Moonlight shadow

Čas pro mě přestal existovat, stal se jen nepodstatnou součástí vesmíru. Všechno kolem mě se zastavilo, jako by celý svět zamrznul, jako bych já zamrzla a se mnou i mé, pomalu bijící srdce, které teď netlouklo vůbec. Dokázala jsem se soustředit jen na Matta, ale ani on nebyl schopen se pohnout. Navzájem jsme se dívali do očí a já cítila, že špatný pocit, který jsem už nějakou chvíli cítila, se začínal dobývat i do jeho těla. Mobil stále vyzváněl, ani jeden z nás však nebyl schopen ho zvednout. Jen vědět proč…? (Pokračování textu…)

Ani v těch nejbláznivějších snech jsem se nikdy neocitla pohřbená v rakvi. A přesto jsem se v právě takové situaci nacházela. Nejhorší ale bylo to, že mi tak úplně nebylo jasné, proč jsem pohřbená, kdo a jak mě zabil a především, jak je možné, že si všechno kolem sebe uvědomuji, když mám být mrtvá. Mohlo se snad jednat o jakýsi posmrtný život, nebo jak jinak to nazvat? A jak dlouho tenhle stav vědomí ještě může trvat? Nechtěla bych celá desetiletí jen tak nehybně ležet v rakvi a vědět, že s tím absolutně nic nezmůžu. Vědomí toho, že se nemohu pohnout, bylo horší než vědět, že jsem pohřbená a nade mnou spočívá silná vrstva hlíny. (Pokračování textu…)

Nerozuměla jsem tomu. Nic mi nedávalo smysl. Kde se tady vzala voda? Byla naprosto všude, všude kolem mě, nade mnou i pode mnou, naplňovala celé mé tělo jako plnící se akvárium. Poslední vzpomínky mi říkaly, že jsem stála u toho potoka, tam dole za domem. Jedině ten malý neškodný potůček mohl být zdrojem veškeré té vody, ale to prostě nebylo možné. Kolik v takovém potoce mohlo být vody? Určitě ne dost na to, abych se topila. Měla jsem pocit, že se topím v oceánu. Nemohla jsem být v potoce… to prostě nebylo možné. (Pokračování textu…)

Probudila jsem se v posteli, v mém pokoji nebyl Matt ani Daniel. Jediný kdo se mnou byl v pokoji přítomen, byl nesnesitelný hlad. V duchu jsem uklidňovala svůj naprosto rozhozený žaludek, že už za chvilku sejdu dolů do kuchyně a pořádně se nadlábnu. Zdálo se, že tento kompromis můj žaludek spokojeně přijal, a tak jsem se urychleně oblékla. Natáhla jsem na sebe tričko s dlouhým rukávem, mikinu, teplé ponožky a ruce si strčila do kapes. Dole nejspíš bude pěkně mrznout, vzhledem k tomu, že jsem včera rozbila všechna okna. Zima nebo ne, seběhla jsem schody dolů a došla do kuchyně. (Pokračování textu…)

Opatrně jsem přešla k Mattovi, drobné střípky povalujícího se skla na zemi se mi zabodávaly do chodidel, ale nedávala jsem na sobě znát bolest. V duchu jsem si jen opakovala ta stejná slova, pořád dokola, jako bych si je navždy chtěla zapamatovat. Prosím, ať není mrtvý! Hlavně ať není mrtvý! Absolutně bych nesnesla pomyšlení na to, že mám na svědomí život dalšího člověka. V tomto případě upíra. A ještě ke všemu přítele muže, kterého mám nesmírně ráda. (Pokračování textu…)

„Osud nás opět svedl dohromady, Elizabeth Lintonová.“ Zašeptal, vzdálen jen pár centimetrů od mého obličeje. Věděla jsem, že je to on, ten chlap z mého podivného snu. Už jsem se s ním setkala dvakrát. Poprvé na střeše neznámého domu a pak ještě jednou, v temné ulici na níž mi dal možnost ochutnat jeho krev a já se skutečně napila. Měla bych pokračovat dál ve zběsilém útěku, nyní jsem měla o důvod víc dát se na úprk, ale stejně jsem to neudělala. „Ale no tak, já tě nechci zabít! Alespoň ne teď.“ Přesvědčoval mě, když spatřil záblesk strachu a pochybností v mých očích. (Pokračování textu…)

Probudila jsem se s křikem na rtech a slzami stékajícími po tváři. Peřina i deka se povalovaly jen tak na zemi, polštáře byly pro změnu poházené bez ladu a skladu na posteli. Oblečení se mi lepilo na kůži díky ledovému potu, jež se dral z každého póru mé pokožky. I když jsem si tak úplně nepamatovala, co bylo předmětem mých snů, bylo mi to jasné a neměla jsem potřebu nad tím přemýšlet. Jen bych se tím zase uvrhla do přemýšlení, které nikam nevedlo. (Pokračování textu…)

Každý pohyb, jež jsem s obtížemi vykonala, byl jako ve zpomaleném filmu. Plně jsem vnímala, jen skutečnosti ke mně docházely se zpožděním. Daniel mě odnesl do mé koupelny, posadil mě na kraj vany a chystal se odejít. Viděl však, že nemám v úmyslu se jakkoliv pohnout, nebo cokoliv udělat, natož si napustit vanu a smýt ze sebe všechnu Dailinu krev, která každým okamžikem zasychala. Proto se otočil ve dveřích a s jistým váhavým pohledem se vrátil. Palcem mi setřel slzy a políbil mě na čelo. (Pokračování textu…)

Tisíce slov nedokážou vyjádřit jak příšerně jsem byla vyděšená. Měla jsem pocit, že se od tohoto okamžiku všechno hroutí a jen tak lehce to nepůjde napravit. Daniel byl moje jistota, on byl vždy ten silný a prakticky ničím neohrozitelný. Teď byla veškerá jeho síla a neporazitelnost někde ztracená a já mohla jen sledovat, jak doslova vysychá a hladoví přímo před mýma očima. Život z něj s každou minutou potichu unikal a já byla jen němým pozorovatelem téhle katastrofy, která bude mít nedozírné následky i na mě. (Pokračování textu…)

Když jsem po několika hodinách, ale také možná několika dnech, otevřela oči, pokoji panovala neprostupná tma. Jen tak namátkou jsem zkusila pohnout pravou rukou, ale marně. Kolem zápěstí mě studil kovový náramek pout, což znamenalo, že nic z toho se mi nezdálo. Uvědomění si této skutečnosti pro mě bylo víc než tvrdé. Volnou levou rukou jsem si zajela do vlasů a tiše se rozplakala. Prsty jsem nahmatala místo, kde mě Daila praštila lampou a údivem jsem se zajíkla. Několik vteřin jsem zůstala sedět jako přimrazená, než mi došlo, co mě tak vyděsilo. Rána by dávno měla být úplně zacelená, ale z nějakého mě nejasného důvodu, tomu dnes bylo jinak. Jako kdybych dostala ránu pěstí do obličeje. Mé uzdravování bylo to jediné, na co jsem ještě mohla spoléhat. Vlastní tělo mě zradilo. (Pokračování textu…)