pracoval proti ní. Pořád ho cítila. „To není fér!“ zahučela navztekaně a přeběhla ke své poličce s parfémy. Rychle se navoněla svou oblíbenou vůní od Mexx. Konečně jí ten přelud přestal pronásledovat. Natáhla na sebe čisté rifle a tmavozelené tričko. V kuchyni postavila na kávu a přeběhla naboso do stájí. (Pokračování textu…)

Sall se v posteli převalovala z jedné strany na druhou. Nemohla usnout. „Co má ona a já ne?“ vzdychla, ta otázka jí pomalu a bolestivě vypalovala díru do srdce. Nechápala, proč se Ron tak narychlo rozhodl, že se ožení. Nechtěla věřit tomu, že by musel. Přetočila se na druhý bok a ještě víc se zachumlala do peřiny. Zavřela oči, ale v obrazcích se jí promítaly tváře různých dívek. „Sakra.“ Sykla. Odhodila ze sebe deku. Věděla, že takhle by až do rána neusnula. Pomalu se soukala z postele, jenže povlečení se jí zamotalo kolem kotníků a ona se rozplácla na zemi.  „Sakra!“ Vyškrábala se na nohy a potmě nahmatala džíny přehozené přes druhou půlku postele. Pokoj ozařovalo pouze slabé červené světlo digitálního budíku. „Půl čtvrtý, no bezva, to budu zas ráno vypadat,“ za posledních pár dní toho příliš nenaspala. Stále myslela na Ronalda. Z gauče stáhla deku a vydala se s baterkou do stáje. (Pokračování textu…)

Sally ze stáje vyvedla mladého hřebečka jménem Texas, ještě nikdy nebyl osedlaný a celkově to bylo velice plaché zvíře, které v sobě skrývalo velký potenciál. Věděla, že tenhle kůň pro ni bude ideální. V ohradě mu stáhla laso z krku. Nechala ho odběhnout. Sledovala jeho pevně stavěné tělo a sama pro sebe se usmála. Milovala svou práci. Několikrát zatočila lasem nad hlavou a nechala ho dopadnout zvířeti na zadek. Hřebeček se hned poplašil a zmateně přeběhl na druhou stranu ohrady, kde ho znovu úmyslně vyprovokovala k dalšímu běhu. Chvilku ho unavovala a pak se postavila doprostřed a čekala. Udělala mu v hlavě pěkný zmatek a hřebeček nevěděl, co dělat. Místo toho, aby si na Sally dával pozor a vyhýbal se jí, vzbudila v něm zvědavost. Pomalými rozvážnými roky se k ní přibližoval, ale ona ho znovu a znovu odháněla od sebe. Čím víc se snažila ho odradit, tím víc se snažil k ní přiblížit. Posadila se na prašnou zem zády ke svému cvičenci. Z lana několika uzlíky vytvořila provizorní uzdu. „Tak poď, poď ke mně,“ šeptala tiše a doufala, že přijde. (Pokračování textu…)

Zatím, co se dospělí bavili o nezajímavých věcech, Sally se pohodlně usadila na gauči v obýváku a pustila si televizi. Stejně se na ni vůbec nedokázala soustředit, přemýšlela o tom, co jí asi Ron přivezl k narozeninám. Každý rok to dělal stejně, přijel, tvářil se, jakože nic a když už přestávala doufat, objevil se s dárkem. Letos si opravdu dával na čas. Začalo se připozdívat a Sall pomalu ale jistě přemohla únava. Několikrát přistihla sama sebe, že jí spadla víčka. „Ach jo,“ pomyslela si. Vzdala to a vstala. „Tak já jdu spát,“ jedovatý tón směřovaný na Rona si nedokázala odpustit. Naštvaně vyběhla schody do svého pokoje. Vztekle za sebou zabouchla dveře.  Sotva se podívala na postel, únava ji okamžitě přešla. Na ustlané posteli ležel pugét rudých růží. Chvíli na ně vyjeveně zírala. Nechtělo se jí uvěřit vlastním očím. Tváře si překryla dlaněmi. Ani si nevšimla, že jí po tváři stékají slzy dojetí. Jak o něm mohla pochybovat. Za zády se jí ozvalo tiché zaťukání. Rychle otřela slané krůpěje a otevřela. Stál tam v celé své kráse a usmíval se od ucha k uchu. „Všechno nejlepší,“ špitl, z jeho hlubokého medového hlasu se jí podlamovala kolena. „Děkuji.“ „Myslela sis, že jsem zapomněl, viď?“ Mlčky přikývla. „Sall, jak bych mohl.“ Hřbetem dlaně ji pohladil po tváři. Pomalu se k ní začal sklánět. (Pokračování textu…)

Bolest, která trvá (Pokračování textu…)